načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou – Elena Lacková

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

Elektronická kniha: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
Autor: Elena Lacková

- Životopisné a zároveň etnologicky zajímavé vzpomínky Slovenské Romky, jejíž osud představuje vzor sociální emancipace. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  190
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 276
Rozměr: 19 cm
Úprava: 8 stran obrazové přílohy: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 3., nezměn.
Spolupracovali: podle vyprávění autorky zpracovala, do češtiny přeložila a předmluvu napsala Milena Hübschmannová
Skupina třídění: Literatura v různých jazycích (o ní)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 2010
ISBN: 978-80-872-5620-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Životopisné a zároveň etnologicky zajímavé vzpomínky Slovenské Romky, jejíž osud představuje vzor sociální emancipace.

Další popis

"Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.


Předmětná hesla
Lacková, Elena, 1921-2003
romské spisovatelky – 20.-21. stol.
RomovéSlovensko – 20. stol.
Romská kulturaSlovensko – 20. stol.
Zařazeno v kategoriích
Elena Lacková - další tituly autora:
Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

DELFÍN

SVAZEK

DEVÁTÝ


Elena Lacková

Narodila jsem se

pod šťastnou

hvězdou

Uľiľom

tel bachtaľi

čercheň


Elena

Lacková

Narodila

jsem se

pod šťastnou

hvězdou

PODLE VYPRÁVĚNÍ AUTORKY

ZPRACOVALA,

DO ČEŠTINY PŘELOŽILA

A PŘEDMLUVU NAPSALA

MILENA HÜBSCHMANNOVÁ

Triáda


© Elena Lacková, 1997

© Milena Hübschmannová, 1997

© Triáda, 2010

ISBN (původní knižní vydání) 978-80-87256-20-6

ISBN (PDF) 978-80-7474-151-7

ISBN (ePub) 978-80-7474-152-4

ISBN (mobi) 978-80-7474-153-1


7

PŘEDMLUVA

Několikrát jsem začínala psát předmluvu k vyprávění Eleny Lackové a pokaždé jsem v polovině ztroskotala. Co mohu o Romech říci lépe, než co zjevuje životní zkušenost samotné Romky? Pokusím se ještě jednou – sdělit alespoň to, jak vznikala tato knížka.

Poprvé jsem za Elenou přijela jako studentka hindštiny fascinovaná tím, jak je romština, odloučená tisíc let a zatoulaná tisíce kilometrů od své indické pravlasti, podobná svým jazykovým příbuzným. Romština se v té době nevyučovala na půdě žádné instituce. Teprve v roce 1976 se jí potají ujala Jazyková škola v Praze a od roku 1991 se přednáší jako řádný univerzitní obor na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Já se učila v rodinách Romů, které jsem potkávala na pražských ulicích a kteří mi ochotně a s láskou svěřovali romipen – své kulturní poklady. Jedním z nich byla pověst o Iloně Lackové. (Elena je jméno oficiální, Ilona, Ilonka je jméno romské.) Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Lacková napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení.

Vypravila jsem se za ní stopem do Prešova. Dorazila jsem za tmy. První skupinka Romů, které jsem uctila romsky vykoktanou prosbou, aby mi ukázali, kde bydlí Lacková, mě zavedla pod okna jejího bytu. V přízemním okně starého baráku se svítilo. Moji noví známí zaklepali na okno. „Přivedli jsme ti holku,“ řekli na otázku „K’oda?“ (Kdo je?) a odešli. Přišla mi otevřít mladá, velice tmavá žena, která mi připadala nesmírně krásná. Pozvala mě dál, do kuchyně. Jejich tehdejší byt byl kuchyňka a pokojík. V pokoji spaly čtyři děti. Muž nebyl doma. Na kuchyňském stole měla Ilona rozložená lejstra. Neptala se mě, kdo jsem, co jsem, proč jsem přišla. Její první otázka byla: „Na sal bokhaľi?“ (Nemáš hlad?). Nezbytná součást romského uvítacího ceremoniálu. Aniž čekala na odpověď, začala škrábat brambory. A pak – vidím se jako dnes – jsem zcela najisto šla ke kredenci, vyndala nůž a loupala brambory s ní. Ilona si na tento okamžik také pamatuje. Jednou jej komentovala: „Akorestar sam amare“ (Od té chvíle jsme svoji).

Začala jsem za Ilonou pravidelně jezdit. Sama nebo s přáteli. Nikdy se mi nepodaří spočítat, kolik noclehů bych jí měla oplatit. Vodila mě po „cikánských osadách“. Takovou hmotnou bídu jsem později viděla jenom ve slumech indické chudiny na předměstích Bombaje nebo Kalkaty. Jako tam, tak ani do „cikánských osad“ nikdy nevkročila noha těch „urozenějších“. Mnohé z osad se krčily pod lesem daleko za obcí, kam je za slovenského státu vyhnaly fašistické zákony. Neuvěřitelné konstrukce nouzových chatrčí z neuvěřitelných materiálů, někde jen zemljanky – jáma vykopaná v zemi, s drnovým přístřeškem jako velká psí bouda, hliněná zem namísto podlahy, pytlovina namísto dveří, plotna byla často jediným kusem nábytku. Voda se pila z potoka, elektřina žádná, kanalizace žádná. Nikdo z lidí, kteří od narození vyrůstali ve skutečném bytě, si nemůže dost dobře představit, že zacházení s klikou tak, aby se neutrhla, otáčení vodovodním kohoutkem tak, aby se nepřekroutila gumička, stahování splachovadla, aby se nepřetrhlo, není „vrozené umění“. Ten, kdo celou množinu těchto zdánlivě jednoduchých úkonů souvisejících s obýváním bytu ovládá, se jim učil. Odmalička, dennodenně. Kolikrát denně slyší dítě pokoušející se dosáhnout na kliku, otevřít či zavřít dveře, otočit vodovodním kohoutkem: „Nebouchej těma dveřma! Neutrhni tu kliku! Nepřekruť ten kohoutek! Neumaž to, neušpiň to, netrhej to!“ Romové neměli hmotné zázemí, z něhož by vyrůstala po generace pěstovaná iluze o věčnosti hmotných hodnot, představa, že nesložit řádně prádlo v prádelníku, zamazat záchodovou tapetu, poškodit podlahu je větší přečin než nedat dítěti vlídné slovo, úsměv pro nic za nic, z pouhé radosti, že je na světě. Když potom dobře placení čeští a slovenští náboráři přiváděli první „cikány“ do Čech jako nezbytnou pracovní sílu na staveniště, na výkopy a lidé ze zemljanek byli ubytováváni ve vilách po odsunutých Němcích, stávali se v očích gádžů všichni cikáni barbary, kteří vytrhávají parkety, pálí rámy oken a dveří, demolují byty.

V žádné osadě ovšem, ani v té „nejhorší“, nebyli všichni „cikáni stejní“. Všude, doslova všude, se našla jedna dvě tři rodiny, které se všemožně snažily dostat z úděsné hmotné bídy osad. Muži vydělali peníze těžkou dřinou

9

na výkopech, kde nikdo jiný nechtěl dělat, rodina se zmohla, měli na to,

aby si postavili nebo koupili domek. Některým se to povedlo. Ale kolik bylo

těch, kteří chtěli a mohli, a přece jim to nebylo umožněno? Ideologické

vedení tehdejší majoritní společnosti totiž ocejchovalo Romy jako „občany

cikánského původu“, „sociální skupinu s odumírajícím etnikem a reakč

ní kulturou“, osoby, které musí být vytrženy z „nežádoucích cikánských

soustředění a rozptýleny mezi ostatní občany“, aby jimi mohly být snáze

převychovány. Například vyhláška 502 nedovolovala, aby si Romové sta

věli domky v cikánských osadách, protože ty měly být likvidovány do roku

1980. (Dodnes je na Slovensku více než tři sta cikánských osad, některé

nově utvořené, dva tři kilometry vzdálené od obce.) Vyhláška dále nedovo

lovala, aby v obci bydlelo více než 5 procent „občanů cikánského původu“.

Do Čech se směli stěhovat pouze v rámci organizovaného rozptylu. Vybra

né rodiny do vybraných lokalit. Kolikrát Lacková – a já díky ní byla při

tom – řešila případ zoufalé rodiny, která těžce vydělané peníze investovala

do stavby domku v osadě, a když byl téměř dostavěn, buldozer stavbu roz

válcoval a zbytek úspor se proměnil v pokutu za „černou stavbu“. Kolikrát

jsem byla při tom, kdy cikán začal stavět ve vsi s povolením národního

výboru, a co ve dne vystavěl, to mu v noci zbourali „neznámí pachatelé“,

pro které bylo naprosto nepředstavitelné, že by „bílí“ mezi sebou měli trpět

cikána. Cikán se obvykle po čase vzdal, oželel zmařené peníze a stáhl se

zpátky do osady. V některých případech „Lacková vyhrála“. Ale i tam,

kde soudně vyhrála, netroufl si zvítězivší romský žalobce postavit se proti

hradbě „bílé“ nenávisti. Na jedné straně mnoho Romů, kteří chtěli ven

z osad a měli na to, bylo v rámci „kolektivního řešení“ donuceno setrvat

v hmotné bídě osady, na druhé straně spousta těch, kteří nechtěli a neměli

na to, byla násilně přesunuta do bytovek, s nimiž si nevěděli rady. Vzápětí

byli všichni cikáni obviněni z toho, že ničí byty.

V osadách, kam mě Lacková vodila, jsem nezažívala ovšem jen otřes

z hmotné bídy. Zažívala jsem trans. Trans, jaký přetechnizovaná, pře

racionalizovaná, institucionalizovaná, odcizená průměrná gádžovská

společnost nemůže poskytnout. Trans poutě do „tří světů“. Vedly do nich

romské pohádky vyprávěné v chatrči, kde natěsnaní posluchači, dotý

kající se jeden druhého, spoluprožívali vítězství dobra nad zlem, záři

uskutečněných přání, radost z harmonie, jednoty a míru. S nadskutečnou

skutečností jiných světů se prolínaly písně nepřetržitě zaznívající z té či

oné chatrče. Krása a harmonie „jiných světů“ napájela úctou, moudrostí,

krásou kultivovaného romského slova i každodenní život tohoto hmotného světa. Dokonce i v hlučných hádkách, provázených květnatými kletbami, bylo cítit hlubinné zázemí vzájemnosti, solidarity, opory v jednotě.

To bylo mé setkávání s Romy, jejichž život byl ještě řízen zákonem

romipen – romskou tradicí, kulturou, jazykem. S těmi Romy jsem se často setkávala díky Iloně Lackové. Čtyřicet let tvrdé, asimilační, manipulátorské politiky udělalo do romských „tří světů“ barbarský nájezd. Na prvním místě hlasitá hesla, ale i některá sociální opatření otevřela „občanům cikánského původu historickou možnost“ – bránu do zaslíbené země prestižní, bílé majoritní společnosti. Sem ovšem směli vkročit jen za předpokladu, že na celnici odloží svůj jazyk – „cikánskou hantýrku“, etnikum, „zaostalou kulturu, která je brzdou v civilizaci“, příbuzenské vztahy, komunitní solidaritu, vše, co jakkoli připomíná „cikánský způsob života“. Dětem ve školách bylo zakazováno mluvit romsky. Přišla jsem osobně do styku s iniciativními učiteli, kteří vybírali korunu pokuty za každé „cikánské“ slovo. Viděla jsem v jednom dětském domově dohola ostříhané děti za trest, protože mluvily cikánsky. Tradiční opovržení bílých spolužáků pak bezmocné, nic nechápající děti přikrmovaly svou zdánlivou „mentální retardací“ a byly hromadně přeřazovány do zvláštních škol. Mluvila jsem ovšem i s osvícenými učiteli, kteří se potají naučili romsky a dělali všechno pro to, aby svým romským žákům vycházeli vstříc tak, jak je svatým posláním školy. (Školy, která se hlásí ke slavnému odkazu „učitele národů“ Komenského.) Jeden z takových osvícených učitelů, pan Šimek od Kežmarku, řekl: „To cikánské dítě se ve škole cítí jako u macechy. Kdo se může divit, že tam nechce chodit?“ A když romské děti nechodily do školy, přicházely sociální pracovnice v doprovodu esenbáků s vlčáky a odebíraly

je ze „zaostalého prostředí“ na převýchovu v „socialistického člověka“.

Donedávna tvořily osazenstvo dětských domovů z osmdesáti procent romské děti. Když se zoufalí rodiče postavili autoritě na odpor, případně s nožem v ruce, ocitli se v nápravném zařízení pro útok na veřejného činitele. Tak tomu bylo v padesátých letech, kdy dítě bylo pro všechny Romy, řízené tradičním romipen, tou největší a nejsvětější hodnotou. Kdy romská žena, která opustila děti, byla poplivána a exkomunikována. Kdy otec, který propil peníze, se veřejně v písni zpovídal ze své hanby. Během dvou generací se ovšem podařilo rozvrátit romskou komunitu, rodinu i osobnost tak, že řada matek, které ztratily etiku Romů a nezískaly etiku gádžů, nechává děti v kojeneckých ústavech, aniž je k tomu kdo nutí.

Na hraničním přechodu mezi „starým, zaostalým způsobem života“

a „novou, socialistickou společností“ museli Romové odložit i svá poctivá

11

tradiční řemesla. Toto opatření se týkalo každého, ale na Romy dopadalo

s dvojnásobnou tíhou, protože nebyli kvalifikačně připraveni k uplatnění

v jiných než zcela nekvalifikovaných pracích. I ty pro ně však předsta

vovaly náročnou, vyčerpávající, mnohdy nesrozumitelnou změnu života:

denního rytmu, pracovního tempa, dovedností, hodnot. Romský hudebník,

který hrál jako Paganini, musel „odložit smyčec a vzít do ruky krumpáč“,

protože byl negramotný, neuměl noty a nevěděl, kdo je Marx a Engels

– neměl tedy předpoklad k tomu, aby složil zkoušky ani na barového mu

zikanta. Košíkáři a kováři museli přestat se svým řemeslem, nechtěli-li

být označeni jako „soukromí podnikatelé, přežitky kapitalismu“. Právo

na práci se pro mnohé stalo neúnosnou povinností, a kdo ji neplnil, šel

branou socialismu rovnou do brány nápravného zařízení. A přesto množ

ství Romů, daleko větší, než jsou Neromové schopni a ochotni vidět, se

„zapojilo do práce“ a „poctivě pracovalo“ – mám-li užít dřívější okříd

lené terminologie. Zmohli se, „integrovali se“, zařídili se a okázalými

materiálními, co nejviditelnějšími hodnotami, které se od gádžů naučili

cenit, ba přeceňovat, se snažili dokázat, že cikáni nejsou špinaví, nepo

řádní, otrhaní, smradlaví. Ti, co dříve kradli z hladu sedlákům brambory

na poli, přestali krást. Mnozí se sžili se svými gádžovskými sousedy,

spolupracovníky, spolužáky. Absurdní je, že následný demokratický re

žim, který propouští z nápravných zařízení Romy, napravované v tom,

že nebyli ochotni či schopni využívat právo na práci, je tam znovu zavírá

proto, že si zase osvojují zlozvyk krást – protože jsou propouštěni z práce

a sehnat práci je pro ně jako pro cikány (dnes Romy) téměř nemožné.

A jestliže dnes přicházejí do vězení z jiných důvodů – že loupí, podvádějí,

páchají násilnické činy –, není to jen zcela přirozená odplata za nápisy

jako „Smrt cikánům“, „Vietnamci zpátky do Vietnamu, Romové zpátky do

Indie“, „Cikáni do plynu“, „Cikány neobsluhujeme“ a tak dále? Nejhorší je,

že tato odplata z bezradnosti a bezmoci nepostihne nikdy individuálního

viníka, ale „protivnickou stranu“ jako celek. A tak se točí dál bludný kruh

vzájemného antagonismu, neporozumění a nepochopení mezi mocenskou

majoritou a minoritou, která se brání, jak umí. A tak starodávné heslo

Rom Romeha – gadžo gadžeha (Rom s Romem, gádžo s gádžem) – mírný

protějšek obecné gádžovské představy o tom, že cikáni (dnes Romové)

jsou kriminálníci a barbaři – se staví do cesty lidem dobré vůle, kteří by

rádi dospěli ke vzájemnému porozumění.

Žádná gádžovská společenská změna, kterou Romové zažívají tisíc

let na půdě Evropy, ani žádná změna režimu, kterých zažila osobně Ilona

Lacková několik, neznamenala zatím pro Romy skutečnou rovnoprávnost

a skutečně stejné občanské možnosti. A proto na sliby lepší budoucnosti,

které každý režim formuluje vlastní frazeologií, reagují Romové s lo

gickou a pochopitelnou schizoiditou: na jedné straně se ony sliby snaží

využít pro sebe, jak mohou – odpovídá to přirozené, základní potřebě člo

věka, ba živého organismu, nebýt huben, ničen, deptán, zaujmout v širším

celku přiměřené existenční místo, uplatnit vlastní svébytnost. Na druhé

straně zkušenost, že sliby lepší budoucnosti obrátí majoritní gádžovská

společnost, sevřená v brnění etnocentrismu a komplexu civilizační nad

řazenosti, vždy proti Romům, naučila Romy nevěřit jim, tím méně je

považovat za svatý symbol ztotožnění se se státem – s nímž by se tak rádi

ve skutečnosti ztotožnili.

Tato historická zkušenost, zakódovaná ve skupinovém podvědomí,

vedla Ilonu Lackovou k tomu, aby popřála sluchu komunistickým výzvám: „Občané cikánského původu, pojďte mezi nás!“ V padesátých letech mínili mnozí komunisté tyto výzvy upřímně. Už proto, že s Romy bojovali spolu ve Slovenském národním povstání, spolu s romskými partyzány se skrý

vali v lesích. Spolu s Romy trpěli ústrky a útrapy od příslušníků Hlinkovy

gardy. Pro Romy byly tyto výzvy náplastí na úděsná utrpení prožitá za

fašismu: koncentrační tábory, kde zahynulo půl miliónu Romů z Evropy,

hlad, bída a bití v táborech nucených prací, násilné vystěhování z obcí,

ponižování, zesměšňování. Víra v komunismus byla podporována i tím,

že vojáci Rudé armády, mezi nimiž byli Gruzínci, Uzbekové, příslušníci

neruských národností, neváhali vstoupit do „cikánských osad“, objímat se

a veselit se s Romy a sytit je svým proviantem. To byl projev od „gádžů“

nebývalý. Úcta, nad kterou se žaslo. Romové, kteří měli širší rozhled, jako

Ilona Lacková, se pak dozvídali, že v Sovětském svazu je první a tehdy

jediné romské divadlo, Romen, že tam ve třicátých letech vycházela rom

sky psaná literatura, z reportáží Egona Erwina Kische vešlo ve známost,

že existují prosperující romské kolchozy, Ilona si dopisovala s romským

docentem pedagogiky z Moskvy R. Demetrem. Když jí potom komunistic

ká strana, využívajíc její inteligence, schopností a neuvěřitelné energie,

dopomohla ke vzdělání, k ukázkovému postavení a k tomu, aby se stala „vzorem socialistické občanky cikánského původu“, ustoupila historická nedůvěra vůči jakémukoli gádžovskému režimu do pozadí a Ilona začala doufat, že socialismus přijme Romy mezi lidi. Já v prvních letech naší zná

mosti jsem doufala v totéž. Bídu osad jsme považovaly za „přežitky kapi

talismu“ (svým způsobem ano), za nevůli funkcionářů, za neinformovanost

13

a omezenost jednotlivců (svým způsobem ano), za zlovůli esenbáků, za

přečin proti socialismu, který bude vzápětí potrestán „shora“. Obě jsme

se tedy snažily informovat jednotlivce i společnost, která se podle našeho

přesvědčení „snažila poctivě uskutečňovat hesla a ideje socialismu o rov

noprávnosti lidí a ras“, co všechno a kdo všechno znovu a znovu činí Romy

nerovnoprávnými. Ilona, která na vlastní kůži zažila, co je hlad a bída,

usilovala na prvním místě o to, aby Romové vyšli z bláta a špíny osad. Já

zpočátku spíše tušila, než abych si jasně uvědomovala, že největší zločin,

který se projeví teprve v budoucích generacích, je ubíjení romské kultury

a jazyka. Snad to byl emotivní postoj, protože mně osobně tato kultura dá

vala něco, čeho se mi jinde nedostávalo: zájem o mou svébytnost ani menší,

ani větší, než mi byl milý, nezištné pohoštění bez očekávání „revanše“,

úctu, k níž jsem možná přispěla já úctou projevovanou Romům, a potom

přesahy do oněch fantastických, nadhmotných dimenzí, o nichž jsem do

sud neměla tušení. Mezi Romy se mi nikdy nic zlého nestalo, nikdy jsem

nebyla „okradena“ a nikdo mi neodmítl pomoc, pokud jsem ji potřebovala.

Jak říkám, spíše jsem tehdy tušila, než věděla, že se ztrátou jazyka, na

který byla vázaná veškerá slovesná tvorba dennodenně připomínající tyto

humánní hodnoty, s rozpadem komunity, která bděla nad tím, aby byla

dodržována úcta a etika, budou Romové vehnáni do kulturního a etické

ho vakua, odkud nevede cesta jinam než do nápravných zařízení. Odnětí

jedněch hodnot neznamená automatické přijetí hodnot jiných, jak si to

ideologové socialismu představovali. Postupem času jsme Ilona i já začaly

vidět a chápat, že nevzdělanost gádžů vůči romské kultuře není otázka in

dividuální neinformovanosti, nýbrž ideový záměr systému, program soci

alismu, plánovaná a veřejnými i tajnými směrnicemi regulovaná etnocida.

Nicméně jsme se snažily dál etnocidní program zdiskreditovat. Vyneslo

nám to oběma označení „cikánský buržoazní nacionalista“. Směšné je, že

Lacková nebyla „buržoazní“ a já nebyla „cikánská“. Na druhé straně bych

velice zkreslila skutečnost, kdybych neřekla, že přes toto oficiální označe

ní se vždy našli stateční jednotlivci, i mezi komunisty a funkcionáři, kteří

prosadili nějakou malou, etickou nebo etnickou spravedlnost: přešetřili

odnětí dětí do dětského domova a propustili je do rodiny, vybojovali kurs

rom štiny pro učitele, kteří se se svými romskými žáky nemohli dorozu

mět, povolili romský soubor, třebaže i to bylo v dobách nejtužší asimilace

nežádoucí, pustili na světlo boží „ideologicky závadný“ článek poukazující

na nenahraditelné sociální funkce romské kultury a jazyka, poloilegálně

vydali dvojjazyčný sborníček romské poezie, potrestali příslušníka, který neoprávněně a brutálně postupoval proti Romům, a podobně. Byly to kapky vláhy dopadající na poušť, ale i ty vysílaly do vesmíru naději, že snad jednou člověk postoupí nejen v technickém, ale i etickém vývoji.

Po několika počátečních letech intenzívních setkání jsme se s Ilonou

na čas přestaly vídat. Ne proto, že bychom se odcizily. Nikdy jsem necítila, že by mezi námi byla rasová nebo etnická bariéra. Je pravda, že některé Iloniny projevy mi byly cizí, a teprve postupem času jsem se do ní vcítila natolik, že jsem ji pochopila. Připadalo mi například směšné, když se natírala krémem, aby nebyla tak černá – zatímco já jsem vydržela hodiny vylehávat na slunci, abych aspoň trochu zčernala. Přišlo mi neuvěřitelné, když někdy v rozporu se svým usilovným celoživotním konáním zapřela, že je Romka. Z mé strany to bylo ovšem jen neuvěřitelné nepochopení, neschopnost vcítit se do situace Roma, který nekrade, nepálí parkety, neveksluje, posílá děti do školy, pracuje, a přitom dennodenně čte v novinách, že cikáni nebo Romové ukradli, oloupili, vekslovali, zdemolovali byt, nechodí do práce; Roma, na kterého se na ulici na každém kroku lepí opovržlivé pohledy „bílých“, který čte na každém rohu „Smrt cikánům“. Ilona ovšem patří mezi ty Romy, u kterých je emigrace do ochranného mimikry gádžovství chvilková. Vrací se vždycky znovu domů, do svého romství a ke snaze udělat mu místo pod sluncem.

Jestliže jsem se s Ilonou přestala vídat, bylo to proto, že jsem byla

zaneprázdněna rodinou a zaměstnáním, nemohla jsem si vyjet do Prešova jako za studentských let. Ona na tom byla stejně. Někdy se u mě zastavila, když dálkově studovala na filosofické fakultě v Praze osvětu a novinářství. Potom jsme se opět léta neviděly, aniž nás však časová a prostorová vzdálenost oddálila.

Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976, když jsem z donucení

(i z vlastní vůle) vstoupila „na volnou nohu“. Nalezla jsem Ilonu jako vdovu.

Byla také na volné noze – lépe řečeno v důchodu. Pracovala externě pro

podnik Dopleta, který se kromě pletení na zakázku zabýval zvětšováním

a kolorováním fotografií: svatebních, promočních, fotografií synů vojáků

a dcerek v tanečních. Nádherné kýče. Ilona jezdila autobusy po vesnicích

s mapami vzorů a vybírala zakázky. Začala jsem jezdit s ní jako zamlada,

tentokrát ne stopem, nýbrž obětavým, ošuntělým autem. A Ilona vyprávěla.

Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného

– pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické

a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po

celou dobu, co jsem – pochopitelně – u ní bydlela.

15

Zpočátku, když jsem před Ilonu postavila mikrofon, měla tendenci mlu

vit slovensky. Mluví slovensky výborně, kultivovaně, bez nejmenšího „ci

kánského“ přízvuku, má velkou slovní zásobu, a přesto to není ono. V jejím

romském projevu jsou každé slovo, každý obrat, každá věta přesně napoje

ny na prolnutí její bytosti se skutečností, o které vypráví. Ani slovíčko, ani

názvuk intonace nejsou nadbytečné, hluché, nemístné. A to její slovenský

projev – Ilonko, nezlob se na mě – občas je. Ať mluvený, či písemný. Je až

příliš bohatý, je mnohdy nadbytečně mnohomluvný. Někdy bylo až dojemné,

jak se neosvojené neprocítěné politické fráze mísily s jazykem „červené

knihovny“, která provázela Ilončina dívčí léta. Mělo to své kouzlo, ale

„kouzlo nechtěného“, které by možná pobavilo intelektuály, ale zkreslilo

by Ilonin obraz. Čím dále tím více se mi potvrzuje pozorování, že totiž ja

zyk – „gádžovský“ nebo romský – funguje u Romů zároveň jako spouštěcí

signál, který otevírá vchod do „gádžovského“ nebo romského sektoru jejich

bikulturní osobnosti. Asi je tomu tak nejen u Romů, ale u kterékoli bilingvní

populace. Ten romský sektor je po staletí či tisíciletí kultivovaný. Přetrvává

v něm ono uspořádané, harmonické, krásné romipen. V gádžovském sekto

ru jsou komplexy méněcennosti zažehnávány velikášstvím, řada přejatých,

neosvojených, ne dost pochopených hodnot, zpřeházených v chaosu. Čech,

který nemá možnost porozumět romskému projevu, užasnout nad jeho ucti

vostí, slušností, přiměřeností, výstižností obrazů a metafor, může bohužel

posuzovat Roma pouze podle jeho nepřiměřené češtiny. Jen málo Romů,

které znám, dovede člověka potěšit svým českým projevem tak, jako jejich

dědečkové a snad otcové dovedli potěšit projevem romským. Osvojit si

gramatiku a slovní zásobu jazyka lze snad v jedné generaci, ale osvojit si

kulturní dimenze cizího jazyka je proces mnohogenerační. Domnívám se,

že nejhůř na tom jsou Romové, kteří už romsky neumějí (asimilační tlaky

byly nesmírně silné) a česky nebo slovensky ještě neumějí. A jak jsem tušila

dříve, ochuzení jazykové je ochuzením kulturním i etickým. Staré romské

pohádky se česky nevyprávějí. Písně se sice zpívají s romskými slovy, ale

jejich texty nejsou tím, čím byly dříve: analytickou sebereflexí, syntetic

kým potvrzením oprávněnosti existence, naléhavým sdělením, které na

chází odezvu u komunity, a tím reprodukuje její sounáležitost. Osvojení jiné

kultury v jejích nejhlubších dimenzích je ještě složitější než osvojení jiného

jazyka. Obvykle se nejsnáze osvojí konfekce, to nejpovrchnější. Navíc zále

ží na tom, jakými kanály se gádžovská kultura k Romům dostává. Kromě

mas médií, zejména televize, ji předávají lidé, kteří jsou ochotni s Romy

komunikovat – a to vždycky byli a jsou buď výjimeční osvícenci, a těch je menšina, anebo lidé na okraji gádžovské společnosti, a ti obvykle nepředávají to nejkultivovanější, co v českém jazyce a kultuře je. Samozřejmě že to, co říkám, neplatí stejnou měrou pro všechny Romy ani pro všechny Čechy – gádže. Jakmile se začne hovořit kolektivně o jakékoli pospolitosti, národu, skupině, vždy to svádí ke zkreslujícímu zobecnění. Na druhé straně určitý obecný model funguje a v menší či větší míře v nejrůznějších specifických podobách prokmitne konkrétní skutečností. A tak obecný model bikulturní, bilingvní romské osobnosti prokmital i v naší komunikaci s Ilonou. Vždycky jsem se cítila volněji, lépe a inspirovaněji, když mluvila romsky. (Nikdy jsem se jí ovšem nezeptala, jak můj romský projev působí na ni a nepociťujeli nepříjemně jeho kulturní zploštěnost.)

Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál. Z vybraných částí jsem sestavila hodinový rozhlasový pořad. Česky převyprávěla Ilonu paní Dana Medřická. Ačkoliv byl pořad vysílán v noci na VKV, přišlo na něj mnoho krásných ohlasů. Rozhodla jsem se, povzbuzena pobídkou redaktorky Mirky Präusové, zpracovat vyprávění knižně. Nebylo to jednoduché. Na prvním místě mi přicházelo zatěžko jakoukoli informaci vypustit. Všechny mi připadaly důležité pro poznání nejen Ilony, ale hlavně Romů, jejich kultury, zvyklostí, způsobu života, pocitů, světonázoru. Nelehké bylo převést lapidární jednoduchost romštiny do češtiny a zároveň zachovat neobyčejnou schopnost Ilonky Lackové zacházet s mateřským jazykem tak, že za slovy je cítit nevyslovené a nevyslovitelné. Konečně jsem se bála, co řekne Ilona, až si rukopis přečte. Nebude nic namítat proti zveřejnění některých informací, které mi sdělila soukromě? Kámen mi spadl ze srdce, když Ilona s rukopisem souhlasila.

Knížka byla ukončena v roce 1986.

MILENA HÜBSCHMANNOVÁ

P. S.

Mi del o Del bacht sasťipen,

o jilo phundrado achaľipnaske the kamibnaske

Dej Bůh štěstí a zdraví,

srdce otevřené porozumění a lásce

I

/ Moji příbuzní

Bachtalo manuš, so les

hin lačhi famiľija

Šťastný člověk, který má

dobrou rodinu Měla jsem moc dobrou rodinu

Můj dědeček se jmenoval Andrej a babička Bora. Tatínek se jmenoval Mikuláš a maminka Marie. Mně dali jméno Ilona, protože to bylo tehdy v módě. Ve stejném roce jako já se v naší osadě narodilo pět děvčátek a tři jsme se jmenovaly Ilona.

Otec neuměl číst. Babička ho sice dala do školy, protože dědeček býval jako dítě hraběcím sluhou, jenže tatínek přišel do první třídy a měl se naučit nazpaměť básničku. Maďarsky, protože tehdy byly na Slovensku maďarské školy. Básničku se nenaučil, a tak ho učitel přehnul přes koleno a nasekal mu rákoskou. Tatínek ze školy utekl a už se tam nikdy nevrátil.

Tatínek byl vynikající hudebník. Hrál první housle, uměl i na violu, na basu, na cimbál. Od svých čtrnácti let hrál s dědečkem v kapele.

Bylo nás deset dětí. Nejstarší Jožka se narodil v Rusku, umřel, když mu bylo sedmnáct let. Ďulka umřel v sedmi měsících. Pak já, Maruša, Tono, Haňuša, Adámek a Vilma. A ještě s námi vyrůstaly dvě dcery z tatínkova prvního manželství Ema a Marga.

Když jsem se narodila, zděsila se maminka, jak jsem černá. Myslela, že to je špína, vzala louh a drhla mi tvářičku, až prý jsem byla samá krev. Ječela jsem na celou osadu. Přiběhla babička, tatínkova maminka: „Proboha, co to děláš?“ Popadla mě a odnesla mě k sobě do komůrky.

„Když to dítě je tak strašně černý!“ bědovala matka.

„A co bys chtěla? Je to přece romské stvoření!“

Moje maminka byla běloučká, protože pocházela z polského rodu. Varšavský sirotek. Její matka umřela při porodu, otec dva roky nato. Ujal se jí strýc. Když vypukla válka, povolali strýce k vojsku. Mamince bylo tehdy čtrnáct let, narodila se v roce 1900. Strýček jí zavázal do sáčku rodný list a pár zlatek, sáček jí pověsil na krk a řekl: „Možná že se ještě uvidíme, ale možná že ne.“ Políbil ji, odešel a už se neuviděli.

Varšava byla vybombardovaná a sirotčinec, kde matka žila, evakuovali do Moskvy. Chovanky šily rukavice a mundúry pro frontu. Na elektrickém stroji. Už tehdy existovaly elektrické šicí stroje! Nejdříve přespávala děvčata v továrně, potom je rozmístili do ruských rodin. Maminka se dostala k osamělé Rusce do malého dřevěného domečku na kraj Moskvy.

Můj tatínek mezitím bojoval na frontě. Totiž nebojoval, protože se mu bojovat nechtělo. Byl přece hudebník, a ne mordýř! Při jednom útoku padla spousta vojáků. Tatínkovi se nic nestalo, nebyl ani škrábnutý, ale svalil se k zemi a dělal, že je zabitý. Ti opravdu zabití padali na něj, ležel zaživa pohřben pod mrtvolami. Rakousko -uherští vojáci ustoupili a území obsadili Rusové. Odklízeli mrtvoly. Tatínek, jak pod nimi ležel, byl už také víc mrtvý než živý, ale dýchal. Nějaký Rus ho chytil za kabát a zeptal se: „Bolnyj?“ Tatínek jenom kývl hlavou. Vzali ho do zajetí a to si právě tatínek přál.

Avstryjáci – tak se říkalo rakousko-uherským zajatcům – dělali na jednom velkostatku nedaleko Moskvy. Pracovali na polích a starali se o dobytek. Tatínek vyprávěl, že v polích byla strašná spousta hadů. Had je džungalo. Ohyzdný, něco, čeho se Romové strašně bojí a štítí. Je to Nečistá síla. Tatínek se samozřejmě taky bál.

„Nikolaji,“ zeptal se ho ruský dozorce, „bojíš se hadů?“ Ruku měl za zády, držel v ní velkého černého hada a chystal se ho dát tatínkovi za krk.

„Já a bát se hadů!“ povídá tatínek. „Já s hady obchodoval. U nás jedí hady hrabata a knížata a já je pro ně chytal!“ Skutečnost byla taková, že můj dědeček jako malý kluk chytal pro hraběte Pálffyho žáby. Z toho si vzal tatínek poučení o hraběcí stravě. „Jenomže vaši hadi – to je proti našim hadům fraška! U nás je had, že ho neunesou čtyři praporčíci! A když hada pečou – myslíš, že se vejde na jeden pekáč? Omyl! Našeho hada musíš péct v peci, kde se vypalujou cihly. Ale když potom sníš sousto, hned ztloustneš o kilo!“

Ruský dozorce jenom valil oči a tak se styděl za méněcennost jejich hadů, že toho ubohého tvora pustil z ruky a nechal ho uniknout. Tatínek se pak pro jistotu přihlásil k práci ve chlévě, aby na něj náhodou na poli nezaútočil had, jakého neunesou ani čtyři praporčíci.

Tatínek byl ovšem muzikant, a ne pacholek od krav. Přál si hrát. A protože si to opravdu přál, za několik dní se na statku namanul jakýsi potulný harmonikář, Rus, tatínek se k němu přidal, zmizel ze statku a potom spolu táhli krajem a hráli po krčmách.

Tatínek měl obrovsky cenné housle. Byl by prý za ně dostal deset tisíc rublů, kdyby je byl prodal. Už nepamatuji, jak k nim přišel, ale celý život na ně vzpomínal.

Jednou se vdávala maminčina kamarádka. Pozvala na svatbu toho ruského harmonikáře a mého tatínka, aby jí hráli. Moje nastávající maminka na té svatbě měla úlohu družičky. Jakmile se tatínek na maminku poprvé podíval, jakmile ji poprvé spatřil, dočista se zbláznil. Zbláznil se do ní, protože moje maminka byla nesmírně krásná. Bílá, zářivá, měla dlouhé, světlé, husté vlasy, štíhlou postavu, asi tak velká jako já. Tatínek okamžitě věděl, že to je ta pravá a jediná žena, se kterou bude nadosmrti žít.

Tatínek už měl v Šariši ženu a dvě dcery. Vzal si chudou Slovenku. Ale jakmile odešel do války, dala jeho první žena obě holčičky k naší babičce a začala žít s jiným. Babička to nechala tatínkovi vzkázat na frontu a on byl velice zničený. Když ale pak uviděl mou maminku, byl rád, že ho jeho první žena nečeká.

Skončila kamarádčina svatba a maminka se ubírala domů, do dřevěného domečku. Tatínek šel zpovzdálí za ní. Vešla do domku, zamkla za sebou dveře – a tatínek věděl, kde bydlí.

Příštího dne tam přišel, dříve než se dělnice vracely z továrny. Přinesl litr vodky, dal ho bytné a řekl, že ji zabije houslemi, když ho nepustí do světničky té zlatovlasé Polky. Bytná vzala litr vodky a pustila tatínka dovnitř. Schovala ho pod postel, zamkla za ním a odešla někam pryč.

Maminka se vrátila z továrny. Šlo jí na patnáctý rok. Byla zbožná, protože ji vychovávaly jeptišky v sirotčinci. Měla postel s nebesy, klekla na postel a začala se modlit. Když se domodlila, vylezl tatínek zpod postele a řekl: „Máňo, od téhle chvíle jsi má věrná žena a já jsem tvůj věrný muž.“ A pak s ní dělal, co chtěl. Maminka se bála, plakala, ale tatínek řekl: „Nikdy v životě už tě nepustím ze svých rukou.“ A tak se

stalo. Ti dva spolu v lásce zestárli, a když maminka zemřela, umřel

otec šest neděl po ní, protože bez ní nedovedl existovat.

Jak se patří, narodil se jim za devět měsíců můj nejstarší bratr Jožka. Jenomže maminka najednou tatínkovi utekla. Proč mu utekla, mi neřekl ani on, ani ona. Tatínek ji hledal jako šílený. Měsíc bloudil po Moskvě, ve dne v noci, dům od domu. Měsíc nespal, nejedl, jenom chodil a hledal maminku.

Jednou večer přišel k takovému malému, zchátralému domečku, nakoukl oknem a co nevidí – maminka ohřívá na plotně čajíček mému malému bratříčkovi. Tatínek vzal svoje umělecké housle, které stály deset tisíc rublů, rozbil jimi okno, sklo se rozlítlo na všechny strany, housle pukly, ale to bylo otci jedno, proskočil oknem a řekl: „Máňo, pojedeš se mnou do Šariše!“

Jak přijela maminka do Šariše

Vypukla Velká říjnová revoluce. Tatínek s maminkou a další lidé od nás se ubírali k domovu. Šli pěšky. Neměli co jíst, pekli si zdechlé koně. Ale tatínek řekl, že raději umře, než aby jedl koňské maso. Rom, který jí koňské maso, je degeš, nečistý, nejposlednější z posledních. Každý žužo Rom, čistý Rom, se ho štítí a ani žebrák, pokud je slušný, se nenapije vody v jeho domě. Natožpak aby si od něho vzal jídlo.

Nakonec naše vojáky naložili do dobytčáků a v květnu dorazili do Prešova. Babička, tátova maminka, myslela, že otec není naživu. Strašně pro něj plakala, protože to byl její jediný syn. Jediné dítě. Nevím, jak je to možné – naši Romové tehdy mívali dvanáct, patnáct i víc dětí, a tatínek byl jedináček. Babička pro něho pět let plakala, až z toho úplně ohluchla. Teprve když tatínka uviděla na nádraží v Prešově, sluch se jí vrátil.

Na nádraží se tísnily davy lidí. Všichni přišli přivítat navrátilé vojáky. Maminka stála vedle tatínka, bylo jí sedmnáct let, měla na sobě kostýmek z bílého rypsu – dlouhá sukně, přiléhavý kabátek, na hlavě bílý šál po své matce, který celý život střežila jako oko v hlavě. V náručí chovala mého bratra. Vypadala jako panenka Maria. Lidé se rozestoupili a dívali se na ni.

Babička měla spoustu peřin, byly nastlané až ke stropu. Když maminku přivedli do osady, babička ji na ty peřiny posadila, Romové z osady se namačkali do babiččina domku, posedali si na zem a dívali se na mou maminku, jak sedí nahoře na peřinách a září bělobou.

A maminka se dívala na ně. Oněmělá hrůzou. Celou dobu neměla ani tušení, že tatínek je cikán. Řekl jí, že je Doktor. A skutečně Doktor byl, protože se tak jmenoval. Mikuláš Doktor. Maminka myslela, že přijede do lékařského přepychu – a zatím se ocitla v cikánské osadě. Měla strach, že ji cikáni snědí. O Romech kolovaly nejrůznější a nejhrůznější fámy: že kradou děti, že jsou lidojedi a kdovíco ještě. Maminka plakala a říkala mému dvouletému bratříčkovi: „Co budeme dělat? Cikáni nás zabijou. Snědí tě!“ A bratříček prý říkal: „Kdyby mě chtěli sníst, tak těm cikánům uteču!“ A říkal to romsky! Prý mluvil za měsíc romsky jako kterékoli jiné dítě z osady. Mamince trvalo déle, než se naučila naši řeč. Co já ji pamatuju, mluvila romsky plynně, ale do smrti měla polský přízvuk.

Na maminku se přišla podívat také tatínkova první žena. Hezky s ní promluvila a zeptala se jí, nechce-li vychovávat její dvě dcery. Že prý už od nich odvykla za tu dobu, co je měla babička u sebe. Maminka přikývla, ani nevěděla na co. Netušila, že tatínek už měl předtím ženu a dvě dcery. Ze samé lásky jí to zapomněl říct. Obě moje poloviční sestry zůstaly u nás, maminka s nimi zacházela jako s vlastními a všichni jsme vyrůstali v lásce. Dodnes se k sobě chováme jako sourozenci. Tátova první žena žila se svým mužem v jedné vsi u Prešova, žádné děti už neměli. My se s ní nevídali, ale špatně se o ní u nás nemluvilo.

Babička s maminkou si jedna druhé vážily, ale nemilovaly se. Když byla maminka z doslechu, říkala o ní babička: ta bláznivá Polka! Neměla maminku ráda hlavně proto, jak bláznila při praní prádla. Maminka jeden den večer prádlo namočila, druhý den vyvářela a prala, pak máchala v několika vodách a třetí den, když prádlo proschlo, žehlila. Takhle vyvádět ji naučily jeptišky. Ostatní ženské z osady praly u potoka louhem. Mlátily prádlem o hladké balvany a jejich prádlo bylo popravdě řečeno stejně čisté jako maminčino. A vypráno měly raz dva. Maminka ovšem tvrdila, že prádlo může být čisté jenom tehdy, když se pere tak, jako pere ona. Budiž. Pravda je, že její prádlo přímo zářilo.

Maminka prala v komůrce, kam se uchýlil děda s babičkou, když se naše rodina začala rozrůstat. Nám přenechali větší místnost a sami se stáhli do komory. Při praní přešoupla maminka babičku a dědu do sednice, kde mezi námi dětmi neměli žádný klid. Babička nadávala: „Ať jí pámbu ruce zpřeráží, aby nemohla takhle řádit s tím praním! Ať jí v mozku vyhnijou ty panské manýry! Polka bláznivá!“ Babička nejspíš tyhle kletby nemyslela vážně, protože maminka v životě neměla přeraženou ruku a do smrti v ní nevyhnila její úzkostlivá čistotnost.

Když jsem byla malá, měla jsem jeden velký ideál: abych uměla prát jako maminka. Abych měla prádlo také tak běloskvoucí. Ještě jsem si přála, abych uměla šít jako ona. Romové v osadě byli velice chudí. Všichni nosili staré šaty po sedlácích. A když je úplně zedrali, vyžebraly ženské další obnošené hadry. Nové šaty se kupovaly jenom na svatby a na pouť. Nikdo u nás nevěděl, co je to jehla nebo nit. A naše maminka byla vyučená švadlena, celou válku šila v továrně vojenské mundúry. Ženské z osady za ní chodily a říkaly: „Máňo, sprav mi sukni, lížu tvý srdíčko! Máňo, zašij mi blůzu!“

Maminka se zlobila: „Vem jehlu a zašij si to!“

„Joj, Máňo, copak se v mý domácnosti najde jehla?“ Jehla stála peníze a Romové tehdy peníze neměli. Za práci u sedláků dostávali brambory, mléko, trochu mouky, tvaroh, sem tam vajíčko. Kdepak peníze! A když přišli k nějaké koruně, koupili sůl, petrolej, tabák, věci každodenní potřeby. Nač jehlu? Maminka půjčovala ženským jehly, učila je navlékat a šít. Když ovšem měla být někde pouť, sehnaly se peníze stůj co stůj – za sběr, za léčivé byliny, za maliny či houby, nebo co právě rostlo v lese. Ženské si koupily látku a zase chodily za maminkou: „Joj, Máňo, ušij mi šaty!“ A maminka šila. Nové šaty rozložila na babiččiny duchny. Troje čtvery z pableskujícího atlasu. Mně se to ohromně líbilo a představovala jsem si, že, až budu velká, budu mít také na vysoko nastlaných duchnách rozložené atlasové šaty, které jsem sama našila pro ženské v osadě. To byl tedy můj první životní ideál: abych uměla prát a šít jako moje maminka s bělounkou tvářičkou a s dlouhými světlými vlasy.

Jednou maminka tatínkovi utekla. Bylo to tak: Dvě tři selky ve vsi měly šicí stroj. Maminka k nim chodila šít. Půjčovaly jí šicí stroj za to, že jim zadarmo šila. Někdy toho šití měla tolik, že zůstala u selky přes noc. Brala s sebou nejstaršího bratra Jožku, co se narodil v Rusku. O mě se starala babička. Spala jsem u ní v komůrce a měla mě stále na očích pro případ, že by mou matku napadlo zase mě drhnout louhem, abych zbělala. Jednou řekla maminka, že jde k selce šít a že zůstane přes noc. Bratra vzala jako obvykle s sebou. Tatínek seděl u okna na lavici a opravoval housle. Najednou se zničehonic zvedl a vyběhl ven. Utíkal na četnickou stanici, povídá: „Rychle telefonujte financům na polskou hranici, utekla mi žena!“

„Co tě to napadá, Mikluši,“ povídá četník, „jak to víš? Ke komu by tvá žena utíkala, vždyť už tam nikoho nemá! A přece by tu nenechala tu malou černou holku!“ Tím myslel mě.

„Proboha, zavolejte tam! Já cejtím, že utekla!“

Četník tedy zavolal financům – a taky jo! Chytili maminku tři kroky před polskou hranicí.

Mně byly tehdy asi čtyři roky, neměla jsem pojem z toho, co chtěla maminka udělat. Ale když mi o tom později vyprávěla, strašně jsem plakala: „A to bys mě byla opustila?“ vzlykala jsem. Maminka rozevřela modlitební knížku, měla v ní založený pramínek černých vlasů. „Tvoje vlásky,“ řekla, „ustřihla jsem si je s sebou na památku. Byla bych se pro tebe vrátila.“ Ještě teď je mi do pláče, kdykoli si vzpomenu, že nám maminka chtěla utéct.

Maminka měla strašně ráda našeho nejstaršího bratra Jožku. Byl velice chytrý, dobře se učil a byl krásně bílý. Vychodil osm tříd a maminka ho dala zapsat na gymnázium. To bylo něco nevídaného. Cikánský kluk – a gymnázium! To se prostě vymykalo všem tehdejším obyčejům. A také málokterý Rom měl peníze, aby dal dítě studovat. My na tom byli s penězi trochu líp než ostatní lidé z osady. Tatínek chodil do Prešova hrát po hospodách – každý den, pěšky, sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpátky. Přinesl tedy nějakou tu korunu. Maminka pracovala u sedláka, já jí pomáhala, po večerech šila a pletla pro vesničany svetry s norským vzorem – a tak poskládala peníze na bratrova studia.

Jenomže co se nestalo! Bratr měl za kmotra statkáře. Romové si brali za kmotry bohaté sedláky, protože kirvo, kmotr, byl povinen dát kmotřenci alespoň práci, ne-li nějaký dáreček. Jožkův kmotr jel jednou v zimě do lesa na dříví. Bratr šel samozřejmě s ním, aby mu dříví naložil. Les ležel na příkrém svahu. A jak táhli voli s námahou vůz do kopce, zlomil se jednomu chomout. Kmotr poslal Jožku do dvora pro jiný chomout. „Raz dva ať jsi zpátky!“ poručil. Bratr se

běhl z kopce, popadl chomout, dal si ho na krk a utíká do kopce.

Když vyšlapal kopec, byl strašně zchvácený a uřícený. Chtěl se tro

chu zchladit, a tak jedl sníh. Dostal prudký zápal plic a za tři dny

umřel. Umíral těžce. Ležel v agónii a nemohl dokonat.

„Nemá s někým vyřízené účty,“ řekla babička, „proto nemůže

odejít. Musel by se vracet na zem a jeho duše by neměla klid.“

Všichni jsme věděli, komu je dlužen odplatu za svou smrt. Matka šla

zavolat kmotra. Bránil se, nechtěl jít. Ale selka se bála Boha, a tak

nakonec šla s matkou k našemu umírajícímu Jožkovi. Přišla a od

prosila ho, bratr se na ni podíval a skonal.

Maminka pro něj strašně plakala. Plakala pro něj celý život.

Co je to vlastně Čedona?

Když jsem byla malá, měla jsem nejraději dědečka. Dědeček byl

vznešený člověk. Jako chlapec posluhoval hraběti. Jeho bratranec – syn bratra dědečkovy maminky – chodil chytat raky a nosil je panstvu na zámek. Dědečka bral s sebou. Dědeček byl malý černý hošíček, velice černý, a to se právě hraběnce zalíbilo. Udělali si z něho páže. Servíroval jim na stůl a naučil se od nich maďarsky. Když se pak vracel do osady, všichni Romové se kolem něho seběhli a musel vypravovat, jak se jezdí v kočáře, jaká jídla hrabata jedí, jak vypadá vidlička, jaké nosí hraběnky šaty, jak vytahují obočí, jak vzdychají a jak krčí nos – prostě všechno, co se na zámku děje. Na zámku pobýval vždycky jenom dva tři měsíce v létě, protože jinak žilo panstvo ve Vídni. Pro Romy byl život na zámku exotika – a pro zámecké pány byli exotika naši Romové. Čím černější, tím zajímavější. Mě také chtěla hraběnka za služku. Řekla mamince, že mě s sebou vezme do Vídně a že tam udělám štěstí. Ale maminka o tom nechtěla ani slyšet.

Když bylo dědečkovi osmnáct let, oženil se s babičkou a začal

pracovat ve mlýně. Kromě toho měl kapelu a chodil hrát na svatby a na vesnické zábavy.

Dědeček měl babičku strašně rád. Nikdy v životě ji neuhodil, ač

koliv by si to byla občas zasloužila. Babička pila. Dědeček nepil – a byl to chlap, babička, ženská – a pila! Každý den vypila deci rumu na knížku. Chodila k Židovce, co prodávala kořalku, Židovka zapsala každé deci rumu do knížky, a když dědeček dostal ve mlýně výplatu, šel a zaplatil, co babička za měsíc propila.

Když babička dědečka rozzlobila, neuhodil ji, ale řekl: „Ty jedna Čedono!“ Co to znamená, nikdo neví. Nevěděl to ani dědeček, ani babička, ale babičku to vždycky strašně rozčililo. Jednou zase něco provedla a dědeček povídá: „Ty jedna Čedono!“

Druhý den časně ráno, sotva dědeček odešel do mlýna, babička mě vzbudila: „Vstávej, děvenko, tvůj děda mi řek Čedono a já od něj uteču! Půjdeme do Chmiňan.“ Ve Chmiňanech bydlela dcera babiččiny sestry – ještě žije, může jí být devadesát let. „K dědečkovi už se nikdy nevrátíme!“

Já plakala, nechtěla jsem jít, dědeček byl ke mně moc hodný, kupoval mi bonbóny, já vždycky nastavila sukýnku a on mi je do ní nasypal. „Já chci zůstat u dědečka!“ naříkala jsem. Ale babička mě popadla za ruku a musela jsem jít. Šly jsme samozřejmě pěšky. Chmiňany jsou od nás asi deset kilometrů.

Jdeme, jdeme, v dálce už byly vidět první chmiňanské baráčky a já se dala do breku, že mě bolí nohy.

„To nevadí,“ povídá babička, „sedneme si trochu a najíme se.“ Usadily jsme se v trávě, babička vytáhla ze zástěry půllitrovku rumu, chleba – a hledá slaninu. „Kam jsem dala slaninu?“ zlobí se. „Že já ji nechala doma! Ilon, musíme se vrátit pro slaninu!“

„Babi, přece se nebudeme takovou dálku vracet pro slaninu! Stačí nám chleba. Mě bolej nožičky.“

„To vydržíš! Myslíš, že tam nechám slaninu, aby ji tvůj děda sněd? Za to, že mi říká Čedono, mu budu nechávat slaninu? Kdybych se měla udávit, tak ji sním sama!“ Babička mě popadla za ruku a šlapaly jsme zpátky do Šariše. Doma sebrala slaninu a znova mě táhla do Chmiňan. Šla jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.

V Chmiňanech se babička obřadně přivítala s dcerou své sestry, řekla, že odešla od dědečka, protože jí říká Čedono, a že už se k němu nikdy nevrátí. Pak povídá, že upeče langoše, protože má na ně chuť. Langoše jsou koláče plněné tvarohem. Já zapomněla, že mě bolí nohy, a šla jsem si hrát s dětmi. Měla jsem na sobě parádní šatičky, bílé s červenými puntíky, na sukýnce volánky. Maminka na nás sama šila a proti ostatním romským dětem jsme chodily oblékané jako princezny. A tak se kolem mě děti seběhly, sahaly si na moje šatičky, chtěly si odloupnout puntík, dotýkaly se volánků anebo se jenom s úžasem dívaly. Když se nabažily šatiček, začaly jsme si hrát na honěnou. Že prší, nám vůbec nevadilo. Ale jak jsme se honily, uklouzla jsem a spadla do největšího bláta. Krásné puntíkaté volánkové šatičky na mně visely jako hadr na hastrošovi. Přišla jsem s brekem za babičkou.

„Cos to provedla, ty Čedono jedna!“ hořekovala babička. „Tvá matka mě zabije!“ Pak ze mě stáhla šatičky, vyprala je a dala sušit. Potom pekla dál langoše a byla spokojená.

Večer se otevřou dveře a ve dveřích – dědeček! Přišel si pro nás. „Proč jsi utekla?“ povídá mírně. „Biju tě snad, ženo moje?“

„Řek jsi mi Čedono, a dokud mi budeš říkat Čedono, tak se k tobě nevrátím.“

Dědeček slíbil, že babičce už Čedono říkat nebude, ale nezapřisáhl se. Ostatně babička věděla, že takovou přísahu od něj ani nemůže žádat.

Večer už jsme se domů vrátit nemohli, protože jsem ještě neměla suché šatečky. Přespali jsme v Chmiňanech a časně ráno, ještě před svítáním, jsme vyšli, aby to dědeček stihl včas do práce. Celou cestu mě nesl. Litoval mě, že jsem maličká a že mě bolí nožičky.

Dědeček dělal v osadě romského starostu, čhibala. Můj tatínek po něm pak tuhle funkci zdědil. Když byla bída a Romové neměli co jíst, chodili v noci a kradli sedlákům z pole brambory, kukuřici, okurky. Sedláci posílali do osady četníky, tatínek chodil s četníky po chatrčích a říkal: „Jen se důkladně podívejte! Najdete tady někde jedinou bramboru?“ Četníci opravdu nic nenašli, protože brambory byly dávno snědené, často i se slupkou. Sedlákům se sebralo z pole jenom tolik, aby se rodina aspoň jednou za den najedla. „Podívejte se, jak uboze žijou naši lidi – a podívejte se na ty vypasený sedláky!“ říkal tatínek četníkům.

Četníci nebyli od nás, nasadili je sem až odněkud z Čech, ve vesnici neměli žádné příbuzenstvo, a proto nemuseli nikomu stranit. Říkali: „Máš pravdu, Mikluši, ale příště ty brambory seberte tak, aby vás při tom nepřistihli.“

Někteří sedláci byli strašně lakomí. Jednou mě jedna selka pozvala, abych jí pomohla s velkým úklidem; chystali svatbu. Drhla jsem podlahy, myla okna, klepala koberce. Bylo mi asi deset let. Pak šel sedlák se selkou koupit koně, selka řekla: „Dodělej to tady a pak u nás přespi, my se vrátíme až zítra. Ale ne abys nám v komoře něco sebrala! Ničeho se ani nedotkneš, jinak tě Pámbu potrestá a budeš ještě černější, než jsi!“ Nenechala mi žádné jídlo a já se bála vstoupit do komory, aby mě Pánbůh nepotrestal. Když se příštího dne vrátili, měla jsem hlad jako slepý pes. A co mi dali? Talíř polívky a krajíc suchého chleba.

My doma jedli střídmě, nanejvýš dvakrát denně, ale hlad jsme chválabohu neměli. Jenom dědeček mě rozmazloval a nosil mi pamlsky. Můj dědeček umřel mladý. Bylo mi tehdy šest let. Když umíral, zavolal mě, abych ho šla políbit. Políbila jsem ho na rty a dodnes pamatuju, jak byl studený. Políbila jsem ho, zavřel oči a umřel. Lidé propukli v pláč. Měli dědečka rádi a vážili si ho, protože to byl vznešený, ušlechtilý a hodný člověk. Člověk jako on si zasloužil slavné rozloučení a také se mu ho dostalo. Dlouho a dlouho si Romové po celém kraji povídali, jak krásně odcházel dědeček na onen svět a jaký měl skvostný pohřeb. Mě navedli, abych bušila pěstičkami do rakve a volala: „Dědečku, vstaň, dědečku, vstaň!“ Věřila jsem, že opravdu vstane z rakve živý, a tak jsem bušila a volala, co jsem měla síly. Musela jsem si vždycky na chvilku odpočinout, a když jsem potom znova začala bušit do rakve, nové a nové poryvy nářku a kvílení se rozlehly nad osadou.

Když dědečka třetího dne pohřbili, posypala maminka na noc zem ve světnici popelem. Podlahu jsme neměli, jenom udusanou zem. Každou sobotu jsme ji natírali žlutým jílem, zářila jako slunce. Podlahu neměl v osadě nikdo. „Uvidíme, jestli dědeček přijde,“ řekla maminka. „Podle stop v popelu.“ Mrtvý se totiž může proměnit v kočku, v psa, v ptáka, v noční můru, v cokoli chce. Podle toho za sebou nechává stopy kočičí, psí, ptačí. Anebo lidské. Může se vracet na zem i ve vlastní podobě, jenom do obličeje mu není vidět. Všichni Romové na tohle věří.

No a maminka tvrdila, že ráno našla v popelu dvě stopy. Lidské! Dědeček se na nás přišel podívat ve vlastní podobě. To znamená, že to byl hodný člověk, důstojný, a že se nemusel měnit ve psa.

Stejně ovšem maminka potom vykuřovala dům, protože mrtvý patří na onen svět a mezi živými už nemá co dělat. Dala na pokličku kousky jalovcových větévek s plody, zapálila je a po celém domku se šířila nádherná vůně.

Babička pro dědečka dlouho a dlouho plakala. Byla mladá, když zemřel. Mladá a krásná. Měla husté, černé, dlouhé vlasy. Když si sedala, musela dávat pozor, aby si je nepřisedla. Babičku si namlouvala spousta mužů z daleka široka, ale o nikom nechtěla ani slyšet. Do své smrti zůstala věrná dědečkovi. A mně se steskem říkala: „Vidíš, děvenko, teď už mi nemá kdo říkat Čedono.“

Přála jsem si žít v lásce jako oni

U nás v rodině – a vůbec mezi Romy – se o lásce nemluvilo, ale byli jsme rádi vedle sebe, rádi jsme se viděli. Všichni jsme byli propojeni takovým teplým chvěním, které neustále proudilo od jednoho ke druhému. Srdce nás spojovalo i se zvířaty, která s námi žila v osadě.

Členem naší rodiny byla Cita. Malinká čubička. Běhala s námi, nehnula se od nás na krok. Hrála si s námi na schovávanou, a když jsme pikali, vždycky jsme vyhráli, protože Cita každého vyčenichala ve vrbinkách nebo mezi chatrčemi.

Jenomže do kraje přišla vzteklina a  bubeník vybubnoval, že všichni cikánští psi budou utraceni. Museli jsme Citu odevzdat rasovi. Jeden za druhým jsme ji popořadě políbili na čelo. Když zašla, dlouho jsme pro ni plakali.

Byly jsme šťastné děti. Neustále jsme lítaly venku. V zimě v létě. Vychovávala nás nejenom matka a otec, ale celá osada. Jakmile kterýkoli dospělý slyšel, že nějaké dítě řeklo sprosté slovo, už ho napomenul: „Jak to mluvíš? Nestydíš se? Nevíš, co je paťiv?“ Paťiv – úcta, čest, slušnost – bylo zaklínadlo. Jakmile někdo nevěděl, co je paťiv, byl pre ladž – pro ostudu, a ostatní se ho začali štítit jako degeše, mrchožrouta. Takové napomenutí stačilo, abychom se zastyděly a odešly se sklopenýma očima někam do ústraní.

Měly jsme volnost a neměly. Protože už od pěti šesti let jsme chodily se ženskými na houby, na jahody nebo sbírat léčivé byliny. Chlapci odmalička hráli. Takový špunt ještě ani pořádně chodit neuměl a už za sebou tahal housle.

Rodiče nás nikdy nebili. Romští rodiče netrestali děti bitím. Alespoň dříve ne. To už se muselo stát něco obzvláštního, aby dítě dostalo výprask. Vypráví se taková anekdota: Učitel domlouvá romskému otci: „Proč tomu svému klukovi nenařežeš, když zlobí?“ A otec povídá: „Proč bych ho řezal? I bez toho ví, že jsem silnější než on!“

Pamatuju na jediný nářez v naší rodině. Dostal ho bratr Toňu a stalo se to takhle: Za mého dětství auta skoro nejezdila, ale přece jen tu a tam nějaký motorový vehikl přesupěl přes Šariš. Toňu si ještě s několika kluky vymyslel pitomou hru: že se položí přes most a budou čekat, až pojede auto. Kdo se nezvedne a neuteče, ten vyhraje.

Maminka dělala na poli a ženské z osady za ní přiběhly: „Máňo, tvůj kluk leží na mostě a čeká, až ho přejede auto!“ A hned kvílely a trhaly si vlasy, jako by už byl Toňu přejetý.

Maminka šla do vrbinek, uřízla si pěkný tenký prut, chytla kluka a našvihala mu na zadek. „Eště polezeš pod auto?“ „Ne!“ „Eště polezeš pod auto?“ „Néééé!“ – A to byl jediný výprask v naší rodině.

Když jsem zlobila já, strašili mě řeznickým psem. Strašně ráda jsem jedla tlusté maso, asi proto, že jsme ho měli tak málokdy. Jednou uvařila maminka gomboda – vařené brambory se smíchají s moukou, nadělají se z toho žvanečky a ty se zavářejí do polévky. Tohle jídlo jsem odmalička nenáviděla a dodnes nevezmu gomboda do úst.

Maminka mi nandala plný talíř a řekla: „Jez!“

„Nebudu, mně to nechutná!“ křičela jsem. Byly mi asi čtyři roky. „Jez!“ rozzlobila se maminka. A tak jsem do té polévky šlápla bosou nohou. „Že se nestydíš!“ křikla maminka. A já se rozbrečela. Brečela jsem dvě hodiny a ne a ne přestat. Tatínek mě vzal do náručí, nosil mě po světnici, utišoval mě a já pořád brečela.

Pak řekla maminka: „Dobře, když chceš jíst pořád jenom maso, vezmeš si za muže řeznického psa!“

Polekala jsem se tak, že jsem přestala



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist