načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Nalehko - Clara Bensen

Elektronická kniha: Nalehko
Autor:

Minimalistický příběh o lásce a putování Nejšílenější rande z internetové seznamky, dva lidé, tři týdny, osm zemí a žádná zavazadla… Ona je Clara, životní krizí ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  163
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  174 Kč
6%
naše sleva
5,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 213
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9487-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Minimalistický příběh o lásce a putování Nejšílenější rande z internetové seznamky, dva lidé, tři týdny, osm zemí a žádná zavazadla… Ona je Clara, životní krizí pošramocená mladá dáma, on je Jeff, profesor, který si libuje v podivných oděvech a v rámci experimentu se mimo jiné pokoušel bydlet v kontejneru. Poznali se na internetové seznamce. A začali opravdu neobvykle. Koupili si letenku, pro začátek do Istanbulu. Intimním tónem, který vás okamžitě pohltí, Clara líčí jejich dobrodružnou cestu. Vydali se na ni bez zavazadel, jenom s tím, co měli v kapsách a na sobě. Přesto to není cestopis. Je to téměř „kerouackovské“ vyprávění o putování nejen po cestách, ale i do vlastního nitra. O volnosti a vztazích. O kráse cestování ve stylu největších hipsterů. Žádné plány, žádné hotely. Řecko, Chorvatsko, Maďarsko, Skotsko, Anglie… Domů si vezou něco víc než suvenýry. Naději. A možná dokonce i lásku… Ale počkejte… vy myslíte, že to je prostě jen další vymyšlený romantický příběh? Ale kdepak.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
Nalehko
Clara Bensen
NALEHKO





3
Nalehko
Clara Bensen
NALEHKO
Přeložil Viktor Faktor
Minimalistický příběh
o lásce a putování





4
CLARA BENSEN
Copyright © 2016 by Clara Bensen
Translation © Viktor Faktor, 2016
Czech edition © Metafora, 2016
All rights reserved
ISBN 978-80-7359-688-0 (pdf)





7
Nalehko
kapitola 1
STAV BEZTÍŽE
„Z
náš toho chlápka, se kterým vyrážíš?“
Jaime na mě pohlédl zpětným zrcátkem. Oči měl
ukryté za tmavými slunečními brýlemi, ale poznala jsem,
že si mě dobírá. „Chlápek“, se kterým jsem se chystala
odjet, byl jeho starý spolubydlící z univerzity Jeff, který
seděl přímo vedle něho ve volvu na místě spolujezdce.
Projížděli jsme betonovým bludištěm ranní houstonské
dopravní špičky na cestě k Mezinárodnímu letišti George
Bushe, odkud jsme měli s Jeffem odletět.
„Jaime, nech toho,“ ozval se Jeff. Prohlásil to s náznakem
úsměvu jako napomínající matka, která se však pokouší
skrýt pobavení z dětského přestupku.
„Jen tak se ptám,“ pokračoval Jaime, kterého to nijak
neodradilo, „protože jako jeden z mála lidí, kteří měli –
nebo budou mít – to ,potěšení‘ s tebou vycestovat do
ciziny, si podle mě zaslouží vědět, do čeho jde.“ Spustil
jednu ruku z volantu, jemně dloubl Jeffa loktem do žeber
a čekal na odpověď.
Znáš toho chlápka, se kterým vyrážíš?
Nevěděla jsem jak odpovědět, a proto jsem se vyjádřila
vyhýbavě. „Měla bych snad o něm něco vědět?“
„Kolik hodin jste spolu strávili?“ pokračoval v dobírání
Jaime. „Vsadím se, že se Jeff ,zapomněl‘ zmínit o tom, jak
si jednou vytrhl z paže hadičku s fyziologickým roztokem





8
CLARA BENSEN
a utekl z jisté pařížské nemocnice, jako by prchal z vězení.
Bylo to ráno po svátku dobytí Bastilly. Proběhl chodbou
v té krátké papírové košilce. Však víš, té, ze které ti kouká
zadek. Ani se nezastavil, aby se oblíkl – jen se vyřítil ze
dveří, aby chytil první let z Francie.“
„Jaime, přestaň!“ vykřikl Jeff s hraným zděšením. „To
bylo před dvaceti lety. Tenkrát jsme na tom byli jinak.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ odvětil Jaime a pokrčil
rameny.
„Řekněme, že v následujících třech týdnech si pořádně
proberu svůj růženec.“
Seděla jsem na zadním sedadle a prsty si pohrávala s
vyšívaným lemem šatů. Na obzoru, za rozestavěnými pozemky
a prázdnými betonovými plochami, jsem viděla řadu
titěrných letadel zvedajících se do zamlženého východu
slunce. Blížili jsme se k letišti. V několika hodinách mé
letadlo, či spíš naše letadlo, bude rolovat po ranveji. Byla
to správná otázka: Opravdu znám toho člověka, který
bude sedět vedle mě, až se kola odlepí od země?
Ano a ne.
Věděla jsem, že Jeff je profesor přírodních věd a
Texasan šesté generace s divokými záblesky v očích.
Pamatovala jsem si, že jsem si pomyslela Aha, to jste vy, když jsem ho
spatřila poprvé. Bylo to, jako kdybych narazila na starého
kamaráda. Věděla jsem rovněž, že náš vztah eskaloval po
pouhé jedné tequile a podobal se jízdě na nějaké
pouťové atrakci. Věděla jsem, že má rád čokoládu s krystalky
mořské soli. Věděla jsem, že byl šest let ženatý, a teď už
dva roky s manželkou nežije. A že má pětiletou dceru se
světlehnědýma očima. Věděla jsem, že žije nekonvenčně
jako stěhovavý pták a místo na jih létá na zimu na sever.
Věděla jsem o něm rovněž, že je výbušný provokatér, ale
Tupacova „Dear Mama“ ho rozplakala, a že občas zastaví
auto a jemně odnáší ze silnice mrtvé kočky. Pokud něco
takového existuje, je to šprýmař s měkkým srdcem.





9
Nalehko
Ale znám ho opravdu? Tím jsem si nebyla jistá. Jak
dobře můžete znát někoho, s kým komunikujete po
internetu?
Možná ale na době a okolnostech tolik nezáleželo. Za
pár týdnů od našich prvních neuctivých e-mailů, jimiž
jsme si domlouvali schůzky a které létaly tam a zpět jako
napálené tenisové míčky, se Jeffovi podařilo proniknout
mojí zdí tiché, v psaných slovech se odrážející rezervo -
vanosti, což byl vzácný jev. Z laškování na internetu se
snadno vyklubala naše první schůzka, z níž se stalo spíš
opětovné shledání než začátek.
Byla jsem samotářská spisovatelka z velké rodiny
extrémních introvertů. S bratrem a třemi sestrami jsme
v době střední školy měli domácí vyučování. Moji rodiče,
přísní evangelíci, nás z náboženského přesvědčení drželi
doma (představovala jsem si místní střední školu jako
brloh plný kondomů a injekčních stříkaček), ale postarali
se, aby se nám dostalo dobrého vzdělání a nestali se z nás
společensky zaostalé děti v džínových kombinézách, jak
se o nich tradičně hovořilo ve škole. V dospělosti jsem
nebyla ostýchavá, ale pokud jsem měla na vybranou,
pozorovala jsem raději svět z úkrytu za záclonou. Můj šatník
byl plný tlumených odstínů vřesově šedé a béžové. Měla
jsem víc pokojových rostlin než přátel. Jestliže jsem byla
citlivý, introspektivní jin, byl Jeff vášnivý, neklidný jang.
Nikdy v životě nepotkal nikoho, kdo by mu připadal cizí.
Byl šílený vědec, který rád vytvářel podívanou pro dav.
Na každý neutrální svetr v mém šatníku měl Jeff zářivě
oranžové kalhoty a třpytivé ponožky (když pral, nemusel
si dělat starosti s vybíráním bílého prádla, protože žádné
neměl). Výraz „decentní“ nebyl v jeho slovníku, zatímco
mému dominovala „střídmost“. Po několika týdnech
našeho rodícího se milostného vztahu jsme si udělali
test osobnosti, který potvrdil mé podezření, že jsme
diametrálně odlišní: on je průbojný alfa typ, který do-





10
CLARA BENSEN
káže okouzlit i vrata, aby vypadla z pantů, zatímco já
jsem tichý snílek, který se za každou cenu vyhýbá
konfliktům.
Přesto jsme naši rozdílnost obdivovali. K mé náchylnosti
k mlčení a klidu se Jeff choval stejně, jako by se při
pečlivém pozorování choval k nějakému mimozemskému
druhu.
„Kolik slov jsi dnes pronesla nahlas?“ zeptal se týden
poté, co jsme se seznámili. Seděli jsme v potemnělém
baru u svých pint piva.
„Před tímhle pivem? Myslím, že jsem si dnes ráno
objednala od baristy kávu,“ odpověděla jsem a počítala na
prstech. „Takže pět?“
Zavrtěl udiveně hlavou a zapsal si několik
antropologických poznámek do notýsku, který neustále nosil v kapse.
„A kolik slov ti prošlo tímhle?“ S uličnickým úsměvem mi
zaťukal na hlavu.
„Dost na to, aby sis přál, aby tam byl nějaký vypínač,“
odpověděla jsem tak, jak jsem to vždy po pravdě cítila.
Byli jsme naprosté protiklady, ale to nám nezabránilo,
abychom si nedohodli hodinu a minutu, kdy si dáme
první schůzku: v 19.52, 5. dubna 2013. Byl to přesný
okamžik západu slunce, což jsem si neuvědomila, když
mi poslal textovou zprávu s dobou setkání, pár
souřadnic a obrázek hliněné hvězdy, nahrubo vsazené do
cementového bloku. Sejdeme se na hvězdě, napsal. Byla
to obyčejná hvězda s pěti cípy z vypálené hlíny, otáčející
se okolo jasně modrého čtverce s prasklinou uprostřed.
Nicméně její jednoduchost byla klamná. Když jsem
vyťukala souřadnice, ukázaly, že Jeffova hvězda z
vypálené hlíny se nachází přímo před nejhonosnější budovou
na celém panoramatu Austinu – před Texaským
kapitolem.
– – –





11
Nalehko
V 19.20 jsem si zkontrolovala nalíčené rty v naději, že
vykouzlím svůdný úsměv, a vyšla jsem ze dveří svého jedno -
pokojového bytu. K budově Texas State Capitol z růžové
žuly mi to obvykle trvalo pěšky třicet minut, ale onoho
večera jsem to zvládla za dvacet. Mé tělo se po chodníku
pohybovalo dlouhými, ráznými kroky ve snaze zbavit se
nervozity. Nebyla jsem ale rozčilená z obvyklých věcí, ze
kterých by si člověk mohl dělat hlavu před schůzkou s
nápadníkem z internetu – že se z Jeffa vyklube proplešatělý
programátor v jazyce C++, nebo zapřený ženáč s tuctem
dětí, nebo pán navlečený v latexu, případně pyšný vlastník
modelů Beanie Baby od roku 1993. Byla jsem neklidná,
protože jsem měla dojem, že se ke Kapitolu blíží nějaké
obrovské meziplanetární těleso, které mě strhne na svou
oběžnou dráhu.
Ke hvězdě jsem dorazila dřív než Jeff. Objevil se až
ve chvíli, kdy se lampy podél Congress Street probudily
k životu.
Pak jsem ho spatřila – kanárkově žluté kalhoty blížící
se k přednímu schodišti monolitické kupole, kde jsem
čekala. Kráčel přímo k hvězdě a směle mě políbil na
tvář. Takhle to začalo – v malém světě, který v sobě
zahrnoval vše: kanárkově žluté kalhoty, terakotovou hvězdu,
dokonalý oblouk kupole, a především poslední pruhy
dubnového slunce.
* * *
Po onom večeru jsme se stali nerozluční, přestože k žádné
formální dohodě mezi námi nedošlo. Oba jsme souhlasili,
že v této fázi hry je definice našeho milostného vztahu
passé a zbytečná. Bylo to všechno velmi moderní.
Učil ekologii na Texaské univerzitě v Brownsvillu,
pět hodin jízdy na jih k mexické hranici, ale zažádal si
o nové učitelské místo v Austinu, a kdykoli to bylo
možné, jezdil autem nebo autobusem Greyhound na sever.





12
CLARA BENSEN
O víkendech jsme lehávali v mé posteli a vymýšleli za
vlasy přitažené příběhy. Hovořili jsme o tom, jak se naše
cesty zkřížily v jiných tělech a dobách. Možná byl kdysi
kočkou calico, která předla v mém klíně. Nebo vyloupil
můj dostavník na cestě do Flagstaffu. Nebo jsme si hřáli
ruce nad stejným ohněm za jedné studené noci v mon -
golské stepi. Třeba jsme jednoho dne letěli kosmickou
lodí přes vesmírný předěl, jako je v písni starého lupiče.
Tak dobře, Amore, webové stránky, na kterých jsme
se seznámili, měly algoritmus černé skříňky, která zjevně
podporovala naši chemii v tomto životě. Našim online
profilům bylo přiděleno štědrých 99 % kompatibility
(přestože jsem věděla jen to, že metrika vznikla v kotli
okvětních lístků růže a loken vlasů cherubína). Ať už to
bylo jakkoli, to číslo mi dodalo větší sebedůvěru, když
jsme po pouhých čtyřech týdnech zjistili, že sedíme
u mého kuchyňského stolu v ranních nedbalkách,
pozorně hledíme na monitor mého laptopu a jsme jen jedno
kliknutí od rezervace dvou jednosměrných letenek do
Istanbulu a dvou zpátečních letenek z Londýna.
Ta cesta byla jeho nápad. Měl už v plánu zaletět při
svém každoročním výletu z Istanbulu do Londýna, ale
v průběhu minulého týdne se jeho „Poletím do Istanbulu“
změnilo v „Poletíme do Istanbulu“. Takhle to skončilo,
když jsme se hrbili nad mým stolem, abychom nakonec
klikli na rámeček „koupit“.
„Mohla by to být obrovská chyba,“ prohlásila jsem.
„Odletět s chlapem, se kterým ses nedávno seznámila
přes internet? To je to nejhorší, co by se mohlo stát?“
otázal se a položil mi ruku kolem pasu, jako by to byl náš
starý zvyk.
Bezstarostně jsme se rozesmáli a on kliknul.
V té době se mi nezdálo nerozumně bezhlavé
odcestovat na opačný konec světa po tak krátkém vztahu.
Možná riskantní, ale nikoli bezhlavé. Jeff byl jeden
z těch vzácných mužů, kteří se jednoduše objevili a zaujali





13
Nalehko
své místo, jako kdyby to pouto vždy existovalo a on to jen
potvrzoval ve své aktuální tělesné formě. Úvodní řeči jsme
mohli vypustit a rovnou se vrhnout do dobrodružství.
Na druhou stranu, i kdybychom spolu měli zahynout
na nějakém škuneru z 18. století, byly zde praktické de -
taily, jimiž bylo třeba se zabývat. Potřebovali jsme zjistit,
jaká jsou naše současná vtělení od chvíle, kdy jsme opustili
dělohy našich matek. Byly zde historky, které bylo třeba
si převyprávět, a bezčasí, které bylo nutné zaplnit:
rodokmeny a příbuzenstvo, minulí milenci a milenky, stará
zranění, dlouho tajené rozmary, zdroj rozeklané jizvy na
spodku jeho zad, původ mého křivého úsměvu.
Jedna věc byla zaručená: cesta z nás vypáčí příběhy.
Cestování, se vší báječnou dezorientací, s veškerými změnami
časových zón, cizími panoramaty a nesrozumitelnými
jazyky, opotřebuje lidi až na jejich syrové, špinavé (někdy
opilé, někdy nemocné) spodní vrstvy. Jestliže na Jeffa
číhala v jeho minulosti eskapáda z pařížské nemocnice
(a bůhví, co ještě), měla jsem svoji vlastní truhlu
tajemství, která jen čekala, až se dostanou ven. Jaime by se měl
zeptat Jeffa, jak dobře zná on mě.
* * *
„Mám za sebou jednu menší duševní krizi,“ přiznala jsem
záhy v milostné korespondenci s Jeffem. Byla to jen opa -
trná zmínka, zasunutá do toku bezostyšného flirtování.
Nevadí mi to, odepsal, přestože jsem nepřišla s jemnějšími
detaily – o tom, jak jsem po promoci spadla do králičí nory
a jak jsem z ní teprve poměrně nedávno zase vylezla. Když
jsme si zarezervovali letenky, neprozradila jsem mu, že výlet
do Istanbulu bude první větší cesta, na kterou se po letech
cítím. Zamlčela jsem mu sladký zázrak, že po dlouhé době
opustím nejen zemi, ale i omezený prostor svého pokoje.
Neměl ani tušení, jak hladovím po životě poté, co jsem se
dostala z dva a půl roku trvajícího duševního zhroucení.





14
CLARA BENSEN
Nevěděl, že dosud sleduju realitu svého zotavování, které
jsem neočekávala, a že výlet do Istanbulu bude součástí
mnohem většího ryzího, ničím neomezeného hladu: Nemáš
co ztratit, jeď, pusť se do světa, přijímej rizika, vrať na vyhublou
kostru trochu masa.
Pouze takto vyhládlá žena by souhlasila s oním typem
letního výletu, který Jeff nenuceně popsal ve svém
třetím milostném e-mailu (dlouho předtím, než znal moje
příjmení nebo věděl, jestli skutečně vypadám jako vážná
dívka s trochu křivou pusou na mé profilové fotce). Jeff
nejezdí na normální letní dovolenou. Žádné balíčky do
resortů nebo cabany se střechami z palmového listí.
Létal z jedné země do druhé bez zamluvených hotelů, bez
rezervací a itinerářů cest mezi letištěm A a letištěm B.
V mých očích byl už noční let dost velké dobrodružství,
ale pro Jeffa to byl jen začátek. Obvykle nastupoval do
letadla bez zavazadel, jen s platební kartou, nabíječkou
na iPhone a pasem, zastrčeným do zadní kapsy. To, co
se dělo pak, si každý už může domýšlet.
Potulovat se po světě nalehko, bez kufrů, byl jeden
z radikálnějších nápadů, které přistály v OkCupid
schránce (společně s nabídkami BDSM sexu a manželství), ale
hned jsem ho nezavrhla. Řídila jsem se svojí mantrou
po zotavení, kterou jsem převzala z Rilkeho sbírky Kniha
hodin. „Ať se ti přihodí cokoli,“ napsal. „Krása a hrůza.“
V prvních čtyřech týdnech randění vymykajícího se
jakékoli definici jsme s Jeffem podnikali víkendové jízdy
za krásou koberců volně rostoucích květin v kopcovité
krajině a dlouhé, nesystematické procházky odlehlými
údolími Austinu. Na seznamu jsme si zaškrtli i hrůzu,
když mě Jeff jednoho sluncem rozpáleného odpoledne
požádal, abych se s ním vydala na výlet nalehko. Návrh
přišel bez varování, když jsme přecházeli most přes
Congress Street. Prohlížela jsem si právě kajaky rozházené po
Lady Bird Lake jako cukroví, když náhle prohlásil: „S tou
mapou jsem nežertoval. Měla bys jet se mnou.“





15
Nalehko
Když pronesl tato slova, zastavil se mi dech. Jeff ces -
toval od roku 1996 a ze sedmdesáti zemí, jejichž razítka
zdobila jeho pas, odjel do šedesáti úplně sám. Cenil si
své svobody pohybu jako si republikán z Tea Party cení
ústavního práva nosit zbraň. Nechat batohy a kufry doma
bylo šokující, ale ještě víc mě šokoval fakt, že mě vůbec
požádal, abych jela s ním.
Síla jeho přání mi připomněla scénu z knihy Láska za
časů cholery, kdy Florentino Ariza sdělí Fermině Daze, že
ji bude celý život milovat, a Fermina, plná pochybností,
jde za tetou Escolásticou, která jí vášnivě radí: „Řekni mu
ano. I kdybys umírala strachy, i kdybys toho měla později
litovat, protože ať už uděláš cokoli, budeš po zbytek života
litovat, žes ho odmítla.“
Měla jsem spoustu důvodů říci ne – „Vždyť tě pořádně
neznám, Jeffe, můj příjem se neustále pohybuje kolem
hranice chudoby, ještě jsem se pořádně neuzdravila“ –,
a přesto mi z úst vylétla slova, jako by měla vlastní křídla:
„Ano, jdu do toho.“ Bylo to instinktivní, fyzické „ano“ –
na úrovni kostní dřeně, vnitřnostmi řízený úsudek, který
předháněl rychlost myšlení. I kdybych toho měla později
litovat.
* * *
Jeff hmátl dozadu a položil mi ruku na koleno v
okamžiku, kdy Jaime zastavoval před Terminálem D.
„Jsi připravená?“
„Na změnu rozhodnutí není nikdy pozdě,“ ozval se
Jaime.
Přikryla jsem svou rukou Jeffovu: „Jaime, vždyť přece
víš, že do toho letadla nastoupím.“
„To vím,“ poznamenal s úsměvem. „Ale jestli se Jeff
pokusí vniknout do Bastilly, měla bys mi zavolat.“
„Neposlouchej ho,“ utahoval si z něho Jeff. „Zkouší jen
dostat tvoje číslo.“





16
CLARA BENSEN
Všichni tři jsme vystoupili a stoupli si před auto, kde
rozdíly mezi dvěma starými kamarády byly zřejmější.
Jeffova cestovní uniforma sestávala z kalhot rudých jako
uvařený humr, lehkého pruhovaného trika a pradědeč -
kova šedivého stetsonu Open Road, pro který se rozhodl
až na poslední chvíli. Jaime v tmavomodré kravatě a na
míru šitém obleku do kanceláře vypadal formálně. (Jeff
povídal, že takhle chodil vždycky a že na střední škole
nosil kufřík.) Když se vážně naklonil, aby nás na
rozloučenou objal, ucítila jsem kolínskou. „Tak dobře. Dávejte
na sebe pozor. Uvidíme se za tři týdny.“
A pak byl pryč a my prošli posuvnými dveřmi do
zaplněné odletové haly. Kolem nás procházeli ranní pasažéři
s papírovými pohárky s kávou v jedné ruce, zatímco
druhou za sebou táhli cestovní tašku na kolečkách. Jediná
věc, kterou jsme měli společnou, byl kolektivní pohyb
někam jinam – do některého ze vzdálených měst zářících
příslibem na odletové tabuli. Zamířili jsme k příslušné
přepážce, od které na nás zvoucím gestem mávla obsluha
s nacvičeným úsměvem. Byla to upravená žena s
dokonalým drdolem a tmavomodrým šátkem úhledně uvázaným
kolem krku.
„Nějaká zavazadla ke kontrole k dnešnímu letu do
Istanbulu?“ prohodila, když zkoumala naše pasy.
„Nic takového,“ odpověděl věcně Jeff. „Jsme bez
zavazadel.“
Přestala se dívat do počítače. „Vy cestujete bez kufrů?“
„Ano, bez kufrů,“ potvrdil nakloněný přes laminátovou
přepážku, jako by jí sděloval nějaký pikantní drb. „Letíme
nalehko.“ Jeff pyšně ukázal na mě, ukázku A: žádný kufr
u nohou, žádná taška na zip, žádný batoh, žádná
srolovaná karimatka připnutá k batohu. Jen malá kožená kabelka
s pasem a několika toaletními potřebami.
Žena za přepážkou pochybovačně zvedla obočí na mě,
jakožto na osobu, která na sobě nemá kalhoty v barvě
uvařeného humra, jako kdyby se chtěla otázat:





17
Nalehko
Myslí to vážně?
„Ujišťuji vás, že mluví pravdu,“ prohlásila jsem. „To je
všechno, co na jedenadvacet dní máme.“
„Proboha!“ Byla stejně vyděšená, jako kdybych se jí
svěřila, že o víkendech tančím u tyče nahoře bez. „Jste si
tím jistá?“
Ne, vůbec si tím nejsem jistá. Pokud jde o tento výlet,
mohla jsem věci, kterými jsem si byla jistá, spočítat na
prstech jedné ruky: byla jsem si jistá sedadlem 32A
v letadle do Turecka a jistotu jsem měla rovněž ohledně
toho, že mám všeho až nad hlavu.
Když stojíte na letišti bez zavazadel, je to jako sen, ve
kterém jdete na nějaký večírek a zjistíte, že jste jediná,
kdo je tam docela bez šatů. Cítila jsem se jako nahá.
Nezakotvená. Ve stavu beztíže. Nemám nic. Nemáme nic.
Má hlava byla lehká nicotou. Bez zavazadla, které by mě
táhlo dolů, jsem cítila nebezpečné riziko, že vzlétnu nad
Terminál D – jako veselá Mary Poppinsová (ovšem bez
kouzelné brašny). A co je to vůbec zavazadlo? Jen
předmět, schránka na jiné předměty, která drží pohromadě
pomocí zipů, vláken a stehů. Je to jen prostředek k
přenášení věcí, a přesto jsem se bez něj cítila dezorientovaná,
postižená přízrakem úzkosti. Měla jsem nepřekonatelné
nutkání natáhnout paže a naplnit prázdný prostor
něčím – čímkoli, co má nějakou váhu a objem. Polštářem
vycpaným husím peřím. Pytlem červených brambor. Za
pětadvacet let své existence jsem nikdy nebyla alespoň
bez několika věcí. Bez něčeho, co jsem mohla uchopit
a prohlásit to za vlastní. Vyjít ze dveří s prázdnýma rukama
mi bylo naprosto cizí.
Ve dnech před naším odletem jsem se pokoušela
kompenzovat nicotu shromažďováním dokonalé cestovní
výbavy – jako by správná kombinace látek vstřebávajících
vůni, kalhot s mnoha kapsami a sandálů Teva dokázala
odvrátit nepříjemný fakt, že stejné šatstvo budu nosit
nepřetržitě celých jedenadvacet dní. Ale jako všechno





18
CLARA BENSEN
ostatní v našich posledních čtyřech týdnech skončilo
i toto něčím naprosto neočekávaným: nádhernými
lahvově zelenými bavlněnými šaty s delikátně vyšívaným
lemem, minimalizujícími zadek, které mi sahaly těsně nad
kolena. Byly jasné, slušivé a dobře ušité – fakt, že byly
naprosto nepraktické, pomíjím. Nicméně právě nedostatek
praktičnosti je činil tak atraktivními. Mám-li chodit po
zemi s prázdnýma rukama, proč nepřidat neočekávanou
špetku elegance?
Poslední večer ve Spojených státech jsme strávili v
Jaimeho předměstském domě v Houstonu. Jeff trval na
tom, že si máme nastavit budíka na nemožnou hodinu,
abychom měli čas na zanesení všech položek, které si
s sebou bereme, do cestovního deníku. Byl posedlý
dokumentováním a neustále fotografoval scény ze svého
každodenního života – všední rozhovory v autě, anglické
vdolečky k snídani, polehávání v parku. Bez ohledu na
obsah nábožně stahoval filmy na harddisk, aniž by si je
pak pustil.
Ještě nevyšlo slunce, a už jsem ho našla v kuchyni,
kde pečlivě rozkládal obsah mé peněženky na dřevěnou
desku Jaimeho kuchyňského ostrůvku, kterou proměnil
ve vektorovou mřížku. Ne levé straně byla v dokonale
pravoúhlých řadách vyrovnaná jeho cestovní výbava:
třešňově červené kalhoty, kovbojský stetson, jedna souprava
spodního prádla, jedny ponožky, pruhované bavlněné
tričko, iPhone, špunty do uší, nabíječka, půlka zubního
kartáčku, půlka mapy východní Evropy, zápisník,
propiska, nějaká hotovost, jedna platební karta a pas. To
všechno se mu vejde do kapes.
Vpravo byly moje věci, také všechny složené a dokonale
srovnané: jedny zelené šaty, troje kalhotky (extravagantní
luxus), černá podprsenka, tyčinka levandulového
deodorantu, celý kartáček na zuby, krabička s rovnátky, která
nosím už od šestnácti let, pouzdro s kontaktními čoč-





19
Nalehko
kami, náhradní brýle, dva tampony, iPhone, iPad Mini,
zápisník, pero, pas, maličká černá kabelka přes rameno
(kvůli nedostatku kapes), stoh kovbojských magnetů na
rozdávání jako suvenýrů z Texasu a červená pomáda na
rty.
„Dobré ráno. Je na čase svléknout se donaha,“ vyhlásil
Jeff.
„Přála bych si, aby to byla pobídka k nemravnému
kuchyňskému sexu, ale takhle jsi to nemyslel, že ne?“
prohodila jsem a nalila si šálek kávy.
Jasně že nemyslel. Jde o závěrečný krok dokumentač -
ního procesu, informoval mě Jeff. Nácvik balení na čas –
nazí a na kameru. „Co když sem přijde Jaime?“ namítla
jsem.
Jeff mě ujistil, že ještě spí. A navíc to uděláme rychle.
Tak dobře. Celý výlet byl cvičením v nahaté zranitelnosti.
Můj župan sklouzl na kuchyňské keramické dlaždice
právě v okamžiku, kdy oknem nad dřezem začaly prosvítat
ranní sluneční paprsky. Stála jsem úplně nahá v Jaimeho
kuchyni, z klimatizace na mě šel chlad a naskočila mi
husí kůže. Jeff uchopil jednou rukou kameru a druhou
stopky. Mávl na mě, abych začala. Protáhla jsem paže
rukávy šatů a ucítila vůni bavlny – vůni, kterou brzy překryje
pach potu a piva. Trvalo mi osm minut, než jsem zapnula
řadu devíti zelených knoflíků, pečlivě vložila do kabelky
všechny předměty a vklouzla do lehkých kožených
sandálů. Osm minut na výlet na opačný konec světa.
„To nebylo špatné,“ kývl pochvalně Jeff, na kterého
můj výkon zjevně učinil dojem.
Jemu všechno trvalo jen dvě minuty a jedenatřicet
vteřin, a to hlavně proto, že na sebe naházel šatstvo asi
tak, jako kdyby se na příjezdové cestě právě objevilo auto
otce jeho přítelkyně. Jakmile v kuchyni nezbylo vůbec nic,
vyběhl z ní, prošel chodbou a před Jaimeho venkovními
dveřmi výskal radostí jako jeden z renegátů Lost Boys.
Jeho kalhoty měly tak živou barvu, že když si lehl na pěs-





20
CLARA BENSEN
těný trávník, zaregistrovaly satelity Google Earth severně
od Mexického zálivu malé jasně červené V.
Byla bych ráda věděla, zda ještě budu mít ráda muže
v takových kalhotách, až se budeme na Heathrow hlásit
ke zpátečnímu letu. Dva lidé pohybující se lehce a
nezatížení řadou nepředvídatelných událostí byli jako z
nějakého zenového haiku, ale kombinace pásmové nemoci,
front u celního odbavení a špínou ztuhlého spodního
prádla připomínala nemilosrdně rychlý sled schůzek –
naše slučitelnost (nebo její nedostatek) se brzy ukáže.
A v jistém smyslu na konci nezáleží: vracela jsem se do
světa v lahvově zelených šatech, vyhládlá po kráse a
strachu. Jeff se vrátil na verandu a s kávovým dechem mě
políbil na tvář. „Neměli bychom už vzbudit Jaimeho?“
„Ano,“ přisvědčila jsem a nadechla se vlhkého ranního
vzduchu. „Je čas vyrazit.“





21
Nalehko
kapitola 2
BLOUDÍME
M
ám mizerný orientační smysl. Tento nedostatek
nesouvisí s nedostatkem pozornosti k okolí, ale
je spíš záležitostí mého vnitřního kompasu, který je víc
spojený s poezií než s praktickými záležitostmi. Řídím se
přírodovědcem Johnem Muirem, který napsal: „Dokud
budu žít, uslyším zpěv vodopádů, ptáků a větru. Dělám
tlumočníka skalám, učím se jazyku záplav, bouří a lavin.
Vím přesně, kde si včely staví úl v trávovníku, a jdu pří -
mo k místu, kde roste ve voňavých polosuchých trsech
divoký rozmarýn. Neumím však nikomu vysvětlit cestu
k nejbližší benzinové pumpě, a to hlavně proto, že jsem
se nikdy neunavoval učením se základním světovým
stranám.“ Když jsme jednou jeli s Jeffem po I-35 z Austinu do
San Antonia, ukázala jsem se zbožnou úctou na vzdálená
zářící světla. „Nevypadá centrum San Antonia za tmy jako
nějaká galaxie?“
„To je cementárna, lásko,“ odvětil s úsměvem. „Od San
Antonia jsme padesát mil na sever.“
Přesto, i když odsunu stranou romantickou éru
navigačních metod, dokážu obvykle poskytnout správnou
odpověď na otázku, na kterém kontinentě stojím, což
ale nebyl ten případ, když jsme si s Jeffem protahovali
zdřevěnělé nohy v příletové hale Atatürkova letiště.
Istanbul je jediné město na světě, které se rozkládá





22
CLARA BENSEN
na dvou kontinentech. Bosporský průplav, přes který
se klenou gargantuovské mosty a je na něm k dispozici
flotila převozních lodí, dělí přímo v srdci města východ
od západu, Asii od Evropy. Na počátku letového sestupu
odváděla moji pozornost středozemní poezie (široká,
modrá pikniková deka vlnící se ve slunci) a flotily šedivých
nákladních říčních člunů, které se prodíraly vodou (jako
hejno kovových kachen). Jeff se mi opíral o rameno s
pootevřenou pusou a brýlemi nakřivo. Ani sebou neškubl, když
pilotův hlas zakrákal v palubních reproduktorech: „Dámy
a pánové, máme slunečné a jasné odpoledne. V Istanbulu
je krásný den. Na zemi dvacet sedm stupňů Celsia. Mírný
větřík ze severovýchodu. Posaďte se a uvolněte se, brzy
přistaneme.“
Když letadlo začalo nad Istanbulem klesat, vysunul
se mu podvozek. Viděla jsem palmy a tyčící se minarety
jako štíhlé jehly zapíchnuté v zemi. „Kdybych měl jen
jediný pohled, který bych dal světu, byl by to pohled na
Istanbul,“ prohlásil Alphonse de Lamartine, francouzský
spisovatel z 19. století. Za jeho časů Istanbul jako hlavní
město zmenšující se Osmanské říše právě vstupoval do
moderního věku. Lamartine mohl být mezi prvními,
kdo překonal vodu ve Zlatém rohu po mostě, nebo
poslal domů telegram (ačkoli zemřel těsně před prvním
zapískáním Orient Expresu, vlaku, který jezdil z Paříže
do Istanbulu).
Na rozdíl od Lamartina byl můj první pohled na
Istanbul jednoznačně moderní: lidmi se hemžící příletový
terminál – různé Visa karty s nápisy ve zdobné turecké
abecedě, dveře do tiché muslimské modlitebny, kde
klečeli věřící s obličeji obrácenými na východ, světelné
tabule s lety do Bejrútu, Dubaje a Káhiry, a designové
šátky ve frontě na odbavení.
Zda je letiště na evropské nebo asijské straně Istanbulu,
se mi nepodařilo zjistit. Že nemám ponětí, na kterém
kontinentě se nacházím, jsem si uvědomila na WC, kde





23
Nalehko
jsem si upravovala z letu rozcuchané vlasy – v té chvíli
mě víc zajímal můj neupravený vzhled v zrcadle než mé
geografické souřadnice.
Rané stadium upravenosti jsme už s Jeffem opustili
a nyní, po pouhých čtyřiadvaceti hodinách, jsem
začínala vzdáleně připomínat slavnou příšeru Žvahlavu
z knihy Lewise Carrolla. Kořínky vlasů jsem měla ztmavlé
mastnotou, z očí se staly potemnělé půlměsíce, šaty páchly
jako staré otisky prstů na polštářcích pro pasažéry a mé
podpaží se pomalu začalo měnit v Petriho misky plné
bakterií. Napatlala jsem na sebe silnou vrstvu deodorantu
a vrátila se do příletové haly.
Jeff se opíral o sloup a pilně zapisoval své letové zážitky
do bloku, již plného jiných poznámek a nahodilých
přírůstků: vizitek, písku, peří, párátek a psích chlupů. Sbíral
zaběhlé kousky života a ukládal je v zápisnících od roku
1999, což byl další jeho dokumentaristický tik.
Zavřel notes, zazíval a zeptal se: „A co teď?“
Když jsem se vrátila z toalety, oči mu pod stetsonem
zářily vzrušením, jako by si dal šálek espressa. „Jsem pro,
abychom nastoupili do vlaku do města, a kde nás
napadne, vystoupili.“ Prohlásil to tónem, jako by šlo o naprosto
jasný a zřejmý další krok.
„To myslíš vážně? Neměli bychom se nejdřív
zorientovat?“ Vystoupit na náhodně vybrané zastávce se mi jevilo
jako hrozný nápad. „Jsem si jistá, že něco vymyslíme.“
Původ anglického výrazu „cestovat“ – to travel – lze
zpětně vysledovat ke slovu travail čili dřina (ale taky
porod), což mi připomíná namáhavé cesty plné puchýřů
na nohou, spálených lýtek a směs důvodů proč si přát,
abyste nikdy neopustili domov. Skutečnost je taková,
že každá dobrá a báječná věc je doprovázena nějakým
stupněm travail. Na každý úchvatný pohled a ikonické
celebrity stojí dlouhé fronty, platí se za to plačícími dětmi
v letadlech nebo otřesně nízkou hladinou cukru v krvi.





24
CLARA BENSEN
Já jsem (například) strávila čtyřiadvacet hodin, aniž
bych se dostala do stavu REM. Na rozdíl od Jeffa, který by
si pravděpodobně zdříml i během ohlušujícího koncertu
Rammsteinu, jsem strávila většinu letu přes Atlantik ve
snaze složit tělo do tvaru origami, který nebrání přítoku
krve do údů, čímž jsem si vysloužila jen mělký spánek
a ztuhlý krk. Můj první pohled na Istanbul nebyl nijak
uchvacující. Byla jsem vyčerpaná a v očích měla zaschlou
krustu ze slz.
Zdálo se, že travail je nevyhnutelný i při honbě za
ubytováním. Budeme-li se držet našich experimentálně
stanovených limitů (a tuláckého rozpočtu), hotely
nepřicházejí v úvahu, v nejhorším případě hostel. Měli jsme
v plánu pobývat u místních a zajistit si to přes
Couchsurfing.com – v globální komunitě, v níž místní lidé zdarma
hostí cestovatele u sebe doma v jakési formě kulturní
výměny. Ale navzdory tuctům žádostí, které jsme
potenciálním hostitelům v Istanbulu poslali, jsme nedostali
jediné pozvání, a vypadalo to, že se budeme potulovat
po istanbulských ulicích a sbírat kusy lepenky, abychom
si nich zřídili provizorní lůžka v nějakém parku.
Myšlenka na to, že ponechám svůj nocleh napospas
rozmarům náhody, ve mně vyvolala překvapivou
vnitřní paniku. Na zastávce, kde z okamžitého popudu
vystoupíme z vlaku, určitě nebudou z nebe padat mýdla
a polštáře. Místo bezstarostného courání po městě bylo
třeba uspořádat strategickou poradu. Potřebujeme mapu.
Potřebujeme internet, abychom poslali salvu naléhavých
proseb na Couchsurfing. A potřebujeme zjistit, na kterém
kontinentě se nacházíme.
Sotva jsem začala ostře protestovat, postačil mi jediný
pohled na Jeffa, abych s tím hned zase přestala. Stále ještě
se opíral o sloup, lenivě se na mě usmíval a v pozadí stály
ve frontě vozy taxislužby. Možnost kartonového lůžka ho
ani v nejmenším nevzrušovala. Uvědomila jsem si, že si
nevzpomínám, že by si za těch několik týdnů, co jsme





25
Nalehko
spolu, někdy s něčím dělal starosti, snad jen s výjimkou
toho, zda mám, či nemám v mrazáku zmrzlinu z arašído -
vého másla. Jinak plně věřil ve své schopnosti uvařit něco
z těch ingrediencí, které právě byly po ruce. Praktikovali
jsme to takhle často.
Náhle jsem se rozhodla ustoupit a dovolit, abych byla
dočasně ztracená, vyčerpaná a beze střechy nad hlavou,
abych si vyzkoušela, co nejhoršího se může stát. Hřbetem
ruky jsem ho pohladila po tváři, na které už mu vyrašilo
ostré jednodenní strniště. „Tak dobře, kovboji. Kde je
ten vlak?“
* * *
O tom, jaké je to zabloudit, jsem už pár věcí věděla.
Získala jsem prvotřídní vzdělání, když jsem
zabloudila za hranice mapy a dva trýznivé roky se pohybovala
v divokých, úzkostných územích vlastní mysli. Jeff to v té
době nevěděl, ale když jsme se sešli na schodišti Kapitolu,
uplynuly teprve čtyři měsíce od chvíle, kdy jsem našla
zpáteční cestu do moderní civilizace.
Dosud si nejsem jistá, jak se stalo, že jsem tak hrozně
zabloudila. Možná za to může neuróza či moje
přecitlivělost na nekonečné strasti lidského života – speciálně
ekonomická krize v roce 2008, která krutě odhalila důsledky
chamtivosti a chtivosti. Snad v tom hrály roli i
neotřesitelné jistoty mého dětství v evangelickém prostředí, kdy
každá biblická narážka byla šeptána samotným Bohem
do žákova ucha. Nebo to byla hrůza z uvědomění, že Ježíš
nebyl ten přátelský chlapík, který plnil Bohem stanovený
úkol, a že povinnost vytvořit něco smysluplného ze svého
dočasného života spočívá výhradně na mých bedrech.
Nebo jsem snad jen potřebovala zabloudit stejně, jako je
třeba bořit zchátralé budovy a zakládat požáry v lesích,
aby starý podrost shořel.
Vím jen, že na podzim 2010 jsem se v jedné univerzit-





26
CLARA BENSEN
ní práci vznešeně vyjadřovala o smyslu života, a v době,
kdy v roce 2011 vykvetly žluté narcisy, jsem propadla
panice.
Toto mé bloudění se nazývalo různými jmény. Rodi -
če o něm hovořili jako o „obtížné fázi.“ Můj dědeček
prohlásil, že mě krize středního věku postihla o několik
desetiletí dřív (vždycky ve všem napřed!). Rodinný lékař
se dal slyšet, že jsem vážný případ „duševní poruchy“,
kterou způsobila chemická nerovnováha hluboko v mém
mozku. Předepsal mi stříbrnou krabičku uklidňujících
prášků. Můj terapeut pravil, že jsem se vydala do temné
noci duše, a radil mi, abych se pevně držela, protože to
je jediný způsob jak tím projít. Pak zde byli již dlouho
mrtví francouzští filozofové, v jejichž tlustých knihách se
tvrdilo, že trpím klasickou existenciální krizí, což je
formální způsob jak vyjádřit, že mi došly přijatelné důvody
proč ráno vůbec vstát z postele.
Ať už ale byl název jakýkoli, doufala jsem, že paralyzující
úzkost, která se mi usadila v nitru, je jen dočasná
záležitost, jako kocovina po Jacku Danielovi, která po dobrém
nočním spánku a mastném cheeseburgeru opadne.
Zoufale jsem si přála vrátit se k normálu, k dokončení školních
programů, koktejlkám a bujícím literárním ambicím. Ale
s každým týdnem, který jsem strávila uvězněná v děsivém
sevření úzkosti, se normál v mé paměti zase o kus vzdálil.
Lovila jsem důvěrně známé vjemy stejným způsobem,
jakým zbloudivší výletník pátrá po orientačních bodech
nebo cedulích – po ohybu řeky, neobvyklém skalisku.
Ale vše normální zmizelo, jako když vychladne stopa.
Má vnitřní krajina se mi odcizila. Jediné postavy, které
se, jak se zdálo, vztahovaly k mé tíživé situaci, byly
zmučené, melodramatické duše z náboženského umění 14.
a 15. století: popis Posledního soudu Hieronyma Bosche,
znepokojivý deskový triptych černé, horké pekelné
krajiny, v níž hříšníci pláčou a skřípou zuby, a sugestivní rytiny
Gustava Dorého k Dantovu Peklu znázorňující úzkost





27
Nalehko
hříšníků trápených zmijemi, sírou a sprškami hořících
golfových míčků. Spršky hořících míčků rozhodně nebyly
normální. Mé zoufalé snahy o kontrolu, podobné hloub -
kovým bombardérům střemhlav se řítícím k zemi stejně
jako mé duševní zdraví, se projevovaly bizarními
stravovacími poruchami (a to navzdory faktu, že jsem ráda vařila
a nikdy jsem neměla v koupelně váhu). Jednoho
odpoledne jsem jednoduše přestala jíst. Chuť k jídlu zmizela.
Sliny se odebraly na trvalou dovolenou. Jídlo se vracelo
zpět, jakmile jsem něco spolkla. Předpokládala jsem, že
s mojí myslí je něco hodně v nepořádku, že jsem zešílela.
Nikdy mě nenapadlo, že člověk s neustálou úzkostí, která
mu žene tep do obrátek, bude mít potíže s trávením, nebo
že není nic neobvyklého na tom, když nervové zhroucení
doprovází těžké nechutenství. („Obvykle jsem ji dokázal
přimět, aby alespoň něco málo snědla,“ napsal Leonard
o své manželce Virginii Woolfové v dobách jejího šílenství,
„ale byla to hrozná procedura.“)
V červnu 2011, kdy mi začala vystupovat žebra, bylo
zřejmé, že už nedokážu navenek předstírat, že všechno
je normální. Bloudila jsem a nastal čas to přiznat. Surově
a rychle po sobě jsem učinila tohle: vzdala jsem se práce
manažerky v ateliéru se šperky, zrušila jsem pronájem
prvního bytu, který jsem si kdy pronajala, a vrátila se
s kufrem do ložnice svého dospívání. Pak už to byl jen
dům rodičů na předměstí Forth Worthu a po něm
jednosměrná cesta do psychiatrické léčebny.
„Vypadá to, že život skončil ve zralém věku třiadvaceti
let,“ oznámila jsem tehdy mámě. Bylo to jednoho časného
červencového rána. Obvykle jsem tou dobou už bývala
opálená z plavání, ale tenkrát jsem místo toho ležela
v posteli, vychrtlá a bledá, a nebylo mi do smíchu.
Matka seděla vedle mě v houpací židli z IKEA. Vysoká a
náruživá s jahodově blonďatými vlasy, které jí nikdy nepadaly
pod ramena, a skrývající několik vlastních duševních
bouří.





28
CLARA BENSEN
„Jsi snad věštkyně?“ zeptala se klidně. Bylo to záměrné
odmítnutí mé prognózy.
„Nepotřebuju být věštkyně,“ odsekla jsem. „Je to zřej -
mé. Každý, koho znám, se buď chystá dodělat školu, nebo
jít na nějakou stáž, zatímco mým dnešním cílem je vstát
z postele a sníst sendvič s arašídovým máslem a želatinou,
aniž bych ho vyzvracela. To moc nenasvědčuje ,zářivé
budoucnosti‘.“
Chvíli mlčela, vážila slova a pak promluvila: „Ráda
bych věděla, co by se stalo, kdyby ses přestala snažit být
normální a podvolila se tomu, jaká opravdu jsi.“
„To bych se dostala do žhoucí pekelné krajiny.“
„Možná bys byla překvapená,“ namítla a ignorovala mé
pobouření. „Možná by se život, tak jak ho znáš, změnil.
To, že bloudíš, ještě neznamená, že by ses měla vzdát
průzkumu.“
* * *
Jeff vystrčil z okna vlaku palec. „Pojďme zkusit tuhle
zastávku.“ Vyklopýtali jsme na obrovskou istanbulskou hlavní
třídu – prašnou a hlučnou z troubení taxíků, sirén,
řinčení tramvají. Vypadalo to na důležitou třídu, ale nic jsem
o ní nevěděla. Na druhé straně rámusící ulice s několika
jízdními pruhy stály těsně vedle sebe v řadě budovy barvy
cappuccina, jako malí zpěváci v dětském sboru. Z oken
nad chodníkem plným lidí a lemovaným palmami vlály
rudé vlajky, vyčnívaly klimatizace a stínily je malé markýzy.
Zaclonila jsem si oči a prohlížela si ulici v druhém směru.
„Takže teď už jsme zabloudili,“ prohlásila jsem.
„Jo, už bloudíme,“ souhlasil Jeff.
„Vpravo, nebo vlevo?“ nadhodila jsem, přestože na tom
nezáleželo. Neměli jsme přece cíl.
„Vlevo,“ rozhodl Jeff a vydal se po hlavní třídě. Stetson
mu při průchodu davem prodavačů preclíků a turistů
chránících se před sluncem nadskakoval na hlavě. Vy-





29
Nalehko
padalo to, jako by věděl, kam má namířeno. Pohyb byl
pro něho uměním. Jednou mi vyprávěl, že když ještě
studoval, otec mu zaplatil v Houstonu test, který měl
zkoumat jeho kariérní schopnosti. Po několika dnech
testování analytických dovedností, koordinace očí a ru -
kou a rozpoznávání struktur byl podle výsledků slibným
kandidátem – nikoli ovšem na obchodního poradce nebo
podnikatele, jak všichni doufali, nýbrž na kapitána říční
lodi. Cítím, že by se na to hodil. Dokážu si ho snadno
představit jako kapitána parníku dole na Mississippi,
intuitivně manévrujícího ve vrtkavých náladách řeky,
s navlhlým, nezapáleným doutníkem v ústech, jako
nějakého darebáka z pera Marka Twaina.
Nahodilé potulování městem a ladění na jeho tep, jak
jsme často měli ve zvyku v Austinu, nebylo žádnou novou
módou. Francouzi mají (samozřejmě) vlastní slovo pro
pěší turisty ve městech: flâneur. Flâneur z 19. století byl
moderní, zvídavý chodec, kterých chodil po bulvárech
a nábřežích jako „pohybující se fotograf městských
prožitků“, jak to definoval francouzský novinář Victor Fournel.
Básník Charles Baudelaire popsal totéž v poetickém
duchu: „Pro dokonalého flâneura, vášnivého diváka, je
nesmírnou radostí zřídit si domov v srdci zástupu, mezi
odlivem a přílivem, uprostřed prchavého a bezmezného.
Být z domova, a přitom se cítit doma všude. Vidět svět,
být v jeho středu, a přitom před ním zůstávat vskrytu.“
Při pozorování ulic Istanbulu očima městského
flâneura jsem si všimla, že nejsem jediná, kdo si není jistý, na
kterém kontinentě to vlastně stojí. Město sedmi pahorků
se nepřetržitě přesouvalo s rozmachem a úpadkem říší,
a dokonce ještě nyní se vypořádává se svojí identitou
v rámci komplexního překrývání Východu a Západu,
náboženského a světského, moderního a tradičního. Po
chodníku kráčely ženy v zářivých minisukních a s
náušnicemi jako obruče i ženy dokonale zahalené. Na zdech visely





30
CLARA BENSEN
politické plakáty stoupenců sekularizace a do toho zněl
zpěv muezzina, svolávajícího k modlitbě (jediná arabšti -
na, kterou bylo ve městě slyšet). Elegantní fasády malých
kaváren a hotelů s butiky měly pod sebou staré kamenné
zdi, které vypadaly, jako by zde stály ode dnů, kdy se město
ještě nazývalo Konstantinopolí.
Svědectví o Osmanské říši je všudypřítomné ve
špičatých minaretech, které propichují oblohu, osmanských
lázních plných páry a vzdálených kupolích, které jsou
na sobě navršeny jako obrácené šálky (nebo ňadra, jak
troufale poznamenal jeden kamarád). Ve městě jsou ale
rovněž pozůstatky Istanbulu, který kdysi býval centrem
Byzantské říše – městem, v němž se ortodoxní křesťané
přes tisíc let modlili k Ježíši, Synu Božímu. Zbytky jsou
dosud viditelné na obrysech koňského závodiště, kde
císař Konstantin sledoval závody dvoukolých válečných
vozů o vysoké sázky, a klenutých kupolích Hagie Sofie,
která byla téměř tisíc let největší katedrálou na světě.
Když jsme procházeli mezi hlučnými pouličními výjevy,
ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to pohodové mlčení.
Pohybovali jsme se nazdařbůh, řízeni pouze jemnými
náznaky dění v našem okolí: mužem v tmavé čepici, který
krájel tenké plátky jehněčího vytaženého z kolmé pícky
na kebab, nebo ženou v zástěře, která ve výkladní skříni
rovnala hory tureckých sladkostí do dokonalých
lepkavých čtverců, nebo smlouvajícím prodavačem cetek, jehož
krevní tlak začínal stoupat. Ocitli jsme se na přehlídce
smyslových zážitků – pásmovou nemocí rozmazaných
hustých davů, pouličních prodavačů, vlajek s červeným
půlměsícem, racků a odpoledního svolávání k modlitbě
(když stíny začnou být stejně dlouhé, jako je výška toho,
co je vrhá). Má ruka občas sklouzla dolů ke kabelce se
zavíráním na magnet, abych se ujistila, že peníze v ní jsou
stále netknuté.
Po době, kterou lze těžko odhadnout, jsme zahnuli do





31
Nalehko
boční uličky vydlážděné kočičími hlavami, mimo hluk
hlavní ulice. Okamžitě se rozhostilo ticho, které rušilo jen
několik prodavačů, kteří třídili krabice s botami, a stařík
sedící na rohu a lisující nějakým kovovým nástrojem, který
vypadal jako starožitnost ze 16. století, pomerančovou
šťávu. Vyměnila jsem jednu liru a turecké poděkování
za malý pohárek. Teşikkürederim. Poté jsme srkali šťávu na
stinném schodišti poblíž. Schody čpěly močí, ale byl tam
chládek a klid. Ráj.
Zavřela jsem oči a složila hlavu na Jeffovo rameno.
Bylo pozdní odpoledne a pořád ještě jsme neměli žádné
ubytování. Byli jsme ztraceni na neznámém kontinentu.
Naše bloudění stylu flâneur mě dosud zcela nevyléčilo
z touhy po psychických madlech. Znepokojovala mě
rozlehlá otevřenost okamžiku, i když zde byla ještě jiná část
mého já, divoká a zvídavá, která se začínala ptát, zda na
záměrném potulování bez cíle a bez ničeho není něco
posvátného. Jakási zvláštní, bezcílná poutní cesta.
„Zabloudit je zvláštní věc, že?“ nadhodila jsem. „Mám
tím na mysli, že občas slyšíš ve zprávách o nějakém
pěším turistovi, který se ztratí v lesích, nebo o pilotovi
cessny, který skončí ve sněhových závějích, ale většinou
víš přesně, kde na planetě se nacházíš – na přesně
označené červené tečce na Google mapě. Putování bez GPS,
která by ti poradila, že na rozcestí máš zahnout doprava,
je staromódní, co? Stejně zastaralé jako nevědět, kde
v prostoru zrovna jsi.“
„To je na tom právě to zajímavé,“ pustil se Jeff se
zavřenýma očima do výkladu. „Když se ztratíš, nemůžeš jít
z bodu A do bodu B, protože vůbec nevíš, kde dotyčné
body leží. A když nemáš bod A, přestává existovat i bod B.“
Jeff neustále trousil podobné průpovídky. Bylo obtížné
rozhodnout, zda to jsou perly hluboké moudrosti
někoho, jako byl Yoda, nebo naprosté hlouposti sdělované
s vážnou tváří – rozdíl pravděpodobně nebyl jasný ani
jemu samotnému.





32
CLARA BENSEN
„Tak dobře.“ Zasmála jsem se. „Ale představa, že nemáš
žádný bod B, je znepokojivá. I když vím, že nejsem v
žádném smrtelném nebezpečí, cítím se vyplašená, protože
nevím, kde budeme dneska spát, nebo kde si smyju
mastnotu z vlasů. Jen se tak vznášíme, a musím předpokládat,
že dokážu zvládnout to, co se vynoří z éteru.“
„Nevynořil jsem se OkCupid éteru i já?“ zareagoval
Jeff. „Možná ani není třeba, abys něco ,zvládala‘. Stačí
naskočit na vlak A, dát si pohov u láhve ginu v jídelním
voze a jen se koukat, co se stane.“
* * *
Jeff neustále vyzýval vesmír, aby mu ukázal něco
nového. „Všechno je víceméně stejné,“ říkával. „Proč si tedy
neužít trochu zábavy?“ K jeho verzi „zábavy“ obvykle
patřilo osahávání hranic jedné či více společensky obecně
uznávaných norem, což byl rys současně lákavý i děsivý.
Na naší první schůzce se přiznal, že po rozvodu už osm
měsíců neoprávněně bydlí ve své univerzitní kanceláři.
Seděli jsme v přítmí podzemního baru naproti Kapitolu
u voskem potřísněného stolu. Cloak Room bylo spíš
doupě než bar. Stálo tam pouze pět stolků, přestože
se místnost v odrazu velkého zrcadla podél zadní stěny
zdála větší. Vládla tam téměř neproniknutelná tma. Když
jsme po dlouhém schodišti sestoupili do suterénu, téměř
jsem si neviděla na ruku, kterou jsem si dala před obličej.
Jediné světlo přicházelo ze svítícího jukeboxu v rohu
a ze šňůry vánočních žároviček okolo barového pultu.
Z celého místa vyzařoval texaský noir.
„Řekněme, že se do tohoto baru dostala jakási podě -
laná povšechnost,“ prohlásil Jeff, když jsme se posadili.
„Kongresmani, šlapky, jednání pod stolem. Lidi tady
dosud kouří, přestože bylo kouření zakázáno už před
deseti lety. Platí pravidlo: pokud chceš, tak kuř, ale když
tady bude šťára, zaplatíš 5000 dolarů.“





33
Nalehko
Pronesl to takovým způsobem, že jsem téměř ucítila
kouř z doutníku a závan laciné voňavky – či laku na
vlasy, který blonďatá barmanka používala, aby jí držel
natupírovaný účes ve stylu padesátých let. „Jmenuje se
Bev,“ vysvětlil mi Jeff. „Pracuje tady od dob Nixona. Je
příšerně náladová, ale milá, když jí projevíš trochu lás -
ky a na jukeboxu pustíš nějakého Elvise.“ Jeff zamrkal
a odebral se k baru, aby objednal dvě skleničky tequily.
Dobrý večer, mladá paní. Tequilu Herradura Silver. Čistou.
Přiťukli jsme si.
„Nikdo tě nepřistihl, že přespáváš ve škole?“ zajímala
jsem se.
„Ne. Dával jsem si bacha. Spacák jsem schovával v kon -
tejneru na odpadky a oblečení jsem měl ve dvou skříňkách
v šatně tělocvičny. Nikdo se mě na nic neptal. Navíc jsem
pověsil na stěnu ten obrovský obraz mého prapradědečka
Abnera – je na něm jako malé dítě v krajkovém oblečku. Je
naprosto děsivý. Abner si nakonec prořízl hrdlo kapesním
nožem, takže jsem každému vykládal, jak v mé kanceláři
straší. Nejspíš jsem měl pravdu.“
„Takže jsi měl na stěně sebevražedné dítě a spací pytel
jsi ukrýval v popelnici...“
Na okamžik se zatvářil kajícně, „No, rozvedl jsem se.
Chtěl jsem něco provést se životem. Klasická krize
středního věku. Udělat něco bláznivého. Garáž jsem proměnil
v krám a prodával všechno, co jsem vlastnil, po dolaru
za kus. Pak jsem se nastěhoval do kanceláře. Potřeboval
jsem se zmenšit, abych se vešel do kontejneru.“
Chytla jsem do ruky pramen vlasů za uchem a naklonila
se nad stůl. „Promiň, jak to myslíš s tím kontejnerem?“
Vytáhl zápisník a rychle načrtl krabici. „Dala by sis
schůzku s chlápkem, který žije v popelnici?“
A pak mi vysvětlil, že kontejner byl jeho posledním
sociálním experimentem, vzdělávacím projektem, u
kterého dokázal přesvědčit rektora Brownsvillské univerzity,
aby ho posvětil. Během jednoho roku Jeff s týmem stu-






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.