načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito? - Pavel Hub

Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito?

Elektronická kniha: Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito?
Autor:

- Sáhnout po této knize jako po lehké humoristické četbě pro letní dovolenou na pláži by byl omyl. Její název by bylo lépe interpretovat jako „jedenácté přikázání“ – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 409
Rozměr: 23 cm + 1 DVD
Úprava: portréty
Vydání: V Tribunu EU vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Tribun EU, 2012
ISBN: 978-80-263-0215-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sáhnout po této knize jako po lehké humoristické četbě pro letní dovolenou na pláži by byl omyl. Její název by bylo lépe interpretovat jako „jedenácté přikázání“ – důležité mravní naučení, jež Bůh zapomněl předat Mojžíšovi na hoře Sinaj. Čtenáři jsou v ní předkládána k zamyšlení závažná kontroverzní a v médiích málo diskutovaná témata:
Proč dosud držíme miliony zvířat v trýznivých podmínkách velkochovů? Musíme je zabíjet pro
svou obživu? Je vegetariánství úchylkou, anebo zodpovědným a láskyplným přístupem ke všem bytostem bez rozdílu? Jaké jsou dopady systému „živočišné výroby“ na člověka, společnost a přírodu? Je český občan lhostejný, krutý, nebo jen málo informovaný? Změnil by se svět k lepšímu a cítili bychom se lépe, kdybychom na zvířata přestali pohlížet jako na chodící řízky, kožichy a deodoranty? Má mít přednost chtíčem prosáklá tradice před láskou k bližnímu? Je evoluce „pána tvorstva“ u konce, nebo má náš druh potenciál se dále vyvíjet?
Obsáhlá kniha je dílem přemýšlivého občana, který se neostýchá vyjádřit hořké pocity absurdity, lítosti i hněvu nad zatvrzelým a samolibým lidským počínáním. Je jeho pokusem nalézt co nejpravděpodobnější a nejúplnější odpovědi na palčivé otázky, a z toho důvodu je koncipována jako sbírka rozhovorů. K uvedeným i jiným tématům se v ní zasvěceně vyslovují dlouholetí ochránci zvířat, stejně jako známí veřejně činní jedinci: sociolog Jan Keller, filosof Vladimír Šiler, religionista Jan Kozák, spisovatelé Jana Štroblová a Antonín Bajaja, katoličtí kněží Marek Orko Vácha a Matúš Kocian, a také odborníci na problematiku vegetariánství Jan Šťastný (právník) a Zbyněk Luňáček (praktický lékař). O zkušenostech sportovce s veganskou výživou zde hovoří několikanásobný mistr světa v thajském boxu Jan Müller. Publikace je protkána citáty významných světových myslitelů a historických osobností, včetně případných výňatků z literatury. Doplněna je řadou textů informativního i praktického charakteru, například: Vegetariánství v číslech a stanoviska expertů; 21 důvodů proč být vegetariánem; Galerie slavných vegetariánů; Týrání zvířat – zákon, pověřené orgány, informace pro občany; Jak můžeš pomoci zvířatům ty sám; Ochrana zvířat na internetu (seznam webových stránek).
A nakonec ještě vysvětlující poznámka autora Pavla Huba: „Knihkupectví jsou dnes plná knih, které nikdy nemusely být napsány. Tato – ač z ní sotva bude bestseller – však vzniknout musela.“

(rozhovory o utrpení zvířat v systému živočišné výroby s dopadem na člověka, společnost a přírodu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Hub

NEBER ZVÍŘE DO ÚST

aneb Podala snad Eva Adamovi jelito?

Rozhovory o utrpení zvířat v systému živočišné výroby

s dopadem na člověka, společnost a přírodu

Tribun EU

2013


Jednou i v pekle vyjde slunce.

Gruzínské přísloví

© Pavel Hub, 2012

Cover © Oldřich Hývnar, 2012

Cover photography © Jiří Drašner, 2012

Photography on DVD © Daniela Jungová, 2012


OBSAH

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Úvodem ..........................................................................................................................................7

Měl jsem rád klobásy a prejt ..................................................................................................8

(Předmluva)

Bytostný vegetarián, nebo bytostný masožravec? ....................................................... 19

(Rozprava o podivínství druhu homo napříč kulturami a staletími)

Vladimír Šiler, filosof a religionista

A připravili velikonočního beránka... ............................................................................. 38

(Hra, v níž porážíme své bratry a sestry)

Marek Orko Vácha, biolog a katolický kněz

Pastýři či vlkodlaci? ................................................................................................................ 49

(Co dlužíme Františkovi z Assisi)

Matúš Kocian, ekolog a katolický kněz

Povídání přes oceán aneb Kam spějí potomci Buff alo Billa? ................................... 69

(Každému z nás, komu není osud zvířat lhostejný)

Jan Čejka, biochemik

Jsme jedné krve ....................................................................................................................... 84

(Humanismus není jen pro lidi)

Jana Štroblová a Antonín Bajaja, Spisovatelé za práva zvířat

Pro vepře jsem dnes méně nebezpečným ...................................................................... 95

(O čem sociologie pro jistotu mlčí)

Jan Keller, sociolog

Nepravá oběť, nesvatý grál ............................................................................................... 102

(Kde je zdroj současné masožravé otrlosti a sobectví)

Jan Kozák, historik kultury a religionista

Zdravě a bez masa k vyšší příčce evoluce ................................................................... 116

(Jíst normálně není extrém)

Zbyněk Luňáček, praktický lékař

Když se chlapi s chutí poperou ........................................................................................ 131

(S boxerem o jatkách, svalech a rostlinné výživě)

Jan Müller, mistr světa v thajském boxu

Mléko patří telatům ............................................................................................................. 138

(Že prý welfare, v koncentrácích!)

Marcela Frei, Ochránci hospodářských zvířat


Utrpení českých dojnic ...................................................................................................... 158

(Co na jogurt nenapíšou)

Lenka Štafová, agroekoložka

Soucit vůči zvířatům a shovívavost vůči lidem .......................................................... 173

(Cítit jednotu je osvobozující)

Romana Šonková, Compassion in World Farming

Pohoda je vyvážený stav..................................................................................................... 195

(Milovat zvířata znamená znát je)

Jiří Dousek, veterinář a pracovník v orgánech ochrany zvířat

Právní wrestling ................................................................................................................... 217

(Jak otupit jezeďáckou ziskuchtivost)

Martin Hyťha, Děti Země

Ztracená čest řeznického stavu ....................................................................................... 224

(Co pozbylo řemeslo, jež potřeboval král?)

Zbyněk Kladiva, řezník-uzenář

Co viděla Ája na jatkách ..................................................................................................... 241

(Kdyby řízek mohl mluvit!)

Andrea Köhlerová, zdravotnická asistentka

Pláčou, i když bez slzí ......................................................................................................... 250

(Trochu jiní hrdinové filmového plátna)

Roman Rozumek, Otevři oči

Kastrace jsou všelék ............................................................................................................ 264

(Co to mňouká z kontejneru?)

Kamila Pernická, výtvarnice

Je ochrana zvířat boj s větrnými mlýny? ..................................................................... 270

(Jak se žije kočkám v Buranově a Bezpráví)

Hana Janišová, Pražský spolek ochránců zvířat

Bobika – výroba masa po vietnamsku .......................................................................... 287

(Stupidita ohlášených kontrol)

Marie Lokingová, vedoucí útulku pro psy

Na myslivce od lesa .............................................................................................................. 302

(Bez revíru ani ránu)

Jan Šťastný, Česká vegetariánská společnost

Srdce kontra kapitál ............................................................................................................ 314

(Proč jsou ochránci zvířat mocným nepohodlní)

Marek Voršilka, Otevři oči

Láska, která neprochází žaludkem ................................................................................ 323

(Závěr)


PŘÍLOHY

Americká etika ..................................................................................................................... 341

Výpověď aktivistky ohz ..................................................................................................... 347

Beránek Boží ......................................................................................................................... 348

Křesťan neznamená řezník ............................................................................................. 349

S úžasem pro Boží dílo a s láskou k jeho tvorům....................................................... 352

Teologické meditace Matúše Kociana

Pláč nad Descartesem ........................................................................................................ 357

Milan Kundera – přepis z knihy

Střelci ........................................................................................................................................ 358

Otakar Štěrba – přepis z knihy

Pohled do zrcadla .................................................................................................................. 361

Phelps, Scully – přepis z knihy

Vegetariánství v číslech a stanoviska expertů ............................................................ 363

21 důvodů, proč být vegetariánem ................................................................................ 367

Nejde o úchylku! ................................................................................................................... 372

Galerie slavných vegetariánů

Týrání zvířat – orgány a legislativa ................................................................................ 374

Jak můžeš pomoci zvířatům ty sám ............................................................................... 379

Ochrana zvířat na internetu............................................................................................. 382

Přehled využité literatury ................................................................................................. 385

Poděkování ............................................................................................................................ 387


Úvodem / 7

ÚVODEM

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Představme si, že jednoho dne přistanou na naší planetě cizí bytosti z vesmíru. Bytos

ti, jaké vystupují v hollywoodském filmu Den nezávislosti (Independence Day ). Jsou

neuvěřitelně inteligentní a lidi vysoce převyšují. Protože však není vždy k dispozici

odvážný americký prezident v bojovém letounu a tentokrát ani žádný zneuznaný gé

nius neochromí mimozemské počítače pomocí pozemských virů, cizí bytosti nad lid

stvem brzy zvítězí a zbaví je svobody. Začíná bezpříkladná vláda teroru. Mimozem

šťané používají lidi k lékařským pokusům, z jejich kůže vyrábějí boty, sedadla do aut

a stínidla k lampám, zhodnocují jejich vlasy, kosti a zuby. Kromě toho lidi jedí, zejména

děti a kojence. Chutnají jim ze všeho nejvíc, protože mají jemné maso. Jeden člověk,

jehož právě vytahují ze žaláře k nějakému lékařskému pokusu, na tyto bytosti křičí:

„Jak můžete něco takového dělat? Copak nevidíte, že máme cit, že nám to působí bo

lest? Jak nám můžete brát děti, zabíjet je a pojídat? Nevidíte snad, jak trpíme? To si

neuvědomujete, jak nepředstavitelně krutí a barbarští jste? To nemáte ani kapku sou

citu a žádnou morálku?“ Mimozemšťané souhlasně přikyvují.

„Ano, ano,“ souhlasí jeden z nich. „Možná jsme trochu hrůzní. Ale podívejte se,“ pokra

čuje, „my jsme vám nadřazeni. Jsme inteligentnější než vy a také rozumnější, umíme

spoustu věcí, které vy neznáte. Jsme vyšší druh, existujeme na zcela jiném stupni,

a proto si s vámi smíme dělat, co chceme. Ve srovnání s tím naším váš život za mnoho

nestojí. A kromě toho, i kdyby naše počínání nebylo tak zcela v pořádku, jedno je jisté:

Prostě nám moc chutnáte!“

Tímto obrazem začíná kapitola Na odvrácené straně salámu a sýra aneb Smíme jíst

zvířata? , kterou do své sbírky esejů s názvem Kdo jsem? zařadil německý filosof a pu

blicista Richard David Precht. Kdo jsou tito nadlidé neznající slitování s jinými, „méně

vyvinutými“ tvory? Z názvu kapitoly je zřejmé, že autor nemá na mysli ani vesmírné

vetřelce, ani nacistické „plavé bestie“. Nikoho, na koho bychom mohli ukázat prstem.

Tyto vesmírné zrůdy jsme my sami – my slušně vychovaní, spořádaní a vůči sobě

navzájem občas milí občané.


8 / Měl jsem rád klobásy a prejt

MĚL JSEM RÁD KLOBÁSY A PREJT

______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

(Předmluva)

Do jaké míry může jednotlivec ovlivnit třeba praktiky Světové banky, odvrátit válečný

konflikt, hladomor v jiné části světa, zločinnost či užívání drog? Zla tak velkých rozměrů

zůstávají zcela mimo dosah našich nejlepších úmyslů a snah. Nikoliv však jídlo na na

šem talíři. Zřeknutí se pojídání zvířat je jednou z cest, jak znovu navázat onen oprav

dový vztah k této zemi. Je to výraz našeho upřímného rozhodnutí vydat se na cestu zpět

do Ráje.

Tom Regan

Podle statistiky z Velké Británie skončí za průměrně dlouhý život v žaludku „normál

ního občana“ 7 krav, 20 ovcí, 22 prasat a 600 kuřat; k pokusným účelům pro jeho

zdraví připadá na stejnou dobu třetina psa, třetina kočky, 75 potkanů a 75 laborator

ních myší. Tyto počty zaznamenává ve své knize Člověk a zvíře , kterou v roce 2000

vydalo nakladatelství Academia, známý zoolog, publicista a bývalý ředitel pražské ZOO

Zdeněk Veselovský. „No a co?“ řekne si normální občan. „Kdybysme ty zvířata necho

vali a nejedli, tak by vůbec nežily. A krom toho, jsou tu přece pro nás!“

Kniha rozhovorů, již nyní držíte v ruce, odhaluje tato a podobná tvrzení jako výmluvy

či antropocentrické („lidstvostředné“) mýty, mající nás uchránit před neklidem duše

a výčitkami svědomí. Z naprosté většiny v ní prezentovaných názorů jasně vyplývá,

že zvíře, ať už jím myslíme psa, vepře, slepici, chobotnici anebo žábu, je oduševnělá

(nikoli jen „smysly nadaná“) bytost

1

, která stejně jako člověk je na světě především

proto, aby „chválila Boha“, sekulárně řečeno aby žila svůj přirozený život. Jaká je ale

skutečnost? Vztah člověka ke zvířeti, kam jen paměť sahá, vždycky byl a je až na vý

jimky mocenský, sebepreferující, provázený jen minimální péčí. A co hůř: při raketo

vém vzrůstu populace za posledních několik desítek let a neklesající spotřebě živočiš

ných produktů je situace hospodářských (jatečních), kožešinových, laboratorních

i jiných zvířat zařazených do účelových kategorií krajně zoufalá. Kam člověk zaměří

svou pozornost, vidí jen zmechanizované zabíjení a celoživotní strádání tvorů, jež

jsme kolektivně odsoudili k bolestné a předčasné smrti. K uchu konzumenta živočiš

ných výrobků, takzvaného normálního občana, jejich nářek pro jistotu stále nedoléhá.

Co to o něm či o nás vypovídá?

Vy bílí šíříte smrt. Kupujete a prodáváte ji. Se všemi dezodoranty čišíte smrtí, ale před

skutečností máte strach. Máte strach koukat smrti do očí tváří v tvář. Udělali jste smrt

hygienickou, zabalili jste ji a vzali jí čest.

Lame Deer, Chromý jelen

1

Slovo „bytost“ je odvozeno od řeckého Bythos – (Boží) Hlubina.


Úvodem / 9

Je proto hanbou českého národa, že lidé, kteří přemýšlejí v širších etických souvislos

tech, kterým jde o blaho většího celku než jen sebe sama a své rodiny, jsou pro něj

stále terčem výsměchu. Slovo „aktivista“ získalo u nás téměř nádech diverzantství, slova

„vegetarián“ a „vegan“ vyvolávají zjednodušenou představu neduživého askety, uto

pisty, extremisty, radikála či stoupence nové, „zelené“ ideologie. Zvířatům je spor mezi

těmi, kteří se doposud živí jejich mrtvolami, a těmi, kteří je jíst přestali, pravděpo

dobně šumafuk; není a nemůže jim být však jedno, co jim který způsob života každo

denně reálně přináší. Maje v hlavě nesmazatelně otřesné obrazy z jatek i velkovýkr

men, jež by snad bylo lépe nazvat žaláři či koncentráky, musím si – na rozdíl od

normálního občana – trpce povzdechnout: „ Kéž by vůbec nežila...“

Rád bych také řekl těm, kteří si mě pamatují, s jakou chutí jsem si kdysi dával k večeři

klobásky či párky s hořčicí, nebo k obědu „kuřátko“ či prejt se zelím, že až do svých

36 let (nyní v roce 2012 je mi třiačtyřicet) jsem žádného vegetariána ani ochránce

zvířat, který by mi „otevřel oči“, nepotkal. Než jsem si uvědomil, že vlastně vůbec ne

vím, kde a jak v této době „demokratických svobod“ krávy, prasata či slepice žijí

(možná se ve mně ozval venkovský původ), jsem prodléval v blahém pocitu, že můj

svět je jakžtakž v pořádku, že všechno zlé se odehrává v televizním zpravodajství. Mý

lil jsem se. Peklo není „ten druhý“, mám-li parafrázovat Sartra, peklo jsem já sám.

A jak nevinně a plíživě se to, co je ve mně, stává peklem pro „němé“ bytosti obdařené

vědomím a emocemi jako jsou ty mé! Dnes je mi jasné, že civilizace, do níž jsem se

narodil, spočívá na špatně položených základech; že život v hojnosti, který je pro nás

již tak samozřejmý, staví na skrytém násilí – krutosti povýšené na systém.

Krutost a surovost jsou charakteristické znaky soudobého systému továrních velkofa

rem, v nichž jsou hospodářská zvířata nacpaná do těsných stání a klecí, kde si stěží mo

hou lehnout, otočit se nebo se jen pohnout; kde je jim znemožněn jakýkoliv vrozený in

stinkt, kde mláďata, někdy již v den narození, jsou odloučena od svých matek, kde

zvířata nikdy nepoznají, co je čerstvý vzduch, vánek či modrá obloha, a dohnána doslova

k šílenství z nemožnosti pohybu napadají a dokonce pojídají jeden druhého. K tomu

všemu surovosti dělníků, kopání a mlácení vším možným – biči, řetězy, lopatami a že

leznými trubkami; často je umlátí k smrti. A nakonec ty nevyslovitelné krutosti mecha

nizovaného zabíjení, při němž nespočetné tisíce tvorů jsou zaživa rozřezávány, vhazo

vány do vroucí vody a stahovány z kůže.

Po tom všem zákazníci dostanou maso úhledně zabalené a nepřijde jim vůbec na mysl,

jakými hrůzami zvířata musela projít – když všechno to násilí je před nimi ukryto, pak

je snadné prohlašovat, že pojídání masa je morálně přijatelné. Když zástupci masného

průmyslu nabádají své vlastní pracovníky, aby zapomněli na to, že zvířata jsou cítící

tvorové, když dělníci vidí ve zvířatech pouhé stroje a zákazník je udržován v přesvědče

ní, že vše je v pořádku a jak to má být, pak zde máme ten nejlepší příklad institucionál

ního násilí a popírání skutečnosti.

Bart Gruzalski (přepis z knihy Jana Čejky Zvířata jsou naši bližní)

Zjištění, jak hospodářská zvířata všude na světě živoří a strádají, mě zasáhlo natolik,

že jsem se začal jako „řádný občan“ vztekat, proč téma tak závažné je u nás tak málo


10 / Měl jsem rád klobásy a prejt

medializováno. Až mi jednoho dne prolétla hlavou myšlenka: Proč to, krucinál, neudě

láš ty sám? Tak vznikl – díky pohonné směsi lítosti a vzteku – scénář pro pořad Když

trpí zvíře , který v únoru 2009 odvysílala v rámci cyklu Ta naše povaha česká ČT Ost

rava a ve kterém promluvili lidé z neziskových organizací; ti, pro které je osud v Če

chách a na Moravě chovaných zvířat více srdeční než peněžní záležitostí. A tyto dob

rovolné ochránce zvířat, doplněné o několik známých, veřejně činných jedinců, jsem

se později rozhodl požádat o spolupráci na jiném projektu – na knížce, kterou nyní

začínáte číst.

Publikací popisujících žalostný osud hospodářských, ale také kožešinových či labora

torních zvířat vyšla v České republice po roce 1989 již celá řada, v knihkupectvích

však k nalezení nejsou. Vycházejí v tak nízkých nákladech, anebo jde o společensky

škodlivou, ideologicky nežádoucí literaturu? I když věřím, že spíše „a“ je správně, je

mi zároveň líto, že tyto perly nezanechaly v myslích občanů téměř žádný otisk. Lidé

se neptají, média mlčí. Sporadické krátké spoty z jatek se omezují na ujišťování

o maximální hygieničnosti provozu, kauzy týraných zvířat se týkají ojedinělých pří

padů sadistického počínání nebo zanedbání péče asociálního malochovatele. O tom,

co předchází velkovýrobě živočišného zboží, chce být informován jen málokdo. Po

chopitelně: většině lidí je toto téma krajně nepříjemné, neboť se bezprostředně do

týká jejího pohodlného životního stylu, jehož alfou a omegou jsou stravovací návyky.

Často mě v této souvislosti napadají verše Karla Kryla: „Zástupy lidí jdou pozpátku

vpřed, tak jako raci, ...dávaje bestii ze svého oběda povinnou daň.“

Kdo nebo co je tou bestií? Jsou jí snad tlustí a nadutí kapitalisté, kterým je nesvoboda

a utrpení zvířat zdrojem závratných finančních zisků? Jinde snad ano; kolik takových

je jich ale u nás, kde zemědělci a chovatelé horko těžko zápasí o vlastní přežití? Nebo

je to „systém“? Tady jsme již pravdě blíž, nicméně i systém „živočišné výroby“ je

pouze odrazem našeho neduchovního, technokratického přístupu ke světu a přede

vším vysoké, neklesající poptávky po masných a mléčných výrobcích. Anebo je to po

ptávka sama? Nepochybně ano, ale i tento pojem je ještě příliš abstraktní, než aby

pohnul svědomím jedince. Ponechám tuto otázku úmyslně otevřenou, neboť věřím,

že průměrně inteligentní čtenář na ni odpověď nalezne. V každém případě se vyplatí

o ní přemýšlet – prozrazuje totiž leccos o „fungování“ světa, stejně jako o „fungování“

nás samých. Odhaluje, jak velký podíl má „malý český člověk“ nejenom na utrpení

zvířat, ale i na kulturní a společenské atmosféře, ve které dnes žijeme. Ukazuje, že

takzvaná normalita může být pouze kolektivně sdílený omyl a kolektivně popíraná

vina, jak dokládají tyto citáty:

Není zločinu, který by nebyl pokládán za počestné jednání ve společnostech, jimž zločin

prospívá. (Helvetius) ; Může počet viníků proměnit zločin ve ctnost? (Voltair) ; Za kolek

tivní zločiny není odpovědný nikdo. (Napoleon) ; Bezpráví zůstane bezprávím, i kdyby se

na něm podíleli všichni. (Magnus Schwantje) ; Všeobecný souhlas není často ničím ji

ným než všeobecným omylem. (Charlie Chaplin) ; Staneme-li se ve svém hříchu zatvrze

lými, pak – běda! – moudří bohové naší vlastní špínou zapečetí nám oči. (Shakespeare) ;

Nepřítel je uvnitř hradeb; musíme se utkat se svou vlastní rozmařilostí, se svou vlastní

hloupostí, se svou vlastní zločinností. (Cicero) .


Úvodem / 11

***

Já sám jsem dnes v poněkud schizofrenní situaci: na jednu stranu sdílím rozhořčení

většiny svých spoluobčanů nad korupčními skandály politiků, nad benevolencí stát

ních orgánů vůči zločincům a společenským parazitům, nad zvůlí úředníků a exeku

torů, nad rozkradeným majetkem státu, stejně jako nad pokračujícím bohatnutím

bohatých a chudnutím chudých. Na druhou stranu mě stížnosti nespokojených už

nedojímají – nad propečeným bůčkem mlaská stejně politik se stotisícovým platem

(odéesák, socan, véčkař, komunista i lidovec jsou zde svorně zajedno, vytvářejíce

skvěle fungující koalici!) jako uklízečka na podpoře. A hovězí burger v ruce andělsky

vyhlížejících dívek, to je parodie na krásu, plivnutí do tváře Madony. Vskutku nemáme

právo cítit se ublížení a nadávat na život – přinejmenším do doby, než obrátíme po

zornost k těm, pro něž jsme my sami nemilosrdnými představiteli moci a exekutory,

kteří jim berou vše, co mají. Zvíře stejně jako člověk je born free , zrozené pro svo

bodný život. Vepře, krávy, slepice, králíky, lišky, norky, myši a další nevinná stvoření

jsme však přinutili skomírat v podmínkách, jaké by mnohem více náležely lidským

kriminálníkům. Těm, na rozdíl od zvířat, je přiznáváno skutečné welfare (životní po

hoda), aniž by v závěru museli putovat na jatka a na talíř.

Vím, že drtivé většině z nás je „bytostně“ odporné násilí a krutost. Litujeme unesené

a zneužité děti, zmlácené manželky, zavražděné důchodce, oběti válek a terorismu,

stejně jako oběti šikany nebo pouličního napadení. Voláme po tvrdém potrestání

zločinců a nezřídka jsme i ochotni obnovit pro ně trest smrti. Toužíme po spravedl

nosti a nastolení společenského pořádku. Ale jaká to má být spravedlnost? Taková,

která bude platit pouze na hřišti „pána tvorstva“, nebo taková, jež vezme v náruč

i život za jeho lajnami? Nečiň jiným, co nechceš, aby jiní činili tobě. Prastará moud

rost, později vstoupivší do dějin náboženství jako Ježíšovo „zlaté pravidlo“, dnes,

jak se zdá, není s to konkurovat reklamě. Mnohem větší pozornost věnujeme řez

nické dodávce s cynickým nápisem Chuť, která nezná bratra. Kdo se nad tím vůbec

zamyslí?

Česko je z hlediska vztahu ke zvířatům rozporuplnou zemí. Jsme na špičce v počtu cho

vaných psů a koček a máme velkou schopnost přisvojovat si další druhy domácích maz

líků – od činčil po malá prasata. Máme evropské normy, moderní zákon na ochranu

zvířat a naše velkochovy se v principu neliší od těch v jiných zemích. Zároveň se rádi –

podobně jako jinde – díváme na zvířata uvězněná v kleci (pražská ZOO je druhou nej

navštěvovanější atrakcí v Česku). Mezi rekordmany patříme v oboru pašování zvířat

a nelegálního obchodu se zvířaty. A především: na rozdíl od mnoha zemí Evropy je tady

lidem často vcelku jedno, jaké výrobky konzumují a nakolik se tak podílejí na utrpení

zvířat. Konzumace masa stále patří k symbolům vysoké životní úrovně, podíl klecových

vajec v běžné obchodní síti se drží okolo 95 procent, podíl biopotravin sice stále roste,

ale jak v celkovém objemu, tak v počtu lidí, kteří biopotraviny nakupují, dosahuje jen

zlomkové úrovně ve srovnání třeba s Německem nebo Rakouskem. Počet vegetariánů

nestoupá, drží se kolem dvou procent, zatímco například ve Švýcarsku nebo ve Velké

Británii je to devět procent, v Německu osm procent.

Michal Komárek, Pohoda na jatkách – Respekt 2/2010


12 / Měl jsem rád klobásy a prejt

Chce to také víc sebedůvěry. Miliony zdravých a spokojených vegetariánů po celém

světě jsou důkazem, že potřeba jíst maso je mnohem více rázu psychologického než

fyziologického, takže může být zvána závislostí, podobně jako mluvíme o závislosti na

alkoholu či na drogách. Bílkoviny a veškeré pro tělo nezbytné látky lze získat i z rost

linných zdrojů, stačí se začít zajímat o pravidla zdravé výživy. Jistě je pravda, že vy

puštění masa nebo i mléčných výrobků z jídelníčku neudělá z nikoho automaticky

dokonalou bytost – také mezi vegetariány je možné najít hnidopichy, moralisty, sucha

ry, mrzouty, tupce, machry či despoty. Rozdíl je snad jen v tom, že mezi jedlíky masa

by se jich procentuálně našlo mnohem víc. Výrazně méně je však mezi vegetariány

chamtivců, ignorantů, agresorů, narkomanů, opilců, obžerů či chronických pacientů.

V tomto smyslu jsou skutečně „ujetí z normálu“. Vlastně by k nim občan mohl shlížet

shovívavě a útrpně jako k bytostem z jeho pohledu duševně chorým, kdyby ovšem

tito „exoti“ neměli sklon usvědčovat ho z krutosti vůči zvířatům. Tolerance tak může

končit ve chvíli, kdy se nad nezodpovědným (bio)chovatelem začne vznášet peněžní

sankce, nebo kdy v pánovi, jenž si byl zrovna zakoupit vepřovou panenku v akci, vy

vstane „blbý pocit“ při míjení velkoplošné obrazovky s brutálními záběry z jatek. Jak

napsal geniální George Bernard Shaw: „ Morálka národa i charaktery lidí se podobají

zubům: čím jsou zkaženější, tím více bolí, když se jich někdo dotkne.“ Anebo hezky čes

ky, potrefená husa nejvíc kejhá.

Co je tedy zapotřebí? Především ochota podívat se pravdě do očí; připustit, že to, jak

jsem na věci dosud pohlížel, má možná kořeny ve výchově a v režimy přesahující

propagandě. Za druhé přestat věřit tomu, že s věcmi nejde hnout, že „já malý český

člověk stejně nemůžu nic ovlivnit“. A za třetí: začít si klást nepříjemné otázky a podle

svých promyšlených a procítěných odpovědí také jednat. Pěkně to říká moje přítel

kyně Markéta: „ Trápit zvířata v době, kdy můžeme žít zdravě z jiných potravin, mi při

jde nízké a nelidské. Nejsem na tom tak špatně, abych musela jíst maso.“

Je to nenápadná, ale hluboká změna ve vnitřním životě člověka. Když mě coby novo

rozeně polil v kostele v Hodslavicích katolický kněz svěcenou vodou, na to žádnou

vzpomínku nemám, zato odmítnutí násilí na zvířatech byl skutečný křest. Není třeba

hledat v tom nic mystického, pokud ovšem nevidíte mystiku v hřejivém pocitu upro

střed hrudi. A proč jsem se vzdal svých oblíbených párečků, řízečků, uheráčků a ku

řátek? Stačilo, abych si popravdě odpověděl na tři jednoduché otázky: 1. Dokázal bych

zabít bytost zvanou „zvíře“ jenom proto, že jsem dostal chuť na její stehno?; 2. Chci jako

pokrytec dovolit jiným, aby zabíjeli zvířata místo mě a ušetřili mě tak výčitek svědomí?;

3. Je mi jedno, kolik je na světě utrpení a v jakém stavu jsou dnes příroda, lidská společ

nost i moje duše? Nechci tvrdit, že odpovědí každého na etické i ekologické problémy

musí být okamžité vegetariánství nebo veganství. Je to ale rozhodně meta, k níž by

každý z nás měl podle svých sil a svého tempa směřovat. První krok je už příslibem,

že druhý bude následovat. A zamilovat se do skromnosti, jak říká ekolog a katolický

kněz Matúš Kocian, je počátkem smysluplného života.

V lidském životě nastává okamžik, kdy už životní síly nechtějí páchat hřích proti sobě

samému. Člověk může odpočívat, dobře jíst, cvičit, bavit se – to všechno nic neznamená.

Situace se nezmění, dokud se nepostaví konfliktu, který se skrývá v jeho nitru. Dokona


Úvodem / 13

lou metaforu hříchu spáchaného na sobě samém představuje Kain, pronásledovaný ne

přetržitě okem Božím, které mu připomíná jeho zločin. Vraždou svého bratra Ábela za

bil to nejlepší v sobě – citlivost a bezprostřednost.

Guy Corneau, Anatomie lásky

Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.

Karl Jaspers

***

Nedělám si iluze, že by tato kniha mohla způsobit nějakou revoluční změnu v našem

vztahu ke zneužívaným zvířatům. V tomto směru ji zřejmě potká osud jejich před

chůdkyní – to znamená, že ji budou číst především lidé, kteří jsou o této problematice

již více nebo méně poučeni. A zcela určitě ji nebudou číst bohorovní egoisté, kteří

mají v otázkách spotřeby živočišných výrobků už předem jasno, stejně jako lidé nato

lik „citliví“, že jim při jakékoli zmínce o utrpení téměř vyráží stigmata. Přál bych si ale,

aby v ní našli inspiraci a povzbuzení ti, kteří, pokud jde o původ masa, mléka, kůží,

kožešin a potažmo i všemožných léků, saponátů či kosmetiky, zatím jenom tuší, že

„zde něco nehraje“. Ti faleš nesnášející lidé, kteří nepřipustí, aby jim srdce ztvrdlo na

kámen a mysl se zatáhla závojem, jemuž buddhisté říkají maya a který Komenský

nazval mámením a šalbou světa. Možná se však někdo zeptá: „ Proč další kniha o utr

pení zvířat, když jich vyšlo už tolik? “

Především: vůbec si nemyslím, že by knih s touto tematikou vyšlo dost. Téma utrpení

zvířat v různých odvětvích lidské činnosti není ani zdaleka tak zprofanované jako bio

grafie celebrit, kuchařky a receptáře, knihy o sexu a partnerských vztazích, knihy ces

topisné, duchovní nebo i odborné, mezi něž ostatně patří také nepřeberné chovatel

ské příručky. Srozumitelněji řečeno, knih popisujících bolestné žití a umírání zvířat,

která živoří zavřená v chovech a laboratořích, vychází žalostně málo (s bídou jedna za

rok) a zpravidla v nízkém nákladu. A za další: všechny tyto publikace byly – až na pár

výjimek – překlady z angličtiny, které téma zvěcnění zvířat v industriální společnosti

pojednávaly na podkladě cizích, zpravidla amerických reálií. Pro českého čtenáře

jsou nepochybně cenným zdrojem poznání, leč mnohé jedince můžou vést k vý

mluvám typu : „To se mě netýká, u nás se kravičky a prasátka mají mnohem lépe.“ Jde

samozřejmě o sebeklam.

Podrobné a přísné zákony proti týrání zvířat jsou ve vyspělém světě běžnou normou,

stejně jako přísnější pravidla pro velkochovy i pokusy na zvířatech. ... Neznamená to

ovšem, že by týrání zvířat patřilo minulosti. V Česku zemře každoročně při pokusech

několik set tisíc zvířat, v celé Evropě miliony. Ochránci zvířat tvrdí, že pokusy na zvířa

tech jsou ze 75 procent naprosto zbytečné. A i ty ostatní lze dnes nahradit počítačovými

modely, studiem buněčných kultur či vzorků lidských tkání nebo nasazením dobrovolní

ků. Se zvířaty, drženými v zajetí kvůli masu, je to podobné. Před několika dny vyšla zá

věrečná zpráva z průzkumu jedné z největších evropských organizací na ochranu hos

podářských zvířat Compassion in World Farming, podle níž žije až devadesát procent


14 / Měl jsem rád klobásy a prejt

prasat v evropských velkochovech mimo pravidla. Ochránci situaci zkoumali ve čtyřia

sedmdesáti velkochovech v šesti členských zemích EU a zjistili, že farmáři nedodržují

podmínky, které stanovuje zákon – tedy například, aby v kotcích byla sláma a prasatům

nebyly zkracovány ocasy. Obecně se život v přeplněných halách pod umělým světlem na

železné roštové podlaze týká každoročně v Evropě několika miliard zvířat. Z pohledu

radikálních ochránců zvířat se tak v principu vlastně nezměnilo nic.

2

Michal Komárek, Pohoda na jatkách – Respekt 2/2010

Dovolím si malé retro. S nástupem kolektivizace a s rozvojem zemědělských družstev

v 50. a 60. letech 20. století jsme starost o hospodářská zvířata přenechali odborní

kům. Někteří pamětníci vzpomínají, jak zjitřené emoce provázely vyvádění dobytka

z chlévů. Moje matka prožívala tyto události coby děcko na Perné u Valašského Mezi

říčí: „Ty kravky – jak ich tahali – bučely, šprajcovaly sa a nechtěly jíť. Věděly, gde sú

doma. Ale aj lidé bečali, ty začátky byly těžké pro všecky.“ Dobový optimismus však

velel pohlížet na industrializaci zemědělství jako na pochod k zářným zítřkům:

Já navrhuju zrušit tady tu směšnou výrobu vajec, i ty husy a kachny! A celou rostlinnou

výrobu podřídit výrobě hovězího masa! My se nesmíme uzavřít jenom ve svým druž

stvíčku. Musíme opustit a rozbít to, co se tak pěkně zaběhlo. A celé velké množství druž

stev musí spojit své síly a zahájit výstavbu nových velkoprovozů. Nová a levná vajíčka

a maso. Nové velkovýkrmny brojlerů. Vlastní laboratoře. Velkovýroba krmiv. Vysoká

specializace a koncentrace výroby. Kooperace. Zavádění strojů třetí generace. Touhle

cestou půjde naše zemědělství! A touhle cestou půjdeme i my!

Jaroslav Dietl, Nejmladší z rodu Hamrů

Lidé si na nový stav věcí zvykli velice rychle – jim i zvířatům (koním a kravám) ubylo

dřiny na polích, přičemž poměry v socialistickém Československu dovolovaly za

městnat v JZD na půl vesnice. Péče o hospodářská zvířata byla zpravidla zajištěna

aspoň do té míry, že netrpěla hladem a žízní, že měla častěji uklizené a odvětrané stáje

i jakýs takýs vztah s lidmi. S tím ovšem vlády po roce 1989 zametly jinde nevídaným

způsobem. Demontáž, skoro se mi chce říct likvidace, českého zemědělství má dnes

nejméně trojí tragický důsledek: 1. vysokou závislost na dovozu potravin z Evropské

unie spolu s potlačením konkurenceschopnosti našich zemědělců, 2. úprk staroused

líků z vesnice a růst nezaměstnaných na pracovních úřadech ve městech, vznik „sate

litů“, rozklížení autentického života a tradic, ... 3. opuštění hospodářských zvířat, nu

cených dnes často živořit ve zchátralých budovách za nehygienických podmínek

a minimální péče, se všude patrnou snahou „snižovat mzdové náklady“.

Je přitom katastrofou, že národ chce i za těchto okolností věřit pohádce: že chovatel

je od toho, aby se o zvířátko hezky staral, veterinář od toho, aby dohlížel na zdraví

zvířete a péči chovatele, a řezník od toho, aby zvíře rychle a bezbolestně usmrtil. Jak

rádi přitom zapomínáme, že idylický obraz v našich hlavách se ani náznakem nepo

2

V dob ě vydání této knihy byly m ěněny p ředpisy týkající se ochrany zví řat v ob čanském zákoníku

a p řipravena je i novela zákona na ochranu zví řat proti týrání. Oboje má vejít v platnost od ledna 2014.

V knize uvád ěné právní údaje jsou dosud aktuální.


Úvodem / 15

dobá realitě, ve které vládnou peníze, tlak reklamy, tlak žádostivého spotřebitele

a veškeré špatné lidské vlastnosti!

Proto jsem se pokusil téma utrpení hospodářských zvířat a problém vysoké konzu

mace masa, který vidím jako největší překážku pro obnovu člověka a přirozeného

života na této planetě, zpracovat jinak. Metaforicky řečeno vypravil jsem se na cestu

po zemích českých, abych své dosavadní poznání porovnal s věděním a zkušenostmi

lidí, jejichž práce si vážím a z nichž někteří jsou i mými osobními přáteli. (Z toho dů

vodu jsem v mnoha textech zachoval vzájemné tykání.) Forma rozhovorů se mi pro

tento účel zdála logická. Asi bych neměl zatajovat skutečnost, že práce na knize mi

byla do jisté míry také duševní terapií – způsobem, jak „upustit páru z papiňáku“. Jak

to řekla ruská básnířka Marina Cvetajevová: „Piš jen ty knihy, které nemůžeš nenapsat,

bez kterých bys trpěl. Knihy nezbytné.“ Pochopitelně: utrpení zvířat není pouze utrpe

ním „podřadných tvorů“, ale i všech lidí, kteří se mu otevřou. A vnímáme-li Zemi jako

živý organismus, pak lze v důsledku intenzivního chovu zvířat mluvit také o utrpení

krajiny – kácených lesů, zamořené půdy, zamořených vod a ovzduší. A koneckonců

prostřednictvím rakoviny či srdečních, cévních a jiných civilizačních onemocnění

také o utrpení těch, kteří jej přímo páchají nebo ho nepřímo podporují.

Všudypřítomnost utrpení však nebyla důvodem jediným. Silnou motivací k sepsání

této sbírky rozhovorů mi bylo i vědomí, že ochráncům zvířat – jak jsem již zmínil – se

dostává méně mediální pozornosti, než si závažnost „jejich“ tématu zasluhuje. Světlou

výjimkou se zdá být pouze bulvární tisk (který je mi jinak nevýslovně protivný)

a komerční televizní stanice, které tu a tam vyšlou svého reportéra na místo, kde evi

dentně dochází k týrání zvířete. Kde jsou ovšem pravidelné sondy do velkochovů, do

kumenty zachycující zabíjení zvířat na jatkách, reportáže z kožešinových „farem“ či

laboratoří, pohledy do skutečného světa myslivců a rybářů (bez romantizujících plků

zastírajících agónii postřelených zajíců či dusících se kaprů), nebo diskusní pořady,

jež by popřály sluchu vegetariánům a veganům, namísto aby je pouze zesměšňovaly

ústy vulgárních kuchařů a hospodyněk v přiblblých pořadech o vaření? Pseudolido

vost a bulvárnost kultury – to je to, co skrze frustraci přemýšlivého jedince přivádí

vodu na mlýn politické a podnikatelské elitě. Myslím si, že nastává čas pohlédnout do

očí vytěsněné pravdě o smutném světě zvířat určených pro náš talíř; nepříjemných

slov a obrazů by lidé, kteří žijí z utrpení jiných, rozhodně neměli být ušetřeni!

S duší Západu je to však na pováženou o to víc, že ještě dáváme přednost iluzi své vnitřní

krásy před nemilosrdnou pravdou. Člověk Západu žije v pořádném oblaku dýmu sebe

chvály, v oblaku, který má zastřít jeho skutečnou tvář. ... Kdyby jen lidé věděli, jaký je to

zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu, jaká je to hodnota a jaké zvýšení životní

úrovně. ... Vědomí viny má totiž tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své

vině něco změnit nebo zlepšit. Co zůstává v nevědomí, to se jak známo nemění nikdy,

jen ve vědomí se dají provést psychologické korektury. Vědomí viny se proto může stát

mocným morálním popudem.

C. G. Jung, Duše moderního člověka


16 / Měl jsem rád klobásy a prejt

***

Když se řekne „ochránci zvířat“, téměř každému vytane na mysli skupina „extremis

tů“ vrhající se pod nohy koním při Velké pardubické, mající tak na svědomí jejich

hromadný pád a četná zranění. Tato nešťastná událost, ke které došlo v roce 1991,

způsobila, že v hlavách pobouřených Čechů, Moravanů a Slezanů zůstali lidé vedení

ušlechtilou, byť v tomto případě zřejmě scestnou pohnutkou pomoci „trpícím“ zvířa

tům přeškrtnuti tlustou čarou značící předsevzetí „nevěřit, nebrat“. Neaktivní český

občan aktivistům chyby neodpouští. Já jsem se na okolnosti tehdejší Velké pardubické

zeptal Michala Komárka, bývalého redaktora časopisů Reflex a Respekt , známého také

z pořadu Reportéři ČT . V e-mailu mi poslal tuto odpověď:

V žádném případě nešlo o projev fanatismu, spíše lze mluvit o nedorozumění či selhání

organizátorů této akce. Petr Bergmann, který v témže roce (1991) stál při založení or

ganizace Animal SOS, se spolu s přáteli pokusil zablokovat dostihovou dráhu a upoutat

tak pozornost médií. To se mu povedlo víc, než by mu bylo milo. Ztratil přitom řadu

sympatizantů a jeho předchozí úspěchy tím byly do značné míry znehodnoceny. Lidé se

o pozadí pardubické kauzy nic moc nedozvěděli. Mně ale Petr při rozhovoru vysvětlil, že

aktivisté chtěli pouze zablokovat dráhu, aby dostih nemohl začít. Do toho se bohužel

vmísili policisté, načež na dráhu v průběhu dostihu vtrhla skupina ochránců z Rakouska

a Německa, která nerozuměla českým pokynům a způsobila tak naprostý chaos. Násle

dující rok však Petrovi vyšla stejná akce o poznání lépe: před areálem závodiště vytvo

řily stovky aktivistů uličku hanby, jíž museli diváci procházet.

Na otázku, jaké vlastně byly počátky hnutí na ochranu zvířat v České republice, jsem

od Michala dostal toto sdělení:

Pokud jde o české ochránce zvířat, měli v prvé půli devadesátých let nálepku extremistů

a přitahovali pozornost policie i tajných služeb. Paradoxní přitom je, že Petr Bergmann

jako zakladatel tuzemského hnutí za práva zvířat se vždy prohlašoval za pacifistu. Když

jsem s ním dělal rozhovor, řekl mi toto: „Bylo to trapné. Tajní o nás nic nevěděli,

blouznili o tom, že jsme komunisti placení KGB, teroristi, rozvraceči. My jsme se přitom

ke skutečně násilným akcím nikdy neuchýlili. Cítil jsem tenkrát, že po roce ’89 se spo

lečnost sice osvobodila od komunismu, ale že tento proces musí pokračovat. Bylo mi

jasné, že česká společnost zdaleka svobodná není, jinak by se nemohla chovat tak lhos

tejně vůči přírodě a zvířatům.“ Dobře mu rozumím: svoboda je totiž něco zcela jiného

než pubertální nutkání dělat si co chci a jak chci, bez ohledu na jiné – v Česku bohužel

dost častý postoj.

***

Této knížce se dá jistě vytknout ledacos: například zúžení ekologické problematiky

jakožto přemýšlení o složité symbióze člověka, zvířete a krajiny na utrpení hospodář

ských zvířat a jen zčásti také zvířat v zájmových chovech, zvířat kožešinových, labo

ratorních a jiných. Kniha však není zamýšlena jako ekologická publikace, nýbrž jako

odhalování dopadů falešného světonázoru, že člověk „má právo“ zacházet se zvířaty

podle své vůle. Zároveň chce čtenáře pravdivě informovat o životě tvorů nám nejbliž


Úvodem / 17

ších (tj. zvířat s vysoce rozvinutou nervovou soustavou a vědomím, žijících celá staletí

po našem boku) v domácím českém prostředí. A také je ukázkou různých způsobů

přemýšlení, kterými se láska ke zvířatům a životu jako takovému manifestuje – způ

sobů, které vedou jedince k zodpovědnějšímu a láskyplnějšímu jednání. Bohužel jsem

kvůli přijatelnému rozsahu knihy musel vypustit dobrou třetinu uvažovaného mate

riálu – především své vlastní texty i přepisy zajímavých pasáží z děl světových autorů.

Z tohoto důvodu není v knize dostatečně pojednáno téma myslivosti (částečně v roz

hovoru s Janem Šťastným a Marcelou Frei) a takřka úplně v ní chybí etický pohled na

současné rybářství (pouze o vánoční „kaprománii“ zde hovoří Roman Rozumek). Vě

řím ale, že budu mít příležitost tyto texty ještě využít.

Těm, kteří v knize postrádají zástupce z řad (eko)chovatelů, eventuálně víc zoologů

či veterinářů (za ty zde promluvil MVDr. Jiří Dousek) , chci říct, že je tomu tak záměr

ně: jednak to neumožnil rozsah knihy a délka uskutečněných rozhovorů, jednak vý

chozí postoje většiny těchto lidí se v principu neliší od smýšlení českých laiků. Mým

úmyslem bylo představit spíše ty, kteří zvířata (nemyslím teď takzvané domácí maz

líčky) vnímají jinak než jako živé zdroje surovin a kteří jsou při hájení jejich zájmů

nuceni jít proti proudu. Trochu mě mrzí, že účast na tomto projektu odmítl Michal

Kolesár, který je jako ochránce zvířat postavou kontroverzní a v českém prostředí

natolik výjimečnou, že získal pověst radikála. S jeho nekompromisními názory a ak

tivitami (Michal je vyznavačem „přímé záchranné akce“) je ale možné se seznámit na

internetu. Taktéž se nepodařilo sestavit zamýšlený rozhovor s Ditou Michaličkovou

(Společnost pro zvířata) a Lucií Moravcovou (Svoboda zvířat), stejně jako s vegetari

ány na české populární scéně: Anetou Langerovou, Petrem Vachlerem či Zuzanou

Norisovou. Důvodem byl (u Anety) nedostatek času, u dalších dvou nenavázaný kon

takt. Herec Jaroslav Dušek od zařazení uskutečněného rozhovoru do knihy nakonec

ustoupil.

Je možná škoda, že se u nás za 20 let budování kapitalismu nepodařilo vytvořit silnou,

hierarchicky uspořádanou organizaci, jejímž posláním by bylo účinně chránit životy

a pohodu zvířat; organizaci sdružující lidi vedené stejnou ideou: od mladých „radiká

lů“ vynášejících snímky a videozáběry z laboratoří, jatek a chovů přes zaměstnance

regionálních pracovišť ochrany zvířat a sympatizující podnikatele, umělce, novináře,

učitele... až po zapálené úředníky ve státní správě a vyslance v politických kruzích. Na

druhou stranu může být současný stav nadějný: hnutí nezatížené složitou hierarchic

kou strukturou a neposkytující svým členům možnost „finančně zajímavé“ kariéry

má totiž slibnou vyhlídku na existenci, poněvadž se ještě dlouho nestihne „politicky

znemožnit“. Jeho úspěšnost závisí mnohem více na etickém smýšlení a jednání sku

pin i jednotlivců než na ambici vytvořit si vlastní mocenský aparát, jako to svého času

udělalo křesťanství institucionalizované v církev anebo mnohem později proletářské

či disidentské hnutí, v obou případech proměněné kvasnou činností prospěchářů

v zahnívající establišment. Jakkoli se k politice, zákonodárství a státní správě vztaho

vat musí, prvořadým úkolem ochranářského hnutí je – takový je můj názor – otvírat

oči a srdce každého jednotlivého člověka; ukázat mu, jak on sám může pomoci zvířa

tům, lidem, planetě a koneckonců i sám sobě. Jistě není náhodou, že výraznou roli

v tomto procesu hrají a budou hrát ženy.


18 / Měl jsem rád klobásy a prejt

Bude-li lidstvo zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění

inteligentních a angažujících se žen.

Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku

V knize Ochlupení bližní – Zvířata v kulturních kontextech napsal biolog, filosof a pub

licista Stanislav Komárek toto: „ Sám mám vztahování se ke zvířatům za klíčový pro

blém naší kultury, tlukoucí na vrata s mimořádnou naléhavostí (paradoxně více než

často přemílaná témata globálních klimatických změn či docházení zásob ropy).“ S tím

nemůžu než souhlasit, půjdu však ještě dál. Rád bych v této knize ukázal, že klíčovým

problémem naší doby a kultury je, zda se pokusíme či nepokusíme vytáhnout ze

svých srdcí a myslí hluboký kořen zvaný masožravost. Koneckonců tak jako dnes ne

pociťujeme jako askezi, že nemáme možnost zakousnout se do tělíčka dítěte připra

veného třeba na způsob barbecue (proč se pohoršovat, kanibalismus byl u našich

pravěkých předků a údajně ještě i u Keltů častým jevem!), nemusíme vnímat jako

ztrátu ani zřeknutí se jiných těl, která jsou těm našim tolik podobná. Nečinit druhému

násilí, respektive nečinit druhému to, čemu se sami vyhýbáme, platí dnes stejně jako

před sty, tisíci či desetitisíci lety. Bolest a utrpení byly a jsou stejné pro člověka i zvíře.

Někde jsem četl, že není-li milováno zvíře, zůstává část duše v člověku uspána. Neboli

tuto knihu je možné chápat i jako výzvu k vnitřní evoluci, která se odvíjí zpravidla ve

třech stádiích: 1. výsměch, 2. tvrdošíjný odpor, 3. přijetí pravdy. Samozřejmě je jenom

na čtenáři, na jeho ryzosti a svědomí, jestli se podle svého poznání také zachová. Po

může-li mu však můj literární výplod odhodit brýle mámení a najít životní smysl

v pomoci trýzněným tvorům, byl to pro mě dobře strávený čas.

Pavel Hub, prosinec 2011

***

Lidé často říkají, že člověk vždycky jedl zvířata, jako by to bylo oprávněním v tomto

zvyku pokračovat. Dle této logiky bychom neměli být proti zabíjení člověka člověkem,

neboť se tak též děje odjakživa.

Isaac Bashevis Singer

Není pochyb o tom, že součástí osudu lidského rodu je postupný vývoj ve směru zane

chání jedení masa, stejně jako se divošské kmeny přestaly navzájem pojídat poté, co

vešly do styku s civilizovanými národy.

Henry David Thoreau

Většina lidí je v podstatě čestná; většina lidí nerada myslí na zvířata, která v našich ru

kách trpí; většina lidí chce přispět k tomu, aby byl svět lepší – jen nevědí přesně, co mo

hou udělat. Tak pojďme spojit síly a toto týrání milionů zvířat nedovolme. Každý z nás

může přispět se svou troškou. Můžeme změnit způsob, jakým jíme. Můžeme odmítnout

nakupovat jídlo ze zvířat, jež byla chována nehumánními zemědělskými metodami,

a tak svými penězi lobbovat za změnu.

Jane Goodall


Vladimír Šiler / 19

BYTOSTNÝ VEGETARIÁN, NEBO BYTOSTNÝ MASOŽRAVEC?

______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

aneb Rozprava o podivínství druhu homo

napříč kulturami a staletími

Popravdě nelze dost dobře říct, co je nám přirozené: jestli vegetariánství, nebo maso

žroutství. Když lidé přišli do prostředí s dostatkem ovoce a zeleniny, tak nebylo třeba jíst

maso; a naopak když rostlinná strava nebyla možná, bylo třeba změnit jídelníček.

Zatím to vypadá tak, že do našeho spotřebního chování mluví nejvíc velkoproducenti

potravin. Ti skrze marketing a reklamu probouzejí zájmy lidí a lidé potom „svá“ přání

vyjadřují nakupováním a „svým“ způsobem života. Bohužel se zdá, že jde o velmi dobře

seřízený stroj produkující hodně peněz.

Vladimír ŠILER přednáší na Filozofické fakultě Ostravské univerzity obory religio

nistika, etika, profesní etika a současné teologické myšlení. Jeho publikační činnost

zahrnuje spisy Povýšení člověka nad zvířata a Etika ochrany zvířat .

Mezi ochránci zvířat je vaše jméno poměrně známé, takže se tomuto tématu věnujete

asi dlouho...

Zhruba dvacet let. Když jsem v roce 1991 nastoupil na tuto nově vzniklou fakultu,

přinesl jsem s sebou z Německa a Švýcarska, kde jsem v předchozích dvou letech často

pobýval, i témata ochrany a práv zvířat, ochrany přírody (ve vztahu k filosofii), a taky

feminismus. Šlo o témata v Evropě módní a atraktivní, u nás však zcela nová, takže se

mi kolegové kvůli tomu smáli. Nicméně po takových pěti letech už tyto záležitosti pře

stávaly být tak výjimečné či exkluzivní a po nějakých deseti letech už s nimi zdejší au

ditorium bylo slušně obeznámeno. Studenti, ať již mladí z denního studia, nebo dospělí

ze studia kombinovaného, o nich věděli už nezřídka víc než my, takže mým kolegům,

jak se říká, sklaplo. Dnes se tématu ochrany a práv zvířat věnuji v rámci celosemest

rálního předmětu ekologická etika, ale samozřejmě se ho dotýkám i v jiných předmě


20 / Vladimír Šiler

tech. Při přednáškách zaměřených na etiku vědy mluvím o pokusech na zvířatech,

kdežto v rámci aplikované etiky se dostávám k bioetickým otázkám. Například pro

blematika práv embrya vyvolává také otázku, jestli tentýž morální status jako člověk

má i zvíře. Takže se lze k tomu dostat z různých hledisek.

Jak se za těch dvacet let změnil postoj váš a vašich posluchačů k ochraně zvířat?

Na počátku 90. let, když jsem tyto věci šířil, existovaly už nějaké ochranářské organi

zace, ale nebyly ještě dostupné kvalitní materiály. Navíc zde – oproti Západu, kde už

byly díky svobodnější diskuzi tyto záležitosti více probrány – neexistovala žádná re

flexe těchto problémů. Připadal jsem si tehdy jako nějaký apoštol či misionář, který

přináší nové evangelium a potřebuje lidi přesvědčovat; který říká věci, nad kterými

se tu ještě nikdo nikdy nezamýšlel. V určitou chvíli jsem naštěstí pochopil, že už nemá

smysl být misionářem, protože bych přesvědčoval přesvědčené. Nešlo o rezignaci,

pouze přechod do jiného diskurzu: namísto přílišného popularizování jsem se zamě

řil na odbornější stránky problematiky. V druhé půli 90. let už zde totiž bylo k mání

více publikací, také organizace chránící zvířata a přírodu se začaly aktivizovat a chrlit

propagační materiály. Díky otevřeným vazbám se Západem začaly přivážet informa

ce, takže jsem přestal mít pocit, že je potřeba hlásat samozřejmé skutečnosti.

Povězte mi tedy: má zvíře stejný morální status jako člověk? Jak to řeší filosofie?

No rozmanitě. Záleží, jak se k tomu stavíme. Jestli intuitivně, spontánně a emocionálně

(jak to ostatně dělá většina lidí), anebo jestli upřednostníme racionální argumentaci,

vědecký přístup a hlubší promýšlení věcí. Tomu prvnímu říkáme morálka, to druhé je

etika. Zatímco většina lidí jedná v souladu s nějakou obecně závaznou morálkou ve

smyslu žitých norem, méně početní intelektuálové, kteří však více přemýšlejí, mají

větší moc prosadit své argumentace do pravidel celé společnosti prostřednictvím zá

konů, právních standardů a podobně. Tímto druhým, racionálním způsobem se pak

můžeme dobrat takových závěrů, k jakým došli třeba Peter Singer nebo Tom Regan –

oba uvažují z pozic anglosaské filosofie, která je hodně právnická či logická. Kdybych

měl parafrázovat zmíněného Petera Singera, tak hledáme-li znaky lidství, přijdeme na

to, že je nemá třeba embryo. Nebo že je nemá čerstvě narozené dítě, ba dokonce že je

nemá ani roční dítě. Ovšem tyto znaky kupodivu nalezneme u vyšších primátů. Po

tom, dáme-li na vědecká pozorování, musíme připustit, že vyšší primáti jsou člověku

podobnější víc, než jsme si mysleli, zatímco paradoxně tyto znaky lidství chybí mnoha

dospělým lidským jedincům. Nemají je třeba lidé, kteří jsou mentálně postiženi nato

lik, že jsou zbaveni svéprávnosti. Čili, kdybychom to vzali do důsledků, tak ten, kdo

v hospodě hrká hracím automatem a má v sobě deset piv, tyto znaky nemá, zatímco

jeho ovčácký pes jich má v danou chvíli mnohem víc. To jsou pro člověka dost neli

chotivé věci, takže je z vědomí rád vytěsňuje. Není s to akceptovat, že rozdíl mezi člo

věkem a zvířetem je de facto velmi pružný a že se tyto kategorie prolínají.

Pokud bychom chtěli zvířatům, alespoň těm vývojově vyšším, přiznat určitá práva –

jaká rizika z toho vyplývají?

Samozřejmě jich bude hodně, ale teď mě napadá toto: je otázka, na jakou oblast světa

a kultury aspirujeme, pro jakou si chceme nárokovat u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist