načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Náhoda – Karel Václav Kupka

Náhoda

Elektronická kniha: Náhoda
Autor: Karel Václav Kupka

– Příběh románu začíná v dubnu 1945, kdy spojenecká vojska zaútočila na zbytky ustupující německé armády v okolí Ostravy. Zejména útokem ze vzduchu se spojenci snažili zlomit odpor německé armády,  která se opevnila na vršku Padařov ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 202
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6833-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh románu začíná v dubnu 1945, kdy spojenecká vojska zaútočila na zbytky ustupující německé armády v okolí Ostravy. Zejména útokem ze vzduchu se spojenci snažili zlomit odpor německé armády,  která se opevnila na vršku Padařov nad obcí Háj ve Slezsku. Na tomto strategickém místě byl ve třicátých letech minulého století vybudován mohutný komplex podzemního opevnění, který měl od severu chránit území mezi Jeseníky a Beskydy, které je také nazýváno Moravskou branou. Celá linie opevnění se táhla podél severní hranice Moravy od Bohumína, až po Kralický Sněžník. Tolik na úvod z historických pramenů. Samotný příběh začíná až teď. Pevnost nad obcí Háj ve Slezsku, byla v dubnu 1945 obsazena zbytky německé armády, která při svém ústupu připravila pro rychle postupující sovětskou armádu překvapení, které mělo její postup zastavit. Jedna z leteckých pum však jejich úmysl překazila a časovací zařízení na dlouhých šedesát sedm let zastavila. Až při výstavbě rychlostní komunikace č. 11 mezi Opavou a Ostravou se pekelný stroj opět probudil k životu a připravil řadě protagonistů románu ďábelský scénář, který by se mohl jevit jako zcela náhodný. Celý příběh je vymyšlený a jména postav jsou změněná, i když někteří z dosud žijících se v nich určitě poznají. Ale i to může být jenom náhoda.

Zařazeno v kategoriích
Karel Václav Kupka - další tituly autora:
Pohádky nejen pro děti Pohádky nejen pro děti
 (e-book)
A kruh se uzavřel A kruh se uzavřel
 (e-book)
Těžká volba Těžká volba
 (e-book)
Proč museli zemřít? Proč museli zemřít?
 (e-book)
Tajemná minulost Tajemná minulost
 (e-book)
Nové začátky Nové začátky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NÁHODA

Karel Václav Kupka


NÁHODA

Karel Václav Kupka

Text © 2016 Karel Václav Kupka

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2017

Obálka © 2017 Lukáš Vik

1. vydání © Lukáš Vik, 2017

ISBN ePub formátu: 978-80-7536-177-6 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-7536-178-3 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-7536-179-0 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Náhoda

Psal se rok 1945 a americké bombardéry

i několikrát denně nalétávaly při kobercovém

bombardování v oblasti Moravské brány mezi

pohořím Jeseníků a Beskyd. Jejich cílem byly zbytky

německé armády, která se bránila postupující Rudé

armádě od polské Ratiboře směrem na Ostravu.

Německý wermacht a jednotky SS zaujaly obranné

pozice v opuštěných pohraničních pevnostech,

vybudovaných ve třicátých letech v oblasti Sudet,

které se táhly od Bohumína přes Králický sněžník

a dál. Jednou z největších obranných pevností

byl i komplex podzemních bunkrů nad Hájem ve

Slezsku mezi Ostravou a Opavou. Tam se v dubnu

1945 odehrály nejtěžší boje o kótu 314. Zbytkům

německé armády už docházely síly i munice,

a proto se jejich velení rozhodlo tyto posice opustit

a pokusit se probít přes Moravu na území Rakouska

a Velkoněmecké říše, jejíž dny byly už sečteny. V té

době jedné noci přijely do hlavního bunkru nad

Hájem dvě obrněná vozidla jednotek SS a přivezly

asi dvě desítky velkých beden s municí, na kterých

byl bílými písmeny nápis AG FARBEN-DEGESCH.


Strážný před vchodem do pevnosti uviděl

přijíždějící vozidla, okamžitě podával hlášení

veliteli, že k objektu blíží posily, na které už delší

dobu čekali. Velitel pevnosti si upravil pomačkanou

uniformu a rychle spěchal ke vchodu podat hlášení.

Z obou vozidel vyskákalo několik vojáků a začali

vykládat dovezený náklad. Jako poslední vystoupil

muž v koženém kabátě, který je okamžitě začal

komandovat k vyšší rychlosti při skládání. Mezi tím

se u vchodu objevil velitel pevnosti a předpisově

se vyššímu důstojníku SS ohlásil. Ten se ale ani

neobtěžoval představit a vyštěkl na velitele. „

Kolik máte v pevnosti bojeschopných mužů?“

„Dvacet pět, herr obrst,“odpověděl stále v pozoru.

„Z rozkazu vrchního velení SS ještě dnes v noci

opustíte pevnost, ale napřed nám pomůžete se

svými muži umístit tyto bedny, do jedné z větracích

šachet!“ „Mohu se zeptat, co je v těch bednách, herr

obrst?“ Důstojník SS si zapálil cigaretu a chvilku

váhal, než mu odpověděl. „To je překvapení pro

Rusy, kteří by tady měli být během osmačtyřiceti

hodin.“ Velitel pevnosti na něj nechápavě zíral

a čekal nějaké další vysvětlení. „Je to poslední

pozdrav našeho vůdce z jedné chemické továrny

v Německu. Už nebyl čas jej použít na bojišti, tak

bylo rozhodnuto jej nasadit zde. Mohu vám jenom


říct, že samotná látka nezabíjí. Ti bolševici se totiž

pozabíjejí sami mezi sebou!“ A na tváři se mu

objevil škodolibý úsměv. Velitel se také přinutil

k úsměvu a dál se už nevyptával. Jeho muži se už

zapojili k transportu beden do jedné z větracích

šachet bunkru, která ústila asi o pět set metrů do

kopce v železobetonové šachtici zamaskované

hluboko v lese. Trvalo téměř dvě hodiny, než

u beden nainstalovali nálože s časovacím zařízením,

které mělo za dvacet čtyři hodin uvítat příchod

sovětských vojáků. Než se začalo rozednívat, celá

kolona s německými vojáky se začala přesouvat přes

Oderské vrchy k hranicím Rakouska.

S vycházejícím sluncem se od západu ozval

hukot letky amerických bombardérů, která opět

nesla smrtonosný náklad několika set liberních

pum, které se chystala shodit na komplex pevností

nad Hájem ve Slezsku. V té chvíli však nikdo

netušil, že tento nálet je už zbytečný. Jedna z pum

udeřila obrovskou silou na strop větrací šachty, ve

které tikalo časovací zařízení. Výbuchem se uvolnilo

velké množství betonu, kamení a hlíny, které

zasypalo šachtu mezi pevností a bednami, které

měly být dárkem vůdce Velkoněmecké říše sovětské

armádě. V ten okamžik se časovací zařízení


zastavilo a výbuch druhé letecké pumy zasypal

a na dlouhých šedesát sedm let pohřbil betonové

vyústění větrací šachty.


Květen r. 2012

Stavbyvedoucí úseku výstavby rychlostní silnice

č.11nad Hájem ve Slezsku Jarek Hons se každý

den potýkal s problémy, které byly na tomto úseku

stavby více než časté. U firmy Eurovia, která stavbu

prováděla, pracoval už bezmála tři roky a po celou

tuto dobu si nevzal dovolenou delší než tři dny.

Letos mu ale jeho manželka Alena položila nůž na

krk a zakoupila letecký zájezd na Krétu na dvanáct

dnů koncem července. Když mu to slavnostně

oznámila, tak málem vyletěl z kůže. „Co tě to

napadlo koupit zájezd v červenci a ještě na tak

dlouho! Víš dobře, že v tuto dobu máme největší

fofry a makáme od nevidím do nevidím! Co mám

říct chlapům?! Že oni budou dřít jak barevní a já si

budu opalovat pupek u moře?! A to neříkám ještě,

co na to řekne šéf ?! Ten mi jednoduše kopne do řiti,

když nezajistím hladký chod zemních prací. Ten

úsek nad Hájem mám na starosti já a pochybuju,

že mě někdo na čtrnáct dnů tam zaskočí, protože

to je nejzkurvenější část stavby.“ „Tak už se uklidni

a zkus uvažovat reálně. Už tři roky jsi neměl řádnou

dovolenou, a když mu ukážeš zaplacený poukaz, tak

ti určitě tu dovolenou dá. Já vím, že jsi tak schopný

a dokážeš zajistit hladký průběh prací, i když tam


nebudeš.“ Objala jej zezadu kolem ramen a začala

se lísat jako kočka. Tohle její gesto důvěrně znal

a nikdy se mu nepodařilo nad ním zvítězit. Když

oba vyčerpáni divokým milováním leželi vedle sebe

na vysokém koberci, tak si Jaromír uvědomil, že ten

kopec problémů na stavbě, bude muset do té doby

vyřešit.

Druhý den ráno byl na stavbě kontrolní den

a Jarda Hons si vyčíhl vhodnou chvíli, aby svého

šéfa požádal o dovolenou. Ten chvilku, jako by

nechápal, co po něm chce, najednou na něj vyvalil

oči a vyhrkl. „To nemyslíš vážně?! Vždyť v té době

musíme začít s betonováním patek pro mostní

konstrukci a zatím jste ještě ani nekopli do země!“

„Já vím, šéfe, že jsme mírně ve skluzu, ale zdrželi

nás pyrotechnici, kteří ještě včera tady šmejdili

s minohledačkami a hledali nevybuchlou munici

z druhé světové války. Předpokládám, že zítra už

začneme kopat, a když se nic nepředvídatelného

neobjeví, tak to stihneme.“ „A mělo by se?“ Zeptal

se šéf a podíval se Jardovi přímo do očí. „Doufám,

že ne.“ Odpověděl rozpačitě a nakonec se rozhodl

mu to říct. „Byl tady minulý týden takový chlapík,

co se zajímá o vojenskou historii, techniku, zbraně

a také o ty betonové pevnosti, co jich tu je jako


máku. Měl nějaké staré plány a ukazoval mi, že

zrovna tam kde budeme stavět most, má být nějaká

větrací šachta. Je ale možné, že tenkrát se už snad

ta šachta nestačila vybudovat, nebo ji udělali někde

jinde. Chtěl jenom, abych mu zavolal, kdyby chlapi

na něco narazili.“ Jardův šéf se poškrábal na bradě

a zahleděl se do míst, kde by měl do roka stát

most. „Dělej, jak myslíš. Jen si uvědom, že termín

dokončení musí být dodržen, jinak budou prachy,

které musíme proinvestovat, v prdeli. A to potom

nechtěj vědět, co s tebou udělám!“ „Rozumím tomu

velice dobře a zařídím se podle toho.“ Odpověděl

sebevědomě a rychle spěchal k přijíždějícímu bagru.

Když potom večer seděl doma a čekal na Alenu, než

přijde ze cvičení, uvažoval, jestli bylo dobré říkat

šéfovi o tom zoufalci s plány podzemních pevností.

V tom v zámku zarachotil klíč a z předsíně uslyšel

Alenin zvonivý hlas. „Jestli nemáš otevřené pivo,

tak to rychle naprav. Mám žízeň jako „ťava“!“ Vlétla

do obýváku jako uragán a vlepila Jardovi pusu.

„Vidíš, ještě že jsi mi to připomněla. Málem bych na

to pivo úplně zapomněl!“ Vstal a přinesl z ledničky

dvě piva. „Mám pro tebe dvě zprávy, dobrou

a špatnou, kterou chceš slyšet jako první?“ Podal ji

otevřenou láhev piva a posadil se do křesla proti ní.

Alena se zamyslela a nakonec odpověděla. „Řekni


mi napřed tu špatnou, aby mi ta dobrá spravila

náladu.“ „Takže napřed ta špatná. V příštím měsíci

zhruba do dvacátého července si mě moc neužiješ,

protože budu většinou v práci nebo chrápat

v posteli. Teď ta dobrá. Po dvacátém červenci mám

od šéfa slíbených čtrnáct dnů dovolené, ale pouze

v případě, že všechno poběží podle harmonogramu.

Takže se budu snažit, abychom se dostali trošku

do předstihu, aby mi nějaká mimořádka neudělala

škrt přes rozpočet.“ Alena vyskočila radostí z křesla

a dala mu takovou pusu, že se při tom pobryndal

pivem. „Já to věděla, že uděláš všechno pro to, abys

mi udělal radost. To víš, že ti nebudu nadávat, že

budeš stále v práci, protože čtrnáct dnů s tebou pod

řeckým sluncem stojí za to. Ježíši, já mám takovou

radost, že si s tebou musím dát skleničku!“ Seskočila

mu z klína a vytáhla načatou láhev metaxy, kterou si

vždycky dávali před hezkou chvilkou. Jarda takovou

její reakci nečekal a zůstal sedět s otevřenou pusou.

Rychle se vzpamatoval, vyskočil z křesla a spěchal

do kuchyně pro led a dvě skleničky. Když si připili,

tak si pomalu začal uvědomovat, jaký bič si na sebe

upletl. V duchu zaťal zuby a sám pro sebe si řekl.

„Teď ji nesmím zklamat, i kdyby měl z těch chlapů

sedřít kůži!“


Ráno na Jardu čekal jeden z pyrotechniků

a k jeho radosti mu oznámil, že dopoledne budou

hotovi a oni mohou začít s kopáním patek pro

mostní konstrukci. Jarda ihned začal organizovat

průběh zemních prací na tři směny, aby dohnali

mírné zdržení zaviněné pyrotechniky. Za dvě

hodiny měl hotov harmonogram, který byl

sice napjatý, ale reálný. Předpověď počasí na

celý týden byla příznivá, takže jej čekalo pouze

přesvědčit co největší počet chlapů, aby si mákli

i o přesčasech. Do odpoledne ještě objel všechny

úseky stavby a domluvil se na maximální výpomoci

s technikou, která byla momentálně volná. Když

přijel večer domů, tak vítězoslavně sdělil Aleně.

„Tak zítra začínáme kopat na tři směny a já

věřím, že do našeho odjezdu na Krétu, to budeme

mít i zabetonované. Tak jaký jsem?“ A nastavil

neoholenou tvář k polibku. „Zlatý.“ Zavrněla mu do

ucha a přitiskla se k němu tak silně, až si uvědomil

její pevná ňadra a pružnou postavu. Najednou

ji uchopil do náruče a odnesl do koupelny, kde

se pomilovali ve sprchovém boxu pod proudem

tekoucí vody. Potom si lehli do postele a začali

spřádat plány, kde se všude na Krétě podívají,

aby Jarda využil svou novou kameru, kterou ještě

prakticky od Ježíška pořádně nevyzkoušel. Alena


si pro tuto příležitost zakoupila turistického

průvodce po Krétě a teď v něm listovala a ukazovala

Jardovi tolik zajímavostí tohoto ostrova, že by na

to potřebovali celé dva měsíce prázdnin a ještě by

všechno nestihli. Jarda ji jenom sledoval, s jakým

zápalem vypráví o jednotlivých místech, jak se na

dovolenou těší a rozhodl se. Teď jim nic nesmí tuto

dovolenou pokazit, kdyby čert na koze jezdil. Když

se podruhé pomilovali, tak Alena schoulená v jeho

náruči usnula jako nemluvně. V hlavě se mu rojilo

tisíce myšlenek, které si nechtěl připustit, ale vracely

se stále jako mořské vlny, které narážejí na útes.

Ráno se probudil celý rozlámaný, ale pohled na

spokojeně spící Alenu mu podstatně zvedl náladu.

Potichu vstal, políbil ji na čelo a s vycházejícím

sluníčkem jel na stavbu, aby tam byl jako první.

Chtěl ještě všechno překontrolovat, než začnou

s výkopy.

Alena s Janou byly kamarádky od studií

na vysoké škole, kde obě studovaly speciální

pedagogiku se zaměřením na děti předškolního

věku. Proto byly rády, že se po letech opět setkaly

v mateřské školce v Háji ve Slezsku. Jana bydlela

se svým mužem Oldou ve třípokojovém bytě na

sídlišti v Dolním Benešově, zatím co Alena s Jardou


měli postavený nízký rodinný domek na okraji

satelitního městečka u obce Velká Polom. Takže to

měly do Háje ve Slezsku obě stejně daleko jen s tím

rozdílem, že Alena to měla zpátky do pořádného

kopce. A ještě něco měly společného. Zatím se

jim nepodařilo otěhotnět, i když byli všichni na

vyšetření a po medicínské stránce jim v tom nic

nebránilo. Proto si Alena vzala do hlavy, že třeba

změnou prostředí k tomu dojde, ale Jardovi se

o svém zbožném přání raději nezmínila, aby se

necítil pod nějakým tlakem. Se svým přáním se

svěřila pouze Janě, která už pomalu začínala věřit

tomu, že jejich manželství zůstane bezdětné a o to

více se věnovala dětem ve školce. Někde se totiž

dočetla, že když žena se pohybuje ve společnosti

malých dětí, tak matka příroda sama zařídí, až

nastane čas. Alena ji sice řekla, že to je blábol,

který často doktoři používají, aby své pacientky

uklidnili, ale nevyvracela ji její názor. Oběma

chybělo do té magické třicítky ještě tři roky, takže

ji to zatím nijak moc netrápilo, ale při pohledu

na maminky s kočárky, ji bylo trochu úzko. Proto

na Jardu nijak netlačila a nedávala mu najevo

svoji skrytou touhu po dítěti. Byla přesvědčena,

že až tu jedenáctku z Opavy do Ostravy dostanou

z těch výkopových sraček, tak už bude jezdit domů


klidnější a ještě za denního světla. Teď se ale těšila

na těch čtrnáct dnů na Krétě pod horkým řeckým

sluncem, na procházky po mořském pobřeží za

soumraku, kdy oživnou kavárničky a taverny

nabízející nepřeberné množství vůní a chutí. Její

představa, že by svého prvního potomka počali

při východu slunce na mořském pobřeží, byla tak

silná, až v ní vyvolala sexuální touhu. Rychle své

myšlenky zavrhla, protože věděla, že Jarda bude

mít těžký den a vrátí se až pozdě večer. Rozhodla se

proto připravit mu jeho oblíbené jídlo a do lednice

dala chladit sedmičku Rulandského šedého, kterou

měla původně koupenou k jiné příležitosti. Ale,

co kdyby? Sedla si do křesla pod stojací lampu

a s turistickým průvodcem Krétou čekala na jeho

příjezd.

Na stavbě byl jako první a hned začal procházet

výkresovou dokumentaci s rozmístěním patek celé

mostní konstrukce. Na kus papíru si načrtl body, od

kterých se orientovaly jednotlivé jámy budoucích

výkopů, aby nemusel na stavbu tahat rozměrný

výkres. S laserovým měřidlem délek v kapse nasedl

do terénního auta a ještě před příjezdem techniky

se rozhodl překontrolovat vykolíkované úseky. Ke

své spokojenosti zjistil, že budoucí výkopy jsou


zaměřeny přesně a teď už nic nebrání, aby bagry

a nákladní auta rozehrály svůj koncert.

Janin manžel Olda Strnad už čtvrtým rokem

pracoval jako vyšetřovatel na kriminální expozituře

v Hlučíně. Jako každý začínající policista si po

střední policejní škole vyšlapal svůj chodník

a po absolvování vysoké školy se stal policejním

komisařem na kriminálce. Když se jako mladý

s Janou oženil, tak si plánovali velkou rodinu, ale

když rok po svatbě ještě neměli svůj vlastní byt

a Olin ještě při zaměstnání začal studovat vysokou

školu, rozhodli se své plány ještě pozdržet. Jana

po celou dobu brala hormonální antikoncepci

a po Olinové promoci, zbytek prášků společně

spláchli do záchodové mísy. V té době již získali

úvěr na koupi slunného třípokojového bytu

v Dolním Benešově a nic nebránilo založit rodinu.

Uplynuly čtyři roky a nic. Janin gynekolog tvrdil,

že se to někdy stává, že otěhotnění po hormonální

antikoncepci si dává na čas, ale pro jistotu se oba

nechali vyšetřit. Proto si Jana s Alenou tak dobře

rozumí, když si mohou vzájemně postěžovat na

nespravedlnost v konání matky přírody. Olin

s Jardou si také sem tam vyrazí na pánskou jízdu,

ale pravidelně se scházejí na tenisových kurtech, aby


potrápili své nebezpečně kulatící postavy. Teď se

už čtrnáct dnů neviděli, protože Jarda jezdil domů

až pozdě večer a na nějaké vysedávání u piva nebo

na tenis neměl kdy. O jejich plánované dovolené se

také dověděl od Jany a to s patřičným komentářem.

Teď mu nic jiného nezbude, než surfovat po

internetu a sehnat něco, co by moc nestálo a nebylo

to daleko. Kat aby to spral. V práci také neví kde

dřív skočit, protože ti darebáci, co se s nimi denně

většinou marně potýká, jako by se v poslední době

nějak přemnožili. Seděl a přemítal o všem možném,

až se rozhodl zavolat Jardovi. Telefon dlouho

nezvedal a až po desátém zazvonění se v mobilu

ozvalo. „Ahoj Oldo. Co se děje?“ „Co by se mělo

dít? Čtrnáct dnů se neozveš, tak ti volám!“ Chvilku

bylo v telefonu ticho a najednou se Jarda rozpovídal.

„V poslední době nestíhám vůbec nic. Od té doby,

co mi Alena oznámila tu „jobovku“ s tou naši

dovolenou, tak jde všechno nějak šejdrem. Jakmile

jsme začali s kopáním patek pro ten nový most

přes údolí Čertova mlýna, tak jako na potvoru se

posral jeden bagr, takže lítám po celé stavbě, jestli

mi z jiných úseků půjčí jiný, než jej spravíme. S tou

naši dovolenou to mám tak našponované, že jestli

to nestihneme do odjezdu zabetonovat, tak pojedu

maximálně do řiti.“ „Tak to ti hochu nezávidím.“


Ozval se Olda. „Kdepak jsou ty doby, kdy to stálo

za hovno? Zkus si to nějak zorganizovat a zavolej,

kdy zajdeme na jedno a hodíme řeč. Mě už to totiž

také nějak sere a potřeboval bych si pokecat. Co ty

na to?“ „Sežeň bagr a ozvu se ti.“ Prohodil žertem

a pokračoval. „Možná to bude ještě dneska, ale zítra

to už bude určitě! Domluveni?“ „Jasně, budu čekat,

až se ozveš. Tak ahoj!“ Telefon oněměl a Jarda si

uvědomil, že musí ještě na opačný úsek stavby, kde

by měl být jeden z bagrů, který byl volný, než opraví

ten jejich.

Asi za dvě hodiny se Oldovi rozezpíval telefon.

Podle melodie poznal, že volá Jarda. „Tak co? Bagr

máš?“ „To si piš, že mám! Kdy a kde se sejdeme?“

Odpověděl zvesela. Olda chvilku zaváhal a potom

řekl. „Umíš se dostat do restaurace Sport tak, abys

potom nemusel řídit?“ „Myslím, že tu ještě mám

někoho z borců z vaší strany, takže by mě mohl do

Benešova hodit. Zpátky pro mě buď přijede Alena,

nebo si vezmu tágo.“ „Dobře, tak v šest ve Sportu.“

A aniž by počkal, co nato Jarda odpoví, ukončil

hovor. Ten se chvilku díval na ztichlý telefon,

nevěřícně zakroutil hlavou a pro sebe si řekl. „Co by

chtěl po policajtovi s vysokou školou?“ Vyrazil do

terénu, aby si zajistil odvoz a zkontrolovat průběh


výkopových prací. U jedné z vykopaných jam stál

hlouček chlapů, kteří jen rozhazovali rukama,

a jejich pohledy směřovaly na její dno. Ucítil lehké

zašimrání v oblasti žaludku, které se vždycky

dostavovalo s přicházejícím průserem.

„Co ti je? Tváříš se jako by ti uletěly včely!“ uvítal

jej Olin, když se posadil ke stolu. Jarda se nadechl

a odpověděl. „Kurva, ještě ty mě ser! Stačí mi, že ta

posraná stavba mě musí každý den něčím nasrat!“

Olin kývl na číšníka, aby přinesl Jardovi pivo

a vesele se zeptal: „Ale copak? Že by krtek?“ Jarda

se zhluboka napil doneseného piva a už mírnějším

hlasem odpověděl. „Ale hovno krtek. Je tam šutr

jako kráva a málem jsme na něm odrovnali druhý

bagr!“ „Co s tím budeš dělat?“ zeptal se se zájmem

v hlase Olin. „Zatím nevím. Budeme to řešit až

ráno, kdy mi přijede ten slíbený bagr s vedlejšího

úseku. Podle jeho parametrů by si s tím měl

poradit, ale víš, že když se má něco posrat, tak se to

posere totálně!“ Olin jen pokýval hlavou, čímž dal

Jardovi za pravdu a obrátil se na číšníka. „Doneste

nám dva tuplované myslivce a ty se teď na celou

stavbu vykašli!“ poplácal jej po zádech a napil se

piva. „Raději mi řekni, jak se těšíš na dovolenou?“

Jarda se jenom usmál a na okamžik se zamyslel


nad svou odpovědí. „Abych řekl pravdu, tak mi to

zatím vůbec nedochází, že bych měl na čtrnáct dnů

odletět do nějaké tramtárie, ale už kvůli Aleně budu

rád, když z toho blázince na chvilku zmizím. Vždyť

už jsme tři roky nebyli nikde, tak si myslím, že si to

oba zasloužíme. A co ty?“ obrátil se na Olina. „To

víš, Jana by taky ráda někam vypadla, ale já ještě

nevím, kdy mi to vyjde. Zatím jsem jenom zkoušel

něco najít přes internet, ale v době prázdnin je to

všechno pro rodiny s dětmi. Já bych si představoval

takové tiché místečko někde v horách, kde bychom

byli sami.“ Jarda se na něj zkoumavě na něj podíval

a s šibalským úsměvem se jej zeptal. „Nechceš

náhodou podstatnou část dovolené strávit v pelechu

s Janou?“ Olin se lehce začervenal a chopil se

přinesené kořalky. „Teď jsi trefil hřebík na hlavičku.

Máš pravdu, bylo by už na čase, aby Janě přibyly

jiné starosti než ustavičné přetahování nábytku

a věčné uklízení.“ Přiťukli si a vyprázdnili skleničky

do dna. Potom ještě dobré dvě hodiny klábosili

o všem možném a Jardovi se po celou dobu honilo

v hlavě, že ten Olinův nápad není vůbec špatný.

Když se před hospodou loučili a Jarda nastupoval

do taxíku, vyklonil se z okna a dodal. „Díky, že

jsi mě přivedl na jiné myšlenky. Budu o tom silně

uvažovat.“ Olin se chvilku díval za odjíždějícím


taxíkem a marně si lámal hlavu, o čem to vlastně

Jarda chce přemýšlet.

Druhého dne ráno Jarda netrpělivě čekal na

příjezd dalšího bagru, a aby si zkrátil čekání, slezl na

dno zpola vykopané jámy a zkoušel krumpáčem, jak

daleko ten zatracený kámen sahá. Najednou se mu

krumpáč zabořil do země a při dalším kopání

obnažil okraj kamene, který vůbec nebyl kámen, ale

beton. Rychle odhrnul lopatou zeminu a najednou

se mu objevila hrana betonového kvádru, která

tvořila kolmou betonovou stěnu. Zkusil ještě kopat

níž, ale betonová stěna pokračovala dále do

hloubky. Najednou se mu vybavil rozhovor s tím

chlápkem, co se zabývá zkoumáním pevností

postavených před válkou. Uvědomil si, že zřejmě

narazil na jednu z větracích šachet, o které mu ten

chlapík vyprávěl. V hlavě se mu okamžitě začal

rýsovat katastrofický scénář. Když jej zavolá, tak

začne kolotoč jednání, dohadování a zkoumání,

který nebude trvat den nebo dva, ale bude mít za

následek zdržení výkopových prací a samostatného

betonování kdo ví na jak dlouho. Samozřejmě, že

celá dovolená by byla v háji tuplovaně. „Kurva

práce!“ praštil s krumpáčem o zem a začal se hrabat

s jámy ven. Co teď? Nasedl do auta a rozjel se


naproti přijíždějící technice. Zastavil je na půli cesty

a vyskočil z auta. „Co je šéfe?“ vyklonil se bagrista

z okénka a zastavil motor. Jarda jen mávl rukou

a zavolal na ostatní. „Potřebuji s vámi mluvit.“

Podle výrazu Jardovy tváře neměl nikdo odvahu se

zeptat, co se stalo. Ten se jen podíval z jednoho na

druhého a začal. „Víte, že jsem vám slíbil volno,

když ty patky včas vykopeme a zabetonujeme.

Dneska jsem zjistil, že máme problém. V té jámě,

kde jsme si mysleli, že je velký šutr, tak to na kámen

nevypadá. Je to asi část nějakého betonového

bunkru z druhé světové války. Teď je to na mě, jak

to budeme řešit.“ V kolektivu bylo najednou ticho

jako v hrobě. Všichni se dívali do země a v hlavě se

jim začaly honit ty nejčernější myšlenky. Jeden

z řidičů najednou vybouchnul. „Kurva, já se na to

vyseru. Už jsem slíbil staré a děckam, že pojedeme

pod stan na přehradu a já si konečně v klidu

zarybařím. Teď, abych se rovnou odstěhoval na

stavbu!“ Jarda jej mávnutím ruky zarazil a ostatní

zpražil pohledem dříve, než se k němu přidají.

„Nechte mě, kurva, v klidu přemýšlet. Vy si myslíte,

že jenom vám by to přineslo nějaký problém?

Manželka už má letenky na Krétu a já ji teď těžko

můžu říct, ať si s sebou vezme tchýni. Teď se

musíme poradit, jak z toho ven!“ Všichni na něj


upřeli své pohledy a  čekali, s jakým řešením

přichází on. Za ta léta spolupráce věděli, že Jarda

vždycky přišel s nějakým řešením, když na stavbě

došlo k problémům. Cítil na sobě jejich pohledy

a nebyl si jistý, jestli je dobré, aby je se svým šíleným

nápadem seznámil. Podrbal se na bradě a nakonec

se rozhodl. „Existuje jisté řešení, které ale nebude

úplně košér. Jedná se o klasický odstřel, který ale má

jeden háček. Nemůžeme jej udělat oficiálně. Než

bych vyřídil povolení, tak bychom to měli dříve

rozbité majzlíkama.“ „A kdo by to odstřelil?“ ozvalo

se z hloučku chlapů. „Mám kamaráda, který vlastní

firmu, která provádí destrukce. Teď jenom záleží na

něm, jestli do toho půjde. Jde jenom o to, že to musí

být rychle a nikdo se to nesmí dovědět, jinak se

dostanu do velkého průseru. Tak co vy na to?“

rozhlédl se po všech a čekal na jejich reakci. Chlapi

se dívali jeden na druhého, až se ozval jeden z nich.

„Jasně, šéfe. Jdeme do toho s tebou. Co se týká nás,

tak my budeme mlčet jako hrob!“ a podíval se po

ostatních. Všichni souhlasně kývali hlavami

a obrátili se na Jardu. Ten na nic nečekal a vyťukal

do mobilu číslo. Chvilku trvalo, až se mu ozval

známý hlas. „Nazdar Jardo, že se taky ozveš. Povídej

a přeháněj.“ Jarda jej zarazil dřív, než se začne ptát

na další kraviny. „Počkej, Franto, to si řekneme, až


přijedeš. Teď bych po tobě něco potřeboval.“ „Co to

bude? Studna, bazén nebo něco většího?“ zeptal se

zvesela. „Nic takového. Je to složitější než si dovedeš

představit. Byl bych rád, abys přijel a podíval se na

to očima profesionála.“ Chvilku bylo ticho

a nakonec se Franta ozval. „Promiň, ale musel jsem

se podívat do diáře, jestli něco nemám. Ale ty máš

štěstí, že až odpoledne mám něco u Opavy, tak bych

mohl přijet hned.“ „Super“ zaradoval se Jarda

a začal Frantovi líčit, kde jej bude čekat. Za půl

hodiny byl Jarda rád, že František přijel civilním

autem bez reklam. Vyskočil z auta a šel mu naproti

po příjezdové cestě na staveniště. Ukázal, kam má

zaparkovat a počkal na cestě, než vystoupí z auta.

„Jak je to dlouho, kdy jsme se viděli na posled?“

„Tak to ti můžu říct docela přesně. Bylo to na tvé

svatbě před dvěma léty!“ „Tak to mi ani

nepřipomínej. Ještě teď se nemůžu podívat na

fernet. Ta kombinace s pivem a šampaňským je

nezapomenutelná.“ Zasmál se na celé kolo a táhl

Frantu k zelenému džípu. Nastartoval a prudce vyjel

k okraji lesa, kde u jedné z vykopaných jam stálo

několik chlapů, a kouřili. Franta se s nimi pozdravil

a podíval se na dno jámy. Chlapovi stojícímu

nejblíže vzal z ruky lopatu a spustil se po prudkém

srázu dolů. Chvilku si prohlížel obnažený beton


a vzhlédl nahoru k Jardovi. Poklepal na něj lopatou

a zeptal se. „Co s tím chceš? To je kus bunkru, který

neuměl rozbít ani Adolf za druhé světové!“ „Ale kde

se Adolf na tebe hrabe? Ty jej určitě trumfneš a tím

nám moc pomůžeš. Problém je jenom ten, že

nemáme čas vyřizovat nějaká povolení k odstřelu.“

Zadíval se pod sebou na Frantu a čekal, co on na to.

Ten už se hrabal z jámy ven, a když si očistil dlaně

od hlíny, obrátil se na Jardu. „Kurva, chlape, víš

vůbec, co po mě chceš? Střílet bez povolení a ještě

tohle, je přímá cesta k velkému průseru. Teď

uvažuju, kdo z nás by jej měl větší.“ Zadíval se

Jardovi do očí a čekal jeho reakci. „Víš, Franto,

nikdy bych to po tobě nechtěl, kdybych tě neznal.

Ale pro tebe to bude taková výzva, a nám, bys

pomohl, s dodržením termínu. Jinak místo na

dovolenou, pojedeme všichni do prdele!“ Franta se

zamyslel a jako by pro sebe řekl. „Na druhou stranu,

kdy se mi poštěstí střelit bunkr? Jardo, ty moc dobře

víš, že bych tě ve štychu nenechal. Mám ale jednu

podmínku. Uděláte všechno, co vám řeknu tak, aby

to nikdo neviděl. Kdyby někdo zjistil, že tu vrtáte

díry, tak by jej napadla jedna věc. Že to chcete

odstřelit!“ „Tak to ti můžu slíbit i tady za chlapy.

Ještě dneska to ohradíme a domluvím se s nimi, že

to tady budou hlídat non-stop. Teď mi řekni, co


máme udělat.“ Franta se zadíval do jámy a obrátil se

na Jardu. „Jak hluboké to potřebuješ mít?“ „Stačilo

by o čtyři metry, ale kdyby to bylo hlubší, tak se nic

neděje“ odpověděl s nadějí v hlase. „Tak se podívej.

Odkryjte ten beton po celé ploše, až ke kraji.

Dotáhni sem kompresor a já ti tady odpoledne

pošlu chlapa s vrtačkou, který vám to ukáže, ale

navrtáte si to sami, protože moje firma tu nikdy

nebyla. Rozumíš?“ Jarda naznačil gestem, že se

může spolehnout. „Podle toho, jak to kdysi stavěli,

tak tam bude spousta železa, proto když narazíte na

prut, tak to nevzdávejte, vrták si s tím poradí.

Otvory vrtejte asi půl metru od sebe na celou délku

vrtáku, to je asi metr a půl. Když budete hotovi, tak

mi zavoláš a já na to vlítnu osobně. Ty mi budeš

s chlapy asistovat. Jó, a ještě něco. Nechej tu dovézt

tak kubík písku na ucpání děr a něco, čím to před

odstřelem přikryjeme, třeba nějaké staré matrace. Je

to opatření, kdyby nějaký šutr odletěl a někomu

rozbil kebuli. Tak to by bylo asi všechno. Jedna rána

a pryč!“ Zasmál se na Jardu a plácl jej po zádech.

Ten se jen poškrábal na bradě a vráska na čele byla

znamením, že nad něčím usilovně přemýšlí. „Nad

čím ještě uvažuješ?“ vytrhl jej z jeho úvah. „Když

tak nad tím přemýšlím, tak se jedná o nějakých

dvacet děr metr a půl hlubokých. Za jak dlouho


myslíš, že to dokážeme vyvrtat?“ Franta se zamyslel

a začal počítat. „Když budeme vycházet

z předpokladu, že jeden metr do betonu vrtáme půl

hodiny, tak u toho předválečného poctivého betonu,

to odhaduji na jednu hodinu, pro celou díru.“

„Kurva, neříkej mi, že tady s tím budeme jebat

dvacet hodin, když se nic neposere?!“ skočil mu

nervózně do řečí. „Uklidni se a poslouchej, ještě

jsem nedomluvil. Neřekl jsem ti, že tu přiveze dvě

vrtačky a spoustu náhradních korunek pro případ

zlomení. Takže z toho vyplývá, že když začnete

dneska odpoledne jebat se dvěma vrtačkami, tak

musíte být do rána hotovi, kdyby čert na koze

jezdil!“ bouchl jej do zad a vycenil na něj své žluté

tesáky. Jardu to na chvilku uklidnilo a hned se jej

znovu zeptal. „A co když to budeme mít ráno

skutečně vyvrtané, tak kdy přijedeš ty?“ Franta si

zapálil cigáro, labužnicky vyfoukl kouř

a s přimhouřenýma očima řekl. „Budu tu do hodiny

od doby, kdy mi zavoláš. Ale bylo by dobré, to střelit

až po osmé ráno, kdy už jsou všichni vzhůru nebo

v práci. Dřív bych to neriskoval.“ Zabafal z cigarety

a rozhlédl se po okolí. „Je štěstí, že ještě nerostou

houby. To by tady bylo těch houbařských šílenců

mraky“ dodal Jarda a naznačil Frantovi, ať jde dál

od hloučku postávajících chlapů. „Ještě mi řekni, co


mě ta sranda bude stát?“ Zeptal se s napětím

v hlase. „Kdyby to bylo oficiálně, tak to by ses

prohnul. Ale protože to je pomoc kamarádovi, tak

to bude flaška dobrého pití! Souhlasíš?“ Jarda na něj

vyvalil oči a poklepal si na čelo. „Jak flaška? Vždyť

ty sračky, co tam budeš cpát, stojí fůru peněz

a pokud vím, tak ty je musíš nakoupit, nebo se

mýlím?“ Franta se jen usmál a řekl. „Máš pravdu, že

Semtex musím oficiálně nakupovat, ale také máš

pravdu, že se mýlíš. Byl bych špatný střelmistr,

kdybych neměl pod palcem nějakou ušetřenou

trhavinu. Odkud si myslíš, že mají někteří šílenci

doma celý arsenál? V kvelbu by jej těžko koupili. Já

tam mám ještě zbytek Semtexu z jedné velké akce,

co mu začíná procházet záruční lhůta, tak jej

zlikviduju tady a bude po ptákách.“ „Kurva, když to

klapne, tak ti slibuju, že se u mě zřídíme, jak carští

důstojníci.“ Vzal Frantu kolem ramen a vykročili

k opodál stojícím chlapům. „Tak mládenci,

odpoledne tu budeme mít dvě vrtací soupravy

a pojedeme tak dlouho, než těch zkurvených dvacet

děr nebude vyvrtaných. Odstřel Franta plánuje po

osmé hodině ráno, takže čím dřív budeme hotovi,

tak tím více si odpočinete, protože po odstřelu

musíme na to vlítnout, aby co nejrychleji ty zbytky

betonu zmizely. Je to všem jasné!“ „Jasně šéfe, na


nás je spoleh!“ Zaznělo téměř jednohlasně a chlapi

se začali domlouvat, kdo a s kým bude ve dvojici.

Jarda si odechl, podíval se na hodinky a přerušil je

v debatě. „Ještě musíme dotáhnout kompresor

a nějaký suchý písek na ucpání těch děr. Já teď

Frantu odvezu k autu a zajistím něco na zakrytí. Vy

můžete už obnažit celou desku a nikoho tu

nepouštějte očumovat. Čeká nás pěkná šichta, tak

zavolejte svým kámošům, ať vás doma v noci

zastoupí!“ a se smíchem rukou naznačil jasné gesto.

Nasedli do džípu a odjeli směrem k zaparkovanému

Frantovu autu. Když vystupovali, tak Jardu ještě

něco napadlo. „Když tak ta nad tím uvažuji, nebylo

být dobré tu díru hned zabetonovat? Srovnali

bychom jen dno a k vyrovnání by stačilo jedno auto

betonu a to by už nikdo nezjistil, jak ta díra byla

vykopána.“ „Dobrý nápad!“ poplácal Jardovi po

zádech a nasedl do auta. Ještě z okénka na něj

zavolal. „Buď na příjmu. Ten můj chlápek

s vrtačkami se ti ozve, když už bude před Polomí.

Tak zlomte vaz a nashle zítra!“ Jarda se zadíval za

odjíždějícím autem a v hlavě se mu honila spousta

myšlenek, ale žádná z nich se netýkala událostí,

které svým rozhodnutím spustí.


Alena seděla odpoledne nad turistickým průvodcem Krétou, když se jí rozezpíval telefon. Rychle po něm chňapla, protože věděla, že volá Jarda. „Ahoj, zlato, kdy přijedeš?“ „Právě kvůli tomu ti volám. Dneska se tady zdržím, až do pozdního večera a ráno budu muset brzy vypadnout. Volám ti jenom, ať si neděláš starost. A co vlastně děláš?“ zeptal se automaticky. „Budeš se divit, ale zrovna sedím nad průvodcem Krétou a plánuji výlety na moc zajímavá místa. Chceš slyšet která?“ Jarda se zhluboka nadechl a klidným hlasem odpověděl. „Víš miláčku, mám ještě spoustu zajišťování, tak si to pěkně připrav a zítra odpoledne to spolu probereme u sklenky dobrého vína, souhlasíš?“ „Jasně, nebudu tě zdržovat a dávej na sebe pozor! Tak ahoj.“ Přerušila hovor a vrátila se ke svému průvodci.

Bylo už šest večer a chlapi vrtali teprve pátou díru a nadávali jako špačci. „Ti prvorepublikoví stavitelé se nám asi chtěli pomstít. Takový kurevský beton jsem ještě neviděl!“ nechal se slyšet nejstarší z nich. Jarda zrovna přijel náklaďákem, na kterém měl naložené staré matrace z nemocničních postelí. Když vyskočil z auta, zahulákal na stojící chlapy tak, aby překřičel rachot vrtaček. „Mám toho půl korby. Na Rehabilitačním ústavu v Hrabyni se těch matrací



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.