načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na ostří nože - David Rollins

Na ostří nože

Elektronická kniha: Na ostří nože
Autor:

Jistého vědce potká příšerná smrt, když spadne z vojenské výzkumné lodi a poblíž japonského pobřeží na něj zaútočí dvoutunový bílý žralok. Než na místo dorazí zvláštní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  265
+
-
8,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 418
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jistého vědce potká příšerná smrt, když spadne z vojenské výzkumné lodi a poblíž japonského pobřeží na něj zaútočí dvoutunový bílý žralok. Než na místo dorazí zvláštní vyšetřovatel Vin Cooper, zbývá toho už velmi málo, co by dokazovalo, že smrt nebyla nehoda. Jenže Cooperovi jeho instinkty říkají, že se dívá na vraždu, a tím, že mu přidělili tento případ, ho někdo možná chce strčit do vody, kde se to žraloky jen hemží. Jaký přísně tajný projekt, který vyžaduje účast předního mořského biologa a genetika, můžou vojáci mít? Možnosti jsou zlověstné, ale ne tak hrozivé jako pravda. Cooper sleduje stopu tak úzkou a nebezpečnou, jako je ostří nože - stopu vedoucí k tomu, z čeho máme všichni největší strach: k tajné „vládě" uvnitř naší vlády, která přísahala, že zabije každého, kdo se jí postaví.

Zařazeno v kategoriích
David Rollins - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Rollins

NAOSTŘÍ

NOŽE

TALPRESS


Copyright © 2006 by David Rollins

Translation © 2015 by Jan Krejčí

First published by Macmillan Australia,

hardcover edition 2006.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-599-1


Těch, kdo umějí vyhrávat, je mnohem víc než těch,

kdo umějí svá vítězství využít.

Polybios

(200–118 př. n. l.)


PODĚKOVÁNÍ

Chtěl bych poděkovat řadě lidí, kteří mi s touto knihoupomohli tím, že jí věnovali svůj čas, odbornost a povzbuzení. První

a nejdůležitější je podplukovník Keith z Armády Spojenýchstátů. Podplukovník mi pomohl už s knihou The Death Trust

(Důvěra až za hrob, Talpress, 2013) a zůstal poblíž i pro A Knife

Edge (Na ostří nože). Opustil armádu a v současné době pracuje

jako redaktor hudebního časopisu. Přeji mu hodně štěstí. Je to

úžasné, když člověk děl áto, co m ár ád.

Pak je tu Richard „Woody“ Woodward, muž, jenž ví pár věcí o americkém válečném letectvu, protože v něm působil.Woody je můj další vytrvalý pomocník, jeho e-mail a telefon nejsou nikdy vypnuté.

Chtěl bych také poděkovat podplukovníkovi Miku„Pandovi“ Pandolfovi. M áobdivuhodné oko pro detail spolu snekonečnou trpělivostí. Setkal jsem se s Pandou, když jsem v roce 2007 navštívil leteckou základnu Elgin. Celý život zasvětilslužbě vlasti a j áho nesmírně obdivuji.

Elizabeth Richardsová, zvláštní agentka Úřadu provyšetřování Letectva Spojených států (United States Air Force Office of Special Investigations AFOSI/OSI), mi byla rovněž velmi nápomocná a velkoryse mi věnovala svůj čas.

Dále bych rád poděkoval Davu Millwardovi a Manly Fight Gym za to, že mě naučili pár pohybů, které jsem předalzvláštnímu agentovi Cooperovi. Doufám, že pomůžou toho chlapa udržet naživu ještě několik dalších knih.

7


Dík patří rovněž mému příteli a kolegovi, autoru Tonymu Parkovi, který přečetl korektury a dal mi pár vynikajících typů o Afghánistánu, kde sloužil v australské armádě.

Taky bych chtěl poděkovat doktoru Malcolmu Permenterovi a Tricii a Michaelovi Rollinsovým (mým rodičům), Andrewovi Sargantovi a Keithu Andersonovi, kteří četli první korektury. A Craigovi „Moose“ Mooreovi za několik tipů ohledněfotbalové ligy.

A nejlepší jsem si nechal nakonec, chci poděkovat Sam, mé manželce, za to, že stále věřila mým slibům, i když je všechny slyšela už tolikrát.

8


Úvod

Žralok měl hřbet široký jako stůl v zasedací místnosti a pokrytý

sítí nespočetných jizev z různých bitev. Plul asi půl metru pod

hladinou, hřbetní ploutev prořezávala olejově modré vlnky nad

ním. Jak plul sem a tam kolem Nacušimy, nebyla na něm znát

ž ádn ápřehnan áopatrnost. Kdyby kuchař nevěděl co a jak, řekl

by, že na něco čeká. Když si naposledy potáhl z cigarety a cvrnkl

špačka do vody, zněla mu v hlavě vtírav ámelodie z filmuČelisti. Podíval se napravo, nalevo, a když zjistil, že vzduch je čistý,

mávl na pomocníka, aby vylil hrnec s tím, co zůstalo povčerejším vaření, přes zábradlí. Hrnec byl těžký a mladík vzdychal

námahou. Kuchař věděl, že riskuje zaměstnání. Ti prokletí

objímači stromů na palubě by mu zakroutili krkem, kdyby tohle

zjistili. „Nekrmit zvířata,“ řekl jeden z nich, když někdo navrhl

hodit zbytky žralokovi. Jediné, o co tomu druhému šlo, byla

snaha získat parádní fotky pro manželku a děcka.

„To je teda pořádná ryba,“ prohodil kuchař k pomocníkovi, když si zapaloval další chesterfieldku a díval se, jak žralokprolouv ákolem s otevřenou hubou.

„Sakra pravda,“ souhlasil mladý muž.

Když se ohromný žralok otáčel za cákáním zbytků padajících do vody, vynořil se nad hladinu a předvedl několik řad bílých zubů v měkkých červených dásních. Ale pak jako by rybazměnila názor a otočila se do původního směru plavby. Po kružnici

9


se vrátila, podplula záQ a držela se v kýlové brázdě jako loQka

s přívěsným motorem. Kuchař si náhle uvědomil, že bestii víc

zajím ámaso pohybující se nahoře za z ábradlím a mimo její

dosah – přesněji řečenoon– než vyhozený steak pomalu klesající

do hlubin. A jako na potvrzenou na něj žralok upřel svéprastaré, bezedné černé oko.

„Ta potvora mi nahání hrůzu,“ zamumlal pomocník. „Proč ji vlastně sakra krmíme?“

„Abysme si ho ochočili. Mohli bysme ho třeba naučit dělat kotrmelce,“ uvažoval kuchař.

Pomocník vrhl na šéfa pohled, který říkal: To myslíš vážně? Šéfovo zaujetí pro rybu mu připadalo potrhlé. Zatáhl si zip na bundě až pod bradu a zaplácal rukama v rukavicích. Ochladilo se, nebo ho možn ámrazilo z takové společnosti.

Kuchař zjistil, že uvažuje, jaké by to bylo být bezmocný tam dole ve vodě sám s rybou. Naskočila mu z toho husí kůže. Jaké by bylo pozorovat, jak trh áčlověka – jak dlouho by vydržel? To by tedy byla zábava, pomyslel si.

Žralok se objevil předevčírem a sledoval jejich loQ. Zkušený námořník tvrdil, že je zvíře sleduje mnohem déle, od té doby, co plují Japonským příkopem.

Přítomnost lidožrouta vyvolala zpočátku velký zájem – byl to největší žralok, jakého kdy kdo viděl – ale ten se začal vytrácet, když se vědci a specialisté na ponorky chystali vypustit a pak ivyustili Šinkai. Určité obavy vyvolávala otázka, jak se zvířezachová, až se plavidlo dostane do velkých hloubek, ale nakonec proběhlo setkání těch dvou zcela bez incidentů. Ponorka byla deset metrů dlouhá, jen o tři metry delší než ten velký bílý, a ježila se spoustou citlivých senzorů a dálkově ovládanýchramen, kter áby mohla být poškozena, pokud by začal být žralok příliš zvědavý. Ten se k ponorce skutečně přiblížil, ale mávnutím ocasu se otočil a plavidla si k velké úlevě vědců dál nevšímal.

Záchranná loQ Nacušima „zakotvila“ v relativně mělké části 9 000 metrů hlubokého příkopu a přídavné motory zůstaly

10


propojené s navigačním systémem, čímž udržovaly loQ nad

určitým bodem na dně. Šinkai byla dole už víc než šest hodin

a potápěla se k hydrotermálním průduchům na samotnéhranici svého dosahu, který byl 6 400 metrů.

V hloubce 6 210 metrů byl svět kolem černočern áhutn átma, tak černá, až se zdálo, že přímo vysává záření vysílané reflektory Šinkai. Kolem okének ponorky se v celé své světélkující kráse kroutili, plazili, nechávali se unášet nebo proplouvali podivní křehcí tvorové. Naznačovali, že ta černota je vlastně pln áživota a je tekutá, nikoliv pevná.

„Zvedni nás trochu,“ přikázal profesor Sean Boyle.

Doktor Hideo Tanaka palcem posunul přepínač na ručním ovládači. Objevily se slabé vibrace doprovázené elektrickým hučením a dvacet šest tun těžká Šinkai se nesla o několikdecimetrů nad povrch vyvřelé skály. Temnota spěchala zaplnitvznikající mezeru.

„To je ono,“ řekl profesor. Nakláněl se k jednévideoobrazovce, kterou soustředěně pozoroval.

„Mám se vrátit zase dolů?“ zeptal se Tanaka, kterému trochu dělal starosti kolegův stav.

Profesor přikývl. Kapky potu mu kapaly z čela na potem už nasáklé tričko.

Technik ovládající vztlak upravil nastavení a ponorkahorizontálně sklouzla do hloubky. Trup několikrát poskočil. Vnější tlak se blížil k 630 atmosférám. Pokud by teQ povolilo těsnění, i tenký proud vody by pod takovým tlakem třemi muži uvnitř projel jako horký nůž máslem. Profesor Boyle si byl vědomnebezpečí a taky ho to velmi tížilo. Doktor Tanaka strávil během let spoustu času v batyskafech určených do velkých hloubek a zkušenost ho naučila, že tento strach – určitý druhklaustrofobie – je iracionální. Konstrukce těchto ponorných zařízení počítala s přesahem zabezpečení a skutečn ámez ponoru Šinkai, než ho tíha moře nad trupem zdrtí na tloušXku krajíce chleba, byla kolem 7 000 metrů.

„PojQme dolů pod tu kouřící díru,“ navrhl profesor váhavě.

11


Tanaka souhlasil. V Americe narozený Japonec kývl natechnika a společně dokončili manévr.

Jak sledoval monitor, kapal profesoru Boylovi do očí pot. Obrazovka ukazovala to, co bylo znázorněno na sopečné desce těsně pod přídí Šinkai současně s údaji udávajícími hloubku, směr prouděnía jeho rychlost, teplotu mořské vody a tlak na trup. Teplota, pouhých 2,8 stupně jen dvacet metrů daleko, prudce šplhala, jak se ponorka blížila k hydrotermálnímu průduchu.

Co vypadalo jako hol ásk ála zachycen áreflektory Šinkai,se postupně měnilo na louku obrovských, světle žlutýchkroužkových červů. Kroužkovci, každý dlouhý kolem metru, se kolébali v mírném proudění. Vědcovu pozornost upoutal pohyb v rohu obrazovky. Doktor Tanaka pohnul ovládáním externí kamery a obraz na monitoru se posunul vlevo. Do zorného pole se přisunul velký bílý pavoučí krab, což Tanakovi připomnělo filmový horor. Krab cosi hltal. Dlouhými tenkýmihůlkovitými končetinami zakončenými klepety si cpal do tlamy utržené kousky červů. „Kristepane, to je nestvůra,“ mumlal Boyle.

Jak ponorka pokračovala v klesání, objevila se ryba z řádu ostnoploutvých. „Tak tohle je ksicht, který může milovat jen jeho matka,“ poznamenal technik. Rybce vlála její světélkující část před groteskním, nebezpečně vyhlížejícím podkusem,nebezpečné tesáky v široké hubě připravené k útoku. Krab,vyplašený zvukem motorů ponorky, vyrazil pryč.

Jak klesali, teplota stoupala. „Zájemci o horkou koupel?“dotazoval se technik.

„To vzdávám,“ zamručel Boyle, oči nalepené na obrazovku před sebou. Když se objevil sopouch, teplota moře vyletěla na 30 stupňů. Byli několik metrů proti proudu od sopky, která chrlila oblak černé, přehřáté mořské vody, sirovodíku a sirníku železnatého. Podle všech pravidel by tato oblast měla být zcela bez života. Tady dole nebyl žádný kyslík a žádné světlo, jen kypící tekutina schopn áodstranit n átěr z lodního trupu. Apřesto se kolem ústí kouřícího komína pohyboval shluk živých organismů, jimž by zvráceně obvyklejší prostředí přineslo smrt.

12


„Jéžiši,“ vydechl Boyle potichu.

Pokud Boyle a Tanaka věděli, toto byla největší hloubka, do které se kdy kdo potopil k sopouchu sopky, a tady se před nimi prostírala naprosto nepravděpodobn árajsk ázahrada. Červů na záhoně přibývalo a už byli velcí jako anakonda. Mezi trubicemi povívajícími v mořském proudu pobíhali garnáti velikostikoček. Byli tu další obrovští krabi a mlži připomínající fotbalové míče. Kroužkovci a mlži byli dobře zadokumentovanýmjevem přítomným u dalších geotermálních průduchů v menších hloubkách, ale tam nebyli zdaleka tak velcí jako ti zdejší. Nad záhonem červů lovily podivné ryby, jaké ještě nikdy nikdo z vědců neviděl, honily menší rybky a garnáty. Žádný z živých tvorů nevykazoval charakteristické znaky ryb známých zvelkých hloubek – obrovské oči a zuby, světýlka houpající se na různých výrůstcích. Bylo tu tolik živých tvorů, že o sebe doslova zakopávali.

„Úžasné,“ ozval se Boyle, ohromený informacemi, jež mu poskytoval monitor. Než se dostali až sem, předcházely roky teoretického pachtění. Nastaly chvíle, kdy i oni sami byliskeptičtí k možnosti najít tak biologicky rozmanitý svět v – podíval se na údaj hloubkoměru – 6 400 metrech. Přesto tu byl.Samotný objev by jim zaručil nehynoucí slávu, ovšem jejich výzkum byl tajný. Lidé, kteří platili účty, americké ministerstvo obrany, nepřipouštěli jinou možnost.

Technik sedící vedle Tanaky si poklepal na hodinky; Šinkai běžela na elektřinu z baterií a ručičky se skláněly k červené. Zbývala jim nanejvýš tak hodina a půl, než budou muset zahájit výstup k Nacušimě. Tanaka přikývl.

„PojQme na to,“ souhlasil Boyle.

Technik se obrátil k dalšímu panelu a připravil mechanické paže Šinkai. Přes obrazovku se sunul tenký přívěsek, klepeto připomínající ruku se otevíralo a zavíralo, připravené sbírat vzorky. Ten pohyb připomněl Boylovi pavoučího kraba. A to mu připomnělo, že ho ček áještě spousta pr áce.

***

13


Moře bylo klidné, i slabé vlnění z posledního týdne zmizelo směrem k japonskému pobřeží, za západní obzor.

Byla noc a Nacušima mohla klidně kotvit na jezeře z černého skla. Když klopýtal kolem zábradlí, doktor Tanaka zakopl oocelovou desku schovanou v hlubokém stínu. Tiše zaklel a zachytil se zábradlí. Zaklonil hlavu, nadechl se a zahleděl se na noční nebe bez mráčků. Měsíc mu připomínal vyleštěný čtvrXák, který vypadal, jako by byl přilepený k Mléčné dráze. Podařilo se mu zabroukat několik taktů „Moon River“, než jeho žaludekpovolil, několikrát se stáhl a jemu z úst vyletěl proud jídla aalkoholu a rozstříkl se na moře dole.

Když se vyzvracel, začal se cítit lépe. Nebyl zvyklý pítalkohol – Red Bull byl asi tak to nejsilnější, co pil, a nikdy neměl víc než tři. Na palubě nebyl žádný Red Bull, a tak hopřesvědčili, aby si dal pár panáků Johnnie Walkera. Koneckonců to byla oslava a Boyle byl neodbytný. Kolik vědeckých bádánískončilo zklamáním? Tanaka odpověQ neznal, ale odhadoval, že procento je vysoké. A oni narazili na zlatou žílu hned první den. Nasbírali obrovské množství různých prapodivnýchvzorků. Pět dní se nepřetržitě potápěli a tvrdá práce už byla z větší části za nimi. Zítra zvednou kotvu a odplují, dříve než bylo plánováno. Kapitán je informoval, že v noci je čeká ošklivé počasí – zažívali příslovečný klid před bouří – a tak serozhodli ukončit expedici předčasně a odplout do přístavu vJokohamě. S trochou štěstí se sirníky spalující extrémofily, které hledali pro další výzkum, budou skrývat mezi vzorky jiždopravenými na hladinu. Ne, žádné blbé štěstí. „Štěstí je pro trouby,“ Tanaka špatně artikuloval, svůj komentář směřoval krumpálu. On a profesor na vlastním štěstí zapracovali a to se jimbohatě vyplatilo.

Oslava v jídelně pořád probíhala, muzika pronikala kovem a sklem nástavby až nahoru na zadní palubu. Eminem a 50 Cent měly přestávku. Hráli písničku od Rolling Stones„Symathy for the Devil“. Tanaka předpokládal, že písničky pouští jeden ze starších členů posádky. Náhle muzika zesílila a zase

14


zeslábla, což znamenalo, že se poklop otevřel a zase zavřel.

Někdo další opustil oslavu, aby se dostal na vzduch. Tanaka

přiopile hleděl do měsíčního světla. LoQ osvětlovaly dvasilné reflektory umístěné vysoko na příčném rameni jeřábu, ale

světlo bylo tvrdé a chladné a palubu halily husté černé stíny

od různých částí vybavení. „Haló,“ zavolal Tanaka, alenedostal odpověQ. Pokrčil rameny. Opřený o zábradlí pozoroval

vyleštěné obsidiánové moře, kroutil hlavou a v ústech cítilkyselinu.

Náhle cítil, jak ho někdo zvedá v pase. Než se stačil začít bránit, přeletěl přes zábradlí. Svět se začal točit a jemu z hrdla unikl výkřik, než dopadl na hladinu a ponořil se do vody. Šok způsobený studenou vodou vyvolal dávení. Když opět vyrazil na hladinu, prskal, lapal po dechu a vmžiku vystřízlivěl. „Hej, sakra co je?“ křičel. Slan ávoda ho p álila v krku. „Hej!“ černý trup Nacušimy klouzal kolem něj dozadu, nekonečný povrch. Otevřenou dlaní plácl do ocelového plátu. „Hej!“ ŽádnáodpověQ, i když se mu zdálo, že něco zaslechl. Bylo to zakašlání? Ozval se mechanický zvuk. „Hej! Je tam někdo?“ Zvuk se už neopakoval, jen vzdálený hukot hudby z útrob lodi. Vzoufalství a vzteku tloukl pažemi do vodní hladiny, shodil tenisky, aby se mu lépe plavalo. Kolem to fosforeskovalo. „Proč jsi mě sem, do prdele, shodil?“ zaječel. Chladn ávoda se mu otírala o kůži jako smirkový papír. Žádná odpověQ. „Hej!“ Tanakovi se vlastní hlas vracel jako ozvěna, odražen áod chladnéhoocelového trupu. „Ježiši...“ pronesl zoufale šlapaje vodu. Mžoural nahoru na střídající se jas a temnotu lodního trupu a zdálo se mu, že zahlédl za zábradlím siluetu lidské hlavy a ramen. „Hej, ty!“ křičel. Žádná odpověQ. Někdo ho sem shodil, ne? Byl to ten stín nahoře?

Tanakovi prudce stoupl tep, hlavně kvůli šoku z vody oteplotě blízké bodu mrazu, ale rovněž proto, že si uvědomil, že návrat na loQ nebude snadný, pokud se mu nepodaří upoutat něčí pozornost. Může trčet tady, ale ne dlouho. Chlad způsobí svalovou křeč a pak půjde ke dnu. Věděl, že mu zbývají nanejvýš

15


tři minuty, než mu přestanou fungovat svaly a on půjde pod

hladinu. Na trupu nebyl žádný žebřík – tohle nebyl druhplavidla pro potápění. Džíny a tričko ho svou váhou táhly dolů

a znesnadňovaly mu stále víc plavání. Stáhl si oblečení a všiml

si fosforescence osvětlující jeho nohy, což zdůrazňovalojejich bělost. Cítil se nahý, vydaný napospas. Kůži už mělznecitlivělou. K tomu pocitu ještě přispělo, když si uvědomil, že

m ápod sebou skoro 10 kilometrů vody. Poblíž zaslechlvibrace pomocného motoru, který Nacušimu udržoval na místě.Pomyslel si, že loQ zřejmě unáší proud. Pomalu se otáčela kolem

osy, jako by s ní pohyboval neviditelnou rukou obr, její záQ se

pohupovala směrem k němu. Plaval pryč, aby do něho trup

nenarazil.

„Hej!“ znovu křičel. „Je tam někdo...?“

Světla na jeřábu, který spouštěl a zvedal Šinkai na palubu, osvětlovala také hladinu za zádí. Tanaka plaval do světla. TeQ ho určitě někdo uvidí. Několikrát zakřičel a se vzrůstajícím zklamáním přidal nadávky. Najednou za sebou ucítil tlakovou vlnu. A pak ho zachytil vír, který ho několikrát otočil. Jeho mozek zamrzl, neschopný se vyrovnat s hrůzným závěremdvaačtyřiceti let na této planetě.

Náraz tunového žraloka mu vyrazil dech. Pilovité zubypronikly do masa na zádech, stehnech a nohou a přetrhly několik hlavních tepen a žil spolu s míchou. Křičel a zmítal horní částí těla, bojoval o život, který už byl ztracený.

Žábrami žraloka proudila krvavá mořská voda. Jehostarobylý mozek registroval potrhané, rozbité zbytky zraněného zvířete nad ním, ohraničené šířícím se tratolištěm krve.

Tanaka necítil žádnou bolest. Vlastně necítil vůbec nic.Všechno se vypnulo, včetně vědomí. Jeho oči byly otevřené, ale nevidoucí. Jeho ústa byla také otevřená, ale nevypustila ani hlásku. Všechno, co býval doktor Tanaka, bylo skryto hluboko dole, 10 000 metrů pod hladinou. Co se jeho týkalo, patřilo polámané, rozdrcené a krvácející tělo někomu jinému.

Žralok byl při druhém útoku neúmyslně milosrdný. Uhodil

16


tvrdě a schlamstl téměř všechno v jednom soustu, nechal na

hladině poskakovat jen doktorovu hlavu s mázdroupotažený

ma očima.

O chvilku později se nahoře na lodi otevřel poklop a stín

vstoupil dovnitř. Hudba okamžitě zesílila a pak se poklop scvak

nutím zavřel.

17


1

Obdržel jsem úkol. Asi jsem na tu práci byl jediný člověk. Cesta

byla obtížná, ale já to zvládl. Taxikář byl ze Senegalu neboSvazijska nebo odněkud úplně odjinud. AX už pocházel odkudkoliv,

neměl nejmenší ponětí o tom, kam v D.C. jede. Nakonec alenašel místo, jehož adresa byla napsána na kousku papíru, který

jsem mu dal a který teQ tiskl mezi rty. Obchod na předměstí

s názvem Breeze Aquarium, jenž se specializoval na tropickérybičky. Koupil jsem tu, kterou si kapitán válečného námořnictva,

můj současný velicí důstojník, objednal pro svou nádrž, a cestou

zpátky do Pentagonu jsem si v hlavě skládal elegantní rezignaci.

„Vaše ryby, kapitáne,“ oznámil jsem a držel plastový sáček s Nemem a jeho identickým dvojčetem, kteří plavali vbláznivých kruzích.

„Áách, vy už jste zpátky.“ Kapitán Chip Schaeffer zvedl hlavu a vytáhl nos ze složky dokumentů. Zvedl se od stolu, jako by umíral hlady a j ábyl hoch s don áškou z Pizza Hut, a hnal se, aby si převzal do péče malé oranžové rybky. „Hodnej,“prohodil, když mě zbavoval igelitového sáčku plného vody.„Doufám, že máte účtenku na rybičky i na taxík. Nechcete naštvat kontrolní úřad Kongresu.“

„Pane, dávám výpověQ,“ oznámil jsem výmluvně.

Nalil živé postavičky z komiksu do nádrže, kde okamžitě a moudře vyhledaly nejtmavší místo, jaké mohly najít: pod potopenou ponorkou z umělé hmoty, kterou rdousila plastová chobotnice. Schaeffer promluvil otočený zády ke mně. „Tak

19


jste tady, kamarádi, váš nový domov. Vaše rozkazy jsou ve

složce na stole. Odjíždíte dnes odpoledne.“

Kdo? Já, nebo ryba? Nebyl jsem si jistý. Možná někam odjíždí chobotnice. Kapitán nemohl mluvit ke mně, že ne? Celé měsíce jsem nedělal nic kromě toho, že jsem zadkem leštil umělou hmotu své židle. Pravda, mezi různými pochůzkami. Už jsem měl plné zuby své „rekonvalescence“. V temnějších chvilkách jsem uvažoval, jestli mi strýček Sam nevrací všechny ty vlny, které jsem způsobil během vyšetřování smrti generála Abrahama Scotta, mého posledního případu. Možn áse chtěli ujistit, že už budu hodný a budu hrát podle pravidel, když mě nechají na vedlejší koleji na neurčito.

Arlen Wayne, můj bývalý partner u flašky, a AnnaMastersová, současný předmět mého milostného zájmu aspoluvyšetřovatel ve Scottově případu, svorně souhlasili, že uvolněné tempo mého nového pověření je pro mé dobro a že na tom není nic divného. M ávlast se mnou prostě zach ází opatrně. Konečně, sami řekli, že mě Scottův případ několikrát málem zabil. Adoopravdy zabil Annu, aspoň podle novin. Ale jako obvykle to měli celé špatně. Mezitím byla Anna v kómatu. Když už to jednou překonala, zotavovala se rychle. Podle doktorů k tomu hodně přispěly její věk a tělesn ázdatnost, i když ona později tvrdila, že to bylo proto, že se se mnou chtěla vyspat. J ád ával přednost její teorii před tou doktorskou.

Na druhou stranu, j áse zotavoval pomalu. Zranění od kulek a zlomen ážebra si k uzdravení vyž ádaly svůj čas. Začal jsem se cítít lépe, až když jsem začal pomáhat několikrát denně Anně s její rekonvalescencí. Během několika měsíců jsem byl opět schopen aktivní služby vojenského typu.

To bylo, jak jsem říkal, před pár měsíci. Major AnnaMastersová už byla dávno zpátky na letecké základně Ramstein vNěmecku. J ájsem se taky přestěhoval z Úřadu pro vyšetřov ání letectva Spojených států* naproti přes řeku Potomac dokance* United States Air Force Office of Special Investigations – OSI

20


láře v Pentagonu. Mé rozkazy pravily, že jsem byl přeložen

k vyšetřovací složce Ministerstva obrany, mezi exkluzivnísuertajné pátrače, kteří řeší případy příliš citlivé pro obyčejné

smrtelníky. J átvořil zřejmě Tým. Ještě po mnoha měsících bylo

to, co zdejší lidé prováděli, pořád tajné, alespoň pro mě.

Kapitán Chip Schaeffer, v těchto dnech můj šéf, patřil knámořnictvu a blížil se k důchodu. Když jsem poprvé zjistil, že můj bezprostřední nadřízený je kapitánek, myslel jsem, že mě možn ádegradovali; kapit án je nižší hodnost než major – ta moje. Ve skutečnosti ale kapitán u námořnictva odpovídáplukovníkovi od letectva. Matoucí, j ávím, ale voj ákům se to tak líbí. Nutí to skutečné nepřátele – civilisty – hádat. Fáma pravila, že Schaeffer vedl nějakou extra speciální vyšetřovací sekci. Tým uvnitř týmu. Ale pokud jsem j ámohl pozorovat, jeho pr áce spočívala ve čtení stohů dokumentů Ministerstva obrany avychytávání procedurálních chyb. Řekl mi, že jsem jeho záloha, akorát že já neměl ani potuchy, jak vypadá správná procedura Ministerstva obrany, a tak jsem neměl ponětí, co vlastnězálohuju. Kapitán to chápal, a proto mi nikdy nedal nic zkontrolovat.

Všechno tohle mi probíhalo hlavou, a tak jsem požádal ovysvětlení. „Já, kapitáne? Já někam jedu?“

„Myslíte, Coopere, že mluvím s těma rybama? Jsem starej, ale ne zase tak starej.“ Nasypal do akvária vločky nějakého krmení.

„Ne, pane. Nemyslím si, že jste starý, pane. Takže o co jde?“ zeptal jsem se.

„Popořádku, Coopere. Vaše rezignace se nepřijímá. A pokud jde o to, o co tu jde, a já předpokládám, že myslíte případ, pak nevíme. To je důvod, proč posíláme vás. V podstatě tu máme amerického vědce, kterého sežrala ryba.“

Jejda! Hlavou mi bleskl obraz muže napadeného obrovským oranžovým sapínem, jako byl Nemo. Taky jsem byl trochu zmatený. Znělo to, jako by vědce potkala smrt nešXastnou náhodou nebo při nehodě, a ty – aX už potkají amerického vědce nebo někoho jiného – spadají do jurisdikce místních úřadů.

Chystal jsem se zeptat, proč do toho zasahuje Ministerstvo

21


obrany, když Schaeffer znovu promluvil. „Ten vědec pracuje –

nebo bych spíš měl říct pracoval – pro společnost, kter ápro n ás

provádí nějaký výzkum.“

To by vše vysvětlovalo. Výzkum financovaný Ministerstvem obrany byl obvykle velmi citlivý, protože většinou souvisel se zabíjením lidí – při obraně naší vlasti, samozřejmě, takže to bylo v pořádku. „Co pro nás dělal?“ zeptal jsem se.

„Tato informace je jen pro vybrané, Coopere, a vy jinepotřebujete. Ostatně ani j áne. Nicméně p ár detailů m áte ve složce, té s vaším jménem na mém stole. Přečtěte si ji, než nastoupíte do letadla.“

Nastoupím do letadla? Polkl jsem. Nemám rád létání, což zní divně, když to řík ádůstojník letectva, ale j ám ám rozumnédůvody: během mého pobytu v Afghánistánu mě jako velitelebojového létání několikrát sestřelili. Poslední dobou jsem na té věci zapracoval s jedním psychiatrem od letectva. Vypadalo to, že to budu moct otestovat.

Schaeffer cukroval. „Ták, kamarádi... čas na baštu.“ Jedna z rybek podnikla váhavý pokus vzdálit se od ponorky, zlákaná vločkami klesajícími vodou ke dnu, ale otočila se a prchla do bezpečí potopené ponorky, vyděšen ápravděpodobně vodou zvětšeným obrazem blížících se kapitánových rtů našpulených tak, že připomínaly svraštělou kočičí řiX. Nebo to byl polibek? Fakt jsem potřeboval vypadnout.

22


2

Seděl jsem a zíral do podlahy. A připomínal si náš poslední

telefonický rozhovor. Probíhal nějak takhle:

„Japonsko,“ řekl jsem.

„Kam?“ zeptala se Anna.

„Japonsko. Jokohama. Japonsko.“

„O co jde?“ vyzvídala a pak pokračovala. „Nech to být.“ Oba jsme věděli, že to nebudu a ani nemůžu rozvádět. Další kecy typu informace jen pro vybrané.

„A co ty?“ pokračoval jsem. „Chybím ti?“

„Ne,“ odpověděla Anna.

„To jistě.“

„Tak jo, možn ámaličko.“

„Ty říkáš dvaceti centimetrům maličkost?“

Rozesmála se. „Jen si nic nenamlouvej, hochu.“

„Jak trávíš volný čas?“

„Studuju bibli. Přidala jsem se ke skupině.“

„Jo, to určitě,“ odpověděl jsem. Znělo to dost lehkomyslně a přátelsky, ale pravdou bylo, že náš vztah na dálku trpěl.Konverzace začala být afektovaná, mezery mezi replikami seprodlužovaly. Oba jsme věděli, jak to skončí, ale ani jeden si to nechtěl připustit – alespoň ne nahlas.

„Kdy tě uvidím?“ zeptala se.

To byla otázka, kterou jsme měli oba na mysli. A oba jsme znali odpověQ.

„To mi řekni ty,“ opáčil jsem.

23


Následovala první závorka ticha v tomto rozhovoru.

„Před pár dny jsem viděla citát,“ pronesla náhle. „Chceš ho slyšet?“

AX jsem chtěl nebo nechtěl, věděl jsem, že ho uslyším. „Citát od koho?“

„Johna Steinbecka.“

„Aha, lidi od klavírů.“

„Ne, ty troubo. To je Steinway. Steinbeck byl spisovatel.“

„Aha, jasně, tenhle.“

Pokud je možné slyšet, jak někdo obrací oči v sloup, pak jsem slyšel právě tohle.

„Steinbeck řekl: ,Není nic smutnějšího než vztah, který drží pohromadě lepidlo na poštovních známkách.‘“

Odmlčel jsem se. „Jsi si jistá, že to nebyla gratulačnípohlednice od Hallmarku?“

„Ano.“

„Stejně komunikujeme e-mailem.“

„No a co?“

„Žádný známky.“

Tentokrát se odmlčela ona. „Bereš ty vůbec něco vážně, Coopere?“

„Tebe.“

„Fakt?“

„Co myslíš?“

Následoval další hlasitý výbuch ticha.

„Co s tím tedy uděláme?“ zeptala se.

„S tím vídáním? Nevím,“ přiznal jsem, ale uvažoval jsem, že pořád chodíme kolem horké kaše. Ten začarovaný kruh se dal rozbít jen jediným způsobem – svatbou. Už jsme to probírali, ale ani jeden z nás na to nebyl připravený. Ještě ne. Kromě toho, že jsme se neznali zas tak dlouho a při prvním setkání jsme si nepadli do oka, se zvláštní agentka Anna Mastersová chtěla soustředit na svou kariéru a j ábyl poř ád po poslednímpokusu o nesvaté manželství trochu opatrný. A z dobrého důvodu. Brenda, moje bejvalka, si vzala našeho manželského poradce,

24


chlapa, se kterým měla taky náhodou poměr, zatímco já ho

platil, aby dal do pořádku naše manželství. Odpustil jsem jí, ale

pořád jsem měl chuX toho chlápka proplesknout – poprvé mi

to udělalo takovou radost. A kdesi v hloubi duše jsem se ptal,

jestli ještě vůbec věřím v instituci manželství. Zřejmě jsem měl

problém s důvěrou.

„Blíží se Vánoce. Mohla bys dostat dovolenou,“ navrhoval jsem. „Jsem si jistý, že Ramstein se bez tebe obejde.“

„Ne, to nemůžu. Měla jsem tolik volna, když jsem přišla znemocnice. Co kdybys přijel ty sem?“

„To by snad šlo, doufám. Záleží na případu, co na něm dělám.“ Oba jsme věděli, že můj výlet do Německa na leteckou základnu Ramstein ve skutečnosti nepřichází v úvahu. Stejně jako Anna jsem si už vybral moc volna, i když padlo narekonvalescenci.

„Tak jo...“ pronesla s více než jen nádechem beznaděje.„Takže...“

„Hele,“ vyhrkl jsem ve snaze změnit téma. „Ještě jsem ti to neřekl. Dělám pokrok v tý věci s létáním.“

„To je dobře,“ odpověděla.

Pořád jsem ještě potřeboval nakopnout, než jsem nastoupil do letadla, a dlaně se mi potily. Ale teQ jsem mohl konečně cestovat bez prášků. „Žádný prášky na spaní.“

„To je vynikající, Vine. Gratuluju. Škoda že toho nemůžeš využít a zaletět se za mnou podívat.“

Ticho. Tak to tedy byla opravdu skvěl ázměna tématu.

„Promiň,“ omlouvala se. „To sis nezasloužil.“

Další ticho. Vzhledem k tomu, jak to pokračovalo, jsem už viděl ten bod, kdy se naše telefonní rozhovory stanou jenprázdný tichem.

Anna si netrpělivě povzdechla. „Víš, potíž s muži je v tom, že nemáte páteř.“

„Trochu příliš generalizující, nemyslíš?“

„Je to pravda. Ty i já, oba víme, kam to spěje.“

„A kam to spěje?“ dotázal jsem se bezpáteřně.

25


„Vidíš, co chci říct? Ty a já, my, náš vztah – nevede to prostě nikam, a ty to víš. Ale chceš rozhodnout? Ne. Ach, pro boha živýho, Vine... Zažili jsme legraci, když po nás zrovna nestříleli nebo jsme nebourali v autě. Měli jsme to tak prostě nechat.“

A tam jsme to taky víceméně nechali. Krátce jsmepodebatovali o tom, že jsme svobodní lidé, ale díky bohu nic o tom, že zůstaneme přátelé – neprůstřelné doznání, že už spolu nikdy nepromluvíme.

Boeing sebou házel ve vzdušných proudech a světlonaznačovalo, že bych se měl připoutat. Na toaletě nebyly žádné bezpečnostní pásy, a tak jsem usoudil, že je čas zaujmout místo na sedačce, kter ánem ádíru.

Umyl jsem si ruce, otevřel jsem stahovací dveře apředkloněný jsem došel chodbičkou ke svému sedadlu. Letadlo pořád ještě nabíralo výšku a obsluha za chvíli začne podávat kávu a čaj. Sezení, kter ájsem absolvoval, abych se zbavil strachu z lét ání, fungovala. Skoro jsem to začínal ovládat. Vlastně když jsem byl ve vzduchu, nehlodal ve mně strach z létání, ale strach zne-létání, jako třeba že letadlo najednou zjistí, že dělá něco, co by nemělo, a spadne z nebe. Iracionální, samozřejmě, ale to je prostě fobie. Opakoval jsem si mantru: Čím jsi výš, tím jsi ve větším bezpečí, čím jsi výš, tím jsi ve větším bezpečí, čím jsi výš...

TeQ jsme byli ve vzduchu asi deset minut, dávno mimo nebezpečnou čyřicetivteřinovou rizikovou zónu, kdy není dost výšky, aby pilotům umožnila zabránit katastrofě, pokud se něco podělá, řekněme upadne křídlo. Ve skutečnosti by s upadlým křídlem nic nenadělal ani zkušební pilot a brigádní generál Chuck Yeager – kromě toho, samozřejmě, že by sekatapultoval – a žádné řešení není ani pro cestující v první třídě, jak jsem to naposledy kontroloval. Moje střeva se bouřila a stoupal mi tep. Před šesti měsíci bych to zvládl pouze s hlavou plnou barbiturátů. TeQ jsem prášky na spaní chtěl proto, abych si trochu zdříml a možn áse mi zd álo o Anně, což byl jediný způsob, jak se ujistit, že jsem s ní někdy prožil nějaký čas.

26


3

Tokijský městský koroner doktor Samura Hašimura byloblečen v igelitovém oděvu a měl čiré průmyslové umělohmotné

brýle. Když pracoval na těle ležícím na nerezovém pitevním

stole, dýchal průmyslovou obličejovou maskou, jakou používají

malíři s rozprašovačem. Mrtv áupírala otevřené, zakalené oči

na strop, lhostejn ák tomu, že se jí koroner hrabe ve střevech,

jako by prohledával zásuvku na ponožky a hledal dvě do páru.

Nos mi říkal, že žena je mrtv áasi deset dní a většinu té doby

nebyla v ledničce. Jakmile se jednou setkáte s pachem smrti, už

ho nikdy nezapomenete.

Doprovázel mě uniformovaný policista z místníhotokijského policejního sboru, který neuměl ani slovo anglicky kromě „Měj se dobře“, což už několikrát nadšeně zopakoval. Taky mě doprovázela překladatelka a styčný důstojník v jedné osobě, kterou dodalo americké velvyslanectví. Michelle Durbanové bylo kolem pětadvaceti, byla blond, drobná, se světle modrýma očima a důlkem v bradě. Představte si roztleskávačku. Vypadala by báječně v mikromini s tartanovým vzorem typu „školačka“, což byla místní oblíben ámužsk ápředstava, pokud se dalo soudit podle reklamy na cokoliv, od motocyklu po zákusky z mořských řas.

Nemusím zdůrazňovat, že m ápřekladatelka nebyla oblečen á v mikrominisukni. Za prvé, byla příliš velk ázima. Venkovní teplota prudce klesala pod nulu. Začal padat sníh, ženoucí se sem z hor Sibiře a pokrývající ostrov Honšú. Pokud jde oDur>27


banovou, ta patřila k CIA a tam mikromini určitě nepatřilo

ke standardnímu oblečení. Místo toho měla kalhoty, boty anadýchanou bundu s kapucí, kter ávypadala jako růžové cukr átko

s rukávy.

Doktor Hašimura odložil několik nástrojů, kteréznepokojivě připomínaly jídelní tyčinky, a za maskou zamumlal pár slov. Slečna Durbanov áodpověděla japonsky. Koroner zabručel. Jeho gumové protiskluzové boty zavrzaly na vyleštěnébetonové podlaze, když se vydal ze dveří a naproti ke skupiněnerezových šuplíků. Odbočil k obrazovce počítače a poradil se s ní, než se vrátil a otevřel jednu ze zásuvek. Vytáhl z ní podnos, který mírně zadrnčel v ložiskách, jako by nebyl vůbec zatížený. Na podnose seděla krabice z nerez oceli, přikrytáneprůhlednou plastovou fólií. Koroner na krabici ukázal. Nepotřeboval jsem umět japonsky, abych pochopil, že jsou tam uloženyostatky doktora Hideo Tanaky, občana Spojených států abývalého zaměstnance Moreton Genetics, firmy smluvněspolupracující s MO.

Koroner odloupl umělou hmotu a řekl něco slečněDurbanové, když jsme koukali na to, co zbylo z bývalého doktora. „Co říkal?“ zeptal jsem se.

„Že si nejdřív mysleli, že je to kokos.“

Kokos? Chlupat ákoule na podnose docela dobře mohla být považována za tento ořech, zvlášX když jste nebyli připravení vidět v ní, co byla – oddělenou hlavu. Koroner vzal z podnosu velké lékařské kleště a hlavu obrátil. Kůže mělazelenohnědou barvu, obličej byl napuchlý, jazyk jasně purpurový.Chyběly oči i oční víčka. Pahýl krku byl ukrojený. Z něho volně visel proužek svalu a zakrýval bílou klíční kost uvnitř.

Durbanov ápromluvila na koronera a ten zalovil kleštěmi v kaši na dně tácu, než našel, co hledal. Něco vyndal, došel k pracovnímu stolu a umyl to. Za moment se vrátil a pokynul mi, aX natáhnu ruku. Do dlaně mi položil bílý vroubkovaný trojúhelník. Pak něco vzrušeně vykládal. Když skončil,Durbanov ámi to přeložila. „Není pochyb, že doktora napadlobrov>28


ský bílý žralok. Velikost zubu ukazuje na zvíře víc než šest metrů

dlouhé. To dělá rybu vážící přes jedenáct set kilogramů.“

„Takže ta hlava byla něco jako pecka?“ zeptal jsem se a ukázal na tu věc na podnose.

„Cože?“

„Jako pecka v ovoci – ten kousek, co nejíte.“ Durbanov áto pořád ještě nechápala. „Vyplivl žralok hlavu nebo tak něco?“ pokračoval jsem.

Durbanová si nebyla jistá, jestli to míním vážně. Myslel jsem. Nevěděl jsem nic o útocích žraloků, chtěl jsem prostě vědět, proč z toho muže vůbec něco zůstalo. Zamračila se a pakpoložila otázku koronerovi. Ten se rozesmál, jako by právě slyšel zvlášX dobrý vtip, a předvedl mi improvizovanou frašku.Durbanová překládala a koroner hrál divadlo. „Myslí si, že žralok šel po doktorovi zdola a celé tělo dostal do tlamy.“ Ještě že Durbanov ápatřila na mou stranu. Mou pozornost poutalkoroner předvádějící jakousi prapodivnou pantomimu. Aby mi dopomohl k porozumění, přejel si Japonec rukou po rameni a krku. Pak mi došlo, co předvádí: kousnutí. Právě když jsem se dostal do obrazu, Durbanov ápromluvila: „Myslí si, že žralok Tanakovi čistě prokousl krk a rameno. Ten zub našli zaseknutý v klíční kosti.“

Představoval jsem si, jak žralok použív ádoktorovu klíční kost jako párátko a pak si olizuje rty. „Dělala se toxikologie?“ zeptal jsem se.

Durbanová poslala otázku dál a pak se vrátila s překladem. „Ano. Vypad áto, že byl tot álně sXatý. Obsah alkoholu v krvi nad nula cel ájedna.“

„Jak ví tohle?“ Pokud mi bylo známo, alkohol se nepotlouká v krvi do nekonečna, a j ávěděl, že hlavu našli až skoro týden po tom, co byla oddělen áod těla.

Durbanov áse obr átila na Hašimuru. „Lidské tělo zpracuje asi třicet gramů alkoholu za hodinu. Ale když jste jednou mrtvý, tento proces se zastaví. A taky byla hlava chlazen áněkolik dní v téměř zamrzající vodě. To zachov ákrev i tk áň.“

29


Přikývl jsem. Vzpomněl jsem si na neobvyklé okolnostiznovuzískání doktorovy hlavy. Byly popsány v poznámkách, které jsem dostal k případu. Jeden z motorů Nacušimy, Tanakovy výzkumné lodi, se přehřál a museli ho vypnout. Bouře anebezečně vysoké vlny znamenaly, že pouze s jedním funkčnímmotorem museli loQ odtáhnout do Jokohamy. Šla do suchého doku a tam byl problém objeven – ucpané sání mořské vodynezbytné pro chlazení motoru. V trubce, zaklíněnou jako korek v láhvi, objevili Tanakovu hlavu, o které jsem teQ už věděl, že ji všichni na začátku považovali za kokosový ořech.

„Vyšetřovala to místní policie?“

Durbanov ázopakovala ot ázku koronerovi, který přikývl a pak začal mluvit.

„Vyšetřovali a došli k uspokojivému vysvětlení,“ překládala Durbanová. „Všichni mluví o nešXastné náhodě.“

„Jo, hádám, že by bylo komplikované zavraždit někohovelkým bílým žralokem.“

„No nevím... před pár lety chlap oblečený do kostýmu pandy zavraždil v jednom tokijském parku ženu. Pak chytil vlak domů. Skutečně se to stalo,“ dodala Durbanov ápro případ, že bych čekal na pointu. Představil jsem si zakrvácenou pandu, jak sedí se zkříženýma nohama ve vlaku a obklopují ji japonští dělníci jedoucí domů. A všichni si čtou noviny. „Myslíte, že to má nějakou souvislost s tím, co máme tady?“

„Ne. Jak jste říkal, že někdo použil žraloka jako vražednou zbraň, tak mi to ten případ připomnělo.“

Jestli měl žralok někoho vevnitř, než napadl oběX, kdo ví? Ale určitě m áněkoho uvnitř teQ – doktora Tanaku, nebopřinejmenším jeho větší část.

30


4

Tokijský uniformovaný policista nás ve svém hlídkovém voze

hodil do čtvrti Roppongi. Bylo 14.30 a už byla tma. Padající

sníh byl lehký a suchý. Stěrače honily sněhové vločky popředním skle jako roztrhaný papír a ty vířily ve světlých spirálách

v záři našich reflektorů. Díval jsem se na to kroužení a měl jsem

pocit, že padám. Bylo to hypnotizující. Zlomil jsem kouzlopohledem do bočního okénka. Bylo tu tolik neonových znaků asymbolů, že by odražené světlo usmažilo brouka. „Rád bych mluvil

s Tanakovým partnerem – tím druhým vědcem – a taky skapitánem lodi,“ řekl jsem a navázal tak nit tam, kde jsem ji opustil.

„Zařídím to.“ Výraz tváře Durbanové říkal: Máte nějaké podezření?

Pokusil jsem se to rozvést. „Trvalo nejméně dvanáct hodin, než si někdo všiml, že Tanaka chybí. Chci ten čas vysvětlit.“ Nechtělo se mi objasňovat, že když jsem urazil takovou dálku, potřebuju se vrátit s něčím podstatnějším, než je účtenka zminibaru v Hiltonu a žraločí zub na řetízku kolem krku.Vzpomněl jsem si přitom na zub, dárek od koronera, a vytáhl ho z kapsy saka. V podstatě to byl modrobílý rovnostrannýtrojúhelník, každ ástrana dlouh áněco přes dva a půl centimetru. Zoubkování bylo na dvou z těchto stran a zub končil hrozivým hrotem. Představil jsem si tlamu plnou takovýchto malých nožů na maso připojených k rybě, kter ánarazí silou splašenéhokadilaku. Nebyl to zrovna nejpříjemnější způsob, jak mohl doktor Tanaka opustit oslavu.

31


„Vy jste ještě nebyl v Tokiu?“ zeptala se Durbanová.

„Ne.“

„Jaké jsou vaše první dojmy?“ Sundala si klobouk a prsty si prohrábla slámové vlasy. Ucítil jsem levanduli.

„Připomín ámi hrací automat, na kterém jsem hr ával, srozsvíceným pětinásobným bonusem a extra kuličkou.“

Durbanov áse usm ála. „Chcete něco zakousnout?“

O tom pozvání jsem nemusel moc přemýšlet. Druhámožnost byla vrátit se do Hiltonu a pročítat hotelovou brožuru o početném tělocvičném nářadí. „Jasně. Co navrhujete?“

Za chvilku jsme seděli na vysokých stoličkách a jedli syrovou rybu, kterou nám dodal proud robotů. Glorifikovaný automat na cigarety s rudými rty a s boulemi v oblasti hrudi,vyrobenými tak, aby připomínaly prsa za chladného dne, nám dodal cosi, co se vrtělo na talíři. Mašina pronesla něco japonskyzadýchaným hlasem. Znělo to, jako by si se mnou chtěla vyměnit brzdové kapaliny. Než jsem stačil říct: „Dómo arigató,“ jediná slova, kter áse mi podařilo pochytit z knihy ust álených rčení Lonely Planet, mašina se otočila o sto osmdesát stupňů aodvalila se do davu.

Mou pozornost upoutal příšerný zvuk, který se ozval zamlionu ve stropě. Bylo tu pódium pro karaoke. Podnikatel potící saké lechtal jazykem mikrofon, kravatu měl povolenou a přes opasek mu viselo břicho, jako by byl v šestém měsíci. Píseň mi vzdáleně něco připomínala, ale současně znělaneznámě. A pak jsem ji poznal. „Hard Day’s Night“ od Beatles – japonsky. Kdybych byl jeden z Brouků, tak ho zažaluju za poškozování dobrého jména. Několik žen, které byly příliš mladé, aby patřily k jeho doprovodu, nadšeně a obdivnětleskaly. Za takové chování si muži musí platit. Zřejmě společnice.

„Tyto ženy nejsou to, co si myslíte,“ vysvětlovala Durbanová, kter ási trochu zkoušela čtení myšlenek.

„Ne? Co si myslíte, že si myslím, že jsou?“

„Viděla jsem, jak se na ně díváte.“

Uvažoval jsem o tom, jak se ně dívám, a rozhodl jsem se

32


neodpovědět další otázkou pro případ, že si mě Durbanová

plete s doktorem přes hlavu.

„Japonské ženy se chovají jinak než západní ženy.“

„Vážně?“

„Vážně. Chybí tu celá ta feministická záležitost. V některých vztazích k ženám tady mají fakticky feudální přístup. Muži věří, že jsou nadřazení tvorové. Ženy tuto víru nezpochybňují.Alesoň ne přímo.“

„Takže mluvíte o naprosté podřízenosti každému mužskému vrtochu?“ Zjistil jsem, že se usmívám na dvě mladé Japonky. Tak nadřazení tvorové, jo? Jedna z nich zjistila, že se na ni dívám, a zašvitořila na kamarádku. Obě se na mě zahihňaly a ústa si při tom zakrývaly rukou.

Durbanov ámě usměrnila. „Chtěla jsem říct, že je nechávají cítit se nadřazeně.“

„Děkuju, že jste to zkazila,“ řekl jsem jí.

Kroutila hlavou. „Vy jste to pořád nepochopil, že?“poznamenala. „Ano, drahoušku... Ne, drahoušku... cokoliv.Vždycky je to divadlo. Ženy tady pracují s tím, co mají. Je to jen rozdílný úhel.“

„Takže navzdory tomu, jak to vypadá, neliší se od žen u nás doma?“

„A jaké jsme my?“

„Chcete příklad?“

Durbanov ápřikývla. „To bych snad snesla.“

„Člověk jde k doktorovi a vezme s sebou manželku. Jde na vyšetření. Potom si ji doktor zavol ádo ordinace. ,V áš manžel je velmi nemocný a jeho křehký stav zhoršují velké dávkystresu. Pokud nebudete přesně plnit mé instrukce, zemře. Ráno ho musíte nechat déle spát. Když se probudí, připravte mu dobrou snídani. Nestresujte ho s domácími pracemi. K obědu mu připravte něco opravdu dobrého. Nechte ho odpoledne si zdřímnout. K večeři uvařte zase něco speciálního. BuQte milá, přátelská a hlavně ho proboha nezatěžujte svýmiproblémy a starostmi. Smyslem té hry je zredukovat úroveň jeho

33


stresu na nulu. Pokud to vydržíte celý měsíc, váš manžel se

úplně uzdraví.‘

V autě cestou domů se manžel zeptá, co říkal doktor.

,Že zemřeš,‘ odpoví žena.“

Durbanov áse rozesm ála. „Jo, to jsme celé my.“

V kapse saka jí začala hrát melodie z dobře známéhomuzikálu. Durbanová vytáhla mobil, omluvila se, že to musí vzít a otočila se k talíři syrového lososa, který nám předtím donesla servírka připomínající svým chováním robota.

„Tohle je vaše oblíbené místo?“ zeptal jsem se, když zaklapla mobil a strčila si ho do kapsy. Nevím, co se mi líbilo míň, jestli jídlo, nebo zábava. Žvýkal jsem cosi studeného a gumového a napadlo mě, že je to vhodn ámetafora i pro hudbu.

Durbanov ápřikývla. „Jeden z mých pravidelných zapadáků. Je levný a nefalšovaně tokijský. Vy jste ještě nikdy nejedl medúzu?“

„Nikdy,“ přiznal jsem se.

„Tak teQ už ano.“

Mezi zuby mi to při žvýkání skřípalo jako duše z pneumatiky. „Vlastně to není tak špatné,“ připustil jsem. „Dejte si. Ukažte mi, jak se to dělá.“

Durbanov ápokrčila rameny a vzala tyčinkami na jednopoužití z misky několik vláken. Já nejvíc toužil všechno vyplivnout a jít hledat hamburger. I když saké bylo dobré a přebilo chuX místní kuchyně. Možná proto ho podávají. Sáhl jsem po láhvi.

„Ne, ne – nikdy si nenaléváme saké sami. Přináší to smůlu,“ zarazila mě Durbanová. Vyměnil jsem skleničky a dolil tu její. Vypila ji naráz, možná příliš nedočkavě.

„Vy taky nemáte o medúzách moc vysoké mínění, že?“podotkl jsem.

„Dostal jste mě. Ještě, prosím.“ Napřáhla ke mně ruku skalíškem. Znovu jsem ho naplnil. „To je jedin ávěc na jídelníčku, po které se mi zved ážaludek.“

Zvedl jsem ubrousek. „Nevadí vám to?“ zeptal jsem se.

„Jen si poslužte,“ odpověděla.

34


Vyplivl jsem medúzu do ubrousku a pak ho stočil do kuličky.

„Omlouvám se,“ řekla. „Byla to trochu zkouška.“

„Jak jsem dopadl?“

„Prošel jste.“

Pár obchodníků vedle nás píchalo do humra přitlučeného k dřevěné desce. Viděl jsem, jak hýbe předníma nohama. Trhali ho tyčinkami, zatímco on se marně snažil uprchnout. Ztratil jsem veškerou chuX k jídlu, kter ámi ještě zůst ávala.

Chlap, který se snažil o „Hard Day’s Night“, opustil pódium za bouřlivého potlesku – j áusoudil, že mu tleskali proto, že už konečně skončil. „Takže co s vaším přítelem?“ obrátil jsem se na Durbanovou. „Připojí se k nám?“

Chvilku mě pozorovala. „Přítel? Za A, jak víte, že nejsem vdaná? A za B, jak víte, s kým jsem mluvila?“

„OdpověQ na A. Zatímco prsten na prsteníku naznačuje, že jste vdaná, prst vedle vykazuje otlak po nedávno odstraněném kroužku. Podle mě vás někdo požádal, abyste mi dělala chůvu, a vy jste si přendala prsten na prsteníček pro případ, že bych byl vlezlý a vy byste potřebovala výmluvu, proč musíte spěchat domů. A pokud jde o B, připouštím, že je to trochu přitažené za vlasy, ta vyzváněcí melodie vašeho mobilu, ,The One That I want‘ – Ten, koho chci – z muzikálu Pomáda? Jen hádám, ale vzhledem k názvu písničky bych řekl, že jste si ji speciálně stáhla a přidělila skupině volajících o jednom členu. Právě jsemdokázal, že nejste vdaná, tak ten jeden musí být přítel. Taky jde o denní dobu, kdy si milenci volají, aby zjistili, co se děje.“ Právě jsem vytáhl trik nás vyšetřovatelů, který odpovídá tomu, když klaun poskládá balonek do tvaru pudla. Vlastně nicvzrušujícího, tedy pokud nejste citlivé děvče, které v sobě m áp árskleniček, nadšené z toho, že je daleko od domova. Skoro jsem byl sám sebou znechucen.

„Hele, to není špatné. Zaujal jste mě.“ Hleděla na mě, pokud jsem se nemýlil, toužebně. „Máte pravdu ve všech bodech – dokonce i s tím vtípkem o chůvě. Musela jsem to v posledních měsících dělat několikrát a vždycky jsem padla na chlapa, který

35


si myslel, že si může zahrávat, protože je mimo dosahmanželky – vně osmisetkilometrového pásma.“

„Čeho?“

Uličnicky zvedla koutek plných, a musím připustit, že ismyslných úst. „Pravděpodobnost, že narazíte na někoho, koho znáte, když se vydáte do města nebo skončíte v posteli s někým, kdo chodil s vaší partnerkou do školy, například, kles áse vzdáleností od domova. Osm set kilometrů je prý okruh, za kterým je vaše šance přežít vyšší než riziko, že vás chytnou.“

„Je hezké slyšet, že dnes na špionážních školách učí i něco užitečného,“ poznamenal jsem. Pod stolem se její koleno otřelo o mé. Tváře se jí zabarvily působením rýžového vína.

„A pokud jde o přítele, chodím se svým šéfem, zástupcem ředitele, ale nikam to nevede,“ vysvětlila mi.

„A proč ne?“ zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co říct.

„Protože je ženatý.“

„Tolik k té osmisetkilometrové zóně.“

Durbanov ánašpulila rty. „Vadí v ám to?“

Odpověděl jsem na její dotaz nezávazným pokrčením ramen.

„A co vy? Jste ženatý?“

„Rozvedený.“

„Každý to zkouší,“ vyjádřila svůj názor. Uvažoval jsem, jestli jí mám povědět, že jsem nachytal vlastní ženu při pletkách – celých deset centimetrů jich měla v puse, pokud si dobřevzpomínám – jen abych trochu zvětšil vzdálenost mezi námi, zvlášX mezi dlaní Durbanové a mým stehnem, které začínala hníst, jako kdyby ho chtěla upéct. Pravdou bylo, že i když jsem byl technicky nezadaný, pořád jsem se cítil ve svazku s Annou. Jenže... byl tu konflikt zájmů ohledně té věci, co mi rychle pučela mezi nohama. Pokud se budu chtít vyhnout tomu, že se zítra probudím s Durbanovou v posteli a hlavou plnou výčitek, budu muset odejít nebo mě musí někdo zachránit. A rychle. „Takže váš přítel se k nám připojí?“ zopakoval jsem s takovou nenuceností, jaké jsem byl schopen.

„Ne, já mu řekla, že mám ještě práci.“ Její nehty teQ kreslily

36


osmičky na látce mých kalhot, kruhy byly stále větší anebezečně se blížily k „probouzejícímu se hadovi“. „Řekla jsem mu,

že procházíme případ... víte...“

Neměli jsme toho tolik na procházení, co jsme ještěneprobrali, ale připustil jsem, že je to dobrý nápad.

Přišourala se k nám stará žena a vyměnila prázdnou láhev od saké za plnou. J ásice protestoval, ale ona jen m ávla rukou a řekla mi japonsky, aX nejsem blbej. I když nemluvím japonsky, bylo mi už tolikrát řečeno, aX nejsem blbej, v takové spoustě jazyků, že jsem přesně věděl, co říká. Zřejmě jsem se ocitl ve středu ženského spiknutí s cílem opít mě, a ono to fungovalo. „Takže, jak jsem říkal, shrnout si případ je dobrý nápad.“

„Co chcete shrnovat?“ zeptala se Durbanová. „Chlap se ožral, spadl z lodi a stal se návnadou.“

Zvedla láhev a nalila mi další skleničku. Jo, tohle děvče mělo na čele vytetované Trable. Pocítil jsem závan lítosti nad paní zástupcovou ředitelovou – ženou, se kterou vyjebávali,zatímco si užívali. Čas zaostřit. „To ale nevíme jistě, že?“ zeptal jsem se.

„Jako co?“

„Co se přesně Tanakovi stalo?“

„Čili vy si nemyslíte, že ho sežral žralok?“

„Ale ne, jsem si jistý, že ho žralok sežral, ale to je taky všechno, co víme.“

„Asi jo.“ Durbanov ási skousla dolní ret.

„Tanaka byl opilý,“ poznamenal jsem.

„Pamatuju si. No a co?“

„Nepil. Nikdy. Aspoň podle FBI ne.“

Durbanov ávykulila oči, jako kdyby najednou narazila na spiknutí. „Vážně?“

„Úřad se může mýlit. Nebo si Tanaka vybral zrovna tu noc na procházku s Johnnie Walkerem – oboje je pravděpodobnější než cokoliv jiného.“

„Jako třeba vražda,“ hádala Durbanová.

„Jo, jako vražda.“ Další menší problém bylo těch dvanáct

37


hodin. Proč trvalo tak dlouho, než si někdo všiml, že se Tanaka

ztratil?

Durbanov ápřerušila mé myšlenky. „Co vlastně vy lidi z MO děláte? Žádné podrobnosti, samozřejmě, jen povšechně. Vy jste ještě vícpššštšššt než my.“

CIA je„pššštšššt“? To pro mě byla novinka. Každouchvilku Durbanová plácla něco, co mi připomnělo, že je pořád ještě děcko, i když přesexualizované. První dojmy nejsou vždycky správné, ale tohle byl ten můj: Největší boj, který v životě svedla, byl nejspíš s příliš utaženým víčkem od skleničky sburákovým máslem. A taky to, že byla příliš krásná pro své vlastní dobro. Nebo kohokoliv jiného.

„Ne, to je v pořádku. Můžu vám podat podrobnosti,“odpověděl jsem. „Posledních pět měsíců jsem vedl válku s apostrofy. Víte, jestli patří před, nebo až za souhlásku? Je to obrovský problém. Nevěřila byste, kolik lidí to m ášpatně. Příští měsíc se vrhnu na závorky.“

„Děláte se ze mě legraci.“

„Vážně. Po tom, co mě převeleli z OSI, jsem akorátkontroloval papíry. Papíry jiných lidí. Tohle je můj první skutečný případ za šest měsíců.“

„Šest měsíců.“ Zněla překvapeně. Skoro jako já. Co ještě vůbec dělám v armádě?

Tlustý podnikatelse zase protlačil nahoru k mikrofonu aspustil „Stairway to Heaven“ – Schody do nebe. Nebo pekla, záleží na vašem úhlu pohledu. Žensk áspolečnost u jeho stoluzačala tleskat. Mně se chtělo házet shnilá rajčata, nebo vzhledem k tomu, že jsme byli v Japonsku, šurikeny.

„Čili to je vaše původní pracoviště, Úřad pro vyšetřování letectva Spojených států?“ vyptávala se Durbanová.

Přikývl jsem.

„OSI.“ Něco se jí mihlo přes obličej. „Jéžiši! TeQ váspoznávám.“

„Poznáváte mě?“

„Jasně. Ta hodnost mě zmátla. Tehdy jste byl poručík, že?

38


Poručík Cooper. To je správně. Pamatuju si, že jsem o vás četla.

Rozbil jste bandu pašeráků zbraní v Afghánistánu. Byl jste

v CH-47, který sestřelil Tálibán. Jo, četla jsem o vás.“

Ignoroval jsem hněv bohů, nalil si saké a kopl ho do sebe. Celá ta afghánská záležitost ve mně pořád budila noční můry.

„Jste něco jako hrdina,“ trvala na svém a ignorovala přitom mou řeč těla. Vrtěl jsem se. Došel jsem už k závěru, že mezizbabělcem a hrdinou není příliš velký rozdíl. Nejčastěji lidské činy určuje situace a nikoliv vědomé rozhodování. Viděl jsem hrdiny chovat se zbaběle. A jednou jsem viděl člověka, kterého všichni považovali za zbabělce, jak šel zachránit psa přivázanéhořetězem k nastraženému 155mm dělostřeleckému granátu. Oba zabil výbuch, když ten granát explodoval a vytvořil krátervelikosti plaveckého bazénu. Když jsem se zpětně ohlížel na svůjslužební záznam, okamžiky zaznamenané jako skvělé vzbuzovaly jen chladný strach, osamělost a pocit nesmyslnosti. Asamozřejmě, spolu se zbabělci, mnoho hrdinů, které jsem znal, bylo taky mrtvých. Jejich hrdinství změnilo málo nebo vůbec nic. Z toho všeho mi došla jedna věčn ápravda – smrt opravdu není vybírav á.

„Jste v pořádku?“ Její hlas ke mně přicházel jakoby z dálky. „Řekla jsem něco špatně?“

„Cože? Ne, nic. A co vy? Proč CIA?“

„Obávám se, že můj příběh není ani zdaleka tak vzrušující jako ten váš. Vyrostla jsem v bytě na Park Avenue. Jedináček. Otec byl bankéř. Matka profesionální piják – brandysplachovan ávodkou. Dobré školy. Newyorsk áuniverzita, politické vědy, psychologie a jazyky.“

Tolik, pokud jde o mylné první dojmy. „Tam jste se naučila japonsky?“

„Ne. Měli jsme japonského vrátného. Osouložila jsem ho o svých třináctých narozeninách, když byla matka v posteli sflaškou a otec na obchodní cestě. Vrátný byl jediný, kdo sivzpomněl.“ Zapomněla na bohy a nalila si saké, jako kdyby chtěla zapomenout. Pití jí vrátilo úsměv. „Víte, že nejlepší způsob, jak se naučit jazyk, je na zádech?“

39


Její ruka byla zase na mé noze. „A pokud jde o CIA,“pokračovala, „naverbovali mě na vysoké. Matka z toho nebylanadšená, ale podle otce to nejspíš bylo bezva, něco, čím se mohlchlubit u Hamptonů.“ Odmlčela se, aby se mohla napít, a něco ji napadlo. „Myslím, že jejich postoj se změnil po jedenáctém září.“

„Jejich a všech ostatních,“ poznamenal jsem. Věděl jsem, že je tu důvod, proč pořád ještě vystupuju v téhle komedii, a ona mi ho právě připomněla. Podíval jsem se ven. Na autech venku na ulici se usazovaly sněhové vločky jako husí peří popolštářové bitvě.

Z tlačenice šinoucí se po chodníku se vydělil jakýsi muž. Vstoupil do suši baru a obdařil mě úsměvem, který mohlpocházet z katalogu módního návrháře Tomyho Hilfigera.Chystal jsem se mu sdělit, že si mě s někým spletl, když řekl: „Ahoj. Věděl jsem, že vás tu najdu!“

„Bradley!“ vykřikla Durbanová. Když zaslechla jeho hlas,otočila se na stoličce trochu moc rychle, jako by ji přistihl přinějakém nevhodném jednání. Nemusel jsem být SherlockemHolmesem, abych pochopil, kdo je Bradley. Spíš by mě zajímalo, proč se tu objevil, když ho Durbanov áodmítla. Možn ájínevěřil. Možn ánebyl tak tupý, jak vypadal. Bradley byl bezvadně oblečený v černém kabátě od Brooks Brothers s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist