načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Náboženství a společnost -- Věda o náboženství a její historické kořeny - Dalibor Hejna

Náboženství a společnost -- Věda o náboženství a její historické kořeny

Elektronická kniha: Náboženství a společnost
Autor: Dalibor Hejna
Podnázev: Věda o náboženství a její historické kořeny

Kniha Náboženství a společnost - Věda o náboženství a její historické kořeny představuje uvedení do religionistické problematiky. Autor se zabývá obecnou charakteristikou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  220
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 198
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Náboženství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2010
ISBN: 978-80-247-2427-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha Náboženství a společnost - Věda o náboženství a její historické kořeny představuje uvedení do religionistické problematiky. Autor se zabývá obecnou charakteristikou religionistiky, vymezením jejího předmětu a metod, otázkou postavení náboženství v současném světě, typologií náboženství a historickými kořeny religionistiky, počínaje nejstaršími teoriemi náboženství ve starověkém Řecku a Římě a konče deistickou koncepcí náboženství v 18. století a jejím překonáním v dílech Davida Huma a Immanuela Kanta. Úvod do religionistiky - vědy o náboženství poskytuje přehled typologie náboženství a sleduje historické kořeny religionistiky.

Popis nakladatele

Kniha Náboženství a společnost - Věda o náboženství a její historické kořeny představuje uvedení do religionistické problematiky. Autor se zabývá obecnou charakteristikou religionistiky, vymezením jejího předmětu a metod, otázkou postavení náboženství v současném světě, typologií náboženství a historickými kořeny religionistiky, počínaje nejstaršími teoriemi náboženství ve starověkém Řecku a Římě a konče deistickou koncepcí náboženství v 18. století a jejím překonáním v dílech Davida Huma a Immanuela Kanta. (věda o náboženství a její historické kořeny)

Předmětná hesla
Religionistika
dějiny religionistiky
typologie náboženství
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PhDr. RNDr. ThMgr. Dalibor Hejna, Ph.D.

NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST

Věda o náboenství a její historické kořeny

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 4130. publikaci

Odpovědná redaktorka Bohdana Heřmanská

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 200

Vydání 1., 2010

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Recenzoval: PhDr. Vlastimil Hála, CSc.

Š Grada Publishing, a.s., 2010

ISBN 978-80-247-2427-0

Náboenství a společnost osvit 3 opraven+T=osvit 4 (24 August 2010)


OBSAH

Pár slov úvodem ...............................7

1. Religionistika jako věda o náboenství ...................9

2. Náboenství v současném světě ......................27

3. Typologie náboenství ...........................35

3.1 Typologie podle objektu ........................36

3.1.1 Typologie podle materiálního předmětu rozliení

religionistické látky na náboenství a jevy náboenství

podobné .............................36

3.1.2 Typologie podle formálního předmětu podle pojetí

protipólu náboenského vztahu (podle pojetí

transcendentní skutečnosti) ...................39

3.2 Typologie podle situovanosti náboenského subjektu .........55

3.2.1 Dělení náboenství podle doby vzniku .............55

3.2.2 Geografické dělení náboenství .................56

3.2.3 Dělení náboenství podle typu kultury .............56

3.2.4 Dělení náboenství podle východiska náboenské tradice . . . 57

3.2.5 Dělení náboenství podle vztahu k profánní (světské)

společnosti ............................57

3.2.6 Dělení náboenství podle charakteru etického učení ......58

3.2.7 Dělení náboenství podle místa člověka ............58

3.3 Typologie velkých náboenských tradic ................59

4. Historické kořeny religionistiky ......................61

4.1 Řecká a římská antika ..........................61

4.2 Křesanský středověk ..........................94

4.3 Věk osvícenství ............................111

4.3.1 Mechanicismus .........................113

4.3.2 Nový pohled na náboenství ..................122

4.3.3 Zakladatelské postavy Herbert z Cherbury a John Locke . . 124

4.3.4 Deismus ............................129

4.3.5 Anglické osvícenství ......................136

4.3.6 idovské osvícenství ......................143

4.3.7 Francouzské osvícenství ....................149

4.3.8 Německé osvícenství ......................167

4.3.9 Americké osvícenství .....................178

4.3.10 David Hume a přirozené dějiny náboenství ........180

Literatura .................................187

Rejstřík věcný ...............................190

Rejstřík jmenný ..............................195


PÁR SLOV ÚVODEM

Náboenská skutečnost byla před více ne sto lety prohláena opiem lidstva (Karel Marx). Přesto nepřestává být preferovaným předmětem studia různých věd o člověku a přitahovat neklidné a zvědavé mysli učenců a vědců nejrůznějích světonázorových postojů, věr a vyznání. Jetě v 19. století se náboenství zdálo být téměř výlučnou kompetencí teologie. Náboenská skutečnost se vak postupně zpod křídel své strákyně vymaňovala a stávala se pracovním polem filologie, historie, etnologie, psychologie, sociologie, antropologie a dalích humanitních věd. Jetě nikdy nebylo náboenství studováno s takovým vynaloením sil, prostředků a důvtipu jako v posledních dvou staletích. Nespočetná řada učenců a badatelů za pouití nejrůznějích vědeckých metod usilovala o hlubí prozkoumání a plnějí postiení náboenského fenoménu. Obory jako lingvistika, archeologie, literární a historická kritika, etnologie, hlubinná psychologie a sociologie tak přispěly ke vzniku a ustavení nové vědy religionistiky. V samotném pojmu religionistiky se ji od počátku ohlaoval program iroce koncipované interdisciplinární perspektivy, která shrnuje a vlastními nástroji zpracovává příspěvky jednotlivých disciplín k tématu náboenství, aby na nich nechávala vyrůst vlastní otázky o náboenské situaci lidstva.

Religionistika, pokud ji pochopíme jako relativně samostatný obor aka

demického studia, jeho předmětem jsou v nejirím slova smyslu jevy, procesy a skutečnosti shrnované pod komplexní a ne příli jasně vymezený termín náboenství, má za sebou nedlouhé dějiny. Vznikla v druhé polovině 19. století, na vysokých kolách se prosadila na přelomu 19. a 20. století. Přesto si za těch necelých 150 let vydobyla významné místo v systému humanitních věd a dnes figuruje jako samostatný vědní obor na univerzitách a vědeckých ústavech v celém světě. Rovně česká religionistika se na začátku 90. let 20. století vrátila na akademickou půdu a je dnes skromným, i kdy u pevně usazeným oborem v irím celku humanitních věd. Předkládaná publikace představuje první svazek rozsáhlejího díla věnovaného sociologii náboenství. Sociologie náboenství, zkoumající vzájemný

/ 7


vztah společnosti a náboenství, představuje jako součást religionistiky

jednu z nejdůleitějích a nejrychleji se rozvíjejících religionistických dis

ciplín. Proto je první svazek věnován nejprve obecně religionistické pro

blematice. Je rozvren do čtyř hlavních částí. Tématem první kapitoly je

obecná charakteristika religionistiky jako vědy o náboenství. Druhá kapi

tola se zabývá otázkou postavení náboenství v současném světě a třetí ka

pitola usiluje vnést do bohatého a těko přehlédnutelného religionistického

materiálu určitý systém pomocí typologického roztřídění. Nejobsáhlejí

čtvrtá kapitola mapuje historické kořeny religionistiky, počínaje nejstarími

teoriemi náboenství ve starověkém Řecku a Římě a konče deistickou kon

cepcí náboenství v 18. století a jejím překonáním v dílech Davida Huma

a Immanuela Kanta.

Nejedná se o knihu, která by předkládala nějakou novou, objevnou

koncepci. Je spíe plodem prozkoumávání terénu za pouití dostupné

literatury, která můe těm, kdo chtějí do tématu vstoupit, poskytnout první

orientaci. Kniha si nečiní nárok na hotovost ani úplnost, chce spíe uvést do

problematiky a povzbudit k podrobnějímu studiu. Doufám, e můe po

slouit vem, kdo mají o problematiku náboenství zájem, a obohatit tak je

jich duchovní horizont.

Děčín, březen 2010 Dalibor Hejna

8 / NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST


1. RELIGIONISTIKA JAKO VĚDA

O NÁBOENSTVÍ

V předběném vymezení můeme náboenství charakterizovat

jako jednu z forem vědomého vztahování člověka k celku světa (vedle filosofie a umění). Náboenství usiluje o celostní výklad světa a postavení člověka v něm a jako takové je neodmyslitelně spjato s lidským bytím. Náboenství se v nějaké podobě vyskytuje v kadé lidské společnosti. Ačkoli jsme si zvykli na to, e v dnení moderní společnosti náboenství nehraje (zdánlivě) příli významnou roli, a připadá nám to u normální, a dokonce samozřejmé, jsou nae současné bohaté městské společnosti v tomto ohledu naopak zcela výjimečné. [...] Ve vech nám známých společnostech, a do nástupu současné globální městské civilizace ,bylo náboenství ohniskem společného a veřejného ivota.

1

V homogenních totálně ná

boenských společenstvích bylo náboenství něčím samozřejmým, podporovaným celistvou a společnou ivotní zkueností.

2

Pokud dokáeme zpětně

sledovat dějiny, nacházíme v nich vude stopy uctívání a náboenských obřadů. Nenalezneme v dějinách kulturu, která by nevykazovala znaky náboenskosti (religiozity). Lze oprávněně tvrdit, e homo sapiens je zároveň homo religiosus. Člověk začal uctívat bohy, jakmile nabyl plně lidské podoby. Náboenství začala vznikat ve stejné době jako první výtvarná díla. Nebylo to jen proto, e si lidé chtěli naklonit mocné síly, ale proto, e raná víra vyjadřovala údiv a tajemství, které jsou odpradávna podstatnou součástí proívání tohoto krásného, by děsivého světa. Podobně jako umění bylo i náboenství pokusem nalézt v ivotě smysl a hodnotu, nepodléhající tělesnému utrpení.

Podle českého religionistyBřetislava Horyny (*1959)u na úsvitě lidské pospolitosti se setkáváme s prvky ,které ukazují na přítomnost postupně

/ 9

1

Sokol, J. Člověk a náboenství. Praha: Portál 2003, s. 27. 2

Český filosof J. Sokol poukazuje na to, eo této samozřejmosti nejlépe svědčí skutečnost ,e staré

jazyky nemají pro náboenství ádné slovo: zřejmě je vůbec nepotřebovaly a vystačily s technickými

termíny pro obě ,uctívání ,bázeň nebo modlitbu. Tamté, s. 17. prohlubovaného a zjemňovaného vědomí přesahování itého kontextu, na přítomnost lidského sebepřekračování k jakémusi zavrení ,zúplnění , absolutnosti smyslu ivota a smrti ,definitivnímu řádu světa... Je to doprovodný a zároveň konstitutivní jev lidských dějin. [...] Prvek náboenské sebetranscendence [lat. transcendens = vycházející za předěly, přesahující pozn. autora] člověka je natolik zřejmý ve vech historických i současných kulturách ,e to mnohé vědce přimělo k tomu ,aby jej povaovali za tzv. antropologickou konstantu. Tímto výrazem se naznačuje ,e náboenskost tvoří neodmyslitelnou součást lidského bytí ,která se rozhodujícím způsobem podílela na vymanění člověka z ivočiné říe a je zdrojem toho zvlátního, jedinečného ,specificky lidského ,jím se člověk odliuje od ostatní biosféry.

3

Religiozita je projevem skryté otázky po smyslu bytí jsoucího, která neoddělitelně patří k člověku a jeho dějinám. Na tuto otázku existují různé odpovědi. Věda, filosofie či umění poskytují odpovědi nehotové, nedefinitivní, neuzavřené, o kterých je mono pochybovat. Cesta náboenství naopak dovádí k systému definitivních, uzavřených, více či méně ucelených a výlučných odpovědí, nárokujících si status pravdivosti, nebo náboenský člověk věří, e boský základ světa se stal sám od sebe zjevným a nám přístupným a e toto zjevení je dosvědčeno v mýtech, tradicích a v posvátných knihách. Tak se z lidské touhy po překračování kadého dosaeného horizontu rodí náboenství jako historicky specifické, konkrétní a potřebám dané lidské pospolitosti odpovídající systémy odpovědí na otázku po smyslu bytí jsoucího. I kdy náboenství vypadá jako fenomén z jiného světa, je vysoce pragmatické. Pro jisté pojetí Boha je mnohem důleitějí, aby fungovalo, ne aby bylo vědecky a logicky odůvodněné. Jakmile přestanou náboenské odpovědi vyhovovat, změní se, a to někdy velice radikálně. Podle B. Horyny konkrétní náboenství trvá ,dokud tyto odpovědi harmonují s potřebami kultury ,v ní se uplatňují. Zanikat začíná s okamikem , kdy pozbývá schopnost uspokojovat na ně kladené poadavky ,kdy jeho funkce přejímá buď jiná soustava odpovědí (tzn. jiná forma náboenství), nebo se prosazuje jiný způsob mylení světa a člověka.

4

Pro dneního vzdělaného člověka je větinou pojem náboenství zatíen čímsi iracionálním. Podle nizozemského badateleJacquese Waardenburga (*1930) vak dějiny náboenství ukazují ,e tomu tak vdy nebylo: Často bylo náboenství právě pro vzdělance racionálním fenoménem ,k jeho na- 10 / NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST 3

Horyna, B. Úvod do religionistiky. Praha: ISE 1994, s. 8. 4

Tamté, s. 9. hlíení a uívání byl rozum nevyhnutelný. Výzkum snů ,fantazií a emocionálních procesů ukázal ,e v těchto na první pohled iracionálních oblastech existuje větí racionalita ,ne se dosud předpokládalo.

5

Náboenství jako soustava určitých specifikovaných výpovědí o světě a člověku je lidský fenomén, historicky vzniklý, související s kulturním kontextem, v něm se utváří a jeho je spolutvůrcem. Kadé náboenství se jistě týká něčeho, co lidský ivot i danou společnost přesahuje, ale náboenský ivot a náboenské projevy lidí se ve vech případech odehrávají v tomto světě naí společné zkuenosti. V tomto ohledu jsou náboenství přístupná lidskému vědeckému poznáníaiozdánlivě iracionálních náboenských faktech je moné formulovat obecně platné výroky. Můeme studovat jejich hlavní charakteristiky, formy a symboly, v kterých se vyjadřují. Můeme poznávat souvislosti jejich vzniku, proměn či případně zániku, sledovat podobnosti a odlinosti od jiných náboenských systémů, můeme pozorovat vazby a momenty vzájemného působení mezi náboenstvím a jinými oblastmi kultury a společnosti, ve které působí. Tím vím se zabývá religionistika neboli věda o náboenství (lat. religio = náboenství).

Akademické studium náboenství, jakoto ucelený a relativně samostatný vědní obor, je staré pouze necelých 150 let. Roku 1867 publikoval německý historik náboenství Friedrich Max Müller (18231900) první svazek čtyřdílné práce Střípky z německé dílny (Chips from a German Workshop, 18671875). Ten je povaován za první manifest srovnávací religionistiky, který ji ustavil jako samostatnou vědní disciplínu (máme v něm první doklad uití termínu science of religion religionistika). Někdy vak bývá vznik religionistiky kladen do souvislosti a s jeho Úvodem do srovnávací religionistiky (Introduction to the Science of Religion, 1873) a nebo do roku 1870, kdy F. M. Müller přednesl sérii čtyř přednáek v Královském Institutu v Londýně, které se staly podkladem jeho pozdějí knihy. F. M. Müller byl původně indologem a vydavatelem dvou velkých překladových edicí posvátné literatury východních náboenství Posvátné knihy Východu (Sacred Books of the East, 18791894) a Posvátné knihy buddhismu (Sacred Books of the Buddhist, od r. 1895). Ty dosáhly 50 svazků, a to samo o sobě ilustruje jednu nezbytnou okolnost, je umonila vznik tohoto nového oboru toti jistou míru obeznámenosti s náboenskými systémy mimoevropského světa, je byla umoněna objevnými cestami předchozích staletí a následnou koloniální expanzí evropských zemí. Avak k tomu, aby

RELIGIONISTIKA JAKO VĚDA O NÁBOENSTVÍ / 11

5

Waardenburg, J.Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky. Brno: Masarykova univerzita

a Georgetown 1997, s. 7. tyto systémy, před tím klasifikované jako pohanské, vzbudily dostatečně silný zájem akademicky orientovaných badatelů, musela být splněna dalí, neméně důleitá podmínka: jistý druh kulturního liberalismu, jisté intelektuální ovzduí, oprotěné od nadvlády tradičního evropského náboenství, tj. křesanství, a zcela vymaněné z autority církevních institucí. Obecně můeme říci, e religionistika mohla vzniknout teprve tehdy, kdy se náboenství mohlo stát předmětem samostatného vědeckého zkoumání, kdy se věda odváila a mohla odváit jej objektem svého bádání učinit a ve společnosti se vytvořily podmínky, které tento krok umonily. Náboenství toti velmi dlouho vystupovalo jako něco, co není součástí tohoto světa, a tudí nemůe podléhat vědecké analýze. V první polovině 19. století vak bylo nashromáděno obrovské mnoství materiálu k náboenské problematice. Z něj jednoznačně vyplývalo, e náboenství je jevem historickým, e se utváří a vyvíjí za určitých podmínek, stejně jako lidská kultura, jejím neoddělitelným fenoménem náboenství je. Tento materiál pak byl podnětem k poloení celé řady otázek: od té nejzákladnějí Co je náboenství?, a po speciální otázky o typech, formách, příčinách existence různých náboenských proudů apod.

Abychom dospěli k vědeckému poznání náboenských skutečností, zkoumají se náboenské představy a náboenské chování jako výrazové formy lidského chování, jako kontingentně lidské, v dějinách a ve společnosti se objevující jevy. Religionistika se tedy výslovně zaměřuje na lidskou dimenzi náboenství, studuje jev náboenství jako výtvor, rys a aspekt lidské kultury, jako lidské náboenství jak bylo a je lidmi vyjadřováno a popisováno, myleno a ito, věřeno a provozováno. V tomto smyslu je religionistika jednou z (empirických) věd o člověku. Je součástí humanitních oborů, a nikoli teologie, je antropologickou disciplínou.

V souvislosti s předmětem religionistiky je chybné mluvit o náboenství v singuláru: Jejím předmětem jsou náboenství v jejich dějinné mnohosti. Religionistika tedy zkoumá různé náboenské představy ,jevy ,proudy ,formy , skutečnosti ,symboly a posléze celé náboenské systémy. Spolu s tím analyzuje historické ,kulturní a mylenkové kontexty ,v nich se s náboenstvími setkává.

6

Proto rozliujeme religionistiku obecnou a speciální. Obecná

religionistika pojednává o tom, co je náboenstvím společné. Speciální religionistika se věnuje studiu jednotlivých náboenských soustav.

Jetě dnes můeme občas slýchat, e náboenství je natolik výjimečná a zvlátní sféra, nesrovnatelná s jinými oblastmi lidského ivota, e není 12 / NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST 6

Horyna, B. Úvod do religionistiky, c.d., s. 9. přístupná poznání ze strany jiné víry či nevíry, ani by nedolo k falzifikaci, nepochopení a faleným interpretacím. Kadý náboenský systém, směr a svět se v zásadě brání pohledu zvenčí, kadému pokusu o popis. Pro ty, kdo náboenstvím ijí, je to něco tak závaného a rozhodujícího, e kadý pokus o vnějí pohled často pokládají za profanaci a rouhání. Poznání pravé podstaty náboenství je podle těchto názorů moné jen s osobním zaujetím, zaloeným na víře. Religionistika je vak zaloena na ideji racionálního a nenormativního studia jevů, rozpoznaných jako náboenské.

Religionistika nepoznává vírou ,ale popisem a analýzou náboenství a náboenských jevů ,jejich srovnáváním ,historickým řazením ,výzkumem jejich sociálního ,kulturního a historického prostředí a jejich jazykovým rozborem. Pracuje tedy předevím historicko-filologickými metodami ,které tvoří její základ a při jejich rozvíjení nemá rovina víry významnějí dosah. [...] Pro badatele ,který se zabývá náboenstvím ,není podstatné ,jakou víru či nevíru zastává ,pokud jeho osobní postoj nenaruuje nebo neovlivňuje jeho vědecký výkon v tom ,e by formoval jeho apriorní přístup k poznávanému materiálu a vedl ho k interpretacím poznaného v duchu jím zastávané věrouky nebo názoru na svět.

7

Religionistika je věda, která odhlíí od závaznosti té či oné náboenské víry. Od samého počátku své existence se distancovala od teologie jako nauky o Bohu, protoe chtěla sledovat při zkoumání náboenského fenoménu svou vlastní metodu naprosto nezávislou na teologii a jejích metodách. Nechtěla být to, co vdycky chtěla být teologie, toti intellectus fidei, co znamená: takové pochopení víry, je z víry vychází a do hlubí víry opět vyúsuje. Chtěla být na víře nezávislým vědeckým postiením náboenského jevu vůbec. Problémy religionistiky jsou rázu vědeckého, nikoli metafyzického či ontologického. Religionistika není metafyzikou, které přísluí vynáet soudy o jsoucnosti či nejsoucnosti Boha. Je pouze a jedině vědou o náboenském chování člověka, a tedy antropologií zkoumající náboenský rozměr člověka. Antropologický pohled zde znamená, e religionista se omezuje ve svém bádání jen na vnějí, zkuenostně vykazatelnou, lidskou a společenskou stránku náboenství.

Religionista nezkoumá pravdivost či nepravdivost náboenského mylení, platnost či neplatnost náboenských hodnot, ani neříká, jaké by mělo náboenství být. Religionistika se nemůe zabývat otázkami platnosti náboenských hodnot jinak, ne jako součástí fenoménu náboenství. Otázky pravdy a existence boství či absolutna patří do teologie nebo filosofie.

RELIGIONISTIKA JAKO VĚDA O NÁBOENSTVÍ / 13

7

Tamté, s. 1011.

Religionistika se... nezabývá zkoumáním toho ,má-li to či ono náboenství pravdu ,je-li nositelem pravdy ,je-li jeho nárok na pravdu oprávněný ,či nikoli. Protoe tematizuje náboenství jako kulturní a kulturně historické danosti ,musí ponechávat otázku po tom ,co náboenství povaovala nebo povaují za pravdu ,naprosto otevřenou. Pro její posuzování nejene nemá kritéria ,je by musela přejímat z metafyziky ,ale není ani jejím předmětem. [...] Souhrnně řečeno ,religionistika se neptá na pravdy ,které pro sebe nárokují jednotlivá náboenství (nejjednoduím příkladem můe být otázka po Boí skutečnosti ,např. zda opravdu existuje Bůh křesanství; takovou otázku religionistika vůbec nezná ,je to problém ,který spadá do theologie a řeí se theologickými prostředky). [...] Apologetiku theologických pravd religionistika neprovádí a odmítá ,protoe nejsou jejím předmětem. Tím jsou náboenství a náboenské skutečnosti jako kulturní a historické jevy. Religionistika tedy poznává vedle samotných náboenství také kultury, v nich a s nimi náboenství ila a ijí. Proto v jejím plánu není jen studium náboenství ,ale navíc i studium kulturního vývoje jako souhrnu základních prvků ,určujících podobu dané kultury. [...] Náboenské představy o světě a člověku pomáhají vnitřní sebeidentifikaci i vnějí... identifikaci dané kultury... Religionistika se tedy neptá na pravdy náboenství ,ale intenzívně se táe na významy toho ,co se chápe jako pravda náboenství ,protoe jsou to tyto významy ,které vytvářejí historickou identitu a určitost samotných náboenství ,kultur a individuí.

8

Religionistika se tedy omezuje na výzkum bez subjektivních příměsí a filosofických spekulací a rezignuje na vechna výslovná hodnocení. Je neutrální, nepředpojatá, není ve slubách ádného náboenství a neslouí také ideologickému boji proti náboenství, i kdy s různě motivovaným zájmem těch, kdo přemýlejí a píí o náboenství, musí počítat.Metodologic- ká neutralita či agnosticismus

9

umoňuje religionistům nepředpojatě

zkoumat náboenské přesvědčení a náboenskou praxi těch druhých. V oblasti jejich zájmu se nachází kadý náboenský výrok či obřadní úkon ne proto, e by mohl či naopak nemohl být pravdivý, ale pro to, co vyjevuje o koherentním jádru mylení, které je základem kultury a její sociální struktury. Religionistika se tedy nezabývá skutečností existence Boha, ale vyjadřuje se k tomu, jak vznikaly představa a pojem Boha, jaké mají nálei- 14 / NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST 8

Tamté, s. 1314. 9

Pojem metodologický agnosticismus zavedl skotský filosof a sociolog náboenství Ninian Smart

(19272001). tosti, čím jsou charakteristické, jak ve vech poznatelných souvislostech působily a působí.

Religionistika se sice k svému hlavnímu tématu snaí přistupovat bez apriorních hodnotových kritérií, bylo by vak naivní se domnívat, e religionisté poznávají náboenství naprosto nezaujatě a objektivně. Představa jakékoli nepředpojaté, neutrální vědy je mýtus. Religionistika jako vědecký obor s evropskou tradicí je produktem určitého duchovního vývoje, který omezuje způsoby, jimi se ptá na náboenství. Věnují se jí lidé, kteří stojí v určité mylenkové tradici, je je neustále ovlivňuje, a jejich hodnocení a ideály se stávají součástí výzkumné činnosti. To znamená, e religionistika pracuje s určitými modelovými představami. Ty jsou formulovány na zcela konkrétním kulturním a historickém pozadí. Objektivita a nepředpojatost religionistiky není nic samozřejmého, je to spíe ideál, k němu se můe badatel postupně propracovávat tím, e se bude neustále učit ptát nejen na zkoumanou náboenskou skutečnost, ale i na předpoklady svého vlastního postoje.

Zde je nutné si být stále vědom toho, na co důrazně upozornil B. Horyna, e obecně religionistický přístup k náboenstvím jako jevům lidských dějin a lidských kultur je zprostředkován jiným kulturním jevem vědou, která je specifickým produktem evropského ducha. Tato skutečnost značně ovlivňuje metody a jazyk religionistiky, co do jisté míry limituje výzkum náboenství zcela odliných, neevropských kultur: Religionistika poznává objektivní skutečnost náboenství do té míry ,do jaké rozumí vlastní kulturní relacionalitě... Pojem skutečnosti ,s ním pracuje ,je sám kulturně podmíněný ,tj. odpovídá tradici evropského mylení o skutečnosti. Z různých způsobů mylení ,z různých kulturních tradic plynou ale různá pojetí skutečnosti a ta nejsou aplikovatelná mimo svůj kontext. [...] Religionistika... náboenství... interpretuje prostřednictvím jazyka vědy ,tzn. v tradici diskursu sekulárního univerzalismu. [...] Najít společný jazyk s jinými kulturami ,tedy s kulturami jinak myslících a jinak věřících ,pak předpokládá dostat se nad horizont univerzalismu. Znamená to prokázat ,e k podmínkám smyslu naeho mylení ,řeči a víry nedílně patří monost radikálně jiného mylení ,jiné řeči a jiné víry.

10

Podle B. Horyny religionistika dnes stojí před otázkou ,jaké formy racionality mohou být pro ni definovány a jaké mohou být aplikovány v jejích postupech, nebo základním účelem dosavadních forem religionistické racionality byla definiční moc nad jinakostí jiných. Jinakost jiných vak

RELIGIONISTIKA JAKO VĚDA O NÁBOENSTVÍ / 15

10

Horyna, B.Úvod do religionistiky,c.d., s. 122123.

+


nelze adekvátně pojmout kategoriálním systémem evropského vědění. Dnení religionistika tak ví ,e přichází do kontaktu se skutečností jinakosti ,je má vlastní zákonitosti své výstavby ,svou vlastní autonomii a dějinnou dynamiku ,současně vak té ví ,e o ní hovoří řečí ,která vyrostla na půdě kulturně specifického pojetí skutečnosti s neplatným universalistickým nárokem. Pojmy evropského vědění a jeho klasifikační principy se obsahově a významově utvářely jako součást teologického mylení a křesansko-misijní snahy překonat cizí formy náboenství nebo přizpůsobit jejich jevové formy a obsahy vlastním modelům a normám objasnění. ...podmiňovalo je převládající postavení mocenské řeči při styku s jinakostí ,řeči zaměřené na izolaci a uchránění vlastního proti cizímu a na ovládnutí cizího. Tento typ řeči... si v různé míře osvojila té religionistika... Toto pojetí se kryje se západní racionalistickou tradicí ,je tenduje k tomu ,propůjčovat kulturně a historicky podmíněnému vědeckému rozumu nezpochybnitelný metastatus. Nárok na něj je vlastní novověkému konceptu vědeckosti nepochybně od Descarta... Loajalita s univerzalistickými představami evropské vědy vzbudila v religionistice smysl pro universální ,jen ji na jednu stranu stále nutil k tzv. obecně platným a uznávaným definicím ,nejmarkantněji v případě pojmu náboenství ,na stranu druhou neustále podněcoval k naivitě... pěstovat universální dějiny náboenství jako předobraz dějin lidstva.

11

Navíc náboenství je na individuální úrovni citlivé pro řadu lidí, nebo řeí zásadní existenciální otázky, dotýkající se kadého z nás. Je tedy pochopitelné, e je citlivé i pro religionisty jako konkrétní osoby s jejich vlastním souborem hodnot a postojů k náboenství. To pak můe vést k tomu, e religionista projektuje (vědomě či nevědomě) do předmětu svého studia své vlastní náboenské či světonázorové postoje. Český sociolo gnáboenství Duan Luný (*1964) tuto skutečnost ilustruje na příkladu svého oboru: ...ideologické a politické postoje konkrétního sociologa se mohou projevit v jeho teoretických tezích o místě náboenství v moderní společnosti. Tak si např. konzervativní autoři nedovedou představit harmonické fungování společnosti bez zavedených a tradičních náboenských institucí ,které chrání dodrování tradice a jsou základními kameny kadého pevného společenského uspořádání. Naopak volnomylenkáři ,radikální socialisté a ateisté vnímají náboenství jako přeitek starých časů a jako brzdu sociálního pokroku, kterou je záhodno nějakým způsobem odstranit.

12

16 / NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST 11

Horyna, B. Teorie religionistiky. Monosti problémy perspektivy. In:Religio ,Revue pro religio

nistiku 2/1995, s. 120123. 12

Nepor, Z. R. Luný, D. Sociologie náboenství. Praha: Portál 2007, s. 45.

Existují různé způsoby, jakými se o náboenství vypovídá. Náboenství lze studovat z mnoha různých hledisek a v souladu s nimi se religionistika rozděluje na řadu víceméně samostatných religionistických disciplín, z nich kadá rozumí předmětu svého studia trochu jinak, kadá pouívá k uchopení problému náboenství jiné metody a ádná z nich navíc nedisponuje jedním jediným paradigmatem.

Stejně jako je tomu u větiny společenských věd, můeme náboenský jev, který zkoumáme, analyzovat předevím dvojím způsobem: Buď se můeme soustředit na jeho projevy a proměny v čase (postupovat diachronicky), nebo na vztahy a obdoby v současnosti (postupovat synchronicky). Z toho plynou i dvě základní metody, které se ovem navzájem doplňují. Snad nejzákladnějím metodologickým nástrojem studia náboenství je metoda historická (diachronická), a proto dějiny náboenství tvoří jeho pilíř. Historický výzkum náboenství, který provádí historická religionistika, se zabývá náboenstvími jako historickými veličinami a zkoumá jejich dějiny. Vychází z rozliování času (řec. dia = roz; chronos = čas) a zasazuje kadé náboenství do dějin a dějinné proměny. Historické východisko je v religionistice nejstarí a týká se předevím výzkumu náboenského písemnictví (zvlá posvátných textů). Zaměřuje se zejména na historickou rekonstrukci vývoje (tj. vzniku, proměn a zanikání) náboenských představ a způsobů jednání a s nimi souvisejících způsobů socializace a institucionalizace náboenství. Ukazuje náboenství jako dějinné jevy, je jsou samy opět částí obsáhlejího dějinného procesu. Určitým nebezpečím je zde historický determinismus, který by chtěl rozmanité projevy toho či onoho náboenství odvozovat od jejich místa na časové ose. Skutečně porozumět náboenství vak nelze pouze z jeho dějin. Je rovně třeba zkoumat jeho jednotlivé formy a projevy v různých kulturách na základě vyváené perspektivy, nebo religionista... nemůe plně pochopit jednotlivého boha ,spasitele nebo určitý mýtus o stvoření ,dokud nepozná celé spektrum bohů ,spasitelů a stvořitelských mýtů. [...] Můeme pak vidět části ve vztahu k celku ,odchylky ve vztahu k hlavním tématům a inovace ve vztahu ke globálním historickým formám náboenství.

13

Synchronický po

stup si proto vímá podobných jevů v různých oblastech a kulturách. Klade

RELIGIONISTIKA JAKO VĚDA O NÁBOENSTVÍ / 17

13

Paden, W. Bádání o posvátnu. Náboenství ve spektru interpretací. Brno: Masarykova univerzita

2002, s. 81. je vechny do tého času nebo lépe řečeno mimo čas (řec. syn = s). Jde o sledování a analýzu jevů samých bez ohledu na jejich časové zařazení.

Tento srovnávací výzkum náboenství, který je předmětem srovnávací (komparativní) religionistiky a jeho úkolem je dohlédnout... za vechna dílčí tvrzení jednotlivých náboenství a vidět celek náboenství s ohledem na jeho souvislosti a rozdíly

14

, komparuje náboenské fenomény, zpra

vidla ani by přihlíel k jejich historickému začlenění. Jeho úkolem je systematizovat poznatky religionistiky prostřednictvím popisu náboenských jevů a jejich vzájemného srovnávání. Proto se někdy hovoří o popisné (deskriptivní) religionistice. Nedílnou součástí religionistické komparatistiky je rovně ohraničování světa náboenských jevů vůči fenoménům, které jsou součástí světa profánního bytí.

Jako hlavní metody se zde tedy pouívají deskripce (popis) a komparace (srovnání) náboenských jevů. To vak naráí na určité metodologické problémy. Deskripce nikdy nezrcadlí data, jak objektivně jsou. Jak zdůrazňuje český religionista Ivan Odilo tampach (*1946), ji pouhý popis je mentální aktivita. Výběr jevů ,připsání významu některým a opomenutí jiných ,zachycení vnímaného těmi či oněmi termíny ,to ve je proces ,v něm se projevuje subjektivita badatele. I za popisem stojí jeho reflektovaná nebo spontánní filosofická stanoviska ,jeho konkrétní zájmy. Badatel v roli pozorovatele a popisovatele náboenských jevů je historicky situovaný ,není přístrojem ,který by mechanicky snímal a registroval jevy ve svém okolí.

15

Přesto nelze tvrdit, e by subjektivita badatele vylučovala vědecký charakter oboru. Riziku subjektivní předpojatosti jednotlivých badatelů, jako i monému zkreslení popisu a jednostranné interpretaci se zamezuje odbornou diskusí, jejím výsledkem můe být vyrovnanějí pohled na tematiku.

Deskripce a komparace předpokládají jistou stabilitu religiózních jevů, které jsou vak ve skutečnosti v neustálém pohybu, v dějinném procesu. Deskripce a komparace musí od procesuálního rázu náboenských jevů odhlédnout. Musí udělat synchronní průřez jevy, je chce sledovat. Vímá si spíe struktury ne dynamiky jevů.

Východiskem srovnávacího přístupu je zájem o svět náboenských jevů. Náboenství se zde vyjevuje jako útvar, jen se skládá z různých prvků náboenských faktů, která jsou pro dotyčné lidi v nějakém ohledu posvátná. Náboenské jevy samotné jsou pak klasifikovány a srovnávány nezávisle na dějinném kontextu a na konkrétních sociálních strukturách, v nich vy- 18 / NÁBOENSTVÍ A SPOLEČNOST 14

Tamté, s. 89. 15

tampach, I. O. Přehled religionistiky. Praha: Portál 2008, s. 20. stupují. Je přirozené, e při srovnávání více náboenství, jak v jednotlivostech, tak jako celků, se objeví podobnosti, které vykazují určitou pravidelnost výskytu v různých tradicích. Následkem toho dojde k nezbytnému procesu zeveobecňování, čili k vytváření určitých vzorců nebo modelů jakoto pomůcek pro porozumění náboenským fenoménům. Srovnávací metoda tak pracuje s představou společného typologického jmenovatele, jeho pomocí vytváří třídy analogických náboenských jevů. Souhrn tříd takových jevů pak chápe jako náboenství.

Některé teorie se snaí vysvětlit náboenství mimonáboenskými činiteli, tj. zredukovat je na úroveň jevů společenských, psychologických, antropologických nebo i biologických. Proti tomu stojí názor, e náboenská data jsou jevy sui generis, a proto je nezbytné vymezit pro jejich vysvětlení specifické pojmy, které by byly přiměřené povaze náboenství a které nelze zredukovat na ádnou zjevně nenáboenskou a obecně přístupnou realitu. Podle tohoto pojetí je náboenství specifickým způsobem pohledu na svět a formou jeho pořádání. Náboenství nezastupuje sociální síly ani psychologické stavy, ale je formou interpretování zkuenosti pomocí vlastní symboliky. Společným typologickým jmenovatelem bývá v tomto případě nejčastěji pojem svatosti sakrálna (Rudolf Otto, Mircea Eliade). Jednou z námitek proti těmto myslitelům je obvinění, e se jim pojem sakrálna stal apriorní kategorií ve studiu náboenství, čím se přiblíili teologickému postoji. Vzniká zde nebezpečí, e chápání náboenství jako veličiny sui generis se stane v zásadě náboenským (a tedy nereligionistickým) způsobem vypovídání o náboenství, jen se zakládá na přesvědčení o jeho mimolidském (boském) původu a o boím zjevení jako prazákladu náboenství, který je v zásadě na lidských dějinách nezávislý.

Metoda, která se nejčastěji při komparativním studiu náboenství vyuívá, bývá metoda fenomenologická (v této souvislosti se někdy hovoří o fenomenologii náboenství). Fenomenologie, jejím zakladatelem je německý filosof a prostějovský rodák Edmund Husserl (18591938), je zkoumáním zjevných rysů věcí v protikladu k jejich kauzalitě. V tomto významu se tento termín pouívá jak v religionistice, tak v jiných oborech. Jako fenomenologie náboenství se nejdříve označovala klasifikační fáze výzkumu, později se význam tohoto termínu rozířil i na studium podstaty jevů a na proces porozumění náboenským fenoménům. Fenomenologicky orientovaní religionisté si předevím vímají svatých míst, předmětů, časů, dějů a osob jako motivů přítomných v různých náboenstvích.

Religionistika je popisná disciplína, a proto se snaí postupovat bez interpretačních předsudků vázaných na jakékoli náboenské či protináboen

RELIGIONISTIKA JAKO VĚDA O NÁBOENSTVÍ / 19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist