načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Naštvaná vdova – Minna Lindgrenová

Naštvaná vdova

Elektronická kniha: Naštvaná vdova
Autor: Minna Lindgrenová

Ulla-Ritta Raiskinová má za sebou dlouholetou kariéru jako soukromá zubařka, pečlivá a svědomitá matka a pečovatelka svého chorého manžela. Když její despotický manžel po dlouhé nemoci zemře, má Ulla-Ritta pocit, že vlastně dosud nežila. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 42.1%hodnoceni - 42.1%hodnoceni - 42.1%hodnoceni - 42.1%hodnoceni - 42.1% 37%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 252
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Vladimír Piskoř
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7425-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ulla-Ritta Raiskinová má za sebou dlouholetou kariéru jako soukromá zubařka, pečlivá a svědomitá matka a pečovatelka svého chorého manžela. Když její despotický manžel po dlouhé nemoci zemře, má Ulla-Ritta pocit, že vlastně dosud nežila. Takže nyní je ten správný čas začít! Její odhodlání žít svůj vlastní život se však nesetkává s pochopením jejích dospělých dětí. Ulla-Ritta se ale nehodlá smířit s tím, že by ve svých čtyřiasedmdesáti letech měla rezignovat na vše, co jí život nabízí.

Popis nakladatele

Seniorem na plný úvazek.

Ulla žila spořádaný život, vychovala dvě děti a poslední roky se starala o nemohoucího manžela. Když její cholerický muž zemře, pomyslí si 74letá Ulla jediné: Konečně! Obnoví stará přátelství a začne si užívat každý den naplno. Její děti se sice snaží její nově nabytou chuť do života krotit, ale to ještě netuší, že ta největší změna je teprve čeká. Příběh o tom, co přináší sedmdesátý rok života ve světě, kde kolonky dotazníků končí kategorií 65+.

Zařazeno v kategoriích
Minna Lindgrenová - další tituly autora:
Babičky: Den zkázy Babičky: Den zkázy
 (e-book)
Babičky: Den zkázy Babičky: Den zkázy
Babičky - box Babičky - box
 (e-book)
Babičky: Smrť vo večernom háji Babičky: Smrť vo večernom háji
 (e-book)
Babičky: Útek z večerného hája Babičky: Útek z večerného hája
Naštvaná vdova Naštvaná vdova
 
K elektronické knize "Naštvaná vdova" doporučujeme také:
 (e-book)
Na obtíž Na obtíž
 (e-book)
Jak jsi mohla Jak jsi mohla
 (e-book)
Láska pro samouky Láska pro samouky
 (e-book)
Falknovská huť Falknovská huť
 (e-book)
Na psí uši Na psí uši
 (e-book)
Drahomíra Drahomíra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Naštvaná vdova

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Minna Lindgrenová

Naštvaná vdova – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Minna Lindgrenová

NAŠTVANÁ VDOVA

přeložil Vladimír Piskoř


Copyright © Minna Lindgren, 2018

Original edition published by Teos Publishers

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2019

Translation © Vladimír Piskoř, 2019

Cover picture © Anna Jiroutová, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-7597-425-9

ISBN e-knihy 978-80-7597-463-1 (1. zveřejnění, 2019)

Czech edition published by agreement with Minna Lindgren

and Elina Ahlback Literary Agency, Helsinki, Finland


7

1

„A PREMIÉRA! MOJE MALÁ PREMIÉRA!“ Kdosi mi skřehotal

u ucha, aniž šetřil vlastní hlasivky a můj bubínek. Otočila jsem se

dopáleně po hlase, s nadějí, že můj pohled v dotyčné osobě zabije

chuť zpívat. Za mnou se klátila korpulentní zrzavá ženská, kterou

jsem neznala. Nevěnovala mi sebemenší pozornost, zato se vehe

mentně vrhla na kolem bloumajícího Valtonena, ten div neupadl.

„Mě ve svých sférách konečně už přivítá,“ pokračovala, vášnivě ho

objala a on nic nenamítal. Sklenice vína v její pravé ruce se rozko

míhala, vylétla do výše a obsah mi vyšplíchl na halenku. Před oči

ma se mi odehrály dvě výbušné události naráz – Valtonen a zrzka

zahořeli vzájemnou láskou a  o  podlahu restaurace se roztříštila

sklenice. Cítila jsem, jak mě na prsou protivně studí skvrna od

vína a lepí se na kůži.

„Nic si z  toho nedělejte, to nevadí,“ zaprskal hubeňour v  ko

žené bundě a přitiskl mi na flek ruku, jako že mi svou šupinatou

pokožkou odsaje vlhkost z  látky. „Máte fakt pěkný prsa, hezky

pevný,“ pokračoval a  díval se do dáli k  obsypanému barovému

pultu, u nějž se sváděly boje o nápoje.


MINNA LINDGRENOVÁ

8

Měla jsem chuť ho praštit, ale došlo mi, že by se to nehodilo,

protože na těchhle akcích je jakýkoliv pokus o  sblížení víc než

žádoucí. Člověk má být uvolněný a přístupný, bez zábran a prů

bojný, tak mi to přece Pike donekonečna opakovala. „Jinak si ani

neškrtneš!“

Hubeňourovi, jehož ruce neznaly celou pravdu o  mých pěk

ných ňadrech, jsem za pochvalu poděkovala. „Ale co takhle, že

byste na mě nešahal,“ dodala jsem a odtrhla mu ruce z prsou jako

zkušená vychovatelka, která v mateřské školce sundá pětiletému

capartovi packy z kamarádova balonku. Můj nápadník si zakved

lal naslouchátkem a přesunul se k dalšímu poprsí.

Hledala jsem očima, kde jsou Pike a Hela, ztratily se mi. Stře

deční večer dospěl do nejvyšších obrátek. Lidí bylo v restauraci

až moc, většina v povznesené náladě. Šlágry vyhrávaly tak hlasitě,

že si všichni navzájem hulákali do ucha víc než jindy. Málokdo

slyšel, co na něho druhý křičí, ale v  tuhle chvíli to nemělo vý

znam. Šlo o navazování styků, bylo to samé šmátrání a objímání,

bez skrupulí, jako by nastal poslední den, doslova.

Před týdnem jsem se probudila v Keravě. Zažila jsem pořád

ný šok. Valtonen je sice starý známý, ale jako partner není zrovna

můj typ. Z tehdejší noci se mi uchovaly jenom kusé vzpomínky,

záblesky, jeden trapnější než druhý, ze kterých mě poléval stude

ný pot jako kdysi v přechodu. Sedmero nocí jsem probděla a ří

kala si, proč nemůžu zapomenout na pár nahodilých záblesků,

abych onu noc ze svého života vymazala. Teď jsem s úlevou sle

dovala, jak mezi zrzkou a Valtonenem narůstá vášeň. Tentokrát

úmysly svého kamaráda nebudu muset odrážet. Obranné politiky

jsem se držela i  minulý týden, až do rána, tak jsem si to aspoň

chtěla pamatovat.


NAŠTVANÁ VDOVA

9

Poté, co se Pike vrátila do města, stal se život nekončícím ve

čírkem. Nebo chaosem, jak se to vezme. Řekla, že celé léto trpěla

zácpou, a jakmile se po čtyřměsíční sezoně na chatě ukázala mezi

lidmi, prohlásila celibát za nemoc.

Rovněž dneska všechno začalo na Esplanádě nevinnou sklen

kou šumivého vína na zahrádce s  cílem jen sedět na sluníčku

a pozorovat turistický mumraj, jenže Pike nabrala šílené tempo,

připalovala si jednu cigaretu od druhé a  oplzle skřehotala. Ani

trochu nechápala, že po té noci v  Keravě zažívám morální ko

covinu. Jí připadalo „zasraně skvělý“, jak to svým jadrným slov

níkem vyjádřila, že i já jsem se začala účastnit oněch radovánek,

které jsou k mání za všedních večerů v centru Helsinek. „Restau

račky plný svobodnejch chlapů! Aleluja, it’s raining men!“

Podle Pike právě teď nastávají žně pro svobodné ženy, pro ta

kové jako my. „Jsme kvetoucí, chytrý, krásný, zdravý a svobodný!

Prostě královny, chápeš?“ Stačilo jen vrhnout se do víru a vybrat

si toho nejlepšího. Valtonena.

Soucitu jsem se nedočkala, byť jsem jí vylíčila, jak jsem ces

tou vlakem z  Keravy byla tak znechucená sama sebou, že bych

se snad i vyzvracela, kdyby v příměstských spojích měli záchod.

Pike tvrdila, že tam záchody jsou. A na starém dobrém Valtone

novi neviděla nic špatného.

„Je to kus pořádnýho chlapa, jistě, je drobet při těle, ale kaž

dopádně spolehlivost a  dobrosrdečnost sama. Co jinýho si žen

ská může přát?“ Zachichotala se chraplavým kuřáckým smí

chem a zbytečně silně mě šťouchla do předloktí. Být nezodpověd

ná a svobodná jí připadalo fantastické. Přesně tak to řekla, nezod

povědná a svobodná. Pro mne bylo obojí něco naprosto nového.

Ještě nějakou dobu potrvá, než si na takovou myšlenku zvyknu.


MINNA LINDGRENOVÁ

10

„Tady nejsou žádný mladý žabky,“ pokračovala Pike. „Nemá

me co ztratit. Hlavně když si užijem a zaskotačíme, chi chi chi...

Valtonen je pro začátek dobrej, ale ne abys ustrnula na místě!“ Ač

to neřekla, bylo jasné, že i Pike zná své příměstské spoje.

Než slunce přestalo svítit na zahrádku, dopily jsme láhev sektu

a zatelefonovaly Hele, ať si s námi dá druhou. V jednu chvíli jsme

se rozhihňané přesunuly do Evergreenu, který v tu dobu ještě zel

prázdnotou. Jenže teď jsem už ani nevěděla, kolik je hodin, a pod

náporem opilecké melancholie jsem měla pocit, že uprostřed ob

rovského, hutného lidského davu jsem já jediná osamělá. Kama

rádky se mi ztratily. Hela řekla, že jde zase na toaletu, a od té doby

jsem ji neviděla. A Pike už dávno zmizela ven na cigaretku.

Halda opilých lidí se vrávoravě kolébala jako velké rybí hejno,

pravda, nemotorněji a nepředvídatelněji. Vybavila jsem si, jak mi

Olli kdysi dávno přednášel o inteligenci hejna a jeho fyzikálně za

jímavé logice. Nebo že by inteligence hejna byla v současnosti něco

jiného a  souvisela s  informačními technologiemi? Každopádně

masa, která se vlnila kolem mě, měla k inteligenci na hony daleko.

Oblečení se na těchhle akcích nosilo velmi pestré. Většina si

vzala na sebe to nejlepší, dámské dekolty byly hluboké a náušni

ce obří. Na úpravu účesů se spotřebovala spousta laku i tužidel,

a  čím zářivější rtěnka, tím silnější vrstva. Krátké sukně, jasné

barvy, přiléhavé šaty a boty na podpatku. Zato mužští měli hlav

ně nadčasové šedivé obleky, stejně jako ten vousáč, k jehož stolu

mě inteligence hejna bezděčně přistrčila.

Svalila jsem se mu do klína. Dar spadlý z nebes přijal klidně,

jako by mě čekal celý večer nebo celý život. Ucítila jsem kolem

sebe silné paže. Vyděšeně jsem si stáhla lem sukně níž a omluvila

se, ačkoliv to stěží slyšel.


NAŠTVANÁ VDOVA

11

„Kdepak, ne ne, ty doufáš marně a já říkám ne,“ zpívali ostatní

návštěvníci restaurace dávný hit Ley Lavenové. V dálce na druhé

straně sálu jsem zahlédla Helu. Tančila a zpívala, zdálo se, že se

baví. Její černé mikádo široce vířilo, zatímco se natřásala, jako by

zhubla o dvacet kilo a omládla o padesát let. Vousáč, na jehož klí

ně jsem se stále vrtěla, se poněkud pobaveně usmíval a pomohl

mi vstát. Načež se postavil taky a nabídl mi židli vedle sebe. „Sed

něte si, prosím.“

„Víš, záletný nápadník mě nesbalí, ztrať se, zmizni, nezájem!“

zahulákala najednou přede mnou Pike a celou vahou dosedla na

stůl. Na závěr svého krákoravého zpěvu se rozchichotala, až jí

od pusy odletovaly sliny. „Ty už sis nějakého záletného nápadní

ka čapla,“ zaprskala a prohrábla mu lepkavými prsty vlasy. Cítila

jsem, že před chvílí dokouřila, ale nemělo to šanci potlačit alko

holický závan. Pike se zvedla, stáhla si sukni, která se jí zachytila

na desce stolu, otočila se a při odchodu vykřikla:

„Zlom vaz, bejby, zítra si zavoláme!“

O kousek dál postával Valtonen, jeho vášnivý střet se zrzkou

už skončil a on teď vsadil na jistotu: vyvlekl se za Pike z restaurace.

„Promiňte,“ řekla jsem.

Byla to pravděpodobně sedmá omluva, kterou jsem tomu

prošedivělému neznámému adresovala, což ho jen pobavilo. Při

padala jsem si pitomě. Všeho jsem litovala. Litovala jsem, že jsem

volala Pike a Hele. Litovala jsem, že jsem se v přiopilosti nechala

od nich zlákat na všednovečerní masné trhy, jak Valtonen tyhle

akce nazýval.

„Ty bys pochopitelně měla vědět, co tam my chlapi sháníme.

Chlast a  slast!“ vysvětloval oné  keravské noci, když se dožado

val sexu. Odmítání považoval za porušení dohody. V naprostém


MINNA LINDGRENOVÁ

12

zoufalství se odvolával na ekonomická fakta a prozradil, na kolik

ho jedna pilulka na potenci přišla. „Zdravotní pojišťovna je ne

proplácí. Ačkoliv by měla.“ Tu svou drahou medicínu spolknul

jen a jen kvůli mně.

Litovala jsem, že jsem ani dnes neodešla včas domů a místo

toho jsem nerozvážně trsala s ostatními jako blbá patnáctka. Li

tovala jsem, že jsem skončila na téhle židli, v halence, co smrděla

šumivým vínem, a vedle neznámého muže. Styděla jsem se.

„Halenku mi polila taková velká ženská, vypadla jí sklenička...“

Podívala jsem se na něj a  přetrhla se mi myšlenka, po

kud jsem vůbec nějakou měla. Viděla jsem šedivé oči a v nich

zvláštně nakažlivý úsměv, cítila jsem, jak se mi na povrch krade

smích. Neovládla jsem se. Rozesmála jsem se vlastním rozpa

kům, studu a lítosti, nejspíš i své opilosti a veškeré komičnos

ti. Ale co jiného jsem mohla dělat? Muž se taky smál a smích

by zřejmě nevzal konce, kdyby nevedl k polibku. K takovému,

o  jakém jsem jenom četla ve špatných knížkách a  který trval

o krapítek delší dobu, než by se slušelo, nicméně skončil dřív,

než se změnil v cokoliv trapného. Od polibku to bylo jen krů

ček k taxíku a všemu ostatnímu, co by skončilo následujícího

rána, až bych se opět seznamovala s veřejnou dopravou na ne

známém sídlišti.

Ale nedošlo na to. Muž skončil stejně odhodlaně, jako za

čal, řekl, jak se jmenuje, a představili jsme se, jak bývalo zvykem

v dřívějších dobách. Podali jsme si ruce, skoro jsem vysekla pukr

le. Potom oznámil, že jde domů spát, a odešel, aby stihl poslední

autobus. Stála jsem zmateně vedle stolu a určitě bych tam trčela

až do zavíračky, kdyby mě neprobrala Hela.

„A jéje, to je hrůza, jak máš všude rozmazanou rtěnku!“


NAŠTVANÁ VDOVA

13

Energicky mě odtáhla na dámské toalety, ať se koukám dát

do ažúru. Ačkoliv jsem si přehrabala celou kabelku, rtěnku jsem

nikde nenašla. Ruce se mi třásly a srdce zběsile tlouklo. Snažila

jsem se soustředit na to podstatné, na rtěnku, o tu tady přece šlo,

určitě jsem si ji vzala s  sebou, dobře jsem si pamatovala, že na

posledy jsem si s ní přejela rty na Esplanádě, cestou ze zahrádky

sem. Jmenoval se Kari Kirjosiipi.

„To není pravý jméno,“ tvrdila Hela a  zlobně se prohlížela

v zrcadle. „Jak to, že se vlasy můžou takhle ježit do všech stran?“

Na dámskou toaletu halasně vtrhla i Pike. Z nějakého důvodu

neodjela s  Valtonenem. „Prozatím,“ řekla, zatímco si načechrá

vala vlasy opačným koncem hřebene, aniž se dívala do zrcadla.

„Valtonen ujde. Nemám v úmyslu zůstat bez chlapa.“

Pike a Hela se na mě zlobily, že jsem si nechala pláchnout tak

pohledného mužského, toho Kariho Kirjosiipiho, pokud se tak

teda jmenoval. „Dobře líbat umí málokterej,“ vysvětlovala Pike

a  poučovala, že každého, který se přehoupne přes sedmičku, je

třeba se držet zuby nehty. Známkovala muže jako na základní

škole, jednička nejhorší, desítka nejlepší, a  zaměřovala se na je

jich ruce, neboť na základě „rozsáhlého empirického materiálu“

stanovila teorii o přímé úměře mezi velikostí mužské ruky a po

hlavního orgánu.

V hlavě mi hučelo, zadržovala jsem úpornou škytavku a obdi

vovala jsem Pike i Hele, že vypadají, jako by vůbec nic nevypily.

„Já jsem ožralá jak prase,“ zalhala Pike a chraplavě se rozesmála.

„V našem věku se neožíráme jak prasata,“ zahihňala se Hela.

„My býváme jedině stříknuté nebo líznuté.“

Ještě aby se Pike nerozlítila. Něco takového jako „v  našem

věku“ by ona nikdy z pusy nevypustila.


MINNA LINDGRENOVÁ

14

„To je stejně blbý jako říkat ‚já v tvým věku‘. Tohle nikdy ne

říkejte, pokud nechcete mluvit jako stoletý báby. Nebo jako vaše

m at ky. “

Rázem zuřila na plné pecky. Věk je jenom číslo! Pitomý číslo!

Hela pochopila, k  čemu se schyluje, a  bez jediného slova se vy

kradla pryč, jenom na mě jukla přes zrcadlo a mrkla. Štvalo mě,

že se taky neumím takhle vytratit, když chci. Uvízla jsem a stala

se obětí Pikiny zloby nad výší věku.

Dívala jsem se na její trojbarevný účes, byly v něm plameny

a podzimní tóny, a vlasy měla ostříhané tak šikovně, že jí zakrý

valy čelo a  částečně i  tváře. Letokruhy kolem očí zamaskovala

tyrkysovými brýlemi se silnými obroučkami a  zbrázděnou šíji

halil ležérně uvázaný šátek. Oblečení si pořídila v Hysterii nebo

nějakém jiném obchodě pro hipíky v důchodu, byly to samé vo

lány a  třásně, barvy a  k  tomu kotníkové boty. Celkový dojem?

Obzvlášť vydařený podvod. Při zběžném pohledu a se špatnými

brýlemi se prakticky nedalo říct, kolik jí je let, působila štíhleji

než ve skutečnosti, jako člověk s dobrou figurou.

„Sedum a  pět, co to znamená? Vůbec nic. Je fuk, jestli jsem

pět a tři, nebo devět a dva. Ale prdlajs, co to povídám, devadesáti

dvou se já nikdy nehodlám dožít. Vemu si předtím prášek. Do

hrobu posvištím na plnej plyn, i tam to ještě roztočím, bouchnu

šampáňo svatýmu Petrovi přímo do ksichtu... tam u pekelnejch

bran, nebo kde to na nás čeká... na nebi, prďola jeden.“

Pike se uzlovému bodu svého monologu smála až příliš na

hlas a já jsem pochopila, že je přece jen dost opilá. Hrozně vrávo

rala, když se hrabala v kabelce a zasekla se u vlastních slov.

„Na nebi, prďola jeden... pche, prdlačky, teda u pekelný brány

sedí čerti a  na nebi zase... ne, dlabu na to...“ Ryla se v  kabelce


NAŠTVANÁ VDOVA

15

a ryla, až konečně našla, co hledala. Placatku, jak jinak. „Na, zav

dej si, ať nejseš tak upjatá.“

Zavdala jsem si. Přihnula jsem si z  teplé placatky opravdu

pořádně, něčeho hodně silného a palčivého. Pike to nazývala ži

vou vodou, jakýmsi energetickým nápojem, který má povzbudi

vý a  zároveň ozdravný účinek. Nechtěla jsem znát podrobnosti.

Dneska nebudu komisní morous, nebudu kazit ostatním zábavu.

Ještě jeden doušek, svět se přece nezboří.

„Slušný mazivo,“ neodolala jsem k Pikině radosti ucedit v drs

nějším stylu a vrátila jí placatku. Pike zatřepala flaškou nad umy

vadlem a zatvářila se spokojeně, že jsem všechno vypila.

„Nějaký mazivo se tady ještě najde,“ uchechtla se a poplácala

svého příručího, vlastní kabelku první pomoci. „Strýček Přího

da pomůže, chi chi chíí... Ale teď jdem hledat toho tvýho Vy

skočzpípy.“

„Kirjosiipi,“ opravila jsem ji.

„To zaručeně není jeho pravý jméno. Lhal ti, chtěl se líbat.

I když teda vypadal důvěryhodně.“

Kariho Kirjosiipiho jsme nenašly, odešel, jak říkal. Pikina živá

voda na mě parádně zaúčinkovala. Dala jsem se do nespoutaného

tance, což jsem ještě nikdy neudělala. V jednu chvíli se ke mně na

chomýtla Hela, aby mi připomněla zítřejší hodinu italštiny, a pak

se odebrala celá bledá domů. Ale já jsem tančila, kroužila a  po

hupovala se a  Pike se veselila, tak rozjařená, že zapomněla pálit

za chlapama a soustředila se na prima zábavu mezi námi děvčaty.

„Ullis, my jsme úžasný! Dohromady dvě prsa a tři rakoviny, no

to mě poser!“ řvala na mě, zatímco se točila s  rukama ke stropu

jako v  extatickém tanci dávných pohanů. Teprve když zkusila vy

lézt na stůl, chtěla jsem ji přibrzdit. Vypadalo to životu nebezpečně.


MINNA LINDGRENOVÁ

16

„Kyčel jedna podělaná!“ zanadávala zostra Pike a okamžitě

se dožadovala půllitru. „Budu ji muset vyměnit za titan. Jsem

v pořadníku.“

Dlouhý pořadník panoval taky u  barového pultu. Navrhla

jsem, že půjdeme radši vystát frontu na taxík, ale Pike nebylo

snadné přimět k odchodu. Zatímco jsem ji táhla, nechtěně jsem

šťouchla do břicha nějakého muže, který se potácel za mnou.

Z  pusy mu vyletěla na zem řádka zubů, plastová horní protéza,

částečná. Svíjel se na zemi a  já jsem se mu snažila pomoct na

nohy. Přitom mě málem chytil houser, možná i jeho, ale nakonec

se mu vlastní umanutostí podařilo vyhrabat nahoru, načež dole

u mých nohou uviděl své horní zuby. Okamžitě byl zase na zemi.

Pike nadále tančila, aspoň si to myslím, ačkoliv v jejím vrávorání

se nedala postřehnout žádná spojitost s  hudbou burácející z  re

produktorů.

„Děvčata, nedáme šláftruňk?“ začal muž hned, jakmile stál na

svých a v ústech měl kompletní chrup. Opíral se oběma rukama

o tříbodovou hůl a vyzvídal, z kterého pečovatelského domu asi

tak budeme.

„Z žádnýho!“ odsekla Pike uraženě. Muž řekl, že je z domova

Šarlatové nebe, jenže Pike se přeslechla. Chtěla se o Varlatovém

nebi dozvědět víc, ale já jsem její snahy uťala. „Okamžitě odchá

zíme. Vezmem si společný taxík, pojedu přes tebe.“

„Fronta na taxík! Poslední příležitost!“ zakrákorala a  rázem

byla v  šatně. Navlékla na sebe pestrou deku sahající až na zem,

možná to byl nějaký kabát. Rukávy to nikde nemělo. Pike se mo

tala a klopýtala, smála se nebezpečným hyením smíchem a nedo

kázala říct nic smysluplného. Chvíli jsem stála přihlouple stranou

ve svém střízlivě šedivém kabátu zapnutém nakřivo, než bylo na


NAŠTVANÁ VDOVA

čase vyjít ven do noci. Had lidí, co opustili Evergreen a dychtili

po taxíku, se po Esplanádě vinul ve zdánlivě nekonečné vlnovce.

„Takhle dlouhá fronta nebývá ani před laborkou na odběr

krve a  moči,“ poznamenala přede mnou žena v  paruce, která

se léčila na rakovinu. Stihla mi už popsat část svých komplika

cí. Právě když jsem zoufale hledala Pike mezi lidmi, pevná ruka

mě vtáhla na zadní sedadlo černého mercedesu. Z temnot taxíku

jsem uslyšela bas:

„Do Keravy!“

Otočila jsem se, abych se podívala na svého nočního kava

líra. Husté bílé vlasy stažené do ohonu zářily do noci. Dveře se

zabouchly a auto vyrazilo na adresu, kterou jsem už znala. Valto

nen vylovil z náprsní kapsy platíčko tabletek, dobyvačně se usmál

a spolkl viagru.


18

2

TENHLE MŮJ NOVÝ ŽIVOT v podstatě odstartovalo, když jsem

na dně jednoho šuplíku našla starý adresář, komu a kam zasílat

vánoční přání, a  telefoníček z  dob, kdy si za nás telefony ještě

nepamatovaly kontakty. Užasle jsem tím listovala. Na stránkách

defilovala nekonečná skupina vzdálených lidí, přátel a  příbuz

ných, o nichž jsem dlouhá léta neslyšela. Vážně jsem mívala tolik

přátel?

Na sociálních sítích jsem už visela nějakou dobu, bylo to moje

jediné okno do vnějšího světa. Řadila jsem se k takovým pasivním

příkukářům, na svůj profil jsem nedala jedinou fotografii. Zběžně

jsem prohlížela, jak se poloznámé a malé celebrity chlubí dovole

nými, dětmi a jídly, lajkovala jsem zářivě rozkvetlé zahrady a vý

hledy z chat při západu slunce. Ale většina lidí z mého telefoníčku

na sociálních sítích nebyla. Možná jsme opravdu ještě udržova

li kontakty telefonickými hovory a posíláním vánočních pohledů.

O části lidí jsem věděla, že jsou po smrti, u těch jsem si v ad

resáři udělala malý křížek, abych omylem neposílala vánoční

pozdravy nebožtíkům. Část jsem vyhodnotila jako nezajímavé


NAŠTVANÁ VDOVA

19

osoby a  u  některých jsem si vůbec nedokázala vybavit, o  koho

jde. Ale po důkladném zkoumání jsem dala dohromady krátký

seznam lidí, s  nimiž bych se ještě chtěla sejít. Zapsala jsem si

jména abecedně podle příjmení, na internetu jsem si našla nové

kontaktní údaje, některé jsem požádala o přátelství na Faceboo

ku a těm nejdůležitějším jsem se rozhodla rovnou zavolat.

Měla jsem strach. Zpotila jsem se v podpaží a srdce mi tlouk

lo. Uplynulo už tolik vody od dob, kdy jsem s  těmi lidmi byla

naposledy v  kontaktu. Budu jim muset říct o  Olliho smrti, na

čež budou opět následovat ony věčné projevy soustrasti. Z  do

spělých jsem v  posledních letech přicházela do styku nanejvýš

s pracovníky domácí ošetřovatelské služby, úředníky ze sociálky,

prodavačkami v našem supermarketu a řidiči taxíků pro invalidy.

Mnozí z  nich ani neuměli finsky, a  už jen proto se naše hovory

omezovaly na pár vět. Jak bychom spolu asi tak klábosili? Co si

moji dávní přátelé o mně po všech těch letech mysleli? Byli ještě

mými přáteli?

Do háje! Olli byl nemocný tak dlouho, že všichni kolem nás

zmizeli. I pohřeb měl malý a strohý, žádný kasovní trhák. Do

razilo několik vytrvalých příbuzných a jedna zvědavá soused

ka. Načež jsem pořád musela trpět ty nekonečné kondolence.

„Upřímnou soustrast,“ opakují dokola všichni tihle licoměr

níci, dokud si nevzpomenou, že sousedce umřel pes, což sdě

lují se zadržovaným pláčem, protože si představují, že jsme

se společně ocitli na vzdutých vlnách života uprostřed útesů.

Ze všech projevů účasti je jednoznačně nejvíc k  zblití tahle

ďábelská větička: „Vím, jak se cítíš.“ Krucinálfagot, nikdo ne

může vědět, jak jsem se cítila, když Olli chořel a umíral.


MINNA LINDGRENOVÁ

20

Začala jsem na začátku abecedy. Na čísle mé sestřenky Ritvy

Aaltonenové mi neodpověděl živý člověk, ale hláška „volané

číslo je mimo provoz“. Ritva pravděpodobně zemřela nebo je

vážně nemocná, to si nechám na později. Na seznamu jsem si

ji označila slabým křížkem. Teď honem dál, dokud mě neopustí

odvaha.

„Pečovatelský dům Klimax, u telefonu Haruša Aramdutiová.“

Na čísle mé někdejší kamarádky z  plavání Raiji Erkkiläové

se mi ozvala nějaká Aramdutiová, která sice nechápala, co chci,

ale řekla mi, že Raija je na cvičení s  hůlkami. Nejasným ovšem

zůstalo, jak na tom Raija je. Sedmdesátnice v extra dobré kondici

by se asi neúčastnila cvičení v  pečovatelském domě. Za jméno

jsem si napsala otazníček.

Markova kmotra Riitta-Leena Haapanenová byla tak čerst

vá nebožka, že číslo ještě nebylo odpojené, a  telefon dokonce

zůstal i nabitý, takže silný, jednoznačný křížek. Vzal to její man

žel Risto. Popřáli jsme si pochopitelně navzájem upřímnou sou

strast a další pitomosti, ačkoliv bychom spolu mohli z fleku zajít

na vdovecké kafe. Risto mi povyprávěl, že Riitta-Leena zemřela

docela hezky na agresivní rakovinu jater, která metastazovala

do mozku.

„V tom je to milosrdné, že když nefunguje mozek, pacient ne

cítí bolest,“ poznamenal Risto věcně a podařilo se mu tak vidět

své štěstí v neštěstí.

Chvíli jsme se znalecky bavili o domácí péči a lécích proti

bolesti, než jsem zalhala, že mi někdo zvoní u dveří, a mohla

tak hovor ukončit. Že mě to vůbec napadlo! Od té doby, co

jsem se zbavila pečovatelek a sociálních služeb, mi u dveří ni

kdo nezvonil.


NAŠTVANÁ VDOVA

21

Sestřenice Kirsti Hirvonenová si nepamatovala, kdo jsem. Bě

hem hovoru vyšlo najevo, že si vlastně nepamatuje, ani kdo je sama.

„Musím jít, studenti čekají,“ řekla a zavěsila. Kirsti nebyla uči

telka, ale fyzioterapeutka a já jsem nechápala, kde tuhle výmluvu

vzala, aby se mě zbavila.

Někdejší sousedku Liisu Hulkkonenovou jsem probudila

v  Thajsku. Hovor netrval dlouho. Omluvila jsem se a  sdělila

jsem jí čerstvou novinku, že Olli zemřel. Liisu ani nenapadlo mi

kondolovat.

„Páni, to je skvělé! Teď můžeš zase žít!“

Ztratila jsem řeč. Netušila jsem, že se to dá brát i takhle. Liisa

slíbila, že to probereme, hned jak se vrátí z Thajska, i když nevě

děla, kdy to bude. Byla na cestách už tři roky.

„Odjela jsem na dva týdny, ale našla jsem na pláži úžasného

chlapa, o  patnáct let mladšího,“ řekla. „Díky za zavolání, asi

Jimmyho už taky vzbudím!“ Přimalovala jsem k  Liisinu pří

jmení sluníčko, které bůhvíproč vypadalo jako ženský pohlavní

orgán.

Půlku telefonátů jsem měla za sebou a  cítila jsem se přinej

menším na sto let. Liisa asi byla výjimka. Dvanáct let mého ži

vota padlo na péči o blízkou osobu a za tu dobu mé kamarádky

sešly, onemocněly a ztratily paměť. Byly ty nebožky a obyvatelky

pečovatelských domovů opravdu mé vrstevnice?

Napochodovala jsem před zrcadlo. Nasadila jsem si na nos

brýle a  bez bázně se přes zvětšující skla zadívala pravdě do očí,

tedy na sebe. Už léta jsem něco takového neudělala. Během péče

o Olliho jsem se nestarala, jak vypadám. Kromě toho bylo v kou

pelně sporé osvětlení a každodenní chvatný pohled bez brýlí na

vlastní tvář nebylo nic než čirý klam – jak jsem teď pochopila. Na


MINNA LINDGRENOVÁ

22

obličeji se mi najednou objevilo množství rýh, ba přímo varhán

ků, navrch k běžným vráskám a brázdám. Prožitý život! Nádher

né vzpomínky!

Stroj. Panebože, já jsem stroj! Já život nežiju, ale vykoná

vám ho jako stroj, jako pekelná mašina. Překonávám tak

všecko, co na mě život vyzvrací, rakovinu prsu i  otročinu

péče o  rodinného příslušníka. Proderu se chemoterapiemi

i operacemi, vyhrnu si rukávy a pak dokola krmím, koupu,

dávám čurat a převracím manžela, který jen vegetuje. Dě

lám krucinál, co je třeba, to je život.

Dokud Olli žil, umírala jsem za pochodu, a  teď když

Olli umřel, chci se probudit k životu, jenže nevím sakra jak.

Jsem volná – poprvé ve svém životě. Jsem volná, abych dě

lala co? A s kým, do háje?

Vlasy jsem měla v dobrém stavu a husté, i když zbytečně dlouhé

a  podivně šedivé. Vždycky jsem obdivovala krásně prošedivělé

ženy, ale šediny na mé vlastní hlavě nevypadaly elegantně ani tro

chu. Na skráních a tvářích by se našly nějaké fleky, ty pochopitel

ně patří k věci, jak jinak. Jedno mateřské znaménko na čele se mi

chvíli jevilo jako jasný melanom, ale pak jsem si vzpomněla, že to

tmavé znaménko bylo přesně takovéhle odjakživa. Krk vypadal

děsivě, prověšené krůtí vole, ale i to se určitě dalo považovat za

normální. Oči ještě byly vidět, ale už ne dlouho. Povytáhla jsem

si víčka a  zapřemítala, jestli se jejich operace vejde do nákladů

hrazených z veřejné péče. Víčka zakrývající zorné pole jsou přece

nebezpečná. Kdybych řídila, mohla bych přehlédnout rozběhnu

tého šestiletého caparta a srazit ho.


NAŠTVANÁ VDOVA

23

Věk rozhodně nebyl pouhé číslo, představoval tohle všech

no, co jsem viděla v zrcadle. Pro některé totéž číslo znamenalo

výpadky paměti, diagnostikovanou rakovinu a  nevyléčitelné

choroby, pro mnohé také dnu, degenerativní artritidu a  ope

raci šedého zákalu. Nicméně čím více jsem na sebe civěla, tím

jsem si byla jistější, že jsem se na stará kolena zařadila mezi

lidi, co jsou na tom lépe. Byla jsem zdravá a naživu, stála jsem

na vlastních nohou a  pamatovala jsem si, v  čí koupelně se to

pozoruju.

Objednala jsem se přes internet do Helsinek ke kadeřnici za

dva týdny a umanutě jsem pokračovala ve své telefonické anabá

zi. Jako další na seznamu byla Hela, Helena Kaakkuriová, kama

rádka od dětství z  rodné vsi. Společně jsme se vydaly za dobro

družstvím do hlavního města hned po maturitě.

„Báječné, že voláš! Já ti měla tak špatné svědomí!“

Vybalila na mě, jak jí je blbé, že poté co Olli onemocněl, se mi

podobně jako jiní vytratila ze života. Usilovně jsem ji chlácholila.

Nebylo její chybou, že jsme neudržovaly kontakt, vždyť to já jsem

všechno přerušila. Nevolala jsem, nejela jsem ani na třídní sraz,

přestože se před pěti lety slavilo padesát let od maturity.

„To mělo k  oslavám daleko. Je komické slavit fakt, že od nej

krásnější chvíle našeho mládí uplynulo padesát let.“

Hela byla jako dřív, hovorná a veselá. Těch, co s námi matu

rovali na všeobecné střední škole v Koutui, zbylo už jen sedm.

Naši školu dávno zbořili a akce se pořádala v sousedním městě

na nějakém moderním gymnáziu, kam sezvali i  trosky jiných

zrušených škol. Odpoledne se naše třída nacpala do dvou aut

a vykonala čestné kolečko po rodné vsi, která už vlastně ne

existovala.


MINNA LINDGRENOVÁ

24

„Spojili tam pět skomírajících obcí a  Koutua se teď jmenu

je Velká Muukkola. Soutěž o  název vyhrála bývalá knihovnice

z Malé Muukkoly.“

Na pozemku všeobecné školy v  90. letech postavili obecní

radnici, která se mezitím už taky stala zbytečnou. Podle Hely

pustá budova sloužila jen pobočce důchodového úřadu a  pro

graffiti. Po čestném kolečku se odjelo do centra Velké Muukkoly,

kde se v restauraci Pizzeria Post konala mizerná sváteční hostina.

„Jiné možnosti nebyly.“

Hela mi řekla, že ostatní maturantky vypadaly jako babičky,

byly oblečené do béžové, dvě měly chodítka a jednu přivezli na

kolečkovém křesle. Srazu se dožil i jeden mužský, ale nepamato

vala si jeho jméno.

„Byl to ten kluk, jehož táta padnul ve válce a který se počural,

když musel na mapě ukázat pohoří Ural.“

„Pertti Korhonen!“

„Tak přesně ten, bydlí ve Vantaa a zabývá se genealogií.“

Mluvily jsme hodinu, až jsem měla telefon horký a celý opo

cený. Dozvěděla jsem se o Helině artroskopii kolene a hodnotách

štítné žlázy, o  množství jejích zájmů a  sousedčiných rozvodech.

Ona sama se rozvedla už kdysi dávno, protože její manžel Esko

si našel mladší. Ale při tom nezůstalo. I ta mladší nadměrně ze

stárla, a jakmile vypršelo datum spotřeby, Esko si vyhledal ještě

mladší, a  v  tu chvíli se z  Hely a  exmanželky jejího exmanžela

rázem staly dobré kamarádky.

„Společný nepřítel spojuje. Užily jsme si s Tuulou spoustu zá

bavy, chodívaly jsme do kina a na výstavy.“

„Copak už nechodíte?“

„Ne, protože Tuula pak umřela.“


NAŠTVANÁ VDOVA

25

Hovor se zničehonic přerušil. Hele se patrně vybil mobil, ne

boť když jsem jí zkoušela zavolat znovu, mužský hlas oznámil, že

volané číslo je nedostupné. A totéž ve švédštině, aspoň někde se

ještě mluvilo naším druhým úředním jazykem.

Po krátké přestávce jsem pokračovala. Jediný muž, kterého

jsem zařadila na seznam, byl Olliho spolužák ze studií Heikki

Kukkonen. Vždycky jsem ho měla ráda, ale on po mém zavolá

ní upadl do rozpaků. Patrně jím otřásla myšlenka, že mu umřel

nejlepší kamarád a nebylo na tom nic tragického ani předčasné

ho. Anebo se domníval, že mu chci navrhnout něco nevhodného.

Možná si i on pamatoval ten jeden svátek slunovratu před sto lety,

kdy jsme se o sebe opírali, zatímco ostatní už spali.

„Sirkka-Liisa zrovna přišla domů! Pusinka chodí takhle kaž

dou středu zpívat do sboru,“ zahalasil zvučně. „Víš, my chodíme

s pusinkou každý den plavat a potom cestou z bazénu domů si dá

váme krátkou procházku. A v pátek míváme v centru pro seniory

divadelní kroužek.“

Zbývalo jedno jméno, Pirkko, neboli Pike Suikkariová, dávná

kamarádka z  dob studií. Na facebookové profilové fotce jsem ji

snadno poznala, protože byla přinejmenším dvacet let stará. Ta

kové jsme prostě vždycky chtěly být, dospělé, ale ještě ne staré.

„No páni, Ullis!“ napsala mi Pike pozdě večer ve zprávě, kte

rou ozdobila různými obrázečky. Byla na chatě, kam se přestě

hovala už na prvního máje. „Bejvám tady nafurt od května až

do pozdního podzimu (zděšený smajlík, divočák, letící orel). Od

jíždím až s prvním sněhem (traktor, šklebící se smajlík). Svini do

hlavního města vyžene mráz (prasečí hlava, usměvavý smajlík se

slzami), nebo chuť šukat (lilek, rozchechtaný smajlík)!“ Jak já jsem

ty emotikony nesnášela.


MINNA LINDGRENOVÁ

„Olli konečně umřel a  říkala jsem si, že začnu žít,“ napsala

jsem jí zbytečně krátce a spisovně. Pike byla na sociálních sítích

jako doma. Chrlila text, který zněl jako řeč: „Tady na chatě je

zatraceně hezky, kecám s krtkama a jezevcema (rozesmátý smaj

lík, který mrká okem). Jednou za týden si zajedu do vsi pro sa

lám a víno (tři srdíčka), jinak se neoblíkám (smajlík se svatozáří).

V  červenci se tu jednou na otočku stavila Hela, nelíbilo se jí tu

(smutný smajlík, opice, která si zakrývá oči).“

Hela a  Pike tedy udržovaly kontakt, zatímco jsem já hlídala,

aby Olli nespadl z  postele a  nezadusil se svými výměšky. Před

stava, o  co všechno jsem přišla, mi nedělala dobře, žárlila jsem.

Vždyť Hela a Pike by se beze mne dokonce ani neznaly. Obě byly

moje kamarádky, které jsem jen tak mezi řečí seznámila.

Pike žvanila dál, ačkoliv jsem na předchozí zprávu nereago

vala. „Ale Ullis, jestli seš zase back in games, v tu ránu si to hasím

do Helsinek (vícero smajlíků a taxík). Musíme se vrhnout do víru

nočního života (dvě sklenky na víno, šumící láhev, rozchechtaný

smajlík s brýlemi proti slunci)! Neuvěřitelně to tam žije (bota na

podpatku, líbající smajlík). Nejseš ve městě jediná, kdo ovdověl

nebo se rozved (tančící pár, pět tlukoucích srdíček). Tohle je nej

lepší životní období (přehršel rozličných rozesmátých smajlíků,

mezi nimi jeden tučňák, pravděpodobně omylem).“


27

3

Z KERAVY NA JAZYKOVÝ KURZ v Zadním Töölö jsem se hna

la zcela zbytečně. Do třídy jsem dorazila včas jako jediná. Pike

poslala textovku, že nemůže přijít. Hela se trochu zpozdila a vy

padala unaveně, stěžovala si, že zdravotní náramek jí ukazu

je samé alarmující hodnoty a  snažila se mě vyptávat na Pike

a  zbytek večera. Neodpovídala jsem a  radši předstírala, že se

soustředím na učení.

Učitelka byla ještě úplné děcko, stejně nezletilá jako doktorka

na zdravotním středisku. I její jméno mi znělo divně, tedy typicky

pro mladé lidi: Miisa nebo Yanikka, už si nepamatuju. Sršela energií

a vstřícností, byla pěkně oblečená, jak se na jazykářku sluší a patří.

Hela milovala studium jazyků, všech možných. Tvrdila, že ci

zím řečem je třeba se učit, aby si člověk udržel duševní svěžest.

Ze stejného důvodu chodila Pike už pátým rokem na španělštinu

pro cestovatele a  k  ní si letos na podzim spolu s  námi přibrala

taky italštinu, protože měla v  úmyslu ještě uskutečnit svůj sen

a vydat se za vínem do Toskánska. Při studiu románských jazyků

se obě zkušené harcovnice řídily přísnými zásadami.


MINNA LINDGRENOVÁ

28

„Nemá cenu se zabývat subjunktivem. Vždycky je možné začít

od začátku znovu,“ říkala mi Hela.

Učitelka zápasila s  počítačem. Naštěstí se jí z  něj nepodaři

lo vydolovat požadované cvičení, takže jsme si po počátečním

opocení na chvíli oddechly. Předtím jsme si zopakovali pozdravy

a seznamovací fráze.

„Ono nám prospělo, že jsme si trochu rozehřály mozkové

buňky,“ mínila Hela. „V  tomhle věku to s  člověkem jde rychle

z  kopce, pokud není pořád aktivní. Hned je z  tebe babča, která

nic nekapíruje.“

Babča! Sakra, ze mě se stala babča v tu ránu, kdy o sobě

dal vědět přechod prvními horkými návaly. Markova mla

dičká láska přišla omylem do jiného stavu a jen pár měsíců

po princeznovské svatbě se narodila holčička. Kruci, byla

jsem tak šokovaná svým babičkovstvím a  synovou před

časnou dospělostí, že jsem se nedokázala zapojit do dění

se stejnou profesionalitou jako moje spolutchyně, snašina

matka, která se prohlásila za babičku, jen co uviděla těho

tenský test, a od té doby se všude a všem představovala jen

jako Babička, do háje, skoro jako by jí v  důsledku naro

zení vnučky v registru obyvatel natrvalo vymazali vlastní

jméno. Babičko začala říkat i mně, ačkoliv mi nebylo ani

padesát, krucinál.

Jelikož se učitelce nepodařilo počítač zprovoznit, v  úzkých ji na

padlo, že bychom se mohli všichni představit, říct o  sobě finsky

jen pár nenucených slov. Děsivé pomyšlení. Moc jsem neposlou

chala, co říkají ostatní, protože jsem byla nervózní z vlastního vy


NAŠTVANÁ VDOVA

29

stoupení. Jediný muž ve skupině měl na sobě vlněný svetr a zou

fale koktal. Uvázla jsem v myšlenkách, čím to bude.

„Jsem aktivní seniorka a nemám buňky na jazyky,“ začala Hela.

Mluvila dlouho, zábavně a  posmívala se sama sobě, když

vypočítávala své nekonečné zájmy. Malování na porcelán, jógu,

flamenco, sezonní předplatné na koncerty městské filharmonie,

sci-fi filmy a stále nové začátečnické jazyky.

„Opravdu jsem řekla začátečnické jazyky? Taková blbost, sa

mozřejmě jsem myslela začátečnické jazykové kurzy,“ smála se

vesele.

Učitelka i všichni účastníci kurzu se na ni usmívali. Akorát

já jsem se tvářila vážně, protože hned po Hele jsem měla přijít

na řadu.

„Jmenuju se Ulla-Riitta Rauskiová,“ zakňourala jsem tence

a okamžitě jsem toho litovala. Nikdo mi nikdy neříkal Ullo-Riitto.

„Prostě Ullis,“ zapěla Hela a pověděla o našem dlouhém přá

telství, které začalo, když mi její mladší bratr ukradl sáňky. „Mně

poslali na bratra dohlédnout, aby je šel vrátit, ale to už je sto let,

to bylo ještě předtím, než jsme spolu před osmadevadesáti lety

začaly chodit do školy.“

Zase se všichni smáli. Potom se podívali na mě. Jak navážu?

Věk neřeknu, to jsem se rozhodla už před Helinou pradávnou

historkou. Musela jsem vymyslet nějaký jiný nezávazný fakt.

„Mám dvě dospělé děti,“ slyšela jsem se říkat a  ztuhla jsem

hrůzou. Může se člověk představit pitoměji? Nikdo si přece ne

myslel, že by moje děti byly jiné než dospělé. Copak mateřství

bylo v tomhle životním období mou nejdůležitější identitou? Zá

leželo snad na počtu dětí, když jsme se tu sešli z důvodu společ

ného studia italštiny?


MINNA LINDGRENOVÁ

30

„Vždycky jsem milovala italštinu,“ vyprskla jsem nakonec,

zrudla jako malé děcko a zadívala se na šedovlasou paní po mé

levici, aby pochopila, že jsem skončila. Jak jako, že jsem vždycky

milovala italštinu? Co je to za průhlednou lež? Snažila jsem se

poslouchat, jak kolečko pokračuje. I mnohé další byly matkami

dospělých dětí a milovaly italštinu.

„Takže jsi neřekla, že jsi vdova,“ pošeptala mi Hela do ucha.

Vdova, do háje, nevím, jak tu roli brát. Copak vdovství

znamená bezedný smutek a konec světa, bezbřehou samotu

a všechno možné, co v ostatních vzbuzuje soucit? Sakra, já

už o tu podělanou lítost nestála. Ale na Olliho pohřbu jsem

zarytě mlčela a tvářila se unaveně, jak se na vdovu sluší. Ve

smutečních proslovech se to hemžilo nepochopitelnými his

torkami o  rybáři, džentlmenovi a  zábavném společníkovi,

o mně zcela neznámém Ollim. Nikdo neřekl ani slovo o tom

příšerně sebestředném nemluvovi, který mlčky vysedával

v  knihovně se sklenkou whisky v  ruce, dokud neochrnul.

Hlavou se mi tehdy honila jen jediná myšlenka: „Konečně!“

„Já na ty lekce nemůžu dál chodit,“ povzdechla jsem si, když jsme

po hodině kráčely do centra.

Byla jsem úplně vyčerpaná. Během lekce jsem propotila ko

šilku, protože jsem se neustále bála, že budu muset na něco od

povídat, na něco, co nebudu vědět nebo čemu jsem nerozuměla.

Pokud se postupovalo podle zasedacího pořádku, nervózně jsem

počítala, při kterém úkolu přijdu na řadu, a neposlouchala jsem

ostatní. Když pak šedovlasá paní přeskočila řádek a  sebrala mi

moji větu, zpanikařila jsem. Hrozný stres.


NAŠTVANÁ VDOVA

31

Podle Hely jsem si vedla dobře a mohla bych trochu potlačit

tu svou umanutou touhu být pořád nejlepší.

„Ty jsi taková byla i ve škole, děsná šprtka. Horlivka nejhrub

šího zrna.“

Potom se rozpovídala o muži ve vlněném svetru, který, jakmi

le se dostal do tempa, už tak zoufale nekoktal. Uměl italsky z dří

vějška a  já jsem nemohla pochopit, proč se přihlásil do začáteč

nického kurzu.

„Ty trumbero,“ odfrkla Hela. „Protože tam chodí nezadané,

osamělé ženské v  jeho věku. Takové jako ty! Zahoď ten snubní

prsten a vrhni se na něj dřív, než ti ho sebere nějaká jiná.“ Muž

byl pro mě rozhodně příliš starý, nejmíň o  deset let starší. To

Hela považovala za prkotinu. „Čím jsme starší, tím menší jsou

věkové rozdíly,“ tvrdila, ale to se mýlila.

Věkový rozdíl vzrůstal na začátku života a na konci. V dětství

o rok starší byl úplně jiný člověk, o pět let starší byl stejně dale

ko jako starší o třicet let. Prakticky dospělý. V dlouhém šedivém

středním věku byli všichni stejně staří. Počet let tehdy asi oprav

du znamenalo jen číslo, které nenáviděla leda Pike. Koho jinak

zajímalo, jestli je sousedovi 32 nebo 46 let?

„Ale pak, když vběhneme do závěrečné zatáčky před cílovou

rovinkou, získává věk zase na významu,“ vysvětlovala jsem Hele.

Hleděla na mě s otevřenými ústy, jako bych zčistajasna začala plyn

ně mluvit rusky. „Šedesát sedm je něco jiného než sedmdesát pět.

A třiaosmdesát je úplně něco jiného než pětasedmdesát. A všichni

přes devadesát jsou teprve onačejší. Copak ti to není jasné?“

Mluvila jsem a mluvila. Vyložila jsem, jak jsem se cítila, když

v  novinách psali o  dobrovolnících, kteří chodí se starými lidmi

na procházky, a vyzpovídali 72letou paní. Ne, ona nebyla ta dob


MINNA LINDGRENOVÁ

rovolnice, jak jsem si myslela, ale jedna z těch důchodkyň. Roz

čilila jsem se, že Statistický úřad zahrnul všechny důchodce do

stejného chumlu, mezi čekatele na smrt. Naše věková skupina

dokonce neměla ani horní mez, bylo tam jen plus. 65+.

„To máme být my, šedesát pět plus? To je ta naše identita?“

chtěla jsem vědět.

Hela mlčela. Skončila jsem. Dokráčely jsme za hlubokého,

děsivého mlčení na roh Helina domu, odkud jsem to měla ještě

pár bloků k  autobusové zastávce na Mannerheimově ulici. Roz

rušeně jsem přemítala, jestli jsem Helu nějak urazila. To jsem

nechtěla. Ale už dost dlouho vím, že všechno, co souvisí s věkem,

bývá po sedmdesátce výbušné. Nejpozději tehdy. Hela byla moje

nejlepší kamarádka z dětství. Nikdy se mi věkem nepřizpůsobo

vala, neboť jsme kráčely stejným tempem.

A teď jsme najednou stály na nároží a Hela zamlkle vymazá

vala údaje na svém zdravotním náramku. Potom začala hledat

klíče, které jí visely na krku. Po dlouhém hledání klíče objevi

la, uchechtla se pro sebe a začala hledat brýle, aby viděla, který

z nich pasuje k hlavnímu vchodu. Měla je na čele. Úkosem jsem

sledovala, jak si to posléze přece jen uvědomila, načež se zasmála

a spustila si brýle na nos.

„Tak poslední zatáčka před cílovou rovinkou?“ řekla a přestala

se smát. „Zatáčka smrti, tam že ten náš život v tuhle chvíli dospěl?“

Objaly jsme se na rozloučenou, navykly jsme si na to od pa

desátky. Hela zmizela v průchodu a já se vydala k zastávce auto

busu. Zítra si zase zavoláme.


33

4

„TOLIK PROSTORU!“ vykřikla Susanna a točila se na parketové

podlaze jako špičková primabalerína. Agentura domácí zdra

votní péče si odvezla svůj majetek, když ještě pomalu ani ne

doklaply dveře za pohřebáky, a  já jsem v  začátcích své vdov

ské kariéry nedokázala s  opuštěnou místností nic provést. Po

odvozu nemocničního lůžka, toaletního křesla, morfinové

pumpy, nejrůznějších zvedáků a  krabic s  plenami se tu kroky

rozléhaly jako v  kostele. „Ale je to tedy strašných metrů pro

jednoho člověka!“

Susanna a Marko ke mně dorazili společně, aby dali věci do

pořádku, jak tenhle nečekaný vpád nazvali. Marko vyskládal

z  batohu na jídelní stůl nekonečné stohy papírů a  Susanna se

energicky pustila do vyklízení skříní. Vyndavala oblečení svého

otce a značnou měrou redukovala i moje vzpomínky.

„Jé, to je hrůza, kolik veteše se vám tu nahromadilo!“

Tahle zatracená aktivnost byla u mých dětí zcela nový rys.

Začalo to pohřbem. Předtím jen samá podělaná pasivi


MINNA LINDGRENOVÁ

34

ta. Susanna vymyslela, že na pohřeb musím mít klobouk.

Krucinál, tolik povyku kvůli klobouku, honila se za ním se

psem po městě celé dny. Někde vyšašila i závoj, který jsem

si měla přetáhnout přes svůj vdovský obličej jako v americ

kých filmech. Na to jsem nepřistoupila, ani omylem.

Marko říkává, že má za sebou dvě reprodukční období.

Myslí tím děti, možná i manželky. Nikdy je nevidím, ale na

pohřbu u rakve Marko představil celou smečku. Sledovala

jsem s  naprostým klidem, jak manželky soutěží ve stroje

ném  natahování moldánků. Upřímným steskem brečela

jen čtyřletá dvojčata, aniž věděla, oč jde. Pisara a  Sam

mal, krucinál, takováhle jména dal zatím poslednímu vrhu.

První reprodukční období bych ani nepoznala, kdybych je

potkala na ulici. Aada a Justus, vrstevníci své macechy.

Susanna, chudák holka, musela jít k  rakvi se mnou,

protože jinak by se neměla o  koho opřít, 42 let, svobodná

a bezdětná majitelka psa. A když se do mě zavěsila a vlek

la mě k rakvi svého otce, tak jsem krucinál vůbec netušila,

jaká péče tím započne.

„Do jakého ústavu mě umístíte?“ zeptala jsem se rádoby vtipně,

protože mě dceřina vyklízecí operace už dost štvala. Susanna

odnášela můj župan a  ve druhé ruce měla Olliho rybářské ná

činí a zcela funkční toustovač, i když samozřejmě letitý. Dřív se

všechno vyrábělo pořádně, aby to vydrželo.

„Co to plácáš?“ smála se Susanna a  hodila věci na hromadu

k odvozu. Župan nabral vítr a chvíli se zdálo, že vzlétne jako dravý

pták s mohutnými křídly, aby ulovil toustovač. „Nebuď zbytečně

nervózní. Všechno se jistě urovná,“ řekla a popleskala mě po tváři.


NAŠTVANÁ VDOVA

35

Aspoň že Marko se nepřeonačil na přehnaně empatického

šaška, dokázal chlapsky promluvit i  o  nepříjemných věcech, na

příklad o detailech na seznamu pozůstalosti a o mém z toho vy

plývajícím živobytí. Tolik roků jsem byla doma a starala se o děti,

že mi moc vysokou penzi nepřidělili.

„Dostaneš k  tomu přece i  malý vdovský důchod,“ utěšoval

mě, zatímco mi vysvětloval, jakou životní úroveň si můžu do

volit v těch několika málo zbylých letech. Na cestování mít ne

budu. Měla bych se naučit počítat, co jím a  kupuju, tak mi to

syn řekl, on, který oba své reprodukční vrhy brával čtyřikrát

do roka na dovolenou na opačnou stranu zeměkoule a  pečín

ku z  bobra flamboval calvadosem. Jenže neznal celou pravdu.

Všechny ty roky jsem si spořila na svůj účet. A soukromá zubní

ordinace prosperovala.

„Říkala jsem si, že prodám chatu, a budu si díky tomu moct

občas vyhodit z kopýtka,“ oznámila jsem vesele.

„To nemyslíš vážně!“ zvolal Marko.

„Jak jako vyhodit si z kopýtka?“ zavyla Susanna.

Byli na pokraji zhroucení z  pouhého pomyšlení, že by něco

tak stálého a posvátného jako rodinná chata zmizelo z jejich bez

platných benefitů.

„Mami, ta chata je přece ráj!“

Já sakra nejsem žádná chatařka. Naposledy jsem do té po

dělané díry zajela kvůli Ollimu, donucená dětmi. Takový

blbý nápad! Susanna myslela, že si její táta bude v  tom

křovinatém porostu pěkně lebedit. Jenže Olli z  celého vý

letu vůbec nic nepochopil. Bylo zatraceně složité nacpat

kolečkové křeslo do Markova auta, všichni na sebe křiče


MINNA LINDGRENOVÁ

36

li, Olli se vylekal a  dostal záchvat třasavky. Toho se zase

polekali Marko a  Susanna, taky nebyli na otcovy záchva

ty zvyklí, že jo. A  to byl teprve začátek. Neujeli jsme ani

půlku cesty, když se Ollimu udělalo špatně a pozvracel se

Markovi na kožené sedačky. A uklidit jsem to po něm do

háje musela zase já, zatímco milé dětičky si chlemtaly latté

z  ekokelímků před nákupním centrem. U  chaty zaparko

vali tátu před vchodem na mrazu a Susanna s uslzenýma

očima cvakala fotky.

Ta chata mezi olšemi na břehu močálu byla ubohá

chajda z prken, kterou postavil sám Olliho otec na pozem

ku, co mu milostivě přenechal jeho sedlačící bratr. Žádná

elektrika ani přívod vody, celá ta nádhera byla jen vrcho

lem primitivnosti. Do té idyly jsem jako mladá matka mu

sela jezdit a pokorně snášet tchyniny poznámky. Nic jsem

nedělala správně, sakra, ani ty brambory jsem neumyla tak,

jak jsem měla.

„Bez našeho souhlasu to nemůžeš prodat,“ namítl Marko. „Půlka

patří nám. Samozřejmě si vystačíš, když budeš žít skromně. Mož

ná se ti podaří z toho odložit i něco na horší časy.“

„Na horší časy? To znamená hospic, anebo centrum pro alzhei

meriky?“

Marko si odkašlal a  sevřel ruce v  pěst. Jistěže měl na mysli

hospic a domov pro lidi s demencí, vždyť byl zodpovědný realista.

A  pravděpodobně také opatrovnictví, mozkovou příhodu, dříve

vyslovené přání a souhlas nebo nesouhlas s posmrtným darová

ním orgánů. Tím zároveň naznačil vizi mého zbylého života se

všemi ustlanými růžemi.


NAŠTVANÁ VDOVA

37

„Ale jdi, co blázníš,“ ujelo Susanně. Přehrabovala naše kra

bice s  botami. Dobré letní sandály letěly do pytle k  odvozu čis

tě z bezpečnostních důvodů, protože v mém věku by se nemělo

chodit v botách na podpatku. „Ještě spadneš.“

„Dáme teď do pořádku ty papíry,“ řekl Marko podrážděně

a začal mi ukazovat soupis majetku, který sestavil. Jako hamižné

mu právníkovi se mu povedlo smrsknout Olliho majetek takřka

na nulu, aby se platila co nejmenší dědická daň.

„Já jsem placení daní vždycky považovala za důležité,“ pro

hlásila jsem.

Marko a  Susanna se rozkřičeli jeden přes druhého. Oba prý

mají už po krk daní a  státu, dědická daň je v  tuhle chvíli skoro

nejzbytečnější věc, jakou si dokážou představit. Pozůstatek sta

vovské společnosti.

„Tohle je přece náš majetek!“ zakončila Susanna svou jere

miádu, a  já ne úplně porozuměla, co všechno počítá, že patří jí

samotné. Rozhodně do toho nespadaly moje sváteční, elegantní

červené boty, které dělaly společnost sandálům v pytli na výhoz.

Marko pronesl ještě krátkou rychlou přednášku, že jsme s Ollim

byli sobečtí a hloupí, když jsme zavčasu nepřevedli veškerý maje

tek na děti. Tak to prý dělali všichni ostatní. Protože tím bychom

se vyhnuli těmhle machinacím, prohlásil a myslel tím ony vycu

cané lži v soupise majetku.

„Teď je to všechno jakžtakž správně a pro nás co nejvýhod

nější.“

Oháněl se kupou papírů pro berňák, jako by to byl jeho ro

mánový debut. Susanna, plná obdivu, papíry bez přečtení pod

š



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.