načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Nebe je všude - Jandy Nelsonová

Nebe je všude
-11%
sleva

Kniha: Nebe je všude
Autor: Jandy Nelsonová

Křehký a dojemný příběh o ztrátě a životě, palčivých pocitech bezmoci i lásce zároveň. Sedmnáctiletá Lennie je knihomolka, má ráda muziku a svůj klarinet. Žije spokojeně ve ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 266
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 320
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Sky is everywhere
Spolupracovali: přeložila Veronika Volhejnová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Datum vydání: 4. 2. 2015
Nakladatelské údaje: V Praze, CooBoo, 2015
ISBN: 9788074477737
EAN: 9788074477737
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lennie je vcelku spokojená introvertní sedmnáctiletá dívka, která miluje svoji babičku, strýce Velikána, svůj klarinet a především úžasnou a krásnou sestru Bailey, v jejímž stínu žije svůj skromný život mladšího a méně přitažlivého sourozence. Bailey však náhle umírá a celý Lenniin svět se rázem mění. Nový stav světa však kupodivu neobsahuje jen hluboký žal, který je autorku velmi citlivě a dojemně vylíčen; Lennie s velikým překvapením (a zděšením) zjišťuje, že se jí se sestřinou smrtí otvírají nové životní možnosti: například se do ní zamiluje bývalý Baileyin přítel. Lennie to na jednu stranu lichotí, na druhou stranu má ze vznikající lásky veliké výčitky svědomí. Protože copak je správné líbat se s milencem zemřelé sestry? A aby toho nebylo málo, do školy nastupuje nový spolužák, umí nádherně hrát na saxofon, dívka mu nemůže odolat a vzniká milostný propletenec, se kterým si chudák Lennie vůbec neví rady... Román pro mládež o smrti, lásce a jedné prazvláštní kalifornské rodině.

Popis nakladatele

Křehký a dojemný příběh o ztrátě a životě, palčivých pocitech bezmoci i lásce zároveň. Sedmnáctiletá Lennie je knihomolka, má ráda muziku a svůj klarinet. Žije spokojeně ve stínu své báječné sestry a trochu jí hraje druhé housle. Sedmnáct let se dělily o šaty, myšlenky, radosti i strasti. Ale teď je Bailey mrtvá a Lennie najednou přespává v domě plném smutku pod zamračenou oblohou. Jako by někdo vypnul nebe. Lennie se navíc do toho všeho zamiluje – poprvé ve svém životě a hned do dvou kluků. Joeho tajemný úsměv trumfne snad už jen jeho hudební talent a Toby je tichý pohodář, skejťák a hlavně Baileyina velká láska. Lennie z toho má pěkně zamotanou hlavu, jeden z kluků jí pomůže vymanit se ze smutku, druhý ji do něj naopak uvrhává. Lennie se pokouší vypsat si duši na každý kus papíru, který najde, ale pomůže jí to najít tu pravou cestu, svou vlastní melodii ve všem tom hluku na světě? Křehký a dojemný příběh o ztrátě a životě, palčivých pocitech bezmoci a nenávisti i lásce zároveň.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jandy Nelsonová - další tituly autora:
 (e-book)
Dám ti slunce Dám ti slunce
The Sky Is Everywhere The Sky Is Everywhere
 
Ke knize "Nebe je všude" doporučujeme také:
Básník -- Román o Ivanu Blatném Básník
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

(Nalezeno na papírku od bonbonu na stezce k Rain River)


11

P

rvní den, kdy se zase vracím do školy, je takový,

jak čekám. Když vejdu, dav v hale se rozestoupí

jako Rudé moře, hovor ztichne, v očích se obje

ví nervózní soucit a  všichni na  mě koukají, jako bych nesla v  náručí Baileyino mrtvé tělo, což je v  podstatě pravda. Cítím ho a  všichni ho vidí, stejně jasně jako ten veliký černý kabát, který mám kolem sebe omotaný i v tomhle krásném jarním dni. Co ale nečekám, je ten všeobecný rozruch kolem nějakého nového kluka jménem Joe Fontaine, který přišel do školy během mé měsíční nepřítomnosti. Kam se hnu, je to stejné.

„Už jsi ho viděla?“

„Vypadá jako cikán.“

„Jako rocková hvězda.“

„Pirát.“

„Slyšela jsem, že hraje v nějaké kapele, co se jmenuje Dive.“

„Prý je hudební génius.“

„Někdo říkal, že nějakou dobu žil v Paříži.“

„Že byl pouliční muzikant.“

„Už jsi ho viděla?“

Viděla jsem ho, protože když se vrátím na své místo v  orchestru, na  to, které mi patřilo loni, sedí tam on. I takhle otupená žalem přejedu očima od černých vysokých bot po předlouhých nohách obalených džíno


12

vinou, přes nekonečný trup až k  tváři tak živé, že mě napadne, jestli jsem ho náhodou nevyrušila od konverzace s mým pultíkem.

„Ahoj,“ řekne a vyskočí. Je vysoký, že by mohl sundávat mraky z nebe. „Ty jsi určitě Lennon.“ Ukáže na moje jméno na židli. „Slyšel jsem – je mi líto.“ Všimnu si, jak drží klarinet. Nijak opatrně, svírá ho v  pěsti jako meč.

„Díky,“ řeknu a každý čtvereční centimetr jeho tváře se rozzáří úsměvem. No ne. Zavál ho do naší školy vítr z jiného světa? Zubí se od ucha k uchu a vůbec se za to nestydí, kdežto my všichni ostatní si pečlivě pěstujeme trvale naštvaný výraz. Má spoustu rozcuchaných hnědých kudrn, které mu padají na všechny strany, a řasy tak dlouhé a husté, že když zamrká, vypadá to, jako by na člověka těma jasně zelenýma očima významně mával. Jeho tvář je otevřenější než otevřená kniha – spíš jako graffiti na  zdi. Uvědomím si, že čmárám prstem po stehně no páni. Usoudím, že bych měla honem něco říct, abychom na sebe tak hloupě nekoukali.

„Všichni mi říkají Lennie,“ prohlásím. Moc originální to není, ale lepší než hm, což byla druhá možnost. Zabere to. Sklopí oči ke  svým botám, já se nadechnu a seberu síly na druhé kolo.

„Přemýšlel jsem o tom jménu. Lennon po Johnovi?“ zeptá se a zase se mi podívá do očí – vážně je možné, že už brzo omdlím. Nebo začnu hořet.

Kývnu. „Máma byla hipík.“ Koneckonců, jsme v severní severní Kalifornii – posledním útočišti cvoků. Třeba v  jedenáctém ročníku jsme měli holku jménem Elektřina, kluka Kouzelný autobus a  spoustu kytek: Byl tam Tulipán, Begonie a  Mák. Všechno to byla


13

opravdová jména, která jim dali rodiče a měli je v rodném listu. Třeba Tulipán je asi dvoumetrákový kluk, který by byl hvězda školního fotbalového týmu, kdyby se v naší škole něco jako americký fotbal provozovalo. Ale neprovozuje. My jsme ten typ školy, co nabízí ranní volitelnou meditaci v tělocvičně.

„Jo,“ kývne Joe. „Moje máma taky a  táta a  spousta tetiček, strejdů, bráchů, bratranců... vítej v komuně Fontainových.“

Zasměju se nahlas. „Umím si to živě představit.“ Ale zase – takhle snadno bych se přece smát neměla. A taky bych se asi neměla cítit takhle dobře. Je to jako vklouznout do chladné říční vody.

Otočím se, jestli nás někdo sleduje, a vidím, že Sarah právě vešla – nebo spíš vrazila – do hudebny. Od pohřbu jsem ji skoro neviděla. Mám výčitky svědomí.

„Lennieeeee!“ Žene se k  nám ve  svém obvyklém ohozu „gotické kovbojky“: Upnuté černé vintage šaty, pořádné kovbojské boty, světlé vlasy obarvené tak načerno, že jsou skoro modré, a  to celé završeno obřím stetsonem. Všimnu si, jakým tempem se k  nám řítí, chvilku uvažuju, jestli mi opravdu skočí do náruče, ale než se stačím vzpamatovat, už to udělá a obě se valíme na Joea. Ten naštěstí udrží rovnováhu a taky nás a jen díky tomu všichni nevyletíme z okna.

Tak tohle je Sarah, když se ovládá.

„Dobrý,“ zašeptám jí do ucha, když mě objímá jako medvěd, i  když stavěná je spíš jako ptáček. „Šikovný útok na toho novýho krasavce.“ Rozchechtá se a je to úžasné a znepokojivé zároveň, objímat někoho, kdo se třese smíchy, ne zoufalstvím.


14

Sarah je ta nejnadšenější cynická osoba na planetě.

Byla by dokonalá roztleskávačka, kdyby jí sama před

stava „ducha školy“ nepřišla tak odporná. Je blázen

do literatury jako já, ale je spíš na temnější styly. V de

sátém ročníku četla Sartrovu Nevolnost a  od  té doby

začala chodit v černém (dokonce i na pláž), kouřit ci

garety (i když vypadá jako ta nejzdravější holka, co jste

kdy viděli) a lámat si hlavu s existenciální krizí (i když

předtím celou noc paří).

„Lennie, vítej zpátky,“ řekne jiný hlas. Pan James –

taky mu říkám Yoda, kvůli vzhledu i kvůli té neuvěřitelné muzice, co v sobě má – vstal od klavíru a dívá se na mě se stejným výrazem bezedného smutku, na jaký jsem si u  dospělých zvykla. „Je nám to všem hrozně líto.“

„Díky,“ řeknu, ten den už asi posté. Sarah i  Joe

po  mně taky koukají. Sarah se znepokojením a  Joe s  úsměvem velkým jako kontinentální Spojené státy.

Dívá se takhle na každého? napadne mě. Je to cvok? Ale

ať je to, co je to, je to nakažlivé. Než si to uvědomím,

oplatím mu Spojené státy a  přihodím ještě Portoriko

a  Havaj. Nejspíš vypadám jako Joker. Proboha. A  to

není všechno, protože teď ještě uvažuju o tom, jaké by

to asi bylo ho líbat, opravdu ho líbat – no nazdar. Tohle

je problém, problém, který Lennie nikdy dřív neměla,

a  začalo to (fakt nekecám) na  pohřbu: Topila jsem se

v  temnotě a  najednou všichni kluci v  místnosti zářili.

Baileyini kamarádi z práce nebo z vysoké, z nichž vět

šinu jsem neznala, za mnou pořád chodili a říkali mi,

jak moc je to mrzí. A nevím, jestli se jim snad zdálo, že

jsem Bailey podobná, nebo jim mě bylo líto, ale pozdě


15

ji jsem některé z nich přistihla, jak na mě hledí naléhavým, významným způsobem. A  já jsem jim najednou pohledy oplácela, jako bych to ani nebyla já, myslela jsem si věci, které mě předtím skoro nenapadly, a doteď se stydím za to, že jsem si to myslela v kostele, a dokonce na sestřině pohřbu.

Ten kluk, který se tady přede mnou culí, je ovšem kategorie sama pro sebe. Nejspíš bude z nějaké hodně přátelské části Mléčné dráhy, myslím si, když se snažím trochu zmírnit ten šílenecký úsměv. Místo toho ale skoro vyhrknu k  Sarah: „Vypadá jako Heathcliff,“ protože jsem si zrovna uvědomila, že je to tak, tedy až na  ten šťastný úsměv – pak ale najednou jako by mi někdo vyrazil dech a  já dopadla zpátky na  studenou betonovou podlahu, kterou teď připomíná můj život, protože si uvědomím, že nemůžu utíkat domů a vykládat Bails o tom novém klukovi v orchestru.

Moje sestra umírá každý den znova a znova.

„Len?“ Sarah mi položí ruku na rameno. „Dobrý?“

Kývnu a silou vůle zaženu ten utržený rychlík žalu, který se řítí přímo na mě.

Někdo za  námi začne hrát ústřední téma z  Čelistí. Otočím se a  uvidím, jak k  nám pluje Rachel Brazilová. Slyším ji zavrčet: „Ohromně vtipný,“ na Luka Jacobuse, který jí obstaral ten hudební doprovod. Luke je jedna z mnoha obětí, které za sebou Rachel v orchestru zanechala. Je jedním z kluků, co se nechali zmást faktem, že všechna ta nadutá hrůza je obalená úžasným tělem, a oklamat velkýma hnědýma očima srny a vlasy pohádkové princezny. Sarah a já jsme přesvědčené, že když ji Bůh tvořil, byl v ironické náladě.


16

„Vidím, že s Maestrem jste se už seznámili,“ řekne,

jako by nic se dotkne Joeových zad a posadí se na svou

židli – první klarinet – která měla patřit mně.

Otevře pouzdro a začne skládat nástroj. „Joe studo

val na konzervatoři ve Froncii. Říkal ti to?“ Samozřej

mě že nemůže vyslovit Francie jako každá normální

americky mluvící lidská bytost. Cítím, jak se Sarah ve

dle mě naježila. Nesnáší Rachel od té doby, co dostala

první klarinet místo mě, jenže Sarah neví, co se oprav

du stalo – nikdo to neví.

Rachel utahuje ligaturu na náustku, jako by se po

koušela klarinet zadusit. „Joe byl báječný druhý klari

net, cos byla pryč,“ prohlásí a slovo báječný protáhne až k Eiffelce.

Nezačnu na  ni dštít oheň. Neřeknu: „No to jsem

ráda, jak ti to pěkně vyšlo, Rachel.“ Nepromluvím ani slovo, jen si přeju stočit se do klubíčka a odkutálet se. Sarah naopak zjevně lituje, že nemá po ruce pořádnou sekeru.

V  místnosti přestává být pro stupnice a  náhodné

tóny slyšet vlastního slova. „Dokončete ladění, chci dnes začít přesně,“ zavolá od klavíru pan James. „A připravte si tužky, udělal jsem pár změn v aranžmá.“

„Asi bych měla jít do něčeho praštit,“ řekne Sarah,

probodne Rachel znechuceným pohledem a naštvaně odpochoduje ke svým tympánům.

Rachel pokrčí rameny, usměje se na  Joea – ne, ne

usměje – ona přímo zajiskří. Ach jo. „No, ale je to pravda,“ prohlásí směrem k němu. „Byl jsi – chci říct jsi – báječný.“

„Ani ne.“ Sehne se a začne balit klarinet. „Jen jsem


17

zahříval židli. Teď se můžu vrátit, kam patřím.“ Ukáže klarinetem směrem k žesťům.

„To je zbytečná skromnost,“ pokračuje Rachel a odhodí ty své pohádkové vlasy přes opěradlo židle. „V paletě tónů máš úžasnou spoustu barev.“

Podívám se na  Joea a  čekám, že na  něm bude vidět, jak v duchu nad těmi imbecilními slovy zvedá oči v sloup. Ale spatřím něco úplně jiného. I na Rachel se usměje v  geografických rozměrech. Cítím na  zátylku horko.

„Budeš mi moc chybět,“ našpulí Rachel ústa. „Však se neloučíme,“ odpoví Joe a přidá do repertoáru zamávání řasami. „Uvidíme se hned příští hodinu při dějáku.“

Já jsem zmizela, což je vlastně dobře, protože najednou nemám tušení, co dělat s tváří nebo tělem nebo s rozbitým srdcem. Sednu si a uvědomím si, že ten uculující se a pomrkávající cvok z Froncie vůbec nevypadá jako Heathcliff. To jsem se spletla.

Otevřu pouzdro s klarinetem, strčím si plátek do úst, abych ho zvlhčila, a místo toho ho překousnu vedví.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist