načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nečekané rozuzlení honu na krtka a jiné příběhy - Břetislav Buchta

Nečekané rozuzlení honu na krtka a jiné příběhy

Elektronická kniha: Nečekané rozuzlení honu na krtka a jiné příběhy
Autor:

Celý život je nabit příběhy lidí. V knize je patnáct příběhů převážně veselejších. Obsahuje zážitky z práce, vojny, prázdnin, dovolené a jiných situací, kde o komické či ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 171
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Celý život je nabit příběhy lidí. V knize je patnáct příběhů převážně veselejších. Obsahuje zážitky z práce, vojny, prázdnin, dovolené a jiných situací, kde o komické či smutnější situace není nouze. Kniha je psána lehkou zábavnou formou, aby byla spíše oddechová a přinesla požitek těm, kteří mají rádi laskavé povídky a příběhy. Zavede vás do malebné vesničky na Vysočině, do prostředí Ostravy, kde je radno si dávat pozor na své peněženky, na vojenskou službu v Plzni atd.

Zařazeno v kategoriích
Břetislav Buchta - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Břetislav Buchta

NEČEKANÉ ROZUZLENÍ

HONU NA KRTKA

a jiné příběhy


Vydavatel: Jan Šuba-Makniha.cz

rok vydání: 2015

© Jan Šuba-Makniha.cz

© Všechna práva vyhrazena!

ISBN 978-80-88080-78-7 (pdf)

ISBN 978-80-88080-79-4 (ePub)

ISBN 978-80-88080-80-0 (MOBI)

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována

či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení autora.


4

Nečekané rozuzlení honu na krtka

Daniel Macháň, kterému nejbližší říkali Deny, měl už odmalička

jednu zásadní chybu na charakteru. Prostě se mu nechtělo

pracovat.

Zřejmě si teď řeknete – jaká chyba? Vždyť podobnou diagnózu

dnes mají možná dva lidé ze tří. Jedna třetina se v tom naučí chodit

a s úspěchem předstírají, že makají na hranici svých fyzických

i psychických možností a bez nich by firma klekla. Druhé třetině

přináší práce permanentní trauma a proto je dnes tolik

psychosomatických nemocí a lidí u psychologa a psychiatra. Ale

holt, nějak člověk peníze pro uživení své a rodinky získat musí. A ne

každý umí mazaně tunelovat či krást. Poslední díl – to jsou

šťastlivci, kteří netrpí „lachtaní nemocí“ a které práce skutečně baví.

Denyho by zřejmě byl problém zařadit do některé z uvedených

kategorií. Práci bral, jak on s oblib ou říkal, jako „poslední zoufalý

způsob, jak se dostat k penězům“. Dle dané zásady se ubíral i jeho

život.

Základní škola s trojkami a čtyřkami, občas také s dvojkou

z chování. Poté se s odřenýma ušima vyučil zámečníkem. Chvíli tuto

profesi i vykonával, ale jeho rukám tato činnost moc neseděla. Začal

se tedy poohlížet po něčem jiném. A jelikož zrovna začala

polistopadová éra budování raného kapitalismu, chtěl také využít

některou z netušených možností, které se nabízely.

Našel si místo hlídače ve velkoskladu drogistického zboží

a domácích potřeb. Už tehdy začal s kamarádem Jirkou Slabým

rozvíjet svého obchodního ducha. Na Jirkův živnostenský list na

zprostředkování obchodu vlítli do byznysu se základní obchodní

filozofií. Tedy levně koupit a co nejdráž prodat.

Deny brzy zjistil, že kontrolní mechanizmy ve skladu, ve kterém

pracoval, byly na velmi nízké úrovni. Začal i tam, zprvu nenápadně

a po menších dávkách, získávat část zboží pro jejich obchody. Vše

Denymu krásně procházelo, zvýšil tedy oběh přemísťovaného zboží.

I toto zvýšené úsilí mu dlouho vycházelo. Korunky se k němu

kutálely stále větším proudem. Až jednou s vedoucím skladu přišli


5

dva pánové s nepříjemnými otázkami a jeho podnikání bylo v rozletu

přerušeno.

Následný patnáctiměsíční nucený pobyt v nápravném zařízení

nebyl sice ničím zvlášť příjemným, ale dal se přežít. Deny daný čas

užitečně využil. Náležitě si srovnal myšlenky a přemýšlel nad

chybami, které udělal. A které jej dostaly do kriminálu. Samozřejmě

měl možnost od svých „kolegů“ v zařízení pobrat řadu užitečných

zkušeností a rad.

S jedním z nich, Vlastíkem Kostřicou zvaným Kosťa, se domluvil

na vzájemné spolupráci, až se oba dostanou z vězení. Jak

plánovali, tak učinili. Deny už věděl, že se svým škraloupem se

v žádném skladu nechytá a ani se o to nepokoušel. Zboží Denymu

a Kosťovi zajišťovali pěšáci. Tedy drobní zlodějíčci i borci v daném

oboru, kteří ale neměli obchodního ducha a kontakty, jaké měli

právě Deny s Kosťou. Ti se starali o odbyt zboží a byli duší celé

skupiny, která, jak už je zřejmé, získávala své zboží bez souhlasu

jejich majitelů. Pašovala neproclené cigarety a alkohol a podnikala

i jiné nezákonné věci.

Deny se díky své chytré hlavě stal brzy vůdčí osobou party.

A měl na to i řádnou velitelskou postavu. Jeho 195 centimetrů

a vizáž boxera s krátkými kudrnatými vlasy a tvrdým

a nesmlouvavým pohledem mu zajišťovalo dostatek vážnosti.

Zato druhý aktér, Miroslav Šnajpek, který si vysloužil přezdívku

Míra, byl dlouhá léta naprostým opakem Denyho.

Odmala pracovitý, ve škole jeden z nejlepších studentů,

dokonce vystudoval tři semestry vysoké školy. Ale potom přišla

Alenka a jeho život se otřásl v základech. Šíleně zamilovaný na její

naléhání ukončil studium a začal se podílet na podnikání její rodiny.

Provozovali řeznictví a výrobu lahůdek.

S Alenkou se vzali, on dostal na starost obchodní záležitosti

a zdálo se, že nic nestojí v cestě jejich spokojenému životu. Alenka

se ovšem stávala stále náročnější. Občas byl problém naplnit její

představy o tom, kolik by rodinné podnikání mělo přinést peněz do

jejich domácnosti. Vždy ji obměkčil nějakým drahým dárkem a krize

byla na čas zažehnána.


6

Potom však přišel okamžik, který vše zvrátil. Otec Alenky

a vůdčí osoba firmy dostal silnou mrtvici. Ochrnul na půlku těla a byl

odkázán na trvalou starost o něj. Vedení firmy tím pádem už nebyl

schopen vykonávat. A jelikož Míra byl hlavně obchodník a ostatním

věcem týkajících se jejich podnikání moc nerozuměl, firma začala

skomírat.

Míra ještě učinil pokus o oživení firmy. Domluvil se s jedním

zkušeným řezníkem na spolupráci a nějakou dobu se zdálo, že firma

by mohla opět získat ztracený kredit. Avšak zase se muselo vše

zkomplikovat. Jednou, spíše ze žertu a s několika panáky v sobě,

objal řezník jeho Alenku v pase zrovna ve chvíli, kdy do místnosti

nečekaně přišel Míra. Řezník se mu snažil okamžitě vysvětlit, že se

o nic nejednalo a Alenka jeho vysvětlení potvrdila. Ale Míra byl

majetnický typ, na svoji Alenku si mohl šáhnout a objímat ji jen on

sám. S řezníkem se rozešel.

Se zvýšenou vervou se Míra do vedení firmy pustil opět sólo.

Kdyby nebylo Alenčiných nářků na to, jak se jim ztenčil přísun

peněz, nebylo možná tak zle. Žel, Alenka si už zvykla na určitý

standard. Značkové parfémy, manikúra, masáže, pedikúra, lyže,

dovolené u moře. Peníze se jí pod rukama kutálely stále stejně

rychle a s jejich úbytkem se úměrně zvyšovala její nespokojenost.

A zrovna v tom období se Míra náhodou potkal s Denym, se

kterým se znali už od základní školy, kde Deny chodil o ročník výše.

Zrovna měli oba chvilku času, zašli na pivo a nezůstalo jen

u jednoho. V bujaré náladě se trošku odvázaly jejich jazyky.

Porozprávěli o svých životních radostech a strastech. A jak tomu

obvykle bývá, samozřejmě došla řeč i na téma, co kdo dělá.

Deny zpočátku trošku mlžil. Nechtěl hned natvrdo vyzvonit, co

u něho znamená „obchodní a zprostředkovatelská činnost“. Když

však se Míra naprosto otevřeně kamarádovi svěřil, jak jeho firma

skomírá a že má strach, aby nepřišel o Alenku, Deny přiznal barvu.

Vylíčil Mírovi, jak se věci mají a v jakých relacích je možné takovou

činností vydělat. Míra jen zíral a samozřejmě se také díval dopředu.

Jeho podnikání šlo do kytek, Alenka možná koukala po

solventnějším partnerovi.

Zkrátka a dobře, Denyho udička zabrala. Míra byl chytrý, měl

organizační schopnosti a obchodního ducha. A člověka s takovými


7

vlastnostmi zrovna Deny potřeboval, jelikož s Kosťou už měli

problém uřídit chod celé skupiny. Kosťa byl sice snaživý a uměl se

v jejich branži pohybovat, avšak jeho inteligence trošku pokulhávala

a zařídit některé věci bylo nad jeho mentální síly. Míra byl v tomto

jiná klasa a Deny v něm viděl velkou posilu týmu. Deny a Míra si

tedy nakonec plácli.

Místo, které vybral Míra jako nové sídlo jejich firmy, se Denymu

v první chvíli vůbec nezamlouvalo.

Zahrada zanedbaná, vysoké kopřivy a jiný plevel byl všude, kam se

člověk podíval. Plot, který ohraničoval celý pozemek, se pozvolna

rozpadal. A tři objekty, které se v areálu nacházely, také nepůsobily

dojmem, že by byly posledních letech udržovány.

Menší cihlový domek vypadal omšele, omítka se v mnoha

místech odlupovala. Rozbité okenní tabulky svědčily o tom, že už

neušel pozornosti dětí, nebo vandalů. Ale nezdálo se, že by se zde

snažil někdo najít dočasné obydlí či úkryt. K domku byla přistavěna

dřevěná kůlna s vraty, která byla zajištěna zámkem, jenž vypadal

neporušen.

Těsně vedle kůlny se vypínala jedna ze stěn něčeho jako veliká

garáž. Ta už vypadala daleko lépe a bylo jasné, že byla postavena

až později. Aspoň její stav by mohl být celkem dobrý.

Po chvilkovém obhlédnutí celého areálu a budov už měl Deny

pohled na věc daleko příznivější. Vše bylo celkem daleko od

civilizace. Jen za vzrostlým živým plotem, který vizuálně odděloval

tento prostor od okolního světa, prosvěcovaly obrysy stavení.

Do města daleko nebylo, takže poloha se zdála ideální pro jejich

účel. Příjezdová cesta byla v dobrém stavu a odbočovala z celkem

frekventované silnice, na které nebude občas tam odbočující

automobil podezřelý.

Když si potom oba prohlédli zevrubně budovy zevnitř, jeho

spokojenost stále sílila. V domku se dala zřídit kancelář, což Deny

ocenil. Zatím úřadoval ve svém bytě v řadovém domě a tam

vzhledem k jeho stinné minulosti mohl kdykoliv očekávat policejní

návštěvu. V bytě bude vést jen agendu legální obchodní činnosti,

což byla samozřejmě jen taková zástěrka pro případnou zvídavou

kontrolu.


8

Kůlnu mohli operativně použít k dočasné úschově kradeného

auta, než jej odveze kamion na místo určení. No a garáž, nebo

spíše menší hangár, vybaví regály a mohou zde skladovat

ukořistěné zboží.

„Jo, je to fakt dobrý. Vidím, Míro, že je na tebe opravdu

spolehnutí,“ prohodil s uspokojením Deny. „Bordel chlapi vysečou,

budovy opraví a můžeme si zde udělat svoji základnu. A policajti

můžou čmuchat, jak chtějí, ale naše nové hnízdo najdou jen stěží.

Bereme to...“ Denyho tvář se rozvinula do širokého úsměvu.

Mirek si konečně oddechnul. Když na místo přijeli a viděl šéfovu

zachmuřenou tvář, myslel v první chvíli, že jeho několikatýdenní úsilí

najít vhodné prostory pro jejich záměr přijde vniveč a bude se muset

poohlížet po něčem jiném. Ale postupně viděl proměnu Denyho

tváře a tušil, že by tohle místečko mohlo být podle šéfových

představ.

„Pojď, jedeme to zapít,“ zavelel Deny k návratu k autu, kterým

přijeli. „A čekej slušné prémie,“ dodal. Když se oba otočili směrem

k vozu, poplácal Míru familiárně po rameni. Pro něho ta slova zněla

jako rajská hudba, protože peněz není nikdy dost. Zvláště když má

člověk náročnou ženu. A to jeho Alenka rozhodně byla.

Takovou povznesenou náladu, jakou měli Míra s Denym, neměl

zrovna velitel místně příslušného městského oddělení policie.

Trestná činnosti se v jejich rajónu během dvou let zvýšila o dvacet

procent. Největší nárůst byl u krádeží. Kradlo se všude. Mizela auta,

ztrácelo se zboží z obchodů a skladů. Navíc se začal ve větší míře

objevovat pašovaný a pančovaný alkohol.

Velitel poručík Petr Králíček tušil, že se v jejich oblasti objevila

nová, dobře organizovaná parta kriminálníků. Vymýšlel všechno

možné, jak se jim dostat na kobylku, leč všechno bylo marné. Ke

všemu se tahle komplikace objevila v nejméně vhodném období. Již

nějaký čas se šuškalo o jeho povýšení a převelení na lepší post.

Petr se radoval, jak se po letech opět zvedne jeho hodnost a tím

samozřejmě i peníze. A nyní se začalo naopak pochybovat o jeho

schopnostech. Šířily se zvěsti, že na velitelskou funkci nestačí.

Jediné, co jej mohlo v dané situaci zachránit, by bylo rychlé odhalení

zločinné skupiny. Věřil, že dříve nebo později se povedená partička

dopustí chyby a on zase bude mít klidné spaní.


9

Míra Šnajpek dlouho nelenil a začal zařizovat zprovoznění

a zvelebení nového působiště jejich „firmy“. Zajistil materiál

a dělníky, dělal něco jako stavební dozor, aby práce probíhaly dle

jeho představ. Postupně také s Denym začali vybavovat kanceláře.

Domluvili se, že každý bude mít svoji.

Celý objekt byl samozřejmě napsán na Míru, který měl čistý

rejstřík a papírově ještě stále fungující živnost. Řeznictví už ale

nadobro opustil a celou svoji energii se rozhodnul vložit do nové

výnosnější profese.

Počátkem léta nový a opravený areál opustili poslední dělníci

a Deny s Mírou věřili, že začíná úspěšný start jejich dlouhé společné

kariéry. „Tak ať nám to klape a penízky se valí proudem,“ začal

Deny přípitek, když se rozhodli s Mírou rozjezd jejich společného

podniku řádně oslavit v Denyho kanceláři.

Kdyby tušili, jak brzy blbá náhoda jejich plány zhatí...

Jak již bylo zmíněno, několik desítek metrů za oplocením jejich

areálu, které tvořila alej tújí, stály dva rekreační domky. Jejich

obyvatelé samozřejmě zaregistrovali, že se v sousedství něco

začalo dít. V hospodě však prosákly zvěsti, že si tam obchodní firma

zřizuje kanceláře a sklady, a brzy je dění za plotem přestalo zajímat.

Rekreační stavení obývaly dva manželské páry.

Josef Valák byl dva roky v invalidním důchodu po ošklivém

pádu ze střechy. Prostě při opravě jednoho domu propadnul

prohnilými deskami mezi krovy na půdu. Kromě otřesu mozku utrpěl

zlomeninu obratle a utržení křížového vazu na pravém koleni. Lékaři

udělali, co mohli, avšak Josef byl rok a půl před řádným důchodem

uznán neschopným další práce. Nejvíce jej však tížilo, že už nemohl

jezdit se svojí partou občas na čundry, což byl jeho životní koníček

od mládí. Na druhou stranu měl i štěstí. Před nějakými roky u něj

zakotvil výřečný agent pojišťovny, který jej přesvědčil o nutnosti

životního a úrazového pojištění pro něj jako živitele rodiny. Zprvu se

bil do hlavy, jak se mohl nechat tak blbě ukecat. Po úrazu naopak

blahořečil náhodě, která k nim pojišťováka přivedla. Z pojistného

plnění si s manželkou pořídili tento domeček a ještě zůstalo na jeho

slušnou úpravu a provoz.


10

Jeho manželka Růžena se vyžívala v pletení a háčkování

a svoje koníčky si prostě tolerovali. Bydleli v Ostravě v bytě, ale na

svoji haciendu, jak domku říkali, jezdili dosti často. Na zahradě měli

jen dvě jabloně a poměrně velkou pergolu, kam Josef občas pozval

své kamarády čundráky a povzpomínali na krásné časy.

Samozřejmě vždy přivezli hudební nástroje a pergola se

rozezvučela trampskými hity i méně známými melodiemi.

Druhý domek patřil manželům Palicovým. Oba už byli také

v důchodu, Radek zhruba rok a půl. Léta pracoval těžce na huti

a nyní si chtěl užívat hlavně odpočinku a relaxace. Četl detektivky,

luštil křížovky, hodně se díval na sport v televizi. Velmi se také těšil

na chvíle, kdy k Jose fovi v sousedství přijeli kamarádi s nástroji

a spustili krásné trampské melodie. K hudbě nikdy nějak zvlášť

netíhnul, ale tyhle písně jej braly za srdce. Několikrát jej Josef

přizval mezi ně a Radek už byl se všemi kamarád.

Radkova manželka Miluška milovala barvy na zahradě a kolem

domu. Proto se doslova vyžívala v pěstování a sázení všeho

možného. Kromě chodníku byly prostory pozemku vyplněny kytkami,

keříky, zeleninou, pečlivě udržovaným trávníkem, skalkami. Od

časného rána kontrolovala, plela, hnojila, zalévala, ošetřovala...

Když pršelo, potom četla knihy a listovala časopisy o pěstování

a zahradničení. Radek jí samozřejmě pomáhal, hlavně rytím

a opravou nářadí.

Na rozdíl od Valákových oni měli domek uzpůsobený pro

obývání po celý rok a byli zde stále.

Jejich život by plynul v naprosté spokojenosti, kdyby se

nevyskytnul jeden problém. Jejich zahradu si totiž letos oblíbili krtci,

hraboši a jiní hryzci. Krtince, díry, požraná zelenina. Prostě spoušť,

z které byla Miluška v posledních dnech zoufalá. Radek zkoušel

všechno možné - elektronický odpuzovač, granule, rozdrcené sklo.

Ovšem nic nepomáhalo. Holt, když si mršky najdou příznivý revír,

kde mají dobrou půdu a dostatek žrádla, jen tak se jej nehodlají

vzdát.

Když jednou Radek zamířil do místní hospody, samozřejmě se

optal místních znalců. Někteří krčili rameny, jiní doporučovali

metody, které již Radek zkoušel. Zrovna přišel starý Krnáč, který

slyšel konec debaty.


11

„Neser se s tím a pusť jim do děr propan butan. Mně tohle

vždycky pomohlo. Uvidíš, jak rychle vezmou roha.“ Adolf Krnáč léta

pracoval v zahradnictví, měl tedy bohaté zkušenosti. „Máš doma

propanbutanovou flašku?“ otočil se na Radka.

„Jasně, že mám. Když není elektrika, vaříme na něm. Ale jak

plyn do děr pustit?“

„Já mám doma ventil s hadicí a hořákem. Stav se někdy a já ti

vysvětlím, jak na to,“ dodal Adolf. „A žádné kouření. Nerad bych tě

viděl večer ve zprávách na Nově.“

Všichni u stolu se jeho poznámce zasmáli.

Deny zářil spokojeností. Po počátečních zmatcích se činnost

jejich „obchodní skupiny“ rozjela na plné obrátky. Míra se projevil

jako skvělý organizátor, lepšího společníka si nemohl přát. Kosťa

zpočátku trošku jančil, jelikož už neměl takový vliv. Deny jej však

dokázal brzy umravnit. Všechno klapalo jako švýcarské hodinky.

Deny s Mírou si zrovna prohlíželi nádherné sportovní Porsche

Carrera, jež stálo od noci v jejich kůlně. Určitě by si jej oba rádi

nechali. Což samozřejmě nešlo. Vzhledem k jejich profesi dávali

přednost skromnějším a nenápadným vozům. Porsche jim zajistil

jeden z jejich „externích dodavatelů“. Čekala jej už dnes večer další

cesta na kamionu přes Polsko do Běloruska. Tam se na něj těšil

nový majitel. Ten starý se zřejmě bude divit, až přijede ze zahraniční

cesty a objeví prázdnou garáž.

„Nádherný, že?“ rozplýval se Deny. „Hned bych se jel projet.“

„To já taky, Deny. Ale mám obavu, že by mi jej Alenka hned

zabavila. Určitě by měla strach, že na něj začnu lovit nějaké

dvounohé kočky...“

Oba se Mírovu bonmotu zasmáli. Náhle Deny zkřivil tvář.

„Co je Deny, zase ten zub?“ optal se účastně Míra.

„Jo... chvilkami bolí jak čert. Mám tam váček, zítra jsem

objednán k zubaři.“

„Nechceš jít raději na pohotovost, ať se s ním tak dlouho

netrápíš?“

„Neboj, do zítřka už to vydržím. Když bude nejhůř, vezmu si

prášek na bolest. Akorát se musím podívat, na kolik mám zítra toho

zubaře.“


12

Mírovi zazvonil mobil a šel s ním mimo kůlnu. Deny si zatím

vytáhnul z peněženky kartičku od zubaře. Podíval se na poznámku

napsanou sestrou, na kolik je zítra objednaný. Když ji chtěl v šeru

kůlny vrátit zpět do peněženky, vyjela mu z prstů. Deny už jen

zaregistroval, že obloukem zaletěla pod vůz. Rozhodně neměl

zájem se s bolavým zubem plazit po kolenou a šmátrat pod nízkým

Porsche. Hodinu, kdy se má dostavit k zubaři, znal. A zítra, až zde

Porsche už nebude, třeba kartičku najde.

Když potom Deny viděl přes vrata, že Míra odchází směrem

k hlavní budově, přehodil přes Porsche nachystanou plachtu. Zavřel

a zamknul vrata a vydal se za Mírou.

Radek Palica na naléhání Růženy hned druhý den po návštěvě

hospody vyrazil za Adolfem Krnáčem. Ten chodil dopoledne na

rehabilitace, proto se tam Radek vydal až v odpoledních hodinách.

Adolf mu dal plynovou hadici, na jejíž jedné straně byl redukční

ventil a na druhé kovový hořák s malými otvory. Radkovi vysvětlil,

jak zařízení funguje. „Hlavně to nepřeháněj s tlakem. Pusť ventil tak

napůl a nechej plyn proudit asi pět minut. Pokud zvířátka nezdrhnou,

udělej to samé ještě jednou na druhé straně zahrady. Uvidíš, že pak

budeš mít klid,“ poučil Radka. „A hlavně u toho nekuř. Propan není

žádná sranda. Ať nemáš popálený čumák,“ dodal Adolf vesele.

Po návratu domů odšrouboval Radek vařič z propanbutanové

bomby, napojil hadici a pustil se do díla. Uprostřed jednoho záhonu

zela díra, kde krásně zajel hořák. Otvor utěsnil hadrem. Potom podle

Adolfových pokynů pustil ventil. Sednul si pod stříšku u verandy, kde

měl svůj odpočinkový kout. Kouknul na hodinky, aby měl přehled,

kdy má plyn uzavřít.

Vedle u Josefa se opět chystala trampská akce. První muzikanti

už se scházeli a začali trénovat na večer. Radek tentokrát pozván

nebyl. Jeden z členů party totiž slavil narozeniny, proto se jich mělo

sejít více. Radek se těšil, že si bude užívat jejich melodií ze svého

koutu.

Plyn z bomby začal proudit do podzemních chodbiček.

Postupně se začal šířit do všech směrů. Od pergoly v sousední

zahradě zazněla melodická Niagara a větřík přinesl též vůni

rožněného masa.


13

„Radku, už jsi mi opravil ty motyčky?“ ozvala se náhle Miluška

z okna. „Chtěla bych se zítra hned zrána pustit do pletí.“

„Miluš, úplně jsem na ně zapomněl. Ale už na to jdu.“ Radek

v duchu sprostě zanadával a nerad se zvednul ze své židličky vedle

verandy. Seběhnul do sklepa, kde měl svůj ponk a kde mu Miluška

nachystala nářadí, které potřebovala opravit. Myslel, že do deseti

minut bude hotov. Krtkovi a dalším potvorám aspoň trošku více

přičmoudí.

Jenže ouha. Místo hřebíčků bylo nářadí zajišťováno dráty, které

byly na konci roznýtovány. Dráty musel na jedné straně odbrousit

úhlovou bruskou. Potom šly vyndat. Místo hřebíčků se rozhodnul

použít šrouby, které dal skrz a z druhé strany zajistil matičkou. Vše

trvalo daleko déle, než předpokládal. Byl však s výsledkem

spokojen. Kovové části v násadách pevně držely.

„Radku, uvařila jsem ti kafe, dáš si ho venku?“ houkla Miluška

do sklepa.

„Děkuji, miláčku. Jo, dám si jej pod stříškou. Podej mi ho prosím

tě oknem.“

Miluška podala Radkovi kávu. Ten se s ním posadil na své

oblíbené místo. Vedle začali hrát další trampský hit. Radek usrknul

lahodného moku, postavil jej na stolek a pohodlně se uvelebil do židle. Tyhle chvíle miloval. Nádherné počasí, skvělá kávička, kousek od něj zněly líbezné melodie.

Náhle něco ucítil. A nebyla to vůně rožněného masa, která

k němu taktéž přicházela odvedle. „Kruci, plyn,“ vyjeknul. Rychle se

zvednul a šel k bombě, kterou zastavil. Ani nebylo třeba, byla

prázdná.

„Doufám, že vám to bude stačit a zmiznete z naší zahrady,“

prohodil k díře do země, když vytáhnul hořák. Ucítil opět závan

plynu, který se vracel z uvolněného otvoru. Radek smotal hadici,

vzal tlakovou láhev a šel si opět sednout, aby dopil zbytek turka.

Hudebníci si zrovna dávali pauzu, a jak Radek odhadoval podle

zvuků, posilňovali se masem a pivem. Někteří k tomu ještě

pokuřovali, což signalizoval typický odér. Jedno však Radek přece

jen nezaregistroval. Jednomu z kuřáků se nechtělo natahovat

k popelníku a nedopalek cigarety poslal cvrnknutím přes plot do

jejich zahrady.


14

Za okamžik se začaly dít věci.

Nejprve se ozval krátký, dunivý zvuk. Zlomek vteřiny nato

začaly na zahradě s rachotem létat masy hlíny a drnů. Doprovázel to

planoucí modročervený oheň a světle šedý dým. Spoušť rychle

postupovala několika směry. Jeden šel skrz zahradu za plot

a k tújím. Jedna z děr, která se zde táhla, končila těsně za stěnou

kůlny v areálu Denyho a Míry . V kůlně se ozvala mohutná detonace,

střecha se nadzvedla a zase sednula. Chytnul přehoz, kterým bylo

přikryto Porsche. Výbuch také porušil tenkou stěnu mezi kůlnou

a garáží.

Hudebníci okamžitě leknutím oněměli. Na stůl, kde měli talíř

s naporcovaným masem, chlebem a několika flaškami piva, přiletěla

přes plot sprška hlíny. Na obloženou mísu s různými druhy sýra

a salámů přistál ožehnutý mrtvý krtek, který se včas nestačil

evakuovat.

„Do prdele, co se děje?!“ vyjekl vyděšeně jeden z muzikantů,

když se trošku vzpamatovali z prvního šoku.

Radek leknutím spadl ze židle, na které se pohupoval. Potom

s hrůzou sledoval, jak se jejich krásná a udržovaná zahrada během

chvíle změnila doslova ve spoušť. Pečlivě udržovaný trávník

a záhonky nyní připomínaly bramborové pole, kterým se přehnala

tlupa ryjících divočáků.

Posléze nastalo zvláštní ticho, které až za několik minut protnul

v dáli zvuk hasičské houkačky.

Praporčík Štefan Huba brzy poznal, že na místě požáru

a výbuchu něco nehraje. Hasiči kvůli zásahu násilně otevřeli dveře

do garáže, vrata do kůlny se otevřela sama po tlakové vlně exploze.

Když se hasiči stáhli, praporčík Štefan Huba provedl prvotní

ohledání. Porsche v obyčejné dřevěné kůlně a vedle v garáži zboží,

které s vysokou pravděpodobností bylo kradené. To byly jasné

indicie. Vysílačku měl v autě, a tak z kapsičky uniformy vytáhnul

mobilní telefon.

„Šéfe, měl byste zde asi přijet. Kápli jsme zřejmě na nějakou

zlodějinu,“ referoval poručíku Králíčkovi a vysvětlil mu, kde se objekt


15

nachází. Ten věděl, že praporčík Huba jako zkušený policajt má na

takové věci čuch. Jakou rybku ulovili, to však ještě netušil.

„Jo, vydržte, už jedu,“ prohodil spokojeně do telefonu. Na

každou podobnou zprávu, která je třeba přivede k té loupežnické

bandě, čekal jako na smilování. Zalarmoval techniky na zajištění

stop, mávnul na jednoho z policistů ve službě a spolu vyjeli na místo

události.

Hasiči se zrovna chystali k odjezdu, když dojeli do areálu firmy.

Poručík Králíček pokynul strážmistru Hubovi a vešel do otevřených

vrat kůlny. Rozhlížel se, jaké škody byly způsobeny. Poškozený

a očouzený vůz Porsche už zdaleka nevypadal tak luxusně. Poručík

se rozhlížel po kůlně, když v tom mu k nohám přilétl nějaký lístek

průkazkové velikosti. Spadl z rozbitého osvětlovacího tělesa na

stro pě, kam vlétl při výbuchu. Poručík se sehnul a lístek zvednul.

Zjistil, že drží kartičku od zubního lékaře, kde se klientům zapisují

termíny další návštěvy. Jméno Daniel Macháň, které bylo napsáno

nahoře, mu rozhodně něco říkalo.

Deny zrovna se svojí přítelkyní Lucií seděl v obýváku u počítače

a plánovali, kde letos pojedou na dovolenou. Obchodům se dařilo,

a tak vybírali z luxusnějších lokalit. Zrovna váhali, zda mají cestovat

na Maledivy, či do Thajska, když zazvonil zvonek. Deny zrovna

čekal Míru, se kterým měli jet na firmu předat Porsche převozci, jež

se měl poté postarat o transport ke klientovi. Místo Míry však přede

dveřmi čekali tři policisté. Deny začal mít neblahý pocit, že výběr

destinace před chvílí byl předčasný a že bude odpočívat úplně

někde jinde a tentokrát delší dobu. Dokonce ušetří, jelikož pobyt

bude zřejmě na státní útraty. Jeho tušení se naplnilo.

Když jej zanedlouho soudce poslal do vazby, stále mu vrtalo

hlavou, jak na něj policajti tak rychle mohli přijít. Později mu obhájce

řekl, j aká náhoda k jeho dopadení přispěla. Deny kroutil hlavou

a nevěřil svým uším.

„Zatracení krtci,“ ulevil si s křečovitým úsměškem.


16

Budík

Někdo má rád holky, jiný zase vdolky, říká známá průpovídka. Jiří

Pchálek miloval obojí. Pravda – děvčata už časem přebral a v jeho

objetí se během dvou let ocitla řada blondýnek, brunetek

i černovlásek. Nyní mu však zůstala jediná, Adélka Kovářová. S ní

chodil tři čtvrtiny roku a vztah se dobře vyvíjel. Vdolky nepřebíral, ty

měl rád jakékoliv a kdykoliv. Avšak hlavně čerstvě usmažené

a s povidlovou náplní.

A co měl ještě Jirka v oblibě, to byl jeho starý budík ještě z dob

první republiky. Poctivě řemeslně udělaný, těžký, hlučný... ale také

spolehlivý.

Třeba si nyní pomyslíte - blázen, či alespoň podivín. Vždyť kdo

může mít v lásce ten nervy drásající stroj, který nás vytrhne

z krásného snu a nutí vstávat do práce? Jirka samozřejmě také

nemiloval ten ryčivý zvuk, které zařízení vydávalo. Skutečně tak blbý

a uvědomělý zase nebyl. Jeho osvědčený budík mu jen zásadně

ovlivňoval život, jelikož Jirka měl hrozně tvrdé spaní. Vzbudit jej

znamenalo skutečně občas velký problém. A když jeho

osvědčenému stroji znenadání prasklo péro, bylo zaděláno na řadu

komplikací.

Matka mu sice hned zapůjčila svůj radiobudík a k buzení začala

používat mobil, avšak zařízení se ukázalo pro Jirku nedostačující.

Občas po něm plácnul a zastavil alarm, nebo chrněl tak tvrdě, že jej

neslyšel. Zaspával do práce a místo před šestou se na pracovišti

objevoval běžně až po sedmé ráno. Když měl Jirka během tří týdnů

už pět opožděných příchodů, tolerantnost jeho nadřízených začala

upadat. No a dnes už zaspal pošesté...

Jirka Pchálek zaklepal na dveře kanceláře mistra, a když se

z místnosti ozvalo „jo“, celý nervózní vstoupil.

„Ááále, pan ředitel Pchálek ráčil přijít do práce.“ Mistr Marek

Mrak si ironicky vychutnával rozpaky muže před sebou. „Copak to

bylo dnes?“

„Mistře, sorry, ale ten šmejd mne fakt není schopný probudit.“


17

„No jo, zase ten tvůj krám. A mobil by tě neprobral?“

„Také ne, už jsem jej zkoušel. Musel bych jej mít izolačkou

připevněný k hlavě, a to... uznejte, jaksi nejde...“

„Tak proč si nenecháš opravit svůj starý budík?“

„Kdyby to bylo tak jednoduché, tak už by dávno fungoval. Ale na

takové staré stroje už není v Ostravě hodinář, který by je byl

schopen dát dokupy. Teď jsem konečně dostal na jednoho kontakt,

volal jsem mu a po šichtě jedu budík zavézt. Slíbil, že jej určitě

opraví... Mistře, já vím, že už mám pár černých teček, ale vydržte

ještě tento týden. Příští týden bude stroj v cajku a bude zase vše

oukej.“

„Dobře, že jsi to ty, přimhouříme ještě s šéfem oko. Od příštího

týdne ale budeš mít za každý opožděný příchod napsáno půl dne

dovolené, jasné?!“

„Hm, co mám dělat, jasné...“

„Tak a teď mazej do montérek a za chlapama. Ti už určitě zase

budou řvát, že musí sami chystat vercajk a materiál. Jo, dnes se jde

kopat blaťák, takže si uděláš navíc dva kastlíky, aby sis to zpoždění

vynahradil...“

Jirka vyšel z místnosti a vzdychnul. U traťovky byl teprve půl

roku, a třebaže do kolektivu už dobře zapadnul, pořád byl ještě

mladý „zoban“. Kdyby byl „starý kus“, mistr by jej sprdnul a nic by se

nedělo. Žádná práce navíc. Mistr však potřeboval mazákům ukázat,

jak si dokáže zjednat pořádek a mladému, místo kterého museli

chystat nářadí, přisolit. Jirka mu to však nemohl mít za zlé.

Když přišel Jirka za četou, chlapi samozřejmě brblali. Brzy však

došel mistr Mrak, řekl, že opozdilec si udělá dva kastlíky navíc, a byl

klid.

Parta se motorovým vozíkem přesunula na kolej, kde se měla

dělat údržba koleje. Dnešní práce spočívala v tom, že se měl

vykopat zbahněný štěrk v kastlících, jak říkali prostorům mezi pražci.

Pokud bahna ve štěrku není moc a je relativně suché, potom je to

práce vcelku pohodová. Avšak když je kastlík z poloviny tvrdé bláto

a navíc se u pražců drží voda, které nemá kam odtékat, pak se

často jedná o nepříjemnou rachotu, při které padnou hromady

nadávek, které není radno publikovat. A Jirka dostal přidělenu práci

právě na takovém místě.


18

Zkušení chlapi by si už věděli rady, jak si s blaťáky na takovém

místě poradit. Jenže Jirka ještě neměl takové zkušenosti a každou

chvilku, když kopnul krompáčem do ztvrdlého bláta, dostal spršku

špinavé vody. Nejčastěji to odnesly kalhoty, avšak občas dostal

dávku i do obličeje. Mistr Mrak jej zprvu trošku nechal potrápit, ale

později mu poradil, jak si má ve štěrku udělat malou stružku, kterou

většina vody odteče. Též jej poučil, jak má kopat, aby voda

z prostoru mezi pražci nestříkala ven.

Když však četa svoji práci skončila, Jirka byl orosený jako dveře

od chléva a od hlavy až k patě špinavý od bláta. Nechtěl totiž moc

zaostat za ostatními, aby na něj nemuseli čekat a neměli blbé

připomínky. Proto makal na doraz a sedm kastlíků dokončil jen

o chvíli později, než ostatní čtyři chlapi dokopali každý svých pět.

Hned po práci zajel Jirka do Mariánských Hor, kde měl sídlit

opravář hodin František Vlašic. Ten měl provozovnu hned vedle

náměstí, kde prodával hodiny, hodinky, budíky a různé příslušenství

k danému sortimentu. A také dělal to, co měl nejraději – opravoval

a repasoval. Jak běžný hodinářský sortiment, tak i kukačky,

sloupové a jiné starožitné hodiny.

Jirka jej našel bez problémů a vstoupil do nově upravených

prostor, kde ještě nedávno měla svoji pobočku sázková kancelář.

Hodinář Vlašic se totiž teprve před pár týdny přistěhoval z Kolína.

Tam už měl zavedenou živnost a znalo jej široké okolí, ale jeho

dcera získala lukrativní zaměstnání v Ostravě a on se rozhodnul

odstěhovat s ní. Byl už vdovec, v důchodu a profesionál ve všem, co

se týkalo měřičů času. Avšak stejně tak byl naprostý amatér

v běžných životních činnostech jako praní, vaření, žehlení a tak

dále. Protože věděl, že by tak bez blízkosti dcery zhynul, navrhnul jí,

že se v Ostravě usídlí s ní a pozná „kraj razovity“.

„Tak co, mladý muži, čím vám mohu posloužit?“ přivítal hned

Jirku, jen co ten vešel a pozdravil.

„Včera jsem vám volal ohledně mého starého budíku.“

„Aha, už si vzpomínám. Tak ukažte ten váš přístroj...“

Jirka vytáhnul budík z aktovky a podal jej Františku Vlašicovi.

„Tedy, měl jste pravdu. Tohle je skutečně unikát, který se dnes

už jen tak nevidí. Kde jste k němu přišel?“ optal se hodinář a se

zájmem si prohlížel budík.


19

„Dala mi ho mamka, která jej zdědila ještě po dědovi.“

„Budete jej po opravě používat, nebo s ním m áte jiné úmysly?“

Hodinář věděl, že by takový unikát dokázal velice dobře prodat.

„Určitě jej budu používat... tedy, pokud se podaří opravit. Mám

totiž hrozně tvrdý spánek a tohle je zatím jediné, co mne dokáže

spolehlivě vzbudit. Už několikrát jsem teď zaspal do práce, když

jsem bez něj.“

Hodinář Vlašic se usmál: „To potom věřím, že máte zájem, aby

vám zase šel. Nebojte, já si s ním určitě poradím... Bude vám stačit,

když bude hotový začátkem příštího týdne?“

Jirka se lehce zachmuřil. „Více by mi vyhovovalo, pokud bych si

jej mohl vyzvednout ještě tento týden. Tedy pokud to půjde. Víte,

v práci už mám už trošinku problémy a ultimátum u mistra...“

„Aha, potom si s opravou musím pospíšit. Můžete být klidný,

v pátek odpoledne se pro něj můžete zastavit.“

Jirka odcházel navýsost spokojený. Čtrnáct dní marně chodil po

opravnách a hledal na internetu a v seznamech. Až náhodou narazil

v inzertních novinách na článeček, kde dával hodinář Vlašic na

vědomí budoucím klientům, že je v Ostravě, co nabízí a co umí...

Další dva dny Jirka naštěstí nezaspal. Jelikož nechtěl mít

v zaměstnání další problém, domluvil se s mamkou, která vstávala

o něco později. Požádal ji, aby vstávala dříve a pokud ještě bude

spát, měla jej dostat jakýmkoliv způsobem z postele. Kupodivu její

asistence nebylo třeba.

V pátek tedy Jirka v pohodě vstal do práce a odpoledne měl

v plánu zajít k hodináři pro svého veterána a potom s Adélou jít na

operu Othello. Jeho Adélka milovala klasickou hudbu a divadlo.

Jirka sice klasiku moc nemusel, to raději poslouchal rock a do

divadla by šel dobrovolně jedině na nějakou komedii. Avšak Adélka

jej vzala do divadla na operetu a potom ještě na koncert vážné

hudby a on musel konstatovat, že to byly vcelku příjemné zážitky.

Budiž řečeno hlavně díky tomu, že s ním byla jeho milá, která si ty

umělecké zážitky uměla užít. A Jirku tím malinko nakazila.

Páteční dopoledne celé propršelo a chlapi si tak venku užili a po

návratu na středisko byli mokří a propocení. Když však jel Jirka

domů, mraky už byly někde nad Slovenskem a udě lal se krásný jarní


20

den. Jirka se vysprchoval ve firmě, proto se doma jen oholil, navoněl

a nasoukal do obleku. Nebyl z těch, kteří sako nosili rádi, ale Adélce

se tak hrozně líbil, proto sváteční oblečení už tolik neodmítal.

Jirka kouknul na hodinky a str nul. Čas nějak rychle začal utíkat

a on měl nejvyšší čas vyrazit. Divadlo začínalo o půl sedmé a ještě

předtím musel stihnout hodináře, který tam byl do šesti. Navíc

nechtěl být v divadle na poslední chvíli, protože Adélce slíbil, že

dojde tentokrát v předstihu.

Zde je třeba zmínit jednu méně kladnou Jirkovu vlastnost,

kterou Adélku dosti zlobil. Byl totiž hrozně nedochvilný – všude

chodil na poslední chvíli a občas i po ní. Proto pelášil na tramvaj

směr Mariánské Hory, aby měl dostatečnou časovou rezervu.

Stihnul ji a vše se zdálo být v pořádku. Avšak jen do doby, než do

vozu přišli dva pánové přepravní kontroly a chtěli zkontrolovat dva

Cikány. Mnoho kontrolorů je ignoruje, protože se z nich málokdy

podaří vymáhané peníze dostat. Tihle ovšem byli nekompromisní

a žádného pasažéra nevynechali.

„Vaše jízdenky, pánové.“

„Nemame,“ odvětili klidně a s úsměvem dva příslušníci menšiny.

Ten mladší z nich jen na momentík vzhlédnul od svého nového

dotykového mobilu za dvanáct litrů. Jeho ovládání rozuměl asi tak

jako veverka atomové fyzice, ale měl přístroj, se kterým mohl před

ostatními machrovat.

„Takže nějaký váš doklad, ať to můžeme sepsat...“

„Nemame... běžte klidně dále, mysme stejně na dávkách, z nás

nic nedostanete.“ Dva mladíci si z revizorů evidentně nic nedělali

a spoléhali na to, že jako obvykle je nechají být. V tom se ale mýlili.

„Dobře, nevystupujte, zavolám policii k ověření vaší totožnosti.“

Tohle pánové neměli říkat. „Co... ty na nas chceš volat poliše? My

nesme žadni kriminalnici. Jen nemáme jízdenku a občanku. To je

trestne?“

Strhla se slovní přestřelka, která vyvrcholila tím, že se mladí

Cikáni snažili na zastávce uniknout z tramvaje. Ovšem kontroloři byli

jak bystří, tak zdatní. Černým pasažérům zabránili v úniku a navíc

nechali zastavit dopravní prostředek a vyčkávalo se na příjezd

hlídky policie. Ve voze bylo veselo, jelikož do vzniklé ostré debaty se

připojily dvě zdatné matróny, též příslušnice etnika, které revizory


21

častovaly nevybíravými výrazy. Tím nejslušnějším bylo: „něch vás

všetkých rakovina zožere...!“

Až posádky dvou policejních aut zjednaly v tramvaji trošku klid

a dva vzpurné mladíky strážníci odvezli na služebnu.

Jirka se nebavil tak, jako většina pasažérů. Věděl, že

patnáctiminutové zpoždění, které právě nabral, mu zřejmě způsobí

problém. Když dojeli konečně na mariánsko-horské náměstí,

spěchal za hodinářem Vlašicem.

„Mladý muži, tady máte ten svůj skvostný stroj. Dal jsem vám

tam nové silnější péro a seřídil budík tak, aby vydával co nejsilnější

zvuk a spolehlivě vás budil.“ Hodinář se usmál. „Chcete si jej

vyzkoušet?“

„Ne, děkuji, já vám věřím. Udělal bych to, ale spěchám, protože

jdeme s mojí holkou do divadla.“ Jirka zaplatil částku, kterou oprava

stála.

„Nechci vás už zdržovat, jen se zeptám. Vy bydlíte v bytě, nebo

v domě?“

„V domě,“ odvětil Jirka, „proč se ptáte?

„Tak to je dobře, protože v paneláku by ten budík probudil

pěknou řádku lidí také v dalších bytech. A možná, že by probudil

i mrtvého,“ žertoval hodinář. Netušil, že zakrátko nebude daleko od

pravdy...

Jirka se usmál, stroj strčil do připravené igelitové tašky,

poděkoval a vyšel ven. Při pohledu na hodinky se zhrozil. Jestli mu

hned nepojede spoj, bude v divadle na poslední chvíli a od Adélky to

pěkně schytá. Tramvaj do centra k divadlu Antonína Dvořáka mu

sice jela takřka hned, ale i tak v divadle na něj čekala jeho milá

s pěkně zamračeným výrazem.

„Miláčku, kdy ty aspoň jednou přijdeš o něco dříve...“

„Jen si dám tašku do šatny a můžeme jít na místo.“

„Na šatnu už není čas, máme místo uprostřed řady a já tam

nechci přelézat přes deset lidí... Půjdeme.“

„Tak jo.“

Vstoupili do sálu, kde už se lidé hrnuli ze všech stran, naštěstí

v druhé řadě bylo až k jejich sedadlům zatím volno. Usadili se

pohodlně na svá místa a Jirka opatrně zabalil budík do igelitky. Ten

měl kupodivu velmi tichý chod a tak Jirka neměl obavy, že by

někoho během představení rušil.


22

Druhá řada se za chvíli také zaplnila a před Jirku si v první řadě

sednul nějaký hromotluk, který musel mít aspoň dva metry. Přišel

s mladou pohlednou ženou, hned si začali prohlížet program a on ji

začal oblažovat všelijakými detaily, co divadelní představení nabízí.

Jirkovi ani tak nevadilo, že mu částečně brání ve výhledu na

pódium, více ho štvaly ty jeho tlachy. Brzy se začalo v sále stmívat

a muž konečně ztichnul.

Představení začalo. Jirka by si jej i užil, avšak náročný den

učinil své a on musel chvílemi mocně bojovat s únavou. Občas už

málem začal klimbat, vždy však slabší chvilky dokázal překonat.

Přestávka pro něj byla vysvobozením. Adélku vytáhnul ven a porce

čerstvého chladného vzduchu na něj zapůsobila jako životabudič.

Takřka celou druhou část opery byl svěží a stačil vnímat hudbu i děj.

Akorát ku konci díla na něj vlivem vydýchaného vzduchu opět přišla

únava a začala těžknout víčka. Hudba gradovala, Othello se

sesouval mrtvý k zemi a vše směřovalo k vyvrcholení opery. Jirka

zrovna bojoval s mikrospánkem a hlava se mu lehce zaklonila

dozadu, když se to stalo.

Budík, spočívající v Jirkově klíně a zatím jen takřka nehlučně

tikající, spustil svůj šílený budicí zvuk. V následujících okamžicích

nastal hrozný zmatek. Dirigent se vylekal a podařilo se mu upustit

hůlku do orchestřiště. Někteří hudebníci se ještě chvíli drželi svých

partů, postupně však vyšli z tempa a nakonec přestali úplně hrát

a čekali, co se bude dít dál. Představitel Othella, ač měl hrát

mrtvého, překvapením „ožil“ a otočil svoji hlavu k hledišti. Taktéž

celý sbor postupně oněměl.

Jirka se okamžitě probral. Rychle se snažil vytáhnout budík

z tašky, přepnout páčku stroje do klidové polohy a tím ukončit ten

hrozný kravál. Jako naschvál trvalo nesnesitelně dlouho, než se mu

podařilo smotanou igelitku roztáhnout, aby se dostal dovnitř. Adélka

věděla, že Jirkovi nijak nepomůže, a tak jen sklopila hlavu a zrudlá

čekala, až skončí to trápení a oni budou z divadla venku.

„Ty kulturní barbare, zkazil jsi nám celý umělecký zážitek,“

zařval na něj dlouhán ze sedadla, jenž se k Jirkovi otočil rudý

vztekem. „Hned ten krám umlč, nebo tě vynesu v zubech...!“


23

Jirku tím ještě více znervóznil, třásla se mu ruka a nedařilo se

mu rozevřít vršek tašky, který se dlouhým držením v ruce nějak

slepil.

„Tak ty si z nás tady budeš dělat prdel, jo...!?“ Chlap z přední

řady už byl nepříčetný. „Máš mít, co jsem ti slíbil...!“ Hromotluk se

předklonil, chytnul Jirku za sako těsně pod rameny a vytáhnul jej

jako pírko z jeho sedadla. Přitáhnul jej k sobě do prostoru před první

řadou a vydal se s ním kolem překvapených diváků směrem

k východu ze sálu.

„Zbláznil jste se? Okamžitě mne pusťte dolů,“ snažil se

protestovat Jirka. Muž jeho slova však vůbec nevnímal a kráčel

s ním ke dveřím.

„Otevřete ty dveře,“ nakázal uvaděčce, která byla poblíž.

„Ale to přece nemůžete...“ snažila se žena zastavit hrubiána.

„Dělejte, nebo je s ním vyrazím!“ vyhrožoval násilník. Vylekaná

paní raději hned otevřela oba křídla.

Hromotluk poponesl Jirku až na chodbu a tam jej odhodil jako

pytel shnilých brambor. Jirka dopadl zády na koberec. Hlava mu

bouchla o podlahu, až se mu zatmělo v očích. Tašku s budíkem

stále držel v ruce. Ten pomalu utichal, jelikož péro se už takřka

uvolnilo.

„Jestli tě zde ještě jednou uvidím, hodím tě přímo ven na mráz,“

pohrozil Jirkovi ještě neurvalec a vydal se zpět do sálu. Hned

vzápětí z něj vyšla Adélka. Ta, když viděla Jirku zkormouceně na

koberci, nevěděla, jestli se má smát, nebo brečet. Než totiž vyšla ze

sálu, stačila zahlédnout, jak neznámý mrštil Jirkou o zem.

„Jiříku, jsi v pořádku?“ soucitně se Adéla sklonila ke svému

hochovi.

„Neboj, přežil jsem to a budík také,“ zdvíhal se Jirka pomalu ze

země. „Jen nevím, jestli tak dobře dopadl i můj oblek.“

Jirka vstal a dívka jej obhlédla ze všech stran. „Nic není utržené,

ale čistírnu to asi bude chtít,“ konstatovala s úlevou. „Počkej chvilku,

zajdu si do šatny pro sako a raději půjdeme.“

Ze sálu se ozvaly opakované tóny závěru opery, když Jirka

s Adélkou vycházeli ven z kulturního stánku.

„Kruci, všechno jsem dnes pokazil. Kdybych přišel načas, budík

by vylekal maximálně šatnářku,“ snažil se Jirka aspoň trochu

odlehčit situaci. „Promineš mi to?“


24

„Prominu, ale musíš mi slíbit, že už budeš dochvilnější. Další

takové trapasy už skutečně nechci zažít.“

„To víš, že jo, už se polepším...“

Už na další schůzce své předsevzetí zase porušil. I tak si jej však za necelý rok Adélka vzala a od té doby s ní Jirka všude chodil načas.

25

Boj o auto

Manželé Spěchalovi měli již léta svůj odpolední rituál. Po návratu ze

zaměstnání si dávali „bleskové kafe“, při kterém probrali pracovní

den a případně si zanadávali na své šéfy. Nejinak tomu bylo

v pondělí. Zrovna si pochutnávali na svém životabudiči, když dorazil

jejich syn Aleš.

„Čau rodino,“ prohodil unaveně a dosedl ke kuchyňskému stolu

vedle otce. Židle pod jeho devadesáti pěti kily zavrzala.

Aleš byl už jako dítě pořádný cvalík. Ne, že by měl vyloženě

sklony k obezitě, byl vždy prostě pořádný kus chlapa. Na škole byl

ještě jakžtakž aktivní, co se pohybu týká. S kluky hráli fotbal, hokej

s tenisákem, občas zajeli na kole k rybníku, kde dělali blbiny. Během

učiliště už jej pohyb tolik nebral a důsledně se vyhýbal jakékoliv

náročnější fyzické práci. Tu se snažil přenechávat jiným, a on se

raději věnoval jejímu organizování a řízení. Jeho postava tedy

začínala pěkně mužnět. Fyzičku neměl zrovna bůhvíjakou.

Několikrát se zařekl, že s ní něco udělá, avšak jemu vrozená

pohodlnost zatím vždy zvítězila.

Obvykle se Aleš přidal k debatě svých rodičů, ale tentokrát bylo

vše jinak. „Beru si auto!“ ozvalo se takřka sborově ze tří úst. Nastala

krize – na jeden vůz byli tři zájemci. Někdo musel rozhodnout. A ač

je v Bibli psáno, že žena by měla být svému muži podřízena..., no,

však to znáte. Rodinná praxe povětšinou vypadá úplně jinak.

A nejinak tomu bylo u Spěchalů.

„Kam potřebuješ jet, Jardo?“ prohodila paní Olga ke svému

manželovi. Sice vlídně, nicméně s důrazem, který naznačoval, kdo

bude mít závěrečný verdikt.

„Musím zaskočit k Jirkovi Pohankovi podívat se mu na tu stavbu

verandy. Má nějaký problém a už na mne čeká. A víš, že mu dlužím

ještě revanš za půjčení pily,“ dodal Jarda, aby posílil svůj argument.

„A co máš ty, Alešku?“ obrátila se Olga na syna, který už vytušil,

že v tomto rozhodování bude outsiderem, ale nechtěl boj vzdát

předem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist