načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na rozhraní -- Krize a proměny současného světa - Miroslav Bárta; Otakar Foltýn; Martin Kovář

Na rozhraní -- Krize a proměny současného světa

Elektronická kniha: Na rozhraní -- Krize a proměny současného světa
Autor: ; ;

Úvahy expertů o současném stavu společnosti Po mimořádně úspěšné knize Povaha změny, v němž se kolektiv odborníků pod edičním vedením egyptologa M. Bárty, historika M. Kováře a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  298
+
-
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 348
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : ilustrace (některé barevné), mapy, portréty
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9357-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý svazek nabídne mimo jiné úvahy o vývoji a povaze kapitalismu v Evropě, o soumraku moderního státu, o právním státě či o tzv. ekonomické bezpečnosti, zamyšlení nad tím, zda Evropa stanula na prahu válečného konfliktu, zcela aktuální stať věnovanou Brexitu, jakož i studie o klimatických změnách a dalších tématech. Po knize Povaha změny, v němž se kolektiv odborníků zamýšlí nad palčivými otázkami současné doby, připravili editoři další titul se stávajícími i novými spoluautory.

Popis nakladatele

Úvahy expertů o současném stavu společnosti Po mimořádně úspěšné knize Povaha změny, v němž se kolektiv odborníků pod edičním vedením egyptologa M. Bárty, historika M. Kováře a vojenského specialisty O. Foltýna zamýšlí nad palčivými otázkami současné doby, připravili editoři další titul se stávajícími i novými spoluautory. Druhý svazek nabídne mimo jiné úvahy o vývoji a povaze kapitalismu v Evropě, o soumraku moderního státu, o právním státě či o tzv. ekonomické bezpečnosti, zamyšlení nad tím, zda Evropa stanula na prahu válečného konfliktu, zcela aktuální stať věnovanou Brexitu, jakož i studie o klimatických změnách a dalších tématech.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Bárta; Otakar Foltýn; Martin Kovář - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miroslav Bárta

Martin Kovář

Otakar Foltýn /eds./

Na rozhraní

Krize

a proměny

současného

světa


Kniha vychází s podporou

pana Ludvíka Hegrlíka

a fondu QUANT

Typografie Tomáš Nedoma

Odpovědný redaktor Martin Žemla

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2016 jako svou 1546. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Editors © Miroslav Bárta, Martin Kovář, Otakar Foltýn, 2016

Copyright © David Batěk, Miroslav Bárta, Václav Cílek,

Dana Drábová, Roman Fiala, Otakar Foltýn, Petr Gazdík,

Karel Havlíček, Pavel Holländer, Pavel Kohout, Stanislav Komárek,

Martin Kovář, Jakub Landovský, Milan Marko, Vladimír Mařík,

Jiří Michl, Václav Moravec, Jiří Paděvět, Petr Pokorný,

Martin Riegl, Karel Řehka, Tomáš Zima, Matyáš Zrno, 2016

ISBN 978-80-7429-784-7

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


Miroslav Bárta

Martin Kovář

Otakar Foltýn /eds./

Krize

a proměny

současného

světa Vyšehrad Obsah

8 Tomáš Zima

Předmluva

12 Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn

Několik slov úvodem

CIVILIZACE

20 Stanislav Komárek

Historický proces a polarita lidské percepce světa

44 Miroslav Bárta

Hérakleitův test. Lineární a cyklická povaha vývoje civilizací

70 Pavel Kohout

Čtyři apokalyptičtí jezdci moderní civilizace

88 Martin Kovář

Brexit. Nejen „bitva o Británii“, ale i o Evropu

102 Václav Moravec

Digitální mediamorfóza jako jedna z povah Změny?

STÁT

116 Petr Gazdík

O politické prokrastinaci

120 Roman Fiala

Má právní stát v Evropě ještě naději?

126 Karel Havlíček

Metamorfóza státu a práva

156 Pavel Holländer

Soumrak moderního státu

172 Matyáš Zrno

Národy a kultura. Existují kolektivní vlastnosti?

A jak ovlivňují spolužití etnik? ZDROJE 180 Petr Pokorný

Antropocén: konečně tečka za klimatickým determinismem? 186 Václav Cílek

Voda a revoluce 204 Dana Drábová

Projekt Manhattan, Černobyl a dnešní uprchlická

krize aneb pokus o hledání rovnováhy

216 Aleš Michl

Duch a ďábel kapitalismu v Evropě 228 Vladimír Mařík

Čtvrtá průmyslová revoluce zasáhne celou společnost 252 Milan Marko

Přežití není povinné! BEZPEČNOST 266 Jakub Landovský, Martin Riegl

Geopolitická vize Evropy bez hranic v éře teichopolitics

284 Otakar Foltýn, David Batěk

Plánujeme bezpečnost, nebo zabezpečujeme „plánování“?

312 Karel Řehka

Potřebujeme si hrát na válku? Význam válečné hry pro obranu země

330 Jiří Padevět

Prostor násilí

342 Editoři

344 Spoluautoři



Předmluva


11

Vážení a milí čtenáři,

není pochyb, že žijeme v době, která se dramaticky proměňuje. Není to nic no­

vého. Svět nebyl nikdy idylickým místem. Nedávno uplynulé dvacáté století se

dvěma zničujícími světovými válečnými konflikty, jimž padlo za oběť několik

desítek miliónů lidí, o studené válce a dalších hrůzách skoro na všech konti­

nentech nemluvě, je toho jasným dokladem. Devadesátá léta přinášejí naději, že

po pádu železné opony nastupuje období světové demokracie, toto záhy zkalil

válečný konflikt na Balkáně, v Iráku, Afghánistánu a nejen tam. Teroristický útok

v New Yorku 11. září 2001 změnil mnohé, a bohužel následující další teroristické

útoky v Londýně, ve Španělsku, naposledy pak v Paříži, Bruselu či Nice, ale také

v jihovýchodní Asii a na Středním východě pak jednou provždy změnily povahu

světa nejen pro naši generaci.

Počátek 21. století je rovněž dramatický. Svědčí o tom nejen hluboká a vle­ klá finanční a hospodářská krize, která v roce 2008 propukla v USA a vzápětí se rozšířila do velké části západního světa, ale i další konflikty: pokračující války na Blízkém a Středním východě, tzv. arabské jaro, vznik tzv. Islámského státu, kolabující či víceméně neexistující státy jako Libye, s tím související vlna terorismu, která sužuje především západní Evropu, ale i další země, válka na Ukrajině, islamizace Turecka, migrační krize vyvolaná nejen válečnými konflikty, ale i problémy spojenými s nedostatkem vody či základních životních potřeb v části zemí Asie a Afriky. A v neposlední řadě odchod Velké Británie z Evropské unie, tzv. brexit, a v důsledku toho možné změny, jakož i potenciální oslabení Evropské unie, která by měla více hledět na zájmy občanů zemí Evropy než na složitý byrokratický aparát, jenž začíná řadu procesů spíše brzdit, než aby je řešil.

Tento vývoj nemůže být nikomu, komu záleží na světě, v němž žijeme,

a jeho budoucnosti, lhostejný. Jsem velmi rád, že mezi odborníky, kteří se výše

zmíněnými a mnoha dalšími problémy zabývají a snaží se načrtnout možná

řešení, patří moji kolegové z Univerzity Karlovy a z dalších významných in­

stitucí. Vysoká učení, Univerzitu Karlovu nevyjímaje, stála ve svých dlouhých

dějinách vždy v centru dění a společenských změn. Prostředí otevřené k diskusi

a tříbení různých názorů i potenciál členů akademických obcí je k tomu přímo

předurčoval a předurčuje.

Univerzitní vědci a učitelé, nejen ti, kteří se zabývají společenskými věda­ mi, mají být při diskusi o proměnách a vývoji dnešního světa slyšet. Jako rektor nejstarší univerzity v naší zemi i jako člověk, jemuž záleží na tom, v jakém světě a v jaké době žijeme a budeme žít, jsem rád, že tomu tak je.

Tomáš Zima

rektor Univerzity Karlovy

12 Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn

Několik slov úvodem

Miroslav Bárta,

Martin Kovář

a Otakar Foltýn

13 Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn Nachází se náš svět skutečně na rozhraní? Řečeno jinými slovy: žijeme oprav­ du v době, která je přelomová v tom smyslu, že se nám svět mění před očima rychleji než kdy dřív? Anebo máme pouze přirozenou tendenci dnešní silně medializované události přeceňovat a všechno je přece jen v pořádku? Právě proto, abychom byli schopni na tuto otázku odpovědět, již několik let usilujeme o poznání mechanismů toho, jak se různé civilizace vyvíjejí v čase a prostoru

a co vytváří rámec pro jejich trajektorii vývoje (Bárta, Pokorný, eds., 2008; Bárta,

Kovář, eds., 2011; Bárta, Kovář, eds., 2013; Bárta, Kovář, Foltýn, eds. 2015). O hlubší

diskusi usilujeme též v rámci think tanku „Komplexní společnosti“, který sdru­

žuje vědecké a akademické pracovníky i praktiky z mnoha společenskovědních,

přírodovědných i technických oborů a dalších důležitých oblastí společnosti.

Jakkoli se v každé publikaci snažíme přinášet nové informace, pohledy a ana­

lýzy, vzhledem k tomu, že tato kniha volně navazuje na Povahu změny, kterou

vydalo nakladatelství Vyšehrad před rokem, se její úvod nemůže – zejména

s ohledem na případné nové čtenáře – do jisté míry neopakovat. Věříme, že

nám to odpustíte.

Široce rozšířený pocit, že se světem „není něco v pořádku“, nelze v po­ sledních letech přehlédnout. Mnohdy se nicméně nejedná o nic víc než jen o různými vlivy vyvolaný subjektivní pocit, který se vždy nekryje se skutečnými příčinami závažných společenských procesů. Dobrat se toho, zda opravdu žije­ me v přelomové době, je nesmírně složité. Z historie přitom víme, že hluboké změny, ke kterým společnost směřuje dlouhodobě, se nakonec mohou odehrát v řádu dnů či týdnů, během nichž se zásadním způsobem promění společnost, její struktura, hodnoty, smýšlení, směřování a mnohé další. Pro příklady ne­ musíme chodit daleko do minulosti. Mnozí z nás si stále dobře vzpomínají na revoluční události z listopadu 1989, několik z nás mělo možnost zažít na vlastní kůži tzv. arabské jaro na rozhraní let 2010 a 2011 a letos jsme všichni sledovali hlasování o budoucím směřování Velké Británie (tzv. brexit) či průběh krajně neobvyklých událostí (pokus o státní převrat?) v Turecku. Nevíme, zda se po kaž­ dé jednalo o „zásadní příspěvek ke změně světa“, každá z těchto událostí však potenciál k tomu být příčinou fundamentálních změn měla. Ne že by se jindy Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn

podobné události neděly, v současné době je ale kumulace rizikových faktorů

podstatně nebezpečnější než v obdobích relativního klidu.

Příspěvky v této knize pocházejí od autorů s velmi odlišným profesním

zaměřením. Kromě zástupců společenskovědního bádání a přírodovědců zde

najdete texty od významných právních autorit, ekonomů, zástupců ozbrojených

složek a techniků. Prakticky všechny charakterizuje přesvědčení, že se svět, tak

jak jsme ho doposud znali, od základu mění, v řadě ohledů velmi rychle. Od

vnitřních procesů charakterizujících dynamiku naší společnosti, přes koncept

právního státu a jeho financování, povinnosti a míru svobody a odpovědnosti jednotlivce, až po otázky spojené s legitimitou elit, s bezpečnostními aspekty, se světem médií a konečně i s povahou technického pokroku.

Mnozí čtenáři se jistě budou ptát, zda na otázky, jež si klademe, a na výzvy,

o nichž píšeme a před nimiž varujeme, známe odpověď. Pravda je taková, že

jsme se soustředili především na hledání odpovědi na otázku, zda se s naším

světem něco významného skutečně děje. Často o tom není nejmenších pochyb.

Například v oblasti mezinárodní bezpečnosti je dramaticky rychlý posun k ne­

stabilitě zřejmý. Existují ovšem i trendy, jež jsou na první pohled méně zjevné,

byť mohou být přinejmenším stejně rizikové. V jistém smyslu je uklidňující,

že náš civilizační okruh disponuje dostatečnými prostředky k přijetí reálných

opatření směřujících k tomu, aby se společnost na případnou ztrátu složitosti

lépe připravila a mohla se s ní úspěšně vyrovnat. Zároveň si však nejsme jisti,

zda k tomu má i dostatečnou vůli. Již samotný fakt, že většina lidí nechce ne­

příjemné otázky (natož odpovědi) slyšet, o zmíněném nedostatku vůle svědčí.

Tato kniha, třebaže není v žádném smyslu návodná, snad přesto alespoň obecné

odpovědi nabízí.

V první řadě nicméně chceme, jak jsme již uvedli, předložit srozumitelné,

dostatečně silné a pádné argumenty vysvětlující, co se v dnešním světě děje

a proč. Neschopnost vidět a realisticky vnímat jeho problémy a rozumět jim

je totiž, stejně jako neschopnost vykročit ze „zajetých kolejí“, logickým důsled­

kem relativně dlouhého období, jež generuje pocit, že se přece nic nemůže

stát, že přece nemůže být už nikdy hůř, jinak než dnes. Političtí představitelé

často nechtějí existující či nadcházející problémy řešit, neboť je nechtějí vidět,

případně se domnívají, že je nevidí a nechtějí vidět jejich voliči. A právě v tom spočívá „jádro pudla“. Aby bylo možno problémy opravdu řešit, a nikoli jejich řešení alibisticky oddalovat, je třeba získat na svou stranu značnou část veřej­

ného mínění; opatření nutná pro řešení složitých, komplexních problémů jsou

nicméně většinou nákladná, a tedy i bolestivá, a proto pro většinu politiků

„nerealizovatelná“. Mnohé příspěvky v této knize přitom ukazují, že stav naší

civilizace, respektive společnosti je v mnoha oblastech skutečně málo povzbu­

divý. Je proto dobré vědět, že řešení existují vždycky, vždycky existuje cesta

pro úspěšný restart, rozumnou reformu či zvýšení resilience. Efektivní řešení

ovšem předpokládají nejen spolupráci napříč vědními obory, ale také poctivost

a odvahu legitimních a respektovaných politických elit.

15 Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn

Na papíře vypadají opatření, návrhy řešení, o nichž píšeme, relativně jedno­ duše. V zásadě jde o to zefektivnit fungování systému tak, aby pohlcoval méně energie, než kolik jí vyprodukuje, aby nebyl svázán přebujelými a nesmyslnými předpisy a zákony, aby nezvýhodňoval nekompetentní kariéristy a nebyl ovliv­ ňován hypertrofovaným lobbingem, ať již například ve zdravotnictví, staveb­ nictví, zbrojařství, nebo v různých dotačních programech.

Stejně tak je důležité budovat skutečně vzdělanou společnost, a to od základních škol, přes školy střední, odborné až po univerzity. Zatímco v řadě vyspělých zemí je vzdělání vysoko na seznamu realizovaných vládních priorit, v České republice se o tom dlouhá léta pouze mluví. Kromě výrazného navýšení rozpočtu pro školství je jedním z nejdůležitějších opatření v této oblasti co nej­ rychlejší zavedení vzdělávacích programů k posílení mediální gramotnosti, tj. schopnosti kriticky analyzovat přijímaná sdělení, bez níž je ve světě současných informačních technologií velká část společnosti mimořádně zranitelná. Školství zkrátka musí být, chceme­li v dnešní turbulentní době obstát, strategickým odvětvím s nejvyšší prioritou.

Jakkoli jsme, ať už chceme, či nechceme, součástí tzv. západní či euroatlan­ tické civilizace (v nejširším slova smyslu) a evropského společenství (Evropské unie), s nimiž sdílíme nejen jejich výdobytky, ale i problémy a těžkosti, jsme zároveň i občany svého státu; právě a především v něm většina z nás žije. Demokratický stát, sociokulturně vyspělá společnost, se kromě svých tradičních rolí (vytvoření právního rámce, zajištění bezpečnosti svých občanů atd.) přiro­ zeně musí postarat o všechny, kteří potřebují pomoc, protože mají nejrůznější objektivní handicapy; nemělo by se však jednat o nic víc nežli o – s nadsázkou řečeno – „poslední instanci“. Základem fungování společnosti vždy byla, je a ne­ pochybně bude, a to v jakémkoli společenském kontextu, rodina a komunita. Právě ty tvoří páteř fungování státu i společnosti obecně.

V současné době jsme v přímém přenosu svědky toho, jak se koncept fungování společnosti a státu mění. Na Blízkém a Středním východě se zřejmě vyčerpává řád mající základy ve sto let staré Sykes­Picotově dohodě, jež kdysi do značné míry uměle narýsovala hranice států na základě rozdělení vlivu mezi Velkou Británii a Francii. Obdobná situace je i v případě mnoha částí severní a střední Afriky. V obou oblastech můžeme být brzy svědky vzniku nových států. Některé oblasti zřejmě nebudou i nadále (či znovu) fungovat na bázi klasického pojetí státu, ale v rámci například kmenového uspořádání, které zaručí alespoň nějaký typ stability. Tato doba již ostatně přišla – rozsáhlé oblasti světa bez zásadního vlivu státu (například v Afghánistánu, Pákistánu i jinde) již fungují. Současně dochází k velkým tektonickým pohybům v západním světě, kde je jednak do jisté míry zpochybňována podstata fungování klasických států, jejichž koncept postupně ničí – mimo jiné – virtuální realita masmédií a komu­ nikačních prostředků, podobně jako silné a takřka neuchopitelné nadnárodní korporace, schopné zásadním způsobem ovlivňovat jejich rozhodování. Jsme Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn tudíž svědky konvergence dvou negativních vlivů přispívajících k erozi klasic­ kého pojetí a fungování státu zároveň.

Dalším z velkých problémů, jimž musí především západoevropské státy čelit, je silná migrace, označovaná jako migrační krize. Bez ohledu na to, jaké jsou její příčiny – důsledek válečných konfliktů a regionální politické nestabili­ ty, vypočítavé politiky místních elit či klimatické změny a vysychání rozlehlých oblasti na Středním východě a Africe –, je jedním z pilířů západního světa schopnost a vůle pomáhat v rámci svých možností všem, kteří tuto pomoc na­ léhavě potřebují. Stejně jako v případě jednotlivých národních států je ale třeba přesně říci, komu tato pomoc náleží, stejně jako nekompromisně vyžadovat respektování pravidel a zásad, ke kterým se euroatlantická civilizace historicky pracně dobrala. Těmi jsou především rovnost pohlaví, svoboda slova a nábo­ ženského vyznání (při přítomnosti odpovědného jednání), rovnost jednotlivých náboženství, odluka církve od státu, respektování svrchovanosti a územní inte­ grity jednotlivých států a jejich právních norem, smysl pro plnění občanských povinností a z nich vyplývajících práv. Tyto pilíře euroatlantické civilizace jsou dnes nezřídka relativizovány a zpochybňovány, mimo jiné v důsledku zjevné nekompetentnosti politických, ekonomických a společenských elit. Tato ne­ kompetentnost a nefunkčnost má řadu příčin; do jisté míry je i důsledkem dlouhodobého úpadku střední třídy a nástupu politické oligarchie, dokonce i v některých vyspělých zemích.

Kromě všech problémů a rizik, o nichž již byla řeč, je vysoce pravděpodob­ né, že zčásti již jsme a v budoucnu budeme svědky významných změn v oblasti přírodního prostředí a geopolitiky. Dlouhodobé trendy ukazují, že proměny životního prostředí, kam patří i již zmíněné klimatické změny, nikdy nebyly na této planetě něčím výjimečným; markantní a v následcích zásadní skoky v rámci několika desetiletí jsou dobře doložitelné. Ani tato skutečnost by ale neměla být využívána ke zlehčování podílu člověka na proměnách přírodního prostředí a nezanedbatelné váze tzv. antropocénu.

Významná je rovněž skutečnost, že se snižuje vydatnost jednotlivých zdro­ jů energie, které jsme schopni aktuálně využívat, přičemž spotřeba a náklady na udržování a fungování „našeho“ uspořádání světa stále stoupají. Bylo by bláhové věřit, že se nás tyto trendy a skutečnosti netýkají. Proto je nesmírně důležité, aby vlády i nadnárodní entity významně přispívaly na základní výzkum, v němž potřebujeme uskutečnit zásadní pokrok. Věda se tak svým způsobem dotýká každého z nás, neboť je a bude garantem kvality naší životní úrovně. Jednou z významných změn by proto v zájmu efektivity měl být alespoň částečný pře­ sun ve financování tzv. inovací či aplikovaného výzkumu ze státu na soukromé firmy; současně by pro ně měl být vytvořen odpovídající a stimulativní rámec.

To, o čem byla až dosud řeč, je jen nástin několika základních problémů a potenciálně rizikových faktorů, jimž musí, anebo se vší pravděpodobnos­ tí bude muset tzv. západní (euroatlantická) civilizace včetně České republiky v brzké budoucnosti čelit. Máme za to, že je dobré tyto problémy, tato rizika

17 Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn

a tyto faktory pečlivě studovat a informovat o nich. Na závěr bychom rádi ještě

jednou vyjádřili přesvědčení, že každá, i ta nejsložitější situace má svá řešení;

jejich povaha a kvalita nicméně závisí na lidech, kteří je hledají. Je zásadní chy­

bou, že k přijetí relativně nepříliš bolestivých opatření, jako je právě posilování

resilience (odolnosti) státu vůči nejrůznějším problémům, nedochází v době,

kdy by si vyžádala méně nákladů a úsilí než během případné hluboké krize.

Konečně jsme přesvědčeni, že pouze analýza problémů současného světa jdoucí

napříč vědními obory je tím, co nám může poskytnout spolehlivý nástroj pro

poznání a řešení problémů, před nimiž stojíme, nebo před nimiž v dohledné

době stát se vší pravděpodobností budeme.

P. S .

Právě v těchto dnech, kdy píšeme předmluvu ke své knize, na konci srpna 2016,

jsme svědky toho, jak Spojené státy stahují padesát nukleárních hlavic z turecké

základny Incirlik do Rumunska a jak se Turecko, mající druhou největší armádu

v rámci NATO, přimyká k putinovskému Rusku, islamizuje se a vyostřuje vztahy

s dlouholetými spojenci. Právě v těchto dnech, na konci srpna 2016, vychází

najevo, že šéf britské opoziční Labour Party Jeremy Corbyn, jenž – mimo jiné –

přispěl k tzv. brexitu, o němž je v naší knize rovněž řeč, mluvil o nepotřebnosti

NATO a o tom, že je třeba alianci rozpustit. Právě v těchto dnech podle listu

Frankfurter Allgemeine Zeitung státní orgány Spolkové republiky Německo

upozorňují své občany, aby se připravili na případnou krizovou situaci, jako je

například rozsáhlý black­out či jiná nebezpečí...

To je jen několik z mnoha varovných znamení z posledních týdnů a dní, jenom několik z mnoha. Nedělejme si iluze, svět se nám skutečně mění před očima.

Literatura

Bárta, M.; Pokorný, P. (eds.), 2008 Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě

a společnosti, Praha: Dokořán. Bárta, M.; Kovář, M. (eds.), 2011 Kolaps a Regenerace. Cesty civilizací a kultur. Minulost,

současnost a budoucnost komplexních společností, Praha: Academia. Bárta, M.; Kovář, M. (eds.), 2013 Civilizace a dějiny. Historie světa pohledem dvaceti

českých vědců, Praha: Academia. Bárta, M.; Kovář, M.; Foltýn, O. (eds.), 2015 Povaha Změny. Bezpečnost, rizika a stav

dnešní civilizace, Praha: Vyšehrad. CIVILIZACE

20 Stanislav Komárek Historický proces a polarita lidské percepce světa

1

1/ Jde o upravený text vycházející z úvodní

kapitoly knihy S. Komárek, Evropa na rozcestí,

Praha: Academia 2015. Stanislav Komárek

21 Stanislav Komárek

Historický proces

V samé podstatě se evoluce biologická a evoluce lidských civilizací neliší – oba procesy jsou nějakým způsobem vázány na život jako takový a oba předsta­ vují události singulární: nelze je opakovat znova, jako třeba vznik vody hořením vodíku. Nelze si experimentálně ověřit, co by se stalo, kdyby nevznikli ptáci či kdyby Stalin zdárně dostudoval seminář a stal se v Tiflisu protojerejem. Oba procesy nelze také rozumným způsobem řídit, ač lidská přemrštěná sebedůvěra soudí, že je obojího schopna. Biologická evoluce probíhá zcela určitě bez sebere­ flexe, lidská kulturní se o něco podobného pokouší, byť cesta je svízelná a plná omylů – íránská lidová tradice třeba podnes ukazuje Kýrovu hrobku jako hrob Šalomounovy matky. Po obou procesech také zůstávají jen nepřímé památky – paleontologické a archeologické nálezy, po novodobějších lidských událostech i památky písemné. Nikdy znovu neuvidíme kambrickou radiaci či Caesarův triumf a události, které nepamatujeme sami, známe pouze zachycené do slov či v příznivém případě obrazů a za posledních sto let i filmů. I nejbedlivějším převyprávěním se každá událost změní, podobně jako zaznamenaný sen, úřední dokumenty či obrazový materiál zase postrádají dobové pozadí, které je nutno znát – co minulo, je pryč, a nás to potrefuje jen nepřímo: ne nadarmo se říká i o střele, že nás minula. Budoucnost vyrůstá z minulosti jako houba z pařezu, vzniká její transformací a zároveň ji spotřebovává, degraduje a zastírá. Minulost, uchovaná komplexněji jen v sedimentech starých písemností a nálezů, pak zů­ stává v obecné paměti jen v několika schematických heslech, trochu podobně, jak to líčí Orwell ve svém románu 1984. Neusoudí­li se výjimečně, že právě v ní ležely všechny ctnosti a příklady, nastane všeobecné ulehčení, že minula a je pryč. V současné době stojíme před jednou z největších kulturních diskontinuit v dějinách, ale o tom až později. Mnohokrát bylo v literatuře tematizováno, zda vůbec minulost „objektivně“ byla a zda jediné, co máme, nejsou texty tady a teď, na jejichž základě minulost i vize budoucnosti volně generujeme. Byť si nemyslím, že je možné a účelné vypátrat, co měl Jiřík z Poděbrad 5. března 1453 k snídani, neméně mne děsí opačná alternativa soudící, že dotyčný státník je pouze plodem našeho sociálního konstruování zhruba jako praotec Čech. Tento způsob uvažování teprve otevírá Orwellovi dveře. Nietzsche má nepochybně

22 Stanislav Komárek pravdu v tom, že minulost je vykoupena až budoucností a teprve podle ní se z jejího nakupení jednotlivostí, jinak určených k zapomenutí, vybírá: ze všech korsických dudlíků se pod muzeální skleněný poklop dostane jen ten, jehož uživatel se později ukázal být Napoleonem (historický popis zjednodušuje houšť proběhlých jednotlivostí i jinak: druhá světová válka se popisuje v pojmech tažení, bitev, konferencí atd. namísto popisů trajektorií a počinů sta milionů Němců a všech jejich obětí i protivníků). Minulost je také neomezeně otevřena reinterpretacím – jako varovné, leč velmi dobře myslitelné memento mohou sloužit její „přehodnocení“ národní, rasová, třídní, džendrová atd. V přítom­ nosti leží zárodky budoucích věcí a dějů, které máme sice jaksi potenciálně na očích, ale většinou je adekvátně nevnímáme: pár drobných savců v opadance druhohorních pralesů nedávalo ještě znát, jaké budou třetihory, večeře několika židovských sektářů v Jeruzalémě se jevila být tou definitivně poslední. Naopak to, co se jeví být nejmohutnější, ať je to římská správa se svými legiemi a sta­ vebnictvím, obrovští veleještěři či třeba mohutný dub, nebude mít s jistotou už dlouhého trvání – tyto jevy už svou slávu zažily a spějí k disipaci. Na rozdíl od dubu­velikána má v sobě zavinutou budoucnost dub­semenáček (Tao te ťing praví: „Kdo v sobě uchovává plnost ctnosti, podobá se novorozenému děcku...“), musí mít ovšem příslovečné štěstí a přízeň osudu, bez níž se neokotí ani kočka. Je vždycky velmi vděčné zkoumat mysl mladých lidí, kteří už jsou dostatečně staří na to, aby trochu „přišli k rozumu“ a mohli své názory přesvědčivě formulo­ vat, dosud však dění ve společnosti neovlivňují. Nejsme­li přímo přesvědčeni, že budoucnost vzniká inherencí božské Prozřetelnosti do dějin v každém jejich okamžiku, pak je nejlepším obrazem přicházejících dob to, že dlí „zavinuté“ jako dosud uzavřené květy v myslích těch, kdo se jednou dostanou k „lizu“.

Dějiny a osobnost

Nekonečněkrát z různých stran byla diskutována úloha osobnosti v ději­ nách, přičemž intelektuální mrazivost miluje pouze dvě extrémní alternativy – buď jsou dějiny výhradně jejich dílem, nebo je jejich význam nulový. Zkušenost se světem a lidmi napovídá, že pravda bude někde uprostřed – kdyby se Hitler stal nevýznamným, leč diplomovaným malířem, a nikoli „Vůdcem“, vypadalo by Německo 30. a 40. let nepochybně jinak – k autoritativnímu režimu se tam však schylovalo z mnoha stran a zemi by stejně nepochybně neminul. Je jistě pravda, že i lidé ve společnosti nejvlivnější a nejvýše postavení jsou do značné míry „slu­ žebníky systému“, a to, že římský papež sebe samého nazývá servus servorum, služebník služebníků, není zdaleka jen pokrytectvím určeným k propagačním účelům. Obecně vzato, čím je systém sofistikovanější a čím více moudrosti se do něj přestěhovalo, tím menší nároky klade na své správce, kteří jsou téměř volně vyměnitelní a nezanechávají větší stopu – takovéto společnosti jsou také „neprůchozí“ pro každou větší změnu. Naopak po významných společenských otřesech, které propracované, ale svazující systémy rozkotají, se objevuje víc pro­ storu pro charismatická panství jednotlivců, někdy obdivuhodná a někdy děsivá

23 Stanislav Komárek

(těmito otřesy se společnost, někdy velmi drasticky, „omlazuje“ asi jako košíkář­

ská vrba ořezáním). Mocní tohoto světa jsou od dávnověku k dnešku také více

než jiní smrtelníci přístupní rozmanitým způsobům věštění a jiným zásvětním

praktikám. Velmi výstižně to popisuje ve své Písni o Bernadettě Franz Werfel:

„Nicotným ubožákům je snadno volnomyšlenkařit... Ten, kdo čmárá akta,

anebo ten, kdo prodává v krámě zboží, se může snadno vysmívat pověrám. Ale

ten, kdo vládne světu, ví z každodenní zkušenosti, že není všechno jen tak samo

sebou, že události se zauzlují nezávisle na něm, že on je naopak míčem tajných

sil a protisil, které si žádají uctívání a oběti, sil, které se musí znovu a znovu

vábit a usmiřovat... Proto víra králů a mocných světa bývá odjakživa pověrou...“

Příčiny a smysl historického procesu

To, jak vlastní roli v dějinách, pokud vůbec, lidé chápou, a to, jak celá věc

nakonec dopadne, bývá často velmi rozběžné a nebývá daleko od způsobu, jak

svůj raison d’etre chápali Karafiátovi broučci, domnívající se, že svítí lidem – ti

ovšem v noci spí, v případě potřeby si svítí sami a většinou ani nepáchnou na

místa, kde se hmyzové lační jasného životního smyslu tak namáhají. Jako slepí

pavouci pleteme historickou síť, jejíhož konce nedohlédáme. Co je vlastně smy­

slem lidských dějin? Naštěstí dnes už neslýcháme tak jednoznačně formulované

odpovědi, jako že cílem těch našich je „válka Čechů s Němci“ – je jasné, co je po

takovéto deklaraci v praxi na programu. Co by bylo běžnou odpovědí dnes? Že

dějiny žádný smysl nemají? Mít se dobře a ještě lépe? Či nějaká úřední definice

typu: „Neustálé prohlubování a rozšiřování lidských svobod, osobního rozvoje

a demokratických mechanismů spolu s neustále širším a plnějším uspoko­

jováním lidských potřeb pomocí stále pokročilejších technologií“? Neslýchali

jsme něco podobného už někdy? A není stejně výstižné či nevýstižné říci třeba

„pěstování pšenice“ či „používání věštebných praktik“? Jak se od toho liší dejme

tomu „rozšíření Alláhova panství a řádu na celé lidstvo“?

Je typické a v mnoha směrech osvobodivé, že západní postmoderna opus­

tila „velká vyprávění“ o tom, kam „nutně a zákonitě“ spějí dějiny a v jakém

směru jim k tomu ze všech sil pomáhat (proč, když tam spějí nutně a zákoni­

tě? ale není to s královstvím Božím na zemi zcela podobné?). Potíž je pouze

ta, že v nastalé bezcílnosti čekají nuda a strach na ty, které všeobecný hon za

prosperitou a zábavou buď nenaplňuje, nebo v něm neuspějí (v mnohém pří­

padě oboje). Představa, že dějiny jsou řízeny „železnou historickou zákonitostí“,

kdysi tak oblíbená a ve svých důsledcích neobyčejně neblahá, byla vystřídána

náhledem, že zde hraje hlavní roli „náhoda“. Vysvětlovat něco „náhodou“ je

v podstatě rezignací na pochopení dotyčného děje a připomíná navlas vysvět­

lování všeho Boží Prozřetelností, pouze ochuzené o příjemný pocit, že skrytý

smysl toho všeho my jakožto pozemští červi momentálně nenahlédáme (je to

trochu podobné, jako když se neustále bojíme „náhodných“ mutací, kterými

v nás může vzniknout rakovinné bujení). Co se v dramatu světa děje, děje

se, a je dobře vědět, že kategorie „náhody“ a „nutnosti“ jsou vlastní našemu

24 Stanislav Komárek myšlení (proto se také může tento rastr po libosti posunovat), světu jako tako­ vému však ne – v humanitně vzdělaných kruzích oblíbená představa, že krom světa naší řeči neexistuje nic jiného, je ještě mnohem obludnější, než pokleslá víra v „objektivitu“ vlastní některým přírodovědcům. I odhalování dějinných příčin je věc dificilní a předváděná většinou v problematických formách, ty­ pické je ostatně, že vždycky nakonec dospějeme k redukci na příčinu jedinou. Dnes oblíbené hledání ekonomických a ekologických příčin dějinných událostí není méně násilné a nevýstižné než třeba hledat jejich kořeny prostředky freudovské psychoanalýzy. Co bylo příčinou vypuknutí první světové války? To, že se Gavrilo Princip trefil? Že byl Conrad von Hötzendorf, šéf rakouského generálního štábu, válečný štváč? Že zuřil konkurenční boj o kolonie? Že vanul „cajtgajst“ směrem k agresi, nenávisti a konfliktu? Zeitgeist, nemetafyzickým způsobem popsatelný nejspíše jako kolektivní propojení myslí a nálad, je en­ tita poměrně těžko „přírodovědným“ způsobem zachytitelná, která vane téměř úplně tam, kam chce, a může se poměrně rychle bez zjevné příčiny obrátit. Kdo viděl rychlý kolaps komunistických režimů v letech 1989/90, k němuž nedalo rasantní impuls ani napadaní vnějším nepřítelem, ani úplný kolaps hospodářství spojený s hladomorem, nikdy na něj nezapomene a pojem „caj­ tgajstu“ pochopí správně.

Vývojové analogie

Velmi zajímavou otázkou je také, zda existuje nějaká obecná periodizace lidských dějin, a pokud ano – proč některé společnosti „zamrznou“ na ranějších vývojových stadiích a potřebují nějaký impuls zvnějšku, aby cesta mohla pokra­ čovat dál? Zatímco řekněme od Giambattisty Vika (1668–1744) do druhé světové války se obecně soudilo, že vývoj lidských společností je zákonitý a vede zhruba od „divošství“ přes „barbarství“ k dalším feudálním a průmyslově­občanským metám, posléze převládl názor, že jednotlivé společnosti jsou mezi sebou ne­ souměřitelné a měly by být vysvětlovány jen sobě vlastními pojmy. Něco na tom je, ale pak by bylo nutno se bavit o římské říši pouze latinsky a o Číně čínsky, vlastně ani to ne, protože nejsme ani Římané, ani Číňané. Vede­li první přístup ke schematičnosti, mechaničnosti pochopení a vypínavosti, vede druhý k poznávacímu nihilismu a ignorování skutečnosti, že mezi kulturou Pygmejů a řekněme Japonců je jakýsi dosti podstatný rozdíl v komplexitě. Ač se to mo­ mentálně „nesmí říkat“, vykazují historické cesty různých etnik a oblastí mezi sebou mnoho paralel, byť se také vždycky něčím liší. Zemědělsko­teokraticko­ ­dobyvačné říše typu Asýrie a Aztéků vykazují mnoho podobností, byť Mexiko třeba neznalo železo ani kolová vozidla. Velmi podobné jsou také demografické trendy různých regionů – Afrika dnes ukazuje populační výbuch podobný letům 1840–1880 v Evropě.

Je těžko zodpovědět, proč taková Nová Guinea „zatuhla“ po mnoho tisí­ ciletí ve stádiu neolitu s rozbitím celého území na tisíce jazyků a desetitisíce samostatných vesnic, zatímco podobně velký a přírodně vybavený Madagaskar

25 Stanislav Komárek provedl z vlastních sil sjednocení a kolem roku 1800 vytvořil tzv. Merinskou říši srovnatelnou řekněme s naší Velkou Moravou. Často stačí, jako v případě Nové Guineje, relativně malý impuls zvenčí a dějinný „pokrok“ se dá znovu do pohybu (vědecko­industriální civilizace evropského typu vznikla, na rozdíl od jiných vysokých kultur, v dějinách singulárně a rozšířila se či byla rozšířena ce­ loplanetárně). Otázka „pokroku“, klíčového pojmu osvícenství a 19. věku (dnes se o něm spíše cudně či vystrašeně mlčí jako o provaze v domě oběšencově, ač ni­ kdy v oblasti technologií tak nepádil jako dnes) je dosti vachrlatá. Obecně vzato mají kultury v jednom regionu tendenci stávat se v čase víc a více komplexními, ale občas dochází i k regresům, a je navíc otázka, jak a v čem jsou „komplexní“. Zdá se, že tentýž jev se ve společnostech vyvíjí vždy znovu v hrubých rysech podobně, byť při „opakováních“ většinou mnohem rychleji, protože příslušné technologie se nemusejí už vyvíjet a jsou zde – vzpomeňme si na vlnu drsného „protokapitalismu“ u nás po roce 1990, i čínská industrializace dnes zrychleně přehrává některé rysy té západní.

Příčné vlny

Velmi zajímavý je fenomén společenských pulzací, které procházejí celými kontinenty, ba celou planetou bez nějaké zjevné vzájemné příčinné souvislosti. Proč se, jak už výše zmíněno, komunismus, v jistém smyslu nahnilý už po dlou­ hou dobu, ale stále ještě po zuby ozbrojený a vzdálený všeobecnému hladomoru a úplnému zoufalství, sesypal právě na přelomu let 1989/90 v celé Euroasii? A pokud už k tomu došlo, proč na ostrovech či poloostrovech typu Severní Koreje či Kuby dále vydržel i bez podpory z vnějšku, jako bizarní rezervát pro studenty politologie? Jak to, že jihoafrický apartheid zažil vzestup i pád synchro­ nizovaný s východoevropským komunismem doslova na několik málo měsíců, ač s ním žádným rozumným způsobem nesouvisel? I vedoucí euroasijské dynas­ tie, z nichž mnohé vládly dlouhá staletí a přežily řadu otřesů a válek, zkolabovaly kolem té první světové neobyčejně rychle (1911 Mandžuové, 1917 Romanovci, 1918 Habsburkové a Hohenzollernové, 1922 Osmané). Obě světové války vypukly s určitým časovým posunem v Evropě i na Dálném východě, aniž to bylo výsled­ kem plánování. Paralelní byl i vzestup nacismu a komunismu, koncem třicátých let zachvátily protižidovské nálady nejen Německo, ale v trochu mírnější formě v zásadě celý svět – i Spojené státy radikálně snížily přistěhovalecké kvóty, což byl pro mnohé evropské Židy v zásadě rozsudek smrti. V 60. letech 20. století zase nastal celosvětový prudký odklon od tradice: „kulturní revoluce“ v Číně, druhý vatikánský koncil, studentské hnutí v Evropě a USA. Moc církve v Irsku klesala v 80. letech zcela podobně jako moc komunistických stran evropského Východu. Při bližším zamyšlení je třeba konstatovat, že obvykle podávaná zdů­ vodnění, většinou nějak ekonomicky podbarvená, jsou v nejlepším případě parciální a jádro problému většinou nepotrefují, nechceme­li zcela propadnout akademické aroganci. Problém totiž není zásadně jiný než otázka, proč třeba vyhynuli trilobiti a hlavonožci nikoli, nebo ještě lépe, proč veleještěři ano, a jim

26 Stanislav Komárek v mnohém podobní krokodýli jsou tu podnes. Nějaké vysvětlení, které by se dalo tisknout do učebnic, se vždycky najde, ale „příčné vlny“ střídajících se faun a flór nebo vlny rudých, oranžových, černých či hnědých politických nálad mají na sobě jakési tajemství sui generis, nechceme­li se stylizovat do role doktora Panglossa z commedia dell’arte či západních sovětologů 80. let, prorokujících takové nehoráznosti, že by se měli podnes rdít.

Je společnost něco jako organismus?

Současný náhled líčí společnost jako mechanismus – mluvíme například o volebním mechanismu či o tom, že demokratické nebo ústavní mechanismy selhaly. Pokud i fungování živých organismů, řekněme kocoura, vykládáme dnes obvykle v mechanických metaforách a chápeme ho jako stroj, není divu, že tento náhled prorostl i do pohledu na jev, jemuž se zastara říkalo corpus politicum. Chod společnosti má ve skutečnosti k živému organismu mnohem blíže než ke stroji, konec konců už proto, že se z živých organismů, jednotli­ vých lidí, skládá. Ekonomický chod společnosti neobyčejně připomíná bazální metabolismus buňky, oběh peněz oběh krevní a oběh informací internetem zesíťování neuronů mezi sebou (i pokud informace obíhaly ústně z kazatelen a pomocí soukromého „drbání“, nebyla situace zásadně jiná, pouze pomalejší). Lidé tvoří v mnohem větší míře než jiní savci cosi jako nadindividuální orga­ nismus, fenomén, který jde mnohem dále u sociálních hmyzů – mraveniště je cosi jako několikakilogramový živočich promísený lesní hrabankou, a jednot­ livý mravenec, jsa oddělen, přes příznivé podmínky hyne: člověk, hermeticky oddělený někde v samotce či na pustém ostrově, by byl sice šílenství blízek, ale přežil by to. Okolnost, že jsme v evropském novověku chápáni jako indivi­ dua s vlastní právní zodpovědností a vlastními nároky, budí mylný dojem, že s ostatními lidmi nesouvisíme a jednáme a fungujeme „jen za sebe“. Propletení na úrovni rodiny, pracoviště či vyšších celků až po stát, ba v globalizační době až po lidstvo jako celek nám z této optiky uniká, nemá tím ovšem na nás menší dopad (blíže třeba Komárek, 2014). Proto také přítomná doba tak špatně chápe psychosomatický původ chorob, kdy příčina řekněme žaludečních vředů netkví až tak v agresivitě helicobakterií či v žaludečním chemismu, ale řekněme v naší vědomé i nevědomé interakci s příslovečnou tchýní či šéfem. Doba, která znala krevní mstu a kdy stačilo jednoho člena rodu píchnout, aby vykřikli všichni, tuto souvislost chápala lépe. Obecné chápání se však od té doby zas tak moc nezmě­ nilo: vykonaný zločin vrhá stín na celé etnikum či skupinu, získaná olympijská medaile je „nás všech“. V rámci nové evropské identity se z Bruselu ozývá „náš Mozart“ či „náš Erasmus“, méně často už „náš Auschwitz“ či „náš Robespierre“. Neustálý oběh slov v rámci komunikace není zdaleka tolik oběhem informací (kdyby se mluvilo či psalo jen tehdy, když se chce opravdu sdělit nová infor­ mace, většinou by se mlčelo) jako spíše oběhem emocí a citů, které se pak v komunitě šíří jako kruhy na vodě: na příkladu internetu je to vidět ještě lépe než u mluvených projevů. Je to velmi podobný jev jako komunikace pomocí

27 Stanislav Komárek

feromonů u sociálních hmyzů, která také způsobuje celkové vyladění, je ovšem

samozřejmě neslovní. Pomocí nich královny vládnou a udržují dělnice v po­

slušnosti a pohlavní inaktivitě, pomocí nich se synchronizuje rojení, ony spolu

se stravou larev rozhodují, k jaké kastě bude jednou dorostlý jedinec patřit atd.

Zde ovšem analogie hmyzích a lidských států končí: ty hmyzí jsou v typickém

případě potomky jedné matky, čili cosi jako „velkorodina“, nemají tradici a neku­

mulují ji (proto může mladá královna mraveniště založit vždy nanovo), nesledují

vlastní historii, nemají formální hierarchii a příkazní systém, jednají v jakési

„prestabilizované harmonii“ (to lidé v určitém smyslu taky – pomysleme, jak relativně řídké je ve společnosti přímé donucování – a v okamžicích, kdy velký dav spontánně jedná koordinovaně, u nás třeba naposled roku 1989, se situace od rojení včel zas tak moc neliší).

Lidská společnost má jako celek jakousi nevědomou intencionalitu (řekně­

me jako améba vysílající panožky jedním směrem), která se nemusí zdaleka krýt

se záměry jejích formálních vůdců. Jak relativně nevelkou roli nejvyšší vedení

společnosti má, se pěkně ukázalo právě po pádu politbyra u nás i v Sovětském

svazu: moc je zakořeněna na mnohem nižších úrovních a mnohem nenápadněji

a vztah těchto drobných domén k moci státní podnes připomíná spíše feudální

poměry drobných knížat, s nechutí holdujících jim sotva známému panovníkovi

(dnes ovšem na rozdíl od oněch dob chce celá řada takovýchto elementárních

mocenských buněk od státu daňové peníze). Ač žije většina savců více či méně

sociálně (skutečně eusociální, tj. s odlišením reprodukčních a dělnických kast,

je africký hlodavec rypoš lysý, Heterocephalus glaber, a snad i některé příbuzné

druhy), lidské míry sociality a funkční specializace, která má analogie spíše

u hmyzu, nedosahuje žádný. Je to tím pozoruhodnější, že lidské society, výrazně

přesahující hranici asi tisíce jedinců, na niž je naše emocionalita i paměťová

kapacita podnes nastavena, se datují tak nanejvýš deset tisíc let zpátky, v mno­

ha regionech velmi výrazně méně. Někdy se tvrdívá, že i u lidí existuje jakýsi

vrozený náznak kast ve stavu zrodu, například že homosexuálové představují

dále se nemnožící a z majoritní populace vyštěpující kastu šamanů, léčitelů,

vyjednavačů a strážců tradic. Jinak ovšem na lidské specializovanosti k nejrůz­

nějším úkolům participuje krom přirozené velké genetické variability i zacílená

výchova (to ovšem u sociálních hmyzů také: pokud jsou řekněme u termitů vel­

ké ztráty na „vojácích“ bránících hnízdo, nediferencované larvy feromonálními

vlivy přednostně dospívají v tyto jedince). Vliv tradice a kumulace informací

je ovšem u lidí enormní – jsou­li různá termitiště téhož druhu téměř stejná,

jsou odlehlé lidské společnosti velmi rozdílné, byť určitou bazální podobnost

a způsob fungování mít musejí –, hrubé zanedbání těchto principů může vést

až k jejich kolapsům.

Starým autorům se tradičně jevila lidská společnost nejen biomorfně,

ale přímo analogicky k lidskému tělu, jak vidíme už v Aristotelově Politice.

Jednotlivé společenské stavy bývají pak přirovnávány k jednotlivým orgánům,

jejichž harmonicky koordinovanou funkcí povstává neproblémové fungování

28 Stanislav Komárek a dlouhý život celého těla. Z tohoto hlediska společnosti stárnou a prožíva­ jí analogická životní stadia jako člověk sám: dětství, mládí, produktivní věk, chátravé stáří a rozpad až smrt. Zejména 19. století ovlivněné darwinismem a Haeckelovým biogenetickým pravidlem s vyvrcholením až v díle Oswalda Spenglera nacházelo v takovéto analogii zálibu, byť kořeny lze vystopovat už u Comta a Herbarta. Jedná se o stejnou globálně zkratkovitou pravdu­nepravdu, jako je Haeckelovo pravidlo v biologii – rozdíl je ten, že tam se nadále vyučuje, zatímco ze společenských nauk byla vypuzena. Tato koncepce ovšem nereflek­ tuje možnost „omlazení“ společností jejich dezintegrací, ať už násilnou, nebo relativně pokojnou, ve stylu nového obrůstání seřezaných hlavatých vrb (srov­ nání s takovýmto stromem by bylo možná trefnější nežli přímo s člověkem). Při „rozkladu společnosti na prvočinitele“ a jejím novém složení (například u nás po kolapsu komunismu) je obtížno si nevzpomenout na stav v kukle hmyzu s jeho dokonalou proměnou, kde se původní tkáně rozpadnou na buněčnou kaši a znovu se strukturují kolem imaginálních terčků. Organismálnímu po­ jetí společnosti je pochopitelně zcela cizí jakákoli koncepce „třídního boje“ – povstání jater proti plícím, či v případě reálných analogií třeba autoimunitní sebedestrukce organismu, končívá podobně jako „třídní boj“. Sv. Pavel, chápající církev rovněž organismálně, varuje před schizmaty slovy: „Nemůžeť tedy oko říci ruce: nepotřebí mi tebe, aneb opět hlava nohám: nepotřebuji vás.“ Pro stře­ dověké společenské teoretiky byla dělba práce mezi „trojím lidem“, zcela v orga­ nismální analogii, čímsi naprosto přirozeným a nepotřebným jakýchkoli dalších korekcí (náš Chelčický byl v tomhle naprostou výjimkou). Z novějších auto­ rů tyto analogie rozpracovával například Jan Smuts ve své koncepci holismu, Oscar Hertwig či Jacob von Uexküll s různou dávkou přesvědčivosti. Vzhledem k tomu, že k vlastnímu tělu máme velmi emotivní vztah, mohou pak diskuse v tomto „tělesném“ diskursu vyvolat velmi emočně nabité reakce – kdo by chtěl být řekněme „zhoubným nádorem na těle společnosti“ a kdo by si troufl někoho k něčemu podobnému přirovnat? Každá metafora má své hranice a každá věc je v posledku identická jen se sebou samou. Navzdory tomuto nebezpečí je explikační hodnota podobného pohledu na společnost značná, neboť srovnání s živými těly či spíše superorganismy typu mraveniště je trefnější než třeba s kompjútrem, neřkuli s kafemlejnkem. I jednotlivé společenské instituce jsou spíše organismální nežli strojové povahy: odtud i jejich označení „korporace“ (z latinského corpus, „tělo“).

Pád do polarit

Ze samé povahy naší mentální percepce máme tendenci chápat každý z aspektů nás obklopujícího světa (i sebe sama) podvojně, jako dvojici protikla­ dů (typu dobrý – zlý, hmota – duch, pokrokový – reakční, užitečný – škodlivý, zděděný – naučený, horký – studený atd.). Tyto „protiklady“ jsou prožívány jako kvalitativně různé, a mají proto tradičně i rozdílná jména a jsou obecně pokládány za cosi neslučitelného, zcela a úplně opačného.

29 Stanislav Komárek

V archaických indoevropských jazycích (a údajně zejména v čínštině) je

však řada příkladů, kdy jedno slovo původně označovalo oba konce téhož po­

lárního páru: lat. altus – vysoký i hluboký, praestigium – mámení i proslulost,

imago – obraz i vzor, řec. farmakon – jed i lék, hagios – svatý i ohavný, angl.

apparent – zjevný i domnělý, virtual – opravdový i zdánlivý.

Polární protiklady vyvolávají rovněž zcela opačné emocionální reakce, se

snahou se k jednomu z protikladů přimknout a prohlásit jej za žádoucí, správný

či dobrý, popřípadě i jediný skutečně jsoucí, a druhý pociťovat jako nežádoucí,

odpudivý, hodný vyhubení či potlačení, anebo dokonce vůbec neexistentní.

Západní (Západ v tomto slova smyslu končí až někde u řeky Gangy) tradice na

rozdíl od dálněvýchodní se téměř vždy takto „monomanicky“ drží jednoho pólu

polárního páru. I dětská mysl takto postupuje a jinak svět ani vnímat neumí, ale

i ve světě dospělých, kde toto rozlišení zakládá hodnotový systém, je naznačený

způsob vnímání zcela běžný a pro určitou kulturu či sociální skupinu většinou

fixně daný. Problém je zčásti i v tom, že naše pozornost je jednobodová, což

velmi ztěžuje chápání obou polarit „panoramaticky“, neřkuli nahlédnutí, že obě

mají ve světě své oprávněné místo a jsou stejně „cenné“. Jednou z charakteri­

stických fází rané řecké intelektuality bylo uvědomění si tohoto „tajemného“

propojení protikladů a jejich vyrůstání ze společného kořene či sebe navzájem

(výroky typu „Dionýsos a Hadés je tentýž“).

Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry není zavádě­

jící samo o sobě, naopak, přispívá k diferencovanosti našeho vztahu ke světu

a naší schopnosti rozlišování, a odpovídá i našemu rozdílnému kvalitativnímu

prožívání obou složek téhož polárního páru. Kamenem úrazu se však stává

v okamžiku, kdy podceníme vznik těchto polárních kategorií naším vnímáním

a naším rozvrhováním pojmů a pokládáme je za světu vlastní a naprosto proti­

kladně rozdílné (vzhledem k tomu, že v průběhu civilizačního procesu dětských

rysů člověka neubývá, ale naopak přibývá, nebezpečí této dezinterpretace světa

se s mírou „civilizovanosti“ nezmenšuje, nýbrž naopak roste). I filosofie a věda

a jejich způsob práce k tomuto procesu podstatně přispívají. Často bývá zvy­

kem jednomu z těchto polárních pojmů přisoudit ontologický status a pomocí

něj vysvětlovat ten druhý jako odvozený nějakou transformací či nedostatkem

prvního: zlo jako nedostatek dobra – privatio boni – v teologických školách

navazujících na Platóna, altruismus jako rafinovanou transformaci egoismu

v sociobiologii atd. Popsané počínání je v zásadě absurdní a je těžko pochopit

jeho přitažlivost, neboť jednak by takovýto popis bylo možno vždy i obrátit,

jednak mají ontologický statut vždy obě součásti polárního páru, neboť jsou

obě „plnoprávnými“ součástmi světa – pouze většinou nedisponujeme slovy,

která by v sobě zahrnovala obě polarity, třeba „dobrozlý“ či „egoaltruismus“, asi

jako pojem „bankovní operace“ zahrnuje ukládání na účty i vybírání z nich,

což se jeví být činností zcela protikladnou i po stránce subjektivního prožívání

(i pojem „psychosomatika“ se v západní medicíně těžko prosazuje). Otázky pri­

márnosti jednoho či druhého člena pojmového páru jsou většinou emocionálně


30 Stanislav Komárek vnímány jako mimořádně lákavé, zásadní a hodné definitivního rozřešení: Je člověk svou podstatou dobrý, nebo zlý? Egoistický, či altruistický? Náchylný k práci, či k zábavě? Je primární hmota, či duch? Je primární ekonomická zá­ kladna, či kulturní nadstavba? Je kultura totožná s přírodou, či je od ní zcela rozdílná? Je člověk produktem dědičnosti, nebo výchovy? Je člověk zvíře jako všechna ostatní, či je bytostně jiný? Atd.

Jedná se ovšem jaksi o „pubertální“ typ tázání a v zásadě o paotázky, na které není jednoznačná odpověď (ale pouze ve stylu „jak kdy“, „jak v čem“, „čás­ tečně“, „vzájemně se podmiňují“ atd.). Pokud se jednoznačná odpověď objeví, není odpovědí, ale počátkem ideologie, která zakládá nový rozvrh zacházení se světem a společností, nikoli snad jejich lepší pochopení. Potíž je ta, že člověk se může ztotožnit se zcela protikladnými věcmi a radovat se z nich (peníze může šetřit i vydávat, může jiné obdarovávat i jiným brát, zvířata chránit i zvířata stří­ let atd.), někdy jeden a týž, jindy alespoň rozdílní lidé – víra v „normočlověka“ je také jednou z dobových pověr.

Otázky umožňující smysluplnou a jednoznačnou odpověď (Jaký je bod tání cínu? Kdy se objevil gotický sloh?) jsou naopak pociťovány méně existen­ ciálně, jako cosi doplňujícího a z poznávacího hlediska méněcenného (zatímco opakem takovýchto „malých pravd“ je omyl, opakem „velkých pravd“ je „velká pravda“ jiná, konkurenční).

Rozhodování

Vzhledem k polárnímu charakteru našeho vnímání světa je člověk ve svém praktickém životě nucen činit vědomá rozhodnutí mezi dvěma alternativami, přičemž je zřejmé, že přikloněním se k jedné alternativě se většinou natrvalo uzavírají možnosti té druhé (některé případy umožňují řešení graduální, třeba trávník trochu sekat a trochu nesekat, jiné však ne – do Ameriky nelze trochu odjet a trochu zůstat v Evropě). Ne náhodou vybavila lidová obraznost ďábla čet­ nými poukazy na „rozdvojenost“ – vidle, rohy, rozeklaná kopyta, „hadí“ jazyk –,

je to právě polární vnímání světa a z něho plynoucí svoboda volby či nutnost

rozhodování, co je základním zdrojem našich obtíží, co ale zakládá i lidství

jako takové (známý obraz Adama, Evy a hada pod stromem poznání „dobrého

i zlého“). Tato rubová strana lidské svobody (hezky to vyjadřuje německé úsloví

„Wer hat Wahl, der hat Qual“) vede k tendenci „ostrá“ rozhodnutí minimalizovat

a nechávat je provést nějakou stochastickou metodou (volby v demokratických

zemích), anebo jinou osobou, která je do případu jen minimálně zapletená,

jeho účastníky nezná a usuzuje jen z formálních náležitostí – odtud třeba po­

žadavek nepodjatosti soudců. Výsledky „polárního“ uvažování jsou často spíše

prostředkem útlaku a manipulace nežli poznávání a nelze v nich přehlédnout

hrozivý podtón („Chci slyšet objektivní fakta, ne subjektivní tlachání“ – „Buď

je to pokrokové proletářské dílo, nebo reakční buržoazní žvást“ – atd.). To, co

je z věcných důvodů nutné v administrativě a je většinou spojeno s vědomím

určitého násilí na skutečnosti (stavební povolení nelze vydat i nevydat, byť část


31 Stanislav Komárek důvodů mluví pro a část proti), není naprosto nezbytné v „poznání pro poznání“, kde je nutno si uvědomovat i druhý aspekt věci a nepomíjet jej (zajímavým příkladem v tomto směru je administrativní vyhlašování církevních dogmat ve věroučných sporech – přijaté dogma bývá většinou intermediární povahy mezi dvěma myslitelnými extrémy, jejichž vyznavatelé bývají „prokleti“). Pochopitelně jsou poznání a akceschopnost v nepřímé úměře a radikální akci vyvolá jen úpl­ né zanedbání druhého konce polárního páru – třeba přesvědčení o radikální přednosti kolektivního vlastnictví před osobním či o nadřazenosti jedné rasy nad druhou (oproti evropské tradici, která vždy vyostřování polárního myš­ lení přála, měl Dálný východ spíše koncepci vyrovnávání protikladů – když bylo v provincii příliš lupičů, nechal je guvernér hubit, bylo­li jich tam příliš málo, nějaké tam nasadil, protože pár loupežníků v horách k pořádné provincii jaksi patří – novodobá evropská touha po ekologické rovnováze i s ochranou predátorů je jednou z mála okcidentálních myšlenek tohoto typu, byť máme podvědomě vždy snahu „fandit“ slabší straně – ne, že by byla nutně lepší, ale systém se tím vrací do rovnováhy; to, že rovnováha je lepší než nestabilní stavy, je samozřejmě také v posledku věcí víry).

Cesta k opaku

Je nabíledni, že polární myšlení, spojené navíc s emočními hodnotitel­ skými tendencemi, vede k paradoxům, kdy neustálým přiživováním jednoho konce polárního páru vyvoláváme kdesi ve skrytu růst toho druhého (jezuité kdysi odchovali osvícence, ti romantiky, ti opět kritické realisty atd. – takovéto pulzování na nejrůznějších rovinách je pro svět cosi typického a rytmy typu systola – diastola, nádech – výdech atd. jsou od živého světa neodmyslitelné: stejně fungují i lidské společnosti).

Většina „polárně“ motivovaných lidských snah má vposledku opačné dů­ sledky, než jak byly zamýšleny: intenzivní hubení plevelů vede ke zvýše



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist