načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nádherné trosky - Jess Walter

Nádherné trosky

Elektronická kniha: Nádherné trosky
Autor:

Počátkem 60. let připlouvá do ospalého italského městečka mladičká americká herečka. Filmová hvězdička zcela učarovala plachému majiteli penzionu, ve kterém se ubytovala. Jenže pak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  198
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ARGO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 356
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Beautiful ruins
Spolupracovali: přeložil Petr Štádler
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-257-1092-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dějově, časově i prostorově mnohovrstevný román, v němž se střídavě ocitáme v počátku 60. let v Itálii a v současném Hollywoodu, splétá osudy několika postav, které se v životě musely v různou dobu srovnat s tím, že sny se zpravidla nesplní. Hoteliér Pasquale, jeho host Alvis, který se marně snaží napsat knihu o svých válečných zážitcích, mladá herečka, která se dozvěděla, že má rakovinu, úspěšný hollywoodský producent i jeho asistentka, bojující s cynismem filmového podnikání, neúspěšný hudebník a snaživý mladý scénárista - a filmové star Richard Burton a Liz Taylorová, tentokrát pouze v epizodních rolích. Z malé přístavní vísky zbývají v současnosti jen malebné trosky, ze snů všech hrdinů rovněž a z hrdinů samotných vlastně také - přesto zjistíme, že někdy je v životě nejlepší to, že nedopadne tak, jak jsme původně doufali. Jednotlivé časové roviny příběhu i osudy jednotlivých postav autor splétá do barvitých copánků, které čtenáři do poslední chvíle ukrývají pointu i měřítko - co kdo se svým životem udělal, z koho život co udělal, kdo se zachoval slušně a kdo nikoli. Teprve závěr ukáže souvislosti, a to i ty, které se postavy samy nikdy nedozvědí a které jsou jímavé i cynické, tragické i poněkud směšné, ale jejichž hlavním hybatelem je i zde láska. Náhodné setkání ve ztracené italské vesničce v roce 1962, kdy se v Římě točil americký trhák Kleopatra, dá do pohybu události, které zasáhnou mnoho lidí a ovlivní mnoho životů ještě v současnosti. Jímavý i satirický román o ztracených iluzích.

Popis nakladatele

Počátkem 60. let připlouvá do ospalého italského městečka mladičká americká herečka. Filmová hvězdička zcela učarovala plachému majiteli penzionu, ve kterém se ubytovala. Jenže pak údajně zemřela . Střihem takřka filmovým se z dávné italské idyly přenášíme na opačnou polokouli, do žhavé současnosti : V Los Angeles se objeví starý Ital pátrající po tajemné ženě, kterou naposled viděl ve svém penzionu o půl století dříve. Fascinující příběh s mnoha dějovými liniemi o lidských snech a jejich střetu s realitou.

Zařazeno v kategoriích
Jess Walter - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jess Walter

Nádherné trosky



Přeložil Petr Štádler

ARGO


© Argo, 2014

Published by arrangement with HarperCollins Publishers.

BEAUTIFUL RUINS. Copyright © 2012 by Jess Walter

Translation © Petr Štádler, 2014

ISBN 978-80-257-1092-0 (váz.)

ISBN 978-80-257-1120-0 (e-kniha.)


Anne, Brooklyn, Avě a Alecovi



Staří Římané postavili největší divy architektury

proto, aby v nich bojovala divá zvěř.

– Voltaire, Sebrané dopisy

Kleopatra: Já nechci mít lásku za svého pána.

Marcus Antonius: Nebudeš mít lásku.

– z katastrofi ckého fi lmu Kleopatra z roku 1963

V roce 1980 vedl Dick Cavett čtyři skvělé rozhovory

s Richardem Burtonem. Čtyřiapadesátiletý Burton, v té

době už nádherná troska, byl naprosto uchvacující.

– Louis Menand, „Talk Story“,

The New Yorker, 22. listopadu 2010



11

1

UMÍRAJÍCÍ HEREČKA

Duben 1962

Porto Vergogna, Itálie

Umírající herečka přijela do jeho vesnice jedinou přímou cestou –

na lodi. Motorový člun doklokotal do zátoky, houpavě proplulko

lem kamenné přístavní hráze a drcnul do špičky mola. Herečka na

zádi kratičce zakolísala, poté se natáhla a štíhlou rukou se pevně

chytila mahagonového zábradlí. Druhou si na hlavu přitisklaklo

bouk s širokou krempou. Všude kolem ní se o pableskující vlnylá

maly střepy slunečních paprsků.

O dvacet metrů dál sledoval příjezd ženy Pasquale Tursi.Připa

dal si jako ve snu. Nebo spíš naopak, jak ho později napadlo: ne

ve snu, ale v nenadálém prozření po prospaném životě. Pasquale

se narovnal a nechal toho, co právě dělal, co během toho jara dělal

obvykle – jeho rodině tady patřil prázdný pensione a Pasquale se

pod ním pokoušel vybudovat pláž. Po prsa v chladném Ligurském

moři přehazoval kameny velké jako kočka a snažil se jimi zpevnit

vlnolam, aby mu vlny neodnášely jeho pahrbek ze stavebního písku.

Pasqualeho „pláž“ měřila na šířku jenom jako dvě rybářské lodě

a podloží pískového poprašku tvořil zvrásněný kámen, ale v celé

vesnici měla k rovnému kousku pobřeží nejblíž. Jediné lodě, které

v tomhle přeludu městečka pravidelně připlouvaly a odplouvaly, sice

patřily hrstce místních rybářů, lovících sardinky a ančovičky,pře

sto vesnice dostala paradoxní – nebo možná optimistický – název

Porto. Zbývající část jména, Vergogna, znamenala „hanba“ aupo

mínala na skutečnost, že vesnice vznikla v sedmnáctém století jako


JESS WALTER ■ 12

místo, kde námořníci a rybáři naleznou ženy po stránce mravní

i obchodní jaksi... ohebné.

V den, kdy překrásnou Američanku poprvé spatřil, byl Pasquale až po prsa ponořený i do snění. Představoval si umouněnou vísku Porto Vergogna jako rostoucí rezort a sebe jako kultivovanéhobyznysmena šedesátých let, muže nekonečných možností, před nímž se otevírají velkolepé přísliby moderní doby. Všude spatřoval il boom – jako vlna se Itálií šířily bohatství a gramotnost a proměňovaly ji. Tak proč ne i tady? Domů, do zaostalé vesničky svého mládí, se nedávno vrátil po čtyřech letech v rušné Florencii s dojmem, žepřináší zásadní svědectví o světě – o zářné éře nablýskaných macchine, televizorů a telefonů, dvojitých martini a žen v úzkých kalhotách, o světě, který předtím jako by existoval pouze ve fi lmu.

Porto Vergogna tvořil tucet starých nabílených domků semknutých v hloučku, opuštěná kaple a jediné místní komerční zařízení –hotýlek s kavárnou, který patřil Pasqualeho rodině –, to vše natěsnané jako stádo spících koz v záhybu strmých útesů. Za vesnicí stoupaly do výše téměř dvou set metrů skály, nad nimiž se zvedala stěna černých, žíhaných hor. Pod osídlením se moře vinulo do kamenité zátoky, stočené jako kreveta, z níž vyplouvali rybáři a kam se zase každý den vraceli. Do osady zezadu odříznuté útesy a zepředumořem se nedalo dostat autem ani povozem, a ulice, pokud se tak daly nazvat, tu proto tvořilo několik úzkých cestiček mezi domy –cihlami lemované silničky užší než chodníky, prudce klesající průchody a stoupající schodišťátka natolik těsná, že pokud člověk zrovnanestál na malém náměstíčku Piazza San Pietro, mohl kdekoliv vevesnici natáhnout ruce a na obou stranách se dotknout stěny.

V tomto ohledu se zapadlé Porto Vergogna příliš nelišilo odstarobylých, na vrcholcích útesů posazených městeček regionu Cinque Terre na sever odsud, až na to, že bylo menší, odlehlejší a ne tak malebné. Hoteliéři a restauratéři ze severu vesničce vklíněné dovertikální průrvy v útesu dokonce vymysleli vlastní přezdívku: culo di baldracca – čubčí díra. Navzdory opovržení sousedů však Pasquale dospěl stejně jako otec k názoru, že Porto Vergogna by jednoho dne

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 13

mohlo vzkvétat jako zbytek Levante, pobřeží na jih od Janovazahrnující Cinque Terre, nebo dokonce větší turistická města na nóbl

Riviéře. Když už do Porto Vergogna nějaký ten zahraniční turista

vzácně doplul nebo dorazil po svých, většinou šlo o zabloudivšího

Francouze nebo Švýcara, ale Pasquale v sobě pořád choval naději,

že šedesátá léta s sebou přinesou záplavu Američanů, v jejichž čele

bude stát ten jejich bravissimo prezident John Kennedy se svouženou Jacqueline. Jenže Pasquale věděl, že pokud má mít jeho vesnice

šanci proměnit se v destinazione turistica primaria, musí takovérekreanty nalákat, a aby toho docílila, potřebuje ze všeho nejdřív pláž.

A tak když se červený mahagonový člun houpal do jeho zátoky, stál Pasquale zpola ponořený ve vodě a pod bradou držel balvan. Loďku řídil jeho starý přítel Orenzio; patřila Gualfredovi, bohatému obchodníkovi s vínem a hoteliérovi, který měl pod palcem cestovní ruch na jih od Janova, jeho luxusní desetimetrový sportovní člun však do Porto Vergogna zavítal jen zřídka. Pasquale sledoval, jak se poskakující loď uklidňuje, a nenapadlo ho nic jiného nežzvolat: „Orenzio!“ Jeho kamaráda pozdrav překvapil – přátelili se už od dvanácti, ale s Pasqualem na sebe většinou nepokřikovali... To už na sebe spíše kývli, ohrnuli ret, dotkli se obočí. Orenzio místo odpovědi vážně přikývl. Když převážel turisty, zvlášť Američany, vystupoval seriózně. „Jsou to vážní lidi, ti Američani,“ vysvětloval kdysi Pasqualemu. „Ještě podezřívavější než Němci. Když se moc směješ, Američani mají pocit, že je okrádáš.“ Dnes se Orenziotvářil obzvlášť upjatě. Pohled vrhal na záď, na ženu ve světle hnědém plášti, pevně staženém kolem útlého pasu, jíž většinu tvářezakrýval klobouk s měkkou, širokou krempou.

Potom žena Orenzia tiše oslovila a její slova se rozletěla po vodní hladině. Nějaká hatmatilka, pomyslel si napřed Pasquale, pak ale rozeznal angličtinu – tedy americkou angličtinu: „Promiňte, co to ten muž dělá?“

Pasquale věděl, že se jeho kamarád v angličtině necítí pevný v kramfl ecích a má sklon tou příšernou řečí odpovídat co nejstručněji. Orenzio letmo pohlédl na Pasqualeho, třímajícího balvan

JESS WALTER ■ 14

na budovaný vlnolam, a pokusil se namísto italského spiaggia, pláž,

o anglické slovíčko beach. Lehce netrpělivě ze sebe vypravil: „Bitch.“

Žena naklonila hlavu, jako by špatně slyšela. Pasquale se pokusil

vypomoci a zamumlal, že bitch je pro turisty, „per i turisti“. Zdálo

se však, že ho krásná Američanka neslyší.

Sen o turistech zdědil Pasquale po otci. Carlo Tursi strávilposlední desetiletí života přesvědčováním pěti větších vesnic Cinque Terre, aby Porto Vergogna přijaly mezi sebe jako šestou. („O kolik to zní líp,“ říkával, „Sei Terre, Šestizemí. Na Cinque Terre si turisti lámou jazyk.“) Jenže mrňavé Porto Vergogna postrádalo půvab a politickou sílu svých pěti větších sousedů, a tak zatímco se tapětice propojila telefonními dráty a nakonec i železniční tratívedenou tunely a vesele tyla ze sezonních turistů a jejich peněz, šestá zakrňovala jako přebytečný prst. I na to, aby se železniční tunel prorazil ještě o kilometr a tou stěžejní tratí se s větší pětkou měst na útesech provázalo také Porto Vergogna, si Carlo dělal zálusk marně. Nikdy k tomu nedošlo, a poněvadž nejbližší silnice vedla za terasovitými vinicemi táhnoucími se podél útesů Cinque Terre,zůstávalo Porto Vergogna odříznuté, osamoceně zaklíněné do vrásky v černých žebrovaných skalách, před sebou nic než moře, za zády stezky strmě sestupující z útesů.

V den, když přijela zářná Američanka, byl Pasqualeho otec už osm měsíců po smrti. Carlo skonal rychle a tiše – když si četl svoje oblíbené noviny, v mozku mu praskla cévka. Pasquale si pořáddokola přehrával posledních deset minut otcova života: Carlo popíjel espreso, potahoval z cigarety, pak ho v milánských novinách něco pobavilo a zasmál se (Pasqualeho matka si tu stránku schovala, ale nic vtipného na ní nenašla), načež se složil na stůl, jako byzaklimbal. Pasquale se o otcově smrti dozvěděl na univerzitě ve Florencii. Po pohřbu úpěnlivě prosil postarší matku, aby se do Florencie taky přestěhovala, ale ji pohoršovala už jen ta představa. „Co bych to byla za manželku, kdybych tvého otce opustila jen proto, že zemřel?“ Pasquale tak neměl na vybranou, alespoň ve svých očích: musel se vrátit domů a o churavou matku se postarat.

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 15

A tak se Pasquale nastěhoval zpět do svého starého pokoje vhotelu. A možná v tom byl pocit viny, že dřív otcovým nápadůmneřikládal váhu, ale najednou tenhle rodinný hostinec viděl v novém světle, jako by podědil otcovy oči. Ano, z tohohle městečka by mohlo vyrůst doopravdy moderní italské rekreační středisko, útočiště pro Američany: kamenité pobřeží pokrývají slunečníky, závěrkyfotoaparátů cvakají, všude samí Kennedyové! A jestli se v myšlencepřeměny prázdného pensione na světový rezort skrýval i jistý soukromý zájem, tak ať: starý hotel představoval jeho jediné dědictví, jedinou výhodu, která mu z rodinných vazeb plynula – a v jeho kultuře se člověk bez takových výhod neobešel.

Hotel tvořila trattoria – kavárnička o třech stolcích –, kuchyň a dvě malá apartmá v přízemí a šest pokojů bývalého nevěstince v horních patrech. S hotelem se pojila odpovědnost pečovat o jeho jedinépravidelné nájemníky, le due streghe, jak jim říkali rybáři, dvěčarodějnice: Pasqualeho chromou matku Antonii a její sestru Valerii, obludu s vlasy jako dráty, která z velké části obstarávala vaření, když tedy zrovna neječela na líné rybáře či nějakého toho příležitostného hosta.

Pasquale byl tolerance sama a od trpělivosti ho nemohla odradit ani melodramatická, podivínská mamma, ani bláznivá zia. Stejně snášel i hulvátské, přisprostlé rybáře. Ráno co ráno každý z nich dotáhl své peschereccio k vodě a spustil je na moře; ty malé dřevěné kocábky se pak na vlnách pohupovaly jako špinavé salátové mísy a přívěsné motory jim čadily a bafaly do rytmu. Den co den rybáři nalovili právě tak akorát sardelí, sardinek a kaniců, aby je dokázali udat trhům a restauracím na jihu, načež se vrátili popíjet grappu a pokuřovat štiplavé cigarety, které si sami umotali. Pasqualeho otec si dával vždy záležet, aby se on i jeho syn – jakožto potomci vážené fl orentské kupecké třídy, jak tvrdil – od sprostých rybářů důsledně distancovali. „Podívej se na ně,“ nabádal Pasqualeho zpoza jedněch z řady novin, které mu každý týden doručovali poštovním člunem. „V civilizovanějších dobách by u nás sloužili.“

Válka připravila Carla o dva starší syny, a nehodlal dopustit, aby jeho nejmladší skončil na rybářském člunu, v konzervárnách v La

JESS WALTER ■ 16

Spezia, na terasovitých vinicích, v mramorových lomech vApeninách ani kdekoliv jinde, kde by si mladý muž mohl osvojitnějakou cennou dovednost a zbavit se dojmu, že je na tvrdý svět moc

měkký a nehodí se do něj. Místo toho Carlo s Antonií – bylo jim

už čtyřicet, když se Pasquale narodil – vychovali nejmladšíhopotomka jako svůj utajovaný poklad. Přesvědčit stárnoucí rodiče, aby

ho vůbec pustili na fl orentskou univerzitu, ho stálo nejednuúpěnlivou prosbu.

Když se Pasquale po otcově smrti vrátil, rybáři moc nevěděli, co si o něm myslet. Jeho podivné chování – neustále četl, mluvil si pro sebe, něco měřil, na kameny vysypával pytle stavebního písku a uhrabával ho jako marnivec, který si češe poslední chomáčky vlasů – zpočátku přičítali zármutku. Rozvěšovali sítě, sledovali, jak útlý jednadvacetiletý mládenec přeskupuje kameny v naději, že mu jeho pláž neodnesou bouřky, a oči jim vlhly při vzpomínce na plané sny jejich vlastních zemřelých otců. Záhy se jim však zastesklo po dobromyslném škádlení, které od nich musel snášet Carlo Tursi.

Takhle rybáři Pasqualeho lopocení na pláži sledovali několik týdnů; dál už to nemohli vydržet. Jednoho dne hodil Tommaso starší mladíkovi krabičku zápalek a zvolal: „Tady máš křesílko na tu svoji plážičku, Pasquale!“ Po několika týdnech nepřirozenévlídnosti jim ten mírný úsměšek přinesl úlevu, jako by se nad vesnicí protrhla bouřková mračna. Život se vrátil do starých kolejí.„Pasquale, včera jsem kus tvý pláže viděl v Lerici. Mám tam odvézt i zbytek písku, nebo počkáš, až ho tam odnese proud?“

Pláž však alespoň chápali. Pláže měli koneckonců i v Monterosso al Mare a v městech na Riviéře na severu, kde tihle rybáři prodávali podstatnou část svých úlovků. Když ale Pasquale oznámil úmyslvydlabat do shluku balvanů v útesech tenisový dvorec, prohlásili, že je Pasquale ještě pomatenější než jeho otec. „Ten kluk přišel orozum,“ hlásali z náměstíčka, motali si cigarety a pozorovali, jakPasquale pobíhá po kamenech a špagátem vytyčuje hranice budoucího tenisového kurtu. „Je to rodina plná pazzi. Brzo začne mluvit skočkama.“ Protože se Pasquale musel potýkat se samými strmými útesy,

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 17

věděl, že golfové hřiště nepřichází v úvahu. Opodál jeho hotelu se

však rozprostírala přirozená skalní římsa, tvořená třemi balvany,

a Pasquale soudil, že pokud by se mu je podařilo zarovnat azbytek uchytit na nosnících, dokázal by si vyrobit bednění a odlít mezi

balvany dostatek betonu na to, aby je spojil do plochého obdélníku

a vytvořil – jako přízrak vystupující ze skalnatých útesů – tenisové

hřiště, oznamující návštěvníkům připlouvajícím po moři, ženarazili na prvotřídní letovisko. Když zavřel oči, úplně to viděl: muži

v čistých bílých kalhotách, kteří si posílají míček ze strany na stranu

po úchvatném kurtu, velkolepě čnějícím z útesů dvacet metrů nad

mořskou hladinou, ženy v šatech a letních kloboucích, popíjející

poblíž pod slunečníky. A tak se do skály zakusoval krumpáčem,

dláty a kladivy a doufal, že se mu na tenisový dvorec podařípřiravit dostatečně velkou plochu. Rozhraboval pískový poprašek.

Přehazoval kameny v moři. Popichování rybářů nedbal. Tu a tam

šel zkontrolovat umírající matku. A čekal – jako vždy –, až přijde

život a najde si ho.

Tak se dalo shrnout osm měsíců života Pasqualeho Tursiho po smrti jeho otce. Možná ne nejšťastnějších, ale taky ne úplněnešťastných. Spíše bezděky sklouzl do toho širokého prázdna, v němžpřežívá většina lidí, prostoru mezi nudou a spokojeností.

Snad by tam ustrnul napořád, kdyby toho chladného,slunečného odpoledne, kdy stál po prsa ve vodě, nepřiplula ta nádherná Američanka. Pasquale z dvacetimetrové vzdálenosti sledoval, jak se mahagonová loď zastavuje o dřevěné úvazné kůly mola, sledoval ženu stojící na zádi a moře kolem ní zčeřené větrem.

Byla neskutečně útlá, a přece výrazně zaoblená, ta nádhernáAmeričanka. Za ní se mihotalo slunce, vítr jí rozevlával vlasy světlé jako pšenice a z místa ve vodě, kde stál Pasquale, se zdálo, jako by patřila k jinému živočišnému druhu, vyššímu a éteričtějšímu než jakákoli žena, kterou mladík v životě viděl. Orenzio jí nabídl ruku. Pochvilkovém zaváhání se jí chopila. Orenzio jí pomohl z loďky na úzké molo.

„Děkuju vám,“ ozval se zpod klobouku nejistý hlas, a poté:„Grazie“, italské slůvko vyřčené dýchavičně a necvičeně. Učinila první

JESS WALTER ■ 18

krok k vesnici, na okamžik jako by zavrávorala, vzápětí ztracenou

rovnováhu našla. Přitom si sundala klobouk, aby se podívala na

vesnici, takže si ji Pasquale mohl prohlédnout pořádně a trochu ho

překvapilo, že krásná Američanka není... no... krásnější.

Ale ano, půvabná samozřejmě byla, ale ne tak, jak Pasqualepředokládal. Předně měřila skoro jako on, bezmála metr osmdesát. A nezdály se z místa, kde stál, její rysy – brada tak výrazněprotažená, rty tak plné, oči tak kulaté a otevřené, že vypadalavyplašeně – na tak úzkou tvář poněkud neúměrné? A může vůbec být žena až moc útlá – natolik, že její křivky působí prudce,znepokojivě? Dlouhé vlasy měla stažené do culíku, kůži mírně opálenou a na jednotlivých rysech obličeje, jaksi příliš ostrých i měkkýchzároveň – vzhledem k takové bradě, tak vystouplým lícím, takvelkým tmavým očím měla až příliš drobný nos –, výrazněnašponovanou. Ne, blesklo mu hlavou, půvabná ano, velká krasavice však nikoliv.

Potom se však obrátila přímo na něj a nesourodé rysy jejíhotvrdého obličeje se slily v jedinou, dokonalou formu a Pasquale si ze studií vybavil, jak některé budovy ve Florencii dokážou člověka z různých úhlů zklamat, ale v reliéfu vypadají vždy hezky,fotogenicky. Vzpomněl si, že se různé perspektivy musejí složitdohromady – a totéž platí o některých lidech, pomyslel si. Potom se usmála a v tom okamžiku, pokud bylo něco takového možné, se Pasquale zamiloval a zamilovanost mu vydržela po zbytek života – ani ne tak do té ženy, kterou vůbec neznal, ale do té chvíle.

Kámen, který držel, mu vypadl z rukou.

Letmo se rozhlédla – doprava, doleva a zase doprava –, jako by hledala zbytek vesnice. Když si Pasquale představil, co asi vidí, zrudl: okolo tuctu ošuntělých kamenných domků, tu a tam iopuštěných, které se jako svijonožci lepí ke spáře v útesu. Po náměstíčku čenichaly divoké kočky, jinak se všechno nořilo do ticha – rybáři přes den vypluli na člunech. Takové zklamání Pasquale znal od lidí, kteří sem náhodou zabrousili na výletě nebo sem dopluli na člunu, když je zradily kartografi cké či dorozumívací schopnosti, od lidí

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 19

přesvědčených, že se ubírají do půvabných turistických městeček

Portovenere či Portofi no, aby se nakonec ocitli v brutto rybářské

vesničce Porto Vergogna.

„Promiňte,“ obrátila se krásná Američanka anglicky zpět naOrenzia. „Mám vám pomoct se zavazadly? Nebo je to v ce... Teda...Nevím, co je zaplacené a co ne.“

Po záležitosti s beach už Orenzio s pekelnou angličtinouskoncoval a jen pokrčil rameny. Tenhle malý chlapík s odstávajícíma ušima a tupýma očima se nesl takovým způsobem, až měli turisté často dojem, že má poškozený mozek. Schopnost tohohleprosťáčka s mdlým výrazem v očích řídit motorový člun na ně dělala takový dojem, že mu nechávali štědrý tuzér. Orenzio se zasedovtípil, že čím tupěji se bude chovat a čím omezeněji bude vládnout angličtinou, tím hojněji dostane zaplaceno. A tak jen hloupě civěl a pomrkával.

„Mám si tedy ta zavazadla vzít?“ zeptala se žena trpělivě atrochu bezradně znovu.

„Bagagli, Orenzio,“ zavolal na přítele Pasquale a vtom mu to došlo: tahle žena se jde ubytovat do jeho hotelu! Pasquale se začal brodit k molu, olizoval si rty a připravoval si svou necvičenou angličtinu. „Please,“ promluvil na ženu – připadalo mu, že má v puse místo jazyka špalek chrupavky –, „I have honor and Orenzio for carry you bag. Go upon Ad-e-quate View Hotel,“ pobídl ji ke svémuhostinci. Vypadalo to, že jeho vyjádření Američanku zmátlo, ale toho si Pasquale nevšiml. Chtěl skončit nějak vzletně a dumal, jak by ji náležitě oslovil. (Madam?) Toužil po něčem lepším. Angličtinunikdy pořádně neovládl, studoval ji však dost dlouho na to, aby měl zdravý strach z její nahodilé drsnosti, z nesmyslné brutálnostijejího časování; byla nevypočitatelná jako podvraťák. Základytohohle jazyka pochytil od jediného Američana, který kdy v hotelupobýval: od spisovatele, který do Itálie přijížděl každé jaro datlovat své životní dílo, románovou epopej o vlastních zážitcích z druhé světové války. Pasquale si zkusil představit, co by asi tak tenvysoký, elegantní spisovatel řekl téhle ženě, ale správná slova ho

JESS WALTER ■ 20

nenapadala. Vrtalo mu hlavou, jestli má angličtina ekvivalent pro

zásadní italský výraz bella: krásná. Střelil od boku: „Please. Come.

Beautiful America.“

Na okamžik – dosud nejdelší okamžik jeho života – na nějzůstala hledět, poté se usmála a ostýchavě sklopila zrak. „Díky. Ten hotel patří vám?“

Pasquale dočvachtal k molu. Vytáhl se na něj, vyklepal si vodu z nohavic a pokusil se předvést jako vybraný hoteliér každýmcoulem. „Yes. Is my hotel.“ Ukázal na malou, ručně psanou ceduli na levé straně náměstíčka. „Please.“

„A... máte pro nás rezervovaný pokoj?“

„Oh yes. Many is room. All is room for you. Yes.“

Pohlédla na nápis a pak znovu na Pasqualeho. Další poryvteplého větru jí vlasy vyklouznuvší z culíku rozčechral po obličeji jako pentle. Usmála se loužičce, kterou pod ním utvořila vodaodkapávající z jeho hubené postavy, pak vzhlédla, podívala se mu do očí modrých jako moře a pravila: „Máte nádherné oči.“ Poté sinasadila klobouk zpátky na hlavu a vykročila k náměstíčku, do středu toho mála, co tahle vesnice rozkládající se před ní nabízela.

Porto Vergogna nikdy nemělo un liceo, a tak musel Pasquale na střední školu jezdit lodí do La Spezia. Tam se seznámil sOrenziem, z nějž se stal jeho první opravdový kamarád. Nevyhnutelně je to k sobě svedlo – stydlivý syn starého hoteliéra a mrňavýušolesk z přístaviště. V zimních týdnech, když se přes vodupřeplouvalo jen obtížně, Pasquale dokonce někdy přebýval u Orenziovy rodiny. Během zimy předtím, než Pasquale odjel do Florencie,vymysleli s Orenziem hru, kterou hráli nad sklenicemi švýcarského piva. V docích v La Spezia sedávali naproti sobě a střídavě na sebe chrlili urážky, dokud jim nedošly výrazy nebo se nezačaliopakovat – v tu chvíli poražený musel vyprázdnit půllitr před sebou. Nyní Orenzio zvedl Američančina zavazadla, naklonil se k Pasqualemu a hru odstartoval nasucho. „Co říkala, kulofetko?“

„Že se jí líbí moje oči,“ odvětil Pasquale. Orenziovu narážku nepochopil.

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 21

„Ale no tak, prdelisto,“ pokračoval Orenzio. „Nic takovýhoneříkala.“

„Ne, vážně. Zamilovala se do mých očí.“

„Lžeš, Pasqo, a k tomu zbožňuješ klučičí nudle.“

„Je to pravda.“

„Že zbožňuješ klučičí nudle?“

„Ne. To, co povídala o mých očích.“

„Kozlohule. Ta ženská je fi lmová hvězda.“

„Taky bych řekl,“ přisvědčil Pasquale.

„Ne, blbče, vážně je to fi lmová herečka. V Římě pracuje samerickou společností na fi lmu.“

„Na jakém fi lmu?“

„Kleopatra. Nečteš snad noviny, hovnoblafe?“

Pasquale znovu pohlédl na americkou herečku, stoupající po schodech k vesnici. „Ale na Kleopatru je moc bledá.“

„Kleopatru hraje ta coura, co přebírá manžely – ElizabethTaylorová,“ vysvětlil Orenzio. „Tahle má jinou roli. Ty vážně nečteš noviny, sračkožroute?“

„Koho teda hraje ona?“

„Jak to mám vědět? Rolí tam musí být spousta.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Pasquale.

Orenzio mu předal strojopisné pokyny, které obdržel. Na listu papíru stálo ženino jméno, instrukce, že ji má odvézt do hotelu v Porto Vergogna a účet poslat muži, který cestu dojednal,Michaelu Deaneovi, do Grand Hotelu v Římě. Uvádělo se tu, že Deane působí jako „zvláštní asistent produkce“ u studia „20th Century Fox“. A žena se jmenovala...

„Dee... Morayová,“ přečetl nahlas Pasquale. Nic mu to neříkalo, jenže v Americe měli fi lmových hvězd tolik – samý Rock Hudson, Marilyn Monroe, John Wayne –, a když si začal myslet, že už je všechny zná, v tu ránu se proslavil někdo další, skoro jako by vAmerice tyhle obrovské tváře fi lmového plátna produkovala nějakátovárna. Pasquale opět vzhlédl ke schodům, po nichž už žena stoupala průrvou v útesu do čekající vesnice. „Dee Morayová,“ pravil znovu.

JESS WALTER ■ 22

Orenzio se ohlédl přes rameno na papír. „Dee Morayová,“přečetl i on. To jméno je čímsi fascinovalo a ani jeden ho nedokázal přestat opakovat. „Dee Morayová,“ řekl opět Orenzio.

„Je nemocná,“ prozradil Orenzio Pasqualemu.

„Co jí je?“

„Jak to mám vědět? Ten chlap jen říkal, že je nemocná.“

„Něco vážného?“

„To taky netuším.“ A potom, jakoby na závěr, jako by už i on ztrácel o jejich starou hru zájem, přidal Orenzio další urážku, un mangiaculo – řiťolízal.

Pasquale sledoval, jak Dee Morayová cupitá drobnými krůčky po kamenném chodníčku k jeho hotelu. „Zas tak nemocná býtnemůže,“ usoudil. „Na to je moc krásná.“

„Ale ne jako Sophia Lorenová,“ namítl Orenzio. „Nebo Marilyn Monroe.“ Tohle byla v zimě jejich další zábava – chodili do kina a hodnotili ženy ve fi lmech.

„Ne, tahle má podle mě takovou oduševnělejší krásu... Jako Anouk Aimée.“

„Hrozný vyžle,“ zhodnotil Orenzio. „A žádná ClaudiaCardinaleová to taky není.“

„To ne,“ musel souhlasit Pasquale. Claudia Cardinaleová byladokonalost sama. „Ale řekl bych, že má nevšední tvář.“

Takový postřeh už byl na Orenzia moc rafi novaný. „Ty by seszabouchl i do třínohýho čokla, Pasqo, kdybych ti ho sem přitáhl.“

V té chvíli Pasqualeho přepadly obavy. „Orenzio, a ona sem sama chtěla?“

Orenzio pleskl do papíru, který držel Pasquale v ruce. „TenAmeričan, Deane, co ji přivezl do La Spezia... Vysvětlil jsem mu, že sem nikdo nejezdí. Zeptal jsem se ho, jestli nemyslí Portofi no neboPortovenere. Zajímalo ho, jak to v Porto Vergogna vypadá, a jáodpověděl, že až na hotel tu nic není. Chtěl vědět, jestli tu máme klid. Tak jsem mu řekl, že větší klid už je jenom po smrti, na cožodvětil: ‚V tom případě je to to pravé.‘“

Pasquale se na svého přítele usmál. „Díky, Orenzio.“

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 23

„Kozlohule,“ opáčil tiše Orenzio.

„Tohle už jsi říkal,“ upozornil ho Pasquale.

Orenzio pantomimicky naznačil, že do sebe obrací pivo.

Následně se oba podívali o čtyřicet metrů výš, směrem kútesům, kde si první americký host od smrti Pasqualeho otceprohlížel vstupní dveře jeho hotelu. Tohle je budoucnost, mihlo sePasqualemu hlavou.

Dee Morayová se zastavila a ohlédla se za nimi dolů. Poté se zvesnického náměstíčka zadívala na moře, aby se pokochala výhledem; zatřepala culíkem, sluncem vybělené vlasy jí zavlály a roztančily se jí po tváři. Pak koukla na ceduli a naklonila hlavu, jako by sesnažila pochopit, co se na ní píše:

THE HOTEL ADEQUATE VIEW

A potom už si budoucnost strčila měkký klobouk do podpaží, zatlačila do dveří, sklonila hlavu a vešla dovnitř.

Když zmizela v hotelu, Pasquale se začal zaobírat rozumově těžko uchopitelnou představou, že ji nějak přivolal, že po letech života na tomto místě, po měsících truchlení, osamělosti a čekání naAmeričany si tu ženu stvořil ze starých útržků fi lmů a knih, ze ztracených artefaktů a trosek vlastních snů, ze své širé, neutuchající samoty. Letmo pohlédl na Orenzia, který prostě někomu nesl zavazadla, a celý svět znenadání působil tak nepravděpodobně, čas nám v něm určený tak kratičce a snově. Existenciální pocit takové odtrženosti, pocit tak děsivé svobody Pasquale ještě nikdy nezažil – jako by se vznášel nad vesnicí, nad vlastním tělem. Uchvacovalo ho tozpůsobem, který by nikdy nedokázal vysvětlit.

„Dee Morayová,“ prohlásil zčistajasna nahlas Pasquale Tursi azalašil, co se mu dosud honilo hlavou. Orenzio se na něj podíval. Poté se Pasquale otočil zády a jméno vyslovil znovu, tentokrát pro sebe, téměř šeptem; styděl se, s jakou nadějí ta slova vydechl.Život, pomyslel si, je troufalý výplod představivosti.

2

POSLEDNÍ PREZENTAČKA

Nedávno

Hollywood, Kalifornie

Před východem slunce – před guatemalskými zahradníky vešpinavých, zašlých zahradnických pick-upech, předtím než Portorikánci

přijdou navařit, uklidit a obléct děti, před montessori, pilates akafem v kelímku, předtím než na ulice osázené palmami vystrčí čumák

meďáky a bavoráky a do vod byznysu se jako modrozubí žraloci

znovu ponoří kšeftaři vyzbrojení bluetoothovými udělátky,vyplouvající na nekonečnou štvanici za gentrifi kací v amerických hlavách –

o sobě dají vědět zavlažovače: vylezou ze země a začnou poprskávat

severozápadní kout losangeleské aglomerace, od letiště po kopce,

od centra po pláže, po dřímající rumiště zábavního režimu.

V Santa Monice promluví do ticha před rozbřeskem i na Claire Silverovou – psst hej –, ležící ve svém bytě s vlnitou zrzavouhřívou rozlitou po polštáři jako tratoliště krve. Znovu zašeptají – psst hej – a Claire se zachvějí víčka. Nadechne se, zorientuje, mrkne na mramorované rameno spícího přítele, rozvaleného na sedmdesáti procentech manželské postele. Když Daryl přijde pozdě, často na škvírku pootevře okno za postelí, a Claire takhle – psst hej –probudí voda, která venku kropí skalku. Už se ptala správce, proč se nějaký kamenitý záhon musí zalévat každé ráno v pět (proč se ostatně vůbec musí zalévat), ale skutečný problém samozřejměnejsou zavlažovače.

Claire se budí s absťákem po informacích. Na přecpanémnočním stolku zašátrá po svém blackberry a šlehá si digitální dávku.

JESS WALTER ■ 26

Čtrnáct e-mailů, šest tweetů, pět žádostí o přátelství, tři esemesky

a kalendář – život na dlani. Kromě toho i obecné věci: pátek,teplota devatenáct stupňů vystoupá až na třiadvacet. Na dnešek pět

naplánovaných hovorů. Šest prezentaček. A potom, uprostředsmetiště informací, spatří e-mail od affi nity@arc.net, který jí můžezměnit život. Otevře ho.

Milá Claire,

ještě jednou díky za trpělivost při tomhle dlouhém procesu. Na

Bryana i na mě jste jak ze svých doporučení, tak při pohovoru

udělala velký dojem a rádi bychom se s Vámi znovu setkali

a pobavili se důkladněji. Neměla byste dnes ráno čas na kávu?

Srdečně zdraví

James Pierce

Muzeum americké fi lmové kultury

Claire se posadí. No ty vole. Oni jí tu práci nabídnou. Nebo ne? Pobavit se důkladněji? Vždyť už absolvovala dva pohovory. O čem by se ještě potřebovali bavit? Že už by to přišlo? Nastává dneska den, kdy skoncuje s prací svých snů?

Claire je vedoucí asistentka vývoje u legendárního fi lmového producenta Michaela Deanea. Ten honosný název je pěknáhabaďůra – v podstatě dělá jenom tu asistentku, o vývoji nemůže být řeč a žádná vedoucí taky není. Plní Michaelovy rozmary. Vyřizuje jeho telefonáty a e-maily, chodí mu pro sendviče a kafe. A většinou za něj i čte – obrovské haldy scénářů a výtahů, propagačních plakátů a technických rozpisů scénáře; záplavy materiálů k ničemu.

A to si přitom dělala takové naděje, když sekla s doktorátem na fi lmové vědě a odešla pracovat pro muže, který se vsedmdesátých a osmdesátých letech proslavil jako „Deane von Hollywood“. Chtěla tvořit fi lmy. Inteligentní, dojemné. Jenže když před třemi lety přišla, Michael Deane zrovna prožíval nejhorší kariérní sešup a kromě nezávislého propadáku o zombiích Noční drancovníci se

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 27

na ničem nepodílel. Za tři roky, kdy Claire u Deane Productions

působila, nic jiného nenatočil. Produkoval vlastně jediný televizní

program – populární reality show a internetovou seznamkuHookbook (Hookbook.net).

A s kolosálním úspěchem téhle odpornosti napříč mediálními platformami se v Deaneově producentské fi rmě z fi lmů stává jen pohasínající vzpomínka. Místo toho Claire tráví dny posloucháním prezentaček natolik urážlivých televizních námětů, až se obává, že snad sama přispívá k uspíšení Apokalypsy: Modelky: modelychování („Vezmeme sedm modelek a strčíme je na privát kvysokoškolákům!“), Noc nymfomanů („Půjdeme s kamerou na rande lidem, kterým diagnostikovali sexuální závislost!“) a Dům opilých skřetů („No, jde prostě o dům... plný opilých skřetů!“)

Michael ji neustále nabádá, aby si poupravila očekávání, oprostila se od intelektuálské domýšlivosti, přijala kulturu takovou, jaká je, rozšířila své chápání toho, co je dobré. „Jestli chcete dělat umění,“ říkává s oblibou, „sežeňte si práci v Lův-ru.“

A to taky Claire udělala. Před měsícem na internetu našlainzerát na pozici „kurátora v novém soukromém muzeu fi lmu“ aodověděla na něj. A teď, téměř tři týdny po pohovoru, to vypadá,

že se jí nažehlení byznysmeni z představenstva muzea to místo

chystají dát.

Pokud se přímo nerozhodne bez rozmýšlení, určitě se nebude rozmýšlet moc dlouho – Muzeum americké fi lmové kultury jínabídne lepší peníze i pracovní dobu a jistě tam taky líp využijemagisterský titul z fi lmového archivářství na Kalifornské univerzitě. Navíc by v té práci snad konečně mohla mít pocit, že skutečněpoužívá mozek.

Michael téhle její intelektuální nespokojenosti nevěnujepozornost. Trvá na tom, že si všechno musí zasloužit, že každý producent nejprve několik let jen nosí vodu, že Claire – vyjádřenoMichaelovou úsečnou, nenapodobitelnou hantýrkou – musí „prosít hovno ze zrna“, otrkat se na nějakém tom komerčním trháku, aby později mohla pracovat na projektech, které se jí líbí. A tak se ocitá tady,

JESS WALTER ■ 28

na velké životní křižovatce: zatnout zuby a držet se téhle dráhy

a pochybného snu, že jednoho dne natočí velkolepý fi lm, nebopřijmout klidné místo, kde bude katalogizovat relikvie z dob, kdy na

fi lmu ještě záleželo?

Kdykoliv ji život postaví před takové rozhodnutí (vysoká, chlapi, postgraduál), sepisuje si Claire pro a proti, pátrá po znameních, uzavírá se sebou dohody – a dohodu se sebou, respektive s osudem, uzavírá i nyní: Buď se dneska objeví dobrý, realizovatelný námět na fi lm... nebo dávám výpověď.

Ta dohoda je samozřejmě podfuk. Michael je přesvědčený, že všechny peníze se teď točí v televizi, a za poslední dva roky se mu nelíbil jediný nápad na fi lm, jediný scénář ani fi lmová povídka. A všechno, co se líbí jí, zavrhuje Michael jako příliš drahé, příliš temné, příliš dobové, nedostatečně komerční. A jako by tonevypadalo už tak dost bledě, dnes je ještě ke všemu „pátek uspávaček“, poslední pátek v měsíci, vyhrazený uspávačkám neboli uspávacím prezentacím, ujetým námětům Michaelových starých kumpánů akolegů, všech místních vyhořelých a uondaných zkrachovalců i těch, kteří se ani na ten krach nezmohli. A zrovna tenhle pátekuspávaček si Michael i jeho producentský partner Danny Roth vzali volno. Dnes – psst hej – má Claire všechny tyhle uspávací šmejdy jen pro sebe.

Letmo sklopí zrak na Daryla, dřímajícího v posteli vedle ní.Zahryžou ji výčitky svědomí, že si s ním o té práci v muzeunepromluvila. Zčásti za to může fakt, že Daryl skoro každý den dlouho do noci fl ámuje, zčásti to, že se spolu stejně moc nebaví, zčásti taky její úvahy, že skoncuje i s ním.

„Tak co?“ zeptá se tiše. Daryl ze sebe vydá zvuk naznačující, že tvrdě spí – něco mezi zabručením a pípnutím. „Jo,“ řekne Claire, „to jsem si myslela.“

Vstane a protáhne se, vydá se na záchod. Cestou se ale zastaví nad Darylovými džínami, které sedí jako odpočívající tanečnice na podlaze tam, kde z nich vystoupil – Psst ne, varují ji zavlažovače –, ale co jí, mladé ženě na křižovatce, hledající znamení, vlastně zbývá?

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 29

Shýbne se, vezme džíny do ruky, probere kapsy: šestjednodolarovek, mince, balíček zápalek a... Á, tady to je:

Zčásti již proděrovaná kartička na několik vstupů do zařízení kouzelně nazvaného BOBRODRUŽSTVÍ: ŠPIČKA ŽIVÉEROTICKÉ ZÁBAVY V CELÉ LOSANGELESKÉ AGLOMERACI. Darylovo rozptýlení. Claire kartičku otočí. Na nuance zábavního průmyslu pro dospělé nemá příliš cit, ale usoudí, že vydávají-li se v podniku BOBRODRUŽSTVÍ kartičky na opakovaný vstup,nedělá to z něj zrovna alkrón mezi nočními kluby. A hele: už jen dvě dírky a Daryl dostane tanec na klíně zdarma. Ten se ale má!Nechá kartičku vedle chrápajícího Daryla, na svém polštáři, kde ho promáčkla její hlava.

Poté Claire zamíří na záchod a Daryla ofi ciálně přidá do svédohody s osudem jako rukojmího. (Dneska chci skvělý námět na fi lm, jinak to ten můj vymetač striptýzů schytá!) Představuje si jména, která má dnes v programu, a přemítá, jestli se může jedno z nich zázračně překonat. V duchu je vidí jako pevné body na mapě: číslo jedna, které přijde na řadu v devět třicet, si právě v Culver City prochází svou prezentačku nad bílkovou omeletou, číslo dvě,přiadající na deset patnáct, cvičí taiči na pláži Manhattan Beach, číslo tři, objednané na jedenáctou, si to v Silver Lake dělá ve sprše. Předstírat, že její rozhodnutí teď závisí na nich, že sama dělala, co mohla, je uvolňující. Claire si připadá skoro svobodně a teď nahá a bez zábran vstupuje do vrtošivé náruče osudu... Nebo alespoň do horké sprchy.

A v tu chvíli se jinak už rozhodnuté Claire mihne hlavouosamocená, toužebná myšlenka – přání nebo snad úpěnlivá prosba k tomu nahoře, ať se mezi dnešním odpadem objeví alespoň jedna...pořádná... prezentačka – jeden námět na výborný fi lm –, aby nemusela dát vale jediné práci, kterou kdy v životě chtěla dělat.

Venku zavlažovače chechtavě plivou na skalku.

* * *


JESS WALTER ■ 30

O třináct set kilometrů dál v oregonském Beavertonu se Claiřino

poslední číslo toho dne, naplánované na čtvrtou odpoledne, také

nahé, nemůže rozhodnout, co si vzít na sebe. Shaneu Wheelerovi

ještě není třicet, je vysoký, štíhlý a vypadá trochu divoce. Úzkýobličej mu rámuje zčeřená hnědá kštice a kotlety jako nohy od stolu.

Něco slušného Shane z téhle hromady odhozeného oblečení, té

haldy podzimního listí, mámí už dvacet minut: zmačkané roláky,

bizarní trička ze sekáče, westernové košile, rifl e do zvonu, úzké

džíny, roztrhané džíny, volné kalhoty, khaki kalhoty a manšestráky,

nic z toho to pravé ořechové pro nonšalanci „talentovanýho týpka,

kterej to má na háku“ – alespoň tak si představuje vhodný styl na

svou první hollywoodskou prezentaci v životě.

Shane si roztržitě promne tetování na levém předloktí, slovoJEDNEJ, vyvedené rafi novanou gangsterskou kaligrafi í, odkaz naoblíbenou biblickou pasáž jeho otce a donedávna Shaneovo životní motto: Jednej, jako bys věřil, a víra ti bude dána.

Shaneův pohled na život formovala léta televizních seriálů,povzbuzování ze strany učitelů a výchovných poradců, stužky provítěze školních vědeckých soutěží, medaile pro účastníky a fotbalové a basketbalové trofeje... a především dva pozorní a svědomitírodiče, kteří svých pět dokonalých dětí vychovali v přesvědčení – ale co v přesvědčení, považovali to přímo za přirozené právo člověka –, že pokud si budou věřit, mohou se stát, čímkoli budou chtít.

A tak Shane na střední jednal jako velký vytrvalec a stal sedržitelem dvou školních rekordů, jednal jako premiant a měl pořád dobré známky, jednal, jako by jistá roztleskávačka byla přesně podle jeho gusta, a ona sama ho pak pozvala na ples, jednal jako machr, který se nemůže nedostat na Kalifornskou univerzitu v Berkeley – a taky se tam dostal – a má v kapse členství v bratrstvu Sigma Ný, a opravdu ho do něj přijali, jednal jako někdo, kdo umí italsky, a rok studoval v cizině, jednal jako spisovatel a vzali ho na tvůrčí psaní naArizonské univerzitě, jednal jako zamilovaný mladík a oženil se.

Jenže poslední dobou dostávala tahle fi lozofi e trhliny –ukazovalo se, že víra ani zdaleka nestačí – a před rozvodem mu jeho brzy

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 31

už exmanželka (Už mě ty tvoje kecy unavujou, Shane...) uštědřila

těžkou ránu: ten biblický výrok, který s otcem ustavičně citovali –

„Jednej, jako bys věřil...“ –, v Bibli ve skutečnosti vůbec nefi guruje.

Podle ní pocházel ze závěrečné řeči advokáta, kterého hraje Paul

Newman ve fi lmu Rozsudek.

Tenhle objev sice Shaneovy trable nezpůsobil, ale jistýmzpůsobem je vysvětloval. Tohle se stane, když vám životní scénářnenaíše Bůh, ale David Mamet: nemůžete najít učitelské místo,manželství se vám rozpadne zrovna ve chvíli, kdy vám končí splatnost studentských půjček, a literární agent, kterého jste si sehnali, vám odmítne projekt, na kterém šest let pracujete, diplomovou práci z tvůrčího psaní – knihu propojených povídek nazvanou Propojení (Agent: Tahle knížka nefunguje. Shane: Takhle to vidíte? Agent:Tohle já prostě na vydání nevidím.) Rozvedený, nezaměstnaný ašvorcový Shane, jehož literární ambice šly ke dnu, dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí stát se spisovatelem skončilo po šesti letech ve slepé uličce. Poprvé v životě se ocitl ve srabu. Bez motta JEDNEJ, JAKO BYS VĚŘIL se teď nepřiměl ani vylézt z postele. Vytahovat ho z ní tak zbylo na jeho matku; přesvědčila ho, ať přejde naantidepresiva. Doufala, že v něm zachrání toho bezstarostněsebevědomého mladíka, kterého s jeho otcem vychovali.

„Podívej, stejně jsme nebyli zbožná rodina. Do kostela jsmechodili jen o Vánocích a Velikonocích. No tak tvůj táta to úsloví místo z dva tisíce let staré knížky prostě vzal z třicet let starého fi lmu. To přece neznamená, že neplatí, ne? Možná platí o to víc.“

Matčina hluboká víra v něj a nízká dávka selektivního inhibitoru zpětného vychytávání serotoninu, kterou nedávno začal brát,Shanea povzbudily a zažil cosi, co se dalo popsat jen jako epifanie:

Nejsou ostatně opravdovým náboženstvím jeho generace právě fi lmy? Není snad kinosál náš chrám, jediné místo, kam vcházíme zvlášť, ale o dvě hodiny později se z něj vynořujeme společně, se stejným prožitkem, stejnými řízenými emocemi, stejným poselstvím? Milion škol vyučuje deset milionů předmětů, milion církví mádeset tisíc denominací s miliardou kázání... ale v každém nákupním

JESS WALTER ■ 32

centru v zemi hrají stejný fi lm. A všichni jsme ho viděli! To léto, na

které se nezapomíná, v každém kině zářil na plátna tentýž komplex

tematických, výpravných obrazů – tentýž Avatar, tentýž HarryPotter, totéž Rychle a zběsile, mihotající se obrázky, které nám ulpívají

v mozku a vytlačují vlastní vzpomínky, archetypální příběhy, z nichž

se stávají naše společné dějiny, které nás učí, co očekávat od života,

které defi nují naše hodnoty. Co jiného to je než náboženství?

A z fi lmů navíc koukaly lepší peníze.

A tak se Shane rozhodl, že svůj talent nasměruje do Hollywoodu. Nejprve kontaktoval svého někdejšího učitele tvůrčího psaní Genea Perga. Toho svého času omrzelo živit se jako kantor a přehlížený esejista, a tak napsal thriller s názvem Noční drancovníci(postapokalyptické Los Angeles brázdí zombiové ve vytuněných auťácích a hledají přeživší, které by zotročili). Filmová práva prodal za víc, než si vydělal za deset let na akademické půdě a psaním drobných textů. Uprostřed semestru dal ve škole výpověď. Shane tehdy tvůrčí psaní studoval druhým rokem a Geneova dezerce na katedřevyvolala skandál – za to, jak takhle Gene pokálel celý chrám literatury, se na něj svorně vztekal učitelský sbor i studenti.

Shane profesora Perga vyslídil na jihu, v Los Angeles. Z Nočních drancovníků se mezitím stala trilogie a Gene tady na fi lmovézpracování připravoval druhý díl – Noční drancovníci: Ulice zúčtování (3D). Svěřil se Shaneovi, že za poslední dva roky se mu ozval „asi tak každý student a kolega, se kterým jsem kdy pracoval“, a jako první volali ti, jež jeho literární abdikace pohoršovala nejvíc. Gene Shanea odkázal na fi lmového agenta Andrewa Dunnea, na tituly o scenáristice od Syda Fielda a Roberta McKeeho a především na zaslanou kapitolu o prezentacích fi lmových námětů z podnětné autobiografi e producenta Michaela Deanea Na Deaneův způsob: Jak jsem Americe prezentoval moderní Hollywood a jak se v životě můžete úspěšně prezentovat i vy. Díky větě z Deaneovy knihy –„Jediné, čemu v místnosti musíte věřit, jste vy sami. Váš příběh, to jste VY.“ – si Shane vybavil někdejší sebedůvěru podloženou heslem JEDNEJ, JAKO BYS VĚŘIL a pustil se do pilování prezentačních

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 33

schopností a hledání bytů v Los Angeles; dokonce zavolal svému

bývalému literárnímu agentovi. (Shane: S knížkama jsem ofi ciálně

skoncoval. Říkal jsem si, že byste to měl vědět. Agent: Uvědomím

Nobelův výbor.)

A dnes se to všechno zúročilo: Shane má před sebou vůbec první prezentaci před hollywoodským producentem, a ne jen takledajakým – před samotným Michaelem Deanem. Nebo aspoň před Deaneovou asistentkou, nějakou Claire. S pomocí nějaké Claire dnes Shane Wheeler učiní první krok ze zatuchlého knižníhokumbálku do jasně osvětlené dvorany fi lmového světa...

Jakmile vykoumá, co si obléct.

Jako na potvoru z vrcholku schodů zavolá Shaneova matka: „Táta už může!“ Když Shane neodpovídá, zkusí to matka znovu: „Přece na to letiště nechceš přijet pozdě, zlato.“ A pak: „Připravila jsem vaječnou topinku.“ A: „Ještě pořád nevíš, co na sebe?“

„Hned!“ křikne Shane a v návalu frustrace – hlavně ze sebesamého – kopne do hromady šatů. V následné explozi textilií spatří bezvadné oblečení, které jako by zůstalo viset ve vzduchu: mačkané džíny do zvonu a westernová košile se zapínáním na cvočky advojitým sedlem. K jeho motorkářským botám s dvojitou přezkouideální. Shane se rychle obleče, otočí se k zrcadlu a vyhrne si rukáv, aby malinko poodhalil tetování – tak akorát, aby mu z nějvykukoval dolní kříž písmene J. „A teď,“ praví Shane Wheeler ke svému oblečenému já, „se jde prezentovat fi lm.“ V Claiřině oblíbené kavárně je v půl osmé nabito. Všechny stolky se honosí mrzutým bílým scenáristou v brýlích, všechny brýle sesoustředí na obrazovku laptopu Mac Pro, ve všech laptopech Mac Pro je otevřená fi nální elektronická verze scénáře – tedy všechny stolky až na jeden malý vzadu, kde sedí dva nažehlení byznysmeni v šedých oblecích a před sebou mají prázdnou židli, určenou pro ni.

Claire se vydává k nim, její sukně přitahuje zraky scenáristů. Nesnáší podpatky, připadá si jako okovaný kůň. Dojde ke stolku,

JESS WALTER ■ 34

muži vstávají, Claire se usměje. „Dobrý den, Jamesi. Dobrý den,

Bryane.“

Posadí se a omlouvají se, že jim tak dlouho trvalo, než se jí ozvali, zbytek ale probíhá, přesně jak si představovala – vynikajícíživotois, skvělé reference, při pohovoru udělala dojem. Sešli se s celým plánovacím výborem muzea a po dlouhém rozmýšlení (nabídli to někomu jinému a ten to odmítl, napadne ji) se rozhodli, že místo nabídnou jí. S těmi slovy James kývne na Bryana a ten jí pokulatém stolečku přisune velkou hnědou obálku. Claire ji vezme do ruky, pootevře ji tak akorát, aby zahlédla slova „Dohoda omlčenlivosti“. Než se do ní může ponořit hlouběji, James varovně zvedne ruku. „Než se na naši nabídku podíváte, měla byste vědět jednu věc,“ praví a poprvé jeden z nich přeruší oční kontakt: Bryan se rozhlédne po kavárně, jestli někdo neposlouchá.

A do hajzlu. Claire proběhnou hlavou nejhorší scénáře: Mzda se vyplácí v kokainu. Nejdřív musí zabít prozatímního kurátora. Jde o muzeum pornofi lmů...

Místo toho se James zeptá: „Claire, kolik toho víte o scientologii?“

O deset minut později – poté co si vyžádala víkend narozmyšlenou, jestli jejich velkorysou nabídku přijme – Claire jede do práce a hlavou se jí honí: Tohle přece na věci nic nemění, ne? Dobře, její vysněné muzeum fi lmu sice kryje sektu... Počkat, to není fér.Scientology zná a nejsou o nic větší sektáři než upjatí luteráni z matčiny strany či sekulární Židé z otcovy. Ale nebudou to tak lidi vnímat? Že spravuje muzeum plné hovadin, které se Tomu Cruiseovineodařilo udat při garážovém výprodeji?

James ji ujišťoval, že muzeum nebude s touhle církví nijakspojené, jen od ní získá peníze do začátku – že sice od několika členů církve dostanou na rozjezd do sbírky pár darů, ale že vybudování muzea zůstane z valné většiny na ní. „Církev se chce tímhlezpůsobem odměnit branži, která naše členy léta podporovala,“ vysvětlil Bryan. A moc se jim líbily její nápady: interaktivní exponáty pro děti na bázi počítačové grafi ky, trezor s němými fi lmy, vysílání fi lmových

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 35

sérií s týdenní obměnou, každý rok specializovaný fi lmový festival.

Povzdechne si. Proč ze všeho možného zrovna scientologové?

Claire se zadumá a řídí mechanicky, jako zombie; přenechávolant základním zvířecím refl exům. Dojíždění do studia už mázažité – automaticky se proplétá labyrintem zkratek, jízdních pruhů, krajnic, vyhrazených pásů, obytných ulic, uliček, cyklistických pruhů a parkovišť. Trasu má vymyšlenou tak, aby do studia každý dendorazila přesně osmnáct minut poté, co opustí dům.

Kývne na strážného, projede bránou studia a zaparkuje. Popadne kabelku a vydá se do kanceláře; dokonce i její kroky jako byrozvažovaly a nemohly se rozhodnout (skonči, zůstaň, skonči, zůstaň). Producentská fi rma Michaela Deanea sídlí ve starém scenáristickém bungalovu na pozemku studia Universal, zaklíněná mezi velkými nahrávacími studii, kancelářemi a scénami. Michael už pro studio nepracuje, ale v osmdesátých a devadesátých letech mu vydělaltolik peněz, že svolili, aby tam zůstal – jako taková kosa na stěnětovárny na traktory. Kancelář na pozemku studia tvořila součástdohody, kterou Michael podepsal před několika lety, když potřeboval peníze, a jež studiu zaručovala přednostní právo na veškerou jeho produkci (čili na nic podstatného, jak se ukázalo).

V kanceláři Claire rozsvítí, zasedne ke stolu a zapne počítač.Rovnou se jde podívat na návštěvnost ve čtvrtek večer, předpremiéry a představení prodloužená přes víkend a hledá nějakou známku naděje, kterou snad přehlédla, vývojový zlom v poslední vteřině – jenže cifry ukazují to, co už roky: všechno je to pro děcka, samé komiksové hovadiny na pokračování ve 3D, celé založené napočítačových efektech, všechno v rozmezí algoritmických odhadůnávštěvnosti založených na tom, jak si vedly minulé díly, na odezvě na upoutávky a plakáty, na reakci zahraničních trhů, zkušebního publika... Z fi lmů se stává pouhý prostor pro franšízu, reklama na nové hračky, videohry mířící na trh. Dospělí si počkají tři týdny, až si fi lm budou moct pustit doma jako video na vyžádání, nebo se prostě podívají na hybridní televizi – a to, co se vydává zakinofi lmy, jsou ve skutečnosti jenom vizuálně nadupané fantasy videohry

JESS WALTER ■ 36

pro mladíčky s naběhlými gonádami a jejich bulimické slečny. Film,

její první láska, je mrtvý.

Claire dokáže přesně určit, kdy se zamilovala: čtrnáctého května 1992 v jednu hodinu po půlnoci, dva dny před desátýminarozeninami, když z obýváku zaslechla něco jako smích, vyšla z pokojíčku a zjistila, že její otec ucucává cosi tmavého z vysoké sklenice, dívá se na nějaký starý fi lm v televizi a pláče – Pocem, milášku –, Claire se posadila vedle něj a společně tiše sledovali zbývající dvě třetiny Snídaně u Tiff anyho. Život odvíjející se před ní na té maléobrazovce Claire ohromil – jako by si ho takhle představovala, aniž by o něm měla ponětí. Tohle fi lm dokázal – byl jako sen, v němž se jí zdá něco, co už snad někde předtím musela vidět. O tři týdnypozději její otec opustil rodinu kvůli prsaté Leslie, čtyřiadvacetileté dceři svého bývalého partnera z právnické praxe, ale pro Claire už to navždy zůstala Holly Golightlyová, kdo jí tatínka ukradl.

Nikomu nepatříme a nikdo nepatří nám.

Studovala fi lm na malé umělecké škole, magisterský titul poté získala na Kalifornské univerzitě, kde taky rovnou pokračovala na doktorát. V tu chvíli se jí však v rychlém sledu vyjevily dvě věci. Za prvé její otec dostal lehkou mrtvici, a na Claire tak na okamžik plně dolehlo vědomí jeho smrtelnosti a potažmo i smrtelnosti vlastní. A poté si sebe samu představila za třicet let: stará panna pracující v knihovně, byt plný koček pojmenovaných po režisérech Nové vlny. (Godarde, nech tu Rivetteovu hračku na pokoji...)

Vzpomněla si, o čem snila, když viděla Snídani u Tiff anyho, adoktorátu nechala. Odvážila se odejít z kabinetního světa naakademické půdě a zariskovat. Místo toho, aby fi lmy jenom studovala, zkusila na fi lmech dělat.

Začala tím, že se obrátila na jednu z velkých talentovýchagentur. Na její třístránkové CV se agent u pohovoru sotva podíval a zeptal se: „Claire, víte, co je to lektorství scénářů?“ Bavil se s ní jako s šestiletou. Vysvětloval jí, že je Hollywood „hektický“, že tu za každým chodí agenti, manažeři, účetní a právníci. Že reklamní agenti se tu starají o vizuální prezentaci, asistenti vyřizují všechno

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 37

možné, správci sekají trávníky, služebné uklízejí domy, au pairvychovávají děti, venčiči psů venčí psy. A každý den tihle lidi vjednom kole dostávají štosy scénářů, knih a fi lmových povídek. Není

logické, že potřebují pomoct i s nimi? „Claire,“ pokračoval agent,

„prozradím vám tajemství: Tady nikdo nečte.“

Claire viděla dost nových fi lmů, takže jí to jako velké tajemství nepřipadalo.

Tu odpověď si ale nechala pro sebe a stala se z ní lektorkaknížek, scénářů a fi lmových povídek, porovnávala je s fi lmovými hity, známkovala postavy, dialogy a komerční potenciál, a agenti a jejich klienti tak díky ní mohli budit zdání, že zaslaný materiál nejen četli, ale dokonce o něm načerpali přímo vysokoškolské znalosti:

Název: DRUHÁ HODINA: SMRT

Žánr: HOROR PRO ODROSTLEJŠÍ MLÁDEŽ

Shrnutí: Snímek DRUHÁ HODINA: SMRT, jenž v sobě

spojuje prvky Snídaňového klubu a Noční můry z Elm Street,

vypráví o skupině studentů nucené bojovat proti vyšinutému

suplujícímu učiteli, z nějž by se mohl vyklubat upír...

Uplynuly pouhé tři měsíce, když se Claire dostal do rukynenáročný bestseller, jakýsi mohutný gotický pseudovýronsentimentality, a když dočetla k směšnému rozuzlení ve stylu deus ex machina (větrná bouře vyvrátí sloup a zloducha do obličeje šlehne elektrické vedení), prostě ho... změnila. Bylo to jednoduché jako narovnat v obchodě s oděvy neuspořádanou hromádku svetrů. V synopsi připsala hlavní hrdince zásluhu na vlastní záchraně a pak topustila z hlavy.

Jenže o dva dny později jí někdo volal. „Tady Michael Deane,“ oznámil hlas na druhém konci. „Víte, kdo jsem?“

Samozřejmě že věděla, třebaže ji překvapilo, že je Deane ještě naživu: muž kdysi známý jako „Deane von Hollywood“, který se podílel na několika největších fi lmech konce dvacátého století – na všech těch gangsterech, nestvůrách a osudových setkáních –, bývalý

JESS WALTER ■ 38

šéf fi lmového studia a Producent s velkým „P“, pocházející z éry,

kdy ještě tuhle funkci zastávali vyšilující frajeři, co si tvrdě budovali

kariéru, balili herečky a šňupali koks.

„A vy,“ pokračoval, „jste holka, která mi právě opravila hromadu sraček, za kterou jsem zaplatil sto táců.“ A takhle jednodušedostala práci, a ze všech míst zrovna v areálu fi lmového studia, ze všech lidí zrovna u Michaela Deanea jako jeho vedoucí asistentka vývoje, osobně určená, aby Michaelovi pomohla „nasrat se zpátky do hry“.

Zprvu se své práce nemohla nabažit. Po pachtění na postgraduálu to bylo něco strhujícího – všechny ty schůzky, ten frmol. Každý den přicházely scénáře, fi lmové povídky, knihy. A ty prezentačky!Prezentačky zbožňovala – Takže: jde o chlápka, co se probudí a zjistí, že z jeho ženy se stala upírka –, zbožňovala, jak se scenáristi aproducenti nahrnou do kanceláře (láhev vody pro každého!), aby se podělili o své představy – Přes titulky vidíme mimozemskou loď, střih a přesouváme se k chlapíkovi za počítačem... Prezentačky ji nepřestaly bavit ani poté, co jí došlo, že nikam nevedou. Byla to umělecká forma sama pro sebe, jakási existenciální prézentníperformance. Nezáleželo na tom, o jak starý příběh jde – fi lm oNapoleonovi, o jeskynních lidech, dokonce i o Bibli prezentovali vpřítomném čase: Takže: jde o chlápka, Ježíše, co jednoho dne vstane z mrtvých... jako zombie...

Zkrátka, přestože jí bylo sotva osmadvacet, pracovala v areálu fi lmového studia, a i když nedělala přesně to, o čem snila, přece jen dělala, co v téhle branži lidé dělají: účastnila se schůzek, četlascénáře, poslouchala prezentačky, při nichž předstírala, že se jí všechno líbí, a zároveň nacházela bezpočet důvodů, proč nic nerealizovat. A potom přišlo to nejhorší, co mohlo přijít: úspěch...

Ještě pořád jí ta prezentačka zní v uších: Jmenuje se to Hookbook. Je to takový video-facebook, kde se lidi dávají dohromady. Kdokoliv na tu stránku umístí video, automaticky se zároveň zařazuje dokonkurzu do naší televizní show. Saháme po těch nejfešnějších anejnadrženějších, točíme jejich rande a sledujeme celý cyklus: jak se dávají

NÁDHERNÉ TROSKY ■ 39

dohromady, jak se rozcházejí, jak se berou. Nejlepší na tom je, že se

tam lidi obsazují sami. Nikomu neplatíme ani cent!

Michael pořad spustil na sekundárním kabelovém kanálu atakhle prostě se dostal k prvnímu hitu za posledních deset let, kouřící hromadě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist