načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Náš tajný příběh - Jessi Kirbyová

Náš tajný příběh
-15%
sleva

Kniha: Náš tajný příběh
Autor:

Téměř se utopila… byla v kómatu několik dní… a poté… Když se Olivia probudí z kómatu, zjistí, že ztratila paměť. Nevzpomíná si nejen na tu autonehodu, ale na nic za poslední ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-12
Počet stran: 248
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 246 stran
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Téma: dívčí romány, ztráta paměti, young adult, literatura pro mládež, americká literatura
Doporučená novinka pro týden: 2018-16
ISBN: 9788075445346
EAN: 9788075445346
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Téměř se utopila… byla v kómatu několik dní… a poté… Když se Olivia probudí z kómatu, zjistí, že ztratila paměť. Nevzpomíná si nejen na tu autonehodu, ale na nic za poslední čtyři roky, na střední školu nebo svého kluka Matta. Ta nehoda jí sice nevzala život, ale sebrala jí něco stejně živého a důležitého – paměť. Čím víc se snaží si vzpomenout, tím víc se ztrácí v mlze a najednou neví, kým je, když jí všichni dokola opakují, kým byla. Olivia musí najít své místo v životě, který si ani nepamatuje, že by žila, a zjistit, kým je teď.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

23

TŘi

Později. Nevím, jak moc. V pokoji je ticho a jsem sama.

Chvíli to trvá, než si oči přivyknou na tmu, když seprobouzím, a  pak potřebuju další chvilku, abych si vzpomněla, kde

jsem a proč tady jsem.

Nemocnice, nehoda, trauma...

V duchu si procházím ta slova. Snažím se jejichprostřednictvím získat půdu pod nohama, tady a teď. Pořád mi ale nesedí, jako by mi nepatřila. Chci se posadit, ale zastaví mě ostrébolestivé bodnutí v hrudi. Zlomená žebra. Ta mi určitě patří. Ta jsou skutečná až příliš.

Natáhnu se po tlačítku, které mi ukázala sestřička pro příad, že by bolest byla nesnesitelná, prsty ale zůstanou viset nad ním, třesou se. Zavřu oči a čekám, až bolest odezní, snažím se nadechovat jen opatrně a s bolestí se poprat. Nechci zaseprožívat ten pocit otupělosti a omámení, když bolest nahrazují léky. Vlastně snad ani nechci, aby ta bolest odezněla. Skoro jako bych ji chtěla cítit, protože mi připomíná, že tohle všechno je skutečné a něco se mi stalo. Něco, na co si nedokážuvzpomenout, o čem stále nevím všechno.


24

Neměla jsem příležitost pokládat další otázky, protože mi sestřička přinesla seznam věcí, které teď budu muset trénovat: pokusit se polknout vodu, udržet ji v žaludku, vstát z postele. Hýbat se. Chodit. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějakálegrace, protože z  jejích úst to znělo, jako by toho po mně snad chtěla až moc, a rodiče se tvářili pěkně nervózně. Jako by dělat ty věci byla nějaká dřina.

Pak jsem se pokusila o  první věc ze seznamu, vypít trochu vody. A pochopila jsem.

Pokud utrpíte nějaké zranění, z malých věcí se stávají velké. A ty velké věci jsou docela boj. Například když se snažítepolknout malinkatý doušek vody po odstranění dýchací trubice, kterou jste několik dní měli v hrdle. Nebo když zápolítes náhlým návalem nevolnosti, který to ve vás vyvolá. Nebo když se pokoušíte spustit nohy na podlahu a věříte, že vás pořád budou schopné unést.

Tohle všechno jsem musela udělat a  mí rodiče byli u  toho a  snažili se mě šeptem povzbudit. Když jsem polykala vodu a podařilo se mi ji udržet v žaludku, ulevilo se jim. Když jsem vstala z  postele, postavila se na rozklepané nohy, a  dokonce s jejich pomocí přešla těch pár krůčků až do koupelny,blahořáli mi, jako bych právě protrhla cílovou pásku. Vzalo mi to veškerou energii. Víc, než bych si byla myslela, ale pořád mi opakovali, jak jsem silná, a tak jsem se jim snažila uvěřit, co to jenom šlo.

Tady a teď, osamocená a ve tmě, chci dokázat ještě víc. Říkám si, že jsem silná a  že jsou tady věci, které se musím dozvědět. Přesvědčuju svůj mozek, že mě možná nemusí tolik před vším ochraňovat. Že je v pořádku, když si vzpomenu na


25

ti o  tom, co se stalo. Že si na ně nutně musím vzpomenout,

protože se právě necítím ve své kůži. Zavřu oči a soustředím se.

Čekám na něco, cokoli, co se mi vrátí, ale v hlavě mám temno

jako na nočním nebi. Procházím tu tmu, čekám ještě chvilku.

Doufám, že zahlédnu nějaký záblesk obrazu jako padajícíhvězdu, ale vůbec nic. Ani malinké světýlko. Nikdy jsem se necítila

tak osamoceně.

V tomhle jsem úplně sama. Sama ve svém vlastním já. Nadruhé straně pokoje se rozhoupá balonek, který se dostal doprůvanu vycházejícího z větrací šachty u stropu. Oči mi sklouznou po

stužce až dolů ke stolku, kde je pevně přivázaný. Stolek je plný

kytic s  drobnými vzkazy připevněnými kolíčky, v  mezerách

mezi vázami vykukují blahopřání. Přání brzkého uzdravení od

lidí, kteří o tom, co se mi stalo, vědí daleko víc než já.

Tentokrát se zkouším pohnout jen pomalu, předpokládám,

že se zamýšleným pohybem se ihned dostaví bolest.Povzbuzuju se, že to zvládnu, a bolest v hrudníku přijímám za svou. Bude

mě teď provázet, ať se hnu kamkoli. Po chvíli sedím ve vzpřímené pozici. Taková maličkost, která je ovšem právě teď velkou

věcí. Potom nohy přesunu k okraji postele, jak mi to ukazovala

Betina, a  opatrně je spouštím dolů, centimetr po centimetru,

dokud se prsty nedotýkají podlahy. Když ucítím podlahu, jsem

ráda za protiskluzové ponožky, které mi nazula na nohy. Ty už

zachránily životů, mluvila o nich se smíchem. Ve světledopadajícím z chodby se podlaha jeví nablýskaně kluzká a teď, když

to musím zvládnout bez Betiny, myslím, že začínám chápat,

o čem mluvila. Jsem nervózní.

Zkouším se opřít plnou vahou, nejdřív na jednu nohu, potom na druhou, a  jakmile se obě nohy těsně dotýkají země


26

a  pogumované polštářky se přilepí k  podlaze, přesunu se přes

okraj postele. Stojan s infuzí musí jít se mnou, takže sipřehodím hadičky přes rameno, jak mi to Betina ukázala. Jednou

rukou se přidržuju stojanu a  druhou šátrám po posteli kvůli

rovnováze. Takto se sunu ke konci postele, kde se budu muset

na chvíli pustit, abych mohla přejít krátkou vzdálenost kestolku s kyticemi, plyšáky, balonky a blahopřáními.

Na kraji postele se zhluboka nadechnu – jen tak, abych to

nepřehnala –, pak se pustím a vykročím. Žebra a hrudní svaly

se nesouhlasně ozývají, musí totiž vynaložit zvláštní úsilí, aby

mi pomohly překonat tři krůčky ke stolku. Když se k němudostanu, musím si na chvíli odpočinout, jsem na sebe ale hrdá.

Zvládla jsem to. A někde mezi těmi blahopřánímia květinami jistě najdu něco, co mi pomůže si vzpomenout. Kouknu na

kytici zářivě růžových a bílých růží přímo přede mnoua sundám kartičku na plastové tyčince.

Drahá Olivie a Jordanovi,

myslíme na vás a  modlíme se za brzké uzdravení. Dejte nám

prosím vědět, pokud budete cokoli potřebovat. Bydlíme hned

vedle.

S láskou

Carol a Roger

Usměju se. Abifadelovi. Vždycky to byli mí oblíbení sousedé,

protože pro každého v  naší ulici jsou něco jako babička s dědou. Všichni jejich jméno zkracují na pan a paní A. Kdykoli se

v jejich okolí objeví nějaké děti, paní A. má vždy po rucenějaké cukroví a milý žertík a pan A. zase každou neděli vaří jako


27

pro armádu nejrůznější blízkovýchodní jídla, která pak posílá

všem sousedům v okolí. Rozhlédnu se kolem, napůl očekávám,

že tady od nich najdu i něco k jídlu, a pak si vzpomenu, že jsem

víc než týden byla napojená na dýchací přístroje. Asi to věděli

a vsadím se, že se spíš snažili nakrmit mé rodiče.

Pohledem přejdu na další kytici. Tahle je obrovská, svázaná z  nějakých veselých červených květin, jejichž název neznám. Vyjmu kartičku skrývající se mezi květy. Písmo je neúhledné a nepoznávám ho.

Liv,

tvý oblíbený, až se probudíš.

Miluju tě

Otočím kartičku, ale nevidím žádný podpis. Znovu sezadívám na červené květy a ta slova mi nejdou z mysli. Mojeoblíbené? Vlastně si ani nejsem jistá, že bych nějakou oblíbenou květinu měla, tahle osoba si to ale myslí. Z  květin mi pohled sklouzne zpátky na přáníčko a pak zase na kytici, doufám, žeprobleskne nějaká vzpomínka. To Miluju tě mi napovídá, že bych vědět měla, ale nic. Ještě jednou se podívám na květiny, opatrně položím kartičku na původní místo a  rozhodnu se, že se k  ní vrátím později.

Přesunu se k další kytici, tohle aranžmá přinesla Betina dnes večer. Je to velká namíchaná kytice, ke které jsou připevněné zářivě barevné balonky a  neotevřená obálka. Rty jí naznačím poděkování, že mně přenechala to privilegium, otevřít si ji sama, až se probudím. Uvnitř v obálce není přáníčko, alekartička na poznámky, na které jsou v horní části vytištěna


28

na naší místní televizní stanice. Když ji vytahuju a začínám číst,

bodne mě mezi žebry, jak moc se nadechuju.

Drahá Olivie,

všichni tady v KBSY jsme opravdu rádi, že ses probudila –stej

ně jako spousta dalších lidí po celé zemi! Od chvíle, kdy se tvůjpří

běh dostal na veřejnost, ho sledují s velkým zájmem a blahopřání

se jenom sypou. Myslím, že bys měla vědět, kolik lidí by se rádo

dozvědělo něco o tom, jaký děláš pokrok v léčbě, takže jsem z nich

udělala jeden balík a brzy ti ho pošlu.

Zatím ti všichni přejeme brzké uzdravení. Doufám, že ažbu

deš v  pořádku, pomůžeš mi a  sdělíš svůj neskutečný příběh všem

těm lidem, kteří si o  tebe dělají neuvěřitelnou starost a  po celou

dobu ho sledovali. Už jsem mluvila s  Mattem a  Walkerem, že

s vámi třemi uděláme rozhovor, a zdáli se být pro, takže měpro

sím zkontaktuj, jakmile ti bude líp.

S pozdravem

Dana Whitmoreová

KBSY6

Action News

Zírám na kartičku. Na úhledně vykreslené smyčky a jejíob

sah a telefonní číslo vepsané na konci. A pak si ji přečtu znovu,

jednou, dvakrát, třikrát, snažím se pochopit význam těch slov

a někam si zařadit ta jména, nedokážu si je ale s nikým spojit.

Od chvíle, kdy se můj příběh dostal na veřejnost? Lidé po celé

zemi? Matt a Walker?

Žaludek mi sevře mrazivý pocit strachu a udělá se mi slabo.

Je mi špatně, připadám si ztracená a chce se mi brečet,proto


29

že zjevně celý svět už ví, co se mi stalo, jen já nemám ani ponětí.

Proč mi naši neřekli všechno? Co to je, co ještě nevím? Před

čím mě chrání?

Když vracím přáníčko zpátky na stolek, mou pozornost zaujme něco jiného. K  hnědé kožené brašně odložené na konci

stolku je to jen pár kroků, takže jsem opravdu ráda, že ji tadyvidím, a bez rozmýšlení se sunu až k ní. V hrudi se roztočí spirála

bolesti, a když se konečně dostanu k brašně s foťákem,přinutím se na chvíli se zklidnit a dýchám, dokud bolest neustoupí

dostatečně, abych ji mohla otevřít. Když spatřím svůj foťák, jak

si v ní bezpečně a nepoškozený hoví, do očí se mi z ničeho nic

derou slzy. Jednou rukou se podepřu, po tvářích se mi mezitím

řinou kapky a já si uvědomím, že při pohledu na věc, kteroupoznávám a vím, že mi patří, se mi ulevilo. Když mi řekli o ténehodě, na foťák jsem ani nepomyslela, ale vidět ho mě naplňuje

pocitem úlevy, že se mnou nebyl v tom autě. V duchu poděkuju

tátovi s mámou, ať už to byl kterýkoli z nich, koho napadlo mi

ho sem přinést.

Natáhnu se, že ho vyndám z pouzdra, jen abych si vyzkoušela

ten známý tíživý pocit v  ruce, mou pozornost však zaměstná

nějaký odlesk pohybu. Je to zrcadlo, hned za dveřmi do kouelny. Zrcadlo, na které jsem docela zapomněla, až do této

chvíle. Předtím, když mi Betina pomáhala do koupelny, všimla

jsem si, že tady je, bylo za jejími zády. Dokonce jsem si říkala,

jestli se záměrně postavila před něj, abych nemohla vidět něco,

na co ještě nejsem připravená.

Část mého já ji chtělo požádat, jestli bych se na sebe nemohla

podívat, nepřišlo mi to ale vhodné, jako by tady nebyly daleko

důležitější věci, které mi dělaly starosti. Navíc jsem si nebyla


30

tá, jestli bych zvládla ten pohled, takže jsem raději mlčela.Slíbila jsem si, že se podívám později, až všichni odejdou a budu

sama.

A teď přišla ta chvíle.

Mám strach, ale nezbývá mi jiná možnost než se podívat. Opatrně se nadechnu a po krůčcích se vydám ke koupelně, jdu, dokud nevidím, že z něj na mě někdo kouká.

Zalapám po dechu. Zrcadlo mě vůbec nešetří.

I přes tlumené světlo v pokoji mi chladný a nelítostný čtverec skla naservíruje realitu, na kterou vůbec nejsem připravená.

Moje tvář je pohmožděná, samá modřina v  odstínech od temně fialové po žlutavě zelenou, která vůbec nepůsobí zdravě. Rty mám rozpraskané a  suché, ústa jsou v  koutcích natržená. Někdo mi spletl vlasy do copu, což v  určité chvíli mohlo vyadat hezky, ale teď už jsou nemyté hnědé prameny přílišrozcuchané, aby se to dalo poznat. Zvednu ruce, přejedu jimi po vlasech a narazím na vyholené místo, krátké vlásky se na něm tlačí přes hroty stehů tvářící se nepřátelsky a cize. Podívám se sama sobě do očí, snažím se zahlédnout něco povědomého, ale zpátky se mi vrací jen vodnatý a  oteklý pohled, je o  celé roky starší, než by měl být.

Holka v  zrcadle zamrká, když mrkám já. Položí si ruku na tvář, když to udělám i já. Dokonce zavrtí hlavou ve stejné chvíli jako já.

Já tu holku v zrcadle ale nepoznávám. Vůbec ji nepoznávám.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist