načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Na zabití - Peter Swanson

Elektronická kniha: Na zabití
Autor:

Cizím lidem se nikdy nesvěřujte se svými problémy. Úspěšný podnikatel Ted Severson, který zbohatl na internetových startupech, při čekání na odložený let z ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 317
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Denisa Škodová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2634-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cizím lidem se nikdy nesvěřujte se svými problémy. Úspěšný podnikatel Ted Severson, který zbohatl na internetových startupech, při čekání na odložený let z Londýna do Bostonu toto pravidlo poruší. Snad proto, že vypije příliš mnoho martini, anebo že je neznámá Lily, která se s ním dá do řeči v letištním baru, až příliš přitažlivá. Z nezávazné konverzace se vyklube důvěrná hra na pravdu a přiopilý Ted se svěří, že ho jeho manželka podvádí. Lily zcela vážně prohlásí, že někteří lidé si nezaslouží žít, a bude-li chtít, pomůže mu ženu zabít. Ted netuší, že Lily má své vlastní temné tajemství, a tak ve chvíli, kdy by to snad ještě šlo, před jejím návrhem necouvne… Peter Swanson vzdává svým psychologickým thrillerem hold slavnému románu Patricie Highsmithové Cizinci ve vlaku, který pro filmové plátno úspěšně adaptoval Alfred Hitchcock. Kritika jeho knihu klade jednoznačně po bok bestsellerům typu Zmizelé. S jediným rozdílem - ve vymýšlení zápletek a šokujících rozuzlení jde Peter Swanson mnohem dál než Gillian Flynnová. „Pokud chystáte svatbu, čtěte něco jiného.“
- Chris Pavone

„Mimořádně dobře napsaný příběh o lži a odplatě vyprávěný nadaným autorem… Postavy se zdají být normální navenek, přitom jsou rozkošně ujeté uvnitř. Ke zvratům nedochází jenom v ději, ale přímo v hlavách aktérů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Peter SwanSon
na zabití





Nakladatelství Paseka
Praha – Litomyšl
NA
ZABITÍ
PETER
SWANSON





PŘELOŽILA DENISA ŠKODOVÁ
T. S. Eliot na str. 59 je citován podle překladu Martina Hilského
( Čtyři kvartety, Praha, 2014).















THE KIND WORTH KILLING
Copyright © Peter Swanson, 2015
All rights reserved.
Translation © Denisa Škodová, 2015
ISBN 978-80-7432-712-4 (Epub)
ISBN 978-80-7432-713-1 (Mobi)
ISBN 978-80-7432-714-8 (PDF)





Mé matce Elizabeth Ellis Swansonové





část první
Pravidla letištních barů





9
kapitola 1
/ Te d
„Jé, ahoj,“ pozdravila mě.
Seděl jsem právě v salonku na londýnském letišti Heathrow,
a hned jak to vyslovila, pohlédl jsem na bledou pihovatou
ruku na opěradle barové stoličky vedle mě a vzápětí do cizí
tváře.
„My se známe?“ zeptal jsem se. nijak zvlášť povědomá mi
nepřipadala, mluvila ale s americkým přízvukem, na sobě mě -
la nažehlenou bílou košili a těsné džíny nasoukané do
vysokých kozaček, a tak to klidně mohla být některá z otravných
kamarádek mojí ženy.
„vlastně ne, pardon. Jen se mi zalíbil tvůj koktejl. nevadí ti
to?“ vytáhlou, štíhlou figuru usadila na otáčecí stoličku
potaženou kůží a kabelku položila na bar. „v tom je gin?“ zeptala
se na martini přede mnou.
„Hendrick’s,“ prozradil jsem jí značku.
Pokynula barmanovi, mladému klukovi s lesklou bradou
a vlasy vyčesanými nahoru, a požádala ho o martini s ginem
značky Hendrick’s se dvěma olivami.
když jí koktejl přinesl, pozvedla ho ke mně. ve skleničce
mi zbýval poslední lok, a tak jsem pronesl: „tak na očkování
proti zahraničním cestám.“
„na to si klidně připiju.“
Dopil jsem a objednal si další sklenku. Představila se mi, ale
její jméno jsem okamžitě vypustil. i já jsem se jí představil, ale
jenom jako ted, ne jako ted Severson, aspoň ne hned zkraje.





10
a tak jsme spolu seděli v přečalouněném a přesvíceném salon -
ku na Heathrow, popíjeli každý svůj koktejl a sem tam jsme
prohodili pár slov, čímž vyšlo najevo, že čekáme na stejný
přímý let do bostonu, na loganovo letiště. Potom z kabelky
vytáhla tenký paperbackový román a pustila se do četby. Já
si ji tudíž mohl lépe prohlédnout. byla krásná, měla dlouhé
zrzavé vlasy, oči průzračně modrozelené jako voda v tropech
a pleť tak světlou, že se odstínem blížila namodrale bílé, jakou
mívá odtučněné mléko. když se vedle chlapa takováhle žena
posadí v baru v jeho čtvrti a pochválí mu koktejl, zmocní se
ho pocit, že se mu život převrátí vzhůru nohama. ale
v letištních barech, kde se popíjející každou chvíli rozletí do všech
stran, platí jiná pravidla. a přestože měla tato žena stejně jako
já letět do bostonu, pořád mě neopouštěl vztek na manželku
za to, co mi provedla. v anglii jsem celý týden na nic jiného
nemyslel. Skoro jsem nejedl ani nespal.
z reproduktorů se ozvalo hlášení, z něhož jsem pochytil
jen dvě slova, a sice Boston a zpoždění. Pohlédl jsem na tabuli
nad podsvícenou poličkou se seřazenými láhvemi alkoholu
a zjistil, že nám let o hodinu odložili.
„Čas na další drink.“ Prohlásil jsem. „zvu tě.“
„Proč ne,“ přijala, zaklapla knihu a odložila ji na bar vedle
kabelky, přední stranou obálky navrch. Dvě tváře ledna.
Patricia Highsmithová.
„Jaké to je?“
„Už jsem od ní četla lepší věci.“
„nejhorší ze všeho je špatná kniha a zpožděný let.“
„a co čteš ty?“ zajímala se.
„noviny. knížky moc nemusím.“
„ani v letadle?“
„to popíjím gin. nebo plánuju vraždy.“
„to zní zajímavě.“ Poprvé se na mě usmála. tak široce, že
se jí mezi horním rtem a nosem udělala rýha a ukázala
dokonalé zuby a část růžových dásní. říkal jsem si, kolik jí tak





11
asi je. když si ke mně přisedla, tipoval jsem ji na něco kolem
pětatřiceti, tedy zhruba můj věk, ale s úsměvem a rozpitými
pihami na hřbetu nosu působila mladistvěji. Možná tak na
dvacet osm. Přesně tolik je i mojí ženě.
„a samozřejmě taky v letadle pracuju,“ doplnil jsem.
„a co děláš?“
ve zkratce jsem jí vylíčil, jak jsem financoval internetové
startupy a poskytoval jim poradenství. Už jsem jí ale
neprozradil, že většinu peněz jsem vydělal tím, že jsem firmy dal
k prodeji hned, jak se začaly jevit slibně. ani to, že bych už
vůbec nemusel pracovat, protože patřím k té hrstce
podnikatelů internetové horečky z konce devadesátých let, kterým se
podařilo zvednout kotvy (a rozprodat všechny akcie) těsně
předtím, než internetová bublina praskla. ne že bych měl
strach, že se jí tím nějak dotknu nebo ji odradím, prostě jsem
nechtěl zacházet do detailů. nikdy jsem totiž necítil potřebu
se za svoje vydělané peníze omlouvat.
„a co ty? Co děláš?“ zeptal jsem se.
„Pracuju na winslow College. v archivu.“
winslow byla vysoká škola jen pro ženy, na zeleném
předměstí, něco přes třicet kilometrů západně od bostonu. zeptal
jsem se jí, co taková archivářka vlastně dělá, a i ona mi ve
zkratce popsala svou práci, tedy že shromažďuje a uchovává
školní dokumenty. „a ve winslow i bydlíš?“ zeptal jsem se.
„Jo.“
„Jsi vdaná?“
„ne. a ty jsi ženatý?“
Sotva to dořekla, postřehl jsem, jak mi pohledem šlehla po
levé ruce, aby zapátrala po prstýnku.
„Jo, bohužel,“ přiznal jsem. ruku jsem pak zvedl, abych
jí ukázal holý prsteníček. „a nemysli si, že si snubní prsten
v letištních barech schválně sundávám, protože by si ke mně
mohla přisednout žena jako ty. Prstýnek jsem nikdy neměl.
tlačí mě.“





12
„Proč bohužel?“ doptávala se.
„to by bylo na dlouho.“
„Máme přece zpoždění.“
„vážně chceš slyšet příhody z mýho bídnýho života?“
„na to se přece nedá říct ne.“
„v tom případě budu potřebovat ještě jeden drink.“ Pozvedl
jsem prázdnou sklenici. „a co ty?“
„Já ne, díky. v íc než dva nezvládnu.“ z párátka zuby
sundala jednu olivu a skousla ji. zahlédl jsem růžovou špičku
jejího jazyka.
„Já vždycky říkám, že dvě skleničky martini jsou moc a tři
málo.“
„to je vtipný. ale neříkal to už James Thurber?“
„o něm jsem nikdy neslyšel,“ dušoval jsem se a trochu se
zaculil, ačkoli jsem se cítil poněkud nesvůj, že bych měl cizí
bonmot vydávat za vlastní. najednou přede mnou stál
barman a já si objednal další skleničku. okolí úst mi po ginu
příjemně ztuhlo a bylo mi jasné, že to s alkoholem možná až
nebezpečně přeženu a řeknu pak i něco, co bych neměl, ale
v baru přece jen platila letištní pravidla, a třebaže má budoucí
spolucestující bydlí jen třicet kilometrů ode mě, už jsem stačil
i zapomenout, jak se jmenuje, a věděl jsem, že ji už nejspíš
nikdy v životě neuvidím. a bylo fajn si jen tak povídat
a popíjet s neznámým člověkem. Mluvení mi totiž pomáhalo trochu
rozptýlit nahromaděný vztek.
a tak jsem se pustil do vyprávění. že jsme s manželkou svoji
tři roky a žijeme v bostonu. Pak jsem jí vylíčil, jak jsme si v září
zajeli na týden do hotelu kennewick inn na jižním pobřeží
státu Maine a to místo jsme si natolik zamilovali, že jsme si
tam pořídili neskutečně drahý pozemek u moře. taky jsem jí
vyprávěl, jak se moje žena, s magisterským titulem z oboru
nazvaného Umělecká a kulturní činnost, rozhodla na projektu
našeho domu spolupodílet s architektonickou firmou, jelikož
měla pocit, že je k tomu dostatečně kvalifikovaná, jenže pak





13
trávila čím dál víc času v  kennewicku, kde pracovala se
stavbyvedoucím bradem Daggettem.
„a ona s bradem...?“ zeptala se poté, co si z párátka zuby
stáhla do úst i druhou olivu.
„no jo.“
„Jseš si tím jistý?“
a tak jsem jí to popsal do detailu. Mirandu už život
v bostonu přestával bavit. První rok manželství strávila
zařizováním našeho cihlového řadového domu v oblasti South end.
Později si našla práci na částečný úvazek u kamarádky
v galerii, v southendské bohémské čtvrti Sowa, ale i tak jsem
za registroval, že vztah mezi námi nějak vyčpěl. vprostřed
večeře jsme se někdy už neměli o čem bavit a i do postele začal
každý z nás chodit v jinou dobu. nejdůležitější ale bylo, že
jsme v našem vztahu ztratili svou původní, určující identitu.
když jsme spolu začali chodit, já ji coby bohatý podnikatel
zasvětil do světa drahých vín a charitativních akcí, zatímco
ona byla bohémskou umělkyní, co vyráží do Thajska na pláže
a ráda obchází upatlané bary. bylo mi jasné, že jako pár jsme
nebyli nijak zvlášť originální, ale nám to tak vyhovovalo. ve
všem jsme se doplňovali. Dokonce mě těšilo, že ačkoliv se
obecně vzato považuji za pohledného muže, v její přítomnosti
se na mě nikdo ani nepodíval. Měla dlouhé nohy, velká prsa,
a k tomu srdcovitý obličej a plné rty. od přírody tmavohnědé
vlasy si vždycky barvila načerno. Schválně si je upravovala do
rozcuchu, který měl vytvářet dojem, že právě vstala z postele.
Pleť měla bez chybičky, takže make-up nepotřebovala, nikdy
ale nevyšla z domu bez černých linek kolem očí. všiml jsem
si, jak na ni chlapi v barech a restauracích civí. Možná jsem si
to jenom špatně vykládal, ale zírali na ni s primitivními pudy
v očích. v takový moment jsem vždycky uvítal, že žiju v době
a v místě, kde u sebe muži běžně nenosí zbraně.
na výlet do kennewicku v Maine jsme se vydali naprosto
spontánně, to když si Miranda jednou posteskla, že jsme si už





14
přes rok nikam nevyrazili jen ve dvou. v ypravili jsme se tam
třetí zářijový týden. Prvních pár dní bylo jasno a teplo, ale ve
středu k nám od kanady dorazil liják a uvěznil nás v našem
apartmá. to jsme opustili, jen abychom si skočili do hospůdky
v suterénu na humra a mainské pivo allagash white. když
déšť konečně ustal, ochladilo se, světlo zešedivělo a soumrak
se protáhl. zakoupili jsme tedy svetry a vydali se pěšky
prozkoumat asi kilometr a půl dlouhou stezku, která začínala na
severní straně hotelu a vinula se mezi vzdouvajícím se
atlantikem a skalnatým okrajem útesu. vzduch, ještě donedávna
ztěžklý vlhkostí a vůní opalovacího krému, byl nyní svěží
a na sáklý solí. oba jsme si kennewick natolik zamilovali, že
když jsme na vyvýšené části úseku na konci stezky narazili
na volný pozemek zarostlý šípkovou růží, ihned jsem zavolal
na telefonní číslo uvedené na ceduli s nápisem na ProDeJ
a nabídl pěknou cenu.
o rok později už byly šípkové keře vykácené, základy
vykopané a hrubá stavba domu s osmi ložnicemi se chýlila ke
konci. Jako stavbyvedoucího jsme si najali drsného, rozvedeného
chlapa brada Daggetta s hustými černými vlasy, bradkou
a trochu křivým nosem. zatímco já trávil celé týdny v bostonu, kde
jsem radil skupině čerstvých absolventů Massachu sett ského
technologického institutu, kteří přišli s novým algo ritmem pro
blogový internetový vyhledávač, Miranda trávila čím dál víc
času v kennewicku, kde bydlela v hotelu, dohlížela na
stavební práce na domě a piplala se s každou dlaždicí či úchytem.
začátkem září jsem se rozhodl ji překvapit a stavit se za ní.
Jakmile jsem najel na silnici i-95 severně od bostonu, nechal
jsem jí vzkaz na mobilu. Do kennewicku jsem dorazil
chvilku před polednem a ptal se po ní v hotelu. řekli mi, že je od
rána pryč.
Dojel jsem tedy až k našemu pozemku s rozestavěným
domem a na štěrkové příjezdové cestě zaparkoval za bradovým
pickupem F-150. Mirandin Mini Cooper v barvě drozdích





15
va jec tam stál taky. Pár týdnů jsem se na dům nezajel
podívat a byl jsem rád, že stavba pokročila. zdálo se, že všechna
okna jsou už osazená a taky že přivezli pískovcovou dlažbu,
kterou jsem vybral pro spodní zahradu. Pak jsem dům
obešel k jeho zadní části, kde každá ložnice v prvním patře měla
vlastní bal kon a prosklená veranda v přízemí vedla dolů na
velikánskou kamennou terasu. Před terasou zela obdélníková
jáma na bazén. když jsem po kamenných schodech kráčel
z terasy nahoru, vysokými okny v kuchyni, z nichž bylo vidět
na oceán, jsem zahlédl brada s Mirandou. Chystal jsem se
zrovna zaklepat na okno, abych o sobě dal vědět, když vtom
mě něco zarazilo. oba se opírali o nově položenou
křemennou desku kuchyňské linky a dívali se oknem ven na zátoku
kennewick Cove. brad kouřil cigaretu, kterou si po chvíli
oklepal do ká vového hrnku ve druhé ruce.
zaujalo mě ale chování Mirandy. Stála tam v poněkud
zvláštní póze a opírala se o linku, natočená k bradovým širokým
ramenům. vypadala naprosto uvolněně. všiml jsem si, jak
nenuceně zvedla ruku, když jí brad vložil zapálenou cigaretu
mezi prsty. Dlouze z ní potáhla a pak mu ji vrátila. během té
výměny se na sebe ani jednou nepodívali, a mně v tu chvíli
došlo nejen to, že spolu spí, ale že se do sebe nejspíš i zamilovali.
namísto vzteku nebo zděšení se mě nejprve zmocnila
panika, že by si mohli všimnout, jak je z terasy pozoruji při
důvěrnostech. vrátil jsem se tedy zpět ke hlavnímu vchodu, přešel
přes verandu, pak jsem rozrazil skleněné dveře a zahalekal
„ahoj“, které ozvěna roznesla po celém domě.
„tady jsme,“ zavolala na mě Miranda a nato jsem vstoupil
do kuchyně.
trošku se od sebe odtáhli, ale nijak zvlášť. brad zrovna
zhášel cigaretu v hrnku. „teddy, to je ale překvápko,“ prohlásila
Miranda. takhle mi říkala jen ona – tu mazlivou přezdívku,
která se ke mně vůbec nehodila, mi kdysi vymyslela z legrace.
„nazdar, tede,“ pozdravil brad. „tak co tomu říkáš?“





16
Miranda ke mně přešla zpoza linky a políbila mě do koutku
úst. v oněla drahým šamponem a marlborkami.
„vypadá to dobře. Přivezli mi tu dlažbu.“
Miranda se rozesmála. „My ho necháme vybrat jednu
jedinou věc, a jeho pak už nic jiného nezajímá.“
Pak zpoza linky vyšel i brad a podal mi ruku. Dlaň měl
teplou a suchou a já vnímal, jak má na té své tlapě vystouplé
klouby. „Chceš se tu porozhlídnout?“
a tak mě brad s Mirandou prováděli po domě, on mi
vyprávěl o stavebních materiálech a Miranda o tom, který kus
nábytku hodlá kam postavit, a já při tom začal opět dumat
nad tím, co jsem viděl. žádný z nich se netvářil, že by ho
moje přítomnost nějak rozhodila. třeba se za tu dobu prostě
jen skamarádili, takže jim ani nepřišlo divné stát těsně u sebe
a spo lečně si zakouřit. Miranda bývala dost kontaktní,
s kamarádkami se vodila za ruce a kamarády na přivítanou nebo
na rozloučenou klidně líbala i na rty. napadlo mě, že jsem
třeba jenom paranoidní.
Po prohlídce domu jsme s Mirandou zajeli do hotelu
kennewick inn a poobědvali v hospůdce livery. oba jsme si dali
sendvič s okořeněnou pečenou treskou a já to zapil dvěma
skotskými se sodou.
„takže brad tě zase naučil kouřit?“ zeptal jsem se
v domnění, že když se zaměřím na její reakci, mohl bych ji přistihnout
při lži.
„Cože?“ svraštila obočí.
„trochu z tebe byly cítit cigarety. v tom domě.“
„Jenom jsem si párkrát potáhla. ale neboj, teddy, nezačala
jsem zase kouřit.“
„Mně je to celkem jedno. Jen mě to tak napadlo.“
„Dochází ti, že ten dům už je skoro hotový?“ zasnila se
a smo čila svůj hranolek v mém kečupu.
Chvíli jsme si ještě povídali o domě, a já pak začal o to víc
pochybovat o tom, co jsem viděl. nechovala se nijak provinile.





17
„zůstaneš tu na víkend?“ zeptala se.
„to ne, jenom jsem se chtěl na chvíli za tebou stavit. Mám
jít na večeři s Markem laFrancem.“
„tak ji zruš a zůstaň tady. zítra má být hezky.“
„Mark za mnou letí jenom kvůli té schůzce. a já si před ní
ještě musím něco propočítat.“
Původně jsem chtěl v Maine strávit celé odpoledne a doufal
jsem, že si s Mirandou třeba na chvíli zdřímneme v jejím
hotelovém pokoji. ale když jsem viděl, jak se k sobě s  bradem
tulí v luxusní kuchyni, kterou jsem platil já, rozmyslel jsem
si to. teď už jsem měl jiné plány. Po obědě jsem Mirandu
vzal zpátky do domu, aby si odtamtud mohla odvézt au to.
ale místo abych pak vyrazil rovnou na i-95, najel jsem na
rou te 1 a zamířil na jih do kittery, kde se asi půl kilometru
podél silnice táhne řada outletů. Stavil jsem se v kittery
trading Post, obchodu s outdoorovým oblečením, kolem kterého
jsem už mnohokrát projel, ale nikdy jsem do něj nevkročil.
během patnácti minut jsem tam nechal skoro pět set dolarů za
nepromokavé maskáčové kalhoty, šedou pláštěnku s kapucí,
obrovské letecké brýle a kvalitní dalekohled. zakoupenou
výstroj jsem si vzal s sebou na veřejné toalety naproti outletu
Crate&barrel, obchodu s nábytkem a vybavením domácnosti,
a převlékl se do nového úboru. věřil jsem, že s nasazenou
kapucí a leteckými brýlemi mě nikdo nepozná. aspoň ne
z dálky. Pak jsem opět vyrazil na sever a zaparkoval na veřejném
parkovišti u zátoky kennewick Cove; své quattro jsem vmáčkl
mezi dva pickupy. Sice jsem věděl, že Miranda ani brad
nemají žádný důvod jezdit zrovna sem, ale já zase neměl důvod
nechávat své auto příliš na očích.
vítr už se utišil, ale jednolitá šedivá mračna ležela nízko
a teplý mlhavý déšť prosytil vzduch. Přešel jsem přes
vlhký písek na pláži a pak jsem se po uvolněných kamenech
a úlomcích břidlice vyškrábal na začátek stezky na útesu.
Místo abych se kochal atlantikem po mé pravici, opatrně





18
jsem našlapoval a pozorně sledoval kamennou cestičku, která
v mokru klouzala, a navíc se na ní sem tam kroutil nějaký ten
kořen. Pár vydlážděných úseků stezky se vlivem eroze úplně
rozpadlo a chodce před nebezpečím varovala vybledlá cedule.
kvůli tomu na stezku skoro nikdo nechodil a já za celé
odpoledne spatřil jediného živáčka, a sice nějakou puberťačku
v tričku hokejového klubu boston bruins, ze které to táhlo,
jako by právě vykouřila joint. beze slova jsme se minuli a ani
se na sebe nepodívali.
na konci stezky jsem prošel kolem drolící se betonové zdi,
která ohraničovala zadní stranu pozemku s kamenným
domkem, posledním stavením před necelým půl kilometrem
neudržované půdy, na jejímž konci se rozkládala naše parcela.
Cesta pak prudce klesala až na úroveň hladiny moře, pokračo -
vala přes krátkou kamenitou pláž pokrytou mořskými řasami
a zdeformovanými bójkami a pak opět stoupala me zi
zkroucenými smrčky. znovu se rozpršelo, a já si sundal zmok lé
sluneční brýle. Šance, že by se Miranda s bradem zrovna teď
pohybovali někde venku, byla minimální a já měl v úmys lu
dojít těsně k otevřené pláni a tam někde si najít stanoviště
v ne propustném houští u spodní části útesu. i kdy by si mě
některý z těch dvou všiml, s dalekohledem na očích bych
vypadal, jako že jen pozoruji místní ptactvo. a i kdyby se náhodou
vydali za mnou, mohl bych se na stez ku zase rychle vrátit.
Jakmile se na zjizvené půdě vynořil náš dům, zarazilo mě,
dokonce už poněkolikáté, jak se zadní strana, tedy ta
s výhledem na oceán, stylově odlišuje od strany obrácené k silnici.
Předek domu byl obložený kamenem, z nějž místy vykukovala
menší okénka, která kontrastovala s vysokánskými dveřmi
z tmavého dřeva s mohutnými dveřními oblouky. zadní část
domu byla ze dřeva natřeného béžovou barvou, a jelikož
okna a balkony byly úplně stejné, dům z té strany vypadal jako
středně velký hotel. „Mám hodně přátel,“ odsekla mi kdysi
Miranda, když jsem se jí ptal, proč chce mít v domě hned





19
sedm pokojů pro hosty. a pak mě sjela pohledem, jako bych
se jí ptal, k čemu potřebujeme vodovodní trubky.
našel jsem si místečko pod zakrslým smrčkem, ohnutým
a zkrouceným jak bonsaj. lehl jsem si břichem na vlhkou zem
a pohrával si s dalekohledem, dokud se mi nepodařilo zaostřit
na dům. byl jsem necelých padesát metrů od něj a dohlédl
jsem i do oken. v přízemí jsem žádný pohyb nezaregistroval,
a tak jsem se zaměřil na patro. nic. na chvíli jsem tedy
dalekohled odložil a dům sledoval pouhým okem a při tom si přál,
abych se mohl podívat i k příjezdové cestě na přední straně.
v domě podle všeho nikdo nebyl, ačkoli když jsem před ním
Mirandu vysadil, Daggettův pickup tam pořád ještě stál.
Pár let předtím jsem vyrazil na ryby s kolegou, který byl,
stejně jako já, internetový podnikatel a na moři chytal nejlíp
ze všech rybářů, které jsem kdy poznal. Jemu jen stačilo se
zahledět na hladinu oceánu a přesně poznal, kde něco uloví.
Prozradil mi, že je třeba rozostřit pohled a vnímat všechno
v zorném poli naráz, což mu pak umožní zachytit sebemenší
mihotání nebo narušení vodní hladiny. tak jsem to tenkrát
vyzkoušel, a jenom mě z toho pořádně rozbolela hlava. Jenže
když jsem obě patra znovu neúspěšně projel dalekohledem,
rozhodl jsem se ten trik vyzkoušet i na domě. Před očima jsem
si nechal všechno rozmazat a čekal jsem, jestli na sebe něco
samo neupozorní, a asi po minutě jsem za vysokými okny
budoucího obýváku na severní straně domu zaznamenal
pohyb. zvedl jsem tedy dalekohled a zaostřil; brad a Miranda
právě vešli dovnitř. viděl jsem je dost ostře; klesající
odpolední slunce se do okna opíralo v příhodném úhlu a vnitřek
pěkně osvěcovalo, ale zároveň mě neoslňovalo. viděl jsem
brada přejít k provizornímu stolu, který tam narychlo sestavili
truhláři. zvedl nějaké dřevo, zřejmě kus stropní lišty, a ukázal
ho mojí ženě. Prstem přejel po jedné z jeho drážek a ona to
po něm zopakovala. Pohyboval rty a Miranda přikyvovala na
znamení souhlasu s něčím, co jí říkal.





20
na chvilku jsem si připadal směšně, jako paranoidní
manžel, co v převleku šmíruje svou ženu se stavitelem vlastního
domu, pak ovšem brad lištu položil a já viděl, jak mu
Miranda padla do náruče, zaklonila hlavu a políbila ho na rty. on
k ní natáhl tu svou velkou tlapu a přitiskl její boky těsně ke
svým a druhou rukou ji chytil za rozcuchané vlasy. řekl jsem
si, že dál už se na to dívat nebudu, ale nedalo mi to.
Sledoval jsem je asi deset minut a viděl jsem, jak brad moji ženu
pře hnul přes stůl, nadzvedl jí tmavě fialovou sukni, sundal
jí malé bí lé kalhotky a zezadu do ní pronikl. Sledoval jsem,
jak si Miranda cíleně lehla na stůl, jednou rukou se zapřela
o okraj a dru hou si vsunula mezi nohy, aby ho lépe navedla.
očividně už to spolu dělali.
Proplížil jsem se zpět a musel se posadit. když jsem se
zase vrátil na stezku, sundal jsem si kapuci a do tmavé, větrem
zvlněné kaluže vyzvracel oběd.
„a to se stalo kdy?“ zeptala se má budoucí spolucestující,
když jsem jí všechno převyprávěl.
„Je to něco přes týden.“
zamhouřila oči a kousla se do spodního rtu. oční víčka
měla jako bledý hedvábný papír.
„a co teď hodláš dělat?“ zajímala se.
tu samou otázku jsem si kladl celý týden. „ze všeho
nejradši bych ji zabil.“ Ústy ztuhlými ginem jsem se pokusil usmát
a pak jsem zlehka mrknul, abych jí naznačil, že třeba jen
žertuju, ale dál se tvářila vážně. zvedla nazrzlé obočí.
„to bys měl,“ podpořila mě a já čekal, že mi nějak dá na
vědomí, že si jen dělá legraci, ale ničeho takového jsem se
nedočkal. Upřeně se na mě dívala. taky jsem se na ni dlouze
zadíval a uvědomil jsem si, že je o dost hezčí, než jsem si
původně myslel. byla to přímo éterická, nadčasová kráska, která
jako by vypadla z nějakého renesančního obrazu. Úplně jiná
než moje žena, která by se spíš hodila na obálku nějakého
pokleslého románu z padesátých let. Chystal jsem se na její





21
slova konečně zareagovat, když stočila hlavu k tlumenému
reproduktoru, který zrovna začal něco hlásat. oznamoval,
že máme nastoupit do letadla.





22
kapitola 2
/ Lily
tehdy v létě, kdy jsem oslavila čtrnácté narozeniny, k nám
má ma na nějakou dobu pozvala malíře jménem Chet. na
jeho příjmení si už nevzpomenu; vlastně ani nevím, jestli
jsem ho vůbec kdy znala. Přijel k nám a ubytoval se
v garsonce nad máminým ateliérem. nosil tlusté brýle
s tmavými obroučkami, huňatý plnovous měl vždycky zapatlaný od
barvy a čpěl jako přezrálé ovoce. Pamatuju si, že jakmile nás
představili, důkladně si prohlédl můj hrudník. tehdy v létě
bylo dost horko a já na sobě měla ustřižené džíny a tílko.
Prsa se mi pod ním rýsovala asi jako komáří štípnutí, ale
stejně se neudržel.
„ahoj, lily,“ pozdravil. „klidně mi říkej strýčku Chete.“
„a proč jako? Copak jsi můj strejda?“
Pustil moji ruku a zasmál se, nebo spíš rozkašlal jako
chcípající motor u auta. „no, už teď se tu cítím jako doma, tví
rodiče se ke mně chovaj, jako bych patřil do rodiny. Celý léto
tu můžu malovat. to je neskutečný.“
beze slova jsem odešla.
tehdy v létě to nebyl náš jediný host. v Monk’s House vlast -
ně nikdy nebyl jen jeden host, zvlášť v létě, když učitelské
povinnosti mých rodičů polevily a oni se mohli věnovat svým
opravdovým zálibám, tedy popíjení a cizoložství. neříkám to
proto, že bych tím chtěla dokazovat, jak tragické jsem měla
dětství. tak to prostě bylo. a to léto, kdy k nám přijel Chet,
se u nás vystřídala celá parta různých vtěrek, doktorandů,





23
bývalých i stávajících milenců a všichni se k nám slétali jak
můry k blikajícímu světlu na verandě. a to byli jen hosté, co
u nás přespávali. Moji rodiče taky jako vždycky pořádali
nekonečné večírky a společenský hu kot a vřava mi přes stěny
pokoje doléhaly až do postele. tyto dobře známé symfonie
začínaly výbuchy smíchu, nelibozvučným jazzem a práskáním
zasíťovaných dveří pro ti hmyzu a v brzkých ranních hodinách
je zakončoval křik, ob čas vzlykot a vždycky bouchání dveří
ložnic.
Chet mezi ostatní hosty úplně nezapadal. Máma o něm
mluvila jako o syrovém umělci, čímž měla zřejmě na mysli, že
není nijak spjatý s její školou, tedy že na ní nestudoval ani
tam nebyl jako hostující umělec. vzpomínám si, jak ho táta
nazval „degenerovaným bezdomovcem, co si ho tvá matka
nasadila na léto do domu. radši se mu vyhýbej, lily, ten bude
mít lepru. a bůhví, co všechno schovává v těch vousech.“
nemyslím, že svou radu myslel vážně, protože máma tou dobou
byla v doslechu a spíš to mělo patřit jí, ale pak se ukázalo, že
leccos předpověděl.
Do té doby jsem celý život bydlela v Monk’s House, jak můj
otec nazval to rozsáhlé, trouchnivějící, sto let staré
viktoriánské sídlo ležící hodinu od města new York v hlubokých
connecticutských lesích. Můj otec David kintner byl anglický
spisovatel, kterému většinu peněz vydělala filmová adaptace
jeho první a nejúspěšnější knihy, frašky o sexu na internátní
škole, která na konci šedesátých let způsobila malé
pozdvižení. Do ameriky přijel coby hostující spisovatel na Shepaug
University, a když poznal Sharon Hendersonovou, mou
matku, abstraktní expresionistku, která tam již získala stálé místo
na katedře výtvarného umění, už v americe zůstal jako
mimořádný profesor. Společně si pak pořídili Monk’s House.
koupili ho ve stejném roce, ve kterém mě počali, ale tehdy se
ještě sídlo nijak nejmenovalo, a tak tátu, který šest ložnic
v domě odůvodňoval tím, že je nabídne k přechodnému pobytu





24
tvůrčím a inteligentním hostům (především mladým umělky -
ním), napadlo ho pojmenovat stejně jako dům, v němž bydleli
virginia a leonard woolfovi. název sou časně odkazoval na
tátova oblíbeného hudebníka Thelonia Monka.
Dům měl všelijaké zvláštnosti, jako třeba nepoužívané
solární panely zarostlé břečťanem, kinosál se starou promítačkou,
vinný sklípek s hliněnou podlahou a na zahradě za domem
malý ledvinovitý bazén, který se skoro nikdy nečistil. za ta
léta zašel tak, že se z něj stal zakalený rybník, jehož dno
a stěny obrostly řasami, na hladině neustále tlela tenká vrstva listí
a nepoužívaný filtr ucpaly nafouklé mrtvolky myší a veverek.
tehdy jsem se hned zkraje léta pokusila ten poloprázdný
bazén vyčistit sama, takže jsem z něj vytáhla plachtu zčernalou
plísní, odněkud jsem vyhrabala síťku na motýly, tou jsem
z vody vylovila listí a jednoho vlahého červnového dne jsem bazén
napustila hadicí až po okraj. Mámu i tátu jsem každého zvlášť
požádala, aby mi, až příště pojedou na nákup, přivezli nějaké
přípravky na čištění bazénů. na to mi máma řekla: „nepřeju
si, aby moje holčička celé léto plavala v nějakých žíravinách.“
táta slíbil, že mi klidně zajede jen pro ně, ale ještě než jsme
spolu domluvili, jsem mu na očích viděla, jak se mu ten slib
maže z paměti.
ale do bazénu jsem i tak chodila plavat celou první polovinu
léta a při tom si říkala, že ho mám aspoň sama pro sebe. voda
časem zezelenala a dno a stěny pod nánosem řas klouzaly.
Hrála jsem si, jako že bazén je rybník někde hluboko v lesích,
na zvláštním místě, o kterém vím jenom já, a kamarádím se
v něm se želvami, rybami a vážkami. Chodila jsem plavat za
soumraku, kdy se z kriketu ozýval největší křik, jenž téměř
přehlučel večírky, které se tou dobou rozjížděly na kryté
verandě v přední části domu. Při jednom takovém podvečerním
koupání jsem si poprvé všimla, jak mě od lesa pozoruje Chet
s lahví od piva v ruce. „Jaká je voda?“ zeptal se, když zjistil,
že jsem ho viděla.





25
„Je v pohodě,“ odpověděla jsem.
„Já ani nevěděl, že tady vzadu je bazén.“ v ykročil z lesa
do zbývajícího denního světla. Měl na sobě bílé montérky
zacákané od barvy. Upíjel pivo a pěna se mu lepila na vousy.
„Sem chodím jenom já. rodiče plavat nebaví.“ ráchala jsem
se v hloubce na konci, vděčná, že voda je tam zelená a kalná,
takže mě nemůže vidět v plavkách.
„Možná si někdy přijdu zaplavat. nevadilo by ti to?“
„Mně je to fuk. Dělej si, co chceš.“
Jedním lokem pivo dopil, a když si od rtů odtahoval láhev,
legračně to mlasklo. „tý jo, tenhle bazén bych hrozně chtěl
namalovat. a třeba i s tebou, když mě necháš. Co ty na to?“
„to nevim,“ zaváhala jsem. „a jak si to jako představuješ?“
zasmál se. „no přesně takhle, ty budeš v bazénu, za to
hohle světla. rád bych to namaloval. většinou dělám abstraktní
vě ci, ale tohle...“ odmlčel se a poškrábal se na vnitřní straně
steh na. Po chvíli se zeptal: „Dochází ti vůbec, jak jseš krásná?“
„ne.“
„to teda jseš. nádherná holka. neměl bych ti to říkat,
protože jsi ještě malá, ale já jsem malíř, takže můžu. Já kráse
rozumím, nebo to aspoň předstírám.“ zasmál se. „Promyslíš si to?“
„Já vlastně nevim, jak moc v tom ještě půjde plavat. voda
už je celkem špinavá.“
„tak jo.“ zadíval se do lesa za mnou a pomalu pokýval
hlavou. „Skočím si pro další pivo. nedáš si taky něco?“ Prázdnou
láhev teď držel vedle sebe dnem vzhůru, takže z ní kapalo na
neposekanou trávu. „kdyby sis chtěla dát pivo, přinesu ti ho.“
„Já pivo nepiju. Je mi teprv třináct.“
„no jo,“ prohodil a dál sledoval, jestli náhodou nepolezu
z vody. Pootevřel pusu a znovu se poškrábal na vnitřní straně
stehna. Já zůstala v bazénu a dál šlapala vodu, akorát jsem se
otočila tak, abych na něj neviděla.
„ofélie,“ řekl si téměř sám pro sebe. a pak: „tak jo. Jdu
pro to pivo.“





26
když se odporoučel, vylezla jsem na břeh a bylo mi jasné,
že s plaváním je to léto už konec; proklínala jsem Cheta, že
mě připravil o můj tajný rybníček. zabalila jsem se do veliké
plážové osušky, kterou jsem si k bazénu přinesla,
a proběhla jsem domem rovnou ke koupelně, jež byla nejblíž mému
pokoji v prvním patře. něco mě tlačilo na hrudi, vztek se ve
mně pomalu nadouval jako balon, který ne a ne prasknout.
v koupelně, s rachotícím větrákem a tekoucí sprchou, jsem
několikrát za sebou zařvala nejsprostší nadávky, na jaké jsem
si vzpomněla. křičela jsem vzteky, ale taky proto, abych se
nerozbrečela. nezabralo to. t akže jsem se posadila na
dlaždice na zemi a brečela, až mě z toho začalo škrábat v krku.
Myslela jsem na Cheta a na to, jak se na mě díval, ale taky na
svoje rodiče. Proč jen k nám domů pořád někoho tahají? Proč
musí mít za známé jen samé sexuální maniaky? když jsem se
osprchovala, zašla jsem do svého pokoje a nahá jsem se
prohlédla v podlouhlém zrcadle na vnitřní straně dveří skří ně.
o sexu jsem věděla už od malička. Jednou z mých prvních
vzpomínek bylo, jak to spolu rodiče dělají na velkém ručníku
v dunách někde na dovolené na pláži. ani ne metr od nich
jsem se plastovou lopatkou rýpala v písku. Pamatuju si, že
v lahvičce na pití jsem měla teplý jablečný džus.
otočila jsem se a své tělo prozkoumala ze všech stran,
znechucená políčkem rašících zrzavých chloupků mezi nohama.
aspoň že hrudník jsem měla zatím jako prkno, na rozdíl od
kamarádky Giny, která bydlela na druhém konci silnice.
ramena jsem stáhla dozadu a tím se mi prsa zploštila úplně.
kdybych se rukou zakryla v rozkroku, vypadala bych klidně
na deset let. Hubená, zrzavá a posetá pihami, díky nimž moje
paže a spodní část krku vypadly tmavší.
natáhla jsem na sebe džíny a mikinu, ačkoli v noci bylo
ještě pořád dost parno, a sešla si dolů namazat sendvič
s arašídovou pomazánkou.





27
Do bazénu už jsem plavat nešla. ani nevím, jestli mě tam pak
Chet ještě někdy hledal. ale občas jsem ho vídávala na po -
sledním stupni schodiště, vedoucího do bytu nad máminým
ateliérem, jak kouří cigaretu a prohlíží si dům. a sem tam se
objevil i u nás v kuchyni, kde si povídal s mámou, obvykle
o umění. vyhledal mě očima, pak odhlédl a vzápětí si mě
zase našel.
to léto táta asi na tři týdny odjel. Hned poté, co ho navštívilo
několik anglických přátel, včetně mladé básnířky rose.
Představil nás jen slovy: „rose, to je lily. lily, to je rose. ne máte
si co závidět. Jste obě krásné jako květiny.“ z rose, hubené,
ale prsaté, táhly hřebíčkové cigarety, a když mi podávala ruku,
upřeně se mi dívala na temeno hlavy. bála jsem se, že když teď
táta odjel, Chet k nám do domu bude chodit častěji. ale místo
něj se tam objevil jiný chlap, s nějakým ruským jménem. toho
jsem si i oblíbila, ale jen proto, že měl krásného krátkosrstého
psíka jménem Gorkij. Mně tři měsíce předtím umřela kočka
bess a od té doby jsme si žádné zvířátko nepořídili. když u nás
byl ten rus, Chet se chvíli držel stranou a já se začala cítit
v bezpečí. ale jednou ke mně v sobotu v noci přišel do pokoje.
věděla jsem, že je sobota, protože se právě konal významný
večírek, o kterém máma mluvila už přes týden. „lily, miláčku,
v sobotu se pořádně vykoupej, máme večírek.“ „lily, viď že mi
na večírek pomůžeš upéct ty řecké špenátové šátečky? bu deš je
pak moct sama roznášet.“ bylo zvláštní, že jí právě na tomhle
večeru tak záleželo. Mejdany totiž pořádala neustále, ale
obvykle zvala učitele a studenty ze své školy. na tenhle večírek
se však lidi z new Yorku sjížděli kvůli našemu ruskému hostu.
z toho, jak byla máma nervózní, že se táta pořád nevrací, jí
vzadu na hlavě trčely vlasy, protože se v nich pořád hrabala
prsty. tu sobotu jsem strávila skoro celý den venku a prodrala
se porostem borovic na své oblíbené místo, louku obehnanou
kamennými zdmi, které přiléhaly k dávno opuštěné farmě.
Házela jsem kameny na stromy, až mě z toho rozbolely ruce,





28
a pak jsem si na chvíli lehla na měkký travnatý hrbolek u vrby.
Snila jsem o své jiné rodině, zcela imaginární, s nudnými ro -
diči a sedmi sourozenci, čtyřmi bratry a třemi sestrami. bylo
horko. Horní ret jsem měla slaný od potu, a jak jsem tam tak
ležela, sledovala jsem, jak se na obloze utvářejí temná, naditá
mračna. S prvním zahřměním jsem vyskočila, ze zadní strany
nohou jsem si smetla trávu a vrátila se do domu.
bouřka bušila do Monk’s House celou tmavou hodinu.
Máma popíjela gin, z trouby vyndávala všechno možné a rusovi
při tom vykládala, jak je ta bouřka úžasná a že lepší hudební
doprovod k večírku si snad nemohla přát, ale já věděla, že je
naštvaná. když se však potom začali sjíždět hosté, bylo už
zase jasno a bouřku připomínal jen pročištěný vzduch
a pravidelné odkapávání vody z přeplněných okapů. roznesla jsem
jednohubky naprosto cizím lidem a pak se vytratila do pokoje,
kam jsem si odnesla dva vystydlé koláčky k večeři.
najedla jsem se a pak se snažila číst. z máminy hromádky
knih u postele jsem si předem vytáhla nějaký paperback.
Posedlost od Josephine Hartové, protože jsem předtím zaslechla,
jak máma říká, že se jí ta knížka nelíbí a je to jenom škvár,
který se snaží tvářit jako literatura. tím spíš jsem si ji chtěla
přečíst, ale ani mně se moc nelíbila. byla o nějakém muži,
angličanovi jako můj otec, který spal s holkou vlastního syna.
všechny postavy v příběhu mi byly nesympatické. knihu jsem
odložila a z poličky sundala další nancy Drewovou. Desátý
díl: Heslo k Larkspur Lane. věděla jsem, že z nancy Drewové
jsem už trochu vyrostla, ale pořád se mi líbila zdaleka nejvíc.
U knížky jsem usnula.
Probudila jsem se, když vrzly dveře mého pokoje.
z chodby dovnitř pronikalo světlo a zespod doléhala hudba až sem.
ležela jsem stočená na boku čelem ke dveřím, prostěradlem
přikrytá jen do pasu. Pootevřela jsem oči a ve dveřích
spatřila Cheta. Světlo sice svítilo až za ním, ale poznala jsem ho
snadno podle vousů a brýlí s tmavými obroučkami, které žluté





29
světlo z chodby ještě zdůraznilo. t rochu se kýval ze strany na
stranu, asi jako strom za silného větru. ani jsem se nehnula
a v tichosti doufala, že zase odejde. že třeba hledá někoho
jiného než mě, ale věděla jsem, že nejspíš ne. zvažovala jsem, že
začnu křičet nebo se pokusím vyběhnout z pokoje, ale celým
domem duněla basa a bicí a mně bylo jasné, že by mě nikdo
neslyšel. a Chet by mě pak určitě zabil. takže jsem zavřela
oči a doufala, že odejde, a se zavřenýma očima jsem slyšela,
jak vešel do pokoje a potichu za sebou zaklapl dveře.
rozhodla jsem se oči neotvírat a dělat, že spím. Srdce mi
bušilo v hrudi jak mexická skákající fazole, ale snažila jsem
se dýchat pravidelně. nádech nosem, výdech pusou.
Slyšela jsem, jak Chet přistoupil blíž. věděla jsem, že stojí
přímo nade mnou. Slyšela jsem jeho dech, trhaný a opilecký,
a taky jsem ho cítila. Plesnivé ovoce smíchané s pachem
cigaret a alkoholu.
„lily,“ zašeptal táhle. ani jsem se nehnula.
Sklonil se ke mně. zopakoval moje jméno, tentokrát o něco
tišeji.
Dělala jsem, že hluboce spím a nic neslyším. kolena jsem
si přitáhla blíž k tělu a pohnula se tak, jak jsem se
domnívala, že by se pohnul spící člověk. Přesně jsem věděla, co u mě
v pokoji dělá a co po mně chce. Chtěl se se mnou vyspat. ale
protože mi bylo jasné, že něco takového může udělat, jen
když budu vzhůru, hodlala jsem dál předstírat spánek, ať se
dě je, co se děje.
zaslechla jsem, jak mu luplo v kolenou, pak zašustily džíny
a já vzápětí ucítila jeho kyselý, pivní dech. Přikleknul si ke
mně. Dole ustaly dunící basy a začala hrát jiná, dost podobná
skladba. Slyšela jsem, jak se někde vedle mě pomalu rozevírá
zip, jeden nepatrný kovový záškub za druhým, a pak rytmický
zvuk, jako když člověk rychle tře rukou o svetr. Dělal si to
sám a mě nechal na pokoji. Plán mi vyšel. t ření se
zrychlovalo a zesilovalo a ještě několikrát tiše a chraplavě při tom





30
zašeptal moje jméno. Měla jsem za to, že se mě ani nedotkne,
ale pak jsem před hrudníkem ucítila malý závan vzduchu i to,
jak mi prstem zavadil o látku pyžama, napnutého přes prsa.
v pokoji bylo teplo, ale po celém těle mě zamrazilo. nařídila
jsem si neotvírat oči. Chet mi prsty zatlačil na hrudník, až se
mi ostrými nehty zaryl do kůže, a potom ze sebe vydal zvuk,
který zněl napůl jako zachrochtání a napůl jako lapání po
dechu, a nato mi ruku z bradavky odtáhl. Slyšela jsem, jak
si zapíná zip u kalhot a klidí se z mého pokoje. Cestou ješ tě
narazil do futra, zavřel za sebou dveře a ani se nesnažil
chovat nenápadně.
Ještě asi minutu jsem zůstala ležet stočená na boku, pak
jsem vstala, popadla židli od psacího stolu a pokusila se ji
nacpat pod kouli u dveří. něco takového by určitě udělala
i nancy Drewová. židle mi moc neposloužila, protože byla
nízká, ale pořád lepší než nic. kdyby se Chet vrátil, dveře
by se mu teď otevíraly daleko hůř, židle by spadla a udělala
rámus.
Měla jsem pocit, že už neusnu, ale usnula jsem, a když se
rozednilo, v posteli jsem přemítala nad tím, co mám dělat.
nejvíc jsem se bála, že když se s tím svěřím mámě, akorát mi
na to řekne, ať se s Chetem vyspím. anebo bude naštvaná, že
jsem ho nechala vlézt do pokoje nebo mě okukovat v bazénu.
bylo mi jasné, že si musím poradit sama.
a já už i věděla jak.





31
kapitola 3
/ Te d
těsně před půlnocí jsem už stál na předních schodech na -
šeho řadového domku s výhledem na záliv, červená světla
taxí ku se vzdalovala ulicí a já se snažil vzpomenout, kam
jsem si minulý týden před odjezdem do londýna zandal
klíče od domu.
zrovna jsem rozepínal zip na vnější kapse příručního
zavazadla, když se rozlétly dveře. za nimi stála rozespalá Miranda.
na sobě měla krátkou noční košili a vlněné ponožky. „tak
jak bylo v londýně?“ zeptala se poté, co mě políbila na ústa.
Dech měla nakyslý a mě napadlo, že asi usnula před televizí.
„Mokro.“
„Stálo to za to?“
„Jo, bylo mokro, ale stálo to za to.“ zabouchl jsem za sebou
dveře a zavazadla postavil na dřevěnou podlahu. Dům voněl
po thajském jídle z restaurace.
„ani jsem tě tu nečekal,“ podotkl jsem. „Myslel jsem, že
budeš v Maine.“
„Chtěla jsem tě vidět, teddy. Celý týden jsi byl pryč. ty jsi
něco pil?“
„let měl zpoždění, tak jsem si dal pár martini. táhne to ze
mě tolik?“
„Jo. vyčisti si zuby a pojď spát. Jsem úplně grogy.“
Díval jsem se, jak po strmých schodech kráčí nahoru do
ložnice, a sledoval, jak jí svaly štíhlých lýtek střídavě zabírají
a povolují a noční košile opisuje houpavé pohyby jejích boků,





32
a pak jsem si vzpomněl, jak ji brad Daggett přehnul přes ten
truhlářský stůl a nadzvedl jí sukni...
Sešel jsem do suterénu, kde jsme měli kuchyni a jídelnu.
v lednici jsem našel krabičku s červeným kari s krevetami
a studené jsem ho u kuchyňského ostrůvku snědl.
začínala mě bolet hlava a měl jsem žízeň. Uvědomil jsem
si, že přestože jsem vůbec nespal, mám už ze všech těch ginů,
které jsem vypil na letišti a v letadle, kocovinu.
zrzka z baru letěla taky v business class a seděla hned přes
uličku, jen jednu řadu za mnou. Po nástupu do letadla jsme
si dál povídali, ale téma nevěry mé ženy jsme dočasně
opustili. když postarší žena vedle mě na sedadle u okénka viděla,
jak si povídáme, navrhla: „nechtěli byste s manželkou sedět
u sebe?“
„Děkuji,“ řekl jsem. „ to bychom moc rádi.“
Jakmile se zrzka posadila ke mně a já si u letušky objednal
gin s tonikem, znovu jsem se své spolucestující zeptal, jak se
jmenuje.
„lily,“ odpověděla.
„a jak dál?“
„řeknu ti to, ale nejdřív si zahrajeme takovou hru.“
„tak jo.“
„Je to snadné. Jsme v letadle, čeká nás dlouhý let a pak už
se nikdy neuvidíme, tak si pojďme zahrát na pravdu.
Prozradíme na sebe úplně všechno.“
„vždyť jsi mi teď nechtěla říct ani svoje příjmení,“ namítl
jsem.
zasmála se. „to je fakt. ale taková jsou pravidla hry.
kdybychom se znali, nešlo by to hrát.“
„tak mi dej příklad.“
„tak jo. nesnáším gin. Martini jsem si objednala kvůli tobě,
protože jsi ho právě měl před sebou a vypadalo to světácky.“
„vážně?“ zareagoval jsem.
„ber to, jak to je,“ pokračovala. „a teď ty.“





33
„tak jo.“ na chvilku jsem se zamyslel a řekl: „Já mám zase
gin tak rád, až se někdy bojím, že už se ze mě stal alkoholik.
kdyby bylo po mém, vypil bych klidně šest martini za večer.“
„a to je teprve začátek,“ zhodnotila. „Možná máš problém
s alkoholem. Manželka tě podvádí. a co ty? tys ji nikdy
nepodvedl?“
„ne, nepodvedl. ale... jak to jen říkal Jimmy Carter? Chtíč
v srdci bych měl, to jo. třeba nás dva už jsem si při sexu
představoval.“
„vážně?“ nadzvedla obočí a zatvářila se trochu vyděšeně.
„Jenom pravdu, vzpomínáš?“ připomněl jsem jí. „Proč tě
to tak překvapuje? většina chlapů, co se s tebou setká, si
určitě do pěti minut představuje, jak s tebou provádí různý
pra sečinky.“
„to myslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Jaký prasečinky?“
„to opravdu nechtěj vědět.“
„ale třeba to chci vědět,“ opáčila a natočila se na sedadle
víc ke mně. Upil jsem trochu ze svého ginu s tonikem a led
mi zacinkal o zuby. „to mě zajímá,“ zamyslela se. „Já si prostě
nedokážu představit, že bych se jen tak s někým setkala a hned
věděla, že se s tím dotyčným chci vyspat.“
„takhle to úplně není,“ upřesnil jsem. „Jen si spíš člověk
instinktivně nemůže pomoct a prostě si to všechno
představuje. třeba jak jsme stáli ve frontě na nástup do letadla, tak
jsem se na tebe podíval a představil si tě nahou. takhle to
funguje. U žen snad ne?“
„Hned si sebe představit při sexu s nějakým náhodným
chlapem? ani ne. My to máme jinak. My naopak dumáme nad
tím, jestli se s námi chlap, kterého jsme zrovna potkaly, nechce
náhodou vyspat.“
zasmál jsem se. „no to právě chce. tak to prostě je. věř mi
a radši už nechtěj vědět víc.“





34
„vidíš, že tě ta hra baví, ne? Proč mi neřekneš víc o tom, jak
se chystáš zabít svoji ženu?“
„no,“ zarazil jsem se. „ani nevím, jestli jsem to myslel
vážně.“
„Co tak najednou? z toho, jak jsi to říkal, se zdálo, že máš
docela jasno.“
„Připouštím, že mít u sebe pistoli, když jsem je viděl spolu
v našem domě, asi bych je oba skrz okno zastřelil.“
„takže o tom pořád přemýšlíš,“ zkonstatovala a letadlo se
těsně před vzlétnutím rozhučelo. oba jsme si zapnuli pás a já
si dlouze přihnul ze sklenice. létání mě vždycky znervózňova -
lo. „Hele,“ pokračovala, „nemám v úmyslu ti podsouvat něco,
co sám nechceš. Jenom mě to zajímá, to je všechno. Patří to
ke hře. říkáme jenom pravdu.“
„tak začni. zatím jsi mi na sebe prozradila jen to, že nemáš
ráda gin.“
„Dobře,“ souhlasila a na chvíli se zamyslela. „abych
pravdu řekla, podle mě vražda není nutně tak špatná, jak se říká.
Jed nou umřeme všichni. a co na tom záleží, když nějaký ten
mi zera odejde dřív, než pánbůh zamýšlel? a jak se zdá, tvoje
že na taky patří mezi lidi na zabití.“
Motory teď začaly přímo kvílet a kapitán nařídil posádce,
aby se posadila. byl jsem tedy vděčný, že ženě vedle sebe
nemusím hned odpovídat. Její slova odrážela úporné myšlenky,
jaké mě sužovaly už týden, kdy jsem se zaobíral představami,
že svou ženu zabiju. říkal jsem si při tom, že zabít Mirandu
by pro celý svět znamenalo jen úlevu, a teď se tu z ničeho nic
zjevila cestující, která mi dodávala morální podporu jednat
podle mého přání. zatímco jsem se vzpamatovával ze šoku,
který mi její slova způsobila, už jsem byl opilý a gin mi vřel
v celém těle, což člověka přivede k myšlence, že by nejraději
nikdy nevystřízlivěl. Cítil jsem, jak se mi krásně vyčistila
hlava, zbavil jsem se všech zábran, a kdybychom se tou dobou
nacházeli aspoň trochu v soukromí, nejspíš bych lily popadl





35
do náručí a pokusil se ji políbit. Jenže místo toho letadlo
vzlétlo a já vyprávěl dál.
„Musím připustit, že se mi celkem zamlouvá myšlenka, že
bych svou ženu zabil. Podepsali jsme sice předmanželskou
smlouvu, takže Miranda by stejně nedostala půlku majetku,
ale i tak by jí toho zůstalo hodně, dost na to, aby si až do
smrti mohla pohodlně žít. a není tam žádná klauzule
o nevěře. Mohl bych si najmout právníka, toho přimět, aby najal
detektiva, a pak to uhrát na její nevěru, ale to by se docela
prodražilo a já bych tím nakonec jen ztrácel čas a peníze,
a ješ tě ze sebe udělal pitomce.
kdyby za mnou přišla a sama se mi přiznala, že mi byla
nevěrná, nebo mi i řekla, že se do Daggetta zamilovala a chce
ode mě odejít, s rozvodem bych souhlasil. nenáviděl bych
ji, ale nějak bych to zvládnul. ale já se nedokážu vyrovnat
s tím... nedokážu se přenést přes to..., jak se ke mně s 
bradem chovali ten den, kdy jsem viděl, jak si to spolu rozdávají
v mém domě. Chvilku předtím jsem s nimi přece mluvil a oba
se tvářili naprosto klidně a přesvědčivě. Miranda lhala jakoby
nic. ani nevím, kde se to v ní vzalo. ale pak jsem se zamyslel
a dal si dohromady všechno, co jsem o ní věděl, třeba jak umí
změnit chování podle toho, v jaké společnosti se zrovna
nachází, a došlo mi, s kým mám tu čest – s povrchní a proradnou
lhářkou. Možná i sociopatkou. nechápu, že jsem si toho do
té doby nevšiml.“
„napadá mě, že se třeba chovala tak, aby vyhověla tvému
očekávání. Jak jste se vlastně poznali?“
vylíčil jsem jí naše seznámení o jedné letní noci, na večírku,
při němž náš společný kamarád kolaudoval v new essexu
dům. Hned jsem si jí všiml. ostatní hosté na sobě měli letní
šaty a elegantní košile, ale Miranda si na večírek oblékla
džínové kraťasy ustřižené tak vysoko, že jí z nich pod
rozpáranými okraji vylézaly bílé kapsy, a k nim si vzala tílko, které
mělo vpředu potisk terče od grafika Jaspera Johnse. v ruce





36
držela plechovku piva značky Pabst blue ribbon a bavila se
s Chadem Pavonem, mým kamarádem ze střední školy, jehož
dům jsme právě zapíjeli. Miranda smíchy zakláněla hlavu.
Hned mě napadly dvě věci: že je to nejvíc sexy ženská, jakou
jsem kdy potkal, a co ji asi tak rozesmálo, když Chad Pavone
vtipem nikdy zrovna nehýřil. rychle jsem od nich odvrátil oči
a rozhlížel se, jestli na večírku ještě někoho neznám. Pravdou
je, že když jsem Mirandu poprvé uviděl, jako by mě někdo
praštil do prsou a já si náhle uvědomil, že bytosti jako ona
existují i mimo chlípné časopisy a hollywoodské filmy a že na
večírek s největší pravděpodobností nepřijela sama.
Chadova manželka mi prozradila, jak se dotyčná jmenuje.
Miranda Hobartová. v  new essexu někomu na rok hlídá
dům. Je to jakási umělkyně a pracuje v pokladně místního
letního divadla.
„a je zadaná?“ zeptal jsem se.
„věř tomu nebo ne, ale není. Měl by sis s ní promluvit.“
„asi nebudu její typ.“
„když se jí nezeptáš, tak se to nedozvíš.“
nakonec za mnou Miranda přišla sama. večírek se poněkud
protáhl a já seděl sám na travnaté stráni u zadní části domu
Chada a Sherry. za okolními střechami jsem zahlédl fialový
lesk oceánu, který v pravidelných intervalech osvětloval
rotující paprsek majáku. Miranda si ke mně přisedla. „Prý jsi
dost bohatý,“ oslovila mě nízko položeným hlasem; mluvila
bez přízvuku a s trochu ledabylou výslovností. „všichni si tu
o tom povídají.“
nedlouho předtím se mi podařilo dát dohromady obchodní
transakci, při níž jedna větší sociální síť koupila menší firmu,
která vyvinula program na nahrávání obrázků, a obdržel jsem
za to částku, která i mně připadala dost absurdní.
„to je fakt,“ připustil jsem.
„tak jen aby bylo jasno, nehodlám se s tebou vyspat kvůli
penězům.“ vyzývavě se na mě usmívala.





37
„Díky za upozornění,“ podotkl jsem, ale vyznělo to dost
neohrabaně. linie střech v dáli lehce klesala. „ale určitě by
sis mě vzala.“
Hlavou trhla dozadu a rozchechtala se. Stejně jako když
jsem ji prve viděl, jak se směje něčemu, co řekl Chad, ale
tak hle zblízka to nepůsobilo tak uměle. zkoumal jsem její
čelist a představoval si, jaké by bylo přitisknout svá ústa na
její mě koučký krk. „no jasně že jo,“ ona na to. „Myslíš to
vážně?“
„Proč ne,“ opáčil jsem.
„no a kdy bude svatba?“
„třeba příští víkend. Člověk by to neměl uspěchat.“
„S tím rozhodně souhlasím. Je to vážný závazek.“
„Čistě ze zvědavosti,“ pokračoval jsem, „sám za sebe vím,
co do toho svazku přinesu, ale čím přispěješ ty? Umíš vůbec
vařit?“
„neumím. a šít taky ne. zvládnu utřít prach. Ještě pořád
si mě chceš vzít?“
„byl bych přímo poctěn.“
Ještě chvíli jsme si povídali a pak se políbili, hned tam na
trávníku, a to tak nemotorně, že jsme do sebe vráželi zu by
a bradami. zase se nahlas rozesmála a já jí řekl, že žádná
svat ba nebude.
ale byla. nakonec jsme se opravdu vzali. Sice ne za týden,
ale za rok.
„ty myslíš, že to na mě hrála hned od začátku?“ zeptal jsem
se lily. letadlo už bylo ve vzduchu a my se nacházeli v té
prapodivné bublině zvané let, závratnou rychlostí jsme
v ledových výšinách letěli mezi zeměmi, ukolébáváni umělým
vzduchem, měkkými sedadly a neustálým vrčením stroje.
„Možná.“
„ale jak ke mně tehdy přistoupila... a hned na mě vytáhla
moje peníze. Jí to přišlo legrační, jako něco, co by nikdy
neřekla, kdyby si zrovna hledala manžela.“





38
„reverzní psychologie. když s něčím člověk vyrukuje hned
na začátku, vypadá pak kupodivu jako neviňátko.“
v tichosti jsem o tom zapřemýšlel.
„Hele,“ pokračovala, „když tě takhle využila, ještě to ne -
znamená, že k tobě nic necítí a že vám spolu nebylo dobře.“
„nám spolu vážně bylo dobře. ale teď je jí dobře s někým
jiným.“
„a co jí podle tebe dává brad?“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Co tím Miranda sleduje? riskuje manželství. i kdyby jí
připadla půlka majetku, nejspíš by stejně nedostala vysněný
dům na pláži, který se jí právě staví. a přišla by o něj právě
kvůli bradovi.“
„o tom už jsem taky dost přemýšlel. nejdřív mě napadlo,
že ho miluje, ale teď mám dojem, že nemiluje nikoho.
nejspíš se nudí. Já jsem se jí omrzel a hodím se jen na peníze.
ta už se nezmění, jenže je pořád dost mladá a krásná na to,
aby ublížila i spoustě jiných lidí. Možná bych ji opravdu měl
zabít, aby někdo takový neběhal po světě.“
otočil jsem se ke své sousedce, ale do očí jsem se jí
nepodíval. ruce měla


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.