načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Náhradní řešení - Val McDermidová

Náhradní řešení

Elektronická kniha: Náhradní řešení
Autor:

Na svatbě je láska všude ve vzduchu. Osamělí lidé víc myslí na to, že s někým chtějí být. A žena, která už dlouho nikoho neměla nebo se právě s někým rozešla, se ochotněji než ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 358
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Radmila Damová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5025-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na svatbě je láska všude ve vzduchu. Osamělí lidé víc myslí na to, že s někým chtějí být. A žena, která už dlouho nikoho neměla nebo se právě s někým rozešla, se ochotněji než jindy dá do řeči s neznámým příjemným mužem, nechá se pozvat na večeři a posléze i na víkend. Proč se znepokojovat, že o sympatickém vdovci skoro n ic neví, možná je to konečně pan Pravý…
Pak se na odlehlé venkovské silnici objeví hořící auto a v něm uškrcená a spálená mladá žena. Vrah po sobě nezanechává téměř žádné stopy, a tak se vrchní inspektorka Carol Jordanová, šéfka nově ustaveného regionálního týmu pro závažné zločiny, spolu s tvůrcem psychologických profilů Tonym Hillem skoro modlí, aby se dočkali další precizně promyšlené vraždy, která jim snad o pachateli napoví víc. Za pár týdnů na jiném odlehlém místě se scéna opakuje. A za nějaký čas znovu.
O vlastní genialitě přesvědčený pachatel je stále o spoustu kroků před policií – a Carol jde zatím o všechno. Když selže ona, Tony, Paula, Stacey, Alvin, Kevin a Karim, její nepřátelé jí s radostí vezmou to poslední, co jí ještě zbývá, a zničí ji. Beznadějná situace si žádá beznadějné řešení.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Náhradní řešení

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Val McDermidová

Náhradní řešení – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložila Radmila Damová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Val McDermid

All rights reserved.

Z anglického originálu Insidious Intent

(First published by Little, Brown, Great Britain, 2017)

přeložila © 2018 Radmila Damová

Redakce textu: Dana Packová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

IISBN 978-80-7595-025-3 (tištěná verze)

ISBN 978-80-7595-129-8 (pdf)

ISBN 978-80-7595-127-4 (ePub)

ISBN 978-80-7595-128-1 (mobi)


Tuto knihu věnuji profesorce Dame Sue Blackové

a profesorce Niamh Nic Daiedové – za přátelství,

legraci a hry a za forenzní tipy



Otevře se černá scéna pomluv; ale vy, doktore, zase všechno

napravíte.

Vražda jako krásné umění

(Druhá přednáška)

Thomas de Quincey



PRVNÍ ČÁST



1

K

dyby Kathryn McCormicková věděla, že bude žít už jen necelé tři

týdny, možná by se víc snažila užít si Suzanninu svatbu. Místo toho

zaujala svoji obvyklou pózu odevzdaného smíření se sosudem apokoušela

se netvářit příliš bezútěšně při sledování ostatních hostů, kteří tancovali,

jako by se na ně nikdo nedíval.

Bylo to přesně takové jako každý den v práci. I tam vždycky zůstávala

outsiderem. Přestože titul vedoucí kanceláře nabízel jen velmi máloskutečné úřední moci, bohatě postačil k tomu, aby ji odloučil od ostatních.

Pocítila to pokaždé, když vstoupila do kuchyňky, aby si uvařila kávu.Veškerá konverzace, která tam probíhala, buď úplně utichla, nebo sezdůvěrného rázu stočila k nějakému bezvýznamnému tématu.

Vážně byl nesmysl, když si myslela, že to dnes bude jiné. Kdysi někde

četla výrok, který jí uvízl v paměti – definicí nerozumu je při neustálém

opakování té samé činnosti očekávat odlišné výsledky. Podle tohoto

měřítka rozhodně postrádá rozum. Sedět v sobotu večer na svatebníhostině na samém okraji a domnívat se, že bude v centru zábavy a smíchu, je

přesným potvrzením podstaty opakovaného chování, které nikdy nevyvolá

nic jiného než naprosto předvídatelné selhání.

Kathryn se nenápadně podívala na hodinky. Tanec nezačal dřív než před

půlhodinou. Jí ten čas ovšem připadal mnohem delší. Nikki z účtárny

kroutila boky jako nějaká tanečnice utyče proti Zrzkovi Gerrymu, kterému

potěšením poklesla čelist. Anya, Lynne, Mags aTriona vúpravné formaci

čtyřlístku přitáhly lokty ktělu, které sebou škubalo vkřeči, akývaly hlavami

do rytmu. Emily a Oli synchronně šoupali nohama, pohledy zaklesnuté

do sebe, usmívali se jeden na druhého jako idioti. Jako idioti, kteří na konci

večera nejspíš odejdou domů společně.

Sotva si dokázala vzpomenout, kdy měla naposledy sex. S Niallem se

rozešli před víc než třemi lety. Dosud to ovšem pálilo jako říznutí žiletkou.

11


Jednoho večera nakráčel domů, v jeho dechu byl cítit ostrý nakyslý pach

piva, na kůži se mu slabě leskl pot. „Naverbovali mě pro práci v Cardiffu.

Povedu svůj vlastní designérskej tým,“ prohlásil, jeho vzrušení nebylo

možné přehlédnout.

„To je senzace, zlato.“ Kathryn sklouzla ze stoličky usnídaňového baru,

objala ho a snažila se utlumit hlas ve své hlavě, který křičel: „Cardiff? Co

si do prčic počnu v Cardiffu?“

„Taky dostanu dost přidáno,“ pokračoval Niall. Jeho tělo zůstávalo

podivně klidné, nereagovalo na objetí.

„Páni! Kdy se teda budeme stěhovat?“

Vymanil se jí znáručí. Kathryn se sevřel žaludek. „O to právě jde, Kath.“

Sklopil zrak k podlaze. „Chci odjet sám.“

Ta slova nedávala smysl. „Jak to myslíš, sám? To budeš domů jezdit jen

ovíkendech? To je šílenství, můžu si tam sehnat práci. To, co dělám, můžu

dělat kdekoli.“

Couvl okrok. „Ne. Poslyš, neexistuje způsob, jak to říct zaobaleně... Ne -

jsem šťastnej auž to nějakou dobu trvá. Myslím, že to bude pro nás obanejlepší řešení. Odstěhuju se, začnu znovu. Oba budeme moct začít znovu.“

Abylo to. No, ne tak úplně. Následovaly slzy akřik avyřízla mu rozkroky

na všech jeho kalhotách od Calvina Kleina, ale stejně odešel. Přišla omuže,

o důstojnost i o domov, protože polovina krásného řadového domu na

jejím oblíbeném předměstí Bradfieldu patřila Niallovi a ten trval na tom,

že ho musejí prodat. A tak teď bydlí v malém bytě v hranaté krabici ze

šedesátých let až příliš blízko domu, kde spolu žili. Byla to chybapřestěhovat se nedaleko místa, kde bývala šťastná, nedaleko domu, kolemkterého teď musí každé ráno chodit na tramvajovou zastávku. Zkoušela se mu vyhnout oklikou, která ji stála deset minut, ale bylo to ještě horší. Jakoby ještě silnější políček do tváře. Čas od času, když procházela kolem, se ze dveří vynořil pár, který od nich dům koupil, lehce jí zamávali arozačitě se pousmáli.

Kathryn od té doby absolvovala několik opatrných pokusů o návrat

krandění. Přihlásila se na internetovou seznamku aprozkoumala několik

desítek možností. Když si představila samu sebe, jak stojí vedle těch mužů,

žádný jí nepřišel ani sebeméně věrohodný. Jeden z bývalých Niallových

12


spolupracovníků jí poslal esemesku a pozval ji na večeři. Nedopadlo to

dobře. Zjevně si myslel, že bude ráda za soulož ze soucitu, a netvářil se

zrovna šťastně, když mu řekla, ať se kouká ztratit. Na čtyřicetináchsestřenice se dala dohromady s jedním sladkým mladíkem ze Severního Irska.

Skončili spolu vposteli, ale nedalo se mluvit zrovna otřeskutém úspěchu.

Vrátil se do Belfastu se slibem, že se ozve, který nedodržel.

To bylo nejspíš naposledy, co měla sex. Před rokem ačtvrt. Apřitom by měla být na vrcholu sexuální aktivity. Kathryn potlačila povzdech aznovu se napila sauvignonu blanc. Musí se přestat takhle litovat. Všechnyčasoisy, které kdy četla, se shodovaly v jednom – nic muže neodradí víc než sebelítost.

„Sedí tady někdo?“ Mužský hlas. Hluboký a vřelý.

Kathryn se lekla ase škubnutím se otočila. Vedle ní, srukou na opěradle sousední židle stál cizí člověk. A nevypadal zrovna špatně, zaregistrovala automaticky, už když ze sebe vykoktávala: „Ne. Teda chci říct, byli tady, ale teď tu nejsou.“ Kathryn byla zvyklá odhadovat potenciální klienty. Má bezmála sto osmdesát centimetrů, pomyslela si. Něco přes třicet. Hnědé vlasy, ani světlé, ani tmavé, lehce prošedivělé na spáncích. Husté, pěkně tvarované obočí nad světle modrýma očima, kolem nichž se tvořily vrásky, jakmile se usmál. Jako teď. Nos působil u kořene poněkud zesíleně, jako kdyby si ho kdysi zlomil a špatně mu ho spravili. Úsměv odhalil lehce nepravidelné zuby, nicméně byl přitažlivý.

Posadil se vedle ní. Kalhoty od obleku, dokonalá bílá košile srozepnutým horním knoflíčkem, povolená modrá hedvábná kravata. Nehty na rukou měl přiměřeně dlouhé a dobře upravené, bezchybný účes a byl dohladka oholený. Líbili se jí muži, kteří si dávali práci se svým vzhledem. Niall byl vtomhle ohledu vždycky velice pečlivý. „Jsem David,“ představil se. „Patříte ke straně nevěsty, nebo ženicha?“

„Pracuju se Suzanne. Jsem Kathryn. S ypsilonem.“ Neměla nejmenší

tušení, proč mu to vykládá.

„Rád vás poznávám, Kathryn sypsilonem.“ Vhlase mu zaznívalopobavení, ale výsměch podle jejího názoru ne.

„Takže vy jste Edův kamarád?“

„Známe se z malé kopané.“

13


Kathryn se zahihňala. „Svědek ji zmínil ve svém projevu.“

„Aby ne.“ Odkašlal si. „Všiml jsem si, že tu sedíte o samotě. Říkal jsem si, jestli byste třeba neuvítala společnost?“

„Nevadí mi sedět sama.“ Jakmile ta slova vypustila z úst, okamžitě jich zalitovala. „Ale nevykládejte si to špatně, vážně jsem vás ráda potkala.“

„Ani mně nevadí být sám. Občas je ovšem pěkné popovídat si spřitažlivou ženou.“ Opět ten úsměv. „Hádám, že tanec moc nemilujete. Takže vám nehodlám navrhovat, abychom se šli předvádět na taneční parket.“

„Ne, nejsem zrovna dobrá tanečnice.“

„Hudby už mám až až. Já osobně dávám přednost konverzaci. Nechcete si zajít k baru? Je tam větší klid a budeme si moct povídat, aniž bychom na sebe museli křičet.“

Kathryn nedokázala uvěřit svému štěstí. Dobrá, nevypadá zrovna jako

George Clooney, ale je upravený a zdvořilý a přitažlivý, a přestože je to

zvláštní, chová se, jako by oni jevil zájem. „To je výborný nápad.“ Odstrčila

židli a zvedla se.

Když se proplétali mezi stoly k východu ze sálu, muž, který si říkal

David, ji ochranitelsky uchopil rukou za loket. Vrah KathrynMcCormickové byl cokoli, jen ne ochránce.

14


2

D

etektiv vrchní inspektorka Carol Jordanová se nasoukala do těžkého

voskovaného kabátu ana spánkem zcuchané vlasy si narazila teplou

čepici. Kolem nohou jí tančila černobílá kolie, celá nedočkavá, už chtěla

být venku v ranním chladu. Carol si zavázala tkaničky u pevnýchvycházkových bot a vykročila do přívalového deště. Zavřela za sebou dveřepřestavěné stodoly, dávala pozor, aby západka zámku tiše dosedla na místo.

Apak vyrazili, žena apes, který křižoval vřesoviště vrozmáchlýchobloucích. Nutnost soustředit se na cestu vyhnala na několik krátkých okamžiků

z Caroliny hlavy zmatek, nicméně ten byl příliš neodbytný na to, aby si

ho dokázala nadlouho udržet od těla. Telefonát, který zčistajasna obdržela

včera večer, ji připravil o jakoukoli naději na pokojnou noc a teď, jak se

zdá, i o klid po ránu. Nemůže žádným způsobem uniknout před vinou,

kterou na ni seslal zahořklý hlas volajícího.

Léta policejní práce v terénu vybavila Carol hojnými důvody k lítosti.

Každý policista zná trpkou pachuť selhání, sevřenou hruď, která doprovází

doručování té nejhorší možné zprávy na světě. Případy, v nichž senepodařilo přinést žádnou úlevu lidem, kterým náhle vznikla mezera v místě, kde měla být milovaná bytost, takové případy ji dosud pálily, naplňovaly řezavým pocitem vlastní nedostatečnosti, kdykoli projížděla ulicemi,procházela krajinami, kdykoli navštívila města, o nichž věděla, že se v nich

přihodily neuvěřitelné věci.

Jenže všechny tyhle věci měly obecnou platnost. Takové břímě s sebou

nosili všichni policisté, kteří v sobě měli kapku vnímavosti k tomu, co

dělají. Tohle je ovšem jiný případ. Tahle poslední nálož viny je osobní

záležitost.

Domnívala se, že výsledkům, které ji trýzní jako utahující se smyčka,

unikne, když odejde z práce, od odznaku a hodnosti. Carolino neúnavné

pronásledování několikanásobného vraha stálo život jejího bratra a jeho

15


ženy. Jaký význam by mělo zůstávat? Nechtěla už mít nic společného se

zaměstnáním, které si od ní vybralo tak krutou daň.

Jenže jiní lidé moc dobře věděli, kde zatlačit, aby ji přitáhli zpátkykpolicejní práci, tak jako je můra přitahována k plameni.

#1: Nuda. Šest měsíců rozebírala bratrovu přestavěnou stodolu na holou

kostru a pak ji znovu vystavěla, potřebné dovednosti získávala z videí na

YouTube aod staříků vmístní hospodě. Pudilo ji to, aby vymazala všechny

stopy toho, co se tu stalo, jako by ji snad přestavba mohla přesvědčit, že

Michaelova a Lucyina smrt byla pouhá halucinace. Až ve finálním stadiu projektu její zlost konečně vychladla natolik, že pochopila, nakolik ji její volba začíná nudit. Je detektiv, ne stavebník, jak jí zdůraznil muž, který

teď spává v jejím pokoji pro hosty.

#2: Osamělost. Carolina přátelství byla vždycky výlučně spjata s jejím

zaměstnáním. Tým pro ni byl rodinou a některým ze spolupracovníků se

podařilo proniknout bariérou astát se jejími přáteli. Od té doby, co odešla,

je od sebe držela dál na délku paže. Jeden zjejích sousedů George Nicholas

se pokusil prolomit její obrannou zeď. Velkorysý člověk, to on byldůvodem, proč má psa. Flash je potomkem jeho ovčáckého psa. Štěně mělo

anomálii, bálo se ovcí. Carol si tuhle ztracenou existenci vzala ksobě,protože měla pocit, že k sobě tak nějak patří. George to vnímal jako signál

k většímu sblížení, ale on nebyl tím, koho chtěla. George pro ni nikdy nemůže představovat domov. Ale návrat kpolicii? To by ji dosadilo zpátky

na oběžnou dráhu k lidem, kteří v ní probudili víru, že někam patří.

#3: Pýcha. Byla to vražedná zranitelnost, způsobila, že byla přístupná

nabídce, kterou měla odmítnout, ale nedokázala to. Pýcha na vlastní do ved -

nosti, pýcha na vlastní intelekt, pýcha na schopnost nalézt odpovědi tam,

kde to nikdo jiný nedovede. Věděla, že je dobrá. Věřila, že je nejlepší, zejména

když kolem sebe má správný vlastnoručně vybraný tým. Ostatní ji mohou

považovat za domýšlivou; Carol Jordanová dobře ví, že v sobě má něco,

co ji kdomýšlivosti opravňuje. Tuhle práci by nikdo nedokázal dělat lépe.

Má pochybnosti o spoustě věcí, ale ne o své schopnosti být šéfovou.

A nakonec vražedné spouštěcí tlačítko. #4: Pokušení. Mávali před ní

něčím mnohem větším než pouhou šancí na návrat k práci, která ji tak

dlouho určovala a odměňovala. Vymysleli něco nového, něco zářivého

16


a lesklého, něco, co by mohlo změnit budoucnost toho, jak bude vypadat

policejní práce. Aona byla jejich první volbou, kdo to povede. Regionální

tým pro závažné zločiny – ReTZZ – by posbíral všechny náhlé násilné

smrti, nejzvrácenější sexuální napadení i nejzvrhlejší únosy dětí od šesti

různých policejních sborů. Možná první opatrný krůček směrem kcelostátnímu orgánu, jako je FBI. Kdo jiný by tohle dokázal, pokud ne Carol

Jordanová?

Jenže ona to parádně pokazila ještě dřív, než se jí stačili zeptat.Apokazila to tak neuvěřitelně stupidně, až to vyráželo dech, ajedinou cestou kjejí záchraně byl troufalý plán korupce z bohulibých důvodů, o němž neměla nikdy ani na nanosekundu uvažovat, natož po něm dychtivě skočit.Zasleil ji hlas důvěry v její schopnosti, zalichotilo jí, že jistý čestný člověkriskoval svoji integritu pro to, aby ji dosadil tam, kam patří, a jako poslední hřebíček do rakve ji k záhubě odsoudily požadavky vlastního ega.

Ateď má na rukou ještě víc krve anemůže ztoho obviňovat nikoho než sebe.

Carol vyrazila ostřeji do svahu, svaly zaprotestovaly, v plicích ji pálilo. Flash křižovala kopec před ní, králíci se jí rychle klidili z cesty, špinavě bílé ocásky poskakovaly vtrávě vřesoviště jako náhodně uvolněné bílétenisové míčky. Carol neměnila tempo, neregistrovala svoje okolí, uvízlavzuřivosti nasměrované výlučně na vlastní osobu.

Co si teď počne? Jediný princip, kterým se vždy řídila, byla snaha odosažení spravedlnosti. Zavedla ji do temných míst anutila ji používat nepohodlné cestičky, ale nikdy ji nezklamala. Předávat zločince justici ji vždycky naplňovalo. Pocit opětovného nastolení jakési rovnováhy ve světě

dodávalo rovnováhu ijejímu životu. Ale tady nemůže být ani řeč onějaké

spravedlnosti.

Pokud by Carol připustila existenci spiknutí, jehož byla součástí, stala

by se pouze nepatrným zlomkem rozsáhlé škody a destrukce. Zničilo by

to regionální tým pro závažné zločiny ještě dřív, než se zavede a pořádně

rozběhne. A to by zvýšilo pravděpodobnost, že těžcí zločinci uniknou

trestu za své činy. Zničila by kariéru policistům, kteří na ni spoléhají.Nejspíš by šla do vězení. A co je ještě horší, strhla by tam s sebou další lidi.

Vina padá výlučně na její hlavu. Krev má na svých rukou. Existuje jediná

17


cesta k nápravě. Regionální tým pro závažné zločiny musí být úspěšný.

Pokud dokáže jednotku proměnit v elitní tým, který i za těchnejnároč

nějších podmínek skutečně dosahuje zatčení arozsudků, který umí dostat

vrahy za mříže dřív, než zbytečně zmaří další životy, pokud dosáhne nějaké

výrazné změny... Ještě pořád jí zůstane dluh za ta ostatní úmrtí, ale bude

alespoň mít co položit na druhou misku vah.

18


3

„D

ělám si s Torinem starosti,“ poznamenala detektiv seržant Paula

McIntyreová, když pubertální chlapec odcházel od auta anaznačil

zamávání na rozloučenou, aniž by se doopravdy obrátil.

Doktorka Elinor Blessingová ztlumila rádio. „Já taky.“ Myslela na to už několik dní. Byla to poslední věc, kterou držela vmysli, než ji přepadlspánek, i první myšlenka po probuzení.

Brzo ráno zasténala při agresivním tónu vyzvánění partnerčina iPhonu. Zatracené kostelní zvony. Jak může tak malá destička ze silikonu vydávat takový rámus? Když to takhle půjde dál, velice rychle skončí jako Quasimodo ambulantního oddělení. „Paulo,“ zamumlala ospale. „Mám dneska volno.“

Paula McIntyreová se k Elinor přitulila a lehce ji políbila na tvář. „Já vím. Ale já a Torin se musíme vysprchovat, nasnídat a včas vypadnout. Klidně zase spi. Budu tichá jako myška, ani nebudeš vědět, že jsem tady.“

Elinor cosi nepřesvědčeně zabrumlala. Matrace se zhoupla, jak Paula vyskočila z postele a zamířila do sprchy. Kombinace znepokojivých obav o Torina, rachotu sacího ventilátoru a sykotu sprchy byla na Elinor příliš. Jakákoli vyhlídka, že by se mohla vrátit ke spánku, se rozplynula jako pára nad hrncem. Smířila se snevyhnutelným, vydala ze sebe hrdelní zvuk vy -

jadřující znechucení a vstala.

Zahalená do županu vystoupala schody k půdní vestavbě, kterou jejich

čtrnáctiletý svěřenec proměnil v rádoby mužskou jeskyni. Napředzakleala – protože skutečnost, že Torina přijaly teprve nedávno, si vyžádala

pečlivou četbu na téma, jak přežít rodičovství puberťáka – a pak strčila

hlavu do dveří. „Ahoj, Torine.“ Znělo to mnohem veseleji, než jak se cítila.

„Vyspal ses dobře?“

Zabručení přesně odráželo její vlastní probuzení, jen o oktávu níž.

„Je čas vstávat.“ Elinor počkala, dokud se zpod přikrývky nevynořila

dlouhá hubená chlupatá noha, pak se stáhla dolů do kuchyně. Káva. Miska

19


čerstvého ovoce pro Torina. Toast pro Paulu. Dvě vajíčka daná stranou na

sázená vejce pro Torina, fazole už čekaly na pánvi. Džus pro všechny tři.

Všechno bylo nachystané apřipravené ke konzumaci bez jakékoli nutnosti

přemýšlení. Elinořinu hlavu ovšem nezaměstnávala snídaně, ale chlapec.

Do života jim vstoupil náhodou. Ani jedna z nich necítila biologické

puzení k mateřství, ale poté co Torinovu matku zavraždili, se chlapec

razantně odmítl odstěhovat zBradfieldu ažít stetou ababičkou, spříbuz -

nými vzdálenými, pokud šlo o emoce i kilometry. Torinův otec pracoval

v zahraničí a nevyskytoval se poblíž už celou řadu let. „Potřebuju zůstat

tam, kde mám přátele,“ trval na svém Torin, vzdorovitě, ale z Elinořina

pohledu nikoli nerozumně. Díky kombinaci Elinořina přátelství s jeho

matkou a Paulina profesního zapojení do vyšetřování případu skončil

Torin u nich doma, v jejich péči. Žádná z nich si nebyla tak úplně jistá,

jak k tomu došlo. Ale ani jedna nebyla ochotná odmítnout kluka, který

ztratil svou poslední kotvu.

A tak se jejich společný život rozšířil a zahrnul pubertálního chlapce.

Nešlo ozrovna obvyklé uspořádání, ale několik měsíců se zdálo, že tofunguje. Elinor žasla – aaby byla upřímná, dělalo jí to trochu starosti –, že se

Torin se smrtí matky zdánlivě tak snadno vyrovnal. Jejich přítel, klinický

psycholog Tony Hill ji uklidňoval. „Žal je individuální. Někteří lidé rádi

truchlí veřejně, jiní vsoukromí. Někteří to mají složité, protože jejich život

smrtvým byl značně komplikovaný. Pro jiné – jako zjevně pro Torina – je

situace relativně jednoznačná. Je smutný, utrpěl bolestnou ztrátu, ale nezmocnil se ho hněv nebo rozmrzelost, se kterými se nedokáže vypořádat. Nepochybně se dočkáte neočekávaných výbuchů, které se objeví zdánlivě zčistajasna. Ale nemyslím si, že by v sobě dusil nějaké trauma, které by

před vámi tajil.“ Pak se usmál svým křivým sebeironizujícím úsměvem:

„Samozřejmě, pokud ovšem nejsem úplně vedle.“

Ale ukázalo se, že měl pravdu. Torin a obě ženy se vzájemněpřizpůsobili. Elinor a Paula znovu objevily, že deskové hry mohou být zábavné,

a zjistily, že celá nová generace těchto her čeká na to, až je někdo koupí

abude hrát. Torin se snimi díval na filmy, které by nikdy nepovažoval za

hodné sledování. Pomalu aopatrně se učili tomu, co jeden odruhémpotřebovali vědět.

20


Torinova práce ve škole se vzpamatovala z náhlého zhoršenízpůsobeného šokem z matčiny smrti a nezdálo se, že by se jakkoli obávalnezadržitelně se blížících zkoušek. Paulu trápilo, že podle ní nežije dostspolečenským životem. V jeho věku byla součástí skupiny dívek, které spolu

trávily celé hodiny vždy vložnici jedné znich, experimentovaly slíčením,

porovnávaly způsoby mazlení s chlapci, s nimiž se líbaly – protože Paula

ještě nenašla způsob, jakým sama sobě vysvětlit samu sebe –, apomlouvaly

každého, kdo nepatřil do jejich uzavřeného kroužku. Chlapci měli stejně

pevná uskupení kamarádů, přestože Paula ani vnejmenším netušila, očem

si povídají, kromě toho, že to bude o něčem jiném.

Torinův život takhle nevypadal. Občas se vsobotu sešel spřáteliapoflakovali se kolem drahých obchodů se značkovým zbožím, soustředěných

v uličkách za Bellwether Square, ale většinou jako by preferoval samotu.

I když se nikdy příliš nevzdaloval od pupeční šňůry spojení s tou či onou

obrazovkou nebo displejem. Ale Elinor, jejíž kolegové z Bradfield Cross

Hospital pokrývali široké věkové spektrum anejrůznější prostředí, jiujistila, že teenageři současné doby prostě takoví jsou. Komunikují spolu přes

selfíčka a Snapchat, přes tagování a Twitter, přes obrázky na Instagramu.

A až se změní doba, bude to zase úplně jiná věc. Setkání tváří v tvář bylo

typické pro dvacáté století.

Jenže v posledních dvou nebo třech týdnech je něco jinak. Torin upadl

do nevrlého mlčení, sotva vnímal jejich otázky apoznámky. Stal sezosobněním klišé nabručeného, nekomunikativního teenagera, při jídle vůbec

nepřispíval ke konverzaci, a jakmile si přestal cpát jídlo do pusy, zmizel

do svého pokoje. Když se ho Elinor zeptala, jestli si nechce popovídat osvé

matce, polekal se, jako by mu vyťala políček. „Ne,“ řekl astáhl tmavé obočí

do prudkého zamračení. „Co se k tomu dá říct?“

„Říkala jsem si, jestli ti máma nechybí víc než obvykle,“ odpověděla stoicky

tváří v tvář jeho nepřátelství.

Povzdechl si. „Byl bych pro ni jedině zklamáním.“ Pak odstrčil židli,

přestože mu na talíři zůstal ještě kousek pizzy. „Musím si napsat úkoly.“

Ateď iPaula připouští to, čím se Elinor znepokojuje. Mají dobrý důvod

dělat si oTorina starosti. Když Paula vklouzla autem do pomalu sepohybující ranní dopravy, Elinor pečlivě volila slova. „Řekla bych, že ho něco

21


trápí. Myslím tím něco víc než jeho matka. Něco, co nedokážemeuhodnout, protože s tím nemáme zkušenost.“

„Tak co si počneme?“

„Myslíš, že by mělo smysl promluvit si sněkým ve škole? Jeho třídníučitelka nám moc pomohla, když Bev zemřela.“

Paula se zapojila do proudu dopravy, která odbočovala vpravo. „Za pokus to stojí. Nemám zařídit, aby knám Tony přišel na večeři, jestli třebaTorinovi nerozváže jazyk?“

„To si nechme vzáloze, pokud uvízneme ve slepé uličce.“ Elinor sesnažila nepodléhat malomyslnosti. „Možná to celé souvisí stím, že je mučtrnáct a nemá poblíž muže, se kterým by si mohl promluvit.“

„Může se přes FaceTime spojit s otcem, kdykoli se mu zachce. A často si povídá s Tonym. Nemyslím, že bychom měly důvod k sebemrskačství, Elinor.“ Znělo to ostře. Elinor doufala, že za Paulinu podrážděnost nemůže nic víc než doprava.

„Když to říkáš. Ale...“

Paula přerušila ticho. „Ale co?“

Elinor se křivě pousmála. „Carol Jordanová pořád opakuje, že jsi nejlepší vyšetřovatel, jakého kdy zažila. Anedokážeš Torina přimět, aby se otevřel. Tak počítám, že musí jít o něco vážného.“

Paula zavrtěla hlavou. „Torin není žádný podezřelý, El. Je to adolescent, ve kterém bouří hormony a který za sebou má závažnou tragédii. Bojím

se, že v sobě něco dusí, ne že skrývá trestnou činnost.“

Elinor si shrnula z obličeje dlouhé černé vlasy, vychutnávala siskutečnost, že je může mít rozpuštěné, ane pevně stažené jako vpráci. Uchechtla

se. „Máš pravdu. Pěkně jsi mě srovnala. Díky, vždycky mě uklidníš.“

Paula se zamračila. „I když nedokážu uklidnit samu sebe?“

„Zejména když vnímám lehké hlodání pochybností, které mi napovídá, že jsi člověk.“ Pohladila Paulu po paži. „Co máte na programu dneska?“

„No, teprve se v regionálním týmu dostáváme do tempa. Ten případ internetového trollingu, to byla spíš náhoda než něco, čím nás formálně pověřili. Takže prostě musíme čekat auvidíme, co Carol přistane na stole. Těším se na to.“

Elinor se usmála. „Já vím.“ Poposedla si, natáhla krk, aby viděla na ulici

22


před sebou. „Za těmi semafory mi zastav, vezmu to odtamtud zadem

k obchodům. Ušetřím tě tak objíždění bloku a neuvízneš v dopravě na

Campion Way.“

Paula zastavila anaklonila se, aby Elinor políbila na rozloučenou. „Bude za tím něco bezvýznamného,“ tvrdila. „V tomhle věku všechno hnedznamená konec světa. Až na to, že to tak nikdy není.“ Znělo to sebejistě, ale z Pauliných modrých očí Elinor vyčetla pochybnost.

Akdyž procházela ranními davy, řekla si, že musí partnerčina slova vzít za bernou minci. „Něco bezvýznamného.“

Přestože jim ani na chvíli neuvěřila.

23


4

N

esešlo na tom, že Carol dveře stodoly zavřela téměř neslyšně; Tony

Hill žil tak dlouho sám, že ive spánku vnímal drobné změny ve svém

okolí. Část stodoly, kterou Michael Jordan vybudoval jako apartmá pro

hosty, mu sloužila zároveň jako softwarová laboratoř a vytvořil ji doslova

zvukotěsnou. Přesto Carolin odchod dokázal Tonyho probudit ze vždy

lehkého spánku. Stačilo sebemenší rušení ve vzduchu, slabá trhlina vezvukové paletě jeho snů. Ať už šlo o cokoli, probudil se a okamžitě věděl, že

Carol odešla z domu.

Chvíli ležel, přemítal o tom, jak se oba udrželi na oběžné dráze toho druhého. Tu atam se snažili od sebe vzdálit, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. A teď je tady, pod Carolinou střechou. Přestože by se ani jeden z nich nepřiměl tu skutečnost připustit, je tady, protože Carol potřebuje, aby jí pomohl, když se odříká alkoholu, a protože on ji potřebuje pro svůj pocit, že jeho lidství je reálnější než pouhá maska. Aprávě proto byl utoho, když zazvonil telefon a přinášel temnou zprávu.

Okamžitě věděl, že ten telefonát znamená potíže. Caroliny šedé oči potemněly a obličej jí ztuhl, odhalil jemné vrásky, kterých si Tony nikdy dřív nevšiml. Prohrábla rukou husté světlé vlasy, slabé světlo ve stodole

odhalilo víc stříbra, než tam bylo před pouhými několika měsíci. Hluboce

dojímavá chvíle pochopení, že Carol viditelně stárne.

Je zvláštní, že takové okamžiky přinášejí podivnou úlevu. Vnímal to už dřív usvého obličeje. Měsíce proběhnou bez jakékoli viditelné změny apak najednou jednoho rána člověk v zrcadle po straně zachytí letmý pohled adojde mu, že to, co kdysi bývaly vrásky od smíchu, zůstává permanentně vryto do pokleslých tváří. Občas mu při vstávání z postele zaprotestuje

tělo. Vzpomněl si, jak se mu jednoho dne, když se zvedal ze židle, Carol

smála, že vydává, jak to ona nazývala, „stařecké hekání“. Nikdy mocnepřemýšlel o tom, že oba stárnou; když si to nyní začal uvědomovat, věděl, že

24


se mu myšlenky k tomuto tématu budou vracet, dokud nepřijde na to, co

to pro něj znamená. Břímě psychologa: práce, která nezná oddechu.

Teď ovšem musí vyzkoumat, jak Carol pomoct, aby se nesesypala

v důsledku nejnovějšího problému. Zná ji velice dobře, takže ji podezírá,

že toho využije jako popudu, aby na sebe kladla ještě větší požadavky.

Vlastní sebehodnocení propojí súspěchem regionálního týmu pro závažné

zločiny do dvoušroubovice, jakou má DNA, ty dvě věci na sobě budou

plně závislé. A to je nebezpečná strategie. Protože ať je Carol sebelepší

detektiv, nemůže ovlivnit výsledek každého případu.

Než se Tony stačil ponořit do hlubšího zkoumání nastalé situace,upoutalo jeho pozornost slabé vrčení motoru. Zřídkakdy se objevující vozy na

klidné silničce vedoucí kolem stodoly byly obvykle slyšet jen několik málo

vteřin, ale tenhle vůz se musel zdržet poblíž, zvuk neutichal ani nezesiloval.

Zdá se, že mají návštěvu.

Tony se vydrápal zpostele, div nepřepadl zpátky dozadu, když senemotorně snažil rychle nasoukat do džín. Popadl tlustý rybářský svetr, který si

navykl nosit na své lodi, a zamířil přes hlavní část stodoly ke vchodovým

dveřím, poskakoval, jakmile zaregistroval chlad kamenných dlaždic pod

nohama. Uvědomil si, že zvuk motoru ustal. Dveře otevřel právě ve chvíli,

kdy měkce zaklaply zavírající se dveře drahého německého stroje. Muže,

který se napřímil a obrátil se k němu tváří, znal až moc dobře.

„Johne,“ pozdravil ho Tony, ani se nesnažil skrývat unavenou rezignaci.

Příjezd Johna Brandona, Carolina bývalého šéfa, muže, který vymyslel

a zorganizoval Carolin návrat k policii, nebyl nikterak překvapivý, ne po

včerejší večerní zprávě. „Pojďte radši dovnitř.“

Brandon se přiblížil ajeho podobnost sutrápeným policejním psem byla

ještě výraznější než kdy jindy. „Z vašeho výrazu soudím, že už to víte?“

Tony poodstoupil, aby Brandon mohl vejít. „Má moc nepřátel, Johne.

Vážně jste se domníval, že žádný z nich nezvedne sluchátko?“

Brandon si povzdechl. „Špatné zprávy se šíří rychle.“ Rozhlížel se kolem

sebe a Tony zaznamenal, že jeho cvičené oko policajta registruje detaily

nově zařízených prostor. Odhalené trámy, dokonalou omítku. Střídméjednoduché vybavení a masivní kamenný krb s pečlivě vystavěnými poleny,

připravenými k zapálení. Na stěnách ještě chyběly obrázky, na podlaze

25


z kamenných desek koberce. Japonské zástěny, které uzavíraly místo

určené pro spaní; oddělený kout, o němž Tony věděl, že ukrývá luxusní

koupelnu. „Odvedla tu skvělou práci,“ poznamenal Brandon.

„To by nikoho nemělo překvapovat.“

„Kde je?“

„Nahoře na kopci se psem. Šla ho vyvenčit.“

Brandon se posadil na jednu z hlubokých pohovek potažených tvídem. „Kdo jí to řekl?“

„Detektiv vrchní inspektor John Franklin ze Západního Yorkshiru. Bylo na něm znát, jakou z toho má škodolibou radost.“ Pouhá vzpomínka na Carolin sklíčený výraz postačila k tomu, aby se Tonymu ve tváři objevila pobouřenost. „Pořádně ji to vzalo.“

Brandon si povzdechl. „Kéž by býval mlčel.“

„Proč? Neexistuje způsob, jak to podat, aby výsledek nebyl stejný.“

„Chtěl jsem jí to říct osobně. Chtěl jsem jí vysvětlit, že to není její chyba. To, co se stalo, spadá do kategorie zákona o neúmyslnýchškodách.“

„Cože?“ Tony si vzoufalém gestu prohrábl tmavé vlnité vlasy. „Vy avaši mocní přátelé jste obešli právní systém, abyste Carolino zatčení za jízdu pod vlivem alkoholu mohli svést na technický problém. Akorát díky tomu zobvinění vyvázli idalší tři řidiči. Jeden znich pak znovu usedl za volant, jenže tentokrát se opil tak, že vpozdní večerní bouračce zabil sebe adalší tři nevinné lidi. Avy si myslíte, že můžete jenom pokrčit ramenyaodmávnout to jako ‚neúmyslnou škodu‘?“ Tony ve vzduchu prsty zagestikuloval

sardonické uvozovky.

„Nikdo nic neodmává. Ale pokud by za to někdo měl nést vinu, pak jsem

to já atým zministerstva vnitra, kdo jsme celou věc vprvní řadě považovali

za dobrý nápad. Ne Carol.“

Tony netrpělivě vrtěl hlavou. „Hodně štěstí, až ji budete přesvědčovat,

aby se na to dívala takhle. Budete moct mluvit o štěstí, pokud na sklonku

dnešního dne zůstane Carol na svém postu.“

Brandon si neklidně poposedl, přehodil jednu hubenou nohu přesdruhou. „Doufal jsem, že mi ji třeba pomůžete přesvědčit, že teď není vhodná

doba, aby odstoupila z funkce. Co se stalo, stalo se. Regionální tým pro

26


závažné zločiny dřív nebo později dostane živý případ a my potřebujeme,

aby Carol tým vedla.“

„Ráno jsem s ní ještě nemluvil. Ale udělá to, co bude ona považovat za

nejlepší, nehledě na to, co jí kdokoli z nás bude vykládat, Johne.“

Ještě ani nedomluvil, když se otevřely dveře a Flash přeběhla místnost,

olízla na přivítanou Tonyho stehno a pak se obrátila k Brandonovi, uši

našpicované, hlavu vysunutou dopředu, větřila ve vzduchu.

„Přesně tak.“ Carol k nim popošla těch několik zbývajících kroků.

„Říkala jsem vám to už tenkrát, že není dobrý nápad vměšovat se dooprávněného zatčení, Johne.“

„Pokud si vzpomínám, zas tak moc jste neprotestovala.“ Slova zněla

obranně. Ale tón Brandonova hlasu byl lítostivý.

Carol si povzdechla. „Dokonale jste odhadli moji slabost. Ajá podlehla

pokušení a pochlebování.“

„Nešlo ožádné pochlebování,“ zaprotestoval Brandon. „Byla jste nejlepší

osoba, která může vést regionální tým pro závažné zločiny. Pořád jste.“

Carol vyklouzla z kabátu a pověsila ho na věšák. „Nejspíš máte pravdu.

Aproto odjíždím do práce.“ Obrátila se knim tváří, oči jí studeně blýskaly

hněvem. „Provedli jste mi strašlivou věc, Johne. Čtyři lidi jsou mrtví,protože jste se vy a vaši kamarádi rozhodli, že je třeba mě očistit. Můžete se

schovávat za své přesvědčení, že jste udělali správnou věc. Ale já ne.

Nechala jsem se umluvit k tomu, abych díky marnivosti a vlastnímu egu

přijala práci vregionálním týmu pro závažné zločiny.“ Prohrábla si rukama

čepicí slehlé vlasy, umožnila jim tak nabrat původní tvar. „Dovolila jsem

si uvěřit, že moje motivy byly čisté. Ale upřímně? Nebyly. Takže musím žít s vinou. Teď se stydím za svůj souhlas, že se stanu součástí vaší nepo -

ctivé úmluvy. A jediná věc, kterou můžu udělat a která se alespoň trochu

přiblíží mému očištění, je vypadnout odsud adělat práci, která možná jiné

lidi zachrání před smrtí.“

Tony při jejích slovech cítil hrdost i lítost. „To není zrovna maličkost,“

řekl měkce.

„Čtyři životy, Johne,“ pokračovala Carol. „Pro dobro nás všech raději

doufejte, že nikdo nikdy neodhalí, co se doopravdy stalo v halifaxské

soudní budově.“

27


5

P

aulu překvapilo zjištění, že do kanceláře dorazila jako první. V době,

kdy přicházeli ostatní členové týmu, bývala už za ochranným štítem

půltuctu počítačových monitorů usazená detektiv konstábl StaceyChe

nová. Jenže dnes samostatná kancelář, v níž Stacey provozovala svoučer

nou magii digitálního vyšetřování, zůstala temná, dveře zavřené, a jak

Paula předpokládala, zamčené. Pověsila kabát, ale než si stačila připravit

posilnění zkávovaru určeného pro tým, vysoce sofistikovaného strojezpra

covávajícího kávu od zrna po šálek, zazvonil v Carolině kanceláři telefon.

Dveře byly otevřené. Ve starém Carolině bradfieldském týmu pro

závažné zločiny platilo pravidlo, že každý telefonát musí být přijat. Proto

Paula spěšně přešla místnost, sluchátko zvedla při čtvrtém zazvonění.

„Regionální tým pro závažné zločiny, detektiv seržant McIntyreová.“

„Je tam vrchní inspektorka Jordanová?“ Neidentifikovaný ženský hlas,

který jí ani nebyl povědomý.

„Kdo volá?“

„Detektiv superintendant Hendersonová ze Severního Yorkshiru.“

Takovou hodnost mělo dosud jen velmi málo žen, takže Paula znala

renomé Anne Hendersonové. Patřila k tichým, ale nebezpečným lidem.

Nikdy nezvyšovala hlas, jenže na druhou stranu ji nikdy nikdo nezaskočil.

„Když se rozdával smysl pro humor, zapomněla si přijít,“ zněl verdiktjed

noho bradfieldského seržanta, který začínal kariéru u sboru Severního

Yorkshiru. Paula si nemyslela, že by taková věc z někoho dělala špatného

člověka, ikdyž právě černý humor často dostával detektivy týmuznejvět

ších hrůz, s nimiž se běžně setkávali. „Je mi líto, madam,“ odpověděla

Paula. „Detektiv vrchní inspektorka Jordanová má právě jednání. Mohu

vám nějak pomoct? Nebo předat vzkaz?“

„Máme něco, očem si myslíme, že byste se na to rádi podívali,“prohlá

sila Hendersonová stroze. „Jak postupujete při podobných předáváních?“

28


„Ještě si nejsem úplně jistá protokolem,“ přiznala Paula. „Alepředpokládám, že detektiv vrchní inspektorka Jordanová bude chtít přijet se svým týmem na místo činu.“

„To nebude možné.“ Hendersonová mluvila úsečně, v hlase jí zaznívala podrážděnost. „Policisté na místě nepovažovali smrt za podezřelou.“

„Takže jak? Neuchovali místo činu?“

„Je to složité. Patrně by bylo nejlepší, kdyby vám místní hlavnívyšetřovatel mailem zaslal podrobnosti. Pak byste to odtud převzali?“

Paula netušila, co na to říct. Jak by to Carol Jordanová chtěla? Pokud je místo činu zničené, budou muset začít někde jinde. „To bude asi nejlepší,“ souhlasila.

„Zařídím to. Jakmile se na to detektiv vrchní inspektorka Jordanová podívá, může mi zavolat a dohodneme se, jak postupovat dál.“

A bylo to. Když Paula položila sluchátko, dveře místnosti týmu seotevřely adovnitř vešla Stacey Chenová ají vpatách detektiv konstábl Karim Hussain. Stacey se tvářila ponuře, ale Karim se pohyboval se živostí štěněte, kterému hodili úplně nový tenisový míček. „Dobré ráno, kapitáne,“ halasil Karim. „Mám všem připravit něco k pití?“

Stacey obrátila oči v sloup a zamířila ke své kanceláři. „Earl Grey,“

zamumlala a odemkla dveře.

„Já vím,“ hlásil Karim vesele. „Bez mléka, stejný odstín jako Famous

Grouse.“ Pro účely kontroly kvality stála na poličce pod konvicí miniaturní

lahvička whisky. „Učím se, pane Fawlty.“ V parodii na flirtujícího číšníka

zamrkal svými absurdně dlouhými řasami. Nikdo mu ovšem nevěnoval

pozornost. Pokrčil rameny a pokračoval v přípravě nápojů. Ještě že ho

v tuhle chvíli nemůže vidět sestra. Nadšeně by si z něj utahovala, velký

detektiv, ponížený na roznašeče čaje.

Paula zašla za Stacey. „Jsi v pořádku?“

„Nic mi není. Udělala jsem, co bylo třeba.“

„Jak to vzal?“

„Nemám nejmenší tušení. Zablokovala jsem mu přístup ke všem svým

prostředkům komunikace.“ Stacey se usadila za monitory, jejichžstrašidelné blikání promítalo na její obličej a bílou blůzu vzory náhodných

barev. Ve tváři měla prázdný a odrazující výraz. Paula si pomyslela, že

29


většina lidí by ráda využila příležitosti pěkně si popovídat obývalémpříteli tak zrádném, jakým se ukázal Sam Evans. Nicméně Stacey není jako

většina lidí.

„Před chvílí volala detektiv superintendant Hendersonová se Severního

Yorkshiru. Posílají nám podrobnosti k případu.“

Stacey se zachmuřeně usmála. „Výborně. Máme se do čeho zakousnout.“

Paula se stáhla, byla ráda za kávu, kterou před ni postavil Karim.Přihlásila se do systému azkontrolovala úložiště cloudu ReTZZ. VSeverním

Yorkshiru nemarnili čas. Jejich označení NYP se stalo prvnímidentifikačním údajem jediné složky souborů v sekci Okamžitá pozornost. Paula

cítila, jak se jí zrychlil pulz. Regionální tým pro závažné zločiny poprvé

dostal případ od jiného sboru. Začínají prokazovat své kvality.

Vpůlce dopoledne se malý tým shromáždil do tvaru podkovy kolem dvou

bílých tabulí. Detektiv vrchní inspektorka Carol Jordanová stála před nimi,

ramena vzpřímená, ruce sevřené vpěsti podél boků. Kromě Karima se jako

před startem nedočkavě tváří jen detektiv inspektor Kevin Matthews,

pomyslela si Paula. Carol Jordanová má temné kruhy pod očima, Stacey

připomíná velice přesvědčivého náhradníka Smrtky a Tony Hill, jejich

první a největší naděje, že se energicky pustí do toho, co mají před sebou,

se nepřestal mračit od chvíle, co před deseti minutami přišel. Poslední člen

týmu detektiv seržant Alvin Ambrose se tvářil působivě apaticky, paže měl

volně založené na hrudi v póze „počkáme a uvidíme“, vyholená hlava se

leskla pod pásovým osvětlením, tmavý oblek mu dodával vzezřenívyhazovače z nočního klubu, s nímž není radno se přít.

„Máme naprosto zničené místo činu,“ začala Carol. „K ideálnímu startu

v naší nové roli regionálního týmu pro závažné zločiny to má pěkně

daleko. Ale nedopustíme, aby nás to zastavilo.“ Obrátila se a sevřenými

velkými tiskacími písmeny napsala na horní část tabule KathrynMcCormicková . „Před třemi dny na odpočívadle narazil motorista vracející se po

vedlejší silnici ze Swarthdale do Riponu na hořící vůz. Zaparkovalodvacet metrů dál, pak se on ijeho spolucestující vrátili zpátky. Uvnitř vozidla

zuřil oheň a na sedadle řidiče rozeznali obrysy lidské postavy. Řidič,

šestatřicetiletý inženýr, se pokusil k vozu přiblížit, ale žár ho zahnal.“

30


Carol na tabuli menšími písmeny napsala Simon Downey . Pod něj Rowan

Calvert . „Rowan zavolal hasiče, zatímco Simon běžel zpátky k autu pro

hasicí přístroj.“

Kevin si odfrkl. „Ten má asi tak stejný účinek jako uprdnutí v bouři.“

„Je to tak,“ souhlasila Carol. „Než o sedmnáct minut později dorazili hasiči, začaly plameny ustupovat, ale vnitřek auta – Fordu Focus – seproměnil v ohořelou skořápku. Předpoklad zněl, že auto z nějakého důvodu chytlo, řidič zastavil, ale nepodařilo se mu dostat se ven. Závěrem šetření byla nehoda, s okrajovou možností sebevraždy.“

„Viděli svědci, že by se řidič pokoušel dostat ven?“ zajímala se Paula.

„Pro plameny a kouř nic moc neviděli, ale podle jejich výpovědí se prý ta osoba občas trhaně pohnula,“ odpověděla Carol.

„To je velice nepravděpodobné,“ oponoval Kevin. „V takhle intenzivním ohni? Vtom člověk nepřežije dostatečně dlouho, aby se mohl vážněpokusit dostat se ven.“

„Pojivová tkáň se přece v ohni stahuje, ne? Proto ohořelá těla končívají v pozici boxera. Možná ti svědkové viděli tohle a považovali to zaspontánní pohyb, ne za účinek plamenů,“ přemítala Paula.

„Pravděpodobně.“ Carol rychle nahlédla do složky před sebou, ověřovala si, co stojí ve zprávě ze Severního Yorkshiru. „Na místě činu patrně všechno zmatlali od začátku až do konce. Dvě okna auta buď vyletěla, nebo se roztekla intenzitou žáru, takže vnitřek auta i tělo byly zmáčené

pěnou z hasicího přístroje a sprškou vody. A ráno, když auto dostatečně

vychladlo, ho umístili na nízký nakládač apřevezli na požární stanicikprohlídce.“

„Co tělo?“ zeptal se Alvin. „Kdy ho vyprostili?“

„Až na požární stanici. Díkybohu tam mají patologa, který dohlížel na

vyproštění těla ajeho přemístění. Kdoví, jak by to jinak skončilo.“ Carol si

povzdechla. „Vyšetřovatel požárů nezačal na autě pracovat hned, protože

měl rozpracované nějaké žhářství v Harrogate, tak zůstalo na stanici.“

„Kde s ním, předpokládám, mohl kdokoli manipulovat?“

„Ne úplně kdokoli, Kevine, ale ano, chápu, co máte na mysli. Protože

případ považovali za nehodu, nepřiřadili mu zrovna nejvyšší prioritu.“

„Co je přimělo ke změně názoru?“ zeptal se Tony.

31


„To, co patolog zjistil při včerejší pitvě. Ať se vtom autě přihodilo cokoli, nebyla to nehoda. Ani sebevražda.“

„Jak to?“ Z Karima vylétla ta slova bez přemýšlení. Zachytil pobavený pohled, který si Paula vyměnila s Kevinem, sotva potlačované zakoulení očima u Stacey a náhlý Alvinův zájem o podlahu.

„Protože zavraždění lidé nepáchají sebevraždy,“ odpověděla Carol.

32


6

O

necelou půlhodinu později byla hlavní kancelář regionálního týmu

pro závažné zločiny zase prázdná. Stacey seděla ve své místnosti za

zavřenými dveřmi, začínala postupovat po internetové stopě Kathryn

McCormickové. Strochou štěstí se Paula sKarimem zprohledávání bytu

oběti vrátí stabletem nebo spočítačem, které odemknou Kathrynin život.

Do té doby ovšem Stacey využije veškeré oficiální přístupy i neoficiální

zadní vrátka, která má k dispozici, začne vytvářet skicu a s jejímvybarvením jí pak pomůže nově dodaný kus hardwaru.

Na opačném konci místnosti týmu za zavřenými dveřmi kanceláře na sebe přes stůl hleděli Carol a Tony. Znal ji velice dobře, takže siuvědomoval, že má emoce pod tak enormním tlakem, že by těžko zvládala i otázku ohledně výběru kávy. Měl by být ve své kanceláři v Bradfield Mooru, provádět supervizi postgraduální studentky, ale odložil ji. Ať se to Carol líbí, nebo ne, dnes má vúmyslu držet se jí po boku, děj se co děj.

„Zdá se, že patolog nakonec odvedl slušnou práci,“ poznamenal Tony.

„No, poznal to okamžitě podle plic. Ani náznak vdechnutí kouře, žádné popáleniny od dýchání v horkých plynech. Takže byla rozhodně mrtvá ještě před začátkem požáru.“

„Přesto mohlo jít pořád ještě onehodu, ne? Mohlo dojít ke krvácení do

mozku nebo k aneurysmatu aorty nebo k nějaké podobné náhlé příhodě

aupustila zapálenou cigaretu. Absence poškození plic není průkazná, ne?“

„Tos tam nedával pozor?“ Carol mluvila ostře, vhlase jí zaznívalo obvinění.

„Promiň, přišla mi esemeska od studentky, které jsem zrušil dopolední

schůzku. Musel jsem to vybavit.“

„Předně nechápu, proč jsi ji vůbec rušil. Nejsem malé dítě, nepotřebuju

chůvu, aby dohlížela na jedinou věc na světě, v níž si připadámkompetentní.“ Znělo to unaveně, tónu Carolina hlasu odpovídaly temné kruhy

pod očima.

33


„Měl jsem za to, že bys třeba ocenila někoho, kdo při tobě stojí.“

Carol se ušklíbla. „Od toho mám lidi tam venku. Svůj tým. Ať se pokazí

cokoli, kryjou mi záda.“

Tony si nebyl jistý, jestli se Carol snaží přesvědčit jeho nebo samu sebe.

Velice nedávná zrada – odněkud zevnitř prosákla do tisku informaceosta

ženém obvinění proti ní – byla ještě čerstvá. Jednou už se to stalo; vědomí, že

ktomu může dojít znovu, teď musí Carol strašit někde vzadním koutku mysli.

Avzhledem ktomu, co dosud zůstalo skryto, by další odhalení bylohoto

vým výbuchem granátu, tak hlasitým, že by mohl potopit všechno ostatní,

čeho kdy Carol dosáhla. „Děláme to všichni,“ řekl smířlivě. „Ale ostatní

se musí soustředit na svoje úkoly. Já zatím nemám dost materiálu, tak...“

„Každopádně,“ přerušila ho. „Typ nehody, jaký naznačuješ, vyloučilo to,

co patolog našel, když se na tělo podíval detailněji. Jazylková kost Kathryn

McCormickové byla rozlomená vedví. To samo o sobě ještě nedokazuje,

že by byla uškrcená. Je notoricky známé, že se jazylková kost může zlomit

při autonehodě, když bezpečnostní pás rozdrtí hrdlo. Ale tady se nenašla

žádná indikace jakékoli nehody nebo náhlého zastavení. Stacey bedlivě

prozkoumala fotografie poslané ze Severního Yorkshiru ana odpočívadle

nejsou žádné brzdné stopy, žádná znamení prudkého brzdění. A vnějšek

auta není poškozený, alespoň co dokážeme posoudit z fotografií. Takže

zlomená jazylková kost ve spojitosti sčistými plícemi nám jasně vypovídá,

že požár byl založen k zamaskování vraždy.“

„Jako zamaskování to moc nefungovalo.“

„Ne.“ Carol se jízlivě zasmála. „Při posedlosti lidí forenzními vědami

a reálnými zločiny je v poslední době každý přesvědčený, že nás dokáže

přechytračit. Lidé sledují televizní seriály, poslouchají podcasty, čtou

knihy. Ale jakmile dojde na skutečnou vraždu asnahu zbavit se těla... No,

není to tak jednoduché. To se pak kolečka rozeběhnou a pachatelé se za -

čnou dopouštět zásadních chyb.“

„Hmmm,“ zamumlal Tony. „Nejspíš máš pravdu. Ale pěkně rychle se

jim povedlo zjistit totožnost, viď? I to byla zásluha patologa?“

Carol zavrtěla hlavou. „Stará dobrá policejní práce. Tedy víceméně.Poli

cisté, co byli na místě činu, protáhli registrační číslo vozu celostátnípočí

tačovou databází. Avyskočilo jim jméno Kathryn McCormickové aadresa

34


v Bradfieldu. Pak nějaký chudák musel tak dlouho obvolávat dentisty,

dokud nenašel toho, uněhož byla registrovaná. Dnes ráno provedliporovnání chrupu a potvrdili shodu.“

„Takže totožnost jste ještě neoznámili?“

„Veřejně ne. Zatím jsme nevypátrali nejbližšího příbuzného.“ Carol si povzdechla. „Stejně je to divný případ.“

Tony souhlasně přikývl. „Většina vrahů, kteří si dají tu práci, aby zakryli svůj zločin, chtějí, aby tělo zmizelo, ne udělat vatru až do nebe. Pravda, došlo ktomu na vedlejší silnici. Ale itak by nemohl být nápadnější, ikdyby se sebevíc snažil.“ Tony vyskočil ze židle azačal křižovat malou místnost, mluvil při chůzi. „Snažil se ji tak urputně spálit proto, aby u nikoho nevzniklo podezření na vraždu? Chtěl si být absolutně jistý, že je mrtvá, mělo to být něco jako hrůzostrašná pojistka? Nebo je to celé o tom ohni? Zabití nebylo podstatné a to pravé vzrušení spočívá ve spálení těla?“

„Nebo jen chtěl zajistit, aby se zbavil forenzních stop?“

Tony se zastavil, obrátil oči v sloup v mlčenlivém předvedení stupidity. „To bude nejspíš ono. Občas zapomínám, že nejjednodušší odpověď je ta nejpravděpodobnější.“ Klesl zpátky na židli. „Jak ti je?“

„Jsem vpořádku,“ vystřelila Carol okamžitě. „Víš přece, že jsem vždycky v pořádku, když pracuju.“

Věděl, že tohle si vždycky namlouvala. „Myslíš, že tisk přijde na...“

„Nevím a momentálně se snažím na to nemyslet. Snažím senedohadovat, jestli mě John Franklin ajeho kamarádi ze Západního Yorkshiru tolik

nenávidí, že by riskovali důsledky proniknutí této informace do médií.

Snažím se nepředstavovat si titulky vnovinách. Snažím se přesvědčit samu

sebe, že odpovědí na to není obrovské množství vodky.“ Zmohla se na

křivý úsměv. „Takže prosím tě, pokud už si dneska chceš hrát na ‚Já amůj

stín‘, tak o tom do prdele nemluv.“

Ten úsměv ho zachránil před panikou. Carolin hněv je ještě stálenamířený proti vlastní osobě. Apřestože to nebude bez následků, může alespoň

zůstat při ní apomoct jí ztěch nejhorších. „Dobře,“ souhlasil. „Tak jaký je

plán?“

„Říkala jsem si, že bych zajela do Severního Yorkshiru. Místo činu nám

toho moc nevypoví, co se týče forenzních stop, ale chtěla bych se místo na

35


videa a fotografie podívat na realitu. A vím, že se rád porozhlížíš pomístech činu a rád všechno vidíš na vlastní oči.“

„Rád vsobě zkoumám pocit zterénu, který si vrah vybral.“ Tony se opět postavil anatáhl se pro svou ošuntělou hnědou bundu. Nikdy vživotě ani

na chvíli nezakoketoval s módou, zajímala ho ze všeho nejmíň. Ale i on

musel připustit, že se začíná až příliš podobat bradfieldskýmbezdomovcům. „Myslíš, že bych potřeboval novou bundu?“ zeptal se Carol, když

vycházeli z místnosti.

„Myslím na to v jednom kuse,“ odpověděla suše. „Cestou z města se zastavíme v některém z obchodů se sportovním oblečením.“

„Není to trochu... narychlo?“

Když čekali na výtah, Carol se uchechtla. „Železo se musí kout, dokud je žhavé. Kdybych čekala do zítřka, proměnila by se ta bunda v tvůjnejcennější majetek, ve věc, bez které nedokážeš napsat jediný profil.“

Do výtahu vstoupila před ním. Tony těžce polkl. Možná přece jen bude všechno v pořádku.

36


7

N

a policistu byl Karim překvapivě rozvážný řidič. Nepřekračovalpovolenou rychlost, dokonce ani třicítku na předměstí Harriestown.

Zastavoval před křižovatkami, dával přednost přecházejícím chodcům,

a když se blížil k semaforům, zpomaloval, místo aby dupl na plyn azaručeně stihl zelenou. Paule to připomínalo dobu, kdy ji vozila matka, která

se v pětašedesáti s úlevou vzdala řízení, když odešla z místa účetní. Paula

si nebyla jistá, jestli je Karim tenhle typ úzkostlivého řidiče, nebo se na ni

snaží udělat dojem tím, jak dodržuje předpisy.

Jakmile dojeli do Harriestownu, převzala navigování Paula. Po celý život

vdospělosti pracovala vBradfieldu azaměstnání ji několikrát přivedlo na

jižní předměstí. Začínala jako pochůzkářka, většinou tu šlo odrobnou po -

uliční zločinnost, drogy a krádeže. Během let ovšem oblast získala lesk,

ulice sřadovými domy se staly žádanou akvizicí dobře placených mladých

lidí. Hospody se vyšperkovaly, nabízely kvalitní menu a občasnou živou

hudbu. Vznikla tu tržnice se širokým sortimentem potravin avošumělých

parčících vyrašilo tak krásné vybavení dětských hřišť, až Paula zatoužila

být znovu dítětem. Ale zušlechtění, které zvýšilo průměrný příjem oblasti, ji neučinilo imunní vůči zločinu. Během let, kdy Paula sloužila jakodetektiv týmu pro závažné zločiny, vyšetřovala tři vraždy silně propojenéspoštovním směrovacím číslem Harriestownu. A teď to vypadá na čtvrtou.

Kathryn McCormicková nebydlela v žádné z ulic s řadovými domky,

které se rozprostíraly v mřížce kolem parku rozkládajícího se meziimpozantními viktoriánskými budovami dřívějšího reformního klubuakonzervativního klubu, jež nyní upravili na údajně luxusní byty. Kathrynin byt

byl mnohem méně elegantní. Karim zabočil na pozemek bloku zešedesátých let, který patrně nahradil dvojici bytelných dvojdomků. Zaváhal,zadíval se na ceduli, na níž stálo SOUKROMÝ POZEMEK, PARKOVÁNÍ POUZE PRO REZIDENTY.

37


„Ignorujte to,“ poradila mu Paula. „Prostě najděte nějaké místo.“

„Co když mi dají botičku?“

„Nedají. Vždycky je můžu setřít za nějakou maličkost.“

Karim na ni nevěřícně pohlédl, pak se opatrně usmál. Úpravnězaparkoval vnejbližší mezeře apak vyrazil za Paulou khlavním dveřím budovy. Na vstupním interkomu bylo patnáct zvonků označených pouze čísly. „Sakra,“ zaklela Paula. „Tak nějak jsem doufala, že tu bude vrátný.“ Bez očekávání jakékoli reakce stiskla zvonek bytu číslo 14 uvedeného vadrese, na níž byl v registru zapsán vůz. Bez odezvy.

Paula začala bytem číslo 15 a propracovávala se zvonky směrem dolů. Štěstí jí přálo na čísle 9. Oosobě na druhém konci se dalo těžko říct cokoli kromě toho, že jde pravděpodobně oženu. Paula se představila avysvětlila, proč se potřebují dostat do budovy.

„Jak můžu vědět, že jste to, co tvrdíte?“ vyžadoval hlas odpověď.

Reagovala tak proto, že policie upozorňovala lidi na pravděpodobnost, že mohou být podvedeni, okradeni a zavražděni na vlastním prahu. „Můžete sejít dolů a podívat se na naše průkazky,“ nabídla Paula.

„Nejsem oblečená,“ postěžoval si hlas ublíženě. „Mám po noční šichtě. Probudili jste mě.“

„To se moc omlouvám. Pokud budete ochotná pustit nás bzučákem, zastavíme se u vašich dveří a můžete nás klidně zkontrolovat.“ Za -

vrtěla hlavou směrem ke Karimovi, který na oplátku udělal grimasu. „Jsme

policisté.“

„Bydlím v prvním patře,“ ozvalo se a bzučák hlasitě zavrčel.

Dveře bytu číslo 9 byly na škvíru pootevřené, mezerou viditelný obličej srozespalýma očima lemoval mrak kaštanově hnědých vlasů. Soudě podle rozmazaného líčení kolem očí aúst bojovala jeho majitelka vpředemprohrané bitvě s věkem. „Ty průkazky?“

Oba policisté před ní podrželi svoje nové lesklé průkazy.

„ReTZZ? Co to je? Vy nejste od bradfieldské policie?“ Žena sepodezíravě mračila.

„Jsme regionální tým,“ usadila ji Paula. „Neznáte náhodou svou sousedku

z bytu 14?“

Žena si odfrkla. „Bydlí nade mnou. Když se nastěhovala,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist