načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: NARNIE – Poslední bitva - C. S. Lewis

NARNIE – Poslední bitva

Elektronická kniha: NARNIE – Poslední bitva
Autor: C. S. Lewis

- 7.díl bestselleru, který nadchl miliony čtenářů po celém světě! - - POSLEDNÍ BITVA JE NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH BITEV - - NARNIE … kde lež plodí strach … kde oddanost prochází těžkou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 3. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Pauline Baynesová
z anglického originálu The last battle přeložila Veronika Volhejnová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2330-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy příběh, ve kterém se do Narnie vrací Eustace a Jill. Narnii tentokrát ohrožuje nepřítel z vlastních řad. Pro starší děti. Nedaleko Planiny lucerny žijí dva "přátelé", dobrosrdečný osel Zmatlík a vychytralý opičák Vytáčka. Jednoho dne přinese voda po řece lví kůži a opičák dostane strašlivý nápad. Král Tirian přivolá v naději na záchranu Narnie Eustaceho a Jill, aby mu po jeho boku pomohli vybojovat ve jménu Aslana poslední bitvu Narnie.

Popis nakladatele

7.díl bestselleru, který nadchl miliony čtenářů po celém světě!

POSLEDNÍ BITVA JE NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH BITEV

NARNIE … kde lež plodí strach … kde oddanost prochází těžkou zkouškou … kde se všechny naděje zdají ztracené.
V posledních dnech své existence Narnie prožívá nejtěžší boj - nikoli proti útočníku zvenčí, ale proti nepříteli z vlastních řad. V zemi se rozmáhají lži a faleš a pouze král spolu s hrstkou oddaných může zabránit zničení všeho, co je jim v krásné a tajuplné zemi Narnii tak drahé.

Je spousta dveří, ale pouze jedny vedou do jiného světa. Projděte s námi do země zázraků a kouzel - do Narnie! Jill s Eustacem se znovu vydávají do země, které hrozí zkáza. Narnie je zmítána zmatky a pochybnostmi a král Tirian musí zabránit jejímu úplnému zničení. Začíná bitva, která navždy rozhodne o budoucnosti slavného království Narnie! Nenechte si ujít fantasy bestseller, který nadchl miliony čtenářů po celém světě.

Kdybych se teď kdekoli na světě ocitla s některým z dílů Letopisů Narnie po ruce, bleskově bych po něm skočila a okamžitě se dala do čtení.
- J. K. Rowlingová

Zařazeno v kategoriích
C. S. Lewis - další tituly autora:
K jádru křesťanství K jádru křesťanství
Bůh na lavici obžalovaných Bůh na lavici obžalovaných
Velký rozvod nebe a pekla Velký rozvod nebe a pekla
Rady skúseného diabla Rady skúseného diabla
 (e-book)
NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň
Dokud nemáme tvář Dokud nemáme tvář
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Letopisy Narnie

Poslední bitva

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

C. S. Lewis

Narnie – Poslední bitva – e-kniha

Copyright © Fragment, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Poslední bitva

„Co živ jsem, ještě nikdy jsem nespatřil na obloze vepsány tak strašlivé věci, jaké se tam každé noci objevují od chvíle, kdy se započal tento rok,“ řekl kentaur Stověd. A skutečně, když jsou Jill a Eustace s velikým trhnutím  vrženi do Narnie, najdou tam všechno ve strašlivém zmat­

ku a pochybách. Vytáčka, nejchytřejší, nejošklivější a nej­ vrásčitější z opičáků, přesvědčil chudáka důvěřivého osla  Zmatlíka, aby si oblékl lví kůži a předstíral, že je Aslan. 

Když tedy „Aslan“ začne vydávat strašlivé rozkazy, zvířa­

ta a trpaslíci sami nevědí, co mají dělat a komu věřit. Tiri­

an, král Narnie, musí jednat rychle, než budou zvířata do­

cela zkažená a harmonie království nenávratně zničena. 

Jaké je to ale radostné překvapení, když se k Jill a Eusta­

covi připojí i Petr, Edmund a Lucie, aby pomohli Tirianovi 

ve velké bitvě, která navěky rozhodne o osudu kdysi slav­

ného království Narnie.

Toto je sedmé a poslední dobrodružství vzrušujících letopisů 

Narnie.

v edici letoPisy narnie vychází také:

Čarodějův synovec

lev, Čarodějnice a skříň

Kůň a jeho chlaPec

Princ kasPian

Plavba jitřního Poutníka

stříbrná židle

Poslední bitva

C. S. Lewis

Ilustrovala Pauline Baynesová

C. S. Lewis

Poslední bitva

The Last Battle

Copyright © C. S. Lewis Pte Ltd., 1956

Inside illustrations by Pauline Baynes; copyright © C. S. Lewis Pte Ltd., 1956

Cover art by Cliff Nielsen; copyright © C. S. Lewis Pte Ltd., 2002

ISBN 0-00-711-554-7

The Chronicles of Narnia

®

, Narnia

®

and all book titles, characters and locales original

to The Chronicles of Narnia are trademarks of C. S. Lewis Pte Ltd.

Use without permission is strictly prohibited.

www.narnia.com

www.facebook.com/fragment.narnie

Published by Fragment under license from the C. S. Lewis Company Ltd.

Z anglického originálu The Last Battle

přeložila Veronika Volhejnová.

Redakční úprava Vladana Hallová

Odpovědná redaktorka Helena Klečková

Technická redaktorka Alena Suchánková

Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2016 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,

číslo publikace 23 131

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment

Translation © Veronika Volhejnová, 2006

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

ISBN tištěné knihy 978-80-253-2330-4 (3. vydání, 2016)

ISBN e-knihy 978-80-253-2697-8 (1. zveřejnění)

obsah

1. U jezera Kotel 7

2. Králova zbrklost 21

3. Opičák v celé své slávě 34

4. Co se té noci stalo 48

5. Jak králi přišla pomoc 59

6. Úspěšné noční dílo 73

7. Převážně o trpaslících 86

8. Zprávy, které přinesl orel 101

9. Velké shromáždění na Stájovém kopci 114 10. Kdo půjde do stáje? 128 11. Události dostanou spád 142 12. Za dveřmi stáje 155 13. Jak se trpaslíci nechtěli nechat doběhnout 168 14. Na Narnii padá noc 184 15. Ještě výš a ještě dál 198 16. Sbohem Zemi stínů 211

• 7 •

kaPitola 1

U jezera Kotel

Z

Z

a posledních dnů Narnie, daleko na západě, 

za Planinou lucerny a velmi blízko k Velkému 

vodopádu, žil jeden opičák. Byl tak starý, že si ni­ kdo nepamatoval, kdy se do těch míst přistěhoval,  a byl to ten nejchytřejší, nejošklivější a nejvrásči­ tější opičák, jakého si umíte představit. Měl malý  domek  ze  dřeva  a se  střechou  z listí  ve  vidlici  větví obrovského stromu a jmenoval se Vytáčka.  V téhle části lesa bydlelo jen velice málo mluví­

cích zvířat, lidí, trpaslíků, zkrátka veškerých ro­

zumných tvorů, ale Vytáčka měl jednoho souseda  a kamaráda – osla jménem Zmatlík. Oba tvrdili, 

že jsou kamarádi, i když podle toho, jak to mezi 

nimi chodilo, byste asi řekli, že je Zmatlík Vytáč­

kův sluha, a ne kamarád. Oddřel veškerou práci. 

Když šli spolu k řece, Vytáčka naplnil velké kože­ né vaky vodou, ale zpátky je všechny nesl Zmat­ lík. Když potřebovali něco ve městech ležících dál  na řece, byl to zase Zmatlík, kdo vyjel s prázd­ nými košíky na zádech a vracel se s košíky plný­

 Poslední bitva 

• 8 •

mi a těžkými. A to nejlepší, co Zmatlík přivezl, 

snědl vždy Vytáčka – říkal totiž: „Víš, Zmatlíku, 

já přece nemůžu jíst trávu a bodláčí jako ty, tak 

je jen spravedlivé, abych si to vynahradil jinak.“ 

A Zmatlík vždycky odpověděl: „Ano, Vytáčko, jis­

tě, já to chápu.“

Zmatlík si nikdy nestěžoval, protože věděl, že 

Vytáčka je mnohem chytřejší než on sám, a mys­

lel si, že je od Vytáčky moc hezké, že se s ním vů­

bec kamarádí. Když se občas Zmatlík přece jen 

pokusil s něčím nesouhlasit, Vytáčka ho vždycky 

usadil: „Poslyš, Zmatlíku, já vím líp než ty, co se 

musí udělat. Víš přece, že nejsi chytrý.“ A Zmat­

lík pokaždé souhlasil. „Máš úplnou pravdu, Vy­

táčko. Je to tak, já nejsem chytrý.“ Pokaždé si jen  povzdechl a udělal to, co chtěl Vytáčka.

Jednoho rána začátkem roku šli spolu po břehu 

Kotle. Kotel je veliké jezero těsně pod skalami na  západním  konci  Narnie.  Velký  vodopád  do  něj  padá s hlukem podobným věčnému hřmění a na  druhé straně z něj vytéká narnijská Velká řeka.  Díky vodopádu jezero neustále tančí, bublá a pění,  jako by se vařilo – proto se také jmenuje Kotel. 

Nejživější je začátkem jara, když vodopád zesílí 

sněhem tajícím na horách za hranicemi Narnie,  v Západní pustině, odkud řeka přitéká. A jak se ti 

 u jezera kotel 

• 9 •

dva  te  dívali  do  Kotle,  Vytáčka  náhle  ukázal  tmavým hubeným prstem a řekl:

„Koukej! Co to je?“

„Co co je?“ divil se Zmatlík.

„Tamto žluté, co zrovna slétlo dolů s vodopá­ dem. Koukej! Támhle to je, plave to na vodě. Mu­ síme zjistit, co je to.“

„Musíme?“ řekl Zmatlík.

„Samozřejmě,  že  musíme,“  pokýval  Vytáčka.  „Mohlo  by  to  být  něco  užitečného.  Tak  honem,  skoč hezky do jezera a vylov to. Pak si to pořádně  prohlédneme.“

„Skočit do jezera?“ opakoval Zmatlík a dlouhé  uši mu zaškubaly.

„No a jak bychom to jinak vylovili?“ řekl opičák.

„Ale – ale,“ namítal Zmatlík, „nebylo by lepší,  kdybys tam skočil ty? Víš, ty přece chceš vědět, co  to je, a já moc ne. A taky máš ruce. Chytat věci  umíš právě tak dobře jako člověk nebo trpaslík.  Já mám jenom kopyta.“

„Tedy,  Zmatlíku,“  prohlásil  Vytáčka,  „tohle  bych si o tobě nepomyslel. Neřekl bych do tebe, že  něco takového vůbec vyslovíš.“

„Proč, co jsem řekl špatně?“ ptal se osel zkrou­ šeně, protože viděl, že Vytáčka je hluboce uraže­ ný. „Řekl jsem jen –“

 Poslední bitva 

• 10 •

„Chceš, abych do vody skočil já,“ zlobil se opi­

čák.  „Jako  kdybys  moc  dobře  nevěděl,  jak  jsou 

opice slabé na prsa a jak snadno se nachladí! No 

dobře. Já tam tedy skočím. Už tak je mi v tomhle 

ledovém  větru  zima.  Ale  skočím  tam.  A nejspíš 

umřu. Pak budeš litovat.“ A Vytáčka to říkal, jako 

by se měl každým okamžikem rozplakat.

 u jezera kotel 

• 11 •

„Prosím, ne, prosím, ne, prosím, ne,“ zanaříkal  Zmatlík – napůl hýkal a napůl mluvil. „Tak jsem  to vůbec nemyslel, Vytáčko, opravdu ne. Víš pře­ ce, jak jsem hloupý a jak nedokážu myslet na víc  než na jednu věc zároveň. Docela jsem zapomněl,  že jsi slabý na prsa. Samozřejmě, že tam skočím.  Nesmí  tě  ani  napadnout,  že  bys  to  udělal  sám.  Slib mi, že tam neskočíš, Vytáčko!“

Vytáčka tedy slíbil a Zmatlík se rozběhl – klapity klap, klapity klap – po skalnatém břehu jezera,  aby našel místo, kde by mohl vlézt do vody. Nejen  že byla zima, ale ani nebyla žádná legrace skočit  do vířící a pěnící vody, a Zmatlík stál a třásl se  celou minutu, než sebral odvahu to udělat. Pak  ale za ním Vytáčka zavolal: „Možná bych to měl  přece  jen  spíš  udělat  já,  Zmatlíku.“  A když  to  Zmatlík uslyšel, řekl: „Ne, ne, slíbil jsi mi to. Už  tam jdu,“ a skočil do vody.

Do tváře ho zasáhla veliká spousta pěny, napl­ nila mu tlamu vodou a oslepila ho. Na pár vteřin 

se potopil docela, a když zase vyplaval, byl úplně 

v jiné části jezera. Zachytil ho vír a unášel ho po­ řád dokola, rychleji a rychleji, až ho zanesl přímo  pod samotný vodopád a síla vody ho stáhla dolů  tak hluboko, že si už myslel, že nedokáže zadržet  dech do chvíle, než se zase vynoří. A když konečně 

 Poslední bitva 

• 12 •

vyplaval a povedlo se mu aspoň přiblížit k té věci, 

kterou se pokoušel chytit, odplula od něj a dostala 

se pod vodopád a do hlubin. Když se zase vynoři­

la, byla od něj mnohem dál než předtím.

Třebaže byl už skoro k smrti unavený, celý po­

tlučený a zimou necítil nohy, podařilo se mu na­ konec tu věc zachytit zuby. Vylezl z vody, stále to 

držel v zubech a ustavičně se mu do toho zapléta­ ly přední nohy, protože to bylo velké jako pořád­ ná  předložka  ke  krbu,  velice  těžké,  studené  a slizké.

Hodil  to  před  Vytáčku  na  zem.  Kapalo  z něj, 

třásl se a snažil se zase popadnout dech. Opičák  se na něj ani nepodíval, ani se nezeptal, jestli je  v pořádku. Měl jiné starosti: Obcházel pořád do­ kola tu věc, rozkládal ji, poplácával a očichával.  Náhle se mu v očích poouchle zablesklo a řekl:  „Je to lví kůže.“

„Í–á–á – vážně?“ lapal Zmatlík po dechu.

„Tak mě napadá... napadá... napadá,“ opako­

val si pro sebe Vytáčka, protože velice soustředě­ ně přemýšlel.

„To bych tedy rád věděl, kdo toho ubohého lva 

zabil,“ prohlásil po chvíli Zmatlík. „Měli bychom  ho pochovat. Musíme uspořádat pohřeb.“

„Ale to nebyl mluvící lev,“ mávl prackou Vytáč­


 u jezera kotel 

• 13 •

ka. „S tím si starosti dělat nemusíš. Nahoře nad  vodopády, v Západní pustině, nejsou žádná mluví­ cí zvířata. Ta kůže určitě patřila divokému, hlou­ pému lvu.“

To byla mimochodem pravda. Lva zabil před ně­ kolika měsíci v Západní pustině člověk – lovec –  a stáhl z něj kůži. Ale to do tohoto příběhu ne­ patří.

„Ale i tak, Vytáčko,“ namítl Zmatlík, „i jestli ta  kůže patřila jenom hloupému divokému lvu, ne­ měli bychom ho stejně slušně pohřbít? Totiž – lvi  jsou přece všichni takoví – no – takoví významní  a tak. Kvůli – však ty víš, kvůli komu. Chápeš?“

„Nezačínej už zase přemýšlet, Zmatlíku,“ okři­

kl ho Vytáčka. „To není tvoje silná stránka. Udě­

láme z té kůže pro tebe pěkný zimní kabát.“

„To by se mi nelíbilo,“ couval oslík. „Vypadalo 

by to – totiž, ostatní zvířata by si mohla myslet – 

nebo vlastně já bych si připadal –“

„O čem to mluvíš?“ divil se Vytáčka a drbal se 

přitom  na  hlavě  takovým  tím  podivným  způso­

bem, jak to opičáci dělávají.

„Já myslím, že by to bylo neuctivé k velkému 

lvu,  k samotnému  Aslanovi,  kdyby  osel  jako  já 

chodil oblečený ve lví kůži,“ dokončil Zmatlík.

„Nezkoušej se se mnou hádat,“ prohlásil Vytáč­

 Poslední bitva 

• 14 •

ka. „Co osel jako ty ví o těchhle věcech? Víš přece, 

že přemýšlet neumíš, Zmatlíku, tak proč mě ne­

necháš myslet za tebe? Proč se ke mně nechováš 

tak, jako se já chovám k tobě? Já netvrdím, že do­ kážu všechno. Já vím, že v některých věcech jsi  lepší než já. Proto jsem tě taky nechal skočit do  jezera – věděl jsem, že to dokážeš líp. Ale proč mi  to nemůžeš oplatit, když jde o něco, co já umím 

a ty ne? To nesmím nikdy nic udělat? Bu fér. 

Přeber si to v hlavě.“

„No, tedy, když to bereš takhle...“ řekl Zmatlík.

„Já ti něco povím,“ pokračoval Vytáčka. „Nej­

lepší bude, když se pěkně svižně proběhneš kolem  řeky až ke Kamennému Brodu a podíváš se, jestli  tam mají nějaké pomeranče nebo banány.“

„Ale já jsem strašně unavený, Vytáčko,“ prosil 

oslík.

„Ano, ale jsi celý mokrý a je ti zima,“ odpověděl 

opičák. „Potřebuješ se nějak zahřát. A rychlý klus  bude přesně to pravé. Kromě toho, dnes je v Ka­ menném Brodu trh.“ A tak Zmatlík samozřejmě  souhlasil s tím, že poběží.

Sotva odkráčel, začal se Vytáčka kolébat pryč, 

občas po dvou a občas po čtyřech, až došel ke své­ mu stromu. Vyšvihl se do koruny a přehupoval se  z větve na větev až k svému domku. Celou dobu 

 u jezera kotel 

• 15 •

se usmíval a něco si pro sebe vykládal. Našel jeh­

lu, nit a velké nůžky; byl to totiž chytrý opičák 

a trpaslíci ho naučili šít. Klubko niti (byla hodně 

tlustá, spíš provázek než nit) si strčil do tlamy, 

takže se mu tvář vyboulila, jako by cucal velikou 

karamelu. Jehlu vzal do pysků a nůžky do levé 

pracky. Potom ze stromu slezl a odkolébal se zpát­

ky ke lví kůži. Přidřepl k ní a pustil se do práce.

Na první pohled mu bylo jasné, že lví tělo bude 

 Poslední bitva 

• 16 •

pro Zmatlíka moc dlouhé a krk moc krátký. Vy­ střihl tedy z těla notný kus a udělal z něj pořádný  límec pro Zmatlíkův dlouhý krk. Odstřihl hlavu  a límec všil mezi hlavu a plece. Na obě strany kůže  přidělal tkaničky, aby se daly zavázat na Zmatlí­ kově hrudi a břiše. Tu a tam mu nad hlavou přelé­ tl pták a Vytáčka pokaždé nechal práce a s obava­ mi  vzhlédl.  Nechtěl,  aby  někdo  viděl,  co  dělá.  Žádný  z ptáků,  které  zahlédl,  ale  nebyl  mluvící  pták, a tak to bylo jedno.

Pozdě  odpoledne  se  Zmatlík  vrátil.  Neklusal,  jen se trpělivě vlekl, jak to oslíci dělávají.

„Neměli  žádné  pomeranče,“  řekl,  „a  banány 

taky neměli. A já jsem hrozně unavený.“ Lehl si.

„Poj si zkusit svůj krásný kabát ze lví kůže,“  vybídl ho Vytáčka.

„Ale  dej  mi  s tou  starou  kůží  pokoj,“  odsekl  Zmatlík. „Zkusím si ho ráno. Te jsem moc uta­ haný.“

„Ty ale jsi nevděčný, Zmatlíku,“ urazil se Vy­

táčka. „Jestli ty jsi utahaný, co jsem pak já? Celý 

den, zatím co ty jsi byl na příjemné osvěžující pro­

cházce po údolí, já se tady dřu, abych ti ušil ka­

bát. Ruce už mám tak unavené, že sotva udržím  nůžky. A ty neřekneš ani děkuju – a ani se na ten  kabát nepodíváš – a je ti to jedno – a – a –“

 u jezera kotel 

• 17 •

„„Promiň, Vytáčko,“ okamžitě vyskočil Zmat­ lík, „moc se omlouvám. Choval jsem se strašně.  Samozřejmě si ho moc rád vyzkouším. A vypadá  prostě nádherně. Vyzkoušej mi ho hned te. Pro­ sím.“

„No tak dobře, stůj klidně,“ řekl smířlivě opi­ čák. Kůže byla velice těžká a špatně se mu zveda­ la, ale nakonec, po dlouhém popotahování a po­ strkování a funění a oddechování ji na osla dostal.  Uvázal ji pod Zmatlíkovým tělem, nohy kůže při­ vázal ke Zmatlíkovým nohám a ocas ke Zmatlíko­ vu ocasu. Velký kus Zmatlíkova šedého čumáku  a obličeje bylo vidět otevřenou lví tlamou. Nikdo,  kdo kdy viděl skutečného lva, by se tím nedal ani  na okamžik oklamat. Ale kdyby někdo, kdo lva ni­ kdy neviděl, pohlédl na Zmatlíka ve lví kůži, mohl  by si ho možná se lvem splést, kdyby k němu ne­ chodil moc blízko a kdyby nebylo zrovna moc dob­ ré světlo a kdyby Zmatlík nezačal hýkat a nekla­ pal kopyty.

„Vypadáš úžasně, úžasně,“ rozplýval se opičák.  „Kdyby tě te někdo viděl, myslel by si, že jsi sám  Aslan, Velký lev.“

„To by bylo strašné,“ lekl se Zmatlík

„Ale nebylo,“ řekl Vytáčka. „Všichni by dělali,  co bys jim řekl.“

 Poslední bitva 

• 18 •

„Ale já jim nechci nic říkat!“

„Ale představ si, kolik dobrého bys mohl vyko­

nat!“ lákal ho Vytáčka. „Já bych ti samozřejmě 

radil, neboj se. Já už bych vymyslel, jaké rozumné 

příkazy máš dávat. A všichni by nás museli po­ slouchat, dokonce i sám král. Dali bychom v Nar­

nii všechno do pořádku.“

„Copak te všechno v pořádku není?“ divil se  Zmatlík.

„Cože?“ vykřikl Vytáčka. „Všechno v pořádku –  když nejsou pomeranče a banány?“

„No, víš,“řekl Zmatlík, „ono není mnoho tako­ vých – vlastně myslím, že nikdo kromě tebe – kdo  o takové věci stojí.“

„Tak co třeba cukr?“


 u jezera kotel 

• 19 •

„Hm,  ano,“  kývl  osel.  „To  by  bylo  příjemné, 

kdyby bylo víc cukru.“

„Jsme tedy dohodnutí,“ pochvaloval si opičák.  „Budeš se tvářit, že jsi Aslan, a budeš dělat, co ti  řeknu.“

„Ne, ne, ne,“ bránil se Zmatlík. „Takové hroz­

né věci neříkej. To by nebylo správné, Vytáčko.  Možná nejsem moc chytrý, ale tohle vím. Co by 

s námi bylo, kdyby se objevil skutečný Aslan?“

„Nejspíš by ho to potěšilo,“ odpověděl Vytáčka.  „Třeba nám tu lví kůži poslal schválně, abychom  to tady mohli napravit. Ostatně, on se stejně ni­ kdy neukazuje. Dnes už ne.“

V tom okamžiku zaburácel veliký hrom a země  se  zachvěla  malým  zemětřesením.  Obě  zvířata  ztratila rovnováhu a padla na nos.

„Vidíš,“  zajíkal  se  Zmatlík,  jakmile  byl  zase 

schopen  promluvit.  „To  bylo  znamení,  varování. 

Já věděl, že děláme něco hrozně špatného. Oka­

mžitě ze mě tu strašnou kůži sundej.“

„Ne, ne,“ odporoval opičák (myslelo mu to hod­ ně  rychle).  „Znamení  to  je,  ale  opačné.  Zrovna  jsem chtěl říct, že jestli skutečný Aslan, jak mu  říkáš, chce, abychom se do toho opravdu pustili,  pošle nám hrom a zatřese zemí. Zrovna jsem to  měl na jazyku, ale samotné znamení přišlo dřív, 

 Poslední bitva 

• 20 •

než jsem to stačil vyslovit. Te už to prostě musíš 

udělat, Zmatlíku. A už se se mnou prosím nehá­

dej. Víš přece, že těmhle věcem nerozumíš. Co by 

taky osel mohl vědět o znameních?“

• 21 •

kaPitola 2

Králova zbrklost

Z

A

si o tři týdny později poslední z králů Narnie 

seděl pod velikým dubem, který rostl u dve­ ří jeho malé lovecké chaty, kam v příjemném jar­ ním počasí obvykle asi na deset dní zajel. Byla to  nízká budova s šindelovou střechou nedaleko vý­ chodního okraje Planiny lucerny a kus nad sou­ tokem obou řek. Miloval tamní prostý, poklidný  život, daleko od okázalosti a státních záležitostí  královského  města  Cair  Paravelu.  Jmenoval  se  král Tirian a bylo mu něco mezi dvaceti a pěta­

dvaceti lety – ramena měl už široká a silná a údy 

samý pevný sval, ale vousy měl dosud řídké. Měl  modré oči a nebojácný, poctivý obličej.

Toho  jarního  rána  s ním  nebyl  nikdo  kromě 

jeho nejmilejšího přítele, jednorožce Klenota. Mi­ lovali se jako bratři a navzájem si ve válkách ně­ kolikrát  zachránili  život.  Vznešené  zvíře  stálo  těsně vedle králova křesla, hlavu mělo nakloně­

nou a leštilo si modrý roh o smetanově bílý bok.

„Nějak se dnes nemohu odhodlat k žádné práci 


 Poslední bitva 

• 22 •

ani zábavě, Klenote,“ postěžoval si král. „Nemů­ žu myslet na nic jiného, než na tu úžasnou zprá­ vu. Myslíš, že se dnes dozvíme ještě něco nové­ ho?“

„Jsou to ty nejúžasnější zprávy naší doby i doby 

našich otců a praotců,“ souhlasil Klenot, „jestli  jsou pravdivé.“

„Jak by mohly nebýt?“ řekl král. „Je to už víc 

než týden, kdy tu začali přelétat první ptáci a ří­ kat: Aslan je tady, Aslan se zase vrátil do Narnie.  A pak přišly veverky. Neviděly ho, ale říkaly, že  jsou si jisté, že je v lesích. Potom přiběhl jelen.  Tvrdil, že ho viděl na vlastní oči z dálky za měsíč­ ního  světla  na  Planině  lucerny.  A co  ten  snědý  člověk s vousy, ten obchodník z Kalormenu? Ka­ lormencům  na  Aslanovi  nezáleží  tak  jako  nám,  ale ten člověk mluvil o jeho příchodu jako o nepo­

chybné  věci.  A nebo  včera  večer  jezevec  –  ten  Aslana viděl také.“

„Jistě, Sire,“ odpověděl Klenot. „Tomu všemu 

věřím. Jestli to vypadá, že ne, je to tím, že má ra­

dost  je  příliš  veliká,  než  aby  mě  nechala  uvěřit 

v klidu. Je to skoro příliš krásné.“

„Ano,“ souhlasil král s blaženým povzdechem, 

skoro až chvěním. „Je to víc, než v co jsem kdy 

v životě doufal.“

 králova zbrklost 

„Poslouchej,“  zvolal  Klenot,  trochu  naklonil  hlavu a nastražil uši.

„Co je to?“ ptal se král.

„Kopyta,  Sire,“  odpověděl  Klenot.  „Cválající  kůň. Hodně těžký kůň. To musí být některý z ken­ taurů. A podívej, tady je.“

Veliký kentaur se zlatým vousem, s lidským po­

tem na čele a koňským potem na kaštanových bo­ cích doběhl k Tirianovi, zastavil se a uklonil. „Po­ zdraven bu král,“ zvolal hlasem hlubokým jako  hlas býka.

„Hej, vy tam,“ křikl král přes rameno do dveří 

loveckého  srubu.  „Pohár  vína  pro  vznešeného 


 Poslední bitva 

• 24 •

kentaura. Vítej, Stověde. Až popadneš dech, pověz 

nám, s čím přicházíš.“

Z domu vyběhlo páže s velkým dřevěným pohá­

rem, zvláštně vyřezávaným, a podalo ho kentau­

rovi. Kentaur pozvedl pohár a řekl:

„Připíjím především na Aslana a pravdu, Sire, 

a pak i na Vaši Výsost.“

Vypil víno (bylo by ho dost pro šest statných 

mužů)  jedním  douškem  a podal  prázdný  pohár  zpátky pážeti.

„Tak co, Stověde,“ vybídl ho král, „neseš nám 

další zprávy o Aslanovi?“

Stověd se tvářil velice vážně a trochu se mračil.

„Sire,“ začal. „Vy víte, jak dlouho už žiji a stu­

duji hvězdy; nebo my kentauři žijeme déle než vy  lidé, a dokonce i déle než tvůj rod, jednorožče. Co  živ jsem, ještě nikdy jsem nespatřil na obloze ve­ psané tak strašlivé věci, jaké se tam každé noci  objevují od chvíle, kdy se započal tento rok. Hvěz­ dy nepraví nic o příchodu Aslana, ani o míru, ani  o radosti. Mé umění mi prozradilo, že tak děsivá  konjunkce planet nebyla už pět set let.

Měl jsem už v úmyslu přijít Vaše Veličenstvo va­

rovat, že nad Narnií visí nějaké veliké zlo. Včera  v noci se mi ale doneslo, že Aslan je v Narnii. Sire,  nevěřte tomu. Nemůže to být pravda. Hvězdy ni­

 králova zbrklost 

• 25 •

kdy nelžou, ale lidé a zvířata ano. Kdyby se Aslan 

měl skutečně do Narnie vrátit, ty nejvznešenější 

hvězdy by se seřadily jemu k poctě. Všechno je to 

lež.“

„Lež!“ zvolal král. „Který tvor v Narnii nebo na 

celém světě by se odvážil v takové věci lhát?“ A aniž 

si to uvědomil, ruka mu sjela k jílci meče.

„To nevím, můj králi,“ řekl kentaur. „Ale vím, 

že na zemi jsou lháři – mezi hvězdami však ne.“

„Jenže,“ vložil se od toho Klenot, „nemohl Aslan 

přece jen přijít, ačkoli hvězdy říkají opak? Není  přece jejich otrokem, ale tvůrcem. Nepraví se ve  všech starých příbězích, že to není ochočený lev?“

„Dobře řečeno, Klenote!“ zvolal král. „Přesně 

tak to je: není ochočený lev. V mnoha příbězích se  o tom mluví.“ Stověd právě zvedl ruku a nakláněl  se  dopředu,  aby  králi  něco  velice  vážně  sdělil,  když tu všichni tři otočili hlavu, aby lépe slyšeli 

kvílivý zvuk, který se rychle blížil. Les na západě 

byl tak hustý, že příchozího dosud neviděli. Brzo  ale rozeznali slova.

„Běda, běda, běda!“ hořekoval hlas. „Běda mým 

bratrům a sestrám! Běda svatým stromům! Lesy  jsou pustošeny. Sekera řádí mezi námi. Podtínají  nás. Veliké stromy padají, padají, padají.“

S posledním „padají“ se objevil – vlastně objevi­


 Poslední bitva 

• 26 •

la – i mluvčí. Vypadala jako žena, ale byla tak vy­ soká, že měla hlavu ve stejné výši jako kentaur,  a přitom se zároveň podobala stromu. Těžko se to  vysvětluje, jestli jste nikdy neviděli dryádu, ale  jak ji uvidíte jednou, už si ji nespletete – je v ní  něco odlišného – v barvě, v hlase, ve vlasech. Král  Tirian i obě zvířata okamžitě věděli, že je to nym­ fa břízy.

„Spravedlnost, králi,“  zvolala. „Pomozte nám.  Chraňte svůj lid. Na Pla­ nině lucerny nás kácejí.  Čtyřicet velkých kmenů  mých bratrů a sester  už leží na zemi.“

„Cože, paní? Kácejí  Planinu lucerny? Vraž­ dí mluvící stromy?“  vykřikl král, vyskočil  a tasil meč. „Jak se  opova žují? A kdo se opovažuje? Při hřívě Aslano­ vě –“

„Á­á­á­á­ch,“ vzlykla dryáda a otřásla se jakoby  v bolesti – otřásala se znovu a znovu, jako by na ni  opakovaně dopadaly rány. Zčistajasna padla stra­ nou tak náhle, jako by jí někdo podal nohy. Na 

 králova zbrklost 

• 27 •

vteřinku ji viděli ležet mrtvou na trávě a pak zmi­

zela. Věděli, co se stalo. Její strom, několik mil od­

tud, byl pokácen.

Králův žal a hněv byl tak veliký, že chvilku vů­

bec nedokázal promluvit. Když se vzchopil, pro­ hlásil: „Pojte, přátelé. Musíme se vypravit proti 

proudu řeky a najít ty ničemy, kteří to provedli, 

jak nejrychleji to půjde. Nenechám naživu ani je­

diného.“

„To je i moje vůle, Sire,“ kývl Klenot.

Stověd ho ale varoval: „Sire, bute opatrný i ve 

svém spravedlivém hněvu. Dějí se podivné věci. 

Jestli jsou dále v údolí ozbrojení vzbouřenci, je 

nás tří příliš málo, abychom se s nimi střetli. Kdy­

by Vaše Veličenstvo počkalo –“

„Nepočkám  ani  desetinu  vteřiny,“  přerušil  ho 

král. „Ale zatímco já a Klenot vyrazíme proti prou­

du, ty co nejrychleji cválej na Cair Paravel. Tady 

máš můj pečetní prsten, jím se prokaž. Pošli mi 

dvacet  ozbrojenců  na  koních,  dvacet  mluvících  psů, deset trpaslíků (všichni a to jsou neomylní  lučištníci), jednoho či dva leopardy a obra Kame­ náče. Přive je všechny co nejrychleji za námi.“

„Jak si přejete, Sire,“ uklonil se Stověd, oka­

mžitě se obrátil a odcválal údolím směrem na vý­ chod.

 Poslední bitva 

• 28 •

Král  rázoval  velkou  rychlostí,  občas  zatínal 

pěsti, občas si pro sebe něco mumlal. Klenot krá­

čel vedle něj a neříkal nic. Bylo slyšet jen slabé 

cinkání silného zlatého řetězu kolem jednorožco­

va krku a dusot dvou nohou a čtyř kopyt.

Zanedlouho došli k řece a vykročili po travnaté 

cestě proti proudu – po levici měli řeku a po pra­

vici les. Krátce nato došli k místu, kde začala být 

půda méně rovná a hustý les se přiblížil až ke bře­

hu. Cesta, jestli se tomu ještě dalo tak říkat, vedla  te po jižním břehu – museli tedy řeku přebrodit,  aby se tam dostali. Voda Tirianovi dosahovala až  do podpaží, ale Klenot (který měl čtyři nohy a lépe  se mu proto udržovala rovnováha) se držel po jeho  pravici, aby zmírnil sílu proudu. Tirian svou sil­ nou paží objal jednorožce kolem krku a oba se tak 

bezpečně dostali na druhý břeh. Král byl stále na­

tolik rozzlobený, že si skoro neuvědomoval, jak je 

voda  studená.  Jakmile  byli  na  břehu,  okamžitě 

velmi pečlivě osušil svůj meč o rameno pláště – 

bylo to jediné místo, které na něm zůstalo suché.

Kráčeli te na západ s řekou po pravici a s Pla­

ninou lucerny přímo před sebou. Neušli ještě ani  dva kilometry, když se náhle oba zastavili a oba  najednou promluvili. Král se zeptal: „Co tohle má  být?“ a Klenot řekl: „Podívej!“

 králova zbrklost 

• 29 •

„To je vor,“ prohlásil král Tirian.

A také byl. Pět nebo šest nádherných kmenů 

stromů, čerstvě uatých a čerstvě zbavených vět­

ví,  bylo  svázáno  dohromady  tak,  že  tvořily  vor, 

který rychle klouzal po řece dolů. Na přídi voru 

stála vodní krysa s bidlem a řídila ho.

„Hej! Vodní kryso! Co to děláš?“

„Vezu klády na prodej do Kalormenu, Sire,“ od­

pověděla krysa a maličko se uklonila.

„Do Kalormenu!“ zahřímal Tirian. „Co to má 

znamenat?  Kdo  dal  rozkaz  porazit  ty  stromy?“ 

Řeka tekla tak rychle, že vor už krále a Klenota 

minul.  Vodní  krysa  se  ale  ohlédla  přes  rameno 

a křikla:

„Rozkaz lva, pane. Nařídil to sám Aslan.“ Do­

dala ještě něco, ale to už neslyšeli.

Král a jednorožec na sebe vytřeštili oči a vypa­

 Poslední bitva 

• 30 •

dali oba mnohem vyděšeněji, než kdy byli v jaké­

koli bitvě.

„Aslan,“  opakoval  nakonec  velice  tiše  král. 

„Aslan. Je to možné? Mohl by skutečně podtínat po­

svátné stromy a vraždit dryády?“

„Snad leda kdyby dryády provedly něco strašně 

špatného –“ odpověděl stejně tiše Klenot.

„Ale prodat je do Kalormenu!“ zoufal si král. 

„Je tohle vůbec možné?“

„Já nevím,“ odpověděl nešastně Klenot. „Není 

to ochočený lev.“

„Tak či tak,“ rozhodl se král konečně, „musíme 

jít dál a přijmout, co na nás čeká.“

„Nic  jiného  dělat  nemůžeme,  Sire,“  souhlasil 

jednorožec. V té chvíli si ani on ani král neuvědo­

movali, jak je pošetilé, aby pokračovali sami dva. 

Ani jeden z nich nebyl schopen rozumně uvažovat. 

A z jejich zbrklosti později povstalo mnoho zlého.

Král se náhle ztěžka opřel o šíji svého přítele 

a sklonil hlavu.

„Klenote,“ posteskl si, „co nás čeká? V srdci se 

mi  rodí  strašné  myšlenky.  Kdybychom  zemřeli 

a nespatřili dnešní den, byli bychom šastní.“

„Ano,“ souhlasil Klenot. „Žili jsme příliš dlou­

ho. Postihla nás ta nejhorší věc na světě.“ Minutu 

či dvě tak stáli a pak vykročili dál.

 králova zbrklost 

• 31 •

Netrvalo dlouho a zaslechli tupé rány, jak seke­

ry dopadaly na dřevo – ještě nic neviděli, protože  cesta  vedla  do  kopce.  Vystoupali  až  na  vrchol  a hleděli  přímo  na  Planinu.  A při  tom  pohledu  král smrtelně zbledl.

Přímo  uprostřed  prastarého  lesa  –  toho  lesa, 

kde kdysi rostl zlatý a stříbrný strom a kde dítě  z našeho  světa  za  dávných  časů  zasadilo  Strom  ochrany – už se otevíral široký průsek. Bylo to pří­ šerné – vypadalo to jako čerstvá rána v krajině,  plná blátivých kolejí v místech, kudy padlé stromy  tahali k řece. Pracoval tu velký dav lidí, ozývalo se  práskání bičů a koně se namáhali a dřeli, aby od­ táhli klády k vodě. První, čeho si král a jednorožec 

všimli, bylo to, že polovina dělníků nejsou mluvící  zvířata, ale lidé. A také si záhy uvědomili, že to  nejsou plavovlasí Narniané. Byli to snědí, vousatí 

muži z Kalormenu, veliké a kruté země, která leží 

směrem na jih, za Archenlandem a pouští.

Nebyl samozřejmě důvod, proč byste jednoho či 

dva Kalormence neměli v Narnii potkat – třeba ob­

chodníka  nebo  vyslance  –  protože  mezi  Narnií  a Kalormenem tou dobou vládl mír. Tirian ale ne­ chápal, proč jich tu je tolik, ani proč kácejí narnij­ ský les. Sevřel pevněji meč a pláš si omotal kolem  levé ruky. A oba se vydali rychle dolů mezi dělníky.

 Poslední bitva 

• 32 •

Dva Kalormenci popoháněli koně, připřažené­

ho ke kládě. Právě když k nim král došel, kláda 

uvízla na nepříjemném rozbahněném místě.

„Tak dělej, ty loudo! Tahej, ty prase líné!“ kři­

čeli Kalormenci a rozháněli se bičem. Kůň se už 

namáhal ze všech sil – oči měl rudé a boky pokry­ té pěnou.

„Dělej,  hovado  pomalé,“  křikl  jeden  z Kalor­

menců a přitom koně krutě uhodil bičem. Vzápětí 

se ale stalo něco příšerného.

Až do té chvíle byl Tirian přesvědčen, že koně, 

které Kalormenci tak dřou, jsou jejich vlastní – 

němá  a nerozumná  zvířata,  jako  koně  v našem 

světě. A i když se mu nelíbilo ani přetěžování oby­

čejných koní, myslel samozřejmě víc na vraždění 

stromů. Nikdy ho ani nenapadlo, že by se někdo  odvážil zapřáhnout některého z narnijských mlu­ vících koní, tím méně vzít na něj bič. Ale když 

dopadla ta krutá rána, kůň se vzepjal a bezmála 

zakřičel:

„Hlupáku a tyrane! Copak nevidíš, že dělám, co 

můžu?“

Když Tirian poznal, že ten kůň je jeden z jeho 

Narnianů, zmocnila se jeho i Klenota taková zuři­

vost, že nevěděli, co dělají. Králův meč se zvedl,  Klenotův  roh  klesl.  Zaútočili  zároveň.  Vzápětí 

 králova zbrklost 

• 33 •

oba Kalormenci leželi na zemi mrtví, jeden s hla­

vou uatou Tirianovým mečem a druhý se srdcem 

probodeným Klenotovým rohem.

• 34 •

kaPitola 3

Opičák v celé své slávě

Z

„U

šlechtilý koni,“ oslovil ho Tirian a spěšně 

přetínal postoj, „jak se stalo, že tě tihle ci­

zinci zotročili? Došlo k bitvě?“

„Ne, Sire,“ funěl kůň. „Aslan je tady. To všech­ no je na jeho rozkaz. Nařídil –“

„Pozor králi, nebezpečí!“ varoval náhle Klenot.  Tirian vzhlédl a uviděl, že Kalormenci (a s nimi 

i pár mluvících zvířat) se k nim začínají sbíhat ze 

všech stran. Oba muži zemřeli bez výkřiku, a tak 

chvilku trvalo, než si ostatní uvědomili, co se sta­

lo. Ale te už to věděli všichni. Většina z nich měla  v rukou tasené šavle.

„Honem! Naskoč na mě!“ zvolal Klenot.

Král se vyšvihl na svého starého přítele, ten se  obrátil  a cválal  pryč.  Jakmile  byli  nepřátelům  z dohledu, dvakrát nebo třikrát změnil směr, pře­ kročil řeku, a aniž zmírnil tempo, zavolal: „Kam 

te, králi? Na Cair Paravel?“

„Zadrž,  příteli,“  požádal  ho  Tirian.  „Pus  mě 

 oPiČák v celé své kráse 

• 35 •

dolů.“  Sklouzl  z jednorožcova  hřbetu  a obrátil  se 

k němu.

„Klenote,“ řekl král, „provedli jsme něco straš­

ného.“

„Měli  jsme  k tomu  dobrý  důvod,“  odpověděl 

Klenot.

„Ale skočit na ně bez varování – bez vyzvání – 

a když neměli zbraně – fuj! Jsme vrahové, Kleno­ te. Jsem navždycky zneuctěný.“

Klenot svěsil hlavu. Také se styděl.

„A kromě toho,“ pokračoval král, „ten kůň pro­ hlásil, že to bylo na Aslanův rozkaz. A krysa tvr­ dila totéž. Všichni říkají, že Aslan je tady. Co jest­ li je to pravda?“

„Ale, Sire, jak by Aslan mohl nařizovat takové  příšerné věci?“

„Není to ochočený lev,“ připomněl Tirian. „Jak 

můžeme vědět, co by udělal nebo neudělal? My,  vrahové?  Klenote,  já  se  tam  vrátím.  Odevzdám  meč a vydám se do rukou Kalormenců a budu je  žádat, aby mě předvedli před Aslana. A mne sou­ dí on.“

„To ale půjdeš na smrt,“ varoval Klenot.

„Myslíš si snad, že mi záleží na tom, jestli mě 

Aslan  odsoudí  k smrti?“  mávl  král  rukou.  „To 

není nic, vůbec nic. Nebylo by lepší být mrtvý, 


 Poslední bitva 


 oPiČák v celé své kráse 

• 37 •

než  trpět  tou  strašnou  obavou,  že  Aslan  přišel  a vůbec není takový jako ten Aslan, v něhož jsme  věřili  a doufali?  Je  to,  jako  kdyby  jednoho  dne  ráno vyšlo slunce a bylo černé.“

„Rozumím,“  kývl  Klenot.  „Nebo  jako  bys  pil  vodu a ona byla suchá. Máš pravdu, králi. Tohle je  konec všeho. Pojme a vzdejme se.“

„Nemusíme chodit oba.“

„Jestli jsme se někdy měli rádi, dovol mi jít te 

s tebou,“  žádal  jednorožec.  „Když  budeš  mrtvý 

a Aslan nebude Aslan, co mi v životě zbude?“

Obrátili se a pomalu se vraceli. Ronili přitom 

trpké slzy.

Jakmile  došli  na  místo,  kde  se  kácelo,  Kalor­ menci  se  rozkřičeli  a hnali  se  k nim  se  zbraní  v ruce. Král ale napřáhl meč jílcem směrem k nim  a pravil:

„Já, který jsem byl králem Narnie a te jsem 

rytířem beze cti, se vzdávám spravedlnosti Asla­ nově. Odvete mě k němu.“

„A já se také vzdávám,“ dodal Klenot.

Snědí muži se kolem nich těsně shlukli. Páchli  česnekem a cibulí a oči jim v tmavých tvářích dě­ sivě  blýskaly.  Klenotovi  hodili  na  krk  ohlávku  z provazu. Králi sebrali meč a svázali mu ruce za  zády. Jeden z Kalormenců, který měl přilbu místo 

 Poslední bitva 

• 38 •

turbanu  a byl  zřejmě  velitelem,  strhl  Tirianovi 

z hlavy zlatou obroučku a spěšně ji schoval někde 

pod svým šatem. Oba vězně pak vedli do kopce, 

na velkou mýtinu.

Uprostřed mýtiny, která byla zároveň vrcholem 

kopce, stála malá chatrč podobná stáji s doškovou 

střechou. Dveře byly zavřené. Na trávníku přede 

dveřmi se rozvaloval opičák. Tirian a Klenot, kte­

ří čekali, že uvidí Aslana, a o žádném opičákovi 

nikdy nic neslyšeli, byli při pohledu na něj zmate­

ní. Opičák byl samozřejmě Vytáčka, ale vypadal 

desetkrát ošklivěji, než když žil u jezera  Kotel, 

protože te byl rádoby naparáděný. Na sobě měl  šarlatový kabátec, který mu moc neseděl, protože  byl ušitý na trpaslíka. Na zadních prackách měl  trepky zdobené drahokamy, ale pořádně mu nedr­ žely,  protože,  jak  jistě  víte,  opičí  zadní  nohy  se 

spíš podobají rukám. Na hlavě měl něco, co vypa­ dalo jako papírová koruna. Vedle něj ležela hro­ mada ořechů, které si neustále cpal do úst, lous­ kal je mezi čelistmi a skořápky plival. A neustále  popotahoval kabátec, aby se mohl podrbat.

Kolem  něj  stál  velký  počet  mluvících  zvířat 

a skoro každá tvář v tom davu vypadala nešastná,  ustaraná a zmatená. Když spatřili a poznali vězně,  všichni zasténali a zakňučeli.

 oPiČák v celé své kráse 

• 39 •

„Ó můj pane Vytáčko, hlasateli Aslanův,“ oslo­

vil ho velitel Kalormenců, „vedeme ti vězně. Díky  své odvaze a dovednosti a vůli velkého boha Taše  jsme zajali živé tyto dva všeho schopné vrahy.“

„Podejte mi meč toho muže,“ přikázal opičák.  Vzali tedy králův meč a s pochvou i pásem ho pře­ dali opičákovi. Ten si ho pověsil kolem krku a vy­ padal ještě hloupěji než předtím.

„O ty dva se postaráme později,“ ušklíbl se opi­ čák a vyplivl směrem k oběma vězňům skořápku.  „Nejdřív mám na starosti jiné věci. Tihle počkají. 

Všichni mě te poslouchejte. První věc, o které chci 

mluvit, jsou ořechy. Kde zase je velitel veverek?“

„Tady, pane,“ řekl rezavý veverčák, který před­ stoupil a nervózně se uklonil.

„Aha, tady jsi,“ šlehl po něm opičák zlým pohle­

 Poslední bitva 

• 40 •

dem. „Tak mě poslouchej. Chci – tedy myslím tím 

Aslan chce – víc ořechů. Ty, co jste donesli, zdaleka 

nestačí. Musíte donést ještě další, slyšíš? Dvakrát 

tolik. A musejí tady být do zítřejšího západu slunce, 

a nesmějí mezi nimi být žádné zkažené ani malé.“

Mezi veverkami se ozvalo zděšené mumlání a ve­

litel sebral odvahu a řekl: „Prosím, mohl by s námi 

o tom promluvit sám Aslan? Kdybychom ho směli 

vidět – “

„To tedy nesmíte,“ odsekl opičák. „Je velice las­

kavý – tak, že si to většinou ani nezasloužíte – 

a večer možná na pár minut vyjde ven. Pak si ho  všichni můžete prohlédnout. Ale nedovolí, abyste  se kolem něj všichni mačkali a otravovali ho otáz­ kami. Co mu chcete říct, to mu vyřídím – když  ovšem usoudím, že stojí za to ho s tím obtěžovat.  Do té doby vy, veverky, koukejte běžet a postarat  se o ty ořechy. A to vám říkám, a jsou tady do 

zítřka do večera, nebo to schytáte!“

Chudinky veverky se rozutíkaly, jako kdyby je 

honil pes. Tenhle nový rozkaz byl pro ně strašná  zpráva. Oříšky, které si pečlivě nashromáždily na  zimu, byly už tou dobou skoro všechny snědené –  z těch, co zbyly, už opičákovi daly mnohem víc,  než si mohly dovolit.

 oPiČák v celé své kráse 

• 41 •

Z jiné části shromáždění se ozval hluboký hlas – 

patřil velikému, ježatému kanci s pořádnými kly. 

„Proč nemůžeme Aslana vidět a mluvit s ním?“ 

ptal se. „Když za starých časů přicházel do Nar­ nie, všichni s ním mohli mluvit tváří v tvář.“

„Nevěř tomu,“ mávl opičák prackou. „A i kdy­

by to byla pravda, časy se změnily. Aslan k vám  byl dřív příliš laskavý, chápeš? Ale te už nebude. 

Tentokrát vás pěkně srovná. On vás naučí myslet  si, že je ochočený lev!“

Mezi zvířaty se ozvalo tiché sténání a kňučení 

a potom se rozhostilo mrtvé ticho, které bylo ješ­

tě nešastnější.

„A ještě jednu věc se musíte naučit,“ pokračo­

val opičák. „Slyšel jsem, jak někteří z vás říkají, 

že jsem opičák. Ale já nejsem. Jsem člověk. Jestli 

vypadám jako opičák, je to proto, že jsem velice 

starý. Stovky a stovky let starý. A právě proto, že 

jsem tak starý, jsem také tak moudrý. A protože 

jsem tak moudrý, jsem já ten jediný, s kým kdy 

bude Aslan mluvit. Nemůže se obtěžovat klábose­

ním s nějakými hloupými zvířaty. Řekne mi, co 

máte udělat, a já to povím vám ostatním. A dobře 

vám radím, udělejte to pěkně svižně, protože on 

žádné hlouposti trpět nebude.“

Nastalo mrtvé ticho, jen jeden velice malý jeze­


 Poslední bitva 

• 42 •

veček se rozplakal a matka se ho snažila utišit.  „A ještě něco,“ pokračoval Opičák a strčil si do tla­ my další ořech. „Slyšel jsem některé koně říkat:  ,Vyřídíme tu dřinu s taháním dřeva co nejrychleji  a pak budeme zase volní.‘ No, tak na tohle můžete  rychle zapomenout. A nejenom koně. Každý, kdo  může pracovat, v budoucnu také pracovat bude.  Aslan  to  všechno  dohodl  s králem  Kalormenu  –  s tisrokem, jak ho nazývají naši snědí kalormenští  přátelé. Všechny koně, býky a osly pošleme do Ka­ lormenu, kde si budou na živobytí vydělávat – ta­ hat a nosit náklady, jak to koně a jim podobní dě­ lají v jiných zemích. A všechna hrabavá zvířata,  jako krtci a králíci a trpaslíci, půjdou pracovat do  tisrokových dolů. A –“

„Ne,  ne,  ne,“  vyla  zvířata.  „To  nemůže  být  pravda. Aslan by nás nikdy neposlal do otroctví  ke králi Kalormenu.“

„Dost! Mlčte!“ rozkřikl se opičák a vycenil zuby.  „Kdo  tu  říká  něco  o otroctví?  Nebudete  otroci.  Dostanete plat – a velice slušný plat. Tento váš  plat půjde do Aslanovy pokladnice, a on ho využi­ je ku prospěchu všech.“ Načež letmo pohlédl a div  že nemrknul na kalormenského velitele.

Kalormenec  se  uklonil  a nadutým  kalormen­ ským způsobem odpověděl:

 oPiČák v celé své kráse 

• 43 •

„Nejmoudřejší  hlasateli  Aslanův,  tisrok  (kéž  žije věčně) zcela jednomyslně souhlasí s Vaší Mi­ lostí a jejím uvážlivým plánem.“

„Tak vidíte,“ prohlásil opičák. „Všechno je zaří­ zeno. A bude to pro vaše vlastní dobro. S těmi peně­ zi, které vyděláte, uděláme z Narnie zemi, ve které  stojí za to žít. Přijdou sem záplavy banánů a pome­ rančů  –  a budou  i silnice  a velká  města  a školy  a kanceláře a biče a náhubky a sedla a klece a kotce  a vězení – prostě všechno.“

„Ale  my  všechny  ty  věci  nechceme,“  ozval  se  starý medvěd. „My chceme být volní. A chceme  slyšet samotného Aslana.“

„Nezačínej se hádat,“ obořil se na něj opičák, 

„to prostě nesnesu. Já jsem člověk a ty jen hloupý  tlustý medvěd. Co ty víš o svobodě? Ty si myslíš,  že svoboda znamená, že si budeš dělat, co chceš.  Ale to se pleteš. To není pravá svoboda. Pravá svo­ boda je dělat, co ti řeknu já.“

„B­h­h­r,“ zavrčel medvěd a podrbal se na hlavě –  nějak se mu takovéhle věci těžko chápaly.

„Prosím, prosím,“ ozval se vysoký hlásek kudr­ natého jehňátka, které bylo tak mladé, až všech­ ny překvapilo, že se vůbec opovažuje promluvit.

„Co zase je?“ ptal se opičák. „No tak rychle.“

„Prosím,“ řeklo jehňátko, „já tomu nerozumím. 

 Poslední bitva 

• 44 •

Co máme společného s Kalormenci? My patříme  Aslanovi.  Oni  patří  Tašovi.  Mají  boha  jménem  Taš. Říkají, že má čtyři ruce a supí hlavu. Na jeho  oltáři zabíjejí lidi. Já nevěřím, že někdo jako Taš 

existuje. Ale jestli ano, jak se s ním může Aslan 

přátelit?“

Všechna zvířata naklonila hlavy ke straně a je­ jich jasné oči blýskly po opičákovi. Každý věděl, že  je to nejlepší otázka, jakou tu zatím kdo položil.

Opičák vyskočil a plivl na jehňátko.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist