načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nebezpečné dědictví - Alison Weirová

Nebezpečné dědictví
-64%
sleva

Elektronická kniha: Nebezpečné dědictví
Autor:

Dvě ženy, dva příběhy, dvě doby – a přece jako by mezi nimi exitovala jakási zvláštní, osudová spojitost. Dcera vévodů ze Suffolku Katherine Greyová, mladší sestra popravené ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: BB/art
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 470
Rozměr: 22 cm
Úprava: geneal. tabulky
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Dangerous inheritance
Spolupracovali: přeložila Eva Křístková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074616617
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvě ženy, dva příběhy, dvě doby – a přece jako by mezi nimi exitovala jakási zvláštní, osudová spojitost. Dcera vévodů ze Suffolku Katherine Greyová, mladší sestra popravené „devítidenní královny“ Jany Greyové, nalezne jednoho dne ve věžní komnatě starého londýnského paláce zlatý přívěsek se safírem a svazek starých listin ovázaných zteřelou stuhou. Od té chvíle bude její život, který je plný tragických zvratů i vzácných okamžiků závratného štěstí, provázet neukojitelná touha odhalit totožnost pisatele oněch listin a spolu s tím i tajemství, o němž listiny pojednávají – záhadu zmizení dvou malých princů v Toweru, o nichž se od nepaměti traduje, že je dal zavraždit jejich strýc, král „hrbáč“ Richard III., aby se sám zmocnil anglického trůnu. Toto tajemství toužila odhalit i nepochybná pisatelka oněch listů a majitelka nalezeného šperku, Katherine Plantagenetová, mladičká nemanželská dcera mocichtivého krále. Ve vyprávění renomované historičky Weirové ožívají historické postavy dvou různých dob – konce 15. a poloviny 16. století – a skrze jejich životní příběhy čtenář sleduje dramatické události závěru válek dvou růží a nástupu Tudorovců na anglický trůn i počátky vlády Alžběty I. o osmdesát let později.

Související tituly dle názvu:
Kateřina Aragonská: Pravá královna Kateřina Aragonská: Pravá královna
Weirová Alison
Cena: 199 Kč
Anna Boleynová - Králova posedlost Anna Boleynová - Králova posedlost
Weirová Alison
Cena: 355 Kč
Nebezpečné osobnosti Nebezpečné osobnosti
Navarro Joe, Poynter Sciarra Toni
Cena: 254 Kč
Nebezpečné osobnosti Nebezpečné osobnosti
Navarro Joe, Poynter Toni Sciarra
Cena: 149 Kč
Jana Seymourová Jana Seymourová
Weirová Alison
Cena: 229 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nebezpecné dedictví

ˇˇ

Výtažková černáVýtažková černá


Přeložila Eva Křístková

A LISON

W EIROVÁ

Nebezpecné dedictví

ˇˇ

Výtažková černáVýtažková černá


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2014

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2012 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu A Dangerous Inheritance

(First published by Hutchinson, in Great Britain, 2012)

přeložila © 2013 Eva Křístková

Redakce textu: Marta Rottová

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky: Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7461-661-7


Kezii Jane Marstonové

a Persephoně Gipps-Williamsové

s láskou



Jako pět kruhů umně stisknutých očím pouze jeden prsten ukazuje,

Tak duše stálé věrnost poutem skryté moci pospojuje,

Jehož sílu nic než nenasytná smrt rozlomit nedokáže

Jak dosvědčí čas a věci příští; můj prsten nemůže říct více.

Slova vyrytá na snubním prstenu Katherine Greyové

„Láska je trýzeň duše

Bouře věčná...“

Samuel Daniel: „Hymen’s Triumph“

„Láska je slepá.“

William Shakespeare: Dva šlechtici veronští



Obsah

Rodokmeny 11–14

Část první: Uchvatitelé trůnu 17

Část druhá: Nevinná krev 169

Část třetí: Pouta skryté moci 209

Část čtvrtá: Nenasytná smrt 451

Doslov 459 Poznámka autorky 463



11

Tabulka 1: Královský rod Tudorovců

Markéta Jindřich VIII. 1. Kateřina Aragonská Marie = 1. Ludvík XII.

manž. 2. Anna Boleynová francouzský

Jakub IV. 3. Jana Seymourová král

skotský král 4. Anna Klevská 2. Charles

5. Kateřina Howardová Brandon

6. Kateřina Parrová vévoda

ze Suffolku

Jakub V.

skotský král

Marie

skotská královna

Jana KATHERINE Mary

Eduard VI. Marie I. Alžběta I.

(ze 3. manž.) (z 1. manž.) (ze 2. manž.)

Jindřich VII. = Alžběta z Yorku

=

Frances Brandonová

manž.

Henry Grey

vévoda ze Suffolku


Tabulka 2: Královské rody Lancasterů a Yorků

12

John de la Pole

hrabě z Lincolnu

Edward Margaret Edward KATHERINE John

hrabě z Warwicku z Middlehamu

PLANTAGENETOVÁ

z Gloucesteru

Eduard III.

Lionel z Antverp John z Gentu Edmund z Langley

vévoda z Clarence vévoda z Lancasteru vévoda z Yorku

Jindřich IV. John Beaufort Joan Beaufortová

Jindřich V.

Jindřich VI. Margaret Beaufortová

manž. 2. Edmund Tudor

Edward z Lancasteru vévoda z Richmondu

princ Waleský 4.Thomas

manž. Anne Nevilleová* lord Stanley

Anne Mortimerová Richard, hrabě z Cambridge

Eduard IV. Jiří Isobel Anne Richard Katherine Elizabeth

manž. vévoda Nevilleová Nevilleová* vévoda Hauteová manž.

Elizabeth z Clarence z Gloucesteru Alice vévoda

Wydevilleová Burghová ze Suffolku

Jindřich Tudor Alžběta Eduard V. Richard

hrabě z Richmondu z Yorku vévoda z Yorku

(Jindřich VII.) manž. Anne Mowbrayová

Richard, vévoda z Yorku = Cecily Nevilleová Richard Neville,

hrabě ze Salisbury

Richard Neville,

hrabě z Warwicku

zvaný „Králotvorce“

=

=

=

=


Tabulka 3: Herbertové

13

sir William ap Thomas = Gwladys Gam

z Raglanu

Anne Devereuxová = William Herbert Maude

1. vévoda z Pembroke dcera Williama

ap Howell Graunta

William Herbert 6 dcer Richard Herbert = Margaret

2. hrabě z Pembroke včetně Maud z Ewyasu Cradocková

hrabě z Huntingdonu

manž. 1. Mary Wydevilleová

2. KATHERINE

PLANTAGENETOVÁ

Elizabeth = Charles Somerset William Herbert = 1. Anne

hrabě z Worcesteru 1. hrabě z Pembroke Parrová

(ze 2. jmenování) 2. Anne

Talbotová

Henry = KATHERINE

lord Herbert GREYOVÁ


Tabulka 4: Seymourové

14

sir John Seymour = Margaret Wentworthová

Edward Seymour = KATHERINE Margaret Jane 7 dalších

hrabě z Hertfordu GREYOVÁ Seymourová Seymourová dětí

Anne

Stanhopeová

Edward Seymour =

hrabě z Hertfordu

vévoda ze Somersetu

lord protektor

Jana

Seymourová

Jindřich VIII. 8 dalších

dětí

Eduard VI.

=


1568

Nikdy nezapomenu na den, kdy mi přinesli zprávu, že mé sestře usekli hlavu.

Ještě mi nebylo ani třináct let a byla jsem příliš mladá, než abych pochopila,

proč musela umřít, ale dost stará na to, abych si dovedla představit tustrašlivou scénu na konci. Říkali, že se dopustila zrady, nejpodlejšího ze všech

zločinů, ale to mi nedávalo smysl, protože Jana udělala jen to, co ji donutili

udělat. Podle téhle logiky jsem i já byla nevinná zrádkyně, stejně jako ona.

Žádná z nás se nenarodila pro korunu, a přece její blízkost vrhla stín na

životy nás všech – a zničila je. Kdysi jsem si myslela, že by bylo fascinující

být královnou, mít moc a nosit vytoužený diadém, ale teď soudím jinak.

Spolky s princi jen málokdy přinesly někomu něco jiného než zmar a hoře.

I já jsem učinila tuto zkušenost, a to tím nejkrutějším způsobem. Už nejsem

to nevinné, povolné dítě, které bojovalo se svou plachostí i s učením a bylo

nejšťastnější, když mohlo nerušeně pobíhat v širé divočiněCharnwoodského hvozdu nebo si hrát se svými psíky, ptáky a opičkami.

Pokud mě na tomto světě čeká ještě nějaký zbyteček štěstí, je to jen a jen

na vůli Všemohoucího, neboť od své pozemské panovnice mohu doufat

v pramálo.

Prozatím musím chřadnout tady, v tomto krásném domě, který je veskutečnosti mým vězením, a kromě každodenních povinností a škrobené výměny

zdvořilostí s mými nedobrovolnými hostiteli nemám skoro nic, co by mě

vytrhlo z mého trápení. Jediné radosti, které mi zůstaly – pokud se to tak dá

nazvat –, jsou psaní tohoto deníčku, s nímž jsem začala již před lety, atoužebné vyhlížení z okna přes zelené, rovinaté pláně obory a holé koruny stromů do zapovězené dálky, kde žije muž, kterého miluji víc než vlastní život.

15



Část první

Uchvatitelé trůnu



Katherine

25. května 1553, Durhamský palác, Londýn

Dnes je náš svatební den. Moje sestra Jana a já se máme vdávat. Všechno

bylo sjednáno tak, aby jeden obřad posloužil hned oběma dcerám mého otce

vévody ze Suffolku a naší vévodské matky. Přišlo to na nás tak znenadání,

že jsem měla sotva čas popadnout dech, a jsem trochu vyplašená, jak tak

stojím v této komnatě, kterou nám poskytl sám král, oděná do nádherného

svatebního roucha.

Dole za mřížkovanými okny spěchá Londýnem ke vzdálenému moři Temže plná říčních plavidel a pokřiku lodníků. V teplém vzduchu se vznáší obvyklý zápach ryb, bahna a hniloby, ale vlahý vánek, který povívá těžkými damaškovými závěsy a laská mi tvář, je příjemný a z formálně upravených zahrad obklopujících Durhamský palác přináší závany květinové vůně.

Stojíme jako sochy, zatímco naše chůva paní Ellen a služebná Bridget, jež nás pokaždé obléká, kolem nás pobíhají s ozdobnými špendlíky v ústech, ruce zaměstnané uhlazováním záhybů i krajek, a odívají nás do takovénádhery, jakou jsem na sobě jakživa neměla, zatímco naše matka na nás hledí ostřížím zrakem a vyštěkává příkazy.

„Stůj klidně, Jano! A vynasnaž se vypadat šťastně. Jeho Veličenstvo tě neobyčejně štědře zaopatřilo. Přece bys nechtěla, aby se mu doneslo, že jsi nevděčná!“

Jana, jíž přetahují přes hlavu těžký šat ze zlatého a stříbrného brokátu, se tváří vzpurně.

„Jeho Veličenstvo ví, že jsem tenhle sňatek nechtěla,“ odpovídávzdorovitě. „To panu z Northumberlandu za něj musím děkovat. Král Eduard možná vládne Anglii, ale jemu vládne pan vévoda.“

Vím jistě, že matka by ji nejraději uhodila, ale ani ona nemůže poslat dceru k oltáři s modřinami. A tak se spokojí s tím, že Janě ne zrovna jemně stáhne svatební šat přes spodní kytlici a rázně jí upraví těžké sukně i vlečku, obojí skvostně posázené perlami a démanty.

„Své názory si necháš pro sebe, malá dámo, a budeš pamatovat na svou povinnost vůči králi, mně a otci i vůči panu vévodovi z Northumberlandu,

19


který se dnes stane tvým tchánem. Můžeš vzít jed na to, že by ses nevdávala,

kdyby si to král nepřál. Tak, a teď se na tebe podívám.“

Jana neohrabaně stojí a čeká, až si ji matka pozorně prohlédne. Včera večer mi nikoli poprvé řekla, že vnější lesk nesnáší. Jako ctnostnáprotestantská dívka trvá na tom, že chce nosit střízlivá a skromná roucha černé a bílé barvy, což přivádí k zuřivosti naši matku, která si naopak libuje vokázalém oblečení. Vidím, že Jana se v bohatě zdobeném zlatém a stříbrném šatu s hlubokým čtvercovým výstřihem, který odhaluje lehounké obliny jejích drobných ňader, vůbec necítí dobře.

Co bych za to dala, kdybych na svou svatbu mohla jít v takových šatech, ale jsem mladší sestra, a tudíž nejsem tak důležitá. Proto ač jsem na rozdíl od smělé a oduševnělé Jany poslušná a povolná, a navíc – jak říká matka – největší kráska v rodině a (což ona nikdy neřekne nahlas) její zjevnáoblíbenkyně, musím být vždycky druhá. Dnes jsem také druhá. Můj sňatek je méně významný než Janin, a moje roucho ze stříbrné látky prokládanékarmínově rudým sametem a pošité perlami je tudíž méně nákladné. Když se ale zahlédnu v zrcadle se svými zlatoplavými vlasy splývajícími mi v lesklých vlnách po zádech, s tvářemi zrůžovělými ruměncem, se zářícíma modrýma očima a v pevně sešněrovaném špičatém živůtku obepínajícím mé štíhlé tělo, vím, že k tomu, abych mohla se svou sestrou soupeřit, více okázalé nádhery nepotřebuji.

Jsme si blízké, tak jak by si sestry měly být, ale vždycky mezi námi panovala zdravá rivalita. Jana, která je o čtyři roky starší, byla odjakživa zlobivé azatvrzelé dítě, zatímco já byla ta poddajná a poslušná. Mně nebyly určeny všechny ty štípance, políčky a štulce, které neustále musela snášet Jana za ten či onen přečin nebo proto, že něco neudělala tak dokonale, jako Bůh stvořil svět. Našim rodičům se nikdy nezavděčila. Cokoli učinila nebo řekla, vše se stalo předmětem jejich kritiky. Chudinka Jana! Kolikrát jsem ji zahlédla, jak s pláčem peláší za naším milovaným preceptorem, jemným mistremAylmerem, pro trochu útěchy před jejich tvrdostí. Mě ale, tu méně chytrou, zato však hezčí, vždy jen lehce pokárali a občas jsem se dočkala i pochvaly.

Byla jsem mírné dítě, šťastná, že mohu žít ve stínu své skvělé sestry, a vyhovovalo mi chovat se způsobně, protože jsem byla bázlivá a nesmělá a chtěla jsem mít co nejbezstarostnější život. Pokud mi takové jednánívynášelo laskavost mé strašlivé matky a ušetřilo mě přísnosti, jakou projevovala vůči mé nehodné sestře, byla jsem spokojená. Jak jsem ale vyrůstala,začí>20


nalo mi svítat, že je matka k Janě zbytečně krutá a nemiluje ji, a tak jsem

svou starší sestru o to víc chránila.

A tak mě mrzí, že ji tu vidím stát tak nešťastnou v její nechtěné nádheře, s nevýraznou pihovatou tvářičkou celou zamračenou, zatímco jí paní Ellen rozčesává zrzavé vlasy. Paní Ellen je vroucí a láskyplná, miluje Janumnohem víc než naše matka a mnohokrát se jí i zastala, ale matka jen zřídkakdy vezme v potaz, co paní Ellen říká. Je to přece služebná, někdo pod jejírozlišovací schopnost!

Jana by se měla radovat, že jí sňatek dovolí z této dusné atmosféryuniknout, protože už brzy bude paní ve své vlastní domácnosti, i když všechno se seběhlo tak rychle, že o tomhle ještě nebyla řeč. Jana ale tvrdí, že jen vymění jedno jho za druhé. To mně připadá úžasné být vdaná – a doufám, že i ona na to přijde, i když se bojím, že je odhodlaná vzdorovat. Bude mi chybět, moje nejmilejší sestřička. A jak bude vypadat její život, když s ní nebudu já, abych ji utěšovala? Jana měla být chlapec, syn a dědic, který by převzal tituly i statky našich rodičů včetně jejich ambicí. V žilách mé matky totiž koluje královská krev a ona i otec měli královskou korunu odjakživa na dosah. Matka je hned další v pořadí nástupnictví za královými dvěma nevlastními sestrami, lady Marií a lady Alžbětou, ačkoli vzhledem k tomu, že se obě těší pevnému zdraví a pravděpodobně se provdají, je vyhlídka na to, že by někdy nastoupila na trůn, velmi vzdálená. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že matčina bezcitnost vůči Janě pramení ze zklamání nad tím, že se Jana nenarodila jako hoch. Od té chvíle nebylo správné nic, co kdy řekla nebo udělala.

Svého času se rýsoval ctižádostivý plán provdat ji za krále Eduarda audělat z ní královnu. O tom, jak to chtěli rodiče zařídit, vím pramálo – jen to, že přednedávnem od toho nápadu najednou upustili a souhlasili s těmito dvěma sňatky.

Chudinka Jana. Nechtěla si lorda Guilforda Dudleyho vzít. Vlastně se tomu sveřepě bránila, ale marně. Naše rozběsněná matka ji tak dlouho bila, až jidonutila souhlasit, přičemž na ni ječela, že ten sňatek je pro naši rodinu nanejvýš výhodný. A otec se na to díval pohledem tvrdým jako z oceli. „Jak by mohlo být spojení s Dudleyovými výhodné?“ křičela Jana a choulila se pod ranami.

„Však uvidíš!“ odsekla paní matka. „Dělej – jen – co – se – ti – říká!“ A každé slovo doprovodila švihnutím biče.

21




Se mnou tomu bylo jinak. Minulý měsíc si mě otec s matkou zavolali do

velké komnaty v našem zámeckém sídle na Sheenu. Matka seděla u krbu,

zatímco otec stál zády k ohni s loveckými psy u nohou. Když jsem sevztyčila z úklony a zůstala před nimi uctivě stát, oba se na mě usmívali.

„Katherine, určitě tě potěší, že ti otec sjednal sňatek,“ promluvila matka a s pokorným výrazem v ostře řezané tváři upřela oči na svého muže. Její na oko stavěná uctivost vůči němu je ovšem pouhou úlitbou jeho ješitnosti a konvencím. Není žádným tajemstvím, že otec se ve všech věcech docela ochotně podřizuje vůli své královské manželky.

Ta novina byla pro mě naprostým překvapením. Ve svých dvanácti letech jsem čekala, že mě ještě nějaký rok neprovdají, a tak jsem doslova oněměla, což mí rodiče milostivě pochopili jako poslušný souhlas.

„Pravda, jsi ještě příliš mladá, než abys byla doopravdy ženou,“ ozval se otec, „ale máš už věk na vdávání a tahle partie je pro nás výhodná.Především pak bude velkým přínosem pro království.“

Přínosem pro království? O čem to mluví? Vždyť přece já, bezvýznamná malá Katherine Greyová, nemám ve vysoké politice státu žádné místo!

„Copak to dítě oněmělo?“ zasmála se matka. „To tě tvé štěstí tak dojalo, Katherine?“

Matka se vítězoslavně otočila k otci. „Vidíš, Henry? Říkala jsem ti, že bude povolnější než Jana.“

„To se mi ulevilo,“ odpověděl procítěně otec. Nesnáší hádky, a když Jana dělala kvůli svému zasnoubení takové cavyky, ztratil trpělivost a vposledních dnech s ním bylo těžké pořízení.

„Nu, Katherine, předpokládám, že by ses ráda dozvěděla jméno toho šťastného mladého muže, který se stane tvým manželem,“ řekl.

„Ano, pane.“

Otec vstrčil ruku do kabátce a vytáhl drobný, překrásně zpracovaný oválný předmět v rámečku z lesklého zlata.

„Podívej!“ řekl a podal mi ho. Byl to miniaturní portrét mladíka v zrzavě hnědém oblečení. Měl kaštanové kučery, veselé oči a příjemnou, otevřenou tvář. Latinský nápis vyvedený zlatým písmem na modrém pozadí hlásal, že mu táhne na šestnáctý rok.

Jsem ještě nezkušená, ale dost stará na to, abych na toho hezkého mladíka se zájmem pohlédla a začervenala se. A zatímco jsem si prohlížela typří>22


jemné rysy, cosi se ve mně pohnulo a mě náhle zaplavil pocit hlubokého

štěstí. Učili mě, že mou povinností bude milovat manžela, kterého mivyberou, ale tohle byla tvář, kterou jsem mohla milovat i bez ohledu na povinnost.

Pozvedla jsem zrak k čekajícím rodičům a konečně se zmohla na slovo.

„Pane, paní, nemohla jsem si přát za manžela hezčího pána. Děkuji vám, ach, díky!“

Hleděli na mě a zářili.

„Nechceš vědět, kdo to je?“ usmíval se otec.

„Ano, pane, prosím... Kdo je to?“

„Lord Henry Herbert, syn a dědic hraběte z Pembroke. Herbertové jsou starý a vznešený rod. Jednoho dne budeš hraběnkou z Pembroke. Je to skvělá partie.“

„Smím se na něco zeptat?“ dodala jsem si odvahy.

„Smíš,“ odpověděl otec.

„Pane, chápu, proč je pro vás výhodné provdat mě za lorda Herberta. Je to urozený pán, který mě učiní hraběnkou. Ale prve jste řekl, že tahle partie bude velkým přínosem pro království. Tomu nerozumím.“

„Tento sňatek se zamlouvá panu vévodovi z Northumberlandu a spojuje nás s jeho příbuznými. Pembroke je mocný a vlivný velmož a spojenectví s ním je pro nás velmi výhodné.“

„A jsem si jista, že on zase vidí vzhledem k naší královské krvi výhody spojenectví s námi,“ poznamenala suše matka. „Katherine, můžeš býtspokojena, protože tvůj sňatek potěší mnoho lidí včetně samotného krále.“

„Bude uzavřen co nejdříve,“ oznámil mi otec. „Chystáme dvojitou svatbu, pro tebe a pro Janu s Guilfordem. Ale napřed se musíš seznámit se ženichem.“ Bylo dojednáno, že nás lord Pembroke a jeho syn navštíví v našem novém sídle, bývalém kartuziánském klášteře v Sheenu, který otci toho roku postoupil král. Jeho nádherným budovám z červených cihel a nádvořím vévodí mohutná čtverhranná věž s cimbuřími a celý komplex se rozkládá poblíž řeky Temže mezi nevysokými, zalesněnými pahorky hrabství Surrey.

Když na trůn nastoupil král Eduard a Anglie byla prohlášena zaprotestantskou zemi, přijali rodiče novou víru s nadšením. Můj otec na odluce krále Jindřicha od Říma slušně vydělal. Po zrušení klášterů získal nejen Sheen a před ním i minoritské opatství v Londýně, ale také Bradgate vCharnwoodském hvozdu, kde na troskách kláštera vystavěl honosné rodinné sídlo.

23


Rodiče žijí na Sheenu ve velkém stylu. Palác zdobí nejkrásnější tapiserie a turecké koberce, vystaveno na odiv je tu zlaté a stříbrné nádobí i zlacený nábytek, jaký by ohromil samotného krále. A v den, kdy měli přijetHerbertovi, nařídila matka, že mám být též nádherně oděna – stejně jako byla Jana, když sem vévoda z Northumberlandu přivezl při podobné příležitosti svého syna Guilforda.

To ale nedopadlo dobře. Jana se ani nesnažila skrývat svou nechuť ke Guilfordovi, mladíkovi, který mi připadal sice hezký, ale dost hloupý. Ani jemu se zjevně do manželství nechtělo. Tehdy jsem se vůbec poprvé setkala s Johnem Dudleym, vévodou z Northumberlandu, mužem, který jakopředseda státní rady vládne Anglii, dokud je náš bratránek král Eduard ještě nezletilý. Chladné a arogantní způsoby toho velmože mě vyděsily. Už jen tím, jak si vykračuje, z něj vyzařuje moc, a já jsem i přes své mládí vycítila, že pod uhlazenou maskou dvořana skrývá bezohlednou povahu.

Je neoblíbený. Otec sice má jeho důvěru a aktivně se podílí na vládě, ale dobře jsem slyšela, jak rodiče o vévodovi mluví jako o povýšenci, chamtivém a lakomém padouchovi, a pohrdají jím jako synem popraveného zrádce – ale jen tehdy, když netuší, že je poslouchám. Od té doby, co oznámili Janino zasnoubení, hlasitě vychvalují vévodovy přednosti coby manžela a otce, jeho státnický um, zdvořilost i odvahu na kolbišti.

Vnější zdání ovšem není vždycky tím, čím se zdá být, obzvlášť mezivysokou šlechtou. Už jen přístup mých rodičů k Northumberlandovi mi ukázal, že muž či žena mohou navenek užívat krásných slov, a v soukromí říkat něco úplně jiného. Mám takové podezření, že můj otec přátelské city k Northumberlandovi jen předstírá a využívá ho ke svým vlastním cílům, neboť spojenectví s vévodou je v tomto království bezesporu nejrychlejší cestou k povýšení.

K tomu muži jsem pojala okamžitou nechuť. Díkybohu si mě skoro nevšiml. Byl příliš zaujat vlastní důležitostí, než aby mě s výjimkouokamžiku, kdy jsem se mu klaněla, vzal vůbec na vědomí. Očividně v skrytu zuřil nad chladem, s jakým Jana přijala jeho syna. Naši rodiče byli samý falešný úsměv a bodré veselí, ale později, když hosté odešli, vycenili zuby a pustili se do mé sestry, kterou za její nezdvořilost poslali spát bez večeře.

Dnešek ale bude jiný, tím jsem si jista, protože já jsem velmi šťastná, že se zasnoubím s tím hezkým mladíkem z miniatury, a už se nemohu dočkat, až ho poznám. Samou netrpělivostí nedokážu ani klidně stát, když mě paní

24


Ellen šněruje do žlutého sametového šatu s výstřihem lemovaným zlatým

filigránem s korálky a prolamovanou výšivkou a se sukněmi elegantněrozrostřenými přes širokou spodničku a kytlici z karmínově rudého hedvábí.

Musela mě až napomenout, ať se pořád nevrtím, když mi upravuje svrchní

rukávce. Poté mi připnula k pasu řetízek s vonnou kuličkou a rozčesala mi

vlasy, až zářily.

„Dnes žádný čepec,“ nařídila. „Musíš mít vlasy rozpuštěné, jak se sluší na mladou pannu.“

Výsledek, který jsem uviděla v zrcadle, jež mi přidržela, byl velmi pěkný a mě vzrušovalo pomyšlení, že mě lord Herbert – ještě jsem o němnedokázala uvažovat jako o Henrym – uvidí při našem prvním setkání tak půvabnou. Byl teplý den, a tak jsme v přijímací komnatě otevřeli všechna okna avpustili dovnitř lehký, čerstvý vánek od řeky. Dlouhý dubový servírovací stůl byl přikryt jiskřivě bílým ubrusem, na němž stály stříbrné svícny a řada mís se studeným masem, paštikami, slanými i sladkými koláči a velkou pyramidou z čerstvého ovoce. Výsledný dojem dotvářely vysoké džbány z benátského skla plné dobrého vína. Na jídelním stole ležely nádoby se sladce vonícími okvětními plátky a ubrus byl posypaný aromatickými bylinami.

Matka ve svém hedvábném šatu pobíhala kolem dokola a komandovala služebnictvo, aby nepřehlédlo ani jediný detail. Otce, který si za svítání vyjel na lov, poslala nahoru, aby se převlékl do svého nejnádhernějšího kabátce a kalhot. Teď si hověl elegantně rozložen v křesle a četl knihu. Vzdor své zálibě ve sportech a zábavách miluje vzdělanost a je velmi sečtělý.

I Jana si četla, schoulená na sedátku v okenním výklenku. Jako obvykle byla opět v nemilosti, protože se dole objevila oděná do černého šatu bez ozdob. Teprve matčina ostrá slova ji přiměla, aby si na sebe vzalaslavnostnější oblečení, a ten střet ani jedné z nich na dobré náladě nepřidal.

Naše nejmladší sestra Mary tu být neměla. Až dosud jsem o ní vůbec nehovořila, protože v mém příběhu nehraje takřka žádnou roli. I rodiče se o ní sotva zmíní a v den mého zasnoubení oznámili, že je ve svých osmi letech ještě příliš malá, než aby se mohla této sešlosti zúčastnit. Přesto ale není zase tak malá, aby už nebyla výhodně zasnoubena se stárnoucím a z mnohých bitev zjizveným lordem Greyem de Wilton,Northumberlandovým přítelem. Pravda je ovšem taková, že rodiče nechtějí, aby se ubohá Mary s hrbem na drobných zádíčkách a zakrslou postavou vůbec objevila na

25


veřejnosti. Bojí se, aby si lidé neřekli, že je Bůh s vévodou a vévodkyní ze

Suffolku tak nespokojen, že jim upřel nejen požehnání syna, ale stihl je též

kletbou v podobě znetvořené dcery; anebo aby si nešuškali, že zapokřiveným zevnějškem se skrývá pokřivená povaha, jako tomu bylo v případě

onoho zlořečeného hrbáče, krále Richarda III., který nechal před lety

v Toweru hanebně zamordovat nebohé malé prince.

Na Mary ale není nic pokřiveného nebo hanebného. Je to jemná duše, která se v touze zavděčit se rodičům pokouší být stejně normální jako Jana nebo já. Viděla jsem, jak se usilovně snaží držet se co nejvzpřímeněji a hrbatá záda ukrývá pod velikým šálem, aniž by dbala na bolest, kterou jí to nutně působí. Matka s otcem ji ale většinou nechávají v péči paní Ellen a dalších služebných z dětských pokojů. Každý může vidět, že kdyby bylo jen na nich, na ubohou Mary by ani nepohlédli. Já mám ale svou malousestřičku ráda a mám o ni starost, protože vím, že už brzy odejdu do domu svého manžela a opustím ji. Vím však zároveň, že paní Ellen o ni bude dál láskyplně pečovat, tak jako to dělala odjakživa. Je to vlídná, starostlivá žena, velice spravedlivá a neobyčejně soucitná, a já se občas – Bůh mi odpusť – přistihnu při myšlence, že bych měla raději za matku ji. Takové představy jsou ovšem hříšné a já vím, že musím milovat a ctít matku, která měpřivedla na tento svět.

Abych ale pravdu řekla, byla jsem tak zaujatá vyhlídkou na to, že stanu tváří v tvář hezkému lordu Herbertovi, že jsem na svou malou sestřičku stěží pomyslela. Kolem poledního, zrovna když jsem se zvědavě vykláněla z otevřeného okna, jsem konečně zahlédla velkolepou a nádherně zdobenou říční loďhraběte Pembroka, jak pomalu připlouvá po Temži k našemu přístavnímu molu.

„Dělejte! Musíme si pospíšit,“ zahartusila matka.

Nepotřebovala jsem dvakrát pobízet. Rozlétla jsem se jako vítr ke dveřím, když vtom jsem ucítila, jak mě matka chytila za rameno, stiskla a já jsem opět uslyšela její rázný hlas: „Ne tak rychle! Pro nevěstu se nehodí, aby byla příliš nedočkavá. Je to nevhodné. Přece nechceš vypadat jako nějaká uličnice a pádit k lodi jak utržená od šibenice! Co by si hrabě pomyslel?“

Poslušně jsem se matce podřídila jako už bezpočtukrát a kráčela kpřístavišti klidně a rozvážně jako pravá dáma s rukama složenýma na břiše a se sklopenýma očima upřenýma do trávy – ač jsem se nemohla dočkat, až

26


pohlédnu do tváře svého nastávajícího, abych se ujistila, zda je opravdu tak

hezký jako na obrázku.

„Jak jsi šťastná, sestřičko,“ pronesla Jana vedle mě polohlasem, když jsme

zůstaly zdrženlivě stát za rodiči a ona zpříma pohlédla na naše hosty.

A právě v té chvíli jsem se odvážila pozvednout zrak i já.

Hrabě Pembroke, vojácký muž s černým plnovousem a v neméněmódním a okázalém oblečení, než bylo to naše, energicky vykročil uličkou mezi

zvednutými vesly svých mužů a vyskočil na přístavní molo. Za nímvystouila na břeh statná žena v tuhém brokátovém šatu. Mohla to být pouze jeho

manželka, hraběnka Pembroková. A pak – byl tu, můj ženich, štíhlý mladík

s hnědými kučerami, oděný v rouchu z modrého a stříbrného hedvábí,

a jeho tvář se zřetelně podobala té na mé miniatuře. Zatajil se mi dech.

Neboť malíř, ať jím byl kdokoli, lhal. Jeho štětec na svůj úkol nestačil.

Nedokázal zachytit chrpovou modř doširoka rozevřených, tančících očí

lorda Herberta ani mužné rysy jeho tváře s rovným nosem, široko od sebe

posazenými lícními kostmi a plnými, červenými rty. A už vůbec nevykreslil

jeho elegantní postavu s dlouhýma, svalnatýma nohama v bílých nohavicích

a nádherných botách z nejjemnější kůže.

Vím jistě, že nastalo představování, ale z něj si nepamatuji skoro nic kromě

toho nádherného mladého muže, který se na mě ze své výšky zahleděl supřímným obdivem v očích, pozvedl mou ruku ke rtům, něžně ji políbil a procítěně

prohlásil, že je se svou krásnou nevěstou nanejvýš spokojen. Jeho otec, hrabě

Pembroke, byl v bodrém rozpoložení. Poklepal mu na rameno apoznamenal, jaké má štěstí. Mě pak políbil na rty se slovy, že jsem ještě hezčí, než mu

řekli. Potom můj otec s matkou uvítali „svého syna“ Herberta, a když jsme

se otočili a vydali se k opatství ke slavnostnímu aktu zasnoubení, přípitkům

a mísám se studenými masy, všichni nám cestou blahopřáli.

Den mi náhle připadal mnohem slunečnější. Nabyl jakési zvláštníprozářenosti a jeho barvy i tóny byly daleko ostřejší, než jsem si vůbec dokázala

představit. Jako by se mi svět nově odhaloval a já ho vnímala očima jiných.

Ač jsme s lordem Herbertem celé odpoledne dbali všech náležitostí, které

nám rodiče nakázali dodržovat, naše oči říkaly mnohem víc. Ti starší okolo

nás dávali jasně najevo své přesvědčení, že na mladé snoubence by se mělo

bedlivě dohlížet, ale později si mě můj okouzlující mladý pán nenápadně

odvedl do tichého kouta a tam mi řekl, že už teď si myslí, že je zamilován,

a jen těžko se smiřuje s vyhlídkou na prázdné dny, jež musí uplynout, než

27


budeme konečně svoji. Tváře mi při těch slovech hořely, ale srdce – mévášnivé, dětské srdéčko – se vznášelo v oblacích.

Bylo už pozdě v noci, svíce vyhořela téměř na knot, ale spát jsem stále

nemohla. Ležela jsem v posteli a znovu a znovu prožívala události toho

šťastného, veselého dne. Vybavovala jsem si vše, o čem jsem si povídala se

svým Harrym – jak chtěl, abych ho oslovovala, protože tak mu prý říkají u něj

doma –, a myslela na Janu, která se na mě usmívala a přála mi k zasnoubení

mnoho radosti. „Protože ty ses pro manželství narodila, Kate,“ řekla mi.

„Máš slunečnou, štědrou povahu. Vím, že budeš šťastná. Zatímco já bych se

nejraději provdala za svoje knihy!“

Chudinka Jana! Vím, že to myslela vážně.

Z jídel, která rodiče podávali, jsem nesnědla skoro nic. Až příliš se mi točila hlava poté, co jsem se Harrymu zadívala do očí, když jsme odříkávali svůj zásnubní slib a přísahali si věrnost až do smrti.

„Děkuji Bohu, že už zanedlouho budeme svoji, má krásná Katherine,“ pošeptal mi těsně předtím, než jsme se rozloučili. „Toužím po tom učinit vás svou!“ Jeho slova a to, jak mi stiskl ruku, když mi je říkal, slibovaly až příliš. Vyrostla jsem v přítomnosti koní, psů a opiček a nebyla jsemnevšímavá k projevům těla, ale v tom okamžiku jsem si začala uvědomovat, že lidská láska je mnohem víc, než se mi kdy snilo. Začervenala jsem se a jen jsem se usmála. Vychovali mě ke skromnosti a diskrétnosti, jakož i k tomu, abych veškeré poznámky na toto téma považovala za vhodné jen prosvatební lože. Neexistoval způsob, jak bych Harrymu řekla, že i já po něm nesmírně toužím.

Po něčem takovém jsem ani nemohla čekat, že usnu, protože toho bylo příliš, o čem jsem mohla v bdělém stavu snít. Teprve tehdy jsem siuvědomila, že mám hlad, protože jsem skoro nic nejedla, a tak jsem začalapřemýšlet, jestli bych ve spížní skříni ve velké síni nenašla nějaké zbytkystudeného masa od večeře nebo něco jiného.

Vstala jsem tedy z lože, oblékla si nové noční roucho – drahé s nabranými rukávy a vysokým zapínacím límcem – a se svící v ruce sestupovala potočitém schodišti, které vedlo do síně. Dveře po mé pravé ruce, jimiž sevcházelo do příjímací komnaty, byly lehce pootevřené a já jsem zaslechla hlasy. Byli to mí rodiče, kteří tu takhle pozdě ještě seděli se sklenkou vína u krbu, což dělávali často. Už už jsem chtěla vejít, když vtom jsem se zarazila, neboť

28


jsem zaslechla něco, co mě zneklidnilo. Měla jsem tehdy odejít, vím, ale

byla jsem vždycky zvědavé dítě a ani mě nenapadlo vzpomenout si na starou

pravdu, že ti, kdo poslouchají za dveřmi, se jen málokdy dozví něcopěkného, zvláště pak o sobě.

„Doufám, že Pembroke neucukne.“ Byl to matčin hlas, který zastavil mé kroky. Neucukne? Proč by měl hrabě ucuknout? To mluví o mém sňatku? Až se mi zatajil dech.

„On, a ucuknout? Ani nápad,“ řekl otec. „Zavázal se a už se z tohonemůže vyvléct.“

„Ale může. Ve smlouvě stojí, že to manželství nebude naplněno hned. Nelíbí se mi to.“ Při těch slovech se mi rozbušilo srdce, a dokud jsem poslouchala, nepřestalo tlouci.

„Říkala jsem ti, že máš trvat na tom, aby spolu o svatební noci spali, ale tys souhlasil s podmínkami, které si určil hrabě.“ Matčin hlas zostřil.

„Ale vždyť Katherine je ještě mladičká – je jí teprve dvanáct! On tvrdil, že bere v úvahu čistě její věk, za což jsem mu byl vděčný,“ bránil se otec.

„Slova! Krásná prázdná slova! Na svatbu i na to, aby ulehla s mužem, je stará dost,“ odsekla matka tak ostře, až jsem ucouvla. „Je mi jasné, žePembroke Northumberlandovi tak úplně nevěří a zjevně vyčkává, jestli se vévoda udrží u moci, až král zemře. Kdekdo ví, že Marie Katolická nemáNorthumberlanda v lásce, a jakmile dosedne na trůn, zbaví se ho. Na jeho vyhlídky bych si nevsadila ani zlámanou grešli.“

Král – a umírat? Vždyť je mu teprve patnáct! Slyšela jsem, že byl nemocný, jistě, údajně měl spalničky či neštovice, ale prý se uzdravil. Přece není možné, aby umíral, nebo ano? Bylo toho na mě příliš. Pokud jde o naplnění mého manželství, věděla jsem dobře, co tím rodiče míní, ale proč se to nesmí stát? Pembroke by se s námi, kteří stojíme výše než Herbertové a v našich žilách koluje královská krev, měl spojit rád. Jsem sice skromná, ale vychovali mě tak, abych sebe i své sestry pokládala za vynikající partii na sňatkovém trhu.

„Northumberland se udrží, neboj se.“ Otec mluvil sebejistě. „Lidé v celé Anglii jsou šťastní, že se země za Eduarda obrátila k protestantství. Postaví se za něj. Na návrat ke starým pořádkům je už pozdě. To Marie musí pochopit.“

„O tom dost pochybuji!“ přerušila ho energicky matka. „Většinu jeho vlády strávila bojem za své právo nechat si sloužit katolickou mši.“

29


„Nemá se ale o koho opřít. Jistě, katolíci na severu se k ní přimknou, ale pochybuji, že jinde získá výraznější podporu. Koneckonců není vyloučeno, že Jeho Veličenstvo a Northumberland mají v záloze ještě nějaký jiný plán.“

Následovala odmlka a já jsem ani nedýchala, aby rodiče nezjistili, že je poslouchám.

„Víš snad něco, co já ne?“ otázala se matka konečně.

„Nevím nic,“ odpověděl otec nepříliš přesvědčivě.

„On ale něco chystá. Cítím to v kostech. Jestli se nás to týká, mám právo to vědět. Jsem koneckonců králova sestřenice a v pořadí nástupnictví stojím hned po jeho sestrách.“

Otec nikdy nedokázal matčině železné vůli vzdorovat, ale co teď řekl, jsem neslyšela. Donesly se mi jen sykavky, jak šeptal.

„Mě?“ slyšela jsem zvolat matku.

„Pst! Zdi mají uši,“ napomenul ji tiše otec, aniž tušil, jak jsou jeho slova pravdivá. „Vím jistě, že jeden z našich sloužících je Pembrokův člověk, a nepochybuji, že si hrabě uvědomuje, že se děje něco důležitého. ANorthumberland mu důvěřuje.“

„Mám to být ale opravdu já?“ chtěla vědět matka. Mluvila naléhavě.

„Abych pravdu řekl, nevím, co vévoda chystá,“ hovořil otec tiše. Tak tiše, že jsem musela napínat uši, abych ho vůbec slyšela. „Jen to, že se ji chystá odstavit.“

„Ona má ale zákonné právo...“

„Ustanovení schválené parlamentem lze odvolat.“

„A ty myslíš, že Pembroke o tom ví? To by ovšem vysvětlovalo všechno. V tom případě je to přesně tak, jak jsem se obávala. Rád se s námi spojí a přes nás s Northumberlandem, ale jen do té doby, dokud bude vévoda u moci. Pembroke sedí na dvou židlích, a pokud náhodou vyhraje druhá strana, bude mít dobrou záminku tohle manželství zrušit.“

„To je možné,“ uvažoval nahlas otec. „Přesto si myslím, že tvoje obavy jsou zbytečné. Northumberland je silný a má za sebou šlechtu i lid celého království.“

„V to doufám, můj pane. Kéž bys měl pravdu. Pro Katherine je to dobrá partie. Pembrokův hoch to dítě úplně vyvedl z rovnováhy. Nechtěla bych se dočkat toho, že to zkrachuje.“

Zaslechla jsem šustění hedvábí, jak matka vstala z křesla, a tak jsem se po špičkách odplížila zpátky po schodech nahoru. Na jídlo jsem úplnězapo>30


mněla. Stejně bych nepozřela ani sousto, neboť má mysl tonula ve zmatku.

Je můj sňatek nějak ohrožen? Nemá to tedy být skutečné manželství? Celou

noc jsem oka nezamhouřila.

Dnešek je ale můj svatební den, i když já se stále soužím, jak tu tak stojím ve

své svatební nádheře a čekám, než paní Ellen doupraví Janě vlečku a než

nám matka připne na krk náhrdelníky nedozírné ceny, které nám poslal

jako svatební dary král. Kdykoli pomyslím na Harryho hezkou tvář, na jeho

milující výraz a všechny ty přísliby v jeho pěkných slovech, děsím sepomyšlení, že ho mohu ztratit nebo že nám zakážou stát se mužem a ženou v tom

nejvlastnějším smyslu slova.

Teď už však není čas o tom přemýšlet, protože se ozývají fanfáry a můj pan otec, celý v oslnivě bílém a zlatém oblečení, čeká, aby nás odvedl povelkém palácovém schodišti do překrásně zařízených komnat, přes něž musíme projít do kaple. Durhamský palác, kde se máme provdat, jekrálovské sídlo, ze strany Strandu uzavřené vysokou zdí podepřenoumramorovými sloupy. Komnaty pro hosty, které nám byly přiděleny, mají oknasměrem k řece, zatímco z velké síně a kaple je vidět do prostorného nádvoří. Je to staré stavení a dnes už se příliš nepoužívá, ale slyšela jsem, že tu kdysi bydlívaly manželky starého krále Jindřicha VIII. Dnes je dům v majetku sestry Jeho Veličenstva lady Alžběty, která nám milostivě dovolila uspořádat v něm naši dvojitou svatební oslavu. Nikdy jsem se s lady Alžbětounesetkala, ale vím, že má pověst velké dámy, a velice vzdělané. Jana s ní byla několik let vychovávána v domě královny Kateřiny Parrové, a ač se nikdy příliš nesblížily – jako dvě velmi inteligentní dívky spolu nutně soupeřily, která je chytřejší –, Jana se naučila Alžbětu obdivovat a dnes často mluví o jejím důvtipu a sečtělosti.

Král tu dnes bohužel není. Poslal omluvu, laskavě nařídil svémuosobnímu pokladníkovi, aby dal dům královsky vyzdobit, a zahrnul násvelkoleými svatebními dary. Skvostná roucha, jež máme na sobě, všechen tenzlatohlav a stříbrohlav, damašky, hedváby, samety i jemné krajky, to všechno nám věnoval král. A jak tak kráčím v průvodu prostornými komnatami Durhamského paláce, ruku položenou na otcově levém předloktí, přičemž Jana kráčí po jeho druhém boku, žasnu nad obdivuhodnou přehlídkou bohatství krále Eduarda – nad nádherně tkanými tapiseriemi, z nichž v některých se lesknou zlaté nitě, nad tureckými koberci na podlahách a na

31


stolech i nad zbrusu novými závěsy z karmínově rudého taftu. Královsky

vyzdobená je též rozlehlá kaple, z jejíchž stěn dýchá chlad prastarého, věky

posvěceného kamene, a já ohromeně zírám na jasné, zářivé barvy vzácných

vitráží ve vysokých oknech i na bohatou oltářní výzdobu – ale ještě více trnu

při pohledu na svého usmívajícího se, nicméně bledého ženicha, který na

mě čeká v kuželu duhového slunečního světla.

Zděšeně na Harryho hledím. Jako by to ani nebyl ten statný mladý muž, který se mi přišel dvořit do Sheenu. Vypadá churavě a je o poznáníhubenější, než jak si ho pamatuji.

Nad našimi hlavami se nesou slova manželského slibu, my odpovídáme a já se zavazuji, že budu věrná a oddaná žena až do konce svých dnů a také poslušná a přívětivá v loži i u stolu. A nyní přichází okamžik požehnání. Jsme prohlášeni za spjaté posvátným manželským svazkem a všichni společně poklekáme, aby nám biskup požehnal. Mám oči jen pro Harryho, jehož ruka tak významně tiskne mou. Nemohu si ale nevšimnout, jak ztrhanou tvář má Jana a jak nešťastně vypadá, když ji poutají ke Guilfordu Dudleymu.

To už tu však jsou naši rodiče i hosté, tleskají nám a blahopřejí, líbají mě i Janu a bodře poplácávají naše nové manžely po zádech. Biskup září, když se Harry odváží vtisknout mi na rty cudný polibek, a já cítím, jak se mi nesmírně ulevilo na duši. Harry a já jsme teď sezdaní, a tak nám nikdo nemůže bránit, abychom se stali jedním tělem, jak to ukládá Písmo svaté.

Teprve v téhle chvíli – protože až doteď jsem byla zcela unesena obřadem – si uvědomuji, kolik mocných pánů je mezi přítomnými.

„Je tu celá Tajná rada!“ šeptá matka. „Není to pro vás čest?“

„Ano, to je,“ zajíkám se, ohromena představou, že by mě tito lidé mohlipokládat za tak důležitou. „Děkuji vám, že jste přišli, milí páni.“ Z jejichpřítomnosti, neřku-li ze všeho toho okázalého oblečení, do něhož se všichni upříležitosti svatby oděli, se mi až točí hlava a stoupá mi sebevědomí. Tyto sňatky opravdu musí být významné, když si zasloužily tolik pozornosti. Ale proč?

Vévoda z Northumberlandu se uklání.

„Dnešního dne jsem získal dceru,“ oslovuje Janu. „Doufám, že budete se svým novým manželem spokojena, drahá.“

Jana mumlá jakousi odpověď. Vévoda nemůže přehlédnout odpor azoufalství v jejích očích.

Hrabě z Pembroku, můj nový tchán, je mnohem vřelejší.

„Jste srdečně vítána v mé rodině, lady Katherine,“ ujišťuje mě a pozvedá

32


mou ruku k polibku. Jeho žena a nevlastní matka mého muže, hraběnka

Anna, mě vroucně objímá. Je to poněkud korpulentní dáma a žádná kráska,

ale má očividně dobré a milující srdce.

Hrabě se obrací na syna. „Doufám, že už se cítíš lépe, Harry. Asi nevíte, Katherine, že můj syn byl v posledních třech týdnech upoután na lůžko s horečkou, ale naštěstí se už uzdravil.“

„Nedělejte si starosti,“ ohrazuje se Harry. „Už je mi mnohem líp, opravdu!“ A zářivě se na mě usmívá.

Znovu znějí fanfáry a přichází čas na svatební hostinu. Northumberland se s úklonami loučí a zdůvodňuje svůj odchod naléhavými záležitostmi, jež ho volají ke králi. Uklidňuje mě to, protože ten muž mě děsí. A pak už mě rozradostněný Harry bere za ruku a spolu s Janou a Guilfordem kráčíme v čele veselého průvodu do velké síně. Tady se stoly prohýbají pod tíhou všemožných vybraných pokrmů, umně naaranžovaných na zlatých astříbrných mísách, a ve vysokém ozdobném příborníku se skví úctyhodnémnožství talířů narovnaných tak, aby je mohli všichni obdivovat. Usedáme kčestnému stolu za velikými zlatými slánkami a už přibíhají sloužící s látkovými ubrousky, džbány a malými bochánky bílého francouzského chleba.Společnost odříkává modlitbu a hostina začíná. Teď, když mě ujistili, že už je Harry zdravý, si začínám oslavy opravdu užívat.

Jana po mé pravici mávnutím ruky odmítá rožněného kohoutkaozdobeného vlastním peřím i teplý salát, na něž se Guilford hladově vrhá. Obrací se ke mně a táže se polohlasem: „Nemyslíš, že je to divné, že tu jsou všichni páni z Rady? A té okázalosti! Naši rodiče takovou svatbu zdaleka neměli. Slyšela jsem, jak si o tom povídají. Byl to prý tichý obřad zastíněnýkorunovací královny Anny Boleynové. Tak k čemu taková sláva?“

Pokládám nůž a usrkávám doušek vína. Její slova ve mně znovuprobouzejí podezření, že na našich manželstvích je opravdu víc, než je nám dáno pochopit, a náhle už si nejsem tak jista budoucností.

„To je nechutné,“ prohlašuje Guilford, odstrkuje talíř se salátem a sahá opět

po svém poháru, který mu sloužící již několikrát dolili. Jana ho ignoruje.

„Přemýšlej o tom,“ šeptá mi a šťourá se ve slaném zvěřinovém koláči, na

který očividně nemá chuť. „Přes všechna ta krásná slova a lichocení rodiče

Northumberlanda nenávidí a ještě před půl rokem by rozhodně odmítli

provdat nás do rodiny poskvrněné zradou a povýšené mezi šlechtu teprve

nedávno.“

33


„Vždyť je to dobré spojení,“ namítám se svou moudrostí dvanáctileté. „Northumberland je mocný muž. Je důležité být s ním v přátelských vztazích.“

„Možná.“ Nezdá se, že by o tom byla Jana přesvědčená. Pak zašeptá: „Kéž bych byla někde jinde! Pověz, Kate, bojíš se svatební noci?“

Cítím, jak se mi zapalují tváře. „Trošku. Ale abych pravdu řekla, toužím po ní.“

„Ty po ní toužíš?“ Janu mé doznání šokuje. „Musím se přiznat, že já se jí děsím. Nesnáším Guilforda. Nechci, aby se mě dotýkal.“ Její řeč nabývá na prudkosti.

Matka se předklání a lehce se na nás přes stůl mračí. Učili nás, že je nezdvořilé si ve společnosti špitat, a tak se obracím a usmívám se naHarryho, který mě drží za ruku a přitom s mou matkou živě rozpráví o lovu. Podařilo se mu sníst slušnou porci.

„Má sladká Katherine,“ otáčí se ke mně, „nikdy nezapomenu, jaknádherně dnes vypadáte.“

„Vy taky nevypadáte špatně, můj pane,“ odpovídám statečně. Směje se a já jsem okouzlena. Čím víc Harryho poznávám, tím víc jsem z něj unesená. Na rozdíl od chudinky Jany se své svatební noci neděsím.

Třeba bude Harry vědět, proč jsou tu všichni páni z Rady.

„Z přátelství k Northumberlandovi,“ sděluje mi, což mě v mnohém povzbudí. Jistě, jak jinak. Ti páni s ním všichni těsně spolupracují na správě království a mnozí s ním musí být i spřízněni. A když se ke mně Harry nakloní a políbí mě na rty, tentokrát dlouze, úplně na ně zapomínám a jen se při pokřiku a zasvěcených poznámkách těch, kdo nás pozorují, červenám. Teď už každému zrůžověly líce od vína – každému kromě Guilforda, který se tváří nevrle. Nevypadá jen opile, on opilý je. Nu, to má za to, že je takový nenasyta! Po hostině přicházejí herci a hrají nám pro obveselení dvoje masky. Jedna hra je nepokrytě košilatá a já moc nerozumím, o co v ní jde, ale hosté seprohýbají smíchy, a tak se bavím. Jen Jana sedí s kamennou tváří, zatímco tanečníci ve svých necudně průsvitných řízách víří a prozpěvují neslušné popěvky věnované velmi svůdnému muži, který hraje Hymenaia, řeckého boha svateb, a jeho mladým průvodcům – Erotům, bohům lásky.

Za bujarého smíchu a veselého hovoru pak vycházíme ven na slunce a míříme v průvodu na kolbiště u řeky, kde zaujímáme místa na tribunách, abychom zhlédli klání uspořádané na počest našich svateb. Jedním z jeho

34


udatných účastníků je i Harry, který na svém oři a v jemně ciselované zbroji

se spouštěcím hledím vypadá naprosto velkolepě. Když se přede mnou

v sedle ukloní a skloní ke mně kopí, abych mu na ně jako jeho vyvolenáuvázala svou zástavu, srdce se mi málem rozskočí štěstím.

Lidé řvou, podkovy duní, kopí se lámou a obrnění rytíři padají k zemi. Harry se předvedl v dobrém světle, třebaže žádnou z cen nevyhrál. Jsem na něj ale za jeho úsilí nezměrně pyšná. Vždyť je mu teprve patnáct, a je tedy přibližně stejně starý jako Guilford, který je teď už příliš opilý, než aby se vůbec udržel v sedle. Brzy také mizí z tribuny. Jeho matka s nehybným úsměvem sleduje, jak odchází. Cítím její rozpaky a neunikne mi ani, jak si mí rodiče vyměňují rozzlobené pohledy a Jana ani neskrývá znechucení. Chudinka malá, napadá mě znovu. Její upřímné zoufalství ve mně vyvolává pocit viny, že jsem tak veselá nevěsta.

Když se společnost, tentokrát již méně organizovaně, vrací po turnaji zpět do Durhamského paláce a my s Harrym kráčíme zavěšeni jeden dodruhého, Jana se k nám přidruží.

„Guilfordovi je špatně,“ sděluje mi polohlasem. „Matka se bojí, aby si lidé nemysleli, že jsme ho otrávili. Řekla jsem jí, že by mi vůbec nevadilo,kdybychom něco takového udělali.“ Harry se tiše směje, ale mně do smíchu není.

„Co na to řekla?“ zajímám se.

„Stiskla mi tvrdě předloktí, prý za to, že nemám dost úcty ke svémumanželovi, a prohlásila, že bych se měla snažit dívat se na věc z lepší stránky a začít se konečně usmívat.“

Guilford jde za námi, tvář popelavě bílou, a opírá se o svou matku. Ta moje starostlivě vzdychá a slibuje všemožnou odplatu kuchaři, který – jak tvrdí – musel dát do salátu nějaké špatné listy.

Přichází večer a mnozí hosté se zvedají k odchodu. Někteří nejistěnašlaují a vrávoravě nastupují do svých říčních lodí. V jejich časném odchodu spatřuji cosi zlověstného, protože hosté na svatbách obvykle zůstávají déle, aby doprovodili ženicha s nevěstou na lože, ale Harry vypadá klidně, a tak své obavy odsouvám stranou. Oslavy každopádně pokračují a moji rodiče zvou nové příbuzné na soukromý banket. Harry mi tiskne ruku a vede mě ke stolu. Už teď mezi námi vládne pocit sounáležitosti. Nepochybuji, že mě má rád stejně jako já jeho.

Guilford už vypadá o něco lépe – vzpamatoval se natolik, že se hned zase pustil do vynikajících sladkostí, které se podávají – a vévodkyně zNorthum>35


berlandu se tváří, že na údajný poklesek našeho kuchaře hodlá milostivě

zapomenout. Moje tchyně hraběnka z Pembroku se na mě, svou novousnachu, neustále usmívá a mluví o psech a o koních i o tom, jak šťastný život se

svou novou rodinou povedu ve Wilton Abbey, venkovském sídle Herbertů

ve Wiltshiru. A vévoda sem tam připojí vlídné slovo a ujišťuje mě, jakspokojená a srdečně vítaná tam budu.

„Dnes ale budete spát v našem městském domě, v Baynard’s Castle,“ říká. „Lady Jana, jak jsem slyšel, se má vrátit s rodiči domů do Suffolkského paláce.“

To mi připadá trošku divné. Jana se má vrátit domů, zatímco já odcházím do manželova domu?

„A co lord Guilford, pane?“ ptám se.

„I on se má vrátit k rodičům.“

„Chápu,“ říkám, ale po pravdě nechápu nic. A ani později, když potkám Janu vycházející z hodovní síně, nejsem o nic moudřejší.

„Jsem tak ráda, že tě vidím, Kat,“ raduje se Jana a vypadá mnohemšťastnější než prve. „Mám skvělé zprávy. Prozatím s Guilfordem nemusím spát. Mohu se vrátit domů ke studiu. Aspoň na chvíli!“

„Ale proč?“ ptám se. Tahle zpráva možná rozradostnila ji, ale mě mate.

„Nevím a ani mě to nezajímá. Jenom nás využívají. Sjednali tyhle sňatky jen k vlastnímu prospěchu a obohacení, ne pro naše dobro. Ty se taky vracíš domů?“

„Ne!“ odpovídám o něco ostřeji, než jsem zamýšlela. „Hrabě říkal, že s nimi mám odejít do Baynard’s Castle.“

Jana se usmívá a objímá mě. „Tak ti tedy přeji hodně radosti vmanželském loži, sestřičko. Vidím, že se už nemůžeš dočkat.“ Objímám a líbám Janu a poté s Harrym poklekáme, abychom přijalipožehnání mých rodičů. Krátce nato nastupuji do pozlacené říční lodi Herbertů a usazuji se ve vypolštářované kajutě ke krátké plavbě do Baynard’s Castle. Ten mohutný palác z bílého kamene a s vysokou věží, která se majestátně vypíná nad řekou, jsem v minulosti často míjela, a jak plujeme kolemTemlu, Bridewellského paláce a ústí říčky Fleet, tyčí se před námi spolu s věží kostela svatého Ondřeje, který stojí za ním. Dnes večer ale cítím při pohledu na Baynard’s Castle znepokojivé mrazení. Palác, v měsíčním světle přízračně bledý, má v sobě cosi nezemského, jako by na sebe s přicházející

36


nocí bral jinou podobu. Jaká tajemství skrývají jeho zdi? říkám si. Kdo tady

za stovky let, co stojí, bydlel, smál se, miloval, trpěl a umíral?

Pocit nadpřirozena je pomíjivý, nepochybně důsledek přílišného množství vypitého vína. Jsem tu s Harrym, toto je jeho domov a je to jeden znejvětších paláců v Londýně. Teď se stane i mým domovem. Měla bych sepokládat za šťastnou!

Od šplouchající vody vede ke vchodu v přízemí impozantní kamenné schodiště, a jak se blížíme ke břehu, svítí nám na cestu jasně hořící pochodně. Loď přistává a Harry mě bere za ruku. Stoupáme po schodech za jeho rodiči, vstupujeme na most se sloupkovým zábradlím a procházíme pod kamenným překladem, na němž se skví hrdý erb Pembroků, vytesaný v reliéfu a vymalovaný – tři lvi v červenomodrém poli. Cítím, jak mi Harry tiskne ruku, a v měsíčním světle odrážejícím se od vodní hladiny zahlédnu jeho milované rysy. Noc se zdá magická, plná příslibů.

Sloužící v livrejích se zeleným drakem, znakem Pembroků, spěchají, aby nám pomohli z plášťů, vynesli z lodi moje zavazadla a doprovodili nás do našich komnat. Pak mě Harry vede místnostmi zařízenými s okázalounádherou. Překrásný nábytek, drahé koberce i skvostné tapiserie však nejsou ničím ve srovnání s mladým mužem po mém boku. Už brzy se spoluocitneme o samotě. Ta představa mi bere dech.

„Tohle je velice starý dům, ale brzy si ho zamilujete,“ říká mi Harry a opět mi tiskne ruku. Oči má veselé, vroucí a svůdné.

„První budovu na tomto místě dal na obranu londýnské City postavit už Vilém Dobyvatel,“ ujímá se řeči hrabě. „Tu později koupil náš bývalýsoused – klášter černých bratří. Tenhle dům byl postaven začátkem minulého století na vysušeném kusu země, který lidé odňali řece. Bývalo to londýnské sídlo královského rodu Yorků.“

„Tenkrát to byl podle všech svědectví nádherný palác,“ pokračujehraběnka Anna, „a některé jeho části dodnes stojí – jestli budete chtít, ukážu vám je zítra –, ale většinu přestavěl král Jindřich VII., který z domu opět učinil královský palác.“

„Žilo tu mnoho slavných osobností z královského rodu,“ říká hrabě s hrdostí, když vcházíme do prostorné, bohatě zařízené síně vyzdobené tapiseriemi protkávanými zlatými nitěmi, které se ve světle pochodnímihotavě lesknou. „Právě zde,“ rozmáchne se doširoka rukou po velké, temné prostoře vykládané dřevem, „byl Edward z Yorku po svém vítězství nad

37


Lancastery uznán za krále Eduarda IV. A zde také, bohužel, byla jeho bratru,

tomu zlořečenému hrbáči Richardovi z Gloucesteru, nabídnuta koruna.“

„Vy myslíte Richarda III.?“ ptám se.

„Ano, Katherine. Neměl na ni samozřejmě právo, nicméně ji přijal. Odjakživa po ní toužil. Stál tam nahoře na té galerii a předstíral, že se zdráhá.“ Vzhlédla jsem a náhle mě zamrazilo.

Ten příběh jsem v průběhu let slyšela od hned několika lidí: když před sedmdesáti lety umíral v květu let král Eduard IV., jmenoval lordemprotektorem svého až dosud loajálního bratra Richarda z Gloucesteru, aby Anglii vládl do doby dospělosti jeho dvanáctiletého syna a dědice, Eduarda V. Vyprávěl nám o tom i náš preceptor, mistr Aylmer, protože když jsem byla malá, občas se u nás o těchto událostech mluvilo. Tehdy totiž na trůn nastoupil teprve devítiletý král Eduard VI. a království se znovu ocitlo pod vládou protektora. Tím byl nebožtík Edward Seymour, vévoda zeSomersetu, bratr královny Jany Seymourové, a tudíž strýc krále Eduarda, mého bratrance přes koleno. Lidé mu říkali „dobrý vévoda“. Nevím, nakolik byl vévoda opravdu dobrý, protože byli tací, kterým se jeho vláda zajídala. Northumberland jej nakonec svrhl a on skončil minulý rok na popravišti.

Richard z Gloucesteru si ve svém boji o moc vedl o poznání lépe, alespoň zpočátku. Podle mistra Aylmera to byl ctižádostivý muž, ba přímo tyran, pokřivený na těle i na duši, a Aylmer ho pokládal za jeden z nejhoršíchpříkladů mravního úpadku v dějinách. Richard se napřed bezohledně zbavil každého, kdo se mu protivil, potom sesadil mladičkého Eduarda V. a jeho trůn si přivlastnil. V té době už byli král i jeho mladší bratr uvězněni vlondýnském Toweru a brzy nato byli tajně zavražděni, i když dodnes nikdo neví jak. Snad proto mě jejich osud nikdy nepřestal fascinovat. Jisté je jen to, že tyto vraždy nařídil král Richard, a Aylmer nám řekl, že měl v posledku tak špatnou pověst, že ho opustili i jeho dřívější spojenci a přešli na stranu právoplatného dědice Lancasterů Jindřicha Tudora. Ostatně každý ví, co se v bitvě u Bosworthu přihodilo...

Rozhlížím se ustrašeně kolem sebe a hledím, abych se neroztřásla hrůzou. Zde tedy kdysi stál uchvatitel a předčítal z modlitební knihy, aby se pochlubil svou zbožností, zatímco jeho nohsled, vévoda z Buckinghamu, velebil před předními měšťany Londýna jeho ctnosti a hájil jeho právo na korunu. A právě zde byli městští starší přesvědčeni, aby – s kapsami nepochybněnacpanými úplatky – přemluvili Richarda, aby přijal to, co mu poníženě nabízeli.

38


Nahoře na galerii někdo stojí a shlíží na nás – muž v tmavém oblečení, myslím, třebaže je skryt ve stínu. Je to nepochybně nějaký sluha, který tam tiše a nehybně postává a čeká, co si jeho pán bude přát, anebo – což je ještě pravděpodobnější –, aby zahlédl mě, svou budoucí paní. Jeho pátravý pohled je mi nepříjemný, ale hrabě, hraběnka ani Harry si ho nevšímají. Moje matka by ho napomenula, ať na nás tak nestydatě nezírá, a poručila by mu, ať sklopí oči, když jdeme kolem my, lepší. Možná ale, že ne všichni páni a paní jsou tak úzkostliví.

Dnes ale není čas obdivovat tuto velkolepou síň, v níž se tvořily dějiny. Připozdívá se a Pembroke nás vede dál. Jeho služebníci před námi otevírají velké dvoukřídlé dveře. Vstupujeme do předpokoje. Za ním, říká mi hrabě, se již nacházejí soukromé komnaty rodiny. Tam jistě bude i ložnice, kterou budeme sdílet – můj mladý pán a já.

„Musím vám něco důležitého říct, moje děti,“ obrací se k nám hrabě a pozorně se na nás dívá. „Teď mě dobře poslouchejte...“ Kate Duben až červen 1483, hrad Middleham v Yorkshiru, londýnská City a Crosby Hall, Londýn Katherine Plantagenetová, všem známá jako Kate, překvapeně vzhlédla, když do velké síně middlehamského hradu vběhl zablácený posel páchnoucí koňským potem, vrhl se na kolena a předal jejímu vévodskému otci svinutý list. Ten nesl pečeť lorda Hastingse, o němž Kate věděla, že to je důvěryhodný přítel jejího strýce, krále Eduarda. Kate i její otec zrovna seděli u stolu nad rozehranou šachovou partií. Její nevlastní bratr Edward z Middleha



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist