načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Náš jazyk, můj svět -- Wittgenstein, Husserl a Heidegger - vzájemná setkávání a míjení - Ondřej Beran

Náš jazyk, můj svět -- Wittgenstein, Husserl a Heidegger - vzájemná setkávání a míjení
-16%
sleva

Kniha: Náš jazyk, můj svět -- Wittgenstein, Husserl a Heidegger - vzájemná setkávání a míjení
Autor:

Kniha pojednává o problematice vztahu mezi intersubjektivitou a individualitou na poli jazyka. Výchozím kontextem je konfrontace filosofie Ludwiga Wittgensteina s Husserlovou a Heideggerovou ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  315 Kč 265
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FILOSOFIA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 05.11.2010
Počet stran: 420
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
ISBN: 9788070073353
EAN: 9788070073353
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se ve své práci snaží o konfrontaci Wittgensteinovy filosofie a Husserlovou a Heideggerovou filosofií. Konfrontace se odehrává především na úrovni filozofie jazyka.

Popis nakladatele

Kniha pojednává o problematice vztahu mezi intersubjektivitou a individualitou na poli jazyka. Výchozím kontextem je konfrontace filosofie Ludwiga Wittgensteina s Husserlovou a Heideggerovou fenomenologií. (Wittgenstein, Husserl a Heidegger - vzájemná setkávání a míjení)

Další popis

Kniha je pokusem o konfrontaci Wittgensteinovy filosofie s filosofií Husserlovou a Heideggerovou. Tato konfrontace se odehrává na půdě filosofie jazyka a myšlenkové přístupy těchto filosofů chápe jako navzájem se doplňující, a nikoli protichůdné příspěvky k problematice konstituce smyslu, intersubjektivity a individuality.



Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ondřej Beran - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Náš jazyk, můj svět -- Wittgenstein, Husserl a Heidegger - vzájemná setkávání a míjení" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ANALYTICKÁ A „KONTINENTÁLNÍ" FILOSOFIE ....

[Problémy s pojmy „analytický" a „kontinentální" - vymezení

spíše geograficko-kulturně-historicky-stylové než obsahové.

- Kritérium „vědeckosti" a „uměleckosti" - anglosaský svět

a Francie; kam „patří" německy psaná filosofie? Negativita

vymezení „kontinentálního" a „uměleckého"; riziko filosofického

šovinismu. - Kritérium reflexe vlastní metody a vztahu k dějinám

filosofie. Realita schizmatu kritériím navzdory. - Hermeneutická I

kulturně-dějinná podmíněnost obou stran dialogu - v historických

i moderních pracích.]

1. INTERSUBJEKTIVNÍ KONSTRUKCE SMYSLU

V JAZYCE (POZDNÍ WITTGENSTEIN A HUSSERL)

1.1 Smysl je vždy relativní vzhledem k (činnosti)

subjektu - je „subjektní"

[Realismus jako problematická obhajoba „běžného rozumu"

a idealismus jako nevyvratitelný, ale protiintuitivní - pokus

o „třetí cestu" (idealistické východisko s realistickou motivací?).

-Filosofie se nemůže zabývat „věcmi, tak jak jsou", nemá k nim

žádný přístup (problematičnost představy „věcí, tak jak jsou",

mimo /před vstupem do našich „poznávacích mechanismů").

Zjednává si pořádek ve sféře (v uspořádání) naší zkušenosti světa.

- „Pracují" struktury naší zkušenosti, náš jazyk, s „předdodaným"

materiálem? Jak si to lze představit? (Jazyk jako „vyrovnávání

se".) - Otázky vztahu mezi naší zkušeností a tím, o čem naše

zkušenost je, čeho je to zkušenost (světem, věcmi „samými").

(Exkurs k intencionálnímu předmětu a k významu jako pravidly

určené roli.) - „Starou" dichotomii subjektivní/ objektivní lze

(je třeba) uchopit jako různé typy „subjektního", tj. k (činnosti)

subjektu vztaženého obsahu.]


1.2 Smysl světa, relativní vůči (činnosti) subjektu,

musí být intersubjektivní, daný společně

[Smysl světa, v němž žijeme, je smysl světa společného všem

lidem (nebo velkému množství lidí); a je jako takový utvářen.

- Množství mluvčích garantuje normativitu jazyka (a jazyk je

nutně normativní). - Ve významových strukturách našeho světa

(přítomného světa, vykládaného filosofií) jsou druzí lidé přítomni

jako: jeho obsahové složky (předměty přítomné v něm); spolutvůrci

a spoluuživatelé (mí bližní, ti, kteří jsou mi podobni); součást

horizontu (kontextu) jeho smyslu (dění ve světě má svou teleologii

s ohledem na dějinné směřování lidstva, žijícího v něm).]

1.3 Intersubjektivita je jazykově založená

[Takovýto svět (tento útvar smyslu) vzniká ve vzájemných

interakcích svých obyvatel a jako svět těchto interakcí. -

Mezilidské interakce, které neustále doutvářejí přesnou podobu

(smysl) světa, v němž lidé žijí, jsou mj. tří druhů - „zacházející

vztahy", „sdílení" a „normativita". - Tyto interakce jsou nutně

jazykové. Různé aktivity v rámci tohoto světa, zaměřené k různým

cílům v něm, jsou různé Jazykové hry".]

1.4 Otázka vztahu jazyka a ne-jazykové zkušenosti

1.4.1 Husserl

[Husserlova teorie významu a pravdy. - Jazyk je následnou

artikulací struktur vědomí; ve dvojím smyslu: - jako „čistá

apofantika" či logika reprodukuje zásadní (podstatné, wesentliche)

struktury skutečnosti, přístupné na půdě transcendentálního

ego, ve fenomenologickém vědomí, po epoché; jako komunikační

médium slouží vzájemné korektuře obsahu zkušenosti jednotlivých

členů společenství (všichni lidé mohou principielně své zkušenosti

v jazyce propojit). - Ve své podstatě jazyk artikuluje určitý obsah

či informaci.]

1.4.2 Wittgenstein

[Jazyk je jediným dostupným kritériem „duševního"; „struktury

vědomí", o nichž mluvíme, jsou následnými interpretacemi

lidského (jazykového) chování. - Lidé (bytosti) mimo náš (či nám

alespoň principielně srozumitelný) jazyk nejsou docela našimi

bližními (spolupodílníky našeho světa) - nelze jim rozumně

připisovat „duševní život" netriviálně podobný tomu našemu.

(Jak je tomu s dětmi před osvojením jazyka?) - Jazyk pracuje ve

struktuře „okolnosti/situace - nástroj/užití nástroje - vytčený

cíl" - je to sada nástrojů, užívaných určitými danými způsoby

k určitým účelům.]


1.4.3 „Diskuse"

[Problém podoby zkušenosti ne-jazykových bytostí a jeho empirická

neřešitelnost. - Jazyk vede hranice mezi „věcmi, které vidíme";

absorbuje /překrývá nejazykový /předjazykový přístup ke světu.

Jazyk jako neabstrahovatelná součást/způsob našeho myšlení,

nikoli jen věc ve světě. - Problém „hierarchie" individuální

zkušenosti a intersubjektivní jazykové korektury. - Význam

fenomenologické teorie jazyka jako detailní deskripce názoru

„běžného rozumu" (analýza naší sebereflexe a motivace).]

1.5 Několik dalších otázek

1.5.1 Relativismus

[Lidstva I kultury jsou vždy definovány jako celky - jazyk je

navzájem vymezuje a rozděluje. - Různost jazyků a různost

„pravd" - lze relativismus vyvracet odkazem na zákonité struktury

světa? - Vzájemná korektura vyžaduje sdílení „pevných" vět

a ochotu nechat se přesvědčit. - Spornost „radikální" (strukturní)

odlišnosti a problém „velké" (kulturní) odlišnosti - komunikace

s Jinými" jako „obracení" - učení zbrusu nové hry. Učení jako

odvykání si. -„Lidský duch" (klasifikace bytostí jako „lidí")

jako přídatné kritérium jazyka, v případě nerozluštitelnosti.

Pojmy „světa" a „lidského ducha" jako různé typy odkazů na

mapovatelnost cizí „řeči".]

1.5.2. Jedinec a společenství, dějiny a pokrok

[Je smysluplně uspořádána už před-intersubjektivní zkušenost?

Problém reálné chronologie procesu aprezentace a „vzniku

intersubjektivity". Priorita individuálního transcendentálního já

jako logická (nikoli chronologická) komponenta srozumitelnosti

světa lego jako interpretace jazykové hry. „Já" jako to poslední

(tradiční solipsismus) I to jediné („solipsismus naruby"), co lze

abstrahovat. - Intersubjektivita jako požadavek a její nekonečný

úběžník: uskutečnění ideje rozumu a Evropy. Absolutizace

„evropského typu" dějin/kultury čelí relativistickým problémům.

Je vztah mezi rozumem a ideou Evropy těsný? (A není pak jeden

z těchto pojmů nadbytečný?) Vztah ideje rozumu k empirickým

dějinám vědy. „Rozumové I vědecké poznání" jako hodnota

sama o sobě vs.jako instrument. Paralelismus pokroku (dějiny

vědy) a úpadku (dějiny kultury a umění). Idea pokroku jako

„neoprávněná hypostaze"?]


2. FILOSOFICKÝ A OSOBNÍ OBRAT (VYVSTÁNÍ)

JEDNOTLIVCE V MEDIU INTERSUBJEKTIVNĚ

KONSTRUOVANÉHO JAZYKA

(WITTGENSTEIN A HEIDEGGER)

2.1 Celek zkušenosti (smyslu) je obemykán jazykem

[Místo jazyka v Heideggerově Bytí a čase: otázka po bytí

- bytí člověka - ,bytí ve světě' jako trojstruktura „rozpoložení",

„rozumění" a „řeči". Vztah mezi „řečí" (strukturou artikulace

smyslu) a Jazykem" (jejím nitrosvětským vyslovením). - Jazyk

jako danost smyslu („nutného") a „dům bytí" (v čem se vše ukazuje)

- naše „vrženosť. (Relativismus jako problém nikoli epistemický,

nýbrž etický či estetický?) Nutnost podvolit se jazyku a naučit

se mu - je jazyk „umožňující normativita", nebo „tyranie"? -

Filosofická antropologie jako teorie významu. Kontingentní apriori

jazyka. - Hermeneutický kruh - orientujeme se zprostředka a ve

všem naráz?]

2.1.1 Co je „za" jazykem? Je „tam" něco (nám dostupného)?

Je tato otázka smysluplná?

[Jazyk jako limitní pojem - ale ve smyslu „hermeneutickém"

(každé zkoumání je „v" něm, začíná a končí u něho). „Nepřímé"

výpovědi o tom, co je „za" ním, jsou možné, ale zároveň okrajové

a problematické. Přímočará korespondenční intuice a přímočaré

uplatňovaní„metajazyka" tu nefunguje. - Wittgensteinův

pragmatismus - nezdůvodněné jednání / rozhodnutí jako dno

všeho zdůvodňování a „mystická" víra, s níž se ho držíme.

„Přehledná znázornění" a metafory - to, co umožňuje praktickou

orientaci. - Heidegger interpretuje Georgeho: „slovo zjednává bytí

věci"; mizení nepojmenovatelného. Jazyk jako „krajina" - prostor,

v němž se orientujeme. „Za" ním se vše ztrácí ve „tmě" (tu ale

musíme „respektovat"!)J

2.1.1.1 Wittgenstein a Heidegger - zenbuddhisté evropské

filosofie 20. století?

[Historická evidence: Wittgenstein o zenu nevěděl (asi) nic

a Heidegger jen málo. - Wittgensteinova „žebříková metafora"

připouští výklad v duchu starého indického buddhismu

(via Schopenhauer); zenová ironie nejde s „vážností" Traktátu

dobře dohromady. - Heidegger si obrací „tao" k obrazu svému

(hledání povrchních analogií?). Notorická dvojznačnost toho,

že „řeč sama mluví, atd." - lze to interpretovat v duchu toho,

že „tao" je nevýslovné. - „Zenová intepretace" je půvabná

(v dobrém smyslu slova „postmoderní"), ale věcně spíše

pochybná.]


2.2 Původní (vždy již) intersubjektivita jazyka

(artikulace spolu-bytí)

[Nutnost jazyka není logická nebo filosofická, ale „faktická".

- Jazyk jako omezené médium neomezeného „rozumějícího

překračování". Jazyk jako „vrženost" smyslu. Součástí

„vrženosti" je od počátku, „vždy již", skutečnost druhých lidí

- v „normativním", „strukturním" a „obsahovém" smyslu.

-Reinterpretace a hermeneutický kruh ve vztahu k „druhým":

nacházejí se na rozhraní vždy již otevřenosti I srozumitelnosti

(„že" jsou) a nutnosti neustálé reinterpretace („kdo" a Jak" jsou

- fakt distance).]

2.2.1 „Teorie významu" - význam je „venku",

instrumentálnost významu

[Problémy „zvěcňujícího" a „subjektivistického"pojetí významu -

Wittgensteinova a Heideggerova polemika s druhým z nich: smysl

světa a význam výrazů jazyka, jimiž se o něm dorozumíváme,

nám z technických důvodů musí být od počátku dostupný, je

„venku" z našich hlav, konstituuje mezilidský prostor, v němž se

můžeme pohybovat a mluvit (patří k naší „vrženosti"). - Výlučně

lidská schopnost apofantické „výpovědi" významy nezakládá, ale

„reflektuje" (?). - Prostor významu je instrumentálněragmatickou

souvislostí prostředků a účelů - věci i výrazy „mají význam" ve

smyslu postavení v této souvislosti. Komplikovaná souvislost

věci jako nástroje a výrazu (např. jména věci) jako nástroje.

- Struktura Jako" - „výklad" a vidění aspektů; jejich „definice"

pomocí kontextu a vnějších praktických kritérií. „Deviantní"

případy („kachnozajíc").]

2.2.2 „Teorie pravdy"

[Wittgensteinova „korespondenční teorie" v Traktátu a její

specifika. „Redundanční teorie"pravdivé výpovědi. Pravda není

jednotný pojem - analýza gramatiky slova „pravda" odhaluje

různá její užití, jež zachycují různé teorie pravdy. - Heideggerův

výklad „původního smyslu" korespondenční intuice. Pravda jako

„odkrývání" věci /situace - způsob lidského bytí, až odvozeně

vlastnost výpovědi. Napětí mezi teorií pravdy a teorií významu

- původnost zakrytí/nepravdy. Pozdní Heidegger a ne-výkladové

pojetí pravdy jako nechání-být. - Pravdivost primárně jako

charakteristika lidského bytí-(jazykové) aktivity.]

2.2.3. Kritika logiky

[Věty logiky podle Traktátu zrcadlí svou formou uspořádání

světa. Samy však nemají smysl (neříkají nic) - jsou jen vedlejším

produktem toho, že smysluplné věty jsou takové, jaké jsou.

- Pozdní Wittgenstein zavrhuje idealitu logiky - logika tak

jako jazyk nemá jednotnou podobu a poskytuje přehledná


znázornění užívání (popisuje pravidla) jazykových her (logika

pohlcena „gramatikou") - analýza struktury naší „vrženosti"

(rozuměníraktický rozvrh). - Heidegger: „pozitivní"pojetí logiky

v tomtéž smyslu a kritika „logiky" těch druhých. „Logika" jako

neoprávněná absolutizace formy „výpovědi" a nivelizace „bytí" ve

„sponu". Vývoj „logiky" v „logistiku" - nástroj manipulace řečí:

zvrácení skutečné hierarchie („nedokonalost" přirozeného jazyka,

nutnost jeho „opravy").]

2.2 A Každodennost jazyka - zatemňování a upadání

[Důležitost struktury „zprvu a většinou" - naše bytí je bytostně

spolubytím s druhými, kteří „zprvu a většinou" vystupují

jako ,ono se' (všeobecná ne-zodpovědnost). Každodennost

jazyka - jak „se" mluví (omílání „řečeného" bez „významu"?).

„Řeči", „zvědavost" a „dvojznačnost". - Filosofické implikace

každodenního jazyka - neoprávněné extrapolace a zobecnění,

zavádějící působení příkladů vědy a kalkulu logiky. - Rozporná

pozice filosofie ve vztahu k „upadání": filosofie respektuje

každodennost jazyka, ale zároveň jde jaksi proti ní. (Starost, péče

0 celost svého bytí - filosofie jako terapie?)]

2.3 Intersubjektivní základ a vyvstání individua

2.3.0 Problémy filosofické a životní ve Wittgensteinově

Traktátu

[Trojjediné spojení světa, myšlení a jazyka (popisu světa). - Rozdíl

mezi skutečným a povrchovým (zdánlivým) smyslem vět jazyka -

vliv na vznik „filosofických" otázek. Pravá filosofie není nauka, ale

činnost - odstraňování nesmyslné „filosofie". - „Transcendentální"

předpoklady světa faktů - sama existence světa („že"), metafyzický

subjekt, smysl a hodnota (říše etického): splynutí makrokosmu

světa s mikrokosmem subjektu (realismu se solipsismem). -

Problematické postavení etiky (absolutní nevyslovitelnost, nebo

nevyslovitelnost vědecká?). - Podobnost mechanismu řešení

(- odstraňování) problémů filosofických a životních a jejich

„náhodné spojení" (?) u Wittgensteina. - Problémy „pragmatické"

a „intersubjektivistické" interpretace traktátovského pojetí jazyka.]

2.3.1 „Autentická" rekonstrukce řeči v Bytí a čase

[Původně daný smysl věcí (včetně „spolubytí" s druhými ve společ­

ném světě) je od počátku „neautentický" (v područí,onoho se').

K„autentickému"postoji z něj vyvažuje hlas svědomí vedoucí

do osamocení, skrze pocit „rozkladu"původně zřejmého smyslu

a vědomí vlastní smrti jako své „nejzazší možnosti". Svědomí jako

svérázný jazykový fenomén. - „Autentická řeč" je řeč respektující

„dějinnost" (artikulace „autentické přítomnosti", zahrnující dějiny

1 budoucí smrt). - „Autentické spolubytí" je spíše proklamace

- svědomí jakožto jazykový fenomén má mnoho společného se


„soukromým jazykem" a „autentický mluvčí" je v asymetrické I

izolované pozici vůči ostatním, navzájem si rovným v médiu

,onoho se'. - Reinterpretace „autenticity" v období Heideggerova

nacistického angažmá - ukázka systematické dvojznačnosti pojmu

„autenticity" (i „autentické řeči").]

2.3.2 Deskriptivní filosofie jazyka jako terapie

(pozdní Wittgenstein)

[Exkurs k Schopenhauerovu a staroindickému kvietismu: vůle,

„závoj klamu" a utrpení; cesty vedoucí k odstranění utrpení

a význam filosofického poznání pro ně. - Moc jazyka nad

rozumem - neoprávněné „filosofické" („metafyzické") implikace

(korespondence jazyka a světa, explicitní pojetí pravidel).

Skutečná filosofie analyzuje a odvysvětluje „filosofii" se zřetelem

ke skutečnému jazyku. Negativní povaha filosofie - „filosofických

problémů" se zbavujeme jako nemocí. Filosofie jako činnost

- metaforická „přehledná znázornění" (nutně jen deskriptivní,

nebo i jakkoli „odrazující"?) zamezují (jako léčba) „filosofickým"

otázkám. - Formální analogie se Schopenhauerem: „závoj klamu"

~ „brýle" jazyka; poznání -> vyvanutí utrpení ~ popis -> vyléčení

filosofických nemocí. Psychofyzicky trýznivá povaha filosofických

nemocí - souvislost utrpení/problémů filosofických a utrpení/

problémů životních. Filosofie jako stálá přehodnocující práce na

vlastním životě. - (Intersubjektivně) omezené možnosti pojímat

filosofii jako cestu k zbavení se utrpení.]

2.3.3 Básnická rekonstrukce řeči (pozdní Heidegger)

[„Řeč mluví sama"; to je vidět na „čistě vyřčeném" - na básních.

- Básnění - opatřování světa „mírou" (srozumitelným smyslem),

úděl člověka. Základní „významová architektura" světa

- „součtveří". „Božští" jako resakralizující element jazykového

rozumění světu. - „Vyrůstání" jazyka ze země (lokálního

kontextu?). „Etymologie" japonského slova kotoba: jazyk jako

okvětní lístky vykvétající z „uvlastňující události" (srozumitelných,

působivých věcí světa). [Obdoba „vyrovnávání se"?] Falešné

etymologie a výklady - návodné („pragmatické") chápání jazyka

a pravdy. - Jazyk jako apelace: zpřítomnění, vyvolání (specificky

srozumitelného) světa. Slova jako „pokyny". - Zabarvenost

jazyka jakožto přirozeně srozumitelného - líbezný půvab smyslu

a radostná bázeň před ním. - Básnický jazyk jako původní/

originální rekonstrukce každodenního jazyka. - Problémy

pozdního Heideggera: zejména prázdná víceznačnost.]

2.3 A Filosofie jako cesta do osamocení

[„Autentická řeč", „terapeutická filosofie" a „básnění" jsou také

jazykové hry. - Jazykové hry a „pouze-jazykové" hry: specifický

jazykový projev jako kritérium vs. vlastní smysl hry. Úloha

„nezvažitelné evidence". V čem spočívají hry spočívající v „práci"


na sobě samém"? - Zdvojování „kritických" jazykových her

„parazitními" hrami, přizpůsobenými kritériím: „parazitní" hry

jsou snáze osvojitelné, intersubjektivně přenosnější I sdělitelnější,

připouštějí různé stupně osvojení a mají relativně vymezený I snáze

identifikovatelný kontext. - Literární jazykové hry: subverzivníl

výslovně reinterpretující postoj k pravidlům (také Heideggerovo

chápání básnictví?). - Osamocení hráčů „kritických" her - distance

vůči jazyku každodennosti včetně „parazitních" her. „Autentické

spolubytí" jako sporný pojem, společné „terapeutické" a „básnické"

projekty se ani nepostulují. „Nutný"pocit izolace /odcizení/

ohrožení „parazitními" hrami vzhledem k jakékoli možnosti

úspěšné tradice ostatním (problém pouze (?) pro Heideggerovo

a Wiittgensteinovo pojetí autenticity / terapie / básnění).]

3. A CO INDIVIDUALITA?

[Individualita a subjektivita. - Normativní (vybavující) a násilné

(omezující) působení onoho se. - Numerická individualita

a individualita netriviální - stálé usilování, kritická činnost.

- Smysluplnost sdělení. Individualita mezi snadností sdělení

a nesdělitelností. Nesdělitelná individualita tvůrčích (v posledku

i filosofických) her, intersubjektivní hry znalecké a „parazitní".

- Individualita a soukromý jazyk. Uznání individuality Druhého.]




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist