načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na velrybě – Petr Chudožilov

Na velrybě

Elektronická kniha: Na velrybě
Autor: Petr Chudožilov

Jemně humorné, úsměvné, zázračné dění, které vpadá do světa nepohádkové každodennosti. Nesentimentální poetičnost pohádek tkví v zdánlivě nicotných jevech a nenápadných zážitcích, které člověk sdílí s lidmi nebo třeba s trpaslíky, medvědím ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 152
Rozměr: 25 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 2. české vydání
Spolupracovali: ilustrace Zuzana Seye
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5775-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jemně humorné, úsměvné, zázračné dění, které vpadá do světa nepohádkové každodennosti. Nesentimentální poetičnost pohádek tkví v zdánlivě nicotných jevech a nenápadných zážitcích, které člověk sdílí s lidmi nebo třeba s trpaslíky, medvědím nebo sněžným mužem. Pointou pak je jakýsi pocit štěstí. V knize nalézáme spoustu příběhů o andělech, téma, ke kterému se autor vrací v i dalších dílech.

Popis nakladatele

Pohádková sbírka Na velrybě vychází v češtině podruhé - přesně po třiceti letech. Ve Švýcarsku, kde její autor Petr Chudožilov žije, byla zařazena na Čestnou listinu IBBY. Přečtěte si kouzelnou pohádku o sněžném muži, neviditelných andělech či o cikánských housličkách... "Říká se, že neviditelní andělé udržují svět v rovnováze. Když se to na jedné straně nahne, anděl to na druhé straně přidrží. Tím má svět ještě pořád trochu balanc." Nové vydání doprovodila svými ilustracemi Zuzana Seye.

Zařazeno v kategoriích
Petr Chudožilov - další tituly autora:
Lahvová pošta Lahvová pošta
Kouř z komína -- pohádkový román Kouř z komína
Cizinec na pobřeží -- 38 miniatur Cizinec na pobřeží
Myší knížka Myší knížka
 (e-book)
Myší knížka Myší knížka
Na velrybě Na velrybě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Na velrybě

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Petr Chudožilov

Na velrybě – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Albatros


Petr Chudožilov

Na

velrybě


Albatros

Petr Chudožilov

Ilustrace Zuzana Seye

Na

velrybě


„ŘÍKÁ SE, ŽE NEVIDITELNÍ ANDĚLÉ UDRŽUJÍ SVĚT

V ROVNOVÁZE. KDYŽ SE TO NA JEDNÉ STRANĚ

NAHNE, ANDĚL TO NA DRUHÉ STRANĚ PŘIDRŽÍ.

TÍM MÁ SVĚT JEŠTĚ POŘÁD TROCHU BALANC.“

Anně a Janovi, za spolupráci na námětech a dialozích,

vděčný autor.

© Albatros, 2020

Text © Petr Chudožilov, 1990

Illustrations © Zuzana Seye, 2020

ISBN tištěné verze 978-80-00-05775-0

ISBN e-knihy 978-80-00-05793-4 (1. zveřejnění, 2020)


7

Na velrybě

Slyšíš, jak hučí vlny? Osamělá jako hrášek poletuje

v dalekých ztracených mořích velryba. Je zahalená ze

lenými závoji vodní tříště. Záda má pokrytá pískem.

Nese na sobě palmový háj. V  háji je před zvědavými

zraky ukryt starý císařský palác. Velryba spí. Císařský

palác je docela opuštěný, císař se odstěhoval pryč už

před dávnými časy. Vzal s  sebou císařovnu, přátele,

služebníky, koberce, zlato i  drahé kamení. Kdybys

vstoupil do paláce, uviděl bys nekonečně mnoho zá

meckých komnat. Všechny jsou prázdné, nikdo v nich

už nežije. V každém dalším pokoji je ještě větší ticho

než v tom předchozím. Ale v noci!

V noci za okny paláce tiše putuje hořící svíce. Není

vidět toho, kdo ji nese. Plamen svíce vrhá stíny, stíny


8

se chvějí, přesouvají se za  svící od  okna k  oknu. Mu

sel bys vstoupit až do nejposlednější komnaty v nejho

řejším patře zámecké věže. Tam žil tiše a zdvořile sta

rý císařský zapisovač pohádek. Vlasy bílé jako mléko,

na  tvářích mu neustále zářil přátelský úsměv. Přesto

že žil docela sám! Vyhlížel trochu jako veliká, přívětivá

tužka. „Tvým úkolem je zapsat všechny pohádky a pří

běhy, které by tě snad napadly,“ starostlivě poručil císař,

když opouštěl palác. Ještě se naposledy otočil ve  dve

řích. „Ne abys nějakou vynechal. Nic se nesmí ztratit!“

Prvních pět tisíc let se zapisovač pohádek jen tak

díval z  okna paláce. Po  vodní hladině běžela jedna

vlna za druhou. Nenapadlo jej vůbec nic. Sedl si tedy

do  křesla. Se zavřenýma očima čekal, zda by za  ním

nepřišla nějaká pohádka v  dřímotách. Nepřišla! Za

pisovač pohádek byl pracovitý chlapík ze staré školy.

Nerad zahálel. „Prozatím budu aspoň zapisovat, koli

krát se velryba ve spánku převalí z boku na bok,“ umí

nil si. Velryba se ukázala jako silný spáč. Nepřevalila

se ani jednou. Tak uplynula nějaká doba. Odhaduji, že

celkem devět tisíc let. Jednou po deváté hodině ran

ní přinesl vítr maličké semeno. Odkud přiletělo? To

právě nikdo neví. Padlo zapisovači otevřeným oknem

přímo na stůl.


9


10

„Hleďme,“ řekl zapisovač pohádek.

Bylo to první slovo, které nahlas pronesl od chvíle, kdy odešel starý císař. Zvedl semeno k očím a dobře si je prohlédl. Bylo nepravidelně kulaté. Potřásl trochu nedůvěřivě hlavou a zasadil semeno v zahradě do písku. Semeno odpočívalo jenom docela malou chvíli. Nežli se zapisovač pohádek nadál, zapustilo semeno kořínky. Vystrčilo klíček, na klíčku brzy vyrašil první zelený lístek. Vypadal trochu jako malé, zvědavé zvířátko. „Je živý!“ podivil se zapisovač pohádek a odešel spát. Když se zapisovač pohádek zase probudil, kolébal se na zahradě mohutný strom. Zapisovač pohádek pocítil nevysvětlitelné a nesmírné štěstí. Prohlédl si strom ze všech stran. Líbil se mu stále víc. „Je to zázrak!“ šeptal si zapisovač pohádek pro sebe. Usedl do stínu toho stromu, zavřel oči, slyšel, jak šumí listí. Připadalo mu, že na strom přiletěli ptáci a usadili se ve větvích koruny. Otevřel oči: všude kolem opravdu seděli ptáci! Byli to tažní ptáci na cestě domů.

„Jsme unaveni!“ stěžovali si ptáci slabými hlasy. „Nemůžeme spát.“ Soucitný zapisovač pohádek zkusil unaveným ptákům zpívat ukolébavku. Ale ptákům se jeho zpěv nelíbil. „Tvůj zpěv tahá za uši!“ pištěli ptáci. „Prosím, vyprávěj nám raději pohádky!“ „Pohádky


11

mě bohužel žádné nenapadají,“ omlouval se zapiso

vač pohádek. Poněvadž však s unavenými ptáky cítil

opravdový soucit, vyprávěl jim alespoň docela oby

čejné, skutečné příběhy, jak si je pamatoval z  vlast

ního života. Doufal, že se ptákům nakonec přece jen

podaří spát. „Děkujeme ti,“ říkali ptáci. Vděčně poky

vovali hlavami, když zapisovač pohádek dovyprávěl,

ptáci klidně usnuli. Ráno, osvěženi spánkem, všichni

odletěli pryč. Hned však přiletěli jiní, ještě unaveněj

ší ptáci. Také oni si přáli, aby jim zapisovač pohádek

vyprávěl nějaký skutečný příběh z obyčejného života.

Zapisovači pohádek tak nezbývalo nic jiného, než aby

jim vyhověl. Cožpak vůbec lze nevyhovět unavenému

ptáku, který chce pohádku? Brzy se zapisovač pohádek

počal obávat, že bude se svými příběhy u konce. Vždy

však, když už se zdálo, že právě teď přichází na řadu

opravdu poslední příběh, tu se, podivná věc, odněkud

zase vynořila nějaká zapomenutá vzpomínka. Tak po

znal zapisovač pohádek, že příběhů je tolik jako dnů

v roce. Dny a příběhy nikdy nekončí!

Jednou ráno všude panovalo podivné ticho. Zapi

sovač pohádek zpozoroval, že je s velrybou zase sám.

Zatímco spal, všichni ptáci, i ti docela nejposledněj

ší, odletěli do svých domovů. Zůstaly po nich jenom


12

docela malé, černé tečky na  obzoru. Když zmizela

i  poslední tečka, vzdychla velryba hluboce ze sna.

Trochu se pohnula, nepatrně zachvěla ploutvemi, ote

vřela oči, dívala se na svět. Trochu mrskla ocasem. Vy

pouštěla celý den z  nosu nahoru k  nebi sloup vody

a páry. V noci se dala nepozorovaně do pohybu. Od

plula neznámo kam, snad do  nějakých jiných, ještě

odlehlejších moří. Nikdo zatím spolehlivě neví, kam

odplouvají velryby, když se konečně probudí z dlou

hého snu. Nikdo neví, co se stalo s palmovým hájem,

pohádkovým stromem a starým císařským palácem.

Nikdo netuší, kam zmizel zapisovač pohádek. Ani cí

saře už nikdo nespatřil a časem se dokonce mezi lidmi

začalo vyprávět, že žádná velryba vůbec nikdy nebyla.

Nikdy prý nesvítily svíce za opuštěnými palácovými

okny, nikdy nepřiletěli žádní unavení ptáci, nikdy ne

bylo žádné nepravidelně kulaté semeno a nikdy z něj

nevyrostl žádný pohádkový strom!

Zůstaly jenom ty skutečné příběhy. Ptáci si je za

pamatovali. Když se vrátili domů, vyprávěli je svým

holátkům v hnízdech pod střechami. Většinou to zně

lo spíše jako docela obyčejné ptačí tíkání, ale komi

ník, když stoupal nahoru po střechách za svou prací,

dobře poznal, oč tady ve  skutečnosti běží. Občas se


13

mu podařilo vyslechnout celý příběh od  začátku až

do  konce, někdy slyšel jenom docela malý kousek.

Trochu jsem znával toho kominíka. Vlasy měl bílé

jako mléko, štětkou vymetal komíny, rád nosil cylindr.

Přestože byl na střechách sám bez společníků, na tvá

řích mu neustále zářil přátelský úsměv. Přicházíval

vyčistit také náš komín. Vždy mé ženě přinesl rudou

růži darem. Nikdy nezapomněl! Jeho hlas býval tak ti

chý a milý, když přál dobré jitro. Rád přijmul sklenič

ku vína, usadil se v kuchyni na okraji židle, pokyvoval

hlavou, usmíval se. Někdy dal k lepšímu příběh.


14

Příběh

strážného

anděla

Jednou letěl kolem anděl. Zůstalo po něm jenom tro

chu sněhobílého peří. A mezi slepičí vajíčka se přiku

tálelo i jedno andělské. Leželo na slámě, svatě zářilo.

Kvočna vyseděla s kuřátky i pěkného anděla. Jmeno

val se Engelbert. Jako slepice byl Engelbert naprosto

k  ničemu. Nechtěl zobat zrní, neuměl snášet vejce,

vzpíral se hrabat se slepicemi na hnoji, odmítal sezob

nout červa. „Je živý! Kroutí se!“ volal Engelbert. „Jdi

od  nás pryč,“ řekla mu kvočna. „Vždyť ty se nehodíš

ani do hrnce na slepičí polévku. Křídla máš jako my,

ale slepice nejsi!“ S provinilou tváří kráčel Engelbert

po silnici. Slzy mu kapaly do prachu. Styděl se. Dlouhá

andělská křídla měl ucouraná. Vypadal teď trošičku

jako skutečná slepice. Ale nebyl.


15

Cesta zavedla Engelberta ke skále. Uviděl tam zasmušilého orla s větrným pláštěm přes záda. Kolem hnízda se povalovaly kosti zvířat. Po boku orlovi seděla orlice, také ona koukala přísně. Orlí mláďata se neustále oblizovala, jak byla při chuti na maso. „Zůstanu žít s vámi!“ navrhl Engelbert. „Budu tu rád, mám křídla, jsem jako vy.“ „Dobrá,“ zaskřípal starý orel zobákem. „To se mi zrovna dobře hodí, že jsi přišel. Mám hlad, jdi a ulov beránka ze stáda, co se támhle pase. Běž a  vraž mu drápy do  kožichu. Popadni ho silně zobákem, roztrhni jej jako hada!“ Engelbert vylétl nad stádo, na beránka padl stín. Beránek polekaně zabečel, upřel na Engelberta své krásné, ustrašené oči. Engelbertovi se sevřelo srdce lítostí. Poznal, že nemůže být orlem. „Chybí mi drápy a zobák,“ řekl Engelbert orlům. „Chybí mi tvrdé srdce, jako máte vy.“ „Tedy jdi pryč!“ zakřičeli orlové. „Křídla máš jako my, ale orel nejsi!“

Engelbert letěl pryč. Byl ve vzduchu sám, jenom vítr mu svištěl v perutích. Vypadal teď trošičku jako orel, zvlášť, když se zamračil. Ale nebyl!

Tu uviděl, jak si dole vosy v pruhovaných trestaneckých šatech stavějí lupičské hnízdo. Zaradoval se. „Zůstanu žít s vámi,“ řekl Engelbert vosám. „Mám


16




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.