načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Narození a smrt v české lidové kultuře - Alexandra Navrátilová

Narození a smrt v české lidové kultuře
-46%
sleva

Elektronická kniha: Narození a smrt v české lidové kultuře
Autor: Alexandra Navrátilová

Po vydání úspěšných děl V. Frolce a kol. Vánoce v české kultuře a V. Frolcové Velikonoce v české lidové kultuře pokračuje nakladatelství Vyšehrad dále v edici populárněvědných prací, zabývajících se ... (celý popis)
94
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 416
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Téma: initiation rites
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074292125
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po vydání úspěšných děl V. Frolce a kol. Vánoce v české kultuře a V. Frolcové Velikonoce v české lidové kultuře pokračuje nakladatelství Vyšehrad dále v edici populárněvědných prací, zabývajících se lidovými zvyky a obyčeji českých, moravských a slezských krajů. V chystané knize se její autorka, významná brněnská etnoložka, zabývá zlomovými okamžiky lidské existence narozením a smrtí kol nichž se rozvinulo nesmírné bohatství zpěvů, obřadů a pověr, jejichž analýzou autorka dospívá k hlubokému pohledu do myšlení českého lidu v době před nástupem moderní civilizace. Dílo doprovází též bohatá obrazová dokumentace.

Související tituly dle názvu:
Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře
Navrátilová Alexandra
Cena: 310 Kč
Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
Večerková Eva
Cena: 230 Kč
Lidově, národně, křesťansky Lidově, národně, křesťansky
Pehr Michal, Mihola Jiří
Cena: 214 Kč
Lidové stavby v České republice Lidové stavby v České republice
Langer Jiří
Cena: 517 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Narození

asmrt

v české lidové

kultuře



ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ

Narození

asmrt

včeské lidové

kultuře

Vyšehrad


Lektorovaly: PhDr. Věra Frolcová, CSc.,

PhDr. Vanda Jiřikovská, CSc.,

PhDr. Eva Večerková, CSc. Copyright © PhDr. Alexandra Navrátilová, CSc., 2004 ISBN 80-7021-397-3 Práce byla vydána za finančního přispění Ministerstva kultury ČR Na přebalu: Křtiny (kolem roku 1825). Akvarel podle vyobrazení z cyklu Čtyři obrazy ze života lidského, 1901 Na vazbě: Hliněná perníková forma v podobě miminka z počátku 19. století Strana 2: Rodina mlynáře Jana Jozeffyho s manželkou Evou z Vysokomýtska. Olejový obrázek ex votto z roku 1741

Obsah

Úvodem n 11

Narození, křtiny a šestinedělí

Narození jako jev lidové kultury n 21

Dítě jako dar i nelehký úděl n 23

„Když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka“ n 23

„Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila!“ n 26

Raději hřích než světskou hanbu n 31

Těhotenství – čas očekávání, odpovědnosti a hrozeb n 35

Těhotenství jako stav výjimečnosti n 35

Přiletí čáp, nebo vrána? n 41

Těžká hodinka n 45

„Kamna se nám bourají“ n 45

Osudovost zrození n 51

Báby pupkořezné, babky či hebamky n 61

Odnesli jsme pohana, přinášíme křes(ana n 72

Přijímací ceremoniály n 72

Ecce homo – křest: přijetí a patronace n 74

Kmotrovství – příbuzenství nejen duchovní n 88

Svatým kmotrovstvím dítku posloužiti n 95

„Dětské křtěnky“ neboli křtiny n 99

Rituál první koupele n 102

Do kouta nosíme n 106

Izolace šestinedělek n 106 Ochrana novorozence n 114

„Pámbu požehnej, a4 neúroku!“ / „Můro můroucí, necho9 sem v noci!“ /

Podhozenec Do kouta nosíme aneb pocta v šestinedělí n 124

„Když pak vyplní se dnové očištění jejího“ / „Úvotky, úvotky, sú to mlsné

hotky“ Smrt a pohřbívání Uzavření života a poselství živým n 143 Představy o duši a posmrtném životě n 145 Duše v rozměrech světa člověka n 145 Duše na cestě do světa zemřelých n 153 Odplata za hříchy n 156 Odpovědnost živých za zmírnění trestu mrtvých n 159 Hříšná duše v zatracení – hrůzy pekla n 162 Zlidovělé peklo: drama i groteska n 164 Smrt v proměnách víry a sociality n 168 Obraz smrti ve středověkém myšlení n 168 Smrt v lidové tradici n 171 Smrt v příslovích a rčeních n 178 Předzvěsti smrti n 180 Umírání a smrt n 184 Smrt a poslední vůle n 191 Mezi smrtí a pohřbem n 202 Zjiš4ování a oznamování smrti n 202 Od úmrtí k pohřbu n 207 Pohřeb n 225 Rozloučení s domovem n 225 Na poslední cestě n 229 Uložení do hrobu n 238 Pohřební hostiny a pohoštění n 239 Pohřby svobodných mladých lidí n 242

Dětské pohřby n 242

Pohřební naříkání a projevy smutku n 247

Ksociálně společenskému aspektu pohřebního obřadu n 255

Hřbitovy n 265

Za bránou života věčného n 265

Svědectví proměn doby a posvátného n 269

V koho a jak věřím či nevěřím, tam i patřím n 272

Být sebou n 276

Magická moc hřbitovů a mrtvých n 280

Čím jsem byl... n 286

Revenanti a tzv. nečistí zemřelí n 292

Přízraky mrtvých n 292

Návraty spravedlivých n 294

Návraty zlovolných duší n 299

Prostředky proti návratům mrtvých n 306

Ďábel – našeptávač sebevrahů n 310

Symboly vyloučení ze společenství n 316

Kult zemřelých a slavnosti jejich uctívání n 319

Ochránci domovů n 320

Pohoštění jako projev úcty zemřelým n 323

Křes4anské milosrdenství: péče o spásu duše n 326

Uctívání svatých a památka zemřelých n 330

Svátky zemřelých n 336

Závěrem n 341

Poznámky n 344

Prameny a literatura n 382

Seznam vyobrazení n 404

Zusammenfassung n 409

Kniha je výsledkem mého dlouhodobého odborného zájmu o kulturu našich předků v tzv. prvních a posledních věcech lidského života. Její příprava si vyžádala překlenout řadu úskalí; před mnohými z nich se bylo třeba sklonit s úctou, kterou vzbuzují svou bytostnou otevřeností, vzpírající se dosud možnostem našich výkladů. Můj dík patří všem těm, s nimiž jsem se při svých výzkumech snažila dobrat k základům jejich paměti, i těm, které jsem mohla jmenovitě vzpomenout v uvedených pramenech a literatuře.

Poděkováním jsem zavázána svému odbornému pracovišti – Etnologickému ústavu Akademie věd v Praze i domovskému pracovišti v Brně – za podnětné prostředí a podporu. Právě tak Ministerstvu kultury České republiky za finanční přispění při vydání knihy. Práce je završením projektu, podporovaného Grantovou agenturou Akademie věd ČR v letech 1995–1997.

Vážím si konkrétně poskytnuté pomoci institucí, mezi nimiž chci vyzvednout Ústav lidového umění ve Strážnici, Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, Krajské muzeum v Chebu, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Karlovarské muzeum v Karlových Varech, Muzeum JAK v Uherském Brodě a Strahovskou knihovnu v Praze, které ochotně vyšly vstříc zapůjčením potřebných materiálů. Zvláštní poděkování vyslovuji PhDr. Věře Frolcové, CSc., které vděčím za nevšední kolegiální přístup k mé práci nad knihou. Za pečlivé čtení textu a cenné připomínky děkuji také prof. PhDr. Bohuslavu Benešovi, DrSc., PhDr. Evě Večerkové, CSc., a PhDr. Vandě Jiřikovské, CSc., i dalším spolupracovníkům.

Redaktorovi knihy PhDr. Břetislavu Daňkovi děkuji především za jeho inspirativní postoj, který mně dodával optimismus a víru, že dojdeme k cíli.

V této souvislosti cítím potřebu vzpomenout přívětivé tvůrčí zázemí a trpělivost mých nejbližších, jejichž porozumění mě celou dobu provázelo.

V Brně 20. září 2003 Alexandra Navrátilová n Pod kovÆn10 Úvodem PAMĚŤ KULTURY V OBYČEJÍCH PŘI NAROZENÍ A SMRTI

Vymezený čas a prostor života od nepaměti podněcovaly člověka k hledání odpovědí na nesamozřejmost jeho existence. S rostoucí emancipací od přírodních sil a pověrečné bázně se před ním, jako vědomou bytostí, stále zřetelněji vynořovaly otázky po důvodech jeho smrtelného bytí, vznikání a zanikání života.

Nezávisle na zkoumání těchto otázek a odpovědí žili lidé odedávna převážně obstaráváním své existence v koloběhu všedních starostí. Byly to právě problémy a potřeby denního života, které podněcovaly k hledání rozmanitých obrazů o úloze lidského společenství a způsobech překonávání hrozeb vnějšího světa. Spojovaly každodenní zápas člověka o přežití s vírou v jejich zakotvenost v řádu, který byl mocnější než nejsmělejší představy a činy lidí.

Pohanské i raně křesWanské představy a rituály jsou dnes nejednoduchým čtením zašifrovaného textu symbolů a vztahů, vtělených do obyčejů a folkloru, do obecně kulturní paměti.

Mnohé z nich nás v různých podobách dodnes obklopují a spoluvytvářejí náš přístup k světu. Žel v situaci, kdy někdy víme jen málo o jejich původu, významu a funkcích i o prostředí, v němž formovaly horizont života minulých generací.

Z nejstarších dob nemáme mnoho dokladů. Zachované artefakty hmotné kultury dosvědčují, že Slované, kteří pronikali od poloviny 1. tisíciletí na území budoucích Čech, Moravy a Slezska, s sebou přinesli vlastní pohanskou víru a obyčeje, které se v evropském mísení národů zřejmě obohacovaly jak ve styku s kulturou již usídlených kmenů, tak – zprostředkovaně i přímo – zejména o podněty řecko-římské kultury. Docházelo při něm zřejmě ke složitému procesu přizpůsobování i k upevňování vlastní identity pod vlivem nového prostředí, sousedů, krajiny, charakteru přírodních cyklů i existenčního ohrožení.

Společenské vědy, zejména archeologie, historie, jazykověda, kulturní antropologie a etnologie, se pokoušejí přispět k ozřejmění složitosti těchto dějů a k rekonstrukci mnohotvárné cesty utváření podob lidové

vodem n 11


kultury. Upozorňují na politicky účelové jednání české šlechty při přijímání a prosazovaní společné univerzální křesWanské víry i na fakt, že její relativně rychlé rozšíření doprovázelo souběžné přežívání pohanských obřadů a obyčejů. Proces jejich překonávání a převrstvování probíhal v procesu christianizace po staletí a řadu jejich vnějších forem můžeme diferencovaně sledovat i v obyčejovém chování novodobých pokolení.

Modernímu člověku jsou již někdy vzdáleny způsoby, jakými naši předkové prožívali narození a smrt – mezní okamžiky svého života. Jsou mu nesrozumitelné některé úkony a obyčeje, vyhlížející někdy až pošetile a snad i teatrálně. Lidské konání však nebylo a není bezúčelné: obyčeje a rituály, které byly a jsou jeho součástí, vždy směřovaly k naplňování celistvosti potřeb člověka. Pokud tomu tak nebylo, modifikovaly se, proměňovaly nebo ztrácely svůj význam, účinnost a funkci, až zanikly. Jejich životnost, změna, ale i vyhasnutí, vypovídají něco závažného o člověku a proměnách priorit jeho porozumění světu, o cílech i cestách, po nichž kráčel.

Tradicí ovlivněné obřadní a obyčejové projevy při narození a smrti člověka přežívají až do dnešních dnů. Potřeba stále značné části lidí vykonávat úkony posvátného, případně svátečního charakteru odkazuje na přetrvávající rysy emocionality a mentalit (vědomí a postojů), jejichž zdroje spočívají v minulosti. ZjišWujeme je i u těch jedinců, kteří se prezentují jako lidé bez konfesijního či jiného vyznání, hledající orientaci např. v moderních scientistických výzvách či v postmoderním relativismu poznání. Nicméně i ti jsou konfrontováni s živou přítomností tak starobylých představ, jaké obsahuje pohanské náboženství, lidové křesWanství a jeho další laicizované formy. OBŘADY V SOUŘADNICÍCH ŽIVOTA SPOLEČENSTVÍ

Začněme nesamozřejmostí lidského života. Její vědomí spočívalo v jistotě existence nepochybně reálných, byW neviditelných, ale mocných sil, na nichž člověk zcela závisel. Posvátná místa – svatyně, kříže, kaple, kostely, hřbitovy a podobné prostory, určené pro výjimečné kultické chování – sloužily ke komunikaci s bohy a Bohem. Modlitby a bohoslužby, svátky liturgického roku, křest a rozžehnání s mrtvým, každodenní projevy oddanosti a víry – to vše připomínalo přítomnost posvátného jako součásti a zdroje lidskosti. Uvedená místa měla i svůj čas, který stále naznačoval, že jsi částí celku: pamatuj na život věčný!

Obřady a obyčeje spjaté s narozením a smrtí nesporně orientovaly člověka v jeho vztazích k přírodě, k druhým lidem i k sobě samému, k blízkému světu domova i k cizím. Vytvářely hodnotový horizont žin vodem12 vota na základě vědomí jednoty člověka a světa, umocňující intenzitu prožitku posvátného a všedního. Jejich kontinuita v běhu dějin je obdivuhodná. Je vyjadřovaná osvojenými archetypy jednání, víry a pověr, které předznamenávaly odvěkou zkušenost lidského vědomí se světem. Jsou tyto obřady prostředkem institucí, směřujících k ovládání a manipulaci vědomí lidí? Co způsobilo, že současnost a moderní dobu prostupují nové významy a vztahy k tradičním symbolům země, nebes, času, prostoru, absolutna, věčnosti a zejména k tzv. prvním a posledním věcem člověka a přitom v symbolických formách chování nacházíme výrazné stopy minulosti?

Na základě porůznu uchovaných kulturních pramenů i současných poznatků o lidové kultuře chceme podat obraz o představách, postojích, obřadech a obyčejích, spojených s narozením a smrtí. Poukázat na jejich strukturu, obsah a funkce, na jejich společensko-normativní a morální význam, ale zároveň i jejich hluboce lidský smysl.

Zlomovými obdobími, v nichž člověk s naléhavostí hledal odpovědi na existenciální otázky, byly narození člověka a snad ještě více jeho smrt. Tyto životní okamžiky nebyly až do dvacátého století pojímány jako události, které se – v dobrém i zlém – dotýkají jen těch nejbližších. Oba upevňovalo vědomí posvátnosti, podřízenosti řádu, který ztělesňovala přijatá víra, předepsané formy sdíleného chování a společné potřeby a zájmy. Jak uvidíme později, respekt k dodržování jednoty postojů byl vynucován místy až drastickými tresty.

Každý z obyčejů, jenž tyto protikladné póly života provázel, byl plně funkční pouze v síti vztahů k dalším a spolu s nimi, nikdy ne sám o sobě. Odkazoval současně na podstatnější skutečnost, než sám zpodoboval. Pokusíme se naznačit způsob možné interpretativní, modelové analýzy obyčejů, která nás bude v dalších kapitolách provázet. Vezměme si příklad omývání těla mrtvého. Mohlo by být jen běžnou hygienickou potřebou, nebo nemuselo proběhnout vůbec. Jeho rozšíření je však univerzální. Není jen umytím těla – vztahuje se i na očistu duchovní, je obřadním smytím pozemské tělesnosti, omytím stop, které na něm zanechal život. Rituál umývání mrtvého těla je socialitou – přípravou k předvedení zemřelého před Boha i lidi, vizitkou respektu pozůstalých k nebožtíkovi. Je provázán se symbolikou očisty při první koupeli novorozence i s mytickým významem vody jako pramene života, připravujícího mrtvého na druhou existenci. Skutečnost, že zapadá do řady dalších úkonů, vypovídá i o charakteru obřadu samého. Je to jako s onou pověstnou kapkou – je v ní i moře celé. Omývání nedoprovází žádný církevní obřad, je mimo systém křesWanské péče o duši

vodem n 13


člověka a její spásu. Užití vody v církevním rituálu má ale obdobné významy a funkce, jaké mělo v lidové tradici. Kropení svěcenou vodou patří jen na rakev a hrob řádně připraveného služebníka Božího. I když smysl určitých aktů zužujeme, chceme přiblížit pojetí celistvosti lidových obřadů přes významy jejich relativně samostatných složek. DOMOV JAKO HORIZONT NAROZENÍ A SMRTI

Tradiční projevy lidové kultury tvoří i dnes významnou část moderního způsobu života. Jejich vliv přetrvává díky rozmanitým podnětům, které má člověk vpečetěny v podobě vžitého a blízkého prožitku domova s jeho intimitou a citovostí. V lidových obyčejích, v písni a slovesném podání, v hudebním i výtvarném projevu jsou prožívání radosti nad narozením a očekáváním i prožívání smrti a bolesti nad ztrátou vždy emotivní, plně sdělné a navozují lidské porozumění situaci druhých i sobě samým.

Narození a smrt budeme zkoumat v širším pojetí než jen v rozměru „přechodu“ mezi světy, či v jejich významu jako „meze“, určující čas a místo pozemského života. Předpokládejme, že jejich spojnicí je koncept domova jako konkrétního prostoru, v němž se naplňovaly funkce společenství, rodiny i jednotlivce. Domov byl místem pobývání živých, kteří v přítomnosti nesli paměW kultury blízkých mrtvých i představ o sobě a světu. Zahrnoval i nadindividuální vědomí domova jako společenství (domovské) obce. Vyplňovala ho obeznámenost – s věcmi, vztahy, jazykem, symboly i gesty, v nichž se člověk orientuje a které mu dávají vědomí jistoty a sounáležitosti s prostředím. Pokusíme se ukázat, jakými formami byl v této podobě a funkci domov přítomen v obyčejích narození a smrti, jak byl dán člověku (zejména vesnickému) jako forma před-porozumění celistvosti jeho života.

Domníváme se, že toto pojetí pomůže zprostředkovat pochopení zdrojů životnosti tradiční obřadní kultury, i skutečnosti jejího přetrvávání navzdory často mocensky prosazovaným univerzálním hodnotám. Ale také porozumět důvodům, pro které musela církev a světská moc přijmout tolik místních vnějších podob uctívání, lidové zbožnosti a obyčejových právních norem při uplatňování liturgie, moci, i při organizaci správy. Ve zpětné vazbě pak můžeme lépe porozumět schopnosti lidové tradice vstřebat mnohé z křesWanské víry v jednoho Boha, přijmout, uchovávat a rozvíjet její vizi svobodné individuální volby cesty k spasení.

Důležitou úlohu ve výkladu přelomových, existenciálních situací lidského života plní zejména analýza významů prostoročasových určen vodem14 ní. Jejich interpretace umožňuje pronikat k základům strukturace lidového pojetí souvislostí života a vztahů člověka. V protikladných (párových) pojmech prostoru života lidová kultura vyjadřovala vzory a formy, odvozené od domýšlené a pociWované hodnotové stránky jevů (nahoře–dole, posvátné–světské, vlastní–cizí, dobro–zlo) vypovídajících o místě, které zaujímají v preferencích žádoucích cílů. Pomocí socio–biologických pojmů časovaly lidský svět: dříve–později, te^–nikdy, konečnost–věčnost, očekávání–naplnění, strach–naděje, potřeby– –umrtvení, mládí–stáří. Tyto pojmy projektovaly směřování člověka od narození k touze po věčnosti a harmonii, k uskutečnění dobra. V protikladech zkušenost–víra, praxe–teorie, příroda–duch (kultura), podřízenost–panství (rabství–duch) vymezovala lidová kultura snahu člověka po osvobození od utrpení přítomnosti k transcendentnu.

Uvedené funkčně strukturované protiklady, promítnuté do mikrohorizontů lidského života, umožňují nejen orientaci v zachovaných písemných i ústních svědectvích, ale i porozumění způsobu lidového „překladu světa“ a jeho ztvárnění v kultuře. To, co např. bylo „dole“, vždy vyjadřovalo stav na- a pod- zemí, rovinu podřízenosti, zajetí tělesností, pekla, zkázy, ohraničenosti; „nahoře“ – to byl zrak i tělo směřující vzhůru, mysl spojená s nebem, posvátnem, svobodné spojení s absolutnem, věčností. Kategoriální určení, obsažená v chování a jednání nositelů obyčejů, umožňují zpřístupnit na první pohled někdy málo srozumitelné souvislosti a tím poodhalit tradicí důsledně sledovanou linii představ o sociálním a morálním řádu věcí a poslání člověka. SPECIFIKA

Obřady a obyčeje při narození a smrti, které dodnes nacházíme jako jedny ze stmelujících činitelů lidové kultury, vytvořily zvláštní, neopakovatelnou formu sdílení společenských hodnot a sociokulturních vztahů. Významným způsobem se podílely na udržování a přenosu kulturní paměti, kterou rozumíme tradované vzorce myšlení, vnímání, jazyka a postojů. Formovaly se jako zkušenost, sediment poznání, praxe a víry, ztělesňovaly sebeuvědomění a sebeprojekci člověka ve světě.

Naše téma reprodukuje tu část paměti, která v živé formě, v ucelených souborech chování a jednání, ve folkloru i v hmotných výtvorech spoluvytvářela prostředí vzájemného porozumění a konformity s tradičními hodnotami soužití. Rozvíjela vlastní formy verbální i neverbální komunikace, založené z významné části na místně vázaném porozumění jazyku, symbolům, gestům.

vodem n 15


Obyčeje při narození a smrti pojímáme jako existenciální. Jako obřady zrodu a zániku lidského jedince se vztahují k jediným mezníkům jeho života, jež se jeví jako absolutní, neodvolatelné. Jsou to mezníky, mezi něž je život člověka vklíněn. Podle lidové tradice se v chvílích jejich „uskutečňování“ otevíraly jinak uzavřené hranice identity společenství neznámému, cizímu. Zprůchodňovaly se hranice lidského a mimolidského, společenského prostoru a času světu neprostorovosti a bezčasí. Byly to zlomové chvíle s možností zneužít slabosti společenství k průniku cizích, nepřátelských sil. Podle dobových představ bylo možné se před nimi bránit a předcházet jim jediným možným způsobem: rigorózním splněním obyčejových úkonů a příkazů lidové tradice, odvozených ze zkušeností, z víry v předky a v moc bohů. Ti měli společenství ochránit, nejčastěji před ohrožením velkými katastrofami, nemocí, narozením tělesně či duševně postiženého dítěte nebo návraty neusmířených zlých duší.

Obyčeje byly současně prostředkem k dosažení prosperity pro zrozený život, pro definitivní vyloučení mrtvého ze světa živých a pro účinnou podporu dobré posmrtné existence zesnulého. V tomto smyslu nebyly „běžnými“ obyčeji přechodu, kterými by se společensky potvrzovaly byW významné proměny rolí a statusů v průběhu života, jak je známe z iniciačních či svatebních obyčejů. Nebyly „jen“ přechodem z jednoho stavu do druhého v kontinuitě života, ale byly jeho absolutním začátkem a koncem. TRADICE A NÁBOŽENSTVÍ

Obyčeje při narození a smrti snad nejzřetelněji vyjadřovaly základní postoj společenství k transcendentnu, tedy k tomu, k čemu dočasnost lidského pobytu ve světě odkazuje. Kontinuálně propojují koncepci smysluplného narození a poslání člověka s ideou jeho dobré smrti, tj. takové, kterou smysluplný život vrcholí. Studium dostupných materiálů ukázalo, že od začátku středověku do současnosti se v nich rámcově prolíná několik stěžejních vrstev:

Dominantně se prosazují oficiální rituály katolické církve, která liturgickými prostředky a gesty víry, křtem i dalšími úkony přijímá dítě do svých řad a zasvěcuje je vzkříšení v Kristu. Posledním pomazáním, rozloučením s knězem a bohoslužbou, „odevzdává“ duši člověka (definitivně a neodvratně) do vůle Boží, k spasení v životě věčném. Má Písmo, pověřené představitele, univerzální a popsaný řád Boží, řád slov, gest a úkonů, prostoupených pojetím svátosti života, příklady světců, svatých míst, kostelů, hřbitovů. Je nositelkou ideje svobodné n vodem16 vůle mající sledovat cestu individuální spásy, která je zřejmě nejobtížněji akceptovatelnou koncepcí pro myšlení člena tradiční společnosti.

Nesporně vlivná, jak ukážeme dále, byla i víra v účinnost obyčejů, tradovaných lidovým křesWanstvím. Setkáváme se v něm dokonce i s vrstvami pohanských představ a útvarů, které, jakoby napříč věky, kopírovaly rytmus přírodních a životních cyklů a v této formě propojovaly lidovou kulturu s ekologickým rozměrem lidského života. I po ztrátě opor vlastních sakrálních institucí pohanství přetrvalo v dalším období přesvědčení o účinnosti prostředků dávné víry, osvědčených a vyzkoušených předky. Jejich jednoznačnost definice zla i způsoby ochrany společenství před hrozbami zlých démonů – duchů odpovídaly způsobu myšlení uzavřené společnosti.

Lidové křesWanství charakterizuje navíc potřeba „smyslové zbožnosti lidu“. Svět posvátna a víry byl v něm ztotožněn s církevním křesWanstvím, liturgií, svátky, modlitbami a bohoslužbami. „Zlidovělo“ si abstraktní univerzální hodnoty a cíle, ale současně přejalo přesvědčení o účinnosti rituálů, založených na symbolickém významu předmětů lidského prostředí a odpovídajících úkonů. Jako by v laické recepci křesWanství nechtěl být člověk vydán výlučně do zprostředkující moci kněží, ale usiloval o bezprostřední prožitek možnosti vlastního vlivu na běh věcí prostřednictvím magických praktik. LITERA SCRIPTA MANET

Nejstarší písemné zprávy o obyčejích při narození a smrti nacházíme v kronikách, legendách, cestopisných zprávách misionářů, v kázáních, penitenciálech a jiných církevních spisech, v soudních zápisech a dalších archivních pramenech. Pro shromáždění a výklad těchto pramenů mají význam zejména práce Lubomíra Niederla, Čeňka Zíbrta, Zikmunda Wintra, Matyáše Murka, Josefa Soukupa, Franka Wollmana, Jiřího Polívky. Vycházíme nejen z autentických kulturních pramenů, tedy z „mrtvé litery“, ale opíráme se i o materiály získané terénními výzkumy 20. století. Zdrojem našich poznatků jsou rovněž projevy slovesného, hudebního a písňového folkloru.

Největší množství materiálu obsahuje národopisná literatura 19. a počátku 20. století – jsou to studie a články, roztroušené v regionálních monografiích a vlastivědných periodikách, ve sbornících a časopisech. Převažují mezi nimi povšechné nebo podrobnější popisy, pocházející od zkušených, ale i laických sběratelů (zejména z řad kněží a učitelů), poznamenané začasté cílevědomým sledováním národně buditelských vlasteneckých zájmů. Jejich záznamy nemají stejnou poznávací

vodem n 17


hodnotu – mnohé z nich jsou mezerovité, nesoustavné, výběr lokalit i témat je v nich nahodilý a často nejsou časově, místně ani sociálně určeny.

Práce s prameny má i jiná úskalí. Ke škodě věci byly pořizovány a zpracovány výhradně mužským viděním událostí kolem narození a smrti, pro něž zejména tajemství vnitřního světa žen, jak o něm budeme dále hovořit, zůstávalo z velké části nepřístupné. Rovněž tak se považovalo ještě donedávna za poněkud nepřiměřené věnovat specifickou pozornost umírání, smrti a pohřbu, které patřily spíše k záležitostem intimním nebo jen církevně ritualizovaným. Za vykonávání úkonů, které byly vystaveny různým formám odsudků, se lidé vždy spíše styděli. Z obav, že budou pod vlivem různých nálepek vypadat jako zaostalí či pověrčiví a v minulosti snad i kacířští, zamlčovali či alespoň zlehčovali rozmanité obyčeje a praktiky.

Záznamy většiny obyčejů a pověr pocházejí z doby, kdy jejich původní význam již ustoupil do pozadí a cíle, které měly kdysi závaznou právní, společenskou či sociální funkci, byly překryty úzce křesWanským výkladem. Jsme si vědomi toho, že tyto záznamy, ale i prameny folklorní povahy, aW již písemné či slovesné, nelze projektovat přímo do situací, které se vyskytují v novějším období – již proto, že je jejich autoři chápali pod prizmatem vlastní kultury, vedeni různými záměry. Obyčeje, spjaté s narozením a smrtí, obsahovaly spolu s poselstvími víry a kulturní paměti také sociálně-právní, morální, ekonomické a další složky. Dosavadní etnologická literatura je žel nepostihla v rozsahu, který by umožnil jejich širší využití pro srovnávací studium. Ještě začátkem 20. století je jim věnována relativně malá pozornost.

Zabýváme se komplexem obřadů a obyčejů, spjatých s narozením a pohřbem jako subsystémy kulturní paměti. Pokud je sledujeme jako existenciální, vnitřně diferencované úkony a projevy, vynikne jejich společenskotvorná úloha při formování představ člověka o smyslu jeho životního směřování. V tomto významu je kniha poznamenána kulturně a historicko-antropologickým zřetelem a jen ilustračně se dotýká regionálních a etnických rozdílů. Historicko-srovnávacímu přístupu dodnes brání značná mezerovitost dostupných materiálů zejména pro období 16.–18. století. Předložená kniha je v české etnologii prvním pokusem o shrnutí a výklad tematiky. Zpřístupňuje formy obřadního chování a lidových představ při narození a smrti s cílem poukázat na jejich společný duchovní rodokmen, který se vepsal do mnoha podstatných způsobů myšlení o člověku a světu a do obyčejových forem, utvářejících dobově podmíněnou kvalitu lidského soužití. n vodem18

Narození, křtiny

a šestinedělí Narození jako jev lidové kultury

V průběhu dlouhých období vývoje lidstva se zásadně neměnily hrozby a nebezpečí, které provázely příchod dítěte na svět. Bezmoc, pramenící z nevědomosti, vedla od nepaměti k představám o ohrožení ženy v těhotenství, během porodu a určitou dobu po něm zlými, tajemnými démony. Ti usilovali nejen o zničení či poškození nastávajícího života, ale také o využití ženy v tomto mimořádném stavu k negativním až katastrofickým zásahům do života ostatních členů dané komunity. V české lidové kultuře lze sledovat množství dokladů, které svědčí o úsilí zvládnout strach a obavy ze všech hrozeb a nejistot iracionálními, magickými prostředky. Od středověku je měly nahradit křesWanské prostředky a symboly, které však byly dlouho do novověku používány souběžně s magickým jednáním s cílem posílit jejich účinek. Některé ze starších ochranných prostředků změnily svou formu, jiné obsah, mnohé byly pozměněny a zapomenuty. Démony a tzv. nečisté síly církev zaměnila za představu o ^áblovi jako zlém protikladu Boha, ztělesňujícím veškeré zlo, a tím i zdůvodnila použití vlastních prostředků k jeho zapuzení. Prameny dosvědčují, že to byl dlouhodobý proces. Mentalitě lidových vrstev však odpovídala pomalá změna v myšlení, nedůvěra v nové pravdy a jevy, byW proklamované církevními autoritami, a naopak důvěra v jednou přijaté a ověřené pravdy a zkušenosti předků.

Z chronologického pohledu rozdělujeme rituály, spjaté s narozením dítěte, do tří základních etap: těhotenství, porod a šestinedělí. Každá z nich představuje výjimečný časový úsek, v němž byly nejen žena a dítě, ale celé společenství vystaveny inzenzivnímu působení zlých sil.

V celém tomto období lze vydělit dvě funkční roviny. Jednu tvoří úkony, jejichž cílem bylo zabezpečit zdraví matky a novorozence a jeho šWastný život. Zahrnují pověrečné představy, obřady, obyčeje, zákazy a příkazy, předurčující chování matky od těhotenství až po ukončení šestinedělí. Mnoho jich vyrůstalo z magicko-náboženského základu. Závazné byly např. úkony, prováděné při prvních momentech života dítěte, které měly rozhodovat o jeho budoucnosti – první ukázání otci a rodině, první koupel, první kontakty s různými předměty, první vyjití z domu atp. Jiné obyčeje odrážejí staletími získanou a předávanou léčitelskou zkušenost, mají racionální jádro a hygienický, profylaktický či dietetický charakter. Paralelně s nimi, jak jsme již podotkli, jsou používány prostředky křesWanské.

Narozen , kłtiny a estined l n 21


Druhou rovinu vymezují obřady a obyčeje, které lze v širším roz

měru pojmout jako duchovně a sociálně-právně integrativní: symbolic

ky přijímají a uznávají novorozence za právoplatného člena rodiny,

obce a církve. Tvoří je zvláštní receptivní praktiky a sociokulturní in

stituty (babictví, křest a křtiny, nošení do kouta, kmotrovství). K nim

patří i obyčeje, spjaté s ukončením šestinedělní izolace rodičky a dítě

te. Relativní samostatnost a zároveň provázanost všech těchto obyčejů

vytvářely z narození událost, „ozvláštněnou“ tajemstvím a osudovostí

zrození i spoluodpovědností matky, rodiny, sousedů a celé obce za jeho

zdárný průběh.

n Narozen , kłtiny a estined l22


Dítě jako dar i nelehký úděl „Když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka“

Narození zahrnuje široký okruh témat – od pojetí a praxe populační reprodukce, dětské úmrtnosti, lidových představ, obyčejů a názorů, které provázely (ale i zabraňovaly) početí, až ke způsobům vyrovnání se s nechtěným těhotenstvím, s rozením nemanželských dětí, s potraty a zabíjením novorozenců. V minulosti se všechny tyto jevy odehrávaly na podloží konkrétních společenských poměrů, vyznačujících se omezenými prostředky k zabránění značně vysoké kojenecké úmrtnosti, které trvaly až do konce 18. století. Z matričních údajů se dovídáme,

l

že ze sta zapsaných (a tedy narozených) dětí jich umíralo v českých zemích dvacet tři až třicet dříve, než se dožily jednoho roku. Přitom je nutné si uvědomit, že do matrik byly zapisovány pouze křty a nebyly evidovány mrtvě narozené děti ani děti, zemřelé při porodu nebo krátce po něm, kterých bylo rovněž hodně. Od l9. století, kdy se začaly na celém našem území vést statistiky, již máme o dětské úmrtnosti přesnější údaje. Ale i tehdy zůstávala kojenecká úmrtnost na relativně vysoké úrovni – minimálně jedna čtvrtina živě narozených dětí umírala před dosažením jednoho roku. Kromě neutěšených hygienických poměrů k tomu přispívalo i neodborné vedení porodu, špatná poporodní péče a ošetření novorozeňat.

2

Existovaly samozřejmě značné regionál

ní, sociální a urbánně demografické rozdíly, které však na přítomnosti fenoménu časté dětské úmrtnosti nic neměnily.

K výraznějším změnám v populačním vývoji naší země došlo teprve v důsledku sociálně ekonomických a institucionálních změn od konce 18. století, které přinesly zlepšování životní úrovně a pokrok lékařské vědy a vedly i k postupnému snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. K zásadní pozitivní změně ovšem došlo až od přelomu 19. a 20. století. Vysoká porodnost a téměř každoroční těhotenství žen, typické pro celou agrární Evropu, u nás přetrvávaly ještě v l9. století.

Dětí se tedy sice rodilo hodně, ale jen málo jich zůstávalo naživu. Potřebu vyrovnat se s touto drsnou realitou života a najít v ní něco útěšného odrážela lidová úsloví, jako např. blahoslavená matka, která děti

D t jako dar i nelehk œdln 23


rodí a jich k hrobu vodí (Pánubohu dává), nebo kolik matce zemře dítek, tolik má překročených stupňů do nebe. Mít děti, popřípadě hodně dětí, patřilo k přirozenému údělu ženy i k potřebě společenství. Jejich většímu počtu se lidé většinou nebránili – říkalo se, že děti se rodí z vůle Boží. Obecně se tedy tradovalo útěšné když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka nebo když dá Pámbu zajíčka, dá i trávníčka.

3

Proto mívaly v rodinách dětí jak čečétek (l0–l2), nebo aspoň tolik, jak čmelů v hrnci od medu (3–5).

4

Na Luhačovicku říkali, že sklének a dětí

néní nigdy dos&, zatímco poučení mladí mínili: když nenaseje, neporoste.

5

Leckde bývalo dětí jak smetí, jako kuželek a šly za sebou jako píš

&aly u varhan. Na Hostýnsku se tvrdilo, že každá žena má mít sedm dětí a má-li jich více, má je za jinou, neplodnou.

6

Větší počet dětí, zvláště

když dorostly, znamenal ekonomický přínos a dával i větší šanci na zabezpečení rodičů ve stáří: Má-li grunt prospívat, mosí mět nájmeněj pět děcek.

7

Více dětí bývalo zvláště v chudých rodinách v horských oblastech, jako např. na Rusavě, kde bylo po chalupách šest, osm i dvanáct dětí, neboW u chudobného děti bohatstvím, a bohatý jich nechce mnoho.

8

Po

dobně tomu bylo i jinde.

9

Přesto nebyl příliš velký počet dětí všude vítán – u velkých hospodářů proto, že se musel dělit majetek, a u chudých znamenal více krků a tím i více starostí.

V české lidové kultuře se setkáváme s různými způsoby, jak omezit, či naopak podpořit rození dětí. Smíření se s množstvím potomků neznamenalo v žádném případě nezájem o usměrňování jejich početí, na které se usuzovalo i z různých pověr. Např. se říkalo, že která žena zapomene potřít koláče před vsazením do pece žloutkem, bude do roka kolébat; vyje-li pes u domu směrem nahoru, přibude v rodině dítě aj. K dosažení plodnosti existovalo v lidové tradici mnoho různých způsobů. Návody k otěhotnění, často hraničící s čarováním, můžeme najít ve staročeských lékařských spisech nebo v receptářích klášterních rukopisů. Zaručeně mělo působit kupříkladu snědení žaludu nebo pomazání ženina pupku oslím mlékem.

10

V rukopisném receptáři V. Fojtíka

ze Zlonic z konce l8. století čteme: Která žena chce poroditi: ...Vezmi stíblo od rauty, udělej prsten, vstrč na pravou ruku (rozuměj před ulehnutím), počinet...

11

Zahradní routu vkládali také do nevěstina věnce,

neboW svatební obřad byl pokládán za velmi příznivou chvíli k zabezpečení budoucího potomstva novomanželů, k předvídání a dokonce i ovlivnění počtu dětí, jejich vzhledu, charakterových vlastností a šWastné budoucnosti. Většina obyčejů přitom vycházela z představ, založen Narozen , kłtiny a estined l24 ných na principu magie podobnosti. K těm nejznámějším, které se praktikují dodnes (ovšem pouze jako zábava), patřilo pohazování novomanželů plodinami, symbolizujícími plodnost: ořechy, mákem, hrachem, zrním, později rýží. U starých Slovanů také čerstvými výhonky chmele, který představoval milovníka, svádějícího děvčata.

12

Místy há

zeli na nevěstiny šaty hrách nebo zrní s tím, že kolik zrnek na ní uvízne, tolik bude mít dětí. Podobný magický základ měly i jiné obyčeje. Např. když chtěla nevěsta vědět, kolik bude mít dětí, měla vzít, než šla na svatbu do kostela, pod pravý palec do třetice kmínu. Po návratu kmín zasela a kolik zrnek vzešlo, tolik dětí měla dostat. Při oddavkách v kostele si nevěsta měla přisednout tolik prstů, kolik chtěla dětí. V jižních Čechách dávaly ženy nevěstě před odchodem do kostela pít svěcenou vodu, aby u novomanželů byly brzy křtiny.

13

Bezdětných manželství, která byla považována za nepožehnaná, bylo málo – již proto, že každý toužil po pokračovateli rodu a dědici majetku. Bezdětní mužové bývali v hospodách často vystavováni posměchu od „ženáčů“ s dětmi. Ty, Vincku, čuješ-i, ale toho tvého chlapca napomeň; jak sem šél do hospody, bíl sa z Malotovým, aš ím kréf obúm ryčala. A Vincek ani druhý soused děti vůbec neměli.

14

Neplod

nost pokládali lidé také za Boží trest a přičítali ji (tak jako nemoci) působení zlých duchů nebo zlých lidí.

15

Doporučovaly se proti ní nápoje

a odvary z rozličných bylin: kromě routy i z námele, rozmarýnu, úložníčku, březové šWávy, kořene pivoňky, slézové růže, černobýlu, konvalinky a jiných. Jejich užívání se často kombinovalo s magickými úkony: Která žena chce mít děti, a& najde v den sv. Jana Křtitele před východem slunce pod černobýlem černý uhlíček; ten a& rozetře a vypije a pak udělá s mužem kratochvíli a s pomocí boží počne.

16

Když nepomáhaly

žádné rady, šla žena na pouW, aby si od Matky Boží vyprosila Božího požehnání.

Rozšířené byly ovšem i prostředky proti otěhotnění (či jeho oddálení), z nichž mnohé neměly racionální charakter a vycházely z magických představ. Rovněž k tomu byl vhodným časem svatební obřad. Někde věřili, že když nevěsta před svatbou stoupá pozpátku na schody nebo žebřík, nebude mít tolik roků děti, na kolik stupňů vystoupí. Pokud matka vzala při oddavkách své dcery nový zámek a zamknutý ho zakopala do země, neměla mít dcera dítě. K zábraně početí sloužil mák, nasypaný nevěstě před svatbou do střevíců – říkalo se, že čáp, který na něj chodí, se pak nemůže strefit.

17

Na Strakonicku tak jedna nevěsta na

radu báby zasila mák do střevíce a když přišla z oddavek, mák již vyrostl a rozkvetl. Pořezala ho a potom už neměla žádné děti. Když však

D t jako dar i nelehk œdln 25


umřela, šla za její rakví černá slepice a za ní několik dětí, z nichž každé mělo červený pásek na krku.

18

Účinnější moc byla přisuzována bylinám. Proti početí se pily odvary z majoránky, rozmarýnu, levandule a petržele. Za ochranný prostředek platila rostlina zvaná netáta, kterou dívky nosily při sobě zašitou v šatě.

19

Oblíbeným a patrně nejčastějším způsobem zábrany početí byl

ovšem coitus interruptus. O této praktice se mezi lidem mluvilo zásadně v náznacích, většinou žertovných: oře, ale neseje nebo opus& kostel před koncem mše. Používaly se také zcela primitivní zábrany, např. kousek hadříku, jak o tom svědčí zprávy z přelomu l9. a 20. století z oblasti Pomoraví.

20

„Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila!“

Snahy zabránit těhotenství, ostře kárané z kazatelen, byly sice v rozporu s křesWanskou vírou, ale v lidové tradici se vcelku tolerovaly. Kontrastuje s tím odsuzování svobodných matek a nemanželských dětí, které nacházíme v lidové kultuře ruku v ruce s církevními a správními postihy. Jejich postavení odráží vědomí toho, jak nebezpečné mohou být důsledky nerespektování norem soužití, potřebných pro zachování harmonie a stanoveného řádu uvnitř společenství.

Pro svobodné matky měla lidová mluva řadu názvů, často i pejorativních: závitka

21

(Slovácko, Valašsko, Lašsko), dopuščalka, dopustilka

(Lašsko), prespanka (na východní Moravě, podobně jako v celé uherské oblasti), zmrhalka, zmrhalica (Haná, západní Morava a Čechy). O dívce se říkalo, že se nezachovala, zahodila, zahaňbila, dopustila, klopejtla, poklesla, podnesla se (Podblanicko), padla do hanby, nadělala si ostudy, pošlapala si čest, ztratila věnec, kozy jí snědly věnec, roztrhla si fěrtoušek, ztratila pentle, je s haňbó jedna ruka (Přerovsko), je trknutá.

Neprovdané matce bylo třeba všemi prostředky ukázat, jak těžko se jí bude žít, jestliže připustila styk, který nebyl založený na perspektivě vzniku manželství. Vedle posměšků, morálního a veřejného odsouzení podstupovala i nadávky a bití v rodině.

Ty děvčata, kerý se cítijú (těhotné), neidú s pannama ke zpovědi, čekajú mezi ženama. Ty vystójijú, Bóže, kolikrát by to ani pes nesnesl. Všecí na ni doma visijú s hubú, klučú ju, to třeba tata lebo mama ide okolo ní, drc do ní, tak letí! Nadávajú jí pořádem, kolikrát néni toho mína škaredýho na světě, kerý by ji nedali. A ty chu9ata děti, za nic to nemože a vystojí to, co pes. Tady u jednech ten otec ani nedovolil tem n Narozen , kłtiny a estined l26 druhým dětom, pochovat (chovat) to maličký. Ona (matka nemanž. dítěte) mosela do pola, a ono moselo ležet celý deň, až bylo proleželý. A dyž tá její sestra ho vzala do náručí, naduznili jí a dítěti taky. Ešče že se Pámbíček smiloval a vzali to neviňátko ubohý k sobě.

22

Svobodné matky byly také vyřazeny ze života mládeže, v kostele nesměly stát mezi děvčaty a nemohly chodit k muzice. Ilustruje to i úryvek z lidové písně, známé z více míst na Moravě:

Do kostela zvonijú, Všechny panny tancujú,

panenky se strojijú, pěkně jedna za druhú,

a já nebožátko a já nebožátko

kolíbu dě&átko. kolíbu dě&átko.

23

S veřejným ostouzením byly spjaty i fyzické tresty.

Na celém našem území byl až do poloviny l9. století praktikován obyčej, podle kterého musely stát takové hříšnice v době bohoslužeb před vchodem do kostela a oslovovat vcházející a vycházející lidi slovy vítám vás do kostela, já jsem se (zlého jsem se) dopustila (provinila, zapomněla, zkurvila), někde ještě vítám vás slovem božím, na koho tu hanbu složím (snad je to soudem božím).

24

Někde přitom musely

držet v rukou housle a říkat vítám vás slovem božím, kam já ty housle složím. Pravděpodobně jde o pozůstatek staršího obyčeje, zvaného panenské housle, které tvořila deska s otvory na hlavu a ruce, do které vsazovali provinilou dívku po dobu bohoslužeb.

25

V některých místech se

tradují pověsti o tom, že ženy, připoutané provazy za ruce v chrámové síni, do krve třely špičky prstů o tvrdý kámen, až ve zdi zůstaly důlky a rýhy.

26

Jinde trestali provinilé budoucí matky stáním či dokonce pardusem na pranýři, ostříhali jim vlasy, přivázali je ke kůlu u obecní studny poblíž kostela apod. V paměti lidí ještě dlouho

D t jako dar i nelehk œdln 27

Pranýř ukostela vLochovicích na Hořicku


přetrvaly vzpomínky na taková místa.

27

Také je vozili na trakaři, vlasy

pomazané kolomazí a posypané peřím, bičovali je a honili s bubnem po vsi – hore dědinú pro haňbu.

28

Fyzické tresty začaly být u nás rušeny za vlády Josefa II. a od té doby

(zvláště po zbourání pranýřů od roku l788) se trestání svobodných matek stalo mírnější. Obyčej stát před kostelem nebo v jeho síni se však praktikoval ještě kolem poloviny l9. století a dlouho potom zůstával v paměti obyvatel.

29

Církev vystupovala proti svobodným matkám z pozic morálního

odsouzení, neboW uznávala jen legitimní manželství, světská správa se bránila především nezajištěnému potomstvu. Obecní řády proto obsahovaly kromě fyzických trestů i ustanovení o pokutách, odváděných do obecní pokladny – a to nejen od otce svedené dívky, ale někde i od jejího svůdce.

30

Z některých řádů se dovídáme, že vrchnost nechávala na

svých panstvích několikrát v roce prohlížet dívky a vdovy, zda nejsou těhotné. Poněvadž ... mnohé děvečky i vdovy dopustí se neřádu, a obtíženy jsou, a potom potracují děti a hubí je tajně, protož jest JMsti páně poručení, aby rychtář každý to opatřil, aby každého čtvrt leta při suchých dnech všecky děvečky a dívky bývaly skrze rozumné ženy opatrovány, jestli která těhotná.

31

Prameny nasvědčují tomu, že postoj ke svobodným matkám nebyl

všude stejný – někde přísnější, jinde shovívavější. To zvláště tehdy,

když dítě bylo následně legitimované

sňatkem a získalo stejná majetková

a společenská práva jako ostatní

potomci. Byla-li dívka zdravá a pra

covitá, někteří mínili, že je alespoň

jistota, že nebude bezdětná. Tam, kde

byla obětí panské zvůle, se často vy

skytoval spíše soucit a někde dokonce

i závist, neboW na nemanželské děcko

s „pánem“ dostávala matka alimenty.

Na dívčin poklesek se spíše zapomně

lo, když dítě zemřelo. Pokud zůstaly

svobodné matky se svým dítětem

v rodině, trpěli je jako nevítané ve

třelce a jejich děti byly vystaveny

mnoha ústrkům.

32

Teprve josefinská zdravotnická

politika byla vedená snahou snížit n Narozen , kłtiny a estined l28 Kamenný pranýř zOpatova na Třebíčsku kojeneckou a dětskou úmrtnost, minimalizovat sebevraždy svobodných matek a vraždy kojenců. Roku 1789 byl v Praze zřízen v budově kostela u sv. Apolináře útulek, kam se tyto matky mohly uchýlit již v době těhotenství, slehnout tam pod dozorem porodní babičky a posléze i odložit své dítě. Takovou možnost měly ovšem především ženy z Prahy a okolí.

33

Svobodným šestinedělkám, jak se říkalo, vdaným na půl kola, lidé neradi chodili za kmotry. Když už se kmotrovství přijalo, poslaly se obyčejně odrostlé děti, často šla s dítětem babka sama a kmotry nechala jen zapsat. Neprovdané matky nesměly ani rozhodovat o jméně dítěte, které jim kněz pokřtil pokud možno nezvyklým jménem některého světce. Ve Slezsku panoval starý zvyk pojmenovat neslubné dítě

34

po

dle křestních jmen svatého (světice), na kterého se narodily, např. Spiridion, Pantaleon, Emerich, Opudencian, German, Dysmas atd., takže tyto děti se mohly poznat již podle křestních jmen. Dítě dostalo matčino příjmení, ale na Strakonicku, pokud byl otec známý, je nazývali jeho zdrobnělým jménem, např. byl-li otec Jaroš, syna volali Jarýšek, otec Michal – Michalče, otec Hulán – Hulánče atd. Děvčeti se říkalo Jarýšče, Hulánče, Michalče. Pokud zůstalo žít ve stejném kraji, tohoto přízviska se již nikdy nezbavilo.

35

Církev dlouho praktikovala veřejné kárání svobodných matek v kostele. Stalo-li se, že měla některá dítě za svobodna, byla vod faráře vazená a trestaná, jak jsem slyšel od svých rodičů vyprávět.

36

Největším tres

tem bylo odepření řádného průběhu církevního úvodu, o kterém bude pojednáno v kapitole o šestinedělí. Také v evangelických kostelech byly neprovdané matky od duchovního pastora přede všemi kárány, zvláště, když dítě měly s ženatým mužem. Na Rusavě se stávalo, že kněz, když takovou svobodnou matku veřejně napomenul dvakrát i třikrát, jí už

D t jako dar i nelehk œdln 29

Typy pranýřů zPamětní knihy města Pardubic zroku 1814

potom odepřel dítě pokřtít a ona

raději přestoupila na jinou víru.

V evangelickém kostele zase

bývala pro svobodné matky

zvláštní závitská lavica pod pav

lačí u dveří.

37

Na některých fa

rách na Podbrdsku zapisovali ne

manželské děti na zvláštní listy.

Síle sankcí odpovídal i insti

tut vynuceného přiznání otcov

ství. Dělo se tak veřejným ozna

čením otce prostřednictvím

obyčeje zvaného rodeník doneš

nej. Rodeník nebo též rodiník

byla z těsta upečená figurka

dítěte, kterou rodiče svobodné

matky poslali prostřednictvím

posla označenému otci. Jestliže

ho nakrojil a kousek pojedl, při

znával se k otcovství a projevil

ochotu se o dítě starat. Když

se nechtěl ženit, posly vyhodil

(často s velkým rámusem) a také

si bedlivě hlídal, aby mu figurku

např. nepoložili na práh domu,

jinak se stal terčem posměchu.

Obyčej byl známý zejména na

Doudlebsku, v případě, že křtiny

byly dříve než svatba.

38

Rozšíře

ný byl v části Šumavy, osídlené

německy mluvícími obyvateli

nebo v sousedících obcích,

a měl různé varianty. Na Jindři

chohradecku přinášely figurku

upečeného nemluvněte kama

rádky svobodné matky,

39

v okolí

Českého Krumlova posílali otci

chléb se sýrem,

40

v Jiříkově

údolí na Trhovosvinecku kula

tou buchtu a chudší jen bochník n Narozen , kłtiny a estined l30 Hliněná perníková forma vpodobě miminka či krajíc chleba.

41

Uvedený obyčej se praktikoval kolem poloviny

19. století, doklady o jeho existenci ze starší doby zatím nejsou známy. Je však možné, že jde o pozůstatek starší formy obyčejového práva s využitím symboliky figurálního pečiva, která prošla určitými proměnami formálními (figurka dítěte, buchta, bochník chleba, krajíc) i obsahovými (od závazného aktu k zábavné až satirické žertovné formě).

42

Matriční zápisy o křtu nemanželských dětí umožňují učinit si představu o pronikání přísných nároků církevní a světské morálky do lidové etiky. Je zajímavé, že na střední a východní Moravě v nich najdeme jenom málo posměšných, někdy až obhroublých zápisů o otci nemanželského dítěte, častých na západní Moravě a v Čechách, jako např: Zmrz na ledě vo svatym Janě; Někde houby sbírá; Otec šel do Babylona; Otec šel na sbírku do Copenhagu; Otec šel na pou&;

43

Matka odvrh

la podkovu a fěrtoch propálila (1653); otec na sv. Jana krk zlomil; otec utopil se v suchém příkopě; otec před malým utekl; otec, není ho.

44

Z bohaté škály dalších výrazů uve^me ještě některé:

otec se zabil – v krbu, věchtovím; utopil se – za kamny, v loučích, v podmáslí, v slámě, ve stodole, pivem; utonul – v moři, v Holandu; spadl z lavice; zalezl mezi cihly do cihelny; zabředl tak hluboko, až se nemohl najít; šel – na houby, na ryzce, na smrže, na jahody, na ořechy, na ryby do lesa, sbírat klasy, na lov; šel aprilem, do Říma; blejskl patou, prohrál peníze a utekl; vyspal se za kamny, na patře; hledá ženy; dítěti zahnal otce Prchlík, zaneslo ho povětří, vítr na západ atp.

Pro nemanželské děti existovalo v lidové tradici mnoho nelichotivých až hrubých pojmenování, např. sebranec, sebránek, sebranče; hažart; klazáně; panské děcko, dítě pošlé z nemanželského, neřádného, nečistého, nectného, neslubného, nepravého lože, dítě z levého boku, ze zelené krve; dítě nedošlé, venušino; dítě lásky, ale také dítě kurevské, cizoložné, pobočné; zlého lože syn; dítě narozené na kopřivách, na vrbě, na zemi. O dítěti se rovněž říkalo, že ho matka našla na mezi, že má matku z levého boku, dobrého roku, že je po mládenci, ze zelené krve, kukaččí, spadl z lavice, nepočítá otců; vyprdla ho stará ovce, cikán ho ztratil z rozvory, přišel na svět potmě.

45

Raději hřích než světskou hanbu

K nejpřísnějším a všeobecně uplatňovaným opatřením patřily sankce za potrat (či jen pokusy o něj) a zejména za zabití novorozence. Ve všech typech společenství byly tyto činy v minulosti zcela tabuizovány, přestože se vyskytovaly, kam až lidská paměW sahá. Již v nejstarší

D t jako dar i nelehk œdln 31


právní památce z doby christianizace, v Břetislavových hvězdenských statutách z r. l039, se uvádí zápově^ umělého vyhánění plodů, označovaná za nejhorší zločin všech zločinů.

46

Stejně tak jsou prostředky ke

zbavení plodu kárány v Homiliáři Opatovickém.

47

V postoji ke všem způsobům (včetně antikoncepčních praktik), omezujícím porodnost, jako ke smrtelnému hříchu sehrála zásadní úlohu křesWanská církev, která byla ve věcech manželství a plození dětí rozhodující autoritou. Je na místě připomenout, že ve starém římském právu se nenarozené dítě nepokládalo za člověka a vyhánění plodu tudíž nebylo vraždou, ale nanejvýš nemravností. Ve snaze objasnit klíčový moment lidského života nastolili teologové spor o „oduševnění plodu“, který trval po celý středověk a promítl se do definice potratu, v níž se církevní pojetí stýkalo s právními a lékařskými přístupy. Autority v oboru soudního lékařství se ještě na počátku l8. století přidržovaly výroků církevních sněmů jako závazných pro všechny křesWanské lékaře a až v druhé polovině l8. století došlo ve světové lékařské terminologii k rozlišení potratu podle délky těhotenství.

48

Spojitost právního

a teologického hlediska v těchto věcech přetrvávala do 19. století. Církevní právo postavilo ochranu před početím do stejné roviny jako úmyslné zabití odporující biblickému „nezabiješ“.

49

Podávání různých

nápojů a jiných prostředků k vyhnání plodu se proto hodnotilo jako vražda bez ohledu na to, zda byl pokus dokonán. Teprve zákonodárství pozdního feudalismu zmírnilo trest za zabití manželského dítěte na doživotní vězení a nemanželského na l0–l2 let žaláře. Přísná opatření proti potratovosti trvala ještě na konci l8. století a vztahovala se i na porodní báby (andělíčkářky), jak ukážeme později. Jakýkoli způsob antikoncepce byl pokládán za trestný čin ve spojení s obviněním z čarodějnictví, stejně tak jako potraty, usmrcování novorozeňat při porodu, ovlivnění možnosti otěhotnění pomocí kouzel a další provinění. Záměrná regulace porodnosti se v českých zemích začala prosazovat až od šedesátých až sedmdesátých let 19. století, a to nejprve ve velkých městech, odkud se šířila do dalších oblastí.

50

Znalost prostředků, jimiž ženy vyvolávaly potrat, se mezi lidem předávala z generace na generaci především ústně, zmínky o nich však nacházíme v herbářích a jiných písemných pramenech již od 13. století. Která by mladice ze sebe zárodku vyhnati chtěla, daj jí píti bílého zvonečku, svařeného v pivě nebo ve víně, nezbude se ho (totiž plodu) nijakž, až se narodí, by co chtěla, dělala.

51

Svědectví o potratech pomocí nápojů a bylin, vyvolávajících krvácení, které prováděly samy ženy nebo porodní báby (bylinářky), poskyn Narozen , kłtiny a estined l32

tují knihy útrpného práva, nazývané také krevní, smolné neboli černé

knihy, knihy svědomí či ortelů. Např. roku l546 žena jménem Lída dě

lávala líkařství dívkám a ženám, kteréž jsou bejvaly nepořádně (tj. ne

manželsky) břichatý, aby ten plod z nich vyháněla.

52

Ve starých prame

nech se uvádějí i další způsoby pokusů o potrat, např. zvedání těžkých

břemen, napařování v horké vodě, tlačení na břicho, skákání z výšky.

Jde o praktiky, běžně provozované v lidovém prostředí ještě donedáv

na. Víte, kerá s láskú čekala di&a, ta se opatrovala; kerá nechtěla mět

děcko, pácla sebú (udeřila sebou), brala těžké noše (nůše), skákala tře

bas s patra ve stodole a třeba si pochromila nohu, a děcku nebylo nic.

Nekerá, aby neměla děcko, léhala v papra9ú (kapradí)... Nekerá se

stahovala, aby di&a nebylo veliké, aby byl lehčejší porod...

53

Nadále se

používaly odvary z bylin, vyvolávající krvácení. Dyš se neukáže červe

nej touš, uvaří se přeslička (jinde tak jmenují) a vlahé vypije. Nebo slu

nečnice (drosera). Aby se vod toho pomohl, pijou taky odvar kopytlantu

(kopytník).

54

Na Slovácku užívaly ženy odvar z vína se skořicí, kláš

terní chvojku (jedovatý druh jalovce), některé námel, kořen pivoňky,

odvar z hluchých kopřiv a barvínku, pepř máčený v kořalce, odvar

z černobýlu nebo konvalinky a slézové růže. Na Valašsku popíjely

odvar z bahnitky (andromeda). Někde pily dokonce modrou skalici

nebo sanytr, což mívalo za následek i smrt.

Pokusů o zatajování těhotenství a potrat se dopouštěly převážně

mladé dívky, sloužící jako děvečky u sedláků nebo služky ve městě.

Strach ze společenského opovržení a z krutého potrestání je často vedl

k utajování svého stavu do poslední chvíle, v horším případě i k zabití

novorozeněte. Nepomáhala ani hrůza před pekelnými tresty: Domní

vala sem se, že mi bude lehčejší hřích smrtelný na duši nísti, nežli svět

skou hanbu na rukou, uvedla v roce 1595 jedna dívka na trápení, kde

přiznala, že úmyslně nalehla na dítě.

55

Tresty za vyhnání plodu a ze

jména za usmrcení novorozeněte byly nemilosrdné a měly odstrašit již

od napomáhání k těmto činům. Lišily se podle oblastí. K nejkrutějším

patřilo probití kůlem a zahrabání zaživa, mírnější bylo vypálení cejchu,

pardus (výprask) nebo vyhnání za hranice panství. Před vykonáním

rozsudku byly ženy ještě vystaveny útrpnému právu, aby pověděly, jak

svůj čin provedly a jestli měly spoluviníka. Tak např. v Solnici roku

1569 zahrabali a kolem probili nejen vražedkyni Zuzku, ale i její pří

telkyni Anku Hudcovou, která jí radila, lila-li by kdy co do sebe, aby

se napila ze tří žlabů té vody, že ze sebe všecko vyžene. Jiná žena vy

znala v Nymburku roku 1586: Když jsem to dě&átko měla, naklekla

jsem mu na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist