načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň - C. S. Lewis

NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň

Elektronická kniha: NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň
Autor: C. S. Lewis

- Je spousta dveří, ale pouze jedny vedou do jiného světa. Projděte s námi do země zázraků a kouzel - do Narnie! Sledujte příběh sourozenců Petra, Zuzany, Edmunda a Lucie v zemi obrů, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 200
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 3. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Pauline Baynesová
z anglického originálu ... přeložila Veronika Volhejnová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2015
ISBN: 978-80-253-2325-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy příběh o dobrodružství čtyř sourozenců, kteří objeví pohádkovou zemi Narnii a pomohou ji osvobodit od vlády Bílé čarodějnice. Průchod mezi zavěšenými kabáty ve staré skříni do země Narnie funguje jen někdy, většinou nečekaně a nechtěně. Děti prožijí v Narnii řadu fantastických i nebezpečných příhod a zajímavých setkání. Osvobodí zemi od věčné zimy a Bílé čarodějnice a stávají se - podle starého proroctví - jejími vládci. Když se nakonec nečekaně vrátí zpět do svého světa, zjišťují, že zde se čas téměř nepohnul. Druhá část z cyklu Letopisy Narnie, celý cyklus je klasikou anglické literatury pro děti.

Popis nakladatele

Je spousta dveří, ale pouze jedny vedou do jiného světa. Projděte s námi do země zázraků a kouzel - do Narnie! Sledujte příběh sourozenců Petra, Zuzany, Edmunda a Lucie v zemi obrů, trpaslíků, kentaurů a dalších tajemných bytostí, zakletých Bílou čarodějnicí. Dokážou s pomocí moudrého a zároveň strašlivého lva Aslana zlomit její temnou nadvládu?

Čtyři sourozenci projdou tajemnou skříní a ocitnou se v Narnii – v zemi, kde žijí mluvící zvířata a kterou ovládá zlá Bílá čarodějnice. Děti se snaží obyvatelům Narnie pomoci, ale když jsou všechny naděje téměř zmařeny, návrat bájného lva Aslana zvrátí běh událostí a do země konečně přijde jaro.

Nenechte si ujít fantasy bestseller, který nadchl miliony čtenářů po celém světě.

Stejně jako jeho kamarád Tolkien, C. S. Lewis přetvořil svěž fantazie, obohatil jej krásou a dal mu zcela nový a jedinečný rozměr. V současné době musí každé nové království fantazie podstoupit srovnání s Narnií.
- Lloyd Alexander (oblíbený autor fantasy literatury)

Zařazeno v kategoriích
C. S. Lewis - další tituly autora:
K jádru křesťanství K jádru křesťanství
Bůh na lavici obžalovaných Bůh na lavici obžalovaných
Velký rozvod nebe a pekla Velký rozvod nebe a pekla
NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň -- 2. díl NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň
Rady skúseného diabla Rady skúseného diabla
Dokud nemáme tvář Dokud nemáme tvář
 
K elektronické knize "NARNIE – Lev, čarodějnice a skříň" doporučujeme také:
 (e-book)
Anna (Jaký bude rok 2082?) Anna (Jaký bude rok 2082?)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Letopisy Narnie

Lev, čarodějnice a skříň

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

C. S. Lewis

Letopisy Narnie – Lev, čarodějnice a skříň – e-kniha

Copyright © Fragment, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Lev, čarodějnice a skříň

„Tak tomuhle říkám klika. Bude to tady absolutně skvělé.

Ten stařík nás nechá dělat, co budeme chtít,“ prohlásil

Petr k Zuzaně, Edmundovi a Lucince.

Starý profesor skutečně vypadal, jak by žil ve svém

vlastním světě, a nechal děti hledat si vlastní zábavu

v obrovském starém domě na samotě. Byl to dům, který

vám připadá nekonečný, a člověk tu narazil na spoustu

nečekaných míst: na desítky ložnic, ale také na hrozně

dlouhou místnost plnou obrazů, kde bylo i celé rytířské

brnění, na pokoj ověšený zelenými čalouny, kde v rohu

stála harfa, nebo na celou řadu navzájem propojených

pokojů, které byly plné knih. Jeden pokoj však byl úplně

prázdný až na velkou skříň. Lucinka se rozhodla ji pro­

zkoumat a jak se prodírala mezi kabáty, všimla si, že jí

něco křupe pod nohama. Sklonila se, aby to ohmatala,

ale místo aby ucítila hladké tvrdé dřevo, dotkla se něčeho

měkkého, sypkého a velice studeného. Také na ni padalo

něco chladného a měkkého. Vzápětí zjistila, že stojí

uprostřed lesa, je tma, pod nohama má sníh a vzduchem

poletují vločky. Tak se dostala do podivné, magické země

jménem Narnie.


v edici Letopisy narnie vychází také:

čarodějův synovec

kůň a jeho chLapec

princ kaspian

pLavba jitřního poutníka

stříbrná židLe

posLední bitva


Lev,

čarodějnice a skříň

C. S. Lewis

Ilustrovala Pauline Baynesová


C. S. Lewis

Lev, čarodějnice a skříň

The Lion, the Witch and the Wardrobe

Copyright © C.S. Lewis Pte Ltd., 1950

Inside illustrations by Pauline Baynes; copyright © C.S. Lewis Pte Ltd., 1950

Cover art by Cliff Nielsen; Copyright © C.S. Lewis Pte Ltd. 2002

ISBN 0-00-711-561-X

The Chronicles of Narnia

®

, Narnia

®

and all book titles, characters and locales original

to The Chronicles of Narnia are trademarks of C.S. Lewis Pte Ltd.

Use without permission is strictly prohibited.

www.narnia.com

www.facebook.com/fragment.narnie

Published by Fragment under license from the C.S. Lewis Company Ltd.

Z anglického originálu The Lion, the Witch and the Wardrobe

přeložila Veronika Volhejnová.

Jazyková korektura Vladana Hallová

Odpovědná redaktorka Helena Klečková

Technická redaktorka Alena Suchánková

Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Pujmanové 1551/4, Praha 4,

jako svou 1071. publikaci.

3. vydání, 2015

Sazbu zhotovilo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o.

Translation © Veronika Volhejnová, 2005

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

e-mail: fragment@fragment.cz

http://www.fragment.cz

ISBN tištěné verze 978-80-253-2325-0 (3. vydání, 2015)

ISBN e-knihy 978-80-253-2679-4 (1. zveřejnění 2016)


Pro Lucy Barfieldovou

Moje MiLá Lucinko,

tenhle příběh jsem napsal pro tebe, jenže když jsem začínal,

neuvědomil jsem si, že holčičky rostou rychleji než knížky.

Následkem toho jsi te už příliš velká na pohádky, a než

bude knížka vytištěna a svázána, budeš ještě větší. Ale

jednou budeš dost stará na to, abys začala pohádky číst

znova. Pak můžeš tuhle knížku sejmout z nejvyšší police,

oklepat z ní prach a povědět mi, co si o ní myslíš. Tou

dobou už nejspíš budu úplně hluchý a hodně starý, takže

z toho neuslyším ani slovo, a když uslyším, nepochopím

ho. Ale stejně budu pořád

Tvůj milující kmotr

C. S. Lewis


obsah

1. Lucinka nakoukne do skříně 9

2. Co tam Lucinka našla 17

3. Edmund a skříň 31

4. Turecký med 41

5. Zase přede dveřmi 51

6. Do lesa 61

7. Den s bobry 71

8. Co se stalo po večeři 85

9. V domě Čarodějnice 97 10. Kouzlo se začíná lámat 109 11. Aslan se blíží 121 12. Petrův první boj 133 13. Stará magie z úsvitu času 143 14. Triumf Čarodějnice 155 15. Ještě starší magie z doby před úsvitem času 167 16. Co se stalo se sochami 177 17. Lov na bílého jelena 189

kapitoLa 1

Lucinka nakoukne do skříně

Z

Ž

ily, byly čtyři děti. Jmenovaly se Petr, Zuzana,

Edmund a Lucie. Tenhle příběh je o tom, co se jim přihodilo, když je za války kvůli náletům poslali pryč z Londýna. Poslali je do domu jedno­ ho starého profesora, který žil na venkově, pat­ náct kilometrů od nejbližšího nádraží a tři kilo­ metry od nejbližší pošty. Manželku neměl a bydlel ve velikém domě s hospodyní, která se jmenovala paní Macreadyová, a se třemi služebnými. (Ty se jmenovaly Ivy, Margaret a Betty, ale v tomhle pří­ běhu se moc neobjevují.) Profesor byl velice starý, měl husté bílé vlasy, které mu rostly nejen na hla­ vě, ale taky po větší části obličeje, a děti ho skoro okamžitě začaly mít rády. Ten první den, když je přišel ke dveřím přivítat, vypadal tak podivně, že Lucinka (která byla nejmladší) se ho trochu bála a Edmund (ten byl druhý nejmladší) měl chu se smát a musel pořád dělat, že smrká, aby se to ne­ poznalo.

Když první večer řekli profesorovi dobrou noc

• 9 •


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 10 •

a odešli nahoru, navštívili chlapci dívky v jejich pokoji, aby si o všem popovídali.

„Tak tomuhle říkám klika,“ prohlásil Petr. „Bude to tady absolutně skvělé. Ten stařík nás nechá dělat, co budeme chtít.“

„Podle mě je to moc milý starý pán,“ kývla Zu­ zana.

„Ale dej s tím pokoj,“ zavrčel Edmund, který byl unavený, ale pokoušel se předstírat, že unave­ ný není, a byl z toho jako vždycky protivný. „Pře­ staň mluvit takhle.“

„Jak takhle?“ ohradila se Zuzana. „A ostatně, ty už bys měl spát.“

„Snažíš se mluvit jako máma,“ vysvětlil Ed­ mund. „A nemáš mi co říkat, že mám spát. Jdi si spát sama.“

„Nepůjdeme radši spát všichni?“ ozvala se Lu­ cinka. „Jestli někdo uslyší, jak si tady povídáme, určitě to slízneme.“

„Ale neslízneme,“ zavrtěl hlavou Petr. „Já vám říkám, že v tomhle domě bude každému jedno, co děláme. A stejně nás nikdo neuslyší. Odsud dolů do té jídelny je to aspoň deset minut cesty a mezi­ tím je spousta chodeb a schodů.“

„Co to je za zvuk?“ zeptala se náhle Lucinka. V takhle velikánském domě ještě nikdy dřív neby­

• 11 •

la, a když si představila všechny ty dlouhé chodby a řady dveří vedoucích do prázdných pokojů, za­ čal jí z toho trošku běhat mráz po zádech.

„To je jenom pták, ty hloupá,“ řekl Edmund.

„Je to sova,“ upřesnil Petr. „Tady to ptáci mu­ sejí mít báječné. A te jdu spát. Ale říkám vám, zítra to tu prozkoumáme. Na takovémhle místě se dají najít věci! Viděli jste cestou ty hory? A ty lesy? Třeba jsou tam orli. A jeleni. A určitě jestřábi.“

„Jezevci!“ přidala se Lucinka.

„Lišky!“ řekl Edmund.

„Králíci!“ dodala Zuzana.

Ale ráno venku lilo jako z konve a když se člo­ věk podíval z okna, nebylo pro déš vidět nejen hory a lesy, ale ani potok v zahradě.

„No jasně že musí pršet!“ řekl Edmund. Právě se s profesorem nasnídali a te byli v místnosti, kterou pro ně vyhradil – byl to dlouhý nevysoký pokoj s dvěma okny na jednu stranu a dvěma na druhou.

„Přestaň si stěžovat, Edmunde,“ řekla Zuzana. „Vsadím se deset ku jedné, že do hodiny dvou se vyčasí. Do té doby na tom nejsme zase tak špatně. Je tady rádio a spousta knížek.“

„Nic pro mě,“ prohlásil Petr. „Já jdu prozkou­ mat dům.“

 Lucinka nakoukne do skříně 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 12 •

S tím všichni souhlasili, a tak celé to dobrodruž­ ství začalo. Byl to dům, který vám připadá neko­ nečný, a člověk tu narazil na spoustu nečekaných míst. Prvních pár dveří, které vyzkoušeli, vedlo jen do prázdných ložnic, ale brzo narazili na hroz­ ně dlouhou místnost plnou obrazů, kde našli i ce­ lé rytířské brnění; poté následoval pokoj ověšený zelenými čalouny, kde v rohu stála harfa, a když seběhli tři schody dolů a vyběhli po pěti schodech nahoru, tak objevili malou halu a dveře vedoucí na balkon, a celou řadu navzájem propojených po­ kojů, kde se dalo procházet z jednoho do druhého. Všechny stěny pokrývaly police plné knih – někte­ ré ty knihy byly hodně staré a pár jich bylo dokon­ ce větších než bible v kostele. Krátce nato nahlédli do pokoje, který byl úplně prázdný, až na jednu velikou šatní skříň, takovou tu, co má na dveřích zrcadlo. Vůbec nic jiného v tom pokoji nebylo, jen jedna mrtvá masařka na okenním parapetu.

„Nic tu není!“ ohlásil Petr a všichni zase vy­ běhli ven – všichni kromě Lucinky. Ta se pozdr­ žela, protože ji napadlo, že by možná stálo za to zkusit otevřít dveře té skříně, i když si byla skoro jistá, že budou zamčené. K jejímu překvapení se otevřely celkem snadno a ven se vykutálely dvě kuličky proti molům.

• 13 •

Když nakoukla dovnitř, viděla, že tam visí

několik kabátů – většinou dlouhých kožichů.

Lucinka ze všeho na světě nejvíc milovala vůni

a dotek kožešiny. Okamžitě do skříně vlezla,

vmáčkla se mezi kabáty a otírala si o ně tvář.

Dveře nechala otevřené, protože věděla, že je

pěkná hloupost zavřít se ve skříni. Za chvilku se

protáhla dál a zjistila, že za první řadou kabátů

visí ještě jedna. Byla tam skoro úplná tma a ona

natáhla ruce před sebe, aby nenarazila nosem

do zadní stěny šatníku. Udělala ještě krok dov­

nitř – pak dva a tři kroky – a celou dobu čekala,

 Lucinka nakoukne do skříně 

 Lev, čarodějnice a skříň 

• 14 •

že špičkami prstů nahmatá dřevo. Ale pořád nic necítila.

„To ale musí být obrovská skříň!“ pomyslela si Lucinka. Postoupila ještě dál a rozhrnula měkké záhyby kabátů, aby mohla projít. Pak si všimla, že jí něco křupe pod nohama. „Že by další kulič­ ky proti molům?“ podivila se a sklonila se, aby to ohmatala. Ale místo aby ucítila hladké tvrdé dřevo na dně šatníku, dotkla se něčeho měkkého, sypkého a velice studeného. „To je divné,“ řekla si a udělala další krok nebo dva dopředu.

Vzápětí zjistila, že to, co se jí otírá o tvář a ru­ ce, už není měkká kožešina, ale něco tvrdého, drsného a dokonce pichlavého. „No tohle, to pí­ chá úplně jako větve stromů!“ vykřikla Lucinka. A pak uviděla světlo. Ne pár centimetrů před se­ bou, tam, kde by měla být zadní stěna skříně, ale pořádný kus vepředu. Padalo na ni něco chladné­ ho a měkkého. Vzápětí zjistila, že stojí uprostřed lesa, je tma, pod nohama má sníh a vzduchem po­ letují vločky.

Lucinka byla trochu vyděšená, ale zároveň ve­ lice zvědavá a rozčilená. Ohlédla se přes rameno a tam, mezi tmavými kmeny stromů, ještě viděla otevřené dveře skříně a dokonce zahlédla i prázd­ ný pokoj, z kterého se sem vypravila. (Nechala

• 15 •

samozřejmě dveře otevřené, protože věděla, že

je pěkná hloupost zavřít se ve skříni.) Vypadalo

to, že tam je pořád ještě den. „Když se něco sta­

ne, vždycky se můžu vrátit,“ myslela si Lucinka.

Vykročila vpřed, křup – křup sněhem a přes les

k tomu světýlku. Asi za deset minut se k němu

dostala a uviděla, že to svítí pouliční lampa. Stá­

la, dívala se na ni, uvažovala,

proč asi uprostřed lesa stojí

pouliční lampa, a rozmýš­

lela se, co dál. Vtom usly­

šela dusot nějakých no­

hou, které se k ní blížily.

Chvilku nato se mezi

stromy objevila velice

zvláštní postava a vstou­

pila do kruhu svět la ko­

lem lampy.

Ten někdo nebyl o mno­

ho vyšší než Lucinka a nad

hlavou držel deštník, celý bí lý od sněhu. Od pasu

nahoru to byl člověk, ale no hy vypadaly jako kozí

(srst na nich byla černá a lesklá) a místo chodidel

měl kozí kopýtka. Měl také ocas, ale toho si Lucinka

nejdřív nevšimla, protože ten byl pečlivě přehozený

přes ruku s deštníkem, aby se neurousal ve sněhu.

 Lucinka nakoukne do skříně 

 Lev, čarodějnice a skříň 

• 16 •

Kolem krku měl ten někdo červenou vlněnou šálu

a načervenalá byla i jeho kůže. Obličejík měl zvlášt­

ní, ale milý, krátkou špičatou bradku a kudrnaté

vlasy, ze kterých vyrůstaly dva růžky, na každé stra­

ně čela jeden. V jedné ruce, jak jsem už říkal, držel

deštník a v té druhé nesl několik balíčků ve hnědém

papíře. Ty balíčky a ten sníh – zkrátka vypadalo to,

jako by nakupoval na Vánoce. Byl to faun. A když

uviděl Lucinku, trhl sebou překvapením tak silně,

že všechny balíčky upustil.

„Propáníčka!“ vykřikl faun.

• 17 •

kapitoLa 2

Co tam Lucinka našla

Z

D

obrý večer,“ řekla Lucinka. Ale faun sbíral

balíčky a byl tím tak zaujatý, že nejdřív ne­

odpověděl. Když skončil, vysekl poklonku.

„Dobrý večer, dobrý večer,“ řekl faun. „Promiň­ te – nechci být dotěrný – ale je snad možné, že byste byla dcera Evina?“

„Jmenuji se Lucie,“ řekla, protože tak docela nepochopila, nač se ptá.

„Ale jste – s prominutím – jste snad, jak se říká, holčička?“ ptal se faun.

„Samozřejmě, že jsem holčička,“ odpověděla Lu­ cinka.

„Takže jste doopravdy člověk?“

„Samozřejmě, že jsem člověk,“ kývla Lucinka, stále ještě poněkud zmatená.

„Ale ovšem, ale ovšem,“ přisvědčoval faun. „To bylo ode mne hloupé. Ale ještě nikdy jsem neviděl ani syna Ada mova, ani dceru Evinu. Jaká radost. Vždy pře ce –“ pak se zarazil, jako by už už pověděl něco, co nechtěl. „Radost, skutečná radost. Jmenuji se Tumnus.“


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 18 •

„Těší mě, že vás poznávám, pane Tumnusi,“ řekla Lucinka.

„Smím se zeptat, ó Lucie, dcero Evina,“ pokra­ čoval pan Tumnus, „jak jste se ocitla v Narnii?“

„V Narnii? Co to je?“ divila se Lucinka.

„Toto je země Narnie,“ vysvětloval faun, „to, kde nyní stojíme a vše, co se rozkládá mezi touto lampou a velkým hradem Cair Paravel na pobřeží východního moře. A co vy – přišla jste z Divokých lesů nebo ze Západu?“

„Já – prošla jsem šatníkem z prázdného poko­ je,“ vysvětlovala Lucinka.

„Ach,“ povzdechl si pan Tumnus melancholic­ ky. „Kdybych já byl víc studoval zeměpis, když jsem ještě býval malým faunem, jistě bych o těch­ to cizokrajných zemích věděl víc. Ale te už je pozdě.“

„Ale to přece vůbec nejsou země,“ namítla Lu­ cinka a musela se skoro smát. „To je jenom ta­ dyhle kousek – tak asi – nevím to určitě. Je tam léto.“

„Zatímco zde v Narnii,“ odpověděl pan Tum­ nus, „vládne zima, a tak je tomu již velice dlou­ ho, a budeme­li tady stát a povídat si ve sněhu, nastydneme z toho oba. Dcero Evina ze vzdále­ né země Prázdna a Pokoje, kde věčné léto vládne

• 19 •

slavnému městu Šat­Nik, co kdybyste šla a dala si se mnou čaj?“

„Děkuju mockrát, pane Tumnusi,“ řekla Lucin­ ka. „Ale asi bych se už měla vrátit.“

„Je to jenom kousek,“ lákal faun, „A bude tam plápolavý oheň – a topinky – a sardinky – a ko­ láč.“

„Jste moc hodný,“ řekla Lucinka. „Ale nemůžu se dlouho zdržet.“

„Když se do mě zavěsíte, dcero Evina,“ řekl pan Tumnus, „budu moci držet deštník nad námi obě­ ma. Ano, tak je to dobře. Můžeme jít!“

Tak se stalo, že Lucinka najednou kráčela le­ sem zavěšená do toho podivného stvoření, jako by se znali odjakživa.

Zanedlouho došli na místo, kde cesta začala být nerovná a všude kolem byly balvany, kopečky a stráňky. Na dně jednoho údolíčka pan Tumnus náhle uhnul stranou, jako by měli vejít přímo do nebývale velikého balvanu, ale v poslední chvíli Lu­ cinka postřehla, že ji vede ke vchodu do jeskyně.

Když se Lucinka uvnitř rozkoukala, uviděla, že v krbu hoří dřevo. Pan Tumnus se shýbl a úhled­ nými kleštěmi vytáhl hořící větev a s její pomocí zažehl lampu. „Te už to nebude dlouho trvat,“ řekl a okamžitě přistavil na oheň konvici.

 co taM Lucinka našLa 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 20 •

Lucinka si pomyslela, že hezčí místo ještě v ži­

votě neviděla. Byla to malá, suchá, čistá jesky ně

z červenavého kamene. Na podlaze byl koberec

a dvě křesílka („Jedno pro mne a jedno pro pří­

tele,“ vysvětlil pan Tumnus.), stůl a prádelník,

nad krbem římsa a nad ní obrázek starého fauna

s šedými vousy. V rohu byly dveře a Lucinka si po­

myslela, že patrně vedou do ložnice pana Tum na.


• 21 •

U jedné stěny stála knihovna plná knih. Zatím co pan Tumnus prostíral k čaji, Lucinka si je prohlí­ žela. Svazky měly názvy jako Silénův život a korespondence, Nymfy a jejich zvyky, Muži, mniši, myslivci; studie oblíbené legendy či Je člověk mýtus?

„Nuže, dcero Evina!“ vybídl ji faun.

Byla to skutečně báječná svačina. Pro každého tu bylo jedno hnědé vejce nahniličko, sardinky na topince, topinka s máslem a topinka s medem, a nakonec koláč s cukrovou polevou. Když už Lucinka vůbec nemohla, faun začal hovořit. Vy­ právěl nádherné příběhy o životě v lese. Povídal o půlnočních tancích, o tom, jak nymfy, které žijí ve studánkách, a dryády, které bydlí ve stromech,

 co taM Lucinka našLa 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 22 •

vycházejí ven tančit s fauny. Vyprávěl o dlouhých

loveckých výpravách za bílým jelenem, který spl­

ní přání tomu, kdo ho dokáže chytit, o hostinách

a hledání pokladů s divokými rudými trpaslíky

v hlubokých dolech a jeskyních hluboko pod ko­

řeny lesních stromů. Také o létě, kdy lesy bývaly

zelené a starý Silénos na svém vypaseném oslí­

ku přijížděl na návštěvu. Někdy zavítal dokonce

i sám Bakchus, to pak v potocích teklo víno místo

vody a celý les jásal a radoval se po dlouhé týd­

ny. „Jenže te je pořád zima,“ dodal zachmuřeně.

Aby se zase rozveselil, vytáhl z pouzdra na prá­

delníku zvláštní píšalku, která vypadala, jako by

byla ze slámy, a začal hrát. Lucinka poslouchala

tu píseň a chtělo se jí zároveň plakat i smát se,

tančit i usnout. Muselo uplynout snad několik

hodin, než se otřepala a prohlásila:

„Pane Tumnusi, já vás hrozně nerada ruším.


• 23 •

Ta písnička se mi vážně hrozně líbí, ale opravdu už musím domů. Chtěla jsem se zdržet jen pár minut.“

„To už te stejně nepůjde, víte,“ řekl faun, od­ ložil píšalku a velice smutně zavrtěl hlavou.

„Nepůjde?“ vyskočila Lucinka a byla dost vy­ děšená. „Jak to myslíte? Musím okamžitě domů. Ostatní už určitě mají strach, co se se mnou sta­ lo.“ Po chvilce se zeptala: „Pane Tumnusi! Co je vám?“ protože faunovy hnědé oči se naplnily slza­ mi, ty pak začaly stékat po tvářích a za chvilku už mu kapaly ze špičky nosu. Nakonec si pan Tum­ nus zakryl obličej rukama a začal kvílet.

„Pane Tumnusi! Pane Tumnusi!“ volala Lu­ cinka celá vyděšená. „Neplačte! Neplačte! Co je? Není vám dobře? Pane Tumnusi, řekněte mi, co se stalo.“

Ale faun dál vzlykal, jako by se mu mělo srdce

 co taM Lucinka našLa 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 24 •

rozskočit. A nepřestal, ani když k němu Lucinka došla, objala ho a půjčila mu svůj kapesník. Ten si vzal, začal si s ním utírat slzy a ždímal ho obě­ ma rukama, kdykoli se promáčel tak, že už nebyl k užitku. Za chvíli už i Lucinka stála v mokré lou­ žičce.

„Pane Tumnusi!“ houkla mu Lucinka do ucha a zatřásla s ním. „Nechte toho. Okamžitě toho nechte! Měl byste se stydět, takový veliký faun. Proč propána tak brečíte?“

„Ó – ó – ó!“ vzlykal pan Tumnus. „Brečím, pro­ tože jsem hrozně zlý faun.“

„Podle mě vůbec nejste zlý faun,“ namítla Lu­

• 25 •

cinka. „Já myslím, že jste moc hodný faun. Jste ten nejhodnější faun, jakého jsem kdy potkala.“

„Ó – ó – tohle byste neříkala, kdybyste jen vě­ děla,“ zakvílel pan Tumnus mezi vzlyky. „Jsem zlý faun. Od počátku světa nejspíš nebyl horší faun než já.“

„Ale co jste udělal?“ chtěla vědět Lucinka.

„Můj starý otec, podívejte,“ řekl pan Tumnus, „támhle nad krbem je jeho portrét. Ten by tako­ vou věc neudělal nikdy!“

„Ale jakou věc?“ naléhala Lucinka.

„Jako jsem udělal já,“ odpověděl faun. „Dal jsem se do služeb Bílé čarodějnice. Takový jsem. Platí mě Bílá čarodějnice.“

„Bílá čarodějnice? Kdo to je?“

„To ona má v moci celou Narnii. To ona dělá tu věčnou zimu. Jen si to představte, pořád zima a nikdy Vánoce!“

„No to je hrozné,“ souhlasila Lucinka. „Ale za co platí vám?“

„To je na tom to nejhorší,“ zasténal pan Tum­ nus. „Já jsem její únosce, ano, je to tak. Podívejte se na mě, dcero Evina. Věřila byste, že jsem tako­ vý faun, co potká v lese chudáčka nevinné dítě, které mu nikdy ničím neublížilo, dokáže se tvářit přátelsky a pozvat ho domů do své jeskyně, a to

 co taM Lucinka našLa 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 26 •

všechno proto, aby ho ukolébal ke spaní a pak ho odevzdal Bílé čarodějnici?“

„Ne, nevěřím,“ zavrtěla Lucinka hlavou. „Něco takového byste určitě neudělal.“

„Ale udělal jsem to,“ potřásl hlavou faun.

„Víte,“ začala Lucinka pomalu (protože chtěla mluvit upřímně, ale přitom na něj nechtěla být moc přísná), „je pravda, že to bylo dost ošklivé. Ale když je vám to tak strašně líto, tak to už urči­ tě podruhé neuděláte.“

„Dcero Evina, vy to pořád ještě nechápete?“ řekl faun. „To jsem neudělal někdy v minulosti. To dělám právě te, v tuhle chvíli.“

„Jak to myslíte?“ vykřikla Lucinka a zbělela jako křída.

„Vy jste to dítě,“ kývl Tumnus. „Mám příkaz od Bílé čarodějnice, že až někdy v lese uvidím syna Adamova nebo dceru Evinu, mám je chytit a předat jí je. A vy jste první, s kterou jsem se kdy setkal. Tak jsem předstíral, že jsem váš přítel, pozval jsem vás na čaj, a celou tu dobu jsem měl v úmyslu počkat, až tvrdě usnete, a pak jít a říct to jí.“

„To přece neuděláte, pane Tumnusi,“ řekla Lu­ cinka. „Neuděláte, že ne? To vážně, vážně nesmí­ te udělat.“

• 27 •

„Když to neudělám,“ pokračoval zase faun a znova se rozplakal, „ona se to určitě dozví. Ne­ chá mi useknout ocas, uřezat rohy, vytrhat vousy, mávne hůlkou nad mými krásnými rozdvojenými kopýtky a udělá z nich ta příšerná kopyta vcel­ ku, jako bych byl nějaký ukoptěný kůň. A jestli se opravdu hodně rozzlobí, tak mě změní v ká­ men a bude ze mě jenom socha fauna v tom jejím strašném domě. Do doby, než se zaplní čtyři trůny na Cair Paravelu – a kdoví, kdy se to stane, jestli se to vůbec stane.“

„To mě moc mrzí, pane Tumnusi,“ řekla Lucin­ ka. „Ale prosím vás, nechte mě jít domů.“

„Jistěže nechám,“ pokyvoval faun. „To samo­ zřejmě musím. Te už to vidím. Nevěděl jsem, jací jsou lidé, než jsem se setkal s vámi. Ovšemže vás nemohu odevzdat Čarodějnici, když vás te znám. Ale musíme vyrazit hned. Doprovodím vás zpátky k lampě. Předpokládám, že odtamtud už zpátky do země Prázdna a Pokoje a do Šat­Niku trefíte sama?“

„Určitě trefím,“ kývla Lucinka.

„Musíme jít co nejtišeji,“ nabádal pan Tumnus. „Celý les je plný jejích špehů. Dokonce i některé stromy jsou na její straně.“

Oba vstali, nádobí od svačiny nechali ležet na stole.

 co taM Lucinka našLa 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 28 •

Pan Tumnus znovu otevřel deštník, nabídl Lucince rámě a vyšli spolu do sněhu. Cesta zpátky se vůbec nepodobala cestě do faunovy jeskyně: plížili se, jak nejrychleji mohli, nepadlo mezi nimi ani slovo a pan Tumnus se držel nejtemnějších míst. Lucince se ule­ vilo, když se znovu dostali k pouliční lampě.

„Odtud už cestu znáte, dcero Evina?“ zeptal se pan Tumnus.

Lucinka se velice soustředěně zadívala mezi stro­ my a v dáli rozeznala jasnou skvrnu, která vypa­ dala jako denní světlo. „Ano,“ kývla, „vidím dveře šatníku.“

„Tak utíkejte domů, jak nejrychleji to jde,“ řekl faun, „a – mů­můžete mi někdy odpustit, co jsem chtěl udělat?“

• 29 •

„Ale samozřejmě, že ano,“ řekla Lucinka a sr­ dečně mu stiskla ruku. „Doufám, že kvůli mně nebudete mít velké potíže.“

„Sbohem, dcero Evina,“ řekl. „Nemohl bych si nechat ten kapesník?“

„Klidně,“ řekla Lucinka a rozběhla se ke vzdá­ lené jasné skvrnce světla tak rychle, jak jen ji nohy nesly. Za chvilku už se o ni neotíraly drsné větve, ale kabáty, místo křupajícího sněhu ucítila pod nohama prkna, a najednou už vyskakovala ze skříně do stejného prázdného pokoje, ve kterém celé to dobrodružství začalo. Pevně za sebou za­ vřela dveře skříně a celá udýchaná se rozhlédla kolem sebe. Pořád ještě pršelo a venku na chodbě slyšela hlasy ostatních.

„Jsem tady,“ zavolala. „Tady jsem. Vrátila jsem se, nic mi není.“

 co taM Lucinka našLa 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 30 •


• 31 •

kapitoLa 3

Edmund a skříň

Z

L

ucinka vyběhla z prázdného pokoje na chod­

bu a našla tam ostatní tři.

„Nic se nestalo,“ opakovala, „už jsem zpátky.“

„Co to prosím tě vykládáš, Lucko?“ zeptala se Zuzana.

„Copak jste se vůbec nedivili, co se mnou je?“ ptala se užasle Lucinka.

„Aha, tak ty ses schovávala!“ řekl Petr. „Chu­ dinka Lucie, tak ona se schovává a nikdo si toho ani nevšimne! To se budeš muset schovávat déle, jestli chceš, aby tě někdo začal hledat.“

„Ale vždy jsem byla pryč celé hodiny,“ namítla Lucinka.

Ostatní se po sobě podívali.

„Zbláznila se,“ prohlásil Edmund a zaukal si na čelo. „Úplně se zbláznila.“

„Jak to myslíš, Lucko?“ zeptal se Petr.

„Jak to říkám,“ odsekla Lucinka. „Bylo po snídani, když jsem vlezla do té skříně, a byla jsem pryč celé ho­ diny a měla jsem svačinu a stalo se hrozně moc věcí.“

 Lev, čarodějnice a skříň 

• 32 •

„Nebu hloupá, Lucko,“ okřikla ji Zuzana. „Z toho pokoje jsme vyšli teprve před chviličkou, a to jsi s námi byla.“

„Ale ona není hloupá,“ zastal se jí Petr, „to je jenom taková legrace, vi, Lucinko? Proč by si nemohla trochu vymýšlet?“

„Ne, Petře, ne,“ zavrtěla Lucinka hlavou. „Je tam kouzelná skříň. Uvnitř je les a sněží tam, je tam faun a čarodějnice a jmenuje se to tam Nar­ nie. Pojte se podívat.“

Ostatní nevěděli, co si o tom mají myslet, ale Lucinka byla tak rozčilená, že se s ní všichni vrá­ tili do pokoje. Běžela před nimi, otevřela dokořán dveře šatníku a vykřikla: „Tak! Jděte a přesvěd­ čte se sami.“

„Prosím tě, ty huso,“ ušklíbla se Zuzana, když rozhrnula kabáty a nakoukla dovnitř, „vždy je to jen obyčejná skříň, podívej! Tadyhle má zadní stěnu.“

Pak i ostatní rozhrnuli kabáty a nakoukli do­ vnitř, a všichni viděli – i Lucinka sama to vidě la – že je to úplně obyčejná skříň. Nebyl tam žádný les a žádný sníh, jen zadní stěna šatníku a na ní háč ky. Petr vlezl dovnitř a zaklepal na ni klouby prstů, aby se přesvědčil, že je pevná.

„Pěkně sis z nás vystřelila, Lucko,“ prohlásil

• 33 •

uznale, když zase vylezl ven. „Musím přiznat, že jsme ti na to všichni skočili. Málem jsme tomu uvěřili.“

„Ale já jsem si z vás vůbec nechtěla vystřelit,“ namítla Lucinka, „vážně a doopravdy ne. Ještě před chvilkou to vypadalo úplně jinak. Bylo to tak. Přísahám.“

„No tak, Lucie,“ řekl Petr, „už to přeháníš. Napálila jsi nás, dobře. Ale nechceš toho už ne­ chat?“

Lucinka celá zrudla, pokusila se něco říct, i když sama vlastně nevěděla co, a pak se rozplakala.

Příštích pár dní byla velice nešastná. Byla by se mohla s ostatními docela snadno usmířit, jen kdyby řekla, že si to celé vymyslela a že to byl vtip. Jenže k tomu se právě nedokázala přimět. Lucinka byla velice pravdomluvná dívka a věděla, že je v právu. Nedokázala se prostě přinutit něco takového říct. Ostatní si mysleli, že lže, hloupě lže, a hrozně jí znepříjemňovali život. Dva starší sourozenci to ani neměli v úmyslu, ale Edmund uměl být zlomyslný, když chtěl, a v tomhle pří­ padě chtěl. Vysmíval se jí, poškleboval se a pořád se ptal, jaké nové země objevila v dalších skříních v domě. Bylo to o to horší, že jinak by to byly krás­ né dny. Počasí bylo nádherné, od rána do večera

 edMund a skříň 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 34 •

byli venku – koupali se, rybařili, lezli po stromech a leželi ve vřesu. Lucinku nic z toho ale pořádně netěšilo. Tak to šlo až do příštího deštivého dne.

Bylo už odpoledne a pořád to nevypadalo, že by se chtělo vyčasit, a tak se rozhodli zahrát si na schovávanou. Zuzana pikala a jen se všichni roz­ běhli schovat, Lucinka zamířila k pokoji, kde stál šatník. Nechtěla se v něm schovat, protože vědě­ la, že by se jí ostatní zase začali posmívat. Chtě­ la se ale ještě jednou podívat dovnitř. Už si totiž ani sama nebyla jistá, jestli Narnie a faun nebyli jenom sen. Dům byl veliký, složitý, plný schová­ vaček a Lucinka byla přesvědčená, že klidně sta­ čí nakouknout dovnitř do skříně a pak se scho­ vat někde jinde. Jen k ní ale doběhla, uslyšela na chodbě kroky. Nezbylo jí nic jiného než skočit do šatníku a přidržet za sebou přivřené dveře. Úplně je nezabouchla, protože věděla, že je pěkná hlou­ post zavřít se ve skříni, i když není kouzelná.

Kroky, které slyšela, patřily Edmundovi, a ten vešel do místnosti právě včas, aby zahlédl Lucin­ ku mizet ve skříni. Okamžitě se rozhodl, že vleze dovnitř také – ne proto, že by šatník považoval za nějakou obzvláš dobrou schovávačku, ale pro­ to, že se jí chtěl dál posmívat kvůli její vymyšle­ né zemi. Otevřel dveře. Visely tam kabáty jako

• 35 •

obvykle, byly tam cítit kuličky proti molům, byla tam tma a ticho, a Lucinka nikde. „Myslí si, že jsem Zuzana a hledám ji,“ řekl si Edmund, „tak se krčí někde vzadu a je zticha.“ Skočil dovnitř a zabouchl dveře, protože zapomněl, jaká hlou­ post to je. Pak začal ve tmě šmátrat po Lucince. Čekal, že ji za pár vteřin najde, a velice ho pře­ kvapilo, když se to nestalo. Rozhodl se, že zase otevře dveře, aby šlo dovnitř trochu světla, ale ani dveře už nemohl najít. Vůbec se mu to ne­ líbilo a začal horečně šmátrat kolem sebe všemi směry. Dokonce i zavolal: „Lucko! Lucko! Kde jsi? Já vím, že jsi tady.“

Žádná odpově nepřišla a Edmund si uvědo­ mil, že i jeho vlastní hlas zní divně – ne tak, jak by člověk čekal, že bude znít ve skříni, ale spíš jako někde venku. Všiml si také, že je mu nezvyk­ le chladno, a pak uviděl světlo.

„Zapla pánbůh,“ řekl si Edmund, „ty dveře se musely otevřít samy.“ Na Lucinku úplně za­ pomněl a zamířil ke světlu, které považoval za otevřené dveře šatníku. Ale místo aby vykročil zpátky do prázdného pokoje, vynořil se ze stínu tmavých jedlí na mýtinu uprostřed lesa.

Pod nohama mu suše křupal sníh a stejný sníh ležel i na větvích stromů. Nad hlavou měl světle

 edMund a skříň 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 36 •

modré nebe, takové, jaké člověk vídá po ránu za

jasných zimních dnů. Přímo před sebou spatřil,

jak mezi kmeny stromů vychází slunce, červené

a jasné. Nikde se nic ani nepohnulo, jako by byl

Edmund jediný živý tvor

v celé té zemi. Me zi stro­

my nebylo vi dět dokon­

ce ani červenku, ani

ve ver ku, a les se

táhl na všechny

stra ny, kam až do­

hlédl. Zachvěl se.

Vzpomněl si, že

vlastně hledal Lucin­

ku, a také na to, jak na

ni byl zlý kvůli té její „vy­

myšlené zemi“, která, jak se te ukázalo, vůbec

vymyšlená nebyla. Pomyslel si, že Lucinka přece

musí být někde blízko, a tak se rozkřikl: „Lucko!

Lucko! Já jsem tady taky – Edmund!“

Nic se neozvalo.

„Asi se zlobí kvůli tomu, co jsem jí říkal,“ po­

myslel si Edmund. A i když se mu nechtělo při­

znat, že se mýlil, také se mu moc nelíbilo být sám

na tomhle divném, studeném, tichém místě. Kři­

kl tedy znovu:


• 37 •

„Hej, Lucko! Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Už vidím, že jsi měla celou dobu pravdu. Poj ven. Do smrti dobrý, co ty na to?“

Pořád žádná odpově.

„Holka,“ ušklíbl se pro sebe Edmund. „Urazila se a je jí jedno, že se omlouvám.“ Znovu se rozhlé­ dl kolem sebe a usoudil, že se mu tohle místo ni­ jak zvláš nelíbí. Skoro už se rozhodl vrátit domů, když někde daleko, hodně daleko v lese zaslechl rolničky. Naslouchal, zvuk se blížil a blížil, až na­ konec vyjely z lesa saně tažené dvěma soby.

Sobi byli velcí asi jako shetlandští poníci a srst měli tak bílou, že v porovná­ ní s nimi ani sníh nevy­ padal tak docela bíle. Jejich parohy byly po zlacené, a když se na nich zalesklo vycházející slun­ ce, svítily tak, jako by hořely. Postroje měli z nachové kůže a plné rolniček. Soby řídil obtloustlý trpaslík, který, kdyby se postavil, by byl vysoký sotva metr. Byl oblečený v kožichu z ledního medvěda a na hla­

 edMund a skříň 


 Lev, čarodějnice a skříň 

vě měl červenou kápi s dlouhým zlatým střapcem

na špičce. Mohutný plnovous mu zakrýval kolena

a sloužil mu i za přikrývku. Postava, která sedě­

la za ním na vyvýšeném sedadle uprostřed saní,

byla ale něco docela jiného. Byla to velká dáma,

vyšší než jakákoli žena, kterou Edmund kdy vi­

• 38 •


• 39 •

děl. I ona byla až po krk zahalená do bílé kože­ šiny, v pravé ruce držela dlouhou zlatou hůlku a na hlavě měla zlatou korunu. Její tvář byla bílá – ne jen bledá, ale bílá jako sníh nebo papír nebo moučkový cukr, až na jasně červená ústa. Byla to krásná tvář, ale pyšná, chladná a přísná.

Saně se hnaly k Edmundovi, rolničky zvonily, trpaslík práskal bičem a od obou boků odletoval sníh. Byl to krásný pohled.

„Stát!“ zavelela dáma a trpaslík zadržel soby tak prudce, že si málem sedli na zadek. Pak se vzpamatovali a zůstali stát, hryzali udidlo a funě­ li. V mrazivém vzduchu vypadal dech, který jim vycházel z nozder, jako kouř.

„Co jsi zač?“ zeptala se dáma a přísně si Ed­ munda změřila.

„Já – já – jmenuji se Edmund,“ řekl Edmund celý nesvůj. Vůbec se mu nelíbil způsob, jakým na něj hleděla.

Dáma se zamračila: „Takhle se mluví s králov­ nou?“ zeptala se a dívala se ještě přísněji.

„Prosím za prominutí, Vaše Veličenstvo, nevě­ děl jsem,“ koktal Edmund.

„Ty neznáš královnu Narnie?“ vykřikla: „Ha! Napříště nás už budeš znát lépe. Ale ptám se zno­ va – co jsi zač?“

 edMund a skříň 


 Lev, čarodějnice a skříň 

• 40 •

„Prosím, Výsosti,“ řekl Edmund, „já nevím, jak

to myslíte. Chodím do školy – nebo chodil jsem –

te jsou prázdniny.“


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist