
sleva
Kniha:
Návrší
Autor:
Vít Slíva

Nakladatelství: | » HOST |
Médium / forma: | Tištěná kniha |
Rok vydání: | 2014 |
Počet stran: | 99 |
Rozměr: | 185,0x122,0x10,0 mm |
Vydání: | 1. vyd. |
Skupina třídění: | Česká poezie |
Hmotnost: | 0,179kg |
Jazyk: | česky |
Vazba: | Brožovaná bez přebalu lesklá |
Datum vydání: | 201404 |
Nakladatelské údaje: | Brno, Host, 2014 |
ISBN: | 978-80-7491-158-3 |
EAN: | 9788074911583 |
"Návrší" je pro Víta Slívu posvátným a mýtickým místem, kde se může zastavit a tvořit, kde lze přemýšlet o vztahu člověka k přírodě, o uplývajícím čase, jenž je vymezený a svou přítomností soustavně přípomíná předky, kteří již definitivně odešli do říše zemřelých. Všechna tato témata ve Slívově interpretaci mezi sebou navzájem komunikují, jsou řazena do jakéhosi hypotetického rejstříku, jenž z pozice básnického subjektu zkoumá to, co bylo odcizeno a zmizelo, co však přesto v některých okamžicích setrvává a odráží se v dnešku, i když už v jiném pojetí a významu. Jedním ze zásadních autorových námětů zůstává v této sbírce konečné účtování, spočívající v polemice s majestátem smrti, která je tu obměňována a až pohansky zaklínána v mnoha podobách. Slíva si uvědomuje, že kolem něho obchází "strach, že už se nerozední" a na poznání, že on sám se z vitálního muže zvolna stává chřadnoucí a stárnoucí lidskou schránkou, reaguje slovy: "Jen se tak loučím, / se vším, co jsem byl, / se vším, co bylo se mnou." Jedenáctá sbírka současného českého básníka je symbolickým pojednáním o neúprosnosti času a smyslu lidského života.
Vít Slíva je už v povědomí současné české poezie zapsán dostatečně jasně a čitelně. Jako básník holanovské inklinace, věcí, jež míjejí, jako autor vysokých nároků, v mnohém i jako opěvovatel svého rodného Slezska, básník návratů, velký kontemplátor času, též jako básnický virtuóz s nesmírně širokým výrazovým rejstříkem — minimalista i rapsodik, bravurní cizelér slova i robustní rabiát, poeta doctus i běsovité chlapisko.
Půdorys tohoto všeho zůstává víceméně zachován. Přibylo však moudrosti zralého věku, což se projevuje v tom, že báseň se autorovi stěhuje stále víc a víc od slov k významům, tj. z textu do jeho předpolí i „zápolí“. Gnóma, paradox, tedy uzly několika málo slov — a je hotovo. Hodně básní je psáno pod tlakem chvíle, příležitosti. Čas tu však dostává podobu dvojjedinou. V našich duších jako by tedy stále tikaly dvojí hodinky: ty, jež nás nutí evidovat další a další ztráty, a ty, v nichž sami sebe situujeme k něčemu, co nepomíjí. Těmi prvními měříme čas dozadu, těmi druhými nahoru: „Co je to nad tebou za mraky? // Zázraky, samé zázraky…“ A poezie ve svém nejvýsostnějším výměru — toť u Slívy milostivé setkání jednoho i druhého času… nebo možná ještě spíše zrcadlení jednoho v druhém.