načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nad propastí - Wilbur Smith

Nad propastí

Elektronická kniha: Nad propastí
Autor: Wilbur Smith

- Saffron vyrůstá na rozlehlém keňském statku v bystrou dívku toužící po vědění a dobrodružství. Díky své ctižádosti nastoupí studia v anglickém Oxfordu. Během pobytu na starém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 480
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu War cry ... přeložil Jan Mrlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3654-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Saffron vyrůstá na rozlehlém keňském statku v bystrou dívku toužící po vědění a dobrodružství. Díky své ctižádosti nastoupí studia v anglickém Oxfordu. Během pobytu na starém kontinentě se seznámí s německým idealistickým mladíkem Gerhardem a vzájemně oba zcela propadnou svému kouzlu. Jejich štěstí netrvá dlouho – brzy ho překazí bouře druhé světové války, která je postaví na opačné strany válečné fronty. 

Zařazeno v kategoriích
Wilbur Smith - další tituly autora:
Pobřeží v plamenech Pobřeží v plamenech
Řeka bohů - Faraon Řeka bohů
Nad propastí Nad propastí
Kořist Kořist
Na Leopardí skále Na Leopardí skále
 (e-book)
Na Leopardí skále Na Leopardí skále
 
K elektronické knize "Nad propastí" doporučujeme také:
 (e-book)
Kořist Kořist
 (e-book)
Zlatý lev Zlatý lev
 (e-book)
Hotýlek Hotýlek
 (e-book)
Slepá mapa Slepá mapa
 (e-book)
Zvířátka z Kouzelného lesa   Kočička Kiki Zvířátka z Kouzelného lesa Kočička Kiki
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Orion Mintaka (UK) Ltd, 2017

Translation © Jan Mrlík, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Tato kniha je zcela fiktivním dílem. Jména, postavy a události

v ní popsané se sice částečně zakládají na historických reáliích,

jsou však dílem autorovy představivosti. Jakákoli podobnost se

skutečnými osobami, ať živými, či mrtvými, událostmi či místy

je čistě náhodná.

Z anglického originálu War Cry

vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers,

1 London Bridge Street, London SE1 9GF přeložil Jan Mrlík

Redakční úprava Vlasta Kohoutová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-693-1978-80-7543-692-4


Tuto knihu věnuji své ženě Mokhiniso,

která mi po několik posledních desetiletí života

byla absolutní radostí a inspirací

a bude jí po všechny roky, které ještě přijdou.

Miluji tě, moje Sluníčko.


5

O

d vyhlášení války uplynuly dva měsíce. Podzimní slunce

zářilo z jasné modré oblohy nad Bavorskem tak nádherně,

jako by přímo volalo po tom, aby lidé popíjeli pivo a od srdce, zvesela si zazpívali. Jenomže pořádání Oktoberfestu bylo zrušeno a limuzína Double Phaeton sunoucí se po krátké příjezdové cestě k vile v Grünwaldu nedaleko Mnichova vyvolávala předtuchu něčeho neradostného.

Vůz zastavil. Šofér otevřel dvířka kabiny pro cestující, aby mohl vystoupit dokonalý gentleman něco před sedmdesátkou. Uniformovaný komorník jej pustil do domu. V následující chvíli byl do salonu k Athale, hraběnce z Meerbachu, uveden rodinný právník Viktor Solomons. Byť měl už stříbrné vlasy i plnovous a jeho krok se zdál méně křepký než kdysi, dokonale ušitý oblek, zářivá běl umně naškrobeného límečku a bezchybný lesk bot naznačovaly, že mysl tohoto muže je stále stejně precizní, bystrá a pronikavá jako vždycky.

Solomons se zastavil před Athaliným křeslem, mírně, ale uctivě se uklonil a pozdravil: „Dobré ráno, hraběnko.“

Zdálo se, že je v neveselé náladě, ale Athala si připomněla, že se od něho ani nic jiného nedá očekávat. Solomonsův milovaný syn Isidore odjel kamsi na frontu. Žádnému rodiči není do zpěvu při vědomí, že život jeho dítěte závisí na milosrdenství bohů války.

„Dobré ráno, Viktore, to je ale nečekané potěšení, že vás zase vidím! Prosím, posaďte se.“ Athala pokynula křehkou rukou ke křeslu naproti jejímu. Pak se obrátila ke komorníkovi, který hosta uvedl a očekával další pokyny. „Prosím vás,

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

6

Braune, přineste panu Rechtsanwalt Solomonsovi kávu. Dáte si koláč, Viktore, že ano? Třeba kousek štrúdlu?“

„Děkuji, hraběnko, ale nedám.“

Athala si všimla, že se v Solomonsově hlase ozval nějaký chmurný tón, a jako by se nezvykle bránil pohlédnout jí do očí. Má špatné zprávy, pomyslela si. Něco s chlapci? Stalo se některému něco?

Přikázala si zachovat klid. Nebylo vhodné, aby člověk dával najevo nějaké obavy, zvlášť když je v místnosti sloužící. „To bude všechno, Braune,“ řekla.

Komorník odešel. Athala pocítila náhlou touhu odložit špatné novinky alespoň o pár vteřin. „Povězte, jak se daří Isidorovi? Doufám, že je v pořádku a v bezpečí.“

„Ale ano, děkuji za optání, hraběnko,“ odpověděl Viktor poněkud roztržitě, jako by tak docela nemyslel na to, co říká. Byl však na svého zbožňovaného syna velmi hrdý, a neodolal, aby ještě nedodal: „Víte, Isidorově divizi velí sám korunní princ Vilém. Jen si to představte! Zrovna minulý týden nám od něho přišel dopis, že už se poprvé dostal do akce. Podle jeho slov velící major prohlásil, že si pod palbou vedl obdivuhodně.“

„Nepochybuji, že to tak bylo. Isidore je báječný mladík. Nuže... co se děje, Viktore? Pročpak jste přijel?“

Solomons na okamžik zaváhal, aby sebral myšlenky, a pak si povzdychl. „Obávám se, že nenacházím lepší způsob, jak to říct, hraběnko. Ministerstvo války v Berlíně mě dnes informovalo, že váš manžel hrabě Otto von Meerbach je mrtev. Generál von Falkenhayn měl pocit, že byste se tu zprávu měla dozvědět od někoho, koho znáte, aby vám jen nedošel telegram nebo vás nenavštívil nějaký neznámý důstojník.“

Athala v křesle náhle sklesla a zavřela oči, neschopná slova.

„Chápu, že je to nesmírně bolestné,“ pokračoval Solomons. Bolest však byla tím posledním, co hraběnka v té chvíli vnímala. Převažující pocit naopak představoval úlevu. Její synové jsou v pořádku. A konečně, po všech těch letech, je volná. Manžel už nemůže tropit nic, čím by jí ubližoval.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

7

Athala se ovládla. Od útlého dětství ji učili, aby své jakoby porcelánové rysy stále udržovala ve výrazu vyjadřujícím klidnou aristokratickou eleganci, ať se děje co se děje. Stalo se její druhou přirozeností, že pod touto maskou tajila skutečné pocity, stejně jako hladina rybníčku skrývá neustále pádlující nohy, které dodávají labuti ladný pohyb, jímž se zdánlivě zcela bez námahy pohybuje po vodě.

„Jak zemřel?“ zeptala se.

„Při letecké nehodě. Bylo mi řečeno, že Jeho Excelence se účastnila cesty, jež měla pro německou Říši nejvyšší důležitost. Podrobnosti podléhají utajení, ale jsem oprávněn vám sdělit, že k nehodě došlo nad Britskou východní Afrikou. Hrabě letěl na palubě své úžasné nové vzducholodi Asagaj. Byl to její panenský let.“

„Takže ho sestřelili Britové?“

„To nevím. Našeho velvyslance v Bernu informoval jeho britský protějšek pouze o tom, že hrabě zahynul. Jednalo se o zdvořilé gesto k poctě vašeho zesnulého manžela. Ovšem pokud vím, Britové nemají v Africe žádné jednotky Královského letectva, a tak musíme předpokládat, že se jednalo o nějakou nehodu. Plyn, kterého se používá k plnění těch takzvaných řiditelných vzducholodí, je očividně velmi nestabilní.“

Athala se podívala Solomonsovi do očí a velmi klidně prohlásila: „Ona byla v té chvíli také na palubě Asagaje?“

Právník se nemusel ptát, kdo je „ona“. A nemusel by se dotazovat ani nikdo další, kdo alespoň vzdáleně poznal poměry v německé společenské smetánce. Hrabě von Meerbach platil za notorického sukničkáře, v posledních letech ho však posedla vášeň k jedné z jeho milenek, Evě von Wellberg, krásce se zářivými vlasy připomínajícími norkový kožich a fialkově modrýma očima. Hrabě prosil Athalu o rozvod, aby si mohl vzít tu Wellbergovou za ženu, ale odmítla ho. Její katolická víra nepřipouštěla podobné ukončení manželství. Nakonec dospěli k jakési dohodě. Hraběnka Athala žila se dvěma ještě malými syny v dokonale navržené klasické vile v úhledném

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

8

městečku jihozápadně od Mnichova, v němž se mohla stýkat s nejbystřejšími lidmi z bavorské lepší společnosti. Naopak hrabě Otto se uchýlil do rodinného zámku na břehu Bodamského jezera. Tam si žil se svou milenkou, nebo spíš děvkou, jak o ní uvažovala Athala, a syny vídal jen při těch vzácných příležitostech, kdy mohl, či alespoň trochu chtěl, vyšetřit nějaký čas, aby je navštívil.

„Asagaj startoval z areálu továrny Meerbach Motoren Werke,“ řekl Solomons, čímž měl na mysli obrovitý průmyslový komplex, z něhož plynulo rodinné bohatství. „Vyšší úředníci společnosti, kteří se účastnili odletu vzducholodi, mi prozradili, že viděli nějakou ženu vstupovat na palubu. Ministerstvo války mě informovalo, že Asagaj se zřítil se všemi cestujícími. Nikdo z nich nepřežil.“

Athala si dovolila naznačit mírný trpký úsměv. „Ani nebudu předstírat, že by mi bylo líto její smrti.“

„A já zase nemohu předstírat, že bych vás za to chtěl nějak kritizovat. Jsem si velmi dobře vědom, jak jste kvůli ní trpěla.“

„Drahý Viktore, vždycky jste tak laskavý a spravedlivý. Jste...“ Zarazila se, aby mohla svá slova upřesnit. „Byl jste právníkem mého manžela, a přece jste nikdy neudělal nic, abyste mi ublížil.“

„Jsem právníkem celé rodiny, hraběnko,“ opravil ji Solomons mírně. „A protože jste byla a zůstáváte příslušnicí Meerbachovy rodiny, vždycky vás budu považovat za svou klientku. Nyní bych se rád zeptal, zda jste připravena probrat něco z důsledků tragického skonu vašeho manžela.“

„Ano, to jsem,“ přisvědčila Athala, avšak z důvodů, které by sotva dokázala vysvětlit, v sobě náhle objevila pocit ztráty, který až dosud nevnímala. Navzdory všemu, co musela vytrpět, se vždycky modlila, aby její manžel jednoho dne prohlédl, zřekl se svých mizerných způsobů a oddal se rodině. A teď byla všechna naděje pryč. Rozplakala se a šátrala v kabelce položené u nohou po kapesníku.

„Dovolíte?“ zeptal se Solomons a sáhl do kapsy.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

9

Odmítla ho mávnutím ruky a pouze zavrtěla hlavou, protože si nebyla jistá, zda dokáže promluvit. Konečně našla, co hledala, přitiskla kapesník k očím, osušila si nos, zhluboka se nadechla: „Promiňte, prosím.“

„Má drahá hraběnko, právě jste ztratila manžela. Čelila jste mnohým potížím, ale stále to byl muž, za kterého jste byla provdaná, a otec vašich dětí.“

Přikývla a smutně řekla: „Jak se zdá, přece jen nemám srdce z kamene.“

„Pokud jde o mě, nikdy jsem neměl podezření, že by to tak bylo. Ani na okamžik.“

Místo díků jen přikývla. „Prosím, budeme pokračovat... Myslím, že byste mohl zmínit důsledky jeho...“ Nedokázala vyslovit slovo „smrti“, a tak jen řekla: „Toho, k čemu došlo.“

„Vcelku ano. Bohužel nemůže dojít k pohřbu, protože i kdyby se tělo našlo, Britové už by je museli pohřbít.“

„Manžel zemřel ve službě své zemi v zámoří,“ pravila Athala, napřímila se v zádech a znovu nabyla duševní rovnováhy. „Takže se s něčím podobným muselo počítat.“

„To jistě. Myslím však, že by bylo vhodné, a také se to očekává, nechat sloužit zádušní mši, například v mnichovském Frauenkirchu, ale možná vám přijde příhodnější sloužit ji v kapli na zámku Meerbach, nebo dokonce v Motoren Werku.“

„Bude to ve Frauenkirchu,“ rozhodla Athala bez nejmenšího váhání. „Nemyslím, že by továrna byla vhodným prostředím k uctění památky hraběte německé Říše, a kaple v zámku je tuze malá, nevešli by se do ní všichni, kteří se budou chtít bohoslužby účastnit. Mohl by se někdo z vaší kanceláře spojit s úřadem arcibiskupa a sjednat vhodné datum a pomáhat s organizací té události?“

„Samozřejmě, hraběnko, v tom nebude nejmenší problém. Směl bych pro pořádání recepce po mši doporučit Bayerischer Hof? Pokud sdělíte řediteli hotelu své všeobecné požadavky, hotelový personál bude přesně vědět, jak nejlépe zajistit to, co budete potřebovat.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

10

„Bojím se, že na něco takového teď nedokážu ani pomyslet.“ Athala zavřela oči a pokoušela se nějak uspořádat změť myšlenek a citů, které jí vířily hlavou. Pak se zeptala: „Co bude se mnou a s mými syny?“

„Totiž, dá se očekávat, že vzhledem k rozsahu a rozmanitosti majetku pana hraběte může být jeho poslední vůle nezvykle složitá. Podstatná fakta jsou, že rodinný majetek zde v Bavorsku a většinový podíl v Motoren Werku zcela připadnou vašemu staršímu synovi Konrádovi, společně s titulem hraběte z Meerbachu. Váš mladší syn Gerhard obdrží menší podíl na akciích společnosti. Veškerý majetek a příjmy z těchto akciových podílů připadnou do svěřeneckého fondu, dokud oba synové nedosáhnou věku pětadvaceti let. Do té doby budou oba dostávat velkomyslné kapesné a samozřejmě také plnou úhradu nákladů na vzdělání. Jakékoli další výdaje bude muset schválit správní rada fondu.“

„A kdo v ní bude?“

„Především vy a já, hraběnko.“

„Proboha, vrtošivý Otto mi svěřil takovou moc?“

„V tomto platil za tradicionalistu. Měl za to, že matka by měla být odpovědná za výchovu dětí. Ovšem podotýkám, že jsem řekl ‚především‘. Jakmile bude Konrádovi pětadvacet a převezme odpovědnost za rodinné záležitosti, také jemu připadne role správce fondu jeho bratra, jemuž tehdy bude teprve osmnáct.“

„Takže když bude Gerhard něco potřebovat, sedm let mu nezbude než chodit s čapkou v ruce za Konrádem?“

„Ano.“

Athala se zamračila. „Trochu mě děsí představa, že by jeden bratr měl mít takovou moc nad druhým.“

„Jeho Excelence pevně věřila, že rodina, stejně jako národ, vyžaduje silné vedení v rukou jediného člověka.“

„Jestlipak Otto... Chápu to tak, že budu finančně zajištěna?“

„Ano, jistě, v tomto ohledu se nemáte čeho obávat. Připadnou vám peníze vaší rodiny, navíc si ponecháte všechen majetek, klenoty, umělecká díla a tak dál, které jste obdržela

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

11

během manželství, a k tomu dostanete velmi štědrou každoroční apanáž až do konce života. Rovněž vám připadne místo ve správní radě.“

„Zatracená správní rada je mi lhostejná,“ ucedila Athala. „Mám jen strach o své chlapce. Kde budeme žít?“

„To záleží jen na vás, jestli budete chtít zůstat tady v Grünwaldu nebo se přestěhujete na zámek Meerbach nebo budete užívat obojí. Jeho Excelence vyčlenila část prostředků určenou k udržování zámku a nemovitostí, které k němu patří, a na zajištění služebnictva nutného k zachování takových standardů, jaké by sám vyžadoval. Pokud budete chtít, znovu se stanete paní na zámku Meerbach.“

„Dokud Konrád neoslaví pětadvacáté narozeniny...“

„Ano, pak se stane zámeckým pánem on.“ Když se Solomons odporoučel, odešla Athala za mladším synem do herny v poschodí. Vnímala ho jako dar od Boha a nečekané požehnání, protože jeho narození přineslo vzácný okamžik štěstí do manželství, které už dávno nebylo možné zachránit. Gerhard byl počat oné noci, kdy spolu Athala a Otto spali naposled. Šlo o krátké a povrchní pomilování, a té noci, kdy se Gerhard narodil, byl manžel pryč s Fräulein von Wellberg. O to jí bylo mladší dítě vzácnější.

Přemýšlela, jak by mu mohla vysvětlit, že jeho otec je po smrti. Jak povědět něco takového tříletému dítěti? V té chvíli neměla srdce vyrušovat Gerharda ze hry s dřevěnými kostkami, které byly jeho nejoblíbenější hračkou.

Athalu pokaždé fascinovalo, když pozorovala synka, jak staví kostky jasných barev. Měl přirozený cit pro symetrii. Jestliže usadil jednu kostku určité barvy nebo tvaru na jednu stranu svého nejnovějšího hradu, domu nebo statku (Gerhard vždycky přesně věděl, co staví), potom další stejnou kostku umístil na protilehlou stranu.

Sklonila se k němu a políbila ho do vlasů. „Ty můj malý architekte,“ zamumlala a Gerhard se rozzářil samým potěšením,

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

12

protože ze všech mazlivých jmen, které od ní slýchal, se mu toto líbilo nejvíc.

Řeknu mu to, rozhodla se Athala, ale ještě ne. Oběma chlapcům smutnou novinu oznámila, až když se Konrád vrátil ze školy. Bylo mu teprve deset, ale už sám sebe považoval za hlavu rodiny. Dal si velmi záležet, aby nedal najevo nejmenší známku slabosti, když se dozvěděl, že zahynul otec, jemuž se tak velmi podobal. Místo toho se vyptával na podrobnosti toho, co se stalo. Bojoval jeho otec s Angličany? Kolik jich stačil zabít, než ho dostali? Když mu Athala nedokázala dát odpovědi, které žádal, Konrád se rozzuřil a řekl jí, že je pitomá.

„Vůbec se otci nedivím, že tě nemiloval,“ osopil se na ni. „Nikdy jsi pro něho nebyla dost dobrá.“

Kdykoli jindy by mu za to Athala dala facku, ale dnes to nechala tak. Pak Konrádův hněv opadl stejně rychle jako vzkypěl a chlapec se zeptal: „Když je otec mrtvý, znamená to, že jsem teď hrabě?“

„Ano,“ přisvědčila Athala. „Jsi hrabě z Meerbachu.“

Konrád nadšeně zavýskl. „Já jsem hrabě! Já jsem hrabě!“ pozpěvoval a pochodoval napříč hernou jako malý a podsaditý zrzavý gardista. „Můžu si dělat, co chci a nikdo mi to nemůže zakázat!“

Zastavil se před Gerhardovou stavbou, kterou klučík vybudoval kostku po kostce, až byla skoro stejně vysoká jako on sám.

„Hej, Gerdi, koukni na mě!“

Gerhard vzhlédl ke staršímu bratrovi a nevinně se usmál.

Konrád kopl do Gerhardovy úžasné konstrukce a rozmetal kostky po celé herně. Kopal do nich znovu a znovu, až bratrovo dílo úplně zničil a nezůstalo nic než pestrobarevná změť kostek pokrývající podlahu.

Gerhardovi se svraštila tvářička ve výrazu zoufalství a s pláčem se rozběhl k matce.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

13

Athala ho přivinula k sobě a dívala se na hrabátko, jež pyšně postávalo nad pohromou, kterou napáchalo. S trpkým rozčarováním si uvědomila, že se dočkala osvobození od manžela, jen aby ji znovu zotročil ještě hroznější syn. Hubená dívka na sobě měla jezdecké kalhoty, které se jí na stehnech volně plácaly, protože jí tam ještě nenarostly svaly, které by vyplnily nohavice. Polodlouhé černé vlasy, které normálně nespoutávala žádnými mašlemi ani sponami, měla teď upravené do drdůlku a ten skrývala pod jezdeckou čapkou. V pihovaté tváři opálené do zlatohnědého odstínu jí zářily jasné oči, tak modré, jako bývá africká obloha, pod níž prožila každý den svého života.

Kolem ní se na všechny strany až k obzoru táhly nízké vršky ověnčené jiskřivými potůčky, jako by se skotská Vysočina kouzlem přenesla do Rajské zahrady. Prostíral se zde magický kout nekonečně úrodné země, nepochopitelně rozlehlé a vzrušující nezkrocené divočiny. Levharti lenošili ve větvích stromů, které poskytovaly útočiště také brebentícím opicím a hadům, jako byla zelená mamba, jejíž lesklé šupiny vrhaly duhové odlesky, nebo plachý, avšak smrtelně jedovatý boomslang. V trávě vysoké až po hlavu se skrývali lvi s ostrými tesáky a drápy, ale také ještě nebezpečnější buvoli, kteří dokážou zarazit rohy člověku do břicha stejně snadno, jako projede jehla jemným plátnem.

Dívka na tato nebezpečí sotva pomyslela, protože neznala jiný svět než tenhle, a kromě toho měla v hlavě daleko důležitější věci. Hladila svého poníka po sametovém nose. Od kaštanově zbarvené klisničky ze somálského chovu se sotvakdy odloučila už od prvního dne, kdy ji dostala jako dárek k sedmým narozeninám, což bylo před osmi měsíci. Koník měl jméno Kipipiri, což ve svahilštině znamenalo „motýl“, a navíc se tak jmenovala hora, která se vysoko zdvihala na východním obzoru a ve chvějivém horkém vzduchu působila jako fata morgána.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

14

„Koukej, Kippy,“ zamumlalo děvče tiše a konejšivě. „Koukej na ty hloupé kluky a jejich ohavné hřebce. Pojďme jim ukázat, co dovedeme!“

Přistoupila k boku poníka a mávnutím ruky poslala pryč čeledína, který ji chtěl pozvednout za nohu. Vsunula chodidlo do třmenu, vytáhla se vzhůru a vyšvihla se do sedla stejně čiperně jako nějaký žokej při derby. Pak se sklonila nad krk klisničky, hladila ji po hřívě a šeptala jí do ucha: „Leť, miláčku, leť!“

Dívku začal ovládat vír emocí – pýcha, očekávání a závratné vzrušení se mísily s nervozitou, úzkostí a zoufalou tužbou neudělat ze sebe hlupačku, a tak si řekla, že se musí uklidnit. Už dávno poznala, že milovaná Kippy umí vycítit její náladu a podle ní se pak chová, a to poslední, po čem děvče toužilo, bylo sedět na hřbetě nervózního a příliš vzrušeného zvířete. Zhluboka se nadechla, právě tak, jak ji to učila maminka, a potom zvolna a plynule vypouštěla vzduch z plic, dokud necítila, jak jí povolují napětím ztuhlá ramena. Napřímila se v sedle a pobídla poníka do kroku. Pod kopyty zvířete se z hlíny zvedal paprikově červený prach. Blížili se ke startovní bráně parkurové dráhy, kterou dal postavit na jednom ze svých kolbišť Pólový klub Wanjohi Valley k dětskému jezdeckému klání pro rok 1926.

Dívka upírala oči na překážky roztroušené po zdánlivě náhodných místech dráhy. V hlavě jí zůstala vězet jediná myšlenka: Já to musím vyhrát! Tlampač pověsili na jeden z dřevěných trámů, které nesly stříšku z vlnitého plechu, jež chránila osazenstvo verandy zbudované před klubovnou. Z trouby vycházel drsný, plechový zvuk mužského hlasu, který hřímal: „Nyní přichází poslední soutěžící v parkurovém skákání v kategorii do dvanácti let. Slečna Saffron Courtneyová na Kipi-pipi-piri...“ Hlas na chviličku umlkl a potom pokračoval: „Moc se omlouvám, ale obávám se, že těch ‚pipi‘ je tam trochu moc.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

15

„A taky bylo trochu moc růžových ginů, co, Chalky?“ ozval se hlas některého z diváků usazených na dřevěných lavicích, jež sloužily jako tribuna při každoroční parkurové soutěži, kterou pólový klub pořádal pro děti svých členů.

„To je pravda, chlapče, pravda,“ přiznal hlasatel a pak pokračoval: „Prozatím jsme viděli jenom jeden čistý okruh, který zvládl Percy Toynton na Divochovi. To znamená, že Saffron je poslední jezdkyní, která ho ještě může připravit o vítězství. Saffron je nejmladší soutěžící, tak jí všichni pořádně zatleskáme, ať může vyrazit na trať.“

Ozval se chabý potlesk přibližně padesáti bílých osadníků, kteří se přišli podívat, jak budou jejich děti soutěžit v parkuru, anebo jen využili příležitosti, kdy se mohli vzdálit ze svých farem či dílen a družit se s ostatními. Doléhala na ně dřímota z tepla, protože bylo krátce po poledni, a také z řídkého vzduchu, neboť areál s hřištěm na pólo ležel v nadmořské výšce bezmála dvou a půl tisíce metrů, což jako by ještě posilovalo účinek srdnatého popíjení alkoholu. Několik obzvlášť otupělých zpustlíků navíc podléhalo mrákotám z opia, zatímco ti, kteří dávali najevo jakýsi přebytek energie či vzrušení, velmi pravděpodobně šňupali kokain, který se v nedávné době rozšířil u dobrodružnější části keňské lepší společnosti podobně jako koktejl před večeří.

Saffronina matka Eva Courtneyová měla ovšem hlavu zcela čistou. Byla nyní v sedmém měsíci těhotenství, a protože ji po narození dcery postihly dva potraty, měla zakázáno pít cokoli silnějšího než občas sklenici piva Guinness na posilněnou. Pozorovala překážky rozestavené po hřišti na pólo, tiskla manželovu ruku a šeptem přála své dceři: „Hodně štěstí, má milá.“

„Já jen doufám, že nespadne,“ dodala a v tmavě fialkových očích se zračila mateřská úzkost. „Je přece ještě malé děvče a podívej, jak jsou některé ty překážky vysoké.“

Leon Courtney se na manželku usmál. „Nic se neboj, drahoušku,“ uklidňoval ji. „Saffron je přece tvoje dcera. Což znamená, že je odvážná jako lvice a krásná jako růžový pla

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

16

meňák... a tvrdošíjná jako starý nosorožec. Projede to bez chyby, dej na moje slova.“

Eva Courtneyová se na muže usmála a pustila mu ruku, aby mohl vstát a sejít dolů k hřišti. Ty můj milý Medvídku, pomyslela si. Nedokážeš jen tak sedět a dívat se na své děvčátko z dálky. Musíš jít co nejblíž k dění tam dole.

Eva dala Leonovi přezdívku Medvídek jednou ráno někdy před víc než deseti roky, nedlouho poté, co se seznámili. Krátce po východu slunce nad Velkou příkopovou propadlinou se projížděli na koních a Eva si všimla legračně vyhlížejícího zvířete, jež připomínalo zavalitého, statného psa na krátkých nohách. Břicho a dolní část těla mělo černou, srst na hřbetě však bílou a šedivou, a hlasitě čenichalo v trávě jako stařík hledající brýle na čtení.

„Copak to je?“ zeptala se a Leon odpověděl: „Říká se mu medojed.“ Povídal jí, že tohle podivné zvíře patří k těm nejzuřivějším a nejodvážnějším stvořením v celé Africe. „I lev se mu zdaleka vyhne,“ tvrdil. „Neriskujte a nepřibližujte se k němu.“

To by klidně mohl říct i sám o sobě, pomyslela si Eva. Tehdy bylo Leonovi kolem pětadvaceti a vydělával si na živobytí jako průvodce safari. Teď mu chyběl jenom rok do čtyřicítky a někdejší záblesky chlapecké dychtivosti v očích nahradila klidnější sebejistota dospělého muže v plném rozkvětu sil, spoléhajícího na své schopnosti lovce i bojovníka. Obočí mu oddělovala hluboká vráska a objevily se mu i drobnější linky kolem očí a úst. Ženy během přibývajících let propadají zoufalství, protože vrásky jsou pro ně nepříjemnou známkou, že jejich mládí a krása uvadají. Eva ovšem musela připustit, že u jejího muže vyjadřují zkušenost a autoritu a je s nimi ještě přitažlivější. Nepatrně přibral, takže pas už neměl tak štíhlý jako kdysi, avšak – a to je další nespravedlnost! – tím spíš se zdál silnější a mocnější.

Eva se rozhlédla kolem po dalších mužích z komunity vystěhovalců, která se sešla v tomhle koutě Keni. Spočinula pohledem na Josslynu Hayovi, pětadvacetiletém dědici hraběte

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

17

z Errollu, dědičného nositele titulu Lord High Constable of Scotland. Vysoký, mohutně stavěný chlapík si oblékl kilt, což dělal často, aby vzdal čest svému původu, a přes jedno rameno si přehodil rudou a okrovou somálskou šálu. Bylo příjemné na něho pohledět a díky dozadu sčesaným plavým vlasům působil jako idol všech večírků. Na svět, a zejména na ženy upíral nestoudný pohled chladných modrých očí s těžkými víčky, jako když dravec vyhlíží příští kořist. Hay svedl polovinu bělošek v Britské východní Africe, avšak Eva znala tyhle týpky velice dobře a se svým alfa samcem byla příliš spokojená na to, aby ji, byť náznakem, napadlo stát se Hayovou další trofejí. Kromě toho byl příliš mladý a nezkušený na to, aby ji mohl zajímat. Ostatní ze zdejších mužů tvořili různorodou směsici: aristokrati, kteří utekli z nového světa poválečné Británie, nebo muži žijící z šeků zasílaných z domova, kteří se chovali tuze nadutě, ale potají se modlili, aby už dorazil další šek, popřípadě dobrodruzi přilákaní do Afriky přísliby života, jaký by doma nikdy nemohli vést.

Leon Courtney však patřil k jiné sortě. Jeho rodina žila v Africe už dvě stě padesát let. Mluvil svahilsky stejně dobře jako anglicky, s místními Masaji rozprávěl jejich jazykem a dokonale ovládal arabštinu. Ta se dala zcela samozřejmě očekávat u člověka, jehož otec založil obchodní společnost, která začínala s jediným nilským parníkem, jejíž podniky se však dnes rozkládaly od zlatých dolů v Transvaalu po bavlníková pole v Egyptě a ropné vrty v Mezopotámii. Leon nikdy nic nepředváděl. Nemusel. Byl zkrátka takový, jak vypadal.

Ano, Medvídku, jsem šťastná, pomyslela si Eva. Nejšťastnější ze všech, protože tě miluji a ty miluješ mě. Saffron se na startu parkurové dráhy uklidnila. Prostě jen musím porazit Percyho! říkala si.

Percy Toynton měl za týden slavit třinácté narozeniny, takže se jen tak tak vešel do téhle kategorie. Nejenže byl skoro dvakrát tak starý jako Saffron, ale on i jeho kůň byli mnohem

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

18

větší a silnější než ona a Kipipiri. Podle ní nepatřil Percy mezi hodné kluky. Pořád se vychloubal a rád se stavěl jako chytřejší na úkor ostatních dětí. Ale dráhu projel bez jediné chyby. Takže ona to nutně musí dokázat taky a potom ho porazit v rozeskakování, které rozhodne.

„Nežeň se příliš dopředu,“ radil jí otec ráno při snídani. „Tohle je velice důležitá životní lekce. Když máš před sebou velký, obtížný úkol, nepřemýšlej o tom, jak je to těžké. Rozlož si ho na menší, snadnější kousky. Ty potom zvládej pěkně jeden po druhém a uvidíš, že nakonec dokážeš i to, co se ti zpočátku zdálo tak těžké. Rozumíš mi?“

Saffron svraštila obličejík a špulila rty, jak přemýšlela o tom, co jí otec říkal. „Myslím, že ano,“ odpověděla nepříliš přesvědčeně.

„Dobře, vyjasníme si to na příkladu parkurového skákání. Dráha je hodně těžká, že?“

„To ano,“ přikývla Saffron.

„Když se ale soustředíš na jediný skok, vsadím se, že si pokaždé řekneš, že to dokážeš zvládnout, že?“

„Vždycky!“ souhlasila Saffron.

„No výborně, takže nepřemýšlej o tom, jak je obtížné objet celou dráhu bez chyby. Mysli na každý z těch jednoduchých skoků, pak na další, a zas na další... a když dojedeš na konec, když přeskočíš všechny překážky – koukejme se, objela jsi kolo bez chyby a vůbec ti to nebude připadat nějak složité.“

„Aha, už rozumím!“ vyhrkla nadšeně.

Teď Saffron pohlédla na křivolakou řadu svých soupeřů a jejich rodičů, která stála podél jedné strany dráhy, a uviděla otce. Zachytil její pohled, vesele jí zamával a vyslal k ní jeden ze svých širokých úsměvů, které v ní vždycky vyvolávaly pocit štěstí, protože z nich vyzařoval optimismus a důvěra. Oplatila mu pousmáním a pak se soustředila na první překážku: obyčejná dvojice bílých břeven zkřížených do podoby nízkého X, takže uprostřed byla překážka nižší než po krajích. To je snadné! řekla si a naráz si připadala silnější

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

19

a víc si věřila. Pobídla Kipipiri dopředu a klisnička se rozběhla klusem, pak přidala a projely startovní bránou směrem k překážkám. Leon Courtney si dal velký pozor, aby neprozradil ani ždibec z napětí, které na něho dolehlo, když Saffron vyjela na dráhu. Srdce mu překypovalo hrdostí. Mohla nastoupit ještě v kategorii do osmi let, ale už samotná představa, že by měla překonávat překážky pro malé děti, z nichž ta nejvyšší sahala Leonovi sotva po kolena, jí připadala nemyslitelná. A tak trvala na tom, že pojede ve vyšší věkové skupině, a už to se většině lidí zdálo pozoruhodné. Představa, že by ke všemu ještě mohla zvítězit, se jevila nanejvýš fantastická. Ale Leon svou dceru znal. Ona svůj start chápe docela jinak. Chce zvítězit, nebo nic.

„Do toho, Saffy,“ povzbuzoval ji šeptem – nechtěl vykřiknout, aby nepoplašil její klisničku.

Doklusaly před první překážku; Saffron svou Kipipiri uklidnila a pak ji pobídla, takže se přenesly nad středem překážky, a ještě jim zbývala spousta místa. Mladá jezdkyně se usmála. Ona i Kipipiri mají pevnou vůli, možná jsou až paličaté. Maminka říkávala: „Vy dvě holky jste jedna horší než druhá!“

Ve dnech, kdy se Saffron a její poník nenaladili na stejnou vlnu, bývaly výsledky zpravidla katastrofální, když se ale jejich rozpoložení srovnalo, měla Saffron pocit, že by společně dokázali přemoci celý svět. Energie, kterou Kipipiri vkládala do skoků, dokonalá rovnováha při odskoku i dopadu, rytmus kroku a nastavení uší svědčící o bystrosti a dychtivosti dávaly mladé jezdkyni naději, že dnešek by se mohl zařadit právě mezi ty dobré dny.

Pak se ale trať stala výrazně obtížnější – následoval dvojskok: dvě překážky tvořené vodorovnými břevny a mezi nimi místo jen na jeden krok. „Šikovná holka!“ pochválila Saffron kobylku, když se přenesla přes první překážku, přesně trefila krok uprostřed a potom překonala i druhé břevno.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

20

Nervozita z ní úplně spadla. Saffron jako by se zvířetem pod sebou doslova srostla a ovládala všechnu sílu ukrytou ve svalech pod Kippyinou bohatou a lesklou tmavou srstí.

Trošku kobylku zadržela, zatočila o devadesát stupňů vpravo a pustila se do řady tří překážek za sebou. Nejdříve na ně čekala prostá bílá brána, s níž si Kipipiri snadno poradila. Saffron měla na svůj věk dlouhé nohy, i když hubené jako čáp, nastavila si však krátké třmeny, aby se při skoku mohla lépe zvedat nad sedlo a vést poníka přes překážku. Následovalo další holé břevno, ovšem umístěné nad záhonkem keřů obsypaných jasně rudými a žlutými květy – ani zde však Saffron s Kipipiri nezaváhaly. „Povídám, Courtneyi, to vaše děvče je v sedle lehký jako pírko,“ pravil jeden z diváků, když se Saffron přenesla přes vysoký dvojitý plot; byl to penzionovaný major kavalerie jménem Brett, jenž rovněž sloužil jako místní magistrátní úředník. „Taky báječně drží otěže. Činí se pěkně.“

„Díky, majore,“ odpověděl Leon a pozoroval dceru, jak na své kobylce překonala další dvojici překážek, postavených šikmo přes parkurovou dráhu: zeď a vodní příkop. „Jen chci říct, že si za to nemůžu dělat žádné zásluhy. Jak dojde na ježdění, je Saffron absolutně dcerou své matky. Nevěřil byste, kolik hodin s ní Eva strávila, když ji učila skákat přes překážky. Obě jsou stejně umíněné a hašteřily se jako dvě kočky v pytli, ale Bůh ví, že se to vyplatilo.“ Leon se při pomyšlení na dvě nejdražší bytosti ve svém životě něžně pousmál a pak dodal: „Omluvte mě na chvíli,“ a opět upřel veškerou pozornost k dění na dráze.

Dceřin poník měl z nějakého důvodu příšerný zvyk „smočit prsty ve vodě“, jak říkával Leon. Kobylka přeskočila sebevyšší, sebeširší a jakkoli děsivou překážku, ale ani sám čert by ji nepřesvědčil, že voda je také překážka, které se musí vyhnout, a nejde o rybníček ke koupání.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

21

Saffron kobylku konejšila před další výzvou, která je čekala, a Leon se zhluboka nadechl, aby trošku zklidnil divoce bušící srdce.

Nevím, jaké pocity má při jízdě Saffy, říkal si, ale já jsem úplně rozklepaný, jen když se na to dívám. „Jednu překážku po druhé,“ opakovala si Saffron a upírala oči na zeď. „Tak jdeme na to, holka!“ řekla a pobídla Kippy po zdupaném trávníku. Zeď trčela dost vysoko. Dostaly se přes ni, aniž by srazily jedinou z nabarvených dřevěných bedniček od čaje, z nichž byla překážka sestavena, ale poník při doskoku zakolísal a Saffron ho udržela na nohou jen s vypětím všech sil, dokázali si však zachovat dostatečnou rychlost. Saffron koníka srovnala, a když se dostali před vodní skok, už ho zase pevně ovládala.

Dívenka si pevně předsevzala, že tentokrát se s vodní překážkou vypořádají, jak náleží. Hnala k ní Kipipiri plnou rychlostí, a tak špatně odhadla poníkův krok a pobídla ho ke skoku velice daleko před správným místem, ale poník přeletěl jako šipka břevno i mělký příkop s blátivou hnědou vodou, který se skrýval za překážkou. Saffron jen musela kobylku zbrzdit a znovu zatočit, tentokrát ostře vlevo, aby nevyjely z dráhy.

Saffron se nedostávalo dechu, ale uvnitř jásala. Žádná chyba! Už jsou skoro na konci!

Před ní stál nízký plot tvořený třemi pruhovanými břevny nad sebou. Výbor klubu pro tuto jezdeckou soutěž rozhodl umístit sem celkem lehkou překážku, protože hned za ní čekala poslední a nejtěžší výzva: záludný trojskok složený z prostého plotu, pak z balíků sena s břevnem nahoře a nakonec ze zdvojeného plotu, které po sobě následovaly vždy po úseku na jediný krok. Někteří soutěžící škrtli o první část trojskoku, klopýtli o druhou a do poslední překážky prostě narazili, protože třetí skok už byl nad jejich síly. Nikomu kromě Percyho se nepodařilo trojskok absolvovat bez toho, že by zavadil aspoň o jednu překážku.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

22

Saffron si to potřebovala ujasnit. Sbírala poslední drobty energie, které jí ještě zbývaly, a klusala podél okraje kolbiště, kde stáli diváci. V duchu si přehrávala vzorec kroků, které budou potřebovat, aby Kipipiri nastoupila na trojskok v ideálním bodě, a přitom se pohybovala optimální rychlostí. Jakmile se pustily do překonávání předposlední překážky, už na jednotlivé skoky nemyslela.

Když zadní kopyta klisničky přecházela nad překážkou, Saffron se zdálo, že zaslechla zadunění. Ohlédla se a viděla, že horní břevno vibruje, ale protože zůstávalo na místě, pustila to z hlavy. Sotva si všimla diváků, kolem nichž se jen prokmitla, neslyšela ani zajíknutí, která jim unikla, když se přiblížila k první části trojskoku. Vznesly se s Kippy nad plot, při kroku mezi překážkami se jim podařilo udržet rovnováhu, pak překonaly i druhou část trojskoku, načež jezdkyně pobídla kobylku patami a přitáhla otěže tak tvrdě, že ji víceméně nadzdvihla, a už se snášely na opačnou stranu zdvojeného plotu.

Dokázala jsem to! Dokázala jsem to! pomyslela si nadšená Saffron, když s Kipipiri uháněly k cílové čáře. Přejely ji a pak zbrzdila kobylku do klusu a vyjely ze závodiště. Viděla tátu, jak k ní běží, vyhýbá se vlevo vpravo jásajícím divákům, a vehementně mu zamávala. Ale on jí neodpovídal.

Saffron se zamračila. Proč se neusmívá?

Potom zaslechla tlampač a jako by ji kopl kůň rovnou do žaludku, protože hlasatel vyvolával: „No tohle! Kurážnou Saffron Courtneyovou postihla hrozná smůla, že škrtla o předposlední překážku, když už měla za sebou skoro celé kolo bez chyby. Proboha, tomu břevnu trvalo celou věčnost, než spadlo! Takže růžice pro vítěze připadne Percymu Toyntonovi. Dobrý výkon, mladý muži!“

Čeledín se chopil otěží její klisničky, avšak Saffron sotva vnímala, co se děje. Dokázala myslet jen na jedno: Jak jsem mohla srazit to jediné mizerné, blbé břevno? Oči jí náhle plavaly v slzách, takže sotva viděla otce, který ji zvedl ze sedla a přitiskl si ji k hrudi. Chvilku dcerku pevně objímal, než ji postavil na zem.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

23

Přitiskla se k němu, ovinula ho rukama a on ji hladil po vlasech. „Jsem lepší než Percy, já to dobře vím,“ vzlykala Saffron. Pak zvedla tvářičku, aby se podívala otci do očí, a zračily se v ní vztek i lítost zároveň. „Já jsem prohrála, tati, prohrála jsem!“ zakvílela. „Ani tomu nemůžu věřit... já jsem prohrála!“ Leon už dávno zjistil, že ve chvílích, jako je tato, nemá smysl se Saffron něco rozumně řešit. Její nálady se přihnaly s prudkostí africké bouře, ale stejně rychle se obracely a za chvíli jako by v ní vyšlo sluníčko a zářilo stejně jasně jako to na obloze nad savanou.

Odtáhla se od něho, strhla si z hlavy jezdeckou čapku a odkopla ji pryč.

Leon za sebou zaslechl nesouhlasné „Hrm, hrm!“, a když se otočil, spatřil majora Bretta, který se při pohledu na zlostnou malou slečnu zamračil. „Měl byste týhle mladý dámě přečíst něco z Kiplinga, Courtneyi.“

„Protože se chová jako ta opice z Knihy džunglí?“ zeptal se Leon.

Majorovi buď unikl humorný obsah otázky, nebo možná neměl dojem, že je zrovna chvíle či místo vhodné k nějaké lehkovážnosti. „Dobrý Bože, jistěže ne, člověče! Mluvím o tý básni. Víte, triumf a katastrofa, pak o těch bídácích, ke všem se chovat stejně, a tak dál.“

„Aha, jenomže moje dcera je Courtneyová, a my jsme nikdy nedokázali žít pro tak vysoké ideály. Buď zvítězíme, nebo nás potká pohroma.“

„No, mně se teda nezdá, že by to byl nějak moc britskej náhled na věci.“

Leon se usmál. „My nejsme v mnoha ohledech nějak zvlášť britští. Kromě toho ta Kiplingova báseň Když..., o které mluvíte...“

„Absolutně, to je ona.“

„Pokud si vzpomínám, napsal ji Kipling pro svého syna, který zahynul ve válce, chudák chlapec.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

24

„Myslím, že jo, mizernej osud.“

„Podstata toho všeho se shrnuje v posledním verši, který zní, pokud mi tedy paměť slouží, ‚... a co je víc: pak, synu můj, jsi muž‘, nemám pravdu?“

„Přesně tak, a je to zatraceně správná rada.“

„Ano, ale pro chlapce. Ale Saffron je má dcera. Malé děvče. Ani Rudyardu Kiplingovi se nepodaří předělat ji v muže.“ „Milý Leone, to je výborné, že jste přišel,“ pravila lady Idina Hayová.

„Je mi potěšením,“ opáčil Leon. Několik vybraných osob z diváků, kteří pozorovali dětskou jezdeckou soutěž, dostalo pozvání, aby přišli do Slains, jak se nazýval Hayův dům podle starobylé usedlosti, kde Josslyn Hay vyrůstal, povečeřeli tam a zůstali na noc. Leon se důkladně rozmýšlel, než pozvání přijal. Idina, nevysoká štíhlá žena s obrovskýma okouzlujícíma očima, se hladce vyrovnala svému manželovi, pokud šlo o prostopášnost a dovednosti ve svádění, a rychle se v keňské společnosti stala stejným zdrojem skandálů jako předtím v Londýně. Dopracovala se ke třetímu manželství, nemluvě o armádě milenců, a připadalo jí celkem přiměřené vítat hosty, když ležela nahá ve vaně ze zeleného onyxu, a bavit se s nimi, aniž by na sobě měla víc než lehoučký bavlněný závoj převázaný pod prsy v domorodém stylu, docela bez spodního prádla; také dávala hostům vybrat z mísy klíče od slainských ložnic, a když jim pak řekla, ke které místnosti patří, vyzývala je, aby se vyspali s tím, koho najdou uvnitř.

„To musela být pro sloužící očividně úplně nemožná situace,“ mínila Eva, když tuhle klevetu líčila Leonovi. „Posbírali z podlahy všechno to špinavé prádlo, vyprali je a vyžehlili, ale pak neměli nejmenší tušení, komu by je měli vrátit.“

Dnes večer se však Idina chovala, jak se slušelo, takže se oblékla, jako by vedla nejlepší z pařížských salónů, totiž do nemožně krátkých, průsvitných, ale téměř decentních šatů z rozevlátého hedvábného šifonu barvy šampaňského. Leon

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

25

nepochyboval, že Eva by v nich dokázala okamžitě poznat práci některého z oslavovaných návrhářů, o němž on nikdy neslyšel.

„Je mi líto, že se Eva necítí na to, aby také přišla,“ prohlásila Idina, jako by mu četla myšlenky.

„No, už byla hodně unavená, když v sobě vláčí to dítě,“ odpověděl. „Přísahá, že to musí být chlapec, protože prý je to dvakrát tak velké jako bývala ve stejné době Saffy. A tak se vrátila se Saffy a poníkem do Lusimy.“

„Doufám, že neřídí!“

„Chtěla, však ji znáte. Vehementně se tlačila za volant. Ale postavil jsem se tvrdě proti a řekl jsem v žádném případě. Loikot ji veze vzadu v rollsu. To je můj správce. Zítra pro mě přijede.“

Idina se zasmála. „Vy jste jediný chlap v Keni, kterého může napadnout jezdit po těch příšerných rozmlácených cestách v tak šíleně extravagantním autě!“

„Ba naopak, je to velice odolný a praktický stroj. Tohle auto postavili jako obrněný vůz a za války jezdilo v Arábii i Mezopotámii. Když válka skončila, zůstalo jich armádě mnohem víc, než mohla potřebovat, tak jsem si jedno koupil. Trošku jsem je vyšperkoval, ale v základu je to pořád vojenské vozidlo,“ zazubil se Leon. „Kdyby se zase mělo něco semlít, tak na ně přivařím nějaké pancíře, nad sedadla pro cestující namontuji kulometnou věž a jedu rovnou do války.“

„Možná bych si taky měla jedno opatřit,“ dumala Idina. „Já ovšem mám hispano-suizu, a to je úžasná věc.“

„To bych řekl. Je přinejmenším tak velká jako můj auťák, a ten stříbrný čáp na kapotě je určitě stejně stylový jako okřídlená dáma na chladiči rollsu.“

„To je pravda, ale asi je přece jen spíš určená k pojíždění po Mayfairu než k natřásání po prašných cestách v Africe... No, ale teď musím běžet a ujistit se, jak probíhají přípravy k večeři,“ uzavřela Idina. „To, že je člověk daleko od domova, přece nemůže být žádnou výmluvou pro snižování úrovně.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

26

Až na záměny klíčů od pokojů, pomyslel si Leon, když odcházel, aby se převlékl k večeři. Pokud se to v Mayfairu nedělá taky tak. Hosté se sešli na drink před večeří a rozdělili se podle pohlaví: muži – všichni s bílými motýlky a šosatými kabáty – se bavili spolu, zatímco dámy připomínající hejno pestrobarevných zpěvných ptáků se shlukly do druhé skupinky. Leon Courtney držel v ruce sklenku s whisky a povídal si s několika dalšími hosty a hostitelem Josslynem Hayem. Tito dva pánové se mezi ostatními poněkud vyjímali, neboť všechny ostatní postavou převyšovali a vůbec celému houfu dominovali. Přitahovali zvídavé pohledy dam jako dva magnety.

„Tak si myslím, že to zkusím sehrát na Leona Courtneye,“ nechala se slyšet ctihodná Amélie Cory-Porterová, dobře oblečená, výrazně nalíčená mladá rozvedená dáma s vlasy módně zastřiženými do kštice; rozhodla se na nějakou dobu uchýlit do Keni, než utichne poprask kolem jejího manželství, které skončilo odhalením její nevěry. „Je to opravdu prvotřídní chlap, co říkáte?“

„Má milá, budete marnit čas,“ poučila ji Idina Hayová. „Leon Courtney je jediný mužský v celé Keni, který odmítá spát s kýmkoli jiným než se svou ženou. Sotva se po nějaké podívá. Je to docela znepokojivé, když se to tak vezme. Někdy si říkám, jestli neztrácím šmrnc.“

Amélie se zatvářila polekaně, jako by narazila na zcela nový a neočekávaný aspekt lidského chování. „On odmítá sex? Opravdu? To se zdá trochu nepřirozené, zvlášť když je jeho žena v takovém stavu, že ho nemůže potěšit. Není on náhodou nějaký utajený teplouš?“

„Prokrista, to ne! Mám z dobrých zdrojů, že v mladších letech ženské pěkně proháněl. Ale ve chvíli, kdy mu padla do oka Eva, bezhlavě se do ní zamiloval a od té doby je jí jako posedlý.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

27

„Nejspíš se mu to dá sotva vyčítat,“ pravila Amélie, ačkoli neskrývala svůj nesouhlas. „Viděla jsem ji při té soutěži a je opravdu milá. Jak se to píše v romantických knížkách – oči jako průzračné studánky? Takové je opravdu má, všechna čest. Ale i tak – je ve vysokém stupni těhotenství. Nikdo přece nemůže čekat, že dneska bude chlap žít jako mnich jen proto, že jeho žena bobtná jako barážový balon.“

„No, třeba je Leon Courtney takový ten staromódní gentleman.“

„Ale no tak, nebuďte naivní. Víte stejně dobře jako já, že žádný takový tvor neexistuje. Ale stejně, drahoušku, povídejte mi o Evě. Je to opravdu zvláštní. Měla jsem pocit, že v její řeči poznávám northumbrijský akcent – táta tam jezdíval lovit a my všichni s ním, takže jsem ten přízvuk slyšela od personálu, hajných a tak dál. Doneslo se mi, že je ve skutečnosti Němka, je to tak?“

„Totiž,“ řekla Idina a obě ženy k sobě přistoupily maličko blíž jako spiklenci sdílející smrtelné tajemství, „opravdoví starousedlíci v Britské východní Africe, jako třeba Florence Delamereová, kteří tu žijí řadu let, si pořád vzpomínají, jak se Eva poprvé objevila v Nairobi, asi tak rok před válkou. Jakýsi obrovsky bohatý německý průmyslník přicestoval do města na tu nejdražší safari, jakou kdy kdo viděl. Přivezl s sebou otevřený automobil, ve kterém jezdil na lov, a spoustu náklaďáků, na kterých měl naloženou výbavu, a taky dva velké letouny, které vyráběla jeho firma.“

„Proboha, to musela být fantastická podívaná,“ mínila Amélie, protože taková ukázka moci a bohatství na ni očividně udělala dojem.

„Stoprocentně,“ souhlasila Idina. „Celé město se samozřejmě sběhlo, aby se podívalo na létací stroje, ale večer už se toho napovídalo stejně i o tom okouzlujícím stvoření, které se producírovalo zavěšené do německého boháče, a nikdo nepochyboval, že je to jeho milenka. Jmenovala se Eva von cosi, tak nějak.“

„A to byla stejná Eva, kterou jsem viděla dnes?“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

28

„Ano. A hádejte, který bílý lovec dělal těm Němcům průvodce?“

„Proboha, snad ne Leon Courtney?“

„Zrovna on. Ale přesto se Eva s tím svým průmyslníkem – očividně to byl nějaký dokonalý obrázek tyrana a paličatého Huna – vrátila do Německa, a zdálo se, že tím to skončilo. Potom, krátce po vypuknutí války, se záhadně objevila znovu v Keni – skočila prý na zem padákem z nějakého obrovského zepelínu.“

„Ale neříkejte! No to je opravdu něco!“ zasmála se Amélie.

„No, tak se to aspoň povídá, a slyšela jsem to od několika lidí, kteří tady v té době žili, takže tomu věřím. Je jasné, že ten zepelín ztroskotal hluboko v území Masajů. A sestřelil ho...“ Idina se po zjevné narážce odmlčela.

„Ne! Neříkejte! Snad ne zase Leon?“

„To si pište... a z vraku vystoupila krásná Eva, pěkná jako obrázek a čerstvá jako sedmikráska, vrhla se mu do náručí a omdlela.“

„Ta měla ale štěstí! Já bych mu nadšeně omdlela v náručí hned teď, kdyby mi to dovolil.“

„No, to by nedovolil, ale stačí vám najít jiného muže, pro kterého můžete omdlít.“

„Víte to jistě?“ zeptala se Amélie a podmračeně svraštila porcelánové čelo. „Není dobré vzdávat se bez boje. Navíc je Leon taky bohatý, nejen božsky pěkný. Lusima musí být jedním z největších velkostatků v celé zemi.“

„Představte si, že za ty pozemky zaplatil hotově,“ řekla Idina. „Za osmačtyřicet tisíc hektarů vysázel na dřevo půl milionu liber, a nemusel si půjčit ani penci. Vím, že je to naprostá pravda, protože jsem to slyšela od chlapa, který ten obchod zprostředkoval.“

„Půl milionu? Hotově?“ zalapala Amélie po dechu.

„Přesně tak. Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Leona, odkud ty peníze pocházejí, ale hrozně se upejpal. Napřed mluvil o ‚válečných reparacích‘ a pak tvrdil, že jde o příjem z různých patentů, které patřily Evinu otci.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

29

„A třeba je to gangster a ty prachy jsou zisk z jeho strašných zločinů!“ vyhrkla Amélie vzrušeně. „Docela by se mi líbila myšlenka, stát se – jak se to říká? – gangsterskou holkou.“

„To věřím, má drahá, ale ať je Leon Courtney co je, určitě není zločinec. Já bych hádala, že to má něco společného s válkou.“ Idině se náhle rošťácky zablesklo v očích. „Něco vám povím, drahoušku. Zařídím vám pěknou výzvu. Pozměním zasedací pořádek u stolu, který jsem vymyslela na dnešní večer, a posadím vás vedle Leona. Jestli se vám podaří zjistit, kde sehnal všechno to zlato, a stihnete to dřív, než se rozejdeme a necháme mužské, aby se věnovali brandy a doutníkům, tak na mě uděláte opravdu velký dojem!“

„Platí!“ řekla ctihodná Amélie. „A navíc ho svedu, manželka nemanželka, jen abych vám ukázala!“

Idina pozvedla obočí a ukončila jejich rozhovor: „Ale ale, drahoušku, jen nebuďme příliš chamtivé.“ Díky spojenému úsilí Idiny Hayové a její obávané hospodyně Marie se podařilo kuchyňský personál ve Slains vycepovat k tomu, že dokázal připravit francouzskou kuchyni, která by nezahanbila ani jídelní stůl v některém ze zámků na Loiře. Také víno, které – jak se všeobecně ví – lze v tropech uchovat jen obtížně v dobré kondici, odpovídalo těm nejvyšším standardům. Leon se už dávno poučil, že při pití v téhle nadmořské výšce je dobré se krotit, ale žena vedle něho, jež se mu představila jako Amélie Cory-Porterová, si zřejmě umínila přimět ho k tomu, aby prolil hrdlem co možná nejvíc klaretu Premier Cru. Působila docela přitažlivě, ovšem oním příliš zjevným, nezajímavým způsobem, a na jeho vkus přehnaně holdovala líčení. Očividně se rozhodla od něho něco získat, ale Leon zatím nedokázal poznat, oč by mohlo jít.

Zprvu se domníval, že prostě flirtuje, protože podle všech zkušeností, které s ženami měl, by po něm nadšeně skočila, kdyby jí zkusil nadbíhat. Když však po předkrmu, jímž byl konfit z kachních prsíček se zeleninovým salátem, připrave

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

30

ným z výpěstků zahrad patřících ke Slains, přišly na řadu vynikající bifteky z roštěnce v pepřové omáčce, došlo mu, že Amélii nejde o jeho tělo – tedy alespoň ne v této chvíli –, nýbrž cílí na informace. Patřilo k dobrým zvykům dát najevo zájem o některého ze společníků při večeři a každá žena s alespoň polovinou mozku ví, jak v muži vzbudit zdání, že je ten nejchytřejší, nejúžasnější a nejduchaplnější chlap, jakého potkala. Nicméně Amélie mu nelichotila, spíše ho podrobovala křížovému výslechu a prodírala se jeho životopisem, přičemž její otázky šly postupně stále víc na tělo. Zdálo se, že ji zajímají především jeho zážitky z války. Leon se pokusil tomuto tématu vyhnout s tím, že on nikdy o válce nemluví, protože podle jeho zkušeností každý člověk, který o ní začne vyprávět, je nevychovanec a téměř určitě lže. „Pokud to ovšem není básník,“ dodal v naději, že by ji mohl odvést k úvahám o Wilfredu Owenovi, Siegfriedu Sassoonovi a dalších válečných bardech, jak by se dalo čekat u mladé ženy plné ideálů.

Amélie se však ani na vteřinku nenechala rozptýlit. Sledovala svůj cíl jako teriér stopu obzvlášť šťavnatého králíka. „Slyšela jsem naprosto výjimečný příběh, jak jste docela sám sestřelil obrovský zepelín. Tedy, zní to tak hrdinsky, že bych ráda věděla, jestli je to pravda.“

„Myslím, že to zní naopak velmi nepravděpodobně,“ odvětil Leon. „Sestřelit vzducholoď je nanejvýš obtížné, na to se můžete zeptat každého pilota. No, ale už jsem toho napovídal až až. Musíte mě zasvětit do toho, co se děje v Londýně, co je tam nového a zajímavého a tak dál. Eva bude nadšená, až jí povím nějaké novinky z domova.“

V tomhle mluvil Leon do určité míry pravdu. Nebylo snadné sestřelit vzducholoď palbou z kulometu, což bylo jedním z důvodů, proč nikdy nic podobného neudělal. Eva by opravdu ráda slyšela o nejnovější módě, divadelních hrách, románech a hudbě, které byly předmětem pozornosti londýnské společnosti.

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

31

Amélie ovšem o nic takového neměla zájem. „Ále, kdo by se bavil o hloupých šatech, a ještě pitomějších knížkách? Já chci slyšet o tom zepelínu.“

Leon vzdychl. Neměl nejmenší chuť o té věci mluvit, ale jak se vykroutit z ocelového sevření té ženské, aniž by se snížil k neomluvitelné hrubosti? A jak zvažoval svůj další krok, zaslechl nějakého muže, očividně poněkud ovlivněného vypitým vínem, jak na něho volá přes celý stůl.

„Povídám, Courtneyi, je pravda, že máte masajskýho pokrevního bratra?“

Hlas patřil muži, který přišel do Keni teprve nedávno, říkal si Quentin de Lancey a choval se jako příslušník vyšších vrstev, byť jeho vzhled měl k šlechtici hodně daleko. Vypěstoval si nadváhu, v horku pokaždé zrudl ve tváři a hojně se potil, takže mu řídké rudohnědé vlasy ležely na lebce pokryté bledou, ochablou pokožkou jako zvlhlé provázky.

„Ano, něco v tom smyslu,“ odpověděl Leon vyhýbavě.

Když Leon jako devatenáctiletý podporučík sloužil u 3. praporu pluku Královských afrických střelců, byl seržantem jeho čety Masaj jménem Manyoro. Leon zachránil v bitvě Manyorovi život, a když Leona postavili před vojenský soud pro smyšlená obvinění ze zbabělosti a dezerce, Manyorovo svědectví ho uchránilo před smrtí. Na celé zemi nežil člověk, jehož přátelství by si cenil víc.

„A taky máte negerský jméno, co? Bongo-cosi, jak jsem slyšel.“ Několik lidí se usmálo a jedna z žen se zachichotala. „Bongo podle nějakýho kraje Bongo-Bongo, ne?“ dodal Lancey, a zdálo se, že ho těší, jak je vtipný.

„Dostal jsem jméno M’Bogo,“ přisvědčil Leon a chytřejší, nebo možná jen střízlivější muž než de Lancey by v jeho tónu zaslechl potlačovanou zlost.

„Povídám, a co je to za jméno?“ nedal se de Lancey.

„Je to pojmenování velkého buvolího býka. Vyjadřuje sílu a bojovného ducha. Vnímám jako poctu, že jsem dostal takové jméno.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

32

A člověk musel být opravdu hlupák, když ve slovech „síla a bojovný duch“ nezaslechl varování, jenže de Lancey zůstal i teď hluchý. „Ale no tak, no tak, Courtneyi,“ říkal, jako by on byl ten rozumný a Leon obyčejný hlupák. „To je všechno fajn, myslím kamarádit se s těma lidma, ale nebudeme si nic předstírat, je to jen podřadná rasa. Jeden chlápek, můj známej, byl před pár měsícema venku v kraji a koukal po nějakým příjemným místě, kde by si založil farmu. Když se zastavil na noc, pověsil si ve stanu parafínovou lampu. Hned nato zjistil, že z buše vychází půltucet negrů, nahejch jako prst, až na ten jejich červenej plášť.“

„Říká se tomu shuka,“ utrousil Leon.

Amélie Cory-Porterová vykulila oči a prohloubil se jí dech, protože vycítila, že muž vedle ní se připravuje prosadit svou autoritu, možná i silou.

„Jo, no, to je jedno, jak tomu říkají, ale ten chudák chlap byl vyděšenej k smrti, skoro si nadělal do kalhot,“ pokračoval de Lancey. „Ukázalo se, že negři se jen chtěli posadit ke stanu, ptáky se jim houpaly ve větru a oni civěli na lampu – můj kámoš nevěděl, kam s očima! Nikdy nic takovýho neviděli a mysleli si, že má ve flašce zavřenou hvězdu.“

Leon se přistihl, že v pravé pěsti drtí ubrousek, a poznával na sobě známky, že by mohl v nejbližších vteřinách vybuchnout. Ovládej se, pomyslel si. Počítej do desíti. Nemá smysl předvádět se na účet jednoho nerozumného idiota.

Vědomě uvolnil napětí svírající mu celé tělo, takže zklamaná Amélie vycítila, že její vybičované očekávání vyjde naprázdno.

„Je pravda, že první pohled na bílého muže a jeho majetek je překvapí,“ zamumlal Leon tak bezvýrazně, jak jen mohl, a doufal, že ten rozhovor už skončí a budou se bavit o něčem jiném.

„No to se rozumí samo sebou,“ vyprskl de Lancey, který naopak dychtil prodlužovat vzrušující pocit z toho, že je středem pozornosti všech kolem stolu. „Tihle lidi přece nevyvinuli nic, co by se vzdáleně podobalo civilizaci.“

WILBUR SMITH & DAVID CHURCHILL

33

Leon netrpělivě vzdychl. Zatraceně. Já nakonec budu muset toho kašpara přece jen umravnit.

„Masajové nemají ve svém světě mrakodrap



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.

Smith - Wilbur Smith – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist