načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Návrat Krále Šumavy - David Jan Žák

Návrat Krále Šumavy

Elektronická kniha: Návrat Krále Šumavy
Autor:

Román o Josefu Hasilovi Životopisný román o nepolapitelném převaděči, který se stal předobrazem Krále Šumavy, vychází z jeho vlastních vzpomínek, svědectví pamětníků i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 93.7%hodnoceni - 93.7%hodnoceni - 93.7%hodnoceni - 93.7%hodnoceni - 93.7% 90%   celkové hodnocení
17 hodnocení + 4 recenze

Specifikace
Nakladatelství: LABYRINT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 396
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-6039-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Legendy a zkazky o nepolapitelném Josefu Hasilovi se v polovině dvacátého století šířily na obou stranách šumavského pohoří. Hasil se vzhledem ke svému věčně mladistvému vzezření zjevoval ve vyprávění starousedlíků jako "démon s chlapeckou tvaří", jehož schopnosti s každým dalším činem dostávaly až nadpřirozené rozměry. Největší předností muže, který pracoval paradoxně nejdřívě jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, byla však důvěrná znalost krajiny, v níž se narodil a kde vyrůstal. Při převádění osob, jimž hrozilo v tehdejším Československu pronásledování, uvěznění, mučení a mnohdy i trest smrti, při doručování šifrovaných zpráv a informací i při další agenturní činnosti využíval Hasil precizní znalost terénu, unikal z nastražených léček a pastí, takže v představách "mladých strážců hranic" se doslova změnil v mýtickou postavu, kterou nelze žádným způsobem zadržet. Na druhé straně však Hasilova aktivita přinesla i spoustu zatčených a postižených spolupracovníků i tvrdé represe proti členům jeho rodiny, z nichž někteří zaplatili za jeho skutky nejvyšší daň. Rozsáhlý životopisný román jihočeského prozaika a básníka, odehrávající se především v ponurých padesátých letech minulého století, je příběhem legendárního "Krále Šumavy", převaděče a agenta-chodce Josefa Hasila.

Popis nakladatele

Román o Josefu Hasilovi Životopisný román o nepolapitelném převaděči, který se stal předobrazem Krále Šumavy, vychází z jeho vlastních vzpomínek, svědectví pamětníků i archivních dokumentů. Jedná se o dosud nejrozsáhlejší literární rekonstrukci příběhu muže, který po válce nejprve pomáhal chránit hranici v policejní uniformě tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, aby se po únoru 1948 stal jeho nejobávanějším soupeřem. Kniha zachycuje nejen výjimečný lidský osud, ale rovněž dramatické události spojené se vznikem nechvalně známé železné opony. Josef Hasil, který dnes žije na předměstí amerického Chicaga, v roce 2001 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za hrdinství.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Jan Žák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



ABZ.cz 2013-04-03
Rozhovor s autorem si poslechněte zde http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/david-jan-zak-pri -psani-navratu-krale-sumavy-jsem-zjistil-ze-n eexistuje-cerna-a-bila--1193964
reagovat
 
Karina 2013-03-19 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Nejlepší kniha za poslednich
10 let. Není třeba číst knihy ani Ludluma, ani Forsyta či Forbese stačí se podívat na tuto knihu.
reagovat
 
Hudeček 2013-01-03 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Přidávám se ke Zdeňkovi, sám téhož jména, jen mě bude za pár dní 81. Zberchám se a tu radvanickou cestu si ještě vyzkouším s vnoučaty a kamnarády z Pošumavské jižní dráhy, tam mi všichni říkají děda
reagovat
 
Zdeněk 2012-12-28 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Dostal jsem k Vánocům a úžasný lidský příběh.Četl jsem s mapou Šumavy v ruce.Přesto že je mi 60 a měl jsem se dobře, tak z dnešního pohledu volných hranic naprosto stupidní doba, ale bohužel o tom rozhodovali jinde než na krásný Šumavě.
reagovat
 
Ondra 2012-12-10 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Výborná knížka..jedna z nej co jsem poslední dobou četl..vřele doporučuji..
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Jan Žák

Návrat

Krále

Šumavy

román o Josefu Hasilovi

LABYRINT


Tátovi

Copyright © David Jan Žák, 2012

Czech edition © Labyrint, 2012

ISBN 978-80-87260-39-5


část

první

NA ČÁŘE


9 /

POMALU PROJÍŽDÍ ŽELEZNOU RUDOU a  mizí

v temném stínu lesa. Cestuje z Prahy až sem k šumavským

kopcům. Bez zastávky. Žádná z hlídek SNB si nedovolízvednout plácačku a prohledat kufr i prostor pod sedadly, ani

legitimovat pasažéry. Diplomatické vozy policisténechávají projet až k hranicím. Zatím. Pokud by však oba muži –

Egon Brodský a jeho průvodce Gerard Morgan, diplomat

z amerického velvyslanectví – jeli civilním autem nebovlakem, kontrole by se nevyhnuli. Egon by musel v ostrém

světle lampy, která by stála na stole vyšetřovatele Státní

bezpečnosti, dlouze vysvětlovat, co ho dovedlo v doprovodu

nepřítele až sem, na samý okraj světa, za nímž už je jen špína

imperialistických štváčů, co chystají další světovou válku.Podobných výkřiků proti Západu jsou teď plné noviny. Nikdo

by mu nevěřil, že vyrazil s americkým špionem na výlet,

aby zjistili, dá-li se na šumavských stráních lyžovat. Mladá

socialistická společnost se teprve rodí, společnost poddiktaturou proletariátu, pod taktovkou Stalinovy Moskvy.

Dnes ráno Egon potkává ministra zahraničí JanaMasaryka. Masaryk je jako vždy ironický a srší vtipem. Ani ve snu Egona nenapadne, že je jedním z posledních lidí, kteří s tímto mužem hovoří mezi čtyřma očima. Zítra ráno najdou ministrovo tělo oblečené v pyžamu pohozené pod jedním z oken Černínského paláce. Za dvanáct dní se Egon zhroutí do křesla v pracovně seržanta americké výzvědné služby Kurta Tauba alias Franka Taylora. Až tady si uvědomí, jaký osud by ho čekal, kdyby byl zůstal a neutekl.

Stíny stromů se dlouží. Slunce mizí za horizontem. Ochlazuje se. Jen bílé vršky kopců září. Poslední paprsky

/ 10

se od nich odrážejí a oslepují. Roztrhaná mračna visínehybně.

Údolí popelaví. Temné modrofialové lesy se táhnou po celém horizontu a vytvářejí magickou kulisu. Vůzzastavuje na lesní cestě. Splývá s černajícími křovisky.

Zadní dveře vozu se nesměle otevřou. Objevuje se pevná kožená bota a nohavice. Egon vystoupí. Lehce sis Morganem kývnou na rozloučenou. Vůz zacouvá, otočí se a zmizí.

Egon si matně vzpomíná na své váhání, na náhlénutkání otočit se ke všemu zády, neutíkat, nechat se chytit a soudit za něco, co nikdy nespáchal.

Naivně se v té chvíli domnívá, že by se mohl bránit, že by ho nechali, aby se obhájil, že by ho poslouchali. Soudruzi, do dnešního rána přátelští a solidární. Cítí se zneužitý a podvedený. Podvedený komunistickou stranou,samotným jejím předsedou Gottwaldem a jeho nohsledy.

Musí jim to říct! Musí! Zamíří proto na zpáteční cestu. Zajde na stanici SNB a přihlásí se. Bez boje neodejde.

Vykročí. V tu chvíli spatří postavu u kraje lesa. Střízlík. Vysoký snad metr šedesát, víc ne. Egon se lekne. Muž je v uniformě SNB. Rentgenuje ho svýma zapadlýma očima. Svítí z temných prohlubní jak žárovičky. Jsou zarudlé. Asi se dnes v noci nevyspaly. Jde pomalu. Egon se před ním cítí jak myš chycená na konci labyrintu.

„Jen na mě hezky počkejte! Chci s váma mluvit!“vykřikne strážce nového poúnorového pořádku a jeho hlas se do Egonových uší nepříjemně zabodne.

Je už blízko. Nepospíchá. Jistý si svou věcí, svounadřazeností. Stojí teď rozkročený těsně před Egonem, kterýpohraničníka převyšuje o celou hlavu, přesto se cítí pod psa. Zase ta myš, tentokrát vmáčknutá do kouta. Přimhouří oči, snad aby ho ten propalující pohled nesežehl. Muž, vlastně mladík – snad čtyřiadvacetiletý, schovanýv anonymitě uniformy. Jeho pohled nedůvěřuje, pátrá v Egonových / vráskách kolem očí. Trochu šilhá. Na tváři třídenníneholené strniště s mapkami holé kůže, kde vousy ještě neraší. Z jeho šatů čpí pot a kasárenská zatuchlost.

„Sakra, z dálky jste vypadal jak ňákej mladík.“

„Teď už ne?“ zmůže se Egon na nenápadný odpor.

„Teď ne! Kurva, chlape, kam jste se to nechal dovézt? Vy chcete vzít čáru přes kopečky, že jo?!“

„Ne, to ne!“

„Do prdele, nelakujte mě! Nejsem včerejší, jasný?“

„Jsem členem komunistické strany...“

„To sem já taky! A co má bejt?“ lže esenbák. On rudou knížku nemá, ani po ní netouží.

„Tady mám doklady. Jsem z  ministerstva zahraničních věcí a právě se vracím. Rád bych byl do noci zpátky v Praze...“

„Kolik jste za ty falešný papíry zacáloval, he?“

„Falešný papí...“

„Hele, chlape! Strčte si je třeba do prdele, mně jsou ukradený. Radši vodtud zmizte! Ale fofrem. Pořád nahoru. Za ňákejch dvacet minut vylezete z lesa, tam bude úvozová cesta a po ní jděte do kopce, jasný? Hejbněte kostrou. Do půl hodiny tudy projde hlídka. Až dorazíte k rozcestía uvidíte železnej kříž, tak jste v suchu. Tam je americká zóna. Teď už padejte a nezaclánějte!“

„Proč?“ zeptá se užasle Egon.

„Co proč?“

„Proč mi pomáháte?“

„Nejsem ve službě. Sloužím jinde, dál na východ, ve Zvonkový. Tady jsem soukromě .“

Mladíkova ústa se křivě usmějí a oči se zas rozhoří.

„Mám krátkou dovolenou. Tak už zdrhejte, sakra!“

„Dobře, už jdu. Jenom... komu můžu poděkovat? Jak se jmenujete?“

„Copak mý jméno někoho zajímá?“

/ 12

„Zajímá... Mě... Třeba se vám budu moct někdyrevanšovat.“

„To pochybuju... Dobrá. Jsem ňákej Hasil. Pepa Hasil. A teď už fakt zmizte, než se naseru a sundám kvér.“ STOJÍ U MALÉHO OKNA a pozoruje palouk zahájovnou. Přes zimu se sem stahují jeleni. Ve vysokých závějích těžko hledají potravu, sníh jim sahá až po břicha, proto na úzký dřevěný parapet dává každé ráno jablka, malá zakrslá pláňata, co rostou všude kolem opuštěných chalup.

Přicházejí až k oknu a hladově jí berou jablka přímo z dlaně. Už si na ni zvykli, na její zvláštní pach. Vonímlékem a skořicí.

Muž je od úsvitu do soumraku pryč, často i přes noc, buď vysedává na posedu, nebo v hospodě ve městě, a žena je sama.

Je jí devětatřicet a nemá děti. Nikdy je mít nebude.

Odvrátí se od okna a odbelhá se ke stolu. Noha zas bolí. Jako by v ní měla střepinu. Bude změna počasí, cítí ji v kostech. Jaro. Za měsíc? Za týden? Na Šumavě přichází jaro zvolna, pomalu a táhle, ale pak je najednou tady a vy se ani nestihnete rozkoukat – a je pryč, pohlcené létem, které taky tak rychle spolkne podzimní pestrobarevné listí, plískanice a nakonec vše schlamstne mrazivý sníh. Půlroční zima. Od listopadu do dubna. Mrtvá zima. Černá a bílá. Bílá a černá. Fialová.

Pohledem zavadí o stromy se zvrásněnou kůroua s pokřivenými větvemi, připomínají stařeny postavené do sněhu, jako by přimrzly a nemohly jít dál. Rašelinově černé paragrafy, nachýlené do stran, jak se do nichopírají vichry. Jabloně – poslední svědci, že kolem žili lidé.

Většina chalup v okolí po válce osiřela. Je v nich ledová zima. Rozbité okenní tabulky, vyvrácené z pantů mlátí ve / větru do kamenné podezdívky. Dveře plačtivě vržou, jako když se mrouská kočka. Střechou zatéká. Zlatokopové, kteří tudy od pětačtyřicátého procházejí, stačí většinu z nich vydrancovat. Vytrhat prkna podlah. Může být pod nimi zapomenutý rodinný poklad. Šperky. Stříbrnépříbory. Jen pár z nich se zastaví a pomalu zapouští kořeny.

Manžel, hajný, dříve veselý, i za války, kdy nebyldůvod k radosti, ale dnes je zachmuřený, nemluvnýsamotář. I v hospodě sedává sám, pije sám.

Odkdy? Od chvíle, kdy vyhráli komunisté volbya dostali se k moci. Teď už nemluví vůbec. Nikdy jimnevěřil, tak proč by měl teď? Zpočátku se kvůli tomu hádají. Ona nadšená změnou, novými možnostmi, opilásovětským Ruskem, osvobozením. On skeptický. Pak Jaromír rozbije sváteční sadu porcelánových hrníčků po babičce a s mluvením je amen. Teď kolem sebe procházejí dva stíny. Smutné, tiché. Dva duchové z rozdílných vesmírů a mezi nimi mlha.

Pajdavě přejde od stolu zpátky k oknu a dívá se na bílou skvrnu sněhu táhnoucí se až k lesu. Stromy splývajív jediné modrozelené stěně, nehybné hranici mezi lidským světem a světem zvířat.

Ona stojí a připadá si jak ta jabloň, jak starý nachýlený strom s holou korunou, umrtvený, vyčkávající na jakýsi zázrak, na probuzení.

Jsou to už dva roky, uvědomí si, co Němci odešli.Odtáhli! Museli. Zavinili válku, tak ať platí!

A oni zaplatili, nechali na české straně Šumavy všechno, statky, pole, skříně i nádobí, a mizeli pomalu za kopec do Bavorska. Brzy zaplatí i rozdělením své země na dvě části – východní a západní. Němci, kteří k životu potřebují les; štíhlé rovné stromy tyčící se k nebi, co strom to voják; jednu velkou armádu. Zanedlouho budou mít dvěpostavené proti sobě, každou na jiné straně rozdělené Evropy.

/ 14

Myšlenky se dál honí hlavou, ale s příchodem tolikočekávaných, jindy plachých jelenů se rozptylují a mizí.

Nejdřív se objeví šestnácterák Karel. Pojmenuje hopodle učitele Karla Kuthana ze Železné Rudy. Učitel je taky šestnáctkrát paroháčem. Svého paroží si ale na rozdíl od jelena není vědom. Chodí bezstarostně po městě a napotkání vykládá, jak strana se všemi zloději a příživníkyzatočí. Každý druhý je podle něho imperialistickým zlořádem, na kterého brzy dojde. „Gottwald to tak nenechá! Ještě mu budeme líbat ruce, soudruzi!“ nechá se slyšet v hospodě, kde se na něho vrhne zedník Míka, který zaměstnává tři učně a ze dne na den se stane v učitelových očích buržoustem.Potyčku urovná kominík Ivan Pazderka, taky komunista, ale jinak zlatej člověk, zlatej – aspoň podle ženských, kterým vymetá komín.

Za Karlem se sněhem brodí dva další jeleni, dvanácterák Bohouš a drobný šesterák Josef. Proti svým druhům jepoloviční. Malého jelínka má Vlasta nejraději. Snad proto, že je tak slabý a zranitelný. Připomíná jí Josífka od Prachatic. Poprvé ho spatří, když mu je patnáct, chodívá s manželem sestry Žofie, u kterého se v Písku učí bednařině. Prodávají po vesnicích vlastnoručně vyrobené štoudve, necky, vany, škopky, bečky, dřezy, putny, vědra, máselnice a konvez tvrdého dubového nebo bukového dřeva.

Je z nejchudší famílie, šesté ze sedmi dětí, o které se matka Rozálie postará poté, co ji opustí manžel. Je těsně předválkou. Všechny děti od útlého dětství slouží u sedláků,většinou jenom za stravu.

Josef a jeho švagr bednář. Oba muži mají ruce mozolnaté, samá šlacha. Josífek na první pohled hubený, menší než jeho vrstevníci, ale oči prozrazují silnou a houževnatoupovahu. Hned jí je jasné, že on není jedním z těch fňukajících záprdků, kteří se schovají při každé příležitosti za máminu sukni. Všude je slyšet, když už k vidění toho moc není. Hlas / má sytý a drsný, jakoby vysoustružený šumavským větrem. Rád používá silná slova, často přehání, a to i tehdy, kdyvychvaluje selkám výrobky ze švagrovy dílny.

Rozálie dává své syny vyučit takovým řemeslům, abyneměli hlad. Nejstarší Antonín je řezníkem, stejně jako o šest let mladší Bohumil. Julius, kterému neřeknou jinak než Jardo, je v Prachaticích pekařem. Dcera Aloisie se provdá taky za bednáře, Součka, jako Žofie, ta si zas vezme bednáře Žižku, a nejmladší Anežka najde práci v mlékárně.

Josef tvrdí, že bednáři se ve světě neztratí. To řemeslo chudých se často dědí po staletí z otce na syna. Josef však po svém otci nemá co zdědit.

„Bednářství tu bylo už před víc jak tisícovkou let,“ říkává Josífek. „Proto nakupujte, nakupujte, tohle řemeslo má zlatý dno a dělaly to zlatý český ručičky! Tyhle ručičky!“

Od první chvíle ho má ráda, třebaže se snaží dělat ramena a být předčasně dospělým. Možná se v ní probouzejí do té doby potlačované mateřské city. Přece jen je Josífek vícklukem než mužským. Na konci dubna ve dvaačtyřicátém jenasazený na práci do německého Pasova, v továrně Capellaro bude dřít tři roky, během nichž si odsedí v místním vězení osm dní kvůli sabotování práce, válí se raději se ženskou. V březnu, těsně před osvobozením, z Reichu utíká, skryje jej v Zábrdí matka. S Vlastičkou se po válce vídají čím dál častěji, přitahuje ji k němu nějaké kouzlo, jež hoobklouje – vyzáblého klučinu s propadlýma očima, kteréhypnotizují a svádějí. Poprvé jim podlehne v květnu. Rok ode dne, co skončila válka. A pak znovu skoro za další rok – za tuhé únorové zimy, a pak čím dál častěji až do dneška.Čekává na něho se stále větší dychtivostí. Snad ji ochrání před jejími obavami, před strachem, bojí se sama sebe, života, prázdnoty. A Josífka je vždycky v chalupě plno. Nemusejí si dávat pozor, že by je někdy její muž přistihl. Josífek přijíždí jednou dvakrát za měsíc na motorce, už není bednářem, ale

/ 16

členem Sboru národní bezpečnosti, má zelenou uniformu,

zbraň a slouží na hranici. Bohužel až na Blatensku a později

ve Zvonkové. Cestuje za ní skoro celý den. A ona čeká u okna,

kdy se objeví a obejme ji. Promluví a pusu nezavře, vždy se

vychválí, kolik záškodníků a nácků pochytal, bude obdivně

popisovat její prsa a boky a ani na moment nezavadípohledem či slovem o zmrzačenou nohu.

Dnes se objeví i šest laní. Zůstanou stát na hranici lesa a jen nedůvěřivě sledují palouk s chalupou. Hlavy vztyčené a slechy do vykřičníků.

Jeleni si laní nevšímají, jako by ani nebyly. První se v okně objeví Karlova hlava. Vlasta otevře dvojité tabule, vykloní se ven, v ruce dvě jablíčka. Ta hned zmizí. Vedle se vynoříBohouš. Z levé dlaně podává Karlovi, z pravé Bohoušovi. Mluví na ně, jako by to byli lidé, jako by jí rozuměli, a oni opravdu poslechnou a ustoupí stranou, aby mohl přijít i ten poloviční sameček Josef, kterého má nejraději. Pro něho schovávánejčervenější jablka, ne pláňata, ale poctivé červené spartany, co přiváží z trhu.

Laně dál jako sochy postávají ve stínu smrkových větví. Nepohnou se ani o píď. Nevěří té ženě v okně hájovny.Nevěří nikomu z lidí. Snad je vede jakási samičí intuice,kterou jejich protějšky postrádají. Ony se tak lehko nenechají koupit! Snad je to tím, že rodí nový život do starého světa a svět se točí stále ve stejném rytmu. Nikdy nevěř tvoru, který chodí po zadních končetinách! Chce si tě ochočit. Zotročit. Připravit o svobodu. Bude tě chtít dřív nebopozději zabít. Ne z hladu, ale ze závisti. Protože jeho už dávno zotročili, aniž si toho byl vědom. To pro něho je tvůjpřirozený svět pralesem, nehostinným temným místem, ze kterého má strach. Bojí se fialového ticha uprostředhorských svahů. Právě tam – v zapadlých lesních zákoutích, kdesi ve stržích a mezi skalisky – by potkal sám sebea musel by pohlédnout sám sobě do očí. Zhrozil by se toho, co / by v nich spatřil. A on přeci nechce vidět sám sebeobnaženého a průhledného, on – dvounožec, nechce padat do fialové prázdnoty a být. Opravdu být! Sám v sobě. Konečně se poznat...

Za dveřmi se ozve podupávání. Někdo vejde do chodby. Snaží se setřást z bot a nohavic sníh.

První mizí laně. Jeleni strnou na místě se vztyčenýmislechy. Větrníky rozšířené. Chvějí se. Během pár vteřin už jsou u lesa, kde se rozplynou v temné šedi. Tři jablka se skutálejí z parapetu a zapadnou do sněhu pod oknem.

Vlasta zavře okno. Pokročí ke stolu a vyčkává.

Ve dveřích stojí její Josífek. Dnes se nesměje na celé kolo a nemluví jako kolovrátek. Je nezvykle tichý. Něco nenív pořádku. Něco se děje. Ona to na něm vidí, cítí, že mu musí pomoct.

„Pojď sem a obejmi mě. Nemohla jsem se tě dočkat.“

A on ji objímá a taje v její náruči jako rampouch, co visí ze střechy. Noří svou tvář do voňavých ňader a je zas doma, v bezpečí.

„Vlastičko, Vlastičko, jak ty jsi nádherná...“

„Josífku, pojď, ohřejeme vodu a já tě pořádně vydrhnu. Z toho věčnýho honění po kopcích jsi celý upocený. Najíš se, určitě ti vyhládlo. Pak si mě odvedeš do duchen, co říkáš?“ ZE ŽELEZNÉ RUDY JEDE JOSEF DO ZÁBRDÍ. Chce jen v rychlosti pozdravit matku Rozálii, než se zastaví za starším bratrem Bohumilem. Před týdnem od něho dostal vzkaz na pohlednici, aby se určitě co nejdřív objevil.Bohouš s ním potřebuje vyřídit životně důležitý problém.Josef neví, co by tím problémem mohlo být. Že by onemocněla máma? Netuší.

/ 18

Za jízdy se v myšlenkách vrací k řádkům od bratra.

Josef,

potřebuju od tebe pomoct. Je to důležité. Co nejdřív. Mámproblém! Pomůžeš? Zavolej mi nebo se raději rovnou zastav!

Bohouš

Nechápe, jak by mohl bratrovi pomoci, vždycky to bývalo naopak. Je nerozhodný, má-li jet nejdřív za bratrem, nebo za Vlastičkou. Zvítězí Vlastička.

Teprve v neděli sedmého kolem páté odpoledne seodhodlává zajít za Kotem.

„Veliteli, já vím, že je to ode mě drzý, ale potřebujupozejtří volno. Do rána jsem zpátky. Přísahám.“

„Sakra, Hasile, ty umíš být vlezlej jak opičák. Za jakou zas brousíš sukní?“

„Za žádnou.“

„To ti mám věřit? Je to ta panička ze Železný Rudy? To by ses stihl vrátit jenom v případě, že by ti narostla křídla. Nebo snad přijede ona sem za tebou?“

„Ne. Hele, je to důležitý, veliteli, psal mi brácha. Potřebuje ode mě helfnout. Bude stačit, když v úterý po snídanizmizím a ve středu po poledni mě tu máš zpátky.“

„Nejdřív tvrdíš ráno, teď už po poledni a ve skutečnosti přijedeš k večeři. Tak brácha potřebuje helfnout?“

„Jo, brácha.“

„Jestli bude poplach, budu mít průser. Víš, že sepřiostřilo? Praha nás válcuje čím dál víc.“

„Já vím.“

„Pán to ví... Hasile, máš štěstí, že velitel Kašpar už nemá co číst. Pošlu mu po tobě zas balíček s nějakou hodnotnou literaturou.“

„Myslel jsem, že mu posíláš detektivky.“

„Hele, Hasile, už jednou jsem ti...“ /

„Jo, nemám bejt drzej. Ale přece jenom...“

„Josefe! Já tě teda pustím, ale už mě neser. Jsispolehlivej kluk, tak to nepokaz. Čím míň víš, tím líp, jasný? Pro tebe líp!“

„Pro mě?“

„Hasile...“

„Pozejtří po snídani můžu běžet?“

„Jo. Ale ráno před šestou se mi budeš hlásit. Jasný? Dám ti ten balíček.“

„Dík, veliteli, já věděl, že mě nenecháš ve štychu. Brácha na mě dost spolíhá.“

„Brácha. Kolik máš vlastně sourozenců?“

„Šest,“ vykřikne Josef v běhu. Musí Bohoušovi zavolat, že se ve středu zastaví.

Pak si vzpomene na Marii. Je mu jasné, že by měl zajet i za ní, scházejí se spolu tajně, aby o jejich vztahu starý Vávra nevěděl. Vávra si zakládá na tom, že je sedlák. Má dvě krávy, šedesát hektarů luk a polí, zatímco Hasilovi jsou odkojení kozím mlékem, kterým se napájejí jen děti z chudých rodin. Marii je teprve sedmnáct. Mladá, krásná, přitažlivá.Nakonec se Josef rozhodne. Raději se dnes Marii vyhne. Žárlí na něho a on se může něčím prozradit. Na tancovačkách stačí, že pohledem zavadí o jinou, a už je oheň na střeše. Často se za ním děvčata ohlížejí. Má uniformu, a ta funguje naněkteré sukně jako mucholapka na mouchy.

Ne, dnes za Marií nesmí, ona by poznala, že byl v noci u jiné ženské. Přičichne si k dlaním, jako by stále ještěvoněly Vlastou.

Zastaví před řeznictvím, kde pracuje Bohumil. Druhý bratr, Antonín, pověsil řemeslo na hřebík a zabral po válce hospodářství v Saladíně u Záblatí. Josef sundá koženérukavice, hodí je na sedlo i s ochrannými brýlemi. Vstoupí do krámu, kde ve frontě postává šest ženských zahalených do šátků, jen jedna je prostovlasá. Všechny mezi prsty svírají

/ 20

potravinové lístky a peníze. Josef si všimne dlouhýchvlnitých vlasů zakrývajících šíji dobře stavěné ženy. Široké boky,

plná ňadra, výrazné rty a oči, dvě modré pasti na mužské.

Dívají se na jeho uniformu, muž v ní není důležitý, ale ta

uniforma!

Zhluboka se nadechne a prudce vydechuje. Ještěže se dnes vrací k útvaru, bůh ví, jakou nepředloženost by zas provedl.

Bohumil mávne na pozdrav.

„Těbůh, Pepo, běž dozadu. Jenom tady obsloužím dámy a jsem u tebe.“

„Rád tě zas vidím, brácho,“ plácá dlaní po rameni o čtyři roky staršímu bratrovi v bílém plášti potřísněném zaschlou krví. Mají mezi sebou dobré vztahy, vědí, že se jeden nadruhého mohou spolehnout, stejně tak i na ostatní sourozence.

„Tonda se tu nestavil?“

„Vykládá maso na dvoře, občas mi vypomůže, neboj,uvidíš se s ním,“ odpoví Bohumil a obrací se ke svýmzákaznicím.

„Co pro vás, mladá paní, můžu udělat?“

Josef vejde do chodby, pozdraví se s přicházejícímřeznickým pomocníkem, ten nese do krámu vepřová žebra. Maso je v téhle době nedostatkovým zbožím.

V místnosti jsou jen dvě židle, stůl s papíry, přeplněným popelníkem a malá skříň, kam věší řeznické zástěry.

Bohumil vejde a už ve dveřích si zapaluje cigaretu.

„Ty se tím jednou zadusíš,“ směje se mu Josef, když spatří tvář zahalenou v oblaku dýmu.

„Ale, hovnajs, Pepo, pokud někdy zhebnu, tak na něco docela jinýho. Věř mi, žádná hloupá nemoc nebo stáří, ne ne, nic takovýho. A sedni si u nás, ať mi nevyneseš spaní.“

Bohumil se ohlédne do chodby a zavře dveře. Oba bratři usednou.

„Dáš si něco? Mám pravý kafe.“

„Ne, díky.“ /

„No, dobrá, nebudu kolem toho chodit jako kolem horký kaše. Potřebuju od tebe, bráško, pomoct. Jeden můj dobrejkamarád má problém. Komunisti pozavírali všechny jeho známý od národních socialistů a teď je na řadě on. Schovali jsme ho s hospodským Fáberou, jeho i s rodinou, v jednom statku. A já potřebuju, abys je dostal za hranice. Hrozí jim kriminál.“

„Za co?“

„Za naprostý hovno. Ty nečteš noviny? Komunisti štvou lidi proti národním socialistům, potřebujou se zbavitkonkurence.“

„Víš, že mi politika byla vždycky ukradená.“

„Říkals mi jednou, že občas někomu ukážeš cestu, když se motá kolem čáry a neví kudy kam. Už tohle je dneska braný jako politickej čin.“

„A ten kamarád?“

„Je to můj hodně dobrej známej a teď je v úzkejch.Pomůžeš mi s tím?“

„To víš, že jo. Nenechám tě v tom samotnýho. Fábera je sice dobrej chlap, ale neumím si ho představit, že by seplahočil po lesích. Jenom musíme vymyslet kdy a kudy. Nejlepší bude, když je přivezeš někam blízko Zvonkový. Zavolám ti z pošty a řeknu jenom, abys mi přivez ten a ten den v tolik a tolik něco teplýho na sebe. Tak to bude nejlepší.“

„Přivezu je radši hned brzy ráno a ty si je vyzvedneš.“

„Dobrý místo je ten opuštěnej německej statek pod lesem. Je dost daleko od vesnice. Když jsi byl za mnou poprvý, šli jsme okolo. Pamatuješ? Tak tam ať čekají. Jeď úvozovoucestou. Nikdo tě neuvidí, a pokud jo, tak řekni, že se na tenbarák jedeš podívat, že bys věděl o někom, kdo by se sem rád nastěhoval a hospodařil.“

„Půjčím si náklaďák, co s ním vozíme maso z porážky.Brácho, ten můj kamarád nic nechce zadarmo, rád ti zaplatí...“

„Na prachy se vyser. Ještě není za čárou. Bude to asi čím dál těžší. Z Prahy přicházejí podivný raporty.“

/ 22

Josef si vzpomene, jak brzy v ranní mlze poprvé ve svém životě převáděl přes hranici skupinku uprchlíků. Tavzpomínka je nabitá vzrušujícím dobrodružstvím. Od únoranemine týden, kdy by někomu nepomáhal s útěkem.

Bohumil žije v domku na konci Záblatí v čísle 28. Často se u něho po setmění objevují lidé, kteří jsou na útěku.Nikdy nikoho neodmítne. PLUKOVNÍK KOT přes půldruhé hodiny čeká na návrat strážmistra Hasila, a ten nikde. Už včera mu volal velitel železnorudského útvaru Kašpar. Neřekl přesně, co se stalo, ale byl podrážděný a dal jasně najevo, že by Hasila nejradši zabil.

„Ta detektivka, cos mi po Hasilovi poslal, má potrhaný listy, stránky jsou zašpiněný. Tos mohl poslat rovnoupoštou!“

Je jasné, že Kot si bude muset se svým podřízeným vážně promluvit. Když řekne Kašpar, že jsou potrhané listy,musel se někdo do balíčku podívat. A zašpiněné? Odhalil, o co v něm doopravdy jde, že se nejedná o hloupou kriminálku v sešitovém vydání. Poslat poštou – ten někdo mohl nechat nahlédnout kohokoli, i Státní bezpečnost! Sakra, pomyslí si Kot, celou dobu je Josef spolehlivý, zajímá se jen o svémilenky, o ničem jiném než o sukních nemluví, je jakonadržený hřebeček. Vychloubá se před ostatními kluky, jak po něm ženské šílí. Myslí si sice svoje, Hasil je podle nichpohádkář, většinu svých milostných dobrodružství si určitě vymyslel, ale kamarádsky ho plácají po rameni.

Proč by tolik ženských bláznilo po skrčkovi, po malém kuchtíkovi?

„Seš pašák, Josef, fakt pašák,“ říkají. /

„O kolik je ta tvoje Vlastička vyšší, než ty? O metr? A ta Růžena? Máňa má určitě aspoň metr osmdesát,“ utahuje si z něj Zeman. Kromě něho ale mají všichni ukecaného Hasila rádi. Je jedním z nich. A až do včerejška byl na něj i spoleh, ale teď? Teď bude muset svůj vztah k němu velitelpřehodnotit. V sázce je příliš. V téhle době.

O hodinu později konečně vstoupí do kanceláře, hlásí se do služby.

Kot zavře dveře. Mlčí. Hasil kupodivu taky. Posadí se proti sobě na rozvrzané dřevěné židle. Josef v dlaních žmoulá svou čapku, zatímco si Kot zapaluje cigaretu. Od rána už sedmou. Hasilovi nenabídne, strážmistr je jediný nekuřák u útvaru. I kdyby kouřil, dnes by mu retkonepodal.

„Volal ti Kašpar, že jo?“ promluví první Josef a zadívá se na svého nadřízeného.

„Jo. Volal. Josef, kápni božskou, co se tam stalo?“

„Co se stalo? Sakra, Kašpar tvrdil, že to zůstane mezi náma, že to smete ze stolu. Kecal. Prásknul mě. Hajzl.“

„O čem to mluvíš? Co měl na tebe prásknout?“

„No přece, že díky mně jim přešel přes čáru ten chlapík z ministerstva zahraničí.“

„Cože? Počkej, počkej, vezmi to po pořádku. A nicnevynechej!“

Hasil sklopí oči, přišpendlí je k podlaze a vypráví. Ví dobře, že za tohle ho čeká prokurátor. Kot si zapaluje další cigaretu. Napřímí se. Sleduje malého kuchtíka s čím dálvětším údivem. Najednou mu skočí do řeči.

„Tys dneska neslyšel rozhlas?“

„Kde asi? Byl jsem rád, když jsem se v tý sibérii, co se strhla, dostal zpátky.“

„Ministr Masaryk spáchal sebevraždu. Aspoň podle toho, co říkali. Pokud ale Praha tolik toužila po zadržení rady Brodského, mohl v tom mít prsty. Říkáš, že byl komunista?

/ 24

Asi sebevražda nebyla tak docela jednoznačná. Zvlášť, když

ministra objevili v pyžamu na dlažbě Černínskýho paláce,

ale ne pod oknem jeho pracovny, ani ložnice. To vím zas já

od svých informátorů. Na tý sebevraždě něco smrdí. Kdyby

se jednalo o vraždu, je jasný, že by ji museli ututlat,protože jedinej, kdo potřebuje Masaryka na prkně, jsoukomunisti...“

Hasil se na Kota překvapeně podívá. Za tyhle řečipůjde sedět, jestli si pustí pusu na špacír i jinde. Josefzavětří. O Brodském s ním Kašpar nemluvil. Tak o čem? Že by uhodil hřebíček na hlavičku s tím balíčkem zabaleným do novin? Vždyť to plácnul jen tak, dělá ramena. Nebo tydetektivky nebudou až tak nevinné?

„Veliteli?“

„Počkej, nech mě ještě chvíli...“

„Ty seš v káesčé, ne?“

„Nejsem, stejně jako ty.“

„Nebojíš se ale tvrdit, že se komunistům hodí smrtMasaryka do krámu? Co kdybych to hlásil?“

„Ty, Hasile? Ne, ty nic hlásit nebudeš a víš proč?Protože máš na svědomí něco daleko horšího. To vím já, ví to Kašpar, i když ten chudák by se svezl s tebou. Ty nikde nic hlásit nebudeš. Je to zajímavý...“

„Co k sakru může bejt tak zajímavýho? Že mě máš v hrsti?“

„Josefe! Je zajímavý, že ses přichomejtl k útěkuBrodského. Kdyby totiž došel do Rudy, dostali by ho. A ani přítel Kašpar by mu nepomohl. Nemohl, měl svázaný rucepříkazy z Prahy. Dostal by sebe i svý kluky do pěknýšlamastiky, kdyby panu radovi pomáhal. Teď ho taky nepochválí, to je na beton, ale aspoň v tom nemá prsty.“

„Co je v těch balíčcích?“

„V balíčcích?“

„Jo! V těch, co mi dáváš pro Kašpara už od doby, co jsme spolu sloužili na Blatensku. Dost jsem se divil, že nás / v lednu převeleli oba právě sem do Zvonkový. Ostatnírozstrkali různě po kraji.“

„Vyžádal jsem si tě.“

„To si děláš prdel, ne? Měls tam spoustu skvělejch chlapů, co se nebáli rány, a ty si vybereš mě? Ne že bych byl posera, ale...“

„Se svým nadřízeným bys měl mluvit uctivěji, Hasile. Jsi huba prořízlá. Pamatuj si do života, že je lepší mluvit míň a bejt nenápadnej. Seš sice malej, ale slyšet a vidět tě je všude, běháš jak čamrda, sakra, jak nějakej kašpárek.“

„Když jsi už nakousl toho kašpárka, Kašpar s tebou, jak jsem pochopil, o tom chlapíkovi z ministerstva nemluvil, musel se posrat z balíčku, co jsem mu od tebe přinesl.“

„Volal kvůli tomu.“

„Tak, co je v nich?“

„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe, Hasile. Já nevím, ale ty... ty bys to vědět měl. Kašpar naznačil, že byl obalporušenej, někdo dovnitř nahlédl a ten někdo, vezmu-li to logicky, jsi ty. Nebo snad měla možnost ti to vzít v nestřeženýmokamžiku některá z tvých lásek?“

Josef oněmí, ne Vlastička to být nemohla, k ní dorazil už bez balíčku, ale Růžena nebo Máňa. Růženu potkal, když odjížděl od Máni, chvíli s ní mluvil, pohlídala mu motorku, když si potřeboval odskočit a balíček byl v kabele, neměl ho tedy u sebe. Za Marií se zastavil už předtím, ta měla moře času prohlédnout mu věci. Proč by to ale dělala? Jedna z nich se opravdu mohla v nestřeženém okamžiku podívat. Sakra! VLASTA PŘÍŠTÍ DEN MARNĚ ČEKÁ nejen na manžela, ale i na příchod hladových jelenů. Hodinu prostojí u okna s připravenou ošatkou jablek. Nakonec to vzdá a pustí se do práce. Uklízí, naseká a nanosí dřevo, zalátá proděravělé paty

/ 26

ponožek a nakonec zapálí nad stolem petrolejku, abyvyluštila křížovku a přečetla několik stran levného románku,

který dostala od Josífka. Spát půjde pozdě.

Celou noc se převaluje v posteli. Kolem je hustá tma.

Když Jaromír odcházel v úterý nad ránem, prohodil:„Přijdu zejtra večer, připrav mi večeři.“

Večeře už je dávno vystydlá. I kafe, které stojí na plotně.

Jedna po půlnoci. Dům je tichý a prázdný.

Vlasta vstane, přehodí přes záda a ramena pletený šál. Přiloží do kamen, kde už dohasínají uhlíky, několikrát do nich foukne, aby dřevo chytlo jasným plamenem a ohřálo vychladlý prostor. Zapálí petrolejku a vyjde s ní chodbou ven před hájenku. Marně ji zvedá nad hlavu, aby zahlédla, jestli se v nočním tichu něco nehýbe, něco, co bypřipomínalo blížícího se hajného.

Do rána neusne. Vyčítá si, že předešlý večer bezstarostně objímala drobného Josífka a na muže si ani nevzpomněla. Aby se mu tak něco stalo! Nepřijde-li do desáté hodiny,vyrazí pěšky do města a zalarmuje policii. Třeba v lese někam spadl, možná ho postřelili pytláci nebo nějací ti agenti, co se přes lesy plíží do republiky. Jsou toho plné noviny.

Uvaří si čaj. Usrkává z hrnku, ze kterého se kouří. Nemůže jíst, jak má sevřený žaludek. A znovu a znovu pociťuje svou samotu, strach, obkličuje ji, a když zaslechne zaskřípění pantů dveří kůlny a tupou ránu, nemůže už ani vykřiknout.

Dál sedí za stolem. Pozoruje stíny v rozích místnostia masivní dveře, za nimiž se ozývají cizí opatrné kroky, a čeká jako zvířátko, které hledí do očí hada. Připomíná voskovou figurínu. Sevře prsty okraj stolu, klouby zbělají, kůže jerozraskaná prací.

Téměř nedýchá.

Pak se ozvou tři ostré rány do dveří. Rozlétnou sedokořán. Krev jí ztuhne v těle a na malý okamžik bude mít pocit, že přestala proudit řečištěm žil a tepen úplně. /

Před ní stojí ve světle petrolejky muž v uniformě SNB. Boty má zablácené a mokré od sněhu. Stojí mezi dveřmi a dívá se na ni, pak teprve promluví.

„Vy jste hajnýho žena, že jo? Já jsem velitel zdejšího útvaru Kašpar. Potřebuju nutně mluvit s vaším mužem. Kde je?“

„Nevím. Dva dny jsem ho neviděla. Nepřišel ani na noc. Právě jsem se chystala na stanici esenbé, aby mi ho pomohli najít.“

Muž dál stojí, dívá se na ni o něco déle než předtím, až je ticho mezi nimi nesnesitelné. Jeho pohled je tvrdší. Pak se otočí a nahlédne do chodby.

„Tak tam už chodit nemusíte.“

„Ne?“

„Ne. Řekla jste to mně, to úplně stačí. Pokusíme se honajít. Buďte tady v klidu a zbytečně se neplašte. Kdyby seobjevil, tak mu jen vzkažte, že jsem ho hledal, ať se hned staví u nás. Máme nějaký problém na čáře a on zná zdejší lesy nejlíp ze všech.“

Muž nakročí, chce odejít, když promluví Vlasta.

„Co jste hledal v kůlně?“

Zarazí se a zůstane stát zády k ženě. Pak se pomalu otočí.

„V kůlně?“

„Ano. Než jste přišel, zaslechla jsem vrznout dveře od kůlny a nějaký úder.“

„V žádný kůlně jsem nebyl.“

V tu chvíli pochopí, že muž v uniformě lže. Jeho tvář ztvrdne ještě víc. Sklopí zrak. Jaromír taky uhýbá pohledem, když se chce vykroutit a nekápnout božskou. To jenomJosífek umí lhát, jako když tiskne, ale od něho se necítípodvedená, on vypráví smyšlené příběhy a chce ji tak pobavit, ne oklamat.

„Někdo byl v kůlně? Tak se tam jdeme podívat!“ zavelí esenbák. „Pojďte, ukážete mi kudy.“

A ona se zvedne a jde.

/ 28

Přejdou ke kůlně. Šedivá obloha nad horizontem žloutne. Svítá. Několik dní nesněžilo a vyšlapaná zledovatělá pěšinka jí neprozradí, jestli sem někdo šel nebo ne. Třesoucí serukou otevírá dřevěnou zástrčku. Bojí se, co v kůlně spatří. Zabitého manžela s prostřílenou hrudí? Ilegální zbraně? Oběšence? Ne, dlouhodobá samota jí opravdu nesvědčí. Měla by mít nějakou stálejší společnost než jen občasnéJosífkovy návštěvy a manželovy příchody na noc, kdy se jen nají, napije piva a jde spát.

V kůlně vládne šero. Rozsvítí lucernu. Všechno je zřejmě na svém místě. Ponk plný haraburdí, na stěnách visí kosa, pila i nářadí, které používá muž nejčastěji. Vlasta se rozhlédne. Stojí tam v ponurém prostoru plném prachu. Nemůže sezbavit pocitu, že něco chybí. Nebo přebývá? Otočí se zpátkyk veliteli a teprve teď zahlédne otevřenými dveřmi v ohybu cesty vojenské auto a o něj se opírající postavu mladého strážcehranice. Kouří a dívá se k lesu. Čeká na návrat svého nadřízeného.

„Vypadá to, že se vám něco zdálo. Bůhví, co jste slyšela. No nic, musím zpátky k útvaru. Kdyby se váš starej vrátil, víte, kde mě najde. Tak zatím.“

Kašpar odchází rázným krokem. Mladík u vozu se napruží jak natažená železná špona, odhodí nedopalek a vyrážíotevřít dvířka u spolujezdce. Jakmile Kašpar dosedne, mladík je bouchnutím přiráží, oběhne vůz a naskočí na své místo. Po autě zůstane jen nafialovělý mrak výfukových plynů.

Vlasta se vrátí do kůlny. Marně přemýšlí, co je tady jinak než obvykle. Klopýtne o dřevěnou bednu s hřebíky, obejde ji a s námahou nahlédne za zrezivělý kovový rám, ani neví, proč se ho Jaromír nezbavil, proč tady zabírá místo. Tam, kde odjakživa visela šedivá houně – leží teď na zemia přiomíná zvířecí mršinu – zeje ve stěně díra. Vlastav neprodyšné černi nic nevidí. Teprve nyní pochopí, že zadní stěna kůlny je dvojitá, mezi dřevěnými trámy je prostor vystlaný slámou. Ta vyčuhuje ven v osamělých stéblech. Zaváhá. / Nakonec se však osmělí a do otvoru sáhne. Ruka se vnoří dovnitř. Je překvapená. Prsty šmátrají objemnou slujíohraničenou pichlavými suchými hroty. Kolik by se sem vešlo věcí! Celý šatník. Skříň s nádobím. Hromady knih. Zbraně.

Prostor je prázdný.

Když zavírá dveře a zajistí je zástrčkou, už ví, že tu velitel něco hledal. Něco konkrétního.

Doklopýtá k domu. Dostane strach. Její Jaromír se doněčeho namočil. Možná právě teď potřebuje její pomoc. Ale jak se s ním spojit? Co pro něho může ona – slabázmrzačená žena – udělat?

Usedne na tvrdou dřevěnou lavici u kamen.

Čeká v chladné kuchyni, schoulená a zmatená, snad celou věčnost. Až pozdě odpoledne zavrže venku sníh podpodrážkami vysokých kožených bot. Hajný se unaveně vrací. Jezachmuřený víc než jindy. Nemluvný a uzavřený. Brokovnici odloží na věšák. Z ramen sklouzne promočený kabát a on jej háže přes opěradlo židle ke kamnům. Na Vlastu anineohlédne.

„Proboha, Jaromíre, já měla o tebe strach. Že se ti něco stalo...“

„Jak vidíš, nestalo.“

„Hledal tě tady člověk od četníků, nevím, co...“

„Jo, já vim. Mluvil jsem s nim.“

„Kdes celou dobu byl? Mohla jsem zešílet...“

„Kde bych byl. Měl jsem nějaký pochůzky.“

„Ale říkal jsi přece, že...“

„Co jsem řek, to jsem řek, no a? Dej mi pokoj, jsemutahanej jak fena po vrhu.“

„Jaromíre...“

„Dej mi svátek, ženská! Du se natáhnout. Večer mám ještě práci.“

„Ale, Jaromíre...“

„Už jsem řek!“

/ 30

Práskne dveřmi, až dřevo zaúpí.

Bolestný sten.

A ona zas sedí v osamění na dřevěné lavici. Slzy dopadají na vlněný šál, vpíjejí se do něho, zatímco její prsty bezradně bloudí po sukni. Chvěje se i její široká, sluncem opálená brada.

Je sama. Jako v poslední době každý den a téměř každou noc. Není její vina, že se před třemi lety přihodila ta věc. Vidí sebe samu, jak sbírá klestí, všimne si kůry na kmenech smrků, stojí v hustém šiku, neporazitelní ve své mase,šuinatá hnědá kůra je zahaluje, jak uniforma. Tehdy sevylekala ticha kolem, nad ní ve stráni zapraskala větev, znělo to jak výstřel, běžela zpátky k hájence, nekulhala, nohy měla zdravé. Když doběhla k domu, spatřila je, oživlé obry,dívali se na ni a ona si byla jistá, že dnes zemře. Jeden z nich ji chytil zezadu, další v zaprášených uniformách ji obstoupili, snažila se bránit, pak už ne. Chodidlo bylo plandavěpřetočené o sto osmdesát stupňů, nikdo ji neslyšel křičet, nikdo nepřiběhl, aby jí pomohl, ani Jaromír.

Nerada vzpomíná na neodpustitelné příkoří, na násilí, které na ní ti muži spáchali. Lidem se nedá věřit, napadá ji, lidem ne, ale komunistické straně snad ano, nebo taky ne?

Od toho dne s ní Jaromír nespal. Snad se štítil dotýkat se jejího těla, zmačkaného a rozdrásaného prsty a údy těchcizích mužů.

Žila v přesvědčení, že se už nikdy nebude – nemůže – s nikým milovat. Představa, že ji jakýkoli muž objímá, byla odporná. Josífek od Prachatic ji ale svými slovy a dotekyvyléčil. Znovu má chuť žít, radovat se při pohledu na nahého mužského. Josífek od Prachatic... Ze Zábrdí...

A pak si vzpomene, jak vedle něho ležela. Udělala jim oběma pravé, nefalšované kafe, co vyhandlovala na černém trhu za kilo divočáka. Ještěže Jaromír občas něco střelí. Jen jednou – přitáhl tehdy jelena – nemohla, opravdu ne. Stále / viděla jeho oči. Masa se ani nedotkla. Prodali a vyměnili je za mouku, cukr, máslo, fazole a plné bedny jablek, kterými v zimě krmí své jelínky, aby aspoň částečně vykoupila smrt jednoho z nich.

Josífek ji objímal kolem ramen. Byl už zas ve své kůžia vyrávěl, co všechno se přihodilo.

Představuje si malou postavu v uniformě. Brodí setajícím sněhem do stráně k baráku, kde je útvar zdejšíchesenbáků. Zachumlaný do sebe, ale hbitý. Sníh pro něho není překážkou. Má ze sebe dobrý pocit, dokázal toho chlápka pěkně vyděsit.

„Už se určitě viděl s želízky na rukou, kdyby jenom věděl, že takovým, jako je on, nejenom ukazuju cestu, ale že je tam za čáru odvedu jako paní učitelka, pěkně za ruku. Jsem sice členem sboru, ale přece nebudu chytat lidi, který se bojej a rozhodnou se žít jinde. Pomáhám občas v kuchyni jakokuchař a musím ti říct, že mě to baví víc než si hrát na četníka...“

A v tu chvíli si Vlasta Josífka představila coby kuchtíka, který nikdy nepronásledoval žádného werwolfa nebovlasovce. Ale tím by se jistě nechlubil, jen ať si lidé myslí, že je drsný chlap, co se jen tak něčeho nezalekne. A přitom ona ví, jak umí být něžný a křehký. Otočila k němu hlavu. Díval se do stropu. Usmíval se.

„Víš, Vlastičko, chtěl jsem vyrazit rovnou k tobě. Jenom kvůli tobě jsem si vzal dovolenou. Když mi přišel ten dopis, ve kterým jsi psala, že manžel bude celou noc někde v trapu, byl jsem celej rozechvělej jenom při pomyšlení na teplou voňavou postel a tvoje prsa. Voní něčím, co mi připomíná domov. Musel jsem se ale nejdřív zastavit na útvaru. Slíbil jsem svýmu starýmu, že předám takovej balíček. Místnívelitel, jmenuje se Kašpar, prej rád čte detektivky...“

Kašpar! To jméno vyvolává obraz uniformy zacákané od bláta, promočené nohavice a nepříjemný pohled. Kašpar lhal! Něco hledal v kůlně.

/ 32

„...ale já nejsem včerejší, je mi jasný, že nechodím sem tam s nějakým přiblblým brakem. To budou jistě ňákýdůležitý depeše, mapy nebo tak něco, jinak by mě tak brzy po nástupu k novýmu útvaru nedal starej dovolenku, ostatní kluci se od čáry nehnou. Je málo lidí a volno žádný. Jenom já a provianťák Zdeněk Vyleta můžeme tu a tam vypadnout, ale něco za něco!“

A zatímco on v její vzpomínce dál povídá, že ho nikdy nenapadlo se do balíčku podívat, Vlasta přemýšlío Kašparovi. Jedno jí její ženská intuice napovídá, Kašpar je proJaromíra i Josífka nebezpečný patron. Oba je může dostat do kriminálu.

Josífek vykládá stropním trámům, jak už byl u velkých plechových vrat, když zaslechl štěkot psů, startovánímotoru a výkřiky. Nahlédl do dvora a zjistil, že celá posádka je na nohou. Kolem něho proběhla dvojčlenná hlídka se psem.

„Čest, Hasile, který čerti tě sem zaváli?“

„Ale, za kopcem mi chcípla služební motorka, mrcha.Nechal jsem ji kousek odtud. Potřebuju, aby se mi na ni někdo mrknul.“

„Řekni Machartovi, má službu, ten se v mašinách vyzná.“

Vůz vyrazil se svou ozbrojenou posádkou a řítil se k lesu. Za ním zůstalo jen mračno výfukových plynů. Ve dveřích se srazil s Kašparem. Díval se někam za Hasila, v zamyšlení si ho nevšiml.

„Nazdar, veliteli, něco jsem ti přivez.“

„Buď zdráv a pojď dál.“

„Co se děje?“

„Poplach. Musel jsem většinu kluků poslat k čáře.“

„To je teda velký.“

„Jo, to jo. Přišel před chvílí raport z Prahy, že musíme zadržet radu Brodského z ministerstva zahraničí. Vzal prý do zaječích.“

„Říkáš z ministerstva?“ /

„Jo, z ministerstva, je to Žid, Masarykův člověk.“

„A to hraje roli, že je Žid? Myslel jsem, že takový řešil hlavně strejda Hitler.“

„Hasile, neser mě, copak já vím? Psali to tam. Je toprostě Žid z ministerstva, co vzal nohy na ramena. Asi mu hoří koudel u zadku. Něco na něj musejí mít. Určitě ho čeká lágr.“

„A je straník?“

„Straník? Jak tě to napadlo, Hasile? Jo, je to komunista, ale...“

„Tak ten vám už frnknul,“ řekl Josef a podíval se nahodinky. „Teď už bude na bavorský straně.“

„Hasile, co mi to tady vykládáš?! Padej do mý kanceláře! Hejbni sebou! Sedni si tady na židli a vyklop, co víš.“

A Josef klopil.

„Nevěřil jsem mu. Myslel jsem, že ty papíry jsou falešný, to je všechno.“

„Všechno?“ burácel Kašpar.

„Jo. Hele, veliteli, řekni mi jednu věc. Já vím, podle tebe jsem blbej kuchtík, ale když jsem se dal ke sboru a šel k čáře, myslel jsem, že je třeba chytat nácky, werwolfy a podobný lumpy, ne komunisty a Židy. Nějak nerozumím, co na tom Židovi může Pražáky zajímat až tak, že ho chtěj mít zpátky. Vůbec bych ho nešacoval na důležitý zvíře v aparátu. Když už jsem u toho, za celou dobu jsem nezahlíd jedinýho werwolfa, přitom jsou jich plný noviny. Jsou to takoví papíroví strašáci do...“

Kašpar seděl na okraji svého psacího stolu. Pohrával si s Rudým právem. Povzdychl si.

„Doba je složitá. Málokdo se v tom vyzná.“

„Ty se snažíš kličkovat, já chci jasný slovo. Proč chytáme u čáry český lidi, a ne hajzly? Zatím jsem nezahlíd jedinýho skopčáka s háknkrajcem vytetovaným na čele.“

„Protože takový jsou, sakra, rozkazy!“

„Tak rozkazy. A kde je zdravej selskej rozum, he?“

/ 34

„Hasile, něco ti řeknu. Jestli si pustíš hubu na špacír i jinde, tak ti zaručuju, že skončíš za katrem. Copak jsi opravdu takový zabedněnec? Hele, já budu dělat, že jsi mi nic neřekl, nic nevím. Prostě to smetem ze stolu. Ty jsi za mnou přišel jenom proto, abys mě pozdravil, a tím to hasne. Teď se rychle seber a zmiz.“

Na chvíli v místnosti zavládlo ticho. Dívali se jeden na druhého. Pak se Hasil pomalu zvedl. Odkašlal si a sáhl do záňadří. Vytáhl balíček zabalený do novin.

„A co tohle? O tomhle mluvit můžu?“

Kašpar zbledl. Vytrhl mu balíček z ruky a mrštil s ním o stůl.

„Vypadni!“

Josef se stále dívá ke stropu, už se ale neusmívá.

„To proto jsem k tobě, Vlastičko, dorazil bez nálady. Stál jsem tady ve dveřích a připadal si zas jak malej školáček, co musel klečet v koutě po výprasku rákoskou. Dneska jsem fakticky neměl sebemenší důvod ke smíchu, prostě jsem to posral...“

Vlasta poslouchala na půl ucha. On mluvil a mluvil, jak kolovrátek. Ale v té chvíli, kdy vešel do chalupy, byl opravdu nezvykle tichý.

„Tos, Vlasti, musela na mně vidět, že se něco stalo. A moc mi pomohlo, jaks mě políbila, objala, a ten tvůj zadeček,sakra, Vlastičko...“

„Pojď sem a obejmi mě. Nemohla jsem se tě dočkat,“ řekla. Připadá jí to jako věčnost, přitom utekly jen dva dny. Dva dny prázdnoty a nejistoty.

Nořil svou tvář do voňavých ňader a byl zas doma,v bezečí. Už před očima neměl velitele Kašpara a jehobrunátnou tvář, ani vyděšeného radu Brodského.

„Vlastičko, Vlastičko, jak ty jsi nádherná...“

„Josífku, pojď, ohřejeme vodu a já tě pořádně vydrhnu. Z toho věčnýho honění po kopcích jsi celý upocený. Najíš se, určitě ti vyhládlo. Pak si mě odvedeš do duchen, coříkáš?“ /

Neříkal nic. Mlčky souhlasil. Vysvlékl se z  vojensky smradlavých hadrů. Odhodil je na lavici a nahý si lehl do plechové vany. Postavila ji doprostřed místnosti. Nakamnech už ohřívala v obrovském hrnci vodu. Pára stoupala ke stropu a oheň prosvítal ze škvír. Když otevřela dvířka, žlutá zář se rozlila po kachlíčkách i podlaze směremk Josefovi. Praskání hořícího dřeva uklidňovalo. Vyvolávalo v něm vzpomínky na domov, na chalupu z vepřovic v Zábrdí. Tak rád by zas viděl matku, bráchy a sestry.

Opatrně uchopila ucha hrnce, přešla k neckám a lilateplou, téměř již horkou vodu, která obklopila jeho lýtka,kolena i boky, až bělostná kůže zrůžověla.

Mozolnatými dlaněmi mu přejížděla po zádech. Prstyzajížděly do kratičkých řídkých vlasů a on se cítil jako Cézar těsně před dobytím Galie. Mýdlové bubliny příjemněvoněly. Měl přivřená víčka. Nadechoval tu vůni s vášní kuřáka šlukujícího první cigaretu dne. Až po chvíli si uvědomil, že Vlastička stojí nad ním. Šaty na dřevěné podlaze u nohou, nahá a jaksi zmatená ze své náhlé zranitelnosti. Tiskla lokty k tělu, stehna slepená k sobě, choulila se sama do sebea čekala na dotyk. Natáhl svou dlaň směrem k ní.

„Pojď ke mně, Vlastičko. Jsi nejkrásnější ženská na celý Šumavě. Co kecám, na celým světě.“

Přistoupila blíž k vaně. Uchopil ji za boky a ústy nasával její ženství. RÁNO MÁ JOSEF SLUŽBU dozorčího. Před polednempomáhá v kuchyni s obědem. Pochůzka k čáře na něhoa strážmistra Vyletu vychází až v podvečer. Celý den musí rodina Bohumilova kamaráda čekat schovaná ve stodole opuštěného Böhmova statku.

/ 36

Josef si se Zdeňkem promluví už odpoledne. Vyleta se směje, že jsou převáděči v uniformě SNB. Nicméně souhlasí. Josef mu zas pomůže, až bude potřebovat někoho dostat za čáru Vyleta. Často se takoví lidé obracejí na místníhohajného Novotného. Od něho je přebírají Vyleta s Hasilem. V té době je ještě dost esenbáků, kteří kopečkáře nezatýkají, ale pomáhají jim za hranice. To se však brzy změní.

„Pan Hasil?“ zeptá se ze tmy mužský hlas.

„Bohoušův brácha. Tak jdeme, panstvo. Uděláme to tak, že první vyrazím já, vy za mnou tak sto metrů a zezadu vás bude jistit tady můj kamarád. Když mě uslyšíte křičet nebo nedejbože střílet, hned upalujte do lesa. Ale to nebude možná vůbec nutný.“

Jdou po lesní cestě, která se klikatí mezi smrky a stoupá do mírného kopce. Když dojde Josef po prudším stoupání k hraničnímu kameni, rozhlédne se kolem. Bylo by mrzuté narazit na hlídku z druhé strany. Všude však panuje klid.

„Běžte pořád dál po té pěšině, tam už budete v bezpečí. Nikomu ale neříkejte, že vás převedli dva četníci, to by se jim nemuselo líbit. Tak zlomte vaz.“

„Pane Hasile, co jsem dlužný?“

Muž vytáhne z kabátu balíček zabalený do kusu látky. Bankovky.

„Až budu já něco potřebovat, třeba se potkáme. Typrachy si schovejte. Budou se hodit tam, kam máte namířeno.“

„Ne, nechci zůstat nic dlužný...“

„Kamarád mýho bráchy je i můj kamarád a kamarádi si pomáhají zadarmo. Přece byste nechtěl, aby vám dobrejpřítel platil za drobnou službu, to by se člověk musel stydět, ne? Hodně štěstí a už upalujte. Nerad bych se tady s někým potkal.“

„Tak si je vezměte vy, strážmistře.“

A muž podává balíček překvapenému Vyletovi.

„Jsem pověrčivej. Když si je nevezmete, budu mít tam,“ a kývne hlavou k Bavorsku, „smůlu, a to bych nerad.“ /

Vyleta se směje. „To je pěkná blbost. Ty prachy se fakt ještě budou hodit, uvidíte. Co jsem slyšel, tak v utečeneckejchlágrech to není žádnej med.“

Další týden proběhne v klidu. Josefovi se střídá jedna služba za druhou, nemá čas na výlety do okolí. Jen napíše bratrovi dopis, že všechno proběhlo hladce, a Marii zas, že na ni myslí, těší se, až se znovu setkají. Vlastičce nikdy nepíše.

Kot už o balíčcích pro Kašpara nemluví. Hasil pochopí. Jeho roznášková služba skončila. Končí tím i flirt s Vlastou. Třebaže sám sebe přesvědčuje, že je to tak dobře, stejně se mu párkrát o ní zdá a vzpomínka na milostná objetí je silná a vzrušující.

Po večerech hraje s ostatními na pokoji mariáš. Přitom si ho stále dobírají jako novodobého šumavského casanovu.

Ještě víc se sblíží se strážmistrem Vyletou. Ten mánesnadný úkol: musí sehnat dostatek zásob pro celý útvar. Jezdí nejen do Krumlova, ale až do Budějovic pro proviant a občas se mu podaří sehnat i něco na přilepšenou.Šumavské vesnice jsou po válce mizerně zásobované, ani napotravinové lístky nelze sehnat všechno. VLASTA STOJÍ U OKNA. Josífka přes měsíc neviděla, vzpomíná, jak v pátek vstal brzy ráno, byla ještě tma,oblékl si uniformu a byl pryč.

Jaromír se po svém návratu pohybuje kolem hájovny jako duch, je ještě nemluvnější než obvykle. Buď mizí v lese, nebo něco kutí v kůlně. Vlastě zakáže, aby tam chodila.

Denně u okna krmí své jeleny, osmeráka Josefa,šestnácteráka Karla a dvanácteráka Bohouše. Pokud se na louce objeví laně, nikdy se nepřiblíží víc jak na padesát metrů. Zůstávají v blízkosti lesa.

/ 38

Přes den pere cíchy a Jaromírovy svršky nasáklé potem a rašelinou. Vaří, látá ponožky, krmí slepice, spočítá je, jestli některou z nich neodnesla kuna. Večer sedne a snaží se číst některou z knih, které jí přinesl Josífek. Všechny jsouo velkých láskách, zklamání a šťastném konci. Nachází na jejich stránkách přesně to, co jí v životě schází. Silné city, osudová setkání, dramatické události. Má pocit, že její život jezploštělý do jednotvárných činností. Když čte noviny, mívápocit, že se schyluje k další světové válce, že všude kolem jsou špioni a zrádci, že její země i ona sama je v ohrožení. Strach a napětí prosakují do všedních dní, do jídla, které jedí, do vody i vzduchu.

V noci z dvacátého na jednadvacátého se probudíz děsivého snu. V šílené honitbě lovci pronásledují Jaromíra s Josífk em. Střílejí po nich ze samopalů. Spatří měsícem ozářenou tvář velitele Kašpara, šklebí se a vyje jako vlk. Chechtá se v podivném záchvatu nepříčetnosti. Kolem prší střely a oba muži mizí v bažinách.

Vstane, dopajdá do kuchyně, aby se napila vody. Cítísucho v krku, nutí ji ke kašli. Pije zhluboka a hltavě. Kdyžodloží sklenici, chce se temnou místností vrátit do ložnice, ale vzdálený záblesk světla ji zastaví. Jaromír je pryč, odešelodoledne a ona tuší, že do rána se už neukáže.

Světlo se objeví znovu, tentokrát je blíž. Přistupuje k oknu a snaží se prohlédnout noční temnotu. Během několikavteřin se ozve zvuk motoru. Auto zastavuje hned u kolny,osvětluje vrata. Kolem se míhají dva stíny. Mužské postavy. Vlasta si uvědomí, že vynášejí z vozu velké bedny. Stíny se ztrácejí uvnitř kůlny.

Za půl hodiny už je kolem ticho, jako by byl výjev zaoknem pouhým snem, mlhavou vidinou odrážející se nahladině zkalené vody.

Ráno vyjde ven. Stopa po pneumatikách se v dvojitémprovedení zřetelně rýsuje na cestě ke kůlně a zpět. Na dřevěných / vratech visí řetěz a na něm těžký zámek, zalomcuje jím, drží pevně. Vrací se do hájovny, uvaří vodu a zalije si cikorku. Zakousne dva dny starý chléb. Dívá se oknem k lesu a čeká, sama neví na co. EGON BRODSKÝ SEDÍ ZHROUCENÝ V KŘESLE. Jeho protějšek mu podá sklenici vody, čeká, až se Brodský vzchopí. Kurt Taub, dnes americký občan seržant Frank Taylor,pochází z brněnské židovské rodiny poslance německé sociální demokracie Sigfrieda Tauba.

Do místnosti vejde vysoký muž, zběžně se pozdravís Taylorem, který sedí za stolem na několika polštářích, aby na svého hosta i celou místnost viděl, měří pouhého půldruhého metru. Vypadají vedle sebe jako Pat a Patachon, vysoký mohutný chlap a jeho pravý opak.

Příchozí se zvědavě podívá na českého imigranta.

„Jak dlouho a jak důvěrně jste znal Jana Masaryka?“ vypálí.

„Prosím?“ zamžiká Egon.

Teprve teď si uvědomí přítomnost dalšího člověka.

Vysoký statný muž s širokou slovanskou tváří je v civilu, má na sobě tmavý tvídový oblek, dlouhý černý kabát, okolo krku přehozený šál, spíš pro okrasu, než aby hřál. Klobouk s šedivou stuhou pověsí na věšák u dveří. Kaštanové vlasy na skráních prokvétají šedinami. Za dva roky a dva měsíce mu bude čtyřicet.

„Vy jste kdo?“ ptá se Egon.

„Charles Eckert... Proč si ale hrát na schovávanou. Budete mě znát ještě z Prahy pod mým... pravým jménem...Katek... Na našem velvyslanectví se konaly příjemné večírky, na které byli zváni vaši umělci i politici, prostě smetánka

/ 40

národa. Dobré jídlo a pití, hodně se zpívalo i debatovalo.Našinec se dost věcí dozvěděl. Teď ale k věci, otázky tady budu

klást já, souhlasíte? Na ministerstvu zahraničí jste bylzástupcem šéfa tiskového oddělení, je to tak?“

Konečně si svléká kabát. Přehazuje jej přes opěradlo židle, vytahuje cigaretu a zapaluje si. Dál sleduje Brodského.

„Co všechno jste si ještě stihli zjistit?“ pochopí Brodský, kde se právě nachází. V kanceláři tajné americké informačníagentury, u nepřítele komunistické strany. Má dojem, že nesedí v úřadovně na bavorské straně, ale v kanceláři osméhooddělení ministerstva vnitra u doktora Matějky. V prostoru a čase se prolínají tato dvě místa a dvě různé události do jedné.Karel Matějka po něm přece tehdy, není to tak dávno, chtělinformace o Královi, dokonce si z Brodského udělal svého špicla. I on uměl ukázat ostré zuby a drápy. Ovšem Matějka mupředtím, než na něho vypálil svůj těžký kalibr, nabídl slovenskou slivovici a byl samý med, který záhy zkvasil a nakonec zhořkl.

„Dlužíte mi odpověď, Brodský. Tak jak to bylo mezi vámi a Janem Masarykem?“

Celou dobu si s něčím pohrává v levé ruce. Až po chvíli si Egon všimne, že má v prstech lesklý, ale již scvrklý plod kaštanu. Levačka drtí kaštan, zatímco prsty pravé ruky se bezděčně přibližují ke rtům. Zatáhne, poválí kouř v ústech a prudce jej vyfoukne směrem k Brodskému. Eckertnešlukuje, teprve teď si to Egon uvědomí.

„Vy jste byl nejen úředníkem vlády, ale i členemkomunistické strany.“

Neptá se, konstatuje.

Dívá se stále do Egonových očí.

„Znáte tedy praktiky ministerstva vnitra a tajných složek. Sám jste se zmínil, že vás chtěl zatknout šéf osmého oddělení Matějka. Jen mezi námi, opravdu jenom kvůli tomu, že jste se sešel s mužem z amerického velvyslanectví? PanaMorgana osobně znám, je to velice schopný diplomat.“ /

„Matějka mě před ním varoval.“

„Brodský, tušíte, co se dělo u hranic po vašem útěku?“

„Podle mě nic zvláštního.“

„To byste se divil. Nabízím vám satisfakci.“

„Proboha, jakou satisfakci?“

„Když s námi začnete spolupracovat, a my potřebujeme lidi, jako jste vy, Brodský, pomůžete nám dohnat kespravedlnosti Masarykovy vrahy.“

„Vrahy?“

„Věřte mi, Brodský, byla to politická vražda objednaná z Moskvy. Brzy to dokážu. Čeká nás nová válka.“

Egon si uvědomuje, jak je muž stojící před nímzahleděný do svých vlastních vizí, on nikdy nepoc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist