načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Narušení – Susanna Kaysen

Narušení

Elektronická kniha: Narušení
Autor: Susanna Kaysen

– Po sezení s psychiatrem, kterého nikdy předtím neviděla, je osmnáctiletá Susanna odeslána do psychiatrické léčebny McLean, aby podstoupila léčbu deprese. Dva roky pak tráví na oddělení pro dospívající dívky a líčí příběhy jednotlivých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  207
+
-
6,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8% 82%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 143
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Girl, interrupted přeložila Pavla Le Roch
Skupina třídění: Psychiatrie
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1496-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po sezení s psychiatrem, kterého nikdy předtím neviděla, je osmnáctiletá Susanna odeslána do psychiatrické léčebny McLean, aby podstoupila léčbu deprese. Dva roky pak tráví na oddělení pro dospívající dívky a líčí příběhy jednotlivých dívek i vlastních prožitků na pozadí bouřlivých 60. let. S humorem, nadsázkou, ale i s mrazivě kritickým pohledem na odosobněný režim psychiatrické nemocnice se zamýšlí nad tím, co je normální a co je známka šílenství, co je duševní nemoc a jakou cestou se dobrat uzdravení?
Kniha byla zfilmována s Winonou Ryder v hlavní a Angelinou Jolie ve vedlejší roli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Susanna Kaysen - další tituly autora:
Narušení Narušení
 
Recenze a komentáře k titulu



2020-03-30 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Příběhy z psychiatrických léčeben bývají většinou tvrdé. Tento jsem viděla zfilmovaný, nic moc. Ale třeba Formanem zpracované Keseyho Vyhoďme ho z kola ven - úplně jiná káva. Autobiografická knížka slečny Kaysen je ale moc dobrá a inspirující. A zřejmě jen žena dokáže plně pochopit záludnost jejího boje o návrat k sobě samé. Boje osmnáctileté dívky s hraniční poruchou osobnosti. Dva roky v léčebně, to Susanna sugestivně popisuje. A nemluví jen o sobě, ale rovněž o nemocnici jako takové, americkém zdravotním systému (ovšem v 60. letech minulého století), nemocných ženách na svém oddělení. Poruchu zde popisovat nebudu, fakta najdete v knize, nebo jinde. Zde jen věta: takový pacient trpí především nestabilností sebeobrazu; a navenek se projevuje, jak by řekl německý psychoterapeut Heinz Peter Röhr, jako ježek - neustále vystrkuje bodliny. Příběh je plný napětí, nabízí ale také fakta z oboru psychiatrie a má dosti neuvěřitelný závěr: zevrubněji se o své poruše Susanna dovídá až po letech, a aby se vůbec dostala k nemocničním dokumentům, musí si najmout právníka :(
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Susanna Kaysen


Původní anglické vydání:

Girl, Interrupted, Turtle Bay Books, New York 1993

Copyright © 1993 by Susanna Kaysen

České vydání:

Translation © Pavla Le Roch, 2019

© Portál, s. r. o., Praha 2019

ISBN 978-80-262-1497-7


1. Instituce:

McLeanova nemocnice

2. Příjmení:

KAYSEN

Jméno:

Susanna

Prostřední jméno:

N.

3. Registrační číslo

4. Právní status hospitalizace:

dobrovolná

5. Adresa, z níž byla přijata:

64 Wendell Street, Cambridge, Mass.

6. Datum přijetí:

(výplach žaludku)

27. dubna 1967

7A. Ustavený právní status B. Datum 8. Poslední adresa:

stejná

9. Pohlaví:

Ž

10. Barva pleti

B

11. Jiné reg. č. 12. D. p. na obv. adr.

9/66

13. Obvyklá adresa:

███████ Lane, Princeton, N. J.

14. Vyznání:

židovské

15. Stav:

svobodná

16A. Místo vstupu, pokud cizí st. přísl. B. Datum 17A. Místo narození:

Boston

B. Stát či země narození:

Massachusetts

18. Datum narození:

11. 11. 1948

18 let

19A. Místo naturalizace B. Datum 20A. Jméno otce:

Carl Kaysen

B. Místo nar. otce:

Philadelphia, Pa.

Philadelphia, Pa.

21. Vojenská služba

22. Vzdělání:

Maturita

23A. Jméno matky:

Annnette Neutra

B. Místo nar. matky: 24. Číslo pojištění:

neznámé

25. Obvyklé zaměstnání pacientky:

žádné

26A. Osoba, která oznámila potřebu hospitalizace:

pan a paní Kaysenovi

B. vztah k pacientce:

rodiče

C. Adresa: ████████ Lane Princeton, N. J.

Práce: Princentonský inst. pro pokroč. studia (ředitel)

D. Telefon: AC609-AC609

27. Obvyklé zaměstnání otce (nezl. pac.)

28. Obvyklé zaměstnání matky (nezl. pac.) 29A. Osoba informující pohotovost:

Dr. Sanford Gifford a jeho žena B.

Vztah:

přátelé

C. Adresa:

████████████████

Cambridge, Mass.

Telefon:

US-███████

30. Diagnostický dojem při příjmu:

1. Psychoneurotická

depresivní reakce.

2. Vzorec poruchy osobnosti,

smíšený typ, s vylouč.

nediferencované

schizofrenie.

31A. Osoba, která upozornila pohotovost B. Vztah

C. Adresa D. Telefon

32A. Stanovená diagnóza, duševní porucha:

hraniční osobnost

B. Klasifikace:

33. Stanovená diagnóza, další

34. Historie záznamů v institucích pro léčbu duševních poruch

A. Název instituce: B. Místo C. Měsíc D. Rok do E. Měsíc F. Rok

35. Historie hospitalizace (jiné)

A. Název nemocnice:

Mt. Auburn Hospital

B. Místo:

Cambridge, Mass.

C. Rok:

1965

D. Příčina:

Strana 1

Chorobopis

McLeanova nemocnice: 11/4/69

žádná


Pro Ingrid a Sanforda


6

Poděkování

Děkuji Jill Ker Conwayové, Maxine Kuminové a Susan Wareové za

povzbuzení v začátcích, Geraldu Berlinovi za právní pomoc a Julii

Grauové za nadšení a dobrou péči o knihu i autorku.

Jsem nesmírně vděčná Robinu Beckerovi, Robinu Desserovi,

Mi chaelu Downingovi, Lydě Kuthové a Jonathanu Matsonovi za je

jich názory, humor a neochvějné přátelství.


7

O polohopisu paralelního vesmíru

Lidé se ptají: Jak ses tam dostala? Ve skutečnosti chtějí vědět, jestli

je pravděpodobné, že tam skončí taky. Na tu otázku nedovedu od

povědět. Jsem schopná říct jim jen tolik, že je to snadný.

A je snadný uklouznout do paralelního vesmíru. Je jich tolik:

světy bláznů, zločinců, mrzáků, umírajících, a možná i těch mrtvých.

Tyhle světy existují vedle tohoto světa a podobají se mu, ale nejsou

jeho součástí.

Moje spolubydlící Georgina přišla rychle a naprosto během prv

ního ročníku na Vassaru. Sledovala film v kině, když se jí nad hlavou

roztříštila vlna temnoty. Vymazala celý svět – na pár minut. Věděla,

že se zbláznila. Rozhlédla se po kině, aby zjistila, jestli se to stalo

všem divákům, ale ostatní byli zabraní do filmu. Vyběhla ven, pro

tože tma v kině v kombinaci s černotou v její hlavě byla nad její síly.

A pak co? zeptala jsem se jí.

Nic než temnota, řekla.

Ale většina lidí to postupně přejde, na několika místech prodě

raví membránu, která je mezi tady a tam, dokud se neobjeví otvor.

A kdo by takové příležitosti odolal?

V paralelním vesmíru jsou fyzikální zákony dočasně pozasta

veny. Co jde nahoru, nutně nepadá dolů; tělo, které je v klidu, nutně

nezůstane v klidu; a nedá se spolehnout na to, že každý čin vyvolá

odpovídající protireakci. Také čas je jiný. Může se točit v kruhu, bě

žet pozpátku, přeskakovat od teď k tehdy. Samotné uspořádání

molekul je tekuté: Stoly mohou být hodiny, tváře, květiny.


8

Na to ale přijdete až později.

Dalším zvláštním rysem paralelního vesmíru je, že i když je z téhle strany neviditelný, jakmile jste v něm, můžete snadno pozorovat

svět, ze kterého jste přišli. Někdy svět, z něhož jste přišli, vypadá

ohromný a děsivý, třese se jako obrovská hrouda želatiny. Jindy je miniaturní a vábí vás, točí se a září na své oběžné dráze. Ať tak či onak, nelze ho ignorovat.

Z každého okna na Alcatrazu je vidět San Francisco.


9

Taxi

„Máš beďar,“ řekl doktor.

Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne.

„Nimrala ses v něm,“ pokračoval.

Když jsem se to ráno probudila – dost brzy, abych stihla tuhle

prohlídku – byl beďar tak naběhlý a tvrdý, jako by si říkal o vymáčk

nutí. Toužil se dostat ven. Jak jsem ho vysvobozovala z bílé kupole

a mačkala, až tekla krev, měla jsem pocit, že se mi něco podařilo:

udělala jsem pro tenhle beďar, co bylo v mých silách.

„Nimráš se v sobě,“ řekl doktor.

Přikývla jsem. Chystal se o tom mluvit tak dlouho, dokud s ním

nebudu souhlasit, tak jsem přikývla.

„Máš přítele?“ zeptal se.

I na to jsem přikývla.

„Máš s ním trable?“ Vlastně to nebyla otázka; sám už přikyvoval

za mě. „Nimráš se v sobě,“ zopakoval. Vynořil se zpoza svého stolu

a valil se ke mně. Byl to tlustý tmavý muž s pevným pupkem.

„Potřebuješ si odpočinout,“ prohlásil.

Potřebovala jsem si odpočinout, zvlášť proto, že jsem vstávala

tak brzy, abych přišla za tímhle doktorem, který žil na předměstí.

Dvakrát jsem přestupovala. A stejnou cestu jsem musela absolvo

vat zpátky do práce. Jen pomyšlení na to mě unavovalo.

„Nemyslíš?“ Pořád stál přede mnou. „Nemyslíš, že si potřebuješ

odpočinout?“

„Ano,“ řekla jsem.


10

Odkráčel do vedlejší místnosti, odkud jsem ho slyšela, jak mluví

po telefonu.

Často jsem přemýšlela o následujících deseti minutách – svých po

sledních deseti minutách. Měla jsem nutkání, projednou, se zvednout

a vyjít dveřmi, jimiž jsem vešla, jít několik bloků na zastávku tramvaje,

která by mě odvezla zpátky k mému problémovému příteli, mé práci

v obchodě s kuchyňským vybavením. Ale byla jsem moc unavená.

Nakráčel zpátky do místnosti, byl v jednom kole, spokojený sám

se sebou.

„Zařídil jsem ti postel,“ řekl. „Odpočineš si. Jen na pár týdnů, platí?“

Znělo to smířlivě, jako by se omlouval, a já jsem dostala strach.

„Půjdu v pátek,“ řekla jsem. Bylo úterý, třeba se mi v pátek ne

bude chtít.

Naklonil se těsně ke mně s tím svým pupkem. „Ne. Půjdeš tam teď.“

Přišlo mi to absurdní. „Mám schůzku na oběd,“ řekla jsem.

„Zapomeň na to,“ řekl. „Nejdeš na oběd. Jdeš do nemocnice.“

Tvářil se vítězoslavně.

Před osmou ráno bylo na předměstí naprosté ticho. A žádný z nás ne

měl co dalšího říct. Zaslechla jsem, jak u doktorových dveří zastavil taxík.

Vzal mě za loket – sevřel mi ho dvěma velkými tlustými prsty –

a vedl mě ven. Pořád mě držel za ruku, když otevřel zadní dveře ta

xíku a natlačil mě dovnitř. Jeho velká hlava byla na zadním sedadle

chvíli se mnou. Pak bouchnutím zavřel dveře.

Řidič napůl stáhl okénko.

„Kam to bude?“

Bez kabátu v chladném ranním vzduchu stál pevně na statných

nohách na své příjezdové cestě, zvedl ruku a ukázal na mě.

„Odvezte ji do McLeanovy nemocnice,“ řekl. „A nedovolte jí vy

stoupit dřív, než tam dorazíte.“

Nechala jsem hlavu spadnout na opěrku sedadla a zavřela oči.

Byla jsem ráda, že jedu taxíkem a nebudu muset čekat na tramvaj.


11

Revize – I/28/64 F-46

McLeanova nemocnice: PŘÍJMOVÝ DOTAZNÍK

Datum:

Informace

zajistil:

PACIENTKA:

Jméno: Jméno:

Adresa: Adresa:

Tel: Tel:

Věk: Stav:

Počet

dětí:

DOPORUČUJÍCÍ OSOBA:

Vztah

(pokud lékař, uveďte odbornost a zda bude případ sledovat):

(POZN.: Pokud volal příbuzný, uveďte zde jméno a adresu lékaře, kterého je třeba kontaktovat; pokud volal lékař, uveďte jméno a adresu příbuzného

či přítele, kterého je třeba kontaktovat :)

Jméno:

Adresa:

Tel:

FINANCOVÁNÍ (včetně sazby):

POKUD MÁ BÝT PACIENTKA PŘIJATA: Odhadovaný čas příjezdu: způsob příjezdu:

doprovod: oddělení: právní status:

případ přidělen:

DŮVODY DOPORUČENÍ:

PŘEDCHOZÍ PSYCHIATRICKÁ LÉČBA: Kde:

Typ: Hodn ( ) Terapie ( ) Další (co) kdy: kdo:

TĚLESNÉ POSTIŽENÍ: ALERGIE: SUICIDITA ( ) NÁSILÍ ( ) ÚTĚKY ( )

JE-LI POTŘEBA NÁSLEDNÁ PÉČE (zde uveďte stručně, podrobnosti na dalším archu, podpis)

POKUD NENÍ PACIENTKA PŘIJATA (uveďte stručně důvody; podpis)


12

McLeanova nemocnice

INTERNÍ MEMORANDUM

PRO: kartotéku Datum: 15. června 1967

Dr. ███████████████

OD: dr. █████████████████

PŘEDMĚT: Susanna Kaysen

Susanna Kaysen mě navštívila 27. dubna 1967; na základě svého hodnocení, 

které trvalo tři hodiny, jsem ji doporučil k hospitalizaci v McLeanově 

nemocnici.

Mé rozhodnutí je založeno na těchto skutečnostech:

1. Chaotický, neplánovaný život pacientky v současnosti, s progresivní

dekompenzací a převrácením spánkového cyklu.

2. Těžká deprese a beznaděj a suicidální myšlenky.

3. Historie suicidálních pokusů.

4. V současnosti žádná terapie ani plán. Pohroužení do fantazie, 

postupné stažení a izolace.

Pacientka byla v psychoterapii u dr. xxx. Já jsem ji v terapii nikdy neměl 

a pacientka věděla, že nejsem její potenciální terapeut.

Lsk


13

Etiologie

Tato osoba je (vyberte jednu možnost):

1. na nebezpečné cestě, z níž se můžeme mnohé dozvědět,

až se vrátí; 2. posedlá (vyberte jednu možnost):

a) bohy,

b) Bohem (tedy prorokem),

c) nějakými zlými duchy či démony,

d) Ďáblem, 3. čarodějnice, 4. uhranutá, 5. špatná a je třeba ji izolovat a potrestat, 6. nemocná a je třeba ji izolovat a léčit

(vyberte jednu možnost):

a) výplachy a pijavicemi,

b) odstraněním dělohy, pokud ji má,

c) elektrošoky mozku,

d) studenými zábaly celého těla,

e) thorazinem nebo stelazinem, 7. nemocná a následujících sedm let musí strávit tím,

že o tom bude mluvit,

8. obětí nízké tolerance společnosti k deviantnímu chování, 9. duševně zdravá v chorém světě,

10. na nebezpečné cestě, z níž se možná nikdy nevrátí.


14

Oheň

Jedna z holek se zapálila. Použila benzín. V té době byla moc mladá

na to, aby řídila. Říkala jsem si, jak to zvládla. Šla k sousedům do garáže a řekla jim, že jejímu tátovi došel benzín? Nemohla jsem se na ni podívat, abych na to nepomyslela.

Myslím, že jí benzín stekl do klíčních jamek a vytvořil tam lou

žičky, protože nejvíc zjizvený měla krk a tváře. Jizvy tvořily tlusté

hrboly přecházející od světle růžové do bílé a táhly se jí v pruzích ke krku. Byly tak tuhé a široké, že nemohla otáčet hlavou, a když chtěla vidět člověka stojícího vedle ní, musela natočit celý trup.

Jizvová tkáň nemá žádný charakter. Není jako kůže. Není na ní poznat věk nebo nemoc nebo bledost nebo opálení. Je jako obal na knihy. Chrání a zakrývá, co je pod ním. Proto nám narůstá, máme co skrývat.

Jmenovala se Polly. To jméno jí muselo připadat směšné během

těch dní – či měsíců –, kdy si plánovala, že se zapálí, ale hodilo se

k jejímu životu v obalu, k životu někoho, kdo přežil. Nikdy nebyla nešťastná. K těm, kdo byli nešťastní, byla laskavá a utěšovala je. Nikdy si nestěžovala. Vždycky si udělala čas, aby vyslechla stížnosti ostatních. Ve svém nepropustném, těsném růžovobílém obalu byla bezchybná. To, co ji k tomu dohnalo, co do jejího kdysi dokonalého, dnes zjizveného ucha zašeptalo: „Zemři!“, upálila.

Proč to udělala? To nikdo netušil. Nikdo se neodvážil se ze

ptat. Protože – taková odvaha! Kdo měl odvahu se upálit? Dvacet aspirinů, malý řez přes zápěstí, možná dokonce zlá půlhodinka na

střeše: Všechny jsme to zažily. A pár nebezpečnějších věcí, jako že

si vložíte hlaveň zbraně do pusy. Ale udělali jste to, pocítili její chuť,

studenou a mastnou, s prstem na spoušti jste zjistili, že celý svět

leží mezi tímhle okamžikem a tou chvílí, kterou jste si naplánovali, kdy spoušť stisknete. Ten svět nad vámi vítězí. Vracíte zbraň do

šuplíku. Musíte najít jiný způsob.

Jaký to pro ni byl okamžik? Ta chvíle, kdy škrtla sirkou. Vy

zkoušela si už střechy a zbraně a aspiriny? Nebo to byla nenadálá

inspirace?

Taky jsem kdysi měla inspiraci. Jednou ráno jsem se probudila

a věděla jsem, že toho dne musím spolykat padesát aspirinů. To byl můj úkol: moje práce pro ten den. Vyrovnala jsem si je na stůl a brala je po jednom, počítala jsem si je. To ale není totéž, co udě

lala ona. Mohla jsem přestat při deseti nebo při třiceti. A mohla jsem udělat to, co jsem nakonec udělala, tedy jít na ulici a omdlít. Padesát aspirinů je hodně, ale jít na ulici a omdlít je stejné jako vrátit

zbraň do šuplíku.

Ona škrtla sirkou.

Kde? Doma v garáži, kde nemohla zapálit nic jiného? Venku na

poli? V tělocvičně gymnázia? Ve vypuštěném bazénu?

Někdo ji našel, ale chvíli to trvalo.

Kdo by políbil někoho takového, člověka bez kůže?

Tahle myšlenka ji napadla až po jejích osmnáctinách. Strávila

s námi jeden rok. Jiné holky běhaly sem a tam, ječely a cukaly

sebou a křičely, Polly to sledovala a usmívala se. Seděla vedle

vystrašených holek a její přítomnost je uklidňovala. Její úsměv

nebyl zlomyslný, byl chápající. Život je peklo, to věděla. Ale její úsměv byl plný pochopení, všechno to v sobě upálila. Její úsměv byl taky trochu povýšenecký: Neměly jsme odvahu to ze sebe

vypálit – ale tomu rozuměla taky. Každý byl jiný. Každý prostě

dělal, co mohl.

16

Jednoho rána někdo plakal, ale rána bývala často rušná: boje

o vstávání a stížnosti na noční můry. Polly byla tak tichá, tak ne

nápadná, že jsme si nevšimly, když chyběla u snídaně. Po snídani

jsme pořád slyšely ten pláč.

„Kdo to brečí?“

Nikdo netušil.

Během oběda, stále stejný pláč.

„To je Polly,“ řekla Lisa, která věděla všechno.

„Proč?“

Ale ani Lisa nevěděla proč.

Za soumraku se pláč proměnil v ječení. Soumrak je nebezpečná

doba. Nejdřív ječela: „Ááááá!“ a „Ííííí!“ Pak začala vykřikovat slova.

„Moje tvář! Moje tvář! Moje tvář!“

Slyšely jsme jiné hlasy, jak se ji snaží uklidnit, šeptají slova útě

chy, ale ona dál dlouho do noci ječela ta dvě slova.

Lisa řekla: „No, už nějakou dobu jsem čekala, že to přijde.“

A pak jsme si, myslím, všechny uvědomily, jak jsme byly hloupé.

My se jednou možná dostaneme ven, ale ona je v tom těle

zamčená navždycky.

17

Svoboda

Lisa utekla. Byly jsme smutné, protože mezi námi šířila dobrou ná

ladu. Byla legrační. Lisa! Nedokážu na ni pomyslet a ne usmát se,

ani teď.

Nejhorší bylo, že ji vždycky chytili a přivlekli zpátky špinavou,

s divokýma očima, které spatřily svobodu. Nadávala svým věznite

lům, a dokonce i ostřílené holky se musely smát některým nadáv

kám, které vymyslela.

„Píčo sejrová!“ A další oblíbená, „Ty schizofrenní netopýre!“

Většinou ji našli během jediného dne. Pěšky se daleko nedostala,

navíc bez peněz. Tentokrát to ale vypadalo, že měla štěstí. Třetí den

jsem slyšela, jak na sesterně někdo do telefonu říká „pohřešovaná

osoba“.

Lisu nebylo těžké identifikovat. Sotva jedla a nikdy nespala,

takže byla hubená a žlutá jako lidi, kteří nejedí, a pod očima měla

obrovské pytle. Měla dlouhé tmavé splihlé vlasy, které si spínala

stříbrnou sponou. Měla ty nejdelší prsty, jaké jsem kdy viděla.

Když ji tentokrát přivedli, byli skoro stejně tak rozzuření jako

ona. Za ruce ji drželi dva velcí muži a třetí ji držel za vlasy, tahal

ji za ně tak, až Lise lezly oči z důlků. Všichni byli zticha, včetně

Lisy. Odvedli ji na konec chodby na samotku, zatímco my jsme to

sledovaly.

Sledovaly jsme spoustu věcí.

Sledovaly jsme Cynthii, když se jednou týdně vracela s pláčem

z elektrošoků. Sledovaly jsme Polly, jak se klepe poté, co ji zabalili

18

do ledových prostěradel. Jedna z nejhorších věcí, které jsme sledo

valy, byla ale Lisa, která po dvou dnech vyšla ze samotky.

Za prvé jí ostříhali nehty až na maso. Měla nádherné nehty, které

si pěstovala, pilovala si je, tvarovala, leštila. Řekli, že její nehty jsou

„ostré“.

A vzali jí pásek. Lisa vždycky nosila laciný korálkový pásek, jaký

vyrábějí indiáni v rezervacích. Byl zelený s červenými trojúhelníčky

a patřil jejímu bratrovi Jonasovi, který s ní byl jako jediný z rodiny

pořád v kontaktu. Její matka a otec ji nenavštěvovali, protože byla

sociopatka, nebo tak to tvrdila Lisa. Vzali jí pásek, aby se neoběsila.

Nechápali, že Lisa by se nikdy neoběsila.

Pustili ji ze samotky, vrátili jí pásek a nehty jí zase začaly růst,

ale Lisa se nevrátila. Jenom seděla a sledovala televizi s těmi nej

horšími z nás.

Lisa se nikdy na televizi nedívala. Pro ty, kdo se dívaly, měla jen

opovržení. „Jsou to sračky!“ zakřičela, když nakoukla do televizní

místnosti. „Už teď jste jako roboti. Jenom vás dál kazí.“ Někdy tele

vizi vypnula a stála před ní, jen ať si někdo zkusí ji zapnout. Ale te

levizní publikum tvořily většinou katatonní a depresivní holky, které

se neměly k pohybu. Po pěti minutách, což bylo maximum doby,

po kterou dokázala zůstat v klidu, se Lisa pustila do něčeho jiného,

a když přišla kontrola, znovu televizi zapnula.

Protože Lisa celé dva roky, co byla s námi, nespala, sestry to

vzdaly a přestaly jí říkat, že má jít spát. Měla na chodbě vlastní

židli stejně jako noční personál, kde sedávala a upravovala si nehty.

Dělala výborné kakao a ve tři ráno udělala kakao pro noční službu

a kohokoli, kdo byl vzhůru. V noci byla klidnější.

Jednou jsem se jí zeptala, „Liso, jak to, že v noci nelítáš

a nekřičíš?“

„Taky si potřebuju odpočinout,“ řekla. „Jen proto, že nespím, to

neznamená, že neodpočívám.“

19

Lisa vždycky věděla, co potřebuje. Říkala, „Potřebuju si dát vo

raz vod týhle díry,“ a pak utekla. Když se vrátila, ptali jsme se jí, jaké

to tam venku bylo.

„Je to krutej svět,“ říkávala. Většinou byla ráda, že je zpátky. „Tam

venku se o vás nikdo nepostará.“

Teď neříkala nic. Všechen čas trávila v televizní místnosti. Sledo

vala modlitby a kvízy a hodiny dlouhé noční talk show a zprávy brzy

ráno. Její židle v chodbě zůstávala neobsazená a nikdo nedostal

kakao.

„Dáváte něco Lise?“ zeptala jsem se osoby provádějící kontrolu.

„Víš, že s pacienty nesmíme probírat medikaci.“

Zeptala jsem se vrchní sestry. Už nějakou dobu jsem ji znala,

ještě předtím, než se stala vrchní sestrou.

Ale chovala se, jako by vždycky vrchní sestra byla. „Nemůžeme

probírat medikaci – přece to víš.“

„Proč se vůbec namáhat a ptát se,“ řekla Georgina. „Je úplně

mimo. Jasně, že jí něco dávají.“

Cynthia si to nemyslela. „Pořád dobře chodí,“ řekla.

„Já ne,“ řekla Polly. Bylo to tak. Chodila s rukama napřaženýma

před sebe, s červenobílýma rukama od zápěstí svěšenýma a no

hama šourala po podlaze. Studené zábaly nefungovaly, pořád ce

lou noc křičela, dokud jí něco nedali.

„Chvíli to trvalo,“ řekla jsem. „Chodila jsi dobře, když s tím začali.“

„Ne, nechodím,“ řekla Polly. Podívala se na své ruce.

Zeptala jsem se Lisy, jestli jí něco nedávají, ale ani se na mě

nepodívala.

A tak jsme překlepaly měsíc nebo dva, Lisa a katatoničky v te

levizní místnosti a Polly, která chodila jako motorizovaná mrtvola,

Cynthia, která po elektrošocích křičela („Nejsem smutná,“ vysvět

lovala mi, „ale nedokážu přestat brečet“), a já a Georgina v našem

dvoulůžkovém pokoji. Nás považovali za nejzdravější.

20

Když přišlo jaro, začala Lisa trávit trochu víc času mimo televizní

místnost. Trávila ho na záchodě, abych byla přesná, ale aspoň to

byla nějaká změna.

Zeptala jsem se sestry na kontrole, „Co dělá na tom záchodě?“

Byla to nová zaměstnankyně. „To mám otvírat i dveře od

záchoda?“

Udělala jsem to, co jsme obvykle novým lidem dělaly. „Někdo by

se tam během minuty mohl oběsit! Kde si vůbec myslíte, že jste?

V internátní škole?“ Pak jsem přiblížila svůj obličej těsně k jejímu. To

neměly rády, dotýkat se nás.

Všimla jsem si, že Lisa chodila pokaždé na jiný záchod. Byly tam

čtyři a ona každý den udělala okruh. Nevypadala dobře. Pásek na

ní visel a byla žlutější než obvykle.

„Možná má úplavici,“ řekla jsem Georgině. Ale Georgina si mys

lela, že je jen mimo.

Jednoho květnového rána jsme snídaly, když jsem uslyšela

bouchnout dveře. Pak se v kuchyni objevila Lisa.

„O televizi potom,“ řekla. Nalila si velký hrnek kafe, stejně jako to

kdysi ráno dělávala, a posadila se ke stolu. Usmála se na nás, a my

na ni. „Počkejte,“ řekla.

Zaslechli jsme běžící kroky a hlasy, které říkaly něco jako „Co

to proboha...“ a „Jak se to jenom...“ Pak do kuchyně vešla vrchní

sestra.

„Tos udělala ty,“ řekla Lise.

Šly jsme se podívat, o co šlo.

Všechen nábytek i s katatoničkami, televizí a kropicím zařízením

na stropě omotala toaletním papírem. Celé metry ho vlály a volně

visely, omotané a rozvěšené kolem všeho a všude. Byla to nádhera.

„Nebyla mimo,“ řekla jsem Georgině. „Kula pikle.“

Léto jsme si užily a Lisa nám vyprávěla spoustu historek o tom,

co dělala ty tři dny, když byla na svobodě.

21

Tajemství života

Jednou jsem měla návštěvu. Byla jsem v televizní místnosti a dívala

se s Lisou na televizi, když mi to přišla říct jedna sestra.

„Máš návštěvu,“ řekla. „Je to muž.“

Nebyl to můj problémový přítel. Předně už nebyl můj přítel. Jak

by mohl mít někdo, kdo je zavřený, přítele? Každopádně, přijít sem

pro něj bylo nesnesitelné. Jeho matka byla taky ve cvokárně, jak se

ukázalo, a on nesnesl, aby mu to cokoli připomnělo.

Nebyl to můj otec, ten měl moc práce.

Nebyl to můj učitel angličtiny ze střední, ten dostal výpověď

a odstěhoval se do Severní Karolíny.

Šla jsem se podívat, kdo to je.

Stál u okna ve společenské místnosti a díval se ven: vysoký jako

žirafa, s pokleslými rameny vysokoškolského učitele, zápěstí vy

čuhující ze saka a světlé vlasy, které mu z hlavy trčely jako koruna.

Když mě slyšel vejít, otočil se.

Byl to Jim Watson. Měla jsem radost, že ho vidím, protože v pa

desátých letech objevil tajemství života a teď mi ho, možná, řekne.

„Jime!“ řekla jsem.

Pomalu šel ke mně. Chodil pomalu, kymácel se a úplně se vy

trácel, i když měl mluvit s lidmi, a mně se díky tomu vždycky líbil.

„Vypadáš dobře,“ řekl mi.

„Cos čekal?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou.

„Co to tady s tebou dělají?“ Šeptal.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.