načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nadoraz -- Vzpomínky pilota vrtulníku Huey z vietnamské války - Tom A. Johnson

Nadoraz -- Vzpomínky pilota vrtulníku Huey z vietnamské války

Elektronická kniha: Nadoraz -- Vzpomínky pilota vrtulníku Huey z vietnamské války
Autor:

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 431
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , mapy, portréty, plány
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: To the limit
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Vlastimil Dominik
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-8833-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha má 432 stran a je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tom A. Johnson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2006 Potomac Books, Inc.

Translation © 2014 Vlastimil Dominik

ISBN 978-80-87788-42-4 (pdf)


2014



AUTOROVA POZNÁMKA

V této knize jsem se snažil o co nejpravdivější vylíčenískutečnosti. Od první po poslední stránku jsem popsal události, jak jsem je zažil a zapamatoval si je. Pokud jsou v ní jakékoliv nepřesnosti, je to kvůli mnoha rokům, které od té doby uplynuly, a jsem za ně zodpovědný pouze já. Jestli se mé vyprávění místy liší od jiných zveřejněných textů, je potřeba si uvědomit, že mnoho z nichvychází z dostupných historických dokumentů a nikoliv z osobních zážitků.

Na rozdíl od osádek bombardovacích letounů za druhé světové války piloti vrtulníků ve Vietnamu nepodávali po návratu z akce hlášení o jejím průběhu; prostě jsme každý den šli a udělali svou práci. Z těchto důvodů se některé události nikdy neobjevily varmádních záznamech. Ovšem méně podrobný, ale historicky přes - ný přehled akcí letových osádek je v knize Shelbyho L. Stantona Anatomy of a Division a v knize Airmobility 1961-1971 od George J. Tolsona, velícího generála 1. letecké kavalerie, Vietnamskáreublika, kterou můžete najít na

http://www.history.army.mil/html/books/090/90-4/index.html.

Tom A. Johnson

Nadoraz

5


6


ÚVOD

229. AHB (Assault Helicopter Batallion – prapor útočných vrtulníků) 1. divize letecké kavalerie, byl jednou z nejvícevyznamenávaných jednotek ve vietnamské válce a prvnímvojenským útvarem, který ověřoval koncept aeromobilních operací, tedy vzdušné přepravy vojáků a jejich výzbroje na místonasazení. Uskutečnilo se to v bitvě o údolí Ia Drang, kterou proslavila kniha a film Údolí stínů. Tento prapor statečně bojoval po celou vietnamskou válku. Po řadě let, v roce 1991, sloužili muži z 229. AHB se ctí na Blízkém východě v bitevních vrtulnících Apache. Existence 229. AHB skončila slavnostním ceremoniálem v roce 2004; stal se obětí reorganizace armády.

Jako piloti vrtulníků jsme byli nejohroženější složkou armády ve Vietnamu. Ale my jsme si ze sebe dělali legraci, že nejsme nic jiného než oslavovaní řidiči autobusů, a dokonce ani dnes si žád - ná z „rotorových hlav“ nedělá individuální zásluhy za záchranu tisíců životů na bojišti, i když to často dělali.

Jako praporčíci specialisté jsme se nacházeli na sociálnímžebříčku někde mezi důstojníky, kterým armáda patřila, apoddůstojníky, jež ji ve skutečnosti řídili. Byli jsme letečtí specialisté, kteří opovrhovali každým, kdo do rodiny letců nepatřil. Mnozí z nás okázale nosili armádními předpisy striktně zakázané kníry a náš postoj typu „jen se z toho neposer“ neustále dráždil ostatní „neprivilegované“ důstojníky.

Cena za vietnamskou válku byla vysoká. Z 2 594 000 osob, které sloužily v Jižním Vietnamu, jich 58 169 padlo. Osádky vrtulníků nesly nepřiměřeně vysokou zátěž. U všech armádních složek, včetně osádek vrtulníků, byl poměr ztrát 1:45, ale u pilotů vrtulníků byl tento poměr alarmujících 1:18. Z celkem asi 40 000

7

Nadoraz


pilotů vrtulníků jich do konce války 2197 zahynulo nebo bylopo

hřešováno v akci. Kromě pilotů padlo dalších 2274 velitelůosá

dek a střelců.

V době vyvrcholení války utrpěly některé jednotlivé výcvikové

kursy pilotů vrtulníků dokonce ještě vyšší ztráty, než jaké měly

osádky vrtulníků v průměru. Já jsem absolvoval jako šestnáctý

z 286 mužů výcvikového kursu 67-5. Dvanáct měsíců potom, co

jsme v alabamském Fort Ruckeru dostali naše odznakyarmád

ních pilotů, zemřel v Jižním Vietnamu každý třináctý z nás.

8

Tom A. Johnson


1

UDÁLOST V ÚDOLÍ AN LAO

Dnes o tohoto devatenáctiletého kluka s největšípravděpodobností přijdeme. Má těžká zranění. Stejně jako ti ostatní před ním se svíjí na tvrdé hliníkové podlaze a trpí v kaluži krve. Stáledokola volá matku, ne Boha. Podstupujeme maximální riziko avyužíváme naše pilotní schopnosti a možnosti vrtulníku až nasamou hranici rizika havárie, abychom se ho pokusili zachránit.Ačkoliv je už tma, musíme letět riskantně, nízko a co nejkratšítrasou. Přes veškerou moji snahu pravděpodobně překročí hranici mezi životem a smrtí. Opustí ho duše a pozemské tělo budenakonec ležet v klidu, už bez bolesti.

* * *

5. září 1967

V 04.30 mě budí noční služba roty a oznamuje mi, že si mě major Eugene Beyer

1

, velící důstojník roty, vybral jako„dobrovolníka“ pro naléhavou noční zásobovací akci. Ještě ne úplněprobuzený přehazuji nohy přes okraj lůžka, odhrnuji síť protikomárům a pokouším se postřehnout rychlé instrukce, které mi služba

dává. Potvrzuji, že rozumím, jako bych skutečně pochopil

všechno, co mi řekl, a pak natahuji ruku přes dřevěné palety,ležící na hliněné podlaze mezi mojí palandou a palandou specialisty

Jamese Arthura Johansena. Třesu s ním, abych ho probudil, ažá>9

Nadoraz

1

Eugene Beyer byl později povýšen na plukovníka. Nyní je penzionován

a žije v Texasu.


dám ho, aby šel se mnou. Souhlasí, i když spíše spí, než bdí.

Požadavek na nouzové noční doplnění zásob přišel normálními kanály. Ačkoliv jedinými druhy zásob, které se dopravují, jsou střelivo a voda, zkušení piloti vědí, že často jsou naléhavější jiné věci. Důstojníci pěchoty žádají o noční doplnění zásob vrtulníky jen v zoufalých situacích – dopravit střelivo nutné pro udržení pozic, evakuovat mrtvé a těžce zraněné.

Potichu, abych nevzbudil ostatní piloty, si oblékám armádní pracovní kombinézu a boty do džungle. Nikdo z nás dvouneřekne ani slovo. Beru si svůj pilotní vak, přilbu a neprůstřelnou vestu

1

a mířím k jídelnímu stanu. Když jsem vyšel z našeho

středně velkého armádního stanu, obývaného asi dvacetipraporčíky specialisty, zjistil jsem, že venku panuje obvyklá vietnamská

noc: vlhká a úplně temná. Šátral jsem ve svém vaku, až jsemkonečně našel baterku s červeným sklem, abych si posvítil na cestu.

V chůzi, s kostmi a hlavou trpícími vyčerpáním, začínámpřemýšlet o nebezpečích, která na nás při takové akci čekají. Ve

Vietnamu je v noci tma jako v pytli a orientaci v terénunepomáhají žádná světla. Přistávací zóna (LZ – Landing Zone) English,

předsunutá základna 1. letecké kavalerie, z níž se podnikají

všechny vojenské operace, leží na pobřežní planině v oblastipůsobení II. sboru. Moje operační oblast začíná u Jihočínského

moře a postupně se zvedá západně až k horským vrcholům vevýšce 1200 metrů. Létání je zde ve dne dost náročné, ale v noci je

v okolí těch hor obzvláště zrádné.

Noční nouzová doplňování zásob jsou mimořádně nebezpečná,

a proto je obvykle odnášejí ti zkušenější velitelé vrtulníků. Já

jsem však z roty A, která je v 229. praporu nejnovější a nejméně

zkušená. Zkušenosti se dají získat jenom praxí a dnes v noci to

bude moje první nouzová zásobovací akce v roli velitelevrtul>10

Tom A. Johnson

1

Tyto neprůstřelné vesty byly podobné těm, jaké nosili gladiátoři vestarověkém Římě. Byly zhotoveny z vrstvené keramiky a obšité látkou. Mělyzastavit kulku až do ráže 7,62 mm. Vždycky jsme si říkali, že je určitě vyráběl

nějaký lempl


níku. Ačkoliv se jí děsím, jsem poctěn tím, že mě pro ni vybrali.

Svým způsobem to symbolizuje další krok nahoru v „žebříčku“

pilotů. Ukazuje to, že mi major Beyer a ostatní piloti věří, žedokážu tento vysoce obtížný úkol spolehlivě zvládnout.

Všichni noví piloti, bez ohledu na hodnost nebo předchozípilotní zkušenosti, striktně dodržovali sociální žebříček, který existuje v každé rotě útočných vrtulníků. Ti noví, přezdívaní „vocas“, což je slangový výraz pro kopiloty, obsazovali pravé sedadlo (při pohledu zevnitř kokpitu Huey), zatímco velitelé vrtulníků seděli na levém sedadle. Kvůli rychlému získávání zkušeností se čerství absolventi Fort Ruckeru zařazovali k těm nejzkušenějším velitelům vrtulníků v rotě. Po asi šesti měsících mohli veteránští velitelé začít projevovat důvěru ke kopilotům, kteří dbali na bezpečnost a byli klidní a vyrovnaní. Kdyžnějakého kopilota hodnotilo příznivě více prvních pilotů, mohlvelitel roty přihlédnout k jejich úsudku a povýšit ho na velitele vrtulníku. Toto povýšení neznamenalo získání vyššího platu nebo nějaké medaile, ale byl to jen široký úsměv kolegy amožnost učit se létat s Huey z levého sedadla místo z pravého. Vporovnání s normálními zvyklostmi mě povýšili hodně rychle.Armádní školu pilotů vrtulníků jsem ukončil v kursu 67-5 v květnu 1967, do Vietnamu jsem přišel v červnu 1967 a velitelemvrtulníku jsem se stal 24. srpna. Nyní, 5. září, jsem jakojedenadvacetiletý pilot připraven na svoji první noční zásobovací akci. Poprvé budou všechna rozhodnutí v této misi záležet jenom na mně. Na levém sedadle nebude žádný pilot veterán, aby měvytáhl z bryndy, kdybych se dostal do vážných problémů. I když se při ospalé chůzi k jídelnímu stanu na tuto akci cítím,pomyšlení na to mě mrazí.

Potřebuji pilota, který je ostrý jako břitva, člověka, který ohlídá moji slepou stranu a bude dělat rychlá rozhodnutí. To je důvod, proč jsem si vybral Jamese Arthura Johansena juniora. Ačkoliv se nočního zásobovacího letu nikdy nezúčastnil, je to dobrý pilot a já mu věřím. Má vlídnou přezdívku „Ingemar“ podlepopulár>11

Nadoraz


ního boxera stejného jména a stejně jako on je to vysokýmodrooký světlovlasý třiadvacetiletý Skandinávec.

Ve shonu, který je pro jídelní stan běžný i v tuto časnou hodinu, mě vidí přicházet do stanu rotmistr jídelny Roy N. Beckley a vítá mě prázdným armádním porcelánovým šálkem na kávu.

„Dneska jste si docela přivstal, pane Johnsone,“

1

říká sbujarostí, která mě znechucuje. Zjevně je už nějakou dobu vzhůru

a připravoval pro vojáky snídani. Když se při hledání nerezového

pětadvacetilitrového hrnce s kávou, drogou udržující nás přiživotě, vyhýbám stanovým tyčím, připadám si jako zombie.

Rotmistr Beckley, černoch, je v armádě už hodně dlouho a moc dobře ví, jak to v ní chodí. Myslím si, že mladé praporčíky specialisty nemá moc rád. Dřív jste museli projít všemihodnostmi mužstva, než jste se mohli stát specialistou. V té „staré“ armádě byl specialista respektovanou osobou jak ze stranymužstva, tak i důstojníků. V „nové“ armádě berou takové, jako jsem já, z ulice, proženou je jednoletým základním výcvikem a pilotní školou a okamžitě jim připíchnou frčky praporčíka specialisty. Jsem přesvědčen, že rotmistr Beckley si o nás pořád myslí, že máme na zadku skořápku a jsme neukáznění nováčci. Ačkoliv jsou tihle drzí specialisté hodnostně nad ním, nikdy nedávají Beckleymu žádné rozkazy a všichni v rotě vědí, že si s nímnemají nic začínat. Tečka. Jakmile se octnete na jeho černé listině, už se z ní nikdy nedostanete; můžete se na ní jenom pohybovat nahoru nebo dolů.

Znám ho lépe než většina ostatních pilotů a zjistil jsem, že se za tvrdým obalem skrývá starostlivá, inteligentní, ale striktněvojácká osoba.

Mám rád kávu, jakou dělá Beckley. V jednom ze svýchpětadvacetilitrových hrnců uvede vodu do varu a pak do ní prostěvysype mletou kávu. Po dvaceti minutách ztlumí plamen naminimum a přidá do ní skořápky ze dvou vajec. Z důvodů mně ne - známých to způsobí usazení kávové sedliny na dně hrnce. Vůně

12

Tom A. Johnson

1

Praporčíci specialisté se oslovují spíše titulem „pane“ než hodností.


jeho čerstvě uvařené kávy je cítit

po celé rotě.

„Jak to jde, rotmistře Beckley?“

ptám se a nabírám si do hrnku

horkou kávu. Neodpovídá mi, aby

dal najevo váhu své osobnosti.Sedím sám ponořen do myšlenek na

domov, na Pat a na našibudoucnost. Poslání, které se teď chystám

splnit, je na chvíli úplnězapomenuto.

Nyní, po Beckleyho kávě úplně

probuzený, vracím prázdný hrnek

na pult a beru si své pilotní věci.

„Musím jít. Díky za kafe rotmistře

Beckley.“

„Rádo se stalo, pane Johnsone.

Dávejte tam na sebe bacha!“Odovídá tak vážně, že tato obvyklá

slova od něho zní skutečně jako

varování.

Když odcházím, do jídelního

stanu vstupuje Johansen. Také on

se musí v těchto časných ranních

hodinách nechat „nakopnout“

Beckleyho kávou. Ještě než mu stačím říct, že se sejdeme voperačním bunkru, přichází k němu Beckley.

„Pane Johansene!“ burácí jeho hlas, „co k čertu děláte v mým

stanu tak brzo ráno? Copak někdo ruší pilotům jejich sladkejspánek?“

Johansen se dívá na mě a zvedá oči v sloup jako by chtěl říct:

„Proboha, už ne, ne tak brzo.“ Musí to být jeho bezstarostnéchování a chlapecký zjev, co přirozeně vyvolává verbálnípopichování od téměř všech jeho přátel.

13

Nadoraz

Major Eugene Beyer, velitel roty

A/229. Tento snímek byl pořízen

v době, kdy byl

Beyer ještě nadporučíkem


Pokračuji v chůzi z jídelního stanu, vrtím hlavou a tiše se pro sebe směji. Jak se blížím k operačnímu bunkru, pořád slyšímBeckleyho, jak nahlas klade otázky a pak na ně odpovídá dřív, než může Johansen zareagovat. Beckley a jeho káva odvádějí toto ráno zvlášť dobrou práci při probuzení dvou unavených anevyspalých pilotů, aby byli schopni splnit svůj riskantní úkol.

Když vstupuji do bunkru taktických operací a řízení (TOC), major Beyer usrkává kávu a prohlíží si v plastu zavařenounástěnnou mapu naší operační oblasti. Je jedním z kariérnícharmádních důstojníků, kterým říkáme „odsouzenci na doživotí“ a je nepochybně nejlepším lídrem mužů, jakého jsem kdy poznal. Jeho přirozená schopnost zachovat klid i v mimořádně obtížných situacích, zvláště při letu v bojové formaci, upoutala moupozornost už na začátku mého turnusu u roty A 229. praporu.

I když je Eugene Beyer majorem a je o řadu let starší nežvětšina z nás, nikdy na své mladé piloty nezvyšuje hlas bez ohledu na to, jak je rozzlobený. A tak piloti A/229 jakékoliv negativní řeči o něm tvrdě odsuzují.

„Tome, tady je ten váš úkol,“ začíná Beyer a ukazuje na mapu. Při pokračování předletové přípravy z tónu jeho hlasu poznávám, že jen nerad posílá kteréhokoliv ze svých lidí v noci do údolí An Lao. Zvláště to platí v případě, když je do akce nasazen jenom jeden vrtulník.

„Tome, malá průzkumná jednotka se dostala přibližně zde do střetu s nepřítelem.“ Ukazuje na mapě místo na východním úbočí údolí An Lao. „Do kontaktu se dostali asi před hodinou a dochází jim střelivo. Jejich volací znak je Patty a jsou na frekvenci 47,66. Hodně štěstí. Letí někdo s vámi, Tome?“

„Ano, pane, požádal jsem Ingemara, aby se mnou letěl nasedadle kopilota.“

„Dobrá, vezměte si stroj Raye Thompsona. Ray a střelec by už na vás měli čekat na kopci.“ Po zapsání všech nezbytnýchmaových souřadnic, kontaktních jmen a frekvencí na papír sevydávám na cestu do kopce ke stojánce, kde stojí mezi hradbami

14

Tom A. Johnson


z pytlů s pískem „spící“ Huey. Tam někde je stroj číslo 126 Raye

Thompsona, zahalený v horké a vlhké vietnamské tmě.

Huey 65-10126 je „zvláštní dítě“ specialisty čtvrté třídy Raye Thompsona. Ray je dobrý letecký mechanik a vždycky má ke své práci dokonalý přístup. Je v rotě déle než já a má to „za pár“,protože za 22 dní odjíždí domů. K jeho stroji jsem byl přidělenmnohokrát a pokaždé mě vítal jeho široký úsměv a připomenutí, jak to má „za pár“. Jako šéf osádky stošestadvacítky na něm dělá skoro všechnu požadovanou údržbu, a proto všichni chtějí, aby s ním letěl pokaždé, když startuje. Na té stejné plastové tabuli, kde je Rayovo jméno, se objevuje také jméno specialisty čtvrté třídy Richarda Denninga jako dnešního střelce. Richard, který je zde necelé dva měsíce, je sympatický, vojensky zdvořilý a docela samotářský.

Když přicházím k Huey, Ray již má odvázané rotorové listy, které nastavil do pozice pro spuštění. Ingemar přichází hned po mně, pozdě jako vždy, a bez dlouhých cavyků odhazujeneprůstřelnou vestu a přilbu na pravé sedadlo.

„Rayi, je stroj připravený k letu?“ ptám se, protože fakticky nemám čas na osobní předletovou kontrolu.

„Ano, pane, je nažhavený a připravený k letu.“

Věřím Rayově práci na vrtulníku natolik, že když řekne, že se může letět, tak letím a všechny další otázky jsou zbytečné. Jejedním z mála šéfů osádek, kterým plně věřím.

Johansen, který na rozdíl ode mne Rayově Huey tak nevěří,začíná svou vlastní předletovou kontrolu. Ověřuje stav kapalin ve vloženém a koncovém reduktoru. S baterkou s červeným světlem šplhá na vrtulník a detailně prohlíží rotory. Po „obchůzkové“inspekci Huey se poutá na pravé pilotní sedadlo a očekává mé další povely.

Při sledování Ingemara, jak si ověřuje, že je Rayův Hueyschoen letu, pokuřuji dýmku. Teď, když je připraven, vyklepávám z dýmky o podpatek boty popel. Při vyhoupnutí na levé sedadlo dělám jedním prstem pravé ruky kruhový pohyb, kterým dávám

15

Nadoraz


signál ke spuštění motoru. Johansen postupuje podle standardní

startovací procedury, tiskne na deset vteřin tlačítko lineárníhoregulátoru

1

, umístěné na hlavici páky kolektivu, potom otáčíplynovou přípustí naplno a pak zpět k zarážce pro běh naprázdno.

Při stisknutém červeném přepínači zarážky pak dál pomaluposouvá ovladač plynu na místo hned za zarážkou, což je poloha

pro nastartování motoru.

„V pořádku?“ volá.

„Všechno v pořádku, pane,“ odpovídají jako jedním hlasem šéf osádky a střelec z nitra Huey.

Stisknutím startéru, který je pod hlavicí páky kolektivu,Johansen spouští motor. Při vstřikování kerosinu JP4 pod velkým tlakem do spalovací komory začínají cvakat zapalovací svíčky motoru. Elektrický startér hlasitě úpí, jak se snaží roztočit turbínu dotakových obrátek, aby došlo k zážehu paliva. Při asi čtvrtině znormálních provozních 6600 otáček za minutu se JP4 vzněcuje a výkon motoru, který nakonec dodává až 1100 koňských sil, rychlenarůstá. Při 40% otáček turbokompresoru již motor běží samostatně a otáčí se vlastní silou, takže Ingemar pouští startér. Po stabilizaci teploty výfukových plynů otáčí plynovou přípustí k zarážce běhu naprázdno a potom pokračuje s jejím otáčením až k maximu.Nakonec pomalu jemně nastavuje omezovač otáček „pípnutím“ li - neár ního regulátoru na 6600 otáček za minutu. Listy nosnéhorotoru se nejprve otáčejí pomalu a s narůstajícím výkonem motoru se postupně roztočí až na 360 otáček za minutu. Johansenzodpovídá za všechny předletové kontroly a za uvedení stroje doletuschopného stavu. Potom očekává můj povel ke vzletu.

Otevírám pouzdro s mapami a s baterkou v ruce začínámzakreslovat do mapy to, co jsem viděl na velké mapě v operačním bunkru. Přistávací zóna má souřadnice vyznačené jen průsečíkem čar. Dívám se na oblast, kde se ty čáry protínají, a pokouším se představit si, jak tam může terén vypadat za dne. Vyhlídky nejsou

16

Tom A. Johnson

1

Lineární regulátor slouží k jemnému nastavování otáček nosného rotoru

a před spuštěním se přidržuje na 10 sekund pro zajištění jeho polohy nanejnižší hodnotě.


nijak dobré - kus nevyčištěné země na strmě klesajícím úbočí

hory. Přistávalo by se mnohem snadněji, kdyby zóna byla na

vrcholu nebo na úpatí hory.

Z toho, co vidím na mapě, je mi jasné, že dnešní přistání bude určitě zkouškou mých schopností pilotovat vrtulník. Dokonce i když budeme schopni LZ v této mlhavé a temné noci najít,nejhorší část letu nastane, až budu muset s Rayovým třítunovým Huey sestoupit kolmo do prostoru, který není o moc větší než průměr rotoru. Aby se při tom rotor nedostal do kontaktu snějakým cizím předmětem, bude potřeba s Huey zacházet vrukavičkách a celá osádka bude muset fungovat jako jedna osoba.Jakýkoliv tvrdý kontakt rotorových listů, zejména křehkéhovyrovnávacího rotoru s nějakým předmětem, by vytrhl listy z jejichzavěšení. To by znamenalo, že by se stroj i s osádkou zřítil po strmém horském svahu jako ohnivá koule.

Zapínám intercom, ptám se, jestli jsou všichni připraveni, aobracím se k Ingemarovi.

„OK, pane Johansene, jdeme na to.“

Ingemar rozsvěcí silný přistávací světlomet a pomalu zvedá páku kolektivu, aby Huey odlehčil na ližinách. Pilot vrtulníku musí stroj „vyladit“ – nepatrnými pohyby pákou cykliky zamezit jeho vychylování do jakéhokoliv směru, aby postupně docílil neu trál ního zavisení. Během startů a přistání představují vážné nebezpečí také valy z pytlů s pískem, které vytvářejí uzavřený prostor chránící Huey před minometným útokem. Vzdálenost mezi těmito valy a trupem stroje 126 je asi 60 cm po oboustranách a vnitřní plocha se svažuje pod úhlem minimálně 15 stupňů. Velký prostor pro chyby tam opravdu není.

Johansen pokračuje v odlehčování vrtulníku na ližinách a při tom ho „vylaďuje“ pákou cykliky. Nakonec se přestává dotýkat země a Huey kolmo stoupá. Potláčením cykliky dopředu aneustálým zvedáním páky kolektivu se rozbíháme nočnímvzduchem. Ve výšce 15 metrů Johansen zháší světlomet. Tatostanovená bojová výška umožňuje vyhnout se pozemním anténámve>17

Nadoraz


litelského stanoviště při minimálním riziku vystavení strojeodstřelovačům severovietnamské armády (NVA). Dovnitřstošestadvacítky nyní proudí těžký tropický vzduch a nám všemposkytuje určitou úlevu od horka.

Ingemar na chvíli sundává ruku z páky kolektivu a sahá napanel nad hlavou, aby nastavil intenzitu osvětlení na přístrojové desce a střední konzole s radiostanicí mezi námi. Ačkoliv je to dobře vypadající mladý muž, ve slabém osvětlení od přístrojů a v pilotní přilbě APH-5

1

vypadají rysy jeho tváře poněkudgroteskně. Dochází mi, že musím vypadat úplně stejně, a takpotlačuji nutkání to nějak okomentovat.

Vertikální i horizontální dohlednost je absolutně nulová. Když se při nočním letu zhasne přistávací světlomet, piloti se už nemohou orientovat podle objektů na zemi, ale musejí letět pouze podle přístrojů na palubní desce. Pro mě a mnoho dalších byl výcvikový kurs zásad přístrojového létání (IFR) ve Fort Ruckeru tím nejtěžším ze všech. Nacvičovali jsme vzlet, létání a přistání vrtulníku výhradně na základě údajů přístrojůnacházejících se v kokpitu a neměli jsme vůbec žádný výhled zletounu. Neschopnost důvěřovat informacím z přístrojů vyřadila víc kandidátů na piloty specialisty, než jakékoliv jiné slabiny. Dovednosti získané při výcviku IFR mi již několikrát zachránily život.

„Patty šestko, tady Python osmdesát-osm

2

; na cestě k vám.“

Doufám, že tohle hlášení zachytí a budou tak vědět, že se pomoc

18

Tom A. Johnson

1

Standardní armádní pilotní přilba se ukázala jako značně nevhodná apronikavé hvízdání motoru vedlo k tomu, že všichni piloti vrtulníků veVietnamu ztratili schopnost slyšet zvuky o vysoké frekvenci. Armáda musela při

udělování zdravotního certifikátu snížit své požadavky na sluch, aby siudržela bojové piloty jako instruktory.

2

V rádiových volacích znacích je číslo osobní volací znak, který obvykle

označuje funkci člověka, kterou má vedle pilotování. Osmdesát-osmznamenalo důstojníka roty pro bezpečnost.

Šestka byla vždy znakem velitele roty.


blíží. Za necelé tři minuty letu jsem už tak zaneprázdněný, žene

vím, kde mi hlava stojí.

FM rádio

1

je naladěné na frekvenci Pattyho šest a stále sleduji,

zda odpoví. Přes VHF rádio předávám na TOC požadované údaje

jako je čas vzletu a současné atmosférické podmínky. Běhemvy

sílání neustále otáčím knoflíky na UHF radiostanici, abychnala

dil frekvenci radaru Red Dog. Je to taktický radar letovýchdi

spečerů pro přiblížení (GCA), který vidí i tam, kam my smrtelníci

nedohlédneme.

Na klíně mám rozloženo několik map a zdá se, že kokpit je

všemi těmi drobnými úkoly, které je třeba provést, aby byl let

přiměřeně bezpečný, úplně napěchovaný.

19

Nadoraz

1

Ve většině Huey byly tři různé radiostanice: FM (frekvenční modulace),

UHF (ultra krátké vlny) a VHF (velmi krátké vlny).


„Red Dogu, Python osmdesát-osm poblíž místa startu Pythona na Echo, Romeo, Mike (ERM - nouzová zásobovací mise).Žádám, abyste zůstali s námi v kontaktu.“ Touto zprávou navazuji počáteční spojení s lidmi od GCA, kteří mají pracoviště na LZ English vedle dráhy.

„Pythone osmdesát-osmičko, tady Patty jedna-šest – potvrzuji příjem.“ Kvalita hovoru mezi námi a pozemní jednotkou mě leká a současně udivuje.

„Patty jedna-šestko, Python osmdesát-osm je na cestě dovašeho postavení. Máme na palubě střelivo a vodu. Přepínám.“

„Ro-zu-mím,“ odpovídá Jedna-šestka. To slovo z něj lezepomalu, monotónně a bez nadšení, a to ve mně budí velké obavy. Mohlo by to znamenat, že cítí svůj blízký konec a střelivo, voda a dodatečná palebná síla přicházejí příliš pozdě.

„Pythone osmdesát-osmičko, radarový kontakt. Mám vás u Snake Pit, letíte v kurzu 070 a zůstávám s vámi.“

Snake Pit je parkovací plocha roty A/229. Tahle zprávaznamená, že nás vidí na obrazovce radaru. Muselo to být pro něho jednoduché, protože nikdo jiný se zdravým rozumem by neletěl v 05.00 v tak neproniknutelné tmě.

Vždycky se cítím klidnější, když vím, že jsme zobrazeni nastínítku radaru Red Dog. Kdybychom měli náhlou závadu namotoru, ostatní Pythonové by alespoň věděli, na jakém místě nás mají hledat.

„Red Dogu, Python osmdesát-osm. Zastavte palbu na západ, OK?“

„Osmdesát-osmičko, čekejte!“

Žádám o přerušení dělostřelecké palby z LZ English na západ, abychom měli volný průlet. Dělostřelectvo střílí během noci vneravidelných intervalech z děl ráže 105 mm na předem určené cíle, aby vojáky NVA a Vietkongu zneklidňovalo. Při každétakové seanci utratí asi tisíc dolarů daňových poplatníků. Přesný výraz pro tuto taktiku je obtěžovací palba a my se ptáme: „Koho vlastně obtěžuje? Nás nebo je?“

20

Tom A. Johnson


„Osmdesát-osmičko, Red Dog. Zastavení palby na západ je schváleno. Přepínám.“

„Red Dogu, Osmdesát-osmička. Díky. Zůstaňte s námi vkontaktu, OK?“

„Osmdesát-osmičko, Red Dog. Otočili jste do kurzutři-nulanula. Nahlaste výšku. Přepínám.“

„Vystoupali jsme do 450 metrů. Přepínám.“

„Red Dogu, rozumím. Zůstávám v kontaktu.“

Místo odpovědi slovy potvrzuji dvojitým zaklíčováním tlačítka rádia.

„Pythone osmdesát-osmičko, Patty jedna-šest, oznamtepolohu! Přepínám.“

„Osmdesát-osmička je asi 20 kilometrů od vás. Přepínám.“

„Tady Patty jedna-šest. SITREP. Přepínám,“ říká, cožznamená, že bude následovat zpráva o situaci. Potom hlásípřidušeným, chvějícím se monotónním hlasem: „Pythone osmdesát-osm, situace je špatná a každou chvíli se zhoršuje...šlápněte na totrochu, jestli můžete! Máme dva potvrzené KIA (zabité v akci) a šest zraněných. Přistávací zóna je v této chvíli pod palbou. Opakuji, přistávací zóna pod palbou minometů a ručních zbraní!“

V rádiové komunikaci obvykle mluvím s lidmi označenými pouze volacími znaky nezbytnými pro navázání kontaktu. V tomto případě cítím potřebu zjistit, kdo to jsou lidé „Patty“, takže šmátrám v kapse na nohavici své kombinézy do džungle po baterce a pak hledám seznam volacích znaků, kterému se říká SOI. Dostávají ho jenom velitelé vrtulníků a jsou v něm všechny rádiové frekvence a volací znaky 1. letecké kavalerie. Ztratit tento seznam znamená čelit obvinění u vojenského soudu. Ten svůj mám zavěšený na šňůrce na krku a nikdy si ho nesundávám kromě toho, když se sprchuji. Podle mého SOI identifikuje volací znak „Patty“ jednotku ve srabu jako LRRP (dálková průzkumná hlídka) přiřazenou k 1. kavalerii. To „jedna-šest“ ve volacím znaku znamená velitele akce a obvykle označuje poručíka.

21

Nadoraz


„LRRP,“ říkám do intercomu.

„A sakra!“ vyráží ze sebe Ray Thompson. Stejně jako já ví, že to je průšvih. Hoši z LRRP jsou úplně něco jiného než všichni ostatní. Jsou to příslušníci speciálních jednotek armády, kteříprošli výcvikem ve Fort Braggu v Severní Karolíně. Ačkoliv to jsou zabijáci školení k boji zblízka, jejich úkolem je pozorovatnepřítele a za každou cenu se vyhýbat střetnutí s ním. Stravují sezmrazenými a sušenými potravinami a vodou, dokud nejsou všechny zásoby spotřebovány nebo jejich mise neskončila. Všichničlenové tohoto týmu jsou tvrdí borci v naprosto dokonalé fyzické kondici. Jejich nouzová evakuace znamená pro všechnyzúčastněné skutečný malér. V podstatě to znamená, že nepřítel odhalil jejich postavení. Není proto nijak překvapivé, že musíme tyhle muže evakuovat pod palbou.

Za necelé dvě minuty se ozývá nový hlas: „Pythoneosmdesátosm, tady Patty jedna-šest. Navrhuji přístup pouze údolím!Směřuje na nás občasná palba z ručních zbraní z nula jedna nula stupňů až jedna devět nula stupňů! Vyklestili jsme tu nejlepší přistávací plochu, jaká byla možná. Máme vystřelit světlice?Přeínám.“

„Jedna-šestko, čekejte!“ Tímto způsobem chci odložit své první důležité rozhodnutí, dokud si to nepromyslím. Světlice jsou vynikající pro nalezení přistávací plochy té jednotky v noci, ale udělají z nás snadný terč.

Urovnávám si myšlenky a přenáším pozornost od blížícího se příletu k přistávací zóně k dalšímu riziku, kterému budemevystaveni, až se budeme vracet stejnou trasou v naprosté tmě k ústí do údolí An Lao a na sever ke dnu údolí mezi horami. Znovuvěnuji svou pozornost bezprostřední obavě, což je dostat se celí na LZ; s tím ostatním si budu dělat starosti, až to bude aktuální.

Ingemar dělá perfektní práci zpracováváním informací z rádia pro potřeby rozhodování. Správně stoupá do 1200 metrůzápadním směrem. Pokaždé, když hovoří s GCA Red Dog, zapnemikrofon a mluví s autoritou a klidem profesionálního pilota.Ač>22

Tom A. Johnson


koliv je zde jenom dva měsíce, porušil jsem základní pravidlo

a se svým spolubydlícím jsem se sblížil. Tradičně není dobré se

přátelit s novými lidmi, protože můžete kvůli nim zemřít. Musí

prokázat příslušnost k týmu sami tím, že se rychle naučí bojové

létání, jako jsem to udělal já.

Ingemar hlásí: „Red Dogu, Army 126 potřebuje zaměřitradarem k otočnému bodu do An Lao. Nahlaste otočný bod.Přepínám.“

„Army 126, GCA Red Dog. Začněte točit teď! Kurztři-pětět! Ohlaste výšku. Přepínám.“

„126, dvanáct set.“

„Rozumím, zůstaňte na této frekvenci!“

Ingemar i já víme, že se po naší levé i pravé ruce tyčí horské vrcholy, nyní zahalené ve tmě. Našima očima je teď obrazovka radaru Red Dog a úspěch naší mise závisí na jeho věrohodnosti. Protože do přistání chybí jenom pět minut, nechceme ztrácetdrahocenný čas tím, abychom vystoupali nad vrcholy hor.

„Army 126, Red Dog, točte do nového kurzutřiět-nula! Pře- pínám.“

„Army 126, nový kurztřiět-nula, wilco.“

Podívám se na Ingemara a zubím se nad jeho odpovědí Red Dogovi. Pojem wilco používaný v rádiové komunikaci, pochází z B-17. Znamená „souhlasím a provádím“, ale když nám hrozí tolik nebezpečí, tak proč bych Ingemara rozptyloval takovými detaily?

Red Dog koriguje náš kurz na snos způsobený větrem nebo jsme náš poslední obrat provedli možná až moc ostře. Ovšemcítím, že jsme už příliš blízko hor na východní straně údolí. Red Dog i já víme, že nás asi za minutu ztratí z obrazovky radaru a my budeme v údolí.

Kromě normálních zvuků naplno letícího Huey ubíhá několik následujících minut v tichu. Žádné další hovory s Jedna-šestkou nebo Red Dogem nejsou nutné. Myšlenkami jsem u šéfa osádky a střelce, kteří jsou našimi „tajnými cestujícími“. Mohouposlou>23

Nadoraz


chat všechna rádia, ale mají přísně zakázáno povídat si mezisebou v intercomu. Jsou to skutečně odvážní muži; já mohu svůj

osud alespoň trochu ovlivnit, ale oni jsou pasažéři, jejichž životy

jsou v rukou někoho jiného.

Ray Thompson zná svého Huey do posledního šroubku, ale tak dobrá znalost toho stroje je někdy přítěží, zvláště na nočníchletech. Slabé zavrzání nebo vibrace, které člověk ve dne vůbecnevnímá, se na nočních letech stávají ránami a otřesy. Dokonce i já zaznamenávám několik neobvyklých zvuků, ale adrenalinjakoukoliv noční závadu motoru přehluší.

„Pythone osmdesát-osmičko, Patty jedna-šest. Jste blízko?Přeínám.“

Po relativním klidu během posledních dvou minut mě zpráva z rádia leká a vrací do reality.

„Osmdesát-osmička je asi 5 kilometrů jižně od vaší pozice. Dejte mi SITREP. Přepínám.“

Jeho první slova se týkají minometů: „V současné době žádná střelba. Palba z ručních zbraní přichází ze tří stran a zbezprostřední blízkosti! Navrhuji přístup ze dna údolí. Nyní odtudnevychází žádná palba. Oznamte mi, až zahájíte přístup. LZ je malá...možná příliš malá...nejsem si jistý...nemohli jsme se tam pohybovat dostatečně dlouho, abychom ji vylepšili. Přepínám.“

„Jedna-šestko, napřed provedu průlet. Oznámím to! Přepínám.“

„Jedna-šest, rozumím.“

Tyhle odpovědi poručíka LRRP jsou stručné a k věci. Jehoterminologie v rádiu je perfektní, ale chvění hlasu a palbaautomatických zbraní v pozadí jsou znepokojivé. Žádné psychické,vojenské, ani náboženské formování vás nemůže připravit natakovou situaci, v jaké jsou ti muži. Je to jako lov na jelena v lese doma v Ohiu, jenom cílem jsou lidé. Jejich strach si nedokážu ani představit.

Jak se blížíme, vidíme kolem LZ hodně malých ohňů v nízkém porostu. Kouř z těchto ohňů, zřejmě vznícených horkýmistřepi>24

Tom A. Johnson


nami granátů nebo kulkami se stopovkou, stoupá vzhůru a pak

klesá v chladném vzduchu směrem ke dnu údolí. Při závěrečném

přiblížení se musím tomu kouři vyhnout. Z této výšky nemohu

rozeznat lidi, ale divoce tam létají zelené a červené stopovky. Ze

vzduchu problém té americké jednotky vidím. Na každouamerickou střelu s červenou stopovkou připadá padesát nepřátelských

zelených stopovek. Obvykle se na každý náboj se stopovkoudávají do zásobníku tři až čtyři běžné náboje. Pattyho obrannéperimetry se rychle rozpadávají. Vzdálenost mezi zdrojem zelených

stopovek a tím, co vypadá jako LZ, je maximálně 60 metrů.

Obracím svou pozornost na uspořádání terénu. Vidím, že to úbočí hory, na kterém se LZ nachází, klesá ke dnu údolí strměji, než jsem si dosud představoval. Ten příkrý svah znamená, že bude mimořádně obtížné vyhnout se nárazu listů nosného rotoru do hory předtím, než dosedneme. Tohle přistání bude nepochybně znamenat moji dosud největší pilotní výzvu dokonce i kdybynebylo té nepřátelské palby.

„Vyhoďte ven střelivo a vodu!“ dávám povel intercomem. Cíl této mise se teď mění z nouzového dodání zásob na nouzovou evakuaci. Abychom našeho Huey odlehčili, vyhazujeme těžké bedny se střelivem a kontejnery s vodou původně určené pro Patty lidi.

„Ano, pane!“ přichází unisono odpověď od Raye a Richarda, když se začínají přemisťovat ze svých malých boxů do hlavního nákladního prostoru Huey. Právě když Ingemar dělá obrat navýchod směrem k hoře a LZ, spěšně vyhazují poslední bedny smunicí a kanystry s vodou.

Vzájemná blízkost klaďasů a padouchů úplně vylučujedělostřeleckou podporu. To je taktika, kterou se Charlie naučil v bitvě o údolí Ia Drang v roce 1965. Zaklapnou past blízko a Američané nemohou střílet, aniž by zasáhli vlastní lidi.

„Pane, ti dostávají pěkně na prdel,“ říká Thompson vintercomu, když dokončujeme náš přelet LZ ze západu na východ.

Zatímco Johansen pozorně provádí zatáčku o 180 stupňů

25

Nadoraz


zpátky na západ, my ostatní se soustřeďujeme na LZ pod námi.

Stačila by naše jenom několikaminutová nepozornost na tomto

východním kurzu a na úbočí hory bychom vytvořili svou vlastní

LZ.

Cílová LZ teď bude na Johansenově straně Huey. Nevidím nic kromě mihotání plamenů ohňů, odrážejících se od interiérukokitu, když přelétáme LZ v opačném směru. Z LZ vzlétají bezvarování ostré záblesky bílého světla. Najednou jsou osvětleny stromy a ostatní předtím nerozeznatelné obrysy kolem místa bitvy. Záblesky následují rychle po sobě a sluch nám za chvíli potvrzuje, co nám již řekl zrak - ty zásvity pocházejí od výbuchů přilétajících minometných granátů! Jsou to ty velké minomety NVA. Nikdo, kdo se nacházel na místě, kam střílela jedna z těch věcí, na to nikdy nezapomene. To ostré světlo, zvuk, tlaková vlna a střepiny drtící všechno, co jim stojí v cestě, jsounezapomenutelné.

„Patty jedna-šestko, tady Python osmdesát-osm. Přepínám,“ hlásím se komukoliv, kdo mi může z toho masakru doleodpovědět.

Ubíhají vteřiny bez odezvy.

„Patty jedna-šestko, tady Python osmdesát-osm. Přepínám,“ volám znovu a potom ještě třikrát bez odpovědi.

„Tome, jestli je tam dole ještě někdo naživu, přistaneme?“ ptá se Ingemar.

„Pane Johnsone, ať to obnáší cokoliv...já jdu do toho...tedy pokud se rozhodnete přistát,“ hlásí se Richard Denningdobrovolně ještě předtím, než mohu zodpovědět Ingemarovu otázku.

„Hele! Já to tady mám za pár!“ prohazuje Ray Thompson.

„OK, šéfe, co říkáte?“ ptám se a po mé otázce nastává několik vteřin ticha.

„Pane Johnsone, já to mám za jedenadvacet a jedno vzbuzení. Vy to víte.“

„Šéfe, pan Johnson se neptal, kolik dní vám ještě zbývá; on se ptal, jestli chcete do toho jít,“ poznamenává Ingemar.

26

Tom A. Johnson


„To je jedno,“ říkám. „Z toho místa je nemohu dostat, Vietkong je moc blízko. Bez podpory bitevních vrtulníků jenom přidáme další těla a vrtulník k tomu, co jsme původně měli odtamtuddostat.“ Mluvím tónem hlasu, který má naznačit, že se jedná okonečné rozhodnutí.

Během následujících vteřin se nořím do úvah a hledámsprávnou odpověď. Dosud jsem nikdy neodepřel „jít do toho“, pokud byla šance alespoň jedna ku stu, že můžeme všichni přežít.Důkazem mé ochoty přistát i pod palbou jsou dva Huey ozdobené děrami od kulek v ocasní části trupu a na rotorových listech...ale tahle situace je jiná. Šance přistát a znovu vzlétnout je téměřnulová a musím myslet na Thompsona. Za dvaadvacet dnů tady končí, a pokud bych to přežil tak nevím, jak bych se dokázalsmířit s tím, že se mu něco stalo.

„Pythone šestko, Python osmdesát-osm. Přepínám.“ V tomhle potřebuji pomoc Boha a majora Beyera, ale mám volací znakjenom majora Beyera.

„Python šest, podejte hlášení o situaci, Osmdesát-osmičko. Přepínám.“

„SITREP: LZ Patty pod palbou. Opakuji LZ pod palbou. LZ je v tuto chvíli ostřelována automatickými zbraněmi a velkoráž - nými minomety. Mají zjevně těžké ztráty. Odhaduji, že na LZ je možná až šest stále živých mužů. Evakuace bez podpory Tom Cat není možná a myslím, že Patty lidem nezbývá dost času na to, abychom to stihli. Přepínám.“

„Osmdesát-osmičko. Tom Cat a Blue Max odletěli z LZEnglish asi před deseti minutami k vaší poloze. Monitoroval jsem rádiovou frekvenci Patty. Přepínám.“ Tom Cat jsou bitevnívrtulníky roty D 229. praporu; Blue Max jsou vrtulníky 2. praporu 20. pluku vyzbrojené raketami.

„Rozumím, Šestko,“ potvrzuji příjem s jistým ulehčením.

„Pythone osmdesát-osmičko, Tom Cat dva-šest. Přepínám.“ Ten hlas a volací znak mi jsou povědomé, ačkoliv jsem ještěneměl to potěšení setkat se s ním osobně.

27

Nadoraz


„Tom Cat dva-šestko, ohlaste polohu. Přepínám.“

„Tom Cat dva-šest a naše čtyřčlenná skupina míří ke dnu údolí asi kilometr od něj. Pravděpodobně vidíme ohně v LZ! SITREP. Přepínám.“

„Dva-šestko, Patty jedna-šest a jednotka jsou přitisknutinepřátelskou palbou k úbočí hory deset až patnáct metrů západně a jižně od těch ohňů. Momentálně jsou pod silnou palbouautomatických zbraní ze severu, východu a jihu. Také jsou ostřelováni minometnými granáty velké ráže; místo jejich odpalování zatím není známo. Před malou chvílí ztracen kontakt s Patty jedna-šest. Současné podmínky v LZ nejsou známé. Naše poloha je severně, severozápadně od LZ, kurz dva-osm-nula stupňů ve výšce 1000 metrů. Pro identifikaci zapínám přistávací světlomet. Vidíte nás? Přepínám.“

Ingemar cvaknutím přepínače vysouvá a rozsvěcí našepřistávací světlo. Pokud jste dost nízko na to, aby byla palba z ručních zbraní účinná, zapnuté přistávací světlo v noci ve Vietnamu je pozvánkou k tomu, abyste se stali krocanem v honu na krocany. Tohle riziko jsem zvažoval proti možnosti srážky s přilétajícím strojem; nevím o nikom, kdo by přežil kolizi vrtulníků za letu.

„Osmdesát-osmičko, Dva-šestka, vidím tě!“ Ingemar okamžitě náš přistávací světlomet vypíná, ale nechává ho vysunutý, takže jej může zase hned rozsvítit, pokud by to bylo potřeba.

„Pythone osmdesát-osmičko, tady Blue Max jedna-jedna.Přeínám.“

„Blue Max jedna-jedničko, tady Python osmdesát-osm. Ohlaste polohu. Přepínám.“

„Roj dvou strojů Blue Max je hned za rojem Tom Cat a oba vás vidíme. Přepínám.“

Vnitřní pocit bezmocnosti je teď nahrazen rozjařeností. Palebná síla rojů Tom Cat a Max Blue je ohromná. Každý bitevní vrtulník Tom Cat nese dva šestihlavňové Gatlingovy kulomety ráže 7,62 mm, které mají kadenci 8000 ran za minutu, a 12 raket. Lidé z Blue Max jsou součástí leteckého raketového dělostřelectva

28

Tom A. Johnson


(ARA) 1. kavalerie. Jejich hlavní výzbrojí je 48 raket ve dvouraketnicích umístěných hned u dveří jejich Huey.

„Kavalerie dorazila!“ volá Thompson v intercomu.

„OK, Rayi. Vy jste chlap, co to má za pár! My ostatní jdeme do toho, ale jestli budete chtít, mohu zařídit, že poletíte s těmiostatními kluky.“

„Pane Johnsone, já jsem o tom už přemýšlel! Víte, než jsem začal dělat tuhle práci, byl jsem pěšák a takoví, jako jste vy, mě mockrát vytáhli z průseru. Sakra, pane Johnsone, štve mě, že se mi to muselo stát teď, když to mám fakt za pár, ale do prdele, přece nemůžu tyhle maníky opustit, pokud je nějaká šance jeodtud dostat.“

Usmívám se tomu a obracím se na sedadle, abych se s Rayem setkal pohledem. „Zatraceně, Rayi, tohle je největší frajeřinajakou jsem kdy slyšel od chlápka, co to má za pár. Jste si tím jistý, Rayi?“

Když Ray zvedá palce nahoru, vracím se k situaci kolem nás.

„Tom Cat dva-šestko a Blue Max jedna-jedničko, navrhuji, abyste letěli s rozsvícenými polohovými světly! V údolí bude dost těsno. Python osmdesát-osm provede znovu průlet nad LZ ve výšce 1000 metrů od západu na východ. Zařaďte se při tom průletu za mě a hledejte záblesky minometů. Musíte je vyřídit jako první. Patty jedna-šest hlásil při posledním kontaktu dvazraněné, čtyři KIA, a že jsou skoro bez střeliva. Teď začínáme točit doleva na východ. Zapínám přistávací světlomet! Přepínám.“

„Tom Cat dva-šest, rozumím.“

„Blue Max jedna-jedna, rozumím.“

Během mého rozhovoru Ingemar již světlo rozsvítil. Jehoparsek proniká tmou jako meč, ale kromě toho, co je osvětleno těmi ohni, venku nic nevidím. Připomíná mi to situaci, když jsem se ve Státech potápěl s dýchacím přístrojem v zakalené vodě bez potápěčské baterky. Není tam nic, čeho byste se mohli svými smysly zachytit. Nebýt přístrojů na palubní desce Huey, zdálo by se, že jsme zůstali bez pohybu trčet v prostoru a čase.

29

Nadoraz


Když dokončujeme zatáčku, vidím nápadná červená a zelená polohová světla těch čtyř strojů Tom Cat a obou vrtulníků Blue Max seřazených bok po boku. Jsou o několik desítek metrů níž a míří k západní straně úzkého údolí.

Pak začínají pomalu točit doprava, na východ, aby se zařadili za náš vrtulník.

„Tom Cat dva-šestko, roj Blue Max bude 1500 metrů za vámi a bude vás následovat. Přepínám.“

„Dva-šest, rozumím!“

Bitevní vrtulníky nejraději létají co nejníže. Většina jejich pilotů vtipkuje, že ve výšce nad 450 metrů jim začíná téct krev z nosu. Stroje ARA naopak potřebují pro raketu letící k cíli větší výšku.

Zatímco Johansen manévruje s Huey zpátky na východ kpřeletu nad LZ, zaznamenávám, že tma na východě se právě začíná vyjasňovat denním světlem. Uplynulo už půldruhé hodiny odnašeho prvního kontaktu s Red Dogem.

„Patty jedna-šestko, Python osmdesát-osm. Přepínám.“ Žádná odpověď; opakuji volání.

„Pythone osmdesát-osmičko, tady velení Patty. Přepínám,“odovídá nějaký hlas.

„Velení Patty. SITREP. Přepínám!“

„Osmdesát-osmičko, Patty jedna-šest je KIA a nevím, kolik ještě dalších! Přepínám.“

„Je teď LZ pod palbou? Přepínám.“

„LZ je pod palbou, opakuji, LZ pod palbou. Je to střelba zautomatických ručních zbraní a minometné granáty. Zbyl mi užjenom jeden zásobník se střelivem. Neznám stav ostatních.Osmdesát-osmičko, dostaňte nás odtud, prosím!“ Podle jeho přízvuku poznávám, že to je Jižan jako já. Hlas se mu chvěje.

„Vydrž, chlapče, my vás odtamtud dostaneme!“ říkám asnažím se o uklidňující tón. „Blížím se teď k vaší pozici přímo od západu! Zakroužím a přistanu ve vašem postavení ze stejnéhozáadního směru. HNED se seberte a najděte zbytek vašich lidí! Bude to evakuace jedním vrtulníkem. Buďte připravení knastou>30

Tom A. Johnson


pení na palubu! ARA a bitevní vrtulníky jsou hned za mnou abudou ostřelovat váš obranný perimetr. Rozumíte? Přepínám.“

„Rozumím. Přepínám.“

Právě jsem dal v sázku životy těch lidí na zemi a životy své osádky. Kontroluji stav paliva, který se mi zdá dost nízký na to, co nás může čekat. Sundávám si mapy a všechno ostatní z klína, bezpečně je ukládám a pak se při našem novém přeletu LZpozorně dívám. Jsme o několik desítek metrů níže než předtím a teď jasně vidím ten masakr. Rozeznávám na LZ asi tři muže, kteří se stále pohybují; ti ostatní tam leží bez hnutí. Nevidím na dnakráterů od výbuchů minometných granátů, ale myslím si, že by tam mohli být další živí.

Stejně jako předtím se nenadále rozpoutává úplné peklo. Do LZ proudí zelené stopovky a jeden nebo dva z těch vytrvalých malých Vietnamců začínají po nás střílet.

„Uhni doleva! Uhni doleva!“ křičím do mikrofonu, který mám kousek od úst. Johansen reaguje okamžitě. Ze svého sedadla na pravé straně vrtulníku nemůže vidět stopovky, které k nám míří po mé straně Huey. Pomalu stoupají z místa asi 30 metrůvýchodně od LZ a pak se klenou zlověstným obloukem směrem k nám. Ten malej parchant dole míří kus před nos našeho stroje a přivádí nás tak do své palby. Jinými slovy, střely neopisujíoblouk k nám, ale my jim míříme vstříc.

Jak Johansen točí ostře doleva, slyším známé cvak kulkypronikající letounem. Zní to, jako by někdo prostřelil plechovku od piva malorážkou. Otáčím se prudce na sedadle, abychzkontroloval osádku. Johansen je tak blízko u mě, že kdyby byl zasažen, všiml bych si jakéhokoliv trhnutí jeho těla nebo náhlé změny jeho schopností.

Ray a Richard se na mě dívají vykulenýma očima, aleneprojevují žádnou známku bolesti. S ohromnou úlevou ihnedkontroluji přístroje sledující stav motoru. Všechno svítí zeleně a Huey nevydává žádné neobvyklé zvuky.

V LZ jsou vidět ostré záblesky v rychlém sledu dopadajících

31

Nadoraz


minometných granátů. Jsme teď už dost nízko na to, abychom

slyšeli svištivé zvuky výbuchů, a je to znepokojující.

Přílet Tom Cat a Max Blue předznamenává nouzová rádiová komunikace. „Ježíši. Roji Tom Cat, uhněte doprava! Uhnětedorava. Ti zmetci jsou přímo pod námi! Dva-dvojko, toč okamžitě na jih! Dva-trojko, leť na sever!“

Bingo! Celý roj bitevníků letěl nad postavením minometů, které střílely na LZ, a s největší pravděpodobností byl přímo vtrajektorii granátů. Huey se rozprchávají jako vrabci; letí na všechny strany ve snaze se těm granátům vyhnout.

„Tom Cat dva-šestko, tady Blue Max jedna-jedna. Držte se stranou...vidíme je! Jdeme na ně! Opakuji, jdeme na ně!“ Roj Blue Max byl výš a za rojem Tom Cat, když záblesky z minometů prozradily jejich postavení. Jsou v perfektní pozici, takže sklánějí přídě dolů na cíl a začínají s jeho ostřelováním raketami.

„Roj Tom Cat, tady Tom Cat dva-šest. Didi mau!“ I když je povel velitele letky ve vietnamštině, je jasný a stručný:„Vypadněme odtud!“

Jak Johansen dokončuje náš přerušený obrat doleva astabilizuje nás západním kurzem, vidím vrtulník Blue Max útočící střemhlav. Rychle po sobě odpaluje na cíl dvojice raket, které za sebou nechávají stopy bílého fosforeskujícího kouře. Dvě, šest a pak osm raket nachází svůj cíl. Dokonce i z této výšky slyším, jak si šrapnely prosekávají cestu porostem. Vidím sekundárnívýbuchy střeliva NVA, které bez jakýchkoliv pochyb potvrzují, že toto je to správné místo.

S načasováním, které se dá získat jenom zkušenostmi aspoluprací, ukončuje první stroj ARA útok a druhý stroj ARA je již z 25% v náletu, kdy zaměřuje cíl. V okamžiku, kdy se jeho parťák vzdaluje na jih, také on střílí rychle po sobě páry raket. Tenhle manévr, kterému se říká „vití věnečku sedmikrásek“, chrání odkrytý spodek odlétajícího vrtulníku. Není snadné se zvednout a střílet na Huey, když po vás jeho dvojka pálíraketami.

32

Tom A. Johnson


„Tom Cat dva-šestko, tady Python osmdesát-osm! Zaujměte pozici! Jdeme na přistání do LZ! Rozumíte? Přepínám.“

„Pythone osmdesát-osmičko, Tom Cat dva-šest rozumí! Tom Cat dva-dvojko, zařaďte se za mě! Tom Cat dva-trojko a Tom Cat dva-čtyřko, zaujměte pozici! Rozumíte?“ Všechny tři stroje Tom Cat rozumí instrukcím svého velitele.

„Pythone osmdesát-osmičko, Tom Cat dva-šest, jste připraveni na vaši akci? Přepínám.“

„Dva-šestko, čekejte!“ Přepínám volič do polohy 2, což je FM rádio.

„Velení Patty...velení Patty, tady Python osmdesát-osm.Přeínám.“ Žádná odpověď.

Volání opakuji ještě dvakrát. Rádio ožívá hlasem:„Osmdesátosmičko, velení Patty. Přepínám.“

„Velení, SITREP. Přepínám.“

„Osmdesát-osmičko, pořád jsme pod silnou palbou z východu. Během poslední minuty žádná palba. Přepínám.“

„Kolik vás je k vyzvednutí? Přepínám,“ ptám se.

Po pauze odpovídá hlas na druhé straně rádiové komunikace: „Osmdesát-osmičko, po spočítání to jsou čtyři známí pasažéři! Všichni ostatní jsou KIA...myslím. Máme jednoho těžcezraněného...silně krvácí! Přepínám.“

„Patty, přiletíme ze dna údolí směrem na východ. Máme napozicích bitevní vrtulníky a ARA. Bitevní vrtulníky budou přinašem příletu ostřelovat nepřítele! Shromážděte své lidi na severní straně LZ a kryjte se. Přepínám.“

Patty potvrzuje přijetí pokynů.

„Blue Max jedna-jedničko, Python osmdesát-osm. Můžete je během našeho příletu přitlačit k zemi? Přepínám.“ Tímtopovelem žádám osádky Blue Max, aby přerušili svůj nálet napostavení minometů a připojili se k útoku na LZ.

„Nedělejte si starosti, Osmdesát-osmičko!“ zní odpověď. Podle zvuku hlasu a slabého zasténání jeho prvního pilota je mi jasné, že při odpovědi musel být Blue Max jedna-jedna v zatáčce spře>33

Nadoraz


tížením minimálně 2g, když točil do vhodné pozice, než jeho

dvojka dokončí útok raketami.

„Pythone osmdesát-osmičko, Tom Cat dva-šest. Jste připraveni k akci? Přepínám.“

„Osmdesát-osmička letí na západ a provede zatáčku doleva na východ. Přepínám.“

„Dva-šestko, tady Tom Cat dva-tři. Vidíme osmdesát-osmičku. Přepínám.“ Jakmile dva-šestka se svou dvojkou zahájí útok,dvatrojka a její dvojka musí pečlivě odpočítávat čas, aby byli v pozici vhodné ke střelbě ve chvíli, kdy dva-šestka bude útok končit. Teď je to otázka správného načasování příletu.

„Pythone osmdesát-osmičko, tady Python šest. Přepínám.“ Toto volání mě překvapuje. Číslo šest vždy označuje velitele roty. Najednou mi dochází, že ostatní, včetně majora Beyera a celého TOC tuhle frekvenci na LZ English sledují.

„Šestko, pokračujte!“ odpovídám a ve svém již přetíženém mozku si vyhrazuji kapacitu pro další konverzaci.

„Startuje RRF (jednotka rychlé reakce). Přepínám.“

Krátká zpráva majora Beyera je plná narážek, které ohromně zvyšují můj strach. Rychle se rozhlížím po své osádce. Nikdo z nich nezachytil to, co já, a vidím, že nepochopili důležitost té zprávy. Zdá se, že naši rádiovou frekvenci sleduje také „Black Horse“, velitelství 1. divize letecké kavalerie

1

. Vysílají RRF –

jednotku pěchoty a rotu bitevních vrtulníků – protože sedomnívají, že by protivník mohl být součástí mnohem většího uskupení

vojsk NVA. Rád bych věděl, jestli všichni neletíme do pasti.Pokud ano, nebude to pro mě poprvé. Oblíbenou taktikou NVA je

vlákat svou kořist do bitvy a návnadou jsou drobné přestřelky.

Potvrzuji, že jeho zprávě rozumím.

„Tom Cat dva-šestko, Python osmdesát-osm. Točíme.Přepínám.“

„Osmdesát-osmičko, Dva-šestka, rozumím. Zahajujemenálet!“ Jeho hlas je klidný.

34

Tom A. Johnson

1

Divize má asi 20 000 vojáků


Ruce a nohy mi reflexivně a podvědomě vklouzávají naovládací prvky vrtulníku a říkám do intercomu: „Přebírám.“ Johansen mi pilotování Huey bez zaváhání přenechává.

Huey a já jsme zase jako jedno tělo. Když jsem přebíral řízení, Johansen už zahájil zatáčku doleva. Držíme se ve výšce 750metrů. Razantně zmenšuji poloměr zatáčení a snižuji páku kolektivu, abych zahájil pomalé klesání k LZ, která je teď přímo před námi.

Při této ostré zatáčce vyhlížím „skleníkem“, zeleným okénkem ve střeše kokpitu Huey, a vidím stále hořící ohně na LZ.Pokouším se pohledem zachytit Dva-šestku a jeho dvojku, kteří jižzahájili útok.

„Velení Patty, velení Patty, Osmdesát-osmička a ostatní jdou na finální přiblížení. Kryjte se. Rozumíte? Přepínám.“

Velení Patty po krátké pauze potvrzuje na pozadí palby zručních zbraní příjem.

Tom Cat dva-šest asi tisíc metrů od LZ „spouští stavidla“ azahajuje tak naprostou destrukci všeho kolem LZ. Začíná padat listí, malé stromy, všechen možný porost a – jak doufáme – také tiparchanti. Rakety vyhazují hromady hlíny do desetimetrové výšky. První rakety ověřují přesnost „voskovou tužkou nakreslenéhozáměrného kříže“

1

Dva-šestky. Těsně předtím, než každá dvojice

raket exploduje, Dva-šestka a jeho dvojka odpalují další pár...a

pak další. S každou další dvojicí raket se bitevní vrtulníkDvašest přibližuje k perimetru LZ a upravuje pozici svého stroje.

Když dvojice Tom Cat ukončuje svůj útok, asi 50 metrů od LZ

pokračujeme v sestupu. Vím, že se do toho každou chvíli pustí

raketami další dva stroje Tom Cat, aby pokračovaly ve vitívěnečku. Ovšem těch několik vteřin mezi ukončením útokuDvašestky a začátku náletu těch dvou dalších strojů Tom Cat mě

může zabít. Dva-trojka musí být na pozici a nalétávat již před tím,

než skončí útok Dva-šestky. Chyba v načasování by nás vystavila

velkému riziku.

35

Nadoraz

1

Protože vrtulníky nemají žádné důmyslné zařízení k zamíření kulometů

nebo raket, piloti sledují trasu svých raket a na čelní sklo si dělají značku,

která slouží jako nitkový záměrný kříž.


Moje soustředění na přistání narušuje hluk raketového motoru na tuhé palivo a pohled na jeho kouřovou stopu. Na místě je druhá parta Tom Cat. Načasování je perfektní, ale nervózně nadskakuji, protože nás na cestě k LZ míjejí v nebezpečně malé vzdálenosti. Jsme už níž a blíž, než kam se dostala Dva-šestka při svém náletu a každou chvíli mi začne trápení. Kolem mého vrtulníku sviští rychlostí Mach 1 několik raket a mohu jenom doufat, že hoši z Tom Cat budou pořád tak přesní a nevpálí nějakou raketu do mého Huey.

Zblízka jsou výbuchy raket oslepující, a tak musím neustále přizpůsobovat zrak. Dokonalé vnímání je mimořádně důležité, zejména vyhledávání pařezů a pahýlů stromů na přistávací ploše, sklon terénu, odhad velikosti LZ kvůli volnému prostoru prootáčející se listy rotoru a umístění vrtulníku v blízkostievakuovaných osob. Tahle mise bude pro mě znamenat nový význampojmu „bojem ostřílený“.

Ve 30 metrech rozeznávám plochu LZ. Stále tam plápolají ohně. Dna kráterů od výbuchů minometných granátů jsou černá a zdají se být nekonečně hluboko. Kvůli mihotavému světlu ohňů na ploše LZ se nedá jejich hloubka přesně odhadnout.

„Johansene, připravte se!“ přerušuji ticho v intercomu. Tenpovel nebyl v podstatě nutný. Již položil ruce blízko k pákámcykliky a kolektivu a nohy má na podlaze vedle pedálů pro ovládání směru letu.

„Palba povolena, šéfe!“ křičím a šéf osádky a střelec začínají střílet z kulometů M60 zavěšených ze stropu Huey na popruhu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist