načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Naprosto pozoruhodná věc – Hank Green

Naprosto pozoruhodná věc

Elektronická kniha: Naprosto pozoruhodná věc
Autor: Hank Green

April pracuje ve startupové firmě v New Yorku jako grafická designérka. Jedné noci, když jde z práce domů, objeví v ulici podivnou tří metrovou sochu připomínající transformeřího samuraje, kterou pojmenuje Carl. Společně s kamarádem Andym ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fobos
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu An absolutely remarkable thing přeložila Julie Tesla
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5738-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

April pracuje ve startupové firmě v New Yorku jako grafická designérka. Jedné noci, když jde z práce domů, objeví v ulici podivnou tří metrovou sochu připomínající transformeřího samuraje, kterou pojmenuje Carl. Společně s kamarádem Andym natočí o soše video, jež umístí na Youtube a přes noc se tak stane slavnou. Být v centru pozornosti, se ale ne vždy vyplatí. Sláva má i svou stinnou stránku a někdy může ohrozit i na životě. April se bude muset vypořádat nejen s lidmi, kteří se jí snaží unést, ale rovněž se pokusí zjistit, kdo vůbec je Carl a proč se jich na Zemi objevilo tolik?

Popis nakladatele

Jsou tři hodiny ráno a třiadvacetiletá April se vrací domů z práce. Po cestě si všímá obří sochy. Vypadá jako tři metry vysoký Transformer, oblečený v samurajském brnění.

S kamarádem Andym ho pojmenují Carl a natočí s ním video, které posléze umístí na YouTube. Tím se jejich dosavadní životy naprosto změní. Video se totiž stane virálním a obletí téměř celý svět.

April se rázem ocitá v centru intenzivní mediální pozornosti. Bleskovou rychlostí se také šíří zvěsti o Carls, kteří podle natočeného materiálu obsadili desítky měst. A Všechny oči se upírají právě k April, aby zjistila, co jsou zač a co chtějí. Čeká ji dlouhá cesta, na které se bude muset vypořádat s důsledky vlastní slávy. Vztah, bezpečnost i její identita se ocitá v ohrožení.

Zařazeno v kategoriích
Hank Green - další tituly autora:
 (e-book)
Je to absolútne fenomenálne Je to absolútne fenomenálne
Naprosto pozoruhodná věc Naprosto pozoruhodná věc
 
K elektronické knize "Naprosto pozoruhodná věc" doporučujeme také:
 (e-book)
Vrány Vrány
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2018 by Hank Green

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Julie Tesla, 2019

Cover © Kaitlin Kall, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-625-2 (pdf)



Díky, mami!


7

PRVNÍ KAPITOLA

Hele, je mi jasné, že jste tu kvůli epické story plné intrik

a záhad a dobrodružství a úniků před smrtí a taky smrti, jenže abyste se k tomu dostali (jestli teda nechcete rovnou přeskočit na třináctou kapitolu – nejsem vaše máma, abych

vám to zakazovala), budete se muset vypořádat s tím, že

já, April Mayová, jsem kromě jedné z nejvýznamnějších

věcí, co se kdy lidstvu přihodila, taky holka po dvacítce,

co udělala pár chyb. Mám vás v hrsti. Je to můj příběh

a povyprávím ho tak, jak chci já. To znamená, že musíte pochopit nejenom příběh, ale taky mě, takže nebuďte pře

kvapení trochou emočních dramat. Celé se to budu snažit

vylíčit upřímně, ale taky se přiznám, že si dost významně

straním. Jestli si z tohohle čtení máte něco odnést, ideál

ně by to neměl být příklon k jedné nebo druhé straně, ale prostě pochopení, že jsem (nebo jsem aspoň byla) člověk.

A jako člověk jsem se rozhodně cítila, když jsem se ve 2:45

ráno, po šestnáctihodinové šichtě ve startupu, který (díky

totálně na hovno smlouvě, kterou jsem podepsala) zůsta

ne anonymní, ploužila po Třiadvacáté. Jít na uměleckou

školu je možná z finančního hlediska příšerné rozhodnutí,

ale reálně to platí jenom tehdy, když si musíte brát jednu

studentskou půjčku za druhou, abyste svoje nóbl vzdělání

mohli dotovat. A přesně to jsem samozřejmě udělala. Měla jsem úspěšné rodiče, vedli firmu dodávající vybavení malým

a středně velkým mléčným farmám – prodávali a distribuo

vali třeba takové ty věcičky, co se připínají kravám, abyste je

mohli podojit. Byl to dobrý byznys, dost dobrý na to, abych

nemusela nasekat obrovské dluhy, kdybych šla na státní

8

školu. Jenže já jsem nešla. Měla jsem půjčky. Hodně půjček.

Takže když jsem přestala přeskakovat z jednoho oboru

na druhý (reklama, výtvarné umění, fotografie, ilustrace)

a konečně se usadila u nudného (ale aspoň užitečného)

bakalářského oboru designu, vzala jsem první práci, co se

naskytla, abych mohla zůstat v New Yorku, daleko od svého

dětského pokoje doma v severní Kalifornii.

Byla to práce v zoufalém startupu financovaném z bezed

ných kapes boháčů, co dokážou snít jenom ten nejnudnější

sen, jaký boháči můžou snít: zbohatnout ještě víc. Práce

ve startupu samozřejmě znamená, že jste součást „rodi

ny“, takže když se něco pokazí, když se nestíhá deadline,

když začne investor vyvádět nebo prostě jenom proto, trčíte

v kanclu do tří do rána. Což jsem upřímně nesnášela. Nesná

šela jsem to, protože firemní apka pro time management

byla pitomý nápad a ve skutečnosti lidem nepomáhala,

nesnášela jsem to, protože jsem věděla, že to dělám jenom

pro prachy, nesnášela jsem to, protože se po zaměstnancích

chtělo, aby tu práci brali ne jako normální práci, ale jako

smysl a náplň celého života, což znamenalo, že jsem nemě

la žádný volný čas a nemohla dělat na vlastních projektech.

ALE!

Využila jsem tam svoje vzdělání a dělala opravdový gra

fický design a platili mi dost na to, abych si ani ne rok po

škole mohla dovolit pronajmout byt. Podmínky na pracovi

šti měly sice blízko k otrokářství a půlku platu jsem dávala

za spaní v obýváku v jednopokojovém bytě, ale zvládala

jsem to.

Teď jsem trochu kecala. Jo, moje postel byla v obývá

ku, ale většinou jsem spávala v ložnici – v Mayině pokoji.

Nežily jsme spolu, byly jsme spolubydlící a „bývalá“ April

by chtěla, abych to napsala naprosto jasně. Jaký je v tom

rozdíl? Tak v první řadě ten, že když jsme se sestěhovaly

dohromady, nechodily jsme spolu. Spát se spolubydlící je

9

hrozně pohodlné, ale taky je to trochu matoucí, když jsme

spolu bydlely většinu výšky. Než jsme se spolu konečně

vyspaly a teď spolu už víc než rok chodily.

Když spolu bydlíte už předtím, kdy má potom přijít ta

otázka „co spolu začít bydlet?“ Teda u mě a Mayi to bylo

spíš „vystěhujeme už prosím z obýváku tu starou matraci,

ať můžeme na Netflix koukat z gauče?“. A moje odpověď

vždycky zněla: „Ani omylem, jsme jenom spolubydlící, co

spolu chodí.“ A proto jsme v obýváku pořád měly postel.

Říkala jsem vám, že bude drama.

Každopádně, zpátky k té osudové lednové noci. Tahle

podělaná apka se příští týden musela dostat do App Storu

a já jsem čekala na finální schválení pár změn v uživatel

ském rozhraní a vlastně je to jedno, vás to stejně nezajímá –

nudné pracovní kecy. Místo toho, abych do práce přišla dřív,

jsem tam naopak zůstala dýl, protože jsem to tak měla radši.

Mozek jsem měla úplně vyšťavený, jak jsem se snažila roz

luštit záhadné instrukce od šéfů, kteří nerozeznali rastr od

vektoru. Odhlásila jsem se z baráku (byl to coworkingový

prostor, neměli jsme ani opravdové kanceláře) a došla do

metra, které jsem měla tři minuty pěšky od rachoty.

A tam mi to BEZDŮVODNĚ odmítlo MetroCard. V práci

na stole jsem měla ještě jednu a nebyla jsem si úplně jistá,

kolik peněz mi zbývá na účtě, takže to vypadalo, že budu

muset jít zpátky tři bloky do kanceláře.

Mám zelenou, takže přejdu Třiadvacátou. Zatroubí na

mě taxík, jako kdybych na přechodu neměla co dělat. Co

jako, frajere, mám zelenou. Zabočím a okamžitě to uvidím.

Čím jsem blíž, tím začíná být jasnější, že je to vážně... VÁŽ

NĚ výjimečná socha.

Tím chci říct, že je ÚŽASNÁ, ale taky trochu „newyorsky

úžasná“, chápete?

Jak mám vysvětlit, jaký z ní mám pocit? Asi... no... v New

Yorku lidi deset let makají na něčem ohromném, něčem, co

10

zachytí podstatu myšlenky tak dokonale, že je svět najed

nou desetkrát jasnější. Je to krásné a silné a někdo tomu vě

noval velký kus života. Místní noviny o tom napíšou článek

a každý si řekne „Hezký!“ a druhý den na to zapomeneme

kvůli nějaké jiné NAPROSTO DOKONALÉ A POZORUHODNÉ

VĚCI. To ještě neznamená, že nejsou obdivuhodné nebo

jedinečné... Jenom prostě existuje spousta lidí, co dělají

spoustu ohromných věcí, takže vás to trochu otupí.

Tak takhle jsem se cítila, když jsem ho uviděla – tříme

trového Transformera v samurajské zbroji, s robustním

hrudníkem tyčícím se k nebi dobrý metr a půl nad mojí

hlavou. Prostě tam tak stál uprostřed chodníku, plný ener

gie a síly. Vypadal, jako že se každou chvíli otočí a ten svůj

lhostejný, majestátní pohled upře na mě. Ale ne, dál tam

stál, mlčky a skoro opovržlivě, jako by si svět jeho pozor

nost nezasloužil. Kov ve světle lamp vypadal jako mozaika

matné černé a bílé a taky stříbřité jako zrcadlo. Určitě to byl

kov... žádná posprejovaná cosplay figurka z kartonu. Byla

to fantastická práce. Stála jsem tam možná pět vteřin, než

se mnou otřásla zima i pohled té věci, a pak jsem šla dál.

A potom jsem si to uvědomila. Jsem. Hrozný. Kretén.

Protože jsem přece umělkyně, co ze sebe nechá odírat

kůži v totálně nudné práci, aby mohla platit nekřesťan

ské prachy za nájem a zůstat v tomhle městě – uprostřed

jedné z nejkreativnějších a nejvlivnějších kultur na světě.

Na chodníku tu stojí umělecké dílo, které dalo obrovskou

práci, instalace, na které autor pracoval možná celé roky,

aby se lidi zastavili, podívali se na ni a zamysleli se. A já,

ošlehaná životem ve velkém městě a psychicky vysátá pi

pláním s pixelama, si něčeho tak velkolepého sotva všimnu.

Ten moment si pamatuju naprosto jasně, takže bych se

o něm mohla rozepsat. Vrátila jsem se k soše, stoupla si

na špičky a řekla: „Myslíš, že bych měla zavolat Andymu?“

Socha samozřejmě nereagovala.

11

„Jestli mám zavolat Andymu, tak jenom stůj.“

A tak jsem mu zavolala.

Nejdřív ale něco o Andym!

Znáte takové ty chvíle, kdy začínáte novou životní etapu

a řeknete si, všechny tyhle super lidi, se kterýma jsem strávila

tolik let, budu rozhodně, nepochybně dál milovat a vážit si jich

a scházet se s nima, i když se nám teď zásadně mění život, a na

konec si je na Facebooku klidně vyhodíte z přátel, protože

tohohle týpka už stejně v životě neuvidíte? No tak Andy,

Maya a já jsme se tomuhle osudu (zatím) dokázali nějak

vyhnout. S Mayou díky tomu, že spolu sdílíme stejných

sedmatřicet metrů čtverečních. Andy ovšem bydlí na dru

hém konci města a seznámily jsme se s ním až ve třeťáku.

S Mayou jsme do té doby chodily na spoustu stejných před

mětů, protože, no, prostě jsme si hodně sedly. Kdykoliv se

dělal nějaký skupinový projekt, samozřejmě jsme byly ve

skupině spolu. Jenže profesor Kennedy nás rozděloval do

skupinek po třech, což znamenalo nějaké náhodné „třetí“

kolo u vozu. No a nějak se na nás přilepil Andy (i když z jeho

pohledu jsme se nejspíš přilepily my na něho).

Věděla jsem, že existuje, a měla jsem z něho takový mat

ný dojem, že „má mnohem víc sebevědomí, než na kolik

má nárok“. Byl hubený a neohrabaný a kůži měl bílou jako

papír do tiskárny. Připadalo mi, že když jde do kadeřnictví,

pokaždé si poručí ostříhat tak, aby to vypadalo, jako kdyby

u holiče v životě nebyl. Vždycky měl ale v zásobě nějakou

hlášku a jeho hlášky byly většinou buď vtipné, nebo chytré.

Náplní projektu bylo vymyslet značku a image pro fik

tivní produkt. Obal byl nepovinný, ale museli jsme mít

několik verzí loga a grafický manuál (což je taková malá

knížečka, která říká, jak by se měla značka prezentovat

a jaké fonty a barvy se budou v jakých situacích používat).

Byla víceméně tutovka, že si každý vymyslí nějakou prudce

moderní, senza fiktivní firmu vyrábějící etické, fair-trade

12

džíny s naprosto zbytečnýma kapsama nebo něco takového.

Vlastně to byl skoro vždycky fiktivní pivovar, protože jsme

byli vysokoškoláci. Utráceli jsme spoustu prachů za kulti

vování svého pivního vkusu a byli jsme v tom docela snobi.

A vím určitě, že přesně tímhle směrem bychom se s Ma

you vydaly, jenže Andy byl nesnesitelně paličatý a nějak nás

přemluvil, ať uděláme vizuální identitu žvýkačce „Bubble

Bum“ s příchutí prdele. Nejdřív měl pitomé argumenty,

jakože po škole taky nebudeme dělat žádné bájo věci, takže

tenhle projekt nemusíme brát tak vážně. Přesvědčil nás,

až když zvážněl.

„Podívejte, holky,“ řekl nám, „udělat cool design něčemu

cool je jednoduchý, proto si každej vybírá cool věci. Jen

že cool je nakonec vždycky nuda. Co udělat super design

něčemu pitomýmu? Z něčeho neprodejnýho udělat něco

fantastickýho? To je opravdická výzva. K tomu potřebu

jete opravdický schopnosti. Pojďme ukázat opravdický

schopnosti!“

Pamatuju si to naprosto přesně, protože tehdy jsem si

uvědomila, že na Andym něco je.

Nemohla jsem si pomoct a na konci projektu jsem si nad

zbytkem třídy připadala trochu nadřazeně. Brali ty svoje

skinny džíny a malé pivovary tak děsně vážně. A náš finální

produkt vypadal fakt dobře. Andy byl – což už jsem věděla

předtím, ale nepřipadalo mi to nijak důležité – neuvěřitelně

talentovaný ilustrátor a spolu s Mayiným talentem na ruční

písmo a mojí prací s barvama to dopadlo vážně hezky.

Takže takhle jsme s Mayou poznaly Andyho a díky bohu

za to. Upřímně, třetí kolo u vozu nám přišlo vhod, aby se

trochu utlumila intenzita našeho začínajícího vztahu. Po

projektu Bubble Bum, který se Kennedymu líbil tak moc, že

ho zveřejnil na třídním webu, se z nás stali takoví tři muš

ketýři. Dokonce jsme spolu i pracovali na pár zakázkách

a Andy k nám chodil na návštěvy a nutil nás hrát deskovky.

13

A pak jsme zbytek večera probírali politiku, naše sny nebo

úzkosti. Fakt, že do mě byl evidentně trošičku zamilovaný,

nikomu z nás nevadil, protože věděl, že jsem zadaná, a taky,

no, myslím, že Maya ho nevnímala jako konkurenci. Tahle

naše dynamika se neroztříštila ani po škole a my jsme se

s vtipným, divným, chytrým, pitomým Andym Skamptem

bavily pořád.

S Andym Skamptem, kterému jsem teď ve tři ráno volala.

„Sakra, April, jsou tři ráno.“

„Hele, mám něco, co bys možná chtěl vidět.“

„Vsadím se, že to počká do zítřka.“

„Ne, tohle je vážně cool. Vem kameru... a má Jason ně

jaká světla?“ Jason byl Andyho spolubydlící a oba se chtěli

proslavit na internetu. Pro hrstku diváků streamovali, jak

hrajou videohry, a měli podcast o nejlepších televizních

umíracích scénách, které taky přetáčeli a postovali na You

Tube. Přišlo mi to jako nevyléčitelná nemoc zazobaných

týpků – i navzdory hromadě důkazů svědčících o opaku věřit,

že to, co svět vážně potřebuje, je další bělošský kome diální

podcast. Zní to drsně, ale tak jsem to tehdy viděla. Teď už

samozřejmě vím, jak snadno se dá sklouznout k pocitu, že

když vás nikdo nesleduje, tak na vás nezáleží. A taky už

jsem si Slainspotting poslechla a vlastně je to celkem vtipné.

„Počkej... co se děje? Co že to mám udělat?“ zeptal se.

„Tohle máš udělat: Půjdeš ke Gramercy Theatre a vezmeš

s sebou co nejvíc Jasonova filmového vybavení a nebudeš

toho litovat, takže ať tě ani nenapadne vrátit se zpátky k té

hentai hře, co zrovna paříš... Tohle je lepší, přísahám.“

„To říkáš ty, ale hrálas někdy Cherry Blossom Fairy Five,

April Mayová? Co?“

„Zavěšuju... budeš tu za pět minut.“

Zavěsila jsem.

Zatímco jsem na něho čekala, prošlo kolem několik lidí,

co nebyli Andy. Manhattan už sice není to, co býval, ale

14

pořád je to město, které nikdy nespí. A taky je to město,

kde se každý tváří stylem „pohleď na mé pole, kde pěstuji

svůj zájem o tebe. Spočiň na něm pohledem a uvidíš je

pusté“. Lidi na sochu letmo mrkli a šli dál, stejně jako jsem

to málem udělala já. Snažila jsem se vypadat zaneprázdně

ně. Manhattan je bezpečný, což ovšem neznamená, že by

osamělou třiadvacetiletou holku na ulici ve tři ráno nemohl

někdo otravovat.

Dalších pár minut jsem strávila sama se sochou. Na Man

hattanu není nikdy tma, kolem bylo dost světla, ale kvůli

temným stínům a velikosti jsem ji pořádně neviděla celou.

Byla obrovská a vážila určitě přes dva metráky. Sundala

jsem si rukavici, šťouchla do ní a s překvapením zjistila, že

kov nestudí. Nebyl ani vyloženě teplý... byl ale tvrdý. Když

jsem soše zaťukala na pánev, neozval se zvonivý zvuk, jak

bych čekala. Bylo to spíš takové tupé ducnutí, po kterém

následovalo tlumené hučení. Napadlo mě, že je to součást

umělcova záměru... že cílem je, aby s jeho dílem Newyor

čané interagovali... aby objevovali jeho vlastnosti. Když

chodíte na uměleckou školu, dost se toho napřemýšlíte

o tvůrčím záměru. Byl to takový automatický mód: VIDÍŠ

UMĚNÍ → SOUDÍŠ UMĚNÍ.

Nakonec jsem dílo přestala soudit a jenom ho vstře

bávala. Začínalo se mi vážně hodně líbit. Nejenom jako

něčí výtvor, ale takovým tím způsobem, jakým zbožňuje

te opravdu dobré umění... prostě si ho užíváte. Bylo tak

jiné než všechno ostatní, co jsem kdy viděla. A v té svojí

„transformerskosti“ působilo tak neohroženě. Já bych třeba

měla strach udělat něco, co vizuálně jakkoliv připomíná

mecharoboty... Nikdo nechce být srovnávaný s něčím, co

je mainstreamově populární. Neexistuje horší osud.

Tenhle kousek toho v sobě ale měl mnohem víc. Jako

kdyby vycházel z něčeho úplně jiného než cokoliv, co jsem

kdy v sochařství i jinde viděla.

15

Byla jsem z něho úplně hotová, když mě najednou pro

bral Andy.

„Co to sakra...“ Na zádech měl batoh, přes rameno tři

popruhy na kameru a v ruce dva stativy.

„Jo,“ odpověděla jsem.

„To. Je. ÚŽASNÝ.“

„Já vím... Hrozné je, že jsem kolem toho málem jenom

tak prošla. Řekla jsem si, ‚hm, další super cool newyorská

věc,‘ a šla dál. Potom mě napadlo, že jsem o tom nic ne

slyšela ani nečetla, no a ty pořád sháníš svůj velký virální

hit, takže bys mohl mít sólokapra. Tak ti ho tady hlídám.“

„Takže tys zmerčila tohle obrovský, krásný, nabušený

dílo, a kdo ti vyskočil v hlavě? ANDY Skampt!“ Palcema si

namířil na kostnatý hrudník.

„LOL,“ ušklíbla jsem se sarkasticky. „Ve skutečnosti mě

napadlo, že ti udělám laskavost, a tady ji máš, takže co

kdybys to prostě ocenil?“

Trochu sklesle mi podal stativ. „Tak ty blbiny jdeme ro

zestavět. Musíme sebou hodit, než se sem dopotácí ožralej

štáb Channel 6 a našeho sólokapra nám vyfoukne.“

Kamera byla připravená během pěti minut, světlo svítilo

a Andy si na klopu zrovna připínal mikrofon. Už nevypadal

jako ten ňouma ze školy. Přestal nosit ty svoje pitomé kšil

tovky a divoký (nebo asi jenom neobvyklý) účes vyměnil

za krátké vlny, které mu seděly k tvaru obličeje. Ovšem na

vzdory faktu, že byl o dvacet centimetrů vyšší než já a skoro

stejně starý, vypadal pořád o pět let mladší.

„April.“

„Hm?“

„Myslím, že bys to měla bejt ty.“

Nejspíš jsem musela vydat nějaký zmatený zvuk.

„Jako před kamerou.“

„Hele, tohle je tvůj sen, ne můj. O YouTubu nevím ani

hovno.“

16

„Víš, jenom... teda...“ Když na to vzpomínám, je možné –

i když jsem se ho na to nikdy nezeptala –, že trochu tušil, že

z toho bude něco velkého. Samozřejmě ne tak obrovského,

jak to nakonec dopadlo, ale velkého.

„Hej, nemysli si, že si u mě šplhneš, když ze mě uděláš

internetovou hvězdu. Ani o to nestojím.“

„Fajn, jenže taky nemáš ponětí, jak se obsluhuje kamera.“

Poznala jsem na něm, že si hledá výmluvy, ale nechápala

jsem proč.

„Neumím to za kamerou, ale taky to neumím před ka

merou. Ty s Jasonem mluvíte celý den na internet, já mám

sotva Facebook.“

„Máš Instagram.“

„To je něco jiného,“ ušklíbla jsem se.

„Ani ne. Jde vidět, že ti na tom, co tam postuješ, záleží.

Nikoho neoblafneš. Seš digitální holka v digitálním světě,

April. Všichni se umíme předvádět.“ Bůh mu žehnej za tu

jeho upřímnost. Snažila jsem se o sociální média nezají

mat a vážně jsem se radši potloukala po galeriích než po

Twitteru.

Nebyla jsem ovšem tak nad věcí, jak to vypadalo. Být

otrávená z pečlivě vymodelovaných internetových osob

ností bylo součástí mojí pečlivě vymodelované internetové

osobnosti. I tak jsme ale oba cítili, že se mi snaží vysvětlit

pointu, která tam tak úplně není.

„Andy, co to má znamenat?“

„Prostě“ – zhluboka se nadechl – „si myslím, že by pro

toho autora bylo lepší, kdybys to byla ty. Já jsem pitomý

trdlo, vím, jak vypadám. Lidi mě nebudou brát vážně. Ty

v tý svojí bundičce a se svejma lícníma kostma vypadáš jako

umělkyně. Vypadáš, že víš, o čem mluvíš. Víš, o čem mluvíš,

a dokážeš to podat. Když to udělám já, bude to vypadat

směšně. Plus je to tvůj objev, takže podle mě dává tím větší

smysl, aby sis před tu kamerou stoupla ty.“

17

Na rozdíl od většiny mých spolužáků, co vystudovali

design, jsem hodně přemýšlela o výtvarném umění. Jestli

si říkáte, v čem je jako rozdíl, tak výtvarné umění je umění,

které existuje pro sebe sama. To, co výtvarné umění dělá,

je ono samo. Design je umění, které dělá něco jiného. Je

to spíš takové vizuální inženýrství. Na začátku jsem se na

škole zaměřila na výtvarné umění, jenže po prvním se

mestru jsem si řekla, že bych si možná taky někdy chtěla

najít práci. Přešla jsem na reklamu, kterou jsem nesnášela,

a pak jsem ještě párkrát změnila obor, než jsem to vzdala

a zakotvila u designu. Sledování manhattanské výtvarné

scény jsem ale věnovala mnohem víc času a energie než moji

kamarádi z designu. Byl to jeden z důvodů, proč jsem tak

zoufale chtěla zůstat ve městě. Možná to bude znít hloupě,

ale cítila jsem se důležitě – už jenom proto, že jsem dvace

tiletá holka v New Yorku. I když jsem nedělala opravdové

umění, aspoň jsem se v tomhle městě, daleko od nudného

rodinného podniku, dokázala udržet.

Nezdálo se, že by to Andy chtěl vzdát, a já jsem si na

konec řekla, že vlastně o nic moc nejde, takže jsem si pod

tričko strčila mikrofon. Kabel byl teplý od Andyho těla.

Světlo mi svítilo do očí a skoro jsem neviděla na objektiv.

Byla zima, trochu foukalo, na chodníku kromě nás nikdo.

„Připravená?“

„Dej mi tamten mikrofon,“ ukázala jsem na otevřenou

tašku na zemi.

„Ten nepotřebuješ, tvůj port snímá jako ďas.“

Neměla jsem ponětí, co to znamená, ale podstatu jsem

pochopila. „Ne, jenom jako rekvizitu... abych ho mohla...

vyzpovídat?“

„Aha... fajn...“ Podal mi mikrofon.

„Oukej,“ řekla jsem.

„Fajn, jedeme.“

18

DRUHÁ KAPITOLA

„Fajn, jedeme.“

Tahle Andyho slova jste každý slyšel... pokud jste lidská

bytost, která se někdy ocitla v blízkosti internetového při

pojení. Ať už mluvíte anglicky, nebo ne. Ať už jste někdy

v životě vlastnili elektronické zařízení, nebo ne. Ať už jste

čínský miliardář, nebo novozélandský chovatel ovcí. I mi

litantní povstalci v Nepálu je slyšeli. Je to nejsledovanější

mediální záležitost v dějinách. Má víc zhlédnutí, než kolik

je lidí na Zemi. Google odhaduje, že „Newyorského Carla“

vidělo 94 procent žijících lidí. A v téhle chvíli už asi i dost

těch nežijících.

Potom, co Andy video sestříhal... jsme měli zhruba to

hle:

Vypadám jako troska. Jsem vzhůru už čtyřiadvacet ho

din. Nemám skoro žádný make-up a náš pracovní dresscode

je v podstatě „vypadat co nejvíc, že je ti to u prdele“, takže

mám na sobě bílou mikinu, přes ni džínovou bundu a džíny

s dírama na kolenou, což mi teda v té zimě moc nepomáhá.

Černé rozpuštěné vlasy mi padají na ramena, do očí mi svítí

světla a já se ze všech sil snažím nemžourat. Když ovšem

tohle všechno vezmeme v potaz, nevypadám zas tak zle.

Možná jsem to video jenom viděla tolikrát, že už mi za

sebe není trapně. Mám tak tmavé oči, že vypadají, jako

bych měla rozšířené zornice, i když nesvítí slunce. Zuby

mi v Jasonově LED světle září. Vypadám nějak živěji. Jsem

nabuzená z nedostatku spánku a mám chraplavý hlas.

„Ahoj! Jmenuju se April Mayová a jsem na rohu Třia

dvacáté a Lexington Avenue se zvláštním a neohlášeným

hostem. Dorazil dnes někdy před třetí ráno a jako nějaký

19

starodávný válečník z neznámé civilizace tu stráží mexic

kou restauraci Chipotle vedle vchodu do Gramercy Theatre.

Jeho ledový pohled je zvláštně uklidňující, jako by říkal,

heleďte se, nikdo nemá úplně srovnaný život... ani tenhle

třímetrový kovový bojovník. Hroutíte se pod tíhou života?

Pusťte to z hlavy... jste bezvýznamní! Jestli se cítím bezpeč

něji, když mě hlídá? Necítím! Ale možná že bezpečí vůbec

není to, oč tu běží!“

Kolem projde nějaký pár vracející se domů z dlouhé noci

a ohlíží se přes rameno, akorát že civí spíš na kameru než

na zatraceného obřího ROBOTA.

Kamera zamíří mimo. (Tohle bylo po pár vteřinách

mumlání, kdy se snažím vymyslet, co říct, a zním jako idiot

a do toho mě Andy ujišťuje, že ty části, kde zním jako idiot,

vystřihne.)

„Jmenuje se Carl! Ahoj, Carle.“ Tady na Carla namířím

nefunkční mikrofon. Musím stát na špičkách. Jsem malá,

měřím ani ne metr šedesát – díky čemuž vypadá Carl ještě

obrovitější. Nic neříká.

„Moc toho nenamluvíte, ovšem vaše vzezření mluví za

vše.“

Další střih a zase zírám do kamery. „Carl, nehybný,

masivní a na dotek trochu hřejivý třímetrový robot, který

Newyorčany zjevně nijak zvlášť nezajímá.“

Střih.

„Co si o Carlovi myslí? Že je to umělecká instalace? Vý

tvor vystěhovaný z bytu i se zadluženým nájemníkem? Za

pomenutá rekvizita z natáčení filmu? Stalo se snad z města,

které nikdy nespí, město, které je moc cool na to, aby si

všimlo i těch nejzvláštnějších a nejneuvěřitelnějších udá

lostí? Ne, počkat! Jeden mladý muž se zastavil, pojďme se

ho zeptat, co si o tom myslí.“

Střih.

Teď se o svůj falešný mikrofon dělím s Andym.

20

„A vy jste?“

„Andy Skampt.“ Andy je kdovíproč nervóznější než já.

„A můžete potvrdit, že před restaurací Chipotle stojí

třímetrový robot?“

„To můžu.“

„A můžete potvrdit, že to do prdele není normální?“

„Ehm.“

„Co to podle vás znamená?“

„Vlastně nevím. Když o tom teď tak přemýšlím, tak mě

Carl trochu děsí.“

„Díky, Andy.“

Střih.

„A tady to máte, občané světa. Do New Yorku dorazil

obrovský, majestátní, děsivý, hřejivý robotický muž a kvůli

své nečinnosti se stal zajímavým na pouhé minutové video.“

To celé říkám do detailních záběrů robota, jehož nehybnost

pulsuje aktivitou a energií jiskřící přímo pod povrchem.

Celou dobu jsem před kamerou myslela na autora. Na

kolegu umělce, který svoji duši vložil do něčeho oprav

du pozoruhodného, co svět dost možná přejde bez po

všimnutí. Snažila jsem se do něho vcítit. Snažila jsem se

přijít na to, proč tuhle věc stvořil, proč svět konfrontoval

s jeho necitelnou ignorací krásy a formy. VYZÝVÁM VŠECHNY

NEWYORČANY! OCEŇTE COOL VĚCI! Chtěla jsem, aby se lidi

probrali a věnovali pár chvil výjimečné podivuhodnosti

lidské tvorby. Dneska se tomu směju.

„Je to v pohodě?“

„Jo, super, fantastický, seš okouzlující a vtipná a internet

tě bude milovat.“

„Ach, přesně to jsem vždycky chtěla,“ prohlásila jsem

s kamenným výrazem. „Najednou jsem hrozně unavená.“

„No jo, to dává smysl. Jaktože seš teď vůbec vzhůru?“

„Kromě obřího robota? To víš, nový den, nová celofi

remní krize.“

„Aspoň máš práci.“

Andy zkoušel prorazit jako freelancer, což děláte tehdy,

když se nemusíte starat o splácení studentských půjček,

protože váš táta je nechutně bohatý hollywoodský právník.

A najednou už to nebylo o Carlovi. Andy udělal pár de

tailních záběrů a já jsem si mezitím stěžovala na práci a on

mi vyprávěl o novém klientovi, který chtěl, aby jeho logo

vypadalo víc „počítačově“. Dokonce jsem Andymu vylezla

na záda, abych se robotovi dostala co nejblíž k obličeji, a snažila jsem se udržet kameru na B-roll. Hlavně jsme ale kecali o práci a o životě a najednou byly skoro čtyři.

„Tak tohle bylo kurva divný, April Mayová, děkuju, žes mě povolala do tý noční zimy, abych s tebou natočil robotí

video.“

„A já děkuju, žes přišel, a ne, nejdu se k tobě dívat, jak ho stříháš. Jdu do postele. Jestli mi zavoláš před polednem, nabodnu tě na tu špičatou věc, co má Carl na hlavě.“

„Bylo mi potěšením.“

„Čau zítra.“

Cestou domů metrem jsem si na mobilu nastavila re

žim Nerušit. Takhle dobře už jsem se, myslím, až do smrti

nevyspala.

22

TŘETÍ KAPITOLA

Probudila jsem se ve dvě odpoledne. Nevzbudila mě ani

Maya, když vstávala.

Teď vešla do pokoje s tou svojí specialitou, lehkým za

klepáním při otevírání dveří, což bylo otravné i roztomilé

zároveň. Nesla hrnek s kafem. V místnosti byl příjemný

nepořádek, přesně podle mého vkusu. Na zemi pár kousků

oblečení, na psacím stole zbytečné hrníčky, na nočních

stolcích plno knížek.

Fakt nechápu lidi, co mají pořád všude uklizeno. Je mno

hem efektivnější udělat občasný úklid, než všechno pořád

udržovat v pucu. Plus můj mozek má nepořádek rád. Jako

bych svět kolem sebe potřebovala mít rozbordelený, aby

moje umění a nápady byly čisté. Jednoduchost v designu,

naprostá katastrofa ve všem ostatním. To byl celý můj étos.

Maya mě samozřejmě držela na uzdě, abych se úplně ne

urvala ze řetězu.

Maya byla mnohem srovnanější než já, ale ani jedna

jsme nebyly posedlé pořádkem, díky čemuž jsme spolu

jako spolubydlící dobře vycházely. Evidentně byla vzhůru

už několik hodin a kudrny měla vyčesané do elegantního

účesu, který pro mě zůstával záhadou. Znamenalo to, že

má nejspíš něco důležitého, ale nemohla jsem si vzpome

nout co. Možná jednání s klientem? Byla z nás jediná, kdo

sehnal práci v opravdové grafické firmě. Plat neměla nijak

závratný, ale byla jednou nohou ve velkém světě. Už měla

hotový i make-up.

Kromě toho, že se líp starala o byt, se mnohem líp starala

i o náš vztah. Všechny ty komplikace mezi námi dvěma byly

moje práce. Zakazovala jsem jí mluvit o vážných věcech.

23

Nebýt mých vnitřních problémů, „sestěhovaly“ bychom

se už dávno.

„Přinesla jsem ti kafe,“ řekla potichu, kdybych náhodou

ještě spala.

„To sis po těch letech, co spolu bydlíme, ještě nevšimla,

že kafe nepiju?“

„To není pravda.“ Položila mi ho na noční stolek. „Během

hodně špatných dní ho piješ.“

Sedla si na kraj postele. Otočila jsem se k ní s velkým

otazníkem v očích.

„April, ta věc s tím robotem se trochu zvrhla.“

„Ty víš o Carlovi?“

„Proč jsi mu dala tak pitomé jméno?“ zeptala se nasu

peně.

„Ty víš o Carlovi.“ Už to nebyla otázka.

„Vím o Carlovi...“

„Andy tě s tím otravoval?“ skočila jsem jí do řeči. Naštva

lo mě, že to nemohl nechat na ráno. Nebo teda na podvečer.

„Nepřerušuj mě, nechala jsem tě spát,“ řekla přísně.

„Andy celý den volá a vyšiluje a potřebuje, aby sis přečet

la maily. Najdeš tam pár důležitých věcí včetně zpráv od

několika televizí a uměleckých agentů a manažerů. Řekla

bych, že bys to neměla ignorovat, ale taky si myslím, že bys

to neměla uspěchat.“

Maya byla ten nejvěcnější řečník, jakého jsem znala.

Jako by si v hlavě psala eseje a pak je slovo od slova re

citovala. Jednou mi vysvětlila, že je to podle ní součástí

černošské identity v Americe.

„Po každém černochovi, který se pohybuje mezi spous

tou bílých lidí, se nakonec začne chtít, aby mluvil za všechny

černochy,“ řekla mi jednou v noci, kdy už bylo na mluvení

hodně pozdě, „a já to nesnáším. Je to fakt debilní. A každý

na tu pitomost může reagovat, jak chce. Jenomže já jsem tak

úzkostná, že jsem si nakonec začala na to, co říkám, dávat

24

hrozný pozor, protože i když samozřejmě nereprezentuju

Černochy s velkým Č, lidi si to stejně myslí, takže prostě

cítím povinnost snažit se to dělat dobře.“

Nikdy jsem nevěděla, co jí na něco takového říct. Jsem

běloška a vyrůstala jsem v dokonale bílé komunitě. A tak

jsem řekla to, co se prý v takových situacích říká: „To musí

být hrozně těžké.“

„Jo,“ odpověděla. „Všichni máme nějaké svoje těžkosti.

Díky.“

„Proboha, doufám, že se mnou nemáš pocit, že přede

mnou musíš reprezentovat všechny černochy,“ řekla jsem.

„Doufám, že se pořád nehlídáš nebo tak.“

„Ne, April.“ A po dlouhém tichu pokračovala. „Před tebou

se hlídám z jiných důvodů.“

Bála jsem se jí zeptat, co tím myslí, takže jsem jí dala

pusu a pak jsme usnuly.

Každopádně, Mayina řečnická efektivita byla pro náš

vztah, který jsem já podvědomě nechávala balancovat na

hraně volného a vážného, velice užitečná. Dokázala mluvit

očima i tělem, ale většinou dávala přednost puse. Což mi

nevadilo.

„Mayo,“ stihla jsem říct, než mi něžně položila ukazo

váček na rty.

„Ehm... jdeme si to rozdat?“ zamumlala jsem přes její prst.

„Ne, jdeš si vypít kávu a přečíst maily a nepromluvíš se

mnou ani s nikým jiným, dokud si nevyčistíš zuby, protože

ti táhne z pusy jako z kanálu. Vzala jsem ti telefon a vrátím

ti ho, až dočteš ty maily.“

Ani mi nedala pusu a vstala.

„Ale...“

„Zmlkni a čti!“ utnula mě cestou ke dveřím a zavřela za

sebou.

Během deseti minut jsem se dala trochu dohromady

a sedla si s notebookem na postel. Přečtené zprávy byly modré, nepřečtené bílé – „Důležitých a Nepřečtených“ bylo

pět stran. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem do lupy

zadala „andyskampt@gmail.com“, čímž se mi hned všechno

vyjasnilo. Jeden z patnácti mailů, co mi poslal, měl v před

mětu „TOHLE SI PŘEČTI JAKO PRVNÍ“, další tam měl „TOHLE SI PŘEČTI JAKO DRUHÝ“ a třetí, novější mail, „NE! TOHLE!

TOHLE SI PŘEČTI JAKO PRVNÍ!“

A tady jsou, zkopírované přímo z mojí e-mailové schránky:

NE! TOHLE! TOHLE SI PŘEČTI JAKO PRVNÍ!

Omlouvám se, že všechny moje dnešní maily vypadaj,

jako by je psal dement. Vážím si našeho přátelství. Pa

matujme na to, jo?

Andy

TOHLE SI PŘEČTI JAKO PRVNÍ

Fajn. Wow. V rychlosti ti shrnu všechno, co se stalo za

posledních šest hodin. Tohle jsou fakta: Carl se neob

jevil jenom v New Yorku, je prakticky v každým větším

městě na Zemi. Je jich minimálně šedesát, fotky s nima

přicházejí odevšad, od Pekingu po Buenos Aires. Lidi na

ně narážej náhodou jako my a na sociální sítě postujou

fotky a videa z celýho světa, ale kdovíproč se uchytilo

to naše. Musí to bejt nějakej mezinárodní streetartovej

projekt a tys ho v podstatě objevila. U žádnýho z nich

nikdo neviděl, jak ho instalujou, a nikdo nemůže najít

žádnej záznam z bezpečnostních kamer. Určitě nako

nec něco najdou, ale zatím nic nemaj.

Všichni jim říkaj „Carlové“, protože nevěděj, jak jinak

jim říkat. Autor tak trochu pozapomněl na plaketu s vysvětlením... Naše video pouštěj ve zprávách (dodávám, že bez dovolení). Zkontaktovalo mě pár médií, abych

k tomu něco řekl. Video už má přes MILION ZHLÍDNUTÍ! Lidi tě milujou! Nečti si komentáře.

Zašel jsem za Carlem znova s lepší kamerou a natočil

něco za denního světla. Dostal jsem se tam dřív než

davy lidí, ale teď už je tam divočina. Je z něho turistická

atrakce jako blázen!

Od tý chvíle, cos mi zavolala, jsem nespal. Mám pocit,

jako by mi nějakej malej čokl zevnitř vyžíral oční bulvy!

Andy

TOHLE SI PŘEČTI JAKO DRUHÝ

Hele, vědělas, že můj táta je právník? Tak... je to takový

divný, no, ale to „naše“ video už má milion zhlídnutí,

a dokonce už vydělalo nějaký peníze a je potřeba vy

řešit, jak si je rozdělíme.

Každopádně, vzhledem k tomu, že asi nejde přesně

zjistit, jak moc k jeho vzniku kdo přispěl, a dá se říct,

že bysme ho neudělali jeden bez druhýho, navrhuju

podělit se 50/50 o vlastnictví mýho YouTube kanálu

„Skamper2001“, kterej jsem pojmenoval, když mi bylo

jedenáct, a do konce života toho budu litovat. Posled

ní návrh... bylo by dobrý spolu dělat na dalších videích

27

o Carlovi (Carlech?), ale o tom se můžeme pobavit

pak.

Táta sepsal smlouvu, ve který se píše, že každej vlast

níme 50 % videa a máme nárok na 50 % z výnosů. Taky

to v podstatě znamená, že s obsahem nemůžu bez

tvýho souhlasu nic udělat a ty nemůžeš nic udělat bez

mýho. Vím, že je to pitomý, ale je to právník a oni to

takhle prostě dělaj. Taky ti mám navrhnout, že by tě

zastupoval, až všechny ty velký stanice zažalujeme

za to, že video použili bez souhlasu. Řekl jsem mu, ať

trochu brzdí, takže je teď momentálně zabržděnej.

Jenom abys věděla, video zatím vydělalo zhruba 2000

babek. Takže jsme v podstatě boháči.

Andy

Zběžně jsem proletěla zbytek mailů a tak trochu jsem

začala litovat, že jsem na webovkách se svým portfoliem

zveřejnila e-mailovou adresu. Vážně jsem tam měla několik

zpráv od uměleckých manažerů a agentů. Někteří lidi mi

psali, že se jim moje video hrozně líbilo. Jiní měli potře

bu dát mi vědět, že když už jsem točila video na YouTube,

mohla jsem udělat pár věcí pro zlepšení svého fyzického

vzhledu, a proč jsem to jako neudělala?

Taky tam byl jeden mail, který byl o poznání děsivější

než zbytek. Hrůza, jak vás jeden hnusný, manipulativní

člověk dokáže vykolejit, i když jste se s ním nikdy nepo

tkali a (snad) nikdy nepotkáte. Je ohromující, jakou máme

všichni moc vyvolat v úplně cizích lidech děs, strach a sla

bost. Nebylo to poprvé, co jsem se takhle cítila, ale poprvé

se mi to stalo na internetu a stačilo to k tomu, abych se

28

před tím vším chtěla na chvilku schovat. Ale jenom na

chvilku.

Měla jsem zprávu od táty. (Vlastně od obou rodičů –

psali takové ty skupinové maily, bylo to hrozně roztomilé.

Přísahala bych, že vedle sebe seděli na gauči a psali maily,

jako by to byl konferenční hovor. Měli by speciálně pro

ně vyrábět tablety se dvěma klávesnicema.) Vypadalo to

jako dlouhá esemeska o tom, jak je to video skvělé a jak

vypadám unaveně a jak se těší, až se uvidíme na Tomově

svatbě, a spím pořádně?

Jediný mail důležitý pro příběh v dlouhodobém hori

zontu měl v předmětu otázku: „Říkala jste, že je teplý?“

Překopíruju vám ho sem celý.

Říkala jste, že je teplý?

Slečno Mayová,

jmenuju se Miranda Beckwithová a  studuju na UC

Berkeley vědu o materiálech. Dnes ráno jsem viděla

vaše video, které bylo zábavné a zároveň fascinující.

Obzvlášť mě zaujala vaše zmínka o tom, že je Carl „tro

chu teplý“. Samozřejmě si uvědomuju, že váš život teď

musí být vzhůru nohama, ale protože o materiálech

něco vím a Carla jsem viděla, připadá mi neobvyklé, že

by něco, co vypadá tak těžké a lesklé, nemělo nízkou

tepelnou vodivost.

V podstatě jde o to, že Carl vypadá jako kovový, ov

šem v New Yorku je leden, takže hádám, že je docela

zima, a kov by vzhledem k teplotě okolí měl být na

dotek velice studený. Podle prvních zpráv jsou sochy

velice těžké, takže nedává smysl, že by byly vyrobené

z plastu s nějakou povrchovou úpravou. Nenapadá mě

nic těžkého a lesklého, co by zároveň na dotek nebylo

studené.

Pokud byl opravdu teplý, pravděpodobně ho zahřívá

nějaký vnitřní zdroj energie. Carla máme i tady v Bay Area, ale zdá se čím dál míň

pravděpodobně, že bych si na něho mohla sáhnout,

proto jsem si říkala, že byste možná mou zvědavost

mohla ukojit vy. Byl Carl teplý, jako když se dotknete

něčeho polystyrenového? Nebo spíš jako když držíte

hrnek s kávou?

Všimla jste si na něm ještě něčeho, co by tu záhadu

mohlo pomoci objasnit?

Děkuju za váš čas a samozřejmě pochopím, pokud mi

nezvládnete odepsat.

Miranda

To byl jediný mail, na který jsem ten den odpověděla.

Re: Říkala jste, že je teplý?

Milá Mirando,

díky za zprávu! Na seznamu podivných věcí týkajících

se Carla to sice nijak nevyčnívalo, ale když to teď zmiňujete, bylo to opravdu zvláštní. Nebyl na dotek teplý,

spíš jako kdyby prostě neměl žádnou teplotu. Bez vaší

30

nápovědy bych to nedokázala zformulovat, ale dost

to připomínalo tvrdý, hladký polystyren. Jako kdy

by v sobě neměl teplo, ale když jsem se ho dotkla,

všechno teplo z mojí ruky mi tam zůstalo. Taky jsem

na něho pořádně zaklepala a ozvalo se takové tupé

*duc* a potom slabá, hluboká ozvěna. Jako když ťukáte

na natřenou cihlovou zeď.

Myslím, že dostat se znovu ke Carlovi v New Yorku

bude taky dost těžké, takže už vám asi moc nepomů

žu. Ten, kdo ho vyrobil, chce evidentně zbořit hranice

divnosti.

April

A s tím jsem si řekla, že jsem toho udělala dost.

„MAYO! Telefon, prosím!“

„Je to fakt zvláštní, co?!“ zavolala odněkud a pak vešla

do svého pokoje.

„Jaká je situace?“ ukázala jsem na telefon.

„Hm... jsi najednou neskutečně populární. Andy by s te

bou chtěl mluvit. Hodně. Chtěl by mluvit minimálně čtyři

roky. Taky volali vaši.“

Zavolala jsem rodičům – byli v pohodě, i když trochu

vystreslí. Můj o kousek starší, velice úspěšný a extrémně

normální bratr Tom se měl za pár měsíců v severní Ka

lifornii ženit a oni mu pomáhali s organizací. Tom měl

vystudovanou matiku a pracoval v investiční bance v San

Francisku. Pořád jsem čekala, že se přestěhuje do New

Yorku jako všichni ostatní investiční bankéři, ale pořád

nic.

Ráda bych zdůraznila, že za moje emoční problémy ni

kdo nemůže. Měla jsem šťastné dětství, jenom jsem nebyla

31

moc šťastné dítě. Rodiče mě vždycky podporovali a neměli

žádná očekávání – co víc si dítě může přát? Takže jsme

mluvili o Carlovi a o Tomovi a o tom, jak mají hrozně rádi

Tomovu snoubenku a jak jde organizování hladce, i když

s tím je spousta práce. Chtěli o Carlovi vědět všechno, co

vím, a tak jsem jim řekla to, co už většinou věděli. Ptali

se na práci a naznačili, že mi pošlou peníze, jestli potře

buju, což dělali pokaždé a já jsem to pokaždé ignorovala.

Video se jim líbilo a byli na mě pyšní. Za co? Bůh ví. Prostě

rodiče.

Zavolala jsem Andymu, který zněl tak nějak... labilně.

„APRIL MAYOVÁ, TOHLE JE FAKT ČÍM DÁL DIVNĚJŠÍ!“

Škubla jsem sebou. „Nebuď na mě prosím tě tak hrr.“

„To video má zatím tři miliony zhlédnutí, podle lidí seš

fantastická! Nečteš komentáře, že ne?“

„Vlastně jsem ho ještě neviděla.“

„Tak to seš asi jediná. Ta story je fakt divná jako blázen.

Pořád nenašli žádný záznamy z kamer. Jedna kamera to

místo ukazuje celkem jasně, jenže ve 2:43 se prostě vypne...

pět minut nic nenahrává, a když zase začne, Carl tam prostě

stojí. Podle vojenskejch analytiků je možný, že elektro

magnetickej puls vyhodil v okolí VŠECH CARLŮ elektriku,

zatímco je instalovali, v přesně stejnej čas. Je to ale o to

divnější, že šum, co bezpečnostní kamery nahrály, nebyl

náhodnej. Ty, co nahrávaly zvuk – všechny, ke kterejm se

dostali lidi ze zpráv, měly podkres, ze kterýho, když ho

zesílíš, je jasně slyšet ‚Don’t Stop Me Now‘ od Queenů.“

„Ten song miluju.“

„Vážně?“

„Jo, proč?“

„Ále nic, jenom jsem to nevěděl. Ale jo, když se zaposlou

cháš, je to tam. Nikdo neví, jak se tam ta písnička mohla

dostat... možná nějakým vysokoenergetickým rádiovým

pulsem?“

„Jo, to je vážně zvláštní, ale Andy, s náma to nemá nic moc společného, ne? Jasně, natočili jsme video, jsem ráda, že můžu říct, že jsme objevili jednoho Carla...“

„Newyorskýho Carla,“ skočil mi do řeči.

„Co?“

„Jmenuje se Newyorskej Carl. Není to nějakej ‚jeden

Carl‘. Všichni mu říkaj Newyorskej Carl a ten v Bomba

ji je Bombajskej Carl a existuje taky Hongkongskej Carl

a Sãopaulskej Carl. Dokonce i lidi, co nemluvěj anglicky,

svejm Carlům říkaj Carl.“

„Tvoje háklivost na terminologii na situaci nic nemění...

My jsme ho nevyrobili, jenom jsme ho našli. Vlastně ani to

ne... našli jsme tak jeho šedesátinu.“

„To samý jsem říkal tátovi, jenže pak dobrejch deset minut blábolil o prolínání narativu a memetiky a o kulturní mytologii a totálně mě přesvědčil argumentem, kterej ani

omylem nedokážu zopakovat. Což mě přivádí k tomu hlav

nímu... právě jsem vydělal deset tisíc dolarů.“

Po dlouhé odmlce jsem konečně řekla: „Hm... hezké?“

„Zpravodajský stanice by s tebou hrozně rády udělaly rozhovor, ale spokojily se se mnou, protože zatím nic lepšího nemají. Každou hodinu o Carlovi nějakejch pět minut melou komentátoři a experti, ale zas tolik toho nemaj a už

to přestává bejt zajímavý. S Carlem rozhovor udělat nemů

žou, ale můžou ho udělat s tebou. Táta nám prej může zaří

dit licenční smlouvu se všema velkýma stanicema v hodnotě

deseti tisíc, když budeš souhlasit s rozhovorama.“

„Počkej... celkově? Nebo za stanici?“

„Za stanici! Jsou pěkně v hajzlu, protože už odvysílali

to video. Táta je má v hrsti.“

V hlavě mi to nešrotovalo zrovna rychle, ale i tak jsem

si uvědomovala, že částka 10 000 dolarů krát počet zpravo

dajských stanic, které mě napadly, by vyřešila velkou část

mých studentských půjček. Mohla bych dát výpověď ze

33

svojí pitomé práce. Mohla bych mít čas dělat po večerech

na vlastních nápadech.

„Musela bych být v televizi?“

„Mohla bys bejt v televizi!“

„Co tam budu říkat?“

„Prostě budeš odpovídat na otázky!“

„Budu si muset sama udělat vlasy?“

„April Mayová, bude to snad padesát táců.“

„Oukej, fajn, jdu do toho.“

Za dalších třicet minut jsem měla na ten samý den domlu

vené dva televizní rozhovory, a protože mě napadlo, že

bych nejspíš měla říct něco smysluplného, s Mayou jsme

následujících několik hodin, než jsem se musela vydat do

centra, strávily čtením všeho, co se o Carlovi dalo najít. Moc

toho nebylo – Andy mě nabrífoval dost důkladně. Trochu

jsem se toho bála a upřímně jsem neměla ponětí, co bych

tam měla říct. „Viděla jsem to, bylo to cool, nevím, co to je,

s kamarádem jsme natočili video“ – to je tak devatenáct

vteřin. Nepřipadalo mi, že by to mělo cenu 10 000 dolarů,

ale nevěděla jsem, jak to v televizi chodí. Ukázalo se, že

vlastně hlavně chtějí pouštět to video, které nám už ukradli,

aniž bychom je zažalovali.

Skončila jsem na Wikipedii na stránce o „Don’t Stop Me

Now“, sotva slyšitelné písni na záznamu z bezpečnostních

kamer na místech, kde se Carlové objevili.

Don’t Stop Me Now je skladba britské rockové skupny

Queen z alba Jazz z roku 1978. Jako singl byla vydá

na v roce 1979. Text napsal Freddie Mercury, přičemž

nhrána byla počátkem roku 1978 ve studiu Super Bear

Studios ve francouzské obci Berre-les-Alpes. Tato

skladba je dvanáctou skladbou na albu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.