E-kniha: Na okraji propasti – Bernard Minier

Na okraji propasti

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Bernard Minier

Na okraji propasti – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

BERNARD

MINIER

NA OKRAJI

PROPASTI

Překlad Jiří Žák

Většina lidí nechce, aby Google odpovídal na jejich otázky.

Chtějí, aby jim rovnou říkal, co mají dělat.

Eric Schmidt, generální ředitel Googlu

Bude pro nás čím dál složitější uchovat si soukromí.

Eric Schmidt, generální ředitel Googlu

Mám přístup k nejnovějším objevům v oblasti umělé inteligence

a myslím si, že by lidé měli být skutečně znepokojení.

Elon Musk, zakladatel a generální ředitel firem Tesla a SpaceX

OBSAH

Upozornění ....................................................................9

Prolog ............................................................................11

Data ...............................................................................17

Výuka ..........................................................................145

Heuristika ...................................................................313

Nová propojení ..........................................................409

Epilog ..........................................................................533

Bibliografie .................................................................541

Poděkování .................................................................546

UPOZORNĚNÍ

Všechny technologie popsané v  tomto románu existují nebo

jsou vyvíjeny. Aplikace a  zařízení, která zde najdete, jsou takřka

identické s těmi, které už v řadě zemích používají, protože se příběh

neodehrává v budoucnosti, ale teď.

11

PROLOG

10 yardů

PROHLÍŽELA SE V ZRCADLE. Cítila se vyčerpaně a bylo to na ní vidět. Vyplázla na svůj odraz jazyk. Zhluboka se nadechla a pevně sevřela víčka. Cítila, jak jí mezi řasami vyklouzla slza, miniaturní jako perla.

Dolehly k  ní rytmické, ohlušující zvuky, které naplnily nepo­ skvrněný prostor dámských toalet. Tak čistý, tak tichý  – všechno zářivě bílé a  tlumené světlo. Promluvil na ni nějaký hlas, ale ona nedokázala zachytit, co říká, buď mu nevěnovala žádnou pozor­ nost, nebo nebyl dostatečně hlasitý. Hlas na okraji jejího vědomí však nepřestával naléhat, jako lehký vítr na kraji lesa, neschopný proniknout dál.

„Je všechno v pořádku?“

Najednou se jí zvedl žaludek, rozběhla se do jedné z  kabinek a zabouchla za sebou dveře. Vyzvracela však jen směs slin a žluče. Žaludek měla už dávno prázdný. Když pak rozcuchaná a zadýchaná vyšla ven, dívka ji pořád pozorovala.

BERNARD MINIER

12

„Jste v pořádku? Nemám zavolat doktora?“

Carrie Lawová se ani neobtěžovala s odpovědí. Vyšla z toalet na chodbu vedoucí na terasu a minula přitom dveře pánských zácho­ dů. Na okraji jejího zorného pole se napravo v okamžiku, kdy něk­ do vycházel ven, mihly blonďaté, zrzavé, a dokonce modré paruky a  péřová boa na masivních krcích. Statní muži převlečení za ženy čurali ve stoje v řadě vedle sebe do mušlí. Smáli se a pokřikovali na sebe věty, o nichž byli přesvědčeni, že jsou vtipné nebo sprosté. Ona měla na sobě smoking a u krku na sněhobílé košili černého motýl­ ka. Transvestitický večírek... Pitomý nápad! Muži převlečení za ženy a ženy za muže. Své doplňky si pravděpodobně nakoupili v nějakém ladies’ market na Tung Choi Street. Nebo možná v některém z lu­ xusních butiků obchodního centra International Finance. Ostatně i tady v centru se nacházely obchodní čtvrti. Zkurvený Wall Street v  tomhle zkurveném městě, v  němž se bůh jmenoval Peníze. Pra­ chy. Love. Money. Give me money.

Vyšla na terasu ve dvaatřicátém patře, kterou pořád ještě bičoval liják, stejně jako velké čtyřhranné slunečníky, pod nimiž se ukrýva­ lo asi padesát hostů. Hladina vylidněného bazénu se ježila kapkami. Byl to teplý a hustý déšť připomínající moč. Jeho záclony zameta­ ly osvětlené fasády sousedních věžáků, které se tyčily do zamra­ čené noci. Dole v  betonovém, skleněném kaňonu hučely motory aut, ozývaly se klaksony a sirény a lidské stádo se navzdory pozdní hodině a  bouřce hemžilo po chodnících. Takový byl Hongkong: plný  šílené energie. Šílenství neustálého koloběhu. Hukot, horko a vlhko. Každý někam pospíchal. Obyvatelé Hongkongu nechodili, utíkali. Nevěděla, kam se ženou a za čím, ale dělali to pořád. Carrie Lawová už netoužila běhat. Netoužila už po ničem.

NA OKRAJI PROPASTI

13

Pokoušela se o tom mluvit. Před sedmi měsíci navštívila jednoho specialistu, doktora Andyho Leunga na Causeway Bay. Poslal ji na nejrůznější testy, magnetickou rezonanci, EEG a EKG a prozkoumal její psychiatrickou minulost. Potom se rozhodl implantovat jí ten mechanismus. Revoluční přístroj testovaný v  Evropě a  Izraeli na pacientech trpících těžkými depresemi, na které žádná běžná léčba neúčinkovala. Říkalo se tomu hluboká mozková stimulace. Do čelní oblasti mozku, do místa ovlivňujícího náladu, se umístily elektro­ dy spojené drátkem vedeným pod kůží ve vlasech a  na krku k  mi­ niaturnímu počítači a  baterii umístěné v  hrudi. Elektrody snímaly mozkovou aktivitu a počítač, pokud to bylo zapotřebí, reagoval tak, že vysílal elektrické impulzy. To všechno se odehrávalo v tisícinách vteřiny. Nebo ve stovkách, nepamatovala si to přesně. Zkrátka, byl to technologický zázrak... Doktor Leung se dokonce přiznal, že neví, jak přesně zařízení funguje. Ale co bylo nejdůležitější, u sedmdesáti procent pacientů mělo pozitivní výsledky. Všechno, co věděla, bylo, že se jedná o jakýsi druh umělé inteligence v srdci počítače ukrytého mezi jejími kozami. Přístroj, který v sobě nosila, nebyl totožný s tím, který testovali v Jeruzalémě. Byl mnohem výkonnější a sofistikova­ nější. Vyrobila ho čínská společnost Ming Incorporated. Carrie pro ni už tři roky pracovala. A protože trpěla nevyléčitelnými deprese­ mi, nabídli jí, aby se podílela na programu.

Jedna věc byla nicméně jistá: Nepatřila k  těm sedmdesáti pro­ centům, protože se velmi brzy zjistilo, že přístroj na ni nemá žádný vliv a že – ach, bože  – nikdy ve skutečnosti nefungoval, ani vteřinu, ani minutu, přestože hlavně na začátku tomu chtěla věřit. A to, co se stalo před měsícem, tomu zrovna nepřidalo  – ostýchavě tomu říkala agrese.

BERNARD MINIER

14

Každopádně už dávno se vzdala jakékoli naděje. Stíny se kolem ní pomaličku uzavíraly a ukazovaly jí jedinou cestu, po níž se měla vydat. Slyšela, že jeden pacient v jeruzalémské nemocnici Hadassah znovu onemocněl, když se mu vybila baterie. Její možná nikdy ne­ fungovala, kdo ví. Možná by si ji měla nechat zkontrolovat. Ale ne... Všichni se zoufale drží života. I  když je to ten nejhloupější, ponižující život, pořád na něm lpí. V  okrsku Mong Kok žijí tisíce lidských bytostí jako krysy ve zdravotně závadných dírách velkých jen pár metrů čtverečních, v chátrajících věžácích, v nichž nefungu­ je klimatizace, kde neexistuje pohodlí ani hygiena. A i tam lpí lidé na svých životech. Nechtějí se vzdát svých zasraných malých životů.

Tak proč ona na ten svůj kašle? Proč to nefunguje jako u nich? Nebo jako u těch dnešních hostů?

Rozhlédla se kolem sebe. Věří, že jsou privilegovaní, protože vy­ dělávají spoustu peněz a žijí v luxusu poblíž Victoria Harbour. Po­ lovinu z nich tvořili lidé ze Západu, polovinu Číňané. Smích a ne­ závislá zábava, plné skleničky a  číše na šampaňské. Každý druhý držel u ucha telefon, ťukal do klávesnice nebo četl vzkazy, prohlížel si videa na Facebooku nebo na YouTube, by připojený k WeChatu a  na Weibu. Nikdo z  nich si večírek nefotografoval. Tak tohle je jejich život? Nic víc? Telefon?

Na okamžik přilákala její pohled blondýnka, která svou výš­ kou přečnívala nad ostatními. Tove Johanssenová. Carrie ji něko­ likrát potkala v Centru i ve výzkumných laboratořích Ming Inc. Norka, která měřila skoro dva metry. Blonďaté až skoro bílé vlasy ostříhané nakrátko, šedivé, chladné oči, atletická postava. Praco­ vala v oddělení umělé inteligence. Carrie pomyslela na svůj vlast­ ní život, na blížící se třicítku a  na čtyřicítku, která bude vzápětí

NA OKRAJI PROPASTI

15

následovat, na život bez plánů a bez lásky a taky na všechno, co do dnešních pětadvaceti let prožila. Ale žádný obraz se jí před očima nezjevil, nic, co by mohla vytáhnout na povrch, nic, co by zaslu­ hovalo komentáře, které její „přátelé“ nechávali poté na sociálních sítích... Možná proto opustila svůj úkryt pod slunečníkem.

Do obličeje ji okamžitě udeřil déšť. Pršelo tak hustě, že byla kvů­ li vodě, kterou jí bouře lila na hlavu, a kvůli trávníku nacucanému velkými kapkami během chvilky úplně promočená. Obešla bazén s ježící se hladinou. Konečně se k ní obrátily některé pohledy.

Byla mokrá až na kost, ale nezpomalila. Mířila k okraji rozlehlé terasy plující nad ulicemi. Tentokrát zavládlo ticho. Upínalo se k ní čím dál víc očí.

Rozpačitých, zvědavých nebo znepokojených.

Poprvé v  životě vzbudila takovou pozornost. Byl to také oka­ mžik, kdy by jí měla hlavou proběhnout nějaká poslední myšlenka. Ale nemyslela na nic. Kdyby měla shrnout svůj život do jediné věty, určitě by řekla, že se podobá krátkému příběhu, napsanému neta­ lentovaným scénáristou, který si předtím dal pár jointů.

Když Carrie Lawová přelezla skleněné zábradlí – to, že na sobě měla kalhoty od smokingu, jí to usnadnilo –, ozvaly se za jejími zády výkřiky a  nějaký mladý Američan z  Pittsburghu, který sem přijel za obchodem a snil, že se vyspí s nějakou Číňankou, se k ní rozběhl. Stejně by ji nestihl chytit, ale navíc nešikovně uklouzl po mokrém koberci, upadl na kolena, z  hlavy mu sklouzla blonďatá paruka a  odhalila skoro holou lebku. Přesto se zvedl, prohnul se v bocích, opět k ní vyrazil – hrál na univerzitě na postu útočníka  – a doběhl k zábradlí právě v okamžiku, když už její osmicentimetro­ vý podpatek visel nad hlubinou.

BERNARD MINIER

Dvaatřicet pater...

Otočila se a  zadívala se na Američana, na jeho široká ramena, šílený pohled a namalovaná ústa otevřená ve výkřiku, který se k ní řítil jako kdysi, když se chystal odrazit protivníka a  překonat po­ slední desetiyardovou hranici. Udělala další krok.

Vy k ř i k l a .

Když pod nohama ucítila prázdnotu, uvědomila si nezadržitel­ nost pádu, vítr, který ji bičoval do obličeje, přes oblečení i po těle, když uviděla, jak kolem nesmírně rychle defilují světla a když pod sebou spatřila zemi, vykřikla...

Carrie Lawové se zdálo, že jako odpověď na nastalé ticho nad sebou slyší další výkřiky, ale to jí jen vítr silně fučel do uší.

(Vteřina intenzivního chladu, když levým ramenem narazila na chodník a  když jí praskly šlachy. Vlasy jí zakryly pohled a  krev zaplavila obličej, když její hlava udeřila o  zem, zatímco její srdce se smrštilo a vybuchlo, když se zpřerážela všechna žebra, propíchla plíce, a  když vystříkla krev jako karafiát erytrocytů, plasmy a  leukocytů. Její tělo se konečně rozpláclo o  zem a  chodník pronikl do ní, nikoli ona do něj. A  vzápětí už nebylo nic. Nic než masa ležící bez hnutí na chodníku, věc, která už nebyla Carrie Lawovou. Carrie Lawová přestala existovat. Carrie Lawová už nebyla tady ani jinde. Leda že by někde existovalo tajemství větší než ona, větší než my. Jak to napsal jeden argentinský autor: „Ve vesmíru nepanuje řád, chybí v něm přítomnost člověka.“) DATA

1.

WELCOME /

V posledních dnech nepřestávalo pršet a teplota stále stoupala. A když Moïra ve středu 26. června vystoupila z letadla společnosti Cathay Pacific CX260 z  letiště Charlese de Gaulla v  Paříži, Hong­ kong vypadal stejně jako každý rok mezi květnem a srpnem. Jako parní lázeň pod širým nebem.

Mezinárodní letiště Chek Lap Kok díky klimatizaci, nepřekra­ čující 20 °C, připomínalo spíš chladnou komoru. Když si Moïra vyzvedla zavazadlo, zamířila osvícenou halou  k  celní a  imigrační kontrole a pod světelnou reklamou Chopard se postavila do fronty, zachvěla se zimou. Čekala subtropické počasí s  vysokou vlhkostí vzduchu, jak se psalo v turistických průvodcích, a tak se podle toho také oblékla. Už během letu ji zaskočila ledová atmosféra panující na palubě, ale v byznys třídě společnosti Cathay se mohla zachumlat do deky, natáhnout si tlusté ponožky, které našla v hygienickém ba­ líčku, a jíst a pít, co hrdlo ráčilo.

Odletěla z Paříže předchozího dne ve 13 hodin a 10 minut, do­ přála si velkou dávku přípravku proti kinetóze, nasadila si pásku

BERNARD MINIER

20

přes oči a okamžitě usnula. Zatáhla si okénko a díky nejrůznějším tlačítkům proměnila své sedadlo na dokonalou postel oddělenou od ostatních cestujících. Letadlo se řítilo směrem na východ, mělo před sebou několik tisíc mil nad Evropou, Ruskem a Čínou.

Během dlouhého spánku vysoko nad mraky se ten sen vrátil. Opa­ koval se od chvíle, kdy se začala připravovat na cestu do Hongkongu. Sen s Číňanem... V tom snu běžela ráno po obvyklé trase po nábřežích Seiny: od Pont d’Austerlitz, po nábřeží Saint­Bernard, Pont de Sully, Port de la Tournelle, nábřeží Montebello, Pont Neuf, Pont des Arts... Cestou po kočičí dlažbě míjela říční čluny zakotvené ve stínu břehů, fasády domů na ostrově svatého Ludvíka a katedrálu Notre­Dame, jejíž věže se tyčily do zamračeného nebe. Doběhla až do svého malého pod­ krovního bytu v rue du Cardinal Lemoin, který se tam musel nacházet už v dobách, kdy Gavrilo Princip spáchal atentát na Ferdinanda d’Este. Ve chvíli, kdy odemykala dveře, se na ni odněkud vyřítil nějaký Číňan a strčil ji dovnitř. Zbytek už byl rozostřený, ale ne natolik, aby následné obrazy nemohla popsat jediným slovem: znásilnění.

S trhnutím se probudila ve svém hi­tech kokonu na palubě, kde všichni okolo spali. Hlavou jí ještě letěly zbytky snu, který ji pokaž­ dé zaskočil tím, jak byl znepokojivě realistický.

„Pas.“

Fronta se nečekaně dala do pohybu. Číňan u  imigrační pře­ pážky byl mnohem mladší a  mnohem příjemnější než ten ze snu, přestože se na ni ani neusmál. Prozkoumal pas, pracovní vízum a  dotazník, který vyplnila na palubě, a  potom se znovu zahleděl na mladou ženu se světlými kaštanovými vlasy, s mandlovýma oči­ ma, které měly barvu spáleného dřeva a s ústy tak vytvarovanými, že by mohly patřit Číňance. To ráno měla Moïra na sobě džínsy

NA OKRAJI PROPASTI

21

s dírama na kolenou, přes které byla vidět opálená kůže (právě strá­ vila týden dovolené na Sicílii, protože věděla, že další volno hned tak mít nebude), bílé sportovní sandály, tričko s nápisem I’M NOT ANTI­SOCIAL, I’M ANTI­BULLSHIT a  v  levé nosní dírce černý piercing. Na první pohled Francouzka. Dalo se to poznat i z toho, jak netrpělivě a podrážděně odpovídala na otázky.

„Francouzka?“

Máš to tam napsaný, pomyslela si. Co čeká, že mu odpovím? Ne, jsem brazilský transvestita z Bouloňského lesíka?

„Ano, Francouzka.“

„Budete v Hongkongu pracovat?“

„Ano. V Ming Incorporated.“

Potřásl hlavou.

„Ach... Ming... To je tady velmi významná firma... čínské...“

V  duchu zauvažovala, co tím chtěl říct. Pravděpodobně čínské z Číny. Přestože se Hongkong před dvaadvaceti lety vrátil pod sprá­ vu svého mocného souseda, stále se tu u příležitosti výročí připoje­ ní této někdejší britské kolonie k Číně 1. července konaly demon­ strace.

„Pracujete tedy v informatice?“

„Svým způsobem ano...“

Okamžitě toho zalitovala. Na její odpovědi nebylo nic vyhýbavé­ ho, ale imigrační úředník ji buď z lhostejnosti, nebo ze zvyku přešel a pas jí vrátil.

„Vítejte v Hongkongu,“ pronesl zdvořile, ale chladně.

Strčila si doklad do ledvinky a táhla svůj kufr značky Samsonite na kolečkách po tak čisté podlaze, že by se z ní dalo i jíst. Dveře do příletové haly se otevřely a ona hned v davu rozeznala muže v obleku

BERNARD MINIER

22

třímajícího tabuli s  nápisem „Moïra Chevalierová“. Měl širokou a plochou tvář. Vrhal na ni úsměvy, ukláněl se a chtěl jí vzít kufr, ale ona mu ho odmítla dát. Mimo práci nesnášela rozdíly v hierarchii. Ale patří to přece k jeho práci, ozval se v ní tenký hlásek, s nímž se ráda hádala. No a co? Přece už nežijeme ve světě Reginalda Jeevese...

Vzadu v hale za velkou prosklenou stěnou viděla zalesněné kopce a hradbu mrakodrapů bičovaných deštěm. Jakmile vyšla ven, zažila první šok. Do tváře ji uhodilo sedmatřicetistupňové horko a deva­ desátiprocentní vlhkost vzduchu. A to bylo teprve osm hodin ráno. Déšť bušil do střechy Tesly model S  zaparkované před východem. Elegantní, stoprocentně elektrizovaný sedan připomínající šelmu, která se chystá skočit. Řidič nad Moïrou roztáhl deštník a  otevřel jí zadní dveře. Na chvilku byla v pokušení sednout si dopředu, ale pak si všimla kufříku ležícího na zadním sedadle, který evidentně čekal jen na ni. Poprosila řidiče, aby chvilku počkal, a  dopřála si potáhnutí z elektronické cigarety, v níž chyběl nikotin.

Pak vklouzla do sterilního prostoru a  její pozornost okamžitě zaujala píseň znějící z reproduktorů. Zamračila se. Tu skladbu znala... Patřila dokonce mezi její nejoblíbenější. The Thrill is Gone. B. B. King s Claptonem u kytary...

The thrill is gone, the thrill is gone away,

the thrill is gone, baby.

S úsměvem se zabořila do sedačky. Jedna z těch náhod, které vám řídí život. Někteří dokonce vidí v  těchto náhodách víc. Znamení osudu, proroctví, které člověka vede jako orientační směrníky na každé křižovatce cesty životem.

NA OKRAJI PROPASTI

23

You know you done me wrong baby

And you’ll be sorry someday.

Na okamžik se nechala kolébat hudbou, slovy a deštěm. Řidič šlápl na pedál a  Tesla skočila vpřed, motor zavrněl nesmírně tiše a  na přístrojové desce se rozsvítila obrazovka velká jako malý televizor. Moïra vzala kufřík ležící vedle ní.

Byl plochý, čtyřhranný a podobal se krabici na doutníky. Čtyřicet krát třicet centimetrů. Na lesklém černém víku se nacházely čínské znaky – Moïra nedokázala rozeznat, je­li to kantonština nebo stan­ dardní čínština – a její jméno vyvedené krvavě rudými písmeny.

Moïra Chevalierová.

A dole vpravo stálo minimalistické a vkusné logo firmy Ming.

Pozlacené a stylizované M. M jako mystický, M jako magický, M jako miliardář.

Dárek na přivítanou.

Cítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji. Stupidní Pavlovův reflex, který člověk pocítí pokaždé, když zaslechne slovo „dárek“. Je vý­ sledkem dlouhých let zpracovávání, nespočetných Vánoc, oslav na­ rozenin a všemožných svátků. Otevřela ho. Pod víkem se nacházel rudý hedvábný papír, lehký jako myšlenka. Když ho rozbalila, našla uvnitř bílý tablet a  černý mobil. Oba byly dole vpravo ozdobené pozlaceným .

I když ji zaujaly oba hi­tech předměty, mozek zaregistroval v re­ produktorech pasáž z  další písně. B. B. Kinga vystřídal Drakeův God’s Plan.

BERNARD MINIER

24

Yeah they wishin’ and wishin’ and wishin’ and wishin’

They wishin’ on me, yuh.

Jak je to možné? Dva první tituly z  jejího playlistu. Z  toho, který měla v mobilu... Ne, tohle nemůže být náhoda.

Naklonila se ke druhému telefonu. K tomu, který našla v kufříku. Zaznamenala jeho ultraplochý, elegantní tvar a futuristický design. Otočila ho. Vzadu tři fotoaparáty. Někde četla, že je vyvinula ně­ mecká optická firma Leica. A že kvalita fotografií je neuvěřitelná.

Vzala do ruky tablet.

Tesla míjela řadu mrakodrapů. Zvedla oči. Tyhle budovy byly nejošklivější, jaké kdy viděla. Šedivé, jednotvárné, ohavné mrave­ niště s miniaturními byty. Musely jich tam být tisíce a teď defilovaly za oknem.

Vzápětí auto vjelo do tunelu, procházejícího zeleným kopcem, který se tyčil k temnému nebi. Když z něj vyjeli, Moïra spatřila ob­ rovské visuté mosty vedoucí přes mořské rameno – letiště se nachá­ zelo na ostrově – a další ošklivé výškové domy. O její zvědavost se dělila okolní krajina a věci, které našla v otevřeném kufříku, ležícím na sedadle vedle ní.

„No tak, zapněte ten tablet,“ vyzval ji řidič a přitom na ni po­ kukoval do zpětného zrcátka s výrazem kluka, jenž chystá nějaký dobrý vtip. ŽALUDEK se jí sevřel, když ukazováčkem zapnula tablet. Jako kdy­ by tímhle jednoduchým pohybem spustila nějaký nezvratný proces. A  nebylo to vlastně tak? Když tohle místo přijala, věděla, že tím zásadně změní svůj život.

NA OKRAJI PROPASTI

25

Obrazovka se rozsvítila a  ona prožila první šok. Na displeji se objevila mozaika fotografií, krajiny, portréty, selfíčka... S  matkou na dovolené v Quiberonu... Fotky pořízené v Thajsku, New Yorku, Mexiku a  Bretani. Všechny je důvěrně znala, protože je vyfotografovala ona sama... Pocházely z  paměti jejího mobilu. Na zlomek vteřiny nebyla schopná vůbec přemýšlet. V hlavě jí vířilo množství otázek. Neměla však čas se nad tím více zamyslet, protože na disple­ ji se vzápětí objevil vzkaz.

Ahoj, jmenuju se Lester. Řídím oddělení umělé inteligence v Ming Incorporated. Díky, že si otevřeš soubor, který se nachází tady dole.

Lester neznělo moc čínsky... Ale Moïra věděla, že mnoho oby­ vatel Hongkongu má anglická jména. Navíc v  Číně si mohli lidé změnit jméno i několikrát za život. A ta anglická byla v módě.

Poslechla a vzápětí se otevřelo video. V záběru se objevil detail obličeje, na němž nebylo nic asijského. V pozadí stály stromy a fu­ turistické budovy.

Lester byl typický zrzek, vousatý skřítek jako z irské mytologie, trochu legrační, s nezdravě mléčně bílou pletí člověka, který utíká před sluníčkem. Jeho vykulené zelené oči na ni zíraly, a  když ote­ vřel ústa, Moïra si všimla zkažených zubů, což mu však neubíralo na sympatickém vzhledu. Okamžitě věděla, že si s  Lesterem bude rozumět.

„Dobrý den, Moïro. Vítej v Hongkongu. Všichni jsme moc rádi, že tě tady můžeme přivítat, a těšíme se, až tě poznáme... Jsme ne­ dočkaví, až konečně uvidíme novou členku oddělení UI. Vím, že jsi pracovala v laboratoři FAIR v Paříži. Ujišťuji tě, že se ti stýskat

BERNARD MINIER

26

nebude, v Centru už nějací Francouzi pracují. A kromě Číňanů je tu víc než třicet dalších národností.“

Radostně zatleskal.

„Uvidíš, Centrum se vůbec nepodobá Googleplexu nebo sídlu Facebooku v Menlo Parku, přestože není tak velké. A lingua franca je tady samozřejmě angličtina. Takže nepotřebuješ umět kantonsky nebo čínsky,“ dodal a napodobil přitom směšný čínský akcent.

Tohle všechno věděla. Nemohla by se o to místo ucházet, kdyby po ní požadovali kantonštinu nebo čínštinu.

„A navíc v kantýně dostaneš Blueberry Cheesecake Crème Fra­ puccino,“ zašeptal a zamrkal na ni.

Opět ji to zaskočilo. Jak ví, že je to její oblíbené pití? Hořela tou­ hou se ho na všechno zeptat, ale bylo to předtočené video. V rohu obrazovky stálo datum a  hodina natáčení: 6/25/19, 20:13. Tohle uvítací video natáčeli, když seděla v letadle.

„Je tu šest kantýn a kafe u nás dostáváme zdarma,“ pokračoval. „Já mám slabost pro zelený ledový čaj s ananasem... A jejich ham­ burgery jsou skvělé. Uvidíš sama zítra. Dnes máš schůzku v  kan­ celáři s  nejvyšším vedením (při těch slovech se jí sevřel žaludek). Neboj, nic to nebude. Řidič tě odveze do hotelu a přijede pro tebe ve tři odpoledne. Takže máš čas si trochu odpočinout a uvolnit se, i když cesta v byznys třídě byla cool, ne?“

Napadlo ji, jestli se nutí do sympatické pózy, nebo jestli je prostě t a kov ý.

„Mezitím můžeš trochu pracovat... Na displeji vidíš ikonu před­ stavující obličej. Klikni na ni a  zvedni tablet vertikálně před sebe. Hlas ti dá instrukce. Jedná se o software pro rozeznávání obličejů, který jsme vyvinuli. Díky tomuhle programu nepotřebuješ žádné

NA OKRAJI PROPASTI

heslo pro připojení k tabletu. Zabudovaná kamera začne fungovat, jakmile ho zapneš. Pro vstup do Centra nepotřebuješ ani průkaz, ani žádnou magnetickou kartu. V kampusu je víc než čtyři sta ka­ mer a všechny jsou propojené s bezpečnostním střediskem a počí­ tačem, který řídí program na rozeznávání obličejů dvou tisíců za­ městnanců. Tablet taky nahraje tvůj hlas. Právě vyvíjíme software na rozeznávání hlasů, ale ten není příliš výkonný, hlavně kvůli okol­ ním zvukům. Je všechno jasné?“

Otázka to byla jen rétorická, nahrávka nepočítala s žádnou od­ povědí, ale sama sebe překvapila, když přikývla.

„Od této chvíle můžeš samozřejmě všechny přístroje Ming pou­ žívat pro svou práci. Tak fajn, pro tuto chvíli je to všechno. Uvidíme se zítra. Provedu tě. A znovu opakuji, všichni jsme netrpěliví, až tě poznáme. Hezký den a zítra na shledanou.“

Video se zastavilo, Lesterův obličej zmizel a Moïře chvíli trvalo, než se vzpamatovala. Uvědomila si, že píseň, která teď zní v kabině, taky důvěrně zná, stejně jako ty dvě předchozí. Wild is the Wind. Thin White Duke. Byla to doba, kdy Bowie užíval kokain, papričky a  mléko, kdy bydlel v  domě plném egyptských starožitností, pálil černé svíčky a žil ve strachu, že mu čarodějnice ukradnou semeno. Do prdele, v reproduktorech fakt hraje její playlist.

29

2.

KDYŽ TESLA ZAPARKOVALA před International Commerce

Centre, nacházejícím se v nejvyšším mrakodrapu celého Hongkon­

gu ve čtvrti Kowloon, těžké, nízké mraky přikrývající město se tro­

chu pootevřely a  objevily se jasné stříbrné záblesky, podobající se

světelným korálům. Ritz Carlton  – nejvyšší hotel na světě, pokud

se dalo věřit průvodcům – zabíral horní patra, mezi sto třetím a sto

osmnáctým poschodím.

Zpod velké markýzy vyběhl portýr a zamával na nosiče zavaza­

del, který přistavil ke kufru automobilu pozlacený vozík. Teplý vítr

připlácl Moïře tričko na břicho a rozcuchal jí vlasy. Na opačné straně

za velkou travnatou plochou se tyčil rozestavěný mrakodrap, vysoký

skoro jako Ritz Carlton. Z místa, kde stála, vypadal se všemi ocelo­

vými můstky a bambusovým lešením překvapivě křehce. Když krá­

čela pod markýzou, všimla si náklaďáků stojících u rozestavěné věže

a davu dělníků pohybujících se v blátě mezi betonem. Na vrcholku

závratně vysoké konstrukce se tyčilo gigantické . Když se otoči­

la, zahlédla mezi nízkým křovím zónu vyhrazenou kuřákům a par­

koviště pro Tesly, odkud na ni hleděli dva padesátníci s  cigaretami

BERNARD MINIER

30

v ústech. Ale ona se rozhodla nejdřív zaregistrovat, a tak přešla halu směrem k výtahům. Hotelový poslíček jí hned jeden přivolal.

Ve sto třetím patře vystoupila u recepce, které dominovalo lako­ vané dřevo a tmavé plochy odrážející světlo. Mladý recepční jí pře­ dal magnetický klíč od pokoje a přístupovou kartu do klubu Loun­ ge. Poprvé v životě bude spát v pětihvězdičkovém paláci. Napadlo ji, jestli má recepčnímu dát spropitné a kolik.

„Ve věži najdete pět restaurací, z  nichž dvě jsou dvouhvězdič­ kové,“ řekl, když jí předtím poskytl pár informací. „A v posledním patře je bar Ozone, nejvýše umístěný v celé Asii.“

„Smí se v baru Ozone nebo v klubu kouřit?“ zeptala se.

„Jen v Ozone ve sto osmnáctém patře. Je tam pro kuřáky galerie pod širým nebem. Budu potřebovat vaši platební kartu, prosím.“ Podíval se na obrazovku počítače. „Ach, ne, všechno platí Ming In­ corporated, včetně minibaru a jídla.“

Úlisně se na ni usmál. Podle jeho instrukcí si Moïra zvolila druhý výtah, který ji dovezl do sto třináctého poschodí, zaboči­ la doprava a  vydala se chodbou, která se svou délkou plnou stínů podobala jeskyni. Tlustý koberec, pohlcující zvuk kroků, ji dovedl k číslu 113 16. Když otevřela těžké odhlučněné dveře, spatřila nej­ prve kout s kávovarem a minibar a potom psací stůl, na němž stál košík plný ovoce. Chodba se tady stáčela v pravém úhlu, do pokoje nebylo ode dveří vidět. Vzpomněla si, že architekti v  Hongkongu přísně dodržují pravidla feng šuej a že jedno z nich říká, že se nikde nesmí vcházet přímo do pokoje nebo do domu, ale že musí vytvořit úhel nebo postavit paraván mezi dveřmi a hlavním pokojem, pro­ tože „zlí duchové se pohybují vždycky v přímých liniích“. Neuvěřitelné, že v tomhle moderním mrakodrapu stále dbají na tak archaická

NA OKRAJI PROPASTI

31

pravidla, pomyslela si, ale vzápětí na všechno zapomněla. Udělala pět kroků a  ocitla se v  obrovském pokoji, jehož dvě stěny byly od podlahy po strop prosklené. A za sklem se jí nabízelo úchvatné pa­ norama, jaké v životě neviděla.

Musela se nacházet asi 450 metrů nad zemí. Žádná z těch mnoha budov kolem takové výšky nedosahovala. Nejvyšší hotel na světě...

Měla pocit, že visí z nebe. Před ní se rozkládalo gigantické a chao­ tické město. Viděla mrakodrapy lemující pobřeží šedivého moře, přístaviště pro trajekty a skladiště. Po moři pluly miniaturní lodič­ ky a  za nimi se v  mracích nacucaných deštěm koupaly kopce. Slzy na oknech rozmazávaly pohled. Jediný perleťový, duhově zbarvený paprsek osvětloval tuto kolosální scénu jako reflektor. Vzala mobil a začala hledat Google Maps, ale pak si vzpomněla, že jí dali telefon Ming a  že tohle je ten správný okamžik, aby ho zapnula. Udělala to a  hledala podobnou aplikaci. Našla ji. Nebyl v  nich žádný roz­ díl, v obou případech se na mapě objevily názvy v kantonštině, an­ gličtině a francouzštině. Zkusila se podle nich orientovat. Tam dole, vpravo, na opačné straně mořské úžiny, v budově, která s tyčícími se anténami vypadala jako nějaký zrůdný hmyz, sídlila Bank of Chi­ na... Budova vypadající jako dělostřelecký náboj, stojící hned vedle, patřila firmě HSBC. A budova, podobající se lastuře, vykročená nad mořskou hladinou, musela být Kongresové centrum... A  nejvyšší vrchol západní části ostrova, tyčící se jako obr mezi ostatními kopci a mající hlavu v oblacích, se jmenoval Victoria Peak.

Přistoupila ještě blíž a  pohlédla doleva. Na této straně mořské úžiny se nacházela obrovská a chaotická čtvrť Kowloon. Mrakodra­ pů a  výškových budov tam stálo na tisíce a  ulice mezi nimi při­ pomínaly přelidněný babylonský labyrint bičovaný deštěm. Věděla,

BERNARD MINIER

že v  Hongkongu se nachází 7  800 obytných věží, což byl světový

rekord. Tři sta budov přitom překračovalo výšku 150 metrů, což byl

ekvivalent čtyřiceti pater. Pro srovnání v  Paříži jich bylo osmnáct

a v Londýně šestnáct. V tomto omračujícím betonovém, asfaltovém

a  ocelovém úlu žila většina lidí výš než v  patnáctém patře. Moïra

vyrostla na pařížském předměstí, kde většina domů neměla víc než

deset pater.

A  tady měla strávit příští měsíce. Sem přijela hledat pravdu.

Tady bude čekat na svůj osud.

3.

POTŘEBOVALA SI DÁT cigaretu. Prvním výtahem sjela do recep­ ce ve sto třetím patře a druhým až do přízemí.

Miniaturní zóna pro kuřáky se nacházela za parkovištěm pro lu­ xusní automobily a Tesly. Napadlo ji, co by se stalo, kdyby si prostě zapálila venku. Když vyjela zpátky do pokoje, čekal tam na ni už její kufr. Vyndala z něj oblečení a spodní prádlo a uložila je do skříně, stojící mezi psacím stolem a  vchodem do koupelny, kam odnesla toaletní potřeby.

Pak z kufru vytáhla stříbrný rámeček, zasunutý mezi průvod­ ce Lonely Planet a  National Geographic, a  postavila ho na jeden z nočních stolků.

Na fotografii byla třicetiletá žena se stejnými kaštanovými vla­ sy a stejnou spodní čelistí jako Moïra. Ale místo mandlových očí měla omámený a vyděšený pohled, který upírala přímo do objek­ tivu. Hleděla do něj tak upřeně, až se člověku dělalo mdlo. Dvě zářící a zároveň neživé panenky bez výrazu, úplně průzračné. Kdo se do nich podíval, nemohl popřít, že se v nich zračilo něco šíle­ ného.

BERNARD MINIER

34

Na hladinu její mysli najednou vyplul obraz. Bílá vila stojící v za­ hradě v Gagny, v rue Petits­Rentiers, východně od Paříže. Ta, v níž Moïra vyrostla a kde jako dítě bydlela s matkou. Zlatý re trívr, fenka, krásný čtyřpatrový dům, když se počítal i suterén – byla v něm prá­ delna a starý hrací automat. Dům byl plný pestrobarevného nábyt­ ku, lamp a svítících girland visících na lustrech, zábradlí a malých dřevěných balkonech, jako kdyby měla matka strach ze tmy. Byla tam kuchyň, klavír a měděné kliky, na schodišti visely zarámované fotografie, a když pršelo, po zdech lezli šneci. Za zahradou byly sly­ šet vlaky, uhánějící do Paříže.

Jednou odpoledne se vrátila ze školy a v ruce držela balíček za­ balený ve zmačkaném papíře. Školní brašnu nesla na zádech. Byl to hrníček, který sama neuměle vyzdobila na Den otců. Neměla otce... Později ji napadlo, že učitelka měla bezpochyby strach, aby v ní ne­ vyvolala trauma, kdyby ji vykázala z  dílny, ale v  tu chvíli jí připa­ dalo absurdní balit dárek pro někoho, kdo neexistoval. Nevěděla, co s  ním má dělat. Komu ho má dát. Prošla zrezavělou brankou, kráčela alejí, a  přitom špičkou nohy postrkovala kuličku z  umělé hmoty, která skřípáním protestovala, a  nakonec vyběhla po ven­ kovním schodišti porostlém mechem a plném květináčů.

„Co je to?“ zeptala se jí maminka, když spatřila balíček v její ruce.

V té době už maminčina mysl dávno přešla na opačnou stranu zrcadla, do světa vhodného pro Alenku v říši divů a Lovení Snárka, do světa, v  němž vládla iracionální logika, k  níž měla klíč pouze ona, plný nonsensů, zašifrovaných slov, anamorfóz a  paranoi, ale také sexuální abstinence. Matka byla překladatelka, a  když ve své pracovně v  prvním patře nepřekládala obchodní brožurky, trávi­ la čas tím, že čistila, cídila, přebírala, uklízela, myla, utírala prach,

NA OKRAJI PROPASTI

35

dezinfikovala a balila. V domě, v němž neexistovalo smítko prachu, stejně jako slova Touha, Erotika, Smyslnost, Rozkoš, Slast, Hra, Ra­ dost... V té době si Moïra myslela, že všechny matky jsou takové, Srdcové královny, připravené kdykoli soudit a trestat, že jsou všech­ ny obávané vládkyně ve svých domech.

Toho červnového odpoledne tedy Moïra napřáhla třesoucí se ruku, v níž držela dárek.

Maminka na ni chvíli podezřívavě hleděla, pak roztrhala papír a našla hrníček, na který její dcera neobratně napsala: „VŠECHNO NEJLEPŠÍ K SVÁTKU, TATI.“ Hrníček se roztříštil o zem a vzápětí dostala Moïra strašnou facku.

„Ty malá děvko! Ty špinavá rajdo! Ty hnusná mrcho! Jsi k niče­ mu! Nikdy z tebe nevzejde nic dobrého!“

Moïře bylo tehdy devět let. O DVA A PŮL ROKU POZDĚJI usedla jednou ráno maminka za volant po pořádné dávce alkoholu a po třech prášcích různých psy­ chotik  – pokud lze věřit krevním testům po pitvě –, protože na­ jednou dostala neovladatelnou chuť na zmrzlinu. Zapnula si bez­ pečnostní pás a  černou kabelku s  pozlacenými uchy hodila vedle sebe na sedadlo pro spolujezdce. Před vyděšenými zraky souseda, advokáta doktora Delcourta, na plné pecky vyrazila na ulici a řítila se dolů po rue du 11 Novembre, dokud o dvě stě metrů dál nena­ razila do náklaďáku s mrazákem vezoucího nanuky. Exitus Srdcové královny. Moïru svěřili babičce a  potom náhradní rodině, v  níž ji o sedmnáct měsíců později postihlo srdeční aneurysma.

V maminčině kabelce našli tužky, papírové kapesníky, mentolo­ vé bonbony, svazek klíčů, sluneční brýle značky Chanel, hedvábnou

BERNARD MINIER

36

potištěnou šálu od Cardina, zápisník plný nečitelných škrábanic, v němž propisovačka někdy potrhala stránky, malé lahvičky vodky, ginu, Jacka Danielse, J&B a hlavně obrovské množství sedativ, anxi­ olytik, prášků na spaní, neuroleptik a antidepresiv – na lidech, jako byla matka, vydělaly farmaceutické firmy majlant – a pepřový sprej. DALŠÍ VZPOMÍNKA připomínající uschlou květinu v trávě. Kaž­ dé léto u babičky s dědečkem v Bazianu, v okrese Gers. Francouzské pastorále. Dědeček býval profesor matematiky na střední škole. Teď v důchodu začal chovat králíky, které spolu během prázdnin chodili krmit.

„Představ si, že mám jen jeden pár králíků,“ řekl jí jednou, když v ranním světle obcházeli králíkárny. „Malí králíčci dosahují dospě­ losti po dvou měsících. Pak na začátku každého měsíce přivedou na svět další pár. Sleduješ mě? Jak králíci rostou a  začnou se množit, kolik získám každý měsíc párů? Teď ty...“

Moïra milovala dědečkovy hádanky. Ale musela si lámat hlavu, až ji celá rozbolela.

„První a  druhý měsíc nic, bude tu jen ten jeden pár králíků... Ale na začátku třetího už tu budou dva... Na začátku čtvrtého mě­ síce se bude množit první pár, ale ten druhý ještě ne, což znamená, že tu budou tři páry. Následující měsíc se budou množit oba páry, ale třetí ne... Máme tedy dva páry navíc, celkem jich je pět. Násle­ dující měsíc...“

Dědeček se zasmál.

„Víš, že jsi inteligentní děvče? Každý následující měsíc bude po­ čet králíků stejný, jako dva měsíce předtím. Počítej: 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34 a tak dále. Říká se tomu Fibonacciho posloupnost... Víš,

NA OKRAJI PROPASTI

že Indové odvodili nulu ze sánskrtského slova shûnya, označujícího prázdnotu nebo nepřítomnost?“

Dědeček v  ní vzbudil lásku k  číslům. Letní prázdniny, které s  ním strávila, patřily k  jejím nejkrásnějším vzpomínkám. Najed­ nou ji napadlo, jestli to není hlavně díky němu, že je tady. Dědeček občas, a  hlavně v  závěru života, opakoval věci pořád dokola. Ne­ ustále vyprávěl stejné historky, a tak se je Moïra naučila zpaměti.

„Pythagorovu větu vůbec nevymyslel Pythagoras. V babylonské době písař na tabulce zapsal patnáct trojnásobků z celkového počtu, jejichž druhá mocnina z  prvních dvou se rovnala druhé mocnině toho třetího...Tisíc let před Pythagorovým narozením!“

Pythagoras byl dědečkovým oblíbencem. Spolu se vznikem čí­ sel, nulou, zlatým řezem, křížovkami... Sousedi měli dědečka moc rádi, přestože v něm viděli poněkud „střeleného“ starce. „Takoví in­ teligentní lidi vám úplně popletou hlavu,“ říkala jedna sousedka ba­ bičce. Dědečka našli jedno odpoledne ležet mrtvého v houpací síti pod fíkovníkem. Křížovku, kterou právě vyluštil, měl na břiše. Ko­ lem se do nedohledna rozkládala idylická krajina silniček, pahorků a křovisek. Znal v ní přesný počet domů, farem a možná dokonce i stromů. Moïře tehdy bylo jedenáct.

„Nebuď stejná jako tvoje matka,“ řekl jí krátce předtím, než ze­ mřel.

A ona vůbec nechápala, co tím myslel.

4.

BYLO 15 HODIN a 2 minuty, když dostala v telefonu Ming ese­ mesku. Tesla na ni čeká dole. Moïra se na sebe zašla podívat do zrcadla v koupelně. Džínsy s dírami vyměnila za klasické kalhoty a  tričko s  provokativními nápisy za  černobílou pruhovanou ha­ lenku s krátkými rukávy, ale piercing si nechala. V útrobách se jí ozýval stres a obavy a zbabělý hlásek, který slýchávala od dětství, jí šeptal do ucha: Opravdu si myslíš, že na ně zapůsobíš, děvenko?

Běž se vycpat, odpověděla mu v duchu hlasem, který se podobal hlasu její matky.

Byla připravená.

Když přecházela kolem postele, připravovala se na zákeřné otáz­ ky, které jí určitě položí, a v duchu si opakovala všechno, co věděla o Ming Incorporated.

Nakonec si pomohla půlkou lexomilu a vypila půlku piva znač­ ky Tsingtao.

Pak se osprchovala a vyčistila si zuby.

Běž se vycpat, zopakovala.

Aby se uklidnila, řekla si, že vlastně o nic nejde.

BERNARD MINIER

40

Přijímací pohovor zvládla levou zadní, i  když musela strávit celé tři dny v sídle francouzské pobočky firmy Ming na avenue de Wagram v Paříži.

O nic nejde? Děláš si prdel? Setkáš se přece s NÍM. Osobně. To ti nestačí?

Při této myšlence cítila, jak se jí sevřel žaludek. Ming Jianfeng. Majetek odhadovaný na 290 miliard jüanů. Mýtus, legenda. Prezi­ dent a  zakladatel Ming Inc. Setkat se s  ním bylo jako se setkat se naživo se Stevem Jobsem, Billem Gatesem, Elonem Muskem nebo Jeffem Bezosem. Ve svém podkrovním bytě strávila celé noci surfo­ váním po internetu. Svítila jí k tomu pouze nažhavená obrazovka. Hledala každou zmínku o impériu Ming, zapomínala na ubíhající hodiny a na únavu a shromažďovala všechny dostupné informace. Mingů bylo asi tolik, co Liů a Wangů v Číně, kde má miliarda oby­ vatel stejná jména, nemluvě o dynastiích. Když zadala do vyhledá­ vače Ming Jianfeng, získala skoro deset milionů odkazů.

Našla spoustu novinových článků s  titulky jako „Čínský interne­ tový obr Ming oznámil vstup na burzu“, „Čínská společnost Ming vy­ střídala Google v čele vývoje umělé inteligence“, „Kam až chce čínský obr Ming zajít?“, „Baidu, Alibaba, Tencent, Xiaomi a Ming: čínští mar­ ketingoví OBŘI“. Nejnovější článek pocházel ze švýcarského časopisu Le Temps. Psalo se v něm o vstupu Ming Inc. na burzu v Hongkongu:

Čínská společnost Ming se snaží proniknout

na burzu v Hongkongu

Tato operace by mohla umožnit navýšit firmě zisk o 20 miliard

amerických dolarů, což je v rámci světového obchodu za poslední

čtyři roky nejdůležitější událost.

NA OKRAJI PROPASTI

41

Čínský obr, výrobce čínských smartphonů, podal žádost, aby mohl

vstoupit na burzu v Hongkongu s finančním vkladem 20 milionů

amerických dolarů. Taková suma by okamžitě valorizovala firmu,

jejíž hlavní sídlo se nachází v Hongkongu a v Pekingu, na 25 miliard

dolarů, upřesňuje hongkongský deník South China Morning Post.

Ve třetím čtvrtletí roku 2018 se Ming jako výrobce smartphonů

umístil na druhém místě za Samsungem, ale před Applem. Firma

Ming ostatně vloni oznámila, že se připojila k velmi uzavřenému

klubu obřích firem působících v oblasti telekomunikačních zaří

zení, a že je schopna vyrábět své vlastní procesory. I když většina

jejích výrobků míří do Číny, skupina má ambiciózní plány pronik

nout na další velké trhy, zejména v Indonésii, Rusku a Indii a pak

i do Evropy a USA, a to vše díky aplikaci nazvané DEUS, o níž se ví,

že by měla revolučním způsobem změnit svět chatbotů, komuniká

torů, které představují budoucí eldorádo, o které vedou počítačoví

obři nelítostnou válku.

Zařadila článek do archivu a hledala dál. Zjistila, že slovo, které nejlépe charakterizuje Ming Jianafenga, je tajné. Ví se o  něm jen málo. Udržuje si odstup až skoro patologickým způsobem. Za devě­ tadvacet let, co stojí v čele Ming Inc., poskytl jedno jediné interview a  v  něm spíš mlžil, než aby uváděl fakta. Narodil se v  roce 1950 (v roce Tygra). Vdovec, dvě děti, syn Julius (studoval na londýnské Winchester College a  stal se členem administrativní rady společ­ nosti), a dcera Ping Yee, která se stala jedním z otcových nejbližších poradců a která v roce 2013 tragicky zahynula při paraglidingu. Ří­ kalo se, že se otec po její smrti ještě víc uzavřel a prohloubila se jeho paranoia.

BERNARD MINIER

42

Vyrůstal v  deštivém, hornatém regionu Guizhou v  centrální Číně, který patří k nejchudším a nejizolovanějším v celé zemi. Le­ genda vypráví, že jako dítě byl samotář a  neměl přátele, ale že si velmi dobře vedl na základní, střední a později i na vojenské škole („Osamělé dítě z  deštivých hor“ hlásal titulek článku, který se mu věnoval). Bývalý voják Lidové osvobozenecké armády, člen čínské komunistické strany a ústředního výboru, v roce 1989 opustil po­ litiku a přešel do soukromého sektoru. Začátky nebyly nijak oslni­ vé. Podle Wall Street Journal považovala indická vláda jeho vazby na čínskou armádu a komunistickou stranu za překážku při podpisu smlouvy o dodávce jistých obranných systémů, ale to mu nebránilo stát se gigantem v oblasti vývoje webových stránek a později v ob­ lasti exportu mobilních telefonů. Za jediný rok dokázal vyprodu­ kovat 139 milionů smartphonů. Byl členem čínské delegace, která v roce 1995 navštívila USA, kde se seznámil s internetem a sledoval jeho vývoj v Silicon Valley. Když se vrátil do Číny, okamžitě založil první čínský internetový obchod. V roce 2011 uvedl na trh s velkou pompou svůj první telefon. Skvělý design a technologie. Ale hlavně byl levnější než konkurenční výrobky. Aby srazil cenu, Ming prodá­ val zboží přímo odběratelům. Eliminoval prostředníky a na rozdíl od svých konkurentů vsadil spíš na osobní kontakt než na kolosální reklamní kampaň. Úspěch se dostavil okamžitě.

Byl si však vědom, že stárne a že podnik potřebuje novou krev stejně jako nové obchody, a tak sáhl ke konkurenci, nabídl úžasné platy a  přetáhl k  sobě odborníky na umělou inteligenci z  Googlu, Facebooku a Xiaomi, svého čínského rivala. Vytvořil multikulturní týmy v několika oborech. Všechny pozval do Centra, do výzkum­ ných a  vývojových laboratoří firmy Ming Incorporated, sídlící na

NA OKRAJI PROPASTI

43

poloostrově Sai Kung, kde se na ploše 10 500 hektarů nacházel také národní park a hornatá, lesnatá administrativní oblast New Territo­ ries, lemovaná mořským pobřežím s bílými plážemi, zázračně izo­ lovaná od šílenství hongkongské reality.

Během svého jediného interview, které Ming poskytl v  roce 2016, prohlásil toto: „V  Číně žije 1 miliarda 400 milionů obyva­ tel, v  Evropě 740 milionů, v  USA 325 milionů... Pokud vezmeme v potaz někdejší výsledky měření IQ, pak je Hongkong na prvním místě s  průměrným IQ 108, Čína na třetím s  průměrem IQ 105 a evropské země, jako je Německo, Francie a Rusko na osmém, de­ vátém a desátém s průměrem 99, 98 a 97 stejně jako USA, které se dělí o deváté místo spolu s Francií a Španělskem. To znamená jen jedno: V Číně je mnohem víc inteligentních lidí než v Evropě nebo v USA...“

Od této chvíle se firma Ming Inc. zaměřila na internet a na umě­ lou inteligenci. Ming Jianfeng sice osobně moc nevěřil hovadinám spojeným s  tímto světem, ale přesto byl přesvědčen  – prohlásil to v  onom interview –, že do deseti let budou existovat přístroje schopné číst, vidět, cítit, dešifrovat naše emoce, rozeznávat obličeje, věci, zvuky, shromažďovat dostatek informací o  každém obyvateli naší planety, o jeho zvycích, jídle, vkusu, chování, psychologickém profilu, potřebách, úrovni inteligence, genetickém odkazu, sexuál­ ních orientacích, politických názorech, profesní a trestní minulosti, aby ho lépe poznal a aby dokonce mohl anticipovat každou jeho re­ akci, každý jeho čin a aby mohl místo něj rozhodovat nejdůležitější věci jeho života. „Už brzy to budeme umět,“ prohlásil.

Moïra si naprosto jasně pamatovala, že když v podkrovním bytě četla tyto řádky, otevřela e­mail, který jí zrovna přišel. Oznamovali

BERNARD MINIER

44

jí v něm, že byla přijata do Ming Inc. Ucítila, jak jí po tvářích tečou slzy. Moc se dojímáš, děvče. Musíš se trochu obrnit... TESLA VJELA do tunelu Western Harbour Crossing, který vedl pod úžinou Victoria Harbour a ústil u Centralu. Občas se nad nimi objevilo šedivé, skoro černé nebe. Sklopila oči k novinám zastrče­ ným v opěradle předního sedadla. South China Morning Post. Vy­ táhla je, otevřela a  začala jimi listovat. Kvůli špatnému osvětlení musela mhouřit oči.

Uprostřed se nacházely ekonomické stránky a v nich narazila na velkou reklamu na prodej Ming Inc.

MING INC.

(společnost s ručením omezeným zapsaná

na Kajmanských ostrovech)

Stock code: 18100.

Mezi bookrunnery a „kmotry“ uvedení na burzu byli Goldman Sachs, Morgan Stanley, J. P. Morgan, Crédit Suisse, Deutche Bank, BNP Paris, UBS...Evidentně u toho chtěli být všichni. Všichni si chtěli ukousnout z  krajíce. Nikdo nechtěl zaspat přelom jedena­ dvacátého století a  zůstat stranou, nikdo se nechtěl stát novým Kodakem nebo novou Nokií... Ale dokonce ani ti, kteří se báli loupat perníček, netušili, jestli mají před sebou dálnici nebo sle­ pou uličku. KDYŽ AUTO vyjelo z  tunelu, Moïra poprvé spatřila Hongkong Central. Desítky a  desítky mrakodrapů vyzývajících svou výškou

NA OKRAJI PROPASTI

45

Victoria Peak a  okolní kopce. Sirény. Hukot autobusů a  taxíků. Davy na chodnících. Zběsilost. Tlačenice. Nenasytnost.

Kanceláře firmy Ming Inc. se nacházely v  jedenatřicátém po­ schodí Henley Building, elegantní třiatřicetiposchoďové budovy stojící v  srdci obchodní čtvrti poblíž parku Cheung Kong, jehož zeleň tvořila klenbu nad řvoucím kaňonem Queen’s Road Central. Když vystoupila z  auta, musela hodně zaklonit hlavu, aby spatřila celé průčelí, ale nabídl se jí pohled jen na lehce nakloněné zrcadlo ze skla a oceli, obklopené dalšími výškovými budovami. Jejich mo­ numentální vchody se táhly podél úzké ulice přecpané auty, taxíky a autobusy. Jen park do jisté míry zmírňoval dojem, které z tohoto místa vyzařoval.

Na recepci se zeptala na cestu. Když vystoupila z jednoho z šes­ ti výtahů, ocitla se v  proskleném prostoru, z  něhož byl nádherný výhled na zátoku. Za jiných okolností by ji naplnil úžasem, ale nepřišla sem jako turistka. Na dohled nebyl nikdo. Široký prostor byl prázdný a jediný nábytek, který se v něm nacházel, byla kožená křesla přistrčená k sobě. Vedly z něj dvoje dveře. Panovalo tam ti­ cho, kontrastující s venkovním ruchem.

Přemýšlela, jestli si má sednout do křesla a čekat, až si pro ni ně­ kdo přijde, ale v  tu chvíli se otevřely dveře a  do prostoru vstoupila mladá Číňanka v upjatém kostýmku a požádala ji, ať jde s ní. Její ang­ ličtina měla silný kantonský přízvuk a byla stejně špatně srozumitelná jako v případě hotelového recepčního. Žena otevřela dveře s pomocí elektronické karty. Ocitly se v  méně prostorné místnosti. Moïra če­ kala nějaké excentrické vybavení, plakáty starých sci­fi filmů na stě­ nách, postindustriální estetiku provedenou s humorem a kreativitou, v níž by každá místnost získala svou osobitost, jako tomu bylo v sídle

BERNARD MINIER

46

Facebooku. Místnost však byla šedivá, chladná a bezduchá, klidně by v ní mohli hrát blues zřízenci pohřebního ústavu.

Fasáda, řekla si v duchu. Fasáda, která má uklidnit investory. Ad­ ministrativní kanceláře. Účetní a advokáti. Kreativní týmy se zřejmě nachází jinde, v Centru, jak dokazovalo šest stran barevných foto­ grafií v Time Magazine. Jedinou rušivou notu tady představovala galerie černobílých portrétů. Přistoupila k  nim. Rozesmáté čín­ ské dítě, kavkazský, asi čtyřicetiletý muž s  čtverhrannými brýlemi a  křečovitým úsměvem, blonďatá, trochu fádní, ale přesto krásná žena, hnědovlasá míšenka s pronikavým pohledem, vrásčitý stařec, připomínající scvrklé jablíčko. Fotografovi se podařilo zachytit lid­ skost a výjimečnost každého z těch lidí, pomyslela si Moïra.

„Kdo to je?“ zeptala se zvědavě.

„Neexistují.“

„Jak to?“

„Tihle lidé neexistují... Umělá inteligence Ming analyzovala mi­ liony portrétů, jejich charakteristiku, barvu očí, kůže, vlasů, znamí­ nek krásy, tvary uší a nosu, a pak vygenerovala tisíce portrétů. Tohle je jenom jejich malá část. Virtuální lidstvo.“

Mladá žena se na ni usmívala. Zkoprnělá Moïra si znovu pro­ hlédla portréty. Byly tak... reálné. Neuvěřitelné. Byla by přísahala, že jsou to skuteční lidé... Sekretářka otevřela další dveře, otočila se k Moïře a rukou přidržovala dveře otevřené.

„Pojďte, pan Ming vás očekává.“

Moïra polkla a  vešla. Slyšela, jak za ní dveře zacvakly. Strnula. Místnost měla překvapivě vysoký strop a kromě psacího stolu, otoč­ ného křesla a filmového plátna lemovaného modrými závěsy, které zakrývalo celou zadní stěnu, byla prázdná.

NA OKRAJI PROPASTI

Kde je?

Skrz zdi k ní nedoléhal žádný zvuk. Kromě jejího dechu nebylo slyšet nic. Napadlo ji, jestli má čekat u  dveří, ale nakonec obešla stůl a  přistoupila k  plátnu. Okamžitě se rozsvítilo a  Moïra škytla překvapením.

Dech se jí proti její vůli zrychlil. Na plátně se objevila ramena, zátylek a hlava muže sedícího k ní zády. Obraz měřil na výšku asi čtyři metry a ona se před ním cítila úplně maličká. Byl rovněž ne­ uvěřitelně ostrý.

Černé vlasy. Napomádované. Na temeni trochu prořídlé. Jemný povlak na jeho saku. Vsadila by se, že je to Číňan. Pak její mozek intuitivně poskočil. Ming... Znovu se jí sevřel žaludek. Muž se po­ malu otočil.

„Měla jste příjemnou cestu?“ zeptal se jí Ming Jianfeng.

5.

TRVALO JÍ ZLOMEK VTEŘINY, než odpověděla. Opravdu k  ní mluvil Ming Jianfeng, nebo je to jen nahrávka jako v  tom autě? A jak má odpovídat?

„Ano. Výbornou.“

Na čtyři metry vysokém obličeji spatřila úsměv.

„Tím líp... Tím líp...,“ řekl a rozpřáhl ruce. „Líbí se vám tohle místo?“

Cože? Dělá si srandu nebo co? Stojím v  prázdné místnosti, kde není nic kromě filmového plátna. Co mám na to říct?

Pak se obraz na plátně přemístil a  ona spatřila zahradu plnou bonsají, koupající se ve  slunečním světle. Byla jich tam spousta, v květináčích umístěných na několika terasách.

„To je nádhera... Kde to je?“

„To, co vidíte, je moje zahrada na poloostrově Sai Kung,“ odpo­ věděl. „V Centru... Tam, kam pojedete zítra,“ dodal a nepřestával se usmívat. „Některým je už sto let. Ale zajímavé na tom je to, že his­ toricky první lidé, praktikující toto umění, se snažili uměle upravo­ vat tvary stromů, které nabyly působením přírodních živlů. Vlastně

BERNARD MINIER

50

umělými prostředky reprodukovali jeden aspekt přírodního světa. Nesnažíme se o to i my?“

Slyší jenom můj hlas? Nebo mě taky vidí, stejně jako já vidím jeho? Pohledem hledala nenápadně kamery.

„Vidím vás,“ ujistil ji. „V místnosti, ve které se nacházíte, je ně­ kolik kamer.“

Jeho obličej znovu zaplnil celé plátno. Každý detail, každá vráska teď byla zvětšená desetkrát. V duchu si pomyslela, že obraz má po­ zoruhodnou ostrost a dynamiku.

„Bonsaje vyžadují pokoru, trpělivost a vytrvalost,“ pokračoval. „Máte tyhle vlastnosti, Moïro?“

Když uslyšela své jméno z úst slavného Minga Jianfenga, zachvě­ la se. Poz or, řekl jí vnitřní hlas. Ukaž mu, že si zasloužíš jeho důvěru. Te ď .

„Kvůli tomu jste mě přijal?“

Sklopila oči.

„Doufám, že si vaši důvěru zasloužím.“

Místo odpovědi krátce přikývl. Moïra si uvědomila, že Ming Ji­ anfeng nevypadá nijak zvláštně. Světle modrý oblek, tmavá kravata, plochá, vrásčitá tvář, tvrdé, ale na některých místech prořídlé vlasy. Nevýrazné rysy. Kromě intenzivního pohledu. Měl tak tmavé a hlu­ boké oči, že měla Moïra pocit, že z  plátna tryskají částečky světla a  že se jeho víčka, těžká jako u  leguána, šíří místností. A  pak tu byl ten hlas, ozývající se z  reproduktorů... Hluboký, sebevědomý, n