načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nech mě jít - Edward Docx

Nech mě jít
-11%
sleva

Elektronická kniha: Nech mě jít
Autor: Edward Docx

- Louis Lasker má svou rodinu nade všechno rád. Jedinou výjimku představují situace, kdy členy své rodiny upřímně nesnáší. Tento rozpor se táhne hluboko do historie, v níž sehrála ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Let go my hand ... přeložila Tereza Horáková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8296-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Starý pan Lasker, otec tří dospělých synů onemocní nevyléčitelnou chorobou. Než by pasivně čekal na dobu, kdy bude zcela závislý na pomoci druhých, rozhodne se podstoupit eutanazii na švýcarské klinice. Ani jeden z jeho synů není jeho nápadem nadšen. Nakonec se nejmladší syn Loius uvolí a nasedne s otcem do letitého volkswagenu, s kterým kdysi celá rodina jezdila na dovolené a vydají se spolu na cestu napříč Evropou do Švýcarska. Postupně se k nim přidají i oba starší sourozenci. Cesta plná generačních rozdílů, vzpomínek, nevyřčených přání a myšlenek se postupně mění v road movie za francouzským šampaňským, lanýži a ustřicemi, plnou nečekaných setkání.

Popis nakladatele

Louis Lasker má svou rodinu nade všechno rád. Jedinou výjimku představují situace, kdy členy své rodiny upřímně nesnáší. Tento rozpor se táhne hluboko do historie, v níž sehrála svou roli celá řada událostí: rozvod jeho otce, smrt jeho matky, dobrovolný exil jednoho bratra a programová netečnost bratra druhého. Už si řekli úplně všechno, zároveň si neřekli vůbec nic.

A s touto anamnézou v zádech teď starý pan Lasker oznámí svým třem synům, že učinil rozhodnutí, které jim všem změní život. Dospěl do terminálního stadia smrtelné nemoci a žádá, aby ho doprovodili při poslední cestě směřující na curyšskou kliniku, kde se provádí eutanazie.

Oba starší bratři to odmítnou udělat. Ani Louis si není zdaleka jistý, jestli lze otcův nápad považovat za dobrý, ale přesto usedne za volant letitého minivanu VW, v němž kdysi vyráželi na rodinné dovolené. Počáteční rozpaky se s narůstajícím počtem ujetých kilometrů rozpustí v sentimentálních vzpomínkách, ještě později v opileckých i jinak anarchistických eskapádách, ale hlavní otázka zůstává: má Louis svého komplikovaného otce takříkajíc k smrti rád?

 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018


Copyright © Edward Docx 2017

Translation © 2018 by Tereza Horáková

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu LET GO MY HAND,

vydaného nakladatelstvím Picador, Londýn 2017

přeložila Tereza Horáková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Ida Menšíková

Grafický návrh obálky: Katie Tooke, Picador Art Department

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2018

ISBN 978-80-7498-297-2


Pro O, S, W a R,

kteří mě naučili významu lásky.



Jednání 4, Scéna 6: Na Doverských útesech

GLOUCESTER Pusť mi ruku.

Tady máš další měšec. Je v něm klenot,

co chudákovi stojí za shýbnutí.

Bozi a víly, požehnejte mu ho.

Teď odstup dál. Chci slyšet tvoje kroky. EDGAR Ať se vám daří.

Shakespeare, Král Lear

„Nejprve musíme připravit půdu.“

Ivan Turgeněv, Otcové a děti

„Jó, řek Bůh Abrahamovi: ,Zabij pro mě syna.‘ Abe řek: ,Chlape, děláš si srandu.‘ Bůh řek: ,Ne.‘ Abe řek: ,Co?‘ Bůh řek: ,Dělej si, co chceš, Abe, ale až mě příště uvidíš, radši zdrhni.‘ Na to řek Abe: ,Kde ho mám zabít?‘ Bůh řek: ,Na dálnici 61.‘“

Bob Dylan, Highway 61 Revisited



PRVNÍ ČÁST

OTCŮV PORTRÉT



11

DOVER

Nikdy jsem s tím neměl souhlasit, jenomže mi to začíná do­ cházet, teprve když dorazíme do Doveru a zajedeme k přístavi­ šti trajektů. Stáhnu okénko před hraniční kontrolou a dovnitř vtrhne studený vzduch – je cítit solí, naftou a rzí. Neslyším nic než racky, kteří řvou, jako by je na nože brali.

Podám ven pasy.

„Na dovolenou?“ zeptá se žena.

Přiměju se k úsměvu. „Ano.“

Podívá se na tátu, a tak se zakloním, aby přese mě lépe vi­ děla a rozhodla, jestli patříme k lidem, kteří by mohli z nějaké­ ho šíleného, absolutně bezvýznamného důvodu vyhodit trajekt do povětří. Cestujeme v otřískané staré obytné dodávce, proto­ že nemáme jiné auto. Táta na sedadle spolujezdce usnul, což je špatně, protože jsme takhle cestovali každé léto a on vždycky ří­ dil, a to i dávno potom, co už s námi starší bratři nechtěli jezdit a zůstali jsme s mámou a tátou sami.

Pasy se nám vrací. Strčím tátův i svůj do malé přihrádky pod sedadlem, jako bych právě já měl všechno na povel. Pak se zase rozpačitě zhluboka nadechnu mořského vzduchu, abych si do­ kázal, že mě ohromuje, což je vždycky pravda, a pomalu přeje­ du k další budce, kde mi chlápek z přepravní společnosti podá jeden z těch podlouhlých kousků papíru s číslem řady, ve které máme čekat na loď. Píše se tam „76“, to je o pět víc, než je tátovi. Pověsím lístek za zpětné zrcátko a zamířím k řadám aut dychti­ vě čekajících na nalodění. Najednou mě zaplaví emoce a já ne­ vím, kam se mám podívat ani jak dál žít.

Jde o to, že když jsem byl malý kluk, právě v tuto chvíli táta vždycky zastavil a vyskočil ze sedadla řidiče, aby připravil čaj. Závodil sám se sebou, jako by byl jeden z mechaniků Formule 1. Protože dodávka bývala tehdy tak nacpaná věcmi, že se ces­ tou nedalo dostat k plotýnce, a možná taky proto, že nechtěl ru­ šit Ralpha s Jackem, jelikož dokázali být pěkně otravní prevíti, dřepl si na asfalt a zapálil malý kempingový vařič tam. Já jsem se krčil hned vedle něj a sledoval, jak vyskočí modrý plamínek a plápolá v nárazovém větru. Ruce jsem měl na kolenou svých nejlepších prázdninových džínů, bylo mi pět let, ale předstíral jsem, že taky pracuju pro Ferrari. Bráchové si celou dobu četli v  dodávce, máma měla vystrčenou ruku z  okénka, rafinovaně pokuřovala svoje Lucky Strike a doufala, že se fronta nerozjede dřív, než voda začne vřít, protože věděla, že jakmile se do toho táta pustí, nevzdá to, dokud nebude mít svůj „šáleček“, jak ráda parodovala nejlepším britským přízvukem.

Já teď musím zvážit, jestli si s tátou zkrátíme čekání čajem, který budu nucen uvařit, protože tátova „schopnost přesné ko­ ordinace se bude postupně zhoršovat“, jak se praví v  jednom z  asi osmi set PDF, která jsem četl o tom, „co čekat“ a „jak se připravit“. Zdá se, že před námi leží další složité rozhodnutí.

Muž v reflexní vestě nás spolu s dalšími obytňáky a offroady navádí do „uličky 76“. Zastavím a ruční brzda zapadne jako pér­ ko starých hodinek, které potřebují natáhnout. Nechci mluvit s tátou, když jsem tak rozcitlivělý, a tak otevřu dveře a svižně vy­ skočím ven – jako bych já byl ten, kdo dostává křeče do nohou.

NECH mě jít

13

Okamžitě si ale přeju, abych zůstal v  té zatracené dodávce. Stojím totiž na parkovišti a zírám do kouřových oken terénního kombíka s kajaky na střeše a koly vzadu. Vystupuje z něj otec ro­ diny a říká: „Jasně, dvě limči a latté.“ Přes kapotu na mě vrhne pohled, jímž naznačuje, že je velký vůdce nebo něco podobné­ ho, a navíc fantastický táta, a byl by i skvělý válečník, kdyby mu­ sel, což ovšem nemusí. Třesu se, jako bych vážně chtěl vyhodit trajekt do povětří. Otočím se a najednou otvírám hlučné zadní dveře auta. Potřebovaly by promazat, ale kdy to má člověk dělat?

„Jak je, tati?“ zeptám se.

„Je mi dobře.“ Táta se usměje a otočí se na sedadle spolu­ jezdce dozadu. Jako obvykle je příšerně oblečený – hořčičně žlutá flísová mikina, seprané béžové plátěné kalhoty, lehké tre­ kové boty, na něž je nevysvětlitelně pyšný. „Zvažuju, že bych si šel zaběhat,“ pronese.

Pomalu přikývnu. Několik posledních dnů se potácíme mezi vtípky a sarkasmem, jako by nás všechno ostatní příliš děsilo.

„Já jsem zrovna doběhl,“ prohlásím. „Ty jsi spal.“

„Další půlmaraton?“

„Jo – a pár kiláků na kajaku.“

Podívá se na mě a sykne. Nesnášíme slova jako „kilák“.

„Já bych možná zkusil takovou tu agresivní jógu,“ pokraču­ je.

„Tady je to opravdu vysoce spirituální, tati.“

Přehlédne husté řady terénních aut tiše slibujících zkázu bu­ doucnosti, o níž ještě lidstvo nemá ani ponětí. Čas od času mu škubne v čelisti a hodně zívá.

Mořský vzduch se mi ovinul kolem ramen a zchladil mě. Zase nastoupím a táta se snaží uvolnit bezpečnostní pás, aby mohl otočit sedadlo. Liju vodu z  kanystru do varné konvice, takže čaj si nejspíš neodpustíme. Prostřu tedy vzadu šedý plas­ tový stolek, u nějž už jsme spolu tolikrát jedli. Táta koupil do­ dávku v roce 1989, krátce před mým narozením. Je to metalicky modrý, hranatý a nemoderní volkswagen ve stylu osmdesátých let a určitě byste ho nechtěli, ani kdyby vám spadl zadarmo do klína. Jenomže má duši – aspoň pro nás –, a to se počítá. Nebo by se to počítat mělo.

Koutkem oka vidím, že se tátovi nedaří otočit sedadlo spolu­ jezdce. Pokud nemáte problém s nohama, můžete se zapřít cho­ didly do podlahy a obrátit se. Táta ale říká, že ho v nohou dost píchá a brní, říká se tomu „počáteční svalová slabost dolních končetin“. Zároveň ovšem nechci dělat všechno za něj – a ne­ jsem si jistý, co je ještě taktní –, tady, teď, kdykoli. Nechám ho tedy být a zapnu plotýnku.

V  duchu si říkám, že bych Ralphovi doporučoval, aby se objevil. V  jiném koutku duše si ale myslím, že nám je možná bez něj líp a že bychom se měli co nejdéle držet pospolu jen my dva – já a táta, protože Ralph má něco jako metafyzickou vzteklinu. A ještě jiná myšlenka – jak může Jack dělat a ří­ kat to, co dělá a říká. Jak může odmítnout přijet? A v  jakém bodě uzná, že to táta myslí vážně? Jack je určitě ještě horší než Ralph, protože jestli jeho chování není pasivně agresivní, pak už opravdu nevím, čí by bylo. Ralph je aspoň agresivní otevřeně.

Ralph a Jack jsou ve skutečnosti mí nevlastní bratři – dvoj­ čata. Ralph je hubený, Jack o něco méně. Na tátu mají úpl­ ně odlišný názor, je pro ně víceméně naprosto jiným člo­ věkem. Máma říkala, že je táta „psychicky poznamenal“. Jenomže kdo ví – třeba je to v genech? Kdesi jsem četl, že geny jsou jako ingredience a na rodinném prostředí záleží, co se z nich uvaří.

Ohlédnu se. Táta klečí v  přední části auta a pomocí paží a ramen otáčí sedadlo. Zvedne hlavu, takže se na sebe poprvé od jeho probuzení – nebo předstíraného probuzení – opravdu podíváme. Pak se zvedne a zeptá se mě na totéž jako já jeho: „Jak je, Louisi?“

„Nic moc,“ odpovím.

NECH mě jít

15

Přikývne. „No, tak jen abys věděl, Lou – a abych odpověděl na tvou otázku –, zrovna teď se cítím docela spokojeně. Vážně spokojeně.“

Nevím, jak se s  tím vypořádat, a tak pronesu: „Možná bys měl trávit víc času na podlaze otřískaných dodávek, tati.“

Pak se na mě usměje – v  poslední době se tak směje pořád, říká tím: Jsem vážně smutný, ale šťastný, je mi to moc líto, ale jsem vděčný; jako bychom si už mezi sebou všechno vyjasnili. Tyhle nové úsměvy ničemu nepomáhají a někdy si říkám, jestli nejde o vedlejší účinek léků. Jsem tu pro něj, ale neznamená to, že se na mě může takhle usmívat každých pět minut. A neznamená to ani, že souhlasím. Přinejmenším už nesouhlasím, a to od chví­ le, kdy jsme se do toho vážně pustili.

Stojím v  uzoučké uličce u plotýnky vzadu a předstírám, že jsem vysoce zaneprázdněný sypáním lístečků do konvice.

Táta otočil sedadlo, což mu udělalo radost. Vzepře se do me­ zery – ruce mu pořád fungují dobře – a pak se s teatrálním po­ vzdechem plným uspokojení posadí.

„Kolik času ještě máme?“ kývne směrem k moři.

Tohle je asi ta nejhorší otázka, jakou mohl položit, ale trvá mu asi půl vteřiny, než mu to dojde.

„Chci říct, za jak dlouho trajekt vyplouvá?“

„Jsme tu brzy,“ odpovím.

To je pro změnu ta nejhorší odpověď. Podobný problém nás pochopitelně trápí posledních osmnáct měsíců: polovina toho, co řekneme, teď zní příliš důležitě a ta druhá zase tak prázdně, že vůbec nechápu, proč marníme čas mluvením. Možná pro­ to pořád vtipkujeme. Snažíme se ale žít přítomností, ať už to znamená cokoli. Co jiného můžeme dělat? Musíme mluvit dál, jsme upovídaná rodina. Řeč – jazyk – z nás udělala nejúspěšněj­ ší hominidy, jak by řekl táta. Vlastně říká. Často.

„Musel jsi na to pořádně šlapat, Lou.“

„Ani ne, silnice byly prázdné.“

„Ještěže jsme si nevzali astona nebo maserati.“

„Jo – no, to bychom tam možná už byli.“

Táta nejspíš chviličku uvažuje, zda nepřejít do vážnějšího tónu. Pak ale pronese: „Pomalé řízení – myslíš, že je teď nějaké takové nové hnutí?“

„Co? Myslíš jako pomalé vaření nebo pomalá města?“

„Ano.“ Je teď čilý, nápady jako by mu znovu oživovaly sva­ ly ve tváři. „Můžeš předstírat, že pomalé řízení je zbrusu nová filozofie, a nechat si platit za přednášky od lidí, kteří nevědí, co s časem. Už teď vidím tu knihu.“ Táta přikývne a zvedne ukazo­ vák a palec, jako by popisoval citaci ze zadní strany: „,Čtvrté vy­ dání fantastického bestselleru – pro všechny, kterým předcho­ zí unikla.‘ Zamíchej do toho pár starořeckých citací stažených z internetu, a budeš za vodou, Lou.“

Táta Řekům fandí. Křesťanství říká „velký propadák“.

„Měl jsem dojem, že ve starém Řecku ještě nebyla auta, tati, nikdo tam neřídil.“

„Mám na mysli řecké výroky o životě. Musíš to obrátit.“

„Co mám obrátit?“

„Svou argumentaci.“

„Nemám žádnou argumentaci.“

„Ale máš. Říkáš, že Řekové mohli daleko víc hloubat o živo­ tě, protože řídili mnohem pomaleji než my.“

„Nic takového neříkám.“

„Celá jejich filozofie, hry, demokracie, sochařství, olym­ piáda..., všechno to vzniklo proto, že Řekové jsou nejstarší­ mi pomalými řidiči.“ Profesorsky se nadechne a předstírá, že hovoří před středečním setkáním životních koučů v Notting Hillu. „Dámy a pánové..., všichni s  jistotou víme, že v  dřívěj­ ších dobách byli lidé mnohem šťastnější než dnes. Otázka zní, proč?“

„To je otázka.“

„Dovolte, abych ji zodpověděl.“

NECH mě jít

17

„Počkejte... nejdřív zaplatíme. Pak nám to povíte.“

„Vezměte si například starověké Řecko. Přestali jsme být šťastni...“ Zarazí se v  předstíraném zamyšlení. „Ztratili jsme schopnost bytí ve svém středu, když jsme přestali pomalu řídit.“

Zavrtím hlavou. S  tátou máme celý seznam slov a frá­ zí, které prostě nemáme rádi. Patří na něj „bytí ve svém stře­ du“ spolu s „klikáním“ a slovy jako „legenda“, „eklektický“ a „kurátorský“. Nevíme, proč to tak přesně je, ale nelibost vůči ur­ čitým výrazům nás jaksi sjednocuje, působí jako záblesky, které vy­ síláme přes mlžný močál všeho, co leží mezi námi.

Z konvice se kouří na okénko, které táta zatáhl ohavnou zá­ clonkou, a my se zase cítíme dobře.

„Vzal jsi ty croissanty?“ zeptá se táta.

Croissanty, smažené ledvinky a ústřice: tři nejoblíbenější jídla mého táty.

„Jasně, mám jich šest.“

„No tak je vytáhni, Lou, na co čekáš?“

Vyndám croissanty z  modrého chladicího boxu, který nás doprovází na všech cestách, a pak přidám ještě mléko a dva ple­ chové hrnečky s překvapením. Koupil jsem je kdysi v New Yor­ ku, když jsme tam na Vánoce byli s  mými americko­ruskými prarodiči. Potom zaliju čaj tak, jak jsem to tisíckrát viděl dělat tátu – držím konvici vysoko, aby voda procházela hubicí pod tlakem a dopadala zprudka na čajové lístky, čímž se vykom­ penzuje, že jsme ji jako vždycky nenechali pořádně svařit. Čaj a croissanty konečně zavoní, slyšíme zvuk moře dorážejícího někde poblíž na oblázkovou pláž a meruňkově nažloutlé ranní světlo proudí dovnitř okénky a odhaluje všechny šrámy z tisíců společně ujetých mil.

Stačíme si ale jenom třikrát usrknout vařícího Darjeelingu, a najednou se všichni v  těch okolo stojících terénních autech rozhodnou nastartovat výkonné motory, jako by hrozilo nebez­ pečí, že trajekt vyrazí bez nich a navěky zmizí i s celou Francií. Vrtím hlavou, protože přesně takhle to dopadne vždycky, a mně i tátovi to připadá celkem legrační.

Teď tedy musíme urychleně vypít čaj, přičemž si popálí­ me hrdla i plíce, protože se chceme dostat k silnějšímu výluhu ze dna konvice: druhý šálek je vždycky to, oč kráčí. Cpeme se crois santy, jako by nám byly tři roky. Vedlejší řada aut už se po­ hnula.

„Asi bychom se měli vmezeřit,“ pronese táta.

Je to jedno z jeho nejoblíbenějších slov.

A na chvíli se zdá, jako bychom skutečně vyráželi na dovo­ lenou.

Otec se narodil v  Yorkshiru v  posledních hodinách Chur­ chillova válečného ministrování, mateřského mléka se ale popr­ vé napil až za Clementa Atleeho, alespoň tak to rád říká. Přes­ tože strávil desítky let v  Londýně, jednou za čas v  jeho hlase zaslechnete tu dřívější Anglii – staré trámy praskající pod re­ konstruovanými střechami, přístavbami a fasádami.

Byl jedináček, jeho otec pocházel z  Yorkshiru a vlast­ nil proslulou kamenickou dílnu. Lokálně se proslavil krásně tesaným písmem, většinu peněz ale vydělal dozorem nad pře­ stavbami tisíců mil nasucho zděných zdí. Babička byla švadlena z Lancasteru. Také ona celý život pracovala a měla lukrativní ve­ dlejšák, šila totiž záclony. Oba na tom tedy byli finančně daleko lépe, než dávali najevo, zvlášť pak ke konci života. Když ovšem táta kvůli mojí mámě opustil první manželku, odstřihli ho a od­ mítali s ním mluvit.

Babička tedy zemřela od syna odcizená, neměla čas něco změnit nebo pochopit. Někdy o tom přemýšlím. Prožije­ te spolu kus života, hodiny a hodiny vychováváte dítě, a pak najednou hádka, mlčení, už nikdy ani slovo. Myslím, že děda se pokusil s  tátou nějak smířit, jenomže dostal Alzheimera a konec byl ošklivý, náročný a vyčerpávající.

NECH mě jít

19

Otcovy rodiče jsem nikdy neviděl, ale Ralph s  Jackem si je pamatují docela dobře. Jezdívali tam a hráli si na dvorku za starým domem na předměstí Halifaxu. Podle Ralpha to byli absurdně hrdí, skrytě krutí a úzkoprsí lidé – zapšklí, ve sku­ tečnosti nešťastní a ustrašení. Jack říká, že byli slušní, odhod­ laní, tvrdě pracovali, dodržovali zákony, úzkostlivě se snažili nikomu neuškodit a prokousávat se životem, přičemž na dru­ hé neměli čas. Nejsem si jistý, jak to bylo ve skutečnosti – vi­ děl jsem jejich fotky z padesátých let a jejich svět si nedovedu představit. Už jen to, jak stojí – před objektivem se necítí dob­ ře a nedovedou se usmát, protože (alespoň se zdá, že to chtě­ jí naznačit) úsměv musí něco vyvolat. Když jsem byl malý a táta mě učil různé věci – planety, mapu světa, evropské dějiny –, předstíral, že je posledním žijícím vtělením války růží. Teď ale říká, že i tyhle obrazy už vyprchávají a nikdo neví, jak pří­ běh Británie psát.

Než otec potkal mou matku, byli na něj rodiče nesmír­ ně pyšní, ačkoli o tom nikdy nemluvili. Táta byl kluk z  ka­ tolické školy, podařilo se mu vyhnout pedofilním kněžím a s  ohromnou pracovitostí se u něj pojila neuvěřitelná inteligen­ ce. Vynikl v každé zkoušce, jakou kdy podstoupil. Šplhal pořád výš a výš, až se nakonec stal vedoucím katedry anglické literatury na University College v Londýně. (Proto tedy jeho tři synové tíhnou tímto směrem.) Pořád věří, že angličtina je naším největším darem světu. Ne moderní demokracie, železnice, web, Newton, Keynes, Darwin, veřejné zdravotní pojištění ani nic jiného, co si obvykle lidé s Anglií spojují, ale jazyk sám, jeho šíře, důvtipnost, poezie. Za­ cházel ještě dál a tvrdil, že jelikož literatura užívá jazyk, poskytuje nám hrubý materiál, pomocí nějž můžeme myslet, což jiná, nelin­ gvistická umění nedělají. Během mnoha přesunů po dálnici nevy­ nechal jedinou příležitost, aby mi připomněl, že jazyk je „určující, spásná a nejzásadnější charakteristika lidských bytostí“. Rovnou by k tomu ještě dodal: Angličtina je nejlepší jazyk ze všech.

Nejsem si tedy úplně jistý, kolik jiných jazyků ve skutečnosti umí – špatně německy, docela dobře francouzsky –, ale nikdy jste nepotkali člověka oddanějšího jeho krédu. Trmáceli jsme se přes celou zemi, jen aby mohl přednášet o „povaze klamu“ u Shakespeara nebo o „povaze stálosti“ u Johna Donna. Jindy mě vláčel na zaplivané literární festivaly, kde zasedl v  porotě básnické soutěže. Nikdy jsem to nezkusil, ale kdybychom si mu troufli říct: „Tati, všem je to ukradený,“ okamžitě by zareagoval: „Mně ne.“

Náš dům stojí blízko veřejné knihovny. Za pár let už nejspíš nebudou, tedy myslím skutečné knihy, police, hřbety. Táta na­ psal několik knížek, mezi nimi i tu o literární teorii, která byla rozhodující pro jeho kariéru. Ne že by někdo podobné věci ještě četl – možná kromě studentů, i když jsem během studií na vy­ soké nezaznamenal, že by se tím spolužáci obtěžovali. Možná jsem vlastně jediný, kdo tátovo „velké“ dílo za posledních deset let četl, a upřímně řečeno ani já jsem nad ním moc nehloubal. Prostě jsem hltal slova jako jedna z těch velryb, co spolykají po­ malu celé moře a pak je znovu vyplivnou v naději, že jim mezi kosticemi uvízne něco výživného. Vlastně bych měl dodat, že ji četla ještě máma, než umřela – podtrhávala si věty perem. Tak to jsme už dva. Nevím, jak Ralph s Jackem, to je dobrá otázka. Jediná tátova kniha, která se mi vážně líbila, je ta o Shakespea­ rových sonetech – můžu ji vzít, odložit a zase se k ní vrátit, aniž bych se ztratil, byl zmatený nebo nabyl dojmu, že se musím za­ vřít do kláštera, abych se na ni mohl pořádně soustředit. Sa­ mozřejmě jako všichni v dnešní době trpím duševní vyrážkou a nedokážu se na nic soustředit víc než dvacet vteřin.

Po pravdě na Zemi není téma, o které by se táta nezajímal. Vezměte cokoli od Higgsova bosonu, zapomenutých stanic me­ tra, přes J. S. Bacha a J. M. W. Turnera až po osud neandrtálců – o všem četl, přemýšlel, má na to názor. Máma kdysi prohlásila, že se vdala za jeho zvídavost. Měla pravdu, člověka to dostane.

NECH mě jít

21

Když jste s  tátou, máte pocit, že všechno je zajímavé, protože jeho prostě baví v podstatě všechno – kromě golfu, reality show a nábožensky zaměřených lidí. Máma říkávala, že je „ztělesně­ ním vzdělanosti a sebedůvěry“. (Vždycky ho oslovovala Lauren­ ci.) Ani v tom se nemýlila: kromě nebo navzdory jisté domýš­ livosti a ješitnosti má v sobě táta cosi mocného a upřímného, jakýsi rys, o němž víte, že jej nelze koupit, prodat ani pomluvit. Myslím, že v  životě kvůli němu přišel o mnohé, například to nikdy nedotáhl na profesora. Jedna věc je ale zvláštní, ať už té vlastnosti budeme říkat jakkoli, všiml jsem si, že táta ji praktic­ ky nedokáže uplatnit v rámci vlastní rodiny. Jasně, dokáže být pan Odzbrojující, Přímý a Otevřený v podstatě ke komukoli..., jen ne k vlastním dětem a oběma ženám, které miloval.

S  tátou je především těžké nesouhlasit. Má v  sobě morální naléhavost, kvůli níž máte pocit, že se nejen mýlíte, ale ještě jste špatný člověk. Neznamená to ale, že nerad diskutuje. Je to ten nejzapálenější chlápek, s  jakým jste se kdy potkali. Chce roz­ mlouvat – pořád, s kýmkoli, kdykoli a o čemkoli. Možná to je na něm to nejpodstatnější: vehementně se domáhá konverzace.

A má ještě něco vzácného, mou mámu otec skutečně milo­ val, doslova po ní šílel. Všiml jsem si, že to v manželstvích nebý­ vá pravidlem. Teď o tom nemluví, protože pro Ralpha a Jacka to byly traumatické roky, ale jednou – když máma umírala a táta se mi na chvíli otevřel – jsem se ho zeptal, jak se spolu seznámili. Prohlásil, že byl v New Yorku kvůli nějaké bezvýznamné a du­ chaprázdné akademické konferenci a jednou večer si sám vyšel, aby „si poslechl novou literaturu“ a „unikl všem těm falešným řečičkám o Jane Austenové a zatraceným postmodernistům". Tvrdil, že ji viděl předčítat poezii, a okamžitě věděl. Bylo to prý náhlé a neodvratné. Tohle mi řekl.

Rozhodnutí, že vyrazíme na cestu, jsme udělali před ne­ dávnem, koncem jara v  sobotu kolem poledního v  kavárně jménem Klauni na zapomenutém náměstí jižního Londý­ na, nedaleko od řeky. Přišli jsme tam moc brzo, v  podniku nebyl nikdo kromě staříka u pokladny. Měl na sobě zástěru a pročítal sportovní zprávy v  italštině s  výrazem muže, který ještě nenarazil na nic, co by ho přimělo pořádně se zamyslet. Na stěnách visely ohromné fotky a kresby tváří klaunů – zlověst­ ných, šprýmovných, pompézních. U pultu vystavovali pohled­ nice s  klauny, při pohledu do zrcadla se z  vás také stal klaun, klauni zdobili i hrnky. Celý ten prostor mě zaskočil. Vzpomí­ nám si, jak jsem seděl u stolku v zadní části místnosti a všech­ ny ty mrtvolně bílé oči orámované srdíčky vytvořenými černou tužkou na nás užasle hleděly a krvavě rudá ústa se nám tiše vy­ smívala.

O deset minut později jsem se pokoušel sníst podezřelý pi­ roh s krouhanou mrkví, zatímco táta se roztržitě propracovával nákypem z kozího sýra; vždycky jí jednou rukou a krájí bokem vidličky, pokud jí tedy zrovna nemává ve vzduchu ve snaze něco zdůraznit.

„Kolikrát jsem letěl letadlem?“

„Nevím, tati. Asi tak pětsetkrát.“

„Ale jenom, když nebylo zbytí. Nesnáším to, Lou.“

„Vím, že to nesnášíš. Párkrát jsem letěl s tebou. Nenechal jsi o tom nikoho na pochybách.“

„Nejde o létání.“

Všiml jsem si, že když lidé říkají „nejde o“, většinou „jde“ právě o to. Snažil jsem se jíst dál a trochu jsem dumal nad roz­ dílem mezi strouháním a krouháním.

„Já jenom – nesnáším přístup bezpečnostních pracovníků.“

„To je problém hlavně na JFK, tati. A dá se to pochopit.“

„Připomínají mi nácky.“

„Kolik nácků jsi poznal?“

Táta vidličkou oddělil další kus těsta. Zvláštní je, že levou ruku, kterou si uvolnil tím, že nepoužívá nůž, k ničemu nemá.

NECH mě jít

23

Namísto toho se pevně drží okraje stolu, jako by očekával země­ třesení nebo něco podobného.

„Nacpi tlusté lidi do uniformy, a získáš přesně tohle – po­ mstu. Pomstu ješitných tlusťochů.“

„Ješitných tlusťochů?“

„Ano. Jako by ti chtěli naznačit: ,Mrkej!‘ Být tlusťoch bylo možná trochu trapné, když jsme byli ve škole a oni končili po­ slední v  každičkém myslitelném testu, jen aby zamaskovali pravdu – jenomže ve skutečnosti má tloušťka své výhody, be­ nefity, dlouhodobý užitek, a kdo se směje naposledy?“

„Náckové.“

„Nesnaž se naznačit, že je máš rád, Lou. Jak říkám, myslí si, že jsou druh tlusté nadřazené rasy, a vůbec jim to nepřipadá paradoxní.“

„My jsme teď židé?“

„Myslí si, že zachraňují otčinu před katastrofou pokaždé, když pronesou: ,Lituji, pane, žádné tekutiny.‘“

„Tak se nesnaž procházet s tekutinami.“

Zapíchl vidličku do vzduchu. „Jedno ti řeknu, Lou – tero­ risti vyhráli. Přesně to mě napadne pokaždé, když jedu na letiš­ tě. Představ si ty miliardy hodin, o které nás všechny připravili. Miliardy a miliardy hodin našich životů – teď je trávíme svlé­ káním před obtloustlými obludami z bezpečnostní agentury, je­ nom aby ti mohly prohmátnout nádobíčko.“

„Aha, takže letět asi nemůžeme...“

Snědl kousek nákypu. Konečně jsme se dostávali k věci.

„Pojedu autem. Chci jet autem.“

„Tati, ty už ale nemůžeš řídit.“

„Právě proto mě odveze Doug.“

„Ta t i . “

„Souhlasil.“

„Tati, Doug...“

„C o máš s Dougem?“

„Znáš ho jenom... jako pět let nebo tak nějak.“

„Neříkej ,jako‘.“

„Doug je mechanik.“

„A to ti na něm vadí?“

„Jistěže mi to nevadí. Jenom říkám, že Doug je... Doug je chlápek, se kterým ses potkal na římských vykopávkách, nebo co to bylo...“

„Vykopávky z nejstaršího paleolitu, Lou, to je dávno, dávno před Římany.“

„Dobře. Jenomže to, že žije pár ulic od tebe, opravil ti dům a tak vůbec, ještě neznamená...“

„Doug ke mně často chodí. Už jsme společně byli na třech nebo čtyřech vykopávkách.“

„Takže jenom proto, že tě odvezl k pár dírám s odpadky ně­ jakých pralidí, tě má odvézt do Dignitas?“

„Jde o to, že jsem zvyklý s ním jezdit. Dobře mě zná.“

„Tati, nesnaž se schválně předstírat, že mi nerozumíš.“

„Promiň. Ať už dělám cokoli, rozhodně to není naschvál.“

„Podvědomě.“

„Nemůžeš jednat podvědomě naschvál.“

„Děláš to pořád.“

Nádech. Výdech.

„Netvrdím, že je Doug špatný člověk. Nemůžu ho ale ne­ chat, aby tě tam odvezl.“ Vzhlédl jsem a přiměl se na něho po­ dívat. „Musím to udělat já.“

Zarazil se. „Ale já to po tobě nemůžu žádat.“

„Vím, že nemůžeš. A neudělám to proto, že mě o to žádáš. Odvezu tě tam, protože to chci udělat.“

„Jenže já to na tebe nechci nakládat, Lou.“

„Ty na mě nic nenakládáš, to celá ta situace. Nemoc. Ne­ předstírejme ale, že Doug je dobrá volba.“

„Já nic nepředstírám. Nemůžu...“

„Tati, zamysli se. Co mám dělat? Mám ti zamávat, zavřít dve­

NECH mě jít

25

ře, vzít si pivo a sednout si před televizi k fotbalu v prázdném domě – ve stejném domě, kde jsem s tebou a mámou prožil celý život?“

Konečně mu to došlo.

„Jack se se mnou rozloučí v  Londýně,“ prohlásil táta. „Tak to chce.“

„To přece není pravda. Jack vůbec nechce, abys to dělal. Je absolutně proti tomu. Ježíši, to přece víš.“

Táta ztichl.

„Snažme se držet toho, co je skutečné,“ pokračoval jsem. „Jack odmítá přijet, protože tě v tom nápadu nechce podporo­ vat. Má pocit, že to nemyslíš vážně a že...“

„Já to myslím vážně.“

„Proboha, to já přece vím. Jenže Jack... Ale co. Každopádně nepředstírejme, že se Jack chce s tebou ,rozloučit‘ v  Londýně. Kristepane, já to slovo nesnáším.“

„Říkal jsem si, že by ses se mnou mohl sejít v Curychu. Sladit let s Ralphem.“

„Sladit let s Ralphem?“

„Dorazit tam ve...“

„Ale Ralph je ten nejnespolehlivější člověk pod sluncem. Vždyť se ani nedokážeme...“

„Tak byste se sešli v hotelu.“

„Sakra, tati.“

„Lou.“

„Promiň, je mi to líto, ale o časy příletů a schůzky tady vážně nejde. Bude to každopádně nejhorší den mého života.“

„Ne, nebude. To ne.“ Zaleskly se mu oči. Kdykoli ho přinu­ tím, aby se vžil do mých pocitů, je nejslabší a nejzranitelnější. Jako by ho opustila veškerá sebejistota a vůle žít – vůle zemřít – a do tváře se mu nahrne všechna bolest a hrůza, již s  sebou nemoc přináší. Z tohoto důvodu se snažím to nedělat. Jenomže jde o to, že tohle vciťování do sebe navzájem neustále vytváří šílené zvraty. Kdykoli se vžiju do něj, mám chuť tvrdit, že má absolutní právo zemřít; jakmile se vcítí on do mě, chce dál žít.

„Už jsme o tom mluvili, Lou. A jestli...“

„Mluvili. Pořád dokola. Po intelektuální stránce jsme se pro­ argumentovali do slepé uličky.“

„Není to slepá ulička – je to rozhodnutí.“

„Ta t i . “

„A v každém bodě – v každém bodě – si to můžeme rozmy­ slet. Až do chvíle, kdy budu v tom pokoji... Nikdy nechci udě­ lat nic – ani v nejmenším –, s čím bys nesouhlasil... Okamžitě, jakmile nebudeš...“

„Tati, já to teď nechci zase všechno rozebírat. Tady ne.“ Na­ jednou jsem před sebou neviděl nic než místnost plnou klaunů. „Jenom ti říkám, že letět nemůžeš. Doug tě odvézt taky nemů­ že – kromě jiného by ho nejspíš obvinili z vraždy...“ Kousl jsem se do rtu. „Zatím všechno jen připravujeme. Tak jsme se přece dohodli, ne? Že můžeme plánovat, připravit se, jak to půjde nej­ lépe, mít celou věc pod kontrolou.“ Na chvíli jsem bojoval sám se sebou, protože můj hlas má tendenci se najednou zvyšovat. „Říkám, že tě někdo musí odvézt, a...“

„Doug.“

„... a vzhledem k tomu, že máma je mrtvá a Ralph ani Jack to nebudou, musím to udělat já.“ Přinutil jsem se k  úsměvu. „Chci tě odvézt. Doug s tím nemá nic společného. Bude to v po­ hodě.“

To už se mu v očích lesklo tolik slz, že je nedokázal mrkáním potlačit. „To po tobě nemůžu chtít.“

„Vím, že nemůžeš, a taky vím, že o to nežádáš. Udělám to proto, že to udělat chci.“

Dalším dvěma  příznakům informační materiály říkají „sl­ zení očí“ a „emoční labilita“. K  prvnímu dochází důsledkem „ochablosti obličejových svalů, což může vyústit v  nadměr­ né zvlhčení očí“. Pomocí druhého popisují problém „pozmě­

NECH mě jít

27

něných emočních reakcí, jež vedou k mimovolnému smíchu či pláči“; je ovšem „důležité nezapomínat, že tyto změny v chování mají tělesnou příčinu“.

„Pak musí přijet i Jack,“ pronesl táta tiše.

„Ano, tati, Jack musí přijet.“

Jenomže Jack prohlásil, že nepřijede. Jack se totiž nacházel ve stavu jakéhosi monumentálního a zásadového popírání, kte­ ré se zhruba vyrovnalo otcově monumentálnímu a zásadové­ mu smíření. Kromě toho se Jack domníval, že to otec nemyslí vážně. Stejně po svém to vnímal i Ralph. Podezřívali otce, že všechno využívá k manipulaci – že manipuluje jimi. Pochopitel­ ně jsem jim vysvětloval, že to myslí stejně vážně, jako je vážná jeho nemoc, že už to vážnější ani být nemůže. Jenomže vždyc­ ky to skončilo u toho stejného. Jasně – ale vážně si myslíš, že to dotáhne do konce?

„Ještě si s Jackem promluvím,“ slíbil jsem. „Určitě musí při­ jet.“

VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM

Na trajektu stojím ve frontě, ani sakra nevím na co. Podívám se přes halu na tátu. Sedí na nepohodlné židli u okénka a čte si. Pro­ cestovali jsme spolu celou Evropu, a jeho „zvláštní vztah“ (mámi­ no rčení) ke mně je možná daný napětím mezi ním a Ralphem s Jackem, ale stejně... Když se tak na něj dívám, jak si čte – vždycky si čte –, je to, jako by se pěst mého srdce rozevírala a natahovala k  němu, podobně jako Michelangelovy prsty, jež mi jednou uka­ zoval ve Vatikánu, když jsem byl ještě tak malý, že mi na tom vů­ bec nezáleželo, ničeho jsem si nevšímal a toužil jenom po zmrzli­ ně. Teď si ale přeju, aby se otočil – ani nevím proč –, jenom proto, abychom se na sebe podívali. Chci, aby vykouzlil ten výraz, který měl ve tváři, když jsem byl kluk, dívali jsme se na televizi a nějaký politik plácal nesmysly – tehdy se vždycky odvrátil od obrazovky a zvedl zrak, jako by chtěl říct: „Co se to tu sakra děje, Lou, o čem to ti lidé mluví?“

„Fronta je strašně dlouhá,“ poznamenám.

Táta vzhlédne. Byl zaujatý četbou a neviděl, že jsem se k němu vrátil.

„Nejradši bych si hodil mašli,“ dodám.

NECH mě jít

29

Trhne sebou, jako by měl už dávno podezření, že jsem opus­ til komfortní zónu, a zavře rozečtenou knihu.

„Chceš tu zůstat?“ zeptám se ho. Kolem nás zuří ryze kon­ zumní potyčky. Málem mi odpoví – proč ne? –, ale možná vytu­ ší, že trpím, a tak místo toho odpoví: „Ne, pojďme se na palubu nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Myslím, že musíme támhle, dozadu – kolem bezcelního obchodu.“

„Jasně. Žádný spěch.“ Pomalu se vztyčí. „Měl jsem dojem, že bezcelní zóny zrušili.“

„Už to není bezcelní, tati. Jenom tomu tak říkají – aby lidi pokračovali v tom, co dělali dřív.“

Je už na nohou a s holí v ruce připraven vyrazit. „Jenom už to není osvobozeno od cla?“

„No jo.“

„Bezva. Cestou se můžeme vybavit nezbytnými vůněmi.“

Na tohle jsem se těšil – ale zároveň se toho děsil. Vždycky chodíme na palubu, je to další z našich letních rituálů – možná jakási parodie toho, že jsme námořníci, jenomže vtipné to při­ padá jen nám. Snad to má co do činění s čerstvým vzduchem a skutečným pozorováním vzdálenosti, jež se rozevírá mezi do­ volenou a běžným životem. Támhle ubíhá známé pobřeží, před námi se rýsuje neznámo. Jenomže teď se děsím, jak tam táta do­ jde, protože loď se začíná lehce kymácet.

No jistě, než dojdeme k bezcelnímu obchodu, vycítím, že ho svírá úzkost, přestože to nedává najevo. Táhne za sebou levou nohu, ale není to tak zlé jako jindy. Možná se ze všech sil snaží neztratit kontrolu. Opírá se o zábradlí na plastové stěně. Usmívá se, ale vytuším, že ho to drásá – úsilí, s nímž kráčí, skutečnost, že samotná chůze teď vypadá takhle. Nemám ponětí, jestli jít k němu, nebo si držet odstup.

Z amplionu se ozve příliš hlasitě: „Náš palubní obchod je nyní otevřen. Nabízíme výrazné slevy na proslulé světové zna čky – na­ příklad na Kokorico, novou mužnou vůni od Jeana Paula Gaul­ tiera.“ Teď je mi ještě hůř, protože jsem si zapomněl vzít tabletu proti nevolnosti, a problém je, že nějaké děti se zastavily v uličce, trčí tam a civí na tátu, jak to umí jenom děcka. Táta ale jde dál. V tu chvíli mi najednou dojde, že se na tu vycházku vydává kvů­ li mně, že já chci, aby šel na palubu, ale on na to ve skutečnosti nemá. Tohle je přesně ta věc, kterou nechce podstupovat, dělat a prožívat dalších devět měsíců nebo po neznámou dobu, dokud dýchací svaly nezeslábnou natolik, že tělo už nebude schopné samo dýchat. To, co od něj potřebuju, je zároveň přesně tím, co ho ponižuje. Chápu ještě něco dalšího: nechce se zhoršovat přede mnou – zvlášť přede mnou. Kdyby měl být svědkem jeho úpadku někdo jiný – třeba Doug –, možná by to neřešil.

Zatnu zuby a přejedu si po nich jazykem. Doufám, že děti nezačnou tátovu chůzi napodobovat. Nevím, co dělat, jestli ho mám nechat, aby si poradil, nebo se vrátit, natáhnout se k němu a podepřít ho. Zůstanu hloupě stát a srdce mi buší až v  krku, jako by mě chtělo zadusit. A právě v  ten okamžik mě zase za­ plaví emoce. Nevím, jak přesně bych to popsal, jen že je to sku­ tečně tělesná záležitost – něco jako otrava nebo opak zamilova­ nosti – a že uvnitř bobtná, až mě zachvátí celého. Přesto se ale nemůžu vyzvracet, nemůžu se toho zbavit, takže když to přijde, jsem napjatý, plný až po okraj, mám pocit, jako bych se topil – jenomže to jde zevnitř ven, děcka utečou. Ze všech sil se nutím povolit čelist a dívat se na tátu; je neuvěřitelné, jak obtížné to pro mě je. Dostal se do bodu, kdy už by potřeboval invalidní vozík. Na oxfordské klinice specializované na ALS popisují čtyři stadia: počáteční příznaky, chůze s holí, invalidní vozík, lůžko. Pochopitelně je ještě páté stadium, ale o tom se nezmiňují.

Mineme půlkruh belgických kamioňáků, kteří se hrbí nad hracím automatem a ládují do něj mince, jako bychom pořád měli rok 1983 – nejradši bych jim ale zlíbal bledé tučné obličeje za to, že si nás vůbec nevšímají. Myslím si, jasně, všechno bude

NECH mě jít

31

v pohodě. Žádný spěch. Vím, že se na palubu dostaneme, pro­ tože jsem v životě nepotkal nikoho odhodlanějšího, než je táta – pokud řekne, že něco udělá, tak to taky udělá. Urovnám si kabát přehozený přes předloktí a jsem rád, že jsem nezapomněl vzít tátovu větrovku, protože na palubě je vždycky mnohem větší zima, než čekáte.

Už jsme skoro tam – téměř jsme přešli halu a na dohled máme bílé dveře vedoucí ven –, když loď nečekaně najede na větší vlnu, zakymácí se, táta se chytí opěradla, aby udržel rov­ nováhu, a možná zezadu trochu uhodí jednoho chlápka do hla­ vy – i když to sotva mohl být silný úder –, takže ten se vymrští a z kelímku mu vyšplíchne pár kapek kávy.

„Co to, do prdele, má znamenat?“ Chlap se rozhořčeně oto­ čí, jako bychom právě zaútočili dronem na jeho čtečku. „Co to sakra děláte?“

„Promiňte.“

„Proboha.“

Na displeji má šmouhu od kávy a velice okázale si poplácá­ vá kapsy, aby našel kapesník, pak se na židli znovu otočí a přes rameno se ohlédne na tátu. Cítím, jak se mi v obličeji zračí roz­ paky.

„Co to děláte?“ Odhaduji ho tak na pětapadesát a nosí dra­ hé brýle, co mají na stranicích vyraženou značku, jako by na ní někomu záleželo. Jeho žena sedí naproti, má na sobě oblečení, které by se hodilo na mnohem mladší, a hledí na tátu úzkýma očkama. Snaží se předstírat, že je to pohled plný pobouření kvů­ li manželovi, ale zároveň z nich vyzařuje cosi, co nedokáže dost dobře potlačit, jakési rozjaření z toho, že se člověku, s nímž se rozhodla promrhat svou existenci, přihodilo zase něco špatné­ ho.

„Promiňte,“ zopakuje táta klidně. „Byla to nehoda. Ještě jsem si nezvykl na námořnický krok.“ Táta hledí na displej, je mi jasné, že se dívá, co ten chlap čte. „Je vaše čtečka v pořádku?“

„Nevím. Nemůžu říct. Zamlžuje se...“

„Promiňte,“ poznamená táta ještě jednou. „Pokud je poško­ zená, rád vám koupím novou.“ Obdaří ho úsměvem, jenž ho má ujistit o dobrých úmyslech.

Chlap se ale na tátu dívá, jako by se veškeré jeho zkušenosti se světem zredukovaly na pocit podrážděnosti, přičemž tahle situace přesně vysvětluje, proč tomu tak je. Na okamžik se čas odmítá hnout a všichni se tu kymácíme, zoufalí a trpící moř­ skou nemocí, na prázdném černém oceánu věčnosti, protože tenhle člověk nechápe tátův problém a nevidí jeho hůl. Táta sa­ mozřejmě vypadá celkem normálně, když se nehýbe, tak proč tady pořád stojí, svírá opěradlo chlápkovy židle a mdle se usmí­ vá, proč mu nenabídne, že přinese další papírové utěrky, novou kávu nebo něco? A hlavně, proč nepustí tu židli?

Vnímám, že se táta bojí – ne toho chlapa, ale bojí se znovu vykročit –, protože loď se začala pořádně kymácet jako jeden z hrochů na mince, co se na nich synovci rádi kymácí před tra­ fikou.

Mužova manželka se na tátu podívá, vycítí šanci vyventilo­ vat trochu nepřátelství, a tak je rázem loajální. „Funguje to?“ zeptá se.

Okamžitě jsem na místě.

„Pojďme, tati,“ prohlásím. „Rád bych zavolal Ralphovi dřív, než ztratím britský signál. Musím mu říct, že jsme vyrazili.“

„Vypadá to tak,“ pronese muž.

„Tady máte mé jméno a číslo,“ pokračuje táta a vytáhne jednu ze starosvětských ražených vizitek, které s  sebou nosí právě pro takové příležitosti. „Kdyby čtečka kiksla, spojte se se mnou ještě dneska odpoledne. Objednali bychom vám no­ vou.“ Zarazí se, jak se mu do hlavy vkrádá nová myšlenka – nebo spíš nový postoj. „Rád bych vám doporučil něco, co jsem nedávno četl.“

„Ne, děkuji.“

NECH mě jít

33

Táta ho ignoruje, naklání se přes opěradlo chlapovy židle a píše na vizitku.

„No tak, tati,“ vyzvu ho a nabízím pomocnou paži. „Postu­ pujeme dále do vozu.“

Jenomže táta píše dál a ukazuje na čtečku. „Úžasné na těch­ hle věcičkách je to, že už nikdy nemusíte čekat na dotisk. Pro lidstvo to bude jen dobře, ne? Tady to máte. Zkuste to, a já vám zaručuji, že se vám to bude líbit.“

Chlap nyní odmítá vůbec uznat otcovu existenci, takže táta vyjde zpoza židle a nakloní se, aby vizitku předal mužově manžel­ ce. Přecvakl se do nového modu – není vzteklý, pohybuje se kdesi mezi odhodlaností a výčitkou, prostě jako učitel.

Žena vzhlédne. Ráda by byla ještě nepřátelštější, jenomže táta oplývá mocnou schopností prosadit se i před plnou poslu­ chárnou.

„Nuže,“ opře se táta o hůl, „užijte si dovolenou. A nezůstá­ vejte spolu, pokud o to vážně nestojíte.“

„No dovolte,“ ohradí se žena.

Už je ale po všem, vyrážíme dál a poprvé od samého začátku celé akce se navzájem držíme kolem ramen jako dva vojáci, kte­ ří kulhají pryč z frontové linie, za nimi rachotí bomby a pušky a oblohu trhají výbuchy. Pomyslím si, že to působí divně, vzdá­ leně, důvěrně i blízce zároveň – tátovo skutečné živoucí tělo se o mě opírá, cítím jeho dech, váhu, tep a tlak na paži způsobený rytmem jeho přesunu, což je rytmus jednak jeho nemoci, a jed­ nak jeho bytosti.

Mámino skutečné jméno bylo ruské, Julija, ale všichni jí ří­ kali Julia. Dalším z důvodů, proč jí táta tak rychle propadl, bylo možná i to, že její rodiče pocházeli z Ruska a ona se mohla pyš­ nit tím, že mluví jazykem skutečných komoušů. K  tomu ještě přidejme, že v mládí byla asi tak deset minut slavnou básnířkou. Taky měla tyrkysové oči a zabijácké zacuchané měděné vlasy, jaké vám žádná barva nevykouzlí, takže před nimi ostatní ženy blednou. Táta vždycky říká, jak kdesi četl, že dobře vypadají­ cí žena, která je spokojená, aniž by musela pracovat na svém vzhledu nebo spokojenosti, dovádí všechny k šílenství – pocho­ pitelně muže, ale také ostatní ženy.

Máma umřela před čtyřmi lety, podle prognózy, kvůli svým cigaretám. Starali jsme se o ni, hlavně tedy táta. Pocházela z  New Yorku. Jezdívali jsme tam přinejmenším jednou ročně, protože to bylo zadarmo – vždycky jsme mohli bydlet u pra­ rodičů nebo tety Nataši, i když později se Nataša přestěhovala do Yonkers za světlovlasým pojišťovacím likvidátorem jménem Andrew, který ovšem nebyl pracovně moc úspěšný, což mi při­ šlo celkem legrační, ale nemohl jsem to říkat nahlas. Každopád­ ně s mámou a New Yorkem jsem měl štěstí, samozřejmě pomi­ neme­li tu rakovinu.

Dlouho jsem dokonce předstíral, že jsem ryzí Američan, do­ kud táta neřekl: „Hele, Lou, nemusíš si na nic hrát, ty jsi napůl Američan.“ Asi bych teda mohl říct, že Amerika je mým dru­ hým domovem. Vlastně doufám, že už brzo bude mým prvním. Nebudu mít důvod zůstávat v Londýně – snad s výjimkou Jacka a jeho dětí.

Beru to tak, že máma zachránila tátu před tím, jaký býval.

A když je teď pryč, táta se... vrací, znovu se vynořuje.

Jednou, když mi bylo asi tak dvanáct, jsem četl poznámku, kterou táta napsal na titulní stránku knihy o sonetech. Musel ji kdysi dávno darovat mámě: „Pokud v lásce cosi chybí, netušíš, co to je ani jak to má vypadat, dokud to nepotkáš – a pak už to nikdy nezapomeneš.“

Být na palubě je ohromná úleva. Vítr duje a mraky se shlukují jako na přehlídce bláznivých účesů pro mnohem starší muže. Jsme na zádi a já hned vidím pěnu a vír v bráz­ dě, jež se za námi táhne směrem k Anglii – je nejprve široká

NECH mě jít

35

a bílá, pak se úží, pění, trhá, až zmizí úplně a zůstává jen še­ dozelené vlnění mořské hladiny všude kolem, jako by tudy trajekt nikdy neplul. Nevím, proč to tak je, ale začíná pro mě být důležité, aby brázda nezmizela, a tak napínám zrak, abych viděl, jestli přece jenom nedokážu ve vlnách rozpoznat nějaký rozdíl – něco, co přetrvá o chvilku déle.

Zamíříme s tátou k jednomu z plastových stolečků přišrou­ bovaných k  palubě. Pořád máme propletené paže. Táta dýchá zhluboka, jako by nádechy počítal, a já pořád ještě civím na moře, když si na opačnou stranu stolu přisednou mladí hipí­ ci. Kouří balené cigarety a chovají se, jako by vyrostli v nějaké brazilské favele a jen o fous unikli zastřelení za to, že napsali skutečně významné protestsongy, načež stopovali přes dva kon­ tinenty, jen aby se dostali sem. Slyším, jak jeden z kluků říká, že „je otevřenej absolutně jakýkoli zkušenosti“, a dojde mi, že to už by stačilo. A tak se s tátou vydáme podél zábradlí dál na nižší palubu, až skončíme na místě, kde je na bílém řetězu nápis „zá­ kaz vstupu“ a nad hlavami nám visí záchranné čluny.

Vítr tady dole fouká o něco silněji. Obleču si bundu a podám tátovi tu jeho. Snažím se nedívat nahoru a nemyslet na záchran­ né čluny ani na to, že se možná objeví nějaký lék, který by tátu zachránil, a co když to bude příští rok – nebo zatracený příští týden?

A tak to prostě rovnou řeknu: „Kdyby byla máma naživu, chtěl bys to udělat taky?“

Táta si zrovna zapíná zip větrovky, ale podívá se na mě. „Ne,“ odpoví, „nechtěl.“

„To jsem si myslel.“

„A víš proč?“

„Nejsem si jistý.“

„Lou.“

Pod šedivým kartáčem obočí má v  modrých očích vý­ raz tvrdý jako křemen. Dívá se na mě, jako by se chtěl zeptat – vážně to chceš celé probírat znovu? Vím, že když budu chtít, vrátí se k  tomu. Problém je, že to chci probírat donekonečna.

Namísto toho řeknu: „Otevřel jsem v  práci nový čtenářský kroužek.“

Je to monstrózní lež a já se okamžitě cítím hrozně. Jenom­ že on se to samozřejmě nedoví, kvůli čemuž se cítím ještě hůř.

Pak se ale zeptá: „Dáš mi cigaretu?“

I kdyby z  moře najednou vyskočilo patnáct delfínů s  kyta­ rami a začali prozpěvovat „Zatracenej Mr. Tambourine Man“, nemohl bych být překvapenější.

„Ty přece nekouříš, tati.“

„Zase začínám, Lou. Čekal jsem skoro pětatřicet let, než do toho znovu spadnu.“

Zaváhám. Netušil jsem, že ví o mém kouření. Oba jsme hrozní pokrytci – a s námi i máma, Ralph i Jack. Celá moje ro­ dina by se klidně mohla sejít kolem značky s  nápisem: „Ať už děláme nebo říkáme cokoli, myslíme tím naprostý opak.“

„To je v  pohodě,“ usměje se. „Nezapomínej, že tátu musíš poslouchat.“

Zašátrám v kapse bundy, kam jsem cigára schoval. „Proč?“

„Tuhle otázku jsem kdysi nenáviděl, Lou.“

„Zdaleka ne tolik, jako jsem já nenáviděl tvou odpověď.“ Vytáhnu z pomačkané krabičky cigaretu. Ze všech zjevných dů­ vodů kouřením opovrhuju, kouřím jenom proto, abych byl na sebe ještě víc naštvaný. Podám mu ji.

Táta si cigaretu drží na délku natažené paže od těla a zeptá se: „Jak jsem ti odpovídal?“

„Protože proto. To je všechno, co jsi mi kdy řekl, tati. Protože proto. Protože proto. Ne, že by to nějak pomohlo. A nebylo to ani nic světobornýho.“

„Jestli někdy budeš mít vlastní děti, taky k tomu dospěješ.“ Zvednutím ruky mi zabrání, abych mu skočil do řeči. „Určitě.

NECH mě jít

37

Věř mi – bude to tak. Musíme dělat pro otce a matky ledacos – protože proto. Zuby to nezapálím, Lou.“

Podám mu zapalovač. Já mu s  tím pomáhat nebudu. Taky mám své hranice.

Zlostný vítr nám ale nedá pokoj, takže za chvíli už dřepíme s hlavami u sebe a z pusy nám trčí cigarety, které se snažíme za­ pálit. Táta si zase rozepne zip a udělá z větrovky zástěnu, ale to nestačí, takže já musím udělat totéž, abychom se kryli z  obou stran. Jsme tu jen my dva, cítím pohyb jeho řas, vnímám tlukot jeho srdce i teplý dech.

Kouř se mu dostane do očí, a když se postavíme a otočí­ me zpátky k zábradlí, vypadá to, jako by brečel, takže pozname­ nám: „Ty jsi kouřil? Kdy to bylo?“

Mrká, mžourá a je na rozpacích, ale splnilo to účel, takže odpoví: „Kouřil jsem, když mi bylo asi jako tobě. Přestal jsem v  roce 1978, než se narodili tví bratři. Věř tomu, nebo ne, ale doufal jsem, že jim půjdu příkladem.“ Zasměje se tím svým hlu­ bokým smíchem – jako by svět byl tak nesmírnou záhadou, že můžeme jen pobaveni a v  úžasu postávat opodál. „A podívej, jak to dopadlo! Posledních pár dnů hulíš jako fabrika.“

„Žiju ve stresu, tati.“

„Představ si, jak je stresující pozorovat syna, který dělá přes­ ně to, co zabilo jeho matku.“

„Přestanu s tím.“

„No..., možná, když já zase začnu, ty přestaneš.“ Ohlédne se přes rameno. „Odstrašující příklad – na tvé bratry to funguje. Nejsem si jistý, jestli i na tebe. Úplatky? Nebo... co je opakem odstrašujícího příkladu?“

„Řekl bych, že povzbuzení, tati.“

„Správně. Takže tě povzbuzuji, abys přestal kouřit, i když já dneska znovu začínám. Slíbíš mi to?“

„Jasně,“ souhlasím. „Slíbím. Nesnáším to.“

Trajekt se celý mocně otřese, jak už to trajekty dělávají.

„Co ten čtenářský kroužek – který jsi založil?“

„No, je to kroužek pomalých čtenářů.“

„Ne.“ Táta se na mě podívá, jako by tomu nemohl uvěřit. „Vážně?“

Je to taková lež, že musím být naprosto vážný. „Ano – schá­ zíme se první pondělí v měsíci. Je nás zatím asi deset. Všichni si přečteme to samé – básničku nebo pár stránek z nějakého zá­ sadního románu – a pak se o tom bavíme. Cílem je soustředit se na psaní jako takové.“ Cítím, jak se mi útroby mění na po­ pel, a tak pronesu to jediné, o čem vím, že nás odvede k jinému tématu: „Pustil jsem se do toho s Evou – chodí tam i lidi od ní z kanceláře.“

Tentokrát se táta nutí uhýbat pohledem. O přítelkyních nikdy nemluvíme. Jsem si jistý, že by si se mnou rád promlu­ vil jako chlap s chlapem, ale docela šikovně se mi daří tomu tématu vyhýbat, protože táta je ohledně „žen“ tak staromód­ ní a neohrabaný, až je mi z toho zle. Vyslovením jejího jména tedy otevírám dveře, a on to ví. Právě proto se na mě nechce podívat – mohl bych si všimnout, jak se plíží dovnitř, a rych­ le přibouchnout. Jenomže já musím dveře pochopitelně ne­ chat dokořán, abych se potrestal za to, že jsem takový lhář, a proto se cítím hrozně – přidává se to ke všem dalším zále­ žitostem, kvůli nimž se cítím hrozně, a to jsou vlastně všechny.

„Můžeš mi připomenout,“ požádá táta úkosem, „Eva je ta, co tě pořád do něčeho tlačí, nebo ta, která ti brání v rozletu?“

„Ta t i . “

„Měl jsem dojem, že minulý rok byl docela... hektický.“

„Neříkej ,hektický‘.“

„Nabitý. Poutavý.“

„To bylo předtím.“

„Odkud je?“

„Z Tufnell Parku.“

„Á, Londýňanka.“

NECH mě jít

39

„Její táta je z Yeovilu a máma je Eritrejka.“

„A jak se jí líbí chodit s někým ze Stockwellu?“

„Má před ložnicí letištní bezpečnostní skener.“

„To musí být nepohodlné.“

Chystám se zavtipkovat o tělesných prohlídkách i o tom, že už mám aspoň ve dveřích pásek dole, ale nepřipadá mi to správ­ né, a tak pokračuju: „Její táta kdysi provozoval trvale neúspěšný tapas bar otevřený do nočních hodin a její máma spoluvlastní etiopskou restauraci v Tufnell Parku. Tam se setkali. Podle Evy je to to nejhorší manželství všech dob.“

„V téhle skupině bude docela tlačenice, Lou.“

„No, oni by byli silní soupeři. Podle Evy se máma jednou o Vánocích převlékla za Santu, vplížila se k  ní do pokoje, za­ tímco Eva předstírala spánek, a nechala jí tam kupu dárků. O pět minut později ale vešel táta, taky převlečený za Santu, a všechny dárky zase odnesl.“

„Zajímavé.“

„A pak se táta po deseti minutách vrátil a všechny dárky při­ nesl zpátky, jenomže máminy nápisy byly překryté bílými ná­ lepkami.“

„A sakra.“

„Takže pak se vrátila zas máma – pořád oblečená jako San­ ta – a začala si prohlížet dárky, jako by nemohla uvěřit, co to manžel udělal. V tu chvíli vešel táta, aby zjistil, co má máma za lubem. Začali se hádat, byli pořád hlasitější, a Eva ležela v po­ steli, úplně probuzená, a sledovala, jak na sebe oba Santové u nohou její postele přes řídké bílé plnovousy ječí, a to všechno na Štědrý večer.“

„Ovlivnilo ji to nějak?“

„Všechno souvisí se vším,“ poznamenám.

Táta se na mě podívá a já mu pohled oplatím.

„Co dělá teď?“

„Totéž, co já.“

Nedokáže skrýt přezíravost. „Je správkyně databází?“

„Ne, je advokátka. Myslel jsem totéž, jako že... bezcílně plu­ je po mělkém moři marnosti a falešné kauzality.“

Zamračí se; vážně nemá rád, když žertuju o své práci, a protože chci udržet dobrou náladu, rychle se zeptám na kni­ hu, kterou má pořád v ruce. „A co čteš ty?“

„Sonety. Čtyřiasedmdesátý. ,Až smrt přinese zatykač‘.“

„Znáš ho zpaměti?“

„Ano, tento ano.“

„Tak mi ho pověz.“

„Ne.“

„Aspoň veršík?“

„Až smrt přinese zatykač a mne... si bezodkladně odsud odvede,... ta báseň tady po mně zůstane.“ Vítr mu rozfouká­ vá vlasy. Vidím, že se venku cítí lépe, a tak se lépe cítím i já. Dokončí verš: „Co dárek na památku pro tebe.“

„Kéž bych znal nějaké básničky nazpaměť,“ pronesu, pro­ tože je to pravda a protože mám rád, když táta mluví o své lásce.

„Máš v  mobilu internet, Lou. Nemusíš se učit vůbec nic. Za mých mladých let jsme se museli učit věci zpaměti, aby­ chom je mohli ještě někdy využít, jinak jsi musel nasednout na autobus a vyrazit do knihovny, kdykoli sis chtěl něco ově­ řit. Dneska je to nepředstavitelné. Existují vůbec ještě knihov­ ny? V dějinách určitě nenajdeš větší generační rozdíl než mezi mnou a tebou.“

Táta se rozhlíží, kam by odložil nedopalek. Za námi stojí kbelík písku. Počká na vlnu, pořádně se opře o hůl, otočí se, vykročí, skloní se, típne cigaretu a pak se zase odšourá zpátky k zábradlí.

„Ty si ale určitě myslíš, že dřív to bylo lepší, ne?“

„Ano.“

„Proč?“

NECH mě jít

41

„Protože když se něco naučíš,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist