načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nacisté v Tibetu -- Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera - Peter Meier - Hüsing

Nacisté v Tibetu -- Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera

Elektronická kniha: Nacisté v Tibetu
Autor: Peter Meier - Hüsing
Podnázev: Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera

- Peter Meier-Hüsing (1958) je církevní historik, novinář na volné noze a spisovatel. Pracuje pro rozhlasovou stanici Rádio Brémy, kde vede kronikářskou rubriku. Jeho velkou vášní je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 269
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazové přílohy: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Nazis in Tibet ... přeložila Gabriela Kalinová
Skupina třídění: Geografie Asie, reálie, cestování
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1456-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Peter Meier-Hüsing (1958) je církevní historik, novinář na volné noze a spisovatel. Pracuje pro rozhlasovou stanici Rádio Brémy, kde vede kronikářskou rubriku. Jeho velkou vášní je kromě psaní horolezectví, proto napsal vedle publikací z církevní historie také knihy o historii alpinismu. Jeho velký zájem o Tibet a jeho historii ho vedl k tomu, že se začal intenzivně zabývat tématem expedice Ernsta Schäfera a jejím pozadím.

Dne 21. prosince 1938 překročila vysokohorský průsmyk Nathu-La mezi Sikkimem a Tibetem v Himálaji karavana jezdců. Bylo to pět mladých mužů, kteří jako první Němci obdrželi oficiální povolení navštívit „zakázané město“ Lhasu.

Na jejich zavazadlech vlály vlaječky s hákovými kříži a runami SS. Tito muži byli důstojníky SS a jejich expedice požívala zvláštní podpory Heinricha Himmlera a jeho SS-organizace „Ahnenerbe“. Co hnalo těch pět mužů na střechu světa? Šlo zde jen o zoologické výzkumy, antropologická měření a geomagnetické experimenty? Jednalo se zde o vybudování tajných diplomatických kontaktů za zády britské říše? Nebo měli v Tibetu dle možností najít případné relikty „Praárijců“?

Dodnes se okolo expedice z let 1938/1939 odvíjejí mnohé spekulace. Peter Meier-Hüsing před nám předestírá historii a dohru tohoto podniku a přidává k tomu kritické poznámky o ideologickém pozadí, které vedlo ke vzniku této expedice.

(záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera)
Předmětná hesla
Schäfer, Ernst, 1910-1992
Přírodovědci -- Německo -- 20. století
Výzkumné expedice -- Tibet (Čína) -- 1938-1939
Nacismus -- Německo
Věda a politika -- Německo -- 1938-1945
Rasové teorie
Okultismus
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Peter Meier-Hüsing

NACISTÉ V TIBETU

Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera


Peter Meier-Hüsing: Nazis in Tibet.

Das Rätsel um die SS-Expedition Ernst Schäfer

Copyright © Original Edition

„Nazis in Tibet. Das Rätsel um die SS-Expedition Ernst Schäfer“,

2017, by Theiss Verlag an imprimt of WBG (Wissenschaftliche

Buchgesellsachaft), Darmstadt, Germany

Translation © Gabriela Kalinová, 2019

ISBN: 978-80-7511-456-3

ISBN: 978-80-7511-457-0 (epub)

ISBN: 978-80-7511-458-7 (pdf )


Peter Meier-Hüsing

NACISTÉ V TIBETU

Záhada expedice SS

pod vedením ernSta Schäfera

VOLVOX GLOBATOR



7

Předmluva

Internetový magazín Science Daily musel sám přiznat, že příběh, který

uveřejnil v roce 2012, zní spíše jako konspirační teorie z filmu o Indiana

Jonesovi. Stálo zde, že vědci z Ústavu pro planetární vědy při stuttgartské

univerzitě zjistili, že jedna stará socha Buddhy byla vytesána z jediného kusu meteoritického kamene, což je doloženo analýzou použitého materiálu. Podle toho se jednalo o nanejvýše vzácnou slitinu železa a niklu,

zvanou ataxit, zkrátka o fragment „meteoritu Chinga“, který dopadl asi před patnácti tisíci lety na rozhraní Sibiře a Mongolska. Soška, zvaná „Iron

Man“, vážila okolo deseti kilogramů, byla 24 centimetrů vysoká a měla

na hrudi nápadnou rytinu svastiky. Tento kus byl stuttgartskými vědci identifikován jako buddhistické božstvo, pocházející nejspíše z raného

období bönu (pozn.: bön je nejstarší duchovní tradice Tibetu).

Tento vzácný kousek, který se měl dostat do Evropy s tibetskou expedicí

Ernsta Schäfera z let 1938/39, byl údajně získán prostřednictvím jednoho

soukromého sběratele. Ihned potom začaly šumět listy v novinovém lese:

„Nacisté našli v Tibetu jedinečnou sošku vytesanou z meteoritu“ zněl titulek

zprávy jedné zpravodajské agentury, Süddeutsche Zeitung se zase s úctou

zmínily o „božstvu z Vesmíru“ a jinak střízlivé noviny Neue Zürcher Zeitung

byly přímo uneseny: „Buddha, který spadl z nebe.“ V této pěkné historce,

pohybující se na hranici exotiky a tajemství úplně zanikl fakt, že si experti na buddhismus a na Tibet celého světa vjeli kvůli této zprávě brzy do vlasů

a že poukazovali na různé nesrovnalosti tohoto spekulativního objevu.

Nanejvýše pochybné nebylo pouze místo a čas, kdy byla soška vyrobena,

ale také její ikonografie a historické zařazení. Je především jasné, že se

v žádném seznamu nasbíraných etnologických objektů, vedených přepečlivě


8

Schäferovou expedicí, žádná taková ani vzdáleně podobná soška nevyskytuje.

Většina ještě existujících objektů ze Schäferovy sbírky dnes leží ve skladu

Muzea pěti kontinentů (Museum Fünf Kontinente) v Mnichově (bývalém

Etnografickém muzeu). Tam bylo řečeno:

„Figurky Buddhy a především thangky (pozn.: posvátné kresby nebo

tapiserie) nebylo možno v oněch dnech vůbec získat, protože se tenkrát

posvěcené předměty, alespoň v centrálním Tibetu, vůbec neprodávaly.

Soška z meteoritického kamene byla s největší pravděpodobností zhoto

vena ve 20. letech (20. století). Proto se v Schäferově sbírce také nacházejí

pouze nehotové sošky, získané od kovářů s cílem dokumentovat postup

výroby. Sošky, které se zde nalézají, nejsou naplněny posvátnými před

měty a uzavřeny základní deskou, tzn. nebyly probuzeny k životu, a jsou

proto magicky neúčinné a pro kultovní účely nepoužitelné.“

Soška z meteoritického kamene byla se vší pravděpodobností zhotovena ve

20. století, spíše v Evropě než v Asii, a to „pro normální trh se starožitostmi

nebo pro trh s nacistickými memorábiliemi“, jak zní úsudek experta na

buddhismus Bruna Richtsfelda.

Skutečný byl v celém tom příběhu pouze použitý materiál, totiž vzácná

meteoritická hornina ataxit, a také pokus zahanbených stuttgartských

vědců vysvětlit, že nejsou historikové umění a že chtěli vlastně doložit to,

co je už jasné, tzn. že „Iron Man“ pochází z nebeského materiálu. „Při

vousu nacistického Buddhy!“ komentoval toto vědecké břídilství posměšně

Spiegel-online.

Jak a proč byl „nacistický Buddha“ vyroben, zůstává i nadále nejasné.

Vzrušení, které tato zdánlivě spekulativní historie nálezu vyvolala v širokých

vrstvách publika, však jen dokazuje to, co již dříve konstatovaly Neue Züri

cher Zeitung – dosud přetrvávající fascinaci Schäferovým tibetským podni

kem pod zástavou SS, a to ještě 80 let po začátku této expedice. Nejednalo

se pouze o dráždivou kombinaci slov určenou pro hollywoodské filmy, ale

také předmět nejdivočejších spekulací nebo drobných vědeckých omylů.

Někteří lidé míní, že se jednalo o okultní misi, jiní, že se jednalo o čistě

vědecký podnik, a mohlo se konečně jednat i o tajné politické poslání na

objednávku SS. Nic z toho není ani úplná pravda, ale není to ani nepravda,


9

protože tibetská expedice Ernsta Schäfera v letech 1938/1939 byla vedena

zvláštní směsicí různých zájmů. Lze nalézt stopy a důkazy pro všechna tato tvrzení. O tom budeme vyprávět na následujících stránkách, a to včetně neméně zvláštního působení této pochybné expedice v poválečné době.

Toto dílo je zároveň i biografickou skicou o propastech, ke kterým může

vést mocná ctižádost a oportunismus, a o principu přežití v dobách radi

kální diktatury. Tibetská expozice sice původně vznikla na základě přání

a snů mladého zoologa Ernsta Schäfera, ale jeviště pro ni připravovala

od počátku SS a její ideologickou režii vedl Heinrich Himmler. Ernst

Schäfer byl v této hře spíše manipulován, než aby byl sám aktérem. Dříve

než ho budeme následovat na jeho cestách, se proto vydáme na krátké historicko-ideologické pátrání po tom, jak vlastně u říšského vedoucího

SS Heinricha Himmlera došlo k fascinaci Tibetem.



11

Kapitola první

UTKVĚLÝ ÁRIJSKÝ BLUD –

Esoterická posedlost Heinricha Himmlera

Co dovedlo Heinricha Himmlera a ostatní nacionálně socialistické ideo

logy k tomu, aby v rámci své árijsko-germánské mánie obrátili svůj po

hled k Tibetu? Pátrání po obilí odolném vůči chladu nebo po odolných

koňských rasách pro válečné hospodářství? Pokus navázat diplomatické

vztahy s teokracií ve Lhase v týlu britského nepřítele? Nebo naděje získat

v pohoří Tibetu rasové relikty domnělé árijské prapůvodní společnosti?

Indicie a důkazy existují pro všechny tyto hypotézy. Naši pozornost si

však zaslouží zejména poslední úhel pohledu, protože zde se jako v ohnis

ku lupy soustřeďuje bizarní pokus říšského vedoucího SS postavit proti

nenáviděné „žido-zednářské“ vědě a historii duchovních věd „árijsko

germánskou vědu“.

O pramenech rasismu, o árijském mýtu a podobných ideologických kon

struktech už bylo napsáno spousta chytrých knih. Tato kapitola je nemůže

a také nechce nahradit. V tomto úvodu bychom však chtěli načrtnout zvláštní

souvislosti duchovní historie západních zemí, které by nám pomohly vysvět

lit, proč se u rasisty a antisemity, jakým byl Heinrich Himmler, vyvinul tak

pozoruhodný zájem o Tibet. Jedná se přitom o umělou konstrukci „Tibetu“,

vytvořenou v západních duchovních dějinách a esoterických vědách. Tato

konstrukce nakonec vyústila v ideologii politického rasismu.

Mýtus o stvoření světa ovládal v západních zemích po staletí vše

obecné představy o vzniku země a živých tvorů včetně člověka. His

torický vznik, evoluční proměna a možná ještě proces biologického


12

vývoje k vyššímu a dalšímu stupni přitom ležel mimo hranice myslitel

ného, a dokonce mimo jakoukoliv představu a přinejmenším zaváněl

herezí. Jak je tomu teď, tomu bylo od nepaměti. Existoval jediný akt

stvoření, které nedoznalo žádných změn – tak znělo církevní dogma.

Později, v období objevů a začínajícího evropského kolonialismu však

přibývaly zprávy o cizích, dosud neznámých národech, kmenech a říších,

které způsobily, že se otázka po jednotě popř. jedinečnosti božského aktu

stvoření podle Starého zákona stávala stále naléhavější. Byli „bílí“, „černí“,

„žlutí“ a ostatní lidé všichni dětmi božími? Byli legitimními Adamovými

potomky? Nebo mezi nimi byly nějaké rozdíly? Je možné, že zde existovaly

odchylky, omyly, různé hierarchie? Brzy potom vznikla myšlenka různých

lidských ras.


13

Fiktivní představa „Árijce“

jako nositele kultury

Potřeba klasifikace druhu homo sapiens vzrostla během evropského osvícen

ství, protože jsme i v říši zvířat měli jasně co do činění s nižšími a vyššími

tvory. Carl von Linné uveřejnil v roce 1735 své klíčové dílo o biologické

klasifikaci. Byl tam zahrnut také člověk, lidstvo však ještě nebylo rozděleno

do různých ras. Pokračovat v takovéto zoologické systematizaci i mezi lidmi

se brzy ukázalo jako logické a potřebné. Göttingenský antropolog Johann

Friedrich Blumenbach promluvil v roce 1775 s odvoláním na Linného

jako první o „pěti velkých rasách“ a ovlivnil tak odpovídající terminologii

na dlouhou dobu. Sám se však brzy chytil do pasti svého hodnocení, jako

při zdůraznění estetických vlastnosti bílé rasy:

„Tuto variantu jsem pojmenoval po Kavkazském pohoří, protože v jeho

sousedství žije nejkrásnější lidská rasa..., a pokud je možné určit koléb

ku lidstva, pak mluví všechny fyziologické důvody pro předpoklad, že

mohla stát zde... Gruzínci mají bílou kůži, ale tato barva může snadno

degradovat v tmavou.“

1

Téměř současně s ním vydal svou Antropologii nejméně stejně vlivný Imma

nuel Kant, který rasu definoval pomocí „složení krve“ a zformuloval přitom

myšlenky, které měly brzy potom vyústit v politický rasismus. „Tolik je

možno usoudit s velkou pravděpodobností: míšení různých kmenů, které

postupně smazává jejich charakteristické rysy, není navzdory filantropismu


14

lidské rase prospěšné.“2 Jedním z mála myslitelů doby osvícenství, kteří

se postavili proti této koncepci, byl Alexander von Humboldt. Vznesl

argumenty proti „neradostném předpokladu existence vyšších a nižších

lidských ras“, patřil však k menšině. Podobné myšlenky jako u Blumen

bacha a Kanta byly mezitím souběžně zformulovány v Anglii a Francii.

Tato převládající rasová teorie měla brzy vést k hodnotící klasifikaci

lidských skupin na základě jejich vnějších znaků. Mezi vnější znaky přitom

nepatřily pouze znaky tělesné, jako například barva kůže, ale patřilo k nim

také zeměpisné rozšíření nebo původ. Rozhodující přitom je, že všechny

tyto klasifikační systémy zároveň vytvořily jistou hierarchii a v jejím rámci

byly pronášeny verdikty o vyšších a méněcenných rasách.

K tomuto rozvíjejícímu se antropologickému rasismu se brzy přidružila

také koncepce „árijství“, která však pocházela z jiného pramene duchovní

historie. Od doby, kdy indický subkontinent připadl britskému impériu,

se západní intelektuálové začali zvýšenou měrou zabývat duchovními dě

jinami Indie. Netrvalo dlouho a filologové shledali frapantní podobnost

staroindického sanskrtu a evropských idiomů. Závěry, které se nabízely,

zněly revolučně: pokud se zdá, že nové a staré evropské jazyky je možno

odvodit ze stejných pramenů, jako je sanskrt, museli bychom také vycházet

z toho, že takto mluvící národy jsou příbuzné. Nebyli by pak Germáni,

Keltové a Anglosasové potomky starozákonních pokolení, ale příbuznými

národů, které na jižních svazích Himálaje položily základy k rozvinuté

kultuře Indie a k hinduistickému a buddhistickému náboženství?

Tento scénář otřásl starými jistotami západních zemí. Nikdo nefor

muloval tuto novou myšlenku tak naléhavě jako německý filosof a filolog

Friedrich Schlegel: „Všechno, absolutně všechno, pochází z Indie..., proto

nám nepřipadá příliš ohromující myšlenka, že největší národy vzešly ze

jednoho kmene; že jsou koloniemi jednoho národa, a byly by pak nikoliv

bezprostředně, ale zprostředkovaně indickými koloniemi.“3 Kdo byl tento

mysteriózní lid z daleké Indie? Jeden anglický učenec začal brzy poté mlu

vit o „Indoevropanech“, německý učenec o „Indogermánech“. Samotný

Schlegel však razil pojem „Árijců“. Ten brzy prosadil, a tím odstartoval

svou kariéru.

Také ostatní myslitelé a spisovatelé byli uchváceni myšlenkou, že základy

náboženství a vědy neleží mezi Egyptem a Jeruzalémem, ale spíše v indickém


15

starověku. Voltaire napsal: „Jsem přesvědčen, že všechno pochází od břehů

Gangy: astronomie, astrologie, stěhování duší atd.“ Johann Gottfried Her

der k tomu dodal: „Pevný středobod největšího světadílu, prastará pohoří

Asie, dala vznik prvním sídlištím lidského pokolení.“ Nálezy zkamenělých

mořských tvorů ve vysokých výškách způsobily, že znovu ožily spekulace

o velké potopě a objevila se otázka: neměli bychom hledat počátky lidstva

spíše ve velehorách? Immanuel Kant se přitom odvážil jít ještě dál, tvrzením,

že počátky lidstva je třeba hledat v Tibetu jako nejvýše položené zemí světa,

„pravlasti umění a věd.“ „Tato nejvýše položená země byla pravděpodobně

také obydlena dříve než kterákoliv jiná a může být dokonce sídlem veškeré

kultury a věd.“ Meyers Conversations Lexikon z roku 1853 dokonce tvrdí:

„Z Tibetu a sousedních zemí, z vlastní velehorské Asie, by mělo dle domnění

četných badatelů z oboru historie pocházet lidské pokolení“.

V diskuzích následujících desetiletí se  předpokládaná pravlast ře

čených Árijců stěhovala dle  vědeckého stanoviska nebo politického 

oportunismu ze  severní Indie, širokých stepních oblastí jižního Ruska 

až  úplně nahoru do  Skandinávie nebo do  severoněmecké nížiny. Shodně 

rozšířený konsenzus zněl: bílé  národy mají  společnou pravlast a prajazyk 

a jsou příslušníky rasy, která je  zároveň nositelem nadřazené, „árijské“ 

kultury. Odtud již nebylo daleko k nárokům „panské rasy“.


16

Esoterické vědy jako inspirace nacistů

Pro nepřehlednou situaci v duchovních vědách před rokem 1933 je však

nakonec relevantní ještě třetí pramen. Jde o esoterickou dimenzi, a sice

především o teosofii, jistý druh esoterického rasismu, který vznikl koncem

19. století. Tehdy je árijský mýtus natrvalo spojen s Tibetem. Teosofie je jistě

nejvlivnějším západním esoterickým učením uplynulých 150 let, které pak

ovlivnilo různé další školy a tradice. Jeho směrodatnou osobností a zaklada

telkou byla Helena Petrovna Blavatská (1831 – 1891). Měla německo-ruské

kořeny a její rodné jméno znělo Hahn von Rottenstein. Blavatská, dcera

carského důstojníka, zažila různé formy psychicky mimořádných stavů,

které ji samotnou přivedly k přesvědčení, že je nadaným médiem a že do

káže praktikovat astrální cestování a levitaci. Podle oficiálního životopisu

měla Helena Blavatská žít několik let v jižním Tibetu v blízkosti kláštera

Taší Lumpo, kde byla několika „mistry“ zasvěcena do nejdůležitějších

„tajných učení“, aby je pak mohla šířit a přednášet na Západě.

Blavatská, neboli HPB, jak je často nazývána, žila prokazatelně v severní

Indii a možná také nějaký čas v Ladákhu, ale nikdy nevstoupila ani na krok

do Tibetu. Stejně neurčité, jako jsou její popisy této země, jsou i mlhavé

a nepříliš tibetsky působící postavy jejích „mistrů“ Koota-Homiho (nebo

také Kuta Humno) a Morya, kterým vděčila za své vědění. Její čtyřsvaz

kové stěžejní dílo Tajné učení (Geheimlehre) vyšlo v roce 1888. Jednalo

se o komentář k tajemné knize „Dzyan“, kterou Blavatská údajně spatřila

v jednom klášteře v Himálaji a která byla sepsána v jinak neznámém jazyce

„senzar“. Nikdo kromě HPB však tuto knihu neviděl a ani neslyšel o jazyce,


17

ve kterém údajně byla sepsána. Se skutečným Tibetem nebo tibetským

buddhismem to však mělo pramálo společného.

Blavatská přes to všechno dovedla virtuózně namíchat směs různých spisů

z oblasti náboženství a filosofie a zkompilovat na jejich základě svůj vlastní

esoterický světonázor, popsaný s bohatou slovní zásobou. Toto tajné učení totiž nemělo vysvětlit nic menšího než původ a stavbu světa a jednotlivých

ras. Tyto pojmy, které HPB nazvala „homogenezí“ a „antropogenezí“, měly

silně ovlivnit celé generace esoteriků. Pro teosofy to bylo učení stojící mimo

církev a přírodní vědy. Její „antropogeneze“ popisuje vývoj lidstva, který proběhl stupňovitě, na sedmi úrovních, a jejichž časoprostor představoval mnoho milionů let. Lidstvo přitom prodělalo pád z čistě astrální úrovně na úroveň materiální, po které pak opět následuje nová forma zduchovnění.

Těchto sedm stupňů vývoje lidstva (epoch) nazývají teosofové „koře

novými rasami“. Každá epocha je tvořena sedmi „dílčími rasami“. Každá kořenová rasa (epocha) je od následující epochy oddělena mohutnou katastrofou. Všechny cykly kořenových ras jsou charakterizovány vzestupem

a následující degenerací příslušné rasy.

Po první kořenové rase, která byla nehmotná a nesmrtelná, následovala

druhá rasa, která žila na dávno zaniklém kontinentu Hyperborea v oblasti

dnešního Severního pólu. Po ní přišly bytosti třetí kořenové rasy na rovněž

dávno zaniklém kontinentě Lemuria. Lemurové objevili sexuální akt plození,

a proto zažili „pád člověka“. Těch několik přeživších se usídlilo na ostrově

Šambala (Shambhala)

4

v oblasti dnešní pouště Gobi a později na kontinentě

zvaném Atlantida. Obrovští Atlantové však následkem několika pozemských

(přírodních) katastrof degenerovali (o tom vypráví pověst o potopě a Plató

nova zpráva o Atlantidě) a byli vystřídáni pátou kořenovou rasou.

Tato rasa – Árijci – sídlila v Šambale, poté v severní Indii. V současné

době vládne pátá „podrasa“, což jsou indičtí popř. evropští Árijci (je dost kuriózní, že Blavatská k této páté rase počítá i Židy). Brzy bude vystří

dána dalším rasovým vývojovým stupněm, který se podle Blavatské již

začíná vyvíjet v Severní Americe. Všechny ostatní rasy, Asiaté, Afričané,

Eskymáci atd., jsou pozůstatky lemurské a atlantské epochy a jsou tudíž

určeny k vyhynutí.

Před námi jsou ještě dvě kořenové rasy, přičemž můžeme očekávat zno

vuzrození Mesiáše popř. Buddhy Maitréji. Tento esoterický evoluční model


18

znamená pro ty, kteří věří v teosofii, neodvratné kosmické dění, výraz

božské vůle a nesmí být směšován například s lidskými politickými zásahy.

Přesto je nepochybné, že tento model esoterického rasismu dodal ideo

logickou munici antisemitským, národně-okultním a árijsko-rasistickým

kruhům – a ty jí chtivě využily.

Jak barvitou je postava Heleny Blavatské, tak pozoruhodná je také

historie jejích epigonů a Teosofické společnosti (Theosophical Society),

včetně jejích různých frakcí. V kontextu, který nás zajímá, by mělo toto

intenzivní osvětlení teosofických evolučních idejí postačit, abychom opět

navázali na červenou niť vedoucí k nacionálnímu (völkisch) a esoterickému

rasismu v Německu 30. let 20. století.

V posledních desetiletích 19. století byl v Evropě obecně rozšířen názor,

že sice máme co do činění s několika vyššími či méněcennými lidskými

rasami, ale korunou tvorstva je právě bílá kavkazská rasa. K tomuto an

tropologickému rasismu vyšly různé publikace a pamflety sepsané příro

dovědci či filosofy, a to stejnou měrou ve Francii, v Anglii i v Německu.

Dalším logickým krokem se stalo odvození politické koncepce na základě

biologicky dané nerovnosti lidí, ať se již jednalo o zákaz „míšení krve“,

aby se zabránilo rasové degeneraci, až po nejradikálnější formu rasismu

v nacistickém státě: fyzické zničení „méněcenných rasových elementů“.

Jedním z důležitých našeptávačů ideologických hesel byl francouzský

šlechtic Arthur de Gobineau (1816–1882), který vydal svou Esej o ne

rovnosti lidských plemen v době, kdy paní Blavatská ještě měla studovat

u svých tajemných mistrů. Jeho varování před míšením ras nebo krve

přímo ovlivnila rasové učení národních socialistů.

Gobineauovi byl ovšem explicitní antisemitismus ještě úplně cizí. Ten

pak doplnil rodilý Angličan, který však psal v německém jazyce, Hous

ton Stewart Chamberlain, kterého Gobineau velice inspiroval. Jeho dílo

Základy devatenáctého století (Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts)

z roku 1899 se stalo především v Německu klasickým dílem radikálního

antisemitského rasismu. Pozdější zeť Richarda Wagnera tedy přímo při

pravil ideologickou cestu nacistickému nacionálnímu (völkisch) rasismu.

Než v roce 1927 zemřel,poznal ještě osobně vůdce NSDAP Adolfa Hitlera,

kterého velice obdivoval. Ať již byly myšlenky Gobineaua a Chamberlaina

a jejich epigonů jakkoliv radikální, o esoterických vědách, nemluvě o tažení


19

do Asie a Tibetu, se zde nedalo najít nic. To obstarali počátkem 20. století

až vídeňští ariosofové a jejich přívrženci. Mezi Vídní a Berlínem mezitím

z živné půdy rasismu vyrůstaly různé nacionální, germanofilní a antisemitské skupiny a kroužky. Mnohé z nich se pohybovaly od absurdity až k bizarnosti a často se jednalo o malé skupinky s krátkou životností. Jejich ideologický přechod k naturalistům, vegetariánům a stoupencům reformního života byl plynulý, jednalo se zde však pouze o různé fazety silnějších projevů hledání smyslu života v době radikálních politických a sociálních převratů. V těchto proudech měli velký vliv a význam propagátoři ariosofie

Jörg Lanz von Liebenfels a Guido von List. Jejich rasistické myšlenkové

konstrukce byly zřetelně inspirovány Blavatskou a teosofií a jejich systém

byl také označován jako „germanizovaná teosofie“ (Goodrick-Clarke).

5

Oba muži byli blouznivými spiritualisty, von List byl svobodným zed

nářem, von Liebenfels cisterciákem, a oba si sami přiřkli šlechtický titul.

O 25 let starší von List ve stále větší míře objevoval germánství, které si

představoval jako imaginární, zapomenutou a potlačenou dobu slávy árij

ské rasy. Věřil, že znovuobjevením pohanské germánské víry („Wotanova

církev“), runové magie a mytologie je možno zastavit úpadek Germánů.

Von List za tímto účelem založil „Řád vysokých Armanů“, malý kroužek

zasvěcených árijských Germánů. Von List nebyl s mladším von Liebenfelsem pouze spřátelen, ale přirozeně ho také ovlivňoval.

Také on založil esoterický řád, určený pro árijskou elitu – „Ordo Novo

Templi“ (ONT) neboli „Řád nových templářů“, který byl samozřejmě

otevřen pouze mužům. I když se někteří nacističtí ideologové později těmto lidovým blouznivcům spíše posmívali, tito ariosofové nicméně vytvořili pro mnohé souřadnicový systém a připravili cestu pro vznik okultní

základny nacistické ideologie a kvazicírkevního mužského řádu SS. Je pozoruhodné, že tyto bizarní světy víry přesto nalezly sluchu ve vídeňské

společnosti a že se mezi přívrženci ariosofů nacházeli i někteří příslušníci

honorace – například vídeňský starosta Karl Lueger. To dokazuje, odkud převážně vál vítr oné doby.

Oba ariosofové se snažili především o oživení, o renesanci imaginární

ho germánského zlatého věku, který byl ušlechtilý, úzce spjatý s půdou, feudální a bojovný. Ariosofie tedy musela nutně být protináboženská, antifeministická, antidemokratická a především antisemitská. Tato blouznivá

20

spirituální směs se však velmi rychle začala snoubit s požadavky radikální

rasové politiky a eugeniky, od chovných programů rasově čistých lidí, přes

kastraci, sterilizaci, deportaci až po fyzickou likvidaci. To vše byla opatření,

která byla ariosofy propagována jako vyzkoušený prostředek pro zachování

čistoty rasy.

Hitler a Himmler nepochybně četli spisy ariosofů. U Hitlera se v době

jeho pobytu ve Vídni jednalo o sešity Ostara vydávané von Liebenfelsem.

Ten se pak po určitou dobu vydával za „muže, který vnukl Hitlerovi jeho

ideje“. Proto zde nenajdeme jenom myšlenky, které byly později skutečně

realizované ve formě rasových zákonů a eugeniky, ale také předlohu pro

vznik árijského elitního řádu, který následně nabyl podoby SS.

Ideje ariosofů nalezly všude v Německé říší úrodnou půdu. V Mnichově

například vytváří Rudolf von Sebottendorff (ještě jeden vlastnoručně pro

půjčený šlechtický titul, narodil se totiž v roce 1875 jako Rudolf Glauer)

z místní sekce „Germánského řádu“ organizaci „Společnost Thule“.

6

Von

Sebottendorff se údajně při svých cestách do Turecka seznámil nejen s is

lámskou mystikou, ale také s teosofií a svobodným zednářstvím. Tento

nacionální (völkisch) klub, který se pravidelně scházel v mnichovském

hotelu Vier Jahreszeiten, se vyžíval v ariosofickém blouznění a štvavých

antisemitských tirádách.

Když byla v listopadu 1918 vyhlášena Mnichovská republika rad a jejím

vůdcem se stal židovský socialista Kurt Eisner, plánovali ozbrojení členové

spolku Thule, „Bojového svazu Thule“, aktivní provedení státního pře

vratu. Po určitou dobu byl členem skupiny Thule i Eisnerův vrah, hrabě

von Arco auf Valley. K jejím členům patřili rovněž pozdější prominentní

nacisté, jako byli Rudolf Hess, Alfred Rosenberg nebo Hans Frank, Adolf

Hitler tam hostoval jako řečník. Tehdy osmnáctiletý Himmler byl členem

spolku „Freikorps Oberland“ (Svobodného sboru Oberland), založeného

Sebottendorffem.

Společnost Thule sehraje při našem hledání stop důležitou roli jen proto,

protože byla některými autory poválečné doby, kteří psali a spekulovali

o okultních kořenech národního socialismu, zcela neprávem stylizována

jako tajná, magická mocenská centrála raného období nacistického hnutí.

Přitom je přisuzována zvláštní role mnichovskému geopolitikovi Karlu

Haushoferovi, který údajně neměl pouze udržovat úzké vztahy k Tibe

21

tu, ale také pečovat o tibetskou kolonii v nacistickém Německu. Tento

profesor měl nadto ve Společnosti Thule zavést teosofická mystéria okolo

knihy „Dzyan“. Haushofer, jehož asistentem byl ostatně člen Společnosti

Thule Rudolf Hess, sice pěstoval dobré vztahy s Japonskem, choval velké

sympatie pro nacistický režim a byl také geopolitickým poradcem národ

ních socialistů, byl však zásadně proti esotericko-teosofickým spekulacím.

Zasvěcenci Společnosti Thule věřili teosofickému podání, podle kterého

měli být kdysi „Praárijci“ vyhnáni katastrofou ze země ležící na území

dnešní pouště Gobi a měli se vystěhovat do Tibetu, resp. do severní Evropy.

Haushofer údajně opakovaně poukazoval na to, že je třeba znovu dobýt

centrální Asii a Tibet, „srdeční krajinu světa“, a poté je plně ovládat. Toto

spojení teosofie a Tibetu, prezentované Společností Thule, mělo potom

vést více méně přímo k Schäferově expedici roku 1938.

Toto spojení je však pustým výmyslem. Ať byla tato souvislost jakkoliv

fantastická a nereálná, jejím problémem bylo, že byla dlouho a vytrvale

považována za skutečnou. O tom však více v příští kapitole. Historicky

potvrzeno je jen to, že se lidé ze Společnosti Thule upsali jak germán

sko-okultnímu blouznění, tak radikální rasistické politice. „Thule“ byla

spíše společností velkoburžoazie bojující za rasismus a antisemitismus než

esoterickým řádem. Skupina okolo Sebottendorffa byla ideologicky i co do

personálního složení zcela jistě zárodkem NSDAP. Pouhou pověstí není

ani skutečnost, že členem skupiny „Thule“ byl i lidový básník Diettrich

Eckart, mentor Adolfa Hitlera, který mu potom věnoval svůj Mein Kampf.

Další (okultní) příspěvek ke spojení nacistů s Tibetem pochází z pera

polského spisovatele a cestovatele Ferdinanda Ossendowského (*1876).

Tento učený přírodovědec, který mnoho let žil a pracoval v asijských zemích,

zveřejnil v roce 1921 v anglickém jazyce zprávu o svých zážitcích, která se

rychle stala bestsellerem. V roce 1924 vyšla pod názvem Zemí zvířat, lidí

a bohů (Tiere, Menschen und Götter) i v Německu, kde se rovněž prodá

vala velmi dobře. Ossendowski, který se do té doby nepouštěl do žádných

teosofických spekulací, nicméně rozšířil mýtus Praárijců páté kořenové rasy

o její asijský domov Šambala a o neméně mytologické místo, podzemní

království jménem Agarta (někdy také Agarttha nebo Asgharta).

7

Tato roz

sáhlá země, ukrytá pod pohořím Himálaj, střeží největší duchovní tajemství

a veškeré vědění lidstva. Díky těmto silám ovlivňuje Agarta pod vládou

22

moudrého „Krále světa“ nepozorovaně ovlivňuje osudy „horního světa“.

Ossendowski o tom píše ve zmíněném díle Zemí zvířat, lidí a bohů takto:

„Na své cestě do centrální Asie jsem o tomto „mystériu všech mystérií“

(jinak je opravdu nemohu nazvat) uslyšel poprvé. Tato královská říše

se jmenuje Agarta. Rozkládá se v podzemních prostorách celého světa.

Slyšel jsem, jak učený čínský láma vyprávěl Bogdo chánovi, že podzemní

dutiny Ameriky jsou obývány dřívějšími obyvateli tohoto kontinentu.

Všem podzemním národům a podzemním prostorám vládnou panovníci

podřízení Králi světa. Na tom není nic zvláštního. Víte přece, že v obou

největších oceánech Východu a Západu dříve existovaly dva kontinenty,

které zmizely pod povrchem moře (viz „kosmogeneze“ Heleny Blavat

ské). Jejich obyvatelstvo nyní patří k podzemnímu království. ...Jejich

metropole Agarta je obklopena městy obývanými velekněžími a muži

vědy. Připomínají Lhasu, kde představuje dalajlámův palác Potála vršek

hory pokryté kláštery a chrámy. Trůn Krále světa je obklopen miliony

inkarnovaných božstev ...“

8

Mnozí (okultní) autoři se potom stali plagiátory Ossendowského díla

nebo předávali dále jeho vyprávění, v jehož pravdivost pevně věřili. Ossen

dowského bestseller se objevuje také na slavném seznamu četby Heinri

cha Himmlera. Je u něj poznámka, že kniha popisuje „největší mystéria

a tajemství Mongolska“. Teprve okultním autorům poválečné doby však

zůstalo vyhrazeno, aby z Agarty/Šambaly udělali centra tajných světových

spolků, vedoucích proti sobě nesmiřitelnou válku.

23

Himmlerův okultní obraz světa

Na závěr je třeba se zmínit ještě o dvou esoterických aspektech, které ovliv

nily Himmlerovu tibetskou a asijskou koncepci. Měly totiž konkrétní vliv

na Himmlerovu politiku a pomohou nám také vysvětlit, proč se Himmler

stal trvalým mentorem mladého zoologa Ernsta Schäfera a podporovatelem

jeho plánů na uspořádání expedice do Tibetu.

Jedná se zde v první řadě o „Welteislehre“ (Učení o světovém ledu,

zkráceně WEL, nebo také „glaciální kosmogonii“), nauku o vzniku svě

ta, která je v porovnání s theosofií Blavatské neméně fantastická a zcela

nevědecká. Dnes je sice už skoro zapomenuta, v nacistické době však

měla mezi německým obyvatelstvem stejně jako mezi státní elitou velké

množství přívrženců.

9

Bylo známo, že Heinrich Himmler byl vysloveným

přívržencem učení o světovém ledu.

Zakladatelem WEL byl vídeňský inženýr Hanns Hörbiger (1860 – 1931).

Hörbiger, specialista na chladírenskou a tepelnou techniku, zformuloval

v roce 1913 poprvé v knižní formě svou obsáhlou „glaciální kosmogonii“.

V zásadě se zde jedná o vznik světa na základě věčného boje mezi ledem

a ohněm. V tomto dualistickém obrazu světa se také odrazily přírodně

filosofické debaty evropského západu o ohni a vodě, původcích všech věcí.

WEL byla podle Hörbigera výsledkem vnuknutí, intuice. Pokusíme se krát

ce shrnout její obsah: Vesmír se skládá z ledových nebo žhavých hvězd. Před

mnoha miliony let existovalo v souhvězdí Holubice obrovské slunce, jehož

hmotnost byla třicet milionkrát větší než hmotnost naší centrální hvězdy.

Menší, ale pořád ještě obrovské ledové těleso koliduje s Megasluncem a je

24

jím pohlceno. Po několika tisících letech dochází k ohromné explozi, při

které je daleko do Vesmíru vyvrženo enormní množství železa, taveniny

a beztvaré strusky. Z „kusů ledu“, „kusů žhavé hmoty“ a z obalu vodních

par, který je obklopuje, se brzy zformuje náš sluneční systém a planety,

které okolo něj krouží. Menší tělesa pak padají do Slunce, nebo jsou

přitahována většími planetami a splývají s nimi. I Země tak v minulosti

zachytila tři malé planety – Měsíce, které nakonec spadly na Zemi. Tak

se stane jednou i Marsu. Mléčná dráha je ve WEL považována za shluk

ledových těles odrážejících sluneční světlo. Vedle toho existuje také „žhavá

Mléčná dráha“, která rudě prosvítá železným prstencem. Oba objekty jsou

součásti slunečního systému.

Tato kosmogonie úplně negovala veškeré poznání, kterého bylo v oné

době dosaženo v astronomii a fyzice. WEL nebyla otázkou pozorování

a zkoumání, ale byla především záležitostí víry. Navzdory tomu, že se proti

tomuto „ohlupování lidu“ postavila i celá řada přírodovědců, kteří byli

jinak nacismu nakloněni, se Hörbigerovo bizarní učení o světovém ledu

v nacistickém Německu do jisté míry prosadilo.

V Německu existovala rychle rostoucí skupina přívrženců WEL, byly

zakládány spolky na podporu WEL, byly publikovány knihy zabývající se

Hörbigerovou kosmogonií, které se pak výborně prodávaly a ve prospěch

učení o světovém ledu byla vyvíjena enormní publicistická činnost. V jádru

šlo o to, aby bylo možno v době, kdy převládal duch uctívání Germánů

a antisemitismus, proti univerzitním přírodním vědám, považovaným za

„židovskou fyziku“, postavit „německou fyziku“. Patetický apel jednoho

z Hörbigerových žáků to vysvětluje velmi podrobně:

„...neboť tato teorie [tím je míněna ,židovská fyzika ́ Alberta Einsteina,

pozn. vyd.] není nic jiného než nepřekonatelný vrchol duchovního zmatku

a šíleného popírání všeho, co je nad hmotou, všeho duchovního a nakonec

i všeho božského, zahalený do podoby výpočtů.“

10

Co má však tohle všechno společného s naším tématem – Tibetem?

V Himmlerově pojetí světa velmi mnoho. Podle Hörbigerova systému byl

Měsíc již třikrát zachycen Zemí a zřítil se na ni. Těmito fázemi přiblížení

Měsíce a zničení Země Hörbiger elegantně vysvětlil celý repertoár lidských

25

mýtů a celosvětově rozšířených vyprávění o potopách nebo obrech. „Pády

Měsíce“ byly příčinou těch největších přírodních katastrof: zemětřesení,

potop, výbuchů sopek atd. Je samozřejmé, že tyto apokalypsy mohly přežít

(pokud je vůbec někdo přežil) pouze ty živé bytosti, které žily v nejvýše

položených oblastech Země, jako například v Andách a Tibetu. Tady se

zachránili poslední obyvatelé Atlantidy, a právě zde je tudíž možné najít

nějaké stopy, pokud by se po nich pátralo. Tento scénář se zase výborně

doplňoval s teorií Blavatské o evoluci kořenových ras.

Himmlerova vědecká organizace „Ahnenerbe“ proto založila své vlastní

oddělení pro výzkum glaciální kosmogonie. „Ahnenerbe“ také napláno

vala expedici k jezeru Titicaca, ležícímu ve výšce 4000 m, a k tamním

zříceninám Tihuanaca. Proto si Himmler přál, aby s Ernstem Schäferem

jel na jeho cestu do Tibetu také expert na učení o světovém ledu. Tímto

expertem měl být Edmund Kiss, který již předtím prováděl výzkumy

v Andách.

Univerzální génius Hörbiger by nakonec svou glaciální kosmogonií

vysvětlil i původ lidstva. Neboť toto nepocházelo, jak mínil Darwin, od

opic, jako všechny ostatní nižší rasy, ale bylo zrozeno v nebi. Dopadlo jako

protoplazma v kouscích ledu na Zemi, jako „božské sperma, které praotec

Kosmos vnořil do klína naší vesmírné matky, aby tak zplodil první život

na Zemi, ze kterého byl potom cílevědomě vypěstován člověk.“ Výzkumy

z oblasti učení o světovém ledu se v „Ahnenerbe“ skrývaly pod nálepkou

„Meteorologie“. V jednom dokumentu tohoto oddělení z roku 1936 se

píše, že:

„Učení o světovém ledu Hannse Hörbigera je ve své původní formě du

chovním darem génia a má v praktickém a světonázorovém ohledu velkou

cenu pro celé lidstvo. Pro nás Němce má pak jako čistě árijská myšlenka

zcela zvláštní význam. “

11

Himmler chtěl eliminovat vše, co bylo Němcům cizí a tudíž špatné, počínaje

krví cizí rasy přes falešnou židovsko-materialistickou [přírodní] vědu. Chtěl

to nahradit tím, co bylo „vlastní jejich druhu“ – tj. (indo)germánské. Tato

představa se vine jako červená niť Himmlerovými ideologickými snahami

a je také jádrem jeho magického obrazu světa.

26

Ctižádostivý badatel Ernst Schäfer se tak při svém prvním soukromém

setkání s říšským vedoucím SS dozvěděl o jeho hluboké víře v mýtickou

pravdu o původu světa, v nebeský původ Árijců a jejich roli vyvolených,

jakož i v méněcennost všech ostatních živých bytostí. Pohled na tento

bizarní a magický svět Himmlerovy víry ho nadlouho vyděsil.

Nejvlivnějším Himmlerovým poradcem ve věcech árijské esoteriky byl

bezpochyby Karl Maria Wiligut (1866 – 1946). Tento bývalý důstojník

rakousko-uherské armády byl ale současně největším šarlatánem v kru

hu nacionálních (völkisch) esoteriků a „jeho činnost hraničila s podvo

dem“ (Michael Kater).

12

Po odchodu do penze se tento rodilý Vídeňák ve

20. letech pohyboval v rakouských antisemitských a ariosofických kru

zích, jak byl „Ordo Novi Templi“ Lanze von Liebenfelse. Wiligut tvrdil,

že má jasnovidecké schopnosti a že mu jeho „Erberinnerung“ (zděděné

vzpomínky) umožňují nahlédnout do nejstarší, pragermánské éry. Tvrdil

také, že je posledním potomkem prastarého královského pokolení Uiligotis

z rodu Asa-Uana.

Bývalý důstojník, který se dle svého vlastního prohlášení vyznal v runové

magii a heraldice, datoval počátky svých „zděděných vzpomínek“ do doby

okolo 280 000 př. n. l., kdy byla Země osídlena obry, trpaslíky a jinými

mytologickými bytostmi. Jeho posláním bylo oživit „irministickou cír

kev“. Himmler, který Wiliguta poznal v roce 1933 na zasedání Nordické

společnosti, uvěřil v něho i jeho jasnovidecké schopnosti a hodlal ho do

budoucna využívat jako pramen informací o dávné minulosti Árijců.

Vedoucí SS brzy povýšil Wiliguta do hodnosti hauptsturmführera SS,

udělil mu řádové jméno Weisthor (tedy „moudrý blázen“) a učinil ho ve

doucím archivu v Rassen- und Siedlungshauptamtu SS (Hlavním rasovém

a osidlovacímu úřadu SS), kde byl později pověřen „zvláštními úkoly“.

Wiligut/Weisthor ještě postoupil do hodnosti brigadenführera SS a dostal

kancelář v Osobním štábu říšského vedoucího SS, v bezprostřední Himmle

rově blízkosti. Jeho soukromé sídlo se nacházelo ve vile v Dahlemu a šofér

ho denně vozil do centrály SS v ulici Prince Albrechta (Prinz-Albrecht

Straße). To vše jsou jasné indicie, které ukazují, jak zvláštní a důvěrné po

stavení Wiligut/Weisthor u Heinricha Himmlera zastával. Wiligut/ zanechal

v historii SS hned několik stop. Vymyslel pro Himmlera zvláštní rituály

SS, jako například svatební ceremonie nebo oslavy pohanských svátků.

27

Navrhl také proslulý prsten SS s umrlčí hlavou, který se stal symbolickým

a viditelným znakem příslušnosti k řádu a nezničitelné věrnosti SS.

Konečně Himmlera inspiroval při hledání odpovídajícího řádového

hradu pro SS a při jeho vybavení. Tento hrad, Wewelsburg, nakonec našli

v Himmlerové milovaném kraji, východním Vestfálsku, kraji Arminia

a Widukinda, nedaleko od předpokládané polohy Irminsulu (legendárního

sloupu starých Sasů) u skalního útvaru Externsteine (staré kultovní místo

v pískovcových skalách). Himmler chtěl hrad s trojúhelníkovým půdorysem,

stojící nad údolím řeky Alm a pocházející ze 12. století, přestavět v řádové

sídlo SS, ve kterém by se měly špičky jeho šlechtického a válečnického

řádu duševně vyzbrojit a vyškolit. Není na místě, abychom zde předestřeli

kompletní historii Wewelsburgu jako sídla SS. Důležité je pouze to, že se

Wiligut/ podílel na úpravách a plánování přestavby hradu jako kultovního

místa SS (ohledně poválečné mystifikace Wewelsburgu v rámci údajného

spojení nacistů s Tibetem viz kapitola 9).

Wiligut/ vytvořil během šesti let své příslušnosti k SS pro jejího říšského

vedoucího několik dokumentů o církevních otázkách, o „irminismu“ nebo

o poznatcích získaných pomocí svých „zděděných vzpomínek“. Mnohé

z nich znějí šíleně, například text o „Pánovi světa“ začíná zkomoleným

textem tibetské mantry „Ó mani batmé húm!“ – a skutečně šílené jsou. Jiné

jsou zato velmi instruktivní, například uvádí programové kroky k „zavedení

pravíry“. Ty je třeba „provést ze strany státu“ a patří k nim mj.: „... zrušení

všech mužských a ženských klášterů..., zabavení veškerého majetku církví

bez rozdílu..., zneškodnění duchovních všech stupňů všemi prostředky,

které má stát k dispozici... .“ Nejedná se tedy o nic menšího než o křížové

tažení proti etablovaným křesťanským církvím.

Himmler označil 17. června 1936 ův excerpt o vývoji lidstva vlastnoruční

poznámkou „četl jsem“. Hned na začátku se zde píše: „Pozemský život

lidstva... se rozpadá do sedmi období, z nichž čtyři již uplynuly, pátou

představuje současné lidstvo a šestou a sedmou budoucí epochy lidstva.“

To je teosofická antropogeneze pěti kořenových ras v nejčistší podobě!

Dále zde stojí: „... každá z uplynulých čtyř vývojových epoch byla podle

ústně předávaného tajného učení zapříčiněna nesmírnou pozemskou ka

tastrofou. Tou bylo ukončeno splynutí naší Země s hvězdou.“ To je zase

původní Hörbigerova glaciální kosmogonie. směšuje teosofii a WEL se svou

28

„zděděnou vzpomínkou“ na germánský pravěk.: „... a Země se vychýlila

a děti Asa-Uana odešly z Atta-lantu (!). Sepsaly svou historii a svěřily ji

do úschovy svým mudrcům, aby nebyla zapomenuta.“

13

Tibet, respektive

Lhasu pak „Himmlerův Rasputin“, jak ho nazývali někteří současníci, poctil

geomantickým výpočtem, kterým uvedl do zvláštní spirituální souvislosti

Severní pól, Vídeň a hlavní město Tibetu. Kromě toho plukovník již dříve

opakované bájil o tom, že zažil iniciaci v jednom lámaistickém klášteře,

a že je proto takříkajíc v duchovním spojení se střechou světa.

Himmler byl potěšen. Ještě během léta 1936 trval na tom, že se jeho

chráněnec Ernst Schäfer musí zastavit u Wiliguta/a za účelem duchovní

přípravy na svou expedici do Tibetu. Wiligut však poté upadl u Himmlera

v nemilost, protože mu zamlčel svůj pobyt v léčebném ústavu pro nervové

nemocné z let 1924 až 1927, kde se léčil kvůli parafrenní psychóze (jde

o formu paranoidní schizofrenie). Jednalo se o chorobné projevy velikášství

a násilnického a excentrického chování. Na jeho hospitalizaci a zbavení své

právnosti se vydatně podílela jeho ex-manželka. Ostatní vedoucí SS kromě

toho stále více kritizovali úroveň Wiligutových znalostí a jeho stále sílící

alkoholismus. Wiligut vystoupil z SS v srpnu 1939. Himmler si pak měl

údajně dále uchovávat ve svém sejfu jeho insignie SS – prsten, dýku a meč.

U všech těchto modelů, vysvětlujících původ Země a člověka, počínaje

„kořenovými rasami“ Blavatské až po Wiligutovu „zděděnou vzpomínku“,

hraje průběžně roli Tibet jako fiktivní útočiště a domov přeživších z Atlan

tidy a Praárijců. Je to však fiktivní Tibet vytvořený západní kryptohistorií

a esoterickými vědami. Všechny tyto ingredience pak nalezneme v dějinách

nacistické éry, sepsaných po roce 1945.

Himmlerův (okultní) obraz světa byl živen hlavně třemi prameny: árij

ským mýtem německé romantiky, theosofickou rasovou teorií a učením

o světovém ledu. To vše bylo ještě obohaceno o antisemitismus, který byl

té době vlastní, a o vysloveně nepřátelský postoj ke křesťanství.

Architekt holocaustu a pedantický účetní hrůzy je stejnou osobou, která

propagovala učení o světovém ledu, která se považovala za reinkarnaci císaře

Jindřicha I., za hledače Svatého grálu i za zakladatele řádu; osobou, která

podporovala zakládání bylinářských zahrádek v koncentračních táborech

a biologicky-dynamického zemědělství a která věřila v astrologické kon

stelace a oblíbila si okultní teorie. Iracionalita, banalita a krutost se u této

29

osobnosti mísí způsobem, který nás irituje i dnes. Himmlerův životopisec

Peter Longerich to shrnul takto:

„Pro Himmlerův obraz světa bylo středobodem znovuvzkříšení protikřes

ťanského, germánského světa, který měl být pomocí mýtů o Atlantidě

a o Tibetu propojen s dávno zaniklými vysokými kulturami a prostřednic

tvím Učení o světovém ledu a astrologie pak i s historií vesmíru. Stejně

jako se Himmler domníval, že může pomocí svého poradce a vniknout

bezprostředně do světa germánských předků, tak také věřil, že se bude

moci ,znovu zrodit ́ v proudu vlastní krve – jeho obraz světa měl tedy

veskrze perspektivu věčnosti.“

14

30

Kapitola druhá

MLADÁ LÉTA

Život jako lovecká výprava

Ernst Schäfer podle vlastního vyjádření střílel už od útlého věku dětskou

puškou na prchající krysy v otcově sklepě na brambory. V jeho pokoji

se brzy vršila terária a akvária. Pak začal provádět na domácích myších

pokusy týkající se dědičnosti. Uřezával jim ocasy, aby viděl, jestli se tato

manipulace znovu projeví v následující generaci. Schäferova láska k přírodě

a zvířatům byla od počátku něčím více než pozorováním a zkoumáním,

byla především lovem.

Ernst Schäfer se narodil 14. března 1910 a vyrůstal v durynském Wal

tershausenu. Jeho otec Albert tam zastával vedoucí postavení v továrně na

gumové zboží „Gummiwerke Titan B. Pollack“. Byl vyučený obchodník

a doufal, že obchodní vědy bude studovat i jeho druhorozený syn (z těch

čtyř synů, které měl s Margaretou, roz. Imdahlovou). Ernst Schäfer však

snil o dráze polárního badatele a toulal se svými přáteli raději blízkým

Durynským lesem.

Jeho rodiče se snažili, aby dohnal své zanedbané školní vzdělání, a poslali

ho proto na Heidelberské Pedagogium (výchovné zařízení pro chlapce).

V tamním internátě však byla největší vášeň Ernsta Schäfera spíše posílena

než potlačena: ředitel školy si patnáctiletého hocha vybral za svého po

mocníka při lovu na srnčí zvěř v Odenwaldu. Pověřil ho nočními hlídkami

až do té doby, než bude moci sám používat pušku. Schäfer byl zvídavým

adeptem. Jeho lovecká vášeň nebo spíše posedlost zůstala po celou dobu

jeho života určující konstantou. Ještě při svém jediném televizním vy

31

stoupení v poválečném Německu v jednom z prvních dílů seriálu Terra X,

vysílaném ZDF (plným názvem Zweites Deutsches Fernsehen – Druhá

německá televize) v roce 1988 seděl „expert na Tibet“ v zeleném loveckém

obleku u zdi svého obývacího pokoje ověšené loveckými trofejemi. To už

bylo dlouholetému přispěvateli do odborných loveckých časopisů Wild

und Hund nebo Die Pirsch sedmdesát devět let.

Muselo to být přibližně v době jeho nástupu na heidelberskou soukro

mou školu v polovině 20. let, kdy u rodinného stolu došlo k setkání, které

bylo pro Ernsta Schäfera osudové. Tehdy byl u nich na návštěvě obchodní

přítel jeho otce, ředitel továrny koncernu IG Farben v Merseburku. Tam

tehdy intenzivně hledali náhradu přírodního kaučuku, která byla brzy

známá pod názvem „buna“. Mluvilo se přitom také o nejnovější tibetské

expedici Wilhelma Filchnera, geofyzika, který byl od své výpravy do An

tarktidy v roce 1912 velmi populární v celém Německu jako cestovatel

a badatel. Jeho výpravy byly finančně podporovány koncernem IG Farben.

Tehdy osmačtyřicetiletý Filchner byl uprostřed příprav na svou druhou

expozici do Tibetu. Mladý Schäfer napjatě poslouchal, protože Tibet pro

něho reprezentoval tajemství a dobrodružství. Filchner plánoval provést

kartografická měření a měření zemského magnetismu v dosud neznámém

terénu tibetské náhorní plošiny. Zamýšlel napojit „evropsko-západoasij

skou síť měřicích stanic zemského magnetismu na čínskou síť a tu zase

na indickou“.

15

To znamenalo procestovat ohromné, skoro neobývané

oblasti a projet několik tisíc kilometrů na hřbetu jaků, velbloudů nebo

koní, a to v politicky nanejvýš nejisté krajině. Ten podnik se mu podařil

jen s vypětím všech sil, trval více než tři roky, přičemž Filchner byl mezitím

prohlášen za mrtvého.

Takto vyprávění o výzkumných výpravách do odlehlých oblastí světa,

prožitých dobrodružstvích, prodělaných útrapách, tajemné exotice a nako

nec i o badatelské slávě podnítila už mnohokrát předtím pubertální fantazie

četných chlapců a přiměla je nevšednímu vzepětí sil. Výjimkou nebyl ani

Ernst Schäfer. Právě on měl dostat už o několik let později příležitost své

sny uskutečnit, i když za to později zaplatil vysokou cenu.

32

Nečekaná příležitost

Po složení maturity v roce 1929 se Schäfer zapsal na univerzitu v Göttin

genu. Studoval tam především zoologii a botaniku, vedle toho však také

zeměpis a geologii. Jedním z jeho profesorů byl ornitolog Hugo Weigold,

průkopník ochrany přírody, zakladatel stanice pro pozorování ptáků na

ostrově Helgoland a od roku 1924 také ředitel přírodovědného oddělení

provinciálního muzea v Hannoveru, kde si Ernst Schäfer přivydělával bě

hem svých semestrálních prázdnin. A tam mu také – a to bylo pro něho

důležité – Weigold vyprávěl, že jako mladý muž procestoval s expedicí

Walthera Stötznera tibetsko-čínské pohraniční oblasti. Stötzner byl pů

vodně architektem, upsal se však geografii a etnografii a stal se známým

díky svým několika výzkumným cestám do Asie.

Hugo Weigold doprovázel Stötznera v roce 1911 po horských oblastech

provincie Sečuán. Vedle ornitologa Weigolda se výpravy zúčastnili ještě

geodet, entomolog, botanik, geograf a etnolog. V tomto interdisciplinárním

podniku z roku 1911 je nutno vidět zárodek Schäferem stále opakovaného

požadavku týkajícího se zcela nového komplexního, respektive „holistického“

pojetí výzkumných expedic a metody výzkumu v terénu, který byl do té doby

údajně zanedbáván a byl prvně realizován až Schäferem v letech 1938/39.

Ornitolog Weigold během této výpravy objevil a klasifikoval tucty nových

ptačích druhů, budoucího zoologa Schäfera však zvláště fascinovalo jiné

vyprávění. Stötznerova výprava se totiž pohybovala v neschůdné oblasti,

kde žil pověstmi opředený bambusový medvěd. Jednoho dne přináší místní

lovec do tábora tři kůže, aby je tam prodal.

33

„Naše radost neznala hranic, neboť neexistuje jiné tak vzácné zvíře. Oko

Evropana ho ještě nikdy nespatřilo živé. Na celé velké zemi není žádný

jiný kraj, kde by se dalo toto pověstmi opředené zvíře najít. Žije jako

pozůstatek prehistorické doby pouze v těchto vzdálených, neschůdných,

osamělých vysokohorských Alpách. Již po tisíciletí je jeho posledním

útočištěm pár horských vrcholů a neproniknutelný bambusový les, dva

krát vyšší než člověk a rostoucí na strmých svazích, na kterých ho člověk,

který jinak zabíjí vše co vidí, nedokáže pronásledovat.“

16

O několik dnů později se jeho skupině jako prvním bělochům podaří za

hlédnout dva živé bambusové medvědy, Alluropoda melanoleuca, černo-bílé

barvy, dnes známé jako panda velká. Ti se později stali celosvětově známým

symbolem ochrany přírody a zvířecích druhů. Když Hugo Weigold vyprávěl

svému studentovi Schäferovi o „bájném zvířeti žijícím v ve vysokohorských

lesích Číny“, závod bílých lovců velkých zvířat v lovu na exotický předmět

jejich touhy již začal. V roce 1928, kdy se Ernst Schäfer ještě připravoval

na maturitu, složili dva Američané ve volné přírodě první pandu.

Těmito úspěšnými lovci byli Theodor a Kermit Roosveltovi, nejstarší

synové prezidenta Spojených států Theodora „Teddyho“ Roosvelta. Oba

cestovali z pověření slavného Field Museum of Natural History v Chicagu.

Úspěch obou bratrů vzbudil žádostivost i u dalších institucí, například

u rovněž renomované Academy of Natural Sciences ve Filadelfii. Tam

pracoval jako dočasný kurátor Brooke Dolan II., pocházející z movité

průmyslnické rodiny. Studium zoologie v Princetonu a Harvardu považoval

excentricky založený Dolan za málo uspokojující. Podobně jako Schäfer

toužil po loveckých dobrodružstvích a výzkumných cestách mimo labo

ratoř a posluchárnu.

Dolan byl finančně nezávislý a nabídl proto Akademii, že uspořádá

expedici do oblasti výskytu pandy, kterou bude organizovat i financovat.

Rychle se domluvili. Dolan pak kontaktoval Hugo Weigolda v Hannove

ru, který byl znám jako zkušený zoolog a znalec hor. Ten pak doporučil

jako dalšího člena doprovodu ctižádostivého studenta a výborného střelce

Schäfera. Zde se setkaly dvě spřízněné duše, jen o dva roky starší Dolan

říkal Schäferovi „chlapče“ a ten zase oslovoval Američana „Brooky“. Dolan

najal ještě kameramana Ottu Gniesera a etnologa Gordona T. Bowlese.

34

Expedice opustila 13. ledna 1931 Berlín a odjela Transsibiřskou magistrá

lou na východ. Přes Moskvu a Sibiř dosáhla pětičlenná skupina po dvou

týdnech Pekingu. Pak se vydali parníkem proti proudu řeky Jang-c’-ťiang

přes Šanghaj západním směrem.

V provinčním městě Tatsienlu (dnešním Kangdingu), po dlouhou dobu

důležitém pohraničním středisku mezi Tibetem a Čínou, byť od něj byly

Peking i Lhasa vzdáleny tisíce kilometrů, se jejich cesty rozdělily. Etnolog

Bowles začal s pomocí kameramana Gniesera zkoumat směs národů v tom

to pohraničním kraji, zatímco se tři zoologové vydali dále na západ, do

pohoří obývaného pandou, předhůří tibetské vysokohorské plošiny, a do

oblastí ovládaných loká



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist