načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech - Karel Schelle; Renata Veselá; Ladislav Vojáček

Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech
-7%
sleva

Kniha: Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech
Autor: ; ;

Publikace obsahuje soubor nejvýznamnějších směrnic, zákonů a dalších právních dokumentů dokládajících sbližování českého soukromého práva s právem Evropské unie. V úvodu ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  544 Kč 506
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
16,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 29Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Key publishing
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 15.08.2007
Počet stran: 278
Rozměr: 130x185
Úprava: 278 stran
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ISBN: 978-80-8707-152-6
EAN: 9788087071526
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace obsahuje soubor nejvýznamnějších směrnic, zákonů a dalších právních dokumentů dokládajících sbližování českého soukromého práva s právem Evropské unie. V úvodu autoři čtenáře seznamují s historickými východisky sbližování českého práva s evropskou právní kulturou. Práce je určena jak pro právní teorii, tak právní praxi, případně pro pedagogickou práci.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Karel Schelle; Renata Veselá; Ladislav Vojáček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



NástiN vývoje

sbližováNí práva čr

s právem evropské uNie

ve vybraNých dokumeNtech

Karel Schelle

Renata Veselá

Ladislav Vojáček

KEY Publishing s.r.o.

Ostrava

2007

Brno International Business School


Název: Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie

Autoři: Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.

JUDr. Renata Veselá, Ph.D.

Doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc. Vydavatel: KEY Publishing s.r.o., Nádražní 733/176, 702 00 Ostrava-Přívoz Tiskárna: KEY Publishing s.r.o. Vydáno v roce: 2007 Vydání: první © Karel Schelle, Renata Veselá, Ladislav Vojáček 2007 isbN 978-80-87071-52-6 (KEY Publishing s.r.o.)

isbN 978-80-87071-66-7 (B.I.B.S., a.s.)

Publikace byla vydána ve spolupráci se soukromou vysokou školou

Brno International Business School (B.I.B.S., a.s.).




Obsah

Historická východiska sbližování českého soukromého práva . s evropskou právní kulturou........................................................................................7

Odstranění právního partikularismu v pobělohorském období ................................ 9

Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie ................................................ 9

Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II. ...................................................... 11

Dokončení kodifikace občanského práva.................................................................. 12

Všeobecný občanský zákoník (ABGB) ...................................................................... 14

Vliv přirozeného práva na kodifikační proces soukromého práva .......................... 14

ABGB a římské právo ................................................................................................ 17

Související směrnice a zákony.................................................................................... 9

ÚMLUVA o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy,

otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 ..................................................... 20

PRVNÍ PROTOKOL o výkladu Úmluvy o právu rozhodném

pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě

dne 19. června 1980, Soudním dvorem Evropských společenství .......................... 28

DRUHÝ PROTOKOL o přenesení určitých pravomocí ve věci výkladu Úmluvy

o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu

v Římě dne 19. června 1980, na Soudní dvůr Evropských společenství ................ 32

NAŘÍZENÍ RADY (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985

o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) ........................................ 33

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001

o statutu evropské společnosti (SE) .......................................................................... 43

PŘÍLOHA I AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI UVEDENÉ V ČL. 2 ODST. 1 ....................... 62

PŘÍLOHA II AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI A SPOLEČNOSTI S RUČENÍM

OMEZENÝM UVEDENÉ V ČL. 2 ODST. 2 ................................................................ 63

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2005/56/ES

ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností ............... 65

TŘETÍ SMĚRNICE RADY ze dne 9. října 1978, založená na čl. 54 odst. 3 

písm. g) Smlouvy, o fúzích akciových společností (78/855/EHS) ............................ 74

ŠESTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 17. prosince 1982, založená na čl. 54 odst. 3 

písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností (82/891/EHS) ....................... 82

DVANÁCTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 21. prosince 1989

v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným

s jediným společníkem (89/667/EHS) ....................................................................... 91

JEDENÁCTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 21. prosince 1989

o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami

společností řídících se právem jiného členského státu (89/666/EHS) ..................... 94

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003

o statutu Evropské družstevní společnosti (SCE) ..................................................... 99

SMĚRNICE RADY 2003/72/ES ze dne 22. července 2003, kterou se doplňuje

statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců ...... 125

PŘÍLOHA – REFERENČNÍ USTANOVENÍ (podle článků 7 a 8) ............................ 135

SEDMÁ SMĚRNICE RADY ze dne 13. června 1983, založená na čl. 54 odst. 3 

písm. g) Smlouvy o konsolidovaných účetních závěrkách (83/349/EHS) ............. 138

ČTVRTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 25. července 1978, založená na čl. 54 

odst. 3 písm. g) Smlouvy, o ročních účetních závěrkách některých forem

společností (78/660/EHS) ........................................................................................ 157

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 1606/2002

ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů ...... 180 SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2004/25/ES

ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí ......................................................... 185

PRVNÍ SMĚRNICE RADY ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných

opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována 

v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce

Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (68/151/EHS) ........ 200

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2004/48/ES

ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví ......................... 205

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/115/ES

ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování

a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících

s autorským právem (kodifikované znění) ............................................................. 216

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/116/ES

ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv

s ním souvisejících (kodifikované znění) ............................................................... 224

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2001/84/ES

ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu

uměleckého díla ...................................................................................................... 231

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2001/29/ES

ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva

a práv s ním souvisejících v informační společnosti ............................................. 238

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 96/9/ES

ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází ................................................ 252

SMĚRNICE RADY ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních

a správních předpisů členských států upravujících provozování

televizního vysílání (89/552/EHS) .......................................................................... 262

SMĚRNICE RADY ze dne 14. května 1991 o právní ochraně

počítačových programů (91/250/EHS) .................................................................... 274

kapitola

Historická východiska sbližování

českého soukromého práva .

s evropskou právní kulturou

„Římské právo není kámen mudrců, který stačí nalézt. Evropskémuprávnímu myšlení nelze porozumět jen četbou antických textů a obdivem kjuristické erudici římských právníků. Je třeba číst i to, co následovalo a bez čeho by římské právo nebylo tím, čím je dnes.“

1

Proto je třeba při hledání kořenů a východisek evropské právní kultury

začít  od  historicky doložených pramenů. Již samotný termín soukromé právo (ius privatum) je pojem, který se objevil v jedné z nejznámějšíchprávních památek starověku, v Digestech. Jeden z nejvýznamnějších římských

právníků Domitius Ulpianus v nich definoval rozdíl mezi soukromým

a veřejným právem tak,  že  soukromé právo  se dotýká ochrany zájmů jednotlivce, zatímco veřejné právo směřuje k římskému státu a jeho činnosti.

(D, 1, 1, 1,2)

2

. Uvedená Ulpiánova definice je dodnes často citována právě

tak, jako je naopak – zejména právními teoretiky - nezřídka zpochybňována.

Většinou je  jí  vytýkáno to,  že  jde  o zjednodušení směřující k vnějším znakům  obou  pojmů, nikoliv k jejich obsahu. Základní výtkou vůči  Ulpiánovi 

obvykle je,  že  nedefinuje základní rozdíl  mezi  soukromým a veřejným právem, a to princip rovnosti subjektů.

Skutečností však  zůstává, že  opravdový obsah  pojmů soukromé a veřejné 

právo  vážně  řešila  až  doba  mnohem pozdější. Bylo  to  období, v němž se 

1

  Urfus,V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994.

2

„...Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod singulorumutilitatem; sunt autem enim quaedam publicae utilia, quedam privatim. Publicum ius in sacris,

in sacerdotibus, in magistratibus consistit privatum ius tripertitum est: collectum etenim est ex

naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus...“.




začala  vytvářet moderní občanská společnost, tj.  perioda, pro  niž  je příznačný vznik novodobých právních řádů. Středověk a tehdejší právní řádspočíval  totiž  na  zcela  jiných principech, než  na  odlišování práva  soukromého 

a veřejného. Tezi od odlišení práva soukromého a veřejného jednoznačně

akceptoval tzv. kontinentální právní systém (klasickým způsobem jejproracovala evropská právní věda v 19. století), zatímco anglosaské právo tuto

diferenciaci nezohledňovalo.

Pokud tedy budeme zkoumat kořeny evropského soukromého práva,

respektive evropské právní  kultury, budeme vždy  klást  důraz  na  dějiny  evropské kontinentální právní kultury a kontinentální právní vědy, Její počátky sice  nalézáme již  ve  středověku, kdy  vznikala právní  věda  v obecném  slova  smyslu, i když  její  zájem  se  velmi  záhy  začal  soustřeďovat převážně na majetkoprávní vztahy, tedy na oblast typickou pro soukromé právo.

Základy moderní právní  vědy  v Evropě můžeme skutečně chápat  především 

jako základy právní vědy novodobého soukromého práva. Jinak řečeno: Tato

věda měla skutečně evropský ráz, byla naukou nadnárodní a v tomto smyslu

se stávala i jakousi obecnou teorií práva a práva soukromého zvláště. Proto

dějiny  soukromého práva  v Evropě jsou  – jak  je  možno  znovu  opakovat – 

daleko více dějinami této právní vědy a daleko méně dějinami jednotlivých

právních úprav. Tato nadnárodní evropská právní věda, která byla současně

právní vědou v obecném smyslu i vědou soukromého práva, byla skutečnou

silou, sjednocující intelektuální svět minulých dob a tvořící dodnesmyšlenkový základ novodobé právní kultury civilizované společnosti.

3

Vývoj novodobé právní vědy na evropském kontinentě, který vycházel

ze  středověkých základů a směřoval posléze převážně k soukromoprávním 

otázkám, nebyl  pochopitelně zcela  přímočarý. Přestože se  v jednotlivých  historických obdobích ubíral mnoha peripetiemi, úskalími i vrcholy,právní věda se i s přihlédnutím k výše zmíněnému shoduje na jedné základní myšlence. Základ novodobé právní vědě  a tudíž i novodobého evropského  kontinentálního právního systému je nutné jednoznačně spatřovat vobnoveném zájmu  o římské právo, který  můžeme vystopovat již  v 11.  století  a ve  stoletích těsně navazujících u italských středověkých římskoprávních škol. Další,  i když poněkud odlišný směr  evropské právní vědy  pak  představuje 

právní humanismus, směr typický zejména pro rozvoj právní kultury ve

Francii, ale například i v Nizozemí. K němu velmi brzy přistupuje dalšívelmi  podstatný vliv  v podobě racionalistického přirozeného práva, u něhož 

podle  obecného mínění právních historiků můžeme najít  některé styčné  body s francouzským právním humanismem. Právně teoretické postuláty z racionalisticky pojímaného přirozeného práva sice do značné míryovlivnily zejména evropskou právní vědu soukromého práva, nikdy však zcela

nepřerušily její spojení s římskoprávními prameny. Racionalisticky tradované  a využívané přirozené právo  je  tak  rozhodujícím činitelem, který  má 

vliv  na  vzniku nové  legislativní tvorby, jejímž  hmatatelným výstupem jsou 

3

  Urfus, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994, s. 2.


9

systematicky pojaté  odvětvové zákony. Tyto  kodifikace, z nichž první  vznikly  již  v 18.  století, představují základ tzv.  moderního, v mnoha případech 

dodnes platného práva států dnešní Evropy. Tím se ovšem paradoxnězačaly s konečnou platností rozcházet cesty evropské právní vědy, která si do

18.  století, resp.  jeho  přelomu se  stoletím následujícím přece  jen  udržovala 

relativní jednotu. Ještě jedenkrát však, tentokrát v německých poměrech,

jakoby znovu ožila  jednotící síla  společné právní vědy.  Měla  překlenout 

nejen politickou ale i právní roztříštěnost Německa. Právě v tom sehrálrozhodující roli právně teoretický směr označovaný jako německápandektistika, který se stal, zjednodušeně řečeno, jakousi obecnou teorií práva. Další vývoj  ovšem předznamenal ještě  v jednom ohledu: pandektistiku můžeme 

považovat za  jakéhosi předchůdce právního pozitivizmu, který  se  stal  určujícím právně teoretickým směrem evropské právní kultury 19. století. Odstranění právního partikularismu v pobělohorském období

První etapa vytváření moderního právního systému na našem území

spočívala v odstraňování právního partikularismu. Šlo o odstraněnírozdílů mezi právem zemským a právem městským, případně vrchnostenským.

Počátky patří  do  období pobělohorského. Již  v Obnoveném zřízení zemském 

pro království české z roku 1627 byl prohlášen Koldínův zákoník za pramen doplňující zemské právo. V roce 1641 poskytl Apelační soud císaři dobrozdání, že  právo  zemské s městským není  možné sjednotit, nicméně 

subsidiární aplikaci ustanovení Koldínova zákoníku doporučil.

Rozhodnější krok ke sjednocení práva v Čechách a na Moravě se uskutečnil  až  počátkem 18.  století. Dvorským dekretem ze  dne  7.  října  1709  byly 

zřízeny dvě  komise, jedna  v Praze a druhá v Brně, jimž  bylo  uloženo snažit 

se o „universitas iuris statutarii durch Combination der Landesodnungen mit

ihren Nachtrágen“, tedy přivodit „uniformitu statutárního práva kombinací

zemských zřízení s jejich dodatky“. Výsledkem jejich činnosti byl však jen

první díl obsahující právo veřejné.

V roce 1723 došlo k reorganizaci kodifikačních komisí, ale ani totonepomohlo. Další práci komise zmařila válka, která vypukla po smrti Karla VI.

Teprve roku 1748 si vláda vzpomněla na obě komise a rozhodla oobnovení  jejich  činnosti. Návrhy vypracované pražskou komisí jsou  obecně známé jako Elaboratum bohemicum a brněnské jako Elaboratum moravicum.

Výsledek však nesplnil očekávání. Podklady obou komisí ke kodifikacirozhodně nestačily.

Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie

Nové snahy o unifikaci práva vznikly v souvislosti s centralizačnímisnahami, které vyvrcholily zrušením české dvorské kanceláře a rakouskédvorbr />

0

ské  kanceláře, na  jejichž místě  byly  (v důsledku snah  o oddělení justice 

od  správy) zřízeny Directorium in publicooliticis et  cameralibus, jakožto 

nejvyšší úřad pro správu vnitřní a finanční, a nejvyšší soud (ObersteJustizstelle).

Již  v únoru 1753  oznámil na  základě rozhodnutí Marie  Terezie nejvyšší 

kancléř hr.  Haugwitz nejvyššímu soudu, že  se  zřizuje komise pro  vypracování společného zákoníku pro země české a rakouské, který se měl nazývat

Codex Theresianus. Komise byla svolána na 1. května 1753. Sídlemkomise se stalo Brno. Prvním rozhodnutím komise bylo oddělit právo veřejné

a soustředit tak pozornost pouze na právo soukromé. Dále došlo k rozdělení

veškeré materie, podle  systému práva  římského, na  tři  di1y,  z nichž první 

měl obsahovat práva osob, druhý práva věcná a třetí právo obligační. Tím

bylo  definitivně rozhodnuto, že  se  bude  jednat o kodifikaci pouze práva 

soukromého. Marie Terezie plán schválila a zdůraznila nutnost existence

stejného práva ve všech dědičných zemích.

Původní záměr rozdělit látku na tři díly byl brzy opuštěn, a přikročilo

k dělení na  díly  čtyři  s tím,  že  čtvrtým mělo  být  soudní řízení. I toto  rozhodnutí však bylo dočasné a nakonec se komise přece jen vrátila ke svému

původnímu rozhodnutí - dělení látky na tři části. Následovala dalšísystemizace látky. V červnu 1758 byl hotov první díl a započaty práce na dílu

druhém. Ale práce opět nešla tak rychle, jak panovnice očekávala. Nicméně

přes  řadu  potíží  byly  práce  na  osnově zákoníku roku  1766  u konce. Codex 

Theresianus byl zaslán panovnici a byla vypracována osnova uvozovacího

patentu. Na  první  pohled však  bylo  patrné, že  se  jedná  o dílo  velmi  rozsáhlé, 

rozvláčné a pro právní praxi v podstatě nepřijatelné. Osnova uvozovacího

patentu vycházela z předpokladu, že  zákonodárné právo  přísluší výlučně 

panovnici. Římskému právu měla být přiznána podpůrná platnost a zemské

zákoníky měly zůstat v platnosti, dokud nebudou derogovány zákoníkem

novým. Je  zajímavé, že  oproti  původnímu předpokladu bylo  z prvého dílu 

vypuštěno ustanovení o poddaných, takže  ti  měli  být  z působnosti občanského zákoníku vyloučeni a unifikace práva se tak neměla týkat vesnice.

Jednotlivé díly se dělily na hlavy, na paragrafy a na odstavce.

Přesto, že  hned  po  dokončení práce  osnova vyvolávala značné rozpaky, 

nepochybovalo se,  že  bude  císařovnou sankcionována. Nasvědčovalo tomu 

zejména jednání o vytištěný německého textu kodexu a osnova se začala

překládat do češtiny a italštiny. Současně s pořizováním překladů se začalo

uvažovat o tom, nebylo-li by  vhodné, aby  se  na  univerzitách v Praze a ve 

Vídni  zřídily stolice pro  Codex Theresianus. Rovněž se  měla  zřídit  komise, 

která by dohlížela na to, zda tento zákoník je náležitě plněn.

Zatím  však  uplynuly roky  1767  a 1768 a sankce nepřicházela. Vše  nasvědčovalo tomu,  že  osnova zákoníku, sankcionována nebude. Když  pak  Marie 

Terezie dala příkaz k zastavení práce na překladech, bylo všechno jasné.

Osnova se stala jen Literárním dílem, svědčícím sice o vyspělostirakouského právnictví, nicméně ukazovala na neschopnost zevšeobecňovat.



Proto bylo nařízeno celou osnovu přepracovat a při tom se říditnásledujícími zásadami:

1. ze zákoníku je třeba vypustit vše, co patří do učebnice;

2. je nutné vyjadřovat se krátce, stručně, zbytečné podrobnosti vynechat;

3. je nutno vystříhat se dvojsmyslností, nejasností, zbytečného opakování

a rozvláčností v nařízeních, o kterých žádný  rozumný člověk nepochybuje;

4. není třeba se vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít opřirozenou slušnost;

5. není nutné se pouštět do subtilností, ale naopak je třeba usilovat ojednoduchost.

Za  vlády  Marie  Terezie však  k výraznějšímu posunu k kodifikačních pracích nedošlo. Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II.

V roce 1780 nastoupil na trůn syn Marie Terezie Josef II. Jeho právnické vzdělání se  nezapřelo. Okamžitě přikročil k kodifikačních prací.  Zároveň  rozhodl, že  se  nebude vyčkávat, až  bude  zákoník celý  hotov, ale  že jednotlivé díly budou postupně vydány tak, jak budou dokončovány.Současně  začal  provádět reformy i v jiných oblastech práva. Zrušil nevolnictví 

a vyhlásil náboženskou toleranci. Zejména první  z uvedených dvou  reforem  měla  vliv  na  sblížení se  jednotlivých vrstev  obyvatelstva. Navíc  zrušení 

nevolnictví mělo význam i pro vlastní kodifikační práce. Odstranila se tak

další překážka na cestě ke sjednocení práva. 

Jako  první  byla  vypracována stať  o právu manželském. Jejím  výsledkem 

byl  manželský patent vydaný dne  16.  ledna  1783  (čís.  117  Sbírky zákonů 

soudních). Tímto  patentem byly  věci  manželské odňaty církevním soudům 

a přikázány k rozhodování světským soudům. Jeho vyhlášení způsobilo

zejména v řadách vysokého duchovenstva značný rozruch. Zároveň dolno-

rakouská zemská vláda  při  této  příležitosti navrhla zavedení obligatorního 

civilního manželského sňatku. S tímto návrhem však  nesouhlasila spojená 

dvorská česko-rakouská kancelář, poukazujíc na  to,  že zavedením obligatorního civilního sňatku by  byla  vážnost manželství úplně  pochována. Na 

základě toho  císař  zaslal  zákonodárné komisi návrh  s žádostí o dobrozdání. 

Komise se vyslovila proti obligatornímu civilnímu sňatku.

Vedle  práva  manželského byla  vypracována i stať  o právu dědickém. I ta  byla  zákonodárnou komisí schválena a předložena císaři  k sankci. Ve  státní  radě byla schválena v únoru 1786 a poté byla vyhlášena jako patent odědické posloupnosti dne 3. května 1786 (čís. 548 Sb. z. s.). Tím byla zavedena rovnost a jednotná posloupnost pro všechny stavy a pro všechny dědičné země, včetně Haliče. Došlo k odstranění jakýchkoli stavovských rozdílů.

2

V říjnu 1785 byl dokončen celý prvý díl připravované občanskoprávní  kodifikace. Zákonodárná komise ho  celkem bez  připomínek schválila 

a předložila císaři  k sankcionování. Proti  původní osnově byly  provedeny 

dosti značné změny, a také jeho obsah byl zkrácen. Císařským rozhodnutím

z 21. února 1786 byly nařízeny některé další změny. Osnova byladefinitivně odevzdána v březnu 1786 státní radě, která navrhla císaři její schválení,  což  císař  také  31.  března 1786  učinil. Osnova byla  jako  platný zákoník 

vyhlášena 1. listopadu 1786 (čís. 591 Sb. z. s.). Do češtiny byl tentozákoník  přeložen adjunktem registratury a tlumočníkem českého jazyka a pro -

fesorem české  řeči  a literatury na  univerzitě ve  Vídni  Josefem Zlobickým 

pod názvem „Wsseobecná Práwa Městská. Dlj prwnj“.

Dokončení kodifikace občanského práva

Po smrti Josefa II. nastala v kodifikační práci výrazná přestávka. Nový

císař  Leopold II.  vytvořil Dvorskou komisi ve  věcech zákonodárných, jejímž 

předsedou byl jmenován svob. pán Martini.

Další kodifikační práce probíhaly v poněkud jiné atmosféře. Marie Terezie

a Josef II. se pokládali za  absolutní zákonodárce, takže  při  vydávání zákonů 

byla  směrodatná jen  jejich  vůle.  Za  vlády  Leopolda II.  však  důsledkem obecného  úsilí  o restituci stavovských ústav  se  snažili stavové jednotlivých zemí 

dosáhnout účasti na legislativních pracích. Tyto snahy byly patrné zejména

z tzv.  desiderií, s nimiž se  panovník musel  vyrovnat. A tak  v Čechách alesoň  dvorským dekretem z 12.  srpna  1791  vydaným jako  odpověď na  druhý 

spis  desiderií českých stavů  bylo  dáno  v čl.  2  stavům ujištění, že  budou 

vždy  slyšeni, půjde-li o vydání nebo  změnu ústavy nebo  takových zákonů, 

které se dotýkají celé země. Skutečně také bylo v Čechách o celé řadě zákonů

vydaných za Leopolda II. jednáno na zemském sněmu a poradním orgánem,

resp. jakousi přípravnou komisí, byl zemský výbor. Takovýmto způsobem

měli  tedy  stavové zajištěnu účast  na  zákonodárných pracích, i když  i nadále 

oficiálně zákonodárcem zůstal panovník.

Nejprve byla připravena reforma prvního dílu občanského zákoníkuvydaného za Josefa II. Tato reforma byla také v únoru 1791 sankcionována jako

novela občanského zákoníku. Po této novelizaci bylo přikročeno kpřepracování josefínského občanského zákoníku. V návrhu, který  byl  předložen 

panovníkovi v červenci 1791  bylo  zdůrazněno, že „pro dobrý pořádek,jistotu vlastnictví a obecný vnitřní blahobyt není nic škodlivějšího, než časté změny zákonů, ústav a nařízení“, čímž prý se „opětně ruší, co sotva mělo čas zapustiti kořeny“. Tento návrh byl v březnu 1792 schválen novýmpanovníkem  Františkem I.  Zároveň bylo  stanoveno, že  přepracovaná osnova prvního  dílu  se  svaluje a nařizuje se okamžité rozeslání apelačním soudům k podání  dobrozdání. Přitom se  připomíná, že  v dědičných německých a českých  zemích má  být  zavedeno jednotné právo  a že  úkolem apelačních soudů  není  osnovu kritizovat, nýbrž  jen  posoudit, zda  není  v rozporu s podstatnými 

zvláštnostmi zemských zákonů. Zároveň byli  profesoři univerzit ve  Vídni, 




Praze, Lvově, Innsbrucku a ve Freiburku vyzváni k vypracování posudků

osnovy.

Kodifikační práce  pokračovaly až  do  roku  1796.  Tehdy  nařídil císař  František, aby byla hotová osnova zaslána zemským koncertačním komisím k vyjádření. Ty  na  to  měly  dva  roky.  Zároveň bylo  rozhodnuto, aby  byla  celá osnova občanského zákoníku tak zvaně na zkoušku uvedena v platnost v západní Haliči, která  byla  dva  roky  předtím získána při  třetím  dělení Polska. A tak patentem z 13. února 1797, čís. 337 Sb. z. s. byla osnova vydána jako Západohaličský zákoník.

Dvorská komise ve  věcech zákonodárných mohla zahájit další  práce,  až 

došla  vyjádření od  zemských koncertačních komisí, což  trvalo  téměř  čtyři 

roky.  V roce 1802  předložila komise císaři  k sankci prvý  díl  občanského 

zákoníku. Císař  však  sankci neudělil, nýbrž  po  dvou  letech  oznámil komisi,  že  jej  vzal  prostě na  vědomí. Komise zatím  pracovala na  druhých dvou 

dílech zákoníku. Roku 1806 skončila porady o všech třech dílech, provedla

ještě  jejich  revizi  a v lednu 1808  předložila hotovou osnovu celého zákoníku  císaři  k sankci. Společně s osnovou byl  předložen srovnávací spis 

s římským právem, s pruským Landrechtem a s francouzským Code civil.

Zároveň byl  zaslán návrh uvozovacího patentu. Předseda komise, státní 

ministr Jindřich hr.  Rottenhann, však  v únoru téhož  roku  předložil císaři 

svoji vlastní osnovu uvazovacího patentu, podle kterého platnostobčanského zákoníku měla být omezena jen na případy, které nejsou v jednotlivých

zemích právem upraveny.

Na základě některých poznámek státní rady, která byla v roce 1808reaktivována, nařídil císař František I. superrevizi osnovy, která byla také s velkou rychlostí provedena a dne  22.  ledna  1810  předložil nový  předseda komise, 

nejvyšší zemský soudce v.  Haan,  celou  osnovu císaři  k sankci. Sankce se 

však  zdržela, protože bylo  navázáno jednání s dvorskou komorou o redakci 

několika paragrafů upravujících zápůjčku. Vyjádření dvorské komise vsak

dlouho nepřicházelo a tak  císař  s výjimkou několika paragrafů, k nimž se 

měla dvorská komora vyjádřit, udělil sankci a nařídil jeho vytištění azahájení přednášek o něm na univerzitách. Dvorské komoře dal císař lhůtujednoho týdně k vyjádření. Avšak jednání o sporných paragrafech se protáhlo.

Zatím  byl  totiž  vydán finanční patent z 20.  února  1811  a 15.  března 1811 

nařídil císař, aby v zákoníku byly v důsledku něho provedeny příslušné

změny. Dvorská komise se  však  tomuto rozhodnutí vzepřela s tím,  že příslušné změny mají být pojaty do uvozovacího patentu. Tomuto návrhu císař

vyhověl a po konečné stylizaci sporných paragrafů udělil rozhodnutím ze

dne 26. dubna 1811 celé osnově občanského zákoníku sankci.

Zákoník  byl  pod  názvem Všeobecný  zákoník  občanský  pro  veškeré  německé země dědičné rakouské monarchie (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie) vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., splatností pro všechny země, které v té době tvořily rakouské císařství, vyjma země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812.

4

Všeobecný občanský zákoník (ABGB)

Jak  již  bylo  uvedeno, ABGB byl  vyhlášen pro  všechny rakouské země, 

kromě Uher. Rakouskými (resp. německými zeměmi) se mínily všechny

země, ze kterých se v roce 1811 skládalo rakouské mocnářství. Kdyby byla

habsburská  monarchie  pařížskými  smlouvami  a kongresovou  vídeňskou 

smlouvou rozšířena, měla být rozšířena i platnost zákoníku: Později se tak

stalo v Krakovsku patentem z 23. března 1852.

V uherských zemích byl podle kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851

vyhlášen občanský zákoník jako platné právo tzv. absolutistickými patenty, a to patentem z 29. listopadu 1852, č. 246 ř. z. v Uhrách, Chorvatsku-Slovinsku,

Vojvodině a Temešvárském Banátu, patentem z 5. května 1853 vSedmihradsku. Po vydání Říjnového diplomu byl však v Uhrách restituován předešlý stav,

a tak základem občanského práva zde byla usnesení tzv. Judexkuriálníkonference. Chorvatska-Slovinska a Sedmihradska se však usnesení Judexkuriální

konference netýkala, a tak zde všeobecný občanský zákoník zůstal v platnosti.

Zákoník byl  vyhlášen v německém jazyce a v odst. 10  vyhlašovacího 

patentu bylo  řečeno, že  tento  text  je  autentický, podle  něj  je  třeba  posuzovat 

překlady do  jazyků „habsburských provincií“. Zákoník se  skládal z 1502 

paragrafů, jež  byly  uspořádány vedle  úvodu do  tří  dílů.  První  od  §  15  do 

§  284, druhý od § 285 do § 1341 a třetí od § 1342 do § 1502.

Úvod,  který  je nadepsán „o občanských právech vůbec“ obsahuje pojednání a pojmu občanského práva, působnosti zákoníku, jeho výkladu atd.

První díl pojednává o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol.Nejobsáhlejší  je  díl  druhý, který  je  nadepsán „o právu k věcem“ a skládá se  z úvodu 

a třiceti kapitol. Ty jsou rozděleny do dvou oddílů. První oddíl zahrnuje

rozdělení věcí,  ustanovení o držbě, vlastnickém právu  a dědění. Druhý díl 

obsahuje ustanovení o smlouvách. Třetí díl zákoníku hovoří o společných

osobních a mocných právech.

Všeobecný zákoník občanský byl bezesporu nejvýznamnějším právním

kodexem vydaným na  našem  území.  Patřil  ve  své  době  ke  třem stěžejním evropským civilním zákoníkům, vedle francouzského a německého. Jeho dokonalost prokázala především jeho  doba  platnosti. S drobnými změnami u nás  platil  až 

do roku 1950, v Rakousku v novelizované podobě platí dodnes.

Vliv přirozeného práva na kodifikační.proces .

soukromého práva

Jedním z rozhodujících zdrojů kodifikace soukromého práva bylypřirozenoprávní teorie, tedy učení o ideálním právu, svým zdrojem nezávislém

na  státu,  protože vyplývajícím z rozumu a podstaty člověka. Ideje  přirozeného  práva  prošly složitým vývojem. Poprve se  objevují v antice (Sokratés, 

Platón). Ve  středověku se  přirozené právo  považovalo za  druh  božského 

zákona (Tomáš Akvinský). Nejvíce se ovšem ideje přirozeného právarozvi>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist