načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na příkaz dámy – Stephanie Laurensová

Na příkaz dámy

Elektronická kniha: Na příkaz dámy
Autor: Stephanie Laurensová

Kniha popisuje romantický vztah mezi kapitánem Declanem Frobisherem a lady Edwinou Delbraithovou, kteří v sobě naleznou zalíbení a vezmou se. Po svatbě ale přichází střet s realitou. Declan si představoval Edwinu jako klidnou a tichou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59% 60%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HarperCollins
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 256
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: překlad z anglického originálu Zhe Lady´s Command: Petra Kudrnáčová
Jazyk: česky
Téma: romány pro ženy, Londýn (Anglie), 19. století
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-83-276-2782-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha popisuje romantický vztah mezi kapitánem Declanem Frobisherem a lady Edwinou Delbraithovou, kteří v sobě naleznou zalíbení a vezmou se. Po svatbě ale přichází střet s realitou. Declan si představoval Edwinu jako klidnou a tichou partnerku zajišťující mu teplo rodinného krbu. Co nečekal, byla nezávislá a odhodlaná žena, která na nikoho doma čekat nebude. Declanovi tedy nezbývá nic jiného, než ji vzít sebou, když ho o líbánkách povolají, aby vyšetřil případ mizejících osob v britské kolonii v Západní Africe. Podaří se páru zjistit příčinu stojící za oněmi zmizeními? A co je ještě důležitější, vydrží jejich nedávno započatý vztah takovouto zkoušku?

Popis nakladatele

Když kapitán Declan Frobisher poprvé spatřil lady Edwinu Delbraithovou, věděl, že je to žena, kterou musí mít. Potomek námořnické dynastie byl zvyklý dostat, co si usmyslel, a tak se zanedlouho konala svatba. Představy o manželství měl každý zcela odlišné. Declan si představoval klidnou a tichou partnerku, která mu povede domácnost a bude vychovávat jejich děti, zatímco on bude pokračovat ve svém dobrodružném životě korzára…

Jenže pod éterickým zevnějškem Edwiny se skrývá nezlomná a odhodlaná žena, která rozhodně nebude na svého manžela poslušně čekat doma. Poté, co jí Declan oznámí, že se musí vydat na cestu do západní Afriky, Edwina se rozhodne vzít osud do svých rukou.

Na tajné misi, na níž zažijí nejedno nebezpečí, Declan s Edwinou zjistí, že jejich neobvyklé manželství vyžaduje něco, co mají oba společné – odvážné a dobrodružné srdce.

 

 

Zařazeno v kategoriích
Stephanie Laurensová - další tituly autora:
 (e-book)
Dobrá partie pro Cynstera Dobrá partie pro Cynstera
 (e-book)
V zajetí hraběte z Glencrae V zajetí hraběte z Glencrae
 (e-book)
Srdce korzára Srdce korzára
Vykoupení Malcolma Sinclaira Vykoupení Malcolma Sinclaira
 (e-book)
Vykoupení Malcolma Sinclaira Vykoupení Malcolma Sinclaira
 (e-book)
Dáma v ohrožení Dáma v ohrožení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Na příkaz dámy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Stephanie Laurensová

Na příkaz dámy – e-kniha

Copyright © HarperCollins Polska sp. z o.o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Na příkaz dámy



Na příkaz dámy

STEPHANIE LAURENSOVÁ

c


Český název: Na příkaz dámy Název anglického originálu: Th e Lady’s Command Autorka: Stephanie Laurensová Překlad: Petra Kudrnáčová První vydání: MIRA Books, 2016 Grafi ka obálky: Madgrafi k Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová © 2016 by Savdek Management Proprietary Limited © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Wa rsz awa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fi ktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25

ISBN: 978-83-276-2782-7 (tištěná kniha)

ISBN: 978-83-276-3329-3 (EPUB)

ISBN: 978-83-276-3330-9 (MOBI)

ISBN: 978-83-276-3331-6 (PDF)

1. KAPITOLA

c

Duben 1824

Londýn

V

zít si ženu svých snů kupodivu nebylo nijak

těžké. Ovšem vybudovat ideální manželství...

to bude zřejmě obtížnější úkol.

Declan Fergus Frobisher stál vedle lady Edwiny Frobisherové rozené Delbraithové – své novomanželky – a nechával bez povšimnutí mnohohlasý hovor vytvářený hloučkem hostů v  salonu lady Montgomeryové. Štěbetání neustávalo, jako by ho vydávalo hejno skřehotajících racků. Živé diskuze ovšem tvořily hlavní program podobných večírků. V pestrobarevném kaleidoskopu jemného hedvábí a  saténu, přepychových rób a černých fraků se členové nejvyšší společnosti přesouvali od  jedné skupinky ke druhé v  neustále se měnícím aranžmá. Velkou místnost ozařovalo několik lustrů, jejichž světlo se třpytilo na načesaných loknách, napomádovaných vlasech a na špercích zdobících hrdla, ušní lalůčky a zápěstí mnoha přítomných dam.

„Edwino, drahoušku!“ oslovila dáma ozdobená leskem diamantů Declanovu nejdražší, která novou příchozí přivítala se svým obvyklým oslnivým šarmem. Pohled dámy se ale již přesunul na něho a přejel ho odshora dolů a zase zpátky. Potom ho obdařila úsměvem  – úsměvem dravce. „Musíš  – prostě musíš – mi představit svého manžela,“ zapředla hlubokým hlasem.

Declan pohlédl na Edwinu. Zajímalo ho, jak na zjevně vyzývavé chování oné dámy zareaguje.

Manželka ho nezklamala. Spokojeně se usmála – jako kočka, která si pochutnala na misce smetany a  očekává další dobrotu. Její výraz prozrazoval naprostou sebejistotou. Declan se pro sebe pousmál. Jako by to Edwina vycítila, pohladila ho pohledem modrých očí a  velkomyslně pronesla: „Lady Cerise Mitchellová, můj manžel Declan Frobisher.“

Postřehl něžný, ale zřetelně majetnický tón ve slovech „můj manžel“, zdvořile se usmál, uchopil ruku, kterou mu podávala lady Cerise, a  uklonil se. Zamumlala svůdné „Enchanté“, ale on už o ni ztratil zájem. Přestože přehlídce lidí, kteří se u nich zastavovali, aby s  nimi prohodili pár slov, věnoval část své pozornosti a přímo odpovídal jen na otázky, které mu nepřipadaly příliš všetečné, kvůli rozhovoru s nimi nepřišel.

Z druhé strany vedle Edwiny stála její matka Lucasta, vévodkyně vdova z  Ridgware, krásná dáma urozeného vzezření. Za ní postávala Edwinina sestra lady Cassandra Elsburyová, o několik let starší než Edwina. Zbytek skupiny se skládal z několika dam a pánů, kteří si chtěli promluvit s vévodkyněmi a hlavně se dozvědět víc o neznámém džentlmenovi, jenž získal ruku jedné z nejlepších partií. Declan se snažil, jak nejlépe uměl, plnit jejich očekávání vytvářením tajemné atmosféry.

Ve skutečnosti na jeho původu však vůbec nic záhadného nebylo. Patřil do rodu s  dlouhou historií  – Frobisherovi válčili v  alžbětinské době vedle Raleighe. Díky tomu jim nikdo nemohl upřít přístup do nejvyšších společenských vrstev. Přesto v  minulých stoletích zvolili vlastní, ostatním těžko pochopitelný, možná poněkud výstřední způsob života a  většinou se společenské smetánce zdaleka vyhýbali. Zatímco Raleigh bojoval především kvůli vlastní slávě a také pro dobro koruny, Frobisherovi se bitev účastnili neochotně a  pouze na královský příkaz. Členové námořnické dynastie jen neradi riskovali životy a lodě. Válčili jen tehdy, když museli. Když je země potřebovala.

Byli i u Trafalgaru, ale nespadali pod velení Nelsona. Jejich fl otila se postarala o  to, aby  Francouzi nemohli uprchnout na sever, kde by se znovu zformovali. Declanův otec a  strýcové na vlastních rychlých lodích poškodili a zajali mnoho francouzských fregat.

Proto mělo jméno Frobisher dobrý zvuk. Vždy ho však obestíralo určité tajemství. Společnost řešila, čím se zabývají současní členové rodu. Jakým způsobem získávají majetek a rozšiřují ho.

Frobisherovi se nikdy příliš nezajímali o  půdu, dokonce ani o vlastní panství na severu poblíž Aberdeenu – hodně daleko od Londýna. Majetek rodiny z větší části plaval, což ve vyšší společnosti vyvolávalo otázku, zda jinak úctyhodná rodina nespadla pod úroveň. Příslušníkům společenské smetánky nevadilo, když šlechta žila jinde než na svém panství, ale měli problém s  majetkem tvořeným loďmi.

Mnozí z přítomných navíc zaslechli zvěsti o posledních činech příslušníků tohoto rodu. Většina fám – o cestách do neznámých končin a velmi výnosném námořním obchodování – se zakládala na pravdě. A skutečnost byla dokonce ještě exotičtější.

To vše samozřejmě vzbuzovalo velký zájem. Stěží skrývaná zvědavost zářila jasně i v očích hostů lady Montgomeryové.

„Jak říkám, Frobishere,“ ozval se pan Fitzwilliam, „slyšel jsem, že někdo z  vašich příbuzných nedávno přemluvil americké kolonisty k  uzavření nové obchodní smlouvy. Čeho se to týkalo? Nebyl jste to vy?“

Jednalo se o  Roberta, jednoho ze dvou Declanových starších bratrů, který disponoval největším diplomatickým nadáním. Smlouva, s  níž Robert přijel z  Georgie, měla pomoci rodině k  ještě většímu bohatství a  významně přispět do královské pokladny.

Ale Declan se jen usmál a  řekl: „Ne, to jsem nebyl já.“ Když Fitzwilliam trval na podrobnostech, dodal: „Ke mně se žádné takové zvěsti nedonesly.“

Nemusel spoléhat na zvěsti, protože znal fakta.

Rozhodně nehodlal uspokojovat něčí zvědavost a vyprávět o rodinných obchodech. Toho večera se jeho zájem  – jediný důvod, proč tam byl  – týkal dámy, která stála po jeho boku.

Působila na něho přímo magneticky, zářila jako diamant, jiskřila a vábila – zkrátka ho fascinovala. Uchvacovala ho od zlatých kadeří po špičky líbezných nožek. Který muž s  krví v  žilách by odolal půvabnému vodopádu světlých loken, které rámovaly tvář ve tvaru srdce, jasně modrým očím, velkým a usazeným pod jemně vyklenutým hnědým obočím a dlouhými hnědými řasami, broskvově a smetanově zbarvené pokožce bez jediné chybičky s řádkou pih rozesetých přes nosík a rtům plným a růžovým, které volaly po polibku? Ústa stále v  pohybu, obvykle zvednutá v úsměvu, odrážela její momentální náladu, zatímco živé, jasně modré oči byly branou k vnímavé a chytré mysli.

Osůbka vedle něho byla ztělesněním bohyně krásy, logicky proto k  sobě přitahovala veškerou jeho pozornost. Od prvního okamžiku, kdy na ni pohlédl, ho lákala  – oslovovala dobrodruha v  jádru jeho duše.

Byli svoji jen tři týdny a pár dní. Když před rokem připlul z New Yorku do Londýna a zbýval mu měsíc do další cesty, zmožený nudou se podvolil žádosti starých přátel a doprovodil je na ples. Již nějakou dobu si uvědomoval bodavý, svíravý neklid. Zcela neočekávaně se mu na moři myšlenky stáčely k pohodlí domova a rodinného krbu.

K manželství.

K manželce.

Hned na prvním plese  minulého roku, v  okamžiku, kdy mu zrak padl na Edwinu, věděl, koho si vezme. Hrdou dceru vévody, které bylo dvaadvacet let a  která si za tři roky, během  nichž se pohybovala ve společnosti, získala pověst dívky, jež není snadnou kořistí. Naprosto cílevědomě ji začal získávat.

Jiskra přeskočila při prvním doteku jejich prstů, při prvním pohledu z očí do očí. Dvořit se Edwině mu nečinilo nejmenší potíže. O  několik měsíců později ji požádal o  ruku a  dočkal se kladné odpovědi.

V  jeho představách vše hladce směřovalo k  příjemnému konvenčnímu manželství.

Tři měsíce před svatbou se Lucasta s  Edwinou vydaly zasněženou krajinou na návštěvu za jeho rodinou na panství ve skotském Banchory-Devenick. Když se o jejich výletu dozvěděl, původně předpokládal, že ho navrhla Lucasta. Později zjistil, že na něm trvala Edwina. Požadovala, aby se Frobisherovi ještě před svatbou seznámili s tajemstvím, které její rodina skrývala přes deset let.

On, jeho rodiče a  tři bratři naslouchali Lucastě velmi pozorně, když jim celou záležitost vysvětlovala. K  velkému překvapení se dozvěděli, že její starší syn, osmý vévoda, si vzal život kvůli velkým dluhům a  druhý syn, lord Julian Delbraith se nepohřešuje ani není mrtvý, jak všichni předpokládají, ale pod jménem Neville Roscoe působí jako londýnský král hazardu.

Zpráva je překvapila, ale nešokovala, jak se zřejmě Edwina obávala.

Ba právě naopak, v případném spojení s mužem Roscoeova kalibru  – jeho mocí, autoritou a  majetkem – spatřovali všichni výjimečnou příležitost a Declanův sňatek, který dosud považovali za velmi dobrý, okamžitě přehodnotili na neuvěřitelně výhodnou záležitost.

Později v  soukromí otec Declana poplácal po rameni a  zvolal: „Chlapče, nemohl sis vybrat líp! Příbuzná Nevillea Roscoea... Nikdo netušil, že je něco takového možné! Díky tomu bude naše rodina ještě silnější.“

Declanův otec Fergus, matka Elaine a jeho bratři schvalovali tento svazek od začátku a nové, netušené souvislosti je přímo nadchly.

Po svatbě, která se odehrála v kostele na vévodském panství ve Staff ordshire, se konala několikadenní oslava – ta probíhala v Ridgware s nejbližšími příbuznými – on, jeho otec a bratři měli možnost setkat se s  nepolapitelným lordem Julianem Delbraithem, kterého svět znal pod jménem Neville Roscoe. Jeho nedávný sňatek s  Mirandou, nyní lady Delbraithovou, ho očividně přiměl přehodnotit záměr, že se již neobjeví mezi lidmi pod svým skutečným jménem. Julian a  Miranda přišli na svatbu, ale zůstávali pečlivě skryti a mimo zorné pole ostatních hostů.

Edwinu bratrova přítomnost nadchla a  radost měl i  Declan. Soukromé setkání mezi Frobisherovými, Roscoem a  jeho pravou rukou  – Jordanem Draperem  – představovalo téměř doslova třešničku na svatebním dortu. Společně probrali všechny možné způsoby vzájemné spolupráce a rychle vyšlo najevo, že Roscoe hodnotí sňatek stejně příznivě jako Frobisherovi. Výborně si rozuměli.

Pak Declan a Edwina odjeli za jeho příbuznými na sever, aby strávili několik týdnů v panství na Banchory-Devenick. Několik dní po jejich příjezdu požádal Fergus Declana, aby ho doprovodil na jedné z jeho procházek.

Jakmile vyšli z domu, ozval se Fergus s pohledem upřeným na cestu před sebou: „Zdá se mi, chlapče, že se od Edwininých příbuzných můžeme lecčemu přiučit. A nemluvím o Roscoeovi, ale o ostatních – především o dámách.“

Declan nechápal, co má otec na mysli, zůstal proto zticha.

Fergus po několika krocích pokračoval: „Uplynula už dlouhá doba od chvíle, kdy se Frobisherovi vyšvihli do nejvyšší společnosti. A dá se říct, že to nikdy nebyla naše doména. Ale když se dívám na vévodkyni vdovu a její dcery a snachu, myslím na to, čeho dosáhly v posledním desetiletí. Vzhledem k tomu, jaké tajemství musely skrývat, dokázaly... ne snad přímo klamat společenskou smetánku, ale přinejmenším chytře zastírat pravdu. Přitom si počínaly delikátně a  elegantně... To vyžaduje vlohy, které naše rodina postrádá.“

Fergus zabodl pohled do Declana. „Říkal jsi, že chceš s  Edwinou odjet do Londýna  – kde jsi pronajal dům, protože se Edwina a její matka domnívají, že vy dva byste se měli objevit ve společnosti. Podle mě by to mohla být výborná příležitost, aby ses od nich přiučil umění, jak zvládat společnost.“

„Zvládat společnost,“ opakoval zamyšleně Declan. „Chceš, abych zjistil, jak dokážou přimět lidi ze společenské smetánky vidět to, co chtějí, aby viděli,“ prohlásil.

„Přesně tak!“ přitakal Fergus. „Vévoda je příliš mladý, ale žádná z  dam Delbraithových není hloupá. Všechny vědí, jak se chovat ve společnosti, jak přiklonit všeobecné mínění na svou stranu. Jejich šikovnost nám může prospět, chlapče. I kdybychom se smetánce vyhýbali, tvářili se, že je nám lhostejná, nemůžeš se vyhnout odpovědnosti spojené s  tvým postavením. A  kdo ví, co přinese budoucnost?“

Rozhovor s otcem zněl Declanovi v mysli, když chválil mladé dámě krásný orientální vějíř. Již dávno se poučil o tom, že se vyplatí věřit otcovým radám. Fergus Frobisher byl považován za starého chytrého Skota.

Podle plánu jeli s Edwinou do Londýna a ubytovali se v pronajatém domě na Stanhope Street. Lucasta cestovala s nimi, ale bydlela s nejstarší dcerou lady Millicent Catervaleovou v Mount Street. Declan musel ocenit takt své tchyně, která jemu a Edwině dopřála soukromí.

Edwina a Lucasta potom s pomocí Millie a Cassie vytvořily seznam společenských událostí, na které by Edwina měla zavítat. Declana omluvila ze všech odpoledních záležitostí, ale požadovala jeho doprovod na místa, která se chystala navštívit večer, a on na tento požadavek ochotně přistoupil.

V  minulém týdnu se zúčastnili několika plesů, hostin, večírků a rautů. A dnes stejně jako předtím pozoroval, sledoval a  učil se, jak jeho manželka a dámy z její rodiny „zvládají“ vysokou společnost.

Nejprve se zaměřil na Lucastu. Jen díky pozornému sledování si všiml rozdílu v  jejím chování v soukromí a ve společnosti. Jako by nasadila jakýsi závoj, jímž nemohl nikdo proniknout. S  ním působila přísnějším, chladnějším a odměřenějším dojmem. Byla to emocionální zástěna, která udržovala ostatní v patřičné vzdálenosti a dovolovala Lucastě dát najevo jen ty reakce, které chtěla.

Rozeznat ochranný závoj Edwiny bylo ještě těžší. Dokázal ho postřehnout jen díky tomu, že věděl, že ho musí mít. Protože byla od povahy veselá a zářivá, její štít byl jako zrcadlo – odráželo se v něm to, co ostatní předpokládali.

Studoval i  Millii a  Cassii, i  jejich závoje byly účinné, ale méně patrné a měkčí – opět se v nich odrážely jejich charaktery. Lucasta nepochybně oplývala železnou vůlí a ocelovou páteří – jak jinak by se dokázala vyrovnat s ranami osudu? Z jejích tří dcer se jí nejvíc podobala Edwina – překypovala stejně fl exibilní, přesto nezdolnou ženskou silou.

Pravdu pochopil před dvěma dny  – a  vyvolala v něm další otázky.

Když se s Edwinou seznámil, předpokládal, že Delbraithovi představují konzervativní vévodskou rodinu, možná poněkud nudnou. Po zjištění, že skrývají strašné a z hlediska postavení ve společnosti velmi nebezpečné tajemství, však pochopil, že co do nekonvenčnosti by si s Frobisherovými nezadali.

Lucasta měla do tradiční vdovy hodně daleko. A pokud šlo o Edwinu...

Jeho představa předvídatelného, všedního, klasického manželského svazku se pomalu rozplývala.

Dáma, kterou si vzal, se v ničem nepodobala bezbranné něžné krásce, za niž ji zpočátku považoval.

Cítil jemný tlak ručky, která spočívala na jeho rukávu. Edwina ho uchvacovala natolik, že jen s obtížemi vnímal komentáře ostatních, aby na ně mohl odpovídat vhodnými poznámkami. Nezajímali ho ti, kteří se okolo nich shlukli, soustředil se především na ni.

Vysvětlila mu už dřív, že ve společnosti se spolu musí objevit nejen proto, aby se „uvedli“. Nevěděl jistě, co tím míní, ale bylo jasné, že jeho žena má v  hlavě nějaký plán. Měl v  této oblasti jen velmi málo zkušeností a dosud nechápal přesně její záměr, ale smířil se s tím, že nějaký má...

A i to samo o sobě něco vypovídalo.

Něžná manželka s  vizáží víly má vlastní hlavu a nechybí jí rozhodnost a odhodlání.

Stanovuje si cíle, vytváří plány  – a  provádí je. Ovládá strategii a taktiku.

Byl si poměrně jistý, že chová jasný názor i na to, jak bude vypadat jejich manželství. Musel se však sám sebe ptát, jestli ho její představa pobaví, zda se mu zalíbí a přijme ji, nebo...

V tom okamžiku netušil, co jim budoucnost přinese. Přesto si uvědomoval, že by ji nevyměnil ani za všechno zlato světa. Díval se, jak jí jiskří oči a tvář plane nadšením, když přijímá gratulace ke svatbě od jiných párů.

Byl víc než rád, že se s ní oženil. Dosud si však nebyl jistý, co obnáší být jejím manželem.

Edwina stála vedle Declana s úsměvem na rtech. S matkou i sestrami se shodly na tom, že je důležité, aby se s Declanem uvedli ve správném světle. Z toho, jaký obrázek si na ně vytvoří lidé z nejvyšší společnosti během zásadních prvních týdnů, se odvíjí to, jak na ně budou pohlížet v budoucnosti. Nadále zůstávali středem pozornosti a neustále k nim proudili zvědaví hosté, kteří se snažili přidat k jejich kroužku, z čehož usuzovala, že je smetánka hodnotí poměrně vysoko.

Pocit vítězství v ní sílil. Bylo jasné, že její první cíl, který si jako vdaná paní stanovila, byl splněn.

Na kus řeči se u nich zastavila lady Hollandová, a když byla představena Declanovi, vlídně se usmála. Edwina se musela ovládat, aby nedávala radost a úlevu příliš najevo. Věděla, že vyšší společnost umí být velmi kritická, ale požehnání od tak vznešené dámy znamenalo jasné společenské uznání. Bezesporu uspěli.

Lady Hollandová měla vždy slabost pro okouzlující a pohledné džentlmeny.

Edwina přejela pohledem na Declana a  prohlížela si jeho ostře řezané rysy – aristokratické obočí, tváře pod vysokými lícními kostmi, pevné rty a výraznou bradu. Vrásky kolem nebesky modrých očí usazených pod houštinou hnědého obočí a stále opálená kůže svědčily o dlouhých měsících strávených na moři. Hnědé vlasy projasňovaly světlé pramínky vybělené sluncem.

Vysoká postava s širokými rameny, způsob vzpřímeného držení těla, vždy vyrovnaný a sebejistý výraz, díky tomu všemu vynikal mezi ostatními pány v místnosti.

Když se lady Hollandová vzdálila, Lucasta se dotkla Edwinina rukávu. „Drahá, všimla jsem si, že lady Marchmainová vede debatní kroužek tamhle v rohu. Nejspíš bude rozumnější, když za ní dojdu a  dohlédnu na to, aby správně pochopila všechna důležitá fakta.“

Edwina se zadívala ke skupince starších dam usazených na pohovkách kolem velkého křesla. „Děkuji, mamá. Až budeme odcházet, vyzvedneme tě.“

Lady Marchmainová patřila k matčiným blízkým přítelkyním a  k  nejaktivnějším dámám ve společnosti. Pokud někdo chtěl ve vyšších společenských vrstvách rozšířit nějakou zprávu, nemohl najít lepšího posla.

Edwina se obrátila zpět k zástupu hostů, kteří se chtěli seznámit s Declanem, a uvažovala, jak dlouho ještě budou muset zůstat. Ona ani matka nedokázaly odhadnout, kolik večerů bude třeba upevňovat novou pozici vdané paní a  uvádět Declana mezi uznávané členy společnosti. Předpokládaly, že k  dosažení vytčeného cíle budou muset věnovat mnoho dalších dní a  nocí  – návštěv, dopoledních a odpoledních čajů, obědů, plesů a soaré. Do města přijeli teprve před týdnem a jejich tažení trvalo pouhých šest dnů. Neočekávaly, že uspějí tak brzy.

Byla nesmírně ráda, že všechno běží tak dobře. Trávit večery ve společnosti vedle Declana  – pohledného, pozorného a  okouzlujícího  – přinášelo mnohem menší utrpení, než očekávala. Domnívala se, že ho bude muset zachraňovat, aby neupadl do společenských léček. On ale všechny nástrahy prohlédl a  sám se z  nich obratně vyvlékl. Na někoho, kdo se ve vyšších kruzích příliš nepohybuje, si vedl výborně.

Zatímco pokračovala v  konverzaci a  obvyklém společenském škádlení s těmi, kteří je obklopovali, stále silněji si uvědomovala narůstající netrpělivost. Vzhledem k  dosavadnímu úspěchu na této frontě nastal čas na další fázi v  přetváření manželství ve svazek podle jejích představ. A kvůli tomu bylo třeba, aby se s  Declanem přesunuli jinam  – někam, kde budou sami.

Declan rád souhlasil s tím, že už se rozloučí a půjdou. S Edwinou a Cassií se zastavili pro Lucastu, která se bavila s několika staršími dámami. Vdova vstala a  představila ho přítelkyním. Jakmile si vyměnili několik povinných frází, přehodila si přes ramena šál, společně poděkovali hostitelce a odcházeli. K Declanově úlevě Cassie navrhla, že Lucastu odveze svým kočárem, a nechala je s Edwinou samotné. Stanhope Street nebyla daleko.

Jakmile se za nimi zavřely dveře kočáru, Edwinina společenská maska zmizela. Během jízdy živě hovořila, vracela se k  některým poznámkám těch, s nimiž se setkali, a vysvětlovala význam navázaných známostí. Při naslouchání jejím názorům, které mu připadaly poučné, ho zarazilo, jak důvěrný mu ten okamžik připadá. Kodrcání kočáru na dlažbě navozovalo podobnou atmosféru jako v kajutě jeho lodi při návratu z některé z tajných misí.

Čím víc nad tím hloubal, tím víc analogií nacházel.

Edwina ukončila úvahy slovy: „Zdá se, že mamá měla pravdu.“ V přítmí se mu zadívala do očí. „Byla přesvědčená, že naše manželství bude společnost posuzovat podle mě – podle toho, jak se zachovám já, matka, Millie, Cassie a jejich manželé. Tvrdila, že stačí, když budeš po mém boku a já budu otevřeně dávat najevo radost z toho, že jsem tvou ženou.“ Spokojeně si oddechla. Pohlédla před sebe a opřela se vedle něho. „Jako obvykle se nemýlila.“

Na mysl mu přišlo několik otázek, ale vyslovil tu, která ho tížila nejvíc. „A  skutečně z  toho máš radost?“

Bílé zoubky se zaleskly ve veselém úsměvu. Otočila se k němu. „Ty víš, že ano.“ Vzala ho za ruku a jemně ji stiskla. „Nic mě netěší víc než být tvou ženou.“

V jejích slovech zněla upřímnost. Nedokázal potlačit spokojený úsměv.

Kočár zahnul za roh a  zakymácení s  ní smýklo tak, že skončila v jeho náruči.

Vzhlédla a on sklonil hlavu.

Jejich pohledy se setkaly.

Zvedl ruku a  jedním prstem jemně a  pomalu přejel svěží plnost jejího spodního rtu.

Přivřela víčka. Skláněl se blíž.

Kočár zpomaloval a za chvíli zastavil.

Otevřela oči doširoka. Z pouhých několika centimetrů se zahleděla do jeho průzračných očí, potom se usmála.

Declan slyšel, jak lokaj seskočil na zem, a s povzdechem se napřímil. „Nejspíš jsme doma, má lady.“

„Patrně.“ Navzdory přítmí viděl v  jejích očích planout touhu. Když lokaj otevřel dveře, špitla: „Navrhuji, drahý muži, abychom šli dovnitř.“

Mezi nimi se rozhořelo očekávání, nezakryté a  žhavé. Declan vstal a  vystoupil, pak pomohl z kočáru i jí.

Nepouštěl její ruku a vedl ji vzhůru po domovních schodech.

Vstupní dveře se otevřely dřív, než k nim došli. V  nich se ukláněl nový majordomus Humphrey. „Vítejte doma, lady, sire.“

„Děkujeme, Humphrey.“ Edwina se vyprostila z Declanova sevření a zamířila ke schodišti.

Spěchal za ní.

„Přejete si ještě něco, sire? Madam?“ zeptal se Humphrey, když zavřel dveře.

„Nejspíš ne.“ Declan nespouštěl oči z manželčiných oblých boků, rýsujících se ve světle modrém saténu. „Můžete zamknout. Paní a já půjdeme spát.“

„A prosím, vyřiďte Wilmot, že ji dnes nebudu potřebovat,“ dodala Edwina, aniž se ohlédla.

Wilmot byla Edwinina služebná. Declan se usmál.

Edwina došla ke dveřím ložnice, otevřela je a  vplula dovnitř. Declan překročil práh, zastavil se, aby za sebou zavřel, a upřel zrak na manželku.

Na cestě k lůžku – velké posteli zakryté modrým hedvábím – se prudce otočila. Jeden krok udělala ona, jeden krok on a setkali se uprostřed místnosti.

Hlavou mu sahala sotva po ramena. Postavila se na špičky, objala ho kolem krku, přitiskla se blíž, a když ji sevřel kolem štíhlého pasu, zvedla k němu hlavu.

Rty se dotkly.

Polibek se prohluboval. Rozevřela ústa ve svůdném vyzvání a  on je zkoumal jazykem. Zvídavě a naléhavě.

V mysli mu vyvstala vzpomínka na svatební noc. Tehdy byla panna, přesto se rozhodně nechovala zdrženlivě. Do víru vytvářeného nenasytnou, příliš dlouho zadržovanou touhou se ponořila s nedočkavým nadšením, které ho překvapilo. Její neskrývaná dychtivost zjistit o  vášni všechno a  její nebojácnost v této oblasti ho nepřestávaly uchvacovat.

Zcela si ho podrobovala.

Tlačil ji pozpátku k  posteli. Přestal vzpomínat a  v  hlavě měl jedinou myšlenku, jak si co nejlépe vychutnat vlastní kapitulaci.

Edwinu zaplavil pocit triumfu. Chtěla oslavit společné vítězství – nesporně úspěšné přijetí jejich svazku vysokou společností.

Když pod sebou ucítila postel, zmocnilo se jí nespoutané vzrušení. Declan začal rozmotávat tkaničky na jejích šatech a  ona mu ochotně pomáhala. Mrštné prsty si hbitě poradily s  velkými knofl íky na jeho vestě. Z ramen setřásl sako i vestu a nechal je spadnout na zem, zatímco ona se začala věnovat knofl íčkům na jeho košili.

V  této oblasti se od začátku jejich manželství cítila zcela jistě. Věděla, že svou roli v  tom hraje jeho vášeň, porozumění, upřímnost a  zkušenost. A  také zdravé sebevědomí týkající se vlastní mužnosti. Naprosto se soustředil na ni, od svatební noci neskrýval svou žádostivost a  koncentrovaný na přítomný okamžik dával najevo všechny své pocity.

Všechno, co k ní cítí.

Všechno, co pro něj znamená.

Vznášela se na vlnách vášně, povzbuzená poznáním vlastní atraktivnosti.

Žádná žena by nemohla chtít víc.

Od první společné chvíle se vydali na cestu zkoumání, společně zjišťovali, kam se jejich vztah může posunout.

Vstřebávala všechno, co ji mohl naučit. A každá noc jim přinášela nové a vzrušující zážitky. I tato.

Vpíjel se do ní, škádlil ji jazykem. Odpovídala, využívala všeho, co uměla, aby ho pokoušela a vábila. Vysoukala mu košili z kalhot a rozepnula poslední knofl ík. Uvězněná v  polibku, v  žáru a  vášni, která narůstala, ocenila, že si kravatu uvázal na jednoduchý uzel. Jakmile ho uvolnila a  vytáhla dlouhý pruh látky, s  veselou bezstarostností ji odhodila.

Rozevřela rozepnutou košili, položila ruce na vypracovaný hrudník a  labužnicky  – nenasytně  – vzdychla. Pak mu ji přetáhla přes ramena. Odmítal se vzdát jejích rtů, ale osvobodil se z objetí natolik, aby si rozepnul rukávy u  košile, svlékl ji a  nechal klesnout na podlahu.

Padla mu do náruče a  poddala se, odevzdávala mu srdce i duši, aby zjistila, co přinese dnešní noc.

Vzrušující pocity. Žár.

Zkušené doteky, které se dožadují svého a  provokují, vzrušují a  svádějí, vedou je oba nočním dobrodružstvím.

Šepot hedvábí. Šustění povlečení.

Prsty mučivě přejížděly po citlivé pokožce.

Svaly se napínaly a uvolňovaly, tvrdly na kámen.

Nesrozumitelné mumlání.

Nahá kůže, těla splývala v jedno, mísení horkého dechu ve společném úprku.

Uháněli stále rychleji, nořili se do sebe, až se vzedmuli k nádhernému konci.

K  okamžiku, v  němž se zcela odtrhli od reality.

Extáze je pohltila, rozbila je, mrštila s  nimi do bezvědomí...

Pak se s bušícím srdcem, zaslepeni nádherou okamžiku vynořili zpět jeden druhému v náručí.

Když se jí vrátilo jasné uvažování a dokázala se znovu soustředit, zjistila, že je stále příliš rozrušená triumfem – na několika frontách –, který jí nedovoloval, aby jako obvykle upadla do sladké dřímoty. Nevěděla jistě, jestli Declan spí. Ležela schoulená v objetí, s hlavou na jeho rameni. Neviděla mu do tváře  – nemohla se podívat, aniž by zvedla hlavu a oba je vyrušila.

V té chvíli se cítila klidná, sytá a v bezpečí. Nechtěla kouzelný okamžik rušit slovy a zdálo se, že on také ne. Pomalé zvedání a klesání mužného hrudníku ji konejšilo.

Mysl se jí volně toulala a  bezděky defi novala  – kde jsou a kam směřují.

Vymezovala cestu, po níž by se měli vydat – svazek, jaký by měli vytvořit.

Manželství rodičů a  zesnulého bratra jí sloužila jako odstrašující příklady špatných konců, k nimž může dojít, když se žena nezasadí o zrod dostatečně pevného vztahu. Jeho vybudování je mnohem snadnější, když se s ním začne hned po svatbě, dřív, než vzniknou špatné návyky.

Věděla, co chce. Před očima měla několik skvělých vzorů – manželství jejích sester, Juliana a Mirandy a  také svazek Declanových rodičů, Ferguse a Elaine.

Povzbuzovala ji skutečnost, že Declan vyrůstal v  prostředí založeném na fungujícím partnerském vztahu – že vstřebával zářný příklad a patrně bude hledat stejnou životní oporu ve vlastním manželství.

V období dospívání trávila v Ridgware se sestrami celé hodiny hovorem o podobě vysněného manželství. Millie i  Cassie se, každá svým způsobem, již pokusily dosáhnout ideálu a  uspěly. Catervale i Elsbury jsou silnými a oddanými otci svých dětí, upřímně milují své ženy a nevylučují je z žádné oblasti svého života.

Edwina se nehodlala spokojit s  ničím menším. Od vztahu s Declanem očekávala ještě víc. Ve srovnání s  Millií a  Cassií byla otevřenější a  zvídavější, odhodlaná vrhnout se do víru života a aktivně zkoumat vše, co nabízí.

Přála si, aby jejich manželství bylo ve všech ohledech společným dobrodružstvím.

Když upevnili svou pozici ve společnosti a stvrdili fyzický soulad, mohla obrátit pozornost a upřít energii na ostatní stránky manželství.

Na domácí půdě měla všechno pod kontrolou. S Declanem společně vybrali dům a pronajali ho minimálně na nadcházející sezónu, ale pokud šlo o výběr a najímání personálu, ponechal kormidlo zcela v jejích rukou. Měla štěstí, že našla Humphreyho, paní Kingovou  – hospodyni  – a  novou kuchařku, kteří se rychle zapracovali. Nepočetné služebnictvo plnilo jejich přání víc než dostatečně. Kromě výběru jídelníčku nemusela řešit téměř nic a domácnost fungovala naprosto hladce.

Zbývala tedy již jen jedna nevyřešená otázka. Jak spojit ostatní části života – jak sjednotit zájmy, aktivity a  energii mimo ložnici, mimo domácnost a společenské události.

Ve všem ostatním.

Uvědomila si, jak málo ví o  Declanově práci  – čemu se věnuje, jakou roli hraje v  rámci rodinné fi rmy, jakými konkrétními záležitostmi se zabývá. Sdělil jí, že podle předpokladů se na moře nevydá znovu dřív než v  červenci, takže jí zbývalo hodně času na otázky a objevování toho, co se potřebovala dozvědět, aby si mohla vytvořit přesnější představu o tom, jak spolu budou žít. Jakým způsobem se může podílet na jeho kariéře.

Chtěla s ním vytvořit stejné partnerství, jaké spojovalo jeho rodiče – partnerství, díky němuž by porozuměla všemu, co musí Declan podstupovat, a  jaký tlak je nucen snášet. Navzdory vrozené činorodosti by se nemusela nutně účastnit úplně všeho, ale chtěla mít alespoň ponětí o tom, co se děje. Takové uspořádání bylo podle jejího nezvratného přesvědčení nutné k  manželství, v  němž by byla spokojená.

Přemáhala ji únava. Z uvolněných svalů mizely poslední zbytky napětí.

Dokonce i  v  okamžiku, kdy se podvolovala neodbytnému spánku, stále pociťovala dychtivost, optimismus a  odhodlání. Umiňovala si, že boj za vysněné manželství zahájí hned následující ráno.

Declan se vzpamatoval – a začal zase normálně přemýšlet –, teprve když usnula. Do té doby vnímal jen bouřlivé emoce, které v něm tryskaly a vzdouvaly se. Rozhořely se o svatební noci a on předpokládal, že časem pohasnou. Domníval se, že když se budou milovat každý den – každou noc –, postupně ztratí na síle. Zatím však naopak plály a  narůstaly.

Ale konečně se Edwinin tichý dech prohloubil a opřela se o něho plnou vahou. Jeho smysly se vymanily z  naprostého, oddaného soustředění na ni a dovolily mu znovu začít uvažovat.

Účinky rozbouřených emocí však přetrvávaly, stále v něm zůstávalo znepokojivě silné vědomí toho, co pro něj znamená. Dospěl k  přesvědčení, že je naprosto nezbytné zabránit tomu, aby byla vystavena jakémukoli nebezpečí – a nedovolit jí, aby se do něj sama dostala.

Uvědomoval si, že v  tomto ohledu může narazit na její poněkud nekonvenční přístup k životu – zdůrazněný jejich současnými aktivitami – a že tento konfl ikt může ovlivnit povahu jejich manželství. Vyvodil jediný jasný závěr. Nastolení uspokojivé každodenní podoby jejich svazku bude nejspíš výrazně složitější, než předpokládal. Bude třeba vytyčit hranice, aby udržel Edwinu stranou od druhé stránky svého života.

Netušil však, jak toho dosáhnout, pochopil totiž něco, co se dosud skrývalo hluboko v  jeho podvědomí – že mu od začátku učarovala svou dobrodružnou duší.

Každé riziko v sobě nevyhnutelně obsahuje určité nebezpečí. Je možné potlačit tuto stránku její osobnosti a zároveň ji podporovat?

Usnul dřív, než mohl třeba jen náznakem sestavit nějaký reálný plán.

2. KAPITOLA

c

N

ásledující ráno přišla Edwina na snídani a za

stihla manžela, jak se mračí nad nějakým do

pisem. „Co je to?“ zajímala se.

Vzhlédl. Přeložil list a zastrčil ho do kapsy saka. „Jen pozvání na schůzku. Obchodní záležitost.“

Edwinu svrběl jazyk. Uvažovala, zda se má vyptávat na podrobnosti. Chvíli si pohrávala s  myšlenkou, že mu nabídne svůj doprovod, aby viděla, jak bude reagovat. Ale...

Nechtěla postupovat ukvapeně. Na muže jako Declan zřídka zapůsobí přímý útok, pomyslela si. Instinktivně se brání jakémukoli nátlaku a  pak je mnohem složitější přimět je, aby změnili názor. Rozhodla se, že bude jednat obezřetně.

Otočila se k  Humphreymu a  s  úsměvem od něho přijala talíř, který jí podával. Když si vybrala pochoutky z  ohřívacího podnosu, došla ke stolu a  posadila se na židli, kterou jí Humphrey přidržel.

Uvažovala o tom, že o podnikání vlastního manžela neví vůbec nic. Ačkoli jí nepřipadalo vhodné dožadovat se informací o chystané schůzce, zjevně nadešel čas na jiné otázky.

Uchopila konvici s  čajem, nalila si trochu do šálku, zvedla ho a usrkla. Přes jeho okraj studovala Declana. Zdálo se, že ho plně zaměstnává porce míchaných vajec.

„Vím, že jsi kapitán jedné z lodí, které patří vaší rodině, ale nemám ponětí, co přesně děláš,“ pronesla. „Za jakým účelem se plavíš? Jakou práci vykonáváš pro společnost Frobisher a synové?“

Declan byl rád, že může odpovědět, hlavně když odvrátí pozornost od skutečností, které před ní nechtěl odhalovat. „Nejdřív ti musím vysvětlit strukturu rodinného podniku,“ řekl.

Když se na něj pozorně zadívala, aby naznačila svůj zájem, a  vybídla ho k  pokračování, usmál se. „Má dvě základní části. Tou první je rejdařství, které provozuje  tradiční nákladní lodní přepravu. Používá lodě větší – širší a těžší – a pomalejší. Převážejí náklad všeho druhu po celé zeměkouli, nyní se však soustředíme především na cesty přes Atlantský oceán. V  současnosti je nejvzdálenější přístav, který navštěvujeme při cestách na východ, Kapské Město.“

Umlkl, aby si nabral poslední sousto vajec, a využil pár vteřin na zvážení dalších slov. Ona si mezitím namazala kousek toastu džemem, zvedla ho ke rtům a ukousla. Křupnutí přitáhlo jeho pohled. Pozoroval, jak špičkou jazyka olizuje spodní ret...

Tiše si odkašlal a přinutil se vrátit k probíranému tématu. Srovnal si myšlenky a pokračoval: „Já i  bratři se aktivně zabýváme druhou částí rodinného podnikání. Každý z nás má na starost jednu loď a dá se říct, že také provádíme přepravu. Naše lodě jsou však rychlejší, novější a lépe obstojí v nepříznivých podmínkách.“

S  povzdechem odložil příbor a  sáhl po hrnku s kávou. „Možná sis všimla, že Royd je vlastnostmi a výkonem našich lodí takřka posedlý.“

Royd – vlastně se jmenoval Murgatroyd, ale kromě rodičů se nikdo neodvažoval mu tak říkat – byl Declanův nejstarší bratr, nyní více méně ve velení.

„Neustále je přestavuje a modernizuje. Proto byl Kormorán v posledních týdnech vyřazený z provozu. Royd si s ním hrál v suchém doku loděnice v Aberdeenu. Uplatňuje na něm své poslední nápady, které já potom vyzkouším.“

Declan se napil a ironicky poznamenal: „Musím připustit, že jsme obvykle za jeho zlepšováky velmi vděční.“ Technická vylepšení lodí často rozhodovala o životě a smrti, o svobodě a zajetí.

„Když říkáš ‚my‘, koho přesně myslíš?“ Edwina si z prstů sklepala drobečky.

„Své tři bratry – Royda, Roberta a Caleba – a několik bratranců. Někteří bratranci mají na starost naše obchodní lodě, ale osm kapitánů z naší rodiny se plaví po moři v rámci druhé části podniku.“

„Včera večer jeden džentlmen v souvislosti s vaší rodinou zmínil nějakou smlouvu,“ vzpomněla si. „Ty ses na ní také podílel?“

„Ne. Diplomatickými záležitostmi se zabývá Robert.“

Nakrčila čelo. „Jaká je povaha druhé části podnikání? A jakou úlohu v něm hraješ ty?“

Declan se zamyslel, potom prohodil: „Existují různé druhy nákladu.“

Tázavě zvedla obočí. „Například?“

„Lidé. Dokumenty. Věci zvláštní hodnoty. A nejcennější ze všeho jsou informace.“

Zarazil se, protože si uvědomil, že by nebylo moudré vykreslovat jejich činnost příliš tajuplně. „Je to poměrně prosté. Poskytujeme rychlou, bezpečnou a diskrétní přepravu z přístavu do přístavu.“

„Aha.“ Po krátkém zvažování dodala: „Chápu to tak, že Roydova mánie má své uplatnění.“

Declan položil hrnek s kávou na stůl. Dosud nad tím takovým způsobem neuvažoval, ale...

„Nejspíš se dá říct, že výsledky jeho posedlosti významně přispívají k  tomu, že fi rma Frobisher a synové patří k nejlepším speciálním lodním přepravcům na světě.“

Usmála se. „Alespoň už vím, jak popsat, čím se zabýváš.“

Přesně to, pomyslel si, stačí, když budeš vědět ty i všichni ostatní.

Než však mohl přesměrovat rozhovor, pokračovala: „Říkal jsi, že na moři obvykle trávíš jen zhruba půl roku. Bývá to v různých měsících, nebo vyrážíš vždy ve stejném ročním období?“

„Vyplouváme většinou v létě a v podzimních měsících, když jsou podmínky na moři nejpříhodnější.“

„Ale nepředpokládáš, že Kormorán vyrazí dřív než v červenci.“

Kývl. „Do té doby nemáme žádnou“  – misi – „zakázku, kterou bych musel vyřizovat přímo já. Ostatní převzali práci za mě.“ Usmál se. „Mám pocit, že to považují za jakýsi svatební dar.“

„Za který jsem jim velmi vděčná.“

I ona položila svůj šálek. Než mohla vyslovit další otázku, pohlédl na hodiny na krbové římse. Jak doufal, sledovala jeho pohled.

Když uviděla, kolik je hodin, vykřikla: „Proboha! Musím se připravit na návštěvu u  lady Minchinghamové.“

Vstal a  odsunul jí židli. „Já půjdu na schůzku a  potom se asi zastavím v  kanceláři, abych zjistil, co se děje na moři,“ oznámil. Kancelář společnosti Frobisher a synové se nacházela s mnoha dalšími rejdařstvími u Temže.

Nepřítomně kývla a odcházela z místnosti. „Uvidíme se večer.“

Ve dveřích do haly se zastavila. „Původně jsem měla v  plánu, že navštívíme večírek u  lady Forsytheové, ale myslím, že už to není nutné.“ Obdařila ho svůdným úsměvem. „Nejspíš si raději vychutnáme klidný večer strávený jen ve dvou,“ nadhodila.

S takovým návrhem nemohl polemizovat. Zadíval se jí do modrých očí. „Proti večeru s tebou rozhodně nebudu nic namítat.“

Rozzářila se neskrývanou radostí. Postavila se na špičky, a  když ochotně sklonil hlavu, přitiskla své rty na jeho.

Zkřížil si ruce za zády, aby potlačil nutkání přitisknout ji k sobě. Humphrey byl stále na dohled.

Když se odtáhla, z  lítostivého výrazu v  jejích očích poznal, že vytušila jeho touhu. Rychle se otočila a s mávnutím vykročila ke schodišti.

Zůstal na místě a  sledoval, jak odchází. Jakmile zmizela směrem ke svému pokoji, sáhl do kapsy a  vytáhl složený list, který ho tam přímo pálil. Úsměv pohasl, když znovu četl prosté řádky. Prozrazovaly jen to, že je očekáván v Ripley Building a že se má dostavit co nejdříve.

Humphrey čekal v hale. „Budu potřebovat klobouk a kabát,“ oznámil mu Declan.

„Jistě, sire.“

Když mu Humphrey pomáhal do svrchníku, Declan si uvědomil, že odesilatele dopisu není moudré nechat čekat. O několik vteřin později s kloboukem na hlavě vycházel z  domu. Dlouhými kroky mířil k Whitehallu.

Z Whitehallu Declan zahnul k Ripley Building. Ohlásil se u  seržanta ve službě a  nepřekvapilo ho, že ho poslali na ministerstvo námořnictví. Tam ho však nenasměrovali dolů do kanceláří nižší úrovně, ale nahoru přímo k  ministrovi. Válka už dávno skončila, a  pokud Declan věděl, člověk, který ho předvolal, již aktivně nepůsobil v  řízení obrany země. Předpokládal, že nejspíš již nemá žádnou kancelář, kam by ho mohl pozvat.

Tajemník, který se tvářil velmi zaneprázdněně, se Declana zeptal na jméno. Jakmile vyslechl odpověď, okamžitě ho odvedl ke zdobeným dveřím. Zaklepal, pak otevřel, nahlédl do místnosti a něco pronesl. Poslouchal, pak o něco hlasitěji ohlásil Declana, ukročil stranou a mávnutím ho pobídl, aby vstoupil.

Declan byl velmi zvědavý na to, co ho čeká uvnitř.

Když se dveře za ním tiše zavřely, prohlédl si místnost. Byli v ní dva muži.

Vévoda z  Wolverstone  – ten, který ho pozval  – stál u okna a díval se ven na cvičiště. Titul vévody získal krátce po válce a Declan si ho stále pamatoval jako Dalziela. To jméno používal celé roky, když řídil královské tajné operace na cizím území – a na volném moři. Jakmile Declan vešel, vévoda se otočil a vykročil k němu, aby ho pozdravil.

Pokud nový titul, svatba a několik dětí nějakým způsobem otupilo Dalzielovu-Wolverstoneovu nebezpečnou povahu, Declan nic takového nepostřehl. Vévoda se stále pohyboval jako šelma a  síla osobnosti z něj vyzařovat nepřestala.

Declan pohlédl na druhého muže – vikomta Melvillea, současného ministra. Declan ho poznal, přestože dosud nebyli představeni. Baculatý pán s  kulatým obličejem a  červenou pletí měl podrážděný výraz člověka, který miluje pořádek, ale je nucen jednat s  lidmi odlišného ražení. Zůstal sedět za svým stolem a puntičkářsky přerovnával nějaké papíry.

Povzdech, jímž naznačil svůj zájem o  nově příchozího, Declana nenaplnil radostí. Ještě nějakou dobu měl trávit na líbánkách, pracovní povinnosti za něho přebrali bratři a bratranci.

Bohužel se zdálo, že koruna má jinou představu.

„Zdravím vás, Frobishere,“ promluvil Wolverstone a natáhl k němu ruku. Když ji Declan uchopil, vévoda mu s  ní potřásl a  řekl: „Já  – my  – omlouváme se za vyrušování v době líbánek. Situace je ale naléhavá. Tak naléhavá, že nemůžeme čekat, až se do Londýna dostane někdo z vašich příbuzných a misi převezme.“

Wolverstone pustil Declanovu ruku a ukázal na dvě židle před ministrovým stolem. „Posaďte se a my vám vše vysvětlíme.“

Přestože byl Declan v  době války příliš mladý, aby velel posádce na lodi, v posledních letech konfl iktu působil jako zástupce svého otce nebo jednoho ze strýců a stejně jako bratři a bratranci – kteří v  současnosti pracovali v  druhé části rodinné fi rmy  – na vlastní kůži poznal fungování většinou nepsaných dohod mezi korunou a Frobisherovými. Jejich předci totiž byli korzáři a  druhá část fi rmy ve skutečnosti na tuto tradici navazovala  – zmocnění společnosti k zajímaní lodí platilo dosud, protože nikdy nebylo odvoláno. Firma Frobisher a synové nadále na žádost koruny poskytovala zvláštní a obvykle tajné služby a na oplátku se těšila z prestižního postavení, neboť byla upřednostňovaná při lukrativních smlouvách o námořní přepravě uzavíraných vládou.

Vzájemně výhodné spojení mezi Frobisherovými a korunou existovalo celá století. Ať je požadavek, kvůli kterému nechal Wolverstone zavolat Declana do ministrovy kanceláře, jakýkoli, bylo naprosto jasné, že Frobisherovi mu tak či onak vyhoví.

Konkrétní řešení však záviselo na nich – v tomto případě se zdálo, že rozhodnutí leží na Declanovi.

Posadil se do jedné z židlí a vévoda do druhé.

„Děkuji, že jste přišel, pane Frobishere,“ ozval se ministr tiše, kývl na Declana a  potom se podíval na Wolverstonea. „Dosud jsem neměl důvod uplatňovat výhradní právo koruny a žádat vaši rodinu o pomoc. Ovšem vévoda mě ujistil, že v této záležitosti je to nejlepší řešení. Protože má v tomto ohledu větší zkušenosti, požádám o vysvětlení spletité situace jeho.“

Declan pohlédl na vévodu a mírně zvedl obočí.

Wolverstone si odkašlal a  začal: „Zpráva o  současném problému mě zastihla doma v Northumberlandu.“

Declan věděl, že vévodovo sídlo leží u skotských hranic. „Okamžitě jsem napsal do Aberdeenu,“ pokračoval Wolverstone. „Royd nás neochotně odkázal na vás jako jediného Frobishera, který je momentálně k dispozici. Psal, že současně s odpovědí posílá na jih vaši loď  – Kormorána  – s  celou posádkou. Měli by na vás čekat v Southamptonu, až budete moci odjet.“ Wolverstone se zarazil, potom dodal: „Znovu se vám  – i  vaší rodině omlouvám za vyrušování. Royd by se úkolu jistě ujal sám, ale rodiče prý odjeli do Dublinu a  odtamtud podnik řídit nemohou.“

Declan si vzpomněl, že matka o té cestě mluvila.

„Robert mezitím vyplul do New Yorku, nevrátí se dřív než za několik týdnů – a jak jsem podotkl, věc je naléhavá. Bohužel ani ostatní nemohou zasáhnout.“ Wolverstone zkroutil rty. „Ovšem vy jste dosud zde, v Londýně.“

Declan, smířený s  nevyhnutelným, sklonil hlavu.

„Royd také psal, že jelikož se mise týká našich osad v západní Africe, jste pro tu práci nepochybně ten nejlepší.“

„V západní Africe?“ podivil se Declan.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.