načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Náš všední život – Pelo Riikka

Náš všední život

Elektronická kniha: Náš všední život
Autor: Pelo Riikka

- Román zachycuje životní příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. Náš všední život představuje úspěšný pokus o skloubení monumentální ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 511
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z finského originálu Jokapäiväinen elämämme ... přeložila Kateřina Výtisková
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3529-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román zachycuje životní příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. Náš všední život představuje úspěšný pokus o skloubení monumentální historické fresky s osobním příběhem Cvetajevové a její rodiny a předkládá silný, dramatický příběh člověka semletého historickými okolnostmi a monstrózní ideologickou mašinerií Sovětského svazu.

Předmětná hesla
Cvetajeva, Marina Ivanovna, 1892-1941
Èfron, Ariadna Sergejevna, 1912-1975
Ruské spisovatelky – 20. století
Děti spisovatelůRusko – 20. století
Zařazeno v kategoriích
Pelo Riikka - další tituly autora:
Náš všední život Náš všední život
 
K elektronické knize "Náš všední život" doporučujeme také:
 (e-book)
Lituji, čekají mě Lituji, čekají mě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Náš všední život

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Riikka Pelo

Náš všední život – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FLEET


Riikka Pelo

Náš všední život




This work has been published with the financial assistance of

FILI– Finnish Literature Exchange

Tato kniha vychází s finančním přispěním FILI – Informační

ho centra finské literatury

V textu byla zachována původní autorská interpunkce s ohle

dem na rytmus promluv Mariny a Ariadny.



Zbavena pyšných slov

láska je jenom  – šev.

Šev, a ne obvaz, šev  – ne štít.

– Ach, nepros o záštity!  –

Šev, jímž je mrtvý s zemí sšit

a jímž jsme spolu sšiti.

Marina Cvetajevová

„Poéma konce“ (1924)



11

Moskva

Srpen 1939

Stála jsem před čerstvě natřenou nemocniční přístavbou.

Slunce spalovalo už od rána, nejteplejší léto za posledních

dvacet let, na okrajích Moskvy hořely v prudkém žáru lesy

a rašeliniště. Popel se v hustém horkém vzduchu vznášel jako

chmýří a stoupal stále výš. Stejně jako před revolucí, vzpomí

nali veteráni redakce Žurgazu, kdy v létě vzplály lesy okolo

Moskvy, oheň byl předzvěstí něčeho dobrého, staré shořelo

pod zárodkem nového, tu cenu bylo nutné zaplatit.

V odrazu mléčného skla jsem vypadala cize, z nervozity

jsem si zapálila cigaretu než jsem vstoupila dovnitř. Byl ko

nec srpna, proces s Kolcovem už měl začít, ale do redakce se

o něm zatím nedonesly žádné zprávy.

Lékařka, žena po čtyřicítce, bezvýrazná, přesto přátelská,

a  téměř bezpohlavní, připomínala možná víc lamu než vel

blouda. Krásná nebyla, a to ani když si na chvilku sundala

brýle, zůstala jí po nich před obličejem blána.

Ano, jistě, když jsem přijela do Moskvy, měsíčky jsem měla

pravidelné a přesné jako švýcarské hodinky, ale poslední jsem


12

dostala na začátku července, možná ještě v červnu. V neděli

jsem si spočítala, že jsem menses neměla víc jak sedm týdnů,

v srpnu jsem je nedostala vůbec, a prsa jsem měla bolestivá

a citlivá. K tomu mi ráno bývalo špatně jako když má člověk

nafouklé břicho a  dlouhé hodiny jsem neměla chuť k  jídlu

i když jsem měla hlad, jenž je mým věrným společníkem. Ni

kdo mi nemusel vysvětlovat, co to znamená. Samozřejmě že

jím, jím za dva, řekla jsem lékařce.

V Moskvě se najedl každý kdo pracoval, už jsem nemu

sela nosit v kapse pecky slunečnicová semínka nebo kyselá

jablka, jejichž cucáním jsem se zbavovala pocitu hladu, když

jsem v Paříži utíkala kávou a croissanty provoněnými ulicemi

v šestém obvodu abych se nechala ponižovat na hodině kres

lení u velké malířky Gončarovové.

Ležela jsem na lehátku pod otevřeným oknem a pozoro

vala v  půli zlomený topol uprostřed dvora. Lékařka do mě

zajela rukou v gumové rukavici a otáčela studeným kovovým

zrcátkem, stáhl se mi z toho podbřišek. Měla jsem pocit že se

počurám, i když jsem zrovna odevzdala vzorek moči.

Zkus se uvolnit, soudružko. Potom mě vyšetřovala jen prs

ty, jestli ho už může nahmatat, nový život, který byl součástí

mě samotné. Zavřela jsem oči, na dvoře voněl nějaký strom,

ještě ne podzimem, nevoněly ani jeho listy ani květy jen čer

stvě rozštípnuté dřevo, nasládlá, skoro medová vůně. Moc

jsem si stromy na dvoře neprohlížela, ani jsem nerozeznala

vůni, ale teď se zdálo, že strom vnikl oknem do místnosti

a vzal mě do náruče. Muljo, ty jsi tady, se mnou, napadlo mě.

Na správném místě. Všechno je v pořádku. A všechno co se

teď stane bude správné. Až se vrátíš, všechno ti povím, tu zá

zračnou novinu, která změní náš život.

Šlo to dobře, oznámila lékařka když ze mě vytáhla prs

ty, umyla se a při utírání rukou dodala, že je to zřejmě tam.

Znělo to jako by ve mně byl jen nějaký nadbytečný výrůstek,

nádor nebo ložisko nějaké choroby. Co? zeptala jsem se jako

bych sama zapomněla proč jsem přišla.


13

Nový člověk, odpověděla lékařka, ale potom se opravila,

že se o tom jako o člověku ještě nedá mluvit. V děloze už byly

přesto jasné změny, které poukazovaly na těhotenství. Je ov

šem třeba počkat na výsledky testů moči. Budou na konci to

hoto, nejpozději na začátku příštího týdne. Tak dlouho bude

trvat než se hormony projeví na pokusném zvířeti. Lékařka

hovořila pomalu a  zřetelně, jako bych nerozuměla rusky

nebo jako bych mluvila se špatným přízvukem, v jejích uších

to tak možná znělo. Slíbila jsem, že sama v pátek zavolám,

nechtěla jsem se to dozvědět od někoho z Liljina domu.

Oblékla jsem se, cítila jsem, že se zadýchávám už při pou

hém zapínání zipu. Zapomněla jsem se zeptat na pokusné

zvíře, krysa nebo králík? A co se s ním stane, vstříknou do

jeho organismu moji moč a ono tím pádem kvůli mně umře?

Večer volala Marina. Starý Sudak zvedl telefon na patře

a potom mě poslouchal, přitom dělal že si o pár metrů dál

prohlíží nástěnku. Když mi podával zčernalé sluchátko, ucí

tila jsem z jeho šatů zápach žluklého másla.

Máš se dobře? zeptala jsem se nejprve rychle, hned mě na

padlo že se něco přihodilo otci, že se nevrátil z noční schůze.

Marina se ani neobtěžovala odpovědět, jen posměšně una

veně povzdechla. Stejně jsem se zeptala, jak se Serjožovi daří,

ale ona začala hned s vlastními problémy. Přišlo oznámení

o jejích zavazadlech, měla si je vyzvednout na NKVD na Lub

jance, jak se tam jen dostane z Jaroslavského nádraží, všech

ny ulice se teď jmenují jinak.

A samozřejmě se zeptala, jestli zítra něco mám. Řekla jsem

že zrovna teď je v redakci práce až nad hlavu. Ty máš práci

vždycky, osočila mě, nic jiného neděláš. Mám nebo nemám,

na Lubjanku s ní nepůjdu. Byly jsme se tam před pár týdny

zeptat na Marininy věci, a na úřadě naproti jsme se pokouše

ly zjistit něco o zmizení její sestry. Posílali nás od přepážky

k  přepážce, bez papírů se člověk nic nedozvěděl, dokonce

ani o vlastních papírech, balíček pro Anastázii Cvetajevovou


14

nepřijali, bylo nám řečeno že nikdo takový neexistuje, neve

dou ji v žádných záznamech.

Nemohl by s  tebou jít tentokrát Mur, navrhla jsem. Ale

Marina nechtěla aby vůbec věděl že taková místa na světě

existují, vždyť je ještě dítě. Bylo mu už čtrnáct.

Prostě si tam zajdeš, řekla jsem, nehodlala jsem ztratit

trpělivost, s Marinou musel člověk jednat rázně, metrem se

tam snadno dostaneš, nemusíš ani přestupovat, vyzvedneš si

věci a podepíšeš jim, že jsi je převzala. Však oni ti řeknou co

a jak.

Marina celé léto naříkala kvůli tomu, že jí zabavili zavaza

dla. Kdyby se teď aspoň uměla radovat že už dorazila, ale ne,

stále dokola ta stejná písnička, kterou jsem poslouchala už

od jejího příjezdu, jak jen mohou člověku všechno vzít, kufry,

pas, celý jeho majetek, zcela svévolně, stejně jako když je od

váželi na loď, nemohla se ani rozloučit, nalodili je do náklad

ního prostoru jako nějaké zločince.

Ani tentokrát Marině papíry neslíbili vydat. V téhle zemi

jsem bez pasu nikdo, pokračovala ve svém bědování, nicotná

bytost, se špatným jménem, bez možnosti udělat svobodně

jediný krok.

Ale dostala jsi přece jen povolení vycestovat, pokoušela

jsem se zlepšit jí náladu. Ano, projednou. Směla jsem sem

přijet, řekla vzdorovitě. Příště si budu muset opět zažádat.

Nabádala jsem ji, aby se tedy radovala z této možnosti, ale

na to reagovala tak rozzlobeným povzdechem, že bylo lepší

zanechat dalších pokusů ji rozveselit.

Děje se něco? zeptala se Marina.

Ne. Proč?

Tvůj hlas zní tak – jinak.

Starý Sudak začal sundávat lístky z nástěnky. Zrovna teď

byl ten pravý čas třídit vzkazy komunálky. Přátelsky jsem se

na něj usmála. Odvrátil pohled. Zdálo se mi že se lidé bojí

mého úsměvu.


15

Řekla jsem, že jsem unavená, a že na chodbě se nedá mlu

vit, spojení začalo vypadávat. Sudak se měl k odchodu.

Třeba se mnou půjde ten Serjoža, dodala Marina a snažila

se znít odevzdaně. To bude záležet na tom, jestli si pro něj

v noci zas přijdou.

Nech Serjožu odpočinout, Marino, pronesla jsem přísně.

To taky Serjožovi nejlíp jde, poznamenala.

Otec je nemocný, řekla jsem aniž bych skrývala zlost

v hlase.

Serjoža na tom byl hůř než kdy dřív. Jeho srdce noční schů

ze už dlouho nevydrží. To oni nechápali, ani Marina ne. Muži

pro něj přijížděli většinou bez ohlášení. Odvezli ho a k ránu

zase přivezli. Noční zasedání byla přesto úplně běžná. To ří

kala i Věra. Ústředí pracovalo v noci. Velký Stalin v noci bděl,

nemohl spát a  převrátil také všem ostatním denní režim

vzhůru nohama.

Slíbila jsem že přijedu o  víkendu, jistě, musel se oslavit

Murův nástup do školy, a já jsem se měla přirozeně o všech

no postarat. Řekla jsem, že tentokrát se mnou možná přijede

i Mulja.

Marina nejdřív mlčela, a potom značně netrpělivě řekla:

nechci teď nikoho navíc.

Zeptala jsem se, co myslela tím navíc.

Tady se pořád někdo courá. Klepininovi, dělníci, člověk

nemá chvilku klid.

Mulja není někdo navíc, odporovala jsem, hlasitěji než

jsem zamýšlela, je to můj muž.

Já tomu člověku nevěřím, odpověděla Marina.

Řekla jsem, že mu věřím víc, než komukoliv jinému, a Ma

rina se škodolibě zasmála.

Já tomu muži nevěřím. Jen půlka té věty by stačila, abych

se rozzuřila tak, že bych byla schopna třísknout sluchátkem,

kdyby mě Sudak ještě pořád nepozoroval. Věděla jsem, že

Marina nevěří nikomu. Ale já jsem nepotřebovala svolení

k  tomu, abych mohla vzít Mulju s  sebou, byl to můj muž


16

a dača byla i můj domov, tak to Serjoža řekl, byla jsem tam

ještě přihlášená, měla jsem tam svůj pokoj, svoje věci, gra

mofon a psací stroj, oblečení a noviny.

Myslela jsem si, že Marina bude mít Mulju ráda. Nebyl to

žádný básník, ale psát rozhodně uměl a vzdělaný a uměl jazy

ky a zastával vysokou funkci ve vydavatelském domě, každý

den komunikoval s  velkými evropskými tiskovými kancelá

řemi, zahraniční zprávy v Žurgazu procházely jeho rukama,

ale to Marina nedokázala ocenit, ztratila kontakt se vším co

udržovalo svět v pohybu, bylo jí to cizí.

Tichý povzdech prozradil, že Marina je stále na šumící lin

ce, ale daleko, jakoby tisíce kilometrů daleko. Na chvilku mě

napadlo že bych jí to řekla, ale nakonec jsem se zeptala, jestli

se nechce zajít podívat na VSChV, až si vyzvedne kufry.

Nevěděla, co tím myslím. Už jsme o tom mluvily, celé měs

to mluvilo o  Celosovětské zemědělské výstavě. Ale Marina

věrná své aroganci považovala všechno, co jen trochu zajíma

lo ostatní, za ubohé a primitivní.

Je tam to nejpěknější, co v  nové Moskvě je. Skoro jako

Versailles, přesvědčovala jsem ji, byla jsem si jistá, že to by

ji mohlo nadchnout, Marina milovala parky a zámky ve Ver

sailles. Podnikaly jsme spolu dlouhé procházky v  Meudon

ském lese a ve versailleských parcích, teplé podzimní dny, ve

kterých nás vedl stejný rytmus chůze i řeči, ale to už je dávno,

takové časy se sotva vrátí.

Nová Moskva, řekla, to zní hrozně, ale co můžeš čekat od

člověka který se staví na roveň bohu.

Dodala jsem, že s plánovaným rozhovorem budu hotová

nejpozději ve tři a potom budu mít čas se sejít. Ano, samozřej

mě budu mít čas.

Problém byla pochopitelně doprava. Metrem se z Lubjan

ky na výstaviště dalo dostat s jedním přestupem, Marina však

metrem odmítala jezdit a bylo by těžké přinutit ji, aby cesto

vala po městě samotná, dokázala se ztratit i ve vlastní čtvrti,

radši na to zapomeneme.


17

Zmínila jsem se o lístku. Byl drahý, ale ona by nemusela

nic platit. A tak souhlasila. Rozhodlo to, že dostane něco za

darmo. Tak uvažuje chudý člověk.


18

Horní Mokropsy, Všenory,

Československo

Srpen 1923

Noc byla teplá, trávník jen lehce orosený a jediný paprsek

slunce ještě nevyšel nad okolní kopce, když Marina vyšla na

dvůr. Měsíc, brzy v úplňku, věděla i bez dívání, odrážel se na

třesoucí se hladině vody ve džberu, mdlý úsměv, skoro úškle

bek, jako by jí radil, aby byla opatrná.

Louka štiplavě páchla po čpavku. Ovce byly venku celou

noc. S Aljou včera nanosily z potoka další vodu na mytí, napl

nily všechny džbery, i to zvládly, ještě pozdě večer nosily vodu

dolů ze svahu, a ovce na ně bečely, jako by věděly že brzy od

jedou, to řekla Alja.

Včera celý den něco přenášely, to a ono, kufry a loďáky se

plnily. Dnes ráno to cítila v každém svalu. Přesto se Marina,

už když vstávala, cítila svěží a silná jako srnka nebo jiné hbité

a bystré zvíře, jehož svaly jsou i ve spánku zatnuté a připra

vené k útěku.

Ze snu si pamatovala jen mlhavé záblesky, jako z hromád

ky vybledlých fotografií, z nichž se vytratily detaily. Přesto ji

ve snu opět ovládl ten podivně skutečný pocit, který ji ještě


19

teď tížil: jako kdyby vedle ní mlčky někdo stál. Rušivá pří

tomnost oné bytosti ji probudila, nemohla sice dýchat ale

vykřikla, navzdory všemu zase usnula, když v pokoji nikoho

nespatřila. Boris to tentokrát nebyl, nebyl to nikdo, koho by

znala, jestli to vůbec byl člověk, nevzpomínala si ani co se ve

snu odehrálo. Přestala si sny pamatovat. Taky si je přestala

zapisovat. V jakém pořadí se to stalo, nepovažovala za důle

žité.

Chuť zakouřit si cítila až v konečcích prstů. Marina vytáh

la z  tabatěrky ubalenou cigaretu, zasunula ji do špičky, za

pálila. Z prvního potáhnutí se jí vždycky zatočila hlava, jako

z prvního tance, prvního polibku. Ale když si na kouř zvykla,

stala se stejně pevnou a  nezlomnou jako větev vrby. Proto se pokaždé poddala nutkavému požadavku těla prohořet se

k životu. A první ranní cigareta vše jasně ohraničila, dala věcem správný řád.

Dnes to bude dobrý, Marině se bude dobře dýchat, stih

ne všechno zařídit než půjde vyprovodit dcerku na cestu.

A tento poslední den stráví spolu. Zítra ráno pojedou osob

ním vlakem do Prahy a Alja odjede v jedenáct hodin z praž

ského nádraží rychlíkem na druhou stranu země, bude pryč celý podzim. Pojede do školy, kde ji budou vychovávat a učit cizí lidé. Ona to nechtěla, nebylo to její rozhodnutí, Serjoža si vzal do hlavy, že děvče musí chodit do školy s jinými dětmi, stýkat se s normálními lidmi. Ale Alja z toho teď nic mít nebude. Nenadešel čas.

Byla zase vzhůru, tady. Byla naživu i když mrtvá. Musí jít

a začít něco dělat, dýchat. Ani cigaretu nedokouřila, típla její

hořící konec o zeď domu a zbylou polovinu nechala ve špičce

ležet na zábradlí. Musela už jít, nahřát vodu, rychle, rychle.

Marina nanosila vodu ke kamnům a donesla do kuchyně

ještě náruč polínek ze dvora, i  ta byla poslední. Rozdělala oheň v kamnech, hořel slabě jako za deštivého dne, ale na

konec se díky jejímu foukání rozhořel a pohltil noviny, třísky,

20

přeskočil na suché dřevo, takže mohla ohřát vodu na praní,

dva plné hrnce.

V konvici vřela voda na kávu, naučila se tady pít tureckou

jako Tataři z Koktebelu.

Serjoža přivezl z  Konstantinopole malou měděnou kon

vičku, na ni tenkrát asi nemyslel, ale byl to rychlejší způsob

vaření kávy, i když lógr skřípal mezi zuby jako písek. Káva

kočovníků. Tyrkysový jas Černého moře, Krym, Koktebel.

A  v  tom jasu oni, celá skupina putujících, Max, Pra, Lilja,

Osip, Serjoža, a  vždy mnoho dalších, hosté přicházeli a  od

cházeli.

Tohle nebyl život, za nímž tenkrát šla, který jí byl přislíben.

Kdo jí ho slíbil, Max, četla o něm v soucitných očích Maxmi

liana Vološina? Max ji považoval za objev a snesl by jí mod

ré z nebe, i když svou sbírku napsala úplně sama a sama ji

taky vydala s cílevědomostí šestnáctiletého člověka. A tuto

dívku ještě nezklamala, a ani teď se nevzdá. Znala své poslá

ní. Zjevně jím nebylo udržet rodinu pohromadě, být dobrou

matkou nebo manželkou, dokonce ani učitelkou vlastního

dítěte.

U kávy si musela zapálit druhou cigaretu, ať spěchala nebo

ne, zapálila si, a narovnala si pomačkané šaty, z jejichž spod

ničky vycházel zatuchlý, ostrý zápach. V noci začala krvácet,

samozřejmě, byl zase úplněk, jednou za měsíc se tělo ohlá

sí, krev z ní vytéká ven jako řeka, i kdyby si do kalhotek na

cpala třeba prostěradlo, nezabránilo by tomu, aby se kolem

ní rozlila jako moře. Byla nucena žít nesprávný život a také

v nesprávném těle, které k ní nepasovalo. Jak záviděla mla

dým chlapcům útlé Narkissovo tělo, rychlé a nevyzpytatelné.

Jakkoli se snažila nabudit své tělo kávou a tabákem, horským

podnebím, bylo vždycky pomalejší než ona sama, i dnešního

rána.

Zase musela nechat prádlo na poslední chvíli a nejcennější

okamžiky dne promarnit všedními činnostmi. Každého tako

21

vého rána se jí myšlenky mlely pod kůží a chtěly ven, z těs

ných stěn, a měnily se v kalné a ochablé dříve než je stačila

zachytit.

Musí zjistit, kdo je Helena, existuje vůbec, proč se nechá

unést, okouzlit Paridem. Paris je nula, bezvýznamnost sama.

Proč to Helena nevidí, chce se jen dostat pryč od Meneláa, ne

může už dál žít, dýchat?

Z  této pasti se nedá dostat jinak než psaním, vepsáním

sebe sama do jiného těla, které nebude stárnout jako to

její. Marinin rozpor: tělo dávalo rytmus, obloha slova, ne

souměrné manželství z povinnosti. Ale dnes nebude čas ani

nahlédnout do sešitů, jakkoli verše a hrdinky tragédií bodají

pod kůží. Každý den, v němž nemohla otevřít své sešity, byl

zkažený. A papír, na rozdíl od prádla, je přísný soudce, bílý

žalobce.

Celý týden bude rozlítaný, ani chvilka na práci, na otevře

ní jediné knihy, na přemýšlení, bude takový spěch že nebu

de čas pečovat o duši, o duši, ani o básně. Celé dny se bude

připravovat stěhování, a dnes výlet na hrad, slíbila ho dceři,

a zítra ji musí vyprovodit na cestu, musí s ní jet až na nádraží

Františka Josefa a co potom. Vrátit se zpátky bez ní, do prázd

ného domu, podívat se do očí zbylé prázdnotě, neúspěchu,

a dotáhnout vše do konce.

Na růžku židle se houpala modrošedá čepice s  kšiltem.

Musel ji tady nechat ten z Minsku. Nikdo jiný u nich nebyl.

Serjožův kamarád včera zase přišel, ptal se jestli nechtějí po

moci se stěhováním. Muž k nim za posledních čtrnáct dní za

vítal už několikrát, přece jen alespoň nějaká společnost. Vždy

vycházela lépe s muži, ženy se jí vyhýbaly, pro ně byla příliš

přímá a divná. Nina Nikolajevna a celá farnost aspoň měla

o čem mluvit, o jejich večírku, Nina se chovala jako netykav

ka, obvinila ji z  napadení, štěstí že nezavolala policii, když

Marina zhasla světla v jejich obývacím pokoji kde pokračo

valy oslavy a políbila Ninu letmo na ústa. Nic víc roztoužené

22

Nině provést nestihla a i to bylo jen v žertu. Nina byla krásná

jako kvítek, ale brala všechno tak vážně jako žádná jiná žena

v celé ruské zemi.

Co ten z Minsku chtěl, tím si zatím nebyla jistá, mlčenlivý

mužský, koňař, zcela z jiného světa. Ale teď tady nechal svou

čepici, modrou dělnickou čapku. A to měl být bělogvardějec.

Ještě aby ji teď opatrovala pravému majiteli, uprostřed všech

těch krámů a hadrů o které se musela postarat.

Ten z Minsku ji stejně pořád dráždil, už od začátku. Směš

ný muž, směšná hučka. Bylo v něm příliš všeho, pěkný jako

obrázek, oči jako trnky, a  plný zdraví a  rytířství, ale v  duši

a srdci jen lživá sebejistota. Znala tenhle typ mužů.

Posledně se dobře bavili. Když ho doprovázela na vlak,

byla už tma, a najednou s nimi začal cloumat vítr, zvedal jí

sukni, jemu nafukoval nohavice, hnal je kupředu, stromy

běsnily jako v  Shakespearových dramatech, komu se asi

chtěly pomstít, a  vítr téměř propustil plamínek, který chrá

nila svými dlaněmi aby si mohla zapálit cigaretu, ještě že ne

přeskočil do suchého smrkoví a neproměnil se v lesní požár.

Tak navazují přátelství děti, napadlo ji, mladí hoši bez srdce,

které spojují společná dobrodružství.

A  tehdy zapomněl svou čepici, rychlý odchod, poslední

vlak, jako by chtěl zůstat na noc a právě proto se ve spěchu

rozloučil. Marina otočila čepici na ruby, rozřepená, zažloutlá

od potu, turecký nápis, razítko koželuha. Poslal ho Serjoža

aby na ni dohlédl, na ně obě, na ni a dcerku, někdo ho poslat

musel, proč by jinak chodil, ve městě má snad žen dost.

Prádlo čekalo sbalené do velkého prostěradla. Na dně za

špuntované zinkové vany byla jen trocha vody, aby se nezača

ly rozlézat rezavé skvrny. Nejdřív dala do vany Aljino zkraba

tělé spodní prádlo a halenky a nalila na ně horkou vodu. Bílá

vlákna povolila a otevřela se. Když se šaty ponořily do vody,

varhánky na kolenou a loktech se ztratily a z oblečení se staly

23

bezejmenné kusy šatstva, bez vzpomínek na svého nositele,

které by si mohl obléci kdokoli.

To ale ještě nebylo všechno, ještě musí vyprat povlečení,

i když dnes nebudou mít v čem spát, nechce se jí prát nadva

krát, čekají je dva těžké dny, které budou únavné pro obě.

Musí proto jít a dát se do práce, slunce už bude za chvilku

vysoko, dcerka by měla vstát.

Bílá je barva odpuštění, napadlo ji cestou pro druhý hrnec,

a vytrvalosti. Prozradí a zapomene, jde až na dno. Má v sobě

jakýsi rytmus, pohyb, musí se jí naslouchat.

Umění naslouchat se naučila až tady, v českém lese. V Mo

skvě slyšela nejdříve jen sebe, a potom pouhý lomoz bolše

viků, v Berlíně šustění peněz. Nemyslela si že bude muset

dojít až sem, do téměř bezejmenné vesnice, aby se naučila

tomu nejdůležitějšímu. Uklidnilo ji to. Dříve nebo pozdě

ji se to projeví v  jejích verších, něco z  toho už se dalo za

slechnout. Ale ještě se musí hodně učit, jak se stát pouhým

rytmem, pulzem bytí. Musí se naučit řídit vůlí básně namís

to své vlastní.

A  čím soustředěněji začala poslouchat, co bylo v  pozadí

všeho, tím se její tělo stávalo neobratnějším, ruce si dělaly

svoje, procitla až když jí na schodech vyšplouchla vřelá voda

do klína. Nejprve jí dotek horké vody připadal jako jemné

pošťouchnutí. Teprve když se voda vsákla do šatů, dostala se

na zápěstí, stehna, ucítila bolest.

Marina zatajila dech. Nevykřikla. Trochu se opařila, no co.

Do očí jí vyhrkly slzy, ale to kvůli páře. Ona je tvrdá, tohle s ní

nic neudělá. Měsíc a voda ve spojení proti ní. Ale bolest usta

la, protože ona se tak rozhodla. Zbytek vody rázně odnesla

na místo kde prala, vylila ji do vany a posypala povlečení vl

nící se v kalné vodě sodou. Voda se ihned rozjasnila a lho

stejná odumřelá kůže se v horku rozpustila. Prostěradla byla

těžká jako mrtvá lidská těla, s námahou je máchala ve vodě,

na dně vany se vlnila a zamotávala do sebe. Voda s louhem jí stříkala na ruce, ale ona už bolest nevnímala, byla jí úplně

lhostejná.

Serjožovy boty se povalovaly na schodech, jedna přes dru

hou. Marina o  ně pokaždé málem zakopla, stejně jako teď,

když šla do ložnice pro povlečení, prvně o ně klopýtla vždy

ráno když scházela dolů a pak večer, když šla nahoru s ply

novou svítilnou, šitím, pletením, knihami a dopisy v náručí.

Měla Serjožovi říct, aby boty nenechával na schodech. To si

říkala už tolikrát, ale stejně tam pořád byly. Ani to mu nebyla schopna povědět.

Od Serjožova odjezdu do sanatoria na Moravu uběhly už

alespoň tři týdny, muselo to tak být, dny míjely a  tráva na

louce za domem rostla a Marina už je nestíhala počítat, ale boty ležely na schodech celé léto, a  ona je pokaždé odkop

la na stranu, a říkala si, že je příště vezme dolů, až bude mít

prázdné ruce, až je unese.

Kdy si je Serjoža koupil, to si nepamatovala, ani o  tom

nikdy nepřemýšlela. Určitě ne když už bydleli v téhle vesni

ci. Nebyly to žádné vojenské vysoké boty, ty prý ztratil. Jak

může člověk ztratit boty? Tyhle vypadaly jako nízké vybled

lé křusky nějakého dělníka, sešlapané zadýchanými kroky.

Kůže byla zčernalá a zkroucená, a boty vypadaly jako vypla

šené choulící se zvíře, odporně jako ondatra nebo jiný tvor

schovávající se před deštěm. Jedna bota byla přichycená pa

vučinou ke zdi, jako kdyby se měla brzy stát částí domu či

výrůstkem na jeho těle.

Boty si Serjoža nevzal, i když všechno ostatní co bylo jeho,

knihy a  dvě soupravy oblečení, fotografie, psací potřeby, si s sebou odnesl ve vojenském vaku páchnoucím po nahnilém ovoci do sanatoria. Jeden cestovní kufr knih, konceptů a re

dakčních materiálů uložil do úschovy poblíž ubytovny.

Serjoža měl i lepší boty, ve kterých chodil do města a na

univerzitu. Ty koupili společně v Baťově nádherném třípatro

vém obchodě na Václavském náměstí, mohlo to být asi v listo

padu a zatímco nakupovali setmělo se, s Aljou potom nemoh

ly najít cestu zpět na nádraží, když Serjoža tenkrát spěchal

zpátky na ubytovnu na kraji města aby se učil na zkoušku.

Ale v obchodě je obsloužili jako krále, i když chudoba na nich

byla vidět a cítit na sto honů, jen z jejích šperků člověk poznal co jsou zač, uprchlíci bez majetku a bez domova. V hlavním

městě lidé Rusy neopovrhovali tak jako v těch malých vesni

cích, v Praze je považovali za bratry ve zbrani, za bílé Slovany.

Musel být listopad, protože řeka ještě nebyla zamrzlá,

plynula černá a rozvodněná okolo opřilbené sochy Bruncví

ka, okolo obrněného srdce města, když se procházely podél břehu a pozorovaly v proudu kotvící rybáře a na okraji jezu

zimou třesoucí se ptáky, a Alja ptákům házela suchý chleba.

Ale lesknoucí se, po stranách obšité kožené boty Serjožovi

koupili a zaplatili je z jejího prvního stipendia pro básníky

uděleného československým státem. Ve svých krásných botách taky Serjoža odjel do sanatoria na Moravu, Marinu

nejprve napadlo že jel rád, byl spokojený protože bude dale

ko od ní, i ty boty si naleštil jako kdyby se chystal na oslavu.

Možná dostal Serjoža v sanatoriu jiné boty, sandály nebo as

poň měkké nemocniční pantofle, ve kterých by mohl chodit

po studených chodbách sanatoria aby souchotiny nepronikly

k srdci, slabému a křehkému, Efronovi to mají v rodině.

Pavučina se snadno zpřetrhala když se Marina sehnula

aby zvedla pár bot ze schodů, na zaprášené fošně po nich zůstala světlá stopa. Co s nimi má dělat, nechal je tam Serjoža aby je vyhodila? Když bylo všeho poskrovnu, těžko se dávalo

něco pryč, ještě že z Moskvy nepřitáhla pokroucené klece pro

veverky a harmonium s ulámanými pedály. Alja promlouvala

hlasem rozumu: Marino, máme jedna druhou. Nepotřebuje

me všechny tyhle věci. Duše netouží po majetku. A byla to

pravda. Přesto včera sbalila mnoho ochozených párů bot, pro

Alju i pro sebe, válenky, pohorky, gumáky, asi je bude muset


26

vzít, dlouhou dobu teď nebudou peníze na nové, a v něčem

se chodit musí.

Boty zatím nechala botami. Nejdříve musí vyprat prádlo,

a než přijde bytná musí zamést schody, teď v prvním ranním

světle byla vidět špína nastřádaná v koutech, i když s Aljou

a Olgou Maximovou uklízely a smýčily několik dnů, aby je

paní Sasková nemohla z  ničeho obvinit, tak jako předešlý

majitel který by je nejraději hodil psům nebo prasatům, prý

zpustošili jeho dům, spíš vepřín už když se nastěhovali, měl

pouze hliněné podlahy, křehké vlhké stěny postavené jen

z malty, vápna a slámy, sláma se tu dávala do všeho, naštěstí

ne do chleba.

Nahoře bylo zatím tak málo světla že se jen tak tak dala

rozeznat olivově zelená barva na okenních rámech, Alja je

chtěla natřít, nebesky modrou, říkala, ale jí se líbily zelené,

právě takové jaké byly, zelená dovolovala stromům vstoupit

dovnitř a co jiného měly než ty stromy, jejich paže jim byly

ochranou, spolehlivější než ty lidské.

Marina pomalu a  opatrně vytáhla prostěradlo zpod Alji,

dcera spala tvrdě jako když ji do vody hodí, i když obyčejně ji

Marinino šramocení probudilo, proto byla zvyklá pohybovat

se potichu jako myš. Holčička voněla čerstvým chlebem a ně

čím jarním, květem vivky, kůrou. Nechá Alju ještě spát, roz

hodla se. Lehce ji posunula, pšš, spi, mé děvčátko, spi, a dívka

si zhluboka oddechla, přetočila se na bok, deku odkopla do

nohou postele, a převalila se zpátky na záda ruce vedle hlavy

do široka rozpažené, usmívala se, na koho se ve snu usmívala,

dívenka hvězdička, měsíc v obočí, souhvězdí na čele.

Než dítě vstane musí ještě udělat hromadu práce. Prád

lo a dopis, dopis Jünglingovi musí odeslat ještě dnes, dopis

za celý měsíc, všechny strany, chorobopis. A než ho dopíše,

nechá Alju spát tak jako teď spí, dýchá směšně zrychleným

dechem, lehce, přitom hluboce, chodidlo proti stehnu, ruce

zvednuté v  oblouku spojené nad hlavou, jako baletka, ale


27

zcela uvolněná, nevědomá a  zároveň připravena na rychlý,

ladný skok nebo roznožku.

Jejich společná práce se nesmí přerušit, i  když Alja teď

stráví celý podzim ve škole u Bogengardtů. Deník z Moskvy

dokončí. Bude to jejich společné dílo. Taková kniha na světě

ještě nevyšla, napsaná společně matkou a dcerou. Tento ru

kopis nezůstane nedopsaný, i když nakladatelství Helikon ho

už jednou odmítlo. Práci je třeba dovést do konce.

Po celou dobu jejich cesty a celý rok, který pobývaly ve ves

nici krásnější než její jméno, psala Alja rukopis s ní. Předtu

chy všedních dní nebo Znamení všedních dnů, názvem si ješ

tě nebyla úplně jistá. Ale bude to jejich společné dílo. Jejich

hlasy spletené v jeden, jeden dech, jedna duše. Jejich Moskva

splynulá vjedno jako povrch ozdobných stužek na vánočním

stromku. Jejich útěk ze země, jejich láska, jejich jazyk.

V jediné knize celý život, celá sovětská všednost, celý ten

každodenní materiální svět, který se nestačil uspořádat

a snažil se je zlomit, je obě. A Alja, její svědomí, udávala tem

po a směr, když všechno ostatní vykolejilo ze své dráhy, úplně

všechno. Celý svět pozorovaný skrz duši dítěte, a skrze jakou

duši! Všechno, na co tady mohou ještě společně vzpomínat,

po roce cesty, ulice, trhy, pečovatelky, všechno se muselo spojit.

Za takových rán když verše vyžadovaly chvíli odpočinku,

přepisovala Aljiny poznámky na čisto předtím, než se Alja

vzbudila, a když pak chystala snídani Alja pokračovala v psa

ní vlastního rukopisu.

V knize budou také jejich deníky, jejich dopisy, Aljiny bás

ně, které také přepíše na čisto. Poznámky teprve sedmileté

dívenky by mohly být vydány skoro beze změny.

Nejčastěji bývaly v  domě samy, protože Serjoža chodil

přes týden do školy a bydlel na ubytovně pro ruské bílé vo

jáky. Přes den měl přednášky a zkoušky v Rudolfinu, jazy

kovědu a historii byzantského umění, po večerech chodil do

kroužku studentů zakladatele ikonografické metody v umění


28

profesora Kondakova, na redakční schůze a setkání spolků a na jaře především do parků na petřínských svazích. Ve měs

tě v Královské zahradě kvetly třešně a hrušky, dívky se smály,

pivo se pilo až do ranních hodin. To drželo Serjožu při životě a Marina to tak brala, oba měli svůj vlastní život. Ona měla

dceru a jejich společný projekt, a k tomu své vlastní rukopisy,

Théseovu trilogii a sešity. Teď když se verše konečně vrátily,

neznal její svět hranic. A přišly s takovou silou, jako by se ži

vot dral z jejích tepen ven! Dříve než přijde zima, musí být

rukopisy hotovy.

Na jaře začala Alja vzdorovat, byla ráda když ji přinuti

la sešit aspoň otevřít. Dnes ne, maman, chci mít volný den, básník nemá volné dny, tak večer, večer budeš unavená, ale

maman nemám jediné slovo, jedinou větu kterou bych chtěla

napsat. Já nechci.

Také v Berlíně se projekt dostal do slepé uličky kvůli na

kladatelství, to člověka dokázalo naštvat: můžete vynechat

politiku, můžete nechat stranou své srdce, život, takoví zbabělci. Ona to přesto nevzdá, a nesmí to udělat ani Alja.

Musí Alju přimět aby slíbila že bude pokračovat, teď když

ještě dýchá stejný vzduch jako ona, ve stejném rytmu, vidí stejné sny. Zítra večer bude u cizích lidí, padesát dětí, padesát

krys, celý Hameln se postaví mezi ně a jí zbude jen prázdný

dům, píšťala na kterou bez děvčátka nedokáže hrát.


29

ó jako ovocný strom

a neštěstí

a v každé hlásce potenciální

štěstí a neštěstí a všechno

mezi tím

hhó, moje Aljošo

řekni hhó, jako hebkost

a hrůza

a mezi nimi láska, hebké

dívky hrůzy

řekni

jen to pověz, Aljoško

řekni hhó

řekni své Musje hhó

chci slyšet, jak to říkáš

podívej

tak

foukni

a tak

tak se rozechvějí

rty


30

musíš fouknout silněji

foukej

foukni tak, jak bys sfoukla

a uhasila plamen

přemýšlej

ohromný plápolající plamen

který nás zachvátí

zachraň nás, moje Aljoško

foukej

hhhó jako hhhrůza

a hhhhoře a hhhhořce

a hhhhrát a hhhřát

a hhhhedvábí a hhhháv a hhhhurikán

víš

co je to hurikán

vítr, který odnese tebe i mě

a všechno bude jedním dechem

spolu se světem

znáš můj chlupáčku hvězdičko hhoo je hlas duše

ty ho umíš vyslovit, hhhóó

vím, že jsi nadaná, hhhóó

z tvé do mé duše


31

Moskva

Srpen 1939

Nový člověk. Nosila jsem v sobě bytost, o které jsem ještě

nemohla nic vědět. Bylo to podivuhodné, podivuhodnější než

cokoliv předtím. Nový člověk, kterého jsme s Muljou zplodili.

Ucítím, až jeho srdce začne bít?

Bylo těžké se soustředit na práci, přestože jsem v pokoji tet

byla sama, obklopená porcelánovými psy, stohy knih a lepen

kových krabic, divadelními pozůstalostmi, pelerínami a ku

kátky. Lilja šla do divadla na zkoušku svých žáků, premiéra

bude v pátek, ale rodina z vedlejšího pokoje se trousila ven

a zase zpátky celý večer, jejich pokoj se od osmi od rána do

osmi do večera změnil na fotbalové hřiště, dětí tam bylo jako

mladých myší, všechny si navzájem podobné s vlasy jako len,

babky i strejdové v jednom pokoji, který dříve býval salonem

Liljina a Zinina bytu. Zina nebyla jen Liljinou spolubydlící ale

také družkou, věděla jsem to, i když se o tom nahlas nemlu

vilo, však jsem slyšela, kdy v noci ulehaly vedle sebe v těsném

pokoji. Teď byla Zina už mnoho týdnů v sanatoriu v Aluště

a měla se vrátit teprve příští týden.


32

Na chodbě se ozýval běžný večerní shon jak lidé čekali až

na ně přijde řada v kuchyni a v koupelně, běhali sem a tam,

v  každém patře to samé, středem domu zněl rámus několi

krát silněji.

Poslední otázku jsem vyťukala do stroje dřív než se Lilja

vrátila ze zkoušky. Svoboda, co to pro vás znamená? zeptala

jsem se žen, měla jsem zpovídat pracovnice velkého ukrajin

ského kolchozu, neosvobodila revoluce ženy od domácích

prací a  z  vězení domácnosti stejně jako proletariát od bur

žoazie? Bylo dobré zakončit rozhovor velkou otázkou.

Kolcov rád četl o velkých tématech, svoboda, rovnost, štěs

tí, neboť sám také psal odvážně. Od něj jsem se naučila pře

devším tomu, že člověk musí jít za pravdou a nesmí snižovat

vlastní témata. To však nemohl být důvod, proč byl Kolcov

v  prosinci k  velkému překvapení všech zadržen, vždyť byl

právě jmenován do Nejvyššího sovětu a stal se členem aka

demie věd. Někdo vypustil škaredé pomluvy, mnozí Kolcovo

vi záviděli jeho úspěch, místo vedoucího kolektivních novin,

a dokonce i ženy, měl na každém prstu jednu, přestože nebyl

žádný krasavec. V soudním procesu se určitě nepodaří pro

kázat že se spolčil s trockisty nebo se účastnil jiné protistátní

činnosti, naopak by měl být oceněn jako válečný hrdina za

své činy ve španělské občanské válce.

Nový šéfredaktor Žurgazu, tiše šedý nevýrazný muž, byl

opatrnější a dbal víc na to, aby vycházející materiál odpoví

dal úřední linii, ale neuměl francouzsky jako Kolcov, do textů

Revue de Moscou mohl zasahovat jen zběžně. Úřední ideolo

gie. Dostala jsem naloženo tolik práce že jsem se naučila co

to znamená, abych ani omylem nevyslovila nějaké nesprávné

slovo.

Ale Kolcov byl jiná sorta, velký muž, pan Pravda, pocho

deň pravdy. A také člověk, který mi otevřel oči a naučil mě na

zírat na skutečnost s fotografickou přesností, na to co je tady

a teď. Četla jsem Kolcovovy ostré sloupky v Pravdě, všichni


33

je četli, a především jeho články ze španělské občanské války

mě probudily, uvědomila jsem si, že nejsem jediná porobená,

ale že svět je plný utlačovaných. Že máme právo na svůj vlast

ní život.

Ve Španělsku se Kolcov sám účastnil boje proti fašismu na

straně utlačovaného proletariátu a zároveň v rozsáhlé repor

táži vykreslil odboj španělských soudruhů, psal o vesnicích

které se držely i poté co Guernica lehla popelem. Kolcov byl

očima a  ušima nás všech. Díky němu jsme věděli co se do

opravdy dělo.

Ze začátku jsem psala do novin jen klepy a  sny o  filmo

vých hvězdách, jak proti mně uprostřed bílého dne kráčeli

Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová. Přesto se už v Paříži

Kolcov zajímal o mé texty, uveřejněné v Serjožou vydávané

eurasijské publikaci, jak upřímně píšeš Ariadno Sergejev

no, dobré postřehy, tak průzračné, jako bys viděla skrze lidi,

umíš vidět pravdu takovou jaká je, i když podle mě jsem byla

vždycky dobrá akorát v napodobování a tvoření vět. Když mi

byl představen v aule betonového paláce Mutualité kam do

provázel Borise Leonidoviče, hned jsem si ho oblíbila, měli

jsme stejný smysl pro humor, přesná a odzbrojující přirovná

ní, a v jeho společnosti jsem se cítila jako ryba ve vodě, cítila

jsem se být chytrá a pohotová, byl inteligentní, i když ne tak

moudrý jako Boris Leonidovič. Bylo úplně přirozené že mi za

několik měsíců zajistil místo redaktorky francouzského od

dělení ve svém vydavatelském domě, když jsem na jaře v tři

cátém sedmém dorazila do Moskvy.

Průvan projel pokojem jako rychlík, zabouchl okna a pa

píry ze stolu rozházel po podlaze, když Lilja v  půl deváté

předvedla působivé entrée vedena Vachtangovovou vědec

ko-uměleckou metodou ovládání těla a emocí, její dramatič

nosti posloužilo i proudění vzduchu. Rychle jsem posbírala

papíry, než se pomíchají s Liljinými rukopisy divadelních her,


34

které byly na podlaze všude tam, kde se zrovna nepovalovalo

nic jiného.

Jakmile bylo v pokoji více lidí než jeden, padla na člověka

jeho stísněnost, a šero zaprášené minulosti, jež se zabydle

la mezi pozůstatky divadelních kulis a kostýmů, všude byly

usazené životy pratet, sestřenic, švagrů a  kojných, nejníže

zbytky Marinina, Serjožova a taky mého života který před

cházel útěku za země, všechno tohle spotřebovávalo okolní

vzduch.

Lilja funěla, snažila se nabrat dech, schody pro ni byly vel

kou zátěží, vzduch příliš horký ještě i z večera a ona s sebou

pořád nosila tu těžkou kabelu, tahala v ní harampádí celého světa, staré rukopisy, pletení, knížky, byla těžká jako čert.

Na zkoušce samozřejmě vládla hrozná panika a Lilja byla

celá rozčílená. Představení postrádalo rytmus, a  Lilja měla

pocit, že za to nese zodpovědnost i když to sama nerežírovala

nýbrž působila jako instruktorka herecké práce. Ale žáci pro

ni byli jako vlastní děti.

Připomněla mi že ve čtvrtek musím přijít na generálku.

Jistěže přijdu. Slíbila jsem napsat do Revue recenzi o  představení. Oni jsou tak nadaní, vzdychla Lilja, a po tvářích se jí rozlilo mateřské teplo a zasmála se, nekonečným jevištním smíchem. Říkali nám že máme stejně jasný a uvolněný smích, ale Liljina smíchu se nikdo nebál, na rozdíl od mého. Její smích vycházel ze srdce. Kolik smíchu, kolik širého světa se

do Lilji vešlo.

Hra ovšem nepatří k mým oblíbeným, postěžovala si Lil

ja když jsem jí svlékla kabát a kabelu zvedla na židli, je tak

ponurá přesto ne dost rozporuplná. Chybí jí duše. Podle mě byla hra velmi moderní, odporovala jsem, ani Shakespeare by

neuměl napsat drama o problémech pracujících žen.

Cementárna byla nová hra, podle románu napsaného po

revoluci. Mohlo se zdát že ji napsala žena – ani v textech pa

řížských sufražetek se rovnost a samostatnost žen neprobíra

35

la tak odvážně. Ve hře žena napravuje svého muže který touží

odejít z ubikace do tepla domova, touží usednout za vlastní

stůl a ulehnout do vlastní postele, přeje si být u svého dítěte:

„Já jím ve společné jídelně, nevytápím svůj pokoj ani v zimě.

Jsem svobodná občanka Sovětského svazu a  soudruzi jsou

moje rodina.“ Replika by mohla pocházet z úst Věry Traillo

vé, tuhle nauku do mě vtloukla moje přítelkyně obdivující pa

řížské sufražetky předtím, než beze slova naskočila do vlaku

s dítětem v břiše. Podle Lilji bylo všechno potřebné řečeno už

v antických tragédiích a v textech velkého Williama, nové hry

nepřinášely světu nic závratného. Koneckonců člověk se bě

hem tří staletí příliš nezměnil, a tragédie je žánr který dokáže

v člověku nejlépe zachytit neměnné, řekla Lilja.

Žáci přesto zkoušeli hru u Lilji celé léto, sem tam jsem za

slechla nějaké úryvky. Hlavní postavy už byly jako mí dobří

známí: Nuročka, Darja a Gleb, jméno starého světce, i když

dnes měly postavy nových her častěji také novodobá jména.

Zněla jako dětská: Vi, Engelina, Ninel a Marlen. I já porodím

pro tento nový svět dítě, aby dalo vzniknout správné a nejlep

ší společnosti jako všichni pojmenovaní jmény budoucnosti,

takhle musím přemýšlet, a Mulja taky, musím si s ním o tom

promluvit, co bude správné a co ne.

Chudák Aljoša, je zamilovaná až po uši, dobírala si mě

Lilja když jsem si pobrukovala při vyprazdňování samovaru,

který dávkoval den za dnem méně vody. Nebo se přihodilo

něco jiného, že tak záříš? vyzvídala.

Zdálo se že Lilja mě vždycky hned prokoukne. Nemohla

jsem jí však nic povědět. Mulja se to musí dozvědět jako prv

ní. Má na to právo.

Jenom aby ses z toho všeho neztratila před očima, dodala

starostlivě, a podstrčila mi k čaji půlku sladkého cibulového

pirohu, který se cestou z divadla rozmáčkl po voskovaných

papírech.

Teto, strachuješ se zbytečně, bránila jsem se. Už jsem

nebyla žádné tintítko. V Moskvě se mi kosti obalily tukem

až moc. Skoro už jsem se nevešla do šatů z Paříže. Brzy už

mi budou malé. Jen jsem však Lilje přikývla, z pirohu jsem

uždibla pár drobků, neměla jsem hlad, zamilovaná, ano, to

taky jsem. A šťastná, netušila jsem kolik štěstí může člověka

potkat, tak moc že jsem ani nevěděla kam s ním, když jsem

ho stále nemohla předat Muljovi.

Všechno začalo tady, na téhle pohovce. Přivedla jsem Mul

ju k tetám do bytu v Merzljakovské uličce poprvé v červnu

když jsem si myslela, že nebudou doma a že budeme moci být jeden večer sami dva. K němu na ubytovnu jsme jít ne

mohli a u známého redaktora, u kterého Mulja vlastně pře

býval, byl vždycky někdo z rodiny doma. Mohli jsme být o sa

motě jen v hlubokých židlích v kině, během jara jsme viděli

aspoň tucet nových sovětských filmů, ze kterých jsem si toho

moc nepamatovala, nic jsem se z těch všech životů odehráva

jících se na bílém plátně nenaučila, nezapamatovala jsem si ani jména herců, moje mysl se tomu vůbec nevěnovala, pro

tože jsem studovala něco jiného, zcela novou věc, zeměpis

Muljovy kůže, zatímco se bouraly a stavěly domy, burácely

stroje továren, eskalátory ubíhaly jako perlové náhrdelníky a vojenské přehlídky se valily přes Rudé náměstí. Konečně budeme moci dělat to co jsme ve tmě kina mohli jen tušit.

Neměla jsem pro to ani slova. Rusky, francouzsky, ani v žád

ném jiném jazyce.

Ale ten večer tetě Zinaidě nebylo dobře, měla záchvat

kašle, a tety musely zrušit návštěvu premiéry. Obě seděly celý

večer tak zařezaně u stolu až jim křečové žíly bublaly, alespoň

jsme před večeří vměstnali čtvrtou židli, jedli jsme chleba se salámem a tety nám nabídly koňak, ten byl vždycky po ruce, byl dobrý pro krevní oběh, balzám na srdce, roztahoval plíce, uváděl dech i duši do chodu. Muljovy nohy sahaly až na

druhou stranu stolu, ale o nic jsme se nepokoušeli, žádné ne


37

smělé doteky pod vyšívaným ubrusem, i když nás to lákalo.

Měli jsme přece jen jít do kina, pošeptala jsem Muljovi když

šly tety hledat ve změti všech věcí nějakou starou gramofo

novou desku, ale my jsme poslušně poslouchali zapomenuté

nahrávky, hlasy z doby která už dávno minula.

Tety se k Muljovi chovaly přátelsky a projevovaly zájem,

tak jako vždy, rády trávily čas s chytrými mladými muži.

Byla jsem na Mulju pyšná, i když toho ve společnosti upo

vídaných tet moc nenamluvil, šetřil slovy. Studenti herectví,

kterých v malém pokojíku sedělo často večer i půl tuctu, byli

jiní, nedělalo jim problémy mluvit celé hodiny nahlas o sobě

nebo o čemkoliv mezi nebem a zemí. Ale nenechala jsem se

otrávit, Muljovo mlčení mi skýtalo jistotu a bezpečí, mohla

jsem se o ně opřít.

Mulja odešel brzy, doprovodila jsem ho na konec ulice na

zastávku tramvaje, mnoho jsme jich nechali odjet než se nám

podařilo od sebe odtrhnout, a když jsem se vrátila domů, zvě

davé tety se mě vyptávaly na co mohly. Zina odněkud věděla,

že Mulja je ženatý, dozvěděla se to od nějaké kamarádky kte

rá žila v přesvědčení, že zná celé město, a navíc s psycholož

kou, dcerou toho a toho, a že jsou ve straně. Bylo mi to jedno,

neměla jsem sílu se s tetami přít. Zina vyslovila nahlas to co

se mi Lilja říct neodvážila: jednou ženatý a rozvedený muž

neudělá žádnou ženu šťastnou. Jenom jsem se smála. Man

želství je buržoazní přežitek, řekl mi Mulja, na to my kašleme.

Tety žily ve starém světě, který byl vtěsnaný do pokoje o šest

nácti metrech čtverečních. Třebaže jsem je obě milovala, teh

dy jsem si přála, aby nám Moskva brzy dala něco vlastního.

Potřebovala jsem odejít, získat vlastní byt, společný domov,

pro mě a Mulju, teď nadešel čas.

Podruhé přišel Mulja večer v  Den námořnictva, a  tehdy

jsme konečně měli úplný klid až do půlnoci, Zina se odjela na

Krym léčit, Lilja trávila bílou noc s herci. A my jsme mohli být

spolu na pohovce celou noc. A proto bylo teď všechno úplně


38

jinak. Mulja se stane mým mužem, a už se nebudeme muset

scházet tajně, bude spát vedle mě, v mojí posteli, otec mého

dítěte. Proto jsem se usmívala a byla jsem šťastnější než kdo

koliv jiný v tomhle domě, v celé Moskvě.

Rozdělila jsem Lilje léky na srdce a krevní tlak, pět různě

barevných tablet, podala jsem jí sklenici vody. Teprve tehdy si

vzpomněla, že prádlo je stále v prádelně, mělo se dát do prač

ky, Lilja se pokoušela vyškrábat nahoru. Někdo nás předběhl,

a ona neuměla zastavit ten pekelný stroj.

Slíbila jsem, že zamluvím pračku znova a všechno zařídím

když to jen stihnu. Lilja měla strach ze všech samočinných

mašin, jako by ji znenadání mohly schlamstnout do své velké

tlamy. V tom byly s Marinou stejné, Marina se horko těžko

odvážila nastoupit do tramvaje o jezdících schodech do met

ra ani nemluvě, jakpak se zítra dopraví až na výstaviště.

Měla jsem říct už včera, že se o prádlo postarám. Ale Lilja

to chtěla mít pod kontrolou. Na dače moderní, velkou oce

lovou průmyslovou pračku z Merzljakovské uličky velmi vy

chvalovala, protože se v ní všechno zažloutlé spodní prádlo

vypralo zase doběla.

Tyhle čertovské vynálezy, s tím se nikdy nenaučím, teď

přesto Lilja vzdychala, vykolejená doba, no a tak dále. Kdo

ji ale vrátí zase na koleje, nadhodila jsem, a hned mi bylo

jasné, že tak to není. V anglických dramatech jsem se moc

nevyznala.

Ne, ne, takhle to není, chytla se Lilja mého citátu, v té době

v Anglii žádná železnice nebyla. Kde já to mám, samozřejmě

ne anglicky, ale starý překlad, kdopak jen zvládne přeložit

Hamleta pořádně znova, nebo bude brzo zakázané, uvádět

i mistra Williama?

Shakespeare se v  létě vrátil na moskevská jeviště, ale

v  úpravě socialistického realismu, Lilja viděla právě Hamle

ta inscenovaného v kulisách velké ocelárny. Ale Borisův pře


39

klad, na jehož dokončení se v jistých kruzích dychtivě čekalo,

byl jiný. Věděla jsem, že by se líbil dokonce i Marině. Měla

bych ho dát tetě přečíst.

Možná jsou tam úplně nahoře na polici, posteskla si Lil

ja, Hamlet, Lear, kde jen mohou být. Procházela očima polici

přeplněnou knihami, a už se chystala zvednout zpod peřiny.

Spatřily jsme staré vydání Hamleta zároveň. Bylo tak vysoko

že se na něj nedalo dosáhnout bez židle.

Postavila jsem se na vratkou židli a připadala jsem si jako

nemehlo. Na stropě byla černá rozšiřující se skvrna, sousedé

nad námi nás jednou vytopili a plíseň začala rozežírat povrch,

žádný div že se v pokoji špatně dýchalo, a obě tety byly ne

mocné, knihy vyskládané až ke stropu měly černé okraje, jako

rámeček smutečního parte, a když jsem utírala skvrnu ruká

vem, svazky z horní police se na mě sesypaly a jako okřídle

né střely slétly na zem a jejich vazba se rozbila. To jsem ale

nešika, hloupé trdlo, opravdu jako Hroch, takové cenné kni

hy, Dostojevskij, Čechov, Leskov, Lermontov, Gogol, Tolstoj

a Puškin, celý starý svět, všechno co může člověk o člověku

vědět, a teď tu společně na zemi naříkají hrdinové, vrazi i mrt

vé duše a rozpadlé vazby knih jsou jako přetržené šlachy.

Lilja mě z postele pozorovala pobaveně, ale s vřelostí, stej

ně už podle ní knihy dlouho potřebovaly důkladně oprášit.

Hamlet byl pořád nahoře, ale Lilja zakroutila hlavou, už jsem

pro něj nemusela lézt, protože si na ten citát vzpomněla. Čas

vymknut z dráhy, řekla, – prokletý to podíl, že k jeho nápravě

jsem se kdy zrodil! Hamlet sám, je to jeho úkol, on musí za

chránit celou svou dobu. To je teprve oříšek, řekla jsem, tak,

odpověděla Lilja, každému člověku byl dán úkol hodný jeho

vlastní velikosti.

Když byl svět dán znova do pořádku podle shakespearov

ského metra, Lilja mě poprosila abych zvedla ještě krabici,

která spadla z police spolu s knihami, nevšimla jsem si jí, asi

byla zastrčená za knihami, zaprášená a nízká, zprvu vypadala


40

jako kniha nebo album s ozdobnou koženou vazbou, ale byl

to starý obal od čokolády, která se už určitě ani nevyrábí. Carská čokoláda. Abrikosov a synové. I když byla jen z lepenky,

nebyla krabička nijak poškozená, jen se otevřelo víko. Uvnitř

ležely staré desky, opotřebovaná tmavě zelená kůže, staré za

prášené dopisy snad, fotografie, jakýsi kus oblečení, hedváb

ný pytlíček, zažloutlé vzpomínky, těch byl pokoj plný.

Zavřela jsem víko krabice, setřela jsem prach který už se

změnil na vosk, zůstal na prstech jako strup, a podala jsem

krabici Lilje a  začala jsem zachraňovat z  knih co se dalo. Jak zbytečné, bylo by třeba je zanést svázat, i  když dnes se už o takové knihy sotva někdo postará, o předrevoluční

díla. V sebraných spisech Leskova bylo Marinino ex libris.

Z roku 1920.

Lilja po krabici potichu přejela prsty. Zeptala jsem se, jestli

tam je něco důležitého, a ona na mě pohlédla tak zvláštně, strnule, jako kdyby viděla Hamletova otce, ducha.

Snad by se to mělo odvézt na skládku všechno to haram

pádí, řekla potom, ale zněla spíš jako Zina než jako ona sama.

Lilja vždy svědomitě opatrovala tuhle pozůstalost která se

nacházela v jejich bytě, na rozdíl od Ziny které věci Liljina

rodu jen překážely při úklidu. V  jejím hlase zněla podivná

předstíraná radost. Zavřela krabici a úzkými prsty zmáčkla její hrany tak silně jako by ji chtěla rozdrtit, potom ji odstr

čila na stůl, kde se povalovaly rukopisy her a pecky meruněk,

udělala jsem místo.

Lilja začala být unavená, přesto bych si s ní mohla povídat

až do rána, o budoucnosti, o minulosti, o zítřku, o všem, jak se změní svět, můj život, možná i ten její. Že by Lilja sama

nikdy dítě nechtěla, uvažovala jsem, na to se musím zeptat,

dřív mě to ani nenapadlo. Lilja byla vždycky jen Lilja. Ale už

se setmělo a ráno budu muset vstávat za rozbřesku. Políbila jsem Lilju na obě tváře, popřála jí dobrou noc a stáhla se do svého koutku. Kdybych se zeptala, prozradila bych se.

41



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist