načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Národ a stát - Václav Ryneš

Národ a stát

Elektronická kniha: Národ a stát
Autor: Václav Ryneš

- Publicista Václav Ryneš při příležitosti sto let od výročí Československa a třiceti let od demokratické státnosti předkládá české veřejnosti publikaci Národ a stát v českých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 340
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7166-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publicista Václav Ryneš při příležitosti sto let od výročí Československa a třiceti let od demokratické státnosti předkládá české veřejnosti publikaci Národ a stát v českých dějinách, která obsahuje dvě politologické studie Kontinuita českých dějin a Když křižovali český národ. Kontinuita českých dějin představuje studii zaměřenou na vývoj českých dějin v evropském kontextu. V textu se promítají různé dějinné souvislosti, politické a společenské, které propojují vznik kontinuity a integrity českého národa. Studie Když křižovali český národ představuje určitý pohled na dobu první, druhé a třetí Československé republiky. Autor upozorňuje na krizové okamžiky od demokracie přes hnědou totalitu až k rudé a vzniku socialismu. Obě studie představují široký politický úhel pohledu na českou národní a československou státnost.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Ryneš - další tituly autora:
Národ a stát v českých dějinách Národ a stát v českých dějinách
Paradigma a vize lidské společnosti Paradigma a vize lidské společnosti
 (e-book)
Paradigma a vize lidské společnosti Paradigma a vize lidské společnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Ryneš

Národ a stát v českých dějinách


Vác l aV Ry neš

Národ a stát

v českých dějinách


Copyright © Václav Ryneš, 2018

Cover © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-166-3 (print)

ISBN 978-80-7557-652-1 (ePub)

ISBN 978-80-7557-653-8 (mobi)

ISBN 978-80-7557-654-5 (pdf )


Obsah

KNIHA PRVNÍ 7

Úvod: Lidské dějiny a jejich smysl a kontinuita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 1 . Český národ a jeho symbolika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19 2 . Český středověký stát a národ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24 3 . Obrození národní a státní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32 4 . Národ a stát na přelomu 19 . a 20 . století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40 5 . Hledání smyslu českých dějin v historických etapách . . . . . . . . . . . . . . .51 6 . Evropský význam české a slovenské státnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .66 7 . Prezidenti a jejich koncepce národní a státní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .72 8 . Koncepce politického stranictví ve 20 . století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .84 9 . Národní kultura a písemnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .90

10 . Národní identita a kontinuita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104

11 . Česká otázka v dějinách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .109

12 . Český étos . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .121

Příloha 1 Dějinný smysl politického stranictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .122

Příloha 2 Kontinuita a smysl českých dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .126

Příloha 3 Socialistické pojetí dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .132

Příloha 4 Diskuse o smyslu českých dějin v letech 1948–1989 . . . . . . . .141

Příloha 5 Dějinný smysl a osobnosti z humanitní oblasti

v období 1890–2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .148

Příloha 6 Metodologie a metoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .158 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .167


KNIHA DRUHÁ 169

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .171

1 . Československá státnost a první republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .177

2 . Česko-Slovensko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .203

3 . Národní stranictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .214

4 . Autoritativní demokracie a stavovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .225

5 . Protektorát Čechy a Morava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .239

6 . Od hnědé totality k rudé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .253

7 . Příčiny krize československé demokracie v letech 1918–1989 . . . . . . .266

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .275

Příloha 1 Výběrová dokumentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .276

Příloha 2 Vládní sestavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .290

Příloha 3 Některé osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .296

Příloha 4 Politické stranictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .315

Příloha 5 Nacionalismus – národovectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .328

Příloha 6 K poctě zbraň! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .330

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .333

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .338


7

KNIHA PRVNÍ

Dějinná kontinuita

O smyslu českých národních dějin

a státnosti



9

Úvod :

Lidské dějiny a jejich smysl a kontinuita

Obsah první knihy tvoří výňatky z autorovy studie „O smyslu a cíli lidských dějin“ z roku 1982. Jedná se o úvahy, které se zamýšlí nad dějinným vývojem lidstva.

V nepřetržitém celoplanetárním vývojovém procesu se odehrávají dějiny člověka a lidské společnosti – od minulosti, k současnosti a k neznámé budoucnosti. Poslání, smysl, účel, příčina a cíl lidského života a lidské společnosti a jejich dějin vytváří souhrn otázek, které si lidstvo kladlo, klade a bude klást. Na tyto otázky hledá a bude hledat odpovědi, které vždy budou vycházet z lidských rozumových schopností a z lidské víry. Dějiny lidstva lze chápat také jako „paměť lidstva“, jako souhrn objektivních událostí a dějů, které se staly v určitém časovém sledu, a to prostřednictvím subjektivní interpelace člověkem. Lidské dějiny jsou objektivní děje a události, které probíhaly v reálném čase, v reálném duchovním a hmotném prostředí. Jsou to dějiny člověka a lidstva jejich vzájemných životních vztahů. Lidská historická paměť obsahuje pravdu i nepravdu, realitu i nerealitu, v subjektivním podání historika nebo pamětníka. Součástí dějin jsou mýty a legendy, různé vzpomínky na minulost a ústní a písemná sdělení, která se předávají z generace na generaci. Součástí dějin je i zkoumání a vyhodnocování hmotných památek a posuzování minulosti z různých nadhledů a pohledů vždy současnou generací a historickou veřejností.

Úsvit lidských dějin je možno charakterizovat jako období, z něhož nejsou uchovány žádné písemné prameny, které je možno dělit na dobu kamennou, bronzovou a železnou. Na tuto dobu navazuje starověk, který charakterizuje vývoj písma, následuje středověk, na jehož přelomu s novověkem se objevují


10

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

tištěné texty, dále potom novověk, kdy vznikají knihy, noviny, a nakonec postmoderní období rozvoje sdělovacích a mediálních prostředků a informační plurality.

Lidské dějiny mají svou minulost, přítomnost a svou neustálou perspektivu. Dějinná perspektiva stále nachází nepopsané stránky života člověka a společnosti. „Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriam, magistra vitae, nuncia vetustatis – Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“ Marcus Tullius Cicero (106 př. n. l. – 43 př. n. l.). Lidský život a proces společenského vývoje Lidská společnost má rozhodující vliv na vývoj každého člověka, kdy společenské a pracovní prostředí ovlivňuje prožití života jedince a jedinců. Lidská bytost se stává zrnkem v miliardách jiných zrnek, které je možno rozlišovat podle pohlaví, etnické příslušnosti, národnosti a státní příslušnosti. Z hlediska miliard lidských bytostí je jediná lidská bytost nepatrná a anonymní, součástí lidského společenství.

Tato samostatně myslící a cítící autonomní součást lidské společnosti svým žitím vytváří vždy současnou lidskou společnost, ale i její historickou minulost. Lidská bytost je v každém okamžiku svého života aktivní součástí vývojového procesu lidské společnosti a svým uplynulým životem je již součástí historického vývoje lidstva. Žijící lidská bytost v každé časové jednotce spoluvytváří současné dějiny lidstva a v každé uplynulé časové jednotce minulost lidstva – jeho historii.

Svým zrozením je každý z nás součástí lidské společnosti, která se rodí, žije a umírá na jedné planetě ve vesmírném prostoru. V dějinném vývojovém procesu si člověk nemůže vybírat místo a čas svého zrození a rovněž prostředí a „společenské“ klima pro svůj život. Prostřednictvím svých rodičů se ocitá v hmotném světě a v určitém společenském řádu a stává se členem nějaké generace, která je předem limitována dolní a horní hranicí možnosti prožití lidského života.

Dějinný vývoj člověka a společnosti – v čase a prostoru – limituje možnost duchovních a fyzických schopností a poznávací úroveň člověka a společnosti. Člověk a společnost mohou být tvůrci své existence jen v rozsahu svých


11

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

osobních a společenských možností. Způsob prožití lidského života je částečně závislý na člověku samém, a to v souvislosti s jeho interním životem, ale i se společenským prostředím a etapou vývoje lidstva, kde svůj život prožívá. Mezní hranice uvedených kritérií, jejichž přesné vymezení se vymyká možnosti lidského poznání, umožňují miliardy variant prožití toho nebo onoho lidského života. Vývojové dějinné procesy V poznatelném duchovním a hmotném vesmíru se neustále projevuje všeobecný pohyb a vývoj. Vývoj lze považovat za zákonný pohyb od toho, co bylo, k tomu, co je a teprve bude. S vývojem je spojen i pohyb od jednoduchého ke složitému. Pohyb má celou řadu druhů v různých časových obdobích.

Moderní biologie, paleontologie, astrofyzika, zjišťují, že na všech úrovních a ve všech oblastech se setkáváme s kosmem, který nemá statickou podobu, ale také s kosmogenezí (s kosmickým vývojovým procesem). Vše ve vesmíru se nachází ve vzájemných souvislostech, vše se neustále mění. Vývoj a dějinný pohyb vesmíru, člověka a lidstva, společnosti, systémů a celku se stále mění v čase a prostoru. Duchovní procesy probíhají prostřednictvím člověka a společnosti, kdy hmotné procesy lze charakterizovat z hlediska rozměrnosti a umístění v lidsky nepoznatelném prostředí a čase. Čas je jednou obecnou formulací střídání stavů a procesů, které podmiňují existenci duchovna a hmoty, a které jsou součástí vývojového procesu ve vesmíru. Čas je vyjádřen pohybem a vývojem duchovna a hmoty od minulosti, současnosti k další budoucnosti.

Prostor a čas existují objektivně mimo a nezávisle na člověku a společnosti, kdy vesmír, člověk a společnost jsou podmíněny vývojem a pohybem. Řetěz lidských a společenských skutečností, dějů a procesů, událostí, nepřetržitě a přímo narůstá s plynutím času. Vzájemná souvislost člověka, společnosti a vesmíru tvoří nepřerušený řetězec, který se spojuje a propojuje do jednoho celku. V nepřetržitém proplétání, propojování, vzájemné působnosti, je zachycen charakter života vesmíru, člověka a společnosti a jejich dějinného procesu.

Dějinný společenský vývoj člověka a společnosti má na své cestě vpřed a vzhůru spirálový charakter, který se nevyvíjí v křivce, ale představuje závity – pohyb vertikální a horizontální. Vyšší vývojová úroveň ve srovnání s nižší vývojovou úrovní je charakterizovaná tím, že pohyb ve vyšším stupni


12

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

je složitější a probíhá v mnohotvárnějších formách. Vývoj každého společenského systému je přechodem jednoho stavu k druhému, od staré kvality k nové. Vstupu kvality do bytí předchází fáze postupných změn vlastností systému v rámci dané kvality. V dějinném vývoji dochází k neustálé změně a přechodu dějinného systému z jednoho kvalitativního stavu do druhého a přeměně v novou kvalitu. Lidská společnost na kterémkoliv stupni svého dějinného vývoje vytváří různorodé společenské organizační formy a struktury, složitou spleť mnoha rozmanitých vztahů a vazeb mezi jednotlivcem, společností a vnějším prostředím. Lidská společnost vytváří duchovní a hmotné hodnoty, které nemůže vytvářet jen jednotlivec, ale na nichž se podílí celá společnost, lidská technika, věda, umění, morálka atd. Lidská společnost je jednotný sociální organismus, stále vytvářený lidskými generacemi.

S narůstáním lidského vědomí dochází tak ve vývoji lidstva k intenzivnějšímu prožívání lidského života na vždy vyšší úrovni, a to za stálého stmelovacího a sdružovacího procesu a nových organizačních forem a struktur. Stmelovací a sdružovací proces souvisí s nárůstem lidských zkušeností, výsledků lidské práce a s rozvojem lidského filozofického myšlení, kdy stále dochází k vyšší koncentraci lidského myšlení a poznání.

Planeta je posetá fyzicky žijícími lidskými bytostmi, které vytvářejí živý a myslící obal, ale je obklopena i neustálou myslící sférou, kterou produkují nesčíslné mozky lidských bytostí. Neustálá produkce lidského myšlení je stálou realitou podmiňující existenci lidské bytosti a jejího dalšího rozvoje. Vývojový a dějinný pohyb lidské společnosti zahrnuje a obsahuje rozdílnosti a protikladnosti lokálního a globálního vývoje, ale i jednotný pohyb vpřed – člověka a lidstva.

Člověk a lidská společnost se neustále pokoušejí o systémový výklad základních i dílčích prvků svých dějin i systémové prognózy budoucího vývoje. Lidský činitel v dějinném procesu Každý člověk již při vstupu do života přichází do existujícího společenského systému a do vnějšího prostředí, které se již vytvořilo před jeho narozením, a které se za jeho života stále mění. Ve stálé změně a proměně pak probíhá celý lidský život, který ovlivňují neustálé vnější změny. Nutnost a náhodnost jsou hlavními směry v širokém řečišti života člověka a společnosti, kde se člověk


13

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

pohybuje a hledá svou životní cestu. Člověk je svobodný ve svém duchovním životě, ale již méně svobodný ve svém lidském, fyzickém životě, který je více nebo méně závislý na nutnosti a náhodě, kdy lidská svoboda je závislá na mezních bariérách a možnostech, které jsou dány okolním prostředím – v nějaké časoprostorové jednotce. Každá lidská bytost má možnost pasivně nebo aktivně se účastnit tvorby dějinných událostí, skutečností a dějů ve společenském a politickém prostředí svého života.

Souhrn určitých skutečností a dějů člověka je součástí jiného souhrnu, složitějšího kompletnějšího souhrnu a celku. Člověk vytváří události, skutečnosti a děje duchovního, pracovního, organizačního a jiného charakteru, které jsou spolučiniteli jiných událostí, skutečností a dějů. Tento dějinný proces, spojený s existencí člověka a lidské společnosti, probíhá nepřetržitě, na základě stále vznikajících realit za pokračujícího pohybu lidstva do další skutečnosti.

Nějaký objektivní časový průřez dějinami lidstva mimo subjektivní lidské poznání, mohl by ukázat skutečnou spojitost dějů a lidských prožitků ve společenském a hmotném prostředí a jejich proměnu v novou kvalitu a v nový vývojový posun – což je mimo lidské schopnosti.

V okamžiku, kdy nespočet planetárních posunů znamená změnu reality a nějakých dějů a souvislostí, vzniká něco nového, nová perioda, epocha, ve které se promítá proměna a změna – vývojový časový posun. Lidská bytost zrozená před deseti tisíci léty nemohla použít střelný prach a zbraň, jejichž vznik předpokládá jinou úroveň lidského poznání a společenského a vnějšího prostředí. Člověk z doby kamenné nemohl být schopen vymyslet kybernetický přístroj a člověk průmyslové společnosti není znovu schopen používat primitivní nástroje k zabezpečení své obživy. V období kamenné společnosti nemohl vzniknout televizor, letadlo, neutronová bomba, protože rozvoj technického myšlení a průmyslové výroby jsou spojeny s jinou etapou lidského vývoje a s jinou společenskou formací. Rovněž i s jinou duchovní a hmotnou úrovní, poznáním a prostředím člověka a společnosti.

Základními prvky dějinného procesu a vývoje člověka a společnosti a jejich vnější prostředí je vzájemná propojenost v nějaké časoprostorové jednotce. Dějinný proces má svou minulost, přítomnost a perspektivní budoucnost za stálého vytváření nespočetného množství skutečností, dějů a událostí. Člověk se ve svém životě začleňuje do duchovního, sociálního a společenského


14

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

prostředí, do pracovního úsilí a stává se anonymním a někdy viditelným činitelem v dějinném procesu. Lidská společnost, její dějiny a historie Lidské dějiny od svého začátku nepřetržitě existují a jejich trvání je závislé na existenci člověka a lidské společnosti. Zákonitosti vývoje člověka a lidské společnosti jsou totožné s dějinnými zákonitostmi v jednotlivých časoprostorových jednotkách, které se odehrávají mimo lidskou poznatelnost.

Lidský činitel je však schopný hodnotících úsudků o událostech, skutečnostech a dějích, ale jen v časovém odstupu a jen v určitých lidských souvislostech. Touha a snaha každého člověka po lepším naplnění a prožití lidského života je hnací duchovní silou jednání a konání, které vytváří pokrok a podmínky pro změnu společenského řádu té či oné lidské civilizace.

Lidskou společnost je však možné přirovnat ke stále odumírajícím a obnovujícím okům obrovské sítě, která se stále pohybuje ve vesmírném prostoru z minulosti k neznámé budoucnosti. Jediným pojítkem s právě uplynulou minulostí je faktor přítomnosti, stálý reprodukční proces, přínos lidských duchovních a pracovních zkušeností a lidské vědomí existence. Dějinnou minulost lidstva lze charakterizovat jako uplynulou realitu, ve které se tvoří a vznikají nové reality a formuje se blízká i vzdálená budoucnost.

Vzájemná působnost a vzájemná podmíněnost jednotlivce a společnosti je základním znakem dalšího dějinného vývoje. Míra účasti jednotlivého člověka na spoluvytváření dějin lidstva a jeho podíl na tvorbě dějin se v některých případech vymyká z nějakého průměru a stává se nadprůměrným. Dějiny člověka a lidstva jsou dějinami jeho duchovního a pracovního úsilí, jeho společenských a politických forem, umění, techniky, morálky a jiných duchovních a pracovních projevů. Smysl a cíl lidských dějin Je lidský život jen předurčen a jsou lidské dějiny shodou již předem určených realit, anebo jsou projevem lidské duchovní a pracovní činnosti? To jsou otázky, na které člověk a společnost ve svém vývoji stále hledali a hledají i nalézají různé odpovědi. Je nespornou realitou, že člověk a jeho poznávací schopnosti nejsou schopny zachytit a vyhodnotit minulé a současné reality ve všech


15

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

souvislostech, příčinách, důvodech a důsledcích. Na základě dílčích znalostí vytváří člověk řadu vědeckých a nevědeckých hypotéz, teorií a domněnek, které vždy vycházejí ze stupně kvality současného lidského myšlení a poznání.

Dějiny člověka a lidské společnosti se jeví jako neustálý vývojový proces za neustále kvalitativní přeměny člověka, společnosti, v měnícím se vnějším prostředí. Tento vývojový proces probíhá za neustálé biologické, chemické a fyzikální přeměny v kvalitu a kvantitu živé a neživé hmoty. Tento vývojový proces probíhá však za neustálého nárůstu a rozvoje jeho duchovna. Dějinný vývoj se zřejmě uskutečňuje na základě cyklicky opakovaných procesů duchovní a hmotné podstaty. U fyzické podstaty člověka jsou platné zákonitosti hmotného prostředí, kdy na další generace přechází návaznost pracovního a tvůrčího úsilí i po smrti jedinců. U duchovní podstaty se zachoval a přenáší duchovní odkaz pro další generace.

Ve vývojovém a dějinném procesu člověka a lidské společnosti existuje neustálá cyklická proměna živé a neživé hmoty ve směru bytí. Proměna, ve směru bytí – vývoje a rozvoje – je narůstání a změna kvality lidského duchovna a poznávacího procesu. Lidský život se jeví jako něco daného a vyskytující se realita v náhodných souvislostech v kontinuálním lidském vývoji, který je omezen neznámou časoprostorovou jednotkou, jež se vymyká a přesahuje poznatelné možnosti lidského činitele.

V lidských dějinách existují anonymní i výjimečné osobnosti, které svým významem a individualitou vystupují z anonymity do dějinného popředí. Anonymní a výjimečné osobnosti jsou však součástí sociální struktury lidské společnosti, která se vyznačuje značnou složitostí a proměnlivostí a lidské rozdílnosti a nerovnosti. Člověka a společnost je možno z lidského úhlu pohledu posuzovat podle různých kritérií vytvořených vždy jinými v jiné realitě.

Lidské dějiny tvoří nepředstavitelný souhrn uplynulých událostí a jejich vztahů, vazeb, příčin, důvodů a následků, účinků a společenských a hmotných jevů. Vývojová zákonitost platná pro vesmír a veškeré vesmírné dění platí i pro člověka a lidstvo a vytváří nějaký rámec, ve kterém se odehrávají i lidské a společenské reality.

Člověk a lidstvo ve svém vývojovém procesu si postupně vytvářeli a vytvářejí filozofii své existence a svých dějin, vycházející vždy ze současného poznání. Lidský činitel na základě svých poznatků posuzuje minulost, současnost


16

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

a vytváří vždy nový subjektivní pohled na svou minulost – svou historii. Kaž dá lidská generace cítí potřebu sestavovat znovu lidskou historii a naplňovat minulost vždy svým novým pohledem a výkladem.

Minulost lze vždy zkoumat jen z pohledu současnosti a historik je vždy spojen svou existencí s dobou, ve které žije. Historické poznání lze charakterizovat jako průběžný proces interakcí mezi subjektem (historikem) a objektem (fakty). Historické poznání není souhrnem uplynulých realit, dějů a událostí, ale souhrnem různých soudů o nich. Historické poznání je vždy relativní a historická pravda je vždy subjektivní. Podstata historické práce je skryta ve vědomí uspořádanosti toho, co historik předkládá společenské veřejnosti. Historie lidstva je jakýsi pohled na minulost, ale pohled vždy vycházející z přítomnosti, a protože se pohledy stále mění, je nutno historii tvořit vždy znovu.

„První kategorií lidského vědomí není vzpomínka, ale předtucha, očekávání a příslib.“ (Georg Wilhem Fridrich Hegel,1770–1831) Lidská perspektiva Historie představovala v antice podobu lidského života v tom smyslu, že byla jako lidský život pomíjivá. Historie byla vytvářena lidskými činy a památku na ně uchovávala poesie a dějepisectví. Evropský středověk přinesl trojrozměrný vesmír. Člověk se z planety díval k nebesům a dolů do pekel. Pokud se vesmír stal pevným a seřazeným prvkem, nevznikly pro lidskou civilizaci a křesťanství velké potíže zasadit náboženskou víru do tohoto statického seskupení. Evropská renesance však přinesla zpochybnění Boha a 19. století i nový kult hmoty. Ve 20. století vzniklo pluralitní vidění člověka a společnosti a lidského světa, kde má své místo ateismus i náboženství, duchovno i materialismus. Duchovní i hmotné vidění světa. Bůh i hmotná nicota.

Milníky na cestě lidského poznání jsou například spojeny se jmény Koperník, Galilei, Newton, Einstein a dalšími. Se jmény těchto mužů jsou spojeny teorie, které způsobily základní změny názorů na vesmír, na člověka, na hmotu, a které ovlivnily způsob lidského myšlení.

Podle materialismu jsou lidské dějiny determinovány ekonomickými silami, podle Freuda závisí individuální osud člověka na jeho pudových silách. V 19. století objevil člověk, že je sídlem konfliktů. Marx nalezl konflikty ve společnosti, Kierkegaard v lidské duši, Heidegger v bytí člověka a psychologové


17

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

v jeho mysli. V 19. a 20. století byla překonána strnulost středověkého myšlení rozvojem moderního poznání i moderní historie, která svým průzkumem a snahou po rekonstrukci dějinných událostí určila nové směry hodnocení minulosti a hledání dějinného smyslu a důvodu. Rozvoj studia literatury, civilizací, přírody se stal předpokladem pro rozvoj racionálního vědeckého technického poznání. Člověk objevil časovou posloupnost živých forem, která vyvrcholila ve vývojových teoriích. Člověk objevil nové zdroje energie, které byly předehrou k dobývání prostředí okolo planety. Člověk dosáhl převratných úspěchů v sociální a společenské úrovni a v sociálních jistotách. Úměrně s objevením mikrosvěta a makrosvěta a v souvislosti s tím se však také objevila propast času minulého a budoucího, kterým vystupuje a šíří se antropogeneze.

Soudobé pojetí vesmíru – s vývojovou strukturou – se jeví mnohem příznivějším prostředím pro křesťanskou víru, nežli materialismus, a to za předpokladu existence vesmírného vývojového pohybu a konečného cíle. Vize christologie se setkává se vzestupnou antropogenezí.

Lidský činitel je schopen hodnotit svou minulost z hlediska hodnot současné společnosti, ale nikdy ne z hlediska absolutních hodnot cíle dějinného vývojového procesu. Zápasy o hodnoty a zápasy o nová kritéria prolínají dějinný proces lidstva. Dějiny lze považovat za neustálý vývojový proces tvůrčí činnosti. Čas znamená zrod nepředvídatelného, něčeho nového. Tvořivé jednání člověka je umocněno rozsahem schopností člověka a souvisí s vnějším prostředím, ve kterém, prožívá svůj život. Lze i konstatovat, že lidská bytost je tvůrcem svého života, kdy vlastní osobní prožitky si sama naplňuje v prostředí druhých – v daných vnějších společenských a hmotných podmínkách.

Lidské dějiny mají svůj neznámý počátek a skrze lidského činitele dostávají subjektivní smysl. Lidský činitel však stále hledá objektivní smysl, cíl, důvod a příčinu svých dějin. Hledání smyslu národních dějin Hledání smyslu národních dějin je hledání smyslu existence národa jako etnika na určitém místě v časoprostorových jednotkách. Je to hledání podle určitých znaků vymezujících národ a jeho generační kontinuitu v lokálním a globálním vývojovém procesu – v nějakých etapách jeho existence.


18

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

Smyslem hledání se pak stává snaha z různých úhlů poznávací činnosti charakterizovat jeho dějinnou kontinuitu v minulosti, současnosti a z hlediska další možné perspektivnosti. Smyslem se stávají i různé úhly pohledu na vývojové souvislosti, jevy, příčiny, děje, důvody a dějinné proměny provázející kontinuitu a národní a státní existenci. Národní a státní existenci a časové proměny v lokálním i globálním vývoji, který je součástí dějin lidského společenství.

Takový záměr vždy vychází ze současného poznávacího procesu a z úhlu pohledu, který je zaměřen do minulosti, z reálné současnosti badatele, ale i z dalších možných národních a státních perspektiv.

Na počátku 21. století nachází se význam národů a národností již trochu ve stínu nadstátních a nadnárodních celků, vznikajících na federálním základě. Jedná se o celky, které se sdružují na občanském, politickém a hospodářském principu. Sjednocovací proces národů a států v evropském prostoru stále probíhá při zachování národní a státní identity, ale již v prostředí velkých nadnárodních celků a stále expanzivnějších nadnárodních politických a hospodářských korporací.

Národ a národní státnost v evropském pojetí získávají nový smysl při hledání evropské identity proti globálním velmocím a hledání postavení národní identity a kontinuity v evropské nadnárodní státnosti již v globálním a multikulturním prostředí na planetě.


19

1 . Český národ a jeho symbolika

Úsvit a vznik české státnosti a národa se odehrával v rámci evropského a středoevropského prostředí, a to spolu s vývojem jiných evropských národů a států. Česká státnost a český národ je propojen s jinými evropskými národy a jejich státností.

Česká dějinná státnost probíhala ve středoevropském dění a vytváření středověkého pojmu národa a jeho kulturní a jazykové vyspělosti v evropském dějinném kontextu. Česká státnost a středověký národ vznikl na pokraji Svaté římské říše a v její působnosti jako jeho nezávislá a suverénní součást. Jako součást, kdy středoevropské vládnoucí rody a šlechta byly vzájemně propojeny a vytvářely vládnoucí elitu nadnárodní povahy v měnících se územních teritoriích středověké státnosti. Je to období, kdy vladařská, státní a národní symbolika měla značný význam.

Národní a státní symbolika je spojena i s českou panovnickou a státní symbolikou. Panovnická a národní symbolika se propojují v rámci státní symboliky. Ve vývoji symboliky vladař, stát a určité předměty jako čelenka, koruna, ale i symbolika náboženská a vojenská i rodová byly výrazem suverenity moci. Ve středověku neměly rodové znaky na mincích a pečetích jen osobní charakter, ale vyjadřovaly mocenské aspekty a panovnickou kontinuitu na určitém území a v určitém státě. Dějinné události se často transformovaly i v další symboliku jako například v nápěvy, hymny, prapory a jiné symbolické projevy. Současná státní symbolika vyjadřuje společenské označení a symbolika národní a státní navazuje na minulost, která má význam pro současnost i perspektivu.


20

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

Vývoj české státnosti a národních dějin Příchod českých a moravských kmenů do středoevropského prostoru Území dnešní České republiky bylo osídleno před 75 tisíci roky a o jeho osídlení svědčí archeologické nálezy z doby asi před 28 tisíci lety. Od 3. století před naším letopočtem obývali toto území Keltové (Bojové) a v 1. století našeho letopočtu přicházeli germánské kmeny Markomanů a Kvádové. V 5. století se začali objevovat první Slované.

Od doby Karla Velikého tvořily slovanské kmeny a jejich předstátní a polostátní formace příhraniční a hraniční zájmovou oblast Svaté římské říše a říše německých králů. Vznikající moravská říše a následný český knížecí útvar se nestal součástí Svaté římské říše a německého království, ale byl jen zavázán povinností poplatků jako tributum pacis (poplatek za mír), který se měnil podle okolností, a případnou vojenskou pomocí.

Teprve v 9. a 10. století vzniká určitý lenní poměr. Není to již závislost osobní, ale závislost knížectví. Česká knížectví a později království však nikdy nebyla správní součástí německého království nebo Svaté římské říše, která představovala nadnárodní a nadstátní útvar ideově propojený křesťanstvím. Prvotní písemné zprávy Při stěhování národů obsadily naše dnešní státní území slovanské kmeny, a to včetně českých a moravských. Příchod Čechů zachytili pozdější kronikáři a převyprávěli pod vlivem biblických a antických vzorů. Zřejmě nejznámější je kronika děkana Kosmase, která také podala geografický a přírodopisný popis země. Legendární vyprávění Kosmy a jiných středověkých kronikářů v 19. století přetvořili čeští národovci do umělecké a literární podoby a do výtvarného umění, a tak vytvořili písemné a umělecké legendy a bájesloví o české minulosti. Zpráva o Sámově říši 623 až 658 n. l. Dobovou zprávu o prvním nadkmenovém útvaru západních Slovanů obsahuje latinsky napsaná kronika v Burgundsku (asi 660 našeho letopočtu). Je to zpráva, která informuje, že slovanské kmeny Moravanů a Čechů, západně od Dunaje byly napadeny kočovnými Avary. Na obranu proti nim vytvořil franský kupec Sámo kmenový svaz, který se později úspěšně bránil proti germánským Frankům.


21

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

Zdroje české symboliky V českém středověkém státu je státní symbolika spojena s orlicí na pečeti Přemysla Otakara I., s písní Hospodine pomiluj ny, se štítem s českým lvem, s písní Svatý Václave, s pečetí vyjadřující motivy českého lva. Na českých panovnických pečetích se objevuje svatováclavská symbolika a znaky jednotlivých historických zemí. V Čechách do 13. století byl používán rodový erb černá orlice na stříbrném štítě, zdobený červeným plamenem (plamenná orlice). Od doby Přemysla Otakara II. se používá nový český znak: bílý dvouocasý lev na červeném štítě. Český lev a symbolika jednotlivých zemí se objevuje na znaku českého kurfiřta i na korunovačním znaku Karla IV.

Pro rakouské panovníky znamenal český královský titul především význam pro postavení v římské říši, který zaručoval vedoucí postavení mezi říšskými kurfiřty. Jednoduchý znak z roku 1752 již vyjadřuje centralistické tendence rakouského soustátí řídit země podle titulu: království, vévodství, ostatní země s nižšími tituly. Později bez vyjádření nějaké souvislosti byly seskupeny: Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice. Po zániku římské říše a vzniku rakouského císařství poklesl význam českého královského titulu v novém říšském a německém prostředí. Spojování zemských znaků Čech, Moravy a Slezska bylo zakázáno.

V rámci habsburské monarchie, vznikla hymna Zachovej nám, Hospo‑ dine císaře a naší zem s definitivním textem z roku 1854. V rámci vzniku rakouského císařství nahradil římského orla orel rakouský, který měl na hlavě korunu bez svatozáře.

V období vzniku novodobého českého národa se zemské symboly Čech staly českou národní symbolikou. K této symbolice přispěla i píseň Kde do‑ mov můj, která se stala neoficiální českou hymnou. Jiným symbolem se stala svatováclavská koruna, která symbolizovala českou státnost, a to zvláště, když se panovníci habsburské dynastie odmítali korunovat za českého krále. Bílá a červená zemská vlajka Čech byla po roce 1848 považována za národní symbol, do roku 1920 plnila úlohu československé státní vlajky (znovu tak v období 1990 až 1992, jako státní vlajka České republiky v Československé federaci).


22

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

Po vzniku Rakousko -Uherska se císařský orel a uherský znak, ocitly vedle sebe. V rámci Předlitavska však dochází k další centralizaci (1915), kdy pro Předlitavsko začalo platit „rakouské země – Rakousko“.

V rámci protirakouského odboje vznikly bílé a červené stužky symbolizující české státní barvy. Za první světové války legionářské prapory byly červenobílé a opatřené symboly českých zemí a Slovenska s různými motivy. Znak národní rady československé vyjadřoval znaky jednotlivých zemí a Svatoplukovy pruty jednotu. Vlajka českých legií (1918 a 1919) měla uprostřed žluté československé iniciály ČS.

Státním symbolem Československa se stala trojbarevná vlajka (1920), kdy bílá barva vyjadřuje čistotu, červená prolitou krev za vlast a modrá klidnou bezmračnou oblohu. Velký znak vyjadřoval i souvislost s územním rozdělením mezi Československo a sousední státy (například Hlučínsko, Ratibořsko, Těšínsko). K české hymně Kde domov můj, bylo připojeno slovenské Nad Tatrou se blýská (1918) a v Podkarpatské Rusi se po hymně ještě hrála píseň Podkarpatští Rusíni. V období první republiky byla používaná vlajka, malý, střední a velký znak a prezidentská standarta.

Neobyčejného významu česká národní symbolika dosáhla při zániku první republiky a v období druhé republiky, kdy se národ vracel k symbolům české státnosti. V období protektorátu Čechy a Morava se protektorátní vlajka vyvěšovala společně s nacistickou říšskou vlajkou a před hymnou Kde domov můj zněly obě říšské hymny Deutschland, Deutschland über alles i píseň Horst ‑Wessl ‑Lied. Oficiální vlajkou se staly tři pruhy: dolní modrá, červená a bílá, malý a velký znak a zvlášť existoval říšský znak Sudet – Reichs gau Sudetenland.

Období let 1945–1948 bylo ve znamení návratu československé symboliky. Po roce 1948, při výročích a různých slavnostech, se zpívala po československé hymně i hymna Sovětského svazu, později tato praxe byla omezena a znovu se rozšířila za husákovské normalizace po roce 1970 a pak zase zanikla. Socialistický státní znak za socialismu charakterizovala husitská pavéza, pěticípá hvězda nad hlavou dvouocasého lva, který měl na své hrudi červený štítek s modrou siluetou Kriváně a se zlatými plameny v modrém poli. Za Federativní republiky 1990 až 1992 měl státní znak na štítě v horní části českého lva a slovenské hory se slovenským křížem a v dolní části opačně.


23

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

Současný znak České republiky je velký a malý. Na obou znacích je český lev s korunkou, v horní části štítu naproti sobě má moravskou orlici a v dolní části Slezskou černou orlici se stříbrným půlměsícem. Český lev byl původně jednoocasý a nahradil ve 12. století plamennou svatováclavskou orlici.

Česká a československá národní a státní území, tradice a symbolika je neodmyslitelnou součástí českých dějin a vyjadřuje pomocí symbolů smysluplnost a identitu českých státních a národních dějin a jejich neustálý smysl i v globalizovaném a multikulturním lidském světě.


24

2 . Český středověký stát a národ

V evropských podmínkách po 10. století nevzniklo občanství ve smyslu bývalé římské říše, ale na jejích troskách dochází k vytváření nového státního formování, a to za jiných společenských a mocenských podmínek, kdy vzniká i nová evropská kultura a dochází k novým etnickým posunům a k novému územnímu a jazykovému uspořádání. Spojovacím článkem se stalo křesťanství v římské katolické tradici a církvi, která propojila staré obyvatelstvo s novým.

Západoevropské prostředí nachází svou novou christianizační tvář v 8. až 10. století, kdy dochází k ustálení jednotlivých etnik a k jejich propojování i k vymezení jazykových oblastí evropského obyvatelstva. S novou státní formou vznikala i nová sounáležitost k zemi, panovníkovi a ke starým i novým tradicím, které byly spojené s křesťanstvím v evropském prostředí.

U kořenů vzniku středověkého národnostního procesu byl duchovní a kulturní vliv křesťanství, který byl rovněž spojen se vznikem nové státnosti – panovníků z boží milosti. Na základě sjednocovacího procesu se v evropském prostředí vytvořila i prvotní národní společenství, která charakterizoval jazyk, území a panovník. Tato společenství se vlivem různých mocenských poměrů dostávala do konfliktních situací se svým okolím a postupně vznikajícími státními útvary. Společným kulturním prvkem se stalo křesťanství a jeho morální a náboženské zásady, které ovlivňovaly společenské dění. Do popředí se rovněž dostal kulturní odkaz řecké a římské civilizace, který přinášel nové chápání lidského života a smyslu lidské existence.

Nadstátní duchovní idea křesťanství se zároveň stala sjednocujícím prvkem, který překonával hranice států a vytvářel novou ideovou duchovní jednotu, která nachází své rozlišení ve státní formě. Křesťanství se uplatnilo


25

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

i při vytváření jednotlivých evropských národních identit ve středověkém a v evropském prostředí.

Dějiny českého národa a států souvisely s dějinami blízkého i vzdáleného evropského okolí. Stěhování národů ve 4. a 5. století je spojeno i s příchodem Slovanů do východoevropského, jihoevropského a středoevropského prostoru. Po rozpadu Západořímské říše začala v 8. století christianizace germánských kmenů, které obývaly území nynějšího Německa, Rakouska, Slovinska, Česka, Nizozemska, Belgie, Lucemburska, západního Polska, východní Francie, Švýcarska, Lichtenštejnska, části Chorvatska, severní Itálie a jižní části Dánska i dalších území. Tento mnohonárodnostní celek se od poloviny 15. století nazýval Svatou říší římského národa (německého), a to až do roku 1806. V tomto mnohonárodnostním celku, který se stále měnil politicky, mocensky, územně a složením národů a různých státních útvarů se odehrávala christianizace, vznik národů a jejich státnosti.

Český stát byl součástí nadnárodního duchovního křesťanského projektu, který předpokládal rozdělení duchovní a světské moci a jeho idea byla nadnárodní a nadstátní. Český stát a národ však byl od roku 1526 spojen s vývojem rakouského soustátí a s jeho různými organizačními formami až do roku 1806, kdy zanikla Římská říše a změnil se obraz evropského, státního a politického uspořádání. Novodobý český národ, v rámci českých historických zemí, vznikl v 19. století, kdy navázal na svou dějinnou státnost a v období národního obrození se snažil o její obnovení.

Ve středověkém prostředí u úsvitu českého středověkého národa bylo slovanství, vznikající státnost a duchovní úloha křesťanství. Na pomezí vznikajícího římského císařství a německého království a v zóně, kde se promítalo západoevropské a byzantské křesťanství, docházelo k proměně slovanských kmenů v nezávislá knížectví, a to v prostředí, kde se střetávala duchovní moc dvou křesťanských center a dvou rozdílných kultur. Na jedné straně stála duchovní moc papežů, usilujících o duchovní nadvládu v celoevropském prostředí, a na druhé byzantské císařství, kde křesťanství splynulo se státní mocí.

Je to období, kdy slovanská, později maďarská knížata usilovala o podrobení se papežské moci, a to proti expanzivnímu vlivu německých císařů a králů a jejich mocenské nadvládě ve jménu křesťanství. Již na státní útvar


26

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

Sámovy říše a Velkou Moravu navazoval nový sjednocovací proces na území

dnešního Bulharska, Rumunska a u českých polabských, polských a ruských

Slovanů. Proces, který byl plný expanzivních a obranných střetů, ve kterých

římští císaři a králové usilovali dostávat do poplatného stavu maďarská,

česká a polská knížata, která zase usilovala dostat se do duchovní sféry pa

pežů, aby tak čelila mocenské nadvládě německých císařů a králů a zvláště

jejich různým vazalům. Postupně se v pohraničním pásmu Římské říše

stabilizuje v 10. až 11. století česká, polská a uherská státnost, které proti

sobě střídavě expandují, je v obranném postavení proti světské moci Řím

ské říše, ale plně se podřizuje papežské duchovní moci v západoevropském

křesťanství. V jiném postavení se nacházelo ruské, slovinské, bulharské pro

středí, které bylo vázáno byzantským vlivem a odráželo i nájezdy asijských

nájezdníků. Čeští, polští a uherští panovníci usilovali o získání nezávislé

církevní organizace, která by nepodléhala a nespadala pod církevní před

stavitele z německého království. V závislosti na Svaté římské říši vznikla

česká, polská a uherská státnost. V 10. a 11. století se polská a uherská

státnost vymykají přímé závislosti na Římské říši, kdy český stát se nejblíže

přimyká a účastní se politických a mocenských zápasů uvnitř říše a zápasů

o korunovaci říšských panovníků. Zároveň však středoevropský prostor

překrývají české, polské a uherské zájmy a vzájemné soupeření. Politické

a mocenské zájmy a obhajování státnosti v Uhrách bylo spojeno s obhajo

bou hranic a čelení expanzi od asijských nájezdníků. Politické a mocenské

zájmy Polska byly propojeny se zájmy východních Slovanů, ruských knížat

a severních sousedů. Český stát získal královskou a církevní nezávislost až

později než Uhersko a Polsko. Vyhrotila se politická a mocenská situace,

kdy České království bylo sice součástí Svaté říše římské, ale v autonomním

a nezávislém postavení a nebylo součástí jejího správního uspořádání. Český

král měl sice povinnost účastnit se říšského sněmu a i plnit závazky pomoci

římskému králi a císaři, ale za existence nezávislého mocenského postavení

na rozdíl od ostatních kurfiřtů. Ve středověkém prostředí se prolínaly panov

nické rody navzájem a vzájemné mocenské pozice se udržovaly sňatkovou

politikou a příbuzenskými vztahy. V evropském středověkém prostředí

se tak vytvořila mocenská panovnická síť, která se neustále proměňovala

ve válečných střetech a změně mocenských poměrů. Středověké mocenské


27

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

a politické vztahy charakterizovaly ideologické rozpory mezi představiteli

západoevropského křesťanství, papeži a světskými vládci o mocenské po

stavení v evropském prostoru.

Středověcí panovníci „z Boží milosti“ však udělovali církvi a církevním

představitelům pozemky a územní celky, kde se propojovala duchovní správa

se světskou. Církevní představitelé se stávali i světskými velmoži a vedle du

chovních záležitostí i světskými válečníky. Křesťanský středověk je naplněn

snahou papežů upevnit svou moc nad středověkými panovníky a snahou

středověkých panovníků se oprostit od duchovní moci. Na druhé straně světští

panovníci vyžadovali papežskou podporu proti svým protivníkům a požehnání

k uchváceným územním ziskům. V evropském prostředí se odehrával mocenský

zápas i v kulturní oblasti, kde záštitou církve se staly kláštery a různá sociální

zařízení. Kláštery mužské a ženské se staly středisky duchovní a kulturní

činnosti. Církevní světci pak představovali nositele křesťanství, ale v řadě

případů i národních a státních tradic. Duchovní moc papežů a světské moci

panovníků byla schopna se sjednotit v oblasti vnějšího nebezpečí a ohrožení

svatého Kristova hrobu v Palestině, ale i obrany proti islámu, mongolským

nájezdníkům, ale i při pomoci byzantským císařům při obraně. Středověká

mocenská pospolitost se začala tříštit v rámci vzrůstající nezávislosti v měst

ském prostředí a vznikem městských států a jejich expanzí mimo evropské

prostředí. Městské prostředí se stalo střediskem obchodní a řemeslné čin

nosti a začalo se oddělovat, ale i získávat prostředky pro svůj rozvoj v rámci

i mimo rámec mocenského panovnického vlivu. Začal zápas mezi světským

panovnickým prostředím a městskými státečky a státy, které byly v nezávislém

postavení, zvláště v italském a západoevropském prostoru. Na jedné straně

se vytvářela mocenská struktura panovníků, územních velmožů, církevních

představitelů a na druhé měst na evropském teritoriu. Začala vznikat královská

a poddanská města a samostatné městské republiky. Městské kláštery se pro

měnily ve střediska kulturní vzdělanosti a vznikly církevní univerzity, které se

staly nositeli církevní vzdělanosti, ale i rozšíření lidského poznání. Evropský

prostor prostoupila síť klášterů, měst, poddanského venkova, produkující

potraviny. V klášterním prostředí začalo studium řeckých a římských dějin

a tradicí a v městském prostředí začal rozvoj obchodu a řemesel. V rámci

střední a východní Evropy docházelo k postupnému přesouvání německého


28

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

obyvatelstva do českého, polského a uherského prostoru, do něhož přinášelo obchod, řemeslnou výrobu a vyspělejší zemědělství. Tento migrační proces pod záštitou panovnické moci přinášel kulturní a pracovní vyspělost a podporu panovnické moci proti sílící moci územních velmožů.

Středověké prostředí nechápalo národ ve smyslu jazykovém a kulturním, ale ve smyslu území ovládaného panovníkem, ve kterém žijí poddaní a vazalové, kteří jsou povinni poslušností. Teprve pozdní evropský středověk začal chápat a rozlišovat národnosti a etnické rozdílnosti. Ve středověkém chápání byla silně vyvinuta sounáležitost se zemí, kdy v popředí dorozumívání byla úředním jazykem latina a zemský jazyk. Existovalo však již národní cítění a odlišnost podle územního původu a řeči, ale i tradic. Vznik a vývoj českého národa Vývoj českého národa lze rozdělit do několika etap. Lze spojit se vznikem české státnosti v 10. století, kdy z kmenových celků vznikly nadkmenové útvary, kdy společným prvkem byl jazyk a sdružování se stalo nutností z důvodu ochrany sídlišť a zájmových území; v čele byl velmož se svou družinou a později územní vládce a kníže. V té době vzniklo územní teritorium. Nejednalo se však o národ v novodobém chápání, ale o středověký sdružovací proces nadkmenového charakteru, kdy vznikala slovanská knížectví a slovanské obyvatelstvo se sdružovalo okolo svých vůdčích osobností – knížat, která bránila svá sídliště a území a zároveň se vojensky účastnila dobývání a podmaňování svého nejbližšího okolí. Je to i období, kdy se vytvářely náboženské a státní tradice pod vlivem christianizace a prvotní národní vědomí ve středověké státnosti. Státní a národní identitu si v dalším období přisvojila česká knížata a králové, což mělo svou souvislost se vznikem státních hranic, s jednotným českým jazykem; správa území byla podložena vojenskou silou a diplomatickým umem panovníka – knížete, krále a jejich dvorského okolí. Je to období, kdy docházelo z vůle panovníka i ke kolonizaci německými osadníky, kteří zakládali vesnice a města a přinesli obchod a řemeslnou výrobu a byli považováni za královské poddané a příslušníky obyvatelstva království.

České legendy byly psány staroslověnsky, latinsky a česky. Lze je dělit na cyrilometodějské, václavské, ludmilské, vojtěšské a prokopské. Společným


29

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

znakem je určitá glorifikace panovnického rodu, jemuž dodávají nadpřirozené posvěcení. Dějinná skutečnost se v kronikách projevuje jako realita, ale v subjektivním podání kronikářů, kteří jsou poplatní době. Kosmova kronika česká – Chronica Boemorum z počátku 12. století zahájila tradici českého kronikářského dějepisu. Na Kosmovu kroniku navázala Kronika Vyšehradská a další středověcí kronikáři.

Na úsvitu české státnosti a českého národa jsou postavy svatého Václava a Boleslava I. a prvotní stabilizace křesťanství. Zatímco Boleslav I. stabilizoval území a mocensky rozšiřoval vliv polským směrem, stal se Václav legendární postavou. Svatováclavský kult se stal symbolem české státnosti a kníže a světec svatý Václav se stal patronem české země a posvětil tak moc přemyslovského rodu. O starobylosti svatováclavského kultu svědčí i První staroslověnská le‑ genda o svatém Václavovi. Na úsvitu české státnosti stojí Boleslav I. a na úsvitu českého národa svatý Václav.

V českém prostředí se začalo formovat národní vědomí již asi od 11. století a našlo své vyvrcholení ve 14. století za vlády Karla IV., kdy se rozvinulo české písemnictví a český panovník se stal i římským králem a císařem. Ve středověkém českém národě se nerozlišovala národnost, ale příslušnost k zemi. Obrat však nastal v husitském a pohusitském období, kdy na pražské univerzitě vznikly národnostní skupiny a kdy se za husitské reformace objevily náboženské rozpory a dělení na katolíky a husity. Tento náboženský rozpor českého obyvatelstva přinesl i určité rozlišení, kdy se české obyvatelstvo hlásilo většinou ke kališnictví a německé v přidružených zemích zůstalo katolické. Česká řeč a písemnictví nabyly formu ochrany víry, ale i formu pamfletů zaměřených proti cizincům a nepřátelům.

V poděbradském a jagellonském období si český jazyk a písemnictví, vedle latinského a německého zachovalo prioritní postavení a národní vědomí je spojeno se šlechtou a církevními představiteli, ale i s městským patriciátem. S nástupem Habsburků na český trůn došlo k pozvolným změnám, které souvisely s vývojem státní správy a jednotného úředního jazyka ve vznikajícím rakouském soustátí. V rámci tohoto soustátí však vzniklo i národní vědomí v jednotlivých zemích, kdy spojnici tvoří hájení výsad proti panovníkovi a snaha o omezení práv jednotlivých zemí, ale i realita katolické reformace. V evropském prostředí, zvláště v západní Evropě, stále více vznikaly státy


30

V 79řň Rěžčť ž ů10 ř ŽČ Č ň ŘčŽ2fi73 0456ž 73

na principu, kdy většina obyvatelstva byla stejné národnosti, a ostatní obyvatelé byli považováni za menšiny žijící na území státu. Objevovala se i snaha na dobytých územích a získaných územích zřizovat správu i jednotný jazyk a zavádět zvyklosti dobyvatelů a utlumovat domácí tradice a zvyky a zavádět nové. V českých zemích se stala realitou situace, kdy protestantská reformace nabyla vrchu nad katolicismem i kališnictvím, kdy převážná část obyvatelstva se jazykově hlásila k češtině nebo němčině a byla nekatolická, a panovník a jeho správa byla katolická.

Porážka českých a německých stavů na Bílé Hoře (1620) znamenala omezení stavovských práv a zahájení rekatolizace českých zemí a vytváření centrálních pravomocí panovníka. Začalo postupné omezování českého jazyka, poněmčování a příliv německých, italských a jiných evropských kultur a osob do českého prostředí. V národnostních poměrech v pobělohorském období nastala změna. Němci a Češi, kteří se hlásili k protestantství, z náboženských důvodů většinou emigrovali, ale němčina vedle češtiny se stala úřední řečí, která postupně začala převažovat. Katolicismus, který byl v českých zemích na ústupu, znovu ožil a české země se staly misijními. V této době pro záchranu českého jazyka a osvětu venkovského obyvatelstva sehrál význačnou úlohu jezuitský řád, zvláště kněží česky mluvící a hlásající víru v češtině. Jiná byla záležitost náboženských emigrantů, kteří postupně ztráceli vliv na české prostředí. Emigrace znamenala odchod poražených stavů ze země, neboť zůstat znamenalo změnu náboženské víry. Postupná rekatolizace přinášela i nové formy náboženské zbožnosti, která byla spojena s kultem národních světců. Náboženské zpěvy, české náboženské knihy, poutě a náboženské spolky udržovaly české národní tradice v 17. a 19. století, v období poněmčování a centralizace rakouského soustátí. V tomto soustátí spolu s josefinismem přišly reformy i postátnění katolické církve a náboženské svobody. Je to již období, kdy český venkov je převážně katolický a český jazyk je uchován hlavně v zemědělských a řemeslnických vrstvách českého obyvatelstva. Je to období až do 19. století, kdy bylo považováno všechno obyvatelstvo, a to bez rozdílu české a německé národnosti, za příslušníky českých historických zemí.

Osvícenecké období postupně přešlo od českých buditelů do období, kdy se rodilo české vlastenectví a novodobý český národ. Národ začal zápasit o své přirozené a historické právo, o zemský sněm, národní stranictví


31

K 79ř ňěž č: Dťů7  1 0Ž Č7 Ř7Čř

O 2fi324Ř 5620fl89  1ěŽď č89 ďťů7  ř 2Č1Č Ž2Č7

a tradice. Je to především období, kdy vznikla i diferenciace mezi českým

a německým obyvatelstvem a docházelo k počešťování městského obyva

telstva v českých zemích. V českoněmeckém prostředí se formuje i česká

inteligence, která přebírá záštitu nad národem a jeho další existenci v rámci

Rakouského císařství.


32

3 . Obrození národní a státní

České baroko nebylo dobou temna, ale oživilo jej národní probuzení, obrozenecká a buditelská činno



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist