načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Narušitel - Mgr. Lenka Procházková

Narušitel

Elektronická kniha: Narušitel
Autor: Mgr. Lenka Procházková

Další román úspěšné autorky nás zavede do diplomatických kruhů i mezi bezdomovce. Dobrodružný příběh se odehrává převážně v Bratislavě v březnu roku 2004. Generální konzul ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  200
+
-
6,7
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nakladatel - nezarazeno
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 430
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Eroika, 2008
ISBN: 978-80-863-3775-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další román úspěšné autorky nás zavede do diplomatických kruhů i mezi bezdomovce. Dobrodružný příběh se odehrává převážně v Bratislavě v březnu roku 2004. Generální konzul David, řidič Bedřich, primabalerína Laura a bezdomovec Čestmír jsou některými z postav, jejichž cesty se v průběhu osmi dní protnou a vyústí do únosu a útěku přes hranice.

Popis nakladatele

Druhé vydání nejnovějšího románu Lenky Procházkové Narušitel přináší dobrodružný příběh, ale i ležérní svědectví o úzkosti, v které dnes žijeme a kterou se snažíme nevnímat, protože na to ještě nejsme zvykově naladění. Ale ta všudypřítomná úzkost tu je, a někdy se i zhmotní do konkrétního ohrožení. Narušitel však není osoba ani osoby, je to heslo (například poplach v mobilu diplomata, který má službu). Ale my pořád doufáme, že je to jen planý poplach. Mohl by být, kdybychom měli odvahu odstranit příčiny, a ne jen řešit důsledky. Filozofickým přesahem, který je vkomponován nenápadně a s mistrnou lstivostí, humorem a vkusem, takže běžný čtenář se nezadrhne, se román stává moderní výpovědí o stavu současného světa (nebo alespoň Evropy) a o lidech, kteří v tom žijí a někdy na to i umírají.

Zařazeno v kategoriích
Mgr. Lenka Procházková - další tituly autora:
 (e-book)
Bílý klaun Bílý klaun
 (e-book)
Zvířátka ze ZOO Zvířátka ze ZOO
 (e-book)
Nejsou to bohové! -- Politické úvahy, projevy a rozhovory od května 2014 do listopadu 2015 Nejsou to bohové!
 (e-book)
Slepice v klubu Slepice v klubu
 (e-book)
Oční kapky Oční kapky
 (e-book)
Máme doma zvířátko Máme doma zvířátko
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Lenka Procházková

Narušitel

Eroika


6


5

Lenka Procházková

Narušitel


4

© Lenka Procházková, 2007

Cover photo © Jindřich Štreit

© Eroika, 2007

ISBN 978-80-86337-68-5


7

Příběh této knihy je zcela vymyšlen, popisované situace nepodléhají režimu

utajení. Jednající osoby mají předlohu pouze v autorčině fantazii, neboť úlohou

prozaika není striktně popisovat to, co se stalo, ale volně vyprávět o tom,

co se mohlo stát... Fantazie je však vždy něčím inspirována.


8


9

Pondělí

Měl jsem se narodit jako Brit! Britové stereotypy milují. Jenže u nich je to věc výchovy a tradice, já jsem se k tomu dobabral sám. A všechno trápení jsem pověsil na hřebík. Kdybych tam pověsil sebe, taky by se nic nestalo. Akorát bych přišel o to, co se třeba ještě stane. Když člověk ztratí chuť být hráč, zbývá mu místo pozorovatele. Někteří ani nikdy nehráli. Vědí to? Na dveře ložnice zaškrábaly drápky. „Vydrž, Goliáši!“ poradil Brit. A vyšel na balkón.

Město dole bylo čerstvě zabělené. Pozorovatelsky si všiml, že ho to těší. Dokonce natolik, že vstoupil bosky na zasněžené dlaždice. Ledovatý šok mu projel od chodidel k temeni, přesto dodržel rituál a pomalým pohybem zvedal paže, až se dlaně nad hlavou dotkly. Zavřel oči. Ale na jógu bylo moc zima. Místo toho si představil sám sebe ve zmenšené verzi, tak, jak by se jevil třeba ostřelovači někde na střeše. Jenže snajpr má na pušce přibližovadlo. Přestaň už sakra psát! napomenul se a vrátil se do svého zvoleného levelu. Vpustil tam i psa.

Zlatý kokr mu vyskočil k ruce, pak prokmital pokojem, očichal postel a vyčkávavě si sedl ke dveřím. „Dnes se netěš. Jenom keksy! Je pondělí,“ upozornil Brit a sáhl pro župan. Než sešel se schodů, Goliáš už potlapkával před kuchyní. Drápky na parketách zněly jak kastaněty. „Jenom keksy,“ zopakoval mu, ale když je pak sypal do misky, vyčítavý psí pohled ho dojal. „Ty ses chtěl narodit jako člověk, viď? A skoro se to povedlo!“ Jenže dlouhověkost psa je věcí pána, připomněl si poučku zdejšího veterináře, krajana. Proč skončil tady? Nejspíš se přilepil na místní kočku, kdysi. Až zjistí, kdo jsem, bude asi chtít, abych mu zařídil dvojí občanství. Ale třeba uzná sám, že už to nemá smysl. Za pár neděl budeme oba rovnoprávní občané Unie. Rovnoprávní spolu, ne s Unií, dodal si.

Na lednici zapípal telefon, domácí linka. „Venku je sníh, šéfe!“ zaslechl rozhořčené. „Taky ti přeju dobré ráno, Štěpáne!“ odpověděl s výchovnou vlídností. „Personál budeš mít takový, jakým si ho stvoříš. Je to dřina, ale vyplatí se,“ radil mu před výjezdem do teritoria ostřílený kolega. „Jo. Já jen, že teď budu muset odmetat ten zasviněný chodník, šéfe, takže...“ „Takže co?“ zahrál si na nedovtipu. Ve sluchátku se ozvalo nezřetelné mumlání, nad kterým se nepotřeboval zamýšlet, znal svého člověka (domovníka, kuchaře, zahradníka a šoféra v jedné osobě). „Dobře, ty zameteš sníh a já dnes půjdu do úřadu pěšky,“ rozhodl. „Rukulíbám!“ nadchl se Štěpán a zkazil tím účinek lekce. Položil sluchátko a otevřel lednici. Demokracii zřejmě nelze tahat do strukturované státní služby.

Goliáš se mu úlisně otřel o nohy, ale tím se nedal zmást. Vztah člověk/zvíře mu vyřešil veterinář. Vyndal si džus, sýry a zavařeniny, regál s psími konzervami ignoroval. Ještě natočil vodu do konvice a pak odhrnul záclonu. Svažitá zahrada s čerstvě spadlým sněhem na něj působila povzbudivě, ale do večera to asi roztaje, už je březen, posmutněl. Za zády se mu ozvalo chroupání, Goliáš s odporem žral postní stravu a Brit si začal připadat jako potměšilý bůh. Vedlejší dopad odpovědnosti?

Když za půl hodiny odemkl branku, chodník odmetený nebyl. Dopad laskavosti na charakter lstivého otroka. Vyndal ze schránky noviny, zastrčil je pod bundu, pak pustil Goliáše z vodítka a rozběhl se za ním dolů serpentinou ulice. Včerejší už jarní vůně zahrad dočasně oziměla, od úst mu vzlínaly pařné chuchvalce a šťastný kokr mu ušima umetával stopu. Zrychlený pohyb násobil prožitek bezstarostnosti, už už se blížila nirvána, ale pak přišla křižovatka a Brit zpomalil.

Dvojčlenná ochranka před americkou rezidencí přestala pokuřovat, a když se přiblížil, i mluvit. Samozřejmě ho poznali i v té pletené čepičce, hlavně poznali Goliáše. Ale že by třeba kývli, to zas ne. Na to byli moc důležití. Když domorodec dostane uniformu a pistoli, přestane s civily komunikovat, poznamenal si do paměťové kolonky. Přestaň s tím! napomenul se. Copak nestačí jen hledět? Ale dvacetileté zvyky nejde odříznout ze dne na den, uznal. Ani z roku na rok.

Kokr vykonal potřebu do sněhu pod obrubníkem uklizeného amerického chodníku. Trychtýř teplé páry začpěl a vyvolal v Britovi iluzi venkova. Příští víkend tady nebudu trčet, zajedu si do hor, rozhodl se. Vyndal z kapsy igelitový sáček, sklonil se k zakroucené hromádce a pod dohledem ochranky ji sbalil. Pořád ještě hřála. Nejbližší odpadkový koš byl ale až pod kopcem, u stanice trolejbusu. Z rezidenční čtvrti všechny veřejné odpadové nádoby město odstranilo. Prý už loni v létě. Kvůli bezpečnosti.

Z americké garáže vycouvalo naleštěné auto. Brit hvízdl na psa a chtěl přeběhnout na protější chodník, ale Jeho Excelence už vycházela z branky. A tak si rychle přehodil chladnoucí sáček do levé ruky a pravou dlaň otřel o bundu. „Ahoj, kolego! Jak se máte?“ zastavil se u něj nažehlený ambasador. „Dobrý den. Děkuji, skvěle.“ Stiskl nabízenou dlaň a tu druhou nenápadně přimáčkl ke stehnu. „Sportujete?“ usmál se velvyslanec. Ale jen pokrčením rtů, oči zůstaly odtažité. „Bravo! Tak přeji pěkný den.“ Konečně uvolnil stisk. „Vám taky, Excelence.“ „Rád jsem vás viděl!“ zavolal už vzdalující se Američan.

Pohov! napomenul se Brit. Jdi radši vyhodit to hovno, diplomate. A zatímco se auto za asistence ochranky riskantně otáčelo před zatáčkou, rozběhl se za Goliášem k vlastní rezidenci. Sáček s ranní nadílkou stále svíral v dlani a doufal, že velvyslanec přes kouřová neprůstřelná skla nedokáže tento detail identifi kovat.

Chodník před vilou ještě pořád nebyl odmetený, a tak ho výchovně napadlo, že hovínko by se na sněhu dobře vyjímalo. Obezřetně se rozhlédl. Ulice byla prázdná, okna protější vilky zakrývaly žaluzie. Primabalerína, která tam bydlela, měla zřejmě ještě půlnoc. Předklonil se, rychlým pohybem vyklepl nadílku doprostřed chodníku a za pomoci igelitu ji vytvaroval. Pak potřísněný sáček hodil pod obrubník a podrážkou boty ho vmáčkl do závěje. Couvl, aby si svou relaxační pomstičku prohlédl z odstupu. Působilo to naprosto autenticky. Dokonce i pes se vrátil od branky a šel si zvědavě přičichnout. „Copak tam máš, Goliášku?“ Kokr zmateně zvedl hlavu a štítivě nakrčil čenich. „No fuj! Nech ten cizí sajrajt. Štěpán to uklidí.“ Překročil hromádku a zvedl oči k nízkému šedému nebi. Možná nám ještě zasněží! Ale pak se mu myšlenky na počasí zadrhly. Na bílé zahradní zdi své rezidence uviděl hrozný obraz. Graffi ti nastříkané černým sprejem představovalo obrovský pyj včetně příslušenství. Dole byl ještě vysvětlující nápis pro slabozraké: CESI KOKOTI! Celé dílo zabíralo zhruba tři krát dva metry a bylo výstižně umístěno přímo pod žerdí se státní vlajkou. Jak to, že jsem si předtím nevšiml?

Nahmátl v kapse klíče a spěchal k brance. Goliáš ho předhonil s nadšeným štěkotem. Zakřikl ho a chvatně odemkl skleněné vstupní dveře vily: „Štěpáne!!!“ „Oblíkám se, šéfe!“ ozvalo se ze suterénu. „Je to namrzlý? Mám vzít škrabku?“ „Vem barvu!“ naklonil se přes zábradlí schodiště. Místo odpovědi zaslechl spláchnutí. Já ho zabiju! Rozhořčeně seběhl po schodech do soukromých prostor domovníkova bytu. V koupelně zahlédl napuštěnou vanu. S pěnou! Štěpán byl samozřejmě ještě v pyžamu. Teprve se chystal na příjemnou koupel. „Co se děje? Mobilizace?“ „Sklapni. Máme nějakou barvu? Bílou!“ „Na co? Že vy jste zase zkoušel ten krb! Zapomněl jste otevřít záklopku, co? Kolikrát jsem vám říkal...“ „Obleč se! Dávám ti třicet vteřin!“

Vyklusal znovu nahoru a vzdáleně si uvědomil, že míří k baru. Stejně vzdáleně k němu doléhal štěkot Goliáše. Nestihnu poradu, uvědomil si. Slivovici ne, ta je cítit. A tak spolkl hlt vodky. Teď zavolat vicekonzulce. Z pevné linky ne. Kde je mobil? Vyběhl další schodiště k ložnici. „Šéféé?“ ozvalo se halekavě. „Už jdu!“ S telefonem v ruce se řítil dolů. Štěpán se v hale opíral o dekorativní mozaiku s mapou zmrzačené republiky, v ruce obložený chleba. Jeho schopnost sobecky využít každou pauzičku Brita roztrpčila. „Je to na zdi. Venku na zdi!“ zařval už neovládaně, když se domovník otočil a zblízka zkoumal kamínky mapy. „Jdi se tam podívat. A pak se hned vrať! Rozumíš mi?“ „Rozumím,“ kývl ublíženě Štěpán. „Ty zůstaň, Goliáši!“ sykl Brit. „Zalez si někam. Teď nepřekážej. A nekoukej na mě. Tohle se tě netýká, ty jsi, chlapče, nic neprovedl. No tak pojď, dám ti tu dobrou konzervičku. Aspoň někdo ať je tu v klidu.“ Otevřel lednici. „Buď rád, že nejsi člověk. Dlouhověkost není nic podstatného. Všechno, co jsem chtěl, už jsem zažil. I napsal. Na, sežer si to.“ Porada! Kruci. Kde je ten mobil?

„Tak to je průser, šéfe!“ vpadl Štěpán. „To byste měl hned nahlásit. Jako útok na naši svrchovanost. Navíc jsem šlápl do hovna.“ „Tak proč se nezuješ? Útok na svrchovanost? Je to jen rezidence...“ „Ale vy jste konzul. Generální! Máme tu vlajku. Zavolejte našemu policejnímu přidělenci!“ radil domovník. To bych mohl, pookřál Brit. Ale pak si představil svědomitého generála Sedláře a zamítl to. „Tímhle ho nebudu zatěžovat.“ „Proč ne? Je to jeho parketa!“ „Ale naše zeď. Najdi tu barvu!“ „Jak chcete. Ale bejt váma, aspoň to vyfotím. Aby byla dokumentace, kdyby něco. Vždycky je dobrý mít krytý záda.“

Sprejový obraz byl ale příliš nadživotní, zblízka se mu do záběru nevešel. Musel přejít na protější chodník. Takhle tam aspoň narvu i tu vlajku, bez ní by to nebyl důkazní materiál. Zatímco v podřepu zaostřoval služební fotoaparát, rozlétlo se nad ním okno. Chvatně stiskl spoušť a pak se plíživě vydal dolů, podél zahrady slavné primabaleríny. Za zatáčkou přeběhl silnici a volným vycházkovým krokem se vracel zpátky, přičemž se periferním viděním snažil zachytit, jestli za otevřeným oknem někdo přizírá. Vypadalo to, že ne, že jenom větrají. Z branky vykročil Štěpán s pikslí a štafl emi. „Máme jen vnitřní latex, šéfe, ten se za chvíli...“ „Ticho!“ Pohybem brady ho upozornil na otevřené okno. „Honem to zatři. Stačí halabala, večer to když tak opravíme.“ „Budete mi svítit?“ ušklíbl se domovník. Ale nebyla to jen drzost. Uliční lampa před rezidencí za vlhka nefungovala. „Jo, volala vám Beata, kvůli poradě.“ „Vicekonzulka!“ opravil ho mechanicky. „Řek jsem jí, že máte migrénu.“ „Migrénu!? No... dobře. Teď hlavně pospěš!“

V hale si všiml, že i on má boty znečistěné lejnem. Člověk si nemá zahrávat! Skopl je pod věšák a vyběhl znovu do ložnice. Strhal ze sebe bundu, svetr a džíny a tahem rozevřel šatní skříň. Ve vnitřním zrcadle přistihl groteskní bílou postavu v černých slipech a modré pletené čepičce. Štafl e nestály pevně ani rovně. Latex byl zatvrdlý, štětka taky. Měl jsem si vzít spíš zednickou lžící, uvědomil si Štěpán. Ale neslezl, aby pro ni zaběhl do garáže, dál rozšmidlával černou konturu na bílé zdi a přitom neklidně sledoval ulici. Nejvíc ho znervózňovalo protější otevřené okno. Tušil, že za ním je baletčina ložnice. V letních večerech tam svítívala růžová mnohoslibná lampička. V zimě ne. V zimě a na podzim je divadelní sezóna. Na jaře taky, dodal si pro úplnost. Latex se mu lepil na prsty, ale ke zdi moc nepřilínal. Musím to zředit.

Vyšponoval se na štafl ích a nabral do plechovky z římsy nad zdí kupičku sněhu. Měli jsme zavolat generála a ne se s tím takhle soplit! vztekal se. Novej šéf je debil. Kde ty konzuly dneska nabíraj? Starej byl jinej kádr. K tomuhle by zbuntoval i zdejšího ministra! Ten by si to taky vychutnal, možná by přijel i s kukláčema. Ale potřebuju já humbuk? Nakonec by to svalili na mě. Že jsem to neohlídal. To by mě zajímalo jak, když nám nesvítí lampa. Pěknej bordel v rezidenční čtvrti. Ale u Amíků to svítí i za bouřky! Bože, ta svinská barva mi stejně nevystačí! Na ty koule už teda určitě ne. A ještě zbývá celej nápis! Měl jsem začít dole?

Roztrpčeně slezl ze štafl í a opřel je o zeď, aby mu nepřekážely ve výhledu. Pak couvl až k vozovce. Malba teď působila chaoticky, jako osamělá prsa pod něčím rozlitým. Jenže nápis to bohužel zpřesňoval. Co s tím? Soustředěně mhouřil oči a čekal na nápad. Pak svižně přikročil ke zdi. Počkejte, amatéři! Já vám to natřu!

Vydoloval z plechovky poslední zbytečky latexu, vmáčkl je do štětky a urputně zamazal slovo KOKOTI. Zbyla prsa z profi lu a pod nimi CESI. Jenže kde teď narychlo seženu černej sprej? Ale musí to být nutně sprej? Stačí něco... Pasta na boty! Ta šéfova, s tou natírací houbičkou!

Ve chvíli, kdy vbíhal skleněnými dveřmi do vstupní haly, opouštěl Brit svou rezidenci inkognito zadním vchodem z jídelny. Přešel zahradní terasu a opatrně sestoupil po zasněžených schůdcích k dolní brance. Jenže ta byla samozřejmě zamknutá a on si samozřejmě nevzal klíč. Vlastně ani nevěděl, kde je. Já tu migrénu nakonec opravdu chytnu! Kam ten mamlas ten klíč dává? Do garáže? Bezradně obhlédl závěje na cestičce. Pak se shýbl a vysoukal si tmavomodré kalhoty z anglického sukna až ke kolenům. Boty měl v úřadě náhradní, oblek ne. Taktická chyba! „Ta čtyřletá doba vyslání je chytře vymyšlená,“ vysvětloval mu před odjezdem kolega-rádce. „První rok se budeš učit, všechno pro tebe bude nové a složité. Druhý rok už to budeš umět a začne tě to bavit. Třetí rok uteče nejrychleji, protože už to bude macha. Zato čtvrtý rok se vleče. Všechno už víš, nic tě nepřekvapí a těšíš se domů.“ Domů se těším už teď, uvědomil si Brit uprostřed závěje. Pak se konečně doplouhal k vratům garáže a odemkl je.

Vdechl kombinovaný pach uskladněných jablek a uzeného. To ho i v časové tísni zaujalo. Rozsvítil, obešel auto a prohlédl vestavěné regály. Na dolním fochu ležely lísky s jonatány. Nahoře uviděl balíky starých novin. Mamlas je odváží do sběru? V mém služebním autě! Ale uzené nikde neviděl. Čichová halucinace? Nebo je to vosk? Zkoumavě otevřel almaru, kde měli se Štěpánem lyže. Vosky tu byly taky, ale zblízka voněly trochu jinak, víc technicky než uzený odér ve volném prostoru garáže. Pátravě se rozhlédl, ale vtom mu v aktovce zazvonil mobil. „Kde jste, šéfe?“ „Ještě v baráku,“ odpověděl diplomaticky. „Už jsem to dodělal. Pojďte se mrknout.“ „Spěchám!“ „To je vteřina. Potřebuju, abyste mi to odsouhlasil. Tý barvy totiž bylo málo, a tak jsem musel trochu improvizovat. Trochu dost.“ To Brita vyděsilo.

Proběhl z garáže do chodby suterénu, kolem otevřené koupelny se zplihlou pěnou vystydlé lázně a pak po točitém schodišti do haly. Goliáš se vzepjal v radostném úžasu. „Klid, chlapče, pán teď moc spěchá!“

Na ulici nejdřív zkontroloval protější dům. Okno už bylo zavřené a vzorně zatažené. Přesto zpomalil a uvážlivým krokem se vydal po chodníku podél zdi. Domovník se opíral o kandelábr a odpočinkově pokuřoval. Brit napjatě otočil hlavu. To, co uviděl, ho znehybnělo. „Tak co říkáte, šéfe?“ Nevěděl, co má říct, ale uznával, že je to aspoň nějaké řešení. Původní obraz byl rozpatlaný do anonymní skvrny a pod ním se skvěl velký odhodlaný nápis:

EU + CESI „Poradu dnes vedu já!“ oznámila ode dveří vicekonzulka a samotnou ji překvapilo, jak to zní hrdě. „Generální přijde později, možná až odpoledne,“ rozmlžovala nepříznivý dojem úvodní věty. Dva tajemníci a jedna referentka (místní síla) hleděli překvapeně. „Má nějaké osobní potíže,“ dodala tedy důvěrně ztišeným hlasem, jako by jim prozrazovala obsah šifry. Z očí místní síly vyčetla zneklidnění, ale nebyl čas o tom přemýšlet.

Obešla stůl, minula své obvyklé místo po levici nepřítomného a rozechvěle usedla do čela, na jeho křeslo. Hned ale poznala, že je to chyba. Sedadlo pro ni bylo příliš nízko, zapadla do něj jako do podpalubí. Rychle se opřela o lokty a napřímila záda, aby trochu srovnala úroveň vizuálního kontaktu. Křeslo aspoň nemělo kolečka jako ostatní židle, a tak se mohla zapřít i o špičky. Přidalo to pár centimetrů, ale i tak na ni podřízení zírali svrchu. V očích místní síly přelétlo uspokojení. A nebylo čím ji zpražit. Zatím. „Tak, je něco akutního? Pavle?“ sugestivně pohlédla na rozevřený blok prvního tajemníka. Chtěla, aby aspoň on sklonil hlavu. Ale nevyšlo to, Pavel dokázal referovat i spatra. „Jo. Zase ten nešťastný Sluka. Faxoval nám primář. Sluku už ve špitále nechtějí, dělá jim tam rozruch. Ale snad by se to dalo ještě na pár dní ustát. Poslat třeba zdvořilý e-mail jménem generálního,“ navrhl řešení. Rozumné řešení, uznala vicekonzulka. Jenže tím překročil své tajemnické kruhy a sáhl do jejích. „E-mail ne. Není nad osobní kontakt. Dobře, nemocnici si beru já,“ rozhodla. Představa, že stráví několik hodin mimo úřad plný líných příživníků, ji nadchla. Pak ale otevřela diář a radost pohasla: „Dnes je pondělí!?“ Klesla z pracně udržovaného přízemí zpět do suterénu.

„Schůzka u Irů,“ přikývl z prvního patra Pavel. „Ovšem já tam nejdu! Už nikdy.“ „Nepřemluvím tě?“ zkusila ležérní přístup. Ale vyznělo to spíš jako škemrání spolužačky. Nebyla důrazný typ vedoucí, ani přírodní odrůda fatální ženy. Pavel se proto ani neobtěžoval slovní odpovědí, jen krátce zavrtěl hlavou. „Tak... co Vladimír?“ znovu se nadzvedla na loktech a pootočila se k nováčkovi. Kožené křeslo se pro ni změnilo na elektrické, klouby a svaly jí brněly jako pod proudem. Ale i tak zaznamenala Vladimírův úlek a sama na mučidlech se náhle dokázala vcítit do jeho tíživých pocitů. Jenže jako vedoucí porady už nemohla svůj nedomyšlený návrh stáhnout. To by nebylo profesionální. Pomoc přišla z nečekané strany. „Vladimír ještě neumět anglicky na úrovni,“ připomněla místní síla. „Nepuštět ani na brífi ngy,“ šaškovala. „Tak půjdeš ty, Andreo! Ty jsi na jazyky talent. Ale moc se tam nepředváděj, hlavně všechno zapiš.“ „Nesouhlas!“ zamával rukou Pavel. „Dnes nám Andreu nemůžete vzít. Kdo by vízoval Ukrajince? Už teď nám bourají díru do baráku!“

Vicekonzulka vstala a zvedla telefon. „Haničko, můžeš na chvíli?“ „Vy chcete k Irům poslat sekretářku? To jako vážně?“ protáhl nevěřícně první tajemník. „Ovšem, že ne! Chci, aby sehnala někoho z ambasády.“ Zasedací místnost zalehlo ticho. A protože i ticho má mnoho odstínů, rozeznala, že toto ticho je velmi nesouhlasné. Vztahy konzulátu s ambasádou byly trvale napjaté. Ale v krizových chvílích jsme snad všichni na jedné lodi! Aspoň měli bychom být. Nebo to není krizová chvíle? Znejistěla. Za dveřmi se ozvaly šouravé kroky.

Vešla postava v lyžařském svetru a uslzeně se rozhlédla. „Co je, Hani?“ zhrozila se vicekonzulka. „Dic,“ zamumlala sekretářka a vydolovala z rukávu velký kapesník. „Jste nemocná?“ „Do je dobrý.“ „Určitě? Máte nahoře nějaké aspiriny?“ „Asbirid debůžu, báb alergii.“ „A co čaj s medem?“ snažila se najít řešení. Představa nemocné sekretářky byla zdrcující. Jako by nestačila konzulova migréna! „Da bed báb dagy alergii.“ „Přestaňte!“ ujal se vedení Pavel. „Nepotřebujem, aby nám tady bacily lezly po stole. Jděte si lehnout, paní Hano. Andreo, doprovoď ji nahoru!“ „Provedu, šéfe!“ přikývla ochotně místní síla. Říká mu šéfe, uvědomila si vicekonzulka. „Tak dobře, k Irům půjdu já,“ rozhodla. Proč mě to nenapadlo hned? Bude to příjemné společenské dopoledne. Prý servírují i pohoštění. „Ty, Pavle, zůstaneš v úřadě. Věci k podpisu mi odlož. A do nemocnice zajede Vladimír. Je z doktorské rodiny, to může pomoct. Tak vidíte, nakonec to všechno hravě zvládnem,“ ujistila podřízené. „Hravě zvládnem?“ opičil se kverulant Pavel a prudce odšprtl svou kolečkovou židli. Dojela s ním až k oknu. Teprve tam vstal. „Jen se podívejte! Venku je fronta jak na hokej. Takže Vladimíra vám na pochůzky nepůjčím. Tu nemocnici prostě vynecháme. Oni nám Sluku na ulici nevyšoupnou. Je sníh,“ připomněl. Vicekonzulka unaveně pohlédla z okna. Má pravdu. Na sníh nám ani bezdomovce nevyhodí, to by bylo na nótu. Někdy je počasí naše jediná záchrana, uvědomila si vděčně. Než sešel pod kopec, měl boty nacucané jako houbu. Lítostivě si představil své služební auto s vyhříváním předních sedadel. Tak pojedu trolejbusem! rozhodl se. Vůz právě kodrcavě popojížděl z výstupní stanice, a jak roloval k chodníku, zadní kolo ochlístlo diplomatův velbloudí kabát hnědou břečkou. Brit obhlédl tu novou katastrofu a pak se rezignovaně rozběhl k předním dveřím. Ale ty zůstávaly zavřené. Zabušil na sklo. Do soukromí řidičovy kukaně to zřejmě nedolehlo. Ostatní čekatelé se už ukázněně vsoukali do vozu prostředními a zadními dveřmi, usadili se a teď Brita netrpělivými posuňky pobízeli, aby nezdržoval provoz. Se zaťatými zuby poslechl. Na okázalou hrdost neměl čas, znal intervaly trolejbusů v této čtvrti.

Sotva došlápl na schůdek, dveře mu za zády svištivě zaklaply, tak tak se stihl chytit tyče a vyrovnat balanc. Osazenstvo vozu si ho s důkladným a neúnavným zájmem prohlíželo. Vydržel jejich rentgenové pohledy a tiché dohady celé dvě dlouhé stanice. U prezidentského paláce však kvapně a neplánovaně vystoupil, právě si totiž uvědomil, že nemá jízdenku. Zbývající kilometr rychlé chůze po rozbahněných ulicích mu připadal jako příjemná zdravotní procházka ve srovnání s šílenou možností, že by ho v trolejbuse vyhmátl revizor a on by se musel před zraky čumilů legitimovat diplomatickým pasem.

Před budovou konzulátu přešlapovala dlouhá fronta žadatelů o víza. Další chumlíček postával naproti v parku. Uvědomil si, že i oni mají promáčené boty a že v nich, na rozdíl od něho, musí vydržet celý den. Ukrajinci tedy určitě.

Se skloněnou hlavou obcházel seřadiště, mířil k hlavnímu vchodu. Někteří z čekatelů ho poznali, slyšel uctivé pozdravy nešťastných lidí, z nichž mnozí měli před jménem titul. Zdvořile přikyvoval, ale tvářil se nepřítomně, tušil, že když jim pohlédne do

19

očí, zabředne do debaty. Zbytečné debaty. V jednotlivých nutných

případech uměl vydání víza urychlit, jenže toto všechno byly nutné

případy (aspoň z jejich hlediska). „Hlavně si nehraj na všemocného

boha,“ varoval ho v létě před odjezdem kolega-rádce. „Jsi jenom

úředník. Vyslaný státem. Tak nezapomeň, na čí straně kopeš! Můžou to

být příjemné čtyři roky. Ale může to taky skončit dřív, než se rozhlíd

neš! Diplomacie je hlavně o sebeovládání a loajalitě, city a názory si

nech do knížek.“

Když vešel do vstupní chodby, rozsvítil se hledáček kamery.

To mu připomnělo, že si neočistil zahňácaný kabát, ale doufal,

že na černobílé obrazovce sekretářky nebudou skvrny zřetelné. Ve

vestibulu se otočil k elektronické ochrance zády a našel v aktovce

papírové kapesníčky. Postupně použil celý balíček. Pak vstoupil do

výtahu a počkal, až se dveře kabiny zavřou. Ale když se prohlédl

v zrcadlové stěně, poznal, že jeho předchozí úsilí věc ještě o moc

zhoršilo. Zatímco původní cákance zřetelně vykazovaly cizí zavině

ní, výsledek čistění naopak vyvolával představu, že se majitel kabá

tu z velbloudí vlny někam usilovně plazil. K oáze? Musím zavolat

Štěpánovi, aby mi přivezl ten černý! Radši hned. Znovu otevřel

aktovku a hledal mobil, ale vtom se výtah rozjel, někdo si ho shora

přivolal. Kruci! Ztratil dvě vteřiny tím, že se snažil zapnout tašku,

místo aby rozepnul kabát a svlékl ho. Výtah mezitím minul první

patro, kde byl sekretariát, kancelář vicekonzulky a jeho pracovna,

a pomalu stoupal výš.

„V poledne vám přinesu pizzu, Haničko!“ slíbila Andrea čekající

na výtah. „Do debusíš, odboledne du už bude badžel,“ zahuhňa

la sekretářka a zabouchla dveře svého mansardního bytu. „Trma

vrma!“ povzdechla si místní síla. Každé pondělí bylo strašné, ovšem

nemoc sekretářky to ještě vyostřila. A co je s generálním? vzpo

mněla si dívka. Výtah konečně dorazil. Když se dveře otevřely,

překvapeně se nadechla k pozdravu. Ale nedokončila svůj úmysl

a ani nenastoupila do kabiny, protože na podlaze ležela překocená

aktovka s částečně vysypaným obsahem. Nehybně stojící generální

konzul působil jako duch. Zánovní kabát z velbloudí vlny měl až ke kolenům strašlivě zašpiněný. Srazilo ho auto?! Dveře se samočinně zavřely.

Andrea zvedla ruku ke spínači, ale kabina už zase klesala. Podle rozsvícené signálky poznala, že šéf vystupuje o patro níž. Překonala dětinský nápad jít se z točitého schodiště podívat, v jakém stavu jsou jeho záda a jestli nemá zranění vzadu na hlavě. Místo toho vyčkala, až výtah naprogramovaně sjede do přízemí. Když si ho znovu přivolala, pokusila se rozpomenout na všechny podrobnosti zážitku. Ale bylo to marné, vůbec nevěděla, jaký výraz měly jeho oči. Obvykle působil zamyšleně, i při ranních poradách působil zamyšleně. Ale teď? Nevěděla. Mám to někomu říct? zvažovala, když nastoupila do kabiny. Omrzlině určitě ne! Stejně šla k Irům. Jedině Pavlovi, Vladimír je tele. Ale co mu říct? A hlavně, chtěl by to šéf? Nechtěl. V přízemí vystoupila, prošla vestibulem a přiložila kódovací kartu na blikací spínač konzulárky. Dveře povolily.

Už v předsíňce cítila pařné dusno. Pavel telefonoval v zadní kanceláři, u zamřížovaného okénka stál Vladimír. Přes rameno mu nahlédla do čekárny. Bylo tam plno. „Jdeš mě vystřídat?“ „Ještě si odskočím, vydrž!“ požádala o odklad.

Na toaletě ji ovanul meditativní mořský ozón proudící z plastikového osvěžovače, téměř slyšela i křik kormoránů. Otevřela svou skříňku pod zrcadlem, vyndala kabelku s kosmetikou, nahmátla rtěnku a nanesla si na ústa čerstvou stopu jedlíka jahod. Ještě si zběžně prohlédla zbývající plochu tváře. Byla čardášově krásná, ale v temnici konzulárky to stejně nikdo nevnímal. Sevřela v dlani kliku dveří, naposledy se nadechla mořské iluze a odhodlaně vešla do zvěřince. Vladimír se vděčně poohlédl, pak uklidil své papíry a uvolnil jí místo u mříže. Štěpán otevřel skříň, bosou nohou odkopl překážející bundu, džíny a svetr a zálibně se prohrábl ramínky se zavěšenými obleky. Pro začátek si vyndal smoking. Opatrně ho přenesl na postel a pokročil k prádelníku. Smokingové košile byly v prostředním šuplíku. Vybral si tu novou, italskou. Do ložnice vběhl pes. „Co chceš? Venku už jsi byl. Padej!“ Ale kokr už našel odhozenou hromádku

21

pánových svršků a majitelsky ji zalehl. Štěpán se smířil s publikem

a opatrně vybalil košili z průhledného sáčku. Pak shodil z ramen

koupací plášť a přikročil ke skříni.

Natočil zrcadlo vnitřních dveří ke světlu a zálibně se vsoukal do

hebkých nedotýkaných rukávů. Pomalu zapnul všechny perleťové

knofl íčky. „Paráda!“ Otočil se z profi lu a zkusmo zvedl lokty. Vzadu

košile sice trochu táhla, měl o pár čísel širší záda než její majitel, ale

pod sakem to nikdo nepozná. Horší to bylo za chvíli s kalhotami,

ty v pase nedopnul ani se zataženým břichem. Pak si ale vybavil

v paměti, že šéf nosí do smokingu takový toreadorský zavinovací

pás. Našel ho pověšený na úchytce vedle kravat. Šikovná věcička!

Omotal si břicho. Spínací drobné háčky na pásu byly ve dvou

řadách, ale on by potřeboval ještě třetí a ve větším rozestupu. „Co

čumíš?!“ rozhořčil se náhradním směrem. Kokr v odezvě zakňučel.

A pak se dole ozval telefon. „Nejsem doma!“ křikl a dál se klopotil

s háčky. Košile už mu na prsou zvlhla potem a rušička telefonu

mu kazila soustředění. „Nezvoň! Jsem v samoobsluze.“ Přikročil

k nočnímu stolku a zapnul rádio. Ozvalo se drmolení v angličtině.

„Tak tohle my nemusíme, viď, Goliáši?“ Přeladil na místní stanici.

Přitom si všiml hromádky knih na dolní poličce. Všechny byly

stejné. Asi je má připravené jako dárky, spisovatel! Co si myslí? Že

knížka někoho dojme? To minulej konzul byl ostřílenější! Ten dával

partnerům slivovici. Ale zase šetřil na hadrech. Člověk si nevybere.

Já ho zabiju! pomyslel si mechanicky Brit, když v sekretariátu

položil sluchátko. Pak mu pohled utkvěl na volně visící faxové zprá

vě. Měla čerstvé datum. Poslali ji z Městské nemocnice. „Vážený

pane generální konzule! Dovoluji si Vám oznámit, že hospitalizace

Vašeho občana Čestmíra Sluky, kterému byla v rámci mezivládní

bilaterální dohody poskytnuta veškerá neodkladná a nevyhnutelná

péče, dnešním dnem končí. Sdělte obratem, kdy si svého občana

vyzvednete. Jeho další náročná přítomnost v našem zcela přeplněném

nemocničním zařízení nepřipadá v úvahu. Čekám na Vaši rychlou

a uspokojivou odpověď!!! S úctou.“ Podepsán byl primář se všemi

tituly před i za jménem.

Brit vyšel na chodbu: „Hani?“ Bez odezvy. Zaklepal tedy na kancelář Beaty. Nic. Znovu přečetl obsah výhružného faxu, pak vztekle vyťukal číslo do sekretářčina podkrovního bytu. „Do je dam?“ ozvalo se po chvíli. „No já. Kde jste?!“ „Do dady. Doba. Báb chřibgu. Bani gonzuga by...“ „Tak nic. Jděte si lehnout.“ Zavěsil a zbrkle vytočil linku dolů. „Dobrý den. Tady Generální konzulát České republiky. Momentálně se vám nemůžeme věnovat, zanechte, prosím, vzkaz. “ „Jak to, že máte v pracovní době záznamník?! Je tam Beata?“ křičel. Ve sluchátku se ozvalo cvaknutí a pak Pavel: „Promiň, zapomněl jsem to po poradě přepnout. Paní vicekonzulka není momentálně přítomna. Je na mítinku diplomatů na irské ambasádě,“ napodoboval rytmus záznamníku. „Je totiž pondělí,“ dodal už volněji. Potom se ve sluchátku ozvalo zaskřípění židle, jak se první tajemník usadil a chystal na klábosení o víkendových sportech (v televizi). Pavel sportovní přenosy zvrhle miloval. Brit ne. A tak položil telefon a otevřel okno.

Pohled na zasněžené náměstí s vysokými starými kaštany, platany, sochami, altánky a vývěsními štíty hospůdek ho ale neuklidnil. Navíc si ho všimli lidé z fronty před dveřmi konzulárky. Zbrkle odstoupil. „Samozřejmě přijdou i chvíle absolutního zmatku,“ upozorňoval ho během poslední večeře kolega-rádce. „V takových okamžicích ti pomůžou tři záchytná pravidla. První je stručné: Jsem šéf a dokážu se rozhodnout. Druhé zní: Ať se rozhodnu jakkoliv, svým podřízeným to nemusím vysvětlovat. A třetí je nejdůležitější: Když poznám, že jsem rozhodl chybně, nebudu to sdělovat vůbec nikomu, ale hbitě to přetluču tím, že odešlu do ústředí šifru s nějakým tajemstvím. Zatímco vrchní ředitelé budou zvažovat význam blufu, ty můžeš v klidu odstraňovat následky své předchozí chyby. Prostě jde o to, získat čas a upřít jejich pozornost jinam. A teď mi to zopakuj! Pravidlo první?“ „Jsem šéf a dokážu se rozhodnout!“ Irská konzulka byla unavený mateřský typ. Pod tvídovým sakem měla pohodlné žluté tričko, na krku řetízek s křížkem, vlasy halabala sepnuté jako do sprchy. Beata ve svém skvěle střiženém kostýmku se jí obřadně představila a vylovila ze stříbrného pouzdérka vizitku, kterou Irka s nepřítomným úsměvem strčila do kapsy. Obdobným pohybem kdysi strkala do kapsy zástěry dětské dudlíky, kostičky lega a potřísněné kapesníky.

U podlouhlého stolu sedělo asi dvacet zastánců Unie. Beata pozdravně zamávala dlaní a našla si místo podle státní vlaječky. Nalevo Němec s roztomilým motýlkem, napravo Italka v šatech podivně zastaralého tmavomodrého odstínu s bílými puntíky. „Pan generální konzul vaší země dnes nepřijde?“ zeptala se šišlavou angličtinou. „Ne, madam. Dnes ho zastupuji já. Jsem vicekonzulka. Vyměníme si spolu vizitky?“ Ale Italka už jí nevěnovala pozornost, pokoušela se uvolnit víčko konvice s kávou. „Dovolíte?“ vstoupil do situace mladý Francouz a převzal roli číšníka. „Je to irská káva?“ usmála se na něj Beata. „Jenom preso. Ale jestli máte absťák, můžu vám do toho přikápnout calvados,“ mrkl na ni. „Mám v aktovce cestovní fl aštičku.“ „Tak jsem to nemyslela!“ vyhrkla zděšeně a cítila, že jí na krku a ve výstřihu halenky vyskočily neurotické rudé fl eky. „Na koho čekáme?“ rozhlédl se netrpělivě plešatý hromotluk, podle vlaječky Řek. Jedno neobsazené místo bylo u britského praporku, druhé u maďarského. „Pál nepřijde,“ informoval Rakušan, „Maďarům dnes přijela parlamentní delegace, takže má fofr.“ Irka ťukla lžičkou o talířek: „Milí kolegové, začneme!“

Beata vyndala z kabelky bloček se zasunutou tužtičkou. „Minule jsme skončili u těch stánků. Pak jsme to přerušili kvůli nedostatku informací. A, vítám naši britskou kolegyni!“ Beata dychtivě vzhlédla, od Britů ještě nikoho neznala. Ale tahle Britka vypadala jako Irčina sestra, pouze sako bylo kostkované a triko bílé. Zběžně pozdravila shromáždění a zařadila se mezi Dánku a Poláka. Velmi šarmantního Poláka! uvědomila si opožděně vicekonzulka a připravila si k ruce pouzdérko s vizitkami.

„Už jste jednali o těch nešťastných stáncích?“ zeptala se Britka Irky. „Právě jsme začali. Tedy ty stánky. Hostitelská země informuje, že budou v půlkruhu a nikoliv ve dvou řadách proti sobě, jak nám to kreslili minule.“ „Oni dnes nepřijdou?“ podivil se s káravým přídechem Řek. „Ne,“ pokrčila rameny Irka. „Omluvili se. Ale poslali fax. Tady!“ Zvedla papír, kde byly tlustou fi xkou zakreslené obdélníčky do půlkruhu. Beata si nasadila brýle a pečlivě překreslila malůvku do svého notýsku.

„Další změna je ta,“ pokračovala Irka, „že vlajky budou nalepené přímo na průčelí stánků. Nebudou tedy látkové, jak nám říkali minule. Zřejmě kvůli tomu, aby je v noci někdo třeba nesundal, jako suvenýr.“ Beata otočila v notýsku stránku a začala kreslit průčelí stánku s českou vlaječkou. „A pod každou tou vlaječkou bude ještě nalepený název státu,“ doplnila pozdě Irka. Beata otočila další list. „Vsadím se, že názvy států budou v angličtině!“ ozval se Němec. „Ne, budou v jazyce hostitelské země. Běžný občan neumí anglicky. Ani německy,“ mínila Irka. „Starší generace německy umí! Číst i mluvit,“ namítl Rakušan a podpůrně se usmál na Němce. „Starší generace umí mluvit hlavně rusky,“ ušklíbl se Francouz. „Mluvme k věci!“ požádal Řek. „A proto nemluvme jen o starší generaci,“ zamračila se Irka. „Má to být lidová slavnost! Přijdou rodiny s dětmi. Nezapomeňte, že to připadá na víkend.“ „Ztracený víkend,“ povzdechla Italka. Irka ji pohledem napomenula, pak vláčně ukázala na talíře s koláčky: „Poslužte si, prosím. Vidím, že potřebujeme trochu posily.“ Beata poslechla. Koláček byl ještě vlažný, ale když se do něj zakousla, užasla. Uvnitř křehkého těstíčka byl špenát! Tak tohle by Štěpán diplomatům ke kávě nepodával. Ovšem Irsko má asi pro zelenou slabost. I na zubech? Vtom jí v kabelce zavibroval mobil. Překotně vstala. „Omluvte mě!“ S nedojedeným koláčkem v ruce vyběhla na chodbu.

Ale tam stály dvě místní síly a klevetily. Odpadkový koš nikde neviděla. A tak chvatně strčila překážející špenátovou chuťovku do pusy a vylovila telefon. Volací číslo patřilo generálnímu! Stiskla příjem a přitom očima hledala dveře toalety. „Beato?“ S úsilím polkla. „Jsem u Irů.“ Místní síly ji zaujatě sledovaly. Konečně uviděla obrázek dámy. Otevřela dveře a přitom přeslechla, co generální říká. „Promiň, neslyšela jsem.“ Otočila se k zrcadlu a kontrolně vycenila zuby. Samozřejmě hrůza. „Odkud voláš, Davide?“ „Jedu do nemocnice.“ „Do nemocnice?!“ sklapla čelist. „Zhoršilo se ti to? Máš horečku? Pokud máš horečku a ostré vystřelující bolesti, pak to hradí pojišťovna jako nevyhnutelnou péči. Nezapomeň, že

25

máme bilaterální dohodu! Tak ne abys jim cpal peníze! Jedeš sanit

kou? Haló! Davide! Slyšíš mě?“ Ale spojení se přerušilo. Rychle mu

zavolala zpátky, ale už to nezvedal. A tak ji napadlo vytočit číslo

Štěpána. Ten bude vědět, kam generálního odvezli. Odpoledne ho

navštívím, plánovala si. Přinesu mu pomeranče a noviny. Možná

i župan? Muži jsou v nemoci tak bezradní a nepraktičtí! Ale Ště

pán to na rezidenci taky nezvedal. Nejspíš ho veze on, usoudila

a vymačkala jeho mobilní číslo. Nepřijal ani to. Zřejmě vyjeli

narychlo a on zapomněl mobil doma. Nevadí, na zpáteční cestě se

jistě staví na konzulátě. A pak s ním sjedu do Staré tržnice, pro to

ovoce. Roztočila kohoutek a vodou z dlaně si vypláchla špenátový

chrup.

„Frak ani zkoušet nebudu,“ vysvětlil Štěpán Goliášovi. „Ten je

vymyšlený pro dirigenty. Ale když nemůžeš potrhle mávat rukama,

vypadáš jako pingl.“ Ale co tady ten šedý vycházkový? Zkusmo

ohmatal rukáv saka. Látka byla velice příjemná a jistě nemačkavá.

Ale připadala mu trochu tenká, moc jarní. I když... Sníh do pátku

určitě sleze! Sundal oblek z ramínka. Dole už zase zvonil telefon.

„Přestaň, otravo! Já už mám odpracováno. Ráno jsem zachránil

národní čest!“

Nechal si smokingovou košili a nedočkavě se cpal do šedého

saka. Tentokrát mu padlo jak na míru! Dole pro změnu začal

zvonit jeho mobil. Ale on neměl na blbosti čas, ležérně se prohnul

v zádech a zabořil ruce do kapes. Pak sundal z ramínka kalhoty.

Když je oblékl, a s úsilím dokonce zapnul, ukázalo se, že nohavice

jsou příliš dlouhé. Ale předtím ty smokingové přece byly na dýlku

akorát! „Chápeš to, Goliáši?“ Asi to dělá ten jiný střih, dumal.

Tamty seděly v pase výš. Jenže pochopením příčiny se důsledek

neodstranil. Divné, že šéfovi dlouhé nejsou, to bych si všiml. Ale

ani touto myšlenkou se neposunul k řešení. V rádiu začaly zprávy.

Radostně připomínaly blížící se vstup deseti zemí do rodiny EU.

„Tím mě dnes nedrážděte, kokoti!“ Dotápal v příliš dlouhých kal

hotách k rádiu a vypnul ho. Pak otevřel dveře na balkón. V ložnici

bylo dusno, Goliáš smrděl. „Hele, vypadni už!“ přikázal mu a mírně ho nakopl do odpočinkově natrčeného zadku. Pes zakňučel, otočil k němu vyčítavé oči, vstal a ostentativně pomalu se vydal ke dveřím. Stále se přitom ohlížel. Ale správce domácnosti už ho nevnímal, zamyšleně hleděl na lem žluté záclony. Zažehlovací páska! To je ono! Shodil kalhoty a nadšeně se rozběhl ke schodům.

V kuchyni rozložil prkno, a než se rozehřála žehlička, připravil si inspirační skleničku s fernetem. Zažehlovací páska byla v šuplíku s igelitovými sáčky. Je fajn mít přehled. „Tady mi zastavte! požádal Brit taxikáře. „Říkal jste do nemocnice!“ namítl zklamaně řidič. „Ano. Ale chci něco koupit. Prezent. Nebojte se, já vám neuteču bez placení. Vzadu mám kabát!“ připomněl a vystoupil. Rovnou do kaluže. Městská kanalizace byla palčivým problémem už od dob monarchie. Ještě že jsem si nevzal ty suché boty, pochválil se a pak už spěchal do diplomatické prodejny.

Protáhlý obchod se skleněnými vitrínami byl jako obvykle liduprázdný. Skutečné obchody se zřejmě dělaly vzadu, za závěsem. Majitel, domestikovaný Syřan, zaslechl cinknutí vstupního zvonku a vyhlédl ze svého kutlošku. „Á, pan generální! Vítaný, milý host.“ Obřadně se uklonil a obešel pult. „Zásoby došly? Není údiv v tom strašný počasím. Mám zavolat syna? Bude vzít toho víc?“ Brit stiskl nabízenou ruku. „Dnes jenom dárek. Pro doktora.“ Zkoumavě se ohlédl na vystavené láhve. Primář bude zhýčkaný, uvažoval. „Snad stůněte?“ zeptal se ustaraně obchodník. „Ne. Je to... služební návštěva.“ „Rozumím. Whisky?“ Whisky je nuda, usoudil Brit. A tak se rozhodl pro originální Becherovku.

Ale když mu prodavač zručně balil láhev do hedvábného papíru, s hrůzou si uvědomil, že u sebe nemá peněženku. A hned si doplnil, že nebude ani v kabátě. Fotografi cká paměť mu vyvolala aktovku ponechanou u telefonu v sekretariátě. „Nemarkujte to! Zapomněl jsem peněženku. V úřadě.“

Obchodník s úsměvem vzhlédl. „Není problém. Jsme přátelé, platit jindy.“ Dokončil uzlík na lesklé papírové mašli a rozhodil dlaně. „Fakt není problém.“ „Je,“ povzdechl Brit. „Venku mě čeká taxi,“ dodal zkrouhle. „Špatný den? Vy moc pracujete, to pak se dělá chyba. Ale tady jste u přátele.“ Otevřel šuplík pod kasou a vyndal tisícovku. „Vzít teď a nestarat se.“ „Jste úžasný!“ dojal se Brit. „Hned odpoledne to vrátím...“ „Vrátit při příště. Nestarat se. Není problém.“ Venku zatroubil klakson. „Uděláš kafe?“ požádal Pavel od počítače. Vladimír radostně vstal a prošel do sousední kanceláře, pak kolem Andrey do kuchyňky.

Tam nebyly z prostorově úsporných důvodů dveře. A tak mohl při čištění kávovaru poslouchat její ruskou konverzaci s žadatelem. Mluví líp než já, přiznal si bez závisti. A to má jenom nějakou střední ekonomickou. Někdo je prostě na jazyky talent. S tím nemá cenu se trápit. Nasypal do nádobky čerstvě semletou kávu a zasunul víčko. Já zase umím nejlepší kafe z baráku! To chce taky talent. U dalšího zájemce Andrea přešla do angličtiny. Téměř nerozuměl, ale podle tónu pochopil, že jedná s někým důležitým. A problémovým. Zvědavě couvl do chodbičky a zahlédl pohyb její ruky, jak pod pultem stiskla dorozumívací reproduktor do zadní kanceláře.

Pavel zaslechl tichý bzučák. Zapnul hlasitý poslech. „Je tu ten Paraguayec,“ dýchal Andrein hlas. „Máme to pro něj?“ „Máme.“ Tajemník se otočil na židli a otevřel trezor. Paraguaycův pas byl v přihrádce označené VIP. Vstal, zasunul židli a eskamotérsky se protáhl těsnou skulinou mezi pracovními stoly. Cestou ke dveřím pas otevřel, nalistoval stránku s českým vízem, prohlédl si ji a strnul. Na vízu nebyl podpis! Ale věděl, že generální je v budově, a tak se vrátil k mikrofonu. „Andreo? Není to podepsané. V pátek jsme zapomněli. Běžím s tím nahoru. Zatím ho zabav!“ Chvatně prošel sousední místností kolem zamřížovaného okýnka. „Je protivnej,“ zaslechl šepotavé, ale to už míjel otevřenou kuchyňku, kde bublal kávovar.

Ve vestibulu čekal výtah, ale na jeho pomalé reakce neměl nervy. Vyběhl schody do prvního patra a otevřel si dveře kódovou kartičkou. Proběhl prázdným sekretariátem, kde na obrazovce počítače růžově svítil nápis: JSEM TVŮJ KAMARÁD, HANIČKO! Ťukl na šéfovu pracovnu a hned vkročil. „Davide! Potřebuju...“ rozhlédl se. Sakra! Přešel k zadním dveřím, za kterými měl šéf toaletu a sprchu, ale David tam nebyl.

Vrátil se do sekretariátu a vytočil číslo jeho mobilu. Příjemný hlas mu vysvětlil, že volané číslo je nedostupné. Zavolal tedy dolů. „Dobrý den. Tady Generální konzulát...“ „Andreo! Slyšíš mě? Vem to!“ Vzal to Vladimír. „Andrea teď nemůže. Mluví anglicky! A ten chlap je obtížnej typ.“ „To s tím souvisí. Zavolej ji!“ Při čekání se uklidňoval hvízdáním. Zvolil radostnou evropskou hymnu. „Máte ten podpis?“ přerušila ho Andrea. „Šéf není v baráku.“ „Jak to? Před chvílí jsem ho viděla.“ „No a? Teď tu není... Počkej!“ všiml si zmuchlané faxové zprávy. A odložené aktovky.

„Tak to je špatný. Jel zřejmě do nemocnice. Nemá tu ani kabát. Jel za tím Slukou!“ „Bože! Ten chlap tady je hrozně namyšlenej. Je to vipák!“ „Řekni mu, že to bude za půl hodiny. Zaběhnu k Irům, za Beatou. Podepíše to ona.“ „Je hrozně protivnej, bude mít kecy. Už teď má kecy,“ povzdechla. „Tak musíš improvizovat. Vyprávěj mu něco. O Praze. Hradčana, Karlův most, Vyšehrad, synagogy...“ „Pavle! Je to obchodník. Kupuje v Čechách letadla. Není turista!“ „Hm. Tak počkej, jdu tam.“ „Ale pospěš!“

Vyčerpaně se nadechla, navlhčila si suché rty špičkou jazyka a s úsměvem vykročila k mříži, za kterou přešlapoval paraguayský tygr.

„Je tu maličký problém, pane. Ale můj nadřízený už jde, aby vám to vysvětlil.“ „Co je to za nepořádek?“ rozzlobil se obchodník. „Víte, slečno, jak spěchám? Bylo mi přislíbeno...“ „Jistě. Věc bude vyřízena k vaší plné spokojenosti. Prosím jen o chvíli strpení. Pan tajemník tu bude za minutu.“ „Nechci tajemníka! Chci mluvit s generálním konzulem! V jeho kanceláři. Ne v tomhle zvěřinci!“ Opovržlivě se ohlédl. Ukrajinci v čekárně zbystřili. Kde jsi Pavle? Help! „Takový přístup je urážlivý!“ řval tygr. „Budu si stěžovat přímo u pana velvyslance! Osobně! Uvidíte...“ V té chvíli zhasly zářivky.

V temné čekárně nastal šepotavý rozruch, pak se probudil generátor, rozblikl žlutou nouzovku a zapnul bezpečnostní nahrávku pro krizové situace. „Technická porucha! Omlouváme se a současně žádáme všechny návštěvníky, aby okamžitě ve vlastním zájmu opustili prostory konzulátu. Opakuji. Okamžitě opusťte prostory konzulátu. Okamžitě opusťte prostory konzulátu. Okamžitě opusťte...“ Když dojeli k nemocnici, začalo pršet. Na taxametru bylo 180. „Chcete účet?“ „S tím se nezdržujte!“ Řidič vynuloval cifru a řekl si o dvě stě třicet. Brit neprotestoval, šetřil si sílu na primáře.

V recepci seděla budoucí televizní celebrita, listovala v bulvárním deníku a přitom telefonovala. S někým, komu říkala pipčôk. Využil té kvokací pauzy a odmotal z láhve růžovou mašli. Ale po odpadkovém koši pátral marně, zřejmě i tady dbali na bezpečnost. Bezradně zmáčkl lesklou drchaninku v dlani, pak ji nenápadně upustil na zem a špičkou boty zasunul pod pult. „Máte přání?“ všimla si ho pipka.

„Ano,“ rychle schoval láhev pod kabát. „Hledám rehabilitační oddělení. Je tam...“ „Návštěvy jsou až odpoledne. Od dvou. Támhle to je napsané,“ kývla bradou. Mimoděk se otočil k ceduli a ona se vrátila k přerušenému hovoru. „Ale já jdu, totiž, je tady český občan. Pan Sluka. Čestmír. Rád bych...“ „Sluka? Tak ten má návštěvy přísně zakázané. Už se ti věnuju,“ dýchla do telefonu. „Věnujte se mně!“ vykřikl Brit. „Co se děje, Marto?“ vmísil se nějaký instalatér nesoucí krabici. Marta položila telefon s pipčôkem a žalobně natáhla ukazováček. „Chce za tím českým homlesákem. Informovala jsem ho, ale zřejmě nechápe.“ „Vy nechápete!“ opravil ji chladně Brit. Údržbář odložil škatuli na pult, byly v ní zkumavky s odběry krve. „Dejte to pryč!“ pobledla dívka. Zřízenec ohleduplně přikryl vzorky bulvárním deníkem. Pak přejel diagnostickým pohledem diplomatův znečistěný kabát, provlhlé boty, deštěm zplihlé vlasy a přikročil k němu. „Člověče, tady jste v nemocnici, ne v putyce! Co to schováváte pod tou klopou?“ „To je moje věc!“ Ale chrapoun se nedal zbrzdit. Neurvalým hmatem vylovil zabalenou láhev a s přiklepnutím ji postavil na pult recepce. „Zavolejte ochranku, Marto. Ať toho otrapu vyvedou. Ten chlast mu samozřejmě vraťte. Ale až venku.“ Významně si otřel ruce o mastný overal a zvedl krabici. Bulvární deník spadl na zem, Britovi k nohám. MARIANNA, BOLA TO SKUTOČNÁ LÁSKA? všiml si titulku.

„To se ti řekne,“ povzdechla si tiše Marta. „Jenže chalani jsou na obědě. „Chalani z ochranky?“ zeptal se Brit a podal jí noviny s dramatickým příběhem. Přikývla, až pak si uvědomila, s kým mluví. „Vy mlčte!“ „Proč?“ „Protože s váma se nebavím.“ Pokrčil rameny, poodstoupil a vyndal z kapsy mobil. Zapnul ho a šel se na informativní ceduli podívat, jaké číslo má primář. Ale vtom mu telefon zazvonil v ruce. „Zbláznil jste se!?“ vykřikla dívka. „V nemocnici je zákaz mobilů. Ruší nám to přístroje!“ Chápavě přikývl a stiskl příjem. „Poplach. Typ narušitel. Poplach! Typ narušitel! POPLACH! TYP NARUŠITEL!“ Co to může být? V pracovní době se přece bezpečnostní zařízení na konzulátě nezapíná. „Co to bylo?“ zašeptala vzrušená recepční. „Nic. Planý poplach,“ zadoufal. „Ale zazvoní to ještě jednou, to je takový... rituál. Tak se nelekněte.“ Vtom se telefon skutečně ozval znovu. „Poplach. Typ narušitel. Poplach!...“ Sotva ho vypnul, přiřítil se overal. Místo zkumavek teď držel v předpažené ruce rentgenový snímek. Vypadalo to na játra.

„Co je tu zase za randál?! Kde je ta ochranka?“ Ale Marta jen oněměle mrkala. „Chalani jsou na obědě,“ vysvětlil Brit a schoval telefon. „Ty se do toho nepleť, somráku! A vůbec, ukaž legitimaci. Máš vůbec nějakou? Nebo jsi u nás načerno, jako tvůj kámoš Sluka?“ Čestmír Sluka byl zřejmě v Městské nemocnici legendární postavou. Musím ho vidět! rozhodl se Brit a vytáhl z náprsní kapsy pas. I vicekonzulce, vracející se od Irů, zazvonil v kabelce mobil. Zastavila se u drátěného plotu kolem americké ambasády, za kterým přecházeli černí bodyguardi a vojáci, ladným pohybem otevřela taštičku a našla telefon. Nejbližší voják ji zaujatě pozoroval, a tak se na něj zaneprázdněně usmála a pak už stiskla příjem. „Poplach. Typ narušitel. Poplach! Typ narušitel! POPLACH!“ Vypnula gradující hysterii a rychle pohlédla na znehybnělého muže v maskáčích. Vypadal, že to slyšel. Mobil zazvonil znovu. Voják popošel až k plotu, všimla si jeho ostražitých očí a automatu na zádech. I když to bylo proti řádu, vypnula zvonění a pak do ztichlého telefonu přísně vyhrkla: „Tomášku, přestaň blbnout, za pět minut jsem doma. Zatím si pusť televizi!“ Muž v maskáčích s úlevou zavrtěl hlavou, ale Beata už neměla čas na nějakou dohrávací pantomimu, chvatně hodila mobil do kabelky a spěchala dál podél chráněného území k nedalekému konzulátu (s narušitelem).

Sníh na náměstí už byl částečně odmetený a zbytek roztál v dešti, čímž se dlažba změnila v záludnou klouzačku. Posyp pískem byl v historickém centru zakázaný. Spojit rychlost kroku s obezřetností nebylo snadné a ani estetické. Připadala si jako pštros na dostizích. A přitom se ještě snažila najít logické vysvětlení poplachu za bílého dne. Bezpečnostní zařízení zapínali až v pět, po odchodu uklizeček. Občas ji alarm přepnutý do jejího služebního mobilu v noci vzbudil. Podle předpisu vyčkala na reprízu a pak zavolala buď správci Františkovi na jeho mobil, nebo na rezidenci Štěpánovi. To samé v té samé chvíli kontrolně udělal i generální konzul a první tajemník. Nejčastějšími narušiteli byly mouchy, které neukázněně přelétávaly kolem kontrolních snímačů. Jednou způsobilo poplach nedovřené okno. Ale v sedm ráno se alarm vypínal! Někdo ho znovu zapnul? Kdo? Proč?

V průzoru stromořadí už viděla chodník před konzulátem. Fronta lidí tam byla pořád, dokonce ještě zhoustla. Je to možné? Vždyť už je skoro poledne. Co ty líné kůže dole dělají? Nebo ta fronta nepatří k nám a je to zase nějaká místní demonstrace proti americkému plotu? Krátkozrace přimhouřila oči. Zástup skutečně působil dost agresivně. Ale transparenty neviděla. Přešla silnici k chodníku.

Shluk se neochotně rozestoupil. Na dveřích konzulárky byla cedulka CLOSED. Slyšela otázky, ale neodpovídala, mířila k hlavnímu vchodu. Zamknuto! Cítila, že ji dav čekatelů za zády nepřátelsky pozoruje, a tak se nezdržovala zvoněním a vyndala z kabelky klíč. Vtom ji někdo chytil za loket.

„Paní vicekonzulko!“ ozvalo se anglicky. Oddechla si. Ale když se otočila, poznala, že to byla předčasná úleva, protože muž v krát

32

kém kožíšku byl ten paraguayský vipák. „Dobrý den!“ rozzářila se.

„Jak se máte, pane?“

Jediná investice budou boty, uvědomil si Štěpán. Nové boty stejně

potřebuju. Otáčel se v šedém zkráceném obleku před zrcadlem

a uvažoval o barvě bot. Černé? Tmavošedé by byly efektnější! Ale

ty bych pak neužil. Takže černé. Kravatu si vezmu tu jeho stří

brošedou. A kabát? Ten velbloudí? Hodí se k tomu? Přimhouřil

oči a představil si tu kombinaci. Ne, to by bylo laciné. Takže

zbývá černý Boss. Sundal ho z ramínka a zkusmo položil na rame

na. „Goliáši!“ křikl k otevřeným dveřím. „Tohle musíš vidět!“ Ale

pes nešel, pořád trucoval. Štěpánovo nadšení se tím nezmenšilo,

dokonce začal uvažovat o klobouku. Pak dole zazvonil telefon. Teď

už to vezmu! rozhodl velkoryse.

„Ty spíš?“ ozvalo se rozčileně ze sluchátka. „Žertujete?! Odmetal

jsem chodník a pak byl nakupovat. Zejtra máte večeři se spon

zory, tři chody. Vy jste zapomněl, šéfe?“ přešel do obrany úto

kem. „Nezapomněl. Ale teď potřebuju, abys přijel do nemocnice

a při vezl mi ten černý kabát.“ Štěpán si vlastnicky sáhl na klopu.

„Černý kabát? Do nemocnice? Někdo umřel?“ „Ne! Skoč do auta

a přivez to. Městská nemocnice. Za jak dlouho tu můžeš být?“

„No, musím se převlíct,“ zvažoval rozmrzele.

Brit skončil hovor a vypnul mobil. „Promiňte,“ vzhlédl k primáři.

„To je v pořádku! Omluva by měla zaznít od nás. Opravdu nechá

pu, proč se personál choval tak... nevhodně. Je to trapné. I ten

náš faxový dopis byl zbytečně urgentní, netušil jsem, nespojil jsem

si to jméno s vámi. A to mě osobně moc mrzí, Mistře, protože já

patřím k vašim ctitelům.“ Vyslovil to s úctou. Dokonce se v křesle

uklonil. Brit odmítavě mávl rukou: „Čo bolo, bolo. Teď už jsem

jenom státní úředník.“ Primář zamyšleně přikývl. „Musí to být

obrovská životní změna. Ale asi jste měl pádný důvod, když jste se

pro ni rozhodl.“ Jo, souhlasil Brit, ale to ti teď vysvětlovat nebu

du. Teď jde o Sluku! Nápadně se podíval na hodinky. Ale primář,

ponořený do úvah, to přehlédl. „Jenom ta rozdílnost v životním rytmu! Možná se mýlím, ale představuju si, že spisovatel píše hlavně v noci. Noc je pro tvůrčí práci příhodná, nikdo neruší, jen občas přejede pod oknem tramvaj. Myšlenky svobodně putují a nic je nemůže...“ „Máte pravdu,“ vpadl mu do monologu Brit. „Zato teď mi denně v šest ráno zazvoní budík.“ Zasmál se a poklepal na hodinky. Pak vstal.

Primář zatřepal hlavou, jak se násilím probíral ze svého snění. Ale příliš se mu to nedařilo. „Jste obdivuhodný, že jste se dokázal tak přizpůsobit. Ale on asi každý skutečný umělec musí mít disciplínu, musí načas obětovat své zvyky, aby pronikl do prostředí, které si potřebuje osahat pro svůj budoucí příběh. Aby to bylo aut



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist