načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Praha na hřbitově metropolí -- Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích - Miroslav Belica

Praha na hřbitově metropolí -- Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích

Elektronická kniha: Praha na hřbitově metropolí
Autor: Miroslav Belica
Podnázev: Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích

- Afghánistánu se po sérii neúspěšných britských tažení v minulém a předminulém století přezdívá hřbitov metropolí. Účastí na kontroverzních velmocenských operacích dobových ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 318
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7129-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Afghánistánu se po sérii neúspěšných britských tažení v minulém a předminulém století přezdívá hřbitov metropolí. Účastí na kontroverzních velmocenských operacích dobových spojenců se zde v posledních čtyřech dekádách angažuje také Praha. V první den sovětské okupace Afghánistánu roku 1979 byl z československého exilu do prezidentského paláce v Kábulu Moskvou dosazen komunistický předák Babrak Karmal. Po sovětském stažení a ovládnutí země militantními islámskými skupinami, které se ve své době těšily podpoře Washingtonu, okupovaly po 11. září hřbitov metropolí zase Spojené státy spolu s Velkou Británií. Do čela Afghánistánu dosadily amerického občana Hamída Karzajího. To, co začalo jako válka proti Al-Káidě, se ale rychle změnilo v permanentní válku proti pastevcům a vesničanům, kteří nechápou důvod přítomnosti cizích vojsk v jejich zemi a odmítají se s tím smířit. Praha vysílá naše vojáky do Afghánistánu od roku 2002 a celkově se jich zde v několika turnusech vystřídalo sedm tisíc. Praktický efekt celé této „křížové výpravy“, jak ji předvídavě hned týden po 11. září nazval americký prezident Bush, zůstává přinejmenším sporný. Svět dnes není bezpečnější a ani Afghánistán se stabilizovanou a prosperující zemí nestal.

(čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Belica - další tituly autora:
 (e-book)
Co nezavály písky Mezopotámie -- Lekce z manipulace a servility (Češi a Irák 1990–2010) Co nezavály písky Mezopotámie
Naši lidé v Kaddáfího Libyi - Nejen o zbraních, semtexu a Lockerbie Naši lidé v Kaddáfího Libyi
Praha na hřbitově metropolí - Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích Praha na hřbitově metropolí
 (e-book)
Naši lidé v Kaddáfího Libyi (2.vydání) -- Nejen o zbraních, semtexu a Lockerbie Naši lidé v Kaddáfího Libyi (2.vydání)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Naši lidé

v Kaddáfího Libyi


Juraj Dolán: Neolitická Libye


Naši lidé

v Kaddáfího

Libyi

Miroslav Belica

Nejen o zbraních, semtexu

a Lockerbie

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA


Copyright © Miroslav Belica, 2014, 2018

Photos © ČTK, Ján Erenyi, Jiří Heger, Petr Lanzendorfer,

Jarmila Netočná a archiv autora, 2014, 2018

Cover © Karel Kárász, 2014, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2014, 2018

ISBN 978-80-7557-132-8 (print)

ISBN 978-80-7557-560-9 (ePub)

ISBN 978-80-7557-561-6 (Mobi)

ISBN 978-80-7557-562-3 (pdf )


OBSAH

Předmluva k druhému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 Místo úvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

S hrdinou od Tobruku o světě bez pozlátka . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

PRVNÍ ČÁST

Diagnóza: nezávislost bez kompromisů (1945–1987) . . . . . . . 21 Než padlo neochotně zrozené království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

S Židy a ... s Araby za národní nezávislost

– Československo na Blízkém východě 1945–1969 . . . . . . . . . . 26

Další pamětníci vzpomínají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Na cestě k Džamáhíríji (1969–1979) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

Mladík z pouště svrhává monarchii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

Operace Jeruzalém – Al-Fátih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Cizí síly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

Zbraně a altruismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Ropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

Odpor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

Na cestě k lidovládě, k první džamáhíríji v historii lidstva . . . . . 49 Československý speciál jako páteř spolupráce s Libyí . . . . . . . . . . . . 56

Egyptský faktor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

„Akce československé vojenské a technické pomoci Libyi“ . . . . . 60

„Naše“ letecká škola v Tripolisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64


APRO a TAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Lubomír Štrougal: Československo jako zbrojní velmoc . . . . . . . 71 Civilní experti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

Krokodýli, žirafy a buvoli na libyjské Sahaře . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Hrátky s tajnými službami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Edwin Wilson a americký semtex – muž se železnou maskou . . 92

Tersián – vloupání na libyjské ambasádě v Praze . . . . . . . . . . . . . 99 Nádor, který je třeba vyříznout (1980–1986) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .102

Komedie 20th Century . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .102

Smrt britské policistky (březen 1984) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .109

Operace Trojan (1984–1986) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112

Diskotéka La Belle (duben 1986) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .115

Absolutní úspěch s drobným kazem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .118

Libyjská „blbá nálada“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .122

DRUHÁ ČÁST

Přímo v Džamáhíríji – naši lidé, semtex, Lockerbie...

(1987–1991) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 Rozehra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .128

První doušky džamáhíríjského aromatu (únor 1987) . . . . . . . .128

Semtex na scéně (listopad 1987) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .136

Mezi dvěma mlýnskými kameny (podzim 1988) . . . . . . . . . . . .139

Co je vlastně semtex... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .142 Katastrofa nad Lockerbie (prosinec 1988) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .144

Konstruktivní Praha (zima 1988–1989) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .145

Zpomalit, nespěchat... Zaseknutí (březen–prosinec 1989) . . . .149

Sestřelení íránského airbusu (červenec 1988) . . . . . . . . . . . . . . .153 Po listopadovém převratu

(přelom roku 1989–1990) . . . . . . . . . . . . .158


V Tripolisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .158

Havel v Londýně: 33 tisíc semtexem

zlikvidovaných letadel každý rok (březen 1990) . . . . . . . . . . .164

Nechtěná součást jednoho z dramat

Václava Havla (březen 1990) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .169 Odcházení (léto 1990–podzim 1991) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .175

Přenesení viny na Libyi (léto–podzim 1990) . . . . . . . . . . . . . . . .175

Havlův emisar – pokus o restart (leden 1991) . . . . . . . . . . . . . . .178

Zurčení Smetanovy Vltavy a křiky ředitelky na kraji pouště

(srpen 1991) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .185

Můj odjezd z Libye se přiblížil (listopad 1991) . . . . . . . . . . . . . .190

Kolegové arabisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .190

TŘETÍ ČÁST

„Civilizovaná terapie“ (1992–2014) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199 Řízená likvidace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .200

Washingtonský verdikt a kýžené embargo

(listopad 1991–březen 1992) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .200

Jak protilibyjské embargo téměř potopilo

naši Tatru (přelom let 1991–1992) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205

Jak libyjské pohledávky prostřednictvímViktora Koženého

zlikvidovaly Československou námořní plavbu . . . . . . . . . . . .208 Odsouzení Miqrahího – civilizovaná nespravedlnost

(červen 2000–leden 2001) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215 Doznání a návrat ztraceného syna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .225

Vynucené doznání = odvolání sankcí (srpen, září 2003) . . . . . .225

Návrat ztraceného syna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .229

Také Libye a Česká republika... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .231

Pokračování likvidace – ležák L-159 Alca . . . . . . . . . . . . . . . . . .234


Tamara a Věra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .244

Blízko mocným . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .247

Noví přátelé vyřeší vše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .247

Českého premianta na Blízkém východě nechtějí . . . . . . . . . . .254

Klaus v Libyi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .258

Kaddáfí v New Yorku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .260

Vítězství pravdy a lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .263

Facka jako předehra k povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .263

Libyjské „Dny hněvu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .269

R2P – povinnost chránit ozbrojené povstalce . . . . . . . . . . . . . . .275

Vyzývatel diktátorů v Benghází . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .280

„Světodějná událost“ po česku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .285

Smrt legend . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .290

Poslední kapitola – Nostalgie po vládě pevné ruky . . . . . . . . . . . . . . .293 Seznam pojmů a zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .312 Soupis vybrané literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .315


9

PŘEDMLUVA

K DRUHÉMU VYDÁNÍ

Velmi mě potěšil čtenářský zájem o Naše lidi v Kaddáfího Libyi, stejně jako pozornost odborníků z oblasti literatury faktů, kteří knize udělili Čestné uznání Ceny Petra Jilemnického za rok 2015 . Rád jsem proto akceptoval nabídku vydavatelství Epocha přistoupit vzhledem k trvalé aktuálnosti našeho společného titulu ke druhému vydání .

Rozmýšlel jsem, zda připravované vydání přepracovat . Naše lidi jsem psal hned vzápětí po dramatických událostech, kdy zdaleka ne všechny aspekty a  souvislosti byly ve  své době známy a  ověřeny . Posléze jsem došel k názoru, že stávající kapitoly není třeba ani ve světle dalšího vývoje z hlediska fakticity nikterak upravovat . Fakta zůstala fakty, a proto všechny kapitoly prvního vydání zůstávají beze změny . Pouze původní závěr jsem přepracoval na samostatnou kapitolu, v níž jsem se pokusil shrnout nejaktuálnější vývoj .

Touto aktualizací ovšem předkládané vydání poněkud přesahuje původní koncept . Poslední kapitola nevypráví o Kaddáfího Libyi, ale o Libyi bez muže, který tuto kdysi nejvíce zaostalou zemi změnil k nepoznání a který ji dokázal udržet pohromadě . A nevypráví téměř nic ani o našich lidech v „nové“ Libyi, protože žádní Češi už v této zhroucené zemi nejsou . Poslední z našich lidí, který se tam nacházel, našel smrt z rukou Islámského státu .

Autor, listopad 2017



11

MÍSTO ÚVODU

Naše vyprávění o Češích a Slovácích v Kaddáfího Libyi tvoří z valné části vzpomínky lidí, kteří byli s touto osobitou zemí tak či onak v blízkém kontaktu a jejichž svědectví by možná jinak upadlo v zapomenutí . Necháme vyprávět bývalého premiéra, prodejce našich zbraní, veterány, odborníky na leteckou techniku a výbušniny, obchodníky... A také „obyčejné“ Čechoslováky, experty, kterých ve své době prošlo Libyí i s rodinnými příslušníky přes čtyřicet, pětačtyřicet tisíc . Většina z nich určitě vzpomíná na tuto zemi v dobrém . Jim je tato kniha také věnována .

Sám autor prožil v Libyi téměř pět let . Shodou okolností v přelomové době, kdy naše vztahy s touto zemí procházely dramatickou změnou . Po listopadovém převratu vedl půldruhého roku v Tripolisu zastupitelský úřad Československa . Protože ani jeho paměť není věčná, rozhodl se i s pomocí archivních materiálů, odborné literatury a tisku evokovat hlavní kauzy oné doby .

Knihu otvíráme příběhem československých vojáků v britských uniformách na  Blízkém východě . Příběhem, který se vlastně protáhl až do dnešních dnů . Průvodcem nám bude jeden z posledních žijících českých veteránů bitvy o Tobruk Pavel Vranský .

Jeho vzpomínky a  postřehy tak trochu symbolicky vymezují období mezi vznikem a vzestupem novodobé Libye i mezi pádem této země do  současného chaosu . A  řekněme otevřeně, že časově vymezují také dobu, kdy naše země na Blízkém východě něco znamenala, než se zde povědomí o nás ztratilo v šedi bezvýznamnosti . S hrdinou od Tobruku o světě bez pozlátka S plukovníkem Pavlem Vranským jsem se setkal na jaře roku 2013 . V horoměřickém domku nyní už čtyřiadevadesátiletého plukovníka v záloze jsme hovořili nejenom o jeho zážitcích z Libye . Řeč přišla z jeho popudu


12

také na současná témata . Na situaci veteránů, na politiku obecně... Plukovník Vranský udivoval svojí vitalitou a činorodostí, orientací v současných českých i světových reáliích a výbornou pamětí . Prakticky denně Pavel Vranský absolvuje nějaké setkání s mládeží, jednání s kolegy veterány atd .

Do povědomí široké české veřejnosti vstoupil Pavel Vranský nedávno osobitým způsobem . V televizním duelu kandidátů na prezidenta, finalistů Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga, tvrdě zpochybnil integritu toho, který podle názorů odbojářských a veteránských organizací oslabuje české pozice ve vztahu k poválečnému uspořádání . „Mohl byste mi vysvětlit,“ zeptal se vojensky přímo Pavel Vranský prezidentského kandidáta Schwarzenberga v souvislosti s nedávno ostře sledovanou kauzou, „proč jste považován za čestného člověka, když jste tehdy prohlásil, že z vlády buď odejde Čunek, anebo vy? A ve vládě s ním jste zůstal...“ Při odchodu z natáčení odmítl český ministr zahraničí podat československému veteránovi ruku .

Po životě plném těžkých zkoušek a zvratů má plukovník Vranský stejně jako každý z jeho kolegů veteránů nárok nazývat věci svými jmény . Každý z nich prožil malé či větší osobní drama . Už samo jejich putování z rozbitého Československa do tehdejší britské Palestiny, kde se pod velením plukovníka Karla Klapálka formoval budoucí 11 . pěší prapor – Východní, vypovídá o dilematech oné doby . Dodejme kruté doby . Docházelo k tragédiím, které se dnes příliš nevzpomínají .

Například čtrnáct členů z dobrovolnické skupiny Čechoslováků, kterou vedl Emil Grégr, otec budoucího sociálnědemokratického ministra průmyslu a obchodu, utonulo 25 . listopadu 1940 spolu s dalšími dvěma sty šedesáti židovskými uprchlíky v přístavu v Haifa . Za tragédií stál Monye Mardor, agent podzemní židovské polovojenské organizace Hagana, který na palubu francouzské lodi Patria s uprchlíky umístil nálož . Akce měla mít demonstrativní charakter . Měla zabránit odplutí Patrie s osmnácti sty židovskými utečenci . Britský vysoký komisař pro Palestinu totiž nesouhlasil s usídlením židovských utečenců v Palestině a přikázal jejich deportaci z Haify . Kromě našich zmíněných dobrovolníků se na palubě Patrie nacházela také velká řada žen a dětí prchajících z Československa .

1

1

http://www .pametnaroda .cz/story/polacek-jiri-1913-544 .


13

Cestu jiné skupiny našich dobrovolníků k československé jednotce zase poznamenalo ztroskotání vystěhovaleckého parníčku . Přestavěný říční remorkér Pentcho s československými emigranty vyplul z bratislavského přístavu po Dunaji k Černému moři . Vystěhovalci mířili do Paraguaye . Zaoceánská loď už mezitím odplula, a tak se původně lopatkový parník Pentcho sám vypravil napříč Středozemním mořem směrem k Palestině . Plavidlo přeplněné uprchlíky mělo řadu poruch, až nadobro ztroskotalo . Cestujícím se podařilo dostat na neobydlený ostrůvek Nés Chamili . Pět dobrovolníků na malém člunu se vydalo hledat záchranu . Byl mezi nimi i Josef Hercz, pozdější generál, zástupce přednosty chirurgické kliniky na Bulovce . Po pěti dnech bloudění našlo zcela vyčerpané mladíky britské průzkumné letadlo a dopravilo je do egyptské Alexandrie . Britské úřady je napřed umístily do místního vězení, ale posléze je propustily . Pak už naši dobrovolníci zamířili přímo do Palestiny k československé jednotce .

Ve srovnání s tím byla možná cesta Pavla Vranského k jednotce relativně jednodušší . Vedla stejně jako u většiny našich dobrovolníků přes Polsko a Sovětský svaz . Nebylo mu ještě ani osmnáct let, když odcházel z  okupovaného protektorátu, z  rodného Lipníku nad Bečvou . Moskva tehdy, ještě před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem, československým vojákům a dobrovolníkům průjezd umožňovala . Přirozeně bez velkých fanfár a beze zbraní odjížděl P . Vranský přes Oděsu přímo do Palestiny . Jiní naši dobrovolníci odplouvali z Oděsy do tehdy ještě neokupované Francie, kde zpravidla vstoupili do  Cizinecké legie . Legii pak po porážce Francie spravovala vichystická vláda . Mnozí z Čechoslováků v  uniformách francouzské legie se také dostali na  Blízký východ . Někteří se ke vznikajícímu Klapálkovu praporu připojili dobrovolně, jiní spíše z donucení .

Po několikaměsíčním výcviku a nudné strážní službě dorazila nakonec 22 . října 1941 celá československá jednotka v počtu šesti set padesáti mužů na palubě britského torpédoborce do obklíčeného Tobruku .

Shodou okolností právě v těch dnech se západně od Tobruku – někde v blízkosti libyjského rybářského městečka Syrta v beduínském stanu – narodil chlapec Muammar, který měl časem změnit tvář země k nepoznání . Válka se Libyí proháněla již druhým rokem . Libyjci ovšem válčícím mocnostem (jejich tehdejším médiím) nestáli téměř za zmínku . Jako by


14

ani neexistovali . Italská kolonie Libye byla tehdy jen scénou, dějištěm bojových akcí mezi silami Spojenců a Osy . Na mínění lidí, kteří zde žili a  trpně událostem přihlíželi, se nikdo neptal . Zájmy německo-italské osy a Británie v tomto teritoriu zůstávaly v podstatě stejné jako v období kolonialismu a velmocenského dělení Afriky .

Připomeňme si, že válečné události oné doby spustila fašistická Itálie . Ta si před vypuknutím druhé světové války Libyi podrobila za cenu ohromných obětí na straně Libyjců . Při odporu proti italské kolonizaci, který vedl kyrenejský šejch, příslušník řádu sanúsíjů, Umar Muchtár, zahynula podle izraelského historika Ilana Pappého téměř polovina obyvatelstva žijícího mimo pobřežní města – beduínů . Z velké části v italských koncentračních táborech .

2

V červnu 1940 Itálie překotně vyhlásila válku

Británii a napadla britské pozice na severozápadě Egypta . Britské síly přešly do protiútoku . Už v lednu 1941 obsadily přístavní městečko Tobruk a později i Benghází . Italové sklízeli jednu porážku za druhou . Do bojů na jejich straně se zapojily německé síly Afrikakorpsu a pod velením legendárního Erwina Rommela vytlačily Brity z celého pobřežního pásma . Na jaře 1941 zbýval Britům v Kyrenaice právě jen Tobruk a jeho nejbližší okolí . O osudu tohoto strategického bodu – vlastně o osudu celé války – nebylo v té době ani zdaleka rozhodnuto .

Tobruk, vedle Tripolisu jediný použitelný přístav na  pobřeží Libye vhodný i pro lodě s hlubokým ponorem, měl pro obě strany strategický význam . Obklíčení této hlavní britské zásobovací tepny, které provázely útoky a prakticky nepřetržité bombardování a ostřelování, trvalo od dubna do listopadu 1941 . Houževnaté, v okopech a pevnůstkách zakopané obránce Tobruku, pocházející převážně ze zemí Commonwealthu či zemí nacisty okupované Evropy, nazvala nacistická propaganda „tobruckými krysami“ . Ti ale toto původně hanlivé pojmenování přijali jako ironický kompliment .

Naše jednotka nebyla rozmístěna kolem tobruckého přístavu, u moře, ale na vnějším perimetru, západním směrem na Dernu . Byla přičleněna k polské brigádě a k obraně jí byl vymezen prostor v délce téměř šesti 2

PAPPÉ, I .: The Modern Middle East, Routledge, 2005, s . 26 . Italské válečné

zločiny proti bezbranným Libyjcům pak budou zatěžovat vztahy mezi Tripolisem a Římem až do roku 2008, dokud Itálie nevyplatí Libyi kompenzaci ve výši pěti miliard dolarů, určenou na rozvojové projekty .


15

kilometrů po obou stranách silnice vedoucí západně z Tobruku na Dernu . Jednalo se o  soustavu pevnůstek a  bunkrů, které zde před válkou vybudovali Italové . Na obrannou linii našich vojáků navazoval z pravé strany úsek, který bránili Poláci . Z druhé strany pak postavení indických vojáků, jež později nahradili Australané .

V  komplikovaném terénu, rozbrázděném strmými srázy a  údolími, arabsky se jim říká vádí, bylo jejich hlavním úkolem držet pozice a střežit přístupy k Tobruku . Charakter činnosti československé jednotky byl především obranný, musela odrážet průběžné útoky . Uskutečnila rovněž výpad proti německým pozicím kolem silnice na Dernu . Vranský vzpomínal, že jednou naše jednotka sestřelila třímotorový Junkers Ju-52 . Byl to on, kdo mrtvému německému pilotovi sundal z krku kovovou identifikační známku . Doposud si pamatuje jeho jméno – Max Weber . Pravidelně v noci se naši vojáci proplazili či na kolenou prolezli minovými poli a  na  několik metrů se přiblížili k  nepřátelským postavením . Tam naslouchali a zjišťovali situaci u protivníka . Pavel Vranský si vybavil, jak vojáci Štolba a Chalupa a poručík Klein častokráte pronikli kilometr i dva do hloubky německých a italských postavení .

Po rozbití blokády Tobruku naši vojáci prováděli strážní službu i na dalších objektech, například na blízkém letišti El-Adem . Přišla řeč i na další momenty, některé možná i trochu kontroverzní .

Vranský s hrdostí vyzdvihoval charakteristické rysy našich lidí, které jsou vlastní Čechům a Slovákům více než jiným evropským národům: technická dovednost, šikovnost, schopnost improvizace . Plukovník Vranský připomenul, že když československá jednotka odjížděla z Palestiny směrem k Tobruku, měla jen osm lehkých kulometů, pár pušek a revolverů, tedy celkově jen lehkou výzbroj . Když se ale z Tobruku přes Egypt do Palestiny vracela, už to byla téměř obrněná brigáda, s tanky a s dělostřeleckou jednotkou . Když se totiž Britům něco porouchalo, popřípadě i došlo palivo, tak techniku nechali, kde zrovna byla, na pospas poušti . Podobně s materiálem zacházely i americké jednotky . Kluci z Československa, technická skupina, které velel již zmíněný kapitán Emil Grégr, jeden z těch, kteří se zachránili z potopené Patrie, ale byli zručnější a podnikavější . Vždy dokázali vše sehnat, opravit, přivařit . . . Kdykoli spojenečtí


16

vojáci, zvláště Australané, něco technického potřebovali, neváhali přijít za Čechoslováky . Tyto vlastnosti našich lidí – kutilství, vynalézavost, improvizace – se u nás dědila, jak dobře víme, po generace . Naši technici, inženýři, montéři tak po dlouhá desetiletí šířili ve světě dobré jméno naší země . Dovolíme si dodat, že určitě lépe než ho dnes v mírových dobách šíří české expediční kontingenty v rámci ad-hoc koalic či NATO v exotických destinacích .

Málo se ví, že přímo u Tobruku ve stejné době bojovali – ovšem na nesprávné straně – také další občané předválečného Československa . (Tyto naše občany, pokud nebyli po válce přímo vysídleni, vlády obnoveného Československa, ať reálněsocialistické nebo polistopadové, přirozeně nevyznamenávaly a nepovyšovaly je do důstojnických hodností .) Jednalo se o desítky Čechoslováků, vojáků původem ze Slezska a z českého pohraničí, kteří se po 10 . říjnu 1938 stali říšskými příslušníky – Reichsangehörigen .

3

Navlečení do  uniforem Afrikakorpsu nebo italské armády

i na libyjském bojišti stanuli proti svým bývalým spoluobčanům . Jedním z nich byl například František Bienert, sudetský Němec ze Šluknova, který kdysi vystudoval textilní průmyslovku v Římě . Po válce měl štěstí, že jako význačný expert v oboru textilního průmyslu unikl odsunu .

František Emmert v knize Češi u Tobruku trochu nostalgicky líčí, jak v  obou táborech, Osy i  Spojenců, sedávali večer vojáci pod vysokým libyjským nebem se svými spolubojovníky .

4

Nakloněni k  rozhlasovým

přijímačům poslouchali tklivou píseň o  dívce čekající před kasárnami na svého chlapce – o Lili Marlen . Téměř každou noc ji posílalo do éteru vojákům německé vojenské Radio Bělehrad, tehdy nejsilnější vysílač v oblasti Středozemí .

Když jsem se Pavla Vranského na tyto momenty zeptal, potvrdil, že o  Čechoslovácích bojujících v  německých a  italských uniformách příslušníci naší jednotky věděli . Při nočních hlídkách nebo průnicích do nepřátelských pozic směrem k německým obsluhám děl a minometů nebo k  italské pěchotě při opatrném naslouchání ale češtinu či slovenštinu nikdy nezaslechl . Nijak si ale nemohl vzpomenout, že by se naši vojáci 3

EMMERT, F .: Češi ve wehrmachtu, Praha, Vyšehrad 2005 .

4

EMMERT, F .: Češi u Tobruku, Praha, Vyšehrad 2008 .


17

scházívali večer u  rozhlasového přijímače . Takový přijímač byl v  celé československé jednotce v Tobruku jen jeden . U velitele Karla Klapálka .

Plukovník Vranský zato dobře věděl o dalším momentu, historickém faktu, kterému se současná média – a o politické reprezentaci ani nehovoře – raději vyhýbají . Jak muselo Československo do slova a do písmene Británii zaplatit za účast našich vojáků v bitvách u Tobruku, na Blízkém východě a  dalších bojištích . Zaplatit za  to, že spolu s  vojáky britského impéria bojovalo na západní frontě, že se zúčastnilo bitvy o Británii, při které položilo životy pět set československých letců .

V osmdesátých letech při československo-britském jednání o navrácení československého měnového zlata, které bylo ještě před Mnichovem uloženo u  Bank of England nebo ukořistěno ustupujícím německým vojskům na evropských bojištích, si britská vláda v roce 1982 odpočítala jako kompenzaci za  výzbroj a  výstroj našich vojáků a  letců na  Západě dvacet šest tun československého zlata . Tedy i za munici, kterou naši vojáci bránili Británii, za bomby, které shazovali na nepřátelské cíle . Jednalo se o zlatý poklad, na který se skládaly celé generace .

5

Zbývá dodat,

že ještě později, během roku 1998 Česká národní banka pod vedením guvernéra Josefa Tošovského ve vší tichosti prodala, respektive vyměnila s Německem za dluhopisy zbývajících padesát osm tun tohoto pokladu .

Vranský, který byl po  odchodu z  Tobruku převelen k  311 . bombardovací peruti britských Královských leteckých sil (RAF), se omezil jen na  lakonický komentář o  divokém světě kupčení, který si na  morálku a na sentiment nepotrpí .

Účast našich vojáků na  straně britských a  amerických sil u  Tobruku, na Blízkém východě, na bojištích západní fronty je dnes všeobecně po zásluze hodnocena jako výrazný příspěvek do společného boje proti německému a italskému fašismu . Bohužel ne vždy tomu tak bylo . Velkou část našich západních vojáků čekalo v příštích letech po návratu domů zneuznání i represe . Byť každý z nich měl svůj individuální osud a motivaci, všechny spojovala touha po svobodě, myšlenka obnovení Československa a důstojného žití . Bojové akce kolem Tobruku si vyžádaly několik 5

MOTL, S .: Kam zmizel zlatý poklad republiky? O tom, jak jsme museli spo­

jencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi, Praha, Rybka Publishers 2003 .


18

desítek padlých, zraněných či nezvěstných Čechoslováků . Devatenáct z nich odpočívá věčným spánkem na spojeneckém hřbitově v Tobruku .

Sám jsem tobrucký hřbitov navštívil v listopadu 1991, přesně půl století po skončení tobrucké operace a v době, kdy jsem vedl československé velvyslanectví v Tripolisu . Stejně jako činila ještě dávno před listopadem 1989 řada československých velvyslanců a vojenských přidělenců v Libyi, jsem i já položil věnec k hrobu našich vojáků . Na žádost předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu jsem také odebral prsť z tobruckého hřbitova, která je nyní uložena u Památníku padlých ve Františkových Lázních .

Pavlu Vranskému se ale bohužel navštívit spojenecký hřbitov v Tobruku nepodařilo . I když šance tady byla .

Nedávno (na podzim roku 2008) už se zdálo, že si svůj velký sen – ještě jednou se do libyjského Tobruku podívat – splní . Že znovu uvidí bunkr s poklopem, kde žilo celé jeho družstvo; sedm osm chlapů v místnosti o osmi čtverečních metrech nad vysokým vádím. Tobrucký přístav, letiště El-Adem... Měl spolu s velkou skupinou veteránů a s ministryní obrany Vlastou Parkanovou odletět vládním speciálem do libyjského Benghází a pak se přepravit do Tobruku . Tam se měli naši veteráni setkat s polskými a britskými spolubojovníky . V pasech již měli libyjská víza . Kaddáfího režim s jejich udělením českým veteránům žádné problémy nedělal . Zato pražské ministerstvo zahraničí Parkanové její cestu do Libye nedoporučilo . Údajně z důvodu současné úrovně vztahů České republiky s Libyí . Takže ministryně Parkanová celou akci zrušila zřejmě v intenci: když nemohla letět ona, tak proč by měli odletět veteráni? Aby se rozhořčení veteránů dovršilo, mluvčí ministerstva obrany některým z nich v dopise vysvětlil, že akce byla zrušena s ohledem na jejich zdravotní stav, že taková cesta by jim mohla ublížit .

6

Ani ne měsíc před tím ministryně Parkanová ho

vořila o potřebě satisfakce pro veterány . Jejich účast v bojích u Tobruku prý minulý režim v učebnicích dějepisu zamlčoval .

7

Na závěr našeho povídání mi plukovník Vranský, který si i v požehnaném věku výborně rozumí s počítačem, ukázal na obrazovce otřesný 6

BLAHUŠ, P .: Proč byl výlet válečných veteránů do  Tobruku zrušen? Verze se

liší. Právo 25 . 11 . 2008 . BLAHUŠ, P .: Do Tobruku nepojedete, zklamalo veterány ministerstvo obrany. Právo 21 . 11 . 2008 . 7

Film Tobruk míří do učebnic. Metro 12 . 9 . 2008 .


19

videozáznam . Obdržel ho nedávno od svého známého ze zahraničí . Záznam byl pořízen roku 2012, na spojeneckém hřbitově u Benghází .

Zachycuje skupinu asi třiceti mladších Libyjců, většinou s plnovousem, jak v přítomnosti několika důstojně vyhlížejících osob, patrně místních činitelů, hanobí, systematicky řadu po řadě ničí kamenné náhrobky spojeneckých vojáků . Video ukazuje, jak se kamenné pomníčky s Davidovou hvězdou či křesťanským křížem jeden po druhém kácí k zemi . A také, jak se skupina islamistických fanatiků marně snaží vyvrátit a povalit na zem několikametrový kříž vévodící spojeneckému hřbitovu...

Zde tedy vidíme skutečnou tvář oné nové Libye . Povstalců, kteří za rozhodující pomoci letectva NATO svrhli Muammara Kaddáfího, jenž památku vojáků druhé světové války vždy respektoval . Spojenecký, demokratický tisk přitom o  řádění na  spojeneckém hřbitově u  Benghází pomlčel . I proto se objevila tato kniha .



21

PRVNÍ ČÁST

DIAGNÓZA:

NEZÁVISLOST BEZ KOMPROMISŮ

(1945–1987)


22

NEŽ PADLO NEOCHOTNĚ

ZROZENÉ

KRÁLOVSTVÍ

Království Pár měsíců poté, co českoslovenští vojáci koncem roku 1942 Tobruk opustili, padlo město pod údery Rommelových tanků . Třicet pět tisíc britských vojáků bylo zajato . To už ale byli naši vojáci zpět ve východním Středomoří, v Bejrútu . Libyí se ve zbytku válečných let ještě třikrát převalila fronta . Spojenci Tobruk znovu dobyli, koncem války pak měli v Libyi pod kontrolou všechny důležité strategické body . Britové obsadili například letiště El-Adem u Tobruku, které ve své době střežili proti nepřátelským výsadkům naši vojáci . Američané se roku 1943 zmocnili velké vojenské základny u Tripolisu, kterou před dvaceti lety vybudovali Italové . Podle přiléhajícího slaného jezera nesla název Mellaha . Američané ji přejmenovali na Wheelus Air Base a neustále ji rozšiřovali . K dnešnímu dni bude přejmenována ještě třikrát . Američtí vojenští prospektoři zároveň začali provádět podrobný geologický průzkum pobřežního pásu země .

Libye zůstala rozdělena na tři samostatné administrativní celky: v Kyrenaice a  Tripolsku vykonávaly správu dvě nezávislé britské vojenské administrace . V Tripolsku přitom na nižších stupních Britové využívali dosavadní italskou správu . Jižní oblast Libye – Fezzán – spravovala francouzská vojenská administrativa se sídlem v Sebze, která se sem přesunula z Čadu . Úkol správců byl jasný: udržovat pořádek a do skončení bojů napomáhat válečnému úsilí .

Když válka vítězstvím spojenců skončila, vznikla otázka, co s  Libyí . Na postupimské mírové konferenci přijaly čtyři vítězné mocnosti princip,


23

že se bývalé italské kolonie nesmějí vrátit do italských rukou . Otázkou dalšího osudu Libye se měli zabývat ministři zahraničí . Shoda panovala v tom, že Libye by měla mít status svěřeneckého území v rámci vznikající OSN . Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov doslova konsternoval své tři partnery v září 1945, když navrhl, aby svěřeneckou správu vykonávaly vítězné mocnosti samostatně v jednotlivých historických územích: Sovětský svaz v  Tripolsku, Británie v  Kyrenaice a  Francie ve  Fezzánu . Z obavy, aby Moskva nezískala ve Středomoří pro svou flotilu záchytný bod, Spojené státy navrhly, aby byla správa Libye vykonávána společně, tedy pod hlavičkou OSN . Francie váhala, její ministr zahraničí doporučoval navrácení Libye „demokratické“ Itálii . Británie zase prosazovala okamžitou nezávislost země . Řešení libyjské otázky tak bylo vzhledem k různosti postojů odloženo o několik let, mělo se jím zabývat příští Valné shromáždění OSN, do té doby se Libye na samostatnost připravovala .

Ještě před koncem války se z  egyptského exilu do  Kyrenaiky vrátil emír Idrís, vůdce východních kmenů a  také muslimského pouštního řádu sanúsíjů . Za  podpory Britů vyhlásil v  roce 1949 Kyrenaiku nezávislým emirátem . Byl to klíčový mezník na cestě realizace britského projektu sjednocené Libye s převládajícím vlivem Spojeného království . Jaksi neochotně, téměř bez účasti Libyjců tak vznikal jednotný stát . Valné shromáždění OSN na podzim roku 1949 přijalo rozhodnutí vytvořit k 1 . lednu 1952 ze tří historických území – Tripolska, Kyrenaiky a Fezzánu – suverénní stát . V  průběhu tří let vznikl společný státní útvar, jehož jednotlivé části neměly s výjimkou krátkého italského koloniálního panství nikdy společnou správu . Stát s jedním milionem obyvatel, z nichž sotva desetina uměla číst a psát . Podivný útvar bez zdrojů a surovin, jehož jedinou exportní položku tvořilo staré železo, vraky tanků a děl z válečných bojišť . Dokonce ani libyjský písek se svým složením nehodil na výrobu skla .

Na Vánoce roku 1951, tedy týden před stanoveným termínem, vyhlásil emír Idrís, nyní již jako král Idrís I ., nezávislost Sjednoceného království Libye . Formálně to bylo dědičné království s  dvoukomorovým quasi-parlamentem . Ve  skutečnosti král Idrís jako příkladný konzervativec s  odporem ke  všemu modernímu kontroloval všechny státní instituce včetně parlamentu . Politické strany byly zakázány . Vznikla také libyjská


24

armáda, jíž ale král – kyrenejský lokálpatriot – nedůvěřoval . Ostatně jako ničemu, co přicházelo z  Tripolska . Nadále se opíral především o  svou kmenovou gardu – Kyrenejské obranné síly (Cyrenaican Defense Forces, CDF) – budovanou a cvičenou britskými poradci .

V roce 1953 podepsala Libye s Velkou Británií smlouvu o přátelství a spojenectví . Její součástí bylo ujednání o poskytnutí vojenských základen, mezi nimi i letecké základny El-Adem u Tobruku . El-Adem skýtal ideální podmínky pro manévry a střelbu s ostrou municí . Tobrucký přístav vzhledem ke své hloubce dovoloval zásobování lodí všech typů . Tajný dodatek k libyjsko-britské smlouvě z roku 1953 umožňoval Británii vojensky zasáhnout na ochranu krále a pořádku . Podle příslušného operačního plánu (Operation Radford), který v roce 1965 zveřejnil egyptský novinář Muhammad Hajkal, byly pro takovou případnou operaci vyčleněny britské jednotky na Maltě, Kypru a v SRN .

Hned další rok (1954) uzavřely Spojené státy s Idrísem smlouvu o pronájmu letecké základny Wheelus Air Field u Tripolisu až do roku 1971 . Ostatně už od konce války americké válečné letectvo základnu využívalo i bez smluvního zakotvení .

V Libyi se pak čas jakoby zastavil . Nic podstatného se zde neodehrálo, tedy s  výjimkou toho, že v  roce 1959 zde byla objevena ropa . První barely tohoto černého zlata vypluly do světa z terminálu Marsa el Brega v roce 1961 . Za méně než pět let její těžba vzrostla na milion barelů denně . Libye měla vykročeno k tomu stát se z nejchudší země světa zemí relativně bohatou . A také zemí gramotných lidí – vysokoškolským diplomem se k  datu získání nezávislosti mohlo pyšnit jen čtrnáct Libyjců .

8

Spojené státy postupně začaly v libyjském království dominovat . Vřelé vztahy mezi první světovou demokracií a příkladně konzervativním monarchou vycházely z provozování gigantické letecké základny a z těžby a prospekce ropy . Wheelus Field Base se postupně stala „Malou Amerikou“ na  březích Středozemního moře . Téměř šestitisícový americký personál si zde pobyt náramně užíval . Ještě dnes lze na  internetu nalézt vzpomínky veteránů na tento středomořský ráj . V dobách studené 8

NYROP, R . F .: Area Handbook for Libya, U . S . Government Printing Office

1973, s . 116 .


25

války měla základna pro Spojené státy nezastupitelný význam . Byly zde umístěny strategické bombardéry Convair B-36 a Boeing B-50, s nimiž se počítalo při úderech proti Sovětskému svazu . S rozvojem mezikontinentálních raket s jadernými hlavicemi pak Wheelus sloužil jako základna taktického letectva .

Děti důstojníků, expertů a personálu amerických ropných společností navštěvovaly základní i střední školu umístěnou přímo na základně . Nechyběla zde ani mateřská školka . Typické americké školní autobusy svážely děti z rezidenčních čtvrtí kolem Tripolisu na Wheelus Field . Když vzlétal obří letoun, musela být výuka na chvíli přerušena .

9

Po vzniku libyjského království Československo nespěchalo s navázáním diplomatických styků . Orientace nově vzniklého státu byla zřejmá . Přesto hned v poválečných letech docházelo k obchodní výměně, i když v omezeném měřítku . Až v souvislosti s vývojem v sousedním Egyptě, kde se po svržení monarchie začala situace pro Západ komplikovat, navrhlo v roce 1956 Československo Libyi navázání diplomatických styků . Královská vláda ale na  tuto nabídku nereagovala přes tři roky . Teprve v květnu 1960 bylo zveřejněno společné prohlášení o navázání diplomatických styků . V létě onoho roku přijel do Tripolisu první československý chargé d’affairs Artur Bernášek a záhy na to i velvyslanec Ján Teluch, jenž pak strávil v Libyi téměř deset let .

Ustavení oficiálních vztahů přišlo v pravý čas . V Libyi byla nalezena ropa a libyjská vláda plánovala některé infrastrukturní projekty . V silné zahraniční konkurenci vyhrála československá společnost Strojexport v roce 1968 konkurz na výstavbu silnice mezi pouštními městy Nálut a  Ghadámes . Ovšem, jak konstatoval první československý velvyslanec Štefan Uher, který se ujal úřadu v Tripolisu po svržení monarchie, Československo na tomto kontraktu zpočátku silně prodělávalo . Uher navíc poznamenal, že Československo s Libyí snad jako s jedinou zemí světa nepodepsalo žádnou smlouvu . I Československé aerolinie létaly do Tripolisu ještě krátce po revoluci jen na čestné slovo . Ovšem fakt, že státem vlastněný letecký dopravce vůbec do Libye létal, nasvědčoval tomu, že tato relace byla považována za perspektivní . 9

http://en .wikipedia .org/wiki/Wheelus_Air_Base .


26

S Židy a ... s Araby za národní nezávislost – Československo na Blízkém východě 1945–1969 Ještě než si povíme, jak „průnik“ komunistického Československa do hluboce konzervativní, islámskými tradicemi ovládané Libye probíhal, měli bychom se zmínit o výjimečném postavení, které si Československo vybudovalo na Blízkém východě po druhé světové válce . Připomeneme téměř zapomenuté dodávky našich zbraní vznikajícímu Státu Izrael spojené s poskytnutím našich vojenských poradců a z druhé strany zase prodej československé výzbroje a vyslání armádních expertů do Egypta . To nejenom z důvodu, že v bezprostředně po sobě následujícím časovém období byly paradoxně adresovány opačným stranám historického konfliktu .

Oba tyto ohromné vojensko-politické kontrakty byly výjimečné také tím, že ve své době dočasně vychýlily rovnováhu vojenských sil na Blízkém východě . Československo tak tehdy sehrávalo daleko významnější roli než kterákoli jiná velikostí srovnatelná země, i když částečně v zastoupení Sovětského svazu . O těchto dvou zásadních kontraktech se rozepisujeme především proto, že názorně ilustrují prehistorii našich pozdějších dodávek do Libye a širší kontext spolupráce Československa s Kaddáfího Libyí nejen v oblasti takzvaného speciálního, tedy vojenského materiálu . Za zmínku zároveň stojí, že můžeme hovořit i o určité kontinuitě s prvorepublikovým obdobím při exportu československých zbraní, kontinuitě, kterou na jistou dobu přerušil až polistopadový režim .

Po druhé světové válce se Británie ocitla v ostrém rozporu s židovskou komunitou v Palestině . Jewish Agency, neoficiální vláda pro židovské obyvatelstvo v Palestině, usilovala o to, aby se stovky tisíc židovských uprchlíků z Evropy, kteří přežili holocaust a hledali nový život, mohly usídlit v Palestině . Ozbrojené židovské formace Irgun a Hagana zahájily otevřený boj proti britské mandátní správě . Irgun vedený pozdějším izraelským premiérem Menachemem Beginem vyhodil v červenci 1946 do vzduchu sídlo britské správy v hotelu Krále Davida v Jeruzalému . Zahynula stovka osob . Londýn tento boj, při němž umírali britští vojáci i civilisté, nazýval teroristickou válkou . V roce 1947 britská vláda oznámila, že odstupuje


27

od mandátu na Palestinu, neboť se jí nepodařilo dospět k řešení přijatelnému pro Židy i palestinské Araby, kteří se s poválečným nárůstem příchodu židovských osadníků a záborem jejich území nechtěli smířit . V květnu 1947 Valné shromáždění nově vytvořené Organizace spojených národů uložilo zvláštnímu výboru, jehož členem bylo také Československo, připravit plán řešení situace po ukončení britského mandátu .

Emisaři Jewish Agency a Hagany se rozjeli do celého světa, aby sehnali zbraně . Hrálo se o čas, fakticky o území, o zdroje vody . S kladnou odezvou se setkali až v Československu . Hned poté, co v listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění rezoluci, podle níž po vypršení britského mandátu 15 . května 1948 mělo být bývalé mandátní území rozděleno na dva státy – židovský a palestinský, se mezi oběma komunitami rozhořely nelítostné boje . Fakticky už válka . Židé byli nejprve v defenzívě, ale postupně s narůstáním vojenské síly začali Araby vytlačovat . Situaci i pro Československo zkomplikoval fakt, že v prosinci 1947 uvalily Spojené státy a později i Británie svoje jednostranné embargo na dovoz zbraní oběma bojujícím stranám . V dubnu už rezoluce Rady bezpečností OSN číslo 723 zakázala všem státům dodávat zbraně do Palestiny . Den před vypršením britského mandátu (14 . května 1948) vyhlásil David Ben Gurion, předseda Jewish Agency, vznik Státu Izrael – v souladu s rezolucí OSN o rozdělení Palestiny . Následující den jednotky sousedních arabských zemí Izrael napadly . Nyní už vypukla opravdová, první arabsko-izraelská válka .

Když po roce skončila válka porážkou Arabů, sedm set tisíc palestinských utečenců se ocitlo v  sousedních arabských zemích . Většina jich byla vyhnána, menšina se vzhledem k drsné realitě, ze strachu o život, sama rozhodla odejít . Hlavní zdroj příštích arabsko-izraelských válek byl na světě . Palestinský stát nakonec vůbec nevznikl . Zbytek území, které Valné shromáždění OSN určilo pro arabský stát a které Izrael neokupoval – Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy – převzaly pod kontrolu Jordánsko a Egypt . Jeruzalém, který měl podle rezoluce o rozdělení Palestiny zůstat pod mezinárodní kontrolou, zůstal rozdělen – západní Jeruzalém okupoval Izrael, nad východní částí převzalo kontrolu Jordánsko .

Vůči potřebám sionistických předáků organizací Jewish Agency a Ha­ gany projevovali tehdejší českoslovenští představitelé – před únorem 1948 i  těsně po  něm – vstřícnost jako žádná jiná země . A  to nehledě


28

na zbrojní embargo OSN a nesouhlasný postoj Washingtonu a Londýna . I nehledě na to, že v září 1948 sionistická formace Stern zavraždila v  Jeruzalémě zprostředkovatele OSN, švédského hraběte Bernadotta . Pokud jde o Moskvu, která si na Blízkém východě začala budovat pozice teprve po roce 1945, kalkulovala s tím, že moderní politické a sociální struktury budoucího židovského státu by mohly destabilizovat zaostalé pořádky arabského světa a tamní probritské režimy . Sám Sovětský svaz ale přímou vojenskou pomoc židovským vojenským formacím odmítal . Jednak z důvodu embarga OSN, ale i proto, že Kreml nechtěl ještě více komplikovat vztahy s Londýnem a Washingtonem poté, co tyto mocnosti konsternoval svým zájmem o Tripolsko a také o získání zvláštního statusu v průlivech Bospor a Dardanely, což patřilo k historickým konstantám ruské zahraniční politiky .

Praze ale ponechávala Moskva při vyzbrojování židovských formací

volnou ruku . Nedávno se objevila spekulace, že si Kreml chtěl tolerováním československých dodávek sionistickým jednotkám naklonit americké vědce židovského původu, kteří pracovali na  projektu jaderných zbraní a jejich prostřednictvím dokončit svůj jaderný program .

10

Pokud

jde o plánované dodávky zbraní druhé straně konfliktu – Arabům, Sověti uměli naopak dát Československu jednoznačně najevo, že si je nepřejí . Již dohodnutý a zaplacený kontrakt se syrskou vládou musely československé zbrojovky na naléhání Moskvy zrušit .

11

Vstřícnost Prahy k požadavkům Jewish Agency a Hagany měla hlavně

pragmatické pozadí . Přirozeně u různých československých činitelů, kteří s židovskými emisary v přísném utajení jednali, existovaly i další motivy, často velmi osobní . Ministr zahraničí Jan Masaryk vzpomínal na vzájemnou spolupráci s Jewish Agency v londýnském exilu . Práce pro Židy prý pro Masaryka byla smyslem politické kariéry, když se po Mnichovu jeho vlastní svět zhroutil .

12

Podobně i jeho náměstek Vladimír Clementis; šéf

odborů Zápotocký byl zase pod silným vlivem židovských odborových 10

ČERMÁK, L .: Operace únor 1948, Praha, Naše vojsko 2010 . 11

http://www .wilsoncenter .org/sites/default/files/CWIHP_WP_461 .pdf . 12

KOSATÍK, P .  – KOLÁŘ, M .: Jan Masaryk Pravdivý příběh, Praha, Mladá fronta 2009, s . 149 .


29

organizací atd .

13

Podstatná je především skutečnost, že Gottwaldova

vláda nelegálním prodejem zbraní vznikajícímu Izraeli přednostně řešila komplikovanou domácí hospodářskou situaci . Po Sověty vynuceném odmítnutí Marshallova plánu tímto vláda prolomila dolarovou bariéru uvalenou Západem na Československo po únoru 1948 .

První dohodu s emisary Hagany uzavřelo Československo 1 . prosince

1947 . Pak následovaly ještě tři další . Objem dodávek činil podle některých zdrojů téměř tři čtvrtě miliardy dolarů,

14

jiné zdroje hovoří „jen“

o desítkách milionů dolarů . Židé za zbraně platili většinou v hotovosti, část výzbroje byla prodána na úvěr . Všechny dodávky se uskutečnily až po únorovém převzetí moci komunisty a pokračovaly až do roku 1951 .

15

Naše zbraně podstatně ovlivnily průběh první arabsko-izraelské války v roce 1948 ve prospěch vznikajícího Státu Izrael . Už v dubnu 1948, ještě před vyhlášením Státu Izrael, československé zbraně umožnily Haganě dobýt Jeruzalém .

Některé transporty měly vyloženě bojové určení . Například v létě 1948

(14 . července) vzlétly z žateckého letiště směrem k Palestině letouny naložené bombami . Ještě než doletěly do  cílové destinace, piloti změnili směr a náklad bomb shodili na Káhiru . Letecký most v rámci operace Balak, který Hagana provozovala z žateckého letiště, patřil podle jednoho glosátora k nejbizarnějším epizodám studené války: Ve vyřazených letadlech americké armády, pilotovaných většinou vysloužilými americkými piloty navlečenými do uniforem amerického letectva, se v rozporu s embargem OSN přepravovaly z části ukořistěné nacistické zbraně nakoupené od komunistického režimu za peníze amerických soukromníků židovského původu .

16

13

KAPLAN, K .: Report on the Murder of the General Secretary. I . B . Tauris Publishers, 1990, s . 240 . 14

http://www .nezapomente .cz/zobraz/diplomacie_izrael . 15

Mimo jiné bylo dodáno 57 milionů nábojů o ráži 7 .92 mm, 5015 lehkých kulometů ZB-34, 25 bitevních letounů Avia S-199/Me-109, 59 bitevních letounů Spitfire Mk .IX a mnoho další techniky . 16

http://kostlanova .blog .idnes .cz/c/334542/Jan-Masaryk-trnem-v-oku-Britu-

pro-vyzbrojovani-Izraele .html .


30

Vedle vojenských dodávek cvičila československá armáda ve  svých zařízeních a  výcvikových prostorech izraelské piloty, výsadkáře a  posádky tanků . Hrdina Sovětského svazu plukovník Antonín Sochor velel ve Stráži pod Ralskem výcviku speciálních jednotek Hagany . Se dvěma vycvičenými brigádami pak sám odletěl do  Izraele . Tam působil jako poradce operační správy izraelské armády . Několik měsíců po návratu do Československa, v srpnu 1950, zahynul Antonín Sochor za nevyjasněných okolností při autohavárii .

Zakladatel Státu Izrael Ben Gurion zhodnotil vojenské dodávky komunistického Československa slovy: „Zachránily naši zemi, o tom nemám nejmenší pochyby . Kontrakt na dodávku československých zbraní byla ta největší pomoc, kterou jsme dostali, která nás zachránila a bez níž bychom bezpochyby nepřežili první měsíc .“

17

O rozsahu této pomo

ci se Ben Gurion svěřil izraelskému novináři až s odstupem dvaceti let . Ve své době neměla žádná z obou stran zájem rozkrývat význam a okolnosti této pomoci .

***

Od Sochorovy autonehody uběhlo necelých pět let, když Československo začalo ve velkém prodávat zbraně opačné straně – Násirovu Egyptu . To už byli shodou okolností po smrti – částečně v důsledku politických procesů – také další hlavní aktéři našich zbrojních dodávek Izraelcům, především vysocí straničtí a  vládní funkcionáři jako Rudolf Slánský a Vladimír Clementis . Tato kniha nemá ambice hledat společné jmenovatele nebo širší smysl obou těchto zásadních kontraktů Československa pro Blízký východ . Jistě bychom mohli hovořit o  mohutném vojensko průmyslovém zázemí tehdejšího Československa, o obchodní zdatnosti nebo o solidaritě s těmi, kteří bojují za národní nezávislost . Konečný soud, vyčerpávající formulace a hodnocení ponecháme budoucím historikům . Pro nás jsou momentálně nejdůležitější fakta .

Gamál Abdul Násir (egyptský prezident v letech 1956–1970) vedl skupinu takzvaných svobodných důstojníků, jež v  roce 1952 svrhla svrhla egyptského krále Farúka . Nový režim postupoval krok za krokem k upevnění nezávislosti země . Usiloval především o stažení britských jednotek 17

BIALER, U .: Between East and West: Israel’s Foreign Policy Orientation 1948–

1956, Cambridge University Press 1990, s . 181 .


31

z oblasti Suezského průplavu . Násir se těšil ohromné autoritě lidových mas ve  všech arabských zemích, byl idolem a  inspirací především pro mladou generaci . Profiloval se také jako jeden z vůdců Hnutí neangažovaných zemí, které usilovalo o nezávislý rozvoj svých členů a chtělo zůstat stranou konfrontace mezi Západem a Východem .

V únoru 1955 zaútočily izraelské jednotky na palestinské Pásmo Gazy, tehdy spravované Egyptem . Útok jednomyslně odsoudila Rada bezpečnosti OSN . Na vojenskou odpověď ale Egypt neměl sílu . Pokud si chtěl Násir udržet pozici vůdce arabského světa, musel pro svou armádu získat moderní zbraně . Když mu západní země kladly nepřijatelné podmínky, obrátil se k  sovětskému bloku . Z  taktických důvodů ale nechtěl jednat se Sověty přímo . Připravené politicky, ale především vyspělostí zbrojního průmyslu, bylo tehdy jedině Československo . Právě počátkem roku 1955 prodalo Československo Egyptu dvě stě policejních pistolí . Byl to jen drobný, symbolický kontrakt, možná pokusný balónek .

Ten opravdu velký, zlomový zbrojní kontrakt s  Egyptem následoval v  příštích měsících . Za  mimořádně přísného utajení přiletěla v  dubnu 1955 do Káhiry československá delegace . S egyptským vedením jednala o dodávkách československé a také sovětské výzbroje . Jednání byl přítomen sovětský vojenský přidělenec . Příslušná československo-egyptská smlouva byla podepsána v Praze 12 . září 1955 . Následně 16 . září byla podepsána československo-sovětská dohoda (Egypt tak formálně do smluvního vztahu se Sovětským svazem nevstoupil) . Arabista Eduard Gombár k tomu dodává, že se „jednalo o obrovský objem dodávek v hodnotě 45,7 milionů britských liber, tj . 921 milionů devizových korun, z čehož sovětská účast činila 523 a československá 398 milionů korun . Šlo především o 86 letounů Mig-15, 25 letounů JAK-11, 32 letounů Il-28, 20 letounů Il-14, 220 obr- něných vozů BTR-152, 200 tanků T-34, 12 torpédových člunů, 50 děl ráže 122 mm, 80 houfnic ráže 122 mm, 50 samohybných děl SU-100, 24 ra- ketometů ráže 130 mm, 200 protitankových děl, 50 protiletadlových děl ráže 85 mm, 120 protiletadlových děl ráže 37 mm, radiolokační stanice, transportní loď, minolovky, miny a nákladní vozidla . Dodávky byly rozloženy do tří etap . Počítalo se s vysláním československých vojenských expertů do Egypta a školením egyptských vojáků v Československu . Pokud jde o platbu, 80 % mělo být hrazeno na clearingovém základě ve zboží


32

s tím, že Československu připadnou veškeré platby ve valutách (přes 184 milionů devizových korun) .“

18

Existenci smlouvy o dodávkách československých zbraní pak zveřejnil prezident Násir ve svém projevu 27 . září 1955 . Jeho oznámení vyvolalo ohromné nadšení nejen v Egyptě, ale i v dalších arabských zemích . Československo tam rázem bylo považováno za  mocnost srovnatelnou se Spojenými státy, Británií či Sovětským svazem . Na okraj můžeme doplnit, že Československo tehdy prakticky všechny uvedené typy sovětských letadel licenčně vyrábělo, vyrobené stroje nacházely rychlé uplatnění, nestály ve skladech, jako tomu bude s naší leteckou produkcí později .

Z pohledu Spojených států znamenalo takové vojenské posílení Egypta narušení rovnováhy sil v blízkovýchodním regionu . Když totiž Washington vyhlásil v roce 1948 svoje jednostranné embargo na dodávky zbraní na Blízký východ, prostřednictvím Francie pracoval na tom, aby vojenská převaha zůstala na straně Izraele . Washington například financoval nákup francouzských letadel Mystère . Izrael obdržel v letech 1955–1956 přes sedmdesát kusů tohoto na  svou dobu velice výkonného nadzvukového stíhacího bombardéru . Kromě toho USA přesunuly z Německa do Izraele dvě stovky svých tanků M-48 .

Události kolem Egypta dostávaly rychlý spád . Násir v červenci 1956 znárodnil Společnost Suezského průplavu a na podzim následovala vojenská odpověď tří zemí – napřed izraelsko-francouzský a posléze i britský letecký útok na Egypt a poté i obsazení průplavu . Začala druhá arabsko-izraelská válka . Díky zásahu Spojených států a  Sovětského svazu byla trojstranná operace proti Egyptu zastavena . Vojenské síly Británie, Izraele a Francie se musely stáhnout a jejich místo zaujaly jednotky OSN . Krize posílila prestiž Egypta . Násir se pak začal obracet o pomoc stále více přímo k Sovětskému svazu . Vliv Francie a Británie, tradičních koloniálních zemí na Blízkém východě, výrazně poklesl .

Po suezské krizi měly vojenské dodávky Sovětského svazu, Československa a dalších východoevropských zemí do Egypta zelenou jako nikdy předtím . Jednalo se především o tanky (do roku 1967 jich byla dodána téměř tisícovka) a letadla . Úlohu hlavního dodavatele výzbroje pro Izrael 18

GOMBÁR, E .: Československo a Egypt v letech 1920–1970. In: Bulletin Česko

arabské společnosti 2/2009 .


33

nyní převzala Francie . Reagovala tím na ztrátu svých podílů ve Společnosti Suezského průplavu a také na egyptskou podporu alžírské Frontě národního osvobození . Spojené státy se soustředily na dodávky nejmodernější letecké techniky Izraeli .

Československo, které prolomilo zbrojní embargo Západu v roce 1955 a přitom



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist