načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na straně národa – Bohumil Svoboda

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Na straně národa

Elektronická kniha: Na straně národa
Autor: Bohumil Svoboda

- Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem. - Osobnost kardinála Františka Tomáška k sobě stále právem přitahuje pozornost badatelů. S prodlužujícím se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  148
+
-
4,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 229
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2006
ISBN: 978-80-702-1843-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem.

Osobnost kardinála Františka Tomáška k sobě stále právem přitahuje pozornost badatelů. S prodlužujícím se odstupem jeví se jako postava vpravdě klíčová. Poprvé snad od doby Karla IV., v níž souzní cíle české společnosti a církve v plné harmonii boje o svobodu, lidská práva a celospolečenskou reformu.
Autor této knihy, zkušený publicista PhDr. Bohumil Svoboda, si klade za cíl vystopovat a seřadit nejdůležitější události z průběhu dvaceti šesti let působnosti Františka Tomáška jako hlavy pražské diecéze a postupně via facti hlavy celé církve v tehdejším Československu. Narůstání jeho morální autority, oceněné nejvyššími církevními hodnostmi, vyvrcholilo v jeho uznání za symbol odporu celé české a slovenské společnosti proti komunistické diktatuře.

(kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965-1989))
Předmětná hesla
Tomášek, František, 1899-1992
Církevní hodnostářiČesko – 1965-1989
ArcibiskupovéČesko – 1977-1989
KardinálovéČesko – 1977-1989
KatolicismusČesko – 1965-1989
Stát a církevČesko – 1965-1989
Náboženská perzekuceČesko – 1965-1989
ČeskoNáboženské poměry – 1965-1989
ČeskoPolitika a vláda – 1965-1989
Zařazeno v kategoriích
Bohumil Svoboda - další tituly autora:
Pedagogika sportu Pedagogika sportu
Na straně  národa Na straně národa
Logika a přirozený jazyk Logika a přirozený jazyk
Ve znamení Trabanta Ve znamení Trabanta
Kniha o Janu Lebedovi Kniha o Janu Lebedovi
Kytička od nedostavěného chrámu - Sázavské pověsti, příběhy a pohádky Kytička od nedostavěného chrámu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KARDINÁL

TOMÁŠEK

Generál bez vojska...?

VYŠEHRAD

2003


Uspořádali

Jan Hartmann, Bohumil Svoboda a Václav Vaško

©

Jan Hartmann, Bohumil Svoboda a Václav Vaško

ISBN 80-7021-492-9


Úvodní slovo arcibiskupa

Miloslava Vlka

Život kardinála Tomáška obsáhl téměř celé jedno století a zrcadlí se v něm důležité období proměn naší církve i české společnosti.

Budoucí český primas vyrůstá v ovzduší rakousko-uherského katolictví a jako mladý muž zažívá pohnutou reakci na pád Rakouska a následný odvrat mnohých i od katolické církve, vedený heslem: „Pryč od Vídně, pryč od Říma!“ Poznává jednu z čelných osobností duchovní obnovy Moravy, arcibiskupa Stojana, který je i jeho světitelem. Do Tomáškova kněžského osudu padá později stín dvou tvrdých diktatur našeho století: nacistické i komunistické. Diktatur, které pro církev znamenaly zkoušku, ale i příležitost k vnitřnímu pročištění a zrání.

Na prahu dlouhého období komunistické vlády dostává František Tomášek obtížný úkol: Svatý otec rozhodl, aby v tajnosti přijal biskupské svěcení a s ním pověření být pastýřem pro dobu velkého ohrožení církve. Ke svému úkolu postupně dorůstá: dramaticky se mění vnější okolnosti jeho života, ale vyzrává i jeho osobnost pastýře a styl jeho služby, a to i ve věku, kdy se lidé obvykle velmi těžko dokáží otevřít novým výzvám a zaujímat nové postoje. Co však zůstává trvalou konstantou jeho života, je jeho pevnost víry, láska k církvi a odevzdanost do Boží vůle.

Knížka vzpomínek a dokumentů, kterou dostáváte do ruky, se snaží ukázat jak ony pevné body, tak i proměny osudu i postojů kardinála Tomáška. Je na ní cenné to, že neretušuje problémy a otevřené otázky, nýbrž usiluje o upřímné a mnohorozměrné svědectví, které je právě svou odvahou k pravdě věrohodnější, než by bylo šablonovitě oslavné líčení. Celek knížky je pak plastickým pohledem nejen na osud velkého arcibiskupa, nýbrž na celé dlouhé období našich duchovních i politických dějin, do nichž se jméno kardinála Tomáška trvale zapsalo jako symbol zápasu za svobodu, lidská práva, ale zejména za duchovní a mravní obrodu církve i společnosti.

Biskup Tomášek byl přímým účastníkem II. vatikánského koncilu a v rámci velmi omezených podmínek se snažil o uvedení koncilových

5


myšlenek do života české církve. V tomto úsilí o koncilovou obnovu, stejně jako v mravním protestu proti komunistickému útlaku zejména v posledních letech před rokem 1989, se mohl opřít o několik kněží i laiků, z nichž většina stvrdila věrnost Kristu a církvi mnohaletým utrpením v žalářích (jmenujme za všechny Josefa Zvěřinu a Otu Mádra). V rozhodujících chvílích se stal symbolem jednoty: jednoty církve pracující jak viditelně, tak i ve skrytých strukturách, jednoty naší církve se Svatým otcem a nakonec i důležité jednoty církve a národa, jak to přesvědčivě vyjádřil zejména v rozhodném vystoupení uprostřed vzrušených událostí podzimu 1989. Kardinál Tomášek podobně jako jeho předchůdce kardinál Beran se zasloužili o překonání jizev minulosti ve vztahu katolické církve a českého národa a stali se osobnostmi ekumenickými v nejširším smyslu tohoto slova.

Dnes, za změněných podmínek, musíme pokračovat v jeho díle.

Kardinál Tomášek nám odkázal dílo Desetiletí duchovní obnovy a s ním vědomí spoluodpovědnosti za mravní zdraví celé společnosti a myšlenku evropského mostu modliteb a s ní důraz na rozvíjení naší přináležitosti k Evropě a jejímu duchovnímu křesFanskému základu. Evropský rozměr osobnosti otce kardinála, který tak jasně vystoupil do popředí zvláště v závěru jeho života, při oslavách jeho 90. narozenin a pak při jeho pohřbu, zavazuje naši českou církev prožívat naplno ono poslání, naznačené tím, že žijeme v samém srdci našeho kontinentu: neizolovat se, být otevřeni k dialogu a připraveni k oné „výměně darů“ mezi Východem a Západem, k níž tak důrazně vyzval Jan Pavel II. a mimořádná synoda evropských biskupů v Římě.

Být věrni odkazu kardinála Tomáška znamená dnes číst znamení

naší doby a přispívat k dílu nové evangelizace Evropy zejména tím, že budeme rozhodnými svědky evangelia uprostřed složitých proměn naší společnosti. Kéž nás Pán osvobodí svou Pravdou a svým Duchem obnoví tvář naší země!

Miloslav Vlk

arcibiskup pražský

a primas český

6


1

Přistoupím k oltáři

Božímu

1

Osobní vzpomínky Františka Tomáška • Biskup Tomášek

o kněžství • Primice

Osobní vzpomínky Františka Tomáška

František kardinál Tomášek se narodil 30. června 1899 ve Studén

ce na Moravě, v okrese Nový Jičín. Tomáškovi patřili ke starousedlí

kům tohoto města v malebném podhůří Oderských vrchů. Kardinálův

děd hospodařil na gruntě čp. 57. Statek zdědil nejstarší syn Vincenc,

jehož syn Josef se stal ve dvacátých letech starostou Studénky. Jeho

bratr František, kardinálův otec, se v roce 1897 stal nadučitelem ve

svém rodišti. Až do jeho doby byly školní úřední knihy, jakož i veške

rá školní agenda, vedeny jen německy, uvádí místní školní kronika.

Budova školy u kostela se stala rodným domem všech šesti dětí man

želů Františka Tomáška a Zdenky, rozené Vavrečkové.

Na svého otce, který zemřel, když bylo Františkovi sedm let,

vzpomíná příští pražský arcibiskup takto:

„Tatínek byl ve Studénce ve škole nadučitelem, jak se tehdy říka

lo, a varhaníkem v kostele. Vlastně mi na něho zbyly jen dvě vzpomínky: v kostele jsem stával mezi dětmi před lavicemi, tatínek na kůru za varhanami, odkud na mě viděl. Asi jsem si tam s kluky něco povídal, a tak mi potom doma řekl: ,Tak, jakpak ses to v kostele, Frantíku, choval? Bavit se! Tak to já tě musím potrestat.‘

2

Druhá vzpomínka je už spojena s tatínkovou smrtí. Ležel na poste

li a ztěžklou rukou mi dělal křížek na čelo a pomalu, s námahou, sla

bým hlasem řekl: ,Zůstaň vždycky hodný, Františku, drž se Pána Ježí

še, abychom se zase setkali v nebi.‘“

3

7


Mnohem živější měl František Tomášek vzpomínky na svou maminku, která ho provázela všemi peripetiemi jeho života až do roku 1971, kdy v sídle pražských arcibiskupů na Hradčanech zemřela ve věku sedmadevadesáti let.

„Dobu svého šFastného, ale krátkého manželství,“ říká pan kardinál v interview, které poskytl v roce 1990 Mladému světu, „prožila maminka v budově obecné školy ve Studénce, kde se tatínek stal nadučitelem. Tam jsme se také všichni narodili: Bohumil v r. 1898, František v r. 1899, Anna v r. 1900, Zdenka v r. 1902, Josef v r. 1903 a Jaroslav v r. 1905.

Tatínek zemřel 9. února v r. 1906 ve věku necelých čtyřiceti let a maminka nastoupila dlouhou a trnitou cestu pětašedesáti let svého vdovského života. Zůstala sama s námi, ještě malými dětmi, z nichž nejmladší Jaroslav měl teprve šest měsíců. (...) Dodnes nemůžeme pochopit, jak maminka mohla zcela sama v tak těžkých podmínkách zdolat nadlidské úkoly, které jí přinášel každodenní život. A k těmto starostem přistupovaly starosti zcela mimořádné. V roce 1914 vypukla první světová válka. Početné rodiny žijící ve městech svíral nedostatek a pak příšera hladu. O podrobnostech těchto zvláště strašných let se nám maminka zmínila až v našem pozdějším věku. Mimo jiné nám řekla: ,Tehdy jsem si uvědomila jedno: děti rostou a nesmějí proto hladovět, jinak by mi umřely. Já už to musím nějak vydržet.‘ A tak maminka sama hladověla a pro nás se snažila něco sehnat.“

4

Aby děti mohly studovat, odstěhovala se maminka s nimi do Olomouce. Vychovala kněze, dva lékaře, profesora, učitelku a úřednici. Nejstarší synové Bohumil a František studovali na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Když vypukla válka, „narukoval jsem jako septimán,“ pokračuje ve vzpomínání pan kardinál, „a za několik měsíců jsem měl jít na frontu. Ale pak jsem onemocněl tuberkulózou. Byl jsem z vojny propuštěn jako invalida.“

5

Ohroženo bylo i jeho povolání ke kněžství:

„Lékař mi nechtěl napsat doporučení, že mohu studovat bohosloveckou fakultu. Začal jsem tedy studovat s pomocí Boží na vlastní riziko. Rozhodnutí stát se knězem ve mně vznikalo a dozrávalo, když jsem ve věku mezi deseti a dvaceti lety začal přemýšlet o zaměření svého života. Chtěl jsem se věnovat takovému povolání, které maximálně slouží člověku. První mě napadlo stát se lékařem. Ale i ten nakonec zemře a jeho služba končí. Na rozdíl od něho kněz slouží i s pohledem do ži

8


vota věčného, když se duše odloučí od těla. proto jsem se rozhodl stát se knězem.

V době, kdy jsem vyrůstal, naléhaly některé matky na syny, aby šli na kněze. Moje maminka o tom nikdy neřekla ani slovo. A když jsem ji jednoho dne řekl: ,Maminko, zítra odcházím do semináře‘, vyhrkla jenom: ,Proč‘s mi o tom neřekl dřív, vždyF já nemám nic připraveno.‘

V semináři jsem nikdy nepochyboval, zda jsem se rozhodl správně. Žádné váhání, žádná nejistota, vždy naprostá jistota. Chtěl jsem se věnovat kněžství, abych sloužil lidem v životě pozemském i k zabezpečení života věčného.“

6

Biskup Tomášek o kněžství

Duchovní formaci seminaristy Tomáška významně ovlivnil olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Na svátek sv. Cyrila a Metoděje, 5. července 1922, složil jáhen Tomášek do jeho rukou slib věrnosti Ježíši Kristu na celý život. Novokněz Tomášek tehdy nemohl tušit, kolik obětí přinese jeho dlouhý život. Problematice kněžství věnoval již jako biskup patnáct pastýřských listů. Zde jsou citace z některých:

„Hlavní podmínkou pro růst kněžského dorostu je dobrá křesFanská rodina. Právě to velmi často opakoval olomoucký arcibiskup svaté paměti Antonín Cyril Stojan. Zároveň rodičům připomínal, aby nepřekáželi svým synům, když se po zralé úvaze rozhodli vstoupit do semináře. Na druhé straně však varoval, aby nikdy a žádným způsobem nepůsobili na svého syna, kdyby on sám tomu nebyl nakloněn. Vyžadoval vždy naprostou svobodu volby. Rodičům také vysvětloval, že se nemají dívat na kněžství z hmotného hlediska. Zdůrazňoval, že jde o povolání k duchovnímu hrdinství, k celoživotní oběti pro druhé.“

7

„Inženýr-architekt buduje domy, továrny, stroje – kněz charaktery! Lékař léčí nemocné tělo – kněz léčí duši. Advokát obhajuje člověka před soudem světa – kněz před soudem Božím. Vědec otevírá lidstvu obzory vesmíru – kněz otevírá obzory věčnosti. Umělec odhaluje záblesky krásy – kněz ukazuje krásu v největší plnosti. Politik zápasí o pozemské blaho člověka – kněz zápasí především o blaho věčné.“

8

„Kněz je prodlouženou rukou samého Krista! Je to kněz, jehož pro

9


střednictvím Kristus znovu nejen sestupuje na oltář, ale také může být naším hostem při svatém přijímání a dnem i nocí zůstává s námi ve svatostánku. Je to kněz, jehož prostřednictvím se uskutečňuje naše nové narození z křestní vody a z Ducha svatého při křtu svatém. Je to kněz, jehož prostřednictvím Kristus nad námi vyslovuje slova své milosrdné odpouštějící lásky, když se kajícně vyznáme: Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Je to kněz, jehož prostřednictvím Kristus žehná novomanželům pro jejich další celoživotní společnou cestu. Je to kněz, jehož prostřednictvím dává Kristus největší a nejpotřebnější posilu nemocnému udělením svátosti. Je to kněz, jehož prostřednictvím Kristus při loučení s naším zemřelým nám dává v nejtěžších chvílích největší jistotu: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude živ, a nikdo, kdo žije a věří ve mne, nezemře na věky (Jan 11,25–26). V tom smyslu můžeme říci, že kněz je druhým Kristem.“

9

Primice

Svou primiční mši svatou sloužil František Tomášek ve své rodné Studénce. Byla to velká radost, když poprvé přistoupil k oltáři Božímu, zvlášN v té poválečně době, v době tažení „Pryč od Říma“, kdy obec byla pod vlivem průmyslového Ostravska protináboženská. Nemohly ji zkalit ani řeči sousedů, že je hanbou pro obec, když z „pokrokové“ Studénky vychází katolický kněz.

Kardinál Tomášek nebyl prvním rodákem, na kterého mohla být „pokroková“ Studénka hrdá. Pochází odtud i slezský buditel, legendární pan farář Böhm, kterého ve Slezských písních v básni Hrabyň zvěčnil Petr Bezruč. I když se František Tomášek odstěhoval ze slezské Studénky teprve sedmiletý, zachoval si po celý život svůj typický slezský přízvuk. Naposledy navštívil rodnou obec v listopadu 1980 při příležitosti stého výročí postavení kostela svatého Bartoloměje, ve kterém byl pokřtěn. V roce 1990 byl jmenován čestným občanem Studénky. A v roce 1993 byla na škole, kde se narodil a získával první vědomosti, odhalena jeho pamětní deska.

10


2

Jděte a hlásejte

1

Katecheta • Okupace • Cesta k nové totalitě

Katecheta

Tato výzva Písma svatého formovala od první chvíle i pastorační,

pastýřskou činnost novokněze Tomáška. Jeho prvním působištěm se

stala farnost u Sv. Mořice v Olomouci. Ještě v témže roce začal působit

jako katecheta na okraji Olomouce v Pavlovicích. V letech 1927–1934

pracoval jako katecheta i v Kelči u Hranic na Moravě. Jeho katechetic

ká činnost byla zcela přirozená, vždyN pocházel z učitelské rodiny

a práce s dětmi a mládeží byla pro něho posláním.

Na katechetická léta pana kardinála vzpomíná paní Ludmila Do

miniková, jeho někdejší žákyně:

„Jednoho dne nám položil pan katecheta otázku: ,Děti, ví někdo

z vás, kdo to byl mudrc?‘ Přihlásilo se blonWaté děvčátko: ,Já jsem mudrc, protože mi tak doma někdy říkají.‘ Třída se rozesmála a učitel náboženství s ní. Psal se rok 1940 a tím učitelem v první třídě české dívčí obecné školy, vedené sestrami řádu sv. Voršily v Kateřinské ulici v Olomouci, nebyl nikdo jiný než František Tomášek, který na tuto úsměvnou historku i po letech rád vzpomínal.

Náš katecheta byl velice příjemný, vždy shovívavý u měl úžasný

smysl pro humor.

Často jsme jako školáci chodili na návštěvu k Tomáškům do bytu.

Bylo to za jeho kněžského působení v olomouckém dómě sv. Václava. Žil se svou maminkou nedaleko odtud, v Komenského ulici. V jejich bytě bylo takřka vždy plno, neboF otce Františka navštěvovali nejen jeho žáci, ale i mnozí přátelé. Pro každého si dovedl najít čas a jeho mamince jsme vždy mohli poděkovat za nabídnutý šálek čaje, koláč či kousek buchty.“

Pozdější kardinál vzpomínal profesora, který ho tehdy litoval, že

neprožíval své kněžské mládí na venkově. Otec Tomášek působil totiž

11


vždycky ve městě nebo na jeho periferii. Od školy ke škole jezdíval na kole. I to pohoršovalo novodobé farizeje: „Kristus Pán nejezdil na kole!“

V roce 1934 byl povolán jako asistent pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci, kde také v roce 1938 získal doktorát teologie.

Okupace

V té době se však již nad naší vlastí stahovaly mraky hrozícího válečného konfliktu. V březnu 1938 obsadil Hitler Rakousko a na podzim téhož roku ztratilo Československo na podkladě Mnichovské dohody čtyř mocností rozsáhlá pohraniční území. Těžce byla postižena olomoucká arcidiecéze. Desítky farnosti na severu Moravy a ve Slezsku se přes noc ocitly za hranicemi republiky. 15. březen 1939 znamenal obsazení zbytku českých zemí Německem a vytvoření protektorátu Čechy a Morava. První kroky okupantů směřovaly nejvíce proti inteligenci. Postupně byli zatýkáni četní potencionální odpůrci německé říše, mezi nimi mnoho kněží. Krátce po vypuknuti druhé světové války v září 1939 uzavřeli nacisté jako odvetu za studentské demonstrace, související se zakázanými oslavami státního svátku 28. října a s pohřbem tehdy zavražděného studenta Jana Opletala, všechny české vysoké školy, včetně teologických fakult. ThDr. František Tomášek se znovu vrátil ke svému katechetickému povolání a začal vyučovat náboženství na měšNanské škole v Olomouci-Hodolanech. Ale už o rok později byl povolán k přednáškám na arcidiecézním seminárním bohosloveckém učilišti, kterému nacisté zatím povolili existenci. Zároveň se stal inspektorem vyučování náboženství v šesti moravských okresech. Vedle těchto funkcí využíval čas k pilné publicistické práci, v níž pokračoval vlastně po celý život. Celkem mu vyšlo 31 prací, většinou z oblasti pedagogiky a katechetiky. Některé publikace, jako Katechismus, Pedagogika a další, dosáhly řady vydání.

V roce 1990 bylo jeho celoživotní pedagogické dílo oceněno čestnými doktoráty pedagogiky, které mu udělila Univerzita Karlova v Praze a Katolická univerzita Nejsvětějšího Srdce v Miláně. V milánském jmenovacím dekretu se mezi jiným uvádí: „Zasloužilému profesorovi pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fa

12


kultě, který neúnavně pracoval na rozvoji těchto věd, jak to jasně dosvědčuje převeliký počet jeho uveřejněných vědeckých spisů v oboru výchovy dětí a vyučování náboženství.“

2

František Tomášek nezapřel v sobě pedagoga, ani když už jako biskup stylizoval své promluvy a pastýřské listy. Charakterizuje je soustředěnost k danému tématu, opakování hlavní myšlenky k usnadnění lepší zapamatovatelnosti, stručná a věcná argumentace, časté citace z Písma a v závěru mobilizující výzva k následování, k radikální změně smýšlení, k činu.

Cesta k nové totalitě

Přišel květen 1945 – konec války, osvobození od nacistické okupace, obnovení Československa. Ale bylo to osvobození s podivně hořkou příchutí, jak napsal český kritik Václav Černý. Dalo se vycítit, že s příchodem sovětské armády se k moci derou síly, jež nevěstí do budoucna, zvláště pro církev, nic dobrého.

Ale zatím se společenský život národa obnovoval, otevíraly se pozavírané a zničené instituce politické, vědecké, umělecké, církevní. Znovu byla také otevřena Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci, na níž se František Tomášek ještě v roce 1945 habilitoval jako docent pedagogiky a katechetiky. O rok později ho prezident Beneš jmenoval mimořádným profesorem těchto oborů.

Pak přišel únor 1948 – komunistický převrat. Skončilo krátké období poválečné demokracie a před společností se rozprostřelo předlouhé období čtyřiceti dvou roků putování po totalitní komunistické ateistické duchovní poušti. Došlo k tomu, co viselo svým způsobem ve vzduchu a na co citliví pozorovatelé s úzkostí poukazovali na mnoha zneklidňujících jevech společenského života už od roku 1945.

Začala doba snad nejtvrdší zkoušky katolické církve v českých zemích i na Slovensku v celých jejích dějinách. Komunistický teror pokrýval totálně celou republiku, všechny oblasti veřejného, kulturního, hospodářského a církevního života. Každý a vše bylo pod všudypřítomným okem nebo uchem československé Státní bezpečnosti nebo sovětského KGB.

3

Z komunistického sevření umocněného tlakem

mocných spojenců nebylo úniku.

13


3

Rozprostřu sítě

1

Tajný biskup

Mnoha způsoby odsoudil tehdejší papež Pius XII. komunistický systém s jeho protináboženskou ideologií. K obranným církevním opatřením, která měla umožnit život církve v socialistických zemích i pro případ nejtěžšího pronásledování křesNanů, bylo budování stínové církevní struktury, utajené před státem. Tak bylo konspirativním způsobem u nás vysvěceno několik biskupů, mezi nimi i František Tomášek. Dne 14. října 1949 ho v domácí kapli na biskupa konsekroval olomoucký arcibiskup Josef Matocha. Aby se František Tomášek k tehdy už internovanému a přísně hlídanému arcibiskupovi vůbec dostal, musel přelézt plot a vplížit se do paláce za tmy zadním vchodem.

„V roce 1949,“ vzpomíná otec kardinál, „jsem dostal telefonickou zprávu, abych se dostavil do Prahy na nunciaturu. Jeden z římských monsignorů, který zastupoval nuncia, mi oznámil, že mě Svatý otec Pius XII. jmenoval titulárním biskupem butským a světícím biskupem olomouckým. Velice mě to překvapilo, nic takového jsem nečekal. Zeptal jsem se, co by Svatý otec řekl, kdybych odpověděl, že se takového úřadu necítím hoden, že jej nemohu přijmout. Monsignore na to, že bych papeže zklamal. Zklamat jsem Svatého otce nechtěl, tak jsem nominaci přijal.“

2

Každý biskup si po svém jmenování volí heslo, které má stručně charakterizovat jeho zamýšlený program. Biskup Tomášek si zvolil heslo „Laxabo rete – Rozprostřu sítě.“

„Toto heslo jsem si zvolil v době jmenování a konsekrace na biskupa, kdy pro nejbližší budoucnost byl úkol jasný: biskup musel počítat, že bude co nejdříve zatčen a uvězněn. A to se také brzy stalo. Proto jsem měl v této situaci pocity asi podobné těm, jaké měl pravděpodobně rybář Šimon-Petr, když se vrátil z bezúspěšného nočního rybolovu

14


a Pán ho vyzval vyjet znovu za denního světla na hlubinu a rozprostřít

sítě. Věděl ze zkušenosti o nemožnosti úspěchu takového denního lovu,

ale tuto znalost dlouholetého rybáře překonal vírou v Pána a jeho víra

byla korunována bohatým rybolovem.“

3

Mnohému mohou Tomáškova slova znít nadneseně, ale tomu, kdo

ho znal blíže, potvrzovala hloubku jeho víry. V historickém kontextu

dnes víme, že to byla slova prorocká. A skutečně, když přišel čas, při

jal biskup Tomášek Kristův kříž a nesl ho za svou církev.

15


4

Želivský kamenolom

Proticírkevní boj • Internace • Moravská Huzová

Proticírkevní boj

Čtyřicátá léta se chýlila ke konci a Československo žilo svůj složitý život po komunistickém puči. Komunističtí předáci Gottwald a Slánský bilancovali na poradách ústředního výboru komunistické strany dosavadní úspěchy v boji proti církvi a určovali strategii dalšího postupu proti ní:

„Vzali jsme církvi všechen tisk. Všude do konzistoří jsme dosadili komisaře. Zavřeli jsme církevní školy, letos nebyla otevřena ani jedna církevní škola. TeW postupně jim bereme kláštery, zavíráme kněze. (...) Administrativně zatím zakročujeme proti těm, kteří štvou, nejvýraznějším způsobem přestupují naše zákony, ty zavíráme. Bylo by dobré, kdybyste měli připravené takové černé listiny těch největších štváčů v krajích a okresech. Pamatovat na to, že když ne dnes, tedy zítra to budeme potřebovat.“

1

V říjnu 1949 odhlasovalo Národní shromáždění „církevní zákony“, které uvrhly církve a náboženské společnosti zcela do područí státu. Jejich činnost byla od té chvíle závislá na libovůli státní administrativy, bezpečnostních orgánů a komunistických funkcionářů. Dokonce záleželo na nich, dostane-li kněz, biskup či jiný církevní hodnostář souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

Režim postupně internoval všechny sídelní biskupy, pak inscenoval monstrprocesy a nespravedlivě odsoudil k mnohaletému vězeni litoměřického biskupa Štěpána Trochtu, olomouckého světícího biskupa Stanislava Zelu, spišského biskupa Jána Vojtaššáka, rožňavského biskupa Roberta Pobožného, prešovské řeckokatolické biskupy Pavla Gojdiče a Vasila Hopka. Následovaly procesy s vysokými tresty tajně vysvěcených biskupů Karla Otčenáška, Ladislava Hlada, Štefana

16


Barnáše a později Petra Dubovského a dnešního nitranského biskupa

kardinála Jána Chryzostoma Korce. Na podkladě pouhého administra

tivního rozhodnutí byl poslán do internačního tábora rovnajícího se

přísnému vězení také František Tomášek.

„Myslím, že bychom měli vzít kurs na to,“ řekl Gottwald 9. června

1948 na schůzi Ústředního výboru KSČ, „odpoutat katolickou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví (...). Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“

2

O tři čtvrtě roku později věděli komunisté už konkrétněji, jak

své plány na ateizaci společnosti realizovat. „Musíme v církvi vidět

nepřítele,“ volal Gottwald před stejným fórem. „Jedním z prvních

kroků by mělo být, abychom dostali nad nimi legální kontrolu státním

aparátem.“

Novými „církevními“ zákony se jim to podařilo téměř dokonale.

Internace

Biskup Tomášek, o jehož biskupském svěcení nevěděli ani jeho

nejbližší a tím méně jeho farníci v Bohušově u Krnova, kde působil od

1. ledna l951, byl zatčen 23. července 1951. Jak k tomu došlo, líčí sám:

„Byl jsem tehdy zrovna navštívit svou maminku a bratra v obci

Hutisko. Byla červencová neděle odpoledne, vraceli jsme se z venku. Před domem stálo auto, v něm pánové od policie. Rozkázali: ,Nased- něte, pojedeme pryč.‘ Odpověděl jsem: ,Promiňte, mám tady maminku a bratra, chtěl bych se rozloučit.‘ ,Ale jen krátce.‘

,Za nějaký rok si zvyknete,‘ říkali nám, když jsem byl dva dny

v Ostravě ve vězení spolu s dalšími kněžími vyslýchán a pak odvezen neznámo kam.“

4

To neznámo, jak zjistil až na místě, se jmenovalo Želiv, premon

strátský klášter v okrese Havlíčkův Brod, který komunisté přeměnili

v koncentrační tábor pro kněze. Bylo jich tam internováno více než čty

ři sta, mezi nimi už zmíněný královéhradecký biskup Karel Otčenášek.

„Z kláštera nás denně odváželi na práci,“ pokračuje otec kardinál.

„Třeba nás vozili do blízkých rekreačních středisek na takzvané ponižující práce, jako je umývání záchodů, nebo na sýpky, kde jsme pod střechou ve strašném vedru, že se z nás pot jen lil, přehazovali lopatami

17


obilí. A mezitím výslechy – třeba takové, kdy jsem od rána do noci nedostal ani kapku vody.

Spolu s námi tam byl spirituál Šuránek, kterého také podezírali, že je tajným biskupem. Při těžké práci v kamenolomu jsme měli zvláštního dozorce, který dohlížel, abychom nenavazovali kontakty s ostatními. Jeden z nich se choval zvlášF surově a řval na nás: ,Co z toho máte, že jste tady? V kamenolomu Bůh není. Budete tady tak dlouho, dokud nechcípnete.‘

Po stránce čistě lidské by se mohlo jevit, že to byla ztráta času, když jsem denně chodil do kamenolomu, těžce pracoval a ještě byl se svými spolubratry vystavován šikanování. Avšak tehdy jsem si uvědomil, co to doopravdy znamená být ztotožněn s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. Od té doby cítím obdiv ke každému člověku a zvláště knězi, který to dokáže. Internace byla časem mého duchovního zrání.“

5

Právě tam, v těchto extrémních podmínkách, si František Tomášek připomněl 5. července 1952 třicáté výročí svého kněžství:

„Vždy jsem se snažil prožívat slova svatého Pavla: ,Všechno mohu v tom, kdo mě posiluje,‘ takže mě nepřekvapovala žádná obtíž, internace ani ponižování. Ve světle zmíněných slov nic nebylo nejtěžší, ale naopak všechno ve sjednocení s Kristem radostné. Ta různá bezpráví jsem považoval za zkoušku pozemského života. Věděl jsem, že když trpím pro Krista, je to i k mému duchovnímu růstu.“

6

Podle svědectví paní Ludmily Vlasákové napsal pan biskup 23. prosince 1953 ze Želiva mamince k jejím osmdesátým narozeninám:

„Nejdražší maminko, vzpomínám, jak jsi nám vyprávěla o svém výstupu na RadhošF s tatínkem. Vyšli jste za jasného slunečného počasí, ale pak jste se dostali do mraků, úplně se setmělo, zastihla vás bouřka, ale vše dopadlo dobře. Je v tom obraz i Tvého života. Vystupuješ na horu, která je mnohem vyšší, než je RadhošF, na horu svého života, a už jsi vystoupila hodně vysoko. Z takové výšky je daleko rozhled a dobře se tam dýchá...“

7

Když čteme dnes tyto jeho řádky zdá se nám, že je psal sám o sobě. VždyN vystoupil ve svém životě hodně vysoko!

V Želivě prožil biskup Tomášek tři roky internace a těžkých prací. Mezitím se ve státních proticírkevních orgánech něco změnilo. Plánovaly totiž do budoucna a začaly hledat biskupa vhodného pro některý z uprázdněných biskupských stolců. Potřebovaly argument proti

18


„západní nepřátelské propagandě“, správně tvrdící, že u nás není nábo

ženská svoboda. Byrokraté z těchto orgánů usoudili, že by to mohl být

František Tomášek, který pro svou mírnost a dobrotu se jim zdál do

statečně vhodným objektem k manipulaci. Tak se stalo, že dne 28.

května 1954 byl tajně na biskupa vysvěcený Tomášek propuštěn z in

ternace, aniž byl postaven, jako například rovněž tajně vysvěcený bis

kup Karel Otčenášek, před soud. Dokonce mu bylo umožněno vrátit se

do duchovní správy, pro začátek do vesnice Moravská Huzová sever

ně od Olomouce.

Byl tam velmi oblíben. Věřící si ho vážili. Hodně se věnoval mlá

deži. Fara byla otevřena každému, zejména mladým, kteří se tam pra

videlně scházeli. Podle svědectví farníků byl už tehdy voláván na Stát

ní bezpečnost k výslechům. Po 20. sjezdu Komunistické strany SSSR,

na kterém Chruščov odhalil Stalinovy zločiny, měl biskup Tomášek

důvěrné jednání se zástupcem Svatého otce o církevněpolitické situaci

u nás. Pan biskup se o tom zmiňoval svým přátelům.

Moravská Huzová

Tři dny před pohřbem pana kardinála navštívil Moravskou Huzo

vou redaktor Katolického týdeníku Josef Pala, aby nasbíral hrst vzpo

mínek na jeho působení ve farnosti:

„Moravská Huzová je vesnice s asi 600 obyvateli, která leží mezi

Olomouci a Šternberkem. V současné době nemá vlastního faráře. Je spravována z vedlejší farnosti, ze Štěpánova u Olomouce. Zdejší fara je střediskem řádových sester Společnosti sester Ježíšových. Žijí v něm tři se dvanácti novickami.

Alois Křenek, povoláním kominík, vzpomíná na 13. listopad 1954,

kdy ho pan ,biskop‘ jako prvního v obci sezdával. Pro tuto slavnostní příležitost chyběl v kostele koberec. Pan ,biskop‘ jel do Šternberka, odkud jej osobně dovezl. Takové byly počátky pastorační činnosti biskupa Tomáška ve farnosti, kam ho komunistické úřady poslaly za trest.

Paní Ludmila Čouková, k níž chodil pan ,biskop‘ na mléko, si

i dnes živě vybavuje jeho příchod do Moravské Huzové: ,Když pan biskop k nám přišel, neměl skoro nic. Farníci museli udělat několik sbírek. Ne finančních, byly to vesměs dary. Teprve za měsíc, až se trochu zabydlel, si mohl vzít k sobě na faru maminku.‘ Sedmdesátidevítiletý

19


rolník Karel Kráčmar – místní rodák – také vzpomíná na rok 1954, kdy

dr. Tomášek přijel do Moravské Huzové. Za celou vesnici ho tenkrát

vítal předseda místního národního výboru – komunista. A když po je

denáctiletém působení odjížděl do Prahy, loučila se s ním celá obec

v čele s dalším komunistickým předsedou MNV.

Pan biskup se těšil od samotného začátku všeobecně velké vážnos

ti. Byl ode všech ctěn. V době jeho působení chodilo hodně lidí do kos

tela, pan biskup ,táhl‘ zvláště svým příkladným životem. Měl kolem

sebe vždycky hodně mladých, protože jako bývalý katecheta to s mlá

deží uměl.“

20


5

Otec II. vatikánského

koncilu

Koncil • První vzpomínka biskupa Škarvady •

Vzpomínka profesora Polce • Vystoupení biskupa

Tomáška na koncilu

Koncil

Uplynulo několik dalších let jen zdánlivě poklidného života v malé obci, v době, kdy činnost církve byla omezena výhradně na kostely. Kněží, kteří projevovali jen nepatrnou horlivost mimo tento rámec, byli překládáni na nová duchovně zanedbaná místa, aby museli začínat vždy znovu z ničeho. Stávali se spíše údržbáři kostelů a farních budov. Pokud měli větší pastorační úspěchy, byli zbavováni státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti.

Ale mezitím došlo k významným změnám v samotném srdci církve, ve Vatikánu. V roce 1958 zemřel Pius XII. a na jeho místo nečekaně nastoupil stařičký Jan XXIII. Ačkoli byl zvolen jen jako papež „přechodu“, než se najde někdo mladší a vhodnější, znamenal právě on historický mezník v církvi. Už ve své nástupní řeči ohlásil úmysl svolat ekumenický koncil. Po několikaletém přípravném období byl v pořadí druhý vatikánský koncil zahájen 11. října 1962. Byli na něj pozváni biskupové z celého světa, včetně komunistických zemí, tedy i od nás. Jenže z šesti českých a moravských biskupství nebylo obsazeno ani jedno. Uvěznění biskupové byli sice v roce 1960 amnestováni, ale ani jeden z nich neobdržel souhlas k tomu, aby se opět směl ujmout svého úřadu. Arcibiskup Beran a biskupové Hlouch a Skoupý byli dosud v internaci. Pouze dva biskupové František Tomášek v Moravské Huzové a Kajetán Matoušek u Sv. Vojtěcha v Praze působili v duchovní

21


správě. Nakonec souhlas k odjezdu na koncil obdrželi po určitém váhání státní správy tři slovenští biskupové a z českých jediný František Tomášek. Jeli v doprovodu několika „mírových“, to znamená s režimem kolaborujících kněží, kteří v Římě kromě hlídání biskupů a sbírání informací neměli nic na práci.

První vzpomínka biskupa Škarvady

Na první setkání s Františkem Tomáškem vzpomíná nynější generální vikář pražské arcidiecéze biskup Jaroslav Škarvada, kterého „vítězný únor“ zastihl jako bohoslovce v římském Nepomucenu:

„Biskupa Tomáška jsem poznal v Římě brzy po započetí II. vatikánského koncilu. Přijel se skupinou duchovních, vyslaných ze socialistického Československa, z nichž většina neměla na koncilu vůbec co dělat. Z těch, kdo se na koncil opravdu dostali, to bylo několik slovenských biskupů, z českých jen právě on, a pak, jako odborníci, děkani teologických fakult v Litoměřicích a Bratislavě. Ostatní byli mírovácká stafáž a fízlové.

Nebylo tedy snadné, a vlastně jsme ani neměli moc chuti, se s takovými ,poutníky‘ setkávat, tím spíš, že už předem prohlašovali, že s exulanty nechtějí mít nic společného. Biskupa Tomáška nám ovšem bylo líto. Dozvěděli jsme se, že působí jako farář v malé farnůstce Moravská Huzová, že může vystupovat jako biskup jen za hranicemi své vlasti a že po návratu na ruzyňské letiště musí opět odložit odznaky své hodnosti. I mezi ostatními biskupy neměl v těch prvních dnech, myslím, příliš velkou popularitu, nikdo ho neznal.

To se ovšem začalo měnit při dalších zasedáních. V Praze si uvědomili, že vysílání ,mírováků‘, kteří se na zasedání nedostanou, je neúnosné, fízlů bylo už v Římě stejně dost a na hlídáni delegace stačili jeden či dva. Tak jsme mohli s otcem biskupem Tomáškem i mluvit. Přišel dokonce i do koleje Nepomucenum, i když byl uveden jen do kuchyně, aby ušel pozornosti zvědavých očí.“

1

22


Vzpomínka profesora Polce

Na první příjezd biskupa Tomáška do Říma vzpomíná také bývalý

profesor církevních dějin na Lateránské univerzitě Jaroslav Polc:

„V roce 1962 přijel na zasedání koncilu, kdy jsem se zde připra

voval na doktorát teologie. Společně s ním přijeli i biskupové ze Slovenska Ambróz Lazík a Eduard Néscey. Ptali jsem se otce biskupa, jak se máme chovat ke kněžím z mírového hnutí, které bylo předchůdcem pozdějšího Pacem in terris. František Tomášek byl tehdy duchovním správcem v Moravské Huzové a první bylo jeho varování před jejich „tajemníky“, kteří s nimi přijeli v hojném počtu. Do jednoho byli spolupracovníky StB. Vyprávěl nám, jak mu na letišti dali starý zelený klobouk se střapci, později jsme zjistili, že je po biskupu Píchovi. Dostal také plechový pektorál, biskupský kříž, byl mu propůjčen i prsten a nakonec jakýsi římský kabát, jehož původ se nepodařilo odhalit. Jistý úředník ze Státního úřadu pro věci církevní jej ještě na letišti napomínal, aby se řádně choval, a že záleží výhradně na něm, zda se vrátí jako biskup nebo farář z Moravské Huzové.“

2

Vystoupení biskupa Tomáška na koncilu

Biskup Tomášek si byl vědom, v jak choulostivé situaci se ocitl.

Z jedné strany se těšil důvěře-nedůvěře státních orgánů, z druhé stra

ny mohl očekávat spíše nedůvěru ve vatikánských kruzích. Jako jedi

ný z českých biskupů (závěru koncilových jednání se zúčastnil pozdě

ji i z vlasti vyhoštěný arcibiskup Beran) byl přítomen v letech 1962 až

1965 na všech čtyřech zasedáních koncilu. Pronesl na něm celkem pět

příspěvků. Přestože musel s ohledem na možnou domácí reakci opatr

ně volit slova, byla jeho vystoupení významná.

Zcela mimořádnou pozornost vzbudil jeho projev o ekumenismu,

pronesený 2. prosince 1963. Navrhl v něm svolání zvláštního koncilu, kte

rý by se nezabýval ničím jiným než problematikou sblížení západní církve

s východními pravoslavnými církvemi. V otevřené, láskou a trpělivostí

prodchnuté diskusi by měl tento církevní sněm probrat všechny otázky

týkající se ekumenismu. Jako by v té chvíli hovořil Tomáškovými slovy

jeho světitel, velký apoštol unionismu, olomoucký arcibiskup Antonín

Cyril Stojan, kterému rovněž leželo na srdci bolestné rozdělení křesNanů.

23


Vystoupení biskupa Tomáška zapůsobilo na vedoucího delegace ruské pravoslavné církve arcikněze Vasilije Borovoje tak silně, že mu odevzdal medaili hlavy své církve patriarchy Alexeje s tímto zdůvodněním:

„Když jsem před odjezdem do Říma navštívil našeho patriarchu Alexeje, odevzdal mi pamětní medaili a řekl: ,Tuto medaili dejte tomu z koncilních otců, který se tam nejvíc zaslouží o ekumenismus.‘ Za svého pobytu na koncilu jsem však měl nejednou tísnivý pocit, že se asi vrátím domů i s medailí. Když jsem však uslyšel váš příspěvek s tak milým překvapením pro nás, řekl jsem si – medaili dostane biskup Tomášek.“

3

Snemenším ohlasem se setkal i poslední z Tomáškových koncilových projevů pronesený 30. 9. 1965:

„Mluvím jménem čtyřiceti biskupů, zejména z Evropy, Afriky a Latinské Ameriky. Již mnohokrát se na koncilu hovořilo o bídě, hladu a nevědomosti, jež zachvacují rozsáhlá území světa. V takových okolnostech trpí rodiny, kterým je tak znemožněn hmotný i duchovní vzestup. Avšak ani v takzvaných vyvinutých zemích nejsou tyto obtíže neznámé. Nemůžeme nevidět, že i tam znamenají dvě nebo tři děti v rodině výrazné snížení její životní úrovně. Neuniká naší pozornosti, že takové rodiny jsou na tom po hospodářské stránce mnohem hůře než bezdětní manželé a lidé žijící mimo manželství. Tísnivé poměry rodin plodí tak různá další sociální zla, a ne všude jsou státy a dobročinné organizace samy s to zjednat nápravu. Je tedy zřejmé, že tu jde o složitý a obtížný problém, na jehož rychlém a účinném řešení do značné míry závisí časné i věčné blaho nesčetných duší.

Navrhuji tedy, aby koncil vyslovil svou podporu souhlasné aktivitě jednotlivců i skupin, vlád, náboženských společností, mezinárodních institucí, sociálních, průmyslových i obdobných korporací, jež se zaměří k vytvoření mezinárodní organizace pro pěstování uvědomělého a odpovědného rodinného života. Tím koncil lépe osvětlí a zároveň celému světu důrazně připomene, že společným úsilím všech lidí dobré vůle lze zvládnout populační explozi, prolomit přehrady mezi národy a politickými systémy, spravedlivěji využitkovávat zdroje otevírané moderní vědou a technikou, a tak odevzdat lidskou kulturu budoucím generacím, pro dohro všech národů i církve.“

4

Dne 8. prosince 1965 II. vatikánský koncil skončil. Jediný koncilový otec z Čech a Moravy se vrátil do vlasti, aby jeho závěry uváděl do praxe. Tentokrát již ne jako farář z Moravské Huzové, ale jako apoštolský administrátor pražský, kterým byl už od března téhož roku.

24


6

Apoštolský administrátor

pražský

Kompromis • Druhá vzpomínka biskupa Škarvady

Vzpomínka Jana Sokola • Pastýř

První vzpomínka Václava Vaško

První vzpomínka doktora Bambase

První svědectví sestry Petronie

První zastavení Tomáše Halíka

Kompromis

Dne 10. ledna 1965 jmenoval papež Pavel VI. nové kardinály. Byl mezi nimi i pražský arcibiskup ThDr. Josef Beran. Kardinálská konzistoř, na které měl být nově jmenovaným kardinálům slavnostně předán kardinálský klobouk, byla stanovena na 25. února 1965. Následovalo urychlené, nicméně velmi složité diplomatické jednání mezi Vatikánem a naším státem, aby arcibiskup Beran, dosud internovaný v Radvanově, mohl osobně převzít kardinálský klobouk v Římě. Této příležitosti využily obě delegace k tomu, aby zásadně vyřešily jak otázku dosud přísně střeženého arcibiskupa, tak obsazení vinou státní moci od roku 1949 neobsazeného arcibiskupského stolce. Obětí kompromisu se stal především sám arcibiskup Beran, který sice směl 19. února 1965 vyjít z šestnáctileté internace a odletět do Říma, ale zároveň se nesměl vrátit do milované Prahy a zaujmout místo, které mu poprávu náleželo. Bylo to nezákonné vyhoštění z vlasti, protože k tomu chyběl v československém zákonodárství jakýkoliv podklad.

V pátek dne 19. února odletěl kardinál Beran do Říma a v československém tisku vyšla úřední zpráva, v níž kromě sdělení, že 22. února

25


převezme v Římě kardinálský klobouk, stálo, že podle svého vlastního přání hodlá v Římě zůstat natrvalo a že za svého nástupce na pražský arcibiskupský stolec doporučil biskupa Františka Tomáška, kterého Svatý otec zároveň jmenoval apoštolským administrátorem pražského arcibiskupství.

Jmenovací dekret podepsal papež Pavel VI. dne 18. února 1965. V ostatním je československá úřední zpráva nepravdivá. Beran exil nechtěl, byl k němu ve vyšším zájmu prakticky přinucen. Dále by bylo naivní se domnívat, že by československá vláda souhlasila s Tomáškovou nominací na podkladě přání osoby, která byla tak persona non grata, jakou byl po léta policejně hlídaný Josef Beran. Také ze strany kardinála Berana se takové doporučení nedalo předpokládat. Pokud by vůbec o věci mohl rozhodovat, jistě by spíše uvažoval doporučit na své místo pražského světícího biskupa Kajetána Matouška než Františka Tomáška, kterého pravděpodobně vůbec neznal a jehož považoval za kolaboranta.

Ze všech myslitelných kandidátů na úřad prozatímního správce nejvýznamnější české diecéze byl v situaci, která vyžadovala okamžité řešení, snad jedinou pro obě strany jakžtakž přijatelnou osobou farář z Moravské Huzové. Pro vatikánskou diplomacii byla rozhodující nezpochybnitelná právoplatnost Tomáškovy biskupské konsekrace a bezúhonnost jeho kněžského života. Obojí převážilo nad rozpaky vyplývajícími z jeho členství v Mírovém hnutí katolického duchovenstva.

Pro československou vládu byl František Tomášek přijatelný; naopak právě proto ho kněžské „mírové“ hnutí dokonce pro úřad administrátora pražské arcidiecéze doporučilo. Ti, kdo o věci rozhodovali, zamhouřili dokonce obě oči nad tím, že byl vysvěcen na biskupa tajně a že byl tři roky vězněn. Rozhodly zřejmě biskupovy povahové vlastnosti, především jeho mírnost. Zdálo se, že byl konečně nalezen někdo, kým bude možné manipulovat, kdo se stane uvnitř církve účinným nástrojem k prosazování církevněpolitických cílů vlády a komunistické strany. V tomto ohledu se mocní páni ze své strany osudově přepočetli.

Tomáškova mírnost, dobrota, předpokládání dobrého úmyslu i tam, kde prozíravější odhalovali zákeřnou lest, neznamenaly jeho slabost. Tomášek chtěl věřit, snad i věřil, že s každým lze vyjít po dobrém. Nechtěl dráždit úředníky, orgány a instituce, osobující si moc

26


nade vším ve státě, a tedy i nad církví. Chtěl předejít tomu, aby kněží byli zatýkáni nebo zbavováni státního souhlasu „k výkonu duchovenské činnosti“. Byl proto přístupný kompromisům, které se jeho kritikům nejednou zdály problematické. Svou činnost ve světovém „mírovém“ hnutí považoval za prospěšnou, vždyN v „boji za mír“, mínil, musejí být křesNané na straně těch, kdo o mír usilují, tedy i komunistů. Ale i jeho kompromisy měly své meze. Brzy pochopil, že světový „boj za mír“ byl jedním z nástrojů sovětské propagandy a expanze a že Mírové hnutí katolického duchovenstva mělo být trojským koněm v církvi. Nestalo se to hned, ale biskup Tomášek krok za krokem dorůstal v jakéhosi českého Tomáše Becketa.

1

Druhá vzpomínka biskupa Škarvady

V promluvě pronesené při zádušní mši svaté, konané v den prvního výročí smrti kardinála Tomáška, řekl nynější pražský generální vikář a sekretář kardinála Berana v době jeho římského exilu, biskup Jaroslav Škarvada, že o tom, jak se to tehdy stalo, má dvě přímé, vzájemně se doplňující informace, a to od samého kardinála Berana a od vedoucího vatikánské delegace v jednání s československou vládou, arcibiskupa Casaroliho:

„Když arcibiskup Beran obdržel z vatikánského státního sekretariátu pozvání do Říma, aby tam převzal kardinálský klobouk, byl 18. února 1965 odvezen do Prahy na ministerstvo školství, kde se ho zeptali, jak dlouho se chce, pokud dostane povolení k výjezdu, v Římě zdržet a co tam míní dělat. Arcibiskup odpověděl, že by tam chtěl být tři neděle. V prvním týdnu by se věnoval oficiálním a úředním záležitostem, ve druhém by si chtěl udělat pouF po římských kostelech a památkách a ve třetím týdnu by navštívil své kněžské přátele z koncentračního tábora Dachau, zejména biskupa Carlo Manziana, který ho už vícekrát do Itálie zval.

Jak se ukázalo, celý tento ,zdvořilý‘ rozhovor byl cynickou hrou československých vládních činitelů s nic netušícím Josefem Beranem. Ihned po návštěvě na ministerstvu se arcibiskup Beran setkal s monsignorem Casarolim. Ten mu řekl: ,Excelence, pojedete-li do Říma, nebudete se už moci vrátit.‘

Beran: ,To musí rozhodnout Svatý otec.‘

27


Casaroli: ,Svatý otec si přeje, abyste to rozhodl vy. Zůstanete-li v Římě, snad se nám konečně podaří dostat do Prahy řádného biskupa místo státem dosazeného ordináře Stehlíka.‘

Beran se na dost dlouhou chvíli odmlčel, pak sklonil hlavu a tiše řekl:

,Tak pojedu.‘

Casaroli později vzpomínal, že byl v té chvíli hluboce dojat, protože si uvědomil, co pro arcibiskupa Berana znamenalo navždy opustit milovanou zemi. Bylo to sebeobětování.“

Vyčkávací až odmítavý postoj koncilových otců k biskupu Tomáškovi byl pochopitelný. O tom, jak se postupně měnil k lepšímu, svědčí biskup Škarvada:

„Na poslední zasedání koncilu přijel František Tomášek už jako apoštolský administrátor pražský a ani jeho ochránci z StB mu nemohli zabránit, aby v koncilní aule potkával pastýře arcidiecéze, kterou spravoval, kardinála Berana. Jejich první setkání bylo dost chladné. Navzájem se neznali, snad se předtím ani neviděli. Mohl mu kardinál Beran důvěřovat?

Přišel však rok 1968 a brzy po něm smrt kardinála Berana a zároveň ve stejném roce 1969 svatocyrilské jubileum. Biskup Tomášek přijel při obou příležitostech do Říma, kde se stával stále známějším. I papež Pavel Vl. mu věnoval větší pozornost než dříve. Proto když v roce 1976 prohlásil, že jeden z kardinálů, které tehdy jmenoval, zůstává utajen ,in pectore‘, v jeho srdci, byli jsme přesvědčeni, že jde o našeho pražského apoštolského administrátora.“

3

Vzpomínka Jana Sokola

O proměně venkovského faráře v obdivuhodného pastýře pražské arcidiecéze svědčí i vzpomínka filozofa a publicisty Jana Sokola:

„Už bylo šero, když jsme s přítelem Jiřím Němcem stáli před skromnou farou v Moravské Huzové u Olomouce. Měli jsme různé starosti s ekumenickým seminářem v Jirchářích a chtěli jsme o tom hovořit s člověkem, který se nedávno vrátil z II. vatikánského koncilu a byl právě ustanoven administrátorem pražského arcibiskupství. Přišla otevřít vlídná stará paní a zavedla nás do světnice s kuchyňskými kamny a pečlivě pověšeným prádlem nad nimi. V opačném rohu pod okny na

28


rohové lavici seděl u stolu statný muž a modlil se breviář. Vesnická fara a farář jako za starých časů. Klid, mír, pohoda.

Biskup Tomášek nás pozorně vyslechl a tu a tam se na něco vyptal. Nemluvil mnoho a nakonec náš podnik pochválil. Brzy si o tom promluvíme v Praze. Přišla řeč ještě na společné známé z Olomouce i z Brna a pozdě večer jsme se rozloučili.

Později v arcibiskupském paláci, kde ještě dlouho biskupova maminka hospodařila jako na faře, jsem si pokaždé lámal hlavu, jak si ten sice vzdělaný profesor a životem i vězením zkušený člověk, ale přece jen bytostí venkovský farář, dokáže poradit s tím, co ho čeká. Zpočátku byl osamělý v cizím paláci a v cizím velkém městě, se všemi běžnými starostmi o velkou diecézi v nouzi, s obyčejnými i záludnějšími konflikty i s tlakem režimu, který ani tehdy kolem roku 1968 nepřestal úplně, a brzy se soustředil právě na jeho osobu. Kolikrát se mi zdálo, že to musí být nad jeho síly, a on sám nejednou vzpomínal na klidnější léta v semináři a na faře.

A pak začalo něco, co nikdo nečekal. Mezi šikanami a úskoky režimu i ,mírových‘ kněží, kteří se s ním víc a víc zaplétali a snažili se nebýt v tom sami, biskup Tomášek nabral něco jako ,druhý dech‘. Zůstal tím, čím byl, ale od krize ke krizi byl pokaždé o kus statečnější, odvážnější, větší. Na životě, který by byl naplněný a hodný úcty, i kdyby byl skončil na huzovské faře, vyrostl ještě jeden nový život arcibiskupa a kardinála – a to ve věku, kdy většina lidí už jen vzpomíná a uzavírá. Pro ty, kdo kardinála Tomáška znali, tohle zůstane jedním ze zázraků, které jsme mohli vidět na vlastní oči.“

Pastýř

VraNme se však zpátky do roku 1965: V souladu s novými „církevními“ zákony složil biskup Tomášek slib věrnosti republice, a to do rukou náměstka ministra školství a kultury. Dne 11. března 1965 se ujal, po předložení jmenovacího papežského dekretu metropolitní kapitule u Svatého Víta, svého úřadu. Při této příležitosti vydal okružní list duchovenstvu pražské arcidiecéze. Píše v něm mezi jiným:

„Drazí spolubratři, děkuji vám, že jste mne se svými věřícími při

jali jako toho, koho k vám poslal Svatý otec. Přišel jsem k vám, aby

chom si podali ruce k společné práci, k níž nás povolal Kristus. ,Jako

mě poslal Otec, i já posílám vás‘ (Jan 20,21). S láskou, nadšením

29


a bezmeznou důvěrou pokračujme ve velkém poslání, které On nám dal. Hlavním předpokladem k tomu je živá víra.“

4

Hluboká a živá víra pomáhala novému správci pražské arcidiecéze překonávat především počáteční nedůvěru části duchovenstva i laiků

.

Sám o tom později řekl:

„Velkým milníkem v mém životě byl můj příchod do Prahy, který byl jakýmsi skokem parašutisty do neznámé oblasti, kde má vykonat určité poslání dané mu jeho představenými. Tak je možno charakterizovat rozdíl moravského katolického prostředí, z kterého jsem vyšel před více než čtyřiceti lety, od prostředí pražského.“

5

Krátce po nástupu do úřadu byl sice pražský apoštolský administrátor přijat prezidentem republiky Antonínem Novotným a pražským primátorem Ludvíkem Černým, ale to byla jen zdvořilostní setkání, bez jakéhokoli praktického významu. Naopak, biskup Tomášek narážel od začátku svého pražského působení na šikanování ze strany úřadů. Tak například biřmovat směl jen v jednom z nejmenších kostelů v Praze, u Panny Marie Andělské na Loretánském náměstí. Při první pastorační návštěvě Plzně musel přesvědčovat tamního církevního tajemníka, že toto město je v církevní kompetenci apoštolského administrátora pražské arcidiecéze. Katolické noviny z té doby o jeho činnosti z příkazu státních proticírkevních míst téměř naprosto mlčely.

Šestašedesátiletý biskup se však pustil do duchovní meliorace zdevastované arcidiecéze s energií přímo nakažlivou. Neúnavně navštěvoval její rozsáhlé území, rok 1968 vyhlásil rokem pokoncilní duchovní obnovy. Na jeho přání prohlásil papež Pavel VI. svatého Vojtěcha za hlavního patrona pražské arcidiecéze. Jako předseda České liturgické komise se přičinil o to, že se nejen v pražské, ale i v ostatních českých a moravských diecézích začaly uskutečňovat závěry II. vatikánského koncilu. Při pražské apoštolské administratuře založil pokoncilní knihovnu. (Ta byla doplňována téměř výlučně cizojazyčnou, v cizině vydávanou literaturou, vždyN u nás se tehdy, až na nepatrné výjimky, nic náboženského nesmělo vydávat.) K nelibosti úřadů zdůrazňoval jednu z podstatných myšlenek koncilu, a to spolupráci kněží a laiků. Sjeho příchodem do Prahy přestal být arcibiskupský palác laikům zapovězeným místem.

V sérii pastýřských listů z této doby apeloval na vytváření podmínek pro růst duchovních povolání, protože věděl, že „ žeň je sice bohatá, ale dělníků málo“.

30


Jako jediný biskup v Čechách a na Moravě, jemuž bylo povoleno

působení, si uvědomoval, že jeho služba Božímu lidu není limitována

hranicemi pražské arcidiecéze. Již tehdy se začal formovat rozsah

a hloubka jeho duchovní autority, která z něho později učinila skuteč

nou vůdčí osobnost katolické církve v Československu.

První vzpomínka Václava Vaško

„Jmenování biskupa Tomáška administrátorem pražské arcidiecé

ze ještě za života arcibiskupa Berana a za cenu Beranova vyhoštění z republiky jsem přijal jako většina diecézanů se smíšenými pocity. Podle vyprávění našeho faráře od Sv. Matěje P. Václava Zimy však vím, že biskupovo první setkání s pražským klérem dopadlo dobře. ,Zapůso- bil na nás dobrým dojmem,‘ říkal Zima, ,ničím se nedělá, vystupuje skromně a nechce, abychom mu říkali excelence, ale otče biskupe.‘

V prvním roce svého pražského působení považoval biskup Tomá

šek za svůj hlavní úkol seznámit se s diecézí. Začal návštěvou pražských kostelů. Všude vítání, kytičky, proslovy, úsměvy, plno lidí. Věřící měli radost, že konečně po šestnácti letech – počítáno od historického Božího těla v roce 1949, kdy byl arcibiskup Beran vypískán provokatéry v katedrále svatého Víta a vzápětí internován – se v církvi opět začalo něco dít. Nejvěrnější věřící putovali za biskupem z kostela do kostela a povzbuzovali tak sami sebe svou mnohostí. Tím však mátli venkovského faráře z Moravy, kterému pak dlouho trvalo, než se orientoval v novém prostředí a v smutné skutečnosti polopohanské Prahy.

Proč jeho i sebe klameme?, řekl jsem si po druhé nebo třetí pouti

za biskupem a přestal jsem dělat jásající doprovod či senzacechtivou stafáž. Viděno však z jiného úhlu, neznamenalo toto putování jen vnější parádu ani potěmkinskou vesnici. Po marasmu padesátých a začátku šedesátých let jsme všichni potřebovali povzbuzení a František Tomášek nám je svou osobností a svým životním optimismem dával. Kromě toho byl přímým účastníkem II. vatikánského koncilu a hlasatelem jeho, pro nás, tradiční katolíky, převratných myšlenek. Tomáškovy cesty po arcidiecézi znamenaly také urychlené zavádění liturgických reforem ve farnostech, které navštívil.“

31


První vzpomínka doktora Bambase

V červnu 1965 navštívil biskup Tomášek při svých cestách po diecézi také Roudnici, kde biřmoval. Bylo to po patnácti letech první veřejné biřmování, proto vzbudilo mimořádnou pozornost širší veřejnosti. Biřmovanci se sjeli z mnoha míst Čech i Moravy. Účastníkem slavnosti byl mezi jinými MUDr. Pavel Bambas, pozdější neoficiální domácí lékař a důvěrník pana kardinála.

„Roudnické náměstí bylo plné aut Státní i Veřejné bezpečnosti,“ vzpomíná dr. Bambas. „Po příjezdu pana biskupa se z některých oken ozval potupný smích. Pan biskup na to však nedbal. Rozmlouval s věřícími a povzbuzoval je. Po dlouholetém pronásledování církve znamenala biskupova přítomnost, kamkoli přišel, velkou posilu pro všechny věřící. Slavnost byla důstojná a až dojemně zbožná.“

První svědectví sestry Petronie

Nahlédnout do soukromí biskupa Tomáška nám dává vzpomínka sestry Petronie Štěpančikové z kongregace sv. Cyrila a Metoděje:

„K panu biskupovi jsem přišla se sestrou Brigitou v lednu roku 1967 z Bílé Vody, kde nás bylo na 300 řeholnic z 12 řádů a kongregací. Otec biskup požádal tehdy našeho správce, kterého znal z Olomouce, aby někoho vybral pro péči o maminku a k vedení domácnosti. Byla jsem vedena jako soukromá zaměstnankyně pana biskupa, který mě platil ze svého.

Obě jsme respektovaly jeho soukromí, kde si kromě jídla připravoval všechno sám. Vnitřní sílu, která ho neopustila do posledních chvil jeho života, čerpal z pravidelné modlitby českého breviáře, kterou začínal svůj každodenní program, Večer po kompletáři kontroloval, zda se předtím pomodlil všechny hodinky. Dbal na polední zpytování svědomí a doporučoval ho i nám. Hodně četl, a protože dostával stále nové knihy, prohlížel je, a když poznal, že je nebude potřebovat, nehromadil je, ale rozdával. Při pohledu na regály arcibiskupské knihovny říkával: ,Byl jeden mnich, měl mnoho knih...‘

Všecko u něho mělo svoje místo, byl úžasně pořádný. V neděli, když nechodily návštěvy, dělal pořádek a vyřazoval nepotřebné papíry. Říkal: ,Za chvíli u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist