E-kniha: Náboženství a moderní česká společnost - David Václavík

PhDr. David Václavík, Ph.D.

NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3816. publikaci

Odpovědná redaktorka Zuzana Koutná

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 256

Vydání 1., 2010

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Recenzovali:

doc. PhDr. Duan Luný, Dr.

Mgr. Tomá Bubík, Ph.D.

Š Grada Publishing, a.s., 2010

Cover Photo Š fotobanka Allphoto

ISBN 978-80-247-2468-3

Náboenství a česká společnost osvit 03, 17 October 2009, 21. opra. 168. s, T.

Obsah

Předmluva ............................................7

1. Moderní společnost a náboenství

Několik obecných poznámek místo úvodu ...................9

Náboenství a jeho místo ve společnosti ...................10

Náboenství a identita ..................................18

Společnost a identita ................................19

Krize identity .......................................24

Kulturní identita a zrod národa ........................27

Sekularizace a moderní společnost ........................29

Kritika teorie sekularizace ...............................39

Sekularizace a desekularizace v českém kontextu ............45

2. Bůh a národ

Náboenství a Čei v dlouhém 19. století ..................52

Katolický národ ........................................53

Husův národ ..........................................58

Liberální národ ........................................66

Pragmatický národ .....................................72

3. Národ vzdalující se Bohu ...............................75

Náboenství a hledání nové identity .......................76

Stabilizace ............................................87

4. Národ odloučený od Boha ...............................93

Předehra (19451948) .................................94

Střet (19481960) .....................................98

Oteplení (60. léta) ....................................111

Normalizace (19701989) ..............................115

5

5. Národ hledající Boha

Náboenství v rodící se pluralitní společnosti .............130

Religiozita podle výsledků sčítání lidu z roku 1991 ..........135

Institucionalizovaná religiozita ..........................141

Členství v náboenských skupinách ....................142

Tekutá víra ..........................................159

Nová náboenská hnutí ................................170

Legislativa ...........................................185

6. Co dál?

Náboenství a česká společnost na počátku třetího

tisíciletí ............................................191

Náboenská situace na začátku nového milénia podle

výsledků ze Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 ..........192

Spirituální revoluce v českém kontextu ..................204

7. Závěr ..............................................213

Bibliografie .........................................217

Rejstřík věcný .......................................228

Rejstřík jmenný ......................................239

6 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST

Předmluva

Inspiračním zdrojem, který vedl k sepsání této knihy, byly debaty se studenty probíhající v rámci kurzu Aktuální náboenská situace v České republice vyučovaném na Masarykově univerzitě v Brně. Mnohé otázky a nastolené problémy toti stále více ukazovaly jistou neukotvenostzákladních pojmů a konceptů, na jejich základě je vysvětlován vztahČechů k náboenství. Jednou z moných cest, jak tento stav změnit, seukázala být dekonstrukce a následná terminologická archeologie, která by objasnila, proč a jak se nejčastěji reprodukované představy o religiozitě Čechů objevily. Následující stránky jsou takovým pokusem. Jejich ambicí není podat vyčerpávající přehled a detailní analýzu role náboenství v moderní české společnosti a postoje Čechů vůči náboenství ajednotlivým náboenským skupinám. Vytyčený cíl je mnohem skromnějí základní orientace v problému, který se zdá být jedním znejkontroverznějích témat moderní české historie.

Aby bylo moné tento cíl naplnit, bude nutné se nejprve věnovatponěkud obecnějím metodologickým problémům spojeným zejména svymezením klíčových pojmů, jako např. náboenství, náboenská identita či sekularizace. ádný sociální a kulturní fenomén vak nevzniká nazelené louce, co o zkoumaném problému současné české religiozity platí dvojnásob. Z tohoto důvodu bude významnou část této knihy tvořitrozbor proměn postojů české veřejnosti vůči náboenství v poněkud irí historické perspektivě sahající a do 19. století. Jak ukáí následující stránky, bude tento sestup proti proudu času nutný, protoe jen on nám dovolí provést důslednou rekonstrukci konstituce základních trendů charakteristických pro postoj Čechů vůči náboenství. Poslední část pak bude zaměřena na blií seznámení se se současným stavem.Východiskem budou zejména existující sociologické výzkumy doplněné o některé teoretické koncepce.

Tato kniha by ale nevznikla bez pomoci celé řady lidí. Rád bychpoděkoval zejména svým kolegům z Ústavu religionistiky na Filozofickéfakultě Masarykovy univerzity v Brně, kteří mi pomohli v četných debatách lépe formulovat mnohé mylenky.

PŘEDMLUVA 7

Velkou inspirací mi byly i diskuse s kolegy z jiných pracovi,přede

vím podnětné výměny názorů s Irenenou Borowik z Jagelonskéuniver

zity v Krakově, Eileen Barterovou z londýnského LSE a Aleem Črničem

z Univerzity v Ljubljaně. Rád bych poděkoval také Olze Hlaváčové, která

převáděla mnohé pasáe do čitelnějí podoby. Největí dík ale patří mé

milované eně Lence, která byla první čtenářkou této knihy a předevím

jejím laskavým kritikem.

8 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST

1. Moderní společnost

a náboenství

Několik obecných poznámek

místo úvodu

Mnohé současné vědní disciplíny jsou produktem zpochybňování

toho, co se samy pokouí zkoumat. Tato teze platí jak o antropologii či

psychologii, tak o sociologii a religionistice, z jejich perspektivy sepokusíme na následujících stránkách přiblíit některé proměny, kterými

prola moderní česká společnost. V této souvislosti by bylo moné říci,

e sociologie (včetně sociologie náboenství) stejně jako religionistika

jsou produktem a zároveň součástí vzniku modernity. Ji od svýchpočátků se přitom sociologie náboenství i religionistika snaí vnímat

předmět svého zkoumání společnost jako realitu samu o sobě apochopit a vysvětlit principy jejího fungování a konstituování.

Jednou ze základních otázek, které se při tomto podniku začalyobjevovat (a stále jetě objevují), je otázka týkající se místa a rolenáboenství ve společnosti. e lo o otázku zcela klíčovou, dokládá mimo jiné

také to, e se jí věnují vichni teoretici sociologie, kteří poloili jejízáklady jako vědního oboru August Comte

1

, Karel Marx

2

, Emile Durkheim

3

a Max Weber

4

. My se teď pokusíme nastínit některé teoretické principy,

které mohou svým výkladem role náboenství ve společnosti a jehosituací v moderní době přispět k objasnění některých jevů, s nimi jsme vsouMODERNÍ SPOLEČNOST A NÁBOENSTVÍ 9

1 Srov. Comte, A.: Sociologie. Praha, Orbis 1927.

2 Srov. Marx, K.: Teze o Feuerbachovi. In: Marx, K., Engels, B.: Spisy 3. Praha, Státnínakladatelství politické literatury 1962; Marx, K.: Ekonomicko-filosofické rukopisy

z roku 1844. Praha, Svoboda 1978. 3 Srov. Durkheim, E.: Elementární formy náboenského ivota. Systém totemismu

v Austrálii. Praha, Oikoymenh 2002. 4 Srov. Weber, M.: Protestantská etika a duch kapitalizmu. In: Weber, M.: K metodológii

sociálnych vied. Bratislava, Pravda 1983; Weber, M.: Autorita, etika a společnost.

Praha, Mladá fronta 1997;Weber, M.:Sociologie náboenství. Praha, Vyehrad 1998. časné české společnosti kadodenně konfrontováni, případně na které nás upozorňují data vyplývající z empirických výzkumů.

Náboenství a jeho místo ve společnosti

Jedním z klasických interpretačních rámců vysvětlujících vztah mezi společností a náboenstvím je teorie Emile Durkheima. Podle ní jenáboenství klíčovým jevem pro pochopení základních otázek sociologie:jakými způsoby se vytváří a udruje integrita společnosti; jaký je vztah jedince jakoto svobodného individua a společnosti jako sféry kolektivního tlaku na jedince. E. Durkheim je přesvědčen, e náboenství je jednotnýsystém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, tj. věcemodtaitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují vechny své přívrence v jediném morálním společenství nazývaném církev.

5

Tato

definice se stala mezi sociology (a nejen mezi nimi) záhy velmipopulární. Na rozdíl od mnoha jiných nebyla zaloena na značně problematické

koncepci Boha či bohů (náboenství se vztahuje k posvátným věcem,nikoli k bostvům) a předevím ukazuje náboenskou praxi jako něcodynamického a sociálně vymezeného a zároveň stejně důleitého jako

náboenská nauka.

6

Dokonce i v případě ontologických kategorií, jakou je u této definice kategorie posvátna, je moné vidět Durkheimovu snahu chápat jepředevím jako sociální konstrukty. V durkheimovské pozici to nejsou bohové, kdo tvoří posvátné věci a místa, ale společnost sama. Jinými slovyřečeno: náboenství prostupuje celý ivot společnosti, co ve svém důsledku znamená, e ve, co je sociální, je náboenské. Tuto konsekvenci je vak nutné vnímat jako projev základní sociální funkce náboenství, kterou je jeho funkce integrační, tedy schopnost výraznou měrou přispívat kvytváření, posilování a udrování sociální solidarity. E. Durkheim přitom vnímá náboenství jako nejvlastnějí vyjádření skutečnosti, kterounalezneme ve vech společnostech, toti rozdělení reality do dvou vzájemně provázaných sfér primární a fundamentální sféry skutečně reálného, kterou můeme označit jako oblast sakrálního, a sféry na této závislé a z ní odvozené, která se nejčastěji označuje jako oblast profánního. 10 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST 5 Emile Durkheim, o. cit., s. 5556. 6 Christiano, K., Swatos, W. H., Kivisto, P.: Sociology of Religion. ContemporaryDevelopments. Walnut Creek, AltaMira Press 2002, s. 6.

Rovně Durkheimův současník a dalí ze zakladatelů sociologienáboenství Max Weber povaoval náboenství za něco, co mělo z jehopohledu výrazně sociální rozměr, protoe je předevím prostředkem, pomocí kterého se fixují sociální vztahy a vytváří etická rozhodnutí.

7

Na rozdíl

od E. Durkheima vak M. Weber tyto záleitosti spojoval s vírou vnadpřirozenou sílu či síly projevující se prostřednictvím různých druhůcharismatických manifestací, artikulovaných pomocí symbolických vyjádření

a spojených se specifickým typem vůdcovství a vzory sociálních vztahů.

Durkheimova definice náboenství je typickým příkladem snadnejrozířenějího vědeckého vymezení tohoto fenoménu, který označuje odborná literatura (jak sociologická, tak religionistická) jako substanční model náboenství.

8

Mezi dalí představitele této koncepce patří nejen

větina religionistů a filozofů náboenství, jako např. Rudolf Otto

9

čiMircea Eliade

10

, ale také větina sociologů, kteří se problematikounáboenství zabývají.

Zajímavým konceptem, který velmi úzce navazuje na Durkheimovy mylenky, je koncept amerického sociologa Thomase F. ODea. Svojiteorii zaloenou na základních postulátech strukturálního funkcionalismu předloil ve svém hlavním díle The Sociology of Religion

11

. Společnost

chápe jako stále pokračující rovnováhu (equilibrium) sociálníchinstitucí, které usměrňují lidské jednání. Náboenství představuje jednu zezákladních forem institucionalizovaného lidského jednání, jeho hlavním

cílem je spolupodílet se na udrení rovnováhy celkového systému.Význam náboenství spočívá v tom, e poskytuje orientaci na něco, co je

mimo svět kadodennosti. To umoňuje, aby deprivace a frustrace ztohoto světa byla zaívána s ohledem na toto mimo jako něcosmysluplného. Náboenství také poskytuje pocit bezpečí a jistoty prostřednictvím

účasti na rituálu, který uvádí jedince do vztahu s mimosvětským.

12

Oba tyto základní cíle náboenství jsou bytostně obsaeny v jehozákladních funkcích, kterých T. F. ODea rozliuje est:

MODERNÍ SPOLEČNOST A NÁBOENSTVÍ 11

7 Swatos, W. H., Gustafson, P.: Meaning, Continuity and Change. In: Swatos, W. H.

(ed.): Twentieth-Century World Religion Movements in Neo-Weberian Perspective.

Lewiston, Mellen 1992, s. 11.

8 Srov.Luný, D.:Nová náboenská hnutí. Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 2223.

9 Otto, R.: Posvátno. Praha, Vyehrad 1998.

10 Eliade, M.: Posvátné a profánní. Praha, Křesanská akademie 1994.

11 ODea, T. F.: The Sociology of Religion. Englewood Cliffs, Prentice-Hall 1966.

12 O. cit., s. 67.

1. Poskytuje podporu, konsolidaci a útěchu ve světě, který je častonejistý a nestálý. 2. Pomocí kultu a obřadů nabízí transcendentní vztah, čím pomáhá

znovunastolit (či znovuobnovit) pocit bezpečí. Tím významněpomáhá člověku v nalezení jeho místa ve světě. Jinými slovy řečeno:náboenství přispívá ke stabilitě a k udrení nezbytného řádu, a to jaksociálního, tak ontologického. 3. Sakralizuje normy a hodnoty společnosti, a to tak, e upřednostňuje

skupinové cíle před individuálními tubami. Tím se výrazně podílí na

legitimizaci uspořádání dané společnosti. 4. Můe vak nabízet také takové hodnoty, které zpochybňují zavedené

normy, a tím podporuje změnu stávajícího sociálního pořádku. 5. Přispívá ke zformování a udrení identity, protoe přijetí jistých

náboenských hodnot, stejně jako náboenských výkladů podstaty

světa, člověka a společnosti, popřípadě moností spásy, umoňuje

lepí pochopení sebe sama. 6. Usnadňuje přechody z jedné věkové skupiny do druhé.

T. F. ODea tedy povauje za podstatný rys náboenství předevím jeho integrační schopnosti, čím se znovu vrací k problému, který svelkou naléhavostí nastolil ji E. Durkheim. Takovéto chápání náboenství pak vede k nevyhnutelnému závěru, e náboenství je pro fungování kadé společnosti nezbytné, a proto ve, co ho zpochybňuje, naruuje sociální systém jako takový.

13

Durkheimovy závěry interpretované z poněkud jiných pozic vyuil ve své koncepci náboenství také Peter L. Berger a budeme z ní vycházet v mnoha následujících úvahách. Základním východiskem pro Bergerovy úvahy na téma náboenství je předpoklad, který podrobně rozvíjí spolu s Thomasem Luckmannem ve své ji zřejmě nejznámějí knize Sociální konstrukce reality

14

. Stručně by se dal shrnout do tvrzení, e člověk ve

srovnání s jinými ivočichy nemá stabilní přirozené prostředí, a proto si

je musí neustále vytvářet. Snaha o jeho vytvoření je tak vlastně jakousi

antropologickou nutností.

15

Toto téma pak detailně rozpracovávávzhledem k náboenství ve své samostatné knize The Sacred Canopy

16

.

12 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST

13 Luný, D.: Náboenství a moderní společnost. Sociologické teorie modernizace asekularizace. Brno, Masarykova univerzita 1999, s. 68.

14 Berger, P. L., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno, CDK 1999.

Vytváření stabilního prostředí přitom P. L. Berger chápe jakodialektický proces charakterizovaný zdánlivě paradoxní větou: společnost je produktem člověka a člověk je produktem společnosti.

17

Touto větou

se nemyslí v podstatě nic jiného ne to, e člověk, který se rodí jako fyzicky

a psychicky nedokončená bytost, se plným člověkem stává a v interakci

s okolím vně svého těla. Tato permanentní interakce se přitomuskutečňuje v několika vzájemně provázaných krocích, které označuje jako

externalizace, objektivace a internalizace.

Externalizací označuje P. L. Berger proces, při něm člověk zvnějňuje sebe sama a svou činností aktivně určuje podobu svého okolí, a to tak, e externalizované produkty lidské činnosti se transformují do světa, jen se stává vůči člověku vnějím a objektivním. Tuto vlastnost objektivnost přitom povauje za zcela klíčovou proto, aby člověk mohl světzakouet jako stabilní a bezpečné prostředí pro vlastní existenci.

Jakkoli je tedy ontosociální řád produktem lidské činnosti, člověk jej zaívá jako objektivní realitu, která tu je pro kadého, která zde byladříve, ne se člověk narodil, a která bude s největí pravděpodobnostíexistovat i po jeho smrti. I přes svoji objektivní povahu musí být tento řád, který bychom pro zjednoduení mohli označovat jako kulturu, neustále produkován a reprodukován, protoe vzhledem ke svému vzniku je náchylný ke změně.

18

Je proto pochopitelné, e musí existovat jistýmechanismus, který bude onen ontosociální řád kultury potvrzovat,vysvětlovat a ospravedlňovat, čím mu umoní stabilní existenci. Tímtodůleitým mechanismem je legitimizace, kterou chápe P. L. Berger jako proces

mající pro tento řád kognitivní a normativní charakter. Poukazujepřitom na to, e podstatnou roli hraje skutečnost vzájemného propojení

kognitivních a normativních intencí legitimizace. V podstatě toznamená, e vekeré normativy mají význam pouze díky nějakému druhukognitivní základny (cognitive basis), přičem tato základna má větinou

předteoretický charakter.

19

Stručně řečeno: kadé sociálně objektivované

vědění je legitimizující.

MODERNÍ SPOLEČNOST A NÁBOENSTVÍ 13

15 O. cit., s. 5152.

16 Berger, P. L.:The Sacred Canopy Elements of A Sociological Theory of Religion. New

York, Doubleday 1990.

17 O. cit., s. 3.

18 O. cit., s. 6.

19 O. cit., s. 30.

Zároveň s tím je vak třeba si uvědomit, e ádná legitimizace není vyřčena jednou provdy, ale musí být stále opakována, připomínána a tak zpřítomňována. Obecně přitom tato skutečnost souvisí sproblémem socializace a sociální kontroly. Nejde vak jenom o to, aby se kadá nová generace co nejvíce ztotonila s existujícím ontosociálním řádem, ale také o to, e socializace člověka není nikdy ukončena. Nejenom děti, ale i dospělí mají tendenci zapomínat na to, jak věci mají být, čím ohroují stabilitu stávajícího řádu.

P. L. Berger vak zároveň poukazuje na fakt, e legitimizace neníjednorozměrný proces, ale naopak uskutečňuje se v několika rovinách: 1. Nejnií rovinu představují předteoretické legitimizace zaloené na

jednoduchých, tradicí posvěcených tvrzeních typu je to tak, jak to

má být nebo protoe se to tak dělá. 2. Vyí rovinu představuje to, co bychom mohli nazvat lidovou tradicí,

která dává legitimizaci podobu přísloví, morálních maxim a tradiční

moudrosti. 3. Na této rovině má legitimizace poprvé charakter jakési explicitníteorie, kterou představují předevím různé mýty, legendy a báje.Podobně jako předchozí úrovně ani tato vak jetě není schopna vysvětlit

svět jako celek. 4. Teprve na této rovině dochází k vytváření souborů teoretickýchtradic, které uspořádávají jednotlivé teorie do jednotných systémů, díky

kterým je ontosociální řád vykládán a zaíván in toto, tedy vcelistvosti. P. L. Berger tyto systémy označuje jako symbolická univerza,

přičem odkazuje také k německému výrazu Weltanschauung.

20

Právě tato čtvrtá rovina legitimizace nás bude zajímat nejvíce, protoe jedním z nejdůleitějích symbolických univerz je náboenství, přičem právě to představuje nejen historicky nejrozířenějí, ale takénejefektivnějí nástroj legitimizace. Jak jetě mnohokrát uvidíme, platí tentoprincip i ve společnostech, které se deklarují jako společnosti sekularizované. Efektivnost tohoto způsobu legitimizace dává P. L. Berger do souvislosti s tím, e náboenství umoňuje spojit nejistou realitu sociálníchkonstruktů se základní realitou. Křehká skutečnost sociálního světa je pomocí 14 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST 20 O. cit., s. 3132. náboenství ukotvena v posvátné realitě, která je z definice mimovekeré nahodilosti lidských významů a lidských aktivit.

21

Z tohoto pohledu pak mohou být historicky podmíněné konstrukty lidské aktivity nahlíeny jako něco, co přesahuje nejen člověka, ale také historii. Vzhledem ke komplexnosti a různorodosti fenoménunáboenství je vak jasné, e daného cíle můe být dosaeno nejrůznějímzpůsobem. Nicméně v kadém se nějak odráí představa kongruence dvou řádů, které P. L. Berger označuje jako mikrokosmos a makrokosmos. Vztah mezi oběma řády je přísně analogický, a proto platí, e to, co se děje tady dole, je odrazem dění tam nahoře. Vekeré dění vespolečnosti tak můe být, a často také je, chápáno jako odraz ontologického, kosmického dění. Stručně řečeno: náboenství umoňuje přeměnitsociální realitu v realitu ontosociální.

Pro ná záměr je vak jetě důleitá jedna skutečnost, na kterou P. L. Berger poukazuje. I poté, co výe uvedený legitimizační vztah mezimikroa makrokosmem začíná být zpochybňován, zůstává náboenstvíhlavním nositelem legitimizace.

22

Pokud bychom předchozí chtěli shrnout,

pak bychom mohli říci, e významné místo náboenství v procesulegitimizace sociálně konstruované reality je dáno jeho schopností začlenit

výsledky lidské aktivity (tedy něco jednoznačně relativního) do irího

ontologického rámce. A to do takového, jeho základem je univerzální

a předevím posvátná realita, díky které nejisté a ze své podstatyproměnlivé výtvory lidské činnosti (fyzické i psychické) dostávají podobuultimativní jistoty a stálosti. Nicméně, aby mohl být takto existující svět

(a jeho řád) povaován za reálný, musí podle P. L. Bergera existovaturčitá sociální základna nutná k potvrzování identity jedince a k potlačení

pochybností o správnosti určité definice reality. Kadé přeruení nebo

zpochybnění sociálních procesů ohrouje samotnou existenci světa,

v něm člověk ije. Je proto nutná existence něčeho, co toto nebezpečí

bude výrazně eliminovat. Toto něco označuje jako strukturuvěrohodnosti.

23

Strukturu věrohodnosti tvoří společenství lidí, kteří sdílejí stejnou definici reality a kteří si ve vzájemných kontaktech toto své pojetípotvrzují a oivují. Tento fakt pak vysvětluje, proč se v rámci kadéhonáboenství musí vytvořit specifické společenství, v jeho rozsahu se určitý

MODERNÍ SPOLEČNOST A NÁBOENSTVÍ 15

21 O. cit., s. 32. Srov. té Peter L. Berger Thomas Luckmann, o. cit., s. 96104.

22 Peter L. Berger, o. cit., s. 35.

23 Srov. o. cit., 127153.

+

obraz reality bere za daný a samozřejmý. Je-li tato strukturavěrohodnosti naruena, začíná být platná definice reality zpochybňována arealita sama ztrácí svoji samozřejmost. V této souvislosti sám P. L. Berger

poukazuje na to, e deviza extra ecclesiam nulla salus, tedy mimocírkev není spásy, je obecně platná i mimo vekeré teologické konotace.

24

Pro kadého jedince, který ije v nějakém náboensky konstruovaném

světě, je jednodue takovéto společenství nezbytné. Ocitnout se mimo

něj znamená vystavit se nebezpečí, které ho můe přivést a k totální

zkáze.

25

Jinou koncepci, která je ovem koncepci Petera Bergera velmi blízká a která ji v mnoha případech dobře doplňuje, vypracoval Bergerůvdlouholetý spolupracovník Thomas Luckmann. I on v mnohém úzce navazuje na klasiky sociologie náboenství E. Durkheima a M. Webera. Je toti přesvědčen, e základní problém moderní sociologie, tedy problémindividuální existence v určitých společenských podmínkách, je ve svépodstatě náboenským problémem.

26

I pro něj jsou vechny dosud známé

formy náboenství určitými historickými institucionalizacemisymbolických univerz, které se od ostatních lií předevím tím, e propojují záitky

kadodenního ivota s transcendentnem. Přitom předpokládá, enáboenství je vlastní kadé společnosti a vem socializovaným jedincům.

Pro člověka je podle něj typická snaha transcendovat svou biologickou

podstatu, přičem tuto transcendenci biologické podstaty lidskéhoorganismu povauje za náboenský proces, stejně jako socializaci, v ní

se tato transcendence úspěně dokončuje. Podobně jako P. L. Berger

i T. Luckmann povauje symbolická univerza, která často označuje jako

světové názory, předevím za nástroj legitimizace sociálního řádu,přičem tvrdí, e kadý světový názor je elementární formou náboenství.

27

Toto tvrzení se vak týká světového názoru jako celku.

Obecně tedy platí, e světový názor představuje celistvý komplexvýznamů, který umoňuje dané pospolitosti a jedinci ijícímu v jejím rámci vytvořit si vlastní identitu. A to takovou, která bude zakotvena vobjektivním systému významů, ve kterém jedinec staví sebe sama k dalím lidem, k sociálnímu řádu a k transcendentnímu posvátnému světu. Analýza 16 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST 24 O. cit., s. 46. 25 Srov. o. cit., s. 48. 26 Luckmann, T.: The Invisible Religion. The Problem of Religion in Modern Society.

New York London, Macmillan 1974, s. 12.

27 O. cit, s. 5153.

tohoto světa pak tvoří dalí část Luckmannových úvah na témanáboenství, na kterých staví také své členění forem religiozity. Východiskem mu

je rozliení vech společností do dvou základních typů na společnosti

jednoduché a komplexní. Pro první z nich přitom platí, e posvátný svět

prostupuje více či méně odlinými institucionálními oblastmi, jakými

jsou např. příbuzenství, dělba práce či výkon moci. V těchtospolečnostech nemá náboenství charakter speciální instituce, a proto neexistuje

propast mezi světem náboenství a společností.

28

V tzv. komplexních společnostech je posvátný svět ji spjat sinstitucemi, které jsou odliné od institucí příbuzenství, od institucí zajiujících výkon moci atd. Základní rozdíl tak spočívá v tom, e zatímco vjednoduchých společnostech prostupovalo náboenství celou společností, ve společnostech komplexních musela převzít kontrolu nad chovánímjejich členů vrstva náboenských specialistů, kteří ovem nekontrolujívekeré chování, ale pouze chování náboenské. V tomto typu společnosti má pak náboenství podobu, která je dána institucionální specializací, jasně vymezenou a standardizovanou doktrínou a diferenciacínáboenských rolí, která umoňuje vytvoření vrstvy specialistů.

T. Luckmann rozliuje v historii lidstva tři základní sociální formyreligiozity, přičem za základní kritérium pro jejich vymezení povauje míru sociální diferenciace a institucionální specializaci náboenství. 1. Pro první formu, která je typická pro jednoduché společnosti, jecharakteristické to, e náboenské funkce jsou rozptýleny po celé sociální

struktuře. Kolektivní reprezentace orientované na transcendentnolegitimizovaly normy, příbuzenství, výkon moci, sociální a hospodářské

poměry. Jinými slovy: transcendentno určovalo a legitimizovalosociální jednání v naprosté větině situací a dávalo konečný význam

vem stadiím ivota jedince.

29

2. V druhé formě náboenství se vyvinula ji jistá diferenciacenáboenských funkcí, které vak koexistovaly s jinými institucemi.Vekerá sociální struktura byla legitimizována posvátnem. Významné

náboenské funkce vak byly ji institucionalizovány relativněsamoMODERNÍ SPOLEČNOST A NÁBOENSTVÍ 17

28 O. cit., s. 67.

29 Luckmann, T.:The New and the Old in Religion. In: Bourdieu, P., Coleman, J. S. (eds.):

Social Theory for Changing Socity. Boulder San Francisco Oxford, Westview

Press, Russel Sage Foundation 1991, s. 174175.

statně a dosáhly zřetelného spojení s diferencovanými institucemi

moci (viz např. instituce Boského krále). 3. V poslední formě náboenství se vztah mezi posvátným kosmem

a sociální realitou radikálně mění. To je dáno předevím tím, e zde

ji dolo k výrazné institucionální specializaci náboenství a zároveň

i k monopolizaci náboenské funkce speciální náboenskouinstitucí. Náboenství se tak viditelně oddělilo od ostatních sociálníchinstitucí.

30

Podle T. Luckmanna vak tato třetí forma náboenství není poslední, protoe v současnosti můeme pozorovat vznik nové, čtvrté formy, která sice z té předchozí úzce vychází (vzniká podle něj jako důsledekinstitucionální specializace náboenství), ale která ji zároveň reaguje na zásadní sociální, politické a ekonomické změny posledních staletí. Proces, který ke vzniku této nové formy vede, označuje jako privatizaci náboenství.

31

K tomuto jeho konceptu se jetě vrátíme v jedné z následujících

kapitol, která bude věnována problému sekularizace, protoe se zdá, e

pojednává o klíčové kategorii tohoto sloitého, ale pro ná záměrzásadního procesu.

Z výe uvedených postřehů autorů, jakými jsou Peter Berger čiThomas Luckmann, je zřejmé, e náboenství není jen důleitou součástí mechanismu legitimizace kadého sociálního systému, ale e je stejně tak klíčovým faktorem při vytváření sebeinterpretace kadé pospolitosti a v irím hledisku její identity. To platí nejen o společnostech tzv.tradičních, ale stejně i o těch moderních. Jak jetě uvidíme, identita mnohých z nich se vytvářela v úzkém vztahu k náboenství. Bude proto nutné, abychom se vztahem mezi náboenstvím a konstitucí etnické, kulturní a politické identity zabývali i z hlediska obecnějích principů.

Náboenství a identita

Termínu identita

32

lze uívat v různém kontextu. Poloíme-liodborníkům otázku: Co je to identita, často se zeptají, zda je míněna identita

národní, kulturní, etnická atd. V těchto souvislostech je tento výrazpouíván předevím jako pojem odkazující k identifikaci s něčím, např.

18 NÁBOENSTVÍ A MODERNÍ ČESKÁ SPOLEČNOST

30 O. cit., s. 175.

31 O. cit., s. 176.

k identifikaci členů s daným národem, kulturou, etnikem, tedy s tím, co

je součástí reality podílející se na utváření jeho identity. Ji z této krátké

noticky je zřejmé, e budeme-li se chtít zabývat problematikou identity,

pak se budeme muset nutně pohybovat na pomezí několika sociálních

věd, předevím sociologie a psychologie.

Společnost a identita

Jedním ze základních axiomů existence člověka, o jeho pravdivosti

nás utvrzují vechny sociální vědy, je poznání, e člověk potřebuje ít

v konstantním prostředí, konstantních vztazích a podmínkách. Otázkou

ovem zůstává, z čeho se vyvíjí a na čem je závislý pocit určité stability

a kontinuity v naem ivotě.

33

A dále, v jakém smyslu je tentoexistenciální pocit stability spojen s tím, co nás zajímá předevím tedy s identitou

jedince a společnosti. Ji z toho je ale zřejmé, e se nutně budemezabývat nejen tím, co to identita je, ale také tím, jak se utváří a co je příčinou

jejího utváření. Právě vysvětlení mechanismu jejího vytváření nám umoní

lépe pochopit, jakou roli mohlo hrát náboenství při tvorbě vlastníidentity velké části moderních evropských národů.

Z jistého úhlu pohledu je moné říci, e se lidský jedinec rodí dospolečnosti v podstatě zcela nevybaven prostředky pro své přeití. Ji jeho

narození je prvním momentem, kdy se utváří vztah člověka aspolečenství. V tomto bodě vztah zcela jednostranný. Společenství je zde v roli

MODERNÍ SPOLEČNOST A NÁBOENSTVÍ 19

32 Samotný termín identita pochází z latinského slova idem, co znamená totoný,stejný, neměnící se. Do uívání ve vědeckém a posléze i běném jazyce se dostal sezačátkem 20. století. S tímto termínem operovali jak psychologové, sociologové, tak ifilozofové. Protoe 1. polovina 20. století byla obdobím dlouhé války, která přinesla do

uvaování o člověku a společnosti výrazné změny a nové podněty, termín identitazačal získávat své významné místo v humanitních a sociálních vědách. V této souvislosti

se pak předevím hovořilo o krizi identity ve spojení s proitky a zkuenostmi z války

a z období bezprostředně po ní. Kritická situace, v ní se společnost v Evropě ocitla

v průběhu obou válek, nastolovala otázky, které s problematikou identity úzcesouvisely. Tedy: co je člověk, který je spojován s humanitou, kulturou, co je společnost, lépeřečeno, na čem je postavena, na základě čeho můe ustát a přestát i tak krizové situace,

kterými prola. Jak tato situace změní a ovlivní ji i jednotlivce, který na ní participuje,

a jaká je poté moná reflexe. Jak to ve zasáhne jádro člověka tedy identitu a jak to

ovlivní jeho dalí vývoj. 33 Srov. např. Václavík, D.: Konstituování, uchovávání a předávání: pokus o skorofilosofickou reflexi tradice. In: Horizonty vědění. Liberec, Scholé filosofia 2000, s. 142153.