načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech – Karel Schelle; Renata Veselá; Ladislav Vojáček

Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech
-7%
sleva

Kniha: Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech
Autor: Karel Schelle; Renata Veselá; Ladislav Vojáček

Publikace obsahuje soubor nejvýznamnějších směrnic, zákonů a dalších právních dokumentů dokládajících sbližování českého soukromého práva s právem Evropské unie. V úvodu ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  544 Kč 506
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
16,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Key publishing
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2007
Počet stran: 278
Rozměr: 130x185
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Datum vydání: 15.08.2007
Nakladatelské údaje: Ostrava, Key Publishing, 2007
ISBN: 978-80-8707-152-6
EAN: 9788087071526
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace obsahuje soubor nejvýznamnějších směrnic, zákonů a dalších právních dokumentů dokládajících sbližování českého soukromého práva s právem Evropské unie. V úvodu autoři čtenáře seznamují s historickými východisky sbližování českého práva s evropskou právní kulturou. Práce je určena jak pro právní teorii, tak právní praxi, případně pro pedagogickou práci.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Karel Schelle; Renata Veselá; Ladislav Vojáček - další tituly autora:
Základy občanského práva - 2. upravené a rozšířené vydání Základy občanského práva
Stát a právo v době Metternichově Stát a právo v době Metternichově
Repetitorium českých právních dějin do roku 1945 Repetitorium českých právních dějin do roku 1945
Praktikum z ústavního práva Praktikum z ústavního práva
Základy ústavního práva - 4. vydání Základy ústavního práva
Právní dějiny na území Slovenska Právní dějiny na území Slovenska
Právne dejiny Slovenska, II. diel Právne dejiny Slovenska, II. diel
Velké dějiny zemí Koruny české - Stát Velké dějiny zemí Koruny české - Stát
Pramene k právnym dejinám Slovenska II. Pramene k právnym dejinám Slovenska II.
 (e-book)
První československý zákon. Pokus o opožděný komentář První československý zákon. Pokus o opožděný komentář
 (e-book)
Státní mechanismus meziválečného Československa Státní mechanismus meziválečného Československa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



NástiN vývoje

sbližováNí práva čr

s právem evropské uNie

ve vybraNých dokumeNtech

Karel Schelle

Renata Veselá

Ladislav Vojáček

KEY Publishing s.r.o.

Ostrava

2007

Brno International Business School


Název: Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie Autoři: Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.

JUDr. Renata Veselá, Ph.D.

Doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc. Vydavatel: KEY Publishing s.r.o., Nádražní 733/176, 702 00 Ostrava-Přívoz Tiskárna: KEY Publishing s.r.o. Vydáno v roce: 2007 Vydání: první © Karel Schelle, Renata Veselá, Ladislav Vojáček 2007 isbN 978-80-87071-52-6 (KEY Publishing s.r.o.) isbN 978-80-87071-66-7 (B.I.B.S., a.s.) Publikace byla vydána ve spolupráci se soukromou vysokou školou Brno International Business School (B.I.B.S., a.s.).



Obsah

Historická východiska sbližování českého soukromého práva .

s evropskou právní kulturou........................................................................................7

Odstranění právního partikularismu v pobělohorském období ................................ 9

Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie ................................................ 9

Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II. ...................................................... 11

Dokončení kodifikace občanského práva.................................................................. 12

Všeobecný občanský zákoník (ABGB) ...................................................................... 14

Vliv přirozeného práva na kodifikační proces soukromého práva .......................... 14

ABGB a římské právo ................................................................................................ 17

Související směrnice a zákony.................................................................................... 9

ÚMLUVA o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy,

otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 ..................................................... 20

PRVNÍ PROTOKOL o výkladu Úmluvy o právu rozhodném

pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě

dne 19. června 1980, Soudním dvorem Evropských společenství .......................... 28

DRUHÝ PROTOKOL o přenesení určitých pravomocí ve věci výkladu Úmluvy

o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu

v Římě dne 19. června 1980, na Soudní dvůr Evropských společenství ................ 32

NAŘÍZENÍ RADY (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985

o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) ........................................ 33

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001

o statutu evropské společnosti (SE) .......................................................................... 43

PŘÍLOHA I AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI UVEDENÉ V ČL. 2 ODST. 1 ....................... 62

PŘÍLOHA II AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI A SPOLEČNOSTI S RUČENÍM

OMEZENÝM UVEDENÉ V ČL. 2 ODST. 2 ................................................................ 63

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2005/56/ES

ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností ............... 65

TŘETÍ SMĚRNICE RADY ze dne 9. října 1978, založená na čl. 54 odst. 3 

písm. g) Smlouvy, o fúzích akciových společností (78/855/EHS) ............................ 74

ŠESTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 17. prosince 1982, založená na čl. 54 odst. 3 

písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností (82/891/EHS) ....................... 82

DVANÁCTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 21. prosince 1989

v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným

s jediným společníkem (89/667/EHS) ....................................................................... 91

JEDENÁCTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 21. prosince 1989

o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami

společností řídících se právem jiného členského státu (89/666/EHS) ..................... 94

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003

o statutu Evropské družstevní společnosti (SCE) ..................................................... 99

SMĚRNICE RADY 2003/72/ES ze dne 22. července 2003, kterou se doplňuje

statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců ...... 125

PŘÍLOHA – REFERENČNÍ USTANOVENÍ (podle článků 7 a 8) ............................ 135

SEDMÁ SMĚRNICE RADY ze dne 13. června 1983, založená na čl. 54 odst. 3 

písm. g) Smlouvy o konsolidovaných účetních závěrkách (83/349/EHS) ............. 138

ČTVRTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 25. července 1978, založená na čl. 54 

odst. 3 písm. g) Smlouvy, o ročních účetních závěrkách některých forem

společností (78/660/EHS) ........................................................................................ 157

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 1606/2002

ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů ...... 180

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2004/25/ES

ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí ......................................................... 185

PRVNÍ SMĚRNICE RADY ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných

opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována 

v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce

Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (68/151/EHS) ........ 200

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2004/48/ES

ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví ......................... 205

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/115/ES

ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování

a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících

s autorským právem (kodifikované znění) ............................................................. 216

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/116/ES

ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv

s ním souvisejících (kodifikované znění) ............................................................... 224

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2001/84/ES

ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu

uměleckého díla ...................................................................................................... 231

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2001/29/ES

ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva

a práv s ním souvisejících v informační společnosti ............................................. 238

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 96/9/ES

ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází ................................................ 252

SMĚRNICE RADY ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních

a správních předpisů členských států upravujících provozování

televizního vysílání (89/552/EHS) .......................................................................... 262

SMĚRNICE RADY ze dne 14. května 1991 o právní ochraně

počítačových programů (91/250/EHS) .................................................................... 274

kapitola

Historická východiska sbližování

českého soukromého práva .

s evropskou právní kulturou

„Římské právo není kámen mudrců, který stačí nalézt. Evropskému právnímu myšlení nelze porozumět jen četbou antických textů a obdivem k juristické erudici římských právníků. Je třeba číst i to, co následovalo a bez čeho by římské právo nebylo tím, čím je dnes.“

1

Proto je třeba při hledání kořenů a východisek evropské právní kultury začít  od  historicky doložených pramenů. Již  samotný termín soukromé právo (ius privatum) je pojem, který se objevil v jedné z nejznámějších právních památek starověku, v Digestech. Jeden z nejvýznamnějších římských právníků Domitius Ulpianus v nich definoval rozdíl mezi soukromým a veřejným právem tak,  že  soukromé právo  se  dotýká ochrany zájmů jednotlivce, zatímco veřejné právo směřuje k římskému státu a jeho činnosti. (D, 1, 1, 1,2)

2

. Uvedená Ulpiánova definice je dodnes často citována právě

tak, jako je naopak – zejména právními teoretiky - nezřídka zpochybňována. Většinou je  jí  vytýkáno to,  že  jde  o zjednodušení směřující k vnějším znakům  obou  pojmů, nikoliv k jejich obsahu. Základní výtkou vůči  Ulpiánovi  obvykle je,  že  nedefinuje základní rozdíl  mezi  soukromým a veřejným právem, a to princip rovnosti subjektů.

Skutečností však  zůstává, že  opravdový obsah  pojmů soukromé a veřejné  právo  vážně  řešila  až  doba  mnohem pozdější. Bylo  to  období, v němž se  1

  Urfus,V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994.

2

„...Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod singulorum uti

litatem; sunt autem enim quaedam publicae utilia, quedam privatim. Publicum ius in sacris, in sacerdotibus, in magistratibus consistit privatum ius tripertitum est: collectum etenim est ex naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus...“.  začala  vytvářet moderní občanská společnost, tj.  perioda, pro  niž  je  příznačný vznik novodobých právních řádů. Středověk a tehdejší právní řád spočíval  totiž  na  zcela  jiných principech, než  na  odlišování práva  soukromého  a veřejného. Tezi od odlišení práva soukromého a veřejného jednoznačně akceptoval tzv. kontinentální právní systém (klasickým způsobem jej propracovala evropská právní věda v 19. století), zatímco anglosaské právo tuto diferenciaci nezohledňovalo.

Pokud tedy budeme zkoumat kořeny evropského soukromého práva, respektive evropské právní  kultury, budeme vždy  klást  důraz  na  dějiny  evropské kontinentální právní kultury a kontinentální právní vědy, Její počátky sice  nalézáme již  ve  středověku, kdy  vznikala právní  věda  v obecném  slova  smyslu, i když  její  zájem  se  velmi  záhy  začal  soustřeďovat převážně na majetkoprávní vztahy, tedy na oblast typickou pro soukromé právo. Základy moderní právní  vědy  v Evropě můžeme skutečně chápat  především  jako základy právní vědy novodobého soukromého práva. Jinak řečeno: Tato věda měla skutečně evropský ráz, byla naukou nadnárodní a v tomto smyslu se stávala i jakousi obecnou teorií práva a práva soukromého zvláště. Proto dějiny  soukromého práva  v Evropě jsou  – jak  je  možno  znovu  opakovat –  daleko více dějinami této právní vědy a daleko méně dějinami jednotlivých právních úprav. Tato nadnárodní evropská právní věda, která byla současně právní vědou v obecném smyslu i vědou soukromého práva, byla skutečnou silou, sjednocující intelektuální svět minulých dob a tvořící dodnes myšlenkový základ novodobé právní kultury civilizované společnosti.

3

Vývoj novodobé právní vědy na evropském kontinentě, který vycházel ze  středověkých základů a směřoval posléze převážně k soukromoprávním  otázkám, nebyl  pochopitelně zcela  přímočarý. Přestože se  v jednotlivých  historických obdobích ubíral mnoha peripetiemi, úskalími i vrcholy, právní věda se i s přihlédnutím k výše zmíněnému shoduje na jedné základní myšlence. Základ novodobé právní vědě  a tudíž i novodobého evropského  kontinentálního právního systému je nutné jednoznačně spatřovat v obnoveném zájmu  o římské právo, který  můžeme vystopovat již  v 11.  století  a ve  stoletích těsně navazujících u italských středověkých římskoprávních škol. Další,  i když poněkud odlišný směr  evropské právní vědy  pak  představuje  právní humanismus, směr typický zejména pro rozvoj právní kultury ve Francii, ale například i v Nizozemí. K němu velmi brzy přistupuje další velmi  podstatný vliv  v podobě racionalistického přirozeného práva, u něhož  podle  obecného mínění právních historiků můžeme najít  některé styčné  body s francouzským právním humanismem. Právně teoretické postuláty z racionalisticky pojímaného přirozeného práva sice do značné míry ovlivnily zejména evropskou právní vědu soukromého práva, nikdy však zcela nepřerušily její spojení s římskoprávními prameny. Racionalisticky tradované  a využívané přirozené právo  je  tak  rozhodujícím činitelem, který  má  vliv  na  vzniku nové  legislativní tvorby, jejímž  hmatatelným výstupem jsou  3

  Urfus, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994, s. 2.


9

systematicky pojaté  odvětvové zákony. Tyto  kodifikace, z nichž první  vznikly  již  v 18.  století, představují základ tzv.  moderního, v mnoha případech  dodnes platného práva států dnešní Evropy. Tím se ovšem paradoxně začaly s konečnou platností rozcházet cesty evropské právní vědy, která si do 18.  století, resp.  jeho  přelomu se  stoletím následujícím přece  jen  udržovala  relativní jednotu. Ještě jedenkrát však, tentokrát v německých poměrech, jakoby znovu ožila  jednotící síla  společné právní vědy.  Měla  překlenout  nejen politickou ale i právní roztříštěnost Německa. Právě v tom sehrál rozhodující roli právně teoretický směr označovaný jako německá pandektistika, který se stal, zjednodušeně řečeno, jakousi obecnou teorií práva. Další vývoj  ovšem předznamenal ještě  v jednom ohledu: pandektistiku můžeme  považovat za  jakéhosi předchůdce právního pozitivizmu, který  se  stal  určujícím právně teoretickým směrem evropské právní kultury 19. století. Odstranění právního partikularismu v pobělohorském období

První etapa vytváření moderního právního systému na našem území spočívala v odstraňování právního partikularismu. Šlo o odstranění rozdílů mezi právem zemským a právem městským, případně vrchnostenským. Počátky patří  do  období pobělohorského. Již  v Obnoveném zřízení zemském  pro království české z roku 1627 byl prohlášen Koldínův zákoník za pramen doplňující zemské právo. V roce 1641 poskytl Apelační soud císaři dobrozdání, že  právo  zemské s městským není  možné sjednotit, nicméně  subsidiární aplikaci ustanovení Koldínova zákoníku doporučil.

Rozhodnější krok ke sjednocení práva v Čechách a na Moravě se uskutečnil  až  počátkem 18.  století. Dvorským dekretem ze  dne  7.  října  1709  byly  zřízeny dvě  komise, jedna  v Praze a druhá v Brně, jimž  bylo  uloženo snažit  se o „universitas iuris statutarii durch Combination der Landesodnungen mit ihren Nachtrágen“, tedy přivodit „uniformitu statutárního práva kombinací zemských zřízení s jejich dodatky“. Výsledkem jejich činnosti byl však jen první díl obsahující právo veřejné.

V roce 1723 došlo k reorganizaci kodifikačních komisí, ale ani toto nepomohlo. Další práci komise zmařila válka, která vypukla po smrti Karla VI. Teprve roku 1748 si vláda vzpomněla na obě komise a rozhodla o obnovení  jejich  činnosti. Návrhy vypracované pražskou komisí jsou  obecně známé jako Elaboratum bohemicum a brněnské jako Elaboratum moravicum. Výsledek však nesplnil očekávání. Podklady obou komisí ke kodifikaci rozhodně nestačily. Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie

Nové snahy o unifikaci práva vznikly v souvislosti s centralizačními snahami, které vyvrcholily zrušením české dvorské kanceláře a rakouské dvor- 0 ské  kanceláře, na  jejichž místě  byly  (v důsledku snah  o oddělení justice  od  správy) zřízeny Directorium in  publico-politicis et  cameralibus, jakožto  nejvyšší úřad pro správu vnitřní a finanční, a nejvyšší soud (Oberste Justizstelle).

Již  v únoru 1753  oznámil na  základě rozhodnutí Marie  Terezie nejvyšší  kancléř hr.  Haugwitz nejvyššímu soudu, že  se  zřizuje komise pro  vypracování společného zákoníku pro země české a rakouské, který se měl nazývat Codex Theresianus. Komise byla svolána na 1. května 1753. Sídlem komise se stalo Brno. Prvním rozhodnutím komise bylo oddělit právo veřejné a soustředit tak pozornost pouze na právo soukromé. Dále došlo k rozdělení veškeré materie, podle  systému práva  římského, na  tři  di1y,  z nichž první  měl obsahovat práva osob, druhý práva věcná a třetí právo obligační. Tím bylo  definitivně rozhodnuto, že  se  bude  jednat o kodifikaci pouze práva  soukromého. Marie Terezie plán schválila a zdůraznila nutnost existence stejného práva ve všech dědičných zemích.

Původní záměr rozdělit látku na tři díly byl brzy opuštěn, a přikročilo k dělení na  díly  čtyři  s tím,  že  čtvrtým mělo  být  soudní řízení. I toto  rozhodnutí však bylo dočasné a nakonec se komise přece jen vrátila ke svému původnímu rozhodnutí - dělení látky na tři části. Následovala další systemizace látky. V červnu 1758 byl hotov první díl a započaty práce na dílu druhém. Ale práce opět nešla tak rychle, jak panovnice očekávala. Nicméně přes  řadu  potíží  byly  práce  na  osnově zákoníku roku  1766  u konce. Codex  Theresianus byl zaslán panovnici a byla vypracována osnova uvozovacího patentu. Na  první  pohled však  bylo  patrné, že  se  jedná  o dílo  velmi  rozsáhlé,  rozvláčné a pro právní praxi v podstatě nepřijatelné. Osnova uvozovacího patentu vycházela z předpokladu, že  zákonodárné právo  přísluší výlučně  panovnici. Římskému právu měla být přiznána podpůrná platnost a zemské zákoníky měly zůstat v platnosti, dokud nebudou derogovány zákoníkem novým. Je  zajímavé, že  oproti  původnímu předpokladu bylo  z prvého dílu  vypuštěno ustanovení o poddaných, takže  ti  měli  být  z působnosti občanského zákoníku vyloučeni a unifikace práva se tak neměla týkat vesnice. Jednotlivé díly se dělily na hlavy, na paragrafy a na odstavce.

Přesto, že  hned  po  dokončení práce  osnova vyvolávala značné rozpaky,  nepochybovalo se,  že  bude  císařovnou sankcionována. Nasvědčovalo tomu  zejména jednání o vytištěný německého textu kodexu a osnova se začala překládat do češtiny a italštiny. Současně s pořizováním překladů se začalo uvažovat o tom, nebylo-li by  vhodné, aby  se  na  univerzitách v Praze a ve  Vídni  zřídily stolice pro  Codex Theresianus. Rovněž se  měla  zřídit  komise,  která by dohlížela na to, zda tento zákoník je náležitě plněn.

Zatím  však  uplynuly roky  1767  a 1768 a sankce nepřicházela. Vše  nasvěd

čovalo tomu,  že  osnova zákoníku, sankcionována nebude. Když  pak  Marie  Terezie dala příkaz k zastavení práce na překladech, bylo všechno jasné. Osnova se stala jen Literárním dílem, svědčícím sice o vyspělosti rakouského právnictví, nicméně ukazovala na neschopnost zevšeobecňovat.



Proto bylo nařízeno celou osnovu přepracovat a při tom se řídit následujícími zásadami:

1. ze zákoníku je třeba vypustit vše, co patří do učebnice;

2. je nutné vyjadřovat se krátce, stručně, zbytečné podrobnosti vyne

chat;

3. je nutno vystříhat se dvojsmyslností, nejasností, zbytečného opakování

a rozvláčností v nařízeních, o kterých žádný  rozumný člověk nepochy

buje;

4. není třeba se vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít o při

rozenou slušnost;

5. není nutné se pouštět do subtilností, ale naopak je třeba usilovat o jed

noduchost.

Za  vlády  Marie  Terezie však  k výraznějšímu posunu k kodifikačních pracích nedošlo. Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II.

V roce 1780 nastoupil na trůn syn Marie Terezie Josef II. Jeho právnické vzdělání se  nezapřelo. Okamžitě přikročil k kodifikačních prací.  Zároveň  rozhodl, že  se  nebude vyčkávat, až  bude  zákoník celý  hotov, ale  že  jednotlivé díly budou postupně vydány tak, jak budou dokončovány. Současně  začal  provádět reformy i v jiných oblastech práva. Zrušil nevolnictví  a vyhlásil náboženskou toleranci. Zejména první  z uvedených dvou  reforem  měla  vliv  na  sblížení se  jednotlivých vrstev  obyvatelstva. Navíc  zrušení  nevolnictví mělo význam i pro vlastní kodifikační práce. Odstranila se tak další překážka na cestě ke sjednocení práva. 

Jako  první  byla  vypracována stať  o právu manželském. Jejím  výsledkem  byl  manželský patent vydaný dne  16.  ledna  1783  (čís.  117  Sbírky zákonů 

soudních). Tímto  patentem byly  věci  manželské odňaty církevním soudům 

a přikázány k rozhodování světským soudům. Jeho vyhlášení způsobilo

zejména v řadách vysokého duchovenstva značný rozruch. Zároveň dolno-

rakouská zemská vláda  při  této  příležitosti navrhla zavedení obligatorního 

civilního manželského sňatku. S tímto návrhem však  nesouhlasila spojená 

dvorská česko-rakouská kancelář, poukazujíc na  to,  že  zavedením obliga

torního civilního sňatku by  byla  vážnost manželství úplně  pochována. Na  základě toho  císař  zaslal  zákonodárné komisi návrh  s žádostí o dobrozdání.  Komise se vyslovila proti obligatornímu civilnímu sňatku.

Vedle  práva  manželského byla  vypracována i stať  o právu dědickém. I ta  byla  zákonodárnou komisí schválena a předložena císaři  k sankci. Ve  státní  radě byla schválena v únoru 1786 a poté byla vyhlášena jako patent o dědické posloupnosti dne 3. května 1786 (čís. 548 Sb. z. s.). Tím byla zavedena rovnost a jednotná posloupnost pro všechny stavy a pro všechny dědičné země, včetně Haliče. Došlo k odstranění jakýchkoli stavovských rozdílů. 2

V říjnu 1785 byl dokončen celý prvý díl připravované občanskoprávní  kodifikace. Zákonodárná komise ho  celkem bez  připomínek schválila  a předložila císaři  k sankcionování. Proti  původní osnově byly  provedeny  dosti značné změny, a také jeho obsah byl zkrácen. Císařským rozhodnutím z 21. února 1786 byly nařízeny některé další změny. Osnova byla definitivně odevzdána v březnu 1786 státní radě, která navrhla císaři její schválení,  což  císař  také  31.  března 1786  učinil. Osnova byla  jako  platný zákoník  vyhlášena 1. listopadu 1786 (čís. 591 Sb. z. s.). Do češtiny byl tento zákoník  přeložen adjunktem registratury a tlumočníkem českého jazyka a pro - fesorem české  řeči  a literatury na  univerzitě ve  Vídni  Josefem Zlobickým  pod názvem „Wsseobecná Práwa Městská. Dlj prwnj“. Dokončení kodifikace občanského práva

Po smrti Josefa II. nastala v kodifikační práci výrazná přestávka. Nový císař  Leopold II.  vytvořil Dvorskou komisi ve  věcech zákonodárných, jejímž  předsedou byl jmenován svob. pán Martini.

Další kodifikační práce probíhaly v poněkud jiné atmosféře. Marie Terezie a Josef II. se pokládali za  absolutní zákonodárce, takže  při  vydávání zákonů  byla  směrodatná jen  jejich  vůle.  Za  vlády  Leopolda II.  však  důsledkem obecného  úsilí  o restituci stavovských ústav  se  snažili stavové jednotlivých zemí  dosáhnout účasti na legislativních pracích. Tyto snahy byly patrné zejména z tzv.  desiderií, s nimiž se  panovník musel  vyrovnat. A tak  v Čechách alespoň  dvorským dekretem z 12.  srpna  1791  vydaným jako  odpověď na  druhý  spis  desiderií českých stavů  bylo  dáno  v čl.  2  stavům ujištění, že  budou  vždy  slyšeni, půjde-li o vydání nebo  změnu ústavy nebo  takových zákonů,  které se dotýkají celé země. Skutečně také bylo v Čechách o celé řadě zákonů vydaných za Leopolda II. jednáno na zemském sněmu a poradním orgánem, resp. jakousi přípravnou komisí, byl zemský výbor. Takovýmto způsobem měli  tedy  stavové zajištěnu účast  na  zákonodárných pracích, i když  i nadále  oficiálně zákonodárcem zůstal panovník.

Nejprve byla připravena reforma prvního dílu občanského zákoníku vydaného za Josefa II. Tato reforma byla také v únoru 1791 sankcionována jako novela občanského zákoníku. Po této novelizaci bylo přikročeno k přepracování josefínského občanského zákoníku. V návrhu, který  byl  předložen  panovníkovi v červenci 1791  bylo  zdůrazněno, že „pro dobrý pořádek, jistotu vlastnictví a obecný vnitřní blahobyt není nic škodlivějšího, než časté změny zákonů, ústav a nařízení“, čímž prý se „opětně ruší, co sotva mělo čas zapustiti kořeny“. Tento návrh byl v březnu 1792 schválen novým panovníkem  Františkem I.  Zároveň bylo  stanoveno, že  přepracovaná osnova prvního  dílu  se  svaluje a nařizuje se  okamžité rozeslání apelačním soudům k podání  dobrozdání. Přitom se  připomíná, že  v dědičných německých a českých  zemích má  být  zavedeno jednotné právo  a že  úkolem apelačních soudů  není  osnovu kritizovat, nýbrž  jen  posoudit, zda  není  v rozporu s podstatnými  zvláštnostmi zemských zákonů. Zároveň byli  profesoři univerzit ve  Vídni, 



Praze, Lvově, Innsbrucku a ve Freiburku vyzváni k vypracování posudků osnovy.

Kodifikační práce  pokračovaly až  do  roku  1796.  Tehdy  nařídil císař  František, aby byla hotová osnova zaslána zemským koncertačním komisím k vyjádření. Ty  na  to  měly  dva  roky.  Zároveň bylo  rozhodnuto, aby  byla  celá osnova občanského zákoníku tak zvaně na zkoušku uvedena v platnost v západní Haliči, která  byla  dva  roky  předtím získána při  třetím  dělení Polska. A tak patentem z 13. února 1797, čís. 337 Sb. z. s. byla osnova vydána jako Západohaličský zákoník.

Dvorská komise ve  věcech zákonodárných mohla zahájit další  práce,  až  došla  vyjádření od  zemských koncertačních komisí, což  trvalo  téměř  čtyři  roky.  V roce 1802  předložila komise císaři  k sankci prvý  díl  občanského  zákoníku. Císař  však  sankci neudělil, nýbrž  po  dvou  letech  oznámil komisi,  že  jej  vzal  prostě na  vědomí. Komise zatím  pracovala na  druhých dvou  dílech zákoníku. Roku 1806 skončila porady o všech třech dílech, provedla ještě  jejich  revizi  a v lednu 1808  předložila hotovou osnovu celého zákoníku  císaři  k sankci. Společně s osnovou byl  předložen srovnávací spis  s římským právem, s pruským Landrechtem a s francouzským Code civil. Zároveň byl  zaslán návrh uvozovacího patentu. Předseda komise, státní  ministr Jindřich hr.  Rottenhann, však  v únoru téhož  roku  předložil císaři  svoji vlastní osnovu uvazovacího patentu, podle kterého platnost občanského zákoníku měla být omezena jen na případy, které nejsou v jednotlivých zemích právem upraveny.

Na základě některých poznámek státní rady, která byla v roce 1808 reaktivována, nařídil císař František I. superrevizi osnovy, která byla také s velkou rychlostí provedena a dne  22.  ledna  1810  předložil nový  předseda komise,  nejvyšší zemský soudce v.  Haan,  celou  osnovu císaři  k sankci. Sankce se  však  zdržela, protože bylo  navázáno jednání s dvorskou komorou o redakci  několika paragrafů upravujících zápůjčku. Vyjádření dvorské komise vsak dlouho nepřicházelo a tak  císař  s výjimkou několika paragrafů, k nimž se  měla dvorská komora vyjádřit, udělil sankci a nařídil jeho vytištění a zahájení přednášek o něm na univerzitách. Dvorské komoře dal císař lhůtu jednoho týdně k vyjádření. Avšak jednání o sporných paragrafech se protáhlo. Zatím  byl  totiž  vydán finanční patent z 20.  února  1811  a 15.  března 1811 

nařídil císař, aby v zákoníku byly v důsledku něho provedeny příslušné

změny. Dvorská komise se  však  tomuto rozhodnutí vzepřela s tím,  že  pří

slušné změny mají být pojaty do uvozovacího patentu. Tomuto návrhu císař vyhověl a po konečné stylizaci sporných paragrafů udělil rozhodnutím ze dne 26. dubna 1811 celé osnově občanského zákoníku sankci.

Zákoník  byl  pod  názvem Všeobecný  zákoník  občanský  pro  veškeré  německé země dědičné rakouské monarchie (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie) vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země, které v té době tvořily rakouské císařství, vyjma země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812. 4 Všeobecný občanský zákoník (ABGB)

Jak  již  bylo  uvedeno, ABGB byl  vyhlášen pro  všechny rakouské země,  kromě Uher. Rakouskými (resp. německými zeměmi) se mínily všechny země, ze kterých se v roce 1811 skládalo rakouské mocnářství. Kdyby byla habsburská  monarchie  pařížskými  smlouvami  a kongresovou  vídeňskou  smlouvou rozšířena, měla být rozšířena i platnost zákoníku: Později se tak stalo v Krakovsku patentem z 23. března 1852.

V uherských zemích byl podle kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851 vyhlášen občanský zákoník jako platné právo tzv. absolutistickými patenty, a to patentem z 29. listopadu 1852, č. 246 ř. z. v Uhrách, Chorvatsku-Slovinsku, Vojvodině a Temešvárském Banátu, patentem z 5. května 1853 v Sedmihradsku. Po vydání Říjnového diplomu byl však v Uhrách restituován předešlý stav, a tak základem občanského práva zde byla usnesení tzv. Judexkuriální konference. Chorvatska-Slovinska a Sedmihradska se však usnesení Judexkuriální konference netýkala, a tak zde všeobecný občanský zákoník zůstal v platnosti.

Zákoník byl  vyhlášen v německém jazyce a v odst. 10  vyhlašovacího  patentu bylo  řečeno, že  tento  text  je  autentický, podle  něj  je  třeba  posuzovat  překlady do  jazyků „habsburských provincií“. Zákoník se  skládal z 1502  paragrafů, jež  byly  uspořádány vedle  úvodu do  tří  dílů.  První  od  §  15  do  §  284, druhý od § 285 do § 1341 a třetí od § 1342 do § 1502.

Úvod,  který  je  nadepsán „o občanských právech vůbec“ obsahuje pojednání a pojmu občanského práva, působnosti zákoníku, jeho výkladu atd. První díl pojednává o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol. Nejobsáhlejší  je  díl  druhý, který  je  nadepsán „o právu k věcem“ a skládá se  z úvodu  a třiceti kapitol. Ty jsou rozděleny do dvou oddílů. První oddíl zahrnuje rozdělení věcí,  ustanovení o držbě, vlastnickém právu  a dědění. Druhý díl  obsahuje ustanovení o smlouvách. Třetí díl zákoníku hovoří o společných osobních a mocných právech.

Všeobecný zákoník občanský byl bezesporu nejvýznamnějším právním kodexem vydaným na  našem  území.  Patřil  ve  své  době  ke  třem  stěžejním evropským civilním zákoníkům, vedle francouzského a německého. Jeho dokonalost prokázala především jeho  doba  platnosti. S drobnými změnami u nás  platil  až 

do roku 1950, v Rakousku v novelizované podobě platí dodnes.

Vliv přirozeného práva na kodifikační.proces . soukromého práva

Jedním z rozhodujících zdrojů kodifikace soukromého práva byly přirozenoprávní teorie, tedy učení o ideálním právu, svým zdrojem nezávislém na  státu,  protože vyplývajícím z rozumu a podstaty člověka. Ideje  přirozeného  práva  prošly složitým vývojem. Poprve se  objevují v antice (Sokratés,  Platón). Ve  středověku se  přirozené právo  považovalo za  druh  božského  zákona (Tomáš Akvinský). Nejvíce se ovšem ideje přirozeného práva rozvi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist