Kniha: Necitové - Katharina Hackerová

Katharina

Hackerová

Necitové

Originally published as „Die Habenichtse“ by

© Suhrkamp Verlag Frankfurt and Main 2006

Translation © Lenka Housková, 2010

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2010

ISBN 978-80-87162-67-5

The translation of this work was supported by a grant

from the Goethe-Institut that is funded by the Ministry of

Foreign Affairs.

7

1

– Všechno se změní, prohlásil Dave, když před domem

konečně zastavil stěhovací vůz, pak zvedl Sáru na rame

na, to neudělal už dávno, a rozběhl se s ní ulicí až dolů

ke kostelu, z nějž právě vyšel farář a přátelsky jim mával.

Listí na stromech se zrovna začalo vybarvovat, – Vidíš,

už to začíná, řekl Dave, protože teď je teprve září, a za

stavil pod jedním z platanů, aby si Sára mohla utrhnout

list. – Jak je velký, žasla a Dave ji postavil na zem a opa

trně jí list držel před očima. – Větší než tvoje tvářička,

pronesl vážně. – Proč jsme tu? ptala se znovu a Dave jí

trpělivě vše vysvětloval. – Teď jsi doma tady, uzavřel to.

Sára se zamyslela. – Ale včera to tak ještě nebylo, řekla

nejistě, – Ne, souhlasil s ní Dave, včera ještě ne, včera

jsme se teprve stěhovali. – A kdyby ještě žila teta Marta,

tak by to tak taky nebylo? – Kdyby ještě žila teta Marta,

tak bychom dál bydleli v Claphamu, souhlasil Dave, ale

už neměl chuť v diskusi pokračovat. – Nasedni, zavelel

a přidřepl si. Přehodila mu nohu kolem krku, chytila se ho

pevně za vlasy. – Za vlasy ne! vykřikl Dave a vyrazili ulicí

nejdřív dolů a pak nahoru, – Dokážeš si to zapamatovat?

zeptal se Dave, Lady Margaret Road číslo 47. Sára po

slušně opakovala. – Musíš to vědět, kdyby ses ztratila,

8 snažil se jí vštípit, teď, pronesl slavnostně, – když půjdeš do přípravky, – teď když půjdu do přípravky, opakovala Sára a rozběhla se k jejich novému domovu.

Viktoriánské domy se k sobě tiskly, lišily se pouze v detailech fasád, některé měly byt i v suterénu, jiné ne. V domech, které neměly garden flat, patřila zahrada – úzký pruh země obklopený cihlovou zdí – bytu ve zvýšeném přízemí, z ulice vedla malá dvířka do sklepa, v němž se dříve skladovalo uhlí a nyní v něm stál nepotřebný nábytek, matrace, rozbité televize. Byla tu i dětská postýlka, kterou Sářin otec vynesl nahoru a nadával při tom, – Měl bys být rád, řekla mu Sářina matka rozmrzele, a pak se dohadovali o dece, která ležela na pohovce a na které byly vyvedené rostliny, mezi nimiž seděl obrovský tygr. Pohovka stála ve výklenku, tygr trůnící v zeleni byl vidět i zvenku.

– Podívej, Polly! volala Sára z Davových ramen, když spolu přiklusali ke dveřím. Černobílá kočka skočila na opěradlo pohovky, rozvalila se a packou podrbala tygra na hlavě. – Polly! opakoval Dave a naslouchal rozrušenému hlasu svého otce, a když zazvonili, otevřela matka a nasupeně se dívala přes jejich hlavy někam na ulici.

– Uvidíš, řekl Dave večer, když seděl na okraji její postýlky a hladil ji po vlasech, – je to tu úplně jiné než v Claphamu. – Protože jsou tu jiné domy? zeptala se Sára. – Domy jsou jiné, lidé také, řekl, – dad najde práci a viděla jsi, jak se mum usmála? Sára rozpačitě mlčela. – Ty půjdeš do školy, pokračoval Dave, – určitě, vstal a lehl si do postele. – Dave? ozvala se Sára, ale on už spal.

Druhý den bylo pondělí a ji probudily hlasy na chodbě, pak bouchly dveře. Nikdo nepřišel, aby ji vzbudil, pak dveře bouchly podruhé a zavládlo ticho. Vstala, šla k oknu, viděla malý autobus, zastavil, řidič vysunul schůdky a čekal, než z protějšího domu vyšla starší žena a nastoupila,

9

mezitím kouřil, pak zase zastrčil schůdky, sedl za volant

a vyjel. Dave byl pryč a rodiče také, ale přišla Polly a stuli

la se Sáře k nohám. V obývacím pokoji ještě stály krabice,

i hračky měla ještě v nějaké krabici, a tak se den spíše

táhl, dokud nepřišlo odpoledne a Dave se vrátil v nové

školní uniformě. Hned to cítil a taky našel rychle místo za

gaučem, kde si přidřepla a pustila vše do kalhot. Byla to

jen malá skvrna, a on ji škádlil – Co dostanu za to, že to na

tebe neřeknu? Pak jí pomohl vše vyprat, tvářil se smutně.

– Pověsíme je za okno, mum si ničeho nevšimne. Našel

její panenku, byla v jedné z těch krabic v obývacím pokoji,

pak začal vybalovat věci a ona se schovala za pohovku

a hladila Polly. – Pojď mi pomoct, vyzval ji Dave později

a v ruce držel talíře a příbory. – Uvidíš, řekl, mum přinese

něco k jídlu a večer všichni čtyři společně povečeříme.

– I Polly, řekla Sára. – I Polly, souhlasil Dave.

10

2

Televize stála na nízké hnědé skříňce a do pokoje vysílala

obraz dvou hroutících se věží a lidí, kteří se vrhali z oken

vstříc smrti. Na stole v jídelně byly připravené sklenice a ta

líře alespoň pro třicet hostů, ovšem většina z nich nepřišla.

Ginka koupila odpoledne tři láhve ginu pro ty, kteří si rádi

dají něco silnějšího než víno, řekla a ukázala na Jakuba,

jehož pozvali poprvé. Ráno se vrátil z New Yorku, ještě

včera byl ve World Trade Center a všichni se na něj dnes

vrhali, jako by i on přežil tu katastrofu, a kladli mu otáz

ky, na které nedokázal odpovědět; nedokázal se soustře

dit. Isabela se zavřela v Ginčině pracovně, chtěla zavolat

Alexe, ale zapnul se pouze záznamník. Isabelu okamžitě

zahlodalo, kde asi Alexa s Klárou tráví večer. Před televizí

se pak málem rozplakala, i když se jí zdálo absurdní brečet

kvůli lidem, které nezná, oplakávat tolik neznámých mrt

vých. V ruce stále svírala telefon, z nějž zněl Alexin krátký

vzkaz. V Ginčině kanceláři stál malý šedivý gauč, kože

ný potah už byl prosezený, jeden polštář spadl na zem,

někdo se pokusil odstranit jakousi nečistotu, prozrazovala

to podlouhlá světlá skvrna. Posadila se, po krátkém zavá

hání si zula boty a nohy položila na opěradlo, chtěla na

chvilku zavřít oči, jen na pár minutek, v tom se však ozvalo zaklepání a vstoupil Jakub, bez rozpaků se posadil vedle ní, téměř se ho chodidly dotýkala. Nevzpomínáš si na mě, konstatoval. Bez náznaku zvědavosti si prohlížela jeho nazrzlé vlasy, poněkud zjemnělé rysy, plné tváře, kvůli nimž jeho pusa vypadala tak malá, ale vyvažoval ji pořádný nos a vysoké čelo, slušelo mu to, rozhodně na své okolí působil příjemně. Nevzpomínala si. Na malém starém stolku s tenkými nožičkami stála váza plná odkvetlých růží, stonky již ztmavly a v kazící se vodě plaval list, který ve váze vypadal jako pod lupou. Ginka něco volala, volala ji nebo toho muže, který ji opatrně vzal za ruku, svíral ji, měla trochu vlhkou dlaň, a čekal. Freiburg, říkala si Isabela. Bez ohledu na kilometry, roky, četná rozhodnutí a podání rukou se nyní rozvzpomínala na kmeny stromů mokré po dešti, holé a temné v soumraku, na prořídlé roští, jež jako by zpustošila bouře, která však tak hluboko do lesa nemohla proniknout, na strmý svah porostlý ostružinami, na mýtinu, kde v létě rostla pod duby hustá a svěží tráva v místech, kde stromy stojí daleko od sebe, jako by ani jeden z nich nechtěl být rušen. Udiveně pronesla jeho jméno. Jakub. Vzpomínala si na procházku před deseti lety, na les, na soumrak a vlhko, na nejistotu, s níž sáhla po Jakubově ruce, i když věděla, že se vrátí ke svému milenci, k jejich vyvanulému a ponižujícímu soužití. Pootevřenými dveřmi nyní dopadal paprsek světla přímo na tři uvadlé růže.

Jakub oddychoval pomalu, tvář měla stále hladkou, bez vrásek, možná že její piha trošku povyrostla a kůže na krku malinko povolila, rád by ji byl políbil. Její oči mu směle vracely pohledy, tehdy v lese se bála, a nechala se proto dovézt do jeho špatně vytopeného podnájmu. Pochopil, že na něj nečekala.

Ginka vešla do pokoje, měla boty na podpatku a v obličeji bolestnou grimasu. Když si jich všimla, začala se smát a volala na ostatní něco, čemu nikdo nerozuměl.

Později doma se Isabela ještě jednou zbytečně pokusila zastihnout Alexu. Měla puštěnou televizi, v níž v neomylné linii letělo letadlo ke druhé věži. Druhý den ráno byla v kanceláři první. Zapnula počítač, otevřela okno, dlažba venku se leskla po včerejším dešti, zato cihlové oblouky městské dráhy byly matné, jako by se měly rozdrolit. Na stole našla návrhy, které si vytiskla, aby je mohla ukázat Andrasovi a Petrovi, ale včera na to nedošlo, jméno majitele firmy Pannier & Tarnow modře svítilo, mezi ostatními názvy působilo energicky: Domovnické služby – Berlínská správa domů. Ráda dělala na malých zakázkách, které šly oběma partnerům na nervy – vývěsní štíty, brožury, dopisní papíry, vizitky. Hotovo. I malé ptáče doskáče. Chyběl už jen reklamní leták.

Ve dvanáct hodin konečně přišel Petr a ona si udělala přestávku na oběd. Šla na Hackeschen Markt, který byl na tuto dobu nezvykle prázdný, ale kavárny a restaurace už měly otevřeno, uvnitř seděli turisté očividně nerozhodní, zda mají pokračovat v poznávání města nebo zůstat sedět. A všude noviny plné těch fotografií. Isabela měla úzkou sukni ke kolenům a tenisky, došla až na Oranienburskou ulici – před synagogou stálo více policistů než jindy –, pak se otočila a rozhodla se zahnout do Rosenthalerské. Nebe bylo zatažené, ulice a výlohy mléčné, chodci jakoby podezřívali jeden druhého, jako by každou chvíli měli uskočit do krytu, jako by se vzájemně ostýchali, protože netušili, co si v takové situaci myslet, jak se tvářit? Isabela se zastavila před jedním obuvnictvím, aby se zkontrolovala v zrcadle, nepozorovala na sobě ale žádné stopy pohnutí. Upravila si účes, světle hnědé husté vlasy. Měla výrazný obličej především díky tomu, že jej tvořil rovnoměrný bledý ovál s čistou pletí. Prohlédla si svou tvář zleva i zprava. Vedle ní najednou stála malá holčička,

13

opičila se po ní, pak se na Isabelu zakřenila a utekla; na

nohách měla drobné růžové balerínky. Isabela se podí

vala na své boty a vstoupila do obchodu. Prodavačka

zvedla otráveně hlavu, rozevřené noviny nechala z pultu

sklouznout na zem, aniž by se dál zajímala o osud těch,

kteří zůstali na fotografiích navždy zachyceni ve svém

pádu. Řekla Jakubovi, že na něj bude čekat ve Würgeen

gel v osm hodin, a nyní ji ani tak netrápily její staré boty,

ale otázka, jak se vlastně v téhle situaci cítit. Nechala si

přinést pár bot s nízkými podpatky ve tvaru půlměsíce,

protáhlé, úzké matné černohnědé. Přes nárt měly gumo

vý pásek; Isabela se v nich procházela před zrcadlem

klapajíc po nových, zřejmě nepříliš kvalitních parketách,

které už byly místy odřené, – dnes večer mám date, řekla,

a... – Dnes večer?, ujistila se prodavačka, jako kdyby jí

Isabela oznámila, že jde na pohřeb. Přišlo jí směšné, že

by se podobně jako ve špatném filmu dnes večer místo

Jakuba mohl objevit její freiburský přítel, z jehož oblečení

by znovu ucítila seno, ač se to k němu vůbec nehodilo.

Poznal by ji jistě stejně rychle jako Jakub, protože se od

svých dvacátých narozenin téměř nezměnila a měla do

dnes hladkou tvář a nevinný výraz.

Stále přecházela sem a tam před zrcadlem, pozoro

vala svoje nohy. Prodavačka ji beze slova, ale s kritic

kým pohledem sledovala, přešlápla, měla úzké kalhoty,

podupávala růžovou botou na vysokém podpatku, která

měla místo spony zlatého brouka. Zapomněla pustit hud

bu, ale jakou hudbu by vůbec měla v takový den pustit?

Auta se venku pohybovala nějak pomaleji než jindy. Za

výlohou projelo dítě na kole, maminka ho držela pevně

za nosič. Čekala, že se dnes večer sejdou s Jakubem

ve Würgeengel a dál... Dál se uvidí. Když za nimi Ginka

se spikleneckým úsměvem a přehnaně ohleduplně při

vřela dveře, nemusel nic říkat, ani se už neusmíval. Klap

14

klap, podpatky jako půlměsíce na parketu, teď by hud

bu uvítala, rytmus, sentimentální píseň, prodavačka šla

k pultu, sklonila se ladně k přehrávači, musela se natáh

nout, propnout nohy, jen trochu vystrčila malý zadeček

a košile se jí vyhrnula o něco výš, takže poodhalila kou

sek zad, téměř bílých, velmi útlých a o něco níže malou

oblinku tam, kde začínal zadek, hladký a pevný. – Jsou

opravdu skvělé, řekla prodavačka bez zájmu.

Odpoledne se Isabela konečně dovolala Alexe, – pro

sím tě, co by se nám mohlo stát, v pozadí Klářin smích,

– proč si děláš starosti? To Isabelu popíchlo, jako pokaž

dé, když jí Alexa naznačila, že pro ni už není na prvním

místě, není pro ni nijak zvlášť důležitá, a proč taky – jen

kvůli tomu, že spolu dva roky žily v jednom bytě? Jakub

na ní ale bude dnes večer čekat, – budu na tebe čekat,

řekl jí a odešel. První rok, kdy žila v Berlíně, nakupovala

Isabela jako šílená oblečení, aby se zbavila toho heidel

berského a freiburského provinčního zápachu, ale Hana

se jí smála. Alexa se pak nastěhovala ke Kláře a Isabela

od té doby schraňovala peníze, jako by tak hromadila

minulost i budoucnost, aby směla zůstat v úzké skulině

mezi nimi, nedotkla se ani peněz, které jí rodiče posílali,

aby jich užila dle vlastního zvážení, jak jí otec každé Vá

noce a narozeniny psal. Isabela si zula boty, stála v čer

ných punčocháčích na parketách a kývla na prodavačku.

279 marek. Venku se se skřípáním rozjela tramvaj. Isa

bela se rozhodla, nechala si zabalit tenisky a vklouzla

znovu do nových bot; podpatky hlasitě klapaly po chod

níku, dítě na kole, malý kluk k ní vzhlédl, pak se usmál,

vzepřel se v sedle a vyrazil. Když se znovu na Isabelu

otočil, málem spadl. Děti ji měly rády, jako by sama zů

stala dítětem, – jsi jen trochu přestárlá maskovaná čtr

náctka, říkala Alexa a kupovala jí dětské froté prádlo, ve

kterém ji pak fotografovala. Ve vzduchu kroužil vrtulník.