načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na vlastní kůži - Petr Směja

Na vlastní kůži

Elektronická kniha: Na vlastní kůži
Autor:

Humorné ilustrované povídky z muzikantského prostředí šedesátých let od člena a kapelníka bigbítové skupiny SYNKOPY 61, jeho vlastní horské  zážitky z výstupů v Tatrách, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Ing. Petr Směja
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 166
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-238-9564-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Humorné ilustrované povídky z muzikantského prostředí šedesátých let od člena a kapelníka bigbítové skupiny SYNKOPY 61, jeho vlastní horské  zážitky z výstupů v Tatrách, Alpách, Kavkazu i Himálajích i další příhody všedních dnů.

Zařazeno v kategoriích
Petr Směja - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Směja

Na vlastní kůži

Ilustrace: Aleš Leznar


Copyright © Petr Směja, Brno, 2002

Ilustrace © Aleš Leznar, Brno, 2002

ISBN 978-80-260-1129-3


Slovo úvodem

Značnou část svého života jsem prožil jako muzikant s kytarou na krku, nebo v horách, s pohorkami na nohách a lanem v ruce. Své zážitky jsem se pokusil vtěsnat do několika příhod.

Doufám, že ty bigbíťácké osloví nejen mé vrstevníky, kteří zažili éru Beatles, ale i ty mladší.

Příhody horské jsou určeny především milovníkům hor, ale snad zaujmou i ostatní čtenáře.

V příhodách ze života bych si přál, aby se v nich našel skoro každý.

Snad si vyberete. Příjemné čtení!

Petr Směja

P.S. Některá jména jsem trochu pozměnil, ale skutková podstata činu,

jak říkají kriminalisté, je pravdivá.


Neexistuje nic, co by člověk nemohl dělat, pokud chce.

Prostě to dělá a hotovo.

William Saroyan

Tuto knihu věnuji svému synu Filipovi


Část první

Příhody ze života



Skleróza na druhou

Na každého z nás číhá a dříve či později udeří v plné síle.Projevuje se různě, ale takřka vždy v nejméně vhodnou dobu.

Zabouchlé dveře od bytu s klíči uvnitř, když jste jen v papučích

a tričku a jdete si pro noviny. Silniční policejní kontrola, když jedete do divadla, spěcháte a doklady máte jak na potvoru v tom druhém saku, které zůstalo viset doma na věšáku poté, co jste se převlékl do gala. Náhodné setkání po letech s přítelem, se kterým si půl hodiny povídáte, oslovujete ho „Pavle“, a on vás jemně upozorní, že se jmenuje Lukáš a loni na dovolené v Itálii jste ho

nemohl potkat, protože tam nikdy nebyl. Navíc byl tou dobou

v nemocnici na operaci. Ve snaze zachránit situaci řeknete na

závěr „Pozdravuj otce“. Po jeho rozpacích a sdělení, že jeho otec

před pěti lety umřel, se konečně rozloučíte a jste svobodný na

duchu.

Pokud se ve vypjatějších situacích a ve spěchu stávátenervózní a roztěkaný, inkubační doba nemoci je velmi krátká a choroba

propuká najednou.

Chci vám teď povyprávět, jak zákeřně přepadla mě, a to

v několika rychle po sobě jdoucích etapách, v momentě, kdy jsem

to nejméně očekával a nebyl tudíž vůbec připraven jí čelit.

Stalo se to před pár lety v Nepálu, kdy jsem se pokoušel o Mera

peak (6476m) v Himálaji. První dny po příletu jsme strávili

v Káthmandú a pomalu si zvykali na zdejší klima, smog, randál,

milé lidi, potulné psy, úzké uličky, obtěžující prodavače, špínu

a smrad. Prostě na asijskou romantiku. Nervozita před odjezdem

do hor narůstala, neboť neustále pršelo a my museli na poslední

chvíli kupovat velké pláštěnky a peleríny na batohy, i když jsme

7


byli před odletem stále ujišťováni, že v Nepálu v pomonzunovém

období prší jeden den v měsíci. Nutno dodat, že jeden den vměsíci nepršelo. Čekal nás obávaný noční asi třináct hodin trvající

přejezd místním autobusem značky Tata (nebo Baba?) navzdálenost 130 km přes hory a doly do osady Jiri. K tomuto přesunu

jsme si měli připravit tato zavazadla:

– batoh, který si sami v horách poneseme

– vak pro nosiče s věcmi, které budeme potřebovat ktáboření

a později na ledovci

– věci, které chceme zanechat v hotelovém depozitu a dostaneme

se k nim až po návratu z hor

– věci do autobusu, jako jídlo, pití a teplé oblečení, neboť

v noci bude zima a naše batohy na střeše

Jak vidno, pro nerozhodné dosti tvrdý oříšek. Několikrát jsem

věci přemístil z jednoho zavazadla do druhého a s klidným srdcem

nastoupil do autobusu, abych po příjezdu do Jiri zjistil, že polar

bundu, čepici a rukavice jsem nechal na pokoji hotelu vKáthmandú. Budou se mi určitě hodit do letadla při zpáteční cestě.Naštěstí jsem si s kamarádem vyměnil svetr za bundu, rukavice jsem měl

ještě jedny do rezervy a čepici jsem koupil v Lukle.

Druhý den pochodu ve vesničce Kenja jsem si uvědomil, že

nemám hůlky. Nechal jsem je asi ležet předchozí večer u zdi

lodže. Už jsem se smířil s jejich ztrátou, když mi je ráno k mé

velké radosti předala jedna stará Nepálka, babice kůže a kost, se

slovy: „Your sticks, sir“, a já mohl pokračovat.

To jsem ještě ovšem netušil, že moje choroba pokračujeplíživě do třetího, nejhoršího stadia.

Čtvrtý den jsem v jedné lodži neprozíravě pohrdl čajem a dal

si své oblíbené kafíčko. Samozřejmě s mlékem a bohužel s jačím. Během hodiny jsem pak měl co dělat, abych stačil shodit batoh ze zad, vběhnout do lesa a vyčistit si totálně útroby. Takto odlehčen jsem vesele pokračoval čtyři kilometry dolů k řece a pak strmě nahoru další čtyři km do osady Ringmo – cíle dnešní etapy.Unaven, ale šťastný, že mám pro dnešek všechny útrapy za sebou, zasedl jsem v lodži ke stolu a objednal si spolu s ostatními večeři:

dhal-bat (nepálské národní jídlo, skládající se z brambor, rýže

8


a čočkové omáčky) a čapátí – chutné placky z ječmenné mouky.

Při čekání na tuto božskou manu jsem mimochodem zjistil, že

nemám čím zaplatit, rupie i dolary byly fuč. Aby katastrofa byla

úplná, postrádal jsem také pas, zpáteční letenku, treking permit,

peak permit a pojištění. Už jsem se v duchu viděl, jak pasu do

konce života jaky na širých horských pláních Solo Khumbu. Hned

se mi vybavila černá ledvinka se všemi doklady, jak jsem jizane

chal na pařezu při své urgentní potřebě. Oznámil jsem tuto

„radostnou“ zprávu našemu vedoucímu, který zbledl ještě víc než

já v představě martýria s vystavováním nového pasu a letenky.

Mazal jsem jak o závod s čelovkou na hlavě, neboť v devět večer

je v říjnu v Nepálu již naprostá tma. Dole u řeky potkávámopoz

9


dilce, kteří v rámci vylepšení kondice odmítli služby nosičů a 30

kg těžký batoh si nesou sami.

Vesničané na mě zírají jako na přízrak, nechápajíc proč někam

utíkám v noci a ještě do kopce. Celou cestu si hlasitě a sprostě nadávám. Totálně schvácený dorazím na místo, kde jsem opustil stezku. Podle vlastního aroma jsem bezpečně našel inkriminované místo. Ledvina se na mě výsměšně dívala z pařezu a mně spadl

kámen se srdce.

„Za blbost se platí,“ říká jedno pravdivé pořekadlo.

Ale je to opravdu blbost nebo ta nemoc... jak se jenom,

kruci fix, jmenuje?

10


Finta bostonského škrtiče

Možná někteří z vás, co jsou dříve narozeni, viděli nervydrásající americký thriller s názvem „Bostonský škrtič“. Tento film,

natočený podle skutečné události, je o chlápkovi, který se stal po

několik měsíců postrachem všech bostonských žen. Jinak vsoukromí byl spořádaným otcem rodiny se dvěma dětmi a v práci

neměl žádné problémy. Jednou za čas jej však posedloneodolatelné nutkání a musel jít vraždit. Své oběti vždy uškrtil dámskou

punčochou. I po několika mordech ho však policie stále nemohla

dopadnout a tápala ve slepé uličce. Celé město bylo naruby, opříadu se psalo na titulních stránkách novin a v rádiu i v TVvysílali každý den ve zprávách varování, aby osamělé ženy doma

neotvíraly neznámým osobám.

Vrah byl ovšem velmi chytrý a vymyslel si jednoduchý apřitom geniální trik, založený na psychologii.

Zazvonil dole u domovních dveří a ohlásil se jako instalatér.

„Paninko, tak já se jdu podívat na tu koupelnu, prý vám

teče baterie.“

„O tom nic nevím, manžel není doma a žádnou opravu jsme

si neobjednali.“

„Tak to je divný. Mistr mě poslal sem. Mám to tady napsaný

černý na bílým. No co se dá dělat. Můžu přijít jindy.“

„Ále, tak když už jste tady...“

Kdyby vrah dále naléhal, určitě by jej žena dovnitř nevpustila.

Takhle jí přišlo „instalatéra“ líto, že by se musel i s nářadímobtěžovat ještě jednou a svou důvěřivost zaplatila životem.

Po shlédnutí filmu jsem si říkal, že tohle přece není možné a že

si filmaři skutečný příběh trochu vylepšili, aby byl napínavější.

11


12


Přesto se mi po čase přihodilo něco podobného a bohužel jsem

se sám ocitl v roli oběti.

Abych vás nestrašil, nešlo tentokrát o vraždu, ale o podvod

s bytem. Nicméně finta bostonského škrtiče slavila opět úspěch.

V sedmdesátých letech bylo velmi obtížné sehnat byt.Bydleli jsme s ženou a tříletým Filípkem již několik let u mých

rodičů a zoufale jsme potřebovali samostatné bydlení. Byli jsme

sice již několik let v bytovém družstvu, ale situace vypadala

tak, že se dočkáme dříve vlastní kremace než vlastního bytu.

Tehdy jsem dostal spásonosný a přímo osudový nápad – dát si

inzerát. Byli jsme rozhodnuti vzít cokoli, ať to stojí, co to stojí.

Když tak si půjčíme.

Už to vypadalo beznadějně, když se mi ozval telefonem pán

s příjemným hlasem a sdělil mi, že by prodal dvoupokojový byt

za šedesát tisíc. To bylo terno. Cena odpovídala tehdejšímu

standardu na černém trhu (oficiálně asi sedmnáct tisíc), ale

s tím jsme počítali.

Na osobní schůzku přijel pan Zlatohlávek – měl se radějijmenovat Zlatohoubek – obyčejným embéčkem a první dojem byl:

dobrosrdečný bernardýn, který by mouše neublížil a stěží spočítá,

kolik je sedmkrát osm.

Zavezl nás do Žabovřesk na Vychodilovu č.2 a provedl

bytem ve druhém patře, kde nějaká paní zrovna umývalapodlahu a moc si nás nevšímala (ve skutečnosti pravá majitelka

bytu).

Byli jsme spokojeni, byt se nám líbil, tak jsme si plácli.Dohodnuto, že za čtrnáct dní vyřídíme na družstvu oficiálně převod bytu

na nového majitele, pan Zlatohlávek dostane v obálce svých

zasloužených šedesát tisíc a my se můžeme radostně stěhovat.

A teď přijde to hlavní! Týden před předáním bytu telefonoval

a už podle tónu hlasu bylo slyšet, jak je nešťastný.

„Mohu se u vás zastavit, nastaly komplikace, chtěl bych to

probrat osobně.“

„Samozřejmě, přijeďte. Čekám Vás.“

Za půl hodiny dorazil pan Zlatohlávek, očividně zdrcený svým

nepříznivým osudem, a sdělil mi, že bohužel z prodeje bytunebude nic. Je mu hrozně líto, že to nevyšlo. Chtěl nám pomoci,pro>13


tože jsme mu sympatičtí, ale nedá se svítit. Na shledanou. Už byl

na schodech, když jsem jej zavolal zpět.

Představa, že ztrácíme poslední možnost kýženého bytu, mě

přiměla jednat.

„Počkejte moment, proč to teď nejde?“

Vysvětlil mi zkroušeně, že potřebuje rychle peníze na zálohu na

nový domek v Soběšicích a nemůže čekat dva týdny na převod

bytu.

„Kolik potřebujete?“ vyhrkl jsem neuváženě.

„Stačilo by deset tisíc?“

„To po vás přece nemůžu chtít.“

A bylo to! Půjčku jsem mu vlastně vnutil sám. Kdyby naléhal,

pojal bych určitě podezření. Teď jsem si měl vzpomenout na fintu

bostonského škrtiče!

„Neblbněte, dyť jsme dospělý lidi. Přece si důvěřujeme,“pře

svědčoval jsem ho zbytečně, protože on mně věřil zcela jistě.

„Tak jo, přijďte zítra k notáři a sepíšeme to jako půjčku,“ dodal

jsem ještě v pudu sebezáchovy.

„Zbytek vám dám po převodu bytu.“

Nazítří jsme se sešli u notáře, sepsali doklad o půjčce, notář

ověřil úředně pravost našich podpisů, pan Zlatohlávek dostal

deset tisíc korun československých a hotovo.

Pak se po něm slehla zem. Když se neozýval ani za týden ani

za čtrnáct dní a po telefonu nebyl k dosažení, bylo mi jasné, kolik

uhodilo. Pro jistotu jsem si ověřil na družstvu, kterého měl být

údajně členem, že žádný pan Zlatohlávek v seznamu současných

ani budoucích nájemníků nefiguruje.

A teď babo raď! Poradili jsme se raději s právníkem, který mu

poslal poslední varování před trestním oznámením. Bylo mi

jasné, že své peníze dostanu nazpět (pokud vůbec) za hodně

dlouhou dobu.

Naštěstí jsem měl známého, kterému se neřeklo jinak než

Beneček – po jeho milovaném psu boxerovi. Beneček byl jižzku

šený a světem protřelý muž a tak mi poradil.

„S bandurskou na takového ptáčka jít nemůžeš,“ prohlásil

zasvěceně. „Musíš to zkusit jinak, po dobrým.“

Domluvil mi s panem Zlatohlávkem schůzku u něj doma.

14


Abych se pojistil, vzal jsem Benečka s sebou. Třípokojový byt

v sídlišti, žena i děti doma, na první pohled spořádaná domácnost.

Nic, co by vzbuzovalo nedůvěru.

Byli jsme pozváni dál do pokoje, zasedli za stůl a Beneček

začal svůj obdivuhodný proslov.

„Podívejte se, pane Zlatohlávek. My chápeme, že každý se

někdy dostane do problémů. Vždyť tady Petr...” a obrátil sepřitom významně na mne, „taky mockrát šlápnul vedle.“ (Nevím, co

tím Beny myslel, protože kromě šlápnutí do psího lejna jsemžádné problémy se zákonem zatím neměl.)

„Nemáte to oba lehké. Jste otcové a živitelé rodin a každý

z vás potřebuje peníze. Petr se živí hraním v kapele, teď zrovna

museli koupit syntetizátor a zadlužili se. Však to znáte, ne?“

Pan Zlatohlávek horlivě přikyvoval, protože sám bylzadlužený až po uši.

„Přece byste nedělali jeden druhému potíže. Měli byste si

naopak pomáhat.“

Vypadalo to, že se pan Zlatohlávek brzy rozpláče, byl zBenečkových řečí viditelně naměkko.

Asi za čtrnáct dní po ukončení naší mise mi přišla složenka na

10.000,– Kčs. Měl jsem velké štěstí, neboť později jsem se vnovinách v černé kronice dočetl, že konečně sklapla klec s krajským

přeborníkem v podvodech s byty, pětačtyřicetiletým J.Z., který

stačil za dva roky od třiceti šesti občanů vylákat celkem 1.650 000

Kčs. Dostal za to po zásluze – pět let nepodmíněně.

Jeden můj známý na sebe prozradil, že panu Zlatohlávkovi

také naletěl. Dal mu 30.000,– Kčs na byt, který samozřejmě nikdy

nedostal, a z věznice mu pak poštou docházelo 37,50 Kčs měsíčně.

Pochopil jsem, že Beny vyzkoušel na pana Zlatohlávka stejnou

psychologickou fintu „bostonského škrtiče“, jakou předtím použil

on na mě.

15


Kapr sebevrah

Souhlasíte s názorem, že Vánoce jsou stresové svátky?

Zvláště pak dny, které jim předcházejí? Nakoupit dárky pro své

nejbližší tak, aby o nich nevěděli, a trefit se přitom do módy,

střihu, barvy a velikosti není opravdu žádná legrace. Pokud

nechcete zůstat u tutovek, jako jsou lux, žehlička či mixér, které

končí obvykle po rozbalení u stromečku pláčem, musíte sitro

chu namáhat hlavu.

Letos jsem ale nic neponechal náhodě a zavčas nakoupil dárky

pro manželku, syna i babičku.

Také se stromkem tentokrát nebyly žádné problémy a tak jsem

v pohodě, s předstihem několika dnů, očekával Štědrý den.

Zbývala už jen maličkost – vánoční kapr. Vydal jsem se pro

něj do hypermarketu Globus. V kádích u stánku plavaly obrovské

kusy a to voda údajně ještě zmenšuje.

„Pět kilo padesát.“

„Čtyři kila vosumdesát,“ vyvolával prodavač jak na burze, ale

fronta zarytě mlčela.

„Potřeboval bych tak do třech kilo,“ špitl jsem potichu.

„A pokud možno lysce.“

Zapamatoval jsem si otcovu radu z dětství, že lysci mají lepší

maso než šupináči. Nevím, jestli je to pravda, ale otec byl rybář

a pro mě autorita, tak tomu věřím.

„Takovýho tady nemáme, pane,“ vykřikoval prodavač.„Čeká

te zbytečně.“

Nikam jsem zrovna nepospíchal a trpělivě setrvával v zástupu.

A vyplatilo se to.

„Dvě kila sedumdesát,“ ozvalo se od pultu.

16


„Beru ho!“ zvolal jsem radostně, i když to byl šupináč.

„Živýho nebo zabít?“ položil klíčovou otázku prodavač.

„Zabít!“ vyřkl jsem ortel nad nebohým tvorem, nevěda, co mě čeká.

Praštili ho chudáka po hlavě topůrkem a šup s ním do igelitu.

Za pět minut a dvěstědvacet korun jsem si odvážel kapříka domů, šťastný jako blecha, že mám konečně po starostech. Ale chyba lávky!

Když byl syn malý, dávali jsme živého kapra do vany a dali mu vždy jméno. Třeba Bedřich nebo Luboš. Zabijte pak někoho, s kým si tykáte.

Jednou, to bylo Filipovi asi třináct, mě syn po úderu paličkou do Bedřichovy hlavy nazval vrahem. To byla ta příslovečná poslední kapka do poháru mého svědomí.

„Dost už bylo zabíjení bezmocných tvorů,“ prohlásil jsemroz>17


hodně a od té doby si nechávám kapra picnout hned u stánku.

Teď mě čekalo už jen ho vykuchat, stáhnout z kůže anaporcovat. Ostatní už zařídí manželka.

Protože byla zrovna doba oběda a zezadu mě zákeřně přepadl

hlad, odložil jsem kapra i s kabelou ven na balkón a jal se ohřívat

polévku. Dojídám právě poslední sousto – a vtom zvonek. To

bude asi listonoška, ani mě nenechá najíst.

„Neměl jste náhodou na balkoně kapra?“ ozve se ve sluchátku ječivý hlas sousedky z prvního patra.

„Neměl,“ odsekl jsem nakvašeně.

Pak mně došlo, že měl, a šel jsem se přece jenom podívat. Na balkóně ležela jen prázdná kabela.

Letím po schodech dolů a zvoním u sousedky.

„U nás není, máte ho dole na chodníku.“

Jen v tričku při deseti pod nulou mi není zrovna do zpěvu. Na chodníku v přímé diretissimě našeho balkonu leží rozplácnutý kapr sebevrah, tentokrát snad definitivně po smrti.

Na pohled mu kromě ocasní ploutve nic nechybí, ale přece to nemohl přežít jen tak, bez následků. Při pádech z výšky bývají většinou vnitřní zranění. Co když mu praskla žluč?

Rychle jsem ho vykuchal. Kapr byl zdravý jako ryba, akorát mrtvý.

Zhluboka jsem si vydechl. Poslední překážku nastraženou potměšilým osudem jsem překonal a teď už se můžu spokojeně oddat vánoční siestě.

Vidíš, vidíš, kapříku, kdybys sebou neplácal, nemusel ses zabít!

18


Extempore mobile

Dlouho jsem odolával tlaku rodiny i zákazníků, než jsempodlehl a po létech záznamníkových vzkazů si konečně zakoupil

mobilní telefon. Vybral jsem společnost RadioMobil se sítí Paegas

a značku Bosch. Přístroj měl spoustu různých tlačítek a světýlek.

Jsa technický typ, začal jsem hned studovat, co taková malákrabička umí. Má svůj telefonní seznam, vidíte, kdo vám volá, a když

nechcete, nemusíte se s dotyčným vůbec bavit.

Nejvíce mě zaujala možnost velkého výběru vyzváněcích melodií od „Tra-la-la“ přes „Rock ‘n‘ Roll“ až po „Orient“ a„Pingong“. Zvolil jsem nakonec optimistickou „Happybirthday“. Budu mít aspoň pocit, že mám každý den narozeniny. Ze tří stupňů hlasitosti jsem nastavil ten nejsilnější, protože jsem z éry big beatu mírně nahluchlý. Taky jsem se naučil jej ukázněněvypínat, třeba v divadle nebo v bance. Ale znáte to, čert nikdy nespí.

Jednoho dne přišlo domů parte, oznamující úmrtí blízképříbuzné. Pohřeb se konal v malém městečku na Vysočině. Jeli jsme tam s manželkou autem, zdrželi se cestou a přijeli pozdě. Vmístním kostele už začala zádušní mše za zemřelou. Vedle rakveseděla zarmoucená rodina, okolo další pozůstalí, plno lidí. Farář právě odříkával citát z bible a končil slovy:

„Slyšeli jste slovo Boží.“

Na to odpověděli všichni: „Bohu díky.“

Do nastálého ticha se pak ozvala s plnou silou mně dobře známá melodie :

„Happy birthday to you, happy birthday to you.“

Krve by se ve mně nedořezal. Tak rychle jsem ještě nikdy mobil v kapse kabátu nehledal.

19


Z toho plyne pro příště jedno ponaučení :

„Se zapnutým mobilem jezděte raději na křtiny!“

20


Tak jako dovopravdy celkově....

Při hovoru lidé používají různých bezděčných slov a slovních

hříček, které jsou pro cizince nepřeložitelné a mohou znamenat

v různých situacích něco úplně jiného.

Moje žena používá velmi často úsloví: „Ježkovy voči!“ jako

citoslovce údivu nebo překvapení.

Například, když si něco zajímavého čte v novinách nebo při

koukání na televizi. Ale i třeba, když je unavená, sedí v křesle

a najednou řekne:

„Ježkovy voči. Já jsem zapomněla dát prádlo do pračky.“ Zde to má význam: No, podívej se na to! Je tohle možný?

Dalším takovým úslovím, které zase používám často já, když si nevím rady je: „No jó člověče...“

Na dotaz manželky stran dispozice naší nové koupelnynemohu odpovědět hned, získávám čas a zde se: ”No jó člověče...“ výborně hodí.

Znamená to v překladu, že problém beru na vědomí, alenevyřeším jej okamžitě.

Školník v základní škole na Křídlovické ulici na jakýkoliv, byť triviální dotaz, odpovídal: „Podívejte se vážení, celá věc se má takto“ a pak teprve pokračoval v hovoru. Nutno podotknout, že to všechny učitele i žáky hodně bralo.

„Tak to vidíš, Otíku...“ říkával pan Novák, když chtěl někomu něco vysvětlit, bez ohledu na fakt, že se oslovený jmenoval Petr, Pavel, nebo dokonce Olga.

Byla to pro něj jakási magicky neměnná formulka, kterou bohorovně a s nadhledem začínal svoje odpovědi. Jsou v ní cítit

veškerá úskalí života, jeho výhry i propadliště, zkušenosti avyrov>21


22


nanost šedesátníka. Tazateli naznačuje, že nic není černobílé

a odpověď na jeho otázku nebude jednoznačná.

K naprosté dokonalosti dovedl ovšem podobná úsloví náš správce domu, jinak starší, velmi pečlivý pán, starající se vzorně o blaho všech nájemníků.

Chodil jsem na všechny domovní schůze, ne kvůli hádání se nad rozpočtem na opravy domu, ale především a jen kvůli panu P. a jeho fantastickým proslovům.

”Tak vás tady tak jako dovopravdy celkově všechny vítám na naší domovní schůzi. Nejprve pár slov ke spotřebě tepla. Letos jsme tak jako dovopravdy celkově spotřebovali o dvěstětřicet gigadžaulů víc jak loni. Musíme si uvědomit, že to vlastně tak jako dovopravdy celkově platíme všichni ze své kapsy. Proto, když potřebujete větrat a otevřete okno, je nutné, abyste tak jako dovopravdy celkově ten kohout topení zavřeli, aby nám to teplo, jak se říká, tak jako dovopravdy celkově, neutíkalo pánbíčkovi do oken.“

Schůze, začínající zpravidla v sedm hodin večer, končily potom hodně po desáté.

23


Mazlíčci

Hned na začátku se přiznám bez mučení, že psy nemám moc

rád. Coby desetiletý špunt jsem se zúčastnil rodinného výletu na

Vsacký Cáb v Beskydech, kde nás náhle napadl obrovský pes, asi

vlčák nebo ovčák, v tu chvíli pro mě nebyla znalost rasy takdůležitá. Každopádně mám dodnes zakódované v paměti jehovyceněné zuby a výhrůžné vrčení, když se pokoušel na mě skočit

a prokousnout mně hrdlo. Nebýt otcovy sukovice, nevím, jak by

to tenkrát dopadlo.

Později po létech jsem v rámci udržení kondice chodil večer

běhat za sídliště po polních a lesních cestách. Nejednou se stalo,

že se proti mně vyřítila štěkající doga bez náhubku a bez majitele.

V tu chvíli jaksi nevíte, co dělat. Nejlepší je asi zůstat stát a čekat.

V lepším případě vám bufík očichá varlata a poslintá kalhoty.

V horším vám radostně skočí na hruď, povalí na zem a olíženěkolikrát obličej. Podle zákona schválnosti se to stane, když je zrovna

po dešti a všude bláto. Po příchodu domů vás nepozná ani vlastní

žena a musíte neprodleně celý do sprchy a prádlo do pračky. Když

se k projevu pejsánkovy přízně nachomýtne náhodou jeho majitel

a sdělíte mu slušně svůj názor, že by měl mít psa na vodítku

a s náhubkem, odpoví vám klidně: „Pane, je to ještě štěně, nikoho

dosud nepokousalo, nemusíte se bát. To víte, když běžíte kolem,

tak ho zbytečně provokujete.“

„Podívej se, jak zase vypadáš!“ dodá a utře pečlivěkapesníkem psovi tekoucí sliny. O vás ovšem takovou péči zdaleka nemá.

Chápu, že někdo potřebuje psa na hlídání, slepci k vodění,

policisté na hledání drog a pronásledování zločinců, či lépe khledání nešťastníků zavalených lavinou nebo sutinami pozemětřese>24




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist