načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nebudete se bát ničeho zlého - John Searles

Nebudete se bát ničeho zlého

Elektronická kniha: Nebudete se bát ničeho zlého
Autor:

DVĚ SESTRY. JEDNO TEMNÉ TAJEMSTVÍ…   Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 432
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

DVĚ SESTRY. JEDNO TEMNÉ TAJEMSTVÍ…   Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni.    Dospívající dívka, žijící po tragické události v péči starší sestry, se rozhodne na vlastní pěst zjistit, co se té osudné noci v kostele doopravdy stalo a kdo nese zodpovědnost za smrt rodičů.    Během neúnavného pátrání se vrací do let předcházejících zločinu i do období těsně poté a postupně odhaluje temné a nelítostné události, které navždy změnily osud celé její rodiny, včetně jí samotné…   „Bohatý a vzrušující příběh… Napínavý a zároveň citlivý pohled pod povrch záhady jménem rodina.

Zařazeno v kategoriích
John Searles - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Postavy, události a dialogy jsou výplodem

autorovy fantazie a nelze je interpretovat jako skutečné. Jakákoli podobnost

s reálnými událostmi a osobami, živými či mrtvými, je zcela náhodná.

Tato kniha ani žádná její část nesmějí být kopírovány,

zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem

bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © John Searles, 2013

Translation © Dominika Moulíková, 2017

Cover © Book Makers, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-74-0 (PDF)


S láskou Maie, Christianovi a Shannon



Z âEHO MÁTE STRACH?

Kdykoli zazvonil pozdě v noci telefon, zůstala jsem ležet ve

své úzké posteli a poslouchala.

Matka ho zvedla hned po prvním zazvonění, abyneprobudil mě nebo sestru, pokud tedy byla Rose doma. Tlumeně uchlácholila volajícího a pak telefon předala otci. Jeho hlas byl upjatější, formálnější, když plánoval, kdy a kde se sejdou, nebo vysvětloval, jak se dostat k našemu vyšisovanému,oprýskanému tudorovskému domku, který stál na konci slepé ulice v maličkém městě Dundalk v Marylandu. Někdy lidé volali z veřejné budky v nedalekém Baltimoru. Říkala jsem si, ženějaký kněz musel zřejmě načmárat naše číslo na útržek papíru a předat ho dál. Nebo se možná dalo jednoduše najít vtelefonním seznamu, protože jsme v něm byli uvedeni stejně jakojakákoli jiná obyčejná rodina. I když slovo „obyčejný“ bylonejspíš to úplně poslední, které by se k nám hodilo.

Zanedlouho poté, co otec položil sluchátko, jsem zaslechla, jak se oblékají. Moji rodiče se podobali postavám ze starých televizních seriálů, jejichž oblečení zůstává ve všechepizodách stejné. Kdykoli musela moje vysoká, štíhlá a nezvykle bledá matka jednat s někým cizím, vzala si beztvaré šedé šaty s perleťovými knoflíčky, které se táhly od límce až k jejich dolnímu okraji. Tmavé vlasy prokvetlé stříbrem mělavždycky sepnuté. V uších se jí leskly drobné krucifixy a další jívisel kolem krku. Otec zase nosil obleky v tmavých odstínech hnědé a ve výstřihu žluté košile se mu mezi chloupky na hrudi

7


pohupoval křížek. Černé vlasy míval sčesané z tváře, takže

první, co jste zaregistrovali, byly ušmudlané brýle sdrátěnými obroučkami.

Jakmile se oblékli, prošli kolem mých dveří a zamířili po schodech dolů, aby počkali v kuchyni, jejíž stěny pokrývaly loupající se modré tapety. Přitom u stolu usrkávali čaj až do té doby, než strop mého pokoje ozářila přední světlapřijíždějícího auta, když zabočilo na špinavou příjezdovou cestu.Následovalo mumlání, které nešlo z pokoje v prvním patře dobře rozluštit, i když jsem měla svoje vlastní představy, o čem se asi mohli bavit. Konečně jsem zaslechla dupot kroků, když vedli návštěvníka nebo návštěvníky do sklepa. Poté všechno dole ztichlo.

Takhle to chodívalo až do jedné zasněžené únorové noci roku 1989.

Když tehdy zazvonil po půlnoci telefon, otevřela jsem oči a naslouchala stejně jako vždycky. Ani jednou jedinkrát jsem do té doby nezažila ten zvláštní „pocit“, který mívala matka. Tentokrát jsem ale uvnitř pocítila něco jako bodnutí a to serázem proměnilo v přesvědčení, že tenhle hovor se bude lišit od všech předchozích.

„To je ona,“ řekla matka otci, místo aby mu jako vždypředala sluchátko.

„Díky Bohu. Je v pořádku?“

„Je. Ale prý už se nevrátí.“

Tři dny. Tak dlouho byla Rose – má starší sestra, kterázdědila po matce jméno, ale nikoli už její něžný temperament – pryč. Hádala jsem, že tentokrát všechno to ječení, rozbíjenítalířů a mlácení dveřmi souviselo s jejími vlasy, nebo spíš s jejich absencí, když si je znovu oholila. Mohlo to ale být také kvůli chlapci, protože z útržků zaslechnuté konverzace jsempochoila, že rodiče neschvalují, s kým Rose tráví čas od chvíle, kdy se vrátila od Svaté Julie.

Zatímco jsem ležela v posteli a poslouchala, jak matka dělá prostředníka mezi mou sestrou a otcem, zadívala jsem se na 8


učebnice na stole. Osmá třída byla snadná, stejně jako předtím

šestá a sedmá. Nemohla jsem se už dočkat, až příští podzim

nastoupím na střední školu v Dundalku. Na polici nad stolem

stála vyrovnaná řada ručně vyřezávaných poníků z mahagonu.

Ve světle noční lampičky vypadaly jejich podlouhlé divoké

tváře s rozšířenými nozdrami a odhalenými zuby jako živé.

„Pokud si s ní chceme promluvit,“ zaslechla jsem matkuříkat otci na protilehlé straně chodby, „můžeme se prý sejít v kostele ve městě.“

„V kostele ve městě?“ Čím znepokojeněji se otec cítil, tím hlubším a hlasitějším hlasem mluvil. „A všimla si ta holka, že venku zuří sněhová bouře?“

O něco později vešla matka do mého pokoje, naklonila se nad postel a něžně mi zatřásla ramenem. „Probuď se, zlatíčko. Musíme za tvou sestrou a nechceme tě tu nechat samotnou.“ Pomalu jsem otevřela oči a zeptala se rozespalým hlasem, co se děje, i když odpověď na tuhle otázku jsem samozřejmě znala už předem. Líbilo se mi hrát dceru, jakou mí rodiče chtěli mít. „Pyžamo si můžeš nechat na sobě,“ zašeptala matka. „Alevenku je chladno, takže si přes něj oblékni ještě kabát. A budeš potřebovat vysoké boty. A taky čepici a rukavice.“

Když jsme vyšli ven, ruce spojené jako řada panenekvystřižených z papíru, všude kolem nás padal sníh. Zamířili jsme k našemu malému modrému datsunu. Otec pevně svíral volant, když jsme couvali kolem cedulí s nápisyNEVSTUPOVAT! a VŠICHNI NARUŠITELÉ BUDOU SOUDNĚ STÍHÁNI!, které byly přibité ke zkrouceným břízám nanašem pozemku. Jak jsme opatrně jeli po zasněžených cestách, matka broukala ukolébavku, stejnou jako tu z výletu naFloridu před mnoha lety. Poté, co jsme zatočili na parkoviště u kostela, vystoupala melodie výš. Čelní světla našeho auta ozářila prostou bílou stavbu, několik betonových schodů, červené dřevěné dveře, prázdné květináče, které budou na jaře přetékat tulipány a narcisy, a špičku věže s malým zlatým křížem na vrcholu.

9


„Jsi si jistá, že myslela tenhle kostel?“ zeptal se otec.

Vitrážovými okny nepronikalo ven žádné světlo, ale tonebyl jediný důvod, proč se otec ptal. Budova nebyla dost velká, aby se do ní vešla celá kongregace, takže se mše sloužily na druhé straně města v tělocvičně Katolické základní školySvatého Bartoloměje. Každou neděli tam schovali basketbalové koše a volejbalové sítě do skladu a přinesli dovnitř oltář. Na zdi pověsili vyobrazení křížové cesty a přes čáry na palubovce rozložili skládací křesla a klekátka. Skutečný kostel byl proto zřídkakdy navštěvované místo, vyhrazené pro svatby, pohřby a úterní modlitební skupinu, na kterou mí rodiče dřív chodili. Poslední dobou s tím však přestali.

„Někdo ji sem přiveze,“ vysvětlovala matka. „Nebo tak mi to aspoň řekla.“

Otec zapnul dálkové reflektory a mžoural do ostrého světla. „Myslím, že se tam nejdřív zajdu podívat sám.“

„Nejsem si jistá, že je to ten nejmoudřejší nápad. Kdyžvezmeš v úvahu, jak spolu většinou komunikujete...“

„Což je přesně důvod, proč bych tam měl jít sám. Tenhlenesmysl musí skončit. Jednou provždy.“

Pokud matku přepadl v tu chvíli její „pocit“, nic neřekla. Radši nechala otce, ať si odepne bezpečnostní pás a vystoupí z auta. Dívaly jsme se za ním, jak následuje opuštěnou řádku stop vedoucích přes parkoviště a stoupá po schodech až kčerveným dveřím kostela. Nechal sice běžet motor a teplo dál proudilo do kabiny, ale vypnul stěrače, takže sníh brzy zcela pokryl okna.

Matka se natáhla, otočila páčkou a stěrače sklouzly jednou nahoru a dolů. Mělo to asi stejný efekt, jako když u staré televize pootočíte anténu: šum statické elektřiny náhle ustoupí jasnému obrazu. Matka mi navrhla, ať se vzadu natáhnu a spím, protože nemá smysl, abychom zůstávali vzhůru všichni. Už podruhé té noci jsem zahrála dceru, kterou chtěla, a lehla jsem si na tuhé vinylové sedadlo, zvlněné jako velbloudí hřbet. V kapse kabátu mě píchala do žeber kniha o mých rodičích, šťouchala 10


do mě, aby přitáhla mou pozornost. Matka i otec byli takrozzlobení z toho, co o nich autor knihy – novinář Sam Heekin – napsal,

že bych ji asi vůbec neměla číst. Konečně mi ale došel význam

slov, která má sestra vyhrkla před tím, než odešla z domova, takže

jsem před několika dny popadla jeden výtisk z vitríny v obýváku.

Zatím jsem ale sebrala odvahu jen k tomu, abych na červených

deskách knihy prstem obkreslila vyražená jména svých rodičů

v podtitulu: Neobvyklá profese Sylvestera a Rose Masonových.

„Nevím, co jim tak dlouho trvá,“ promluvila po chvíli matka spíš k sobě než ke mně. Když byla nervózní, zazníval v jejím hlase ten nejnepatrnější náznak přízvuku, který získala během dětství a dospívání v Tennessee.

Možná za to mohl tón jejího hlasu nebo snad ta kniha. Ať tak či tak, cosi mě přimělo zeptat se: „Bála ses někdy něčeho?“

Matka se ke mně na vteřinu otočila, než znovu pohlédla vpřed a stiskla ovladač stěračů. Její oči, zelené a třpytivé,pátravě hledaly mého otce. Už uplynulo dvacet minut, možná i víc, co odešel z auta. Matka ztlumila topení a autem se začal rychle šířit chlad. „Samozřejmě, Sylvie. Všichni se občasbojíme. Čeho se bojíš ty?“

Nechtěla jsem přiznat strach z jejich jmen vyražených na téknize. Stejně tak jsem nechtěla mluvit o svíravém pocitu hrůzy, který mě naplnil v okamžiku, kdy jsem začala přemýšlet, proč se sestra s otcem dosud nevrátili. Místo toho jsem vytáhla menší ahloupější obavy, protože jsem myslela, že právě tohle chce slyšet. „Co když neudělám zkoušky na výbornou? Už nebudu ta nejchytřejší ve třídě. Co když mi učitelka tělocviku už nedovolí choditkdykoli do knihovny a přinutí mě hrát fotbal nebo baseball?“

Matka se polohlasně zasmála. „No, tohle všechno opravdu zní dost strašidelně, Sylvie, ale řekla bych, že si s tím nemusíš dělat hlavu. Přesto, až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila. Tak to dělám já, když jsem v nějaké děsivé situaci, a měla bys s tím začít i ty.“

Po ulici kolem nás právě burácel sněžný pluh a jeho rotující žlutá světla se odrážela na sněhem pokrytém zadním okénku.

11


Připomnělo mi to doby, kdy jsme s Rose byly ještě malé

a s baterkami jsme se v obývacím pokoji schovávaly pod deku

přehozenou přes opěradla židlí. „Víš co?“ řekla matka, když

burácení a skřípot pluhu dozněly v dálce. „Začínám si trochu

dělat starosti. Raději se za nimi podívám dovnitř.“

„Vždyť to ještě není tak dlouho,“ namítla jsem. Samozřejmě to bylo dlouho, jen se mi nelíbila představa, že taky odejde. Ale bylo příliš pozdě, už měla odepnutý pás a právě otvírala dveře. Do auta pronikl závan mrazivého vzduchu a donutil mě zachvět se i v kabátě a pyžamu.

„Budu hned zpátky, Sylvie. Zavři oči a zkus si ještě trochu odpočinout.“

Jakmile vystoupila ven, natáhla jsem se přes sedačky anastavila páčku tak, aby stěrače zůstaly zapnuté a já ji mohlavyhlížet. A jak jsem tak v osamění naslouchala pleskání vlhkého sněhu, odvážila jsem se konečně sáhnout po knize. V tétemnotě bylo obtížné číst, a přestože jsem si mohla zapnoutvnitřní osvětlení, radši jsem namísto toho přelistovala do středu knihy, kde byly vevázané stránky s fotografiemi. Konkrétnějeden obrázek, rozmazaná fotografie kuchyně na nějaké farmě, mi vyrazil dech. Židle a stůl byly překocené, okno nad dřezem rozbité, topinkovač, konvice na čaj i kávovar rozházené po podlaze, zdi pomazané něčím, co vypadalo jako krev.

Tahle jediná fotografie stačila k tomu, abych knihu prudce zaklapla a upustila na podlahu. Pak jsem dlouhou dobunedělala nic, jen jsem upírala oči ke kostelu a vzpomínala, jak se tváře otce a sestry pokaždé zkřivily v zápalu hádky tak, až se začaly podobat mahagonovým koním na mé poličce.Uplynulo pět, deset, patnáct minut. Nikdo z nich se z kostela stálenevynořil. Únava mě konečně přiměla znovu si lehnout. Pocit bezpečí z kabiny auta mě přivedl zpět ke stanům, které jsme si s Rose kdysi dělávaly ze židlí a pokrývek. Rose se občaspodařilo přesvědčit matku, aby nám dovolila v nich přespat, i když se nakonec vždycky rozpadly. Usínala jsem a představovala si přitom nekonečné hvězdy jiskřící na obrovském nebi táhnoucím 12


se nám nad hlavou. Ale vždy, když jsem se probudila, žádný

stan nás nekryl a nad námi byl jen prázdný bílý strop.

To byly mé poslední myšlenky, než se mi na zadním sedadle zavřely oči.

Až do té noci jsem za celý svůj život neslyšela tak děsivý,nezapomenutelný zvuk. Ve chvíli, kdy jsem ho zaslechla, jsem se leknutím probudila a posadila se na sedadle. Auto vychladlo, všechna okna až na to přední pokrývala tlustá vrstva sněhu. Pohlédla jsem na kostel a vše se mi zdálo stejně poklidné a ospalé jako vnitřek těžítka, v němž všechny vločky jižpokojně usedly na zasněženou krajinu. Snad jsem si ten zvukvysnila, přemýšlela jsem, snad se mi do snu vkradly obrázky z té knihy. Ale ne. Uslyšela jsem ho znovu. Podruhé byl ještězuřivější než předtím, hlasitý zvuk, který jako by rezonoval proti mojí hrudi. Srdce mi začalo bít rychleji a ruce se mi roztřásly.

Nevím, co mě k tomu vedlo, ale natáhla jsem ruku, naklonila se vpřed a vypnula motor. Stěrače přerušily svou pouť zjednoho kraje okna na druhý. Když jsem otevřela dveře a vystoupila ven, bylo slyšet jen vítr a klátící se větve okolních stromů.Nenaadlo mě vypnout světla, která dál dopadala na řadu stop přede mnou, z nichž ty první už téměř úplně zavál sníh. Jak dlouho jsem spala? přemýšlela jsem, když jsem vykročila ke kostelu.

Až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila.

Snažila jsem se, opravdu snažila. Ale z nervozity se mi vhlavě vynořilo několik různých modliteb naráz a ty se mi vzápětí popletly na jazyku, takže se mi z úst linula splácanina všeho možného: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, Pán s tebou, věřím v jednoho Syna, který se narodil z Marie Panny, byl ukřižován a pohřben. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a odtud ať soudí živé i mrtvé. Jak tomu bylo na počátku, je nyní a bude navždy. Amen. Amen. Am–“

U betonových schodů jsem zmlkla. Dlouho jsem tam jen stála a snažila se z kostela zaslechnout jakýkoli zvuk. Aležádný se neozval.

13



VùCI VE SKLEPù

Jak by ses v současnosti popsala?

Pokaždé, když jsme se s Arnoldem Boshoffem setkali v jeho kanceláři bez oken, vyzdobené plakáty s nápisem Prostě řekni drogám NE!, ptal se na mnoho otázek, ale k téhle se vracelznovu a znovu. Slovo současnost měl Boshoff ve zvyku protahovat jako karamelu a ruce mu přitom spočívaly na jeho obrovském klenutém břiše, prsty spojené v malou stříšku. Vždycky jsem vzhlédla k té naducané růžové tváři s vodově modrýma očima a papouškovala obvyklé odpovědi. Jsem nejlepší studentkou ve třídě, navíc s oceněním za výborné studijní výsledky. Moje dlouhé černé vlasy jsou příliš nepoddajné na to, aby zůstaly spořádaně sepnuté v culíku. Mám bledou kůži a oříškověhnědé oči. Občas si myslím, informovala jsem ho, že mám příliš velkou hlavu v poměru k tělu a prsty a nohy moc malé. Tyhle detaily jsem zmínila předtím, než jsem se přesunula k ještěvětším drobnostem, jako byly pihy o velikosti blech na vnitřní straně mého pravého zápěstí. Můj otec jim říkával božípolibky. Natoč je proti větru a možná je odfoukne. Ve chvíli, kdy jsem začala mluvit o tom, jak jsem kdysi ty pihy spojovalafixem a dělala z nich trojúhelník, rozpojil Boshoff ruce apřesunul se k jinému tématu.

„Něco pro tebe mám, Sylvie,“ prohlásil, když jsmejednoho říjnového odpoledne skončili s obvyklou rutinou.Otevřel šuplík u stolu a vytáhl dárek zabalený v puntíkovaném papíru.

15


„Co to je?“ zeptala jsem se, když mi vložil balíček do dlaní.

„Musíš ho otevřít, abys to zjistila, Sylvie. Tak už to s dárky bývá.“

Boshoff se usmál a přehodil si v puse jazykem pastilku proti kašli ze strany na stranu. Soudě podle jehopomačkaných svetrů a potřísněných plátěných kalhot nepatřil mezi nejpořádnější lidi. Ale nějak se mu podařilo zabalit ten dárek úhledně. Opatrně jsem rozbalila papír a našla deník sminiaturním zámkem a klíčem.

Uběhla už docela dlouhá doba od chvíle, kdy mi naposledy dal někdo dárek, takže jsem nevěděla, jak na to zareagovat. Nakonec jsem svedla jen říct: „Děkuji.“

„Nemáš zač.“

Až na šustění prázdných stránek deníku, které jsem beze slova otáčela, panovalo v místnosti naprosté ticho. Boshoff byl drogový a alkoholový poradce pro puberťáky pro celý region Baltimore v Marylandu a do měst jako Dundalk jezdívaljednou týdně. Na rozdíl od jeho obvyklých pacientů jsem si nikdy nepotáhla z jointa a nedotkla se ani kapky alkoholu. Ale stejně mě na popud ředitele školy jednou týdně omluvili zvyučování, protože si mysleli, že by mi hodina s Boshoffem mohlaprospět. Škola neměla v rozpočtu dostatek peněz, abych se mohla sejít s jiným profesionálem, který by měl zkušenosti s mou„situací“. Když jsem v září poprvé přišla do Boshoffovykanceláře, zeptala jsem se ho, jestli je moje návštěva u něj to samé, jako když jde člověk k veterináři s prasklým slepým střevem. Zasmál se, až mu pastilka proti kašli zazvonila o zuby, a pak vážným hlasem odpověděl: „Předpokládám, že kdyby bylo třeba, většina veterinářů by odoperovala apendicitidu i učlověka, Sylvie.“

A to ten vtip úplně zabilo.

„Při našich schůzkách jsem si uvědomil,“ začal dnes, omnoho týdnů později, „že mohou být věci, o které se nemusíš chtít podělit se mnou ani s nikým jiným. Ale možná ti pomůže, když je napíšeš do tohohle deníku, kde budou v bezpečí.“ 16


Prstem jsem přejela přes chatrný zámeček. Deník sfialovými deskami a růžovými okraji stránek by měl patřit spíš dívce, která by oblým psacím písmem zaplnila jeho stránky příběhy o líbání, pyžamových večírcích a zkouškách roztleskávaček. Místo toho mi myslí prolétl otcův hlas: Lidé nepotřebují vědět, co se děje v našem domě, takže byste ty a Rose neměly nikomu nic říkat – bez ohledu na to, kdo to je.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se Boshoff, což byla další jeho oblíbená otázka.

„Přemýšlím o tom, že nevím, co bych vlastně měla dodeníku psát,“ odpověděla jsem mu, i když jsem věděla, oč mudoopravdy šlo. Ale strávila jsem tolik času v místnostech bez oken podrobným líčením oné noci v kostele bělovlasémudetektivovi i ztrhaně vypadající asistentce okresního návladního, že už jsem netoužila o tom znovu mluvit.

„Můžeš začít s tím, co děláš přes den, Sylvie.“

Procházím chodbami Dundalské střední školy a lidi se mi klidí z cesty.Nikdo se mi nedívá do očí ani se mnou nemluví, pokud se mi nechce vysmát kvůli mým rodičům a tomu, co se jim stalo – tomu, co se skoro stalo i mně...

„Můžeš psát o tom, jak to chodí u vás doma, když se teď vše pro tebe i sestru, no, změnilo...“

Rose se odmítá zabývat nákupem potravin, pokud zrovna nemá dorazit na kontrolu Cora se svou psací podložkou. Většinou máme k večeři nanuka. Ke snídani brambůrky. Uprostřed noci si na chleba mažeme majonézu...

„Nebo můžeš ten deník prostě jen otevřít a uvidíš, jaké vzpomínky se vynoří.“

Abych vyvolala dojem, že se jeho návrhy aspoň zaobírám, otočila jsem první stránku a zadívala se na ni. Představovala jsem si oblé písmo té cizí dívky: Můj kluk mě v pátek ve svém autělíbal tak dlouho, až se okno zamlžilo... V sobotu u nás přespala moje nejlepšíkamarádka, dívaly jsme se spolu na Snídaňový klub... Neděli jsem strávila tím, že jsem si procvičovala hvězdu na zkoušky roztleskávaček...

Někde uprostřed jejího šťastného života jsem uslyšela Boshoffa. „Sylvie, zvonilo. Copak jsi nic neslyšela? Víš, jak to myslím – co tvoje ucho?“

17


Moje ucho. Vzhlédla jsem od prázdného papíru se stejně prázdným výrazem ve tváři. „Slyšela. Jenom jsem – já nevím – přemýšlela o tom, co napíšu.“

„To je dobře. Jsem rád, že o tom přemýšlíš. Aspoň to zkusíš, doufám.“

I když jsem to v úmyslu neměla, slíbila jsem mu, že tozkusím, a zasunula deník do tašky, která dřív patřila mému otci. Nosíval v ní poznámky, když jezdili s matkou na své cesty, ale já v ní začala tahat knihy poté, co jsem přestala používatškolní skříňku, do níž se mi každou chvíli někdo vloupal. Střední škola nakonec nebyla až taková výzva, v jakou jsem doufala, rozhodně ale byla hodně hlasitá. Bouchání skříněk. Pronikavý hlas zvonku. Řev, co na konci dne naplnil všechny chodby.Jakýkoli jiný student, který by se vynořil z Boshoffovy kanceláře a vkročil na chodbu přímo do ženoucího se stáda studentů, by riskoval, že ho dav odmrští na zeď. Já ne. Proud se jakovždycky rozestoupil a udělal mi místo.

Normálně bych po posledním zazvonění zamířila proti davu k zadnímu východu a ven na klikatící se lesní stezku, kde bylo místy slyšet vzdálené hučení dálnice, a dál podél plotu zaWattovou drůbeží farmou směrem k domovu. Ale dnes mě mělavyzvednout sestra, protože jsem potřebovala nakoupit novéoblečení do školy. Měly jsme v plánu jet tam, kam už nejspíš někdy zavítali všichni z Marylandu – tedy kromě nás: do nákupního centra Mondawmin. Rose by zřejmě k téhle výpravě nikdynesvolila, kdyby se jednoho deštivého pondělí před několika týdnyneobjevila Cora. Když jsem to odpoledne vešla do našeho domu, myslela jsem jenom na to, jak si stáhnu promočené oblečení avlezu si do horké sprchy. Místo toho jsem na pohovce v obývákunašla čekat černošku s karamelovou pokožkou a pohledemupřeným na dřevěný kříž visící na zdi. V halence a plisované sukni vypadala až příliš vyrovnaně na někoho, kdo k našim přišel hledat pomoc. Ale přesto jsem si myslela, že přesně kvůli tomu tady je.

„Oni tu...,“ začala jsem a srdce se mi rozbušilo jako o závod, „... oni tu nejsou.“ 18


„Ach, ahoj,“ pozdravila a lesklé rty se jí zavlnily v úsměvu, když mě spatřila. „Kdo tu není?“

„Moje matka a otec. Zřejmě jste o tom neslyšela, ale –“

„Já vím. Přišla jsem za tebou, Sylvie.“

„Kdo jste?“

„Cora. Cora Daleyová. Z Marylandského oddělení naochranu dítěte.“ Její úsměv zamrzl, když si všimla mého výrazu. „Není třeba tvářit se ustaraně. Jen jsem tě chtěla zkontrolovat. To je vše.“

Náš předchozí sociální pracovník se spíš než na mě soustředil především na vlastní přípravu na zkoušky z realitníhomakléřství. Zmiňoval se snad o tom, že ho nahradí někdo jiný?Pamatovala jsem si rozhovory o úrokových sazbách, výpočtu ceny za metr čtvereční podlahy a odhadu cen nemovitostí. Plnodalších věcí jsem už zapomněla. „Co se stalo s Normanem? A jak jste se dostala dovnitř?“

„Norman už s tebou pracovat nebude. Já ano. A dovnitř mě pustila tvá sestra. Když dorazila domů, čekala jsem napříjezdové cestě. Chudinka, byla stejně mokrá jako ty. Šla nahoru, aby se převlékla. Neměla jsem deštník, ale zakryla jsem sihlavu svými deskami. Dokud mám suché vlasy, jsem spokojená. Moje máma to má stejně. Stačí zařídit, abychom měly vpořádku vlasy a nezlomily si nehet, a jsme spokojené.“

Zatímco nesouvisle hovořila, zkoumala jsem její vlasystažené do drdolu a dlouhé, dokonale upravené nehty. Její šatyvyadaly tak nezmačkaně a nově, že by mě nepřekvapilo, kdyby jí z rukávu ještě koukala visačka. Na kotníku jsem si všimlaněčeho, co vypadalo jako malý vytetovaný delfín – nebo to snad byl žralok? Navzdory snaze vypadala Cora Daleyová na svou práci příliš mladá. Ve skutečnosti nejspíš nebyla o moc starší než má sestra.

„Chceš se převléknout do něčeho suchého, než sipromluvíme, Sylvie?“

Ano, chtěla jsem se převléknout. Ne, nechtěla jsem sipovídat. „Jsem v pohodě, můžeme začít, jestli chcete.“

19


„Dobře.“ Cora pohlédla na vlhké papíry srovnané napodložce. Ruce se jí lehounce třásly a já přemýšlela, jestli jenervózní z toho, že je v našem domě. „Tak se na to podíváme. Je tu spousta otázek, na které bych se měla podle svýchnadřízených zeptat. Ale ta nejpochopitelnější, která mi přichází na mysl, tu není.“ Vzhlédla a její vřelé hnědé oči se zablýskly. „Přemýšlím, jestli jsi byla dneska ve škole v tomhle.“

Když jsem před ní stála a voda mi odkapávala z tříčtvrťáků, trička a žabek – jakou jinou než kladnou odpověď jsem jímohla dát?

„Snad nevadí, že ti to říkám, Sylvie, ale tohle se mi nezdá jako vhodné oblečení. Zejména ne za takových dnů, jako je ten dnešní.“

„V poslední době jsme moc nevěnovaly pozornostpředpovědi počasí.“

„O tom si promluvím s tvou sestrou. Stejně jako o zmeškaných návštěvách u doktora kvůli tvému uchu, což mámpoznamenané tady v papírech.“

Hodně štěstí, chtělo se mi říct.

Když jsem nyní, týdny po tom deštivém pondělku, čekala před školou, na sobě jsem měla skoro to samé oblečení.Chvěla jsem se v chladném říjnovém počasí a můj pohled padnul na místo schované pod převislou střechy, kam se chodilo kouřit. Ošuntělé pohovky a polohovací křesla tam stály rozmístěné tak nahodile, že by si je člověk mohl splést s výprodejemharampádí. Tedy pokud by na nábytku neposedávali poflakující se studenti snažící se vtáhnout do plic posledního práska.Většinu z nich jsem už někdy zahlédla vcházet do Boshoffovy kanceláře, nebo vycházet ven; oblečení jako nějaký druhuniformy: mikiny s kapucí, obepnutá trika, roztrhané džíny,pentagramy a číslo 666 načmárané na kloubech prstů.

„Hej, Wednesday, vidíš něco zajímavýho?“

Ta otázka přilétla od Briana Waldrupa, který mě přistihl, jak na ně zírám. Byl to prvák, který žil v zástavbě u golfovéhohřiště. Brian nebyl ve škole jediný, kdo mi tak říkal: Wednesday 20


Addamsová. Sáhla jsem do tátovy tašky a vytáhla deník, už jen

proto, aby to vypadalo, že něco dělám. Jak jsem znovusledovala prázdnou první stránku, přemýšlela jsem, jakévzpomínky by se vynořily, kdybych si dovolila porušit otcovo pravidlo.

„Víš co?“ zeptal se Brian. Sklopil křeslo a vydal se ke mně. Když se přiblížil, ucítila jsem u svého zdravého ucha jeho dech zapáchající tabákem. Odmlčel se a mně prolétlo hlavou tolik věcí, které bych si byla přála, aby řekl, třeba jako: Viděl jsem tě odcházet z Boshoffovy kanceláře. Jsi v pohodě? Nebo: Pamatuju si ty srdíčka z papíru, který jsi v první třídě rozdávala na Valentýna. Dala jsi mi dvě, protože jsem si zlomil ruku a tobě to přišlo líto. Nebo dokonce: Vím, co se stalo vašim – všichni to víme – a doufám, že letos na jaře strčí porota toho magora Alberta Lynche za mříže. Místo toho se zeptal: „Co měli vaši ve sklepě?“

„Nic.“

„Nelži, Wednesday. Gomez a Morticia by to neschvalovali.“

„Já nelžu. Nic tam není.“

I když to snad ani nebylo možné, Brian přistoupil ještě blíž, jeho pevné tělo se přitisklo k mému a zašeptal: „Lžeš. Stejně jako oni. A víš ty co? Tvoje máma dostala, co si zasloužila. Stejně jako táta. Oba dva se právě teď škvaří v pekle.“

Mohlo to sice znít jako ta nejhorší věc, kterou vám můženěkdo říct, ale já se tím pokusila netrápit. Stejně jsem se snažila chovat každou neděli, když naše rodina ještě chodila na mši do tělocvičny v Katolické základní škole svatého Bartoloměje. Vždycky jsme dorazili brzy a posadili se do první lavice na kraj trojkové čáry. Jak jsme spolu s otcem Coffeyem četli z epištol – já i moje sestra v nedělních šatech, které jsem milovala a ona nenáviděla – z lavic za námi se začal šířit šepot. I když jsemnerozuměla tomu, co si lidé říkají, věděla jsem, že to má něco společného s námi, rodinou Masonových, a naší přítomností v tom provizorním kostele.

Usmála jsem se na Briana Waldrupa. Koneckonců, navzdory všem těm symbolům a ďábelským číslům napsaným perem na kloubech prstů, to byl pořád kluk mého věku. Každé odpoledne

21


ho ze školy vyzvedávala jeho matka v autě značky Volvo. Viděla

jsem je vyjíždět z parkoviště a pokračovat k pěknému žlutému

domu u golfového hřiště, kde, jak jsem si představovala,přiravovala jeho matka většinu večerů pečeni nebo kuře avětšinu rán obracela palačinky nebo smažila míchaná vajíčka. Při

pomyšlení na rozdílnost Brianova a mého života jsem rázem

měla menší problém se na něj usmát, protože mi topřipomnělo, jak neškodný je. Když jsem s úsměvem skončila, zastrčila

jsem deník zpátky do tašky a zamířila k Rosinu červenémunáklaďáčku, který si to konečně šinul po cestě ke mně a z jehož

reproduktorů burácela kapela AC/DC.

„Baf!“ zakřičel Brian, když jsem se kolem něj protáhla.

Jakmile Rose zastavila, otevřela jsem dveře a vyšplhaladovnitř. Od chvíle, kdy si minulou zimu podruhé oholila vlasy, jí už zase dorostly v nezkrotnou černou hřívu, jakou mám i já, ale s načervenalým odstínem, který předtím neměla. Rose ráda jezdila se staženými okénky a nechala se bičovat prameny svých vlasů, takže když zastavila, musela si z tváře odhrnout tu zašmodrchanou změť.

„Čau,“ ozvalo se zpoza zacuchaných vlasů.

„Baf!“ zavolal Brian z okraje chodníku, mával rukama askákal nahoru a dolů.

„Co má za problém?“ zeptala se moje sestra, když se z vlasů vynořila její bledá, široká tvář a mrkající tmavé oči.

„Snaží se mě vyděsit.“

Odfrkla si, pak se vyklonila a pozdravila hoprostředníčkem. Uměla poslat lidi do háje jako nikdo jiný: vymrštila paži a vystrčila prostředník tak rychle a nápadně, jako kdyby to byl vystřelovací nůž. „Pitomci, jako je on, jsou druhej důvod, proč jsem tak nenáviděla tuhle školu.“

„A co byl ten první?“ zeptala jsem se

„Jídlo bylo hnusný. Učitelé prudili. A nenáviděla jsem domácí úkoly.“

To jsou tři důvody, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla, protože Rose mezitím začala křičet na Briana. 22


„Stoupni si před můj náklaďák, ať ti můžu přejet kebuli!“

„Baf!“

„To je jediný slovo, který umíš, magore?“

„Prostě jeď. Je jednodušší ho ignorovat, Rose,“ řekla jsemtichým hlasem.

Obrátila se zpátky ke mně. „Sylvie, pokud se jemu a všem ostatním nepostavíme, nikdy nás nenechají na pokoji. Nikdy.“

„Možná ne. Ale právě teď bych radši jela do obchoďáku.“

Rose vydechla, na chvíli se zamyslela a nechala to být.„Řekla bych, že tenhle debílek má dneska šťastnej den. Jinak bych teď vylezla ven a dala mu přes držku.“ Naposledy vystrčila prostředníček a nastartovala.

„Baf!“ zakřičel Brian, když naše obří pneumatiky zaječely.

„Baf! Baf! Baf!“ pokračoval dál, jako by byl duch strašící v opuštěném domě na kopci. Pokud tedy věříte na duchy. Já ano i ne. Ale většinou věřím.

Devět měsíců. Tak dlouho jsou moji rodiče mrtví.

A navzdory tomu, co jsem řekla Brianovi, ty věci, které mí rodiče nechávali ve sklepě – věci, o nichž tolik lidí v Dundalku přemýšlí, když jejich oči spočinou na mně a mé sestře –, byly pořád tam dole.

23



·····...

Hodinu – tak dlouho jsme se toulaly chodbami s ozvěnou

v nákupním centru. Omámeny jasnými světly a vůní sušenek

se skořicí a kousky čokolády jsme jezdily po eskalátorechnahoru a dolů. Bylo tu toho k vidění tolik, že Rose dokonce ani

nekráčela kus přede mnou, jak mívala jinak ve zvyku. Z nás

dvou byla ona ta přitažlivější, s vyšší, atletičtější postavou

a pohlednou tváří. Všimla jsem si mužů, kteří ji přejelipohledem odshora až dolů, když jsme je míjely, ale Rose jeignorovala. Při courání po obchodech jsem se poprvé po dlouhé

době zase cítila šťastná, naše životy mi v tu chvíli přišly skoro

normální.

Když jsme vešly do obchodu s oblečením JCPenney, jako kdyby nám přímo před očima ožil katalog, který jsme už tolik let znaly. Máma totiž kdysi nakupovala oblečení výhradněodsud. V oddělení s dívčí módou jsem se zastavila, abych prsty sklouzla po černých šatech po kolena s pevným pasem aúzkým límcem. Líbily se mi, ale vadilo mi, že vypadaly přesně jako ty, které by nosila Wednesday Addamsová, což byindividua jako byl Brian Waldrup jenom povzbudilo.

Stejně se ukázalo, že můj názor na oblečení není důležitý. Rose mě odvedla do zadní části obchodu k věšáku s věcmi ve slevě a popřála mi hodně zábavy při zkoušení. Pověšenéoblečení sestávalo ze změti zvonových kalhot a košilí za výhodnou cenu, které jsem vážně nosit nehodlala. Ve chvíli, kdy se má sestra odtoulala k jiným policím, taky jsem se vytratila. Ona se

25


však vynořila dřív, než jsem vůbec stihla najít jiný věšák, azetala se mě, co si jako myslím, že dělám. Pak mi přikázala, ať

počkám v kabince, že mi oblečení radši vybere sama.Vzhledem k našim rozepřím, které vypukly už cestou sem v autě

kvůli tomu, jak Rose řídí (jede rychle, věnuje příliš pozornosti

rádiu, otevřenými okénky vane moc prudký vítr, neustálepřejíždí z pruhu do pruhu, nedostatečně používá blinkry), jsem

si nemohla dovolit další potíže. Zamířila jsem do kabinky

a svlékla se do spodního prádla a podprsenky, která mi byla

příliš těsná, protože jsem si nic nového nekoupila už několik

měsíců.

V čekání jsem byla dobrá. Minulou zimu jsem se načekala hodně, když jsem ležela na nemocniční posteli a poslouchala kroky sester rozléhající se po chodbě, nakřáplý smích zesitcomů, který se ke mně nesl z pokojů ostatních pacientů, i praskání reproduktoru, podobné zvuku otáčených stránek. Aniž bych se musela snažit, neustále jsem také slyšela zvuk, který mi plnil ucho. „Je to jako šumění v lastuře,“ vysvětlovala jsemdoktorům, „nebo jako když vám někdo říká, abyste byli zticha.“

Ššššš.... Nebyla tam ani Rose, ani strýc Howie nebo otec Coffey.Zkrátka nikdo, koho bych znala. Vynecháme-li doktora, sestru anemocniční sociální pracovnici, byl prvním člověkem, kterého jsem spatřila stát u své postele, detektiv Dennis Rummel. Měl jasně modré oči, sněhobílé vlasy a čelist hranatou, jako mívají staré sochy. Překvapilo mě, když mě vzal za ruku a dlouho jidržel ve své, daleko větší dlani. Působilo zvláštně, že si našel čas, aby mi naplnil pohárek vodou z plastového džbánku a přinesl led z hlučícího přístroje na chodbě. Nezvyklé bylo i to, když mi natřásl polštáře, upravil pokrývky a vůbec dělal všechno pro to, abych se cítila alespoň trochu pohodlně. A všechno tohle opravdu udělal.

„Čím víc mi toho budeš schopná povědět o tom, co se stalo, Sylvie,“ řekl pevným hlasem, který mě opět přiměl pomyslet 26


na sochu, protože tak by socha nejspíš mluvila, kdybydokázala otevřít ústa, „tím větší bude šance, že najdeme toho, kdo je

za to zodpovědný. Aby tvoje máma a tvůj táta mohliodpočívat v pokoji. To přeci chceš, ne?“

Přikývla jsem, i když mi hned vytanulo na mysli otcovorčení: Lidé nepotřebují vědět, co se děje u nás doma...

„Proč nezačít třeba tím, co vás vůbec do kostela přivedlo?“ zeptal se Rummel, posadil se na okraj postele a ještě jednou položil ruku na tu mou.

Po téhle otázce mě náhle přepadla žízeň. Chtěla jsem další vodu ze džbánku. Chtěla jsem víc ledu z přístroje na chodbě. Chtěla jsem svou sestru, ale Rummel se zatím o Rose nezmínil. Takže místo toho, abych vznesla kteroukoli z těchto žádostí, jsem mu řekla, že u nás doma zazvonil po půlnoci telefon, matka vešla do mého pokoje a vzbudila mě, abychom vyrazili do kostela.

„Zdála se ti rozrušená?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„A řekla ti, kdo volal, nebo s kým se měli setkat?“

Ššššš...

Jak na mě Rummel upíral modré oči, ten zvuk byl čím dál hlasitější. Polkla jsem, hrdlo jsem měla ještě sušší než předtím a odpověď mi zamrzla na jazyku.

„Vím, že je to těžké, Sylvie. Nikdo by si neměl procházetněčím tak příšerným, zejména v tak mladém věku. Oceňuji, jak jsi statečná i že se snažíš vybavit si odpovědi, které po tobě chci. Rozumíš mi?“

Přikývla jsem.

„Dobře. Necháme si vyjet záznamy telefonátů. V tuhlechvíli je ale důležité, abys mi řekla, jestli se některý z tvých rodičů zmínil, kdo volal.“

Ty a Rose byste neměly nikomu nic říkat...

„Ne,“ odpověděla jsem a můj hlas se zachvěl navzdory tomu, jak krátké to slovo bylo.

„Ani zmínku?“

Bez ohledu na to, kdo to je...

27


„Nikdy se mi nesvěřovali s věcmi, které dělali. A na cestě do kostela jsme byli potichu, protože bylo pozdě aklouzalo to.“

Detektiv se odvrátil a já měla pocit, že s mou odpovědí není spokojený. Jeho pohled zabloudil od nevýrazných záclon k blikající televizi. „Tak dobře,“ otočil se zpátky ke mně.„Řekni mi, proč tví rodiče vzali s sebou tebe, zatímco sestru nechali doma.“

„Doma?“

„Ano.“

Mlčela jsem a naslouchala tomu zvuku v uchu. Přitiskla jsem si prsty na obvazy a pevně zavřela oči.

„Jsi v pořádku? Můžu zavolat ošetřovatelku. Je hned tady venku na chodbě.“

„To nic není.“ Otevřela jsem oči a podívala se na své nohy na posteli. „Rose vám neřekla, proč byla doma?“

„Sylvie, tvá sestra je teď na stanici a kladou jí stejné otázky. Když jsme objevili tebe a tvé rodiče u svatého Bartoloměje, poslali jsme do vašeho domu policistu, který tam našel tvou sestru. Teď je klíčové, abychom poskládali vaše výpovědi a mohli vám pomoct. Takže mi řekni, proč nechali tví rodiče Rose doma?“

„To mi neřekli,“ odpověděla jsem.

„Bylo neobvyklé, abyste vy tři někam jeli bez ní?“ Přes vršek převlékací kabinky přelétly dvoje manšestráky anásledovaly je flanelové košile. „Dělej a vyzkoušej si to,“ pobídla mě Rose. „Chce se mi čůrat jako poníkovi.“

Přestala jsem se tou vzpomínkou zaobírat a nechala si ji na později, pokud tedy něco takového jde. Posbírala jsemoblečení z podlahy a nedokázala si pomoct, abych nezamumlala: „Dostihovému koni.“

„Cože?“ zeptala se moje sestra z druhé strany kabinky.

„Chce se mi čůrat jako dostihovému koni. Tak je to rčení. O poníkovi se tam vůbec nemluví.“ 28


Na druhé straně bylo ticho, které mi prozradilo, že Rose právě usilovně přemýšlí. Ale všechno to žhavení mozkových závitů vedlo jen k prohlášení: „Chceš mi říct, že poníci nečůrají?“

Natáhla jsem si hnědé manšestráky a košili. Poslouchala jsem ji jen napůl a prohlížela se v zrcadle. Bylo vážně vtipné, že jsme se bavily o koních, protože jsem zrovna vypadala jako holka ze stáje. „Poníci čůrají,“ řekla jsem a stáhla ze sebekalhoty. „Ale to není to –“

„Ha! Dostala jsem tě, vědátorko. Teď sebou hoď, už vážně musím.“

„Určitě tady někde mají záchody, Rose.“

„Z veřejnejch záchodků mi je zle. Dojdu si doma, pokud to do tý doby nepustím.“

Moje nálada se změnila stejně jako vždycky, když jsempřemýšlela o Rummelových otázkách. Přestože jsem se chtělajednoduše obléknout a odejít z obchodu, potřebovala jsem nové oblečení, a tak jsem pokračovala ve zkoušení. Každý další kousek vypadal hůř než ten předchozí, až jsem se konečněoblékla zpátky do tříčtvrťáků a trička, které jsem měla původně na sobě, a vyšla ven z kabinky.

„Kam jdeš?“ zeptala se moje sestra.

„Vyberu si něco sama.“

„To nemůžeš.“

„Proč ne?“

Protože mi Rose neodpověděla hned, zamířila jsem koddělení s dívčí módou a rozhodla se, že ty šaty na figuríně si zaslouží druhý pohled.

„Protože musím myslet na náš rozpočet, proto,“ vyhrkla.

Věděla jsem, že nemáme moc peněz, neměli jsme je ani v době, kdy ještě žili naši. Lidé za služby, co máma s tátounabízeli, neplatili moc dobře. Posílali sice dopisy, v nichž prosili o pomoc, ale jen příležitostně přiložili šek, který by pokryl benzín nebo letenku. Někdy se rovnou objevili na našem prahu s nepřítomným pohledem v očích a slibovali, že honorář zaplatí později, jen když mí rodiče napraví všechno, co se v jejich životě

29


pokazilo. I v těchto případech došlo na peníze jen zřídkakdy.

Namísto toho jsme se museli spoléhat na příjem plynoucí

z přednášek. Jenže jakmile vyšla kniha Sama Heekina, tenhle

zdroj příjmů vyschnul. I přesto jsem viděla sestru vyhazovat

spoustu peněz za věci, které jsme si nemohly dovolit. Jakotřeba ten náklaďák – koupila ho za peníze z pojistky a prodeje

datsunu našich rodičů poté, co ho policie uvolnila z úschovy.

Když jsem se otočila a připomněla jí to, vyvolala jsem u nímohutný záchvat vzteku. Její hlas byl hlasitější a hlasitější, ažnakonec křičela: „Ať se ti to líbí, Sylvie, nebo ne, jsem teď tvoje

zákonná opatrovnice!“

A s těmi slovy vyšla z obchodu.

Kdykoli jí tahle fráze sklouzla ze rtů, něco ve mně se schoulilo do klubíčka. Samozřejmě, že jsem si pamatovala právníky, neexistující poslední vůli mých rodičů, nekonečné papírování a jednání u soudu, Normanovy a teď i Cořinynávštěvy. Také jsem si pamatovala to odpoledne, kdy několik dlouhých dnů po té noci v kostele konečně našli strýčkaHowieho kdesi u jeho bytu v Tampě. Dorazil pak k nám aprohlásil, že má v úmyslu se o nás postarat. Nakonec todopadlo tak, že Rose a právníci vytáhli jeho problémy s řízením v opilosti, zatčení kvůli drogám a upozornili na nedostatek důkazů o tom, že byl kdy jakýmkoli způsobem součástínašich životů. I když jsem věděla, jak jsme se do téhlešlamastyky dostaly, stejně jsem se pořád cítila stejně. Upřeně jsem se dívala na nevýrazný červený koberec v JCPenney, zatímco se zákazníci, kteří původně sledovali náš spor, pomalu vraceli k nakupování.

„Zlato,“ oslovila mě procházející prodavačka, „jsi v pořádku?“

Vzhlédla jsem k cedulce Mohu vám nějak pomoci?, kterou měla připíchnutou na obrovských ňadrech, ale do očí jsem se jíneodívala. Místo toho jsem jednoduše přikývla a pak zamířila ven na parkoviště. Nejdřív jsem nemohla náš náklaďák najít. Bloumala jsem řadami vozidel, ale byla jsem si jistá, že by Rose beze mě neodjela. 30


Konečně jsem ho uviděla, ale po ní nebylo ani stopy. Čekala jsem a záda mi zahřívalo teplo ze dveří spolujezdce. Místo se sice jen hemžilo auty, ale lidí bylo kolem překvapivě málo. V dálce poutala nějaká žena plačící dítě do autosedačky. Ještě o něco dál rovnal jakýsi muž v zelené uniformě do kufru auta tašky. Ale mimo nich jsem tu byla jenom já, tedy dokud jsem nezaslechla cinkání klíčů. Otočila jsem se a uviděla Rose, jak ke mně kráčí, upíjí z ohromného kelímku limonádu a ukusuje obrovský bochánek z krabice.

„Kde jsi byla?“ zeptala jsem se.

„Trvalo ti to tak dlouho, že jsem musela použít ten hnusnej záchod. A pak jsem dostala hlad.“

Odemkla mi dveře a obešla auto k těm svým. Když jsmenastoupily, prohlásila, že nechá na mně, jak vysvětlím Coře to oblečení, pokud tedy ta ženská přestane blábolit aspoň na tak dlouho, aby se mě stačila znovu zeptat. Pak nastartovalanáklaďák a obrovský motor rozvibroval podlahu pod mýmanohama. „Krom toho – já si sotva všimnu, co máš na sobě, když jdeš z domova. A co je ještě důležitější – nic nemám ráda míň, než když musím balancovat nad toaletním prkýnkem našpinavým záchodě. Takže už mě nenuť dělat to znova.“

Při cestě zpátky k našemu oprýskanému domku, skrytému mezi řídnoucími cedry a březovým porostem na konci Butter Lane, nepromluvila ani jedna z nás. Rose si nechala stažené okénko a nedávala blinkr, když měnila pruhy, ale aspoň rádio zůstalo zticha. Ve vytrácejícím se slunečním svitu jsemsledovala uschlé listí na trávnících, které jsme míjely. Jedna z rodin vyřezala lucernu z dýně příliš brzy a nyní, tři dny předHalloweenem, se její obličej už propadal.

Jak jsme zatočily na naši svažující se příjezdovou cestu aminuly vybledlé cedule NEVSTUPOVAT!, neubránila jsem se pohledu na okno do sklepa. Dřív tam neustále svítilo světlo. Když vezmu v potaz důvod, proč ho naši nechávali zapnuté, tak bych vážně neměla toužit po pohledu na tu nažloutlou záři pronikající zpod rododendronů, ale nemohla jsem si

31


pomoct. Ne že by na tom záleželo. Někdy během týdnů pojejich smrti praskla žárovka a ani jedna z nás nesešla dolů, aby ji

vyměnila.

„Není to zvláštní?“ zeptala jsem se. „Tolikrát máma a táta odjeli pryč a ty jsi bojovala za to, abychom neměly chůvu a mohly zůstat samy. A teď jsme tu. Jen my dvě...“

Rose vypnula motor. Jak jsme naslouchaly vytrácejícímu se klepání zpod kapoty, rozčesala si prsty vlasy a já čekala, až mi dovibrují nohy.

„Jako tenkrát s Dot,“ začala jsem.

„A o tom musíš mluvit proč?“

„Já jenom –“

„Nechci už myslet na minulost, Sylvie. Máma a táta sivybrali svůj život, víru i povolání. A podívej, jak to dopadlo. Vím, že jsem nikdy neměla zavolat. Věř mi, neudělala bych to, kdybych tušila, co z toho vzejde. Ale Albert Lynch by stejně našel způsob, jak se k nim dostat. A pokud ne on, tak nějakej jinej fanatik. Takže si nemyslím, že je dobrý pro kteroukoli z nás vracet se k tomu, co bylo a už není. Jakmile budeme mít na jaře za sebou ten soud, musíme to nechat plavat.“

Když mluvila, zůstala jsem zticha a sledovala, jak si rozplétá změť vlasů.

„Jednoho dne, Sylvie, až doděláš školu, odstěhujeme se ztohohle domu a budeme žít každá svůj život. Zapomeneme na ten, co jsme žily tady. Vím, že se tomu těžko věří, ale jednoho dne z toho všeho zbyde jen kupa vzpomínek ze starejch časů.“

Ššššš...

S tím zvukem to nemělo nic společného. Slyšela jsem jidobře. Přesto jsem nebyla schopná pochopit, jak bychom mohly cokoli z toho nechat za sebou. Ale co víc jsem na to mohla říct? Natáhla jsem se pro otcovu tašku plnou knih včetnědeníku, který mi dal Boshoff. Otevřela jsem dveře a spustila nohy na zem. Tehdy jsem ucítila pod žabkami cosi měkkého. Nějaká moje část hned věděla, o co jde, ale stejně mě ten pocit přiměl zalapat po dechu. 32


„Co je zas?“ zeptala se Rose.

Moje mlčení ji neodradilo a obešla auto. V tu chvíli jsem už stála vedle té věci a položila tašku na zem. Stály jsme na naší zšeřelé příjezdové cestě a dívaly se na ležící tělo a bílou tvář podobající se měsíci v úplňku. Zíraly na nás prázdné černé oči a i v šeru jsem si všimla typického červeného odstínu vlasů. Tahle byla menší než obvykle: velká asi jako vačice, ale plochá, jako kdyby ji něco přejelo.

Sestra ji špičkou boty převrátila tváří dolů do špíny.„Šmejdi!“ zakřičela do temnoty obklopující náš dům. „Vy zasraný šmejdi!“ S každým dalším zaječením si vrazila ruce do vlasů, až se jí kolem hlavy vznášely prameny nabité statickouelektřinou. Znovu jsem si vzpomněla, jak si víc než před rokemporvé oholila vlasy téměř až k lebce. Provedla to hlavně kvůli tomu, že si totéž udělal jakýsi kluk, který se jí líbil, a chtěl, aby ho napodobila. Když ti Franky řekne, abys skočila z mostu, tak skočíš? Když ti Franky řekne, abys vykradla banku, uděláš to? Když ti Franky řekne, abys už nikdy nemluvila se svou rodinou, taky poslechneš? Tyhle otázky jí kladli moji rodiče a ona odpovídala: Ano!

„Šmejdi!“ zakřičela ještě jednou, než zhluboka vydechla a klekla si do hlíny. Její ruce se pomalu napřáhly k té věci.

„Nedělej to!“ zarazila jsem ji.

„Co nemám dělat?“

„Nešahej na to.“

Rose ke mně vzhlédla. Sice se jmenovala po mámě, ale já v její tváři viděla tátu: jeho širokou bradu, výrazný nos, jeho oči, temné a přimhouřené za ušmudlanými brýlemi s drátěnou obroučkou. Ačkoli táta ke mně nikdy nepromluvil takovými slovy jako Rose právě teď: „Nic to neudělá, ty blbko.“

„Já vím. Ale prosím. Nešahej na to.“

Povzdychla si. Vstala a zamířila k zrezivělé boudě na okraji našeho pozemku. Slyšela jsem, jak tam rachotí, než se vrátila s lopatou. Chvíli se musela snažit, ale nakonec vklouzla okrajem lopaty pod vycpané tělo a opatrně zamířila ke studni, kterou jsme nepoužívali od chvíle, kdy do Dundalku zavedli

33


vodovod. Šla jsem za ní a odstrčila překližkový poklop. Rose

zvedla lopatu přes zející černou tlamu a trhnutím zápěstínechala panenku sklouznout dovnitř.

„Nikdy to neskončí,“ řekla a mrštila lopatu do tmavého místa, kde kdysi stávala stará králičí klec. „Nikdy to kurva neskončí.“

„Přestane je to bavit,“ namítla jsem a opatrně, abych sinezadřela třísku, jsem přetáhla překližku zpátky přes otvor. „Jednou je to musí přestat bavit.“

Náš dům byl uvnitř tichý, až na hučení lednice a tikotstarožitných hodin, které visely nedaleko kříže na zdi. Zamířila jsem do kuchyně s odlupujícími se modrými tapetami a snědla k večeři třešňový nanuk, ten nejlepší. Celou dobu, co jsem ho cucala a přitom cítila, jak se mi vytrácí cit ze rtů, jsem zírala na máminu tlustou knihu vzorků tapet na stole a přemýšlela o další konverzaci s detektivem Rummelem, k níž došlo ráno po našem prvním rozhovoru v nemocnici.

Rummel ke mně přes úzký stolek u mé postele posunulfotku. „Znáš tohohle muže, Sylvie?“

„Ano.“

„Odkud?“

„Kdysi to byl přítel mých... No, ne přítel... Asi byste ho mohl označit za klienta mých rodičů. Jeho dcera Abigail ale moje kamarádka byla. To ona potřebovala pomoc. Její otec ji k nám jenom přivedl.“

„Přivedl ji k vám?“

„Ano. Albert Lynch chtěl, aby mu naši pomohli s... no... s problémy jeho dcery.“

Rummel poklepal tlustým prstem na fotografii. „Dobře tedy. Budeme o tom chtít vědět úplně všechno. Ale právě teďpotřebuji slyšet jednu odpověď, abych ti mohl pomoct. Je tohle muž, kterého jsi viděla v kostele tu noc, kdy tví rodiče zemřeli?“

Přivolala jsem si vzpomínku na chladný vzduch uvnitř té malé budovy, když jsem zatáhla za dveře a otevřela je. Tak chladný, že bolelo dýchat. Vzpomněla jsem si na to, jaká tma panovala uvnitř, když se dveře za mnou s cvaknutím zavřely 34


a jediné světlo sem vrhaly světlomety auta venku, utlumené

vitrážovými okny. Opatrně jsem si prohlížela obrázek předsebou. Holá hlava. Brýle lenonky. Řídký knír, který vypadal jako

cosi, co by si nechal narůst nějaký puberťák. Možná Brian

Waldrup.

„Ano,“ odpověděla jsem Rummelovi. „Toho jsem viděla.“

Poté, co jsem dojedla, jsem hodila tyčku od nanuka do koše a zamířila nahoru. Moje sestra odešla už přede mnou a podjejími dveřmi teď prosvítal úzký proužek světla. Zevnitř seneozýval žádný zvuk. Když jsem se chystala ke spánku, vyndala jsem knihy z tašky a položila je na stůl, až jsem narazila nafialový deník. Na začátku dnešního dne jsem si byla jistá, že se jím nebudu obtěžovat. Ale najednou jsem se přistihla, jakhledám pero, a zatímco usedám na postel, otevírám ho na první z tolika prázdných stránek. Na okamžik jsem nedělala nicjiného, než jen hleděla na růžové okraje a linky a ze všech sil se snažila vyčarovat rozpustilé detaily ze života oné vymyšlené dívky. Ale ona umlkla, vytěsněná velmi odlišnými detailyživota, který jsem vedla já. Konečně jsem cvaknutím sepnulaproisku a úplně nahoru napsala jméno DOT. Ale ještě než jsem zaznamenala cokoli o tom, jak návštěva této ženy způsobila svým zvláštním způsobem obrovské problémy celé našírodině, zjistila jsem, že píšu odpověď na Boshoffovu otázku: Jak by ses NYNÍ popsala? Tohle byla má odpověď:

Jsem jediná dívka ve škole, která se obléká, jako kdyby byl červen, i když

už je říjen. Svetry, kalhoty a sukně z minulého podzimu a zimy mi visí ve

skříni a jsou složené v šuplících, přesně tam, kde je nechala máma. Ale

já se k tomu oblečení nemůžu ani přiblížit. Ne proto, že bych z něj užvyrostla, ale proto, že obléknout si ho by znamenalo změnit věci, které tu

nechala pro mě. Stejně na tom nezáleží, protože mou zákonnouopatrovnicí je teď Rose a – jak už řekla v obchoďáku – ta si jen stěží všímá toho,

co nosím, přestože je to jen tenoučké tričko, tříčtvrťáky a žabky, přestože

teplota den za dnem klesá, přestože by si toho měla...

Moje sestra by si toho vážně měla všimnout.

35



DOT

Moji rodiče si na všechny své cesty vždycky balili totéž. Otec

si připravil přístroj na měření elektromagnetických frekvencí,

detektor pohybu, teploměry, diktafon a videopřehrávač, foťák

s vysokým rozlišením a bohatou zásobu filmů. Matka zasejednoduchý růženec, značně ošuntělou Bibli krále Jakuba, jejíž

stránky měly oslí uši a byly zvýrazněny celou duhovou škálou

barev, a také jednu jedinou baterku. Ve chvílích, kdy si balili,

jsme se s Rose obvykle poflakovaly u vstupních dveří a čekaly

na příjezd nejnovější chůvy. Kolikrát jsem už zažila to hrozné

zklamání? A stejně jsem tam zase stála a doufala, že mezi cedry

vystoupí Mary Poppins. Místo toho byly všechny ty chůvy tak

nevýrazné, že mi ve vzpomínkách splývaly – tedy až na Dot,která k nám domů dorazila, když mi bylo jedenáct a Rose patnáct,

a zároveň byla i poslední chůvou, kterou jsme kdy měly.

Pamatuji si, jak jsem ji z předních schodů sledovala, jak otvírá rozvrzané dveře a vystupuje z blátem potřísněného auta značky Yugo. Dot měla vyhublé ruce a nohy, ale vystouplébřicho, pevně seškrcené elastickým páskem žluté uniformy. Místo kufru vytáhla ze zadní sedačky plastový koš na prádlo.

„Tohle bude snadnej cíl,“ prohodila Rose, když jsme jisledovaly, jak si to šine po chodníčku. „Je mi jí skoro líto.“

Utíkejte! chtěla jsem zakřičet. Zmizte odsud dřív, než bude pozdě!

Když se s námi setkala na vrcholu schodiště, Rosepřeskočila všechny formální pozdravy a rovnou se zeptala: „Proč máte ty medvědy?“

37


„Medvědy?“ Dotiny popraskané rty pokrývala pěna a v koutcích se jí neustále držely sliny. Její příliš natěsnané zuby omývaly malé bublinky. Nejprve se ohlédla za sebe a pak očima sklouzla na svůj sladěný úbor – košili a kalhoty, jejichž látku zdobili pasteloví medvědi. „Ach, tihle medvědi. To je moje uniforma. Pracuji jako sestra v dětské nemocnici vBaltimoru. Doufám, že se z toho stane práce na plný úvazek. Ale právě teď jsem jen záskok.“

Gejzír slin, který Dot vylétl z úst ve chvíli, kdy vyslovilaslovo záskok, mě rozptýlil, dokud jí Rose neodsekla slovy: „No, tohle žádná dětská nemocnice není. Takže si vlezte zpátky do svý krabice od sirek na čtyřech kolech a pokračujte pěkně dál.“

„Sedm dvanáct, Rose!“ zavolala matka, která se k námmezitím zezadu blížila. Ty části Písma svatého, které musela Rose citovat nejčastěji, už měla zjednodušené do zkratek. Tohle znamenalo Matouš 7:12: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Nebo, jak moje sestra ráda parafrázovala, zavři zobák a chovej se slušně.

„Přišla jsem rovnou z nemocnice, kde občas pracuji,“informovala Dot matku poté, co se navzájem představily. „Omlouvám se, že jsem se nepřevlékla, ale bála jsem se, že dorazím pozdě.“

„Jsi si jistá, že vážně chceš, aby tahle paní přinesla donašeho domova všechny ty bacily z nemocnice?“ zeptala se Rose matky. „Může přenášet celou armádu bakterií způsobujících nemoci jako...,“ moje sestra se podívala na mě. „Sylvie, řekni nějakou divnou nemoc, která může bejt nakažlivá.“

Normálně bych se k Rosinu chování nepřidala, ale moje touha prokázat vzdělanost přebila vše ostatní. „Elefantiáza. Progérie. Hypertrichóza,“ vyhrkla jsem. „Záškrt. Úplavice. Leptospiróza.“

Matka po nás hodila pohledem a řekla naplno: „Přestaňte. Být. Nezdvořilé.“

„Zarděnky,“ vyklouzlo mi.

„Sylvie!“ 38


„Omlouvám se.“

Nadechla se a pak se obrátila zpátky k Dot, která vkročila do domu, přičemž si nesla koš na prádlo. Uvnitř jsem letmo zahlédla pomačkané oblečení, deodorant, opotřebovanýkartáček a ohmataný výtisk Ptáků v trní. „Můžete se převléknout v koupelně na konci chodby,“ oznámila jí matka, „pak vám to tady ukážu a vysvětlím pravidla.“

Dot položila koš na jeden z ušáků. „Abych řekla pravdu, kdyby vám to nevadilo, potřebuji si pár věcí vyprat. Takže bych si na sobě nechala tohle oblečení, dokud nebudu mítčistou noční košilku.“

„Noční košilku?“ zopakovala matka.

Dot se usmála a její ústa se lehounce pokryla pěnou. „Ach, abyste to nechápala špatně, paní Masonová. Není to jedno z těch krajkových pápěří od firmy Frederick’s of Hollywood, které jsem nosívala, abych udělala radost manželovi. Je to jenomflanelová košile, kterou by si do postele oblékla jakákoli stará dáma. Věci se mají tak. Dnes ráno mi skočila do postele kočka a vyčůrala se na ni. Když mě viděla, jak jí plním automatické krmítko, pochopila, že budu pár dní pryč. Takže se midopředu pomstila. Každopádně jsem si říkala, že bych si mohlavyrat tady.“

„Chápu,“ konstatovala matka a pohlédla na své drobnéhodinky. Zřejmě přemýšlela, jestli má dostatek času zavolat do agentury a vyžádat si jinou chůvu.

V tu chvíli otec ztěžka vyšel po schodech ze sklepa, táhlkufřík plný vybavení a tašku přes rameno naplněnoupoznámkovými bloky, kam si zaznamenával postřehy pro přednášky. Už během hodin, které předcházely jejich cestám, začínal být vážnější a zahloubanější – a ani tentokrát tomu nebylo jinak. „Letadlo odlétá za pár hodin,“ oznámil matce. „Měli bychom radši vyrazit.“

Nedlouho poté nám zamávali z datsunu, a když vyjížděli z naší příjezdové cesty, zatroubili. Sotva zmizeli na Butter Lane, Dot se zeptala: „Tak co máte v plánu, děvčata? Jste hladová?“

39


Rose neodpověděla, já zavrtěla hlavou.

„Dobrá, protože



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist