načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Navždy s láskou Lara Jean - Jenny Hanová

Navždy s láskou Lara Jean

Elektronická kniha: Navždy s láskou Lara Jean
Autor:

Lara Jean zažívá ten nejlepší maturitní ročník, který si dívka může přát. Je bláznivě zamilovaná do svého přítele Petera, její táta se znovu žení a sestra Margot je na léto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 291
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Romana Bičíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4382-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lara Jean zažívá ten nejlepší maturitní ročník, který si dívka může přát. Je bláznivě zamilovaná do svého přítele Petera, její táta se znovu žení a sestra Margot je na léto doma. Zatímco připravuje svatbu, nemůže již dál přehlížet velké rozhodnutí, které před ní stojí. Odejít na vysokou a opustit tak nejen svou rodinu, ale i přítele, kterého miluje.

Zařazeno v kategoriích
Jenny Hanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Navždy s láskou Lara Jean

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Jenny Hanová

Navždy s láskou Lara Jean – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



JENNY HANOVÁ


Přeložila Romana Bičíková

Copyright © 2017 by Jenny Han

Published by arrangement with Folio Literary Management, LLC.

Jacket photograph copyright © 2017 by Douglas Lyle Thompson

Book design by Lucy Ruth Cummins

Translation © Romana Bičíková, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544-382-3

ISBN e-knihy 978-80-7544-409-7 (1. zveřejnění, 2017)


Pro mé drahé čtenáře. Tahle je pro vás.


Myslela jsem si, že vidím daleko, daleko před sebe –

ale najednou se přede mnou objevila zatáčka.

Nevím, co mě čeká za ní, ale věřím, že něco dobrého.

L. M. Montgomeryová, Anna ze Zeleného domu



9

1

Ráda se na Petera dívám, když neví, že ho pozoruju. Ráda se

kochám jeho rovnou čelistí, křivkou jeho lícní kosti. Ve tváři

se mu skví taková otevřenost, taková nevinnost – určitý druh

přívětivosti. A tu mám úplně nejradši.

Je pátek večer, po lakrosovém zápase. Jsme u GabeaRivery doma. Naše škola vyhrála, takže všichni mají výbornou náladu, hlavně Peter, protože vstřelil vítěznou branku. Hraje na opačné straně místnosti poker s pár kluky z týmu, houpe se na židli a zády se dotýká stěny za sebou. Vlasy má ještě mokré, jak se po zápase sprchoval. Já sedím na gaučis Lucasem Krapfem a s Pammy Subkoffovou, kteří listujínejnovějším vydáním časopisu Teen Vogue a hádají se, jestli by si Pammy měla, nebo neměla nechat ostříhat ofinu.

„Co myslíš, Laro Jean?“ ptá se mě Pammy a prohrábne si zrzavé vlasy. Pammy je mezi mými kamarády nová –seznámila jsem se s  ní proto, že chodí s  Peterovým dobrým kamarádem Darrellem. Má panenkovskou tvář, kulatou jako lívanec, a tváře i ramena má posypaná pihami.

„No, já myslím, že ofina je hodně velkej závazek.Neměla by ses pro ni rozhodovat jen tak, z rozmaru. Jestli ti vlasy nerostou dost rychle, mohlo by trvat třeba i rok, než tiodroste. Ale pokud to myslíš vážně, měla bys podle mě počkat do podzimu. Teď už je za chvíli léto a  v  létě je ofina dost otravná, protože se pod ní potíš a lepí se ti na čelo...“Zalétnu očima zpátky k Peterovi, on zvedne hlavu a zachytí můj pohled a  tázavě zvedne obočí. Usměju se na něj a  zavrtím hlavou.

„Takže si nemám nechat udělat ofinu?“

V  kabelce mi zavibruje telefon. Je to zpráva od Petera.

Chces uz jit?

Ne.

Tak proc na me tak ziras?

Protoze se mi chtelo.

Lucas mi čte přes rameno. Odstrčím ho a Lucaspotřese hlavou. „Vy dva si fakt píšete, i když jste od sebe jen pár metrů?“

Pammy nakrčí nos. „To je rozkošný.“

Chystám se jim odpovědět, ale to už ke mně přes pokojcílevědomě kráčí Peter. „Je čas vzít moji holku domů,“ oznámí.

„Kolik je hodin?“ zeptám se. „To už je tolik?“ Peter mě tahá z gauče a pomáhá mi do bundy. Pak mě vezme za ruku a vede mě obývákem. Ohlédnu se přes rameno a zamávám. „Ahoj Lucasi, ahoj Pammy! A jen aby bylo jasno, podle mě by ti ofina fakt sekla!“

„Proč jdeš tak rychle?“ obrátím se na Petera, který mě vede ze dveří přes trávník k chodníku, u kterého parkuje.

Peter se zastaví u auta, jedním rychlým, ladným pohybem si mě k sobě přitáhne a políbí mě. „Nemůžu se soustředit na karty, když na mě tak zíráš, Coveyová.“

„Sorry,“ začnu, ale to už mě zase líbá a pevně mě objímá.

V autě se podívám na palubní desku a zjistím, že je teprve půlnoc. „Ještě mám hodinu, než budu muset domů,“ řeknu. „Co budeme dělat?“

Ze všech lidí, které znám, jsem jediná, kdo má opravdovou večerku. Jakmile hodiny odbijí jednu po půlnoci, proměním se v dýni. Všichni jsou na to už zvyklí: Peter Kavinský chodí se slušňačkou, která musí být do jedné doma. Mně to nikdy nevadilo. Protože upřímně řečeno o nic tak úchvatnéhoneřicházím – a jak že se to říká? Po druhé ráno se nic dobrého nestane. Tedy pokud nechcete sledovat, jak lididonekonečna hrají alkoholové hry. A to já nechci. Ne, díky, já si radši zalezu do postele ve flanelovém pyžamu, se šálkem čaje na dobrou noc a knížkou.

„Pojeďme k tobě domů. Chci pozdravit tvýho tátua chvíli pobejt. Mohli bysme dokoukat Vetřelce.“ Sestavili jsme si s Peterem seznam filmů, na které se teď postupně koukáme. Jsou na něm moje filmy (moje oblíbené filmy, které nikdyneviděl) i jeho filmy (jeho oblíbené filmy, které jsem nikdyneviděla já) a filmy, které jsme neviděli ani jeden. Vetřelce vybral Peter a ukázalo se, že je to docela dobré. A i když Peterkdysi tvrdil, že nesnáší romantické komedie, Samotář v  Seattlu se mu moc líbil. A mně se ulevilo, protože nevím, jak bych mohla chodit s někým, komu by se nelíbil Samotář v Seattlu.

„Ne, domů ještě ne,“ zavrtím hlavou. „Pojeďme někam jinam.“

Peter se na okamžik zamyslí a poklepe prsty na volant. „Já vím, kam bysme mohli zajet,“ řekne nakonec.

„Kam?“

„Jen počkej a uvidíš,“ uculí se, stáhne okénka a autonalní svěží noční vzduch.

Opřu se do sedadla. Ulice jsou liduprázdné, ve většině domů je zhasnuto. „Nech mě hádat. Jedeme do restaurace, protože jsi dostal chuť na palačinky s borůvkami.“

„Ne.“

„Hmmm. Na Starbucks už je pozdě a v Biscuit Soul Food už mají zavřeno.“

„Hele, já nemyslím pořád jenom na jídlo,“ durdí se Peter. Ale pak dodá: „Máš v tý krabičce ještě nějaký sušenky?“

„Už jsou snědený, ale možná ještě nějaký zbyly doma,pokud je nezbaštila Kitty.“ Vystrčím ruku z okénka a nechám ji volně viset. Je to nejspíš jedna z posledních nocí, kdy jevenku dost chladno na bundu.

Koutkem oka si prohlížím Peterův profil. Občas pořád ještě nemůžu uvěřit, že je můj. Nejhezčí kluk ze všechhezkých kluků je můj, jen můj.

„Co je?“ zeptá se Peter.

„Nic,“ vymlouvám se.

O deset minut později vjíždíme do kampusu Virginské univerzity. Jen se mu tady neříká kampus, ale pozemky. Peter zaparkuje u chodníku v jedné z ulic. Na páteční nocv univerzitním městě je tu nezvykle ticho, na druhou stranu na UVA jsou právě jarní prázdniny, takže hodně studentů je nejspíš ještě doma.

Jdeme ruku v ruce po trávníku, když vtom mě zalije vlna paniky. Zarazím se. „Hele, nepřinese mi smůlu, že se tuprocházím, když mě ještě nevzali, že ne?“

Peter se zasměje. „Tohle není svatba. Nebudeš si tuhle univerzitu brát.“

„Tobě se to řekne, když už tě vzali.“

Peter se už loni předběžně upsal lakrosovému týmu UVA a pak si na podzim podal včasnou přihlášku. Stejně jakovětšina sportovců měl přijetí jisté, pokud si do konce roku udrží slušné známky. Když mu v lednu přišel oficiální dopiso přijetí, jeho mamka mu uspořádala oslavu a já mu upekla dort, na kterém byl žlutou polevou vyvedený nápis Můj talent pa­ tří na UVA.

Peter mě zatahá za ruku. „No tak, Coveyová. Každýsvého štěstí strůjcem. A navíc jsme tu byli už před dvěma měsíci na tý věci v Millerově centru.“

Uklidním se. „Jo, to je fakt.“

Jdeme dál. Teď už vím, kam mě vede: k Rotundě. Tam si sedneme na schody. Rotundu navrhl Thomas Jefferson,který školu založil, podle římského Pantheonu. Má bílé sloupy a  velkou kopuli. Peter vyběhne cihlové schody jako Rocky a  plácne sebou na zem. Já si sednu před něj, zakloním se a opřu se lokty o jeho kolena. „Víš, co je na UVAjedinečný?“ začnu. „To, že v samým středu školy, tady v Rotundě, je knihovna a ne kostel. To proto, že Jefferson věřil na odluku školy a církve.“

„To sis přečetla v jejich brožuře?“ dobírá si mě Petera lípne mi pusu na krk.

„Dozvěděla jsem se to, když jsem tu loni byla naprohlídce,“ odpovím zasněně.

„Tos mi neřekla. Proč jsi sem šla na prohlídku, když jsi odsud? Vždyť jsi tu byla aspoň milionkrát!“

To má pravdu – když jsem vyrůstala, jezdívali jsme sem s rodiči. Dokud byla mamka naživu, jezdili jsme napředstavení studentské skupiny Hullabahoos, protože mamkamilovala vokální hudbu. Nechali jsme se tu na trávníku vyfotit na rodinný portrét. Za pěkného počasí jsme sem jezdívali po mši na piknik.

Otočím se, abych na Petera viděla. „Na prohlídku jsem šla, protože jsem se chtěla o UVA dozvědět všechno! Věci, které nezjistím jen tak, že bydlím poblíž. Víš třeba, kdy sem začali přijímat ženy?“

Peter se podrbe na zátylku. „Ehm... Nevím. Kdy byla ta škola založená? Někdy začátkem devatenáctýho století? Tak třeba v roce 1920?“

„Ne. 1970.“ Odvrátím se a rozhlédnu se po pozemcích. „Po sto padesáti letech.“

To Petera zaujme. „Páni. To je šílený. Tak fajn, řekni mi o UVA ještě něco.“

„UVA je jediná univerzita ve Spojených státech, která je zapsaná na seznam světovýho dědictví UNESCO,“ začnu.

„Nebo radši ne, už mi o UVA nic neříkej,“ zasměje sePeter a já ho plesknu do kolena. „Řekni mi něco jinýho. Třeba na co se nejvíc těšíš, až sem nastoupíme.“

„Ty první. Na co se těšíš nejvíc?“

„To je jasný,“ vypálí bez zaváhání Peter. „Jak spolupoběžíme nahý přes trávník.“

„Na to se těšíš víc než na cokoli jinýho? Jak tu budeme pobíhat nahý? To já mimochodem nikdy neudělám,“dodám rychle.

Peter se zasměje. „Je to tradice UVA. Myslel jsem, že jsi z místních tradic nadšená.“

„Petere!“

„Dělám si srandu.“ Nakloní se, obejme mě kolem ramen a tře si nos o moji šíji – tak, jak to má rád. „Teď ty.“

Na chvilinku se zasním. Pokud se sem dostanu, na co se budu nejvíc těšit? Těch věcí je spousta, všechny jenevyjmenuju. Těším se, jak s  Peterem budeme každý den v  jídelně jíst vafle. Na to, jak spolu budeme sáňkovat podobservatoří, až v zimě napadne sníh. Jak budeme chodit ven napiknik, když bude hezky. Jak si budeme povídat dlouho do noci a pak ještě, když se ráno vzbudíme. Na noční návštěvyprádelny a spontánní výlety. Na... všechno. „Nechci tozakřiknout,“ zašeptám nakonec.

„Ale no tak!“

„No dobře, dobře. Nejvíc se asi těším na... na to, že budu moct chodit do McGregorova sálu, kdykoli se mi zachce.“ McGregorovu sálu se přezdívá sál Harryho Pottera, protože jsou tam koberečky a lustry a kožená křesla a na stěnách visí portréty. Police s knihami se táhnou od podlahy až kestrou a jsou chráněné kovovými mřížemi, protože v nich jsou velmi vzácné knihy. Je to jako místnost z jiných časů.Panuje tam ticho – až nábožné ticho. Jednou v létě – muselo mi být tak pět nebo šest, protože Kitty ještě nebyla na světě – chodila mamka na UVA do letního kurzu a vždycky se učila v McGre gorově sále. Margot a já jsme si četly nebo sivybarvovaly omalovánky. Mamka tomu říkala kouzelná knihovna, protože jsme se tam s Margot nikdy nehádaly. Obě jsme byly potichu jako myšky, protože na nás zapůsobily všechny ty knihy a studenti, co se tu učili.

Peter vypadá zklamaně. Určitě si myslel, že řeknu něco, co se týká i  jeho. Co se týká nás. Já si ale prozatím chci všechny svoje naděje nechat jen pro sebe.

„Můžeš do McGregorova sálu chodit se mnou,“ svolím, „ale budeš muset být potichu.“

„Laro Jean,“ osloví mě láskyplně, „ty jsi jediná, kdo by se těšil na to, že půjde do knihovny.“

No, podle toho, co vídám na Pinterestu, je hodně lidí, co by se těšili na to, že budou chodit do tak nádhernéknihovny. Jen to jsou lidi, které Peter nezná. Myslí si, že jsem tak zvláštní. Nehodlám mu ale tu představu kazit, neřeknu mu, že je hodně lidí, kteří jsou rádi doma a pečou sušenkya dělají scrapbooky a  chodí do knihoven. Většině z  nich už je nejspíš přes padesát, ale stejně. Líbí se mi, jak se na mě dívá, jako kdybych byla lesní víla, kterou prostě jednoho dnepotkal a vzal si ji domů.

Peter vytáhne z  kapsy mikiny mobil. „Už je půl jedný. Měli bysme vyrazit.“

„Už?“ vzdychnu. Líbí se mi být tu pozdě v noci. Připadá mi, že to tu celé patří jen nám.

Na UVA jsem chtěla jít odjakživa. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych šla na jinou univerzitu, ani mi to nepřišlo na mysl. Chtěla jsem si taky podat včasnou přihlášku jako Peter, ale moje studentská poradkyně paní Duvallová mi řekla, ať to nedělám, že bude lepší počkat, abych mohla dopřihlášky uvést svoje známky z pololetí před maturitou. Podle paní Duvallové je nejlepší se hlásit, když jste na vrcholu.

A tak jsem se nakonec přihlásila na pět škol. Nejdřív jsem chtěla poslat přihlášku jen na UVA, na kterou je nejtěžší se dostat a mám ji jen patnáct minut od domova; na univerzitu Williama a Mary, druhou nejtěžší a taky moji druhou volbu (dvě hodiny od domova), a pak na Richmondskouuniverzitu a na univerzitu Jamese Madisona, které jsem měla na třetím místě a hodinu od domova. Všechny jsou veVirginii. Paní Duvallová na mě ale naléhala, ať si podámpřihlášku i na nějakou školu v jiném státě, pro jistotu, abych měla na výběr – a tak jsem se přihlásila i na Severokarolínskou univerzitu v Chapel Hillu. Dostat se na univerzitu v jiném státě je hodně obtížné, ale já si ji vybrala, protože mipřiomíná UVA. Mají tam dobré humanitní obory a není to zase tak daleko, v případě potřeby bych mohla rychlepřijet domů.

Ale kdybych si mohla vybrat, stejně si pokaždé vyberu UVA. Nikdy jsem nechtěla odejít daleko od domova. Nejsem jako moje starší sestra. To ona snila o  tom, že půjde někam daleko. Vždycky chtěla celý svět. Mně stačí domov a  UVA je můj domov. Proto jsem s  ní srovnávala všechny ostatní univerzity. UVA má kampus jako z pohádky, máprostě všechno. A hlavně tam bude Peter.

Ještě chvíli si jen tak povídáme, já Peterovi vyprávímdalší zajímavosti o UVA a on se mi směje za to, že toho o UVA tolik vím. Pak mě odveze domů. Už je skoro jedna, když zaparkujeme před naším domem. V patře už se nesvítí, ale u táty v ložnici ano. Nikdy nejde spát, dokud nejsem doma. Chystám se vyskočit z auta, ale Peter se přese mě natáhne a zabrání mi otevřít dveře. „Chci svoji pusu na dobrou noc,“ prohlásí.

„Petere!“ zasměju se. „Musím jít.“

Peter tvrdohlavě zavře oči a čeká, a tak se nakloníma vtisknu mu rychlou pusu na rty. „Tak. Spokojenej?“

„Ne.“ Políbí mě znovu, jako bychom měli všechen čas na světě. „Co by se stalo, kdybych se vrátil, až budou všichni spát, zůstal u tebe přes noc a odešel hodně brzo ráno? Jako ještě před svítáním?“

„To nemůžeš, takže se to nikdy nedozvíme,“ usměju se.

„Ale co kdyby?“

„Táta by mě zabil.“

„Ne, nezabil.“

„Tak by zabil tebe.“

„Nezabil.“

„Ne, nezabil,“ souhlasím. „Ale byl by z toho hodnězklamanej. A na tebe by se naštval.“

„Jen kdyby nás chytil,“ smlouvá Peter, ale už jen vlažně. Taky nechce riskovat. Dává si velký pozor, aby se mémutátovi neznelíbil. „Víš, na co se těším úplně nejvíc?“ Zatahá mě za cop. „Na to, že už se nebudeme muset loučit.Loučení nesnáším.“

„Já taky,“ kývnu.

„Už se nemůžu dočkat, až budeme na vejšce.“

„Já taky ne,“ řeknu, ještě naposledy ho políbím, vyskočím z auta a běžím do domu. Cestou zvednu hlavu k nebi, zadívám se na měsíc a hvězdami posetou oblohu a v duchu k nim vyšlu přání. Panebože, prosím, dej, ať se dostanu na UVA.

2

„Mám Marii poprášit paruku růžovýma třpytkama, nebo

zlatýma?“ Zvednu velikonoční kraslici před počítač, aby ji

Margot viděla. Nabarvila jsem vajíčko světle tyrkysovou

a ubrouskovou technikou na něj nalepila obrázek MarieAntoinetty.

„Přidrž mi ji blíž,“ nakáže mi Margot a mžourá dokamery. Má na sobě pyžamo a na tváři látkovou masku. Vlasy jí narostly už skoro k ramenům, což znamená, že si je brzo nechá ostříhat. Mám pocit, že teď už bude nosit vlasy jen krátké. Moc jí to sluší.

Ve Skotsku je noc a  tady je pořád ještě odpoledne. Je mezi námi pět hodin a pět a půl tisíce kilometrů. Margot je na koleji, já sedím u kuchyňského stolu a kolem sebe mám rozložená velikonoční vajíčka a misky s barvou a třpytivékamínky a samolepky a peříčka, která mi zbyla, když jsem před pár lety vyráběla vánoční ozdoby. Notebook mám položený na štosu kuchařek a Margot si se mnou povídá, zatímcododělávám kraslice. „Myslím, že kolem ní ještě nalepímperličky, jestli ti to pomůže v rozhodování,“ informuju ji.

„V tom případě tam dej ty růžový,“ řekne Margota upraví si na obličeji masku. „Růžová tam bude víc vidět.“

„Přesně to jsem si myslela taky,“ usměju se a pomocístarého štětce na oční stíny popráším kraslici růžovýmitřpytkami. Včera večer jsem strávila několik hodin vyfoukávánímvajíček. Měla to se mnou dělat Kitty, byla by to zábava jako za starých časů, ale Kitty se na mě vybodla, když ji k sobě pozvala Madeline Klingerová. Pozvánka od Madeline Klingerové je vzácná a významná událost, takže jsem to Kitty samozřejmě nemohla mít za zlé.

„Už brzo budeš vědět výsledky, co?“

„Někdy tenhle měsíc.“ Začnu si do řady rovnat perličky. Na jednu stranu už bych to chtěla mít za sebou, ale nadruhou stranu jsem ráda, že mám ještě chvíli, kdy nic nevím a můžu doufat.

„Určitě se tam dostaneš,“ prohlásí Margot. Všichni kolem mě mají za to, že se na UVA dostanu, že je to hotová věc. Peter, Kitty, Margot, taťka. I moje studentskáporadkyně paní Duvallová. Já bych to nikdy nevyslovila nahlas,protože se bojím, že to zakřiknu, ale někde v hloubi duše si to myslím taky. Hodně jsem dřela, abych měla na přijímacích testech o dvě stě bodů víc. Moje známky jsou skoro stejně dobré, jako měla Margot, a Margot se na UVA dostala.Udělala jsem všechno, co bylo nutné, ale bude to stačit? V tuhle chvíli nemůžu nic než čekat. A  doufat. A  doufat a  doufat.

Právě přilepuju tavicí pistolí na vršek vajíčka bílou mašli, když vtom se zarazím a  střelím po Margot podezřívavým pohledem. „Tak počkat. Když mě vezmou, nebudeš se mě snažit přesvědčit, abych radši roztáhla křídla a  šla někam jinam?“

Margot se rozesměje, až jí maska sjede z obličeje. Rychle si ji upraví. „Ne. Věřím, že víš, co je pro tebe nejlepší.“Vidím jí na očích, že to myslí vážně. A v tu chvíli si díky jejím slovům začnu věřit taky. Až na to přijde, budu vědět, co je pro mě nejlepší. UVA. Tím jsem si jistá. „Jen ti poradímjednu věc. Najdi si svoje vlastní kamarády. Peter si určitě najde spoustu známých na lakrosu a lidi, s kterými se bude bavit, nemusí nutně bejt ten typ lidí, s  kterými by ses chtěla kamarádit ty. Takže si najdi svoje kamarády. Svoje lidi. UVA je velká škola.“

„Najdu,“ slíbím jí.

„A hlavně se přihlas do Asijský asociace. To je jediná věc, která mi teď trochu chybí, když jsem na škole v zahraničí. Asijsko -americký kluby. To se děje hodně často, víš? Lidi jdou na vysokou a najdou svoji rasovou identitu. Jako Tim.“

„Jakej Tim?“

„Tim Monahan, z mojí třídy.“

„Jo, Tim,“ přitakám. Tim Monahan má korejský původ, ale byl adoptovaný. V naší škole není moc lidí asijskéhopůvodu, takže o sobě více méně všichni víme.

„Na střední se s Asijci nikdy nebavil, ale pak šel natechniku a potkal spoustu Korejců, a teď je myslím dokoncepředsedou asijskýho bratrstva.“

„Páni!“

„Já jsem ráda, že tady v Británii se na bratrstva nehraje. Nehodláš se přihlásit do nějakýho sesterstva, že ne?“A rychle dodá: „Ale jestli jo, tak je to v pohodě!“

„Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“

„Peter se ale asi do nějakýho bratrstva přidá.“

„Ještě o tom taky nic neříkal...“ Sice se o tom nezmínil, ale já si Petera dokážu v bratrstvu představit.

„Slyšela jsem, že je to dost blbý, když tvůj přítel jev bratrstvu a ty nejsi v sesterstvu. Něco se společnými akcemia večírky, jako že je lepší, když se kamarádíš s holkama zesesterstva. Ale nevím. Mně celá ta věc připadá směšná, ale třeba by to za to stálo. Slyšela jsem, že holky v sesterstvech rády něco tvoří.“ Zastřihá obočím.

„No, když už jsme u toho,“ zvednu vajíčko, aby hoviděla. „Ta -dá!“

Margot se nakloní ke kameře, aby líp viděla. „Měla by sis otevřít firmu na zdobení vajíček! Ukaž mi i ty ostatní.“

Zvednu karton s kraslicemi. Mám dvanáct vyfouknutých vajíček, světle růžová s  neonově růžovými stuhami, zářivě modrá a citronově žlutá, fialová se sušenými kvítky levandule. Byla jsem ráda, že mám záminku využít usušenou levanduli, kterou jsem si koupila už před pár měsíci, když jsem chtěla dělat levandulové crème brûlée, a od té doby mi jenzabírala místo ve spíži.

„Co s nima uděláš?“ zeptá se Margot.

„Zavezu je do Belleview, aby si je vystavili na recepci. Vždycky to tam vypadá tak ponuře a nemocnicovitě.“

Margot se opře o polštáře. „Jak se v Belleview mají?“

„Dobře. Měla jsem teď moc práce s přihláškami navysokou a se čtvrťákem, takže tam nejezdím tak často jako dřív. Teď, když už tam oficiálně nepracuju, je těžší si najít čas.“ Roztočím si vajíčko na dlani. „Myslím, že tohle dámStormy. Hodí se k  ní.“ Položím Marii Antoinettu do kartonu, aby doschla, zvednu světle fialové vajíčko a začnu na nějleit třpytivé kamínky. „Odteď tam zase budu jezdit častějc.“

„Je to těžký,“ souhlasí Margot. „Až přijedu na jarníprázdniny, můžeme tam zajet společně. Chci Stormy představit Raviho.“

Ravi je Margotin přítel. Chodí spolu už šest měsíců. Jeho rodiče jsou z Indie, ale on se narodil v Londýně, takže jeho přízvuk je přesně tak nóbl, jak si můžete představit. Když mě s ním Margot seznámila přes Skype, řekla jsem mu, že zní přesně jako princ William, a Ravi se zasmál a řekl „díkes“. Je o dva roky starší než Margot a možná je to tím, že je starší, nebo tím, že je Angličan, ale rozhodně působí dostsofistikovaně a vůbec není jako Josh. Ne, že by byl snob, alekaždopádně je jiný. Víc kultivovaný, asi proto, že pochází z tak velkého města, kde může chodit do divadla, kdy se muzachce, a taky díky tomu, že se odmala potkával s různýmidůležitými lidmi, protože jeho maminka je diplomatka. Když jsem tohle vyprávěla Margot, rozesmála se a řekla, že to je tím, že ho ještě neznám, ale že Ravi je ve skutečnosti strašný nerd a vůbec není uhlazený jako princ William. „Nenech se zmást tím přízvukem,“ poradila mi. Ravi s ní přijedeo jarních prázdninách, takže se asi brzy přesvědčím sama. Máme v plánu, že Ravi přespí dvě noci u nás a pak poletí doTexasu ke svým příbuzným. Margot po zbytek týdne zůstane s námi.

„Už se nemůžu dočkat, až se s ním potkám naživo,“řeknu a Margot se rozzáří.

„Bude se ti fakt líbit.“

Jsem si jistá, že má pravdu. Vždycky mám ráda lidi,které má ráda Margot, ale úplně nejlepší je, že teď, kdyžMargot už Petera zná líp, sama vidí, jak je výjimečný. Až tu bude Ravi, můžeme spolu všichni čtyři trávit čas, jít naopravdové dvojrande.

Moje sestra i já jsme zamilované ve stejnou dobu, takže to spolu můžeme sdílet, není to fantastické?

3

Následujícího rána si na rty nanesu rtěnku v  barvě vlčích

máků, kterou na mně má Stormy nejradši, sbalím svojekraslice do bílého proutěného košíku a jedu do Belleview.Zastavím se v recepci, abych tam nechala vajíčka a chvíli sipopovídala se Shanice. Ptám se jí, co je nového, a ona mi vypráví

o dvou nových dobrovolnících, studentech z UVA. Uleví se

mi a už se necítím tak provinile, že sem nemůžu jezdit častěji.

Rozloučím se se Shanice a zamířím s velikonoční kraslicí ke Stormy. Otevře mi dveře v oranžovém kimonu a s ladící rtěnkou na rtech. „Laro Jean!“ vyjekne a přitáhne si mě do náruče. „Všimla sis těch odrostů, že jo?“ zděsí se potom. „Já vím, potřebuju nabarvit vlasy.“

„Nejsou vůbec vidět,“ uklidňuju ji.

Z vajíčka s Marií Antoinettou je nadšená, jásá, že senemůže dočkat, až se s ním pochlubí Alici Itoové, svékamarádce a rivalce. „Donesla jsi vajíčko i pro Alici?“ domáhá se.

„Ne, jen tobě,“ ujistím ji a Stormy zajiskří ve světlých očích.

Sedneme si na pohovku a  Stormy mi pohrozí prstem, jako by mi chtěla vyhubovat. „Nejspíš jsi z toho svéhomládence úplně unešená, když už skoro nemáš čas přijít za mnou na návštěvu.“

„Omlouvám se,“ odpovím kajícně. „Teď, když už jsem odeslala všechny přihlášky na vysokou, za tebou buduchodit častějc.“

„Hm!“

Když má Stormy tuhle náladu, je nejlepší ji zahrnoutlichotkami. „Dělám jen to, cos mi poradila, Stormy.“

Stormy nakloní hlavu k rameni. „A co jsem ti poradila?“

„Říkala jsi, že mám hodně chodit na rande a zažívatdobrodružství, přesně jako ty.“

Stormy našpulí rudooranžové rty a snaží se nerozesmát. „No, to jsem ti dala velmi dobrou radu. Jen dál poslouchej Stormy a všechno bude v naprostém pořádku. A teď mipověz nějaký šťavnatý drb.“

Zasměju se. „Můj život není zas tak zajímavej.“

„Ts,“ sykne Stormy. „Copak nechodíš na plesy? Nebudeš mít maturitní ples?“

„Až v květnu.“

„A už máš šaty?“

„Ještě ne.“

„Tak to bys měla začít nějaké shánět. Nechceš přece, aby někdo měl ty samé, drahá.“ Zkoumavě si prohlédne moji tvář. „Myslím, že k tvojí pleti by se nejvíc hodily růžové.“ Pak se rozzáří a  luskne prsty. „Což mi připomíná! Chtěla jsem ti něco dát.“ Vyskočí, odběhne do ložnice a vrátí se s těžkou sametovou krabičkou na šperky.

Otevřu ji a zalapám po dechu. Je to její prstýneks růžovým diamantem! Ten, který dostala od válečnéhoveterána, co přišel ve válce o  nohu. „Stormy, to nemůžu přijmout.“

„Ale ano, přijmeš. Jsi ta pravá dívka, která by ho měla nosit.“

Pomalu prsten vytáhnu z  krabičky a  nasadím si ho na prst na levé ruce. Ach, jak se třpytí. „Je nádherný! Ale vážně bych neměla...“

„Je tvůj, zlatíčko.“ Stormy na mě mrkne. „Vezmi si k srdci moji radu, Laro Jean. Nikdy neříkej ne, když chceš veskutečnosti říct ano.“

„No tak – ano! Děkuju, Stormy! Slibuju, že se o něj budu dobře starat.“

Stormy mě políbí na tvář. „Já vím, drahoušku.“

Jakmile dorazím domů, uklidím krabičku s prstenem do své šperkovnice. Odpoledne jsem v kuchyni s Peterem a Kitty a čekám, ažvychladnou sušenky. Posledních pár týdnů se snažímzdokonalit svůj recept na čokoládové cookies a Peter s Kitty mě na této cestě věrně doprovází. Kitty má radši ploché, křupavé sušenky, zatímco Peter je radši vláčnější. Podle mě bydokonalá cookie měla být obojí. Křupavá, ale vláčná. Světlehnědá, ne příliš vybledlá nebo chuťově mdlá. Ne moc lehká, ale ani ne nadýchaná. Přesně o takové sušenky se snažím.

Přečetla jsem všechny články ze všech blogů, vidělafotky, hádky o  tom, jestli jen bílý cukr nebo kombinaci bílého a třtinového, jestli radši jedlá soda nebo prášek dopečiva, pravá vanilka nebo vanilkový extrakt, čokoláda nalámaná nebo nasekaná. Zkoušela jsem péct sušenky ze zmrazených kuliček, používat na zploštění dno sklenice, aby bylyrovnoměrné. Zkoušela jsem těsto zmrazit ve válečku a pak ho nakrájet. Nebo nejdřív vykrájet sušenky a  pak je zmrazit. A stejně mi sušenky vždycky moc vyběhnou.

Tentokrát jsem použila o dost méně jedlé sody, alesušenky jsou stejně pořád trochu nafouknuté a  já bych nejradši celou várku vyhodila, protože nejsou dokonalé. Ale samozřejmě to neudělám – to by bylo plýtvání. „Neříkala jsi, že jsi minulý týden dostala poznámku za vyrušování běhemtichého čtení?“ zeptám se Kitty. Sestra přikývne. „Dones učitelce tyhle sušenky, řekni, žes je pekla sama a že se omlouváš.“ Už nemám komu sušenky dávat. Rozdávala jsem je i pošťákovi, řidiči Kittyina školního autobusu, poslala po taťkovi nějaké sestřičkám do nemocnice, kde pracuje.

„Co uděláš, až na to přijdeš?“ vyptává se mě Kitty s plnou pusou sušenky.

„No jo, proč to vůbec všechno děláš?“ přizvukuje Peter. „Jako víš co, komu záleží na tom, jestli je cookie o osmprocent lepší? Pořád je to jen sušenka.“

„Budu se těšit z vědomí, že mám recept na dokonalýčokoládový cookies. A pak ho předám další generaci holekSongovek.“

„Nebo kluků,“ dodá Kitty.

„Nebo kluků,“ přikývnu a otočím se na ni. „A ty jdinahoru a dones mi velkou zavařovací sklenici, abych do ní ty sušenky mohla dát. A mašli.“

„Doneseš nějaký zítra do školy?“ zeptá se mě Peter.

„Uvidím,“ řeknu, protože chci vidět ten jeho trucovitý výraz s našpulenou pusou, co mám tak ráda. Peternezklame a já natáhnu ruku a poplácám ho po tváři. „Ty jsi jak mi mino.“

„A ty to miluješ,“ opáčí Peter a chňapne po další sušence. „Pojďme už si pustit ten film. Slíbil jsem mamce, že se ještě stavím u ní v krámě a pomůžu jí s nějakým nábytkem.“Peterova mamka vlastní starožitnictví jménem Linden & White a Peter jí tam vypomáhá, jak jen to jde.

Dneska si z našeho seznamu chceme pustit Romea a Julii, verzi z roku 1996 s Leonardem DiCapriem a ClaireDanesovou. Kitty ji viděla už tak dvacetkrát, já viděla jen pár scén, ale Peter to neviděl nikdy.

Kitty si ze svého pokoje donese sedací vak a uvelebí se na podlaze s pytlíkem popcornu z mikrovlnky. Náš béžovýkříženec irského teriéra Jamie Fox -Pickle se okamžitě usadívedle ní. Bezpochyby doufá, že jí pár kousků popcornu upadne. Peter a já si sedneme na gauč a schoulíme se pod deku z ovčí vlny, kterou ze Skotska poslala Margot.

Od chvíle, kdy Leo nakráčí v tom modrém obleku nascénu, se mi rozbuší srdce. Vypadá jako anděl, jako krásný,pošramocený anděl.

„Proč se tak stresuje?“ zeptá se Peter, sehne sea ukradne Kitty hrst popcornu. „Copak není princ nebo tak něco?“

„Není princ,“ opravím ho. „Jen je bohatej. A jeho rodina má v tom městě dost velkej vliv.“

„Je to kluk mejch snů,“ prohlásí Kitty majetnicky.

„No, ale teď už je o dost starší a tak,“ namítnu, aniž bych spustila oči z obrazovky. „Už je skoro ve věku našeho táty.“ Ale stejně...

„Tak počkat, já myslel, že kluk tvých snů jsem já,“ ozve se Peter. Neříká to mně, ale Kitty. Moc dobře ví, že není kluk mých snů, protože to je Gilbert Blythe z knížky Anna ze Ze­ leného domu. Pohledný, věrný, chytrý žák.

„Ble,“ ušklíbne se Kitty. „Vždyť jsi jako můj brácha.“

Peter se zatváří ublíženě, a tak ho poklepu po rameni.

„Nepřijde ti trochu moc hubenej?“ vyrušuje Peter dál.

Syknu na něj.

Peter si založí ruce na hrudi. „Nechápu, jak to, že vy dvě si během filmu povídat můžete a já ne. To je pěkná blbost.“

„Je to náš dům,“ odtuší Kitty.

„Tvoje sestra na mě syčí i u mě doma!“

Obě ho svorně ignorujeme.

V původní hře je Julii a Romeovi teprve třináct. Ve filmu jim je tak sedmnáct nebo osmnáct. Rozhodně jsou to ještě teenageři. Jak mohli vědět, že k sobě patří? Jeden pohled skrz akvárko v koupelně a bylo to? V tu ránu věděli, že je to láska, pro kterou stojí za to umřít? Protože oni si tím jsou jistí. Věří tomu. Rozdíl je asi v tom, že tenkrát se lidébrali mnohem mladší než dnes. A „dokud nás smrt nerozdělí“ tehdy asi reálně znamenalo tak patnáct dvacet let, protože se nedožívali tak vysokého věku.

Jenže když se jejich pohledy střetly... když jde Romeo pod její balkon a vyzná jí lásku... Nemůžu si pomoct. Taky jim věřím. I když vím, že se skoro neznají a že jejich příběh skončí, ještě než doopravdy vůbec začne, a to opravdické je až v každodenním životě, v rozhodnutí zůstat spolunavzdory všem těžkostem. Přesto si myslím, že by jim to vyšlo,kdyby to bývali přežili.

Během titulků mi tečou po tvářích slzy, a dokonce i Peter vypadá posmutněle, ale nesentimentální, tvrdá Kittyneuronila ani slzu. Vyskočí na nohy a oznámí, že jde vyvenčitJamieho. Odejdou a já se dál ztrácím ve svých pocitecha otírám si slzy. „Měli strašně krásnou setkávačku,“ zaskřehotám.

„Co je setkávačka?“ Peter leží na boku a  opírá se o loket. Vypadá tak rozkošně, že bych ho nejradši štípla do těch jeho tvářiček, ale radši to neřeknu nahlas. Už tak jenafoukaný dost.

„Romantická setkávačka ve filmu je, když se hlavníhrdina a hlavní hrdinka poprvé potkají, a je to vždycky strašně roztomilý a okouzlující. Podle toho poznáš, že skončí spolu. A čím roztomilejší, tím lepší.“

„Jako v Terminátorovi, když Reese zachrání SáruConnorovou před terminátorem a řekne: ‚Pojď se mnou, jestli chceš žít.‘ To je naprosto parádní hláška.“

„Jo, jasně, to se asi dá považovat za romantickousetkávačku... Já měla na mysli spíš jako třeba ve Stalo se jedné noci. To bysme si měli připsat na seznam.“

„Je to barevný, nebo černobílý?“

„Černobílý.“

Peter zaúpí a padne mezi polštáře.

„Škoda že my žádnou romantickou setkávačku nemáme,“ povzdychnu si.

„Skočila jsi na mě na školní chodbě a začala mě líbat. To podle mě celkem romantický je.“

„Ale to už jsme se znali, takže se to nepočítá,“ zamračím se. „Vždyť si ani nepamatujeme, kdy jsme se viděli poprvý. To je smutný.“

„Já si pamatuju, kdy jsem tě poprvé viděl.“

„Nene, ty kecko!“

„Hele, to, že ty si něco nepamatuješ, ještě neznamená, že si to nepamatuju já. Já si pamatuju hodně věcí.“

„Fajn, tak jak jsme se potkali?“ vypálím na něj. Jsem sijistá, že cokoli z něj teď vypadne, bude lež.

Peter otevře pusu a pak ji zas zaklapne. „Neřeknu.“

„Vidíš! Nevzpomínáš si.“

„Ne, ale ty si nezasloužíš to vědět, protože mi nevěříš.“

Zvednu oči v sloup. „Ty jsi vážně kecal.“

Vypnu televizi a pak si jdeme s Peterem sednout naverandu a pijeme ledový čaj, který jsem připravila už včera večer. Venku je chladno, ve vzduchu je pořád cítit trochu zimy,která se stále ještě hlásí o slovo, ale již brzy ji vystřídá jaro. Dřín v naší zahradě právě začíná kvést. Fouká lehký vánek. Klidně bych tu dokázala sedět celé odpoledne a sledovatpohupování větví ve větru a tanec listů.

Máme ještě chvíli, než bude Peter muset jít pomáhatsvojí mamce. Jela bych s ním, třeba bych stála za kasou, zatímco on by tahal nábytek, ale když mě s sebou Peter vzalposledně, jeho mamka se zamračila a prohlásila, že její obchod je místo na práci, a ne na „puberťácké muchlování“. Ne, že by mě Peterova mamka nepokrytě nesnášela – myslím, že ani skrytě jí nevadím –, ale ještě pořád mi neodpustila, že jsem se s Peterem loni rozešla. Chová se ke mně mile, ale je v tom nedůvěra, určitá obezřetnost. Je to takový pocit „počkáme a uvidíme“ – počkáme a uvidíme, jestli mému synovineublížíš znovu. Vždycky jsem si představovala, že s matkou svého prvního kluka budu mít skvělý vztah. Že spolu budemevařit večeře a popíjet čaj a svěřovat si tajemství, hrát scrabble za deštivých odpolední.

„Na co myslíš?“ zeptá se mě Peter. „Zas máš ten výraz.“

Kousnu se do rtu. „Kéž by mě tvoje mamka měla radši.“

„Vždyť tě má ráda.“

„Petere!“ probodnu ho pohledem.

„No fakt! Kdyby tě neměla ráda, tak tě přece nezve na večeři.“

„Zve mě na večeři jen proto, že chce vidět tebe, ne mě.“

„To není pravda.“ Vidím na něm, že tohle ho nikdynenapadlo, ale je na tom něco pravdy a on to ví.

„Chce, abysme se rozešli, než půjdeme na vysokou,“vyhrknu.

„To chce i tvoje ségra.“

„Ha!“ prohlásím. „Takže přiznáváš, že tvoje mamka chce, abysme se rozešli!“ Nevím, proč si připadám takvítězoslavně. Ta myšlenka je deprimující, i když mě napadla už dřív.

„Myslí si, že mít vážnej vztah, když jsme ještě tak mladý, není dobrej nápad. Ale s tebou to nemá nic společnýho. Řekl jsem jí, že když to nevyšlo jí a tátovi, tak to ještě neznamená, že my dva dopadneme stejně. Já nejsem jako můj táta. A ty nejsi jako moje máma.“

Peterovi rodiče se rozvedli, když chodil do šesté třídy. Jeho táta bydlí asi třicet minut jízdy od nás, s novou manželkou a dvěma malými syny. Peter o něm moc nemluví. Málokdy o něm jen tak začne. Letos se jeho táta zničehonic rozhodl, že se zkusí s Peterem usmířit – pozval ho na basket a navečeři k nim domů. Peter je zatím neprostupný jako zeď.

„Vypadá tvůj táta jako ty?“ zeptám se. „Teda, vypadáš ty jako on?“

„Jo,“ odpoví mi nečekaně. „Jo, lidi to říkaj.“

Opřu si hlavu o  jeho rameno. „Tak to musí bejt moc hezkej.“

„Dřív asi bejval,“ připustí Peter. „Ale já jsem teď užvyšší než on.“

Tohle máme s  Peterem společné  – on má jen mamku a já mám jen taťku. Podle něj jsem na tom líp, protože jsem přišla o mamku, která mě milovala, zatímco jeho táta je sice naživu, ale je to hajzl. To jsou jeho slova, ne moje.Částečně s ním souhlasím, protože já mám na mamku strašně moc skvělých vzpomínek, a on na tátu skoro žádné.

Třeba jak jsem vždycky po koupání před mamkou sedávala v tureckém sedu u televize a ona mi rozčesávala vlasy.Margot se u  toho hrozně vrtěla, ale já to měla ráda. Takovéhle vzpomínky mám nejradši – je to spíš pocit než vzpomínka. Je to jen ozvěna vzpomínky, rozmazaná, něžná, nicvýjimečného, všechno se to vpíjí do jediného okamžiku. Podobnávzpomínka je, jak jsme s mamkou vždycky odvezly Margot nahodinu piana a pak jsme si tajně dávaly zmrzlinu na parkovišti u  McDonaldu. S karamelem a jahodovou polevou a mamka mi dávala svoje oříšky, abych měla víc. Jednou jsem se jízeptala, proč nemá na zmrzlině ráda oříšky, a ona mi odpověděla, že je ráda má, ale já je miluju. A ona miluje mě.

Jenže navzdory těmhle krásným vzpomínkám, které bych za nic nevyměnila, vím, že i kdyby moje mamka byla hajzl, byla bych radši, kdyby tu byla. Doufám, že Peter si tojednou uvědomí.

„Na co myslíš teď?“ zeptá se Peter.

„Na mamku,“ odpovím.

Peter odloží skleničku, protáhne se a položí mi hlavu do klína. „Kéž bych ji mohl poznat,“ řekne a zvedne ke mně oči.

„Moc by ses jí líbil,“ pohladím ho po vlasech. „Myslíš,“ zeptám se váhavě, „že někdy poznám tvýho tátu?“

Peterovi přelétne po tváři mrak a já lituju, že jsem s tímzačala. „Toho poznat nechceš,“ odtuší. „Nestojí za to.“ Pak se ke mně přitulí. „Hele, možná bysme letos na Halloweenamohli jít za Romea a Julii. Na UVA lidi Halloween hodně řeší.“

Opřu se o sloupek. Chce změnit téma, to je mi jasné, ale přistoupím na to. „Takže bysme šli jako Leo a Clairez týhle verze?“

„Jo.“ Zatahá mě za cop. „Budu tvůj rytíř v lesklý zbroji.“

Prohrábnu mu vlasy. „Nechal by sis trochu víc narůstvlasy? A možná... odbarvil by sis je na blond? Jinak by si lidi mohli myslet, že jsi prostě jen rytíř.“

Peter se směje tak nahlas, že asi ani neslyší zbytek mojí věty. „Panebože, Coveyová. Jak to, že jsi tak vtipná?“

„Dělám si legraci!“ Ale jen napůl. „Ale víš přece, že beru kostýmy na Halloween vážně. Proč vůbec něco dělat, když do toho nechceš jít naplno?“

„Fajn, tak si třeba seženu paruku, ale nic neslibuju. Bude to náš první Halloween na UVA.“

„Já už jsem na UVA na Halloween byla.“ První rokpotom, co si Margot udělala řidičák, jsme vzaly Kitty na UVA na koledu. Ten rok šla za Batmana. Přemítám, jestli by tam chtěla jet znovu.

„Ne, myslím to tak, že konečně budeme moct jít nauniverzitní halloweenský párty. Jako doopravdy jít, nebudeme se tam muset plížit tajně. Ve druháku nás s Gabem vyhodili z párty bratrstva SAE, a to byl úplně nejtrapnější okamžik mýho života.“

Sjedu ho překvapeným pohledem. „Ty? Ty se přece nikdy necítíš trapně.“

„No, tak ten den jo. Snažil jsem se dát do řeči s  jednou holkou v kostýmu Kleopatry a pár starších kluků přišlo a prej ‚vysmahni odsud, ty zakrslíku‘, a  ta holka a  její kámoši se nám vysmáli. Blbci.“

Skloním se a dám mu pusu na obě tváře. „Já bych se tinikdy nevysmála.“

„Směješ se mi pořád,“ namítne. Zvedne hlavu a stáhne si mě k sobě, takže se líbáme vzhůru nohama, jako ve Spider­ ­Manovi.

„Vždyť to máš rád,“ zamumlám a Peter s úsměvempokrčí rameny.

4

Je první den týdne maturantů. V tomto týdnu je na každý

den zvolené nějaké téma. Dnešní téma je týmový duch školy,

takže mám na sobě Peterův lakrosový dres a dva copys vpletenou přízí ve světlemodré a bílé, barvách naší školy. Peter si

nabarvil obličej: z půlky modře, z půlky bíle. Když mě dnes

ráno přijel vyzvednout, při pohledu na něj jsem zaječela.

Dále máme v úterý návrat sedmdesátek, ve středupyžamový den, ve čtvrtek masky (to je jediný den, na který sedoopravdy těším) a v pátek vyrážíme na školní výlet.Hlasovalo se, jestli pojedeme do New Yorku nebo do Disneylandu, a New York vyhrál. Pojedeme tam pronajatým autobusem na prodloužený třídenní výlet. Je na to ideální doba, protože všichni čtvrťáci vyšilují kvůli přijímačkám na vysokoua čekají na výsledky, takže trocha rozptýlení nám přijde víc než vhod. Tedy kromě těch, kdo si podali včasnou přihlášku a už vědí, kam je vzali, jako třeba Peter nebo Lucas Krapf, který jde na Univerzitu Sarah Lawrencové. Většina mýchspolužáků půjde na vysoké školy v našem státě. Jak vždycky říká naše studentská poradkyně paní Duvallová: K čemu vám je bydlet ve Virginii, když toho nevyužijete a nejdete na tynejkvalitnější univerzity, co tu máme? Podle mě je hezké, že nás spousta zůstane ve Virginii a nerozprchneme se do všech světových stran.

O polední přestávce jdeme s Peterem do jídelny na oběd. Náš vokální sbor právě zpívá serenádu jedné holce zetřeťáku. Je to písnička „Will You Still Love Me Tomorrow?“, ale sbor si slova pozměnil a zpívá místo toho: „Půjdeš se mnou na ples, Gino?“ Zastavíme se a chvíli posloucháme a pak si stoupneme do fronty. Maturitní ples je až za pár měsíců, ale lidé už začali s pozvánkami. Tu nejpůsobivější předvedlminulý týden Steve Bledell, když se naboural do počítačovéhoprogramu na školní hlášení a místo každodenních hlášení se ze všech reproduktorů ozývalo: „Půjdeš se mnou na ples, Liz?“ Školním ajťákům trvalo dva dny, než přišli na to, jak toopravit. A  Darrell dneska ráno naplnil Pammyinu skříňku červenými růžemi a  na dveře vytvořil z  okvětních lístků nápis PLES? Školník ho za to pěkně seřval, ale fotky na Pammyině Instagramu vypadají fantasticky. Nevím, co má v plánu Peter. Jeho na velká romantická gesta moc neužije.

Ve frontě se Peter natahuje po brownie a já honapomenu. „To si neber, přinesla jsem sušenky,“ a Peter se zaraduje.

„Dáš mi jednu hned?“ zeptá se nadšeně. Vytáhnu z kapsy krabičku a Peter si hrábne po sušence. „Pojďme je sníst sami a s nikým se nedělit.“

„Pozdě,“ zasměju se, protože naši kamarádi už si nás všimli.

Darrell cestou ke stolu zpívá: „Pro její sušenky šel bych světa kraj.“ Položím krabičku na stůl a  kluci se přetahují, rvou si sušenky navzájem z rukou a cpou si je celé do pusy.

Pammy se povede jednu ukořistit. „Jste jak zvířata.“

Darrell zakloní hlavu a vyrazí ze sebe zvířecí skřeka Pammy se zahihňá.

„Ty jsou skvělý,“ vzdychá Gabe a olizuje si z prstůzbytky čokolády.

„Jsou v pohodě,“ odvětím skromně. „Jsou dobrý, ale neúplně úžasný. Nejsou dokonalý.“ Odlomím si kousek z Peterovy sušenky. „Nejlíp chutnají, když jsou čerstvě vytažený z trouby.“

„Přijdeš prosím někdy ke mně a napečeš mi sušenky, abych věděl, jak chutnají čerstvě vytažený z trouby?“ Gabe sezakousne do další a blaženě zavře oči.

Peter chňapne po další sušence. „Přestaň žrát sušenky mojí holky!“ Ještě po roce mě stále rozechvívá, když Peter řekne „moje holka“ a já vím, že to jsem já.

„Jestli se tím svinstvem budeš cpát dál, naroste ti pupek,“ dobírá si ho Darrell.

Peter si ukousne další sousto, nadzvedne si tričkoa polácá se po břiše. „Pekáč buchet, zlato.“

„Ty máš ale štěstí, Large,“ řekne Gabe.

Darrell zavrtí hlavou. „Ne, to Kavinský má štěstí.“

Peter zachytí můj pohled a mrkne na mě a mně serozbuší srdce.

Mám pocit, že až budu ve Stormyině věku, tyhleobyčejné každodenní okamžiky budou to, na co budu vzpomínat: Peter, jak se skloněnou hlavou kouše do sušenky, paprsky slunce dopadající do jídelny oknem a odrážející se od jeho hnědých vlasů, jeho pohled.

Po škole má Peter trénink, takže sedím na tribuněa dělám úkoly. Peter je jediný z kluků v týmu, který jde nauniverzitu s prvoligovým mužstvem, a trenér White už teďnaříká, co bez něj bude dělat. Já lakrosu moc nerozumím, ale vím, kdy fandit a kdy bučet. Hlavně se mi ale líbí se dívat, jak Peter hraje. Myslí si, že z každé jeho rány padne branka, a většinou to tak je. Taťka teď oficiálně chodí se slečnou Rothschildovou, už od loňského září. Kitty je bez sebe nadšením, při každépříležitosti všem vykládá, jak to zařídila ona. „Byla to součást mýho velkýho plánu,“ vychloubá se. Musím uznat, že ta holka má vizi. Koneckonců se postarala i o to, abychom se s Peterem přese všechny problémy dali znovu dohromady, a teď jsme spolu a zamilovaní.

Na to, že toho nemají moc společného, jsou taťka seslečnou Rothschildovou překvapivě dobrý pár. (Taky trochu jako Peter a  já.) Blízkost opravdu hraje hodně velkou roli. Dva osamělí sousedé, Netflix, dva psi, lahev bílého vína.Podle mě je to krásné. Teď, když má taťka slečnuRothschildovou, jeho život je mnohem akčnější. Pořád spolu někam chodí, něco podnikají. Třeba jdou v sobotu ráno na túru, ještě dřív, než se kdokoli vzbudí, a sledují východ slunce. Netušila jsem, že taťka bude tak rád chodit na pěší túry, ale opravdu ho to baví. Chodí spolu na večeře, do vináren, setkávají se s přáteli slečny Rothschildové. Jasně, taťka má pořád rád, když může zůstat doma a podívat se na nějaký dokument, ale teď, když jsou spolu, je jeho svět mnohem bohatší. A už není takosamělý. Nikdy za těch osm dlouhých let, co umřela maminka, jsem neměla pocit, že by byl osamělý, ale teď, když vidím,kolik má najednou energie a co všechno podniká, vidím, žemusel být. Slečna Rothschildová k nám několikrát týdně chodí na večeři, a teď už nám dokonce připadá divné, když s námi nesedí u stolu, s tím svým sytým, hrdelním smíchema skleničkou bílého vína vedle taťkovy sklenice s pivem.

Večer, když po jídle donesu jako dezert sušenkya zmrzlinu, se táta zašklebí. „Už zase sušenky?“ vymění sivýznamný pohled se slečnou Rothschildovou. Pak si lžící nabere na sušenku vanilkovou zmrzlinu. „Poslední dobou pořád něco pečeš,“ prohodí. „Nejspíš jsi nervózní z toho čekání nadoisy z univerzit.“

„To s tím nemá co do činění,“ informuju ho. „Jen sesnažím zdokonalit svůj recept na čokoládový cookies. Mělibyste mi spíš bejt vděčný.“

„Já vím,“ začne taťka. „Někde jsem četl studii o tom, že pečení je svým způsobem terapie. Psali tam, že jeblahodárné odměřovat si přísady a tvořit. Psychologové tomu říkají behaviorální aktivace.“

„Hele, každému pomáhá něco jiného,“ prohlásí slečna Rothschildová, ulomí si kousek sušenky a hodí si ho do pusy. „Třeba já chodím na spinning do SoulCycle a tam vždynajdu vnitřní rovnováhu.“ Kdyby to slyšela Margot, protočila by oči. Slečna Rothschildová mě jednou na spinningvzala – pořád jsem vypadávala z rytmu a snažila se ho zase najít, ale marně. „Laro Jean, musíš zase někdy jít se mnou. Máme nového instruktora, hraje samé oldies písničky. Určitě se ti to bude líbit.“

„Kdy s tebou můžu jít já, Tree?“ zeptá se Kitty. Tak teď slečně Rothschildové říká. Pro mě to je pořád slečnaRothschildová a občas se ještě pletu, ale jinak se snažím na tomyslet a oslovovat ji Trino.

„Až ti bude dvanáct,“ odpoví slečna Rothschildová.„Taková jsou v SoulCycle pravidla.“

Nemůžu uvěřit, že Kitty už je jedenáct a mně budev květnu osmnáct. Čas tak strašně rychle letí. Zalétnu očimak taťkovi, který se na Kitty smutně usměje a pak se podívá na mě. Vím, že mu hlavou běží totéž co mně.

Zachytí můj pohled a začne zpívat „Laro Jean, ničím se netrap“ a snaží se co nejlépe napodobit Stevieho Wondera. Všichni zaúpíme. Taťka se zakousne do svéhozmrzlinového sendviče. „Tvrdě jsi dřela,“ řekne. „Všechno dopadne tak, jak má.“

„UVA tě nemůže odmítnout, ani omylem,“ přizvukuje mu slečna Rothschildová.

„Zaťukat na dřevo,“ řekne Kitty a poklepe klouby nadesku stolu. „Ty taky,“ vyzve mě.

Poslušně taky zaklepu. „Proč se vůbec klepe na dřevo?“

Taťka ožije. „Tenhle zvyk vlastně vychází z řeckémytologie. Podle řeckých bájí žily ve stromech dryády, a lidé je tak žádali o ochranu. Proto se klepe na dřevo: Zajišťuješ si tím ochranu, abys nepokoušela osud.“

Teď si vyměníme pohled já, Kitty a slečna Rothschildová. Taťka je tak nudný patron a slečna Rothschildová vedle něj působí tak mladě, i když taťka zas o tolik starší není.A přesto jim to klape. Večer nemůžu usnout, a  tak si znovu procházím svoji přihlášku. V mimoškolní činnosti se mi nejlíp vyjímá mojepráce v  Belleview a  stáž v  knihovně, na které jsem byla loni v  létě. Z  přijímacího testu jsem měla víc bodů, než je na UVA průměr. Margot měla jen o čtyřicet bodů víc a dostala se. Z testu z amerických dějin vyšší úrovně jsem mělajedničku. Znám lidi, kteří se na UVA dostali i  s  horšími přihláškami.

Doufám, že zazářím i díky svojí eseji. Psala jsemo mamce a o sestrách, o tom, jak nás mamka ovlivnila – když byla ještě naživu i potom, když už s námi nebyla. Paní Duvallová říkala, že to byla nejlepší esej, co kdy četla, ale paníDuvallová měla vždycky slabost pro holky Songovky, takže kdo ví.

Ještě pár minut se převaluju a nakonec prostě jen skopnu peřinu a vstanu z postele. Sejdu do kuchyně a začnu siodměřovat přísady na čokoládové cookies.

5

Je čtvrtek, den, kdy jdeme do školy v maskách, den, nakterý se těším celý týden. Peter a  já jsme naše kostýmy řešili

pořád dokola celé hodiny. Já chtěla, abychom šli jakoAlexander Hamilton a  Eliza Schuylerová, ale musela jsem to

vzdát, když jsem zjistila, kolik peněz by stálo si takhlenarychlo vypůjčit kostýmy z koloniálního období. Ale možnost

jít v nějakém společném kostýmu mám asi na celém chození

s Peterem nejradši. Tedy kromě líbání, vození autema Petera sa motného.

Peter chtěl jít za Spider -Mana a já abych si vzalačervenou paruku a byla za Mary Jane Watsonovou, jednak proto, že už kostým Spider -Mana má, ale hlavně proto, že jez lakrosu hodně namakaný a proč lidem nedat, co si přejí? To jsou jeho slova, ne moje.

Nakonec jsme se rozhodli jít jako Tyler Durdena Marla Singerová z Klubu rváčů. Vlastně to napadlo mojinejlepší kamarádku Chris. Dívali jsme se s Chris a Kitty na Klub rváčů u nás doma a Chris zničehonic povídá, že já a Kavinský bychom měli jít za tyhle pošahance. Tvrdila, že to pro ostatní bude pořádný šok – hlavně kvůli mně. Nejdřív se mi to moc nezdálo, protože Marla není asijská postava a  já vždycky chodím jen za asijské postavy, jenže pak Peterova maminka našla na bleším trhu červenou koženou bundua všechno to do sebe tak nějak zapadlo. Mně půjčí oblečení slečna Roth schildová, protože dospívala v devadesátých letech.

Ráno slečna Rothschildová dorazí k nám, ještě než jede do práce, aby mi pomohla s kostýmem. Sedím u  kuchyňského stolu, na sobě mám její černé šaty se špagetovými ramínky, mohérový svetr a  paruku, kterou mi Kitty nadšeně cuchá, aby vypadala co nejšíleněji. Neustále se po ní oháním, když ke mně natahuje ruku s tužidlem, a Kitty namítá: „Ale takhle to vypadalo!“

„Máš štěstí, že nedokážu nic vyhodit,“ usměje se slečna Rothschildová a  srkne si kávy ze svého termohrnku. Sáhne do tašky a hodí mi černé boty na vysokánské platformě. „Když mi bylo ke dvaceti, Halloween jsem zbožňovala. Byla jsem královna kostýmů. Je na čase, abys převzala žezlo, Laro Jean.“

„Pořád můžeš bejt královna,“ ujistím ji.

„Ne, chodit v kostýmech je spíš pro mladé. Kdybych teď šla za sexy Sherlocka Holmese, vypadala bych leda takzoufale.“ Načechrá mi paruku. „To nevadí. Už je to za mnou.“ Pak se obrátí na Kitty. „Co tomu říkáš? Ještě trochutmavého očního stínu, co?“

„Zase to nesmíme přehnat,“ strachuju se. „Přece jen jdu do školy.“

„Jediným účelem kostýmu je to přehnat,“ odvětínonšalantně slečna Rothschildová. „Hlavně si udělej hodně fotek, až přijdeš do školy. Pošli mi je, abych se mohla svým dílem pochlubit kamarádkám. Těm se to bude líbit... Jejda, když už jsme u toho... kolik je hodin?“

Slečna Rothschildová neustále chodí pozdě, čímž taťku vytáčí k  nepříčetnosti, protože sám vždycky chodí o  něco dřív. A přesto!

Když pro mě Peter přijede, vyběhnu ven, otevřu dveře auta a zaječím. Má blond vlasy!

„Panebože!“ vřeštím a vjedu mu rukou do vlasů. „Ty ses odbarvil?“

Peter mi věnuje jeden ze svých samolibých úsměvů. „To je jen sprej. Sehnala mi ho mamka. Můžu ho použít, až budeme na Halloweena dělat Romea a Julii.“ Sjede mě pohledem od hlavy až k patě. „Ty boty se mi líbí. Vypadáš sexy.“

Cítím, jak se mi žene horkost do tváří. „Ale nekecej.“

Peter vycouvá z naší příjezdové cesty a u toho po mněještě naposledy střelí pohledem. „Ale je to pravda.“

Strčím do něj. „Jen říkám, hlavně aby lidi pochopili, za koho jdu.“

„To mám pořešený,“ ujistí mě.

A vážně má. Když procházíme chodbou, pustí na mobilu nahlas písničku „Where Is My Mind?“ od Pixies, a lidi nám dokonce tleskají. Nikdo se mě neptá, jestli jsem nějakápostava z manga komiksu. Po škole spolu ležíme na gauči. Peter má nohy přehozené přes opěradlo a na sobě stále svůj kostým. Já už jsem se převlékla. „Ty máš vždycky tak roztomilý ponožky,“ řekne a zvedne mi pravou nohu. Ponožky, které mám právě na sobě, jsou šedé s bílými puntíky a žlutými medvědími hlavičkami.

„Ty mi posílá prateta z Koreje,“ pochlubím se. „V Koreji mají ty nejroztomilejší věci, víš?“

„Poprosíš ji, aby poslala i  nějaký ponožky pro mě? Ne medvědy, ale třeba tygry. Tygři jsou cool.“

„Na takovýhle ňuňu ponožky máš moc velký nohy. Hned by se ti z nich vyklubaly palce. Víš ty co, určitě bych ti mohla najít nějaký ponožky, co ti padnou, třeba... v zoo.“ Peter se posadí a začne mě lechtat a já zalapám po dechu. „Vsadím se  – že pandy nebo gorily  – musí mít něco na nohy, aby jim v zimě... nebyla zima. Možná mají i něco protismradlavým nohám.“ Vyprsknu smíchy. „Přestaň... přestaň mě lechtat!“

„Tak si přestaň dělat srandu z  mejch nohou!“ Zabořím ruku do jeho podpaží a zuřivě ho šimrám. Jenže tímhlechvatem jsem sama odkryla svoje citlivá místa.

„Dobře, dobře, mír!“ křičím. Peter přestane a  já předstírám, že jsem taky přestala, ale ještě ho rychle pošimrám v podpaží a Peter ze sebe vyrazí vysoké, nepeterovskévyjeknutí.

„Řekla jsi mír!“ oboří se na mě. Oba přikývnemea udýchaně se skácíme na gauč. „Fakt si myslíš, že mi smrdí nohy?“

Ne. Líbí se mi, jak Peter voní po lakrosovém zápase – jako pot a tráva a on. Ale ráda si z něj utahuju, abych alespoň na chviličku viděla v jeho tváři ten nejistý výraz. „No, víš jak, když máte zrovna zápas...“ odpovím a Peter se na měznovu vrhne a pak se smíchem zápasíme, dokud nepřijde Kitty s tácem, na kterém si nese sýrový sendvič a sklenicipomerančového džusu.

„Jděte si s tím nahoru,“ napomene nás a uvelebí se na podlaze. „Tohle je veřejnej prostor.“

Vymotám se z Peterova sevření a probodnu ji zlostným pohledem. „Neděláme tu nic nepřístojnýho, Katherine.“

„Tvoje ségra tvrdí, že mi smrděj nohy,“ postěžuje si Peter a jednu nohu k ní natáhne. „To kecá, že jo?“

Kitty ji loktem odstrčí. „Já ti nohu očuchávat nebudu.“ Otřese se odporem. „Vy jste fakt ujetý.“

Vyjeknu a hodím po ní polštářem.

Kitty se zhrozí. „Máš štěstí, žes mi neshodila džus!Kdybys zase polila koberec, táta by tě zabil. Pamatuješ si na tu nehodu s odlakovačem?“ dodá významně.

Peter mi prohrábne vlasy. „Nemehlo Lara Jean.“

Odstrčím ho. „Já nejsem nemehlo. To ty jsi zakopl o svoje vlastní nohy, když ses tuhle u Gabea snažil dostat k pizze.“

Kitty se zahihňá a Peter po ní hodí polštář. „Proč se vy dvě proti mně vždycky spiknete?“ zařve.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist