načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nečekej slitování - Linda Howard

Nečekej slitování

Elektronická kniha: Nečekej slitování
Autor:

Gabriel dostal v armádě vánoční dovolenou. Doma se ani nestačí rozhlédnout a už ho otec posílá zkontrolovat do hor Lolly Heltonovou. Gabriel není nadšený, vždyť riskuje uvíznutí v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 136
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6815-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Gabriel dostal v armádě vánoční dovolenou. Doma se ani nestačí rozhlédnout a už ho otec posílá zkontrolovat do hor Lolly Heltonovou. Gabriel není nadšený, vždyť riskuje uvíznutí v závějích ve skalách, kde se pomoci nedovolá. Jenže pak zjistí, že sněhová bouře představuje pro Lolly až druhořadou hrozbu. Zahlédl totiž dvě osoby, z nichž jedna právě nabíjela pistoli.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2009 by Linda Howington

Translation © Hana Černá, 2016

Copyright © ALPRESS, s.r.o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu ICE,

vydaného v roce 2010 nakladatelstvím BALLANTINE BOOKS,

divize RANDOM HOUSE INC, NEW YORK, USA

přeložila Hana Černá

Redakční úprava Anetta Nová

Graf ická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-165-3 (pdf)


KAPITOLA

JEDNA

V

  městečku  Wilson  Creek  na  východě  státu  Maine 

vládla odjakživa sousedská atmosféra a jeho obyvatelé  žili  v  přátelské  pospolitosti.  Gabriela  McQueena  to 

těšilo hlavně proto, že tady vyrůstal a jeho sedmiletý syn 

Sam si odnese do života stejné vzpomínky.

Každé  roční  období  zde  mělo  svůj  půvab  –  rozkvétající  jaro, svěže zelené léto, hřejivé barvy podzimu, kdy se dvojice  štíhlých bílých věží zabodávala do průzračně modrého nebe.  Přesto byl nejpříjemnější čas zrovna teď, pár posledních týdnů  před Vánocemi, kdy panovalo všeobecné vzrušení a kdy lidi  ovládla radostná nálada. Gabriel se nemohl dočkat, až obejme  svého chlapce, překypujícího předsváteční rozjařeností.

Projížděl náměstím a s úsměvem sledoval výklady rozblikané světelnými dekoracemi a ověnčené zelenými gir- landami. Urostlý vánoční strom, rozsvícený před budovou  soudu, prozářil i chladné husté mžení z ošklivě šedivých  dešťových mračen.

Na konci parkoviště Gabriel taktak vmáčkl svůj velký  pickup mezi dvě bílé čáry. Narazil si nepromokavou če- pici,  vyskočil a naházel do  starodávného turniketu mince  na  dvě  hodiny. Ne  že  by  plánoval zdržet  se  tak  dlouho, jen  nechtěl riskovat případnou ostudu, že  syn  šerifa  hned  první  den dovolenky škudlí centy na parkovací lístek.

Oslepila  ho  ledová sprška;  poslední  předpověď počasí  varovala před  nočním sněžením  a  poklesem teploty.  Sklonil hlavu  proti  ostrému větru  a svižně vyběhl  schody k prosklenému vchodu soudní budovy. Pak  seběhl  po  schodišti vpravo do  suterénu, kde  se  nacházel šerifův  úřad.  Věznice byla  v nejvyšším poschodí. Docela neprak- tické,  ale  takhle  to  bylo  odnepaměti a Gabriel věřil,  že  se  do smrti změny nedočká.

První  dveře  vlevo  vedly  do  šerifovy úřadovny. Ve  vstupní  místnosti se  nacházely čtyři  pracovní stoly  a tři  ženy. Har- lan McQueen, šerif,  stálo  na  dveřích za  jejich  zády.  Náis  byl  provedený podle  šablony a za  třicet  let  už  některá  písmena úplně  vybledla. Gabriel věděl,  že  posledních pět,  deset  let  už  táta myslí  jen  na  důchod, a jako  hospodárný občan nevidí důvod označení dveří obnovovat.

Jakmile  Gabriel  otevřel,  všechny  tři  ženy  vyskočily  a tvář  jim  rozzářil široký  úsměv. Vypískly radostí a roz- běhly  se  ho  přivítat, jako  by  se  neviděli přinejmenším rok  a ne  pouhé  dva  měsíce. Málem se  mu  podařilo obejmout  všechny najednou; byl  statný  mužský, jenže  i na  něho  to  bylo příliš, obzvlášť když jedna byla dost při těle.

Dvě  měly  na  sobě  šedé  uniformy –  sestry  Judith  Fournierová  a Evelyn Thomasová; když  si  v týle  stáhly  vlasy  podle  předpisu, málokdo je  rozeznal. Šedovlasá, zaoblená Patsy  Huttová, šéfka  kanceláře, měla  na  sobě  džíny, vlněný svetr  s třpytivými sněhovými vločkami a boty  na  silné  podrážce.  Působila naprosto neškodně, ale  Gabriel nezapomněl, jak  mu  jako  sedmiletému naplácala na  zadek, když  si  hrál  na  frajera, protože jeho táta byl šerif.

Tyhle  tři  úřednice hlídaly přístup k šéfovi a v podstatě  řídily  celé  oddělení. Věděly všechno o každém v celém  okrese.

„Nejvyšší čas,  že  ses  ukázal,“ mračila se  Patsy.  „Už  jsem  si začala dělat starost, že uvízneš v bouři.“

„V bouři?“ zbystřil Gabriel. „Před  odjezdem jsem  si poslechl  předpověď počasí;  déšť  má  během noci  přejít  ve  sněžení, a to  je  všechno.“ Pravda, informace získal  ráno  v motelu v Pensylvánii. Než  opustil Severní Karolínu, na- sadil  zimní  pneumatiky. Prosinec v Maine znamenal na- jisto  sníh.  Cestou poslouchal  jen  hudební stanici,  a tak  neměl aktuální zprávy.

Patsyiny obavy  očividně nevěstily nic  dobrého. Místní  si  na  rozmary zimy  dávno  zvykli a brali je  jako  součást  života, takže  zvýšený zájem  o blížící se  bouři  naznačoval  skutečné nebezpečí.

Než  stihla  Patsy  odpovědět, otevřely se  dveře  za  jejími  zády  a všichni čtyři  se  k nim  obrátili. „Gabe,“ přivítal šerif  syna s neskrývanou radostí a současně s úlevou.

Gabriel k němu vykročil. Chlapsky se  objali  a poplácali  se  vzájemně po  zádech. „Jsem  rád,  že  jsi  tady,“  podotkl  Harlan. „Počasí se viditelně zhoršuje a potřebuju pomoc.“

Gabriel ještě  víc  zostražitěl a zrychlil se  mu  tep.  Když  už  i Harlan McQueen přiznává, že  potřebuje pomoc, pak  jde  do  tuhého. „Spolehni se,“  přikývl už  cestou  do  Harlanovy  kanceláře přecpané nábytkem všeho  druhu  a stylu, takže  se  málem nebylo kam  posadit. Okresní správa  na  vybavení  šerifova oddělení očividně neplýtvala. „O co jde?“

Z otcova upřeného pohledu pochopil, že  si  jeho  ochoty  váží.  V mladším věku  se  svou  bleskurychlou akčností občas  málem dostal  do  malérů, protože se  bezhlavě hrnul  do  všeho.  Jako  seržant vojenské policie teď  útočnost a razantnost spolehlivě zúročil v armádě.

„Po  změně větru  se  to  žene  k nám,“ pokračoval Harlan  věcně. „Nejdřív jsme  čekali  jen  sněžení, ledovka se  měla  držet  na  severovýchodě. Jenže  zrovna před  hodinou nám  předpověděli mrznoucí déšť  s bouřkou a vichřicí. Stěží  se  stihneme připravit. A co  čert  nechtěl, tři  chlapi  mi  zůstali  trčet u nehody, zrovna když je nutně potřebuju.“

Sakra, mrznoucí déšť,  bouře... Gabriel cítil,  jak  se  mu  zvedá  adrenalin. S přimhouřenýma očima  stál  v póze, jako  by  se  chystal vzdorovat bouři  zaťatými pěstmi. Mrznoucí  déšť  je  mnohem nebezpečnější než  blizard, dokáže nadě- lat  pořádnou paseku. Za  posledních deset,  dvanáct let  si  tu  hrůzu  v Maine zažili  dvakrát, téhle  oblasti se pohroma naštěstí  pokaždé vyhnula. Tenkrát měli  štěstí,  dneska smůlu.  Narušené porosty vydržely, kdežto dneska tíhu  ledu  už neunesou. Přetrhají elektrické vedení  a kus  území  zůstane bez  proudu a tepla. Ledová tříšť  hnaná  zběsilou vichřicí přiomínala křišťálový hurikán, který  ničil  vše,  co  se  mu  naskytlo v cestě.

„Jak můžu pomoct?“ zeptal se.

„Zajeď do  starého Heltonova baráku a zjisti, zda  je Lolly  v pořádku. Nebere telefon, možná o změně počasí  ani  neví.“

Lolly Heltonová? Gabriel málem nahlas  zaúpěl. Ze  všech  lidí  na  světě – „Co  tam  dělá?“ vyhrkl téměř  nepřátelsky.  Takový pocit  v něm  totiž  Lolly  Heltonová  pokaždé vyvolala. „Měl jsem zato, že se odstěhovali.“

„To  jo.  Jezdili sem  jen  v létě. Teď  chtějí  barák  prodat  a Lolly se  přijela poohlídnout po  kupci.  Kruci, copak  na  tom  záleží? Je  nahoře sama,  a kdyby se  jí  něco  stalo,  nedovolá se pomoci.“

Gabriel  potlačil  znechucení  a okamžitě  začal  v duchu  zpracovávat  otcovy  informace.  Promyšlená  logistika  je  nezbytná. Kdo  neznal Maine, nedokázal číst  mezi  řádky.  Kdyby byla  Lolly  dole  ve  městě, ozvala by  se.  Jenže  nahoře  člověk může  mobil  s klidem vyhodit z okna. Ve  starém  baráku už  nikdo  nebydlí a pevnou linku  dávno  odpojili.  Ze  stejného důvodu asi  nemají ani  televizi. A pokud Lolly  cestou  z města neposlouchala rádio,  nemusí o hrozícím nebezpečí vůbec vědět.

Do prdele! Tak  z toho  se  nevykroutím, nezbývá než  tam  fakt  zajet.  „Zařídím to.  Kolik  mám  času?“ zeptal  se  cestou  ke dveřím.

„Netuším. Je  to  už  v horách a tam  déšť  začne  dřív  než  tady.  Podle  meteorologů můžeme pohromu čekat  hned  po  západu slunce.“

Gabriel mrkl  na  hodinky. Tři  odpoledne. Tady  na  severu  zapadá slunce  kolem  čtvrté,  má  tedy  co  dělat.  „Hergot, ne- zbude mi ani chvilka na přivítání se Samem,“ hartusil.

„Hoď  sebou  a stihneš to.  Pustili  je  ze  školy  dřív,  tak  ho  máma  vyzvedla. Zavolám jí,  ať  ti připraví termosku s horkým kafem a něco k zakousnutí. Nezdrž se tam dlouho.“

Gabriel byl  na  parkovišti dřív,  než  Harlan domluvil. Káva  a jídlo jsou  důležitější než  pohodlí. Cestoval celý  den,  je  unavený a v téhle mizérii ho  může  žvanec a pár  doušků  kávy  zachránit před  smrtí.  Neví,  co  ho  čeká,  jakmile odbočí  z hlavní silnice  a vydá  se  dlouhou, příkrou, křivolakou ces- tou  k Heltonovým. Lepší  mít  s sebou něco  k jídlu  a nesníst  to než umřít hladem.

Jen  co  otevřel dveře  soudní budovy, ledový vítr  ho udeřil  do  tváře,  až  zalapal po  dechu. Tohle  nevypadalo dobře.  Když  přijel,  byl  ještě  docela  klid.  Jak  rychle  se  počasí  změnilo!  Vichřice poláme  stromy,  zpřetrhá  dráty  a  připraví  o tělesné teplo  každého blázna, který  vyrazí  ven  nebo  je pověřený záchranou jedné  pitomé, náladové, snobské frajle.  Ta  ho  raději  pošle  k čertu, než  aby  usedla  svým  posvátným  zadkem do jeho pickupu.

Přesto  se  mu  na  rtech  objevil široký  úsměv.  Vyrazil  k vozu, dálkovým ovladačem už  v půli  cesty  odemkl dveře,  trhnutím otevřel a skočil dovnitř. Lolly Heltonová!

S nikým nebyl  v životě víc  na  kordy  než  s ní.  Jen  ji zahlédl,  už  ho  posedla nepřátelská  bojechtivost.  Možná  jí  dokonce vděčí za  svůj  úspěch v armádě! Lepší  výcvik nemohl  v raném mládí  prodělat; koneckonců –  mohl  vzpurný  rekrut  vyvolávat  horší  problémy než  slečna Nafoukaná  Heltonová?

Lízátko! Tak  jí  ve  škole  přezdívali. Rád bych si líznul, Lízátko!

Rázným obloukem vycouval z parkoviště a obrátil vůz  k výjezdu na  silnici. S úsměvem od  ucha  k uchu zařadil  a šlápl na  plyn.  V paměti mu  ožila  vzpomínka na provokaci,  kterou  Lolly  dokázal děsně  vytočit, a kámoši se  váleli  smíchem. Ona  vždycky nasadila směšně upjatý  výraz  a zabodla  do  Gabriela nepřátelský pohled, jako  by  se  chystala  zašlápnout odpudivý hmyz.

Typická Lolly  Heltonová! Už  jako  holka  trpěla  utkvělou  představou, že  je  nadřazená všem  vrstevníkům ve  městě –  pochopitelně včetně  Gabriela. Nikdy  nezapomínala, že  její  otec  je  starosta, a povzneseným chováním to  dávala  najevo  při  každé  příležitosti. Kdyby byla  aspoň  hezká  nebo  inteligentní nebo  cokoli, možná by  si  ve  škole  získala trochu  popularity. Gabriel si  vybavil její  zkrepatělé hnědé  vlasy.  Ať si vzala na sebe sebedražší kousek, nevynikl. Své okolí  odepsala  pohrdavým  pohledem  a  výrazem  „odprejskni,  ubožáku“.

Proč  v něm  představa opětovného setkání s ní  vyvolává  zvláštní pocit očekávání?

Jednou rukou  pevně  sevřel  volant  a druhou přeladil z hudební  stanice na  aktuální předpověď počasí. Za  pár  minut  vyjel  z Wilson Creeku a šlápl  na  plyn.  Potřebuje ušetřit  každou  vteřinu. Taky  ho  poháněla touha  obejmout Sama.  Za  pár minut se uvidí. Srdce se mu rozbušilo radostí.

Po  zhruba šesti  kilometrech odbočil mezi  dvě  mohutné  jedle  na  betonovou příjezdovou cestu.  Na  konci  se  rýsovala  bílá  silueta  nízkého domu  s černými okenicemi a garáží pro  tři  vozy.  Sotva  pickup přibrzdil, rozlétly se  dveře  a vyřítil  se tmavovlasý chlapec. „Tati! Tati!“

Gabriel  nechal  motor  běžet  a  vyskočil, aby  bujarého  chlapce zachytil do  náruče. Hubené dětské  paže  ho  pevně  objaly kolem krku. Konečně!

„Dneska  skončila  škola  dřív!“ hlásil  rozzářený Sam.  „Přijde ledová bouřka! Babička vaří  spoustu polívky, prý  nám nejspíš přijde vhod.“

„To  bych  řekl,“  souhlasil Gabriel.  Sam  měl  na  sobě  bundu, ale  ve  spěchu si  ji  nestihl zapnout. Kapuci mu  vítr  strhl  z hlavy a vlasy už  mu  promáčel chladný déšť.  Gabriel  mu  nasadil kapuci, otevřel zadní  dveře  vozu,  natáhl  se  pro  kabelu a ramenem je  zas  přibouchl. S chlapcem v náruči  a taškou přes  rameno se  rozběhl k zadnímu vchodu. Matka  už  stála  na  prahu.  V džínách a zimních botách  vypadala přiravená na  sněhovou pohromu, ale  široký  úsměv a rozzářené zelené oči nezastřely obavy.

„Nemohl se  dočkat,“ podotkla na  adresu  vnoučka. Objala  Gabriela a pak oba své mužské políbila na tvář.

„No  tak,  babi,“  kroutil se  Sam.  Gabriel se  jen  potutelně  šklebil. Dobře si  vzpomínal, jak  se  v Samově věku  cítil  trapně  pokaždé, když  ho  máma  políbila. Sam  si  holt  musí  zvyknout, že Valerie McQuennová své nejmilejší líbá.

Hodil  kabelu na  zem,  pustil  Sama  z náruče. Pak  vylovil  z tašky svítilnu a nůž.  „Káva bude  za  chvilku,“ řekla  máma. „Jednu termosku jsem  naplnila polévkou a tady  máš  tátovo  nepromokavé pončo.“ Podala Gabrielovi zateplené  pončo a vrátila se do kuchyně.

„Díky.“ Ve  skrytu  duše  Gabriel přece  jen  doufal, že  pončo  nevyužije. Měl  pevné  zimní  boty,  takže  prochladnutí a promáčení nohou  nehrozí. Přesto  si  nacpal do  kapsy  rezervní  pár  termoponožek. Zimní  bundu  a rukavice měl  v autě,  pod  zadním sedadlem zůstal  i polštář, který  tam  kdysi  nacpal  Sam, a nikdo se ho zatím nenamáhal vytáhnout.

„Kam  jedeš?“ pozoroval Sam  tátovy  přípravy. „Vždyť jsi  sotva přijel,“ dodal zklamaně.

„Musím do  hor  zachránit jednu  ženskou,“ odpověděl Ga- briel  chvatně, aby  chlapec pochopil vážnost situace a nereptal.  Krátce ho  objal.  „Fakt  se  mi  nikam  nechce, ale  když  je nutné něco podniknout, není vyhnutí.“

Sam  tátova slova  chvilku zvažoval. Táta  slouží  v armádě,  dědeček je  šerif.  Za  svůj  krátký život  už  hodněkrát  slyšel  o odpovědnosti a byl  svědkem nutných akcí.  Sice  se  mu  tátův  odjezd nezamlouval, ale  chápal to.  „Je  zraněná?“

„No,  doufám, že  ne,  ale  dědeček chce,  abych  ji  odvezl do  města  dřív,  než  udeří  bouře.  Pak  by  tam  zůstala uvězněná  třeba na týden.“

Sam  vážně  přikyvoval. „Tak  jo.  Když  musíš.  Jen  na  sebe  dávej pozor.“

„To  víš,  že  dám.“  Gabriel odpověděl  smrtelně  vážně,  přestože se  mu  chtělo  smát.  Tenhle malý  chlapík ví,  co  se  patří.

Valerie přinesla dvě  termosky. „Dávej na  sebe  pozor,“  promluvila jako  Samova ozvěna. Když  se  Gabriel stal  sám  rodičem, pochopil, že  bez  ohledů na  věk  tahle  varování nikdy neskončí.

„Jako  vždycky?“ zeptal  se.  Věděl  předem, že  matka  obrátí  oči  v sloup, což  se  i stalo. Políbil ji  na  tvář,  pak  poklekl  a ještě  jednou Sama  chlapsky objal.  „Co  nevidět jsem  zpátky. Postaráš se zatím o babičku?“

Sam  se  narovnal v ramenou a znovu vážně  přikývl. „Vy- nasnažím se.“  Přesto  bleskl  po  Valerii  poněkud nejistým pohledem. Gabriel se kousl do rtu, aby se nahlas nerozesmál.

„Přivez Lolly  k nám,“ navrhla Valerie. „Proč  bys  ji  měl  vozit  do  města a zase  se  vracet? V domě je  spousta místa  a jídla. Nemá smysl pokoušet čerta v téhle mizérii.“

„Ano,  paní.“  Gabriel zasalutoval. Sakra, nevypadá to,  že  se Lolly Heltonové jen tak zbavím, pomyslel si.

Ale  co,  možná tam  vůbec  není.  Sedí  v bezpečí někde  ve  městě, jen  vypnula telefon. Nebo  on  dostane smyk,  sjede  ze  silnice a nezbude než  se  vrátit.  Pěšky  se  totiž  k baráku  Heltonových nedostane. Napadla ho  ještě  další,  vůbec  nejlepší  varianta: Lolly  je  nahoře, ale  odmítne se  hnout.  No,  však se uvidí.

Opět  pocítil to  zvláštní mravenčení jako  pokaždé, když  ho  čekal  boj,  na  který  se  těšil.  Zažil  mnohem horší  situace  než  tahle.  Musel  se  pustit  do  akce  s holými pěstmi. Nakop- nout,  rozbít  hlavu  a nenechat si  zpřelámat kosti.  Lolly  má  jazyk  ostrý  jako  škorpión a to  je  všecko. Poradí si  s tím.  „Díky.  Uvidíme se  tak  za  hodinu,“ slíbil  matce.  Pak  už vyběhl  do  chladného deště  a prohlubující se  temnoty, aby  vyrazil do hor zachránit rozmazlenou princeznu.

KAPITOLA

DVĚ

Časně odpoledne

S

tarý  bílý  chevrolet pokrytý blátem a solí  vjel  na  malé 

parkoviště před  místní  samoobsluhou. Vychrtlý, zane-

dbaný  muž  se  střapatými, špinavě blond  vlasy  otočil  vůz 

čelem  k výjezdu a zastavil. „Jsem  připravený.“ Kostna-

tými  prsty  nervózně poklepával do  volantu. „Připravený. 

Připravený  vyrazit,“  zopakoval  úsečně  a  rychle.  „Máš 

bouchačku?“

„Jo,“  přikývla žena  na  vedlejším sedadle a strčila pistoli  do  flekaté, červené plátěné tašky.  Byla  stejně  hubená a rozcuchaná jako  muž,  s propadlými tvářemi i očima. Z dlou- hých  tmavých vlasů  vyčuhovaly bílé  uši.  Obrátila neklidný  pohled k obchodu, pak  zpět  na  parkoviště. Škubla za  kliku  dveří,  otevřela, hned  je  zase  zavřela, protože na  parkoviště  přijížděl černý  mercedes. Pneumatiky zašustěly na  mokrém  chodníku, řidička projela kolem  chevroletu a zaparkovala přímo před vchodem.

„Na  co  čekáš?“ zeptal  se  muž.  Nepřestával ťukat  prsty  do  volantu. Netrpělivě poposedl. Jmenoval se Darwin Girard  a už  tři  nebo  čtyři  dny  nespal, možná i déle.  Přesto  byl  nabitý  energií jako  sopka  před  výbuchem, taktak  vydržel  posedět.

„Ta  ženská se  na  mě  podívala,“ utrousila Niki  Vannová.  Řidička mercedesu zrovna vystoupila a zamkla vůz  dálkovým ovladačem. Světla blikla a žena vběhla do obchodu.

„Fakt?“  sledoval  Darwin  ženu  pronikavým pohledem.  Podle  plánu  neměli upoutat pozornost a on  nesnášel lidi,  kteří  mu  něco  mařili. Nenávistným  pohledem  zíral  na  dveře, jimiž právě prošla ta ženská.

„Jo.  Mrcha,“ zavrčela Niki  jen  z toho  důvodu, že  ženě  patřil  méďák. V omezené mysli  se  ihned  zrodil  nápad. „Vsa- dím  se,  že  má  pořádně naditou šrajtofli. Jen  mrkni, v čem  jezdí. Má na mnohem víc než na pár rohlíků a je sama.“

Špičky Darwinových prstů  zrychlily rytmus. „Co  máš  na  mysli?“ zašklebil se,  jako  by  netušil, o co  jde.  Niki  měla  lepší  čich  na  příležitosti a neváhala jich  využít. Taky  proto  si  udržovali slušné  zásoby pervitinu. Niki  vždycky dokázala opatřit prachy.

Znovu otevřela dveře  vozu,  tentokrát už  vystoupila. „Za  minutku jsem  zpátky,“ prohodila přes  rameno. Zabouchla  za  sebou  a proběhla deštěm, zachumlaná do  příliš  velké  zelené bundy.

V obchodě  Lolly  Heltonová popadla  vozík  a energickým  krokem prošla  první  uličkou mezi  regály. Potřebovala  jen  pár  plechovek polévky a něco na  sendviče. Možná si  vezme i pár  časopisů. Spěchala, chtěla  být  doma  před  setměním. Ale  jak  to  bývá,  právě  proto,  že  spěchala, ji zastavil známý hlas.

„Lolly!“ zvolala žena  v jasně červené zástěře po  kolena.  Zrovna urovnávala zeleninu přeházenou zákazníky, když  hledali kousek podle  svých  představ. „Zaslechla jsem,  že  ses vrátila. Vypadáš báječně.“

„Díky, ty  taky,“  odpověděla Lolly  a ze  zdvořilosti se zastavila. „Jak se vede?“

Manželé Richardovi vlastnili tuhle  malou  samoobsluhu  snad  odjakživa. Paní  Richardovou měla  Lolly  ráda  pro  její  žertíky a zálibu v drbech, ačkoli  nikdy  neřekla o nikom  něco  špatného. Dveře  obchodu se otevřely a Lolly posunula vozík, aby mohl nový zákazník projít.

„No,  mám  docela  napilno. To  víš,  svátky. Člověk jen  vaří  a peče.“ Paní  Richardová si  otřela  ruce  o zástěru, krátce  kývla  na  novou  zákaznici a opět  věnovala pozornost Lolly.  „Kde dneska spíš?“

„Doma.“ Lolly otázka  trochu  zarazila. Kde  jinde  by  měla  spát?

„Prokristapána, holka,  copak  neposloucháš rádio?  Hlásí  na večer ledovou bouři.“

Ledová bouře! Lolly  se  otočila k oknu, jako  by  se potřebovala sama  přesvědčit. Přitom zavadila pohledem o zá- kaznici, co  přišla  za  ní.  Neznala ji –  a ani  si  ji  nepřála  poznat, proto  si  ji  neprohlížela pozorněji. „Neposlouchala  jsem  rádio,“ připustila. Při  řízení  si  raději  pouštěla oblíbenou hudbu z cédéček.

„Nemůžeš jet  do  hor  sama.  Jestli  nemáš  u koho přespat,  zůstaň  u nás.  Máme  s Josephem dva  volné  pokoje, když  se  kluci oženili a odstěhovali.“

Lolly  horečně přemýšlela, kam  by  se  mohla  upíchnout.  Ve  škole  se  s nikým nepřátelila, staří  kamarádi neexistují.  Na  tu  dobu  hodně  nerada vzpomíná. Víc  přátel  má  až  nyní  v Portlandu. Nijak  ji  nenadchla představa, že  přečká bouři  u Richardových, jenže se musí rozhodnout.

„Díky.  Zůstanu  u  vás  –  aspoň  tuhle  noc,“  souhlasila.  V tom případě nepotřebuje zásoby jídla; vrátila zboží  na  místo.  „Jenom si  zajedu domů  pro  pár  věcí.  Kolik  mám  času?“

„Přižene se to se setměním. Nezdržuj se.“

Lolly  zkontrolovala čas.  Za  pár  hodin.  Ve  vyšší  poloze  může  mrznoucí déšť  začít  padat  dřív.  „Vrátím se  co nejrychleji. Moc děkuju za nabídku.“

Paní  Richardová jen  mávla  rukou.  „Tak  už  jeď  a spěchej.“

Lolly  pomalu manévrovala  s  vozíkem  úzkou  uličkou,  těsně  kolem ženy  ve  velké  zelené bundě,  se  špinavou  červenou  plátěnou  kabelou. Vtom  jako  by  si  uvědomila  nadcházející  hrozbu  a téměř  se  rozběhla k vozu;  bouře  s mrznoucím  deštěm  se  nesmí  podceňovat. Sníh  neznamená  pro  domorodce žádné  nebezpečí, zato  led  katastrofu.  Nebýt  zastávky v obchodě paní  Richardové, Lolly  mohla  zůstat uvězněná ve starém domě pár dnů, dokonce týdnů.

Plán  se  zasekl, pomyslela si  pobaveně při  výjezdu z parkoviště,  mrznoucí  déšť  znemožní stěhování.  Pravda,  na  balení  toho  moc  není  a nemusí to  zvládnout najednou. Po- sledních pár  let  dům  téměř  nevyužívali. Zůstalo pár  kousků  nábytku a nezbytností. Na  stěhování má  dost  času,  dneska  si  stejně  jen  chtěla  ohřát  polévku, zapnout  plynový  krb  a číst.  Ticho  a samotu si  vždycky užívala a na  pohodový  večer v teple se docela těšila.

Přijela  sem  prožít  pár  lenošných dnů  v domě, kde  vyrůstala,  oživit  vzpomínky a rozloučit se  s Wilson Creekem.  Rodiče žijí  na  Floridě, ona  se  kvůli  práci  usadila v Portlandu.  Je  nehospodárné vydržovat  dům,  kam  se  téměř  nejezdí.

Kdysi  byl  jednopatrový, prostorný a v jistém smyslu vý- střední dům  na  horském svahu  na  kraji  města  nejluxusnější  stavbou v celém okrese. Celá  léta  se  tam  scházeli vlivní  politikové na  večírky, pro  budoucnost Lolly  zcela  bezvýznamné. Zůstala totiž  v Maine jediným členem rodiny, na- víc  bez  politické ctižádosti.  Společenský  život  ji  vůbec  nezajímal.  Z  mladistvé  ostýchavosti  už  trochu vyrostla,  přesto  se  nepovažovala za  společenský typ.  Mnohem raději  trávila  večery doma  než  v městských klubech. K Ri- chardovým se  ani  netěšila, ale  když  jim  to  slíbila... Práce  v pojišťovně ji  naučila jednat s lidmi. V dětství a ještě  víc  během dospívání se  držela  v pozadí, protože se  neuměla  bavit,  a navíc měla  pocit,  že  o ni  ani  nikdo  nestojí. Palči- vou  nejistotu a nedostatek sebevědomí maskovala nepřátelstvím. Není  proto  divu,  že  si  v rodném městě  nezískala  přátele. Celkem nechápe, proč  se  sem  stále  vrací,  přestože  nanejvýš jednou ročně.  Přála  si,  aby  si  mohla  dovolit žít  v rodném domě.  V provinčním Wilson Creeku by  ale  nenašla zaměstnání a na vlastní podnikání neměla dost peněz.

Stěrače svištěly z jedné strany  na druhou a spolehlivě stíraly  lehký  déšť.  Svou  vytrvalostí Lolly  dost  znervózňoval.  Padal  zlehounka v podobě mlhy,  jako  by  příroda neměla nic  za  lubem. Mrholení zahalilo den  do  mléčného závoje. Lo- lly  přeběhl po  zádech mráz.  Večer  byl  ještě  hodně  daleko,  a už  musela zapnout světla. Mlha  rychle  houstla. Silniční  provoz dočista ustal,  až  ji  to  trochu vylekalo. V jednom  okamžiku měla nutkáni otočit  se,  koupit si  ve  městě  pyžamo  a spodní prádlo  a spěchat do  bezpečí k Richardovým.

Mlhu  za  ní  proťaly kužely světel. Vůz  byl  ještě  daleko,  ale  pocit,  že  není  na  silnici  sama,  Lolly  trochu uklidnil.  Doma  se  nezdrží déle  než  čtvrthodinku – sbalí  to nejpotřebnější a vrátí se  do  města. Než  propukne bouře, bude  v bezpečí.

Po  pár  minutách odbočila na  úzkou  vedlejší cestu  klikatící  se  úpatím kopce  k  domu. Znala  každou zatáčku,  strom  a skálu. Od  doby,  co  získala řidičák, tudy  projížděla  často... Vlastně už  dřív,  protože ji  máma  vozila  do  školy  a odpoledne domů.  Denně  absolvovala cestu  v obou  směrech nejmíň dvakrát. Tady  ji  nemůže nic  překvapit, jen  ta  mizérie venku  vyvolává lehkou úzkost. Spolehlivý vůz  s pohonem na  čtyři  kola  si  pořídila před  třemi  lety,  aby  měla v horách jistotu.

Mlha  zhoustla a viditelnost byla  čím  dál  slabší. Lolly  mrkla  na  digitální ukazatel venkovní teploty. Pár  nad  nulou.  Větve  stromů se  blyštěly, obalené  námrazou.  Snad  mlha už neledovatí?

Konečně odbočila na  příjezdovou cestu.  Šlápla  na  plyn  a fičela do  dlouhého svahu.  Dům  nahoře už  nebude dlouho  mým  domovem, blesklo  ji  hlavou, ale  zrovna teď  měla  zvláštní pocit,  že  ji  vítá.  Nevadí, že  už  stojí  téměř  šedesát  let,  trochu  vybledl, střecha tu  a tam  poklesla. Rozlehlá,  pevná  stavba stále  ještě  nabízí  teplé,  útulné  zázemí v ledové  zimní  noci.  Škoda  jen,  že  se  zde  nedá  zůstat. Sníh  a led  by  Lolly  mohly  pohřbít třeba  na  čtrnáct dnů,  jestli  silnici zavalí spadlé stromy.

Nemá  na  vybranou. Milovaný dům  z dětství a mládí brzy  nabídne své  pohodlí jiné  rodině. Jen  co  Lolly  odveze zbytek  osobních věcí  a prodá je  nebo  někam uskladní, nabídne  dům  k prodeji a přestane být  jejím  domovem. Smůla, že  se  nemůže ani  na  pár  dnů  vrátit  do  dětství. Počasí má  prostě  jiné úmysly.

Ani  se  nenamáhala otevřít garáž.  Zajela  těsně  ke schodům,  s klíči  v ruce  vyskočila z vozu a rozběhla se odemknout  hlavní  vchod. V chodbičce shodila zimník s kapucí,  přehodila ho  přes  sloupek zábradlí a kabelku položila na  spodní schod. Pak  přinesla ze šatny zimní  boty.  Kdo  ví,  kdy  se  sem  vrátí.  Vydala se  do  patra.  Zůstalo něco  v ledničce?  uvažovala. Asi  ne.  K snídani si  dala  jen  cereálie, ani  se  nenamáhala zalít  je  mlékem. K večeři si  koupí  sendvič  ve  městě  nebo  ji  postačí toust  s burákovým máslem a džemem.  Zastaví vodu,  přívod  plynu  ke  kotli  na  horkou vodu,  zamkne za  sebou  a dům bude  připravený přežít  sebedelší  ledovou katastrofu.

Vyšla  polovinu schodů,  když  se  ozval  hluk  motoru.  Někdo přijel.  Zastavila se,  pár  okamžiků poslouchala. Jak  znala  sousedy, nepřekvapilo by  ji,  kdyby ji některý přijel  varovat před  bouří,  nebo  ji  odvézt do  bezpečí. Věděli,  že  v domě není  televize, ani  signál  mobilu. Zdejší  obyvatelé  žili  ve  vzácné soudržnosti, což  Lolly  ve  velkém městě  chybělo. Potěšilo ji,  že  bude  mít  společnost. Seběhla do  přízemí.  Otevřela  s úsměvem –  očekávala  totiž  někoho  známého, například starého přítele rodičů. Úsměv strnul  na  rtech.  Drsný  pár,  co  se  hrnul  do  chodby, neznala, ač- koli... Jasně,  tu  ženskou zahlédla v obchodě. Poznala ji,  přestože teď  měla  mastné prameny tmavých vlasů  zčásti  schované pod  pletenou čepicí. Vychrtlou postavu masko- vala ohromná plandavá bunda.

Lolly  blesklo hlavou několik scénářů. Ztratili se  a hledají  přístřeší? Možná to  tady  neznají a báli  se uvíznout v horách, když v rádiu hlásí tu ledovou spoušť.

„Zrovna se chystám odjet...“

Muž za ženou s mastnými vlasy vytáhl z bundy pistoli.

Lolly  vytřeštila zrak,  v prvním okamžiku snad  ani  necháala,  co  vidí.  Prudce zatajila dech  a instinktivně couvla.  Dvojice k ní  přiskočila, hrubě  s ní  smýkla do  chodby. Lolly  narazila do  sloupku zábradlí, zavrávorala, ale  stihla  se zachytit, aby neupadla.

Muž  zabouchl dveře.  Žena  nakoukla do  obýváku vlevo,  jídelny vpravo, zvedla hlavu,  zda  někdo  nestojí nahoře na  schodišti. Pak  v úsměvu předvedla nažloutlé zkažené zuby.  „Vidíš, zlato,  neříkala jsem,  že  je  sama?“ obrátila se  na  svého komplice.

Lolly  se  tiskla  ke  sloupku zábradlí ochromená hrůzou.  Mozek jí  vypověděl službu, nebyla schopna souvisle my- slet.  Ztěžka se  vžívala do  šokující reality. Náhle, jako  by  někdo  otočil  spínačem, myšlení naskočilo. Loupežné pře-



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist