načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Následky – Magda de Bruin Hüblová; Nina Weljersová

Následky

Elektronická kniha: Následky
Autor: Magda de Bruin Hüblová; Nina Weljersová

Minnie Panisová, kdysi maličkatý, sotva životaschopný novorozenec v inkubátoru, je mladá uznávaná konceptuální umělkyně. Jako základní materiál používá vlastní život, ze skutečnosti si dělá laboratoř. V předvečer experimentu, který by se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 77%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 277
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z nizozemského originálu De consequenties ... přeložila Magda de Bruin Hüblová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3542-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Minnie Panisová, kdysi maličkatý, sotva životaschopný novorozenec v inkubátoru, je mladá uznávaná konceptuální umělkyně. Jako základní materiál používá vlastní život, ze skutečnosti si dělá laboratoř. V předvečer experimentu, který by se mohl stát vrcholem její tvorby, se jí připomene minulost v podobě dopisu a série podivných déja vu. Jak daleko může zajít v manipulaci reality, aniž ztratí sebe sama? "Následky" je román o volbě mezi zmizením a přežíváním, o velké touze, aby nás někdo jiný viděl. Psychologický román z uměleckého prostředí zachycuje mladou experimentální umělkyni v klíčovém okmažiku jejího života.

Popis nakladatele

Minnie Panisová, kdysi maličkatý, sotva životaschopný novorozenec v inkubátoru, je mladá uznávaná konceptuální umělkyně. Jako základní materiál používá vlastní život, ze skutečnosti si dělá laboratoř. V předvečer experimentu, který by se mohl stát vrcholem její tvorby, se jí připomene minulost v podobě dopisu a série podivných déja vu. Jak daleko může zajít v manipulaci reality, aniž ztratí sebe sama?

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Následky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Niña Weijersová

Následky – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.







The Publisher gratefully acknowledges the support of the Dutch

Foundation for Literature.

Tato kniha vychází s laskavou finanční podporou nadace

Nederlands Letterenfonds.

Copyright © Niña Weijers, 2014

Originally published by Uitgeverij Atlas Contact, Amsterdam

Translation © Magda de Bruin Hüblová, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7473-542-4

ISBN e-knihy 978-80-7473-596-7 (1. zveřejnění, 2017)


I really like that moment when the performance

becomes life itself. Mám moc ráda ten okamžik, kdy se z performance

stane život sám.

(Marina Abramovićová)



9

Prolog

V den, kdy Minnie Panisová potřetí zmizela ze svého živo

ta, stálo slunce nízko a měsíc vysoko na nebi. Bylo 11. února

2012, jasný a chladný den, ale ne dostatečně chladný: na ble

dé, hrubé pleti v obličeji už brzy ráno ucítila sluneční teplo.

Byla sobota.

Předtím celé dny pořádně mrzlo. Zdymadla v centru Am

sterodamu byla uzavřena a poprvé po letech se na grachtech

bruslilo. Pořádaly se dálkové bruslařské túry a opět se rušily,

spekulovalo se o  tom, zda se zase jednou uskuteční legen

dární Elfstedentocht, masový bruslařský závod po jedenácti

fríských městech, bude, nebude, ta zimní kadence svírala

zemi v hrsti, jako by šlo o burzovní kurzy a každý vlastnil

akcie. Pak mráz povolil. Nebe zešedlo, vzduch zvlhl, ale ne

byl teplejší, zdál se dokonce lezavější a prázdnější. Z Heren

grachtu trčely zažloutlé kry, na hladinu vyplavaly plechovky

od piva a sáčky od brambůrků a bylo to, jako by teprve teď

všichni pocítili chlad a tíhu zimy.

Pokud jde o zamilovanost a povětrnostní podmínky, vy

značuje se lidské tělo pozoruhodnou krátkozrakostí: myslí

si, že současný stav bude trvat navždycky, a nepoučí se ani

trochu, ale opravdu ani trochu z minulosti, která snad něco

volá, jenže přímo proti větru. A  tak když toho sobotního

únorového rána vysvitlo slunce, nikdo s takovou možností


10

už nepočítal. Tisíce očí udiveně mžikaly při pohledu na ne

pravděpodobné, velkolepé světlo, které se náhle sneslo na

svět a  zbarvilo všechny molekuly v  atmosféře do modra.

V takové dny nebývá příliš na vybranou. Můžeme nechat za

tažené záclony, jenže venku se svět stejně protáhl a všechny

věci se vzpínají s ním, vzhůru a vzhůru směr slunce.

Můžeme si klást otázku, proč se Minnie kolem druhé ho

diny odpoledne svévolně postavila na příliš tenký led a zů

stala stát, i když začal praskat, jen lehce udivená, když se to

pod nohama začalo dít, tato transformace z tuhého skupen

ství na kapalné. Proč stromy nejen viděla, ale opravdu se na

ně dívala a věděla jistě, že jsou to platany. Proč v reflexu roz

pažila jako parodie provazolezce a proč to všechno u všech

všudy nevydávalo jediný zvuk.




2012



15

Minnie seděla naproti matce ve velké denní kavárně

u  vody. Bylo to hlučné místo s  předvídatelným a  drahým

menu, fádním interiérem a  obsluhou, která zaznamenává

objednávky do mobilních terminálů, čímž se z očního kon

taktu stala relikvie dob minulých. Scházely se tam vždycky.

Matka jí zavolala časně ráno. Ojedinělá událost – nejen

tím načasováním, ale i proto, že jejich styk probíhal přede

vším přes e-mail a  byl zaměřený na to, aby se bez kdovíja

kých oklik dohodly na pravidelném čtvrtletním obědě, bě

hem něhož se v co nejhrubších rysech vzájemně informovaly o současném stavu. Matka se v Minnieně životě vyznala pra

málo a Minnie v matčině o nic víc. Skutečnost, že dvě tak od

lišné osobnosti jsou přesto pokrevně spřízněné, ji udivovala,

už když jako malá zírala na cetkovité fosforeskující hvězdič

ky přilepené na stropě a uvažovala při tom, jestli se člověk

může dostat do něčího břicha i nedopatřením.

„To se mi ulevilo,“ vyhrkla matka bez okolků, když Minnie

to ráno zvedla telefon. „Ještě žiješ.“

„No jasně, že ještě žiju,“ přisvědčila Minnie. „Proč bych ne

žila?“ Chvíli bylo ticho.

„Zrovna se mi o tobě zdálo,“ vysvětlila matka. „V tom snu

jsem vešla k  tobě do pokoje, byl to tvůj dětský pokoj, ale bylas už dospělá. Ležela jsi vedle postele, od hlavy k  patě

zavinutá v prostěradle, napevno, jako mumie. Honem jsem

šla k tobě, abych ti stáhla prostěradlo z obličeje, ale bylo už

pozdě, rty a víčka jsi měla zmodralý a kůži zsinalou a napjatou přes kosti. Vlastně jsem to vůbec nechtěla, ale sáhla jsem ti konečkem prstu na obličej. Mělas ho tvrdý a studený jako,

nevím, krabička rybích prstů v  mrazáku. Bylo to tak, tak

děsně... realistický.“

Minnie vyslechla matčino líčení s údivem. Neznala niko

ho, kdo by byl tak střízlivý, tak nepřístupný všemu, co nepatří k nejkonkrétnější, viditelné skutečnosti. Navíc byla matka naprosto nesentimenální. Minnie ještě nezažila, že by se

nespoutaně rozesmála nebo rozplakala nebo že by křičela

vzteky; emoce měla v  minimálním dávkování a  nikdy ho

nepřekročila. Matčin život, říkala si někdy Minnie, probíhá podél čar Mondriaanova obrazu: vodorovně a svisle a bez jakýchkoli frivolností. Je to zkrátka ta poslední osoba, od níž

by se dalo očekávat, že bude přikládat význam něčemu tak

tajemnému, jako je sen.

„Ani nevím, proč ti volám,“ slyšitelně se vzpamatovala

matka. „Teď když to vyslovuju nahlas, zní to naprosto směš

ně, a už vůbec ne realisticky.“

„No jo, no,“ prohodila Minnie. Impulzivně, snad aby po

mohla matce z rozpaků, jí navrhla, že by si v poledne mohly

zajít společně na oběd, a teď tu tedy spolu sedí. Vlastně je to dojemné, říkala si, sen, který suverénně prorazil matčino racionální brnění.

Byl první den února a i na tu roční dobu mimořádná zima.

Na bruslařském výletě předchozího dne si Minnie udělala

ošklivou modřinu na kyčli. Každých pár hodin měnila barvu

a Minnie si ji co chvíli nutkavě stiskla, aby se ujistila, jestli

pořád ještě bolí – a bolela.

„Omlouvám se za to telefonický blouznění,“ spustila mat

ka, ještě než si vůbec svlékla kabát. Mluvila zase jako vždycky,

jasně a věcně. „Byla jsem sotva vzhůru, nemyslelo mi to.“


17

Minnie sledovala, s jakou rutinou matka odkládá kabát,

šálu si pečlivě protahuje do rukávu, přihlazuje si sukni, use

dá. Je hezká, ta její matka, nenápadným, ale zachovalým

způsobem. Profesionálka. Minnie si vzpomněla, jak na ni

matka dřív čekávala před školou, jak se lišila od ostatních

matek, jimž jako by mateřská role byla jednoduše vrozená,

a tak zcela přirozeně splývaly se školním dvorem, se svými

dětmi, s ostatními matkami. Její matka jako by se pokaždé

divila, že tam stojí, jako by se šla jen chvilku projít a nedo

patřením zabloudila ke škole.

Matka už třicet let pracuje v  Nadaci královny Vilemíny

pro boj s rakovinou, kde je nepostradatelnou pravou rukou

každého ředitele, který se tam vyskytne. O boji proti rakovi

ně mluví téměř s vášní, i když Minnie nikdy není úplně jasné,

zda tu vášeň vyvolává pomyšlení, že potírá určitou chorobu,

nebo fakt, že se matce pravidelně daří nahrabat pro nadaci

velké finanční částky.

Když se usadila, zadívala se na okamžik zkoumavě na dceru.

„Vypadáš jinak. Ne hůř, ale jinak,“ upřesnila. „Spravila

ses?“

Minnie pochopila, že to má interpretovat jako poklonu.

Od narození byla na svůj věk moc malá a ani později se u ní

nikdy nedostavil růstový spurt. Jako dospělá byla pořád ješ

tě skoro dětsky útlá, což určitý typ mužů nesmírně přitaho

valo. Její útlost a taky asymetrický obličej, v němž jako by se

všechno poněkud vychylovalo. Lidi – muži – v tom rádi vidí

cosi divokého a nezkrotného. Možná na tom něco je. Třeba

se život odvíjí podle obličeje, který jsme dostali.

„Tak co rakovina?“ zeptala se Minnie a  silně si stiskla

modřinu. Všechno je opakování téhož, věčné otázky, věčné

odpovědi.

„Nic moc,“ odpověděla matka. „Počet pacientů roste. Moc

kouří a jedí svinstvo, tím to v podstatě je. Vzniká jedna prů

lomová léčebná metoda za druhou, jenže když se lidi nejdřív


18

těmi špatnými návyky sami víceméně vrhají smrti do ná

ruče... Někdy si myslím, že mezi krizí a  bujením tý choro

by existuje přímá souvislost. Společnost, která se na všech

stranách začíná vyčerpávat, tak něco... no jo. Jeden kolega tě

tuhle viděl v nějakým časopise, už nevím v kterým.“

Servírka s přístrojem zaznamenala jejich objednávku zbě

silým bušením do displeje. „Promiňte,“ zahuhlala, aniž zved

la oči, a pak ještě jednou, na odchodu, „promiňte, prosím vás.“

Teď se matka zeptá na její práci. Minnie jí řekne něco vág

ního, matka něco nepřítomně zamumlá a začne o něčem ji

ném. Pak budou jíst polévku a každá po svém mlčet.

V dospívání se Minnie nějakou dobu zabývala spekulace

mi o otci. Dokázala zírat celé minuty do zrcadla a hledat za

svým obličejem jiný – vysvětlení, které jí matka neposkytla

a na něž ani sama nenaléhala. Bylo to přechodného rázu.

„Chodíš ještě s tím, jak se jmenuje, s tím kumštýřem?“

„Ne, mami,“ odvětila Minnie. „Už půl roku ne.“ Podvedla

jsem ho, chtěla dodat, podvedla jsem ho a necítím ani špetku

výčitek, nejspíš patřím k lidem, co v tom umějí chodit. Pomy

slela na fotografa. Přesně řečeno byl v jejích myšlenkách ne

ustále přítomný jako bzučivý základní tón, mělo to vícero pří

čin, a ne všechny stejně významné. Teď je nejdůležitější myslet

na něj projektově, rozhodla se, pokud něco takového existuje.

Na matčin milostný život se Minnie neptá nikdy. Co ví,

neměla matka už deset let přítele, a neočekává, že by v tom

nastala změna. Matka v sobě má cosi tvrdého, jako křemínek

zašitý v těle. Možná to kdysi bylo měkké, ale časem to prostě

ztuhlo. Možná je láska něco, co člověk v určitém okamžiku

může strčit do šuplíku, společně s ostatními nepotřebnými

věcmi z minulosti.

„A co tvoje práce?“ zeptala se matka.

„Nic novýho,“ odpověděla Minnie. „Období usebrání.“

„Tuhle jsem četla o nějaký americký kumštýřce, která po

lyká barevný tekutiny a pak je zvrací na plátno. A prodává se


19

to za velký peníze. Nechápu, jak se to dá považovat za umění.

Že za to lidi platí tisíce dolarů.“

„Jo,“ potvrdila Minnie, „to fakt nezní jako umění.“

Vzpomněla si, jak matka jen mlčky přikývla, když jí

v osmnácti oznámila, že chce jít na akademii. Ani v následu

jících týdnech se k tomu nevyjádřila, což Minnie přivádělo

k zuřivosti a ještě ji to v jejím rozhodnutí posilovalo. Jednou

večer, pár dní předtím, než měla začít výuka a  Minnie se

měla přestěhovat do maličkého podkrovního pokojíku v zá

padní části Amsterodamu, zastihla matku u stolu v kuchyni

se sklenicí vína. Přisunula dceři po stole obálku s  pěti sty

eury, divnou novou měnou, co vypadá jako peníze na hraní.

„Na materiál,“ dodala, a to bylo všechno. V dalších letech

věrně docházela na všechny vernisáže, a přestože od ní Min

nie nikdy nezaslechla ani zmínku o umění samotném, zdálo

se, že je svým neproniknutelným způsobem pyšná, nebo to

přinejmenším nebere s přílišnou nelibostí.

Na chodníku před kavárnou se rozloučily. Minnie se

vždycky těšila na okamžik vzápětí po rozloučení, kdy se ro

zešly každá na jinou stranu, vstříc vlastním životům. Právě

když se chtěla obrátit, položila jí matka ruku na rameno.

„Minnie,“ oslovila ji, opět s  tím zkoumavým pohledem.

„Chci ti říct, že jsem se tě vždycky snažila vychovat, jak nejlíp

jsem uměla. Dřív jsi byla tak maličká... někdy jsem se bála,

že tě svět prostě schlamstne a už nevrátí. Chtěla jsem tě proti

tomu obrnit. Ten sen dneska byl samozřejmě nesmysl... no

ale stejně, dávej na sebe pozor.“ Zdálo se, že chce ještě něco

dodat, ale pak si to rozmyslela.

Minnie vlepila matce rychle pusu na tvář, na hebkou pleť

ženy, která už dávno není mladá. Když se od ní vzdalova

la, cítila, že tam matka zůstala stát a dívá se, jak jde dcera

ulicí, zmenšuje se, zmenšuje se, až zahne za roh a přestane

existovat.


20

Byl to choulostivý podnik, projekt, který může nesčetný

mi způsoby ztroskotat, a to byl zřejmě přesně důvod, proč se

do něj pustili. Minnie fotografa sice fakticky téměř neznala,

ale měla silné, navíc empiricky podložené tušení, že oni dva

jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

Poprvé se setkali před rokem na zahájení výstavy jedno

ho společného známého, který máčel plátna v chemikáliích

a vyhrál za to důležitou cenu. Byla to podivuhodná plátna,

s olejnatými skvrnami měnícími tvar, když kolem nich člo

věk prochází. „Horizont, okno,“ dozvěděla se Minnie od ja

kéhosi galeristy se sklenkou bílého v ruce, „a současně zne

klidňující přísvit lucerny na vnitřní straně duše.“

Pak se scházeli ve fotografově bytě, kde na stěně nevise

la ani jediná fotografie. Byla to svéráznost podle Minniena

gusta, stejně jako skutečnost, že je o sedmnáct let starší než

ona, nikdy nebyl ženatý, nemá děti, byt nevlastní, nemá po

jištění domácnosti a v lednici žádné potraviny.

Muž beze stínu.

Schůzky měly víceméně pevný průběh: Minnie mu za

volala, v domluvenou hodinu se dostavila k němu do bytu,

pomilovali se spolu a pak si objednali něco thajského nebo

spořádali půllitrový kelímek zmrzliny Ben & Jerry’s Chunky

Monkey, podle denní či noční doby a podle potřeby.


21

Hovory, které vedli, byly samy o sobě nevýznamné a ni

jak překvapivé, ale patřily k rytmu, a proto na nich záleželo.

Později, když to skončilo, došla Minnie k závěru, že mluvení

je na měsíce s fotografem její nejtělesnější vzpomínka. Jako

by to byl pravý důvod jejich spolubytí: zurčivá konverzace,

neříct nic, nicméně tak, jak je to možné jen za velmi speci

fických okolností, slova, která něco znamenají, protože nic

neznamenají, a tak, zbavena substance, zůstávají na území

mezi hrudníkem a podbřiškem, kde si tělo ukládá doteky.

Podle tiché dohody u něj nezůstávala přes noc. Minnie vě

děla, že i fotograf to bere tak, že ta setkání jsou přerušením

jejich existence, a nikoli jejím pokračováním. Reklamní blo

ky se staženým zvukem, které předvádějí přehlídku výstřel

ků konzumní společnosti jako tichou karavanu.

Fotograf byl zajímavý partner do postele  – když se za

kousl Minnie zezadu do krku, potichoučku vrčel a ohromně

ho vzrušovalo, když mu vsunula špičku prstu do koneční

ku. „Neumím si představit nic lepšího než být dobrman,“

vzdychl jednou a svalil se na břicho vedle ní. „Od rána do ve

čera se vztyčeným ohonem a prdelkou ve větru.“ Měla ráda

neomylnou intuici, s níž dokázal odhadnout jak své vlastní

tělo, tak to její. Tu bezostyšnou lačnost, s níž ji líbal v podpa

ží, na zádech, na vnitřní straně stehen. Jak se jí nosem zabo

řil do stydkých pysků a lízal ji mezi půlkami, jako by to byla

obálka, kterou musí pečlivě zalepit. Někteří muži zůstávají

při šukání výhradně člověkem, protože tu činnost z největší

části provádějí hlavou. Tenhle do té kategorie nepatřil.

„Máš vzácný a hodnotný zvířecí rysy,“ řekla mu jednou od

poledne, když ležela na břiše a on ji nepříliš jemně, i když ne

zase přímo hrubě chytil zezadu za boky.

„Fakt jo?“ zavrčel a zakousl se jí poměrně silně do ramene.

Uvědomovala si až moc dobře schematičnost tohoto stavu

a v některých chvílích se za to groteskní kousání a hekání,


22

prsty a jazyky najednou hluboce zastyděla, nemluvě o těch

kýblech zmrzliny po skončení. Přesto ani na okamžik nepocítila výčitky, a lhaní (vyhýbání se pravdě) bylo k jejímu pře

kvapení tak snadné, že si mohla namlouvat, že tu není vůbec

nic, co by se mělo zamlčovat. Byla to závislost. To byl závěr,

který se prozatím obešel bez otazníků.

Celý ten poměr by zřejmě tiše pokračoval, načež by poma

lu vyhasl, tak jako většina věcí vyhasne – pokud by se ovšem

Minnie držela přísně svých pravidel. Potíž s pravidly je, že si

lidi rádi namlouvají, že jsou pružná. A nejvíc to platí o pra

vidlech, která si určujeme sami, přičemž se regulující moc

beznadějně proplete s tím, kdo by je měl dodržovat. Z toho

nevzejde nic dobrého, třebaže i to je pouze otázka vnímání.

Minnie porušila svá pravidla jednoho dne na přelomu

horkého a  babího léta, v  nejzazším výběžku léta tak nasyceném vedrem, že jediné, na čem ještě záleželo, byl kontrast

mezi sluncem a stínem. Večer se všechno zdálo ještě rozpále

nější, nebo snad ne rozpálenější, ale zato dusnější, a tma jako

by byla těžší než světlo.

Minnie s fotografem se zapotili do úpadu, zmáčená těla,

která vzájemně absorbují své šťávy a nemizí z nich červenobílé skvrny, vyždímaná jak hadr, napjatá ke krajní tělesnosti, a tak tam leželi. Možná, uvažovala Minnie, že právě těchhle

pár minut mezi sexem a  okamžikem, kdy člověk vstane, ospravedlňuje touhu, působí, že to všechno opravdu stojí

za to. Těch pár minut dokonalého vyčerpání, v nichž se tělo

přesně překrývá se světem a člověk ví jistě, že zemská přitaž

livost je dostatečně silná na to, aby všechno udržela na místě.

Když po chvíli vylezla ještě mokrá ze studené sprchy, ze

ptal se, jestli u něj zůstane přes noc, načež jí hodil hedváb

nou noční košilku hebkou jak pavučinka.

„Prostě dárek, kiddo. Nic zvláštního.“


23

Věděla, že lže. Vzdal se starých pravidel hry a vyrukoval

teď s úvodním tahem nové hry. Jenže které?

„Víš, proč tě tak miluju?“ zeptal se a bez čekání na odpo

věď dodal. „Ten pohled, přesně ten pohled. Skoro slyším, jak

ty kolečka v tý hlavě rotujou.“

Proč tam zůstala? Možná kvůli hladkosti hedvábí mezi

prsty, nepředstavitelné lehkosti košilky, kvůli chladivému

cyanu. Možná kvůli vedru, které na všem leželo jako příklop

a odsávalo ze vzduchu kyslík, jako když vycucáváme příchuť

z vodové zmrzliny, kvůli času, který se z toho tak zpomalil

a zemdlel, že i řinčení tramvají dole na ulici existovalo jen

jako slabá ozvěna netrpělivosti, jež už dávno ztratila naléha

vost. Nebo snad prostě kvůli tomu slovu dárek, to vždycky

vyžaduje nějakou protislužbu, protože všechna slova mají

tajný plán a některá ještě o něco víc než jiná.

Jistě, jsou chvíle, kdy říct ano neznamená únik před vyřče

ním ne. Kdy to souvisí s odvahou, a ne se zbabělostí, s potvr

zením, s rozhodností, velké vnitřní vyřčení ano, tahle chvíle

však k těm vzácným okamžikům nepatřila. Zvlášť když uvá

žíme, že Minnie řekla „v pohodě“, a v pohodě je, jak každý ví,

jen jiný způsob, jak neříct nic.

Věděla hned, že to není dobrý nápad. Fotografův byt ne

byl určený ke spaní nebo k snídání nebo k čemukoli, co sou

visí s bydlením. Fotografův byt bylo místo k opouštění.

Vlastností nesprávných rozhodnutí je, že jakmile je učiní

me, stanou se nezvratnými ve chvíli, kdy se ještě zvrátit dají.

A tak tam Minnie ležela, pes v tropech, neschopná pohybu.

Vzduch ji tiše a těžce tlačil do matrace a otevřená okna ne

měla co propouštět. Rozdrtí mě to, pomyslela si, rozdrtí mě

to a můžu si za to sama.

Příští ráno se probudila nepochopitelně pozdě z hluboké

ho spánku. U polštáře ležel lístek. Jsem na skok ve studiu. Hned

jsem zpátky. Zůstaň. Rychle si posbírala svršky. Hedvábnou


24

noční košilku – Lanvin, všimla si na etiketě – si nacpala

do kabelky. Když přecházela ulici, ještě jednou se ohlédla

a pomyslela si: Ještě jednou se ohlížím. Budova se v horku chvěla, jako by teď prozrazovala, že to celou dobu byla jen

fata morgana.

Co o fotografovi věděla toho posledního horoucího rána

v srpnu 2011, když se ohlédla na hologram jeho domu a po

chopila, že už se tam nevrátí? Takřka nic. Ano, že dělá mód

ní reportáže. Že kouří gauloisky a že jí to připomíná prvního

kluka, protože ten taky kouřil gauloisky a říkal jim zásadně

„galvásky“, „prosil bych krabičku galvázek“. Že když se dělá,

otvírá pusu dokořán, bezhlučně, výkřik v němém filmu. Že ji do něčeho namočil, byť Minnie neví do čeho, a že se jí ni

kdy nepodaří mu dostatečně vzdorovat. Že je to chlápek, co svým milenkám kupuje modely od Lanvina, šmarjá.

Rozjela se na kole přímo k příteli, značně rozháranému

kumštýři, který se už deset let pokoušel uplatnit na trhu jako slibný talent, svěřila se mu s poměrem, na hlavu jí přiletěl

štětec a to bylo všechno. Tři dny nevstala z postele. O něco

přišla, a věděla, že rozháraný kumštýř to není.

25

V roce 2006, nedlouho po promoci, prohlásila Minnie v in

terview pro jeden týdeník, že je kumštýřka, protože ji tak lidi

nazývají. „Kumštýřka proti své vůli“ zněl nadpis. Pod ním

zrnitý portrét, který jí redukoval obličej na černobílou skicu,

hlava jak bludný kámen, hrubá, hrdá a zbavená jakéhokoli

přikrášlení. Přišlo jí to trochu přehnané, tak jednoznačně to

zase nemyslela, ale její agent jí rozjásaně zatelefonoval.

„This is it, baby! S tím prorazíš. Kumštýřka, co vůbec kum

štýřka nechce být, to je kurva skvělý.“

S agentem se seznámila o několik měsíců předtím na za

hájení skupinové výstavy s názvem Shared history: decoloni

sing the image v bývalé budově pošty na amsterodamském

nábřeží Oosterdokskade. Kurátor výstavy viděl její diplo

movou práci Existuje Minnie Panisová? a byl toho názoru, že

se k tématu perfektně hodí. Minnie si kladla otázku, co to

téma – sdílená historie, dekolonizování obrazu – vůbec ob

náší, ale tušila, že její práce by se hodila neméně perfektně,

kdyby téma znělo „Kur domácí a jiná hospodářská zvířata“.

Pět minut před oficiálním zahájením zamířil agent přímo

k Minnieně práci. Potřásl jí rukou a pak se celé minuty na

její dílo díval, zadumaně, jako by zvažoval další šachový tah.

Byl to hubený člověk s jemným, bystrým obličejem, lesklými

černými vlasy a nasnědlou pletí. Směs něčeho, i když Minnie

26

nedokázala říct čeho přesně. Nejnápadnější na něm byly oči,

extrémně daleko od sebe, skoro nedbale umístěné, jako by

mu je někdo nalepil na obličej jen nahodile.

„To je dost dobrý,“ pronesl. „Ale trochu života do toho

umírání. Vždyť ty tady sakra stojíš, jako by ses omlouvala.

Ty se za svoje věci omlouváš?“

Když s ní mluvil, nespouštěl oči z díla. Není to potřeba,

pomyslela si Minnie, protože si byla jistá, že se těma očima

umí dívat kolem dokola v úhlu tři sta šedesáti stupňů.

„Neomlouvám,“ odpověděla zaraženě, „nijak zvlášť.“ Jen

to řekla, věděla, že to není pravda. Dokončená věc má

v sobě z jejího pohledu vždycky cosi trapného, jako by to byl

nedostatek něčeho i  přebytek současně, a  ona, kumštýřka,

má jakýmsi nemožným způsobem něco současně naplnit

i vymazat.

„Existuje Minnie Panisová?“

„V tom ještě nemám jasno.“

„Vždyť říkám. Heleď. Potřebuješ mě. Má to něco do sebe.

Ten obrazný jazyk je zajímavý a oceňuju bezostyšnost. A teď

se narovnej a tvař se, jako bys vytvořila, jak že se to jmenuje,

dekolonizovaný obraz, jo?“

O tři roky později měla na kontě výstavy mimo jiné v lip

ském Muzeu výtvarného umění, v MACBA v Barceloně, v kas

selské Kunsthalle Fridericianum a v dánské galerii Louisia

na v Humlebaeku. Za dílo Nothing Personal získala Prix de

Rome 2008, načež ji dopisovatel Art Review prohlásil za „jed

nu z nejslibnějších holandských výtvarnic své generace“, což

jí víceméně rovnou vyneslo první mezinárodní samostatnou

výstavu v galerii Arndt & Partner v Berlíně. Tam, v Berlíně,

obědvala jednoho deštivého poledne se Sophie Calleovou,

která výstavu (náhodou, nebo možná ne) viděla a zavolala

Mathiasi Arndtovi, jestli je autorka ještě přítomna. A právě

Calleová se jí francouzsky znějící angličtinou zeptala, zda se

považuje za kumštýřku, na což Minnie odpověděla: je ne sais

pas, je ne sais vraiment pas, nevím, opravdu nevím, patetická

odpověď, ale jediná, která nezní jako čiročirá lež.

Pravda byla, že Minnie se ani tak neztotožňovala se svým

kumštýřstvím jako se svým uměním: s věcmi, které dělá, s  věcmi, které začaly existovat jako umění, protože jinak by neměly k existenci oprávnění. Kumštýřství byl Minnien

pas, osobní průkaz, určující jí místo ve světě, kde je záhod

no všechno legitimizovat. Předal jí ho profesor kreslení na

střední škole, pak následovali docenti na akademii, sbě

ratelé, novináři, konzervátoři, galeristi. Viděli v  Minnie

kumštýřku, protože vlastnili své osobní průkazy, které jim

umožňovaly, ba dokonce je zavazovaly být právě tím, totiž

vlastníkem průkazu akademií, institutů, nadací, fondů, vý

tvarných příloh, talk shows, muzeí, galerií, vernisáží, časopisů, firemních sbírek.

Ze začátku Minnie poslouchala s údivem, co lidé o jejím

díle říkají (že vůbec o jejím díle mají co říct), ale postupně

pochopila, že každá forma legitimizace má svůj slovník a že jazyk kumštýřství spočívá na slovech jako identita, angažova

nost, vize a nespokojenost. Beze slov by se stavba zřítila, z kum

štýře by se stal občan bez státní příslušnosti, nelegál a idiot.

Na jednom veletrhu Minnie potkala dvě kumštýřky, dvoj

čata, obě byly tak vychrtlé, že z toho dočista zešedly. Sestry

dělaly videoinstalace o poruše příjmu potravy, kterou u sebe

vzájemně udržovaly. Díky instalacím získaly světovou slávu

a  bohatství, protože ukazovaly výstřelky ženského ideálu

krásy, kritizovaly konzumní společnost, zpochybňovaly jak

individualismus, tak kolektivitu a tak dále. Ve skutečnosti,

říkala si Minnie, se pro určité druhy šílenství nedá vymyslet jiný termín než umění.

Fakt, že svůj umělecký pas získala tím, že ho odvrhla, ba

co víc, že s každým odvrhnutím jako by se její status kum

štýřky potvrzoval, představoval diskrepanci, která ji stále


28

ještě zajímala. Nezřídka mívala při pohledu na své dílo v ga

lerii nebo při přebírání ceny pocit, že se nad sebou sklání jak ohledávač mrtvol nad vlastním tělem: bílý šum příčin zredu

kovaný na následky – o nic méně banální než zlomenina zde a modřina onde. Umění jako smrt, jenže kdo ještě vyrukuje s něčím takovým?

29

V předposledním ročníku akademie se Minnie náhodně

pustila do toho, co pak vyústilo v rozsáhlou diplomovou prá

ci, později vystavenou v bývalé budově pošty, a jako první

a jediné dílo bylo bez zprostředkování prodáno za směšně

nízký obnos nahluchlému sběrateli umění, který z  naslou

chací trubky vytvořil symbol svého společenského postavení.

Náhoda měla podobu zchátralého domu v Kinkerstraat,

v němž se nacházela výrobna a prodejna sushi s názvem Hi

roshima Sushi. Minnie ho snad stokrát minula na kole, aniž

si krámku všimla, ale jednou odpoledne přistála prakticky

před vchodem na chodníku, když se pokusila vylovit za jízdy

z batůžku bzučící mobil a vjela předním kolem do tramvajo

vé koleje. Samotný pád nebyl nijak mimořádný, ale protože

batůžek měla otevřený, rozletěly se po ulici desítky kreseb –

podivuhodný obraz, po jedinou strnulou vteřinu pozoru

hodně připomínající fotografii Jeffa Walla A Sudden Gust of

Wind, ač lze pochybovat o tom, že si to někdo uvědomil.

Z úzkého domu vzápětí vyběhl malý Japonec s bílým če

pečkem na hlavě, kličkoval dovedně v provozu a bez ohledu

na vlastní bezpečí začal Minnieny kresby sbírat. Chtěla ho

zadržet, bylo to jen pár obligátních skic, které načrtla ten

den při kreslení podle modelu. (Skoro hodinu seděla bacula

tá modelka téměř nehybně na dřevěné sklápěcí židli s pravou

paží přehozenou přes zadní opěradlo. Minnie si představo

vala, jak dřevo zanechává v mase stále hlubší stopy, pevné

rudé žlábky tam, kde krev nemůže proudit. Když čas vypršel,

přehodila si žena rychle župan, jakmile nahé tělo už nesloužilo žádnému účelu, bylo najednou cizí a zranitelné.)

Při pozorování, jak mužík svědomitě zachraňuje před

zkázou její bezcenné kresby, padl na Minnie někde ve výši

hrudní kosti bodavý smutek. Co pamatovala, působil jí soucit bližních zvláštní druh lítosti. Když byla malá, rozplaka

la se jednou, protože se jí učitelka s nekonečnou trpělivos

tí pokoušela vysvětlit, proč 1/4 + 1/5 nejsou 2/9. Učitelka si

myslela, že pláče, protože výkladu nerozumí, a  Minnie ne

dokázala vysvětlit, že ty horké slzy jsou určeny učitelce – za

to, že její trpělivost není úměrná účelu, k němuž ji nasazuje.

Když v osmnácti četla v Camusově Mýtu o Sisyfovi o absurd

ním hrdinovi, který byl odsouzen k tomu, aby do skonání

věků tlačil na kopec těžký balvan, načež ten se z vrcholku

pokaždé vlastní váhou zase skutálel dolů, připadalo jí, jako by konečně dosáhla na dno hluboké sklíčenosti beze slov, jíž byla jako dítě tak často vystavena.

Chtěla zavolat, že to není potřeba, ale bylo už pozdě, a ji

najednou napadlo, že to všechno možná právě potřeba je, ne

proto, že by se měly zachránit ty náčrtky, ale kvůli něčemu jinému. Sledovala, jak klidně a účelně muž svou misi provádí, a přála si, aby v sobě měla stejnou oddanost, s níž by se vě

novala zdánlivě banálnímu cíli. Možná, napadlo Minnie, se

tomuhle říká osvícení. Zarděla se. Před týdnem byla na před

nášce hostujícího profesora o orientalismu a teď vidí projekci

takzvané hluboké východní moudrosti v prvním prodavači sushi v Kinkerstraat, který se namane. Zvedla kolo ze země a zahanbeně si prohlížela odřené dlaně. Bílá zatržená kůžič

ka skropená maličkatými červenými kapičkami krve, ruce

dítěte. Až když jí malý Japonec kresby podával, zvedla zase

oči a k vlastnímu údivu uslyšela sama sebe, jak říká, že by si

31

chtěla objednat krabici sushi. Hlasité vyslovení někdy podní

tí nečekanou touhu. To se stalo i tentokrát: najednou věděla

jistě, že chce právě tohle, krabici sushi – zjevení budoucnosti

průzračné jako voda.

A Edward Said ať si trhne nohou, pomyslela si a vešla za

mužem dovnitř, listy papíru v náručí jak miminko.

V Hiroshima Sushi visely vybledlé letecké snímky atomo

vé katastrofy z roku 1945, černobílé obrazy vybombardova

ného města duchů, a na stěně za pultem mladá Emmanuelle

Riva, nekonečně smutná v japonském kimonu. Bez čekání

na další instrukce zmizel mužík vzadu a o deset minut poz

ději se vrátil s plastovou krabicí, v níž se skoro obscénně čer

stvostí leskl výběr sushi.

„Díky za ty kresby.“

Minnie mu podala desetieurovou bankovku.

„Ano,“ řekl muž. Díval se na ni v podstatě bez výrazu, jako

by se ani nedíval na ni, ale na něco, co existuje jen v jeho hlavě.

„To jste nemusel, nebo teda, bylo to od vás moc hezký.“

„Ano,“ řekl muž.

Minnie zaváhala, jestli ten člověk umí nizozemsky víc

než „ano“. Zmocnila se jí neurčitá rozpačitost, oči toho muže

a Emmanuelle Rivy se na ni upíraly jako nevidomé oči lek

lých ryb.

„Tak jo,“ uzavřela. „Ještě jednou díky.“

„Ano.“

Minnie se usmála a chtěla se obrátit k odchodu, když tu

muž ukázal prstem na krabici. „Přidal jsem tam porci zázvo

ru navíc. Pro lepší soustředění. Od rána do večera mi tu svi

ští pod okny cyklisti, auta a tramvaje a každý si drží u ucha

telefon.“

„Ano,“ řekla Minnie. Cítila, jak se jí hrne do obličeje krev.

„Lidstvo začalo být tak chorobně upovídaný, že už nevi

dí, co se mu děje přímo před nosem. Kde seš teď? ptají se

32

někoho na druhým konci. A pořád znova, kde seš teď, kde

seš teď, kde seš teď. A přitom už nikdo není nikde jinde než

na telefonu. Aspoň tak to vidím já. Musíte být opatrnější,

protože zlámaný vaz je pořád ještě zlámaný vaz. Jste kum

štýřka?“ Muž pokynul hlavou směrem ke kresbám.

„Ani ne,“ zaváhala Minnie.

„Stejně musíte být opatrná,“ trval na svém muž. „Musíme

se obrnit.“

Pak se zadumaně zadíval na dveře za Minnie, jako by se

tam každou chvíli mělo projevit něco, co by mělo zůstat skryté.

Po návratu domů položila Minnie krabici před sebe na

stůl, načež se stalo něco neočekávaného, a  přesto zcela lo

gického: ty kusy syrové ryby si nestrčí do pusy ani za nic. Od

por, který cítila, byl ještě akutnější než ta předchozí touha,

a ona se tomuto faktu, totálnímu obratu, k němuž došlo, po

divovala: lesklé kusy sushi se teď válely v koši. Pozdě večer

kousky zase opatrně vylovila z odpadkového pytle, položila

je na bílý list papíru a Canonem 450 D je shora vyfotila. Do

prázdného sešitu si poznamenala:

25. ledna 2005. Existuje Minnie Panisová?

To byl začátek projektu, který zabere rok a půl a vzejde

z něj přesně 2095 snímků vlastních odpadků, což dělá prů

měrně 3,8 fotky na den. Ze začátku si namlouvala, že pracuje

na projektu o  konzumní společnosti, nadprodukci, přebyt

ku, omezené trvanlivosti, ale brzy došla k závěru, že ji tyhle

náměty nezajímají doopravdy, nebo tedy ne na metaúrovni,

na níž by měl umělec zaujmout společenské stanovisko.

Ne, pravý motiv byl mnohem prostší: natolik si zvykla na

jednoduchost toho rituálu, že jeho každodenní opakování

získalo téměř náboženskou naléhavost. Když po několika

týdnech jednou tři dny vynechala, protože si na studijní ces

tu do Porúří zapomněla vzít fotoaparát, tak silně se jí po něm

fyzicky stýskalo, že se málem vrátila předčasně domů. To ji

naprosto překvapilo. Tím spíš, že žila v přesvědčení, že ji pro

jekt už příliš dlouho bavit nebude (kdovíjak původní nebo

provokující zase taky není), ale hýčkala si vjem, že něco postrádá, a obrovskou úlevu, která následovala, když dorazila

domů, otevřela odpadkový koš, vylovila z něj tři dny starý

krajíc chleba, položila ho na bílý list papíru a clonu otevřela

tak, aby fotka byla trochu přeexponovaná: přesně tolik, aby se kontrast mezi objektem a pozadím setřel.

Čím víc snímků fotila, tím víc byla přesvědčená, že to

s „uměním“ už nemá skoro nic společného. Poprvé v dospě

losti dělala něco, co nemělo absolutně žádný jiný cíl než koná

ní samo. Myšlenka, že by s tím přece jen mohla podniknout

něco víc, se odsunula do pozadí a pak zmizela docela. Fotky

nebyly hezké ani anti-hezké, jejich jediná vlastnost byla, že

jich neustále přibývalo. Ale to se dá říct o spoustě věcí.

Ostatní projekty, na nichž Minnie během tohoto půldru

hého roku pracovala – víceméně v rámci povinných osnov akademie –, se jí ve vzpomínce slily do nezřetelného celku

zpola vydařených a zcela nevydařených pokusů uspokojit pe

dagogy. Když viděla, jak se spolužáci na začátku posledního

semestru stresují kvůli blížícímu se závěru studia, uvědomi

la si, že vytvořila jedině kupu zcela zaměnitelné nesmyslné

práce, která nevyjadřuje nic a patří rovnou na stále rostoucí

hromadu velkoobjemového odpadu z braku produkovaného

na akademii. Zděsilo ji poznání, že kumštýřka není a nebu

de. Další leknutí se dostavilo z toho, že jí to je srdečně jedno.

Ba co víc, snad ještě nikdy necítila takový pocit osvobození.

A tak oznámila děkanovi, že se studiem okamžitě končí.

„Takovou blbost jsem už dlouho neslyšel,“ odpověděl

prostě. „Na tom cáru papíru prdlajs záleží, ale jestli toho

teď necháš, nikdy nezjistíš, co to obnáší. Znáš přece mýtus o Sisyfovi? Ty,“ s neskrývaným opovržením jí zapíchl ukazo

vák do hrudi, „seš teď s tím těžkým balvanem někde v polovi

ně kopce a nechce se ti dál. Jak uřvanej fakan chceš všechno

pustit z rukou, jenže víš co: na to nemáš sebemenší právo. Jsi

za ten zatracenej šutr odpovědná, musí se dostat nahoru. Na

tom nesejde, že se pak zase skutálí. To je život. Jestli se z toho chceš vyvlíknout, tak to se můžeš rovnou skácet mrtvá.“

V následujících týdnech se Minnie poprvé probírala vše

mi snímky odpadu, které vyfotila za poslední rok a půl. Byla

to přehlídka stovek plastových obalů, ohryzků, zvadlých ky

tek, kartonů od mléka, pohlednic, shnilé zeleniny, shnilého

masa, rybích koster, těstovin, rajské omáčky, lahviček, tub,

krabiček, plechovek, žiletek, kalhotek, dámských vložek,

prezervativů, chomáčů vlasů, cédéček, květináčů, kancelářských sponek, náplastí, zápalek, cigaret, opalovacích krémů,

pomerančové kůry, deštníků, skleněných střepů, časopisů, jedné televize. To množství ji omráčilo: aniž si to opravdu

uvědomovala, vznikl paralelní svět odpadu. Byl fantastický a hrůzný, a především neodolatelný.

S horečnou mánií se vrhla do práce. Spala, když se jí za

vřely oči, a pracovala, jakmile je zase otevřela. Celé dny za

pomínala jíst. Hlad jí působil závrať a vypadal jako okolnost,

která je mimo její tělo. Když byla hotová, cítila kosti hned

pod kůží, ostré a tvrdé, základy budovy, která je jinak oho

lená až na kostru.

Byla vyčerpaná a současně radikálně živoucí. Neměla nej

menší ponětí, co vytvořila, a už vůbec ne, co to znamená, ale

blaženou chvilku balancovala se svým balvanem na vrchol

ku kopce.

Konečně pochopila, že všeurčujícím principem je zemská

přitažlivost.

O pár let později doloží novinář z týdeníku Groene Amster

dammer v článku o Minnieně rané tvorbě pomocí argumen


35

tů, že dílo Nothing Personal (2008) oceněné Prix de Rome je

v podstatě diapozitiv její diplomové práce z roku 2006. Pro

obě díla používá definici „negativní autoportrét“, termín,

který se po letech znovu vynoří při retrospektivě v Deichtor

hallen v Hamburku, s názvem Minnie Panis: negative selves.

V díle Existuje Minnie Panisová? vidíme první obrysy au

torčiny fascinace tím, co bych nazval „negativním autopor

trétem“. Sedmnáctiminutový němý „film“ obsahuje 2095

snímků odpadků, které se objevují ve střídavém tempu.

Velké finále nastává v  posledních minutách, kdy se sním

ky nějakou dobu střídají v tak vysokém tempu, že to téměř

vyvolává stroboskopický efekt. Sporadicky se určitý obraz

(prázdná fólie od léků, krajíc chleba) náhle na několik vte

řin zadrží, načež se znovu zanoří do víru odpadu.

Zkoumat na základě odpadu, zda existujeme, je samo

zřejmě ve více ohledech dvojznačná záležitost. Jestliže tu

platí „jsi to, co vyhazuješ“, není takové „bytí“ ani v nejmen

ším bez problémů: je v zásadě zahoditelné, ba co víc, vlastně

už neexistuje. Každé potvrzení identity je současně negací,

každý nález je i ztráta. Tento efekt je posilován rozostřenos

tí snímků, kdy se kontrast mezi pozadím a fotografovaným

objektem stírá.

Protože halucinogenní film diváka na prvním místě vy

bízí, aby s obrazy splynul, stává se z nálezu i ztráty „sebe

sama“ téma, které se netýká jen umělkyně – existuje Min

nie Panisová? –, nýbrž každého, kdo se k uměleckému dílu

vztahuje. Obrazy jsou sice intimní (spodní prádlo, úryvky

z  osobních zápisků), ale jsou také obecné, a  zmocňuje se

nás stále silnější pocit, že víc zahalují než odhalují.

Jako ďábelský umělec mizí Panisová z pódia, aby se na

netušených místech znovu objevila, avšak nikdy ne na

dlouho.


36

Ten „ďábelský umělec“ se Minnie dost zamlouval: pro

uměleckou reputaci není nic lepšího než trocha mystifikace.

Tak jednou přišla na stopu Američance kubánského původu

jménem Ana Mendieta, která v  sedmdesátých a  osmdesá

tých letech budila jistý rozruch ritualistickými uměleckými

díly z  krve a  bahna. Tuhle Mendietovou fascinovaly nejen

okultní vědy, ale také subversivní autoportréty, v  nichž se

zraňovala, lepila si na tváře kníry a bradky, vtlačovala si ob

ličej za skleněnou desku a válela se nahá ve slepičí krvi a peří,

načež se obtiskovala na nejrůznější podklady v životní veli

kosti jako ponuré varianty turínského plátna. A právě když

Mendieta v sedmatřiceti letech začala tak trochu prorážet,

vypadla z  okna svého newyorského bytu ve třicátém čtvr

tém patře. Tělo se zarylo do dlažby takovou rychlostí, že tam

zůstaly vyražené obrysy. Doteď nikdo nedokáže s  jistotou

říct, zda to byla nešťastná náhoda, sebevražda nebo vražda,

ale ta poslední záhadná silueta v chodníku protkala s koneč

nou platností její život s její smrtí a její smrt s jejím uměním.

Takových jako Mendieta je samozřejmě mnoho. Banksy

nejenže už léta uniká do identity zahalené mlhou, ale celá

jeho sláva je na tomto pečlivě udržovaném tajemství založe

ná. Existují spisovatelé, kteří nevypustili do oběhu ani jedi

ný svůj portrét, nicméně přesto se jejich knihy prodávají po

milionech výtisků; jsou dandyové, kteří pořádají maskova

ná soiré na francouzských zámcích s pozvánkami psanými

zrcadlově a  seznamem hostů exkluzivním jako vrcholek

Mount Everestu. Géniové, kteří se navždy vznášejí v limbu

své slibnosti, protože předčasně zemřeli nebo zešíleli nebo

se obrátili na víru.

Ne, trocha mystifikace vůbec není na škodu. Dokud ve

svou roli oráklu nezačne sama věřit, nic jí nehrozí.


37

V listopadu 2011, tři měsíce po tom, kdy Minnie během

hodiny přišla jak o oficiálního přítele, tak o milence, a těsně

po fázi, kdy v každém tmavovlasém muži na ulici viděla po

sledně jmenovaného, nastal v situaci nečekaný zvrat. Začalo

to telefonátem jednoho známého s vlastní módní značkou

a závislostí na kokainu.

„Dárlink!“ řičel. „Vot d fak!“

Minnie si oddálila mobil o pár centimetrů od ucha.

„Vot d fak co?“

„No přece Vogue. Ví-ou-dží-jú-í.“

„Vogue?“

„Vogue U.K., bejby! Totální hysterie!“

Minnie uvažovala, jestli tím naráží na ten módní časopis,

nebo na svůj duševní stav. Dokázalo ji zkrušit, jak snadno

lidi umějí přesně pojmenovat svůj stav. „Při psaní platí jeden

princip, co stojí nade všemi ostatními,“ zaslechla svého času

jednoho poměrně slavného spisovatele, jak káže skupince

mladých obdivovatelů. „Tři slova: show, don’t tell. Když je

někdo depresivní, tak nenapíšeš ‚je depresivní‘. Prostě to

předvedeš.“ Tak to asi bude něco specifického pro literaturu,

pomyslela si Minnie, protože v opravdovém životě je každý

depresivní, smutný, vzteklý nebo hysterický zkrátka proto,

že to o sobě tvrdí.


38

„Fotky... vopravdový... novej směr... ale vopravdový.“

„Ztrácí se mi signál,“ křičela Minnie. „Kde to proboha seš?“

Slyšela pulzující dunění, jako by stál v gigantickém srdci,

které pumpuje sudy krve.

„Počkej. Už mě slyšíš? Slyšíme se? Slyšíš mě?“

Něco se zabouchlo. A najednou bylo ticho.

„Berlín, bejby, Berlín. Crazy shit.“

„Je jedenáct dopoledne,“ poznamenala Minnie. „Úterý.“

„Když myslíš. Před pár hodinama jsem na chvilku vypad

ven, kvůli vitamínu B, chápeš, sluneční světlo na mý pleťový

buňky.“

„D,“ řekla Minnie. „Vitamín D.“

„Člověk si uvědomí, jak velkolepý a  nádherný je denní

světlo, až když se vypotácí z berlínskýho klubu. I když je za

taženo; nebo ne, právě když je zataženo. Protože to nečekáš.

Ale vo to nejde, vo to teď nejde, vo to teďka nejde.“

Zaslechla, jak na druhém konci silně popotáhl nosem.

Bílé okraje nozder, přejet si po nich prstem.

„Tak já ti jdu tím slunečním světlem jak novorozenej, nebo teda chci říct spíš znovazrozenej, no ale anyway, potřebo

val jsem cigára, tak jsem vlez do takovýho toho německýho

kiosku...“

„Takovýho německýho kiosku?“

„Jo, co já vím, jsou jiný než holandský. Jsou německý. Tak prostě vlezu do toho kiosku a trochu tam vodpočívám z toho

všeho světla, co to do mě napálilo, když tu zahlídnu britskej

Vogue, a co nevidím!“

Odmlčel se.

„A cos viděl?“

„Minnie. Panis.“

„Moje jméno?“ Ten rozhovor začínal být opravdu hodně

nezvyklý.

„Bingo!“ Na druhé straně to zašustilo. Druhý hlas. „Nein,“

zašeptal ten známý, „nein, wart! Moment!“ a pak zase hlasitě:


39

„Minnie? Seš tam ještě, Minnie? Tak hele, musím běžet, jo.

Jen jsem ti chtěl pogratulovat. That’s all. Tak gratuluju, bejby.

A pamatuj si...“

Zbytek věty pohltilo dunění za dveřmi, monotónní jako

vlny, co se tříští o betonové pobřeží. Jak na tohle ti lidi tan

cujou?

Minnie si navlékla kabát a  pospíchala do obchodu s  ča

sopisy na náměstíčku Spui. Její jméno je její jméno. Aspoň si

nedokázala představit, že by na světě bylo víc lidí, kteří by

přišli na ten neblahý nápad pojmenovat své dítě takhle.

Byl to jedním slovem bizarní zážitek, otevřít Vogue a na

stranách 82–92 najít sebe. Nebylo to bizarní proto, že o tom

nevěděla předem, ani proto, že to byl Vogue, nebo snad proto,

že neměla skoro nic na sobě. Bizarní to bylo kvůli jisté pověře,

o níž u sebe neměla tušení a nechtěla ji ani jako takovou uznat.

A tak když jí začala ťukat na okraje vědomí a projevovala se

jako plnohodnotná myšlenka, potlačila ji: čas fotografické

expozice přemístil kousek její duše a ten kousek teď nadobro

zmizel. Je osoba, která drží v ruce Vogue, a je osoba na strán

kách Vogue, a mezi těmi dvěma se něco nenávratně ztratilo.

MINNIE, SLEEPING, roztahoval se nápis velkými písme

ny přes dvě strany, v pozadí byl snímek fotografovy postele,

v ní Minnie, na břiše, s jednou nohou pokrčenou, látka noční

košilky vytvarovaná půlkami. Vypadala jako cosi vyplave

ného mořem, žena pošramocená mořskou bouří. Ten dojem

posilovalo nemilosrdně prudké osvětlení, které nenechalo

opravdu nic skryté pohledu. Ani nejtitěrnější tmavý chlou

pek mezi lopatkami, ani zmuchlané prostěradlo, ani špinavý

popelník na nočním stolku. Celkem vzato to vypadalo jako

dost povedená módní fotka: drsná, nic neskrývající, hyper

realistická a do detailu zinscenovaná.


40

Deset fotek na následujících stranách mělo názvy jako

„Minnie, 03:24 AM“ a „Minnie, 05:46 AM“. Podle chronolo

gie bylo vidět, že se během noci stále o kousíček posunovala

směrem k okraji matrace, až nakonec pravá paže visela ve

vzduchoprázdnu, prsty se jen tak tak nedotýkaly země, oh,

the beauty of it. Půvab sám.

Na poslední fotce, „Minnie, 08:08 AM“, jí prostěradlo

zakrývalo už jen levé lýtko. Košilka se jí vyhrnula skoro do

podpaží. Ležela tam v ranním světle nahá a zranitelná, bílé

tělo na bílém prostěradle. Tvary byly nezvratně její: způsob,

jak měla pokrčenou jednu nohu, páteř mírně vybočená dole

va, drobné hýždě. To je moje tělo, říkala si, a současně věděla,

že i opak je pravda: to není moje tělo.

Můžeme si představit nejrůznější pocity toho, kdo je po

třech měsících konfrontován se svými fotkami na lesklém

křídovém papíře toho druhu, co evokuje šampaňské a Cha

nel a kaviárové večírky na Azurovém pobřeží (Je ne fais pas la

mode, je suis la mode – módu nedělám, já jsem móda).

Vztek, zaprvé pro hrubé narušení soukromí, pro oportu

nismus, bezostyšnost jednání, podlost ve způsobu provede

ní. Vztek, zadruhé pro vlastní nevědomost, hluboký spánek

beze snů, slabost, cvak, fotografův prst na hrotu bradavky,

na spoušti jeho zrcadlovky, cvak: Jsem na skok ve studiu.

To všechno se Minnie honilo hlavou, a když si všimla (bílá

písmena na tmavé fotce), kolik ta košilka od Lanvina stála,

hlasitě zaklela doprdele, ale současně věděla, že už z ní zlost

odplývá a uprazdňuje místo něčemu jinému, většímu a úpor

nějšímu než jakýkoli teoretický odpor.

Obdivu.

K jednoduchosti toho plánu, k nenucenosti, s níž jí tu ko

šilku hodil, k jeho neomalenému překročení veškerých pra




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.