načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Návrat čarodějného krále - Chad Corrie

Návrat čarodějného krále

Elektronická kniha: Návrat čarodějného krále
Autor:

Gladiátor, jenž zaprodal svou duši pomstě. Fanatický rytíř. Trpaslík, který nedychtí po ničem jiném, než získat zpátky svou čest. Čarodějka, která jen stále studuje v knihách. ... (celý popis)


hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 384
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Gladiátor, jenž zaprodal svou duši pomstě. Fanatický rytíř. Trpaslík, který nedychtí po ničem jiném, než získat zpátky svou čest. Čarodějka, která jen stále studuje v knihách. Tuto nesourodou skupinku najme slepý věštec, aby mu z odlehlých ruin hluboko v džungli přinesli dávno zapomenuté znalosti. Doufali, že to půjde hladce – získat, zmizet a zkasírovat odměnu. Místo toho však odhalí skryté plány dávných sil, jež hrozí přivést svět na pokraj záhuby... Tralodren. Svět s bohatou historií, plný víry a příběhů o dobrodružstvích, z nichž tento je pouze jedním z mnoha. „Mocná magie, která při čtení proudí ze stránek přímo do vaší fantazie.“
–Twin Cities Geek.com „Jeden z nejlepších románů, které jsem kdy držel v rukou. Tajemné zajímavé postavy ... zákeřní záporáci, bitvy, mocná magie... napínavé boje, zrady na různých úrovních, a akce... “
–Down from the Soapbox (Německo) „Skvěle napsáno a skvěle odvyprávěno ...“
–Dánská knihovna systému Assesment (Dánsko) „Jsou tu řvoucí monstra, se kterými se lze utkat, postavy, které jsou jako živé, a také padlá magie... Divoká jízda. Vřele doporučuji.“
–Ed Greenwood (New York Times Bestselling Author, tvůrce Forgotten Realms) „Tato kniha přináší spoustu skvělých věcí mícháním žánru fantasy... Corrie vyniká v převyprávění tradičních fantasy stereotypů, které dělá uvěřitelné.“
–Mania „...strhující akční / dobrodružný fantasy román, vřele doporučují všem fanouškům žánru "sword and sorcery" pro své pozoruhodně detailní vylíčení velmi komplexního světa plného dobrodružství."
–Midwest Book Review „...objevte svět, který je kouzelně a krásně popsán. Corrieho barvité popisy dráždí představivost a přivádí k životu jedinečný svět Tralodrenu... zemi plnou mytologie a magie.“
–Romantic Times Book Reviews (čtyřhvězdičková recenze) „Chad Corrie stvořil a vystavěl celé univerzum postav, míst a tvorů, a vše je tak promyšlené a pečlivě napsané, jako jakýkoliv příběh ze Star Wars a tak barvité, jako jakákoliv Tolkienova fantasy.

Související tituly dle názvu:
Návrat čarodějného krále Návrat čarodějného krále
Corrie Chad
Cena: 280 Kč
Návrat čarodějného krále Návrat čarodějného krále
Corrie Chad
Cena: 89 Kč
Zkouška čarodějného krále Zkouška čarodějného krále
Corrie Chad
Cena: 280 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Chad Corrie

Návrat

čarodějného

krále

trilogie Čarodějný král:

kniha první




Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2016

www.mytago.cz

ISBN 978-80-87761-21-2


5

Kapitola 1

„Jediné, na čem záleží, je moc a způsob, jakým jí člověk dosáhne.“

– Raston Tolle, telbořanský čarodějný král

Vládl 34 př. v. – 6 př. v.

Valan vystoupil z fialové záře portálu přímo do zatuchlékom

naty. Hned se otočil a pohlédl na mozaiku na prastaré kamenné

zdi, kterou právě prošel. Záře už bledla a mág si v jejím světle

prohlížel stovky modrých, zelených, purpurových a bílých dílků,

které dohromady tvořily několik metrů široký kruh. Mozaika

byla vytvořena do obrazce točící se spirály různých barev a tvarů

– do zamotaného víru lesknoucích se teser, stáčejícího se k jakési

neznámé propasti. Tento vír byl zároveň symbolem magického

portálu, tedy alespoň pro ty, kdo jej uměli přečíst.

Valan se od zdi odvrátil a vykročil hlouběji do komnaty. Záře

mezi dílky mozaiky pohasínala a okolí se nořilo do ztemnělého

šera. Narušoval jej pouze purpurový jas uprostřed místnosti. Ten

vydávala skupina run vyřezaných do  masivního sloupu z mod

rého mramoru, obehnaného železným plotem. Valan vše horlivě

zkoumal svýma hnědýma očima, a jak se blížil ke sloupu,stříbr

né roucho se mu ve světle run zabarvilo do nachova.

Za  chůze vyndal z  brašny houpající se  mu na  levém rame

ni průzračnou skleněnou kouli. Kromě brašny měl ještě další

věci nacpané v batohu na zádech a v několika naditých váčcích


6

zavěšených u pasu, které se kývaly do rytmu jeho kroků. Mág

vyhodil kouli do vzduchu a šeptnul jediné slovo. Tím v ní zažehl

záblesk jasného světla, takže teď bíle zářila a vznášela se kousek

napravo od jeho hlavy. Jakmile si jeho oči přivykly na světlo,Va

lan si ze zad sundal batoh a opatrně ho položil na zem vedle sebe.

Potom zase vykročil a svítící koule jej následovala. S její pomocí

konečně zcela pochopil, kde se to vlastně ocitl.

Obdélná komnata měla na délku skoro třicet metrůa na šíř

ku zhruba pětadvacet. Strop ve  výšce šesti metrů jen podtrho

val její rozlehlost. Byla vyzděná z velkých žulových bloků, které

do  sebe přesně zapadaly, tvoříce tak téměř jednolitou plochu

stěn a  podlahy. Ale jakkoliv působivý pohled kameny skýtaly,

skutečný objekt zájmu pro něj představoval onen modrý sloup

dominující středu místnosti. Obehnaný plotem s železnýmite

panými sloupky zakončenými bodci působil v jinak prázdném

prostoru až neskutečně.

Valan ušel dlouhou cestu, aby se sem dostal – pátral a snažil

se více, než by se jiným zdálo možné. Ale teď... jeho podpatky

hlasitě klapaly po podlaze, když se ubíral k plotu. Branka byla

zajištěna opotřebovanou železnou závorou zapadající do  stejně

sešlého oka. Závora byla umístěná zvenku, aby zabránilakomu

koliv – nebo čemukoliv – se od sloupu příliš vzdálit.

„Konečně.“ Stačil nepatrný mágův pohyb a brankase s drob

ným vrznutím otevřela. Rychle překonal těch několik kroků

mezi plotem a  sloupem a  položil na  studený modrý mramor

útlou ruku.

„Transduktor.“ Tady se nacházela síla. Síla, která se dala čerpat,

využít... a ovládnout. Zaklonil hlavu, aby vstřebal majestátnost

impozantního vysokého válce. Brzy ty nachově zářící runy,táh

noucí se po jeho povrchu, přeloží. Už to nebude trvat dlouho.


7

U  základny sloupu se nacházel tmavý otvor. S  pomocí kou

le směle nahlédl dovnitř a  spatřil prázdný prostor vytvořený

od podlahy po strop z leštěného modrého mramoru.

„Všechno nedotčené,“ zamumlal. Jakýkoliv další průzkum byl

však náhle přerušen zvukem o sebe skřípajících kamenů, který

se  ozval z  vrcholu schodiště naproti mágovi. Schody částečně

vedly podél zdi a  pak mizely ve  stoupající chodbě s  širokým

vstupem. Valana napadlo, že tam asi budou dveře.

Opustil  oplocený prostor a  sledoval nachový paprsek světla,

klouzající dolů po  zdi souběžně s jednotlivými stupni. Před

pokládal, že  má sloužit k  osvětlení cesty po  schodech, ale víc

ho zajímalo, kdo mu to jde asi vstříc. Neočekával totiž žádné

návštěvníky.

Zašeptal magické slovo, kterým ztlumil jasné světlo  koule

na  úroveň plamene svíčky, a  po  špičkách se  blížil ke  schodišti.

Někdo scházel dolů. Jen jedna osoba. Dobře. Valan tiše stoupal,

bral přitom schody po dvou, pro jistotu s pár kouzly na jazyku.

V místě, kde schodiště mizelo v chodbě, se setkal s nevítaným

návštěvníkem.

Špičaté uši, žluté oči, černé vlasy, ruce jako pařáty a  kůže

barvy zralé hrušky – to vše Valanovi jasně napovědělo, že  čelí

hobgoblinovi. Byl o něco vyšší než mág a byl mnohemsvalna

tější. Jenže Valanova magie více než srovnávala šance, dokonce

i  přes meč, který měl hobgoblin u  boku. Krátké, ocelově šedé

roucho bez rukávů však spolu s hnědou vycpávanou vestoune

patřilo zrovna k  oděvu, jaký by člověk u  tvora této rasy čekal.

Hobgoblini většinou chodili ve zbroji nebo v něčem trochuoby

čejnějším. Ocelový kříž na přezce tvorova opasku pak potvrdil

Valanovo podezření. Musel to být Khuthonův kněz. Dva zkří

žené meče na  kruhovém štítu sloužily jako posvátné znamení

tohoto boha.


8

Rychlým švihem ruky mág smetl hobgoblina ze  schodiště

a  nechal jej tvrdě narazit o  podlahu. Tvor bolestivě a  hrdelně

zavrčel. I kdyby Valan goblinsky neuměl ani slovo, bylo by mu

jasné, že jde o nadávky. Jakmile se hobgoblin opět svižně zvedl

na nohy, mág vypustil další kouzlo.

„Agris lorim naslee rah!“ Z  jeho rukou vystřelil poryv akva

marínové energie a  tvora dokonale zmrazil. Tenká vrstva ledu

na jeho těle praskala, zatímco okolo vířil opar a zvedala se mlha,

vytvořená náhlou změnou teploty.

Valan nahlédl do  chodby a  ujistil se, že  je prázdná. Chvíli

vyčkával, uši nastražené v očekávání jakéhokoliv zvuku, který by

jej varoval před dalšími potížemi, a přitom si s obavami povšiml

denního světla dopadajícího dovnitř jakousi dírou. Jakmile si

byl jistý, že je sám a v bezpečí, pronesl další čarovné slovo, vzal

nyní ztlumenou světelnou kouli ze vzduchu a schoval si ji zpět

do brašny. Potom se vydal ke stoupající chodbě.

Hobgoblin nemohl být sám. Ne, když šlo o kněze. Cožzna

menalo, že nahoře jsou další. Jenže kolik? A jsou všichni z nich

kněží, nebo zbývají jen válečníci, nebo tam jsou tam ti i  oni?

Valan zpod roucha vylovil stříbrný medailon a chvíli si jej měřil

pohledem, zvláště runy okolo okraje. Více než jednou už ho

šperk zachránil před smrtí. Mnoho lidí a  jiných bídných stvo

ření, kteří se ho pokoušeli poslat k Asorlokovi, selhalo – jejich

zbraně se odrazily od mágova těla, jako by bylo z tvrzenéhože

leza. Medailon jej ochránil před jakýmkoliv fyzickým útokem,

jenže jestli tady bylo víc kněží, mohl by se boj s nimi státoprav

dovou výzvou.

Valan vrátil přívěšek pod roucho a  s  připravenými kouzly

vyrazil po schodech. Jak stoupal, teplota narůstala a z vlhkého

chladu se ovzduší měnilo v pořádné dusno. Ze svých studiísa

mozřejmě věděl, že zříceniny leží v srdci džungle Taka Lu Lama,


9

jenže teorie byla něco docela jiného, než když na  vlastní kůži

pocítil hutné subtropické podnebí. Ještě že  Transduktor byl

v chladné komnatě pod zemí.

Na  vrcholu schodiště mág prošel otvorem a  uvědomil si,

že  se  vlastně jedná o  tajné dveře skryté za  sochou, kolem kte

ré se protáhl. Ocitl se v chodbě lemované sloupy s řadou soch

mezi nimi. Zobrazovaly svalnaté humanoidy, každého oděného

v  osobité zbroji a  vytesaného ve  vojenské póze. Všem sochám

však byly uraženy hlavy.

Jediná socha, která hlavu stále měla, byla ta hned vedleVala

na. Pouze ona jediná také připomínala člověka. Nalevo od mága

chodba zatáčela a  za  rohem panovalo ticho a  klid. Podobně

to vypadalo napravo, kde na  prozkoumání čekaly jedny ote

vřené dveře a  z  místnosti zpoza nich se  ozývaly hlasy několika

hobgoblinů.

Plížil se ke dveřím a opatrně nakoukl dovnitř. Dvacítkahob

gobliních kněží stála uprostřed pravoúhlé místnosti, která mu

sela být hlavní lodí prastarého chrámu. Celý prostor vyplňovalo

světlo časného rána proudící dovnitř skrz zbytky vitrážových

oken i dírami ve stropě. Hlavice nosných pilířů byly realisticky

vytesány do podoby kroutících se rostlinných šlahounůobydle

ných ptáky a hady a na stěnách byly mozaikami a freskamizná

zorněny beztvářné postavy oddaně se klanící bezhlavým obrům.

Ačkoliv rozlehlý prostor působil impozantně, Valanův zájem

přitahoval oltář a kněží shromáždění kolem něj.

Původně vyřezávaný povrch čtvercové žulové kostrukce

ze všech stran překrývaly nevzhledné kruhové štíty se zkříženými

meči. Krev, kterou byl kámen zacákán, prostě nešla přehlédnout.

Dozajista také byla nepůvodním a nedávným doplňkema napl

nila Valanovu mysl chmurnými úvahami, které trochu rozptýlil

až pohled na kamenný čtenářský pultík kousek od oltáře.


10

U  stěny nalevo se  pak nacházelo něco ještě zajímavějšího –

sedm knihovních skříní naplněných svitky a  tlustými fascikly.

Poblíž stálo několik prostých dřevěných stolů a židlí – evidentně

další nedávný přírůstek k vybavení místnosti. Pokud se některé

ze spisů v policích původně nacházely v podzemí, mohly by mu

být velkým přínosem při práci s Transduktorem. Zatímco Valan

přemýšlel, pozoroval asi dvacítku goblinů, kteří zametalipodla

hu, uklízeli knihovny a pomáhali kněžím.

Goblini a  hobgoblini byli příbuzná plemena, spjatá rovněž

se zlobry. Jejich společnými předky byli jarthalové, prastará rasa

stvořená Khuthonem. Valan dlouho studoval různé rasové linie

na Tralodrenu. Byla to jedna ze základních znalostí, pokud kdy

chtěl umět používat Transduktor. V mnoha ohledech vypadali

goblini podobně jako hobgoblini, ale dosahovali jen poloviny

jejich vzrůstu, měli řidké vlasy a  jejich pleť měla barvu zralé

limetky. Ačkoliv byli z celé rodové linie nejslabší, mohli byzpů

sobit problémy, pokud by Valana zahlédli slídit okolo. Jenžena

konec si jej jako první všimli samotní hobgoblini.

Jeden z  kněžích se  totiž otočil mágovým směrem a  jako ko

pím na  něj ukázal svým tlustým prstem. V  tu chvíli místnost

ožila horečnou činností. Valan vstoupil do veřejí, sleduje příval

goblinů, zatímco kněží na  sebe vzájemně pokřikovali ve  svém

jazyce. Porozuměl jim natolik, aby pochopil, že ho chtějí coby

nevítaného vetřelce zabít.

Víc vědět nepotřeboval.

„Ackrin-loth gestra!“ vykřikl a  z  jeho rozevřených prstů vy

střelily klikatící se  blesky, které srazily nejbližší gobliny. Ti se

bou začali bolestně zmítat na podlaze a jejich duše postupněod

cházely do Asorlokovy říše. Mág jim však nevěnoval pozornost.

Soustředil se na kněží.


11

Přímo na něj právě letělo kopí ukuté ze spalující rudé energie

a hledalo jeho srdce. Seslal ho hlavní kněz, který teď na ostatní

štěkal další rozkazy. Valan měl jen pár chvil na  reakci, ukročil

a  kopí těsně minulo jeho pravé rameno. Aniž by ztrácel čas,

vykouzlil několik ostrých rampouchů a  mrskl jimi po hobgo

blinech. Ti se  jim sice snažili vyhnout, ale několik mrazivých

projektilů našlo svůj cíl a zabořilo své špičaté konce do teplých

těl. Rozzuření kněží vyrazili na  Valana se  zbraněmi v  rukou

a kletbami na rtech.

Mág však držel pozici. „Agris larom magalasta urik kane!”

Než hobgoblini pochopili, co je čeká, vběhli přímo do prů

svitné, vysoké uhlově šedé bariéry, která se objevila kousek před

Valanem a uvízli v ní. Bariéra se pod jejich náporem zavlnila, jako

by to byla vodní hladina, a  vířila kolem nich, zatímco se  nořili

hloub a hloub. Tím ovšem jakékoliv podobnosti s vodou končily.

Kněží spustili bolestivý jekot, protože šedá hmota se přimkla

k jejich tělům a začala je za živa rozežírat jako kyselina. Dokonce

ani jejich zbraně neodolaly a roztékaly se jako máslona rozehřá

té pánvi. Jeden za druhým hobgoblini padali na kolenaa proklí

nali mága, ke kterému se po čtyřech plazili. Zbraně jim už byly

k ničemu, a ačkoliv se všemi silami snažili osvobodit, substance

obalovala další a další části jejich trpících těl. O chvíli později už

všichni kněží leželi na zemi mrtví nebo umírající.

Tím však nic nekončilo.

Mág se  otočil, aby čelil čerstvým posilám valících se  na  něj

bažíce po jeho smrti. Chodba, jíž sem přišel, zřejmě vedlai ně

kam ven. Nově dorazivší hobgoblini byli obyčejní válečníci, což

bylo zřejmé z jejich kroužkových košil a tasených mečů. Žádná

magie, žádní kněží.

Valan se usmál a připravil další kouzlo.

Tohle ještě bude zábava.


12

***

Hadekovi se  vlastně ani nechtělo zjišťovat, co se  to u  všech

čertů v chrámu děje. Měl rád svou malou oázu klidu mezihob

gobliním Baziliščím kmenem, která jej chránila přednebezpeč

ným světem, a  neviděl důvod proč ji opouštět. Jenže jak hluk

nabýval na intenzitě, dolehly k němu výkřiky a zvuky boje.Uvě

domil si, že  se  něco zvrtlo, a  že  ve  svém vlastním zájmu musí

zjistit, o co jde. Takže se teď schovával v chrámu za jednímz pi

lířů, kousek od dveří vedle knihovny, jimiž vstoupil, a valil oči

na děsivé a zároveň uhrančivé události před sebou. Potyčka byla

v  plném proudu a  Hadek byl dokonale šťastný, že  se  jí přímo

neúčastní. Fascinovalo ho, že  všechno je dílem jednoho jedi

ného vetřelce, který stál mezi zárubněmi hlavního vchodu. Šlo

o Telbořana ve stříbrném rouchu. Hnědovlasý člověk byl štíhlý

a neměl žádnou zbraň, přesto ho žádný z válečníků nedokázal

poslat do Mortisu. Opakované útoky, jež jej měly probodnout

nebo mu useknout hlavu, se zcela nečekaně zastavovaly o jeho

kůži.

Válečníci dokázali pouze na  několika místech proseknout

člověkovo roucho, jeho tělo však nemělo ani škrábnutí. Tepr

ve když Telbořan provedl protiútok, Hadek plně pochopil, jak

velkou hrozbu vlastně představuje. Zdálo se, že  pobít útočící

hobgobliny pomocí kouzla je pro něj jen nepatrná námaha.Po

hled na bojujícího čaroděje goblinovi stačil k tomu, aby se o nic

nepokoušel, zvlášť když viděl ta krvavá jatka, která po  něm

zůstávala.

Pobití kněží leželi v kalužích vlastních rozpouštějících se těl

a  zbraní a  goblini také dostali pořádnou nakládačku. Většina

jich zemřela, ale několik uteklo nebo se skrývali podobně jako

Hadek. To se  sice zdálo rozumné, jenže to nemohlo vydržet

dlouho. Hobgobliní válečníci byli pobiti nebo se  dali na  útěk


13

a to znamenalo, že tady Hadek zůstane sám s čarodějem. A o to

rozhodně nestál.

Hadek se  choulil, aby zcela využil úkryt v  nevelkém stínu.

Pokud by se rozběhl pryč, ten člověk by ho mohl zmerčit a zabít

stejně snadno jako ostatní. Stále ještě váhal, když se  na  scéně

se objevil Boaz. Náčelník Baziliščího kmene do chrámu odvážně

vedl čerstvý oddíl válečníků i přesto, že mág pobil všechny, kdo

se mu dosud postavili.

Boaz a  mág na  sebe navzájem pohlédli. Ačkoliv se  zdálo,

že jen klidně postávají a měří se navzájem, Hadek věděl,že od

hadují sílu toho druhého. Když s  tím byli hotovi – což trva

lo sotva pár úderů srdce – člověk k Boazovi promluvil hrubou

goblinštinou.

„Můžeš pokračovat v  mrhání životy svých mužů, nebo být

moudrý a poddat se.“

Zdálo se, že  Boaze oslovení v  jeho rodném jazyce zaskoči

lo. Narovnal ramena a  rozhlédl se  po  místnosti. Výraz mu po

temněl, když zahlédl ubohé pozůstatky kněží a z úst mu uniklo

vzteklé a  hněvivé zavrčení. Hadek se  ze  všech sil snažil zůstat

nehybný, podobně jako socha vedle něj.

„Nemůžete mi ublížit,“ pokračoval mág. „Můžete to zkoušet,

jak chcete.“

„O co ti jde?“ Boaz čaroděje sjel pohledem od hlavy až k patě.

„O ten modrý sloup v podzemní komnatě. Nebudete mě rušit

při mých experimentech a já vás nechám naživu.“

Boaz neodpověděl.

Hadeka překvapilo, že  Boaz mága na  místě neprobodl, ani

se o to nepokusil. Většinou nestrpěl, aby si na něj někdovyska

koval. Co se před deseti lety stal náčelníkem, postavilo se mu jen

pár hobgoblinů. A za svou odvahu zaplatili životem.

„A kdo si myslíš, že jsi, abys po nás mohl něco žádat?“


14

„Myslím, že  tihle mrtví kněží to jasně ukazují,“ pokračoval

čaroděj. „Otázkou tedy je, jestli se k nim chceš připojit.“

Víc než padesátka hobgobliních válečníků postávajících

za  Boazem sledovala probíhající výměnu názorů. Očividně

mezi nimi rostl neklid. Rozmístili se v chodbě vedoucí z hlavní

lodi, ze  které kněží udělali provizorní knihovnu a  místo uctí

vání. Chodba sice byla rozlehlá, ale ne tolik, aby pojala takový

dav. A jelikož válečníci blokovali dveře ven, neměl Hadek šanci

na útěk. Zbývalo mu jen zůstat ve svém nuzném úkrytu.

„Je nás hodně,“ odvětil Boaz sebevědomě. „Nedokážeš zadržet

celý kmen.“

Dřív, než stihl kdokoliv zareagovat, vyšlehl z čarodějovy ruky

mohutný blesk a  zamířil k  hobgobliním válečníkům. Výboj

se rozvětvil a poskakoval mezi nimi jako šílený tanečník,zatím

co muži řvali bolestí. Boaz a  Hadek jen s  vytřeštěnýma očima

hleděli, jak válečníci v děsivých mukách umírají.

Boaz pozvedl meč a  s  válečným pokřikem se  na telbořan

ského mága vrhl jako útočící býk. Nějaká síla jej však zvedla

do vzduchu. Hadek viděl, že se náčelník dusí – jako by hovel

ká neviditelná ruka odtrhla od  podlahy a  teď mu drtila hrdlo.

Boaz upustil meč a zoufale se zmítal ve snaze osvoboditse z pří

zračného svěráku. Jenže ať se  kroutil, jak se  kroutil, sevření

nepolevovalo.

„Takže,“ pronesl čaroděj, „chceš se připojit ke svým mužům,

nebo mi pomůžeš?“

„A co máš v plánu?“ zasípal Boaz.

„Potřebuju pomoc při experimentech.“

„Ja-jakou pomoc?“ Boaz vzdal svou snahu o vyproštěnía mís

to toho se soustředil na mága. Hadek slyšel, že bojuje o každý

nádech.


15

Telbořanův úsměv Boazovi na klidu nepřidal. „Potřebujupo

kusné králíky.“

„Kolik?“

Hadekovi bylo jasné, kam debata směřuje a ani za mák se mu

to nelíbilo. Rozhodl se, že je čas opustit úkryt. Teď nebo nikdy.

Vyrazil k nedalekým dvířkám, což však přitáhlo pozornost obou

mužů. Bez ohledu na  náčelníkovu ošemetnou situaci na  sobě

Hadek ucítil jeho hněv, který svou přítomností vzbudil.

„Myslím, že  tenhle bude první.“ Hadeka náhle cosi začalo

táhnout směrem k čarodějovi, jako by se mu kolem pasu sevřelo

laso. Během chvilky se octil vedle mága. Padl na kolena, protože

viděl jen jediné řešení.

„Slitování,“ zaprosil v  telborštině. Čaroděj k  němu popošel

a Boaz se ze vzduchu zřítil na zem.

„Ty mluvíš telborsky?“ zeptal se jej v tomtéž jazyce.

„Ano,“ odpověděl Hadek spěšně. „Pomáhal jsem kněžím.“

„Pomáhal s čím?“

„S tamtím,“ Hadek ukázal na knihovny plné písemností.

„Takže to umíš i  číst?“ V  Telbořanově hlase zazněl re

spekt. Koutkem oka Hadek viděl, že  Boazův hněv se  změnil

ve znechucení.

„O čem se bavíte?“ dožadoval se náčelník goblinsky nějakého

vysvětlení a  zvedal se  na  nohy. Teleborštinu totiž neovládal, z

celého kmene ji rozuměli pouze kněží. Kdykoliv jindy by Hadek

raději rychle odpověděl, jenže teď cítil, že mu někdo kryje záda.

Svým způsobem to bylo hřejivé a vítané. Na druhou stranu to

bylo jako schovávat se za čepelí nože, který může kdykolivuká

zat ostří.

„Ano, umím číst i psát...“

„Jak se jmenuješ?“

„Hadek.“


16

„Hadeku?“ Boaz měl sice hlas zhrublý dušením, ale stále dost

silný, aby Hadekovi připomněl, že  nedá-li si pozor, náčelník

s ním udělá krátký proces.

„Vstaň.“ Hadek čarodějův rozkaz rychle splnil. „Tvůj život

ušetřím, dokud mi budeš sloužit.“

„Co říká?“ prskal Boaz, hledal svůj meč a  mága nespouštěl

z očí.

Než mohl Hadek odpovědět, člověk se  otočil k náčelníko

vi a  znovu promluvil goblinsky. „Pokud si ceníš svého života

i svého kmene, uděláš, co ti říkám. Chci mít všechny ty svitky

a  knihy v  podzemní komnatě – i  s  policemi a  se  vším. Stoly

a židle se taky budou hodit. A potřebuju i těch deset pokusných

subjektů.“

„Máš jméno, které bych mohl proklínat?“ zavrčel Boaz zne

chuceně a zasunul meč do pochvy.

„Valan.“ Mág se  otočil k  Hadekovi a  přešel do  telborštiny.

„Pojď, čeká nás spousta práce.“

Hadek Valana následoval a snažil se vyhnout Boazovuspalu

jícímu pohledu, kterým jej náčelník vyprovázel. Pálil ho do zad,

zatímco se blížili k tajnému vchodu. Hadeka nikdy nikdo neměl

zrovna v úctě, ale teď... Bylo mu jasné, že bez Valanovy ochrany

je vyřízený. A kdo mohl říct, jak dlouho tu mág zůstane nebo jak

dlouho bude Hadekovu přítomnost trpět? Koneckonců, pořád

mohl skončit jako pokusný králík.

Do čeho to jenom zabředl?

***

„Zajímavé,“ Cadrithova slova působila stejně suše jako jeho

kostnaté tělo a obnošený švestkový hábit zakrytý šedým pláštěm

s kapucí. Po levici mu, vždy připravena v dosahu, spočívala hůl:

častým používáním ohlazený dřevěný dřík zakončený dětskou


17

lebkou. Cadrith teď však upíral svou pozornost na temeno jiné

lebky. Tato se fialově blyštila, sevřená v obří ruce vytesanéz ob

sidiánu pár kroků od trůnu. Po stranách a zepředu ji pokrývaly

malé stříbrně žhnoucí runy a  její pohled mířil do  vzdáleného

rohu místnosti, takže do prázdných důlků Cadrith neviděl.Prá

vě skrze tuto lebku před chvílí pozoroval jak se Valan vypořádal

s hobgobliny.

„No, jakpak tě jen nejlíp využít...“ Cadrith se  opět usadil

na svůj trůn z leštěného červeného kamene a mžoural po malé

a  zanedbané místnosti. Kromě trůnu a  lebky v  ní nebylo sko

ro nic, snad jen osamělá truhla stojící u  protější stěny, kde ji

Cadrith mohl mít neustále pod dohledem.

Jediným oknem se dovnitř dral soumrak a s ním přicházejí

cí stíny. Občasný závan větru zavlnil tapiseriemi, ale stoletími

sešlé okolí Cadrithovi vůbec neleželo na mysli. Kdyžse probu

dil ze spánku delšího, než původně plánoval, a poprvé vstoupil

do  této opuštěné tvrze, jen málo se  podivoval tomu, jak to tu

vypadá. A i ta trocha zájmu byla bezvýznamná vedle jeho touhy

po návratu na Tralodren.

Původně měl v úmyslu počkat, až Božská vindikace odstraní

z Tralodrenu magii a dopřát si tak čas, aby důkladně ukul své

plány a  co nejlépe se  připravil. Kdyby byl tušil, jak dlouho to

potrvá, než se magie konečně vrátí na svět, byl by tuto strategii

nejspíše přehodnotil. Naštěstí ho jeho vlastní kouzlo podrželo

ve spánku o celých pět století déle, než zamýšlel. Jinak by musel

celý ten čas protrpět v bdělém stavu a v dosti bezútěšné situaci.

Utrpením bylo i těch pouhých pět let, po které byl vzhůrua sna

žil se tady přežít. Sotva by to dokázal vydržet pět století.

Netušil, proč se mu kouzlo nevydařilo, ale byl za to vděčný.

Být více věřícím, děkoval by bohům, jenže Cadrith věděl, že ti

s  tím nemají nic společného. Pokud by nějak zasáhli, pak by


18

se ho spíše snažili držet v neustávající dřímotě nebo by horov

nou zabili. A jelikož kouzlo selhalo i v tom, aby ho běhemspán

ku skrylo před světem, mohl ho zničit i  kterýkoliv z  místních

starousedlíků. Pro věřícího muže další důvod k díkům. Jenže jak

Cadrith zjistil, probuzení byla ta snazší část. Propast nepatřila

k místům, kde by mohli přežít hlupáci... alespoň ne dlouho.

Uchopil svou hůl a vstal. Když šel k oknu, roucho se muzavl

nilo v jemném vánku. Od doby, kdy vstoupil do Propasti, nosil

kapuci pořád nasazenou na  hlavě. Nebyl pro to žádný důvod,

ale umožňovalo mu to předstírat, že něco skrývá. Stal se z toho

spíše zvyk. V  jeho očních důlcích zaplály neonově modré ja

zýčky ohně a  zkoumavě se  zahleděly na  prázdný kopcovitý te

rén okolo věže, kterou si zvolil za své současné panství. Ve věži

i venku bylo všechno klidné a neměnné, ačkoliv on dobře věděl,

že v Propasti může vše klamat.

V dáli zahlédl pohyb, temný tvar poletující zamračenýmne

bem. Kostlivec se otočil k věštebné lebce a máchnutím kostlivé

ruky jí vrátil obyčejný vzhled, ačkoliv pár run zůstalo i takvidi

telných. O chvilku později přistál na parapetu okna povědomý

návštěvník a  za  pomocí drápů na  rukou a  nohou protáhl své

mohutné tělo dovnitř.

„Sargis dychtí po nějakých novinkách,“ spustil Akarin, sotva

co se narovnal, čímž Cadritha přinutil o krok ustoupit a udělat

pro vysokého okřídleného démona víc místa.

„Je mi jasné, že  dychtí.“ Démon Cadrithovi jako by vyplnil

celou místnost. Jeho žluté oči ostře kontrastovaly s  krvavě ru

dou kůží, holou hlavou a  černými prohnutými rohy trčícími

z čela. „Ale já bych radši nejdřív udělal nějaký pokrok, což při

neustálém vyrušování nejde. Říkal jsem mu, že ho buduinfor

movat o vývoji.“ Démonův masivní ocas se chvíli míhalze stra

ny na stranu, než se uklidnil.


19

Říci, že kostlivec tohoto špičatouchého přisluhovače nesnášel,

by bylo nepochopením nejvyššího řádu. Démon nebyl víc než

poskok svého oslabeného pána a stejně jako Sargis sám se i on

mylně považoval za lepšího než ostatní. Jeho arogance a smělost

rostly do nesnesitelné míry s každou jeho další návštěvou.

„On ví, co mu povíš,“ Akarin složil svá mohutná křídlaa za

měřil se na Cadritha.

„Tak proč jsi potom tady?“

„Zjistit, co jsi možná zapomněl sdělit při posledním hlášení,“

Akarin si složil paže na hrudi a narovnal se, aby předvedl svou

výšku a  mohutnost. Podle Cadritha si tím zřejmě dokazoval

svou nadřazenost, ale kostlivec mu nedopřál to potěšení, aby

k němu vzhlížel. Místo toho se pořád díval bokem. Nikdy ještě

démona neviděl v ničem jiném, než v kroužkové košilis krátký

mi rukávy. Zbroj mu spadala až na stehna a překrývala bederní

roušku z černého hedvábí. Silný opasek ze železných plátků mu

umožňoval mít meč vždy po ruce.

„Je hezké vědět, že  tvůj pán ve  mě má stále plnou důvěru,“

odpověděl Cadrith a vykročil k trůnu.

„A je snad nějaký důvod, proč by ji mít neměl?“ démonpo

zvedl huňaté černé obočí.

„Stal ses až moc troufalým, Akarine,“ kostlivec se usadil.

„A Sargis je čím dál tím netrpělivější,“ démon poklepávaldrá

pem o svaly na své paži. „Máš pro něj vůbec něco?“

„Můžeš mu říct, že  věřím, že  jsem našel náš klíč,“ Cadrith

se zakoukal na zmlklou věštebnou lebku.

„Myslím, že bude chtít znát podrobnosti,“ Akarin se rozhlédl

po místnosti a zaměřil se na jeden potemnělý kout. Kdyžse otá

čel, jeho ocas zasvištěl vzduchem.

„On bude chtít... nebo ty?“ Cadrith si démona měřil očima.


20

„Záleží na  tom?“ Akarin roztáhl rty v  samolibém úsměvu

a  odhalil tak ostré zuby. Spolu s  jeho celkovým zjevem by to

zřejmě většinu lidí vyděsilo. Jenže Cadrith věděl o  teatrálním

vystupování své. Zvlášť když šlo o  to, udržet si pevnou pozici

mezi tak nebezpečnými společníky, jaké teď měl.

„Záleží. Tedy, jestli si vážíš svého života,“ Cadrithse po démo

novi na okamžik zlostně ohlédl. Ačkoliv neměl oči, byl si jistý,

že démon význam jeho pohledu pochopil.

„Ujistím se, že  zprávu dostane,“ řekl Akarin a  otočil

se k odchodu.

„Ujisti. A  když Sargise uvidíš, připomeň mu, že  já mu včas

sdělím vše, co by měl vědět.“

Akarin bez odpovědi proskočil oknem do noci. Cadrithchví

li počkal, pak opřel hůl o  trůn a  seslal kouzlo, kterým znovu

aktivoval věštebnou lebku.


21

Kapitola 2

Čiňte dobro svým lidským druhům, čiňte si dobro navzájem.

Ne sváry, leč jednota panovat by měla mezi vámi,

jednota, pro níž ostatní rasy budou vám závidět.

– Posvátné svitky

„Panthora se  raduje spolu s  vámi,“ oslovil shromážděné sir

Dravin, velmistr Valkorijských rytířů. „Dnes k  ní mají tito

zasvěcenci blíže, než kterýkoliv jiný válečník.“ Pásovou zbroj,

bohatě zdobenou motivem panterů, měl v  souladu s  tradicí

skrytou pod zvlněným šedým pláštěm s  vyšitým emblémem

hlavy pantera z profilu. V nejlepších letech, hladce oholenýa ši

roký v  ramenou – sir Dravin byl prostě ztělesněním představ

o  tom, jak má vypadat vůdce vznešeného rytířského řádu. Ti,

ke kterým mluvil, měli stejně jako on světlou pleť, vlasy ve škále

od platinově blond až po hnědou a světle zabarvené oči. Několik

mužů mělo plnovous, rytíři ve  službě pak byli hladce oholeni,

jak velel zvyk.

Čtvercová místnost byla vysoká přes dvě podlaží a  dost roz

lehlá, aby umožnila všem divákům, kteří sem dorazili z celého

Severozemí – rodičům zasvěcenců, samotným zasvěcencům

a rytířům – sledovat třicet nováčků, jak stojí pod schody k oltáři

a jsou uváděni do rytířského stavu. Nad nimi se ze stropuhou

pal bronzový lustr pokrytý lesem bílých svíček. Jejich záře dávala


22

dostatek světla, aby bylo na  celý ceremoniál dostatečně vidět.

Tím, co přitahovalo nejvíce pozornosti, byl však oltář umístěný

na vyvýšeném pódiu.

Rowan Cortak stál s  ostatními zasvěcenci před schody z bí

lého křemene, které vedly k oltáři. Ještě před hodinou se tento

Seveřan s pískovými vlasy a modrýma očima rozhlížel z vrcholu

tvrze po zářícím nočním nebi a rekapituloval si předchozí roky,

jež vedly až  k  tomuto ceremoniálu. Nyní stál v  oltářní míst

nosti bez oken a snažil se nějak vypořádat s nepohodlnýmslav

nostním rouchem, pod kterým mu začínalo být pořádně horko.

Hrubý béžový oděv s  dlouhými rukávy měl na  ramenou, steh

nech a pažích našitý šedý emblém pantera ve skoku.Na zname

ní toho, že jsou vybráni pro rytířství, jej měli oděný všichni jeho

druzi. Podle Rowana však sloužil těžký háv jen k tomu, aby z něj

vyždímal co nejvíc potu. Nemohl si nevšimnout, že i ostatníza

svěcenci se cítí podobně nepohodlně.

Aby se  uklidnil a  oprostil se  od  všeho okolo, zaměřil svou

pozornost pouze na  oltář. Malý mahagonový obdélník byl

do hladka vyleštěný, ale jinak poměrně prostý. V rozích seděly

ze stejného tmavého dřeva vyřezané figury panterů, podpírající

lesknoucí se žulovou desku. Na té byl postaven zlatý štítse stří

brným symbolem víry: řvoucí hlavou pantera z profilu. Sloužil

zároveň jako znak rytířství a obracel se ke všem v sále jako jakési

malé slunce.

Sir Dravin naznačil mladíkům, ať postoupí ke  schodům ol

táře. „Vykročte pro Panthořino požehnání a  staňte se  součástí

posvátné víry a služby pro větší dobro lidstva.“

Mladíci, jimž skrze vážné tváře sem tam probleskl nervózní

úsměv, pomalu vyrazili k oltáři a seřadili se tak, aby bylona scho

dech pro každého z  nich místo. Rowan stál na  třetím schodu,

jen kousek od velmistra a v dosahu vznešeného otce vedle něj.


23

Zjistil také, že hned vedle něj je na okraji schodu kouřícíbron

zový koš, který spolu s dalším na druhém konci pódia zajišťoval,

aby vůně kadidla prostupovala celým prostorem. Vedle každého

koše stála vznešeně vyhlížející mramorová socha pantera.

Rowan doufal, že nikdo neuvidí, jak se mu chvějí nohy, ani

neuslyší, jak mu buší srdce a  jak přerývavě dýchá. Vždycky si

sám sebe v téhle situaci představoval klidnějšího a vznešenějšího

a ne takhle vystrašeného a rozrušeného. Letmý pohled napravo

mu prozradil, že  Holvar, jeho kamarád s  hrudníkem jako sud,

je na tom úplně stejně. Jeho krátký úšklebek Rowana uklidnil,

až se maličko pousmál, zatímco vznešený otec začal s invokací.

Kněz měl dlouhé kadeře bílých vlasů sepnuté zářivě zlatým

diadémem, který mu obkružoval vrásčité čelo. A  ačkoliv jeho

vzhled svým způsobem připomínal starý seschlý strom, jehojas

ně modré oči vyzařovaly obrovskou vitalitu a sílu ducha – více,

než byste našli u  většiny mnohem mladších mužů. Vznešený

otec byl oděn do  hnědého roucha staženého krémově zbarve

nou šerpou, která zvýrazňovala jeho pas. Ramena mu zakrýval

bílý plášť s vyšívanými zlatými pantery, sepnutý zlatou sponou

na levé straně hrudi.

„Bohyně všech, kdož jsou naplněni lidskostí, vyslyš nás,“vzne

šený otec chraptěl, ale hlas měl přesto silný. „Každý ze zasvěce

ných přistoupí, aby ti přísahal a  abys jej poznala a  přijala. Kéž

pod tvým dohledem najdou čest nyní a navždy. Kéž poznají tvou

pravdu a stanou se její součástí – v tomto životě i v tom příštím.“

Během jeho řeči se  zasvěcení otočili doleva a  utvořili řadu

směřující k  vznešenému otci, který každému krátce požehnal.

Pak vystoupali pár schodů k  siru Dravinovi a  poklekli před

ním a zároveň před oltářem za jeho zády. Velmistr jim poklepal

mečem nejdříve na levé a pak na pravé rameno, a oni vyslovili

prastarou přísahu, čímž jim bylo samotnou Panthorou svěřeno


24

rytířství. Rowan sledoval, jak jeden po druhém procházejíritu

álem, dokud Tomas, zasvěcený jdoucí před ním, nepovstal jako

rytíř.

„Přistup, Rowane Cortaku.“ Hlas vznešeného otce mladíka

maličko polekal, ale rychle se  vzpamatoval. Přikročil k  němu

a sledoval, jak mu starcova levá ruka míří k hlavě.

„Požehnán budiž ten, kdož jde za Panthorou celým svýmsrd

cem. Požehnán budiž člověk, kdož se  drží jejích způsobů. Po

žehnán budiž ten, kdož ji ctí, neb svými činy též nalezne čest.“

Zatímco vznešený otec mluvil, z  Rowana vyprchal všechen

strach, rozrušení i  zmatečné pocity. Dokonce se  i  přestal po

tit, jako by jej náhle ovíval chladný vánek. Omámeně vykročil

k siru Dravinovi, klesl na jedno koleno a sklonil hlavu. Plochá

strana čepele políbila jeho pravé rameno. „Povstaň do svéhono

vého života a služby, sire Rowane Cortaku.“

Rowan poslechl, a zatímco důstojným krokem scházelod ol

táře, opět hledal v davu své rodiče. Pokračoval ven dvoukřídlými

dveřmi a vstoupil do studené chodby, kterou zaplnili rytíři,ro

diny a bývalí zasvěcení.

Propátrával rostoucí dav a celý se rozzářil, když zahlédl ženu

s husím peřím v loknách tmavě plavých vlasů. Kolem krku měla

náhrdelník z  barevných skleněných korálů, které tvořily hezký

kontrast k hnědému plášti a k oblečení z kůže. Za ní stálrozlo

žitý muž v krátkých kožených kalhotách, obnošených vysokých

botách a ve vestě z medvědí kožešiny. Byl vyšší a svalnatější než

většina Seveřanů, s tváří ošlehanou ledovými větry a osmahlou

silným letním sluncem. Několik pramenů až  po  ramena dlou

hých hnědých vlasů měl spletených v copánky.

Rowan se k nim mořem těl protlačil nedočkavě, avšakse sna

hou o zdvořilost. Jen co byl u nich, padli si všichni do náruče

v jednom velkém objetí.


25

„Jsme na tebe tak hrdí,“ řekl Logan Cortak, Rowanův otec.

„Stýskalo se  mi,“ vymáčknul ze  sebe Rowan, jakmile objetí

trochu polevilo. Byl rád, že  je zase vidí. Svým způsobem toto

setkání dokonce zastínilo radost z toho, že byl pasován rytířem.

„Mně se stýskalo víc,“ přiznala jeho matka Jenna a políbila ho

na tvář. Z očí se jí koulely slzy.

„Pojďte se mnou.“ Rowan vyrazil chodbou pryč a rodiče ho

následovali. „Vezmu vás k sobě na pokoj, je tam chladnějia ko

nečně se zbavím toho roucha.“

***

„No a tak jsem ho chytil za ocas a zatočil s ním ve vzduchu,

dokud nevyl jako šílený. Pak jsem ho hodil do jezera. Nejlepší

zápas, co jsem měl za  celý rok!“ pochechtával se  Logan a  oči

se mu třpytily.

„A to tvůj otec tvrdí, že s věkem ztrácí sílu,“ poznamenalaJe

nna, zakoulela modrýma očima a přidala se k manželovu veselí.

„Jasně, bylo to jenom mládě,“ konstatoval Logan. „Nezvládl

bych tohle s plně vzrostlou divokou kočkou, ani když jsem byl

mladík.“

„Ale i  tak je to pěkný kousek,“ Rowan otce srdečně plácl

po  zádech. „Jestli budeš takhle pokračovat, bude z  tebe nejsil

nější starší v historii kmene.“

Rowanovy pokoje se  nacházely v  horních patrech pevnosti.

Stejně jako ostatním zasvěceným mu byla přidělena místnost

bez oken, ale s  pomocí svícnu z  jeleního parohu, který stál

na  malém stole vedle postele, se  dařilo zahnat tmu do  koutů.

Kromě prostého stolu, truhly a postele, na které teď všichnise

děli, tu nebylo nic. Mladík byl zvědavý, jak jej ubytují teď, když

už je rytířem. Doufal, že to bude jedno z malých potěšenívyplý

vajících z jeho nového postavení.


26

Aby ukázali svou disciplínu, museli jít rytíři příkladem. Za

svěcení nemohli opustit hradby pevnosti, leda jednou ročněna

krátko navštívit rodinu. Neustálý výcvik a věrnost kodexu byly

jediným cílem těchto mladých mužů. Návštěvy však mělipovo

leny, aby neztratili kontakt s lidmi, které měli chránit a kterým

měli sloužit.

Rowan a jeho rodina si tím prošli a zvládli to, ale podepsalo

se to na nich. V prvních letech se cítil hrozně osamělý. Krátké

návštěvy mu alespoň umožnily udržet si povědomí o  tom, co

se doma u kmene děje a zůstat všeobecně informovaný o všem

důležitém. Ubíhající roky vnímal hlavně skrze šediny, které

se objevovaly ve vlasech jeho rodičů, a neustále si uvědomoval,

jaké štěstí je mít rodinu, ke  které se  může vracet. Ne všichni

zasvěcení by mohli říct totéž.

„A  kdy odjíždíte do  Hosviru?“ Rowan se  znovu zahleděl

do láskyplných očí otce a matky.

„Pochybuju, že  se  zase brzo uvidíme,“ řekl Logan. „Jsi teď

Valkorijský rytíř, čerstvě pasovaný. Máš před sebou bitvy, které

musíš svést a problémy a události, kterým musíš čelit.“

„Ne, otče. Jsem si jistý, že  dostanu krátký odpočinek, než

se ujmu svých povinností. Kdo by zadal úkol tak brzy,novope

čenému rytíři hned v den jeho pasování?“

Rowanovi se  nelíbilo, jakým způsobem se  na  něj otec dívá

a už vůbec ne povzdech, který mu přešel přes rty. „Už nepatříš

jen sám sobě, synu. Máš povinnosti, kterým musíš dostáta pří

sahu, kterou jsi složil na  svou čest. Tvůj velitel ti nejspíš zadá

nějaký úkol dřív, než se naděješ.“

Logan vzal Jennu kolem ramen a ona ho pevně objala. „Máš

před sebou službu. Závazek nejen k lidstvu, ale i k Panthoře.“

„Jsem si jistý, že budou brát ohledy na někoho, kdo byl právě

pasován.“ Rowan dál setrvával ve svém optimismu, byla to však


27

jen prchavá naděje. Jeho pevné přesvědčení už bylo nahlodáno

otcovou logikou.

„Možná by brali ohledy v případě vysoce postaveného rytíře,

ale rozhodně ne u nováčka, jako jsi ty. Pochybuju, že tě nechají

mluvit do toho, co s tebou bude.“

„Neboj.“ Rowan položil matce ruku na  rameno, protože vi

děl, že se snaží skrývat slzy tekoucí jí po tvářích. „Jsem si jistý,

že budu moct nějakou dobu zůstat v Hosviru nebo že mě aspoň

přidělí někde poblíž.“ Ve  skutečnosti vlastním slovům nevěřil,

ale stejně v to doufal.

***

„Co prosím?“ Rowan byl povolán k pocestnému rytířiFrone

lovi jen pár hodin po obřadu. Doufal, že rytíř mu chcepoblaho

přát nebo třeba ukázat jeho nové pokoje. Místo toho jej čekalo

překvapení.

„Zanedlouho vás čeká cesta mimo Valkorii, sire Rowane.“

Fronel se na něj upřeně díval se stoickým výrazem ve tváři.Se

děl za rozlehlým borovicovým stolem neseným čtyřmi velkými

vyřezávanými pantery.

Po Fronelově pravici stál vysoký regál zaplněný různýmikni

hami a svitky – záznamy od všech rytířů o jejich úkolech během

posledních let, neboť Fronel byl jedním z  vrchních kronikářů.

Nad ním zářila lucerna, dávající dost světla na to, aby se v něm

dalo psát, ale na nic víc. Za mohutným pocestným rytířem,ve

dle úzkého zaskleného okna, visel malý bronzový štítse symbo

lem rytířství – jako neustálá připomínka pro Rowana, aby měl

na paměti, co ho teď čeká.

„Je životně důležité, abyste odjel tak brzy, jak to jen půjde.“

Fronel mladého rytíře oslovoval se  suchou formálností, kterou

obvykle služba vštípí vedoucím v jakékoliv instituci.


28

Pocestní rytíři byli správci a stáli někde uprostřed hierarchie

Valkorijského řádu. Nižší rytíři, jako Rowan, plnili úkoly, které

od nich dostávali. Výše postavení rytíři se nazývali mistřia slou

žili jako jistý druh koncilu, poradní sbor velmistra – jenž všem

velel – jednající v součinnosti s kněžími Panthory, kteří tvořili

zbylé obyvatelstvo pevnosti.

„Pocestný rytíři Froneli, domnívám se, že došlo k nějakému

nedorozumění. Byl jsem přesvědčen, že  budu moct strávit ně

jaký čas s rodinou,“ Rowan dělal, co mohl, aby tvář udržel bez

výrazu. Někde mezi vzrušením z  toho, že  je součástí rytířstva

a ponořením do výcviku, jako by zapomněl, proč vlastně cvičí

a na co se připravuje. Bylo to, jak mu řekl otec. Už nepatřil jen

sám sobě. Měl zodpovědnost... povinnosti k bohyni a řádu.

„Tak to jste byl špatně informován, sire Rowane.“

„Chápu. Kolik času zabere tento úkol?“

„To záleží na tom, jak rychle jej zvládnete.“

„Můžu se zeptat, kam tedy pojedu, pane?“

„Byl jste vybrán, abyste jel do Taka Lu Lamy.“

Rowan o tom místě už slyšel během výcviku, jehož součástí

bylo naučit budoucí rytíře základy zeměpisu všech krajů mimo

Severní země, domova rytířů a Seveřanů. Taka Lu Lamase roz

kládala v severozápadní části Talathealu. Šlo o džungli lemující

severní a západní okraj Gondadských mokřadů, jejichžpřítom

nost v  zemi s  teplým podnebím byla sice zvláštní, ale močály

tam byly dokonce dříve, než prastarý Gondad. Taky to bylo

pořádně daleko – týdny, ne-li měsíce, pokud si to pamatoval

správně.

„K  velmistrovi se  dostaly zprávy od  důvěryhodného agenta

v  terénu, podle kterých se  v  oblasti mohou pohybovat elfské

imperiální síly.“ Fronelův tón se změnil, teď mluvil jako mudrc,

který žákovi odříkává údaje a  data, a  mezitím šustil mezi perbr />

29

gameny na stole. „Někteří naši agenti tam ohlásili pohyb elfích

jednotek směřujících do džunglí Taka Lu Lama.“

„Za jakým účelem?“

„To nevíme přesně, ale někteří elfí vojáci prý mluvilio rozvali

nách v džungli a o informacích, díky kterým by mohli opětob

novit svou říši,“ Fronel se přestal probírat pergameny a zpříma

se na Rowana zahleděl. „Nemůžeme to dopustit. Všichni víme,

co se stalo posledně, když elfové vybudovali impérium.“

„Ano, pane,“ Rowan přikývl a  myslel na  výuku a  na příbě

hy o nemilosrdné říši, kterou elfové z Colloni před tisíciletími

utvořili. Ta byla původcem takzvaných Imperiálních válek,kte

ré přinesly jen chaos následovaný smutkem. Bylo to málem víc,

než Tralodren unesl, a jednou to rozhodně stačilo.

„Pojedete na Talatheal a zjistíte, jestli elfové opravdu hledají

způsoby jak vzkřísit své imperiální choutky. Informace, které

by jim mohly být k  užitku, buď získáte, nebo zničíte. Docela

jednoduchý úkol, ale má velkou důležitost.“

„Jsem si jistý, že tady jsou jiní, kteří by tento úkol mohlivyko

nat, jiní rytíři jsou toho možná více hodni.“ Rowan doufal, že to

tak opravdu je. Možná, pokud najdou někoho vhodnějšího,svě

ří mu nějaký menší úkol. A bližší domovu.

„Měl byste být poctěn, sire Rowane. Málokterý rytíř dostane

první úkol tak brzy po pasování. Nebo jste zapomněl,že vynik

nout jako rytíř můžete jen ve službě valkorijské královny?“

„Promiňte mé zaváhání,“ Rowan se všemi silami snažil dostat

své rozbouřené pocity pod kontrolu.

„Vaše loď vyplouvá za rozbřesku. Sbalte se a jděte do přístavu.

Panthora ať vás provází.“

***


30

Rowan se probral do nepříjemného pachu v kabině bez oken,

kterou mu na Mrazivém obrovi, lodi na kterou ho Fronel poslal,

přidělili. Už se plavil tři dlouhé týdny. Přišlo mu, že i pěšky by

to bylo rychlejší. Mohl toho dělat jen málo, a  tak se  snažil tu

nudu nějak přežít.

Zhoupnul se  a  vyskočil z  hamaky a  kožešin, kterými se za

krýval, vyhnal z očí spánek a v malém kyblíku se omyl studenou

dešťovkou, dokud nebyl úplně vzhůru. Natáhl si kalhoty, přes

vlněný spodní nátělník oblékl košili a vyrazil z kabinydo stude

ného ranního vzduchu.

Karavela byla prostým plavidlem se třemi palubami a dvěma

stěžni, z  nichž visely temně modré plachty se  svislými hnědo

červenými pruhy, které Rowanovi připomínaly zaschlou krev.

Ranní slunce svítilo čistě a jasně, nemuselo se prát s mraky.Po

sádka čtyřiceti silných Seveřanů ostříleně vládla palubě i lanoví,

zatímco je i náklad unášely vlny směrem na jih. Všichni bylidrs

ní, zocelení větrem a šplíchající mořskou vodou a zarostlí vousy,

které je chránily před solí a  brízou. Prosté, leč silné oblečení

z voděodolné látky zakrývalo jejich hrubou pokožku. Každý měl

u sebe ostrý nůž a na krku ochranný talisman proti hněvubo

hyně Perlosy.

Rowan samozřejmě věděl, že takové cetky jsou jen výsledkem

pověrčivosti, ale hodně námořníků by přísahalo, že  je bohyně

moří ochrání, když u sebe budou mít její stříbrný amuletve tva

ru srpku měsíce. Ačkoliv nebyl stejný jako oficiální Stříbrnýod

znak užívaný kněžími a  skutečnými stoupenci Perlosy, námoř

níci věřili, že jeho nošením si mohou Perlosu usmířit, aniž by ji

museli otevřeně uctívat. Už z výuky Rowan věděl – a teď se mu

to potvrdilo – že  námořníci neuctívají jen jednoho boha, ale

mají svůj vlastní malý pantheon složený z  Endariena, Perlosy,

a dokonce i Rheminase. Uvědomil si, že pokud se jich tolik stále


31

drží takovéto víry, čeká stoupence Panthory ještě hodně práce,

než byť i jen své vlastní soukmenovce přivedou k pravdě.

Mladý rytíř pozoroval námořníky, kteří mezi sebou vtipko

vali a  pojídali hubené příděly solených ryb a  sušeného chleba,

které splachovali vínem smíchaným s vodou. Bylo to jejichjedi

né jídlo na celý den, pokud si nenachytají čerstvé ryby.Posled

ní dva dny vytáhli jen prázdné sítě, což Rowanovi přišlo divné.

Plavili se  totiž poblíž Suché země a  z  toho co slyšel, se  mělo

v jejích vodách rybolovu dařit. Ale ať už byly sítě prázdné nebo

plné, hornatou a borovicemi porostlou Suchou zemi spatřínej

spíš až  příští týden, pokud bude vítr vát a  oceán jim zůstane

nakloněn. Měl se tedy na co se těšit – aspoň na pár hodin.

Rowan přešel na levobok a opřel se o brlení. Oceán změnil

barvu z ledově modrozelené, obvyklé v Severozemí, na tmavou

a  zastřenou zelenou, příznačnou pro teplejší podnebí. Potěšilo

ho to. Změna znamenala, že je blíž a blíž svému cíli. Další malý

záblesk naděje v jeho trudných myšlenkách.

Hlasitý dusot kroků přitáhl rytířovu pozornost ke kapitánovi,

který rázoval po  palubě. Baculatý muž si vykračoval s konejši

vým úsměvem v zarostlé tváři. „Jen klid, synku. Na těchhlevl

nách neztvrdneš navždycky. Brzo se vylodíš na břeh, uděláš, co

musíš, a vrátíš se do Valkorie včas, aby sis užil dožínky,“ srdečně

Rowana plácl po zádech. „A bude tam kupa holek, cose nebu

dou moct dočkat, až si zatančí s rytířem, který se zrovna vrátil

z mise. Tomu věř,“ dodal a významně mrkl.

Rowan upřeně sledoval horizont. Bylo mu jasné, že kapitán

ho chce trochu povzbudit, jenže se mu to moc nedařilo. „Máš

pravdu,“ zamumlal s předstíraným úsměvem. „Vůbec to nebude

dlouho trvat.“

„Tak se mě to líbí! Valkorijský rytíř přece nemůže býtrozmr

zelý z toho, že dostal první úkol, no ne?“ kapitán Rowananapobr />

32

sled plácl do zad a pomalou kolébavou chůzí se vydal po palubě,

aby zkontroloval námořníky nebo takeláž. Rowan se  zase zadí

val do vln a všiml si velké černé skvrny blížící se pod hladinou

jejich směrem. Delfíni a velryby tu byli častí, stejně jako velké

množství ryb, jenže tvar stínu, který zahlédl, mu nebyl vůbec

povědomý.

„Co to je?“ zavolal na námořníka, který navíjel lano.

Ten dodělal svou práci a  dal si načas, než došel k Rowano

vi. Naklonil se přes brlení a zamžoural do vln na temnouskvr

nu, která plavala podél Mrazivého obra a dokonce ho maličko

předháněla.

„Na delfína je to moc velké,“ řekl Rowan.

Námořník jenom zavrčel, a zatímco si stvoření prohlížel, rytíř

si všiml něčeho dalšího. Ocas... a  dlouhý krk, a  na  něm plazí

hlava. Hlava, která se k nim zvedala, zatímco temný obrysse blí

žil a zvětšoval.

Námořníkovi se  z  tváře vytratila barva, vyskočil a  zařval:

„Všichni na  palubu! Midgard poblíž přídě na  levoboku!“ Vy

běhl k  zádi, kde byly uskladněny zbraně a  znova křičel: „Celá

posádka...“

Větu však nedokončil.

Silný úder zasáhl Mrazivého obra do levoboku, srazilvšech

ny na  palubě do  kolen a  Rowan spadl na  záda. Z  pravoboku

se  ozvalo hluboké hučení následované syčením a  velký oblak

vroucí mlhy pohltil všechny na té straně lodi.

Rowan jen ohromeně zíral na  mrak, z  něhož zněl jekot ná

mořníků a  zvuk škvařícího se  masa. Muži z  něj vybíhali plni

hrůzy a  zraněné oči si zakrývali rukama se  spálenou a bubla

jící kůží. Oblečení a  zbraně se  jim rozpustily na  několik kusů

a na palubě ležely jejich kouřící spečené zbytky.


33

Než se Rowan na cokoliv zmohl, kapitán ho vytáhl na nohy.

Hruď se mu napínala jako měch.

„Proč tu jen tak stojíš? Do zbraně!“

„Do  zbraně!“ zařval kapitán znova. „Všechny zbraně

v pohotovosti!“

Rowan zdřevěněle sledoval posádku spěchající po  palubě

k  místu, kde si rozrušeně rozdávali meče. Kapitán ho praštil

do  ramena a  tím jej probral ze  strnulosti. „Vem si meč! Potře

bujem pomoct a  sotva je tu někdo lepší než Valkorijský rytíř,

nebo ne?“ zatlačil Rowana – skoro ho hodil – do kabiny a sám

se zapojil do šarvátky.

Rowan proběhl kajutou a z truhly vytáhl koženou zbroj.Od

hodil košili a náholenice, použil jen kyrys, do kterého se rychle

nasoukal, a rozhlížel se po meči. Vytasil čepel, odhodil pochvu

a levačkou si dopínal přezky na kyrysu.

Když běžel zpět na  palubu, slyšel kapitána, jak huláká:

„Jen v  klidu chlapi, držte se  dál od  dechu té potvory.“ Rowan

se v mele snažil rychle zorientovat. Cvičili ho, aby to zvládl, ale

vlastně ještě nikdy nebyl v bitvě. Aspoň ne v takovéhle.

Kapitán a  posádka se  tlačili na  pravobok, kde byly paluba

i brlení posety dírami a porušené jako kámen, který dlouhoopo

třebovávají písečné bouře. Kapitán pozvedl široký meč a zkou

mal rozhryzané dřevo. Nestvůra opět povstala z vln a Rowanovo

srdce sevřel strach. Obrovský chřtán zdobily tenké smrtící zuby

trčící zpoza šupinatých rtů jako rozeklané útesy. Krk měladlou

hý a tělo lesklé, podobné velkému úhoři či hadu, s šedozelenými

šupinami tečkovanými bledě modře. Tak jako většina Seveřanů

i Rowan vyrostl na příbězích o dracích a saních, ale vidětněja

kého naživo bylo docela něco jiného.

Midgardovy oči v  barvě mořské zeleně jako by se  rytíři vy

smívaly, pobízely jej k  útoku, zdály se  chytřejší, než by zvíře


34

mělo být. Jak se  v  Rowanovi ten zvláštní pocit usazoval a  svět

zpomalil, připadlo mu, že  z  plaza cítí jakési zvrácené potěšení

z útoku na loď. Zvíře si to prostě užívalo. V tu chvíli si náhle



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist