načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nádherná teorie -- Sto let obecné teorie relativity - Pedro G. Ferreira

Nádherná teorie -- Sto let obecné teorie relativity

Elektronická kniha: Nádherná teorie -- Sto let obecné teorie relativity
Autor:

Jak jedna elegantní teorie rozpoutala vědeckou revoluciZ anglického originálu přeložil Jiří ... (celý popis)
210
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 310
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jiří Langer
Skupina třídění: Fyzika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9532-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fyzikové zkoumali, potvrzovali i zpochybňovali obecnou teorii relativity hned od chvíle, kdy ji Albert Einstein v roce 1915 předložil. Jejich bádání odhalilo množství překvapivých tajemství vesmíru a mnozí věří, že teorie v sobě ukrývá další podivuhodnosti, které jen čekají na své objevení. Tato teorie se jim stala skrytým pokladem, o nějž se po celé století vedly intelektuální boje a slavila se vítězství. Einsteinova obecná teorie relativity, která vysvětluje vztahy mezi gravitací, prostorem a časem, je zřejmě největším myšlenkovým výkonem moderní fyziky, zároveň však její studium vždy bylo kontroverzním počinem. Relativisté byli pronásledováni v hitlerovském Německu i ve Stalinově Rusku, v Americe 50. let byli vysmíváni. Vzdor těmto úskalím se však teorie rozvíjela, aby nám posléze umožnila zásadní náhledy do fungování vesmíru: temná hmota, temná energie, černé díry i teorie strun, to vše jsou výhonky Einsteinovy teorie. Jak jedna elegantní teorie rozpoutala vědeckou revoluci.

Popis nakladatele

Jak jedna elegantní teorie rozpoutala vědeckou revoluci

Z anglického originálu přeložil Jiří Langer                                                                                                  Fyzikové zkoumali, potvrzovali i zpochybňovali obecnou teorii relativity hned od chvíle, kdy ji Albert Einstein v roce 1915 předložil. Jejich bádání odhalilo množství překvapivých tajemství vesmíru a mnozí věří, že tato teorie v sobě ukrývá další podivuhodnosti, které jen čekají na své objevení. Astrofyzik Pedro Ferreira ve svých poutavých portrétech vynikajících fyziků, matematiků a astronomů vdechuje zdánlivě formálním rovnicím teorie relativity život, když ukazuje, s jakým nasazením o ně badatelé zápasili. Tato teorie se jim stala skrytým pokladem, o nějž se po celé století vedly intelektuální boje a slavila se vítězství. Einsteinova obecná teorie relativity, která vysvětluje vztahy mezi gravitací, prostorem a časem, je zřejmě největším myšlenkovým výkonem moderní fyziky, zároveň však její studium vždy bylo kontroverzním počinem. Relativisté byli pronásledováni v hitlerovském Německu i ve Stalinově Rusku, v Americe 50. let byli vysmíváni. Vzdor těmto úskalím se však teorie rozvíjela, aby nám posléze umožnila zásadní náhledy do fungování vesmíru: temná hmota, temná energie, černé díry i teorie strun, to vše jsou výhonky Einsteinovy teorie.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Nádherná teorie Nádherná teorie

Cena: 278 Kč
Smysl relativity Smysl relativity
Einstein Albert
Cena: 180 Kč
Deset let s Václavem Havlem Deset let s Václavem Havlem
Špaček Ladislav
Cena: 227 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD

Pedro G. Ferreira

Nádherná

teorie

Sto let

obecné teorie relativity


The Perfect Theory

Copyright © Pedro G. Ferreira 2014

Translation © Jiří Langer 2015

ISBN 978-80-7429-532-4


Obsah Prolog 9

1. Jaké to je volně padat 17

2. Nejcennější objev 29

3. Správná matematika, ohavná fyzika 46

4. Kolabující hvězdy 66

5. Zcela bláznivý Einstein? 86

6. Dny rádia 105

7. Wheelerovštiny 120

8. Singularity 140

9. Útrapy se sjednocením 160 10. Vidět gravitaci 177 11. T emný vesmír 198 12. Konec prostoročasu 219 13. Působivá extrapolace 235 14. K  něčemu dojde 250 Poděkování 265 Poznámky 267 Literatura 291 Ediční poznámka 306 Jmenný rejstřík 307

Nejcennější objev

|

29

Kapitola 2.

Nejcennější objev

Albert Einstein se jednou svěřil Ottu Sternovi, svému příteli

a kolegovi: „Víte, jakmile začnete počítat, dříve než si to uvě­

domíte, beznadějně se do toho zahrabete.“ Ne, že by neznal

matematiku poměrně dobře. Ve škole v ní exceloval a ovládal

ji jistě natolik, aby uměl své myšlenky matematicky vyjádřit.

V jeho článcích byla fyzikální argumentace dokonale vyvážená

s matematickým formalismem, který dával jeho myšlenkám jas­

nou formu. Ale předpovědi důsledků jeho zobecněné teorie byly

matematicky nedotažené – jeden z jeho curyšských profesorů

popsal jeho argumentaci jako „matematicky neobratnou“. Ein­

stein matematikou jakoby trochu pohrdal, říkal, že je to „nadby­

tečné vzdělání“ a vyslovoval poznámky jako: „Od té doby, co se

na mou teorii vrhli matematici, jí nerozumím ani já sám.“ Ale

v roce 1911, když se znovu vrátil k myšlenkám o gravitaci, uvědo­

mil si, že potřebuje právě matematiku, aby se pohnul trochu dále.

Zamyslel se nad svým principem relativity a vrátil se k účinku

světla na gravitaci. Představme si, že letíme prostorem v kos­

mické lodi, daleko od všech planet i hvězd. Okénkem na pravo­

boku vniká do lodi světelný paprsek ze vzdálené hvězdy, proletí

lodí a opouští ji okénkem na levoboku. Představme si dále, že

v lodi jsou sedačky jako v letadle. Je-li loď vzhledem ke vzdále­

ným hvězdám v klidu, paprsek ji opouští okénkem ve stejné řadě,

jako je to, kterým do kabiny vnikl. Jestliže ovšem loď letí veli­

kou rychlostí, paprsek opustí kabinu okénkem o jednu či více řad

dále k zádi lodi, protože během doby, kterou potřeboval k průletu

kabinou, se loď o kus posunula. Paprsek bude vnikat do okénka

|

Kapitola 2.

pod určitým úhlem. Když je ale rychlost lodi neměnná, pod stej­ ným úhlem se bude šířit kabinou a pod týmž úhlem bude loď opouštět. Pozorovatelům v lodi se paprsek bude stále jevit jako přímka. Jiné to je, když se loď během průletu paprsku zrychluje. Paprsek se v tom případě dostane až ke vzdálenějšímu okénku a pozorovatelům v kabině se bude jevit zakřivený.

A zde se projevil Einsteinův úžasný vhled do povahy gravi­ tace. Pozorovatelé v kosmické lodi, která se urychluje vzhledem k inerciálnímu systému, budou pociťovat přesně totéž co pozoro­ vatelé v lodi, v níž směrem k zádi působí odpovídající gravitační síla. Jak si Einstein uvědomil, na té nejjednodušší úrovni se nedá odlišit gravitace od vlivu zrychlení neinerciálního systému. Kos­ monaut sedící v kosmické lodi, jež přistála na povrchu planety, na kterou díky její gravitaci padají předměty s určitým zrychle­ ním, bude pociťovat totéž, co cítí, když loď letí širým prostorem daleko od gravitaci budících těles, jestliže loď zapnula tryskový pohon a zrychluje se. A také šíření paprsku lodí bude v obojím případě vypadat stejně. Gravitace tedy ohýbá světelný paprsek podobně, jako to dělá čočka.

Aby byl ovšem gravitační ohyb světla pozorovatelný, musí být gravitace opravdu silná – gravitační pole na povrchu planety na měřitelný efekt nestačí. Einstein navrhl jednoduchý pozoro­ vací test, využívající mnohem masivnějšího objektu, než je pla­ neta. Při něm se měl měřit ohyb světelného paprsku, který se šíří od zdroje za Sluncem těsně kolem jeho okraje. Úhlová pozice vzdálených hvězd by se měla změnit o nepatrnou hodnotu, o nece­ lou jednu úhlovou vteřinu, jestliže paprsek od hvězdy, která ho vyslala, běží těsně kolem slunečního disku. To je hodnota na hra­ nici měřitelnosti tehdejšími přístroji. Pozorování by se muselo uskutečnit při úplném zatmění Slunce, protože jinak Slunce hvězdy ve svém okolí přezařuje, takže není šance je pozorovat.

Einstein sice vymyslel způsob, jak testovat platnost svých nových myšlenek, na cestě ke své nové teorii však zatím nedosáhl žádného podstatného pokroku. Stále ale promýšlel tutéž před­ stavu člověka padajícího volným pádem, která ho napadla ještě

Nejcennější objev

|

31

na patentovém úřadě. I když ho netížily pedagogické povinnosti a mohl většinu času věnovat myšlenkovým experimentům a pře­ mítání o nové teorii, nebyl ve svém pražském působišti šťastný. Jeho rodina se rozrostla – ještě před příchodem do Prahy se naro­ dil syn Eduard. Mileva se však v Praze cítila nepříjemně a opuš­ těně, daleko od světa, kterému přivykla v Bernu a pak Curychu. A tak se Einstein v roce 1912 chopil příležitosti vrátit se do Cury­ chu, tentokrát však na místo profesora na ETH. Během svého pobytu v Praze si Einstein uvědomil, že k vyjá­ dření svých myšlenek potřebuje jiný jazyk, i když byl nedůvě­ řivý k příliš abstraktní matematice; bál se, že by mohla zatemnit jeho krásné fyzikální myšlenky. Pár týdnů po příjezdu do Cury­ chu navštívil jednoho ze svých nejstarších přátel, matematika Marcela Grossmanna, a obrátil se na něj s prosbou: „Musíš mi pomoci, nebo se zblázním!“ Grossmann byl skeptický k lajdác­ kému způsobu, kterým fyzikové postupují při řešení problémů, ale svého přítele se snažil podpořit ze všech sil.

Einstein chtěl popsat co se děje, když jsou předměty urych­ lovány gravitací nebo když se pohybují vzhledem k urychlova­ nému systému. Jejich dráhy jsou zakřivené, nejsou to přímky, jako když se v inerciálním systému pohybuje bod, na který nepůsobí žádné síly. Ukazovalo se, že k popisu pohybu v zrych­ lených soustavách – který měl též odpovídat pohybu pod vlivem gravitace – bude třeba sáhnout k obecnější geometrii, než byla geometrie euklidovská. Grossmann dal Einsteinovi učebnici ne - euklidovské neboli riemannovské geometrie.

Téměř sto let před tím, než Einstein začal přemýšlet nad zobecněním svého principu relativity, kolem roku 1820, učinil německý matematik Carl Friedrich Gauss podstatný krok k osvo­ bození od Eukleidovy geometrie. Eukleidés stanovil pravidla pro čáry a tvary v plochém prostoru. Jeho geometrii se stále učíme ve škole a víme tedy, že k dané přímce lze nějakým bodem vést právě jednu přímku, která se s danou přímkou neprotne, tedy právě jednu rovnoběžku. Víme také, že přímky se obecně protnou

|

Kapitola 2.

právě v jednom bodě. Také si ze školy pamatujeme, že součet úhlů v trojúhelníku je 180 stupňů a že čtverec má u čtyř vrcholů čtyři pravé úhly. V této geometrii platí řada pravidel, která apliku­ jeme, když například rýsujeme na čtvrtce papíru nebo na tabuli, a zjišťujeme, že fungují výborně.

Co by se ale dělo, kdybychom museli pracovat na pokrouce­ ném papíře? Co když se budeme pokoušet rýsovat geometrické obrazce na hladký fotbalový míč? Pak zjistíme, že naše prostá euklidovská pravidla neplatí. Vezměme si zeměpisný globus. Když nakreslíme kolmo k rovníku dva poledníky, měly by být rovnoběžné, neměly by se nikdy protnout. Ale víme, že se pro­ tnou na obou pólech, přestože poledník i rovník jsou v dobrém smyslu nejpřímější čáry. Můžeme si vybrat speciální poledníky – greenwichský a poledník na devadesátém stupni třeba západní délky. Ty se protnou na severním pólu pod úhlem 90 stupňů a spolu s rovníkem vytvářejí trojúhelník, u nějž součet úhlů není 180, nýbrž třikrát 90, tedy 270 stupňů. Slavné pravidlo o součtu úhlů v trojúhelníku tedy také neplatí.

Ve skutečnosti každá uzavřená plocha – povrch koule, pneu­ matiky či preclíku – má svou vlastní geometrii, pro kterou platí vlastní pravidla. Gauss stanovil pravidla pro každý povrch, který si můžeme představit. Přistupoval k problému demokraticky – na všechny povrchy se musíme dívat stejným způsobem a jejich popis musí být určen nějakým obecným pravidlem. Gaussova geometrie byla účinná a obtížná. V padesátých letech devate­ náctého století rozvinul Gaussovy myšlenky jiný německý mate­ matik Bernhard Riemann a zobecnil je do více dimenzí. Vznikla složitá a náročná oblast matematiky, natolik obtížná, že i Gross­ mann, který ji Einsteinovi doporučil, měl pocit, že Riemann ji formuloval příliš abstraktně, než aby mohla být k praktickému užitku pro fyziku. Riemannova geometrie byla složitá, objevo­ vala se v ní celá řada funkcí a nelineárních konstrukcí, ale skrý­ vala veliké možnosti. Kdyby ji Einstein ovládl, mohla by mu ukázat cestu k vysněné teorii.

Nejcennější objev

|

33

Proto se do ní ponořil a snažil se zvládnout tento nadějný nástroj k zobecnění teorie relativity. Stála před ním veliká výzva – něco jako naučit se od základů sanskrt a hned v něm napsat román.

Počátkem roku 1913 se Einstein seznámil s novou geometrií a spolu s Grossmannem napsali dva články, které představovaly náčrt (německy Entwurf) nové teorie. Jednomu z kolegů tehdy Einstein řekl: „Otázka gravitace je vyjasněná k mé plné spoko­ jenosti.“ Články byly napsány v jazyce nové matematiky, Gross­ mann v nich vysvětloval užitý matematický aparát pro širší obec fyziků. Einsteinovi se podařilo dát fyzikálním zákonům tvar, který zůstával stejný ve všech vztažných systémech, nejenom v systémech inerciálních. Uměl tak zapsat elektromagnetismus i Newtonovy pohybové zákony, tak jako je uměl dříve zapsat v souladu se speciálním principem relativity v inerciálních sys­ témech. Ve skutečnosti měl úspěch se všemi zákony s výjimkou gravitace. Nový gravitační zákon, který Einstein s Grossmannem navrhli, stále stál stranou zákonů ostatních a obecnému principu relativity nevyhovoval. Ani s podporou nové matematiky tento pozměněný gravitační zákon nesplňoval požadavky, které Ein­ steinovi diktovala jeho intuice. Nicméně Einstein byl přesvěd­ čen, že je na správné cestě a že teď už stačí jen malé úpravy, aby jeho teorie byla úplná. Byl však příliš optimistický. Konečný úsek cesty k jeho nové teorii prostoročasu nepřipomínal hladký běh, bylo na něm ještě mnoho klopýtnutí. V roce 1914 se Einstein konečně usadil. Byl povolán do čela nově založeného Fyzikálního ústavu císaře Viléma v Berlíně, kde byl velmi dobře placen a neměl žádné pedagogické povin­ nosti. Stal se členem Pruské akademie věd a byl obklopen špič­ kovými fyziky, jako byli Max Planck nebo Walther Nernst. To bylo pro něj skvělé postavení, v rodinném životě však současně přišla roztržka s manželkou. Mileva už byla unavená cestováním po E vropě a zůstala s oběma syny v Curychu. Od té doby žili

|

Kapitola 2.

rozloučeni až do rozvodu v roce 1919. V témže roce se Einstein oženil se svou mladší sestřenicí Elsou Löwenthalovou, se kterou začal nový život a zůstal s ní až do její smrti v roce 1936.

Einstein přijel do Berlína na začátku první světové války a měl pocit, že je „chycen v blázinci“ německého nacionalismu. Extrémní nacionalismus ovlivňoval téměř vše. Kolegové z jeho okolí odcházeli na frontu nebo vyvíjeli nové zbraně, například obávaný hořčičný plyn – yperit. V říjnu 1914 se objevila Výzva kulturnímu světu jednoznačně podporující německou vládu. Podepsalo ji 93 německých vědců, spisovatelů a dalších předsta­ vitelů kulturního světa a byla zamýšlená jako obrana proti údaj­ ným dezinformacím šířeným o Němcích po světě. Výzva, která vešla ve známost pod názvem Manifest devadesáti tří, tvrdila, že Němci nejsou zodpovědní za válku, která právě propukla. Text Manifestu se opatrně vyhýbal faktu, že Němci napadli Belgii a zničili město Lovaň, a tvrdil, že „naši vojáci se nedotkli života ani majetku jediného belgického občana“. Byl to text útočný, podvratný a z velké části nepravdivý.

Einstein byl šokován tím, co se kolem něho dělo. Jako pře­ svědčený pacifista a internacionalista se připojil k podpoře anti­ manifestu nazvaného Výzva Evropanům. V něm se jeho signatáři, mezi nimi Einstein a hrstka jeho kolegů, distancovali od Manifestu devadesáti tří, ostře kritizovali ty, kteří ho podepsali, a vyzývali „vzdělané lidi všech států“, aby bojovali proti zuřící ničivé válce. Tato iniciativa však zůstala vcelku bez ohlasu. Pro okolní svět byl Einstein jedním z dalších z německých vědců, kteří podporují Manifest devadesáti tří, a tedy nepřítel. Takto se na něj dívali přinejmenším v Británii. Angličan Arthur Eddington proslul svými jízdami na kole na značné vzdálenosti. Svou cyklistickou vytrvalost hodno­ til pomocí jím definovaného čísla E. Toto číslo reprezentovalo počet dní v jeho životě, kdy ujel více než E mil. Pochybuji, že mé číslo E dosahuje větší hodnoty než 5 nebo 6. Asi jsem více než šest mil za den neujel na kole víckrát než šestkrát – nic moc, já

Nejcennější objev

|

35

vím. Když Eddington zemřel, jeho číslo E bylo 87, to znamená, že podnikl 87 jízd, při kterých najel více než 87 mil. Mimořádná životní energie a vytrvalost mu skvěle sloužily a pomohly mu dosáhnout vrcholných výsledků během celé jeho životní dráhy.

V době, kdy se Einstein úporně snažil založit svou vědeckou kariéru, se Eddington rychle dopracoval vrcholného postavení v anglické vědě. Při prosazování svých myšlenek byl někdy aro­ gantní, pohrdavý a nepříjemně tvrdohlavý, byl ale také vytrvalým vědcem, který málokdy chyběl při některém výjimečně obtíž­ ném astronomickém pozorování a který se stále učil i té nejabs­ traktnější matematice. Byl vychován v hluboce věřící kvakerské rodině, od dětství mimořádně vynikal ve škole. V šestnácti letech začal studovat matematiku a fyziku v Manchesteru. Nakonec skončil v Cambridgi, kde byl studentem s nejlepšími výsledky v ročníku, jemuž se v Cambridgi říkalo Senior Wrangler. Když získal magisterský titul, stal se okamžitě asistentem královského astronoma a členem Trinity College v Cambridge.

2

Univerzita v Cambridgi je špičková vědecká instituce a Eddington byl obklopen skvělými učenci. Byl zde například obje­ vitel elektronu Joseph John Thomson nebo Alfred North Whi­ tehead a Bertrand Russell, kteří společně napsali dílo Principia Mathematica, jež se stalo biblí logiků. Časem přibyli Ernest Rutherford, Ralph Fowler, Paul Dirac – samé velké osobnosti fyziky dvacátého století. Eddington do této společnosti skvěle zapadal. Po několika letech, kdy působil na greenwichské observatoři v Londýně, se do Cambridge vrátil. V pouhých jednatřiceti letech zde získal prestižní plumeovskou profesuru astronomie a experimentální filosofie (tradiční název po jejím 2

Titul Senior Wrangler lze přeložit jako „Nejlepší z diskutérů“. Název má his­ torický původ z dob, kdy se na univerzitách vysoce cenila schopnost disputace. V Cambridgi získávají titul Wrangler studenti matematických disciplín, kteří do­ sáhli nejlepších výsledků. Senior Wrangler je pak nejlepší z nich.

Královský

astronom, Astronomer Royal je prestižní titul udělovaný vždy jedno­

mu vynikajícímu astronomovi. Donedávna býval Astronomer Royal automaticky i ř editelem greenwichské observatoře. V současné době je královským astronomem astrofyzik sir Martin Rees. Pozn. překl.

|

Kapitola 2.

prvním držiteli v roce 1704 Johnu Plumeovi). Stal se též ředi­ telem cambridgeské observatoře na předměstí Cambridge, kde bydlel se svou sestrou a matkou. V následujících letech byl uzná­ vaným vůdcem britské astronomie. V Cambridge už zůstal až do konce svých dnů. Aktivně se účastnil života kolejí s formál­ ními večeřemi a neustálými debatami, pravidelně navštěvoval zasedání Královské astronomické společnosti, kde prezentoval své výsledky, a občas cestoval do různých konců světa za účelem astronomických pozorování.

S Einsteinovými myšlenkami o gravitaci se Eddington poprvé setkal právě na jedné takové cestě. Einstein předpověděl ohyb světla a několik astronomů se této myšlenky chopilo a snažili se tento efekt změřit. Vydávali se po celé zeměkouli, do Ameriky, Ruska i Brazílie, aby zachytili úplné zatmění Slunce za podmínek umožňujících měřit malý odklon světelných paprsků od vzdále­ ných hvězd. Během pozorování zatmění v Brazílii se Edding­ ton s jedním z těchto astronomů setkal. Byl to Američan Char­ les Perrine a Eddingtona upoutalo, čím se zabývá. Po návratu do Cambridge se rozhodl, že se s Einsteinovými novými myš­ lenkami o gravitaci seznámí podrobněji.

Když vypukla první světová válka, Eddington byl jedním z osamocených hlasů, které odporovaly fanatickému nacionali­ smu, jenž se zmocňoval jeho kolegů i celé jeho vlasti. Uvádělo ho to v zoufalství. V základním časopise britských astronomů The Observatory vyšla řada ostrých článků od vlivných britských astronomů proti spolupráci s německými vědci. Oxfordský profe­ sor astronomie Herbert Turner to vyjádřil velice jasně: „Můžeme Německo znovu přijmout do mezinárodního společenství a záro­ veň snížit naše standardy mezinárodního práva na jeho úroveň, nebo je vyloučit a standardy pozdvihnout. Třetí cesty není.“ Ani­ mozita proti všemu německému byla tak silná, že prezident Krá­ lovské astronomické společnosti, který měl německé předky, byl vyzván k rezignaci. Po dobu války byly vztahy mezi britskými vědci a jejich německými kolegy zcela zmrazeny.

Nejcennější objev

|

37

Eddington uvažoval a jednal jinak. Jako kvaker byl vášnivě proti válce. Během rostoucí nenávisti proti Němcům se vyja­ dřoval nesouhlasně. „Nemyslete na symbolického Němce, ale na svého bývalého přítele, například profesora X,“ nabádal své kolegy. „Nazývejte ho Hunem, pirátem, zabíječem dětí a snažte se myslet na něj s nenávistí. Uvidíte, jak je to absurdní.“ A nejen to. Eddington odmítal i vstoupit do armády a bojovat. Když viděl, jak někteří z jeho přátel a kolegů odpluli na pevninu na frontu a pak padli v boji, začal vést kampaň proti válce. Protože mu byla udělena výjimka na základě „národní důležitosti“ – Eddington byl pro národ důležitější jako astronom než jako infanterista – udělal si tak málo přátel. Sám v Berlíně, obklopen válečným zmatkem, pracoval Einstein na dokončení své teorie. Vypadala dobře, ale potřebovala ještě vylepšit po matematické stránce. Tak se vydal na univerzitu v Göttingen, tehdejší mekku moderní matematiky, aby navštívil Davida Hilberta. Hilbert byl vědecký kolos a vládl světu mate­ matiky. Pozměnil přístup k celému oboru a snažil se položit neo­ třesitelné základy, ze kterých by bylo možné odvodit veškerou matematiku. V matematice by nezůstala žádná volnost, vše by se dalo odvodit ze základních principů pomocí dobře stanovaných formálních pravidel. Matematické pravdy měly být skutečnými pravdami jen tehdy, když by byly odvozeny pomocí těchto pra­ videl. Tento scénář byl nazván „Hilbertův program“.

Hilbert se obklopil řadou kolegů, kteří patřili k těm nejvýznač­ nějším světovým matematikům. Jedním z jeho spolupracovníků byl například Hermann Minkowski, který Einsteinovi ukázal, jak se vztahy jeho speciální teorie relativity dají zapsat v mno­ hem elegantnějším matematickém jazyce, který však Einstein tehdy pokládal za zbytečný. (Minkowski ovšem už v roce 1909 zemřel.) Hilbertovi studenti a asistenti – jako byl Hermann Weyl, John von Neumann a Ernst Zermelo – se pak sami stali vůd­ čími osobnostmi matematiky dvacátého století. Hilbert se svou

|

Kapitola 2.

skupinou v Göttingen měl ambiciózní plán: založit úplnou teorii fyzického světa na několika základních principech, podobně jako to chtěl udělat v matematice. Einsteinovo snažení pro něj před­ stavovalo integrální součást celého projektu.

Během své krátké návštěvě v Göttingen v červnu 1915 Ein­ stein přednášel a Hilbert si dělal poznámky. Podrobně diskutovali o detailech – Einstein byl silný ve fyzice a Hilbert zase v mate­ matice. Neudělali však žádný pokrok. Pro Einsteina, který se stále trochu bál matematiky a jehož porozumění riemannovské geometrii stále nebylo dokonalé, bylo těžké plně pochopit Hil­ bertovy detailní technické připomínky.

Krátce poté, co se vrátil ze zdánlivě neplodné návštěvy, začal pochybovat o své nové teorii relativity. Už věděl, že není opravdu obecná – když v roce 1913 dokončil spolu s Grossmannem články o z obecněné teorii, byl si vědom, že gravitační zákon do ní stále úplně nezapadá. A některé její předpovědi nebyly v pořádku. Sice předpovídala posun perihelia Merkura, ale před­ pověď nesouhlasila plně s pozorováním. Einstein se musel na své rovnice podívat znova.

Během pouhých tří neděl se rozhodl odvrhnout gravitační zákon, který s Grossmannem navrhli a který obecnému principu relativity nevyhovoval. Hledal zákon, který by platil ve všech vztažných systémech, tak jako tomu bylo s ostatními fyzikálními zákony. Při jeho formulaci chtěl vycházet z matematického apa­ rátu riemannovské geometrie, kterou se naučil od Grossmanna. Každých pár dní pozměňoval to, co krátce před tím udělal, měnil některé předpoklady, jež měl zákon splňovat, a nahrazoval je jinými. A přitom se více a více nořil do komplikované matema­ tiky, kterou se naučil. Zjišťoval, že i když ho zatím během jeho zářné kariéry vedla především skvělá fyzikální intuice, musí dávat pozor, aby nezastínila velké poselství, jež přinášela mate­ matika.

Koncem listopadu 1915 najednou zjistil, že je u cíle. Konečně měl obecný zákon pro gravitaci, jenž obecnému principu relati­ vity vyhovoval. V měřítkách sluneční soustavy dával s vysokou

Nejcennější objev

|

39

přesností totéž, co Newtonova gravitační teorie, což bylo nutnou podmínkou vzhledem ke skvělé zkušenosti, kterou s newtonov­ skou gravitací astronomové měli. Navíc teorie až neuvěřitelně přesně předpovídala Le Verrierův posun perihelia Merkura. Také předpovídala ohyb světelných paprsků v blízkosti těžkých objektů. Ohyb však měl být dvakrát větší, než vyplývalo ze vzorce, ke kterému došel ve svých pražských úvahách.

Einsteinova úplná obecná teorie relativity nabízela zcela nový způsob chápání fyziky, který nahrazoval newtonovský pohled, jenž vládl po staletí. Podle Einsteinovy teorie byla gravitace určena sadou rovnic, jimž se říká Einsteinovy rovnice pro gravitační pole. Idea, která za nimi stála – propojit Gaussovu a Rie­ mannovu geometrii s gravitací – byla velice krásná, fyzikové rádi užívají slova „elegantní“, výsledné rovnice byly ovšem ve sku­ tečnosti značně komplikované. Bylo to deset složitě spolu sváza­ ných nelineárních rovnic pro deset veličin, které určují geometrii prostoročasu. Nejde je proto řešit jednu po druhé pro jednotlivé veličiny, musí se řešit všechny současně. Po matematické stránce je to obecně krajně obtížná záležitost. Přesto ale tyto rovnice mnoho slibovaly – v principu měly popsat řadu procesů přírod­ ního světa kolem nás. Mezi jejich řešeními jsou ta, jež popisují pád jablka ze stromu i pohyb planet ve sluneční soustavě. Vyře­ šením Einsteinových rovnic bychom se měli dozvědět mnoho o tajemstvích vesmíru.

Nové rovnice pro gravitační pole Einstein představil Pruské akademii věd v krátkém třístránkovém článku s datem 25. listo­ padu 1915. Jeho gravitační zákon byl zásadně odlišný od před­ chozích formulací. Došel k závěru, že to, co vnímáme jako pohyb pod vlivem gravitace, není v zásadě nic jiného, než pohyb v zakřivené geometrii prostoročasu, přičemž zakřivení této geometrie je vyvoláno hmotnými objekty. Einstein tak dospěl k opravdu obecné teorii relativity.

Einstein však nebyl sám. Hilbert se probíral svými poznám­ kami z Einsteinových přednášek v Göttingen a aniž to Einstein věděl, pokusil se sám najít správné gravitační rovnice. Zcela

|

Kapitola 2.

nezávisle došel ke stejnému gravitačnímu zákonu jako Einstein. Dvacátého listopadu, pět dní před Einsteinovým vystoupením před Pruskou akademií věd, předložil své vlastní výsledky Krá­ lovské společnosti věd v Göttingen. Vypadalo to, že Hilbert Ein­ steina předstihl.

V týdnech po ohlášení těchto výsledků byly vztahy mezi Hilbertem a Einsteinem trochu napjaté. Hilbert napsal Einstei­ novi, že si nic nepamatuje z přednášky, ve které Einstein hovo­ řil o svých pokusech nalézt správné gravitační rovnice, a kolem Vánoc se Einstein upokojil, že nešlo o podraz. Jak vyjádřil ve svém dopise, „mezi námi zavládl trochu nedobrý pocit“, ale „naše přátelství pokládám za nezkalené“. Zůstali opravdu přáteli a kolegy , protože Hilbert neuplatňoval na Einsteinovo magnum opus žádný nárok a o rovnicích, na které přišel on i Einstein, hovořil do konce života jako o „Einsteinových rovnicích“.

Einstein byl tak na konci cesty k nalezení nové teorie gravi­ tace. Postupně při hledání svých rovnic podlehl síle matematiky. Od t é doby se už nenechával vodit jen myšlenkovými expe­ rimenty, nýbrž i matematickou elegancí. Matematická krása jeho konečné teorie ho omračovala. Gravitační rovnice označil za „nejcennější objev svého života“. K Eddingtonovi se dostávaly některé separáty Einsteinových prací z Prahy, Curychu a konečně z Berlína přes jeho přítele holandského astronoma Willema de Sittera. Práce ho velmi za - uja ly , propadl úplně novému pohledu na gravitaci formulova­ nému v obtížném jazyce. I když byl především astronomem, jehož hlavním cílem bylo pozorovat vesmír a interpretovat pozo­ rování, přijal výzvu a nastudoval matematický jazyk Riemann­ ovy geometrie, ve kterém Einstein svou novou teorii formuloval. A tento zájem se mu vyplatil, jmenovitě když Einstein jasně spe­ cifikoval předpověď ohybu světelných paprsků, jež se měla stát testem jeho teorie. Úplné zatmění Slunce mělo nastat 29. května 1919 a bylo přirozené, aby se vedoucím pozorovacího týmu, který měl ověřit Einsteinovu předpověď, stal právě Eddington.

Nejcennější objev

|

41

Byl zde jen jeden problém, zato veliký: Evropa byla ve válce. Eddington byl pacifista a Einstein byl podle názoru Eddingtono­ vých kolegů ve spolku s nepřítelem. V roce 1918 dosáhla válka svého vrcholu a obava, aby německá armáda nezvítězila, vedla k dalším odvodům. Eddington byl povolán do armády.

Když se stal nadšeným advokátem Einsteinových myšle­ nek, sklízel za to antipatii svých kolegů. Jeden z nich prohlá­ sil ve snaze odmítnout vše německé: „Snažili jsme se věřit, že přehnané a falešné požadavky dnešních Němců jsou důsledkem nějaké momentální nemoci, která propukla v nedávné době. Ale případy jako je tento naznačují, že se možná jedná o něco hlub­ šího.“ Eddington sice měl pro vedení expedice na zatmění pod­ poru královského astronoma Franka Dysona, jenže jen o vlásek unikl uvěznění, protože odmítal bojovat. Britská vláda ustavila v Cambridgi tribunál, který měl zkoumat Eddingtonův postoj. S pokračujícím jednáním zaujímal tribunál k Eddingtonovi stále nepřátelštější stanovisko a vypadalo to, že výjimka pro něj bude zamítnuta. Pak ale vstoupil do hry Frank Dyson, který prohlásil, že Eddington je klíčovou osobou pro zdar expedice: „Za daných podmínek bude zatmění sledovat jen málo vědců a profesor Eddington je výjimečně kompetentní osoba pro tato pozorování, takže doufám, že tribunál mu dovolí je uskutečnit.“ Zatmění tri­ bunál zaujalo a Eddington dostal znovu výjimku z branné služby z důvodu „národního zájmu“. Tak jej Einstein zachránil před frontou. Už jsme uvedli, že Einsteinova teorie předpovídala, že světlo ze vzdálených hvězd se bude ohýbat při průchodu kolem hodně hmotného tělesa, jakým je například Slunce. Eddington navrhl experiment, při kterém se vzdálená hvězdokupa, tzv. Hyady, měla fotografovat ve dvou různých dobách v roce. Nejdříve se tak měla určit poloha hvězd v hvězdokupě za jasné noci, když na ně nic nerušilo pohled – na dráze mezi nimi a Zemí nebylo žádné těleso, jež by mohlo šíření světla ovlivňovat. Pak se mělo měření provést znovu v době úplného zatmění, tedy v době,

|

Kapitola 2.

kdy se paprsky od těchto hvězd pohybovaly v blízkosti Slunce a téměř všechno světlo od samotného Slunce bylo blokováno Měsícem. Dne 29. května 1919 měly Hyady ležet právě za Slun­ cem a podmínky tak byly ideální. Srovnání obojího měření – jed­ nou se Sluncem u dráhy paprsků, jednou bez něj – mělo ukázat, zda došlo k nějakému ohybu. A bude-li ohyb činit 1,7 úhlové vteřiny, bude to v souladu s Einsteinovou předpovědí. Úkol byl jasný a zdánlivě jednoduchý.

Jednoduché to však vůbec nebylo. Těch několik míst na Zemi, kde se dalo úplné zatmění pozorovat, bylo od Evropy hodně vzdálených. Astronomové se museli vydat se svými přístroji na dlouhou cestu světem, který se vzpamatovával z ničivé války. Eddington s kolegou z cambridgeské observatoře Edwardem Cottinghamem se rozhodli pro ostrůvek Príncipe. Astrono­ mové Andrew Crommelin a Charles Davidson byli vysláni jako záložní tým do vesnice Sobral na severovýchodě Brazílie v chudé a prašné oblasti blízko rovníku.

Príncipe (Princův ostrov) je malý ostrov v Guinejském zálivu. Tehdy to byla portugalská kolonie, známá produkcí kakaa. Svěží zelený ostrov s horkým a vlhkým podnebím, který občas zasa­ hují tropické bouře, má několik velkých plantáží, roças, na nichž několik portugalských majitelů využívalo k obdělávání půdy původní obyvatele. Po několik desetiletí tyto plantáže zásobovaly kakaovými boby společnost Catbury. Počátkem dvacátého století bylo kakaové plantážnictví nařčeno z využívání otrocké práce a majitelé přišli o své kontrakty, což ekonomiku na Príncipe zni­ čilo. V době Eddingtonova příjezdu ostrov upadal v zapomnění.

Eddington instaloval svůj dalekohled na vzdáleném konci Roça Sundy. Čekání na zatmění si krátil každodenními teniso­ vými zápasy na jediném kurtu na ostrově a modlil se, aby bouře nebo mraky nezhatily jeho poslání. Cottingham se staral o tele­ skop a doufal, že horko nezdeformuje obrázky.

Ráno v den zatmění hustě pršelo a nebe bylo dokonale neprů­ hledné, hodinu před vrcholem zatmění se však začalo vyjasňovat. Eddington a Cottingham zachytili první pohledy na Slunce ještě

Nejcennější objev

|

43

v době, kdy zatmění už nastávalo a byla zakrytá část slunečního disku. Ve čtvrt na tři bylo nebe jasné a Eddington s Cotting­ hamem mohli začít fotografovat. Udělali celkem 16 snímků na fotografické desky, jež zachycovaly zatmělé Slunce, za nímž na pozadí bylo vidět hvězdy příslušející k hvězdokupě Hyady. Ke konci zatmění už bylo nebe bez mráčku. Eddington telegra­ foval Frankovi Dysonovi: „Mraky se trhají. Nadějné.“

Přes zamračený začátek bylo pozorování na Príncipe zachrá­ něno. V Sobralu na brazilském severovýchodě byl dokonale jasný horký den a zatmění se dalo výborně sledovat od samého počátku. Crommelin a Davidson, obklopeni místními obyvateli, kteří nadšeně pozorovali úkaz, nafotografovali celkem 19 desek, jež doplnily 16 snímků Eddingtona a Cottinghama. I oni plni nad­ šení telegrafovali: „Zatmění skvělé.“ V tu chvíli ještě nevěděli, že dobré pozorovací podmínky s jasným nebem nebyly jejich experimentu příznivé. Panující vedro pokroutilo přístroj nato­ lik, že se snímky na fotografických deskách staly bezcennými. Pozorování ze Sobralu nakonec přispěla k celkovému výsledku jen daty pořízenými menším záložním teleskopem.

Astronomové se nemohli vrátit domů narychlo a tak se začalo s analýzou fotografických desek až pozdě v červenci. Z šestnácti desek, které Eddington nafotografoval, jen pouhé dvě zachyco­ valy dost hvězd, aby se ohyb dal dostatečně dobře měřit. Získaná hodnota ohybu byla 1,61 úhlových vteřin s chybou 0,3 vteřiny. To bylo v souladu s Einsteinovou předpovědí 1,7 vteřiny. Analýza desek ze Sobralu byla alarmující. Naměřená hodnota byla 0,93 úhlové vteřiny, což se výrazně lišilo od relativistické předpovědi a bylo velmi blízko předpovědi newtonovské, jenže šlo o desky, které byly deformované teplem. Když se však prozkoumala sobralská záložní pozorování malým teleskopem, vyšla naopak hodnota 1,98 s chybou 0,12 úhlové vteřiny, což bylo zase blízko Einsteinově předpovědi.

|

Kapitola 2.

Dne 6. listopadu badatelé předložili své výsledky na společném zasedání Královské společnosti a Královské astronomické spo­ lečnosti. V sérii přednášek, jimž předsedal Frank Dyson, byla měření z expedic za zatměním předložena váženým členům spo­ lečností. Řečníci se shodli na tom, že když se vezmou v úvahu problémy, kterým čelila sobralská expedice, měření působivě potvrzují Einsteinovu předpověď.

Prezident Královské společnosti J. J. Thomson tato měření označil za „nejdůležitější výsledek z oblasti gravitace od New­ tonových dob“. A dodal: „Jestliže uznáme, že Einsteinova argu­ mentace je správná – a jeho teorie přežila přísné testy v sou­ vislosti s posunem perihelia Merkura a měření při nedávném zatmění – pak tento výsledek patří k největším úspěchům lid­ ského myšlení.“

Den po z asedání v Burlingtonském paláci se Thomsonova slova objevila v londýnských Times. Hned za titulky oslavujícími výročí příměří a památku padlých stálo: „Revoluce ve vědě – Nová teorie vesmíru – Newtonovy myšlenky překonány“ a články popisovaly výsledky expedice za zatměním. Novinky a názory týkající se Einsteinovy nové teorie a Eddingtonovy expedice se šířily anglicky mluvícím světem jako požár. Desátého listopadu dostihly Ameriku, kde New York Times přinesly své vlastní sen­ zační titulky jako „Všechna světla na nebi šejdrem“, „Einstei­ nova teorie triumfuje“, „Hvězdy nejsou tam, kde se zdály být nebo kde byly vypočteny, nikdo se ale nemusí bát“.

Eddingtonova hra se vyplatila. Tím, že novou obecnou teo­ rii relativity pochopil a provedl její test, se stal prorokem nové fyziky. Od tohoto okamžiku se Eddington stal jedním z mála učenců, na které se všichni odvolávali při diskusích o nové teorii gravitace a jeho názor byl vyhledáván jako vodítko k interpretaci a vývoji Einsteinovy teorie.

A z E insteina udělala Eddingtonova působivá mise super­ hvězdu. Eddingtonovy výsledky změnily Einsteinův život a jeho obecné teorii relativity přinesly – přinejmenším na chvíli – tako­ vou popularitu, jakou nezažila žádná jiná vědecká teorie. Einstein

Nejcennější objev

|

45

po dvou stovkách let nerušené vlády sesadil z trůnu Newtona.

Jeho teorie byla sice neprůhledná a zakuklená do matematic­

kého jazyka, kterému rozumělo jen pár lidí, skvěle však prošla

Eddingtonovým testem. Navíc Einstein už nebyl nepřítel. Válka

skončila, a i když vleklé nepřátelství k německým vědcům pře­

trvávalo, Einsteinovi bylo odpuštěno. Teď už se obecně vědělo,

že Manifest devadesáti tří nepodepsal, i to, že vlastně ani nebyl

Němec, nýbrž švýcarský Žid. Jak napsal v článku v Times krátce

po Eddingtonově historickém oznámení před Královskou astro­

nomickou společností: „V Německu jsem označován za němec­

kého učence a v Anglii jsem švýcarský Žid. Když bude potřeba

ze mne udělat černou ovci, budu pro Němce švýcarský Žid a pro

Angličany německý vědec.“

Z neznámého patentového úředníka se sklonem k drzosti,

jehož obdivovalo jen pár specialistů z jeho oboru, se Einstein

stal kulturní ikonou, kterou zvali k přednáškám do Ameriky,

Japonska a všude v Evropě. A jeho obecná teorie relativity, která

měla své kořeny v myšlenkových experimentech, jež prováděl

ve své bernské kanceláři, byla teď formulována jako nový a zcela

rozdílný způsob jak dělat fyziku. Matematika v teorii relativity

zaujala pevnou a důležitou pozici a teorie byla formulována

sadou složitých, ale krásných rovnic, které byly zralé k vypuštění

do světa. Nyní bylo i na jiných, aby rozpoznali, co vše je v nich

vlastně obsaženo.

46

|

Kapitola 3.

Kapitola 3.

Správná matematika, ohavná fyzika

Einsteinovy rovnice pole byly komplikované, obsahovaly spleť

neznámých funkcí, v principu je však mohl řešit každý, kdo na to

měl dostatečné schopnosti a vytrvalost. V desetiletí, jež násle­

dovalo po Einsteinově objevu, se kromě jiných vědců do tohoto

úkolu pustil nadaný sovětský matematik a meteorolog Alexander

Friedmann a brilantní belgický vědec, kněz, tedy francouzsky

abbé, Georges Lemaître. Oba na základě rovnic obecné teorie

relativity nalezli naprosto nový model vesmíru. Ten ovšem před­

stavoval pohled na svět, který Einstein už po delší dobu odmítal

přijmout. Díky jejich práci ovšem teorie začala žít vlastním živo­

tem, jenž předčil Einsteinova očekávání.

Když Einstein v roce 1915 formuloval své rovnice, chtěl je

vyřešit sám. Jako dobrý začátek se mu zdálo nalezení takového

řešení, jež by dobře modelovalo vesmír jako celek. Do tohoto

úkolu se pustil v roce 1917 a přijal několik jednoduchých předpo­

kladů, jak by hledané řešení mělo vypadat. Podle jeho teorie roz­

ložení hmoty a energie diktovalo prostoročasu, jak se má vyvíjet.

Aby modeloval vesmír jako celek, musel vzít v úvahu všechnu

hmotu a energii. Nejjednodušším a nejlogičtějším předpokladem

bylo, že hmota je ve vesmíru rozložena rovnoměrně, tedy všude

v prost oru se stejnou hustotou. Z tohoto předpokladu Einstein

vyšel. Navázal na uvahy, které změnily astronomii v šestnáctém

století, kdy Mikuláš Koperník vystoupil s odvážným tvrzením,

že Země není centrem vesmíru, nýbrž obíhá kolem Slunce. Tato

„koperníkovská“ revoluce pokračovala v dalších stoletích a naše

Správná matematika, ohavná fyzika

|

47

poloha ve vesmíru se stávala stále méně významnou. V polovině devatenáctého století se ukázalo, že ani postavení Slunce není tak důležité; leží na nevýznamném místě v jednom ze spirálních ramen naší galaxie zvané Mléčná dráha. Když tedy Einstein hle­ dal řešení svých rovnic za uvedeného předpokladu, jenom rozši­ řoval do logických důsledků myšlenku, že by vesmír měl vypadat všude víceméně stejně: nikde ve vesmíru nemá být preferované místo, tím méně jeho střed.

Za předpokladu, že vesmír je naplněn homogenně rozdělenou hmotou, se rovnice pole podstatně zjednodušily a daly se celkem snadno řešit, vedlo to však k velmi podivnému výsledku: vesmír se podle Einsteinových rovnic musel vyvíjet. Jednotlivé kousky hmoty a energie se měly vzhledem k sobě navzájem pohybovat organizovaným způsobem. Ve velkých měřítkách by nic nezůstá­ valo v klidu. Nakonec by se všechna hmota soustředila do jedi­ ného bodu, celý vesmír by zkolaboval a přestal existovat.

Představa astronomů o vesmíru byla v roce 1916 poměrně omezená. Měli vcelku dobře zmapovanou Mléčnou dráhu, bylo však zcela nejasné, co leží mimo ni. Nic nenapovídalo, jak vypadá vesmír jako celek. Všechna pozorování ukazovala, že hvězdy se trochu pohybují, ale nijak dramaticky a určitě ne uspořádaným způsobem ve velkých měřítkách. Einsteinovi, tak jako většině lidí, se nebe zdálo statické a nic nenaznačovalo, že by se ves­ mír jako celek hroutil, nebo rozpínal. Fyzikální intuice – i před­ sudky – jej měly k tomu, že se rozhodl možnost vyvíjejícího se vesmíru ze své teorie vymýtit. Do svých rovnic pole přidal novou konstantu, která dostala jméno „kosmologická“. Ta dokázala přesně vykompenzovat přitažlivou gravitaci „obyčejné“ hmoty a ener gie. Všechna „obyčejná“ hmota a energie, kterou si Einstein představoval rovnoměrně rozprostřenou ve vesmíru, se snaží podle jeho teorie vesmír smrštit, jak odpovídá naší intuici o při­ tažlivosti gravitace. Ale kosmologická konstanta funguje v rov­ nicích tak, že se snaží veškerou hmotu naopak rozptýlit, působí tedy odpudivě. Toto přitahování a odpuzování mohlo vesmír

|

Kapitola 3.

udržet v delikátní rovnováze, takže vesmír jako celek by byl v průměru neměnný, statický, jak podle Einsteina měl vypadat.

3

Způsob, jakým se Einstein snažil vyhnout nezbytnosti vývoje vesmíru, jeho teorii velmi zkomplikoval. Jak později přiznal, „zavedení kosmologické konstanty znamenalo značné narušení logické jednoduchosti teorie“. Jednomu příteli dokonce řekl, že „zavedením konstanty jsem udělal teorii gravitace něco, za co bych si zasloužil skončit v blázinci“. Ale zdálo se, že konstanta splnila svou úlohu.

V crescendu, jež vyvrcholilo objevem teorie relativity, Ein­ stein často korespondoval a diskutoval s Willemem de Sitterem, holandským astronomem z univerzity v Leidenu. Ten jako občan neutrálního státu mohl během první světové války volně kore­ spondovat i s Velkou Británií a tak se jeho zásluhou dostávaly zprávy o pokrocích Einsteinovy teorie k Eddingtonovi, který je detailně studoval. De Sitter byl tichý člověk, který však sehrál důležitou úlohu při přípravě výpravy za zatměním v roce 1919.

De Sitter byl vzděláním matematik, a tak byl dobře připraven pro práci s Einsteinovými rovnicemi. Když od Einsteina obdržel článek popisující statický vesmír, který se zrodil z Einsteinových rovnic doplněných kosmologickou konstantou, hned si uvědomil, že to není jediná možnost. Ukázal, že se dá dokonce zkonstruovat vesmír, ve kterém není žádná hmota, jen kosmologická konstanta. Navrhl realistický model, který mohl obsahovat hvězdy, galaxie a další hmotu, jenže v tak nepatrném množství, že tato hmota neovlivňuje prostoročas a není schopná kompenzovat odpudivý účinek kosmologické konstanty. Geometrie de Sitterova ves­ míru měla tak být plně určená právě kosmologickou konstantou. 3

Přitažlivým a na popularizaci vděčným rysem Einsteinova statického vesmíru byla skutečnost, že byl prostorově konečný. V jeho trojrozměrném neeuklidovském prostoru se přímky, realizovatelné např. světelným paprskem, uzavíraly do sebe, podrobněji viz třeba Barrow, J., Kniha vesmírů, Praha: Paseka 2013. Karel Čapek tuto představu s velkým porozuměním použil v Krakatitu: „a chodba je na pohled rovná a lesklá jako hamburský tunel a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká děsem; to je Einsteinův vesmír...“. Pozn. překl.

Správná matematika, ohavná fyzika

|

49

De Sitterův vesmír se jevil statický, právě tak jako vesmír Einsteinův, tedy ve shodě s Einsteinovým přesvědčením. Měl ale zvláštní vlastnost, které si všiml sám de Sitter ve svých článcích. I de Sitterův vesmír byl statický podobně jako vesmír Einsteinův a jeho geometrie, například křivost prostoru v určitém bodě, se s časem neměnila. Jestliže se ale v de Sitterově vesmíru rozptý­ lilo několik galaxií či hvězd – a v našem vesmíru je samozřejmě takových objektů řada – začnou se vzájemně pohybovat. I když prostorová geometrie de Sitterova vesmíru je plně statická a pro všechny časy zůstává stejná, objekty v tomto vesmíru nezůstanou ve vzájemném klidu.

Své řešení gravitačních rovnic poslal de Sitter Einsteinovi několik týdnů po tom, co od něj obdržel článek o statickém ves­ míru. Einstein konstatoval, že de Sitterovo řešení je matematicky správné, ale vůbec se mu nelíbilo. Výchozí myšlenka, že řešení odpovídá prázdnému prostoru bez hmoty a hvězdy jsou jen dyna­ micky nevýznamné smetí, se mu zdála nepřijatelná. Pro Einsteina bylo podstatné brát materiální náplň vesmíru jako referenční sou­ stavu, bez které by nemělo smysl hovořit o pohybu, zrychlení nebo otáčení. Einsteinova intuice potřebovala vesmír s materiální náplní. Napsal o tom dopis Paulu Ehrenfestovi, ve kterém vyjád­ řil své podráždění nad představou vesmíru bez hmoty. „Přijmout takovou možnost,“ psal, „se mi zdá nesmyslné.“ Ale i když Ein­ stein reptal, obecná relativita měla pár let po svém vzniku dva statické modely vesmíru, jež se od sebe zásadně lišily. Zatímco Einstein pracoval na své obecné teorii, Alexander Friedmann bombardoval Rakousko. Byl pilotem ruské armády, do které dobrovolně vstoupil už v roce 1914 a sloužil u leteckého průzkumu, nejdříve na severní frontě, později ve Lvově. Po krát­ kou dobu na začátku války Rusko vítězilo. Při pravidelných nočních letech přispíval k tomu, aby dohnal ke kapitulaci města obklíčená ruskou armádou. Město za městem se tak dostávalo pod ruskou okupaci.

|

Kapitola 3.

Friedmann postupoval při bombardování jinak než jeho kole­ gové. Ti shazovali bomby od oka a nepřesně odhadovali, kam asi mohou dopadnout, zatímco on byl podstatně pečlivější. Odvo­ dil vzorec, ve kterém vystupovala rychlost letadla, jeho výška a hmotnost bomby a který umožňoval určit, kde bombu shodit, má-li zasáhnout cíl. Výsledkem bylo, že Friedmannovy bomby dopadaly přesněji a zasahovaly, co zasáhnout měly. Jeho letecké úspěchy byly odměněny vyznamenáním Křížem svatého Jiří za hrdinství v boji.

Před rokem 1914 byla jeho specializací matematika, a tak byl dobře připraven na provádění složitých výpočtů. Často se potýkal s problémy , jež byly obtížně řešitelné v době, kdy ještě neexisto­ valy počítače. Friedmann však postupoval odvážně a uměl řešené rovnice zjednodušit tak, že odvrhl zbytečný balast a ponechal jen to podstatné. Když nebyly řešitelné ani potom, dařilo se mu zís­ kávat odpovědi pomoci vtipných grafů a obrázků. Řešil širokou škálu problémů, od předpovědí cyklonů až po vliv proudění vzdu­ chu na trajektorie bomb. Obtíže Friedmanna prostě nezdolaly.

Na začátky dvacátého století se Rusko významně měnilo. Car­ ský režim se potácel od krize ke krizi, čelil rostoucí nespokoje­ ností mezi zbídačelým obyvatelstvem a musel hledat své posta­ vení ve víru stále nestabilnější Evropy. Friedmann se s nadšením podílel na sociálních změnách kolem sebe. Již jako gymnaziální student se účastnil se svými spolužáky protestů v první ruské revoluci v roce 1905, jež otřásla zemí. Jako univerzitní student v Sa nkt-Petěrburgu vynikal neobyčejnou bystrostí a války se pak účastnil jako pilot, konající též bombardovací mise, učitel aeronautiky i jako vedoucí průmyslového závodu, jenž vyráběl navigační přístroje.

Po válce získal Friedmann postavení profesora na univer­ zitě v Sankt-Petěrburgu (pozdějším Leningradu). Do Ruska už tehdy také dorazil „relativistický cirkus“, jak tomu říkal Ein­ stein. Friedmanna lákala krásná složitá matematika obecné teorie relativity, a tak se rozhodl zkusit najít řešení gravitačních rovnic pro stejnou situaci, kterou před ním zkoumal Einstein, tedy pro

Správná matematika, ohavná fyzika

|

51

vesmír jako celek. Tak jako Einstein zjednodušil rovnice před­ pokladem, že když se rozložení hmoty zprůměruje na velkých měřítkách, je hustota hmoty všude stejná. V takovém případě je vesmír určen jedinou veličinou zvanou celková křivost. Podle Einsteina měla být tato veličina rovna jednou provždy danému číslu, určenému delikátní rovnováhou mezi kosmologickým čle­ nem, resp. kosmologickou konstantou, a hustotou hmoty. Tuto hmotu tvoří hvězdy a planety, jejichž hmotnost si představujeme rovnoměrně rozprostřenou v prostoru.

Friedmann Einsteinovy výsledky ignoroval a postupoval samostatně. Když studoval, jak hmota a kosmologická konstanta ovlivňují geometrii vesmíru, všiml si pozoruhodné skutečnosti: křivost vesmíru se obecně vyvíjí s časem. „Obyčejná“ hmota ve v esmíru, kterou tvoří hvězdy a galaxie a kterou Friedmann i Einstein předpokládali rovnoměrně rozloženou, se snaží prostor smršťovat. Je-li kosmologická konstanta kladné číslo, nutí pro­ stor naopak roztahovat se, rozpínat. Einstein oba efekty, snahu stahovat se a rozpínat se, vybalancoval, takže prostor zůstával v klidu. Friedmann si ale všiml, že toto statické řešení byl jen velmi speciální případ mezi možnými řešeními. Obecné řešení vypadalo tak, že vesmír se musí s časem měnit. Jestli se rozpíná, nebo se naopak smršťuje, závisí na počátečním stavu a na tom, zda převládne vliv obyčejné hmoty či kosmologické konstanty.

V roce 1922 Friedmann zveřejnil vlivný článek „O křivosti prostoru“, ve kterém ukázal, že nejenom Einsteinův, ale i de Sitterův vesmír jsou jen speciálními případy modelů vesmíru, jehož chování může být mnohem roztodivnější. Ta obecnější řešení odpovídala vesmíru, který se s rostoucím časem buď roz­ píná, nebo smršťuje. Jedna třída modelů se dokonce mohla rozpí­ nat, dosáhnout jakéhosi maxima a pak se opět smršťovat a zdálo se, že se to může opakovat v nekončících cyklech. Friedmannovy modely dokonce zbavily kosmologickou konstantu důvodu jejího zavedení. Einstein se domníval, že jeho vesmír, kde je hroucení kompenzováno odpudivým účinkem kosmologické konstanty, je jediný možný. Jakmile se stal jen jednou z možností mezi

|

Kapitola 3.

třídou modelů, které se obecně rozpínaly či smršťovaly, a to i t ehdy, když kosmologická konstanta byla nenulová, její exi­ stence se stávala pochybnou. V závěru článku píše Friedmann trochu pohrdlivě: „Kosmologická konstanta ... je neurčená ... je to prostě libovolná konstanta.“ Tím, že opustil Einsteinův poža­ davek, že vesmír má být statický, vlastně ukázal, že konstanta je v rovnicích zbytečná. Jestliže se vesmír vyvíjí, není nutné teorii komplikovat další neurčenou konstantou, jak to udělal Einstein.

Byl to článek, který přišel jako blesk z čistého nebe. Fried­ mann se nikdy neúčastnil diskusí s Einsteinem, neseděl na před­ náškách, které Einstein konal pro Pruskou akademii věd. Byl to outsider, který podlehl vlně nadšení, která se vzedmula po Eddingtonově expedici za zatměním. Friedmann byl především matematický fyzik a vše, co na novém poli kosmologie udělal, bylo to, že zde využil zručnosti a matematických dovedností, kte­ rých užíval při studiu bomb a počasí. Výsledky, kterých dosáhl, nebudily v Einsteinovi dobré pocity.

Myšlenka vyvíjejícího se vesmíru se Einsteinovi zdála absurd­ ní. Když četl Friedmannův článek poprvé, zcela odmítal. že by jeho teorie mohla vést k něčemu takovému. Friedmann nemůže mít pravdu a Einstein se to snažil prokázat. Friedmannův článek pečlivě četl a podařilo se mu najít něco, co pokládal za základní chybu. Jakmile se tato chyba odstranila, i z Friedmannových vý­ počtů plynul statický vesmír, který dříve objevil Einstein. Ein­ stein rychle publikoval poznámku, ve které tvrdil, že „význam Friedmannova výpočtu spočívá v tom, že znovu potvrdil nutnost statičnosti a neměnnosti vesmíru“.

Friedmann se cítil Einsteinovou poznámkou ponížený. Byl přesvědčen, že žádnou chybu neudělal a že početní chybu udělal naopak Einstein. Napsal mu dopis, ve kterém ukazoval, kde se omylu dopustil, a zakončil jej přáním: „Zjistíte-li, že mé výpočty jsou správné, buďte tak laskav a uvědomte o tom redaktory Zeitschrift für Physik.“ Odeslal dopis do Berlína a doufal, že Einstein zapracuje rychle.

Správná matematika, ohavná fyzika

|

53

Einstein však tento dopis nikdy neobdržel. Díky své slávě byl neustále nucen účastnit se různých seminářů a konferencí, cesto­ vat po světě od Holandska a Švýcarska až po Palestinu a Japon­ sko, takže dlouho nebyl v Berlíně, kde na něj Friedmannův dopis čekal a pokrýval se prachem. Jen náhodou došlo k tomu, že na leidenské observatoři narazil na jednoho z Friedmannových kolegů a o Friedmannově odpovědi se dozvěděl. A tak se stalo, že Einstein po téměř šesti měsících uveřejnil „opravu ke své opravě“ Friedmannova hlavního výsledku a připustil, že „existuje časově proměnné řešení“ pro vesmír. Ale pořád byla situace taková, že Friedmann jen dokázal existenci časově proměnného řešení Ein­ steinových rovnic. Podle Einsteina to byla pouhá matematika, ne realita. On sám byl stále ovládán předsudkem, že vesmír musí být statický.

Friedmann získal proslulost tím, že opravil velkého guru. Ale i k dyž obecnou teorii relativity stále popularizoval ve své zemi, která se teď nazývala Sovětský svaz, a školil v této oblasti i nějaké doktorandy, vrátil se k meteorologii. Zemřel v pou­ hých 37 letech na tyfovou horečku, kterou se nakazil na výletě na Krym. Jeho matematické modely vesmíru, který se vyvíjí, se na několik let uložily ke spánku. Georges Lemaître se dostal k matematice i k náboženství v mla­ dém věku. Už ve škole byl zručný v řešení rovnic a velice bys­ trý při luštění matematických hádanek. V Bruselu absolvoval jezuitské gymnázium a odešel studovat důlní inženýrství. Stále ještě studoval, když byl v roce 1914 povolán do armády. V době, kdy Einstein a Eddington bojovali proti válce, Lemaître bojoval v zákopech, když Němci napadli Belgii. Němci zničili město Lovaň a rozlítili mezinárodní společenství. Následovalo sepsání neblaze proslulého Manifestu devadesáti tří německých vědců, který nadlouho otrávil vztahy mezi britskou a německou vědou. Lemaître byl příkladný voják, stal se dělostřelcem a povýšil do hodnosti dělostřeleckého důstojníka. Podobně jako Alexan­ der Friedmann i on dal své matematické schopnosti do služeb

|

Kapitola 3.

balistiky. Na konci války mu byl udělen belgický válečný kříž za udatnost.

Válečné krveprolití, strašné účinky chloru v zákopech a bru­ talita na frontě Lemaîtra hluboce ovlivnily. Po skončení vojen­ ské služby pokračoval nejen ve studiu matematiky a fyziky, ale vstoupil i do kněžského semináře Maison Saint Rombaut a v roce 1923 byl vysvěcen na kněze. Zbytek svého života se nadšeně věnoval matematice a zároveň duchovnímu životu. Po čase zís­ kal titul čestného kanovníka a v roce 1960 jej papež Jan XXIII. jmenoval osobním prelátem a prezidentem Pontifikální akademie věd ve V atikánu. A tento kněz–vědec obrátil ve dvacátých letech svou pozornost k řešení Einsteinových rovnic pro vesmír.

Einsteinova obecná teorie relativity přitahoval Lemaîtra už na univerzitě v Lovani. Přednášel zde o ní na seminářích a psal na toto téma krátké přehledy. V roce 1923 pobýval nějakou dobu v anglické Cambridgi, bydlel zde v domě katolických kněží. Spo­ lupracoval s Eddingtonem, který jej hlouběji seznámil se základy teorie relativity a vedl jej k práci na hledání správné teorie ves­ míru. Lemaître na Eddingtona velmi zapůsobil, shledával ho „skvělým studentem, rychle uvažujícím, jasnozřivým a s velkou matematickou zručností“. Když se v roce 1924 Lemaître přesu­ nul do Cambridge v Massachusetts, jeho hlavním tématem se stal nevyřešený problém jak nejpřesněji modelovat vesmír, kterému se věnoval během práce na doktorské disertaci na MIT (Massa­ chusetts Institute of Technology, proslulá univerzita v americkém Bostonu).

Když se v roce 1923 Lemaître obrátil ke kosmologii, byl stále ve hře jak Einsteinův, tak de Sitterův model. Byly to jediné dva matematické modely, které řešily Einsteinovy rovnice, ale nic víc, pozorování neupřednostňovala ani jeden z nich. Vyvíjející se vesmír Friedmannův neměl vážnější odezvu a Einsteinova preference statického vesmíru zabránila tomu, aby se někdo další vydal Friedmannovou cestou. Převažující názor stále byl, že vesmír je statický. Ale Eddingtona zaujal de Sitterův model, ve kterém byly hvězdy geometrií vesmíru rozptylovány. De Sitter

Správná matematika, ohavná fyzika

|

55

argumentoval, že toto by mohlo jeho vesmír observačně odlišit od Einsteinova. V takovém vesmíru by totiž vzdálené objekty vypadaly zvláštně – světlo z nich by mělo větší vlnovou délku než světlo z objektů blízkých.

Světlo si můžeme představovat jako soubor vln o různých vlnových délkách, jež odpovídají různým energetickým sta­ vům. Červené světlo má větší vlnovou délku, což odpovídá niž­ šímu energetickému stavu, než světlo modré. Když se díváme na světlo hvězdy, galaxie nebo jiného jasného objektu, světlo jimi vyzařované je směsí různých barev. Základní „kvanta ener­ gie“ světla – fotony – mají energii úměrnou své frekvenci, to znamená nepřímo úměrnou vlnové délce. De Sitter si uvědomil, že jednotlivé vlny vysílané vzdalujícím se zdrojem budou mít o něco větší vlnové délky, viditelné světelné spektrum se posune k větším vlnovým délkám. A v de Sitterově vesmíru by platilo, že čím vzdálenější objekt, tím větší by byl jeho červený posun.

Jev červeného posunu, tedy to, že světlo ze vzdálených gala­ xií se zdálo červenější než světlo z galaxií blízkých, ukazoval na to, že de Sitterovu vesmíru plně nerozumíme. Eddington jej studoval podrobněji spolu Hermannem Weylem, jedním ze žáků Davida Hilberta z Göttingen. Nalezli přesnou relaci mezi vzdá­ leností zářícího objektu a jeho červeným posunem: byl-li objekt od Země dvakrát vzdálenější, byl jeho červený posun dvojná­ sobný. Tento efekt byl nazván de Sitterovým jevem.

Když v roce 1924 Lemaître pečlivěji prostudoval de Sitterův vesmír i Eddingtonovy a Weylovy výpočty, všiml si, že gravitační rovnice v de Sitterově článku byly zapsány zvláštním způsobem. De Sitter zkoumal statický vesmír, ten měl ale tu podivnou vlast­ nost, že měl střed a pro pozorovatele ve středu existoval hori­ zont, za kterým nebylo nic vidět. To bylo v rozporu s Einsteino­ vým požadavkem, že vesmír musí být ve všech místech stejný. Když Lemaître zapsal de Sitterův vesmír takovým způsobem, že ve všech bodech opravdu vypadal stejně, horizont zmizel a ves­ mír se celkově choval naprosto jinak. V Lemaîtrově jednodušším zápisu se křivost prostoru vyví



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist