načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Praha na hřbitově metropolí -- Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích – Miroslav Belica

Praha na hřbitově metropolí -- Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích

Elektronická kniha: Praha na hřbitově metropolí
Autor: Miroslav Belica
Podnázev: Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích

– Afghánistánu se po sérii neúspěšných britských tažení v minulém a předminulém století přezdívá hřbitov metropolí. Účastí na kontroverzních velmocenských operacích dobových spojenců se zde v posledních čtyřech dekádách angažuje také Praha. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 318
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7129-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Afghánistánu se po sérii neúspěšných britských tažení v minulém a předminulém století přezdívá hřbitov metropolí. Účastí na kontroverzních velmocenských operacích dobových spojenců se zde v posledních čtyřech dekádách angažuje také Praha. V první den sovětské okupace Afghánistánu roku 1979 byl z československého exilu do prezidentského paláce v Kábulu Moskvou dosazen komunistický předák Babrak Karmal. Po sovětském stažení a ovládnutí země militantními islámskými skupinami, které se ve své době těšily podpoře Washingtonu, okupovaly po 11. září hřbitov metropolí zase Spojené státy spolu s Velkou Británií. Do čela Afghánistánu dosadily amerického občana Hamída Karzajího. To, co začalo jako válka proti Al-Káidě, se ale rychle změnilo v permanentní válku proti pastevcům a vesničanům, kteří nechápou důvod přítomnosti cizích vojsk v jejich zemi a odmítají se s tím smířit. Praha vysílá naše vojáky do Afghánistánu od roku 2002 a celkově se jich zde v několika turnusech vystřídalo sedm tisíc. Praktický efekt celé této „křížové výpravy“, jak ji předvídavě hned týden po 11. září nazval americký prezident Bush, zůstává přinejmenším sporný. Svět dnes není bezpečnější a ani Afghánistán se stabilizovanou a prosperující zemí nestal.

(čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích)
Předmětná hesla
Politické dějinyAfghánistán – 20.-21. století
Vojenská intervenceAfghánistán – 20.-21. století
AfghánistánZahraniční vztahy – 20.-21. století
ČeskoslovenskoZahraničí vztahy
ČeskoZahraniční vztahy – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Belica - další tituly autora:
 (e-book)
Co nezavály písky Mezopotámie -- Lekce z manipulace a servility (Češi a Irák 1990–2010) Co nezavály písky Mezopotámie
Naši lidé v Kaddáfího Libyi - Nejen o zbraních, semtexu a Lockerbie Naši lidé v Kaddáfího Libyi
Praha na hřbitově metropolí - Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích Praha na hřbitově metropolí
 (e-book)
Naši lidé v Kaddáfího Libyi (2.vydání) -- Nejen o zbraních, semtexu a Lockerbie Naši lidé v Kaddáfího Libyi (2.vydání)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Praha_na_hrbitove_metropoli_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 27.6.18 5:43

Process Black


Herát

Kandahár

Kábul

Džalálabád

Mazár-e Šarif

VACHÁN

Í R Á N

U Z B E K I S T Á N

TURKMENISTÁN

AFGHÁNISTÁN

PÁKISTÁN

I N D I E

T

Á

D

ŽIK

IST

Á

N

KAZACHSTÁN

SAÚDSKÁ

ARÁBIE

OMÁN

SAE

KUVAJT

KATAR

TURECKO

I R Á K

S Ý R I E

C Í N A

ˇ

KYRGYZSTÁN

ARMÉNIE

GRUZIE

ÁZERBAJDŽÁN

R U S K O

BAHRAJN

Arabské moreˇ

Cerné moreˇ

ˇ Kaspické more

ˇ

pohorí

Hindúkuš

ˇ

A F G H Á N I S T Á N

Kvéta

Pešávar

JORDÁNSKO


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Praha_na_hrbitove_metropoli_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 27.6.18 5:42

Process Black


Copyright © Miroslav Belica, 2018

Photos © Archiv autora; Jiří Heger; M. Branická; ČTK; Peter Zelizňák;

Anopicfus.pw; Pinterest; The National Security Archive, The George

Washington University (NSA); alchetron.com; rg.ru; Wikipedia Commons,

public domains; Wikimedia Commons, public domain; doc.histrf.ru; afg

-hist.ru; Kakar Foundation; kabull.com; wondersofpakistan.wordpress.com;

aktivistmagazine.com; worldpress.com; RAWA.org; fotoseimagenes.net;

Abdul Haq Foundation; erenow.com; Sipa/Rex; Discovery Historia

Polscy Mudżahedini; pashtunforums.com; armytimes.com;

James M. Bowman; standard.co.uk; All-free-download.com, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Drawing © Martin Ďásek, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-129-8 (print)

ISBN 978-80-7557-557-9 (ePub)

ISBN 978-80-7557-558-6 (mobi)

ISBN 978-80-7557-559-3 (pdf )


OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7

PRVNÍ ČÁST

Babrak Karmal z Československa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Praha spiklenecká ........................................12

Duben: revoluce, převrat, puč... ...........................34

Životní role profesora Brzezińského ........................54

Stále v záloze ............................................62

Nevstřícné politbyro .....................................69

Operace Cyklon .........................................79

Všechno jinak (odstranění Tarákího) .......................86

Zima ..................................................112

Každý, co se naučil ......................................129

... až do posledního Afghánce ............................138

Rutina .................................................144

Woodstock džihádistické generace ........................153

Intermezzo ............................................158

Když Praha ještě měla v oné zemi respekt ..................161

Druhý exil, druhý návrat... A konec jedné éry ..............171

DRUHÁ ČÁST

Americký Babrak Karmal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

K 11. září... ............................................206

11. září z Pražského hradu ...............................220


První dny nekonečné války ...............................227

Na ochranu civilizačních hodnot... ........................242

„Partnerství a okupace“ ..................................256

Nevyhráváme ..........................................261

Americké diplomatické depeše z Prahy –

„Myš, která řvala“ .....................................266

Naši vojáci v Afghánistánu ...............................278

Najdi (jeden) rozdíl mezi... ..............................297

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .309

S novou písní po starých stezkách .........................309

Seznam hlavní použité literatury a pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .316


7

PŘEDMLUVA

Stejně jako mnozí vrstevníci jsem i já od dětských let hltal všechna vyprávění o tažení mladého krále Alexandra Velikého do Indie. Uchvacovaly mě popisy překročení řeky Oxu (dnešní Amudarji), jeho boje s místními vládci a odbojnými plemeny tehdejší Arachosie a Baktrie, které se nalézaly na území dnešního Afghánistánu. Později jsem četl o výpravách dalších, tentokráte již novodobých dobyvatelů, o jejich standardně neúspěšných taženích do této země, které se začalo přezdívat hřbitov metropolí. Její pohnutá historie a neobyčejná chrabrost lidí, kteří ji obývají, jistě učarovaly nejen mně. Prvotní inspirace k napsání knihy o nepoddajné zemi a o tom, co s ní máme společného a co nemáme, se objevila někdy v té době.

Další podněty přicházely prakticky po celou dobu mé kariéry diplomata. Řadu Afghánců, především kolegů z profese, jsem poznal za dobu svého působení v hlavních městech Blízkého východu a Evropy osobně. Přestože sloužili různým afghánským vládám, vždy mě fascinovalo především jejich akcentované afghánské vlastenectví a  také neuvěřitelná pragmatičnost. Přitahovalo mě na nich i to, že o Praze, o bývalém Československu, měli velmi dobrou představu a že k naší zemi chovali – jistě i vzhledem ke sdílenému historickému traumatu po intervenci ze strany sousedního státu – zjevné sympatie. Jejich poznatky a postřehy se staly součástí této knihy, stejně jako vzpomínky a hodnocení mých četných kolegů a přátel, kterým se poštěstilo v zemi pod Hindúkušem nějakou dobu žít a pracovat. Za všechny, z nichž mnozí dali přednost zůstat v anonymitě, bych chtěl vzpomenout Jiřího Hegera, o němž bude na stránkách knihy několikrát řeč.

Vlastní příběh o dvou afghánských vůdcích, které zahraniční intervence přivedly k moci, a o úloze, jakou v těchto velmocenských tazích sehrávala a stále ještě poslušně sehrává Praha, jsem tak skládal dohromady, alespoň v duchu, téměř celých čtyřicet let. Neskrývám, že přímým impulsem


8

k  jeho skutečnému sepsání bylo do  dnešního dne pokračující vysílání příslušníků Armády České republiky na  afghánský hřbitov metropolí. Od roku 2002 do dnešního dne se jich tam vystřídalo přes sedm tisíc.

Knihou o afghánských anabázích navazuji na své dvě předchozí práce z kategorie literatury faktu Co nezavály písky Mezopotámie, kde jsme společně se synem Tomášem vylíčili tragický příběh Iráku, a Naši lidé v Kaddáfího Libyi. Střípky faktů do mozaiky afghánského vyprávění jsem doplňoval z širokého spektra pramenů s důrazem na nově zpřístupněné dokumenty, které ve své době podléhaly různým stupňům utajení. V této souvislosti bych chtěl vedle onlinových zahraničních archivů zmínit z domácích zdrojů především AMZV a ABS. Pracoval jsem přirozeně také s naší a zahraniční (především americkou a ruskou) odbornou literaturou, s dobovým tiskem a internetovými zdroji. Jako zvláště cenný, byť zatím spíše nedoceněný pramen jsem přibral dokumenty zveřejňované na serveru Wikileaks. Ke všem zdrojům jsem se snažil přistupovat kriticky, ale bez zbytečné bázně a přehnané politické korektnosti. Všechna vyjádření a  dialogy, které uvádím v  přímé řeči, představují až na  dvě drobné výjimky (rozhovor dvou sovětských generálů v  Kábulu) autentická, již publikovaná vyjádření jednotlivých protagonistů příběhu. Průběžně jsem se ale dopouštěl autorské projekce, pokud jde o  líčení toho, co se pravděpodobně odehrávalo v jejich hlavách. (I když tomu ale mohlo být i jinak.)

Naše vojenské expedice v Afghánistánu působí v sisyfovském zápolení s obskurními cíli, nenáviděny místním obyvatelstvem coby okupační síly a pod cizím velením. Těžko se proto ubránit nostalgickému porovnávání role, kterou měla Praha před čtyřmi desetiletími, když ukrývala muže, jehož si Kreml držel v záloze při svých velmocenských kalkulacích, s úlohou, k níž se propůjčují české elity, když rozhodují o vysílání tisícovek našich vojáků. V knize opakovaně vyjadřuji respekt k profesionalitě příslušníků Armády České republiky, jedním dechem si však kladu otázku, jaký je praktický efekt patnáctiletého angažování našich ale i dalších expedičních sil v Afghánistánu. Je dnes svět, je dnes Česká republika bezpečnější? Stal se Afghánistán stabilizovanou a prosperující zemí?

Jsem přesvědčen, že na tyto otázky dostatečně odpovídá dnes a denně sama realita. Jiná věc je, zda existovala a existuje rozumná alternativa


9

k zahraničním intervencím, zda už si svět z nich vzal potřebné ponaučení

a zda se Praha ve srovnání s minulostí naučila uvažovat nezávisle.

Zvu nyní čtenáře, aby se se mnou vydal po stopách protagonistů spleti

tého afghánského příběhu a abychom se společně pokusili hledat odpovědi

nejen na výše uvedené otázky.

Zajímavé čtení přeje autor



PRVNÍ ČÁST

BABRAK KARMAL Z ČESKOSLOVENSKA


12

Praha spiklenecká

Snědý, sotva padesátiletý muž s orlím nosem ukrývaný od podzimu 1978 téměř celý rok ve slovenských horách. Exulant na útěku, vyděděnec, kterému hrozí smrt a který s obavami čeká, co přinese příští den.

Ještě před pár měsíci patřil k  trojce nejvyšších činitelů země větší než Francie. Navzájem se titulovali „věrný bojový druh“ a přitom si šli v honbě za mocí nelítostně po krku.

1

Muž na útěku ještě netuší, že kaž

dý z této trojky včetně něj si nejvyšší moci alespoň na čas užije. Netuší, že dva z nich záhy skončí násilnou smrtí, zatímco jen on sám dokoná až za mnoho let v nemocniční posteli.

V uších mu stále zní varování mladšího z těch dvou: „Kdo proti nám konspiruje v temnotě noci, bude v temnotě noci zlikvidován.“

2

Namále

měl už několikrát. Sotva dvacetiletý byl za politickou agitaci odsouzen na pět let do vězení. Co ho dnes nejvíce trápí, je nekonečné čekání. Ani přesně neví, nač má čekat. Vždy byl mužem činu, překypoval energií. Měl za zády mocné přátele, alespoň tomu tak až donedávna bylo.

Chtěl toho tolik udělat pro svůj lid. Být užitečný svému lidu... Jeho soupeři ve  straně, kterou společně zakládali, ho pomlouvali, že jemu, údajně bytostnému intrikánovi, o lid nikdy nešlo. Že lid byl pro něj jen výtahem k  moci. Tvrdili, že skuteční reprezentanti lidu jsou oni sami, že oni jediní se nezkompromitovali spoluprací se starým režimem a že právě oni vybojovali revoluci. 1

SNĚGIREV, Vladimir, Uznik Serebrjanogo Bora, Ogonek, No. 42, 43, 28. 10. 1991,

dostupné z: <https://www.kommersant.ru/doc/2289301> [cit. 20. 2. 2018]. 2

EMADI, Hafizullah, Dynamics of Political Development in Afghanistan: The

British, Russian, and American Invasions, New York 2010, s. 102.


13

Stál jim v cestě. Chtěli se ho jednou provždy zbavit, ale z taktických důvodů zatím nemohli. Po  jeho likvidaci ale prahnou nadále. Obával se, že je nezastaví vůbec nic. Ani několikatisícová vzdálenost, která dělí Kábul od tichých nenápadných slovenských lázní Sklené Teplice. Vzdát se ale nehodlal.

Nic mu zde v malém lázeňském městečku obklopeném horami, v němž se schovával, vlastně nechybí. Má zde celou rodinu: manželku Machbúbu, dvě dospívající dcery a čtrnáctiletého syna Kavu, který se po více než ročním pobytu v Československu obstojně domluví s místními kluky. Sblížil je fotbal. Kava by v této zemi možná docela rád zůstal. Ale on, Babrak Karmal, a Machbúba touží po návratu domů, do Afghánistánu. O dcerách ani nemluvě. Všichni jsou zde na ně v lázních, vlastně závodní ozdravovně Slovenských hliníkáren SNP z nedalekého Žiaru nad Hronom, hodní a pozorní.

3

Ale odstup a ostych je cítit ze všech stran.

Když sejdou ze svých pokojů ve třetím patře lázeňské budovy, které náleží jenom jim, do společné jídelny v přízemí, je už většina hostů zpravidla po jídle. A tak je provázejí alespoň zvědavé pohledy zaměstnanců ozdravovny. Možná proto, že tohoto pomenšího, snědého, nezvykle elegantního padesátníka, většinou v  tmavém dlouhém kabátě, neustále doprovází ochranka - jeden či někdy dva pracovníci 5. správy Státní bezpečnosti z Banské Bystrice. Starší z nich, Jozef, s ním bývá nejčastěji. Občas i společně vyrazí na pivo do místní hospody. Ani zde ho neopouštějí zvědavé, ale nikoli nepřátelské pohledy. Nikdo z místních nezná jeho skutečné jméno ani nemá zdání, odkud pochází. Nikdo z nich netuší a ani on sám, že za necelý rok se stane hlavou Afghánistánu.

• • •

Ve spořádaném normalizačním Československu se Babrak Karmal znenadání ocitl před pár měsíci v červenci 1978 jako nový afghánský velvyslanec. Fakticky ale jako vyhnanec. Nikdy netoužil po tom pracovat jako diplomat v zahraničí. Na vybranou ale neměl. 3

JANCURA, Vladimír, Prvá dáma Afganistanu vyšla z Teplíc, Pravda, 12. 4. 2008.


14

Vztah mezi prezidentem, tedy předsedou Revoluční rady, šéfem strany i vlády Muhammadem Tarákím, a mezi ním, Babrakem Karmalem, který se stal Tarákího prvním zástupcem ve všech těchto funkcích, se v posledních týdnech mimořádně vyhrotil. Vzájemná rivalita je provázela celý život, ale ke staršímu Tarákímu se Karmal vždy snažil chovat s náležitým respektem. Nyní proti sobě otevřeně stáli jako dva berani.

Když Karmal asi měsíc před svým náhlým odletem do Prahy, a zatím stále ještě ve  všech těch vysokých funkcích, prohlásil v  Kábulu v  pří tomnosti Tarákího před sovětskou stranickou delegací v  čele se soudruhem Valerijem Charazovem, že strana afghánských komunistů čelí rozpadu, že neexistuje kolektivní rozhodování, jakoby narazil na betonovou zeď. Karmal do Moskvy vzkazoval, jak vidí situaci v revolučním vedení on.

„Jsem jako ve zlaté kleci. Jsem druhý člověk v této zemi, ale o všem rozhodují jen dva lidé – prezident Tarákí a Hafizullah Amín.“ Tarákí na to udeřil pěstí do  stolu, prudce vstal a  s  neskrývaným hněvem prohlásil: „To už stačí. Strana je jednotná! Všechna rozhodnutí se přijímají kolektivně, ale někdo nechce přijatá rozhodnutí plnit. Varuji ty, kteří nechtějí tato rozhodnutí plnit, že je rozdrtíme parním válcem!“ Parní válec pak několikrát opakoval.

4

Toho večera Karmal doslova ztratil nervy. Zajel do vilky svého velmi blízkého přítele, korespondenta agentury TASS. Požádal jej o  sjednání schůzky se sovětským velvyslancem Puzanovem a o radu, jak dál. Vyléval si srdce. Poté, co vypili sérii vychlazených vodek a kdy ruský novinář několikrát odběhl k telefonu, odvezl Karmala nad ránem domů.

Před rozloučením jej ujistil, že vždy bude Karmala pokládat za nejbližšího afghánského přítele Sovětského svazu. Bohužel, velvyslanec Puzanov se s ním setkat nemůže, protože je údajně mimo Kábul. Za sebe dodal, že schůzkou s velvyslancem v tyto dny by jen kompromitoval sebe i sovětskou stranu. Mohli by toho zneužít společní nepřátelé a ani soudruh Tarákí by ji nemusel správně pochopit. 4

MLEČIN, Leonid, Kabulskij rezident, dostupné z: <http://www.e -reading.

club/chapter.php/39551/24/Mlechin_-_Sluzhba_vneshneii_razvedki.html> [cit. 20. 2. 2018].


15

Karmal se nikdy nedozvěděl, že zástupce sovětského velvyslanectví po poradě s velvyslancem Puzanovem hned příští den informoval ministra zahraničí Amína, že Karmal požádal o schůzku s velvyslancem.

Amín na to samolibě zareagoval: „Ano, vím o tom.“

5

Krátce na to kábulský rozhlas 5. července 1978 oznámil, že Rada revolučního vedení jmenovala Babraka Karmala velvyslancem v  Praze. Karmal se znovu snažil sejít se sovětským velvyslancem a  znovu marně. Pomyslel si něco o tom, je -li Puzanov skutečný komunista nebo jen obyčejný byrokrat. Alexander Puzanov ale právě předával afghánskému prezidentovi a generálnímu tajemníkovi strany Tarákímu vytoužené pozvání od soudruha Leonida Brežněva k první oficiální návštěvě Moskvy.

Když si Karmal zprávu o Tarákího pozvání do Moskvy z rozhlasu vyslechl, bylo mu jasné, že Kreml definitivně vsadil na jeho soupeře Tarákího a Amína. A že se jeho rivalitou s nimi více zabývat nehodlá.

Neuběhl ani týden a kábulský rozhlas oznámil jména dalších nových velvyslanců, kteří měli v zahraničí reprezentovat porevoluční Afghánistán. Bez výjimky se jednalo o stoupence Karmalova křídla ve vedení strany, kteří by jinak, pokud by zůstali v Kábulu, mohli podle Amína i Tarákího komplikovat chod věcí. Zdálo se, že i je čeká docela fešácký exil... Bělehrad, Bonn, Washington, Sofie...

Právě v té chvíli se Karmal před odletem do Prahy loučil na kábulském letišti s  úřadujícím vedoucím československého velvyslanectví. Vedle československého Chargé d’Affaires ho téměř až k letadlu protokolárně doprovázel další místopředseda vlády Aslam Watandžar. Čerstvě povýšený podplukovník Watandžar, ještě před dvěma měsíci pouhý major, velel tankové divizi, která v poslední dny dubna v prudkých bojích dobyla prezidentský palác a  svrhla předchozí režim. Karmal věděl, že Watandžar patří k  Tarákího lidem, že Tarákího mezi čtyřma očima dokonce nazývá svým druhým otcem. Zároveň ale registroval, že Watandžar jen stěží skrývá nepřátelství k Amínovi. Amín si totiž v poslední době začal připisovat všechny zásluhy o úspěšný převrat.

Karmal teď na letišti v duchu spekuloval, zda se s ním přišel Watandžar rozloučit jen tak pro dekor, anebo měl dohlédnout na to, aby Karmal 5

Ta m t é ž .


16

československému diplomatovi nesdělil nic nepatřičného... Když Karmal zmizel v útrobách letadla, Watandžar polohlasně, jakoby pro sebe, ale s tím že ho československý diplomat uslyší, pronesl: „Ten se zase brzy do Kábulu vrátí...“ Mohlo to znamenat všelicos.

• • •

To, že revoluce požírá svoje vlastní děti, věděl Karmal velmi dobře, pročítání knih o revolucích a revolucionářích patřilo k jeho zálibám. Nu což, Praha ještě není úplný konec kariéry. Vlastně mohl dopadnout daleko hůře. Koneckonců k diplomacii určité vlohy měl: byl společenský, mluvil dobře anglicky i německy. Mohlo ho těšit, že se ocitl ve spřátelené zemi, která se do vnitřních věcí jeho země nikdy nevměšovala.

Všichni Čechoslováci, s nimiž se postupně seznamoval, počínaje prezidentem Husákem, kterému nedávno předával pověřovací listiny, hovořili o  jeho zemi s  uznáním, vzpomenuli také návštěvu afghánského krále v roce 1970, kdy se několik týdnů léčil v Karlových Varech, i návštěvu tehdejšího ministra zahraničí, později premiéra a ještě později prezidenta Muhammada Daúda. Toho muže, kterého jejich revoluce před pár měsíci poslala na onen svět...

Pro Karmala měla Praha ještě tu výhodu, že mohl prostřednictvím telefonu zůstat v kontaktu se svými stoupenci, které Tarákí a Amín „uklidili“ do hlavních měst často méně přátelských zemí.

Někdy počátkem září nečekaně přiletěl za Karmalem do Prahy z pákistánského Islámábádu jeho nevlastní bratr Mahmúd Barialay. Tarákí Barialaye vyslal do sousední země jako prvního porevolučního velvyslance. Mahmúd vzrušeným hlasem bratrovi sděloval, že před pár dny obdržel z  Kábulu sdělení o  odvolání z  funkce s  výzvou, aby se navrátil domů. V Pákistánu měl Mahmúd úzké styky s početnou paštunskou diasporou a vždy z první ruky věděl, co se v Kábulu odehrává. Již v průběhu léta se hlavním městem šířily zvěsti, že on, Mahmúd Barialay, Babrak a několik jejich blízkých přátel údajně připravovali státní převrat. Mahmúd se nyní Karmalovi svěřil s obavami, že by ho návrat do Afghánistánu mohl stát život. Nebo že by v lepším případě skončil ve vězení. A proto se prý rozhodl požádat o azyl v Jugoslávii.


17

Dva dny na to obdržel odvolání z funkce velvyslance také Karmal. Jak se má zachovat? Zpět do Afghánistánu se vrátit nemůže. Žádat o azyl v Jugoslávii jako Barialay nebo emigrovat na Západ se mu také nepozdávalo. Zůstat v Československu? Zda by s tím českoslovenští soudruzi souhlasili, není vůbec jisté. Ti určitě dají na to, co řekne Moskva.

Rozhodl se tedy, že nejdříve ze všeho si musí promluvit se sovětským velvyslancem v  Praze. Vždyť stále ještě zůstává členem vedení strany afghánských komunistů. Hned potom by měl usilovat o  rozhovor se soudruhem Vasilem Biľakem, druhým mužem v aparátu Komunistické strany Československa (KSČ), který zodpovídá za  zahraniční politiku, a vysvětlit mu, co se v Afghánistánu skutečně odehrává.

Ze všeho nejdříve (11. září 1978) ale navštívil šéfa diplomatického protokolu ministerstva zahraničí Tučka. Musel si s ním vyjasnit svůj statut poté, co byl odvolán z velvyslanecké funkce. A zároveň ho chtěl požádat o zprostředkování schůzky s Biľakem.

Ředitel Tuček přijal Karmala ve své stylové pracovně vybavené barokním nábytkem. Místnosti dominovala plátna dvou holandských mistrů. Vysokými otevřenými okny vnikal do  místnosti teplý vzduch ze  sluncem rozpálené dlažby Loretánského náměstí a také zvonkohra z blízké Lorety. Anebo to zněl umíráček kostela Panny Marie Andělské ze sousedního kláštera kapucínů?

Karmal, který kdysi studoval na německé střední škole v Kábulu, měl o  křesťanských zvycích a  tradicích docela dobrou představu a  cinkání zvonu pro něj nemohlo věstit nic dobrého. Znejistělému Karmalovi nemohl ředitel Tuček oznámit nic povzbudivějšího, než že po odvolání z funkce velvyslance se jako afghánský občan nachází v péči a pod ochranou afghánské ambasády. To Karmala nijak neuklidnilo. Na jeho žádost o politický azyl v Československu Tuček nijak nereagoval.

6

Přestože už byl Karmal z funkce odvolán a přestal vlastně být diplomatem, ještě týž večer se dostavil na  recepci, kterou pořádalo čínské velvyslanectví. Uviděl tam známou tvář  – radu sovětské ambasády 6

Záznam z rozhovoru mezi afghánským velvyslancem Babrakem Karmalem a ve

doucím DP FMZV 12.  9.  1978, dostupné z: <http://digitalarchive.wilsoncenter. org/document/112467> [cit. 20. 2. 2018].


18

Novikova. Hned k němu přistoupil a bez zbytečných zdvořilostních frází ho požádal o urgentní sjednání schůzky s velvyslancem Vladimirem Mackevičem.

Novikovovi vysvětlil, že si neví rady, jak by měl dál postupovat. Vysvětloval mu, že ho odvolali z velvyslanecké funkce, ale že se do Afghánistánu vrátit nemůže, protože by prý byl zatčen nebo i popraven. Aby zdůraznil svůj hluboký zájem o osud afghánské revoluce a nejen obavy o svůj život, s neskrývanou ambiciózností zmínil další důvod, proč pro něj návrat do Kábulu nepřipadá do úvahy. Tvrdil, že pokud by se spolu s ním do Afghánistánu nyní navrátili i další odstranění činitelé jeho křídla ve straně, mohlo by to údajně proti Tarákímu vyvolat povstání. Ten, jak známo, v zemi ztrácí podporu. Karmal dodal, že v žádném případě nemíní odjet do nějaké kapitalistické země, kde by ho mohli zneužít k výpadům imperialistických zemí proti revoluci v Afghánistánu. Žádá tedy své starší, zkušenější soudruhy o radu, jak má postupovat.

7

Starší, zkušenější soudruzi se k  rozmluvě se soudruhem Karmalem nijak neměli. Nikdo se s ním nechtěl setkat. Na všechny pokusy vysvětlit svou věc, dostával zdvořilou radu, že má počkat.

• • •

Po dvou týdnech, kdy mezi Prahou a Moskvou probíhaly po patřičných liniích kontakty, se Karmal dozvěděl, že v Československu může zůstat – na  nějakém vzdáleném, nenápadném a  bezpečném místě. Ale nesmí vyvíjet žádnou politickou aktivitu.

A tak Babraka Karmala i s rodinou odvezli dvěma černými šestsettrojkami do  Sklených Teplic, do  místa, o  kterém v  Afghánistánu určitě nikdo nikdy neslyšel. Jako spojka s vnějším světem mu byl z mezinárodního oddělení ústředního výboru KSČ určen Václav Kouba, který odpovídal za afghánské teritorium. Soudruh Kouba bude Karmala čas od  času navštěvovat, přiveze mu sovětský a  zahraniční tisk, Pravdu, 7

Záznam z  rozhovoru D. Spáčila se sovětským radou Novikovem 12.  9.  1978,

dostupné z: <http://digitalarchive.wilsoncenter.org/document/112469> [cit. 20. 2. 2018].


19

Izvestija, Morning Star, New Age a také International Herald Tribune. Jako ochranu proti všem nebezpečím a  možná také, aby ho odradili od  jiných kontaktů s  vnějším světem, mu přidělili také dva soudruhy z bratislavské státní bezpečnosti.

• • •

Ve čtvrtek 28. září 1978 odešla z mezinárodního oddělení strany na nábřeží Ludvíka Svobody šifrovaná depeše na československé velvyslanectví do Kábulu. Měla afghánským představitelům vysvětlit ožehavou kauzu:

„Navštivte afghánského činitele a sdělte mu, že Babrak Karmal byl přijat v ČSSR jako velvyslanec spřátelené země. Ještě když byl ve funkci, požádal Karmal o  povolení podstoupit léčení. Této žádosti bylo vyhověno a léčba mu byla poskytnuta. Ukázalo se, že Karmal trpí srdečními problémy, které vyžadují dlouhodobé léčení. Po  rozhodnutí afghánské vlády o jeho odvolání Karmal požádal o to, aby jeho léčení mohlo pokračovat. S ohledem na jeho špatný zdravotní stav jsme nemohli Karmalovu žádost odmítnout. Později uvedl, že se nemůže vrátit do Afghánistánu. O azyl nepožádal. V Československu se nachází s cílem nezbytného léčení. Domníváme se, že jeho léčebný pobyt v socialistické zemi je vhodnější než v západní nebo jiné zemi, protože jeho aktivity lze lépe kontrolovat.“

8

Šifru podepsal vedoucí mezinárodního oddělení Michal Štefaňák.

Československý velvyslanec Zdeněk Karmelita z  Kábulu 4.  října odpovídal: „Byl jsem dnes přijat generálním tajemníkem ústředního výboru Demokratické a lidové strany (DLSA) Núrem Mohammadem Tarákím, kterého jsem informoval o obsahu Vaší depeše. Informaci si vyslechl pozorně a v klidu. Řekl, že Karmalova nemoc je fiktivní a že by měl být navrácen, protože byl na něj vydán zatykač. Značně nepříjemným tónem Tarákí prohlásil, že Československo je nezávislá země, která může jednat na základě svého úsudku. Dodal, že očekával jinou 8

Depeše vedoucího oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ  M. Stefaňáka na  ZÚ

Kábul, 28.  9. 1978. Dostupné z: <http://digitalarchive.wilsoncenter.org/docu- ment/117255> [cit. 20. 2. 2018].


20

odpověď. Na  závěr Tarákí požádal, abychom tuto informaci předali v  písemné formě předsedovi vlády a  ministru zahraničních věcí Hafizullahu Amínovi.“ V závěru depeše velvyslanec Karmelita lakonicky dodal, že na rozdíl od atmosféry na začátku přijetí se s ním Tarákí rozloučil poměrně stroze.

9

• • •

S odjezdem Karmala do vzdálených a od zbytku světa izolovaných Sklených Teplic prakticky skončily i  Karmalovy kontakty s  jeho stoupenci „uklizenými“ po hlavních městech světa stejně jako se spřízněnými funkcionáři, kteří zůstali doma. Ti se většinou ocitli ve vězení jako například Sultán Alí Keštmand nebo armádní velitel Abdul Kadyr. Nyní se o nich hovořilo jako o  spiklencích. Situace doma se pro všechny jeho přátele krajně zkomplikovala, na druhou stranu ale docházely zprávy, že nespokojenost s Tarákího a Amínovým režimem v zemi také nabírá na síle.

Karmal ještě před opuštěním Prahy prozíravě s předstihem všem svým blízkým zatelefonoval nebo napsal. Naznačil jim, že vzájemné kontakty musí být na nějakou dobu přerušeny, že si to sovětští soudruzi nepřejí. Svým věrným možná celou pravdu neřekl, možná ji ani sám nevěděl. Soudruh Kouba z mezinárodního oddělení ho totiž jen rámcově informoval o  sktriktním stanovisku Moskvy, které se týkalo jeho osoby, ale i československých soudruhů.

Sovětský velvyslanec v Praze totiž v ty dny předal na ÚV KSČ poselství sekretariátu bratrské KSSS. Karmal prý má zastavit „protistátní činnost“ a nepodněcovat k ní své stoupence v zahraničí na platformě boje proti současnému afghánskému režimu. Jeho činnost, podle sovětských soudruhů chybná a škodící Afghánistánu, prý vyvolává negativní reakci vlády Afghánistánu a staví do „lživého nepříznivého světla ČSSR a SSSR“. Může to být údajně chápáno jako oslabování strany a pokus mařit výstavbu nové společnosti. V závěru poselství se tvrdilo, že podle dostupných informací 9

Depeše Karmelita 0354, Státní ústřední archiv, Archiv ÚV KSČ, sp. Husák

netříděných materiálů, box Afghánistán, dle Cold War International History Project Bulletin, 14/15 (2003/4), s. 233.


21

prý v Afghánistánu bylo pronásledování Karmalových stoupenců loajálních k režimu zastaveno.

10

Když si Karmal stanovisko Moskvy byť v upravené verzi přebral, propadl depresi. Moskva s ním už nepočítá, zřejmě ho nadobro odepsala. Zdálo se mu, že mu zůstala jen rodina, nerozlučné cigarety Kent, nějaká ta sklenička.

Když pak 28. listopadu 1978 kábulský rozhlas odvysílal oficiální sdělení, že prezident Tarákí přímo Karmala obvinil z přípravy státního převratu, Karmalovi se zdálo, že tohle už je jeho definitivní politický konec.

• • •

Nyní v  bezpečí i  izolaci slovenských lázní měl ale náhle spoustu času na přemýšlení. Rozvažoval, co udělal špatně, co on a jeho stoupenci třeba mohli udělat jinak. Stáhl se do sebe, počítal dny a z tisku lovil, co se děje v rodné zemi.

Aby zabil hodiny a hodiny nesnesitelného čekání a také aby prokázal loajalitu k československým soudruhům a i aby si přivydělal, souhlasil s nabídkou jednoho stranického nakladatelství přeložit do dárí, druhého hlavního jazyka Afghánistánu, afghánského dialektu perštiny, brožurku Poučení z krizového vývoje (ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ).

11

S návrhem ho oslovili lidé z okolí soudruha Biľaka. Právě Biľak inicioval vznik tohoto normativního dokumentu se závazným výkladem událostí Pražského jara a následné intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Při překládání Poučení z angličtiny do jazyka, kterým hovoří i soudruzi z bratrské íránské strany TÚDE, se Karmal nijak nenudil. Při práci nad textem se znovu setkával s některými postavami, s nimiž si před pár měsíci podával v pozici nového velvyslance 10

Poselství sekretariátu ÚV KSSS z  15.  11.  1978 (protokol č.  134), dostupné z:

<http://digitalarchive.wilsoncenter.org/document/112506> [cit. 20. 2. 2018]. 11

Poučení z  krizového vývoje, dostupné z: <https://cs.wikisource.org/

wiki/Pou%C4%8Den%C3%AD_z_krizov%C3%A9ho_v%C3%BDvoje> [cit. 20. 2. 2018].


22

při úvodních návštěvách ruce. Se zájmem studoval idealizovaný popis postupu sovětských soudruhů, ke kterým doposud jen zpovzdálí vzhlížel.

Nebyl žádný prosťáček. Uměl číst mezi řádky a měl za sebou nejednu zkušenost v reálpolitice. Za krátkou dobu svého pobytu v Československu leccos vytušil o sovětském tlaku na přijetí textu Poučení. Neušel mu Kremlem prosazený kompromis mezi Husákovým křídlem v KSČ a radikálnější prosovětskou skupinou reprezentovanou tajemníkem Biľakem. Československá specifika Karmala docela zaujala, zvláště postavení jednotlivých národů a národností. Za Čechy si mechanicky dosazoval Paštuny, za  Slováky někdy Tádžiky a  Hazary  atd. Přestože srovnávání místních reálií s afghánskými občas velmi pokulhávalo, normalizační lexikon jako „krizový vývoj“, „očista strany“, „likvidace oportunistických živlů“ se mu vryly do paměti. V duchu už se možná situoval do pozice zdravého jádra strany, které s internacionální pomocí obnoví budování nové společnosti na marxleninských základech.

Za bezesných nocí, a to i po dlouhých desetiletích, se bude občas vracet k postavě reformního vůdce Alexandra Dubčeka, k němuž bylo Poučení zvlášť nemilosrdné. Probůh, žádný soucit s tímto mužem Karmal necítil, ani vžívání se do jeho osudu. Nicméně paralely odstaveného komunistického politika v ambasádním exilu kdesi daleko od rodné země, v případě Dubčeka tureckého exilu, se nemohl zbavit. Vždyť i on sám se bude alespoň nějakou dobu prezentovat jako humánnější alternativa stalinistického režimu.

• • •

Jsou Sklené Teplice skutečně tečkou za jeho politickou kariérou? Toho smutného podzimu Babrak Karmal sám o sobě často pochyboval. V duchu se tázal, zda se měl vůbec pouštět do divokého dobrodružství v úloze levicového politika v jedné z nejzaostalejších zemí světa, kterou po staletí rozdíraly nesmiřitelné etnické, náboženské a sociální rozpory. Měl takový bouřlivý, překotný život vůbec zapotřebí? Mohl se přece těšit dostatku a užívat si života, jaký mu mohl závidět kterýkoli jeho vrstevník nejenom v Afghánistánu.

Jako dokola promítaný film mu před očima znovu a znovu probíhaly události posledních dvou let, ale i  vzpomínky na  mládí. Narodil se


23

6. ledna 1929 do bohaté kábulské rodiny generála královské armády. Otec Muhammad Hášim pocházel z Kašmíru, ale své indické kořeny skrýval a hovořil o sobě jako o Paštunovi. Být příslušníkem většinového etnika bylo tehdy v Afghánistánu stejně jako dnes výhodou. Otec dosáhl uznání u krále, přátelil se také s princem Mohammadem Daúdem, pozdějším premiérem a  také prezidentem. Jednu dobu otec sloužil dokonce jako guvernér provincie Paktija.

Babrak Karmal i jeho mladší bratr Barialay také o sobě tvrdili, že jsou Paštuny, i když na rozdíl od otce nehovořili paštunsky ale afghánským dialektem perštiny dárí. Oběma se dostalo tehdy nejlepšího možného vzdělání. V Kábulu chodili na německou střední školu Nedžat, která proslula svým protibritským duchem. Jeden z jejích studentů kdysi zavraždil probritského emíra Nádira. Babrak si užíval života plnými doušky, ničeho se neodříkal. Pustil se ale také do politiky. Zúčastňoval se vášnivých studentských diskusí o budoucnosti země, stal se aktivistou za demokratická práva, vrchovatě si užíval role opozičníka proti režimu. Organizoval politická shromáždění, s chutí a s dobrým ohlasem na nich vystupoval, pomalu se stával mezi radikálními studenty známou postavou. Několikrát byl zatčen, vyšetřován, bit, držel hladovku. Co chtěl? Chtěl pravý opak toho, co reprezentoval otec. Civilizovanou demokratickou vládu, likvidaci etnického útisku, pozemkovou reformu, která by vyvedla zemi z ostudné chudoby.

Otec spjatý s panovnickou rodinou mnohými pouty se za jeho počínání styděl a marně mu je zakazoval. Cpát se do politiky! A to ještě jako nějaký komunista... Právě tehdy, někdy počátkem padesátých let, se Karmal letmo setkal s Núrem Mohammadem Tarákím. Ten byl tehdy již poměrně známým opozičním publicistou a autorem sociálních povídek. Rád si nechával říkat afghánský Maxim Gorkij. Zatím se jejich cesty jenom křížily, o vyhrocené konkurenci se ještě nedalo mluvit. Každý z nich patřil k jinému světu: Karmal byl doma ve studentském prostředí, o dvanáct let starší Tarákí patřil k  formující se kábulské inteligenci. Na  obě tyto skupiny měl silný vliv Sovětský svaz.

Když koncem roku 1952 v rámci pro Afghánistán typického průběžného střídání liberálních období s tvrdým politickým útlakem vystoupil královský režim proti opozičním činitelům, Karmal byl zatčen a odsouzen


24

na pět let do vězení. Z první ruky tak záhy zakusil, jak chutná tvrdá ruka represe. Na rozdíl od něj se Tarákímu dostalo podstatně vlídnějšího zacházení: řízením osudu byl na nějakou dobu „uklizen“ jako kulturní atašé na afghánskou ambasádu do Washingtonu. Když pak v jednom z amerických listů zveřejnil článek, v němž kritizoval politickou zaostalost své země, odvolali ho ze Spojených států domů.

Let strávených v kriminále Karmal nelitoval. Vězeňská cela, kam ho umístili, i zacházení strážců s ním, byly v porovnání s podmínkami běžných odsouzenců docela nadstandardní. To ještě Babrakův otec dokázal zařídit. Vedení věznice jako by tušilo, že tento mladý opozičník bude jednou rozhodovat o milionech lidí. Ve vězení se Karmal sblížil s o čtyři roky starším Mir Akbarem Chajbarem, armádním důstojníkem, kterého režim odsoudil na šest let za propagaci marxismu v armádě. Diskuse s Chajbarem, který vlastně Karmala přivedl k marxismu, předznamenaly vytvoření levicové organizace o deset let později.

V době vnitropolitického uvolnění (1956) Karmala z vězení propustil spolu s Chajbarem a s většinou politických vězňů první ministr (premiér) Muhammad Daúd, kterého do funkce před třemi lety povolal jeho bratranec král Záhir. Chajbar musel ještě příštích deset let strávit ve vyhnanství v provincii Paktíja. Karmal si odsloužil dva roky v armádě a dokončil studia práv a politických věd na Kábulské univerzitě. Jako opoziční činitel se příliš neangažoval. Pozorně ale sledoval vření na univerzitě, která se v příštích letech stala centrem politického života v zemi.

Ideově, často ale spíše v podobě studentských pranic se zde střetávaly různé marxistické, prosovětské a maoistické proudy. Stále více dávaly o sobě vědět také islamistické skupiny. Ty se formovaly a radikalizovaly pod vlivem absolventů káhirské univerzity Al -Azhar, z nichž někteří se časem stali profesory teologické fakulty na univerzitě. Profesoři Burhánuddín Rabbání a Rasúl Sajjáf zprostředkovávali svým posluchačům vizi islámského státu vycházejícího z islámského práva – šaríi, jak ji propagovali stoupenci Muslimského bratrstva v Egyptě. Rabbání zde založil (1968) první afghánskou islamistickou stranu Jamiat -e Islami. Ta se stala líhní fundamentalistických aktivistů. Za prvořadý cíl si vytyčili porazit levici na univerzitě.

Někteří z nich časem získají věhlas přesahující hranice Afghánistánu. Vedle Ahmada Šáha Masúda to platí o Gulbuddínu Hekmatjárovi. Tento


25

muž, jakési afghánské zosobnění Mefistofela, se bude v různých etapách afghánského příběhu objevovat znovu a znovu, aby zase po chvíli zmizel v obláčku kouře.

12

Jako výřečný student inženýrské fakulty vešel tehdy

ve známost tím, že podněcoval své stoupence, aby stříkali kyselinu na nezahalené ženy.

13

Posléze za podpory pákistánských tajných služeb založil

vlastní stranu Hizb -e Islami. Ještě jako student byl uvězněn za  zabití studenta maoisty.

14

Když ho z vězení propustili, odešel Hekmatjár do Pá

kistánu. V té době Karmal ani zdaleka netušil, že za nějakých patnáct let se Hekmatjár jako dlouholetý favorit pákistánských služeb a hlavní příjemce podpory americké CIA stane jedním z jeho hlavních protivníků. A nakonec po řádce dalších let dokonce afghánským premiérem.

Počátkem šedesátých let se vystudovaný právník Karmal začal věnovat politice profesionálně. Usadil se v Mikrorajonu, sídlišti panelových domů na okraji Kábulu, které pro afghánské úředníky a důstojníky a také pro své experty a jejich rodiny postavily sovětské firmy. Karmal měl mezi sovětskými experty a pracovníky různých organizací a také ambasády řadu přátel. Na tyto roky si uchoval nejlepší vzpomínky. Své afghánské známé vodil sem do Mikrorajonu k sovětskému lékaři, který je bezplatně léčil. Hodně času strávil diskusemi o politice. Jeho sovětští známí, hlavně ti kovanější z ambasády, často Karmalovi a jeho známým zdůrazňovali, že ovlivnit vývoj Afghánistánu směrem k socialismu nepůjde bez vytvoření strany, která by sjednocovala všechny levicové skupiny.

Mezitím starý dobrý král Záhir Šáh, který se těšil respektu prakticky všech Afghánců, odvolal z funkce premiéra svého bratrance Muhammada Daúda, protože se obával narůstání jeho moci. Dal také souhlas k sepsání první afghánské ústavy. Ta měla připravit vládu a Afghánce na postupný 12

FITZGERALD, Paul  – GOULD, Elizabeth, In Afghanistan: Embracing

Gulbuddin Hekmatyar Is No Method at All, Huffingtonpost, 25.  5.  2011, dostupné z: <http://www.huffingtonpost.com/elizabeth -gould/in -afghanistan- -embracing_b_435239.html> [cit. 20. 2. 2018]. 13

GIBBS, David N., Forgotten Coverage of Afghan „Freedom Fighters“, Global

History, January/February 2002, dostupné z: < https://fair.org/extra/forgotten- -coverage -of -afghan -freedom -fighters/> [cit. 20. 2. 2018]. 14

FITZGERALD, P. – GOULD, E., c. d.


26

přechod od  autoritativního režimu směrem k  sociální a  hospodářské modernizaci a k demokracii. Ústavu sepsal výbor vzdělaných Afghánců, kteří studovali v  zahraničí a  kteří měli přehled o  různých rozvojových modelech. Návrh ústavy v roce 1964 odsouhlasila takzvaná loya džirga, velká rada kmenových vůdců reprezentující všechny afghánské kmeny. Následující rok se měly uskutečnit první volby do prvního parlamentu Afghánistánu. Této legální možnosti prosadit se na  politické scéně se chopily všechny opoziční síly.

Karmal vzpomínal na první den roku 1965, kdy se v Tarákího bytě, ležícím v jedné z lepších čtvrtí Kábulu, potají sešly téměř tři desítky zakládajících členů strany, která měla sjednocovat levici. Většinou se jednalo o studenty a příslušníky inteligence. Mezi přítomnými nebyl žádný voják nebo dělník. Chtěli vytvořit silnou marxisticky orientovanou stranu a  jejím prostřednictvím sjednotit lid v  boji proti reakci a  despotismu. Hovořili o nutnosti překonat zaostalost a nespravedlivý systém rozdělení bohatství a půdy udržovaný tradičními kmenovými a náboženskými zvyky. Chtěli modernizovat Afghánistán nekapitalistickou cestou. Svůj ideál viděli v sousedním Sovětském svazu, konkrétně v zemích sovětské Střední Asie, kde žili příslušníci stejných národů, které se jako menšiny nacházely i v Afghánistánu, ale v podstatně lepších podmínkách. Karmal i Tarákí počítali se silnou úlohou státu. Jak konkrétně těchto přeměn dosáhnout, jakým tempem a taktikou, to se jim tehdy nezdálo být až tak důležité.

Předsedou strany, která přijala název Lidově demokratická strana (LDSA), zvolili tehdy již šedovlasého Tarákího. V afghánské společnosti šediny budí úctu. Karmal, který už vyrostl ze studentských střevíců – táhlo mu tehdy na šestatřicet – zase shromážděným imponoval léty strávenými ve vězení, a tak byl zvolen jako místopředseda strany Tarákího zástupcem.

Když se pak koncem roku uskutečnily volby, Karmal a ještě další tři jeho příznivci usedli do  parlametních lavic. Snad tomu napomohl dostatek finančních prostředků Karmala. Tarákí se do  parlamentu tehdy nedostal, chybělo mu jen pár desítek hlasů. Vztahům mezi ním a Karmalem to přirozeně nijak neprospělo.

Karmal na dobu, kdy působil v parlamentu (celkem dvě volební období 1965–1973), vždy rád vzpomínal a byl na ni patřičně hrdý. Uměl řečnit jako nikdo jiný. Na jednom z prvních zasedání parlamentu, když


27

hovořil o osudu afghánských pastevců a bezzemků, se dojetím rozplakaly tribuny i on sám. Poprvé se tehdy cítil jako skutečný tribun, jako budoucí vůdce afghánského lidu.

Rozpory mezi ním a  Tarákím ale nijak nepolevovaly. Každý z  nich patřil tak trochu k  jinému světu. Rozcházeli se předevších v  taktice, ve  volbě prostředků jak modernizace Afghánistánu dosáhnout. Tarákí o  Karmalovi za  zády hovořil jako o  parlamentním politikovi, zatímco on měl reprezentovat revoluční změnu. Karmal zase kritizoval Tarákího a jeho stoupence za uspěchanost při prosazování komunistických myšlenek. Měl je za revoluční snílky, kteří afghánské politice příliš nerozumějí.

Tarákího skupina se v roce 1966 rozhodla vydávat vlastní periodikum. Svůj list nazvala Chalk, v překladu Lid. V průběhu měsíce ale stačila vydat snad jen pět či šest čísel, než vláda publikaci Chalku zastavila. Pro Tarákího a jeho stoupence se nicméně natrvalo ujal název chalkisté.

Karmal a jeho lidé vzápětí začali vydávat také svůj časopis. Nazvali ho Parčam (Prapor) a  mluvili o  sobě jako o parčamistech. Po  dvou létech společné existence v jedné straně se chalkisté s parčamisty rozešli. Od té doby zase načas působili samostatně a  velmi často přímo jedna frakce proti druhé.

• • •

Ponořen do samoty slovenských lázní se Karmal nesčetněkrát v průběhu posledních dvou let zamýšlel nad příčinami, které vedly k vyhrocení jeho vztahů s Tarákím a chalkisty. Zpytoval svědomí, zda sám vždy dělal všechno odpovědně a v zájmu jednoty strany tak, aby mohla reálně ovlivnit vývoj v zemi ve prospěch většiny Afghánců. Jasně si uvědomoval, že jeho vztahy s Tarákím, fakticky nepřetržitou rivalitu, nejvíce poznamenávaly ambice, kdo z nich stranu povede. Svou roli ale také sehrál faktor kmenové a národnostní příslušnosti. Tarákí a chalkisté byli bez výjimky Paštuni, přičemž vyhranění nacionalisté. Karmal a  většina parčamistů pocházela z menších paštunských kmenů, ale přimykali se k nim i příslušnící dalších národností.

Co ale Karmala a chalkisty nejvíce rozdělovalo, skutečný kořen většiny rozporů, byl vztah k Muhammadu Daúdovi a v širším smyslu i k celé


28

královské rodině. Karmal a parčamisté doporučovali postupovat společně s bývalým premiérem, který se momentálně nacházel v opozici. Tarákí naopak prosazoval radikální změnu. Tvrdil, že aby ji mohli uskutečnit, je třeba celý současný establishment ignorovat, jednat bez ohledu na něj. O parčamu se občas posměšně zmiňoval jako o „královské komunistické straně“.

Karmal si prince Muhammada Daúda velmi považoval od padesátých let, když král Záhir jmenoval svého bratrance Muhammada Daúda do dříve neexistující hodnosti prvního ministra, fakticky premiéra (v  úřadu 1953–1963). Karmal sympatizoval s Daúdovým odhodláním modernizovat zemi, kde i nominální vládcové – emíři či králové – byli často spíše dočasnými a ze zahraničí manipulovanými figurkami zastřešujícími konfederaci rozhádaných afghánských kmenů. Uvědomoval si tíhu poslání, které na sebe Daúd bral, když se pokoušel otupit nerovnosti a represivní charakter afghánského kmenového feudalismu. Snad mu i záviděl odvahu a vizi, s jakou chtěl odstranit zaostalost, korupci a prosadit pozemkovou reformu. Za mnoho let si Karmal možná přizná, že se Muhammad Daúd ve  svých snahách o  modernizaci dostal dále než všichni předchozí ale i budoucí afghánští reformátoři.

Karmal si jako dnes pamatoval ten den v roce 1956, kdy Daúd zbavil ženy povinnosti nosit závoj. Když se krátce na  to objevil na  veřejnosti po boku jedné ze svých příbuzných, která demonstrativně odhalila tvář, znamenalo to doslova milník afghánských sociálních dějin. Daúd také zavedl povinnou vojenskou službu a vytvořil armádu jako autonomní mocenskou sílu, potencionální oporu města proti venkovu. Navenek přitom stále jednal ve jménu krále. S pomocí státních prostředků, státního plánu a se zahraniční pomocí se mu dařilo rozvíjet hospodářství. Systematicky se také sbližoval se Sovětským svazem. Ovšem vždy v zájmu Afghánistánu a tak, aby mohl prosazovat své vlastní rozvojové cíle doma a manévrovat ve vztazích s východním sousedem Pákistánem. V ohledu afghánských nároků na zbytek Paštúnistánu ležícího za Durandovou linií (ještě o ní bude řeč) si Daúd vedl jako typický afghánský Paštun značně ofenzívně.

Muhammad Daúd se stal zosobněním odhodlání a ambic. Král Záhir Šáh ho zřejmě v obavách o vlastní osud z funkce prvního ministra roku 1963 odvolal. S čím odstraněný premiér neměl čas či sílu pohnout, byla


29

pozemková reforma. Pro silný odpor tradičních konzervativních vrstev nemohl takovou zásadní změnu prosadit sám. Musel hledat spojence. Logicky se bude nabízet jen levicová část formujícího se politického spektra...

Od doby vynuceného odchodu premiéra Daúda uplynulo přesně deset let. Pak přišla noc z 16. na 17. července 1973, moment, k němuž se bude nejen Babrak Karmal častokrát vracet. Pokud by tato noc proběhla jinak, mohl se život v Afghánistánu ubírat méně dramatickým směrem.

Muhammad Daúd, sám původně generál se stále silnou pozicí v armádních kruzích, provedl oné noci vojenský převrat proti králi. Záhir Šáh, který téměř čtyři desetiletí rozvážně zastřešoval konfederaci kmenů představující afghánský stát, se právě nacházel na státní návštěvě v Itálii. Převrat proběhl jako po  drátkách a  bez jediné kapky krve. Vyznamenali se především důstojníci – tajní členové Babrakova parčamu nebo s  parčamem těsně spolupracující. Parčam stejně jako chalk se v  těch letech snažil získat stoupence v  armádních kruzích. Mezi tajné stoupence parčamu patřil například ministr vnitra Nehmetullal Pazhwole, kterému král uložil předcházet všem pokusům o převzetí moci. Blízko k parčamu měl i jeden z hlavních organizátorů převratu major Abdul Kadyr, vůdce tajné armádní komunistické organizace (SFKA) nezávislé na parčamu či chalku.

Králi Záhirovi Šáhovi nezbylo než abdikovat a zůstat v emigraci kdesi v Itálii. Vítězný Muhammad Daúd jednal rázně: vyhlásil Afghánistán republikou a stal se prezidentem. Zrušil ústavu, pozastavil činnost parlamentu a  zakázal politickou činnost v  zemi. Ale Karmalův parčam prozatím toleroval. Ten si směl dokonce otevřít kancelář. Polovinu členů první republikánské vlády včetně vicepremiéra ostatně tvořily osobnosti blízké parčamu. Chalk, i když převrat dodatečně podpořil a přislíbil vládě podporu, Daúd do vlády nepřibral.

Líbánky Muhammada Daúda s levicí ale netrvaly dlouho. Už následující rok většinu ministrů, stoupenců parčamu, odvolal nebo je převedl na nevýznamné pozice. Velitele letectva majora Abdula Kadyra, který si dovolil kritizovat pomalý postup sociálních změn, degradoval na  šéfa vojenských jatek v Kábulu. Daúd chtěl plnou svobodu jednání, nepřál si být kýmkoli omezován. Ve svých rukách se chystal soustředit veškerou moc. Karmal znechuceně registroval, že místo parčamu a levice obecně


30

se prezident stále více opírá o konzervativní blok statkářů a podnikatelů. Koncem roku 1974 prezident i Karmalovi přikázal, že se musí zdržovat v domácím vězení.

Hlavní nebezpečí pro Daúda přitom nepředstavovala levice, ale islamisté. Ti se v roce 1974 skutečně pokusili o vojenský převrat. Daúd se o chystaném převratu dozvěděl a vůdce spiklenců s výjimkou těch, kterým se podařilo uprchnout do Pákistánu,

15

uvěznil. Dva z těchto vůdců – „me

fistofela“ Hekmatjára a hlavu „Jamiat -e Islami“ Rabbáního pákistánská tajná služba Inter -Services Intelligence (ISI) propašovala z Kábulu do pákistánského Péšávaru.

Daúdův odklon od bývalých spojenců Karmal těžce nesl. Především jej ale znepokojovalo, že mnozí parčamisté, zejména ti z armádních kruhů, začali přecházet ke konkurenci, k chalkistům. Byli znechuceni dosavadní orientací parčamu na podporu vládě. Karmal pochopil, že je třeba změnit taktiku i spojence.

Ve vztazích k okolnímu světu pokračoval prezident Daúd ve vyvážené politice mezi Východem a Západem. Říkalo se o něm, že je nejšťastnější, když si může ruským zapalovačem zapálit svoji americkou cigaretu. Vedle sovětské hospodářské pomoci potřeboval Moskvu také proto, aby mohl čelit tlaku ze strany Pákistánu i Íránu. Íránský šáh tehdy naléhal na Afghánistán, aby se připojil k regionálnímu bezpečnostnímu a hospodářskému paktu za účasti států Perského zálivu.

Daúd v  té době otevřeně vyhlašoval nároky na  paštunské kmeny usídlené v  Pákistánu podél hranice (Durandovy linie). V  reakci na  to přistoupil pákistánský premiér Zulfiqar Ali Bhutto k nevyhlášené válce proti Afghánistánu. Prostřednictvím vojenské tajné služby ISI a s tichou podporou Británie a  Spojených států

16

začal od  roku 1975 poskytovat

výcvik afghánským islamistickým skupinám Džaláludína Haqqaního a  Gulbuddína Hekmatjára a  poskytovat pomoc i  dalším opozičním 15

RUBIN, Michael, Who Is Responsible for the Taliban?, Middle East Review of

International Affairs, March 2002. 16

KLEVEMAN, Lutz, The New Great Game: Blood And Oil In Central Asia, New

York 2004, s. 239.


31

frakcím. V příhraničních oblastech vznikly výcvikové tábory afghánské opozice s cílem šířit v sousední zemi neklid.

17

Nepokoje proti Daúdově vládě nabíraly na intenzitě. Z údolí Pandžšír se začaly šířit do dalších afghánských provincií. Aby oslabil podporu opozici a tlak na svou vládu, začal Daúd posilovat vztahy s konzervativními režimy a  se Západem. Vydal se na  státní návštěvu do  Saúdské Arábie. Saúdský král mu na památku věnoval malý zlatý korán. Daúd pak tento dárek stále nosil v náprsní kapse. Na závěr Daúdovy cesty do Teheránu mu zase íránský šáh přislíbil dvě miliardy dolarů na stavbu železnice, která měla propojit Kábul s Perským zálivem. Podmínkou bylo, že se afghánský prezident zbaví levicových sil. Aktivizovaly se také afghánsko -americké vztahy. Ministr zahraničí Henry Kissinger zavítal do Kábulu v roce 1974. A znovu pak v roce 1976.

Domácí odpor proti autoritářskému Daúdovi ale nepolevoval. Situaci vyostřilo sucho a neúroda. Levicové i islámské konzervativní síly s obavou sledovaly přípravu nové ústavy, která počítala s legálním působením pouze jedné politické strany, té, která bude bezvýhradně podporovat Daúda. Prezident zároveň vyzval vůdce chalku ale i Karmala, aby své organizace rozpustili, a přitvrdil při očistě armády od levicových elementů. Do vedení policie a vnitra povolal vyhraněné antikomunisty v čele s Abdulem Núristáním.

I  v  očích Karmala se Muhammad Daúd postupně proměnil z  uznávaného reformátora na  obávaného nepřítele, s  jehož vládou je načase skoncovat, jak tvrdili chalkisté. Za dané situace podepsal Karmal s vůdci chalku na tajném zasedání ústředních výborů obou frakcí v Džalálábádu Deklaraci o jednotě LDSA (červen 1977). Podle dosažené dohody se Tarákí stal generálním tajemníkem strany a on, Karmal, zase prvním tajemníkem.

V relativním poklidu slovenských lázní si Karmal vybavoval každou minutu oné bouřlivé sjednocující konference strany v  Džalálábádu. Vášnivé debaty se točily kolem složení společného ústředního výboru a volby politického byra (LDSA). Nejen on sám, ale všichni parčamisté a i řada chalkistických delegátů vystupovali proti zvolení Amína za člena 17

BOWERSOX, Gary W., The Gem Hunter: True Adventures of an American in

Afghanistan, Honolulu 2004, s. 100–101.


32

politbyra. Nedůvěřovali mu. Podezírali ho, že když koncem padesátých let studoval na Univerzitě ve Wisconsinu ve Spojených státech, byl jako studentský vůdce kontaktován či dokonce zaverbován americkou CIA.

18

Amín na  konferenci přiznal, že k  nějakému kontaktu s  agentem CIA zřejmě došlo, že snad od něj převzal i nějakou částku. Tvrdil ale, že CIA tehdy vodil za nos, že mu šlo jen o to vyžít. Mezi zahraničními studenty CIA čile pracovala a vědělo se, že ve své době zaverbovala například Afghánce Ziu H. Noorzie, který se později stal ministrem financí.

19

Karmal si uvědomoval, že tehdy v  Džalálábádu vykopal s  Amínem válečnou sekeru. Pocitu, že je Amín americkým krtkem, který dlouhou dobu spí a pak odkudsi zespoda soustavně škodí, se nikdy nezbavil. Verzi o Amínově spolupráci s CIA bude později využívat.

20

K  zadostiučinění sovětských a  dalších přátel, indických a  iráckých komunistů a také pákistánské strany Avami, kteří na obnovení jednoty afghánské levice tlačili, LDSA tedy jednotu obnovila. Byla to ale pouze formální jednota. V zákulisí prokračovalo soupeření mezi chalkisty a parčamisty. Jednalo se především o to, která z obou frakcí získá více nových členů, pokud možno příslušníků armády.

Ve  vedení strany nebyl jednotný názor na  to, jakou cestou by mělo proběhnout odstranění Daúdovy vlády. Karma



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.