načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na vlnách BBC a Svobodné Evropy -- Vzpomínky exilové redaktorky - Zuzana Fried-Preissová

Na vlnách BBC a Svobodné Evropy -- Vzpomínky exilové redaktorky

Elektronická kniha: Na vlnách BBC a Svobodné Evropy -- Vzpomínky exilové redaktorky
Autor:

Paměti Zuzany Fried-Preissové jsou zajímavé a přínosné hned z několika důvodů. Především jako dlouholetá pracovnice zahraničního vysílání renomované společnosti BBC a později i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 295
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0275-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky dlouholeté pracovnice zahraničního vysílání BBC a Rádia Svobodná Evropa. Zuzana Fried-Preissová se narodila na Slovensku, v šedesátých letech studovala v Praze hispanistiku a anglistiku. Roku 1964 se rozhodla emigrovat z komunistického Československa do Velké Británie, kde založila rodinu a začala pracovat v československé redakci BBC. Její paměti umožňují mj. nahlédnout do organizace práce renomované rozhlasové stanice v 60. letech minulého století. Autorka později odešla do Kanady a pokračovala ve studiích hispanistiky a filozofie. Následně se vrátila do Evropy a od roku 1981 žila ve Spolkové republice Německo, kde přijala nabídku na práci redaktorky v Rádiu Svobodná Evropa. Vzpomínky zachycují nejen její profesní dráhu, ale i peripetie osobního života. Zároveň přinášejí zajímavé postřehy z autorčiných četných cest po zemích celého světa.

Popis nakladatele

Paměti Zuzany Fried-Preissové jsou zajímavé a přínosné hned z několika důvodů. Především jako dlouholetá pracovnice zahraničního vysílání renomované společnosti BBC a později i Rádia Svobodná Evropa seznamuje čtenáře s organizací práce v BBC (např. popisuje, jak vypadal konkurz na obsazení místa redaktorky, jímž musela projít), ale i se vztahy v československé redakci, které nebyly vždy idylické. Třecí plochy byly jednak mezi Čechy a Slováky, ale zejména uvnitř slovenské části redakce mezi slovenskými nacionalisty a tzv. Čechoslováky. Při své práci se setkala s řadou osobností, např. lidmi, kteří se pracovně stýkali s prezidentem Benešem.

Cenné je také svědectví o jejím působení v mnichovské redakci Svobodné Evropy v první polovině osmdesátých let, stejně jako její líčení tehdejšího Německa, zejména jeho rozporuplný obraz, pokud jde o vztah k minulosti.

Kniha přináší rovněž postřehy z autorčiných cest napříč světem. Srovnává život v Kanadě se životem v Evropě, prostřednictvím svého druhého manžela poznává nelichotivý obraz Rakouska sedmdesátých let minulého století, který silně rezonuje s tím, jak viděl tuto zemi spisovatel Thomas Bernhard. Navštívila Izrael a viděla velmi zblízka izraelsko-palestinský konflikt. Záleží na čtenáři, zda bude vždy s jejími názory souhlasit, ale rozhodně stojí za zamyšlení.

A hodně náročný byl i její život soukromý. Jako dvacetiletá studentka se rozhodla emigrovat do Velké Británie, kde chtěla hlavně studovat. Zpočátku spoléhala na svého přítele, později manžela, který ji však po pár letech opustil. Zůstala sama s malou dcerkou, o kterou se musela postarat, což rozhodně vyžadovalo, silnou, houževnatou a cílevědomou osobnost. A že takovou osobností Zuzana Fried-Preissová opravdu je, o tom se může čtenář přesvědčit sám.



Zuzana Fried-Preissová se narodila v roce 1944 v horské oblasti poblíž Žiliny. Po ukončení středoškolských studií nebyla z kádrových důvodů přijata na slovenské vysoké školy, ale v roce 1961 odešla studovat hispanistiku a anglistiku na Karlovu univerzitu v Praze.

V roce 1964 zůstala jako emigrantka v Londýně, kde od té doby žila. V roce 1966 se stala redaktorkou československé sekce zahraničního vysílání BBC. Po deseti letech v Británii a BBC odešla se svým druhým manželem do Kanady, kde pokračovala ve studiu a v publicistické činnosti.

Po čtyřech letech znovu přesídlila do Británie a vrátila se na své původní místo v BBC. V roce 1981 se přesunula do Spolkové republiky Německo, kde přijala nabídku na místo redaktorky v československé redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. V lednu 1985 se vrátila do Londýna jako korespondentka československé redakce Svobodné Evropy a působila na tomto pracovišti RFE až do jeho zrušení po pádu komunismu.

Několik dalších let pracovala jako externí konzultantka britského ministerstva zahraničí a později pro BBC Monitoring Services. V roce 1994 se rozhodla vrátit do České republiky, kde spolupracovala s americkou Informační službou pro zahraniční rozhlasové vysílání (FBIS, Foreign Broadcasting Information Service), a externě přispívala svými komentáři slovenské redakci Svobodné Evropy.

Má dvě děti, dceru Stephanii a syna Jonathana, které žijí s rodinami v Británii.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zuzana Fried-Preissová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2


3

Zuzana Fried-Preissová

Na vlnách BBC a Svobodné Evropy

Vzpomínky exilové redaktorky

PROSTOR


4


5

Zuzana Fried-Preissová

Na vlnách BBC a Svobodné Evropy

Vzpomínky exilové redaktorky

PROSTOR | PRaha | 2013


6

© Zuzana Fried-Preissová, 2013

© PROSTOR, 2013

ISBN 978-80-7260-275-9


7

Fifi a Johnymu s láskou


8


9

Obsah

Předmluva 11

Cesta 15

Příjezd do Británie 27

Legalizační peripetie 32

Svatba, první bydlení a kontakty s emigranty 41

Churchillův pohřeb 49

Další stěhování 52

Josef Josten vstupuje do mého života 58

Rodinné problémy 66

V BBC naostro 70

Politika a soukromí 79

Kariéra versus soukromí 88

Lidé a politika, léta šedesátá 96

Bush house ve víru událostí 101

Československý exil a čs redakce BBC 107

Noví lidé v redakci 119

Život v soukromí 124

Přátelé 138

Cesty, cestování, poznávání 146

Izrael 162

Sbohem Kanado 187

Bavorsko, Mnichov a Svobodná Evropa 196

Noví přátelé, návštěvníci, známosti 217

američané, Němci a cizinci v RFE 224


10

Rodinné peripetie 228

Reaganovci v RFE 235

Mnichov pod drobnohledem 241

Sbohem Mnichove 251

Zpět v Londýně 254

Společenské události a akce 260

Významné a jiné osobnosti 268

Wimbledonské jahody a jiné pochoutky 280

Léta 1989–1994 283

Jmenný rejstřík 291

Předmluva

Vážený čtenáři, dlouho jsem uvažovala o tom, jestli mám vpodobě knížky zveřejnit své vzpomínky na třicetiletou rozhlasovou

a žurnalistickou kariéru v britské rozhlasové stanici (BBC)

v Londýně a později v Rádiu Svobodná Evropa (Radio Free

Europe, RFE) v Mnichově a v Londýně, ale také vzpomínky na

svůj soukromý život Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám,

a to ze dvou důvodů

Během své profesionální činnosti, stejně jako v osobním životě jsem potkala mnohé zajímavé osobnosti Někteří z těch lidí byli přímo nebo nepřímo svědky důležitých událostí včeských (a slovenských) dějinách 20 století Byli to pamětníci exilové vlády Edvarda Beneše v Londýně Někteří patřili k jeho spolupracovníkům, jiní k jeho oponentům Byli mezi nimi také britští politici a veřejné osobnosti, kterých se různým způsobem dotkly události druhé světové války I když máme tendenci uvažovat o této válce hlavně z naší vlastní perspektivy, jejídůsledky postihly několik generací nejenom Čechů a Slováků, ale také nevyčíslitelný počet emigrantů z jiných států zasažených válkou Potkávala jsem je při různých příležitostech neustále Jejich životní osudy a zkušenosti mi teprve na Západě otevřely oči a pomohly pochopit propletenost politiky a emigrace vtotalitních časech

Po příjezdu do anglie se mě lidé často ptali, proč jsem odjela Když dostali odpověď, nikdy se mě neptali, proč jsem přijela Poté co jsem se vrátila brzy po rozdělení Československa na dva samostatné státy, lidé se mě pořád dokola ptali, nejen proč jsem odjela, ale také proč jsem se vrátila

Snažila jsem se v těchto vzpomínkách na tyto otázkyodpovědět Nevím, jestli se mi to povedlo, doufám, že ano alepředevším bych se chtěla podělit o zkušenosti, které jsem získala za

třicet let života na Západě, jelikož – a to je druhý důvod, proč

jsem se rozhodla svoje vzpomínky zveřejnit – existuje v mysli

mnoha lidí poněkud černobílá představa o emigraci aemigrantech, kteří utekli před totalitou Musím zdůraznit skutečnost,

že píšu o lidech, kteří utíkali před dvěma totalitami 20 století

Zdejší lidé mají jakousi podvědomou tendenci hodnotitemigraci jako negativní čin, nebo aspoň něco, co normální člověk

nedělá Když je špatně, člověk se má s tím zlem potýkat doma,

snažit se o nápravu, a ne utíkat za lepším a když se emigrant

rozhodne vrátit, není už zcela důvěryhodný, protože „když my

jsme tady strádali, on se tam měl jako prase v žitě – a teď si

přijede zpátky jakoby nic“ Takový je názor mnohých Tyto a jim

podobné postoje jsou zbytky demagogie, kterou se komunistům

povedlo vtisknout do vědomí lidí

ale není to zdaleka tak jednoduché Především nikdoneutíká ze svého vlastního domova, od svých rodin, přátel, pryč

ze země, kde se narodil, bez zásadního důvodu Myslím, že

v této fázi československé historie existovaly dva druhyemigrantů K tomu prvnímu patřili lidé, kteří utíkali (emigrovali),

aby zachránili životy sobě a svým rodinám Utíkali z rasových

anebo politických důvodů Obě skupiny byly v ohrožení života

a existence Tito lidé věděli, že v totalitě se nikdy nedovolají

spravedlnosti K jinému druhu emigrantů patřili lidé, kteří snad

mohli v totalitě existovat, ale svou výchovou, rodinnou tradicí,

osobností, celým svým přesvědčením se nedovedli smířit se

způsoby, jimiž režim, ve kterém žili, omezoval svobodu jejich

myšlení a činů Já vím, v dnešní materialisticky laděnéspolečnosti to zní jako strašné klišé, ale věřte mi, jsou takoví lidé a já

jsem k nim patřila Když člověk nemůže a musí, pomalu umírá

Není to jeho vina a proto odchází...

V této knížce se různě prolínají zážitky osobní i profesní,

vystupují v ní lidé, které jsem potkala v určitém stadiu života

a později z něho odešli, jednotlivci, kteří v něm zanechalinějakou stopu, akce, jichž jsem se zúčastnila, cesty, které jsem

opakovaně podnikala Je těžké seřadit vzpomínkychronologicky, a proto se o to disciplinovaně nepokouším Také jsem byla

– z důvodu zachování soukromí a v několika málo případech


13

i anonymity – nucena pozměnit některá jména nebo dotyčné

nejmenovat Doufám, že najdu pro tyto poněkud atypické kroky

u čtenářů pochopení Zároveň přebírám odpovědnost za veškeré

případné chyby nebo nepřesnosti a opět připomínám, že jsou to

moje vzpomínky, některé už téměř půl století staré...

a na závěr chci poděkovat za trpělivost, podporu a pomoc

mému manželovi a vzácnému příteli, dr Janu Preissovi Bez

něho bych se ke psaní těchto vzpomínek asi neodhodlala

Praha 2012


14


15

CESTA

Pamatuji si na ten prosincový den do nejmenších podrobností

Osm dnů před Vánocemi 1964 Praha byla po ránu zahalena

v husté mlze Po neklidné, nervózní noci jsem se vzbudila kolem

šesté Kolej arnošta z Pardubic ve Voršilské ulici byla ještěponořena do hlubokého spánku Na pokoji jsme zbyly jenom dvě:

Ronny a já Většina holek už měla po zkouškách a užívaly si

vánočních, nebo jak se tehdy říkalo zimních, prázdnin u rodičů

po celé republice Zbývalo jenom několik mediček a studentekfilozofie a filologie, které z různých důvodů ještě nesložily všechny

semestrální zkoušky Byla jsem docela ráda, že se nebudu muset

s nikým loučit slovy: „Tak ahoj, a uvidíme se po prázdninách “ Už žádné lži, jakkoliv nevinné Lží jsem měla plné zuby

Ronny ještě spala nebo jenom předstírala, že spí Byla jediná,

kterou jsem zasvětila do svého plánu a přesto jsem se bála

Ukecaná Ronny Co kdyby...? Nechtěla jsem o tom přílišpřemýšlet Někomu přece člověk věřit musí a Ronny byla jako moje

sestra Moje skutečná sestra Takže jsem balila kufřík Balila je

poněkud přehnané V tom strachu, který se mne držel užněkolik dnů, jsem si říkala, že budu dělat všechno pomalu, rozvážně

a nenápadně Tudíž jsem si balila kufřík, ten nejmenší, který

měl Viki k dispozici Viktor alias Viki byl můj pražský strýc a já

ho měla moc ráda Také toho hodně zažil Byl španělák abojoval na západní frontě, přesněji řečeno v africe a samozřejmě

seděl v komunistickém vězení Špatný kádr, žádný soudruh,

dělník z donucení Viki toho moc nenamluvil, ale hodně věděl

a věděl také, že i já vím Byla mezi námi jakási telepatickásouhra, porozumění Viki byl žoviální, vtipný, navenek společenský

Jen navenek Uvnitř byl osamělý, sám se svou bolestí, svými

ztrátami, se svým strachem Byli jsme spřízněné duše I když

nás dělilo nejméně třicet let


16

Viki tedy odněkud z hloubky vysoké skříně dejvického bytu

vytáhl malý kufřík Chtěla jsem ten nejmenší Dal mi ho se

slovy: „Tady to je, moc se ti do toho nevejde, spíše jenom na

víkend než na dva týdny Tak bacha, Zuzi “ Staromódní kufřík

z vepřovice, světle hnědý, se zámkem na klíček, mě měldoprovázet na cestě do nového života!

Když jsem ho to ráno poprvé otevírala, abych si sbalila, našla

jsem v něm obálku s dvacetidolarovou bankovkou a narychlo

napsaným vzkazem a další zalepenou obálku, na které bylaadresa: Mr Egon Rosen, Ealing, London Vzkaz byl stručný: „Zuzi,

když budeš mít čas, zjisti si telefon a přesnou adresu Egona,

mého starého přítele Bojovali jsme spolu u Tobruku, chodili

jsme spolu do školy, měli jsme stejné holky Egon by ti mohl

poradit, kdybys potřebovala Moc ho od nás všech pozdravuj

Opatruj se, Zuzinko, a bacha! Dopis schovej někam, kde ho

nikdo nenajde, nebo si zapamatuj adresu a znič ho Kontrola

na hranicích je přísná Spoléhám na tebe!!!“ Zase se mězmocnil takový ten lepkavý strach Studený pot Co když...? abych

se uklidnila, začala jsem si opakovat pořád dokola: jedeš pryč

na dva týdny, legálně, s povolením, jedeš jenom na dva týdny,

legálně, s povolením a se dvěma britskými librami na valutový příslib Opakovala jsem si jako svou mantru: „Jedeš legálně, legálně, legálně...“ a konečně jsem začala ukládat do kufru pár kusů spodního prádla, punčochy, jedno pyžamo, jednu černou sukni, bílou halenku, jeden pulovr, jeden svetr a úplně nahoru svoje staré, tmavohnědé semišové sáčko, nejcennější část mé studentské garderoby, dárek od staré američanky, kterou jsem před rokem provázela po Praze V kufru nic víc Na dva týdny pramálo Jenom nevzbudit pozornost a na víc stejně nebylo místo

Ronny byla vzhůru a pozorovala mě z postele V pokoji se

dvěma prázdnými palandami vládlo tíživé ticho Jenom napětí,

napětí z očekávání, napětí z nejistoty, napětí z toho, co bude Když viděla, že jsem dobalila, vstala a beze slova vklouzla do uzounkých modrých džínů, které jsme jí všechny spolubydlící záviděly Měla je z Vídně, opatřené prostřednictvím nějakérodiny, o které moc nemluvila, jako my všichni, kteří jsme měli rodinu na nesprávné straně hranic Opláchly jsme se v kolejní koupelně jako obvykle jen studenou vodou Teplá voda tekla jednou za týden Osmdesát holek stálo frontu každou sobotu od sedmi do devíti večer I to už končí, ten pocit ponížení z nahoty

vystavené na odiv desítkám párů netrpělivých očí, kteréklouzavě sledovaly každý pohyb našich myjících se rukou bezjakéhokoliv pocitu studu, očí sledujících, jak se myjeme, a hlavně jak

rychle až později, když jsem v Británii občas viděladokumentární záběry, jak v koncentrácích hnali nahé ženy do plynu, se mi vždy před očima mihl ten obraz nahých ženských – některé z nich si studem zakrývaly ohanbí – v kolejních koupelnách koleje arnošta z Pardubic

Ovšem to ráno byla studená voda ideální Zchladila mi hlavu

a nervy Stalo se mi v životě několikrát, že ve chvíli nějakévrcholící úzkosti se mě zničehonic zmocnil naprostý klid achladná rozvaha Najednou, tam v té studené koupelně ve Voršilské,

se ten okamžik opakoval Byla jsem připravená

V tu chvíli jsem věděla: není jiné řešení hluboký nádech Je

třeba chytit druhý dech, čeká mě dlouhá trať

n n n

Mezinárodní rychlík Praha–Norimberk odjížděl v 9 hodin ráno

z hlavního nádraží Stál vzadu na koleji posledního nástupiště

(nebo to byla vedlejší kolej?) Byly jsme tam s Ronny něco před

osmou Nabídla se, že mě doprovodí, a já jí byla vděčná, ženeodjíždím úplně sama, že je se mnou Ronička, tichý svědek mého

utajovaného odchodu ze země, kde jsem se narodila a kde jsem

poznala, co je to strach Ze země, kde jsem se pomalu, ale bez

přestání dusila kolektivistickou šikanou, totální kontroloumého života Dvacetiletý běh přes překážky je u konce

Nástupiště bylo otevřené, mlhu vystřídalo husté mrholení

Byla zima a můj takzvaně zimní kabát mě chránil jenom díky

tomu, že jsem se na poslední chvíli rozhodla vzít si starou,

opelichanou, ale kožešinovou vložku, kterou mi kdysi vnutila

moje máma Ronny se klepala zimou, a tak jsme tam spolu

stály nejisté a zároveň obě v zajetí prosincové nepohody, v zajetí

nevyslovených myšlenek a potlačovaných emocí Všechno dění


18

kolem bylo jakoby rozptýlené v tom tichu Jenom my dvě na

celém světě jsme věděly, že se nevrátím a že se možná vidíme

naposledy Ten tichý prostor mezi námi byl nabitý otázkami,

pochybnostmi, úzkostí, ano i strachem z neznáma a pocitem

viny: opouštím rodiče v malé, vzdálené a nepřející Žilině, kteří

snad tuší, ale mlčí Mlčí, protože ze zkušenosti vědí, že mlčet je

opravdu nad zlato Mlčet znamená, že se o něco málo a aspoň

na chvíli zmenší pravděpodobnost vzniku nových problémů,

stejně jako tíha nových starostí, jimž se člověk v jejich situaci

stejně nemůže vyhnout Když jsem se s nimi naposledyloučila se slovy, že se brzo po Novém roce uvidíme, udělala jsem

to s vědomím, že jim dávám neprůstřelné alibi pro nejbližší

budoucnost: jsem plnoletá, rozhoduji sama O ničem neměli

tušení Stejně mým slovům nevěřili Brečeli jsme všichni a já

jsem měla slzy v očích skoro celou cestou vlakem z té zmrzačené Žiliny, z níž jsem tak ráda odcházela, i když jsem v ní zanechala jediné lidi, které jsem kdy milovala

ano, byla to Praha, která mi otevřela oči, otupělé létatrvajícím pohledem na otrockou poslušnost žilinských měšťáků

a celou tu nahou sprostotu My všichni jsme byli v roce 1964

přesvědčeni, že ten režim je tady navždy, ale byly rodiny, které

odmítaly otrockou poslušnost a ta moje k nim patřila Válka ji

ovšem patřičně zdecimovala Jak hodně, to jsem si uvědomila,

až když bylo pozdě Na cestě z rodičovského domu, která měla

být poslední, mě nakonec zcela prozaicky přepadl hlad někde

před Pardubicemi, a tak jsem otevřela papírový pytlík s jídlem,

který mi strčila před odchodem babička rovnou do přeplněné

příruční tašky Kromě chleba s taveným sýrem bylo na dněpaírového sáčku ještě něco Třemi prsty jsem nahmatalaubrousek, a jelikož kupé, v němž jsem seděla, bylo plné lidí, ubrousek

jsem nechtěla rozbalovat před nimi a málem jsem strčila hlavu

do pytlíku, abych v rozbaleném ubrousku uviděla německou

bankovku s číslem sto, diamantový prsten a krásný zlatýnáramek, který jsem už jako dítě obdivovala na ruce mojí mámy

a tak jsem tam seděla, zkoprnělá pocitem viny a vděčnosti,

v jedné ruce chleba s taveným sýrem, v druhé papírový pytlík

a v očích slzy Bylo mi úplně lhostejné, že lidé kolem se na mne

dívají, bylo mi jedno, co si myslí Já jsem se ovšem nemohlazbavit myšlenek na rodiče a na babičku, na dědu, ale i na to, že je

to z mé strany podraz Potom jsem si uvědomila, že vlastně ne,

protože u nás se pořád dokola probíralo, proč jsme neemigrovali

v roce 1949, když byla poslední příležitost Jakýpak podraz, jen

jsem se rozhodla udělat krok, který oni neudělali a pořád toho

litovali

Na to všechno jsem v tichu na hlavním nádraží myslela, jak

jsem tam tak stála před rychlíkem Praha–Norimberk Těsně

před nástupem do vlaku se pro jistotu ještě ptámekolemjdoucího průvodčího, jestli je to rychlík do Norimberka Ukázal na

zadní část vlaku a zamumlal, že je to poslední vagon Konečně

nastupuji Kupé s levnými koženkovými sedadly je i v těchto

ranních hodinách načichlé kouřem z levných cigaret, který visí

v chladném vzduchu jako mlha Ronny stojí ve dveřích anajednou to nepříjemně úzkostlivé ticho protne její otázka: „Máš

všechno? Máš pas, prachy, index?“ Bože, index! Zůstal nakoleji: můj oficiální důvod žádosti o pas a důkaz mé „autentičnosti“

leží na poličce s knihami v pokoji číslo 27 ve druhém patřekoleje arnošta z Pardubic Vždyť jsem dostala výjezdní povolení na 14 dnů jen proto, abych si jako studentka zdokonalila znalost angličtiny! Čtyřicet minut do odjezdu Ronny pádí pryč V běhu ještě zakřičí: „Neboj, stihnu to “

a tak čekám Sedím sama u zavřeného okna v nevytopeném,

cigaretovým kouřem nasáklém kupé Zmocňuje se mě podivná

rezignace Únava, vyčerpanost, vybičované nervy? To zařizování,

ty lži, ty kompromisy, ti všemocní soudruzi, to pokrytectví,

poklonkování a vydírání Bože, a co když mě vrátí? Co když

řeknou, že se stala chyba, že je to omyl Soudružko, vy s vaším

kádrovým posudkem, jak jste si to představovala? Kdepak

Někdo ze soudruhů to popletl! Ne, ne, jen už být pryč, a to za

každou cenu Začíná mi být jedno, jestli to Ronny stihne nebo

ne Jen pryč odsud Zapaluji si cigaretu V krabičce jsou ještě

dvě lípy Snad v Německu dostanu rothmansky, modro-bílé,

s britskou královskou korunou „By appointment to herMajesty“, s filtrem... zavírám oči

Najednou sebou trhnu: těžké dveře kupé se hlasitě otevírají


20

Studený průvan se žene dovnitř Do kupé vchází mladý muž,

na očích tmavé brýle a na hlavě beranici, zabalený do tmavého

semišového kožichu Zamumlá něco na pozdrav a posadí sena

proti Podívám se na hodiny: sedm minut do odjezdu Vycházím

na chodbičku a dívám se ven přes zavřené okno Jsem napjatá,

ale najednou ji vidím pádit nahoru po schodech Běží ponástu

pišti, křičí a mává indexem v ruce: „Index, index, index, mám

ho “ Pár lidí se za ní otáčí ach Roničko, velkohubičko, co na

srdci, to na jazyku Běžím ke dveřím a natahuji ruku pro svůj

index studiorum Konečně! Držím ho oběma rukama Vždyť

kromě dobré vůle nemám žádný jiný důkaz o tom, co jsem

doposud dělala Děkuji mé zadýchané přítelkyni, dáme si pusu

na rozloučenou, cítím její zmrzlý dlouhý nos a snad také nějaké

vlhko Stihnu jí pošeptat: „Roničko, ten stříbrný sedmiramenný

svícen na koleji je tvůj “ Stejně bych neměla odvahu strčit ten

kus rodinné nostalgie do kufříku Pár slov na rozloučenou, pár

rozpačitých slov, zbytek zůstal nevyslovený Jenom ještěpři

pomenutí: kdyby náhodou, nikdo nic neví a nevěděl Studené

ruce „ahoj a opatruj se,“ potom jakoby mimochodem, „a piš

raději až později..., vždyť víš “ Jo, vím..., a vím, že chce říct –

nepiš, abych neměla problémy...

Vcházím do kouřové clony Můj soused sedí v kožichu abe

ranici, kouří a dívá se ven přes zavřené okno Nedivím se mu

Utírám si oči Nevím, jestli slzím kvůli kouři, únavě nebo žalem,

anebo radostí, že konečně jedu pryč, pryč, pryč... Radějizaví

rám oči a snažím se nemyslet Zaplavuje mě celkem příjemný

pocit prázdnoty Předstírám, že chci spát Nechci se pouštět do

žádných povrchních konverzací Do takového toho blábolení

o ničem Nikdy jsem se to nenaučila, což mi neprospělo, jelikož

tlachat o ničem bylo také projevem „kolektivního ducha“,dů

kazem, že „soudružka se zapojila do diskuse“ Ovšem já jsem

už od střední školy měla, kromě jiných velkohubých epitet jako

„buržoazní původ“ nebo „kosmopolita“, také nálepku„asociál

ní“ Následně se mi to vždy ohromně hodilo Nebylo covysvět

lovat Jak jsem tam v té tabákové zimě vlaku seděla, předstírala,

že spím, a snažila se na nic nemyslet, můj mozek nečinnost

odmítal Pracoval proti mé vůli na plné obrátky Najednou mi


21

došlo, že vlastně odcházím navždy ze země, která vždycky byla

aspoň symbolicky mým domovem a najednou na mnezaútočily výčitky, špatné svědomí, smutek v duši, tíseň u srdce: Dělám

dobře? Je to správné? Zde přece jenom žije těch několik lidí na

světě, které miluji, které mám ráda a vážím si jich až doposud

patřil můj život sem a kam vlastně jedu? Do čeho?

Do toho zakouřeného ticha se najednou ozývá anglicky:

„Nejsi ty Zuzana?“ Trhnu sebou Pomalu otevřu oči a s údivem

zjišťuji, že mám před sebou Mehrana Mehran je Peršan Mladý

muž s krásnýma mandlově hnědýma očima, s klasickým,řeckým nosem, alabastrovou tváří a nikotinovými zuby Mehran

byl před dvěma roky v delegaci britských levicových studentů,

hostů Mezinárodního svazu studentstva, kde jsem si občas jako

studentka španělštiny a angličtiny vydělávala pár korun jako

tlumočnice a průvodkyně Prahou Co dělá tady? Už dávno měl

být přece v Londýně, kde žil se svým starším bratrem Minouem

Ten byl také v delegaci, ale moc jsem ho neviděla Minou prý

„vyřizoval“ různé záležitosti Byl o hodně starší než jeho bratr

Bylo mi to už tehdy divné, že přijeli oba jako mládežníci ale

my, kteří jsme si občas slušně vydělali v Mezinárodním svazu

studentstva, jsme věděli, že pokud chceme tlumočit i vbudoucnu, nesmíme se ptát Na nic Musíme jen plnit instrukce a tak

to bylo jak s Mehranem a jeho skupinou, tak s jeho bratrem,

doktorem, absolventem Oxfordské univerzity

Vysvětlení se postupně dostavilo během konverzace ve vlaku

Mehran studoval v Praze umění Byl od mládí talentovaný malíř

a bratr rozhodl, že bude studovat v Praze

Mehran vydržel asi rok a teď seděl se mnou ve vlaku Jel

za bratrem na prázdniny, ale jak jsme tam tak společně seděli

a skrývali nejistotu a napětí, přiznal se, že se mu v Praze nelíbí

a nechce se už vrátit Na víc jsem se neptala, teprve o něcopozději, po příjezdu do Londýna, jsem se dověděla o obou bratrech

a jejich životě mnohem víc Pocházeli z aristokratické perské

rodiny, ale v politice se zapletli s levicí, měli na krku SaVaK,

nechvalně známou perskou tajnou policii šáha Rezy Pahlavího,

a museli utéct Vybrali si anglii, zemi známou svoupříslovečnou tolerancí k politickým uprchlíkům jakéhokoliv ražení


22

a tak pokračovali ve své levicové angažovanosti Minou,vzdělaný, sympatický lékař, hlídal svého mladšího bratříčka v bytě,

který byl zabezpečen tak, že by se za to nestydělo ani vězení

s nejvyšším stupněm ostrahy Jako v té pohádce o třináctékomnatě, hermeticky uzavřené před všemi zvědavými zraky Vstup

do toho bytu v severním Londýně, který jsem později navštívila,

byl nezapomenutelný zážitek, který mi obrazně znovupřipomněl, co dokáže udělat ze života lidí totalita Špatné prostředí

pro mladého studenta, a tak se zřejmě našlo řešení: poslat ho

jako politického sympatizanta na studia do Prahy

O tom všem jsem ještě nevěděla, když jsem ve vlaku doBritánie narazila na Mehrana Jeho důvěrné přiznání, že už se do Prahy nechce vrátit, jsem oplatila rovněž důvěrným sdělením, že jedu do Londýna na pozvání Nicka, kterého Mehran znal, protože byl ve stejné skupině studentů v Praze, kterým jsem tlumočila a aby nedošlo k nedorozumění, také jsem podotkla, že Nick mi zařídil přes Britskou radu kurz anglického jazyka pro pokročilé zahraniční studenty

Mehran byl ve vlaku do Norimberka vítaným rozptýlením ale ani jemu se úplně nepovedlo zahnat mé obavy a starosti, které se na cestě k československo-německým hranicímsoustřeďovaly hlavně na to, jestli jsem dobře uschovala dopis odVikiho Ten se mi připomínal tvrdší vložkou v levé botě, pod níž se ukrýval Stejně tak mě znervózňovala nevyslovená otázka, jestli budu na hranicích podrobena tělesné prohlídce, na kterou mě upozorňoval Viki, a jestli těch pár šperků a bankovek,uschovaných na obou stranách mé podprsenky, by mohly případněnahmatat ruce nějaké dychtivé celnice nebo nedej bože dychtivého celníka Můj jediný spolucestující v kupé byl také znatelně tím víc nervózní, čím víc jsme se blížili k Chebu Zapaloval jednu cigaretu od druhé a občas mi nabídl tuzexovou marlborku Přestože bylo dopoledne, seděli jsme zahaleni v hustém cigaretovém šeru Okno ve vlaku, který nás vezl do Spolkové republiky Německo, se nedalo otevřít, a tak jsme občas otevírali dveře kupé do mrazivé, ale prázdné chodby Oba jsme tam potichu a mírně unaveně seděli a čekali, až dorazíme na hranice ale to jsme se spletli Cheb jsme neviděli Vlak zastavil zřejmě někde

před nádražím a najednou nás zvenčí z obou stran obklíčilipohraničníci v těžkých zimních kabátech, s puškami přehozenými

přes ramena a s vlčáky na dlouhých šňůrách, kteří čmuchali

a splašeně běhali sem a tam podél kolejí Bylo to jako ve filmu

o nacistech Mně při pohledu na ty samopaly a vojáky a vlčáky

naskočila husí kůže Mehran si ještě stihl povzdechnout „Good

Lord“ a už se otevřenými dveřmi našeho kupé valili dovnitř

dva robustní celníci a jim v patách dva robustní policisté, kteří

zřejmě pro nedostatek místa zůstali stát přede dveřmi Nastala

hodina pravdy Celníci začali namáhavou rozcvičkou Museli

jsme se postavit a oni nahlíželi pod koženková sedadla, šplhali

k zavazadlovému prostoru, různě klepali na přepážky a poté

se vrhli na zem a pozorně zkoumali, co se děje pod sedadly,

a opětovně bouchali a ťukali na umakartové stěny kupé Poté

přišel na řadu zlatý hřeb představení: celní kontrola Dáma

měla přednost Pán byl evidentně cizinec, tudíž méně zajímavý

a méně podezřelý

Všechno probíhalo jako ve zrychleném filmu Otázky: jaké

dárky vezu, kolik mám u sebe peněz, jaké mám valuty, kolik

mám šperků a jaké, případně jaké jiné cenné věci, a když jsem

v té přestřelce odpovídala, druhý celník ukázal na mou kabelku

a úsečně přikázal: „Otevřít “ Sotva jsem kabelku otevřela, celník

mi ji netrpělivě vytrhl z rukou a celý její obsah vysypal nakoženkové sedadlo Ve vteřině bylo sedadlo plné acylpyrin, zubní kartáček a pasta Kalodont, už částečně spotřebovaná, malétoaletní mýdlo, pas s valutovým příslibem, peněženka s několika československými desetikorunami a se dvěma britskými librami (povolenými!), levná rtěnka, hřebínek, zrcátko, hašlerky,kapesník, malý diář s tužkou, plnicí pero, no prostě všechno, cochudá studentka potřebovala na doposud nejdelší cestu ve svém dvacetiletém životě a celník v tlusté zimní uniformě házel něco zpátky do prázdné kabelky nebo se občas v něčempřehraboval Mrkl se na diář, tiskl napůl prázdnou zubní pastu, jako by v ní chtěl nahmatat nějaké ukryté diamanty, dokonce roztrhl obal neotevřených hašlerek, aby se ujistil, že v balíčku jsou jenom hašlerky Na to, co jsem si dala do peněženky, jsem byla maximálně opatrná, takže tam celník našel jenom to, k čemu

jsem se přiznala: státem povolenou dvoulibrovou almužnu plus

nějaké rodinné fotografie To byla chyba! Fotografie rodiny Na

dva týdny? Chvíli je nejistě držel v ruce a já jsem ztuhla Zlomek

vteřiny, celá věčnost Nic hodil je zpátky Ještě kontrola kapes

kabátu, svetru a kalhot a bylo po všem Málem

Nastala výměna stráží Druhý celník ukázal na zavazadlový

prostor a zahuhňal: „Kufr “ Než jsem stačila kufřík sundat, Mehran mě předešel a zlehka položil to mé zavazadlíčko na uvolněné koženkové sedadlo Kus po kuse se ten chlap hrabal v mém spodním prádle, vyklepával kalhotky, sukni, všechno Probíral se mým prádlem dokonale nacvičenými pohyby prstů Najednou mu ruka zajela do boční vnitřní kapsy v kufříku a v tom momentě jsem zkoprněla hrůzou Rychle mi došlo, že jsem tam dala balíček menstruačních vložek pro každý případ V půlce šedesátých let jsme si my holky mohly vybrat mezi obyčejnou vatou nebo vložkami, nebo případně něčím horším, o čem raději pomlčím Nic jiného nebylo Vložkypředstavovaly luxus, ale na cestu do anglie jsem si ten „luxus“ dopřála Celník roztrhl obal a naprosto nestydatě se začal probíratjednotlivými vložkami Byla bych se nejraději propadla Cítila jsem, jak se červenám studem Cítila jsem se pošpiněná, jako by se celník těma svýma rukama sápal po mně samotné Přesto jsem se snažila zachovat klid

I zbytek mé výbavy v kufru měl už něco za sebou Všechno

bylo mnohokrát přeprané, už ne zrovna bělostně bílé, spíšošuntělé Nestyděla jsem se před celníky, ale před Mehranem, který

všechno tiše sledoval Copak jsem mohla vysvětlovat, že jsem

si ta studijní léta musela více méně vydělávat sama na sebe,

jelikož naše rodina buržoazního původu neměla dost sama pro

sebe a mohla mi posílat jenom 100 korun československých

měsíčně, což stačilo přesně na dva týdny na stravenky na oběd?

Že jako dítě takzvaných buržujů jsem neměla nárok nastipendium? a věřil by tomu Mehran? Pochopil by to?

No, nakonec ta prohlídka skončila, a když jsem si znovu

skládala své svršky, celníkem zanechané v kufříku bez ladu

a skladu, měla jsem slzy v očích Cítila jsem se nesmírněpokořená a znovu se mě zmocnil hněv z bezmocnosti, emoce, která mě v nedávné minulosti přiměla uvažovat o odchodu ze země, jež podobně a na každém kroku šlapala po lidech, přestože všichni kolem se snažili, seč mohli, aby se podřídili, aby se nedostali do křížku s úřady, aby vyhověli stávajícím „kritériím“ a „normám socialistického člověka“ Všude kolemkonformistická pandemie, novodobí otroci Tak jsem to zcela instinktivně a fyzicky vnímala já Vzdorovala jsem Možná ze začátku jenom tak z trucu, ale postupně už úmyslně, vědomě Ten vzdor mě nakonec přivedl k rozhodnutí a proto jsem teď stála ve vlaku, který mě vezl pryč od toho všeho Když celníci konečně obrátili pozornost k Mehranovi, najednou mi blesklo hlavou, že tělesná prohlídka, které jsem se příšerně bála, se konat nebude Celé moje tělo zaplavil pocit obrovské úlevy Teprve teď jsem siuvědomila, že u tělesné prohlídky ženy by patrně musela být nějaká celnice Takže to napětí z očekávání nejhoršího, celé tynekonečně trvající minuty kontroly zavazadel jsem si mohla ušetřit, jakmile jsem viděla vstupovat do kupé ty dva celníky – muže

Mehranova prohlídka byla blesková Předstírali jsme, že se

neznáme Pro každý případ Mehran mluvil s celníky zásadně

jenom anglicky Zřejmě v případě cizinců byly jejich pravomoci

omezené a pravděpodobně ani svou znalostí angličtiny na něho

nestačili Kontrola – až na pár zřejmě povinných otázek kolem

suvenýrů a darů – se vlastně nekonala Celníci se pozdravili

a uvolnili pole dvěma policistům, kteří po celou dobudramatické prohlídky ve vlakovém kupé kouřili v chodbičce Pasovákontrola byla rychlá Tu špinavou práci už udělali jiní, takže stačilo

ukázat pas, vízum a valutový příslib Mrkla jsem na Mehranův

pas, ale nezjistila jsem, co je zač abych řekla pravdu, v tu chvíli

mě to tolik nezajímalo

Když jsme byli konečně opět sami, v kupé se rozhostilo ticho,

způsobené vypětím a únavou V průběhu těch různých kontrol

jsme jen na půl ucha registrovali, že se náš vlak nějak různěposunoval, odpojovaly se vagony a při tom vydávaly ošklivé zvuky

O něco později, odlehčeni o několik nadbytečných vagonů, jsme

se pomalu rozjeli Doprovázel nás štěkot vlčáků vyprovokovaný

rachotem ujíždějícího vlaku a napnutými šňůrami, kterými je

pohraničníci napůl škrtili

To hluboké ticho netrvalo dlouho asi po desetiminutové

jízdě jsme konečně dorazili do Chebu Na nástupišti byl klid,

žádný cestující, jenom pár lidí v uniformách stálo z obou stran

podél krátkého vlaku Konec cesty pro celníky, pohraničníky

a jiné uniformy, které nás doprovázely Konec působnostikontrolních orgánů státní moci Najednou mi došlo, že Západ je na

dosah a tak jsem tam seděla na koženkovém sedadle, zadek

upocený vzrušením a nervozitou, doslova přilepená a čekala,

co bude...

Nebylo nic Po několika minutách se náš vlak, nebo spíše

vláček dal do pohybu Na německé straně byla celní a pasová

kontrola až směšně krátká a jednoduchá Cítila jsem málem

zklamání, ale zároveň i přes všechnu únavu mi došlo, že jsem

konečně venku! Přestup v Norimberku byl bezproblémový a já,

která jsem nikdy nebyla v jiném státě, dokonce ani v lidově

demokratickém ne, jsem se nonšalantně usadila v nekuřáckém kupé druhé třídy, které bylo čisté, pohodlné, příjemně

vytopené a prázdné Zbytek dlouhé cesty jsem strávila jako

ve snu, spíše v polosnu Přestala jsem vnímat okolí Bylo šero

prosincového odpoledne a zůstala jsem sama Mehran se vNorimberku přemístil do první třídy, ale ještě předtím, než jsme

nastoupili do vlaku, jsme měli čas dát si malé kafe v nádražním

bufetu Domluvili jsme se, že se potkáme na lodi, až poplujeme

přes Lamanšský průliv

PŘÍJEZD DO BRITÁNIE

Pamatuji si, že můj příjezd do „země zaslíbené“, do albionu,

nebyl nikterak vzrušující V přístavu Ostende jsme čekali vneříjemně studené čekárně na první ranní trajekt do Doveru

příšerně dlouho Myslím, že kolem šesté ráno jsme se nalodili

Byla jsem nevyspalá, byla mi zima a s blížícím se cílem cesty ve

mně opět stoupalo napětí a nervozita Na trajektu jsem si sedla

hned na první volné sedadlo, které jsem uviděla, a myslím, že

jsem usnula Mehrana jsem nehledala a zřejmě ani on nehledal

mě Ještě ve vlaku jsem pocítila jakousi úlevu, že tam se mnou

není Oba jsme potřebovali být sami Já asi víc Meditovat nad

tím, co mě čeká, snažit se nepodlehnout idealizování svésituace, k čemuž jsem přirozeně byla náchylná Vymýšlela jsem ty

nejhorší scénáře a poté jsem uvažovala, co bych dělala, kdyby

takové situace nastaly

I když jsem věděla, že Nick, který de facto zařídil celou tu cestu do neznáma, na mě v Doveru čekat nebude, byla jsem přece jenom lehce zklamaná, že tam nebyl Vlak do Londýna odjížděl téměř okamžitě a já jsem se fascinovaně dívala oknem na malé řadové domečky, které se ve své nekonečné uniformní červenocihlové jednotnosti míhaly krajinou zahalenou v zimním smogu Přesně tak jsem si to představovala, když jsem četlaanglické knížky o dobrodružstvích Sherlocka holmese, které jsem sehnala v prodejně Ruská kniha na rohu Václaváku

Nick čekal na londýnském nádraží Victoria, kam jsmedorazili před obědem Na konci mé osudové cesty jsem byla úplně utlumena vyčerpáním a totéž platilo o našem setkání: bylo tlumené, i když je pravda, že Nicka jsem naposledy viděla v Praze jen pár týdnů před tou cestou To jsme se domlouvali na podrobnostech

Kdo vlastně je Nick? To byla otázka, kterou jsem si kladla od

toho okamžiku v Praze, kdy jsem se s ním poprvé potkala Přijel do Prahy se skupinou londýnských studentů v létě roku 1962 na pozvání Mezinárodního svazu studentstva, který sídlil v Praze a pro nějž jsem občas, jak už bylo řečeno, hlavně o prázdninách tlumočila a překládala, abych si vydělala nějaké koruny Obyčejně to byli levicově orientovaní studenti Ke skupině, ve které

byl Nick, patřili většinou britští státní příslušníci kyperského

původu, i když byl mezi nimi také Mehran a několik „pravých“

angličanů S jejich levičáctvím to bylo trochu problematické

Brzo jsem zjistila, že si prostě jen vyjeli na dobrodružný výlet

na Východ, který získali díky štědré finanční podpořeMezinárodního svazu studentstva v podstatě zdarma Už začátkemšedesátých let mi bylo jasné, že je to podivná organizace Na první

pohled to byla instituce, která měla aktivně podporovat zájem

levicových, hlavně západních studentů o lidově demokratickou

realitu střední a východní Evropy a vystupovala na mezinárodní

scéně jako protiváha k mnohem větší, standardní mezinárodní

studentské organizaci na Západě Měla ovšem také jinou,skrytější a mnohem nebezpečnější roli Bylo žádoucí o všem mlčet

a neklást otázky Kdybych nedržela jazyk za zuby, byla bych se

brzo ocitla bez jediné finanční injekce, která mě jakž takž držela

na pražských studiích nad vodou Tak jsem tedy poznala Nicka

Choval se přátelsky, mluvil krásnou angličtinou, takže jsmespolu začali jakoby „chodit“ Přinášel nebo posílal anglické knížky,

psal poezii, dokonce pro mě skládal i básně Udělal na mne,

hloupou, relativně nezkušenou žábu, docela dojem

Na nádraží Victoria mě Nick čekal s přítelem, který patřil do

původní pražské skupiny Na rozdíl od Nicka měl auto, a tak se

kluci rozhodli, že mě překvapí a ukážou mi Londýn Byla tomoje první prohlídka pamětihodností v britské metropoli Zpětně

si uvědomuji význam této projížďky Najednou jsem pochopila,

že jsem v jiném světě Dorazila jsem k cíli V tom okamžiku

jsem se do Londýna zamilovala Od té doby jsem procestovala

půl světa a viděla mnohá krásná města, ale žádné z nichnemohlo ohrozit místo, které má v mém srdci Londýn Centrum

Londýna mě šokovalo svou monumentálností a později, jak

jsem postupně poznávala jeho jednotlivé okrajové svébytné čtvrti, jsem byla stejně nadšená jejich pitoreskní rozmanitostí a vesnickým charakterem Už v těch prvních okamžicích, kdy byly dojmy ze starého i nového čerstvé, jsem nemohlanesrovnávat V Praze na začátku šedesátých let právě startovala výstavba panelových sídlišť, která rostla stejnou rychlostí, jakou chátrala stará, krásná Praha Ta stála na nohou jako chromý stařeček, také ji podepíraly symbolické berle – všude se tyčící lešení, a přežívala jenom díky stabilitě architektury starých mistrů Ten rozdíl mezi starobylou zanedbanou Prahou a starobylým vyleštěným Londýnem přímo bil do očí

První prohlídka Londýna zaútočila na všechny moje smysly

Cítila jsem se jako parašutista, který nebyl připravený na místo,

kam přistane Já jsem přistála v samém epicentru veškeré slávy

a moci bohaté imperiální velmoci, za kterou se Londýn v půlce

šedesátých let pořád považoval

Před očima se mi na několik hodin míhaly masivní historické

budovy, široké bulváry, chrámy a katedrály, vyleštěné brány

z bronzu nebo oceli střežící vchody do vážených pojišťoven

a bankovních institucí, obrovské sochy a sousoší hrdinů britské

imperiální historie, které jsem znala z přednášek dr Maryskové

Kolem veškeré té pompy a slávy na svou velikostpřekvapivě rychle manévrovaly klasické červené poschoďové autobusy

(double-deckers) a kolem nich se hbitě proplétaly černé taxíky

hranatého tvaru Z obou dopravních prostředků vyskakovali

a naskakovali do nich lidé, kdykoli se jim zachtělo, tak to na

první pohled vypadalo Obraz jakoby z klasické karikatury

londýnského života Jenomže nešlo o karikaturu Spíše to byl

neorealistický dokument, jehož děj probíhal v daném okamžiku

před mýma očima Obraz pulzujícího života, který mi byl ještě

cizí, ale zároveň vzrušující svým potenciálem Londýn se hned

ten první den pro mne stal nedotčeným plátnem, na něž jsem

chtěla začít dychtivě a okamžitě malovat své vlastní obrazy, svůj

život...

Konečně jsme po několika hodinách dorazili do domu,

ve kterém jsem měla bydlet Byl to malý rodinný domekNickovy matky Byl jedním z desítek podobných domečků vrezidenční, severní části Londýna, kde – jak jsem později zjistila



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist