načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na lovu - Meagan Spooner

Na lovu

Elektronická kniha: Na lovu
Autor:

Když se Kráska vydá na lov Zvířete… Kráska zná tajemný les lépe než kdokoli jiný. Cítí ho ve své krvi. I když vyrostla mezi šlechtici daleko od lesa, ví, že temný hvozd ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 326
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Uherčík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4500-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se Kráska vydá na lov Zvířete… Kráska zná tajemný les lépe než kdokoli jiný. Cítí ho ve své krvi. I když vyrostla mezi šlechtici daleko od lesa, ví, že temný hvozd skrývá tajemství, která dokáže odhalit jen pravý lovec. Když její otec přijde o všechno jmění a Yeva se musí společně se sestrami odstěhovat pryč z města, uleví se jí. Uprostřed divočiny se nemusí přetvařovat a usmívat se na bohaté dámy – nebo se vdát za bohatého šlechtice…. Ale ve chvíli, kdy v lesích zmizí při lovu její otec, nemá Yeva na vybranou – musí ho najít. A jediná cesta vede po stopách stvoření, které se otec snažil ulovit. Přes varování sester se vydává do lesa a stopuje Zvíře až do jeho království – zakletého údolí, zničeného zámku a světa plného stvoření, o kterých slyšela pouze v pohádkách. Do světa, který ji může zničit, nebo spasit. Zbývá jen jedna otázka.

Zařazeno v kategoriích
Meagan Spooner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Na lovu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Meagan Spoonerová

Na lovu – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




MEAGAN SPOONEROVÁ


Přeložil Zdeněk Uherčík

Copyright © 2017 by Meagan Spooner.

Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books,

a division of HarperCollins Publishers.

Jacket art © 2017 by Craig Shields

Jacket photo © 2017 by Sandra Cunnigham/Arcangel Images

Jacket design by Sarah Creech

© Flame of life / Shutterstock.com

© Butenkov Aleksei / Shutterstock.com

© KsanaGraphica / Shutterstock.com

© Miloje / Shutterstock.com

© Roman Samokhin / Shutterstock.com

© Ana Babii / Shutterstock.com

© Pavel Aliakseyeu / Shutterstock.com

© echo3005 / Shutterstock.com

Translation © Zdeněk Uherčík, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7544-500-1

ISBN e-knihy 978-80-7544-516-2 (1. zveřejnění, 2018)


Pro dívku,

která čte při baterce,

vidí draky v oblacích,

nejlépe se cítí ve světech,

které nikdy neexistovaly,

a ví, že magie je skutečná.

Pro dívku, která sní.

Pro tebe.



ZVÍŘE

Vždycky vycítíme, že přichází změna. Když se blíží

bouře, cítíme, jak ztěžkne vzduch, vnímáme napětí země

očekávající sněhovou pokrývku. Poznáme ten okamžik,

kdy vítr změní směr. Cítíme pohyb síly, když je změna

na spadnutí.

Dnes večer je ve vzduchu cítit hlad. Les na něco čeká. Jdeme a naše kroky víří první sníh. Zmáhá nás únava, funíme a hekáme. Každý z nás umí přečíst změ­ nu, i když se skryje za jinou. Můžeme ji sledovat, nebo běžet s ní. Jsme ale v pasti, a nemůžeme dělat ani jedno.

Vždy víme dopředu, že přichází změna, ale nikdy ne­ víme, jaká změna to bude. JEDNA Jeva pozorovala oblohu nad vzdáleným lesem a jedním uchemposlouchala baronku. Vzduch byl těžký a nepříjemný. Vdechovala tuzvláštní substanci a uvažovala, jestli se neblíží bouře. V dálce serozhoupaly vrcholky několika stromů, jakoby pod náporem větru, ale zbytek lesa byl nehybný.

Naklonila se a položila si vyšívání do klína, aby mohla maličko po otevřít okno. Venkovní vzduch byl mrazivý a její krásně vyšívané šaty vůbec nehřály, ale Jevě to nevadilo. Sklo jí zkreslovalo výhled na daleký les, a ona přece trochu zimy vydrží. Jak obrovské to musí být zvíře, aby dokázalo takhle hýbat stromy? Mnohem větší než cokoli, co by mohl skolit šíp, snad jen pokud by se podařila opravdu skvělá rána. Tady, na okraji lesa, se pod korunami stromů neplíží nicvětšího než medvěd. Její otec jí vyprávěl příběhy o větších a podivnějších tvorech žijících v srdci lesa, ale z pohádek už dávno vyrostla. Snad kdyby se to cloumání korunami opakovalo, pak by možná...

„Jevo, drahoušku!“ Barončin hlas ji vrátil zpátky do přítomnosti. „Ten průvan bude tvoje smrt. Zavři okno, než tady všechnynastydneme.“

Jeva se natáhla po kličce, aby okno zavřela, a snažila se tvářitlhostejně. „Promiňte, mylady. Zdálo se mi, že se blíží nějaké špatnépočasí.“

„Snad ne další bouře,“ povzdechla si baronka a přitáhla sikožešinový šál těsněji kolem ramen. „Na takové spousty sněhu je ještě moc brzy, nevím, co budeme tuhle zimu dělat.“

„Opravdu si myslíš, že se blíží bouře?“ zeptala se Galina, další zbarončiných dam.

Jeva, která byla stále v myšlenkách u vzdáleného lesa, sipřekvaeně uvědomila, že Galina mluví s ní. „Visí to ve vzduchu,“ opáčila a sjela pohledem z Galiny na baronku.

Galina se roztržitě otočila a začala něco šeptat dámě vedle sebe. Baronka si sotva něčeho všimla, protože si stále mnula ruce amumlala: „Ach, co budeme dělat?“ Ani se neobtěžovala podívat z okna, jen se rozhlížela po ostatních dámách.

Jeva se ohlédla zpět k oknu. Na obzoru nebylo ani známky pošpatném počasí, ale jí se stále něco nezdálo. Salon šuměl tlumenýmšepotem a Jeva začínala mít nepříjemný pocit, že by tady možná musela zůstat přes noc.

„Mylady,“ řekla milým konverzačním tónem, v němž se právě tady měla zdokonalovat, „snad bychom s dámami měly odejít, jestli semáme dostat domů před příchodem bouře.“ V kruhu dam se zvedloněkolik hlav.

„A nechat mě tady samotnou?“ vypískla baronka, jako kdyby jí Jeva právě navrhla, že ji vyvede do bouře a nechá ji tam se zavázanýma očima.

Baronka měla světlejší pleť než většina ostatních. Tvrdila, že v ní po předcích koluje vikingská krev. Jiní šlechtici by se něcotakového snažili skrývat, ale ona se k těm kořenům hrdě hlásila, protože to pokládala za velice romantické. Světlá pleť jí spolu s baculatým obličejem a vyklenutými rty dodávala sladký a mladistvý, skorodětský výraz. Přestože byla dost prostoduchá, bylo jí Jevě trochu líto. Nebyla o mnoho starší než ona sama, ještě jí nemohlo být dvacet, ale její manžel byl víc než třikrát starší než ona. V temných měsících roku neměla nic jiného než společnost bohatých dam z města.

Jeva se na ni usmála. Protentokrát nemusela hledat správný výraz. „Baron se brzy vrátí a budou tady Machna a Lada.“ Dvě sestry, které přišly z města na návštěvu a byly hosty baronova domu.

Baronka se kousala do rtu a poprvé se podívala k malému oknu. Jeva obsadila místo u okna, protože byla nejmladší z barončiny sui ty, a tudíž jí patřilo nejchladnější místo. Ona ale nejraději seděla prá vě zde, protože odsud viděla na les za hranicí baronova panství.Začínala být netrpělivá. Nesnášela váhavost lidí z města, jimž každé rozhodování trvalo týdny, měsíce i roky, aby nakonec kvůli svénerozhodnosti byli postaveni před hotovou věc.

„Ach, no tak dobře,“ řekla konečně baronka a blahosklonněmávla rukou. „Vrátíte se zítra odpoledne, dámy, pokud nás sníhneodřízne? Když napadne sníh, manžel nepůjde na lov a bude z toho tak roztrpčený, že bych s ním nechtěla být sama.“

Jeva ucítila nepříjemné zašimrání kolem žaludku. Sníh můžeodradit jedině šlechtice, který si lov představuje jako vyjížďku navyšňořeném koni a za něhož všechnu práci odvede smečkavyhladovělých psů. Sníh je jako plátno, říkal její otec, na které zvíře maluje svoji minulost, svůj domov, svůj cíl a svoji budoucnost. Nauč se vidět ten obraz, a budeš ho znát stejně jako sama sebe.

„Zítra samozřejmě zase přijdeme,“ opáčila Galina, a ušetřila tak Jevě hledání vhodné odpovědi. „Děkuji, mylady.“

Všechny dívky vstaly, odložily vyšívání a začaly se připravovat k od - chodu. Jeva nezůstala pozadu a rychle položila vyšívání do košíku. Už během prvních dní zjistila, že baronka má ve zvyku vlákatposlední odcházející dívky do hovoru, který může trvat celé hodiny. Nešlo o to, že by si Jeva s baronkou nerada povídala, ale dnes by raději byla doma dřív, než padne tma.

A než přijde bouře, pokud se nějaká žene.

Když si oblékaly zimní pláště, baronka už truchlivě popisovalahrdinské lovecké činy svého manžela dvěma nešťastným sestrám z města.

„Děkuji,“ zašeptala Galina, když došla Jevu, vzala ji lehce za loket a usmála se.

Jeva zavrtěla hlavou a opětovala úsměv. „Myslela jsem na našebezečí. Abychom se vracely, dokud je dobré počasí.“

Jedna z barončiných dam Jevu zaslechla a zasmála se. „My dobře víme, jak je to doopravdy, Jevo. V kolik hodin se máš sejít seSolmirem?“

Jeva se přestala usmívat. „Se Solmirem?“ opáčila.

„Nemysli si, že jsme si nevšimly, jak se ti na hostinách u baronky věnuje,“ řekla dáma a významně povytáhla obočí. Patřila knejstarším členkám úzkého okruhu barončiných přítelkyň a brzy se měla zasnoubit s jedním členem baronovy lovecké družiny. „Nedívej se na mě tak. O tohle tady přece jde, ne? Abychom viděly a byly viděny.“

Jeva pohlédla na Galinu, která je mlčky sledovala a zavazovala si tkanice pláště. Když se od ní nedočkala odpovědi, jen pokrčilarameny.

Galina a Jeva bok po boku beze slova vyšly vysokými dveřmi na ulici. Galina byla druhým nejnovějším přírůstkem v barončiněsbírce, a snad proto měla větší porozumění pro Jeviny výstřednosti. Při jejích občasných zmínkách o zbraních totiž nikdy nezbledla.

„Je to pravda?“ přerušila Jeva ticho, když míjely kostel.

„Co má být pravda?“ otázala se Galina a zvedla k ní hnědé oči.

„Co říkaly o Solmirovi.“ Jeva se ohlédla, jestli není někdo vdoslechu. I přes chlad cítila horko ve tvářích. „Že mi věnuje pozornost.“

Galina se usmála. Tenhle výraz se na její tváři objevil vždy náhle a nečekaně. Byla to vcelku prostá dívka, ale měla podmanivý úsměv. „Ale no tak, Jevo, neříkej, že sis ničeho nevšimla. Popichují tě,protože jsou si jisté, že si vy dva rozumíte.“

Jeva se zastavila tak prudce, že jí rozbředlý sníh cákl na lem sukně. „Rozumíme?“ Měla pocit, že si šněrování pláště utáhla až pří liš –nějak špatně se jí dýchalo.

Galina musela vynaložit nemalé úsilí, aby se neusmívala, alekoutky úst jí stále cukaly. „Mrzí mě, že ti to říkám zrovna já. Tak zítra,“ dodala, když se na rohu otočila a zamířila k otcovu domu, který ležel opačným směrem. Jeva zůstala stát a špičkou boty rýpala do sněhové břečky.

Solmir? Pro ni nebyl ničím víc než jedním jménem z mnoha. Vlastně ne, to by nebylo spravedlivé. Věděla, že patří k baronově loveckédružině, nevlastnil půdu ani titul, ale jeho rodina byla přestozámožná. Jeho otec byl až do své smrti uznávaným obchodníkem s vínem a správcem baronových sklepů, proto se pak Solmir stal baronovým chráněncem. Říkalo se, že baron, který byl po dvou manželstvích stále bezdětný, možná odkáže své panství a tituly právě Solmirovi, pokud mu tedy nová baronka nedá dědice.

Jeva se snažila představit si Solmira, vybavit si ho v matnýchvzpomínkách na proběhlé hostiny. Ty pro ni byly vždy utrpením. Odpoledne s baronkou byla jedna věc; aspoň se jí nestýskalo – většinou – postoování zvěře v lese. Ale hostiny, to bylo něco úplně jiného. Tampočítala minuty, kdy se bude moci s otcem vrátit domů, na hostinách se cítila jako některý z těch vypelichaných ptáků na tržišti, kteříapaticky tloukli křídly v proutěných klecích. Jediné, co dokázala z paměti o Solmirovi vylovit, byly přátelské oříškové oči a měkký hlas, při jehož zaslechnutí ještě víc zrůžověla. Vzpomínala si, že mluvil o těch nejpodivnějších věcech, ale přece jenom dávala přednost jeho bizarní společnosti před nudnou konverzací s ostatními džentlmeny.

Jak dlouho už o nich dvou dámy klevetí?

Nemyslela na to, jak je jí pod kožešinou horko. Přestože ještěnebyla nijak velká zima, oblékla si hodně teplý zimní kožešinový plášť, protože sněhová vánice i na začátku zimy může přijít rychle a bez varování. Když zamířila po cestě k otcovu domu, stékal jí po zádech pramínek potu.

Nežili na okraji města proto, že by si její otec nemohl dovolit dům na náměstí, ale protože stejně jako Jeva byl spokojenější v domě,který se téměř dotýkal přírody. Kdysi se vzdal života lovce, aby si mohl vzít Jevinu matku, a své bohatství využil k tomu, že se začal živit jako kupec. Ale nikdy se úplně nevzdal lesa, sněhu a pachu divoké zvěře.

Jeva cítila, jak z ní opadává napětí, o němž do té chvíle ani sama nevěděla. Měla ráda baronku a vážila si toho, že ji přijala do své společnosti, ale přesto stále trochu tesknila po svobodě, které siještě před rokem užívala. Její otec ji brával s sebou, cvičil ji, naučil ji všechno, co věděla o lovu. Byla to zábava, protože co by mohlo být špatného na tom učit dítě takové věci? Byly to ozvěny minulosti, věci, které ho učil jeho vlastní otec. Sdílet je s někým byl jediný způsob, jak je udržet při životě. Povolání kupce mu nepřinášelo nijak velkou radost, ale bylo bezpečné a jeho manželka byla šťastná až do své předčasné smrti. To byly dívky ještě malé. Teprve nedávno si otec uvědomil, kolik je Jevě let, a řekl si, že je načase, aby se stala dámou a přestala být jeho malou divokou Kráskou.

Přišel čas, aby se připojila ke svým starším sestrám ve společnosti, jak se slušelo.

Domy se postupně zmenšovaly a místa mezi nimi přibývalo. Cesty vedoucí od jednoho ke druhému byly zasypané sněhem, ne toubřečkou v ulicích, rozšlapanou desítkami nohou a rozježděnou kolykočárů. Jeva už viděla otcovský dům na návrší a přidala do kroku.

Obloha tmavla, přestože na západ slunce bylo ještě brzy. Mraky houstly. Možná nakonec opravdu přijde bouře. Něco bylo skutečně ve vzduchu, a jestli se počasí přes noc opravdu zkazí, bude se moct zítra snáz podívat baronce do očí. Jeva se při té představě ani trochu nezastyděla.

Kopec byl docela strmý a Jeva s funěním vydechovala oblaka bílé páry. Zaklela. Na lovkyni je v hrozné kondici. Dřív dokázala běžet celé hodiny, do kopce nebo z kopce, krev v ní kolotala a poháněla ji kupředu. Teď už ale neloví. Každý den při koupeli viděla baculaté ruce, nohy a obličej, ohnivé vlasy, plné rty a unylý pohled – každým dnem byla víc dámou. Každým dnem byla méně sama sebou.

Jeva vběhla do dveří a snažila se zklidnit dech, aby nikdo neviděl, že se zadýchala. Hned za dveřmi na ni čekal sluha a natahoval ruce, aby od ní vzal kožešinový plášť.

„Děkuji, Albe,“ poděkovala s úsměvem, který mu vehnal červeň do tváří a přiměl ho sklonit hlavu. Albe byl v domě od svýchchlapeckých let, ale v poslední době chodil kolem Jevy a jejích sester, jako kdyby byly ze skla.

Všechny kupcovy dcery byly považovány za krásné. Jeva by ale byla raději, kdyby si jí lidé vážili pro to, co umí, ale měla tu smůlu, že se narodila jako dívka. S tím se prostě musí smířit. Když byla mladší, snila o manželovi, který by ji miloval o to víc, kdyby po jeho boku vyjížděla na lov. Ale věk a čas strávený s baronkou tuhle představu budoucnosti vymazaly.

Mohla zůstat svobodná, ale tak by se stala finanční zátěží prosvého otce. Vdát se by znamenalo navždy opustit les a vzdát seposledních zbytků svobody.

Ale Solmir je lovec, našeptával ji nějaký hlásek. A dobrý. Pokud by si někdo vážil toho, co znáš o lese, byl by to on...

„Vaše sestry jsou v kuchyni, paní,“ řekl Albe se stále skloněnou hlavou. Jeva si všimla, jak mu rudnou uši.

„Děkuji,“ řekla ještě jednou a odešla, aby se nebohý mladík mohl vzpamatovat.

Na chodbě uslyšela ze zadní části domu dupot, třeskot a divoké zvuky. Se smíchem se přikrčila, aby do ní psi, kteří se vyřítili zpoza rohu, narazili přímo. Bolelo to méně, než když se jim podařilo chytit ji za ruku nebo nohu. Laňka nadšeně kňučela a zabořila Jevě čumák do boku, Pelej ji očichával kolem dokola a rozladěně frkal nad její celodenní sbírkou pachů.

Pelej byl stopař, urostlý, chundelatý a cihlově zbarvený pes,pojmenovaný po hlíně, kterou svou barvou připomínal. Laňka byla honicí pes, štíhlejší, lehčí, hůř vybavená do mrazivé zimy. Byli to otcovilovečtí psi, ale pokaždé když na ně přišla řeč, si s oblibou stěžoval, že mu je ukradla jeho nejmladší dcera, jak ho každý den zrazují a utíkají za ní. Byl ale šťastný, že ji mají rádi, a své stížnosti doprovázellišáckým mrknutím oka.

Jeva neochotně poslala psy do jejich kouta a zamířila dokuchyně. Tam našla Jasenku a Lenu, jak společně zručně hnětou chlebové těsto. Věkem si obě byly blíž než Jasenka s Jevou a byly si takpodobné, že se mohly vydávat za dvojčata. Lena měla kaštanové vlasy, Jasenka o dva odstíny světlejší, plnější a růžovější tváře, ale z dálky byly ty dvě k nerozeznání.

„Jevo,“ uvítala ji Jasenka vřele, vzhlédla od těsta, ale nepřestávala hníst. „Jsi tady brzy.“

„Dámy si myslely, že se blíží bouře,“ odpověděla Jeva. „Baronka nás proto pustila dřív.“

„Dámy?“ opáčila Jasenka a černé oči jí hrály smíchem.

Jeva se ušklíbla a elegantně pokrčila jedním ramenem. „Sedímnejblíž k oknu, proč bych si neměla změny počasí všimnout jako první?“ Povolila si šněrovadla šatů a dlouze se nadechla. Z chůze do kopce jí stále tlouklo srdce.

„Ach, Jevo,“ řekla Lena káravě. „Co to děláš? Otec se brzy vrátí, co když tě takhle uvidí?“

„Otec mě už viděl celou v mužských šatech,“ připomněla jí Jeva. „A postříkanou kančí krví. Myslím, že tohle ho nezabije.“

„Ale tos byla ještě dítě,“ připomněla jí Lena jemně. „Teď už jsivelká. A co kdyby sem přišel Albe?“

„S ním by to asi na místě praštilo.“

Jasenka se přidušeně zasmála, otočila hlavu a přitiskla si ústa na rameno. Lena si ji změřila a útrpně se usmála. „Služba u baronky tě měla zkrotit, Krásko, ne tě naučit novým způsobům, jak nás všechny trápit.“

Jeva se usmála a odvrátila se dřív, než si Lena uvědomila svojichybu. Jeva byla Kráskou celé své dětství. Otec ji v den jejího narození pojmenoval po prastaré bohyni krásy, stejně jako její sestry po světle a eleganci. Každých několik let přicházeli ze Západu svatí mužové, aby prováděli svatební obřady a křtili. Tehdy lidé z města skrývali své pohanské rekvizity, jak je kněží nazývali, a vyvěšovali kříže.

Kupcova nejmladší dcera byla přejmenována na Jevu popokušitelce ze zahrady. Víc by se jí líbila Kráska, protože krása je koneckonců ve všech věcech, nejenom pokušení, ale Jeva jí už zůstala. Její matka důrazně prosazovala její jméno jako strážný vědomý si svýchpovinností, ale protože zemřela, když bylo Jevě teprve pět let, nebyl nikdo, kdo by dál trval na tom, aby otec používal její řádné jméno.

Vždycky byla Kráskou, když spolu lovili, když s ní vyjížděl do noci. Teď jí říkal Jevo, protože se jednoho dne měla stát uhlazenou dámou a ve společnosti byla známa pod svým řádným jménem. A přesto její křestní jméno vyslovoval s kratičkým zaváháním, zadrhnutím, které stále připomínalo, kým byla dřív.

Přestože přípravu večeře mělo na starosti služebnictvo, Jeva a její sestry často pomáhaly. Ty tři většinou trávily čas odděleně. Jeva sbaronkou, Jasenka ve špitálu, kde se starala o nemocné, a Lenaobstarávala domácnost a trávila čas se svým snoubencem Radakem, pokud byl ve městě. Byl kupcem stejně jako jejich otec. Měl velký zájem na spojení jejich podniků a Lenu velice miloval.

Podvečer před návratem otce byl jejich společným časem a na rozdíl od správných dam neměly zalíbení ve vyšívání a v klevetách.Společná příprava chleba se stala tradicí.

Jeva si vyndala z poliček bylinky, drtila je mezi prsty avdechovala jejich vůni. Když byla ještě příliš malá na hnětení těsta, měla na starosti kořenění a už jí to zůstalo. Jasenka vytvarovala těsto a Jeva je pak vyválela v bylinkách tak, až na povrchu vytvořily jemnoukůrku. Lena pak bochník zabalila do plátna a dala ke krbu vykynout. Poté vyndala vykynutý bochník z předchozího večera a opatrně ho vsadila do pece. Potom si ona a Jasenka opláchly ruce v umyvadle a sundaly zástěry. Stále si přitom o něčem povídaly.

Jeva odešla do vedlejší místnosti. Neumyla si ruce, protože chtěla, aby jí vůně bylin ulpěla na pokožce. Zaujala své místo vedle otcova křesla, zkřížila paže a opřela si bradu o ruce. Vůně bylin se mísila s vůní chleba v peci. Zavřela oči. Po chvíli přišly i sestry, stáleštěbetaly a něčemu se smály. Lena pomohla Jasence do křesla a pak se sama posadila. Jeva zvedla hlavu a otevřela oči teprve tehdy, když její pozornost upoutalo jedno jméno.

„Myslíš, že je na tom něco pravdy?“ Jasenka mluvila tiše a tro - chu rozechvěle. To byla známka, že usilovně přemýšlí o tom, o čem mluví.

„Mluví se o tom všude, takže na tom asi něco bude. Jevo, neslyšela jsi o tom něco u baronky?“

Jeva polkla. Zaslechla sice jméno, ale nevěděla v jaké souvislosti. „O čem? Měla jsem zavřené oči.“

Byly zvyklé, že jejich štěbetání neposlouchá. Jeva byla tichá sestra. Lena se k ní dychtivě naklonila. „Říká se, že Solmir požádá o ruku některou z Tvertkových dcer.“ Oči jí zajiskřily, když vyslovila jméno jejich otce.

Jevě se sevřelo srdce. Než ale mohla odpovědět, otočila se Lena k lehce zardělé Jasence. „Ach, určitě to bude pravda. Už dávno se ti líbí, Jaško. A jestli tě požádá... tak bychom se mohly vdávatspolečně! Jen pomysli. Dvě svatby najednou, na jaře, když začíná tát sníh.“

Jasenka sklonila hlavu a skryla tvář do dlaní. „Přestaň! Začnusmíchy škytat. Je to jenom fáma, nic víc. Už toho nech.“

Jeva mlčela, ale žaludek měla jako na vodě. Modlila se, aby se jí znovu nezeptaly, co je nového, protože věděla, že by jim nedokázala zalhat. Jak by jim mohla říct, že je to nejmladší dcera, nikoli tanejstarší, která padla Solmirovi do oka? Jak se Jasenka vyrovná s tím, když požádá o ruku její sestru?

Jasenka si vždy sedala tak, aby její zkřivenou nohu zakrýval lem sukně, ale Jeva se tím směrem stejně mimoděk podívala. Chůze byla pro její sestru obtížná a velice bolestivá, ale všechno ostatní zvláda la se stejnou lehkostí jako jiní lidé a snažila se zapomenout nazmrzačení, s nímž se narodila. Ve špitálu ji obdivovali pro její soucit aobětavost, s níž kulhala mezi postelemi a bez jediného slova nářkuroznášela tinktury a masti.

Jeva žmoulala sukni a nepříjemný pocit kolem žaludku vystřídal vztek. Proč to vždycky musí být krása? Proč by její sestra neměla být žádoucí pro svoji laskavost, cit a vnitřní sílu? Proč by kvůli tomu neměla být milována, a ne přehlížena kvůli ráně osudu při porodu, která ji zřejmě zmrzačila?

Vztek ji přiměl vstát, už otevřela ústa, aby řekla pravdu, aby si postěžovala na tu nespravedlnost. Její sestry na ni překvapeně zíraly s ústy dokořán. Ale než stačila něco říct, někde na chodbě se otevřely dveře.

„Otec je doma!“ vykřikla Lena. „Jak jsi to poznala, Jevo?“ Pomohla Ja sence vstát a obě sestry zamířily do chodby. Někdo mimo rodinu by mohl říct, že je kruté pojmenovat dítě s pokroucenou nohou po eleganci. Ale s výjimkou chůze byla Jasenka tou nejelegantnějšídívkou, jakou Jeva kdy viděla. Byla útlá, měla milý úsměv a štíhlé prsty. Měla jemný hlas a lehký smích, který ani v tiché místnosti nebyl pří liš slyšet. Dokonce i když šla a opírala se o Lenu, šla opatrně, plynule a rozvážně.

Jeva stála a zatínala zuby. Jen ať věří, že vyskočila, protože slyšela přicházet otce. Jak by mohla říct pravdu, a zlomit Jasence srdce? „Říkal jsem si, že bych mohl strávit léto ve městě,“ řekl otec, když kouskem čerstvého chleba vytíral z talíře poslední zbytky omáčky.

Jeva, kterou jeho slova vytrhla z myšlenek na Solmira a Jasenku, zvedla hlavu. Už jednou je otec před lety vzal do vzdáleného města, když tam jel za obchodem. Zatímco se sestry nechaly unášet novými zážitky a pozoruhodnostmi, měla Jeva pocit, že ji město zavalí.Ulice páchly, všechny tváře byly cizí a na přeplněných ulicích a nerovné dlažbě nemohla sledovat žádné stezky ani stopy. Neustále se držela otce za ruku.

Teď se napřed podíval na nejstarší dceru a pak na ostatní. „Mám tam nějaké obchody s kartografy a chvíli potrvá, než se všechnodomluví. Budu si tam muset na pár měsíců najmout dům. Bez vás by tam bylo moc velké ticho, tak mě napadlo, že vás tři vezmu s sebou.“

Starší dívky propukly v jásot a radovaly se ze svého štěstí. Přestože se žádná ze sester nijak zvlášť neupínala na společnost a společenské postavení tak jako baronka, výhled na tři letní měsíce uprostředspolečenského ruchu je naplňoval radostí.

Jeva otce mlčky pozorovala. Dobře věděla, jak je pro něho těžké odcházet z divočiny. Pro ni to bylo stejně obtížné. Ale dobřevěděla, proč chce odjet. Žádný ze zdejších mužů nepožádal o Jasenčinu ruku. Snad její milá povaha zaujme nějakého muže někde jinde, když se to nestalo zde. Otec povytáhl stříbrem prokvetlé obočí aopětoval dlouhý Jevin pohled. Zhluboka se nadechla a pousmála se. Otec přikývl a opřel se.

„Samozřejmě,“ pokračoval především ke svým starším dcerám, „si s sebou můžete vzít manžela či snoubence, kterého si do té dobynajdete.“ Tato slova vyvolala další výbuch radosti a smíchu, a dokonce i Jeva se tváří v tvář radosti svých sester uvolněně usmála.

„Pechto!“ zavolal otec na kuchařku, která se vzápětí objevila ve dveřích. „Dívky by si na oslavu rády daly něco sladkého.“ Kuchařka vysekla pukrle a zmizela zpátky v kuchyni.

Psi se během radostného veselí vplížili dovnitř, jako kdybydoufali, že si jich nikdo nevšimne. Lena, jako paní domu, nesouhlasila, aby psi byli v místnostech, kde lidé jedí a spí, ale protentokrát jí to také nevadilo. Pelej si sedl vedle otcova křesla a hlídal, Laňka si lehla k Jevě a položila jí čenich do klína. Laňku koupili před lety právě při cestě do města. Jeva seděla, bezmyšlenkovitě ji drbala a sledovala, jak se její sestry radují.

Vítr venku zesílil a pevný dům se chvěl pod jeho nárazy.Služebnictvo už dopředu uzavřelo okenice, aby připravilo dům na příchod bouře, ale Jeva znovu pocítila ten zvláštní neklid, který cítila už ubaronky, ale nedokázala ho pojmenovat.

Náhle se do vytí sílící bouře ozvalo silné bušení na hlavní dveře, které přehlušilo i hlasitý hovor a smích. Sestry na sebe navzájempohlédly a otec se přes opěradlo křesla ohlédl k chodbě.

„Není to Radak?“ řekla Jasenka a pohlédla na svoji mladší sestru. Bylo ale nepravděpodobné, že by Lenin snoubenec přišel nanávštěvu, aniž by se dopředu domluvil s jejím otcem.

„Jel za obchodem. Možná je to Solmir,“ zašeptala Lena a tiše se zahihňala, když Jasenka zrůžověla.

Jeva raději mlčela. Slyšela vytí větru a nedokázala si představit, že by někdo šel v takovém počasí ven, pokud by se ovšem nejednalo o nejvyšší nouzi.

Bušení se ozvalo znovu. Tentokrát znělo tak naléhavě, že dívkám ztuhl úsměv na rtech. Albe konečně došel ke dveřím, a když jeotevřel, nápor větru ho téměř odhodil. Jeva nepoznávala muže,zahaleného od hlavy po paty v zimním oblečení, který vpadl dovnitř. Z šály mu vykukoval jen mrazem zrudlý, lesklý nos. Strhl si šálu, aby mohl mluvit, a vydechl jméno jejich otce.

„Tvertko,“ řekl a rozkašlal se v teple domu, zatímco Albe zápolil s dveřmi. „Musím vidět Tvertka. Kde je? Musím s ním okamžitě mluvit.“

Albe na něho třeštil oči a vykoktal obvyklou uvítací větu. Muž se podíval Albemu přes rameno a uviděl Jevina otce v křesle. Zamířil k němu.

„Tvertko,“ sípal a rázoval do pokoje. „Je to pryč. Všechno je pryč.“

Otec zvážněl a svraštěl obočí. „Co je pryč, Petře? Mluv jasně,člověče.“

„Úplně všechno,“ zasténal muž a padl na kolena. Bylo zřejmé, že je vyčerpaný. A také nebyl místní, protože jinak by ho Jeva poznala v okamžiku, kdy si strhl šálu. A přesto ho její otec znal. Snad nějaký známý z města?

Otec mlčel a pozoroval muže, který funěl a ze kterého naneposkvrněné Leniny parkety odkapával tající sníh. Pak zvedl hlavu a řekl k dcerám: „Dívky, jděte prosím nahoru. Psy vezměte s sebou. Ařekněte Pechtě, ať uvaří trochu čaje.“

„Ale otče...“ vyhrkla překvapená Jeva. Nikdy předtím jenevylučoval z obchodních jednání.

„Jděte, Jevo.“ Nemluvil nijak nahlas, ale tak rozhodně, ženepřiouštěl žádné námitky.

Její sestry už stály, Lena jako vždy podpírala Jasenku. Jeva seshýbla, pohladila oba psy a polohlasem je poslala nahoru po schodech. Psi vycítili naléhavost v jejím hlase a se staženými ocasy šli nahoru. Zatímco Lena vedla Jasenku k prvnímu schodu, zaběhla Jeva dokuchyně.

Našla tam všechny čtyři sloužící, oči měli navrch hlavy a mluvili jeden přes druhého. Albe byl ještě rozcuchaný z toho, jak otvíraldveře do větru, vlasy mu trčely do všech stran.

„Čaj pro otce a pro jeho hosta,“ řekla Jeva. Obvykle nebyla takstrohá, ale v žaludku cítila ledový balvan a nedokázala se přimět kvlídnějším slovům. Pechta jen přikývla, ani neudělala pukrle a odběhla s konvicí ke krbu.

Jeva se ke schodišti vrátila oklikou, prošla chodbou a vyhnula se obývacímu pokoji, kde stále seděl její otec a naslouchalnávštěvníkovi. V polovině cesty zůstala stát. Jakási stavební zvláštnost vnitřku domu způsobila, že v tom místě naprosto jasně slyšela jejich hlasy.

„... a jsou mrtví do posledního muže,“ říkal návštěvník hlasem zhrublým vyčerpáním. „V tělech měli meče barbarů, hlavy bylynaházené na vozech a spálené. Všechno zboží ukradli nebo zničili.“

„Nikdo nepřežil?“ Hlas jejího otce byl plný žalu. Jeva sipředstavovala, jak se skloněnou hlavou a zavřenýma očima naslouchá. „Ani chlapci?“

„Nikdo,“ zopakoval návštěvník. „Posloucháš mě, Tvertko? Všechno je pryč. Jsi zničený.“

Zničený. V nastalém tichu jí to slovo znělo v uších.

„Jevo!“ sykl někdo. Jeva zamrkala, protože se jí do očí draly slzy, a vzhlédla. Lena stála nahoře na schodech a kynula jí. „Pojď sem.“

Jeva se připojila ke svým sestrám. Víc už slyšet nechtěla. Všichni včetně psů, které dnes Lena nevyhnala, si vlezli do Jasenčiny postele. Laňka ležela s hlavou položenou na Jevině klíně, čenich se jí chvěl, ale ležela co nejklidněji, jako kdyby doufala, že si jí nikdo nevšimne a nevyžene ji. Pelej stále olizoval lem Jeviny sukně. Vycítil neklidnou atmosféru, ale nevěděl, co se děje.

Čekaly, žádná z nich nepromluvila, jen Jasenka občas změnilapolohu, aby ulevila nemocné noze. Teprve když uslyšely, jak se znovu otevřely hlavní dveře a vlasy jim prohrábl závan větru, který seprohnal domem, zdvihla Jeva hlavu. Dveře opět bouchly a rozhostilo se naprosté ticho.

„Neměly bychom...?“ ozvala se jako první Lena.

Jeva se zhluboka nadechla, vyklouzla zpod Laňčiny hlavy apostavila se. Nohy se jí třásly. „Já půjdu.“ Oběma jejím sestrám se trochu ulevilo. Čekaly, že s takovou nabídkou přijde. Ji si otec oblíbil nejvíc, ale mezi sestrami z toho nevznikala žádná zášť ani třenice. Mezi její rodinné povinnosti prostě patřilo být otcovou favoritkou.

Přikázala psům, aby zůstali na místě, ale Laňka se přece jenomvyhrabala z postele a šla s ní aspoň ke dveřím pokoje. Jeva sestupovala po schodech a prkna ji zábla do holých chodidel.

Otec stále seděl předkloněný v křesle a nohy měl mírně od sebe. Lokty se opíral o kolena a čelem o zatnuté pěsti. Připadal jí nějak menší. Záře ohně z krbu dodávala jeho bledé tváři falešnou barvu a vrásky na ní vytvářely spleť stínů. Teprve teď si Jeva všimla, že otec má vrásky.

Ztěžka polkla a pomalu šla k němu. Otec nedal nijak najevo, že o ní ví, ale když se dotkla jeho ramene, necukl sebou ani nevykřikl.

Jen si dlouze, vyčerpaně povzdechl. „Ach, Krásko,“ řekl, aniž zvedl hlavu. Vzal ji za ruku a stiskl tak silně, jako kdyby se topil a ona byla jeho jedinou záchranou. Mlčel, tiskl si její dlaň na rameno a položil si tvář na hřbet své ruky.

„Ach, Krásko.“

ZVÍŘE

Nevíme, kolik let nebo staletí uplynulo. Pro jednu

polovinu z nás čas plyne po kouskách a pravidelně,

ale bez něčeho, čím by jej bylo možné měřit, jej nelze

sledovat. Pro tu druhou je to nekonečný, neměřitel­

ný proud, v němž nakonec všechny věci utonou. V tom

a mnoha dalších věcech spolu nesouhlasíme, a když

slunce pohasne a vrátí se tma, vnímáme to jenom jako

změnu světla.

Bouře, která této noci přichází, není tou změnou,

kterou jsme cítili. Ale ve vytí nočního větru a osle­

pujícím víření sněhu není cítit nic jiného. Proto se

stáhneme, zalezeme do brlohu, rozvzpomeneme se na

spánek, čekáme na další změnu světla. DVĚ Otec Jevu požádal, aby mu nechala noc na rozmyšlenou, proto se sestrám nezmínila o tom, co zaslechla, ani se nepřipojila k jejichtichým spekulacím, když ve společné ložnici sfoukly svíčku. Sestry už dávno usnuly, ale ona pořád ležela, dívala se do stropu a naslouchala větru za oknem.

Ráno se probudila s bolavýma očima a ztuhlá. Opatrně, s botami v rukou, aby nevzbudila sestry, sešla do kuchyně. Dole bylo chladno a pusto. Po včerejším neklidném večeru nebylo žádnýmpřekvapením, že se Pechta ještě neobjevila. Jeva rozdělala oheň, zkontrolovala chléb, který kynul ve výklenku u krbu, a postavila konvici na oheň. Pak si obula boty na prokřehlé nohy a postavila se zády ke krbu.

Po nějaké době se dům probudil k životu. Přišlo služebnictvo aupíjelo horký čaj, sestry sešly dolů, jakmile slunce nakouklo do oken. Vítr navál kolem domu sníh, ale bouře už skoro žádný dalšínepřinesla. Široké okolí pokrývala tenká bílá vrstva s tmavými skvrnami zmrazků na zdech domů a okenních parapetech. Světlo se na ledutříštilo, pronikalo do domu a jako šípy a drobné explodující hvězdydopadalo na parkety a koberce.

Nikdo, sestry ani služebnictvo, nemluvil o včerejším večeru. Apřesto bylo ve vzduchu cítit napjaté očekávání, jako kdyby všichnivyčkávali, ale měli strach zeptat se, na co vlastně čekají.

Nakonec se ve dveřích kuchyně objevil otec. Měl zarudlé oči,povadlý obličej, byl unavený a pevně svíral rty. Vypadalo to, že nespal o nic víc než Jeva. Jeho silueta se ostře rýsovala na pozadí slunečního světla, které za jeho zády pronikalo do místnosti.

„Šli byste za mnou do salonu? Všichni. I služebnictvo.“

Jeva nalila hrnek čaje a šla s ostatními do obývacího pokoje. Otec tam rozdělal oheň, ale zřejmě teprve nedávno. Pokoj byl stálepromrzlý. Vtiskla hrnek s čajem otci do ruky a schoulila se u krbu vedle sester.

Otec nějakou chvíli stál vedle křesla a upíral pohled na podlahu vedle Jeviných nohou. Pak zvedl hlavu. „Před měsícem jsem poslalkaravanu do Konstantinopole. Pokud by ten podnik vyšel, mohlo by to znamenat nalezení nové obchodní cesty, což by vám, dívky – anašemu městu i všem městům v okolí – přineslo nezměrné bohatství. A zřejmě by došlo k návratu kněží, knih, vzdělání, map a živo tazpoza našich hranic. Mongolové nám sice zabránili vybudovat si venku kontakty, ale myslel jsem si...“ Potřásl hlavou, jakoby nad pošetilostí takového snu.

„Bylo to šíleně riskantní. Neměl jsem se do toho pouštět.“

Jeva se chtěla podívat na sestry, aby věděla, jestli už pochopilyvýznam noční návštěvy, ale nedokázala odtrhnout pohled z otcovaznaveného obličeje.

„Do té karavany jsem vložil celé naše jmění a svěřené penízekupců a šlechticů. To všechno je pryč.“

Nikdo v místnosti ani nedutal. Jeva cítila, jak Lena ztuhla a služka na druhé straně místnosti potlačila zajíknutí.

„Celou noc jsem přemýšlel co dál a počítal jsem, kolik dlužímpodílníkům. Jediné, co můžeme dělat, je prodat dům a většinu našeho majetku. Pokud jde o služebnictvo, vám zajistím místa v sousedních domech. Dostanete ta nejlepší doporučení. V severním lese mámstále lovecký srub. Odjedu tam s dívkami, začnu znovu lovit a budu se snažit vydělat dost, abych splatil naše dluhy.“

Po tomto prohlášení se rozhostilo ticho, jako kdyby všichni vmístnosti čekali, že bude ještě nějak pokračovat. Popošel ke křeslu,ztěžka usedl, opřel si lokty o kolena a hrnek držel jen konečky prstů.

Pechta se rozplakala, otočila se k jedné služebné a zabořila jíobličej do ramene. Vypadlo to jako signál, aby se rozplakala celádomácnost. Dvě služky začaly vzlykat, Albe vyděšeně zíral a Jeviny sestry se objaly kolem ramen. Jeva stála opodál a pozorovala otce. Uprostřed toho chaosu zvedl hlavu a podíval se jí do očí.

Jeva vždy ze všeho nejvíc toužila žít v otcově loveckém srubu, kde s ním jako dítě strávila na výpravách mnoho šťastných dní. Tohle... tohle znamenalo, že už nebude muset chodit k baronce, nebudemuset přemýšlet, jak to zaonačit se Solmirem, jak řekne sestrám, o koho se doopravdy zajímá. Ale za jakou cenu? Bude si Radak ještě chtít vzít Lenu, když už mu nebude moci nabídnout žádné bohatství ani styky? A lovecký srub leží na míle daleko od nejbližšího města. V divočině nejsou žádní vhodní mladí muži, kteří by se ucházeli o ni a její sestry. Jen stromy, vítr a zvěř.

Viděla, jak z otcova pohledu mizí kuráž. Sklesle seděl a díval se na ni, jako kdyby mu bylo osmdesát let. Jak dlouho ještě dokáže lovit? Sám sebe, natož pak rodinu, už lovem neživil téměř dvacet let.

Na střeše se utrhl kus ledu a klouzal po taškách. Jeho hlasitéskříání přehlušilo vzlyky a popotahování, které prohlubovaly panující ticho. Zima přicházela rychle. Jeviny sestry bez slz a známek smutku sledovaly, jak se jejich majetek a budoucnost rozprodává těm, kteří nabídli nejvíce. I když v soukromí se Lena často tvářila ustaraně – neboť její snoubenec Radak byl za obchodem a nedozví se o tom, co se jim stalo, dřív, než budou pryč –, pro okolní svět byla ona i Jasenka stejně veselé jako dřív. Nadšeně případným kupcům vysvětlovaly, proč právě tohle zrcadlo bylo jejich nejoblíbenější, tyhle šaty nejelegantnější a tahle perleťovášperkovnice nejkrásnější. Jestliže Jeva zdědila otcovo nadání pro lov, paksestry zdědily jeho obchodního ducha. Prodejem svých věcí vydělaly víc, než s čím jejich otec počítal, ale stále to zdaleka nebylo dost, aby mohl zaplatit vše, co podílníkům dlužil.

Zamlada byl Jevin otec považován za nejlepšího lovce širokodaleko. Přestože z bohatství černého lesa těžilo mnoho lovců, byl jedi ným, kdo se odvážil do jeho srdce. Když byla malá, vyprávěl jí příběhy o věcech, které v něm prý viděl. O kudlakovi sajícím krev, oobrovských severních medvědech, kteří dovedou proměnit svoji srst tak, že vypadají jako kus ledu, o stuhačovi, který si ze šlach lidských nohou dělá onuce, aby mu chodidla neklouzala ve sněhu. A nad všechny příběhy vyčníval příběh o ptáku Ohnivákovi, který patřil k jejímnejoblíbenějším, kam až jí paměť sahala. Bez ohledu na temnotu anebezpečí černého lesa byl Ohnivák v jeho srdci planoucím majákem. Žádný lovec ho nedokázal chytit. Ten jediný, který se k němu kdy přiblížil, nebyl ničím jiným než víc než sto let starou legendou. Azískal jen jediné pero z jeho ocasu.

Jeva ráda snívala o tom, že to bude právě ona, kdo chytí Ohniváka. Snila o tom ještě dlouho po tom, co přestala věřit jiným příběhům, které jí otec vyprávěl. Ale i bez kudlaka a netvorů z pohádek, které jako dítě milovala, byly hlubiny lesa nebezpečné, mnohemnebezpečnější než divočina, v níž se běžně lovilo.

Její otec se kdysi beze strachu odvažoval do nejhlubších míst lesa, ale jak by se teď mohl vrátit k takovému životu? Nebezpečí lovu se vzdal pro lásku Jeviny matky, která těžce nesla, že každý den mizí v černém lese.

A co jeho srdce? Toho večera se choulil u krbu jako zlomený muž. Byl hrdý, hrdý na své obchodní impérium stejně jako na své lovecké schopnosti v mládí. Nemohl doufat, že vydělá dost na kůžích a mase jelenů a králíků. Musel by se odvážit hlouběji, aby přinesl hlavy a kůže trofejní zvěře. Jak by mohl čekat, že bude stejně smělý a silný, když mu takové ponížení a pád přidaly dalších dvacet let věku?

Proto se Jeviny sestry snažily vydělat na svých pokladech co nejvíc a bez váhání se s nimi loučily. Jeva nedokázala jednat s lidmi jako ony, proto jim víc než ráda přenechala prodej svých věcí. Stranou si dala jen několik obyčejných šatů, které si s sebou vezme do srubu.

Také se mluvilo o prodeji psů, protože byli čistokrevní a otec by dokázal lovit i bez nich. Jevě to pomyšlení rvalo srdce, ale když si vzpomněla, jak se její sestry s radostí vzdávaly svých milovaných knih a šperků, souhlasila, že se sejde s mužem, který měl o psy zájem. Pelej se o možného budoucího majitele opatrně zajímal, zaujatě muočichával ruku, ale Laňka, nejhodnější pes, jakého Jeva poznala,sklopila uši, vrčela a srst na hřbetě se jí ježila jako bodliny.

Poté co kupec odešel, otec jen pokrčil rameny a řekl: „Budeme jim muset u srubu postavit boudu.“

Když byli psi v bezpečí, začala se Jeva věnovat balení zbývajícího rodinného majetku. Podle otcových pokynů uvedla tři ze čtyřsloužících do nových rodin. Zbyl jenom Albe. Jednoho rána za nimi přišel a padl před nimi na kolena, až parkety zapraskaly.

„Pane, paní, dovolte mi jet s vámi,“ žadonil a držel Tvertka za ruku. „Vy víte, že nejsem moc dobrý, z jiného domu mě za chvíli vyhodí. Rozbíjím věci, zapomínám. Ale vám budu užitečný. Umím trochuvařit, zvládnu úklid a cokoli, co bude třeba. Opravdu budu užitečný.“

„Ale my vám nemůžeme zaplatit,“ řekla Jeva laskavě a její otec ho popleskal po ruce a snažil se ho přimět, aby vstal.

„To nevadí, slečno. Kam jinam bych šel? Jsem tady, co matkaumřela. Od sedmi let. Kam bych měl jít?“

Od té chvíle tedy Albe dohlížel na balení a pomáhal se vším, co chtěla Jeva naložit na vůz. Většinou překážel, pletl se pod nohy a své úkoly plnil s takovým zápalem, že sestry přes něho téměř padaly. Ale jeho nemotorné skopičiny je spíš rozesmávaly, takže když rodina konečně opouštěla dům, panovala o něco lepší nálada, než kdyby ho někdo kvůli nim okřikoval.

Povoz tažený koněm od pluhu, kterého si za koberec vypůjčili od souseda, vyrazil k severu. Muži kráčeli vedle vozu, psi pobíhali kolem.

Od jejich domu ve městě to bylo k loveckému srubu tři dnycesty. Přestože Jeva protestovala, že jsou to zbytečné výdaje, zůstávali na noc v zájezdních hostincích. Otec odmítal nechat dívkypřespávat někde po stodolách, nebo dokonce vedle cesty, zachumlané do plášťů. Tvrdil, že tak hluboko ještě neklesli. Říkal to tak klidným a pevným hlasem, že Jeva raději neprotestovala. Třetího dne sepočasí zhoršilo. Šedivá obloha visela nízko a pozdě odpoledne začalo hustě sněžit.

Když se blížil soumrak, začala Laňka klopýtat a dlouhé nohy se jí ve sněhu nejistě třásly. Jeva seskočila, aby jí pomohla vyskočitdozadu na vůz. Laňka byla stavěná na rychlost, vyšlechtěná v zemi daleko na západě, měla štíhlé tělo a krátkou srst; letní pes, žádné plemeno pro kruté zimy na okraji černého lesa.

Jeva jí třela tělo a tlapy, dokud se nepřestala třást. Laňka jíolizovala zápěstí a choulila se v pelechu, který jí Jeva udělala z různých kusů oblečení. Budou sice plné chlupů a páchnout po psu, ale Jevě to bylo jedno. Tady to žádné baronce nebude vadit. Nechala Laňku odpočívat a vrátila se k sestrám v přední části vozu.

Cítila, jak se Lena vedle ní chvěje. Podívala se na ni. Její sestra upře ně sledovala ubíhající stromy, ale ruce měla v klíně tak pevněsemknuté, až jí zbělaly klouby. Zprávu o jejich neštěstí sice jejímusnoubenci poslali, ale nemohli čekat na odpověď. Zvlášť když ani neměli jistotu, že ho zpráva zastihne. Radak se zřejmě vrátí z cest a zjistí, že Lena je pryč, stejně jako všechny důvody, proč by se s ní měl ženit. Ze spojení s touhle rodinou teď nekoukalo nic dobrého. Přiženit se do ní by znamenalo vyženit i dluhy, a to by mladého kupce mohlo snadno zničit.

Jeva položila dlaně na sestřiny semknuté ruce. Byly téměř takstudené jako ty její, ale pod jejím dotekem se trochu uvolnily a po nějaké chvíli se ruce obou dívek společně ohřály.

Když odbočili z hlavní cesty na užší lesní cestu, počasí se zhoršilo. Museli si razit cestu sněhem, protože od začátku bouře tudy nikdo nejel. Albe hlasitě navrhoval, aby se vrátili do hostince několik mil nazpátek. Otec něco odpověděl, ale Jeva mu nerozuměla. Albe zmlkl a přitáhl si kabát úžeji kolem ramen. Seskočila z vozu a okamžitě zapadla po kolena do sněhu. „Sedněte si na chvíli místo mě, Albe!“ vykřikla do větru.

Celý zrudl a protestoval, ale ona zavrtěla hlavou. „Prosím. Chci si promluvit s otcem. Sama.“

Albe jí zdráhavě dovolil, aby mu pomohla do rozhoupaného vozu, který se skřípavě probíjel sněhem. Jeva došla k otci a vzala ho za rámě. Pro zahřátí i pro pocit blízkosti.

„To bylo laskavé,“ řekl a poplácal ji po ruce.

„Albe je teď jediným přítelem, kterého na světě máme.“

Otec jí položil dlaň na ruku a sklonil hlavu před štiplavýmmrazivým větrem. Chvíli bylo slyšet jen cinkání koňského postroje,vrzání vozu, duté dupání podkov ve sněhu a občasné vzdálené žuchnutí, když povolila nějaká větev a shodila svůj těžký bílý náklad.

„Byl jsem blázen.“ Otec šeptal, ale ve sněžném tichu byl jeho hlas dobře slyšet. „Strašný blázen.“

Bylo to poprvé, co Jeva musela otce utěšovat. Srdce se jí sevřelo strachem, jaký se jí zmocňoval jen v děsivých snech, kdy jí krevdivoce kolotala v žilách. „Není to tvoje vina,“ řekla nakonec. Hledala slova, jež by uvolnila napětí, které cítila v jeho paži.

Otec se chmurně zasmál a zvuk toho smíchu zůstal viset vevzduchu jako duch. „Měli jsme dost. Víc než dost. Ta karavana... Byl jsem blázen, že jsem vložil všechno naše jmění do tak nejistého podniku. Ale chtěl jsem víc. Pro tebe, pro mé dívky... chtěl jsem...“

Hlas se mu zlomil a s ním i Jevino srdce. Jejich město a rozsáhlá část země kolem byly od okolního světa už desítky let odříznutynájezdníky, kteří přepadali pocestné i karavany. Všechny knihy, které otec vlastnil, pocházely z doby před Mongoly a kněží, kteří pokřtili Jevu, byli poslední, kteří se sem na své pouti dostali.

„Chtěl jsi, abychom mohli poznat svět,“ zašeptala a přitiskla siotcovu paži k tělu. „Za to se nemusíš stydět.“ Přesto stále cítila, jak se jí srdce neklidně chvěje. Cožpak sama sobě nespílala za to, že chce víc než život, jaký jí manžel jako Solmir dokáže nabídnout?

„Svět mi ležel u nohou,“ opáčil otec a několikrát klopýtl, až se Jeva také zastavila. Pohlédl na ni zarudlýma očima, na tvářích mu tál sníh a kapky stékaly do vousu. „Ale byl jsem slepý a neviděl jsem to.“

Jeva ztěžka polkla. „Máš nás,“ řekla laskavě. „A my máme tebe. Víc nepotřebujeme. Pojď, otče, prochladneš, když budeš stát.“

Pokračovali a Jeva zjistila, že ji chůze zahřívá a je mnohempříjemnější než jízda na voze, ale ona nemusela tři dny jít po kotníky ve sněhu. Za půl hodiny ji nohy, neuvyklé takové námaze, začaly bolet.

S příchodem stmívání se na dohled objevil srub. Bíle zasněžený a se skvrnami holého dřeva byl stejně černobílý jako okolní les. Zachumlaní poutníci seskákali z povozu, a jakmile vůz zajel dozávětří domu, vypřáhl Albe koně. Všichni byli vyčerpaní, unavení aotuělí, dokonce i ti, kteří jeli na voze, protože zima a neustálé kolébání a kodrcání byly téměř stejně únavné jako chůze ve sněhu. Jasenka skoro nemohla chodit, protože jí nemocná noha úplně ztuhla. Lena jí s velkým úsilím pomáhala brodit se sněhem. Jeva vytáhla ospalou Laňku z vyhřátého pelechu a hvízdla na Peleje, který se zaběhl příliš daleko, kroužil kolem stromů, čichal a třásl se vzrušením z nového místa. Albe zavedl koně do polorozpadlé stáje, kde se o něho později postará, a všichni šli do domu. Byl neobývaný víc než půl desetiletí a otec s dlouhým povzdechem otevřel dveře, poprvé od doby, kdy Jeva byla ještě dítě.

Uvnitř byla spousta prachu a špíny, polovina okenic byla rozbitá, v rozích leželo naváté listí a sníh. Vzadu něco zašustilo, vyrušené příchodem lidí. Jediné světlo dovnitř pronikalo rozbitými okenicemi a dírou ve střeše, téměř úplně ucpanou sněhem, kterou skrz zmrazky dovnitř pronikal namodralý přísvit stmívání. Dolů se snášely vločky a leskly se v kuželu světla.

Tohle nebyl ten útulný domov, jaký si Jeva pamatovala z dětství. Přistihla se, že lituje, že její otec na cestě neposlechl Albeho. Mohli teď být v teple hostince a s plnými žaludky. Ale to by už tak tenká otcova peněženka byla ještě o několik mincí lehčí.

Všichni zůstali stát několik kroků za dveřmi a mlčky obhlíželipotemnělý vnitřek srubu. Jasenka udělala vratký krok vpřed apromluvila jako první: „Albe, buďte tak hodný, vezměte tu lopatku u krbu a vyhrabejte odtamtud sníh. Já potom rozdělám oheň.“

Lena, jako kdyby se právě probrala ze sna, přistoupila ke svéstarší sestře a pomohla jí dojít ke krbu. Zatímco Albe lopatkou na popel vyhazoval sníh oknem, sestry čistily krb od listí. Jeva klečela, šeptala Pelejovi a jednu ruku měla položenou na jeho rozechvělém hřbetu. „Jen běž, vím, že je cítíš. Připomeň jim, že tohle je náš dům.“ Když vstala a odtáhla dlaň, vyrazil Pelej jako šíp z kuše do protějšího rohu srubu. Listí šustilo a létalo, když se před ním předchozí nájemníci domu dali na úprk. Jeva mezi nepořádkem našla veliký masivní stůl, s Albehopomocí ho postavila na nohy a dlaní z desky setřela nejhorší prach.

Otec stál nehybně u dveří a sledoval, jak se rodina pustila dopráce. Když se k němu Jeva otočila, prudce se nadechl nosem a zamnul si dlaní obličej. „Moje děvčata,“ řekl chraplavě a stiskl rty. Po chvilce mlčení se otřásl a s úsměvem pokývl k Jevě. „Dojdu pro čaj.“ Otočil se a odešel, aby začal nosit věci z vozu. V průběhu následujících dní začínal být srub vcelku obyvatelný. Albe v blízkém okolí porazil několik stromů a přitesal z nich hrubé fošny a trámy, jimiž vyspravil nejhorší díry a podepřel podkroví. V zadní části domu byla jedna ložnice a v patře dvě postele. Tvertko a Albe obsadili lůžka nahoře, protože Jasenka nedokázala vylézt požebříku – ona a Lena spaly v posteli v zadní místnosti, která patřila otci v době, kdy dům sloužil jako lovecký srub.

Jeva si ustlala u krbu. Večer tam ještě zůstávalo teplo od ohně a bě - hem noci se k ní schoulili psi, takže spala stejně pohodlně jakoostatní. Otci ani sestrám se takové uspořádání nelíbilo, ale když Lenanabídla, že se s ní bude ve spaní na zemi střídat, Jeva odmítla.

„Jsou to moji psi,“ řekla s úsměvem, „a ty by sis ráno stěžovala na jejich zápach.“ Jeva už dříve vstávala jako první, proto i tady zaúsvitu rozdělala oheň, aby se voda na čaj začala vařit ve chvíli, kdy ospalý Albe slézal ze žebříku.

Otec začal podnikat výpravy do okolí, aby se znovu seznámil slesem. Učil Jevu, že dobrý lovec nestopuje zvěř neznámým lesem, ale zná ho natolik dobře, že to je, jako kdyby ji stopoval doma. Vprvních dnech se většinou vracel s prázdnou, ale plánoval, že se brzy vydá hlouběji do lesa.

Jeva ho prosila, aby ji vzal s sebou.

„Už nejsi dítě,“ povzdechl si otec. „Až splatím své dluhy, vrátíme se zpátky do města. Ale obávám se, že do té doby zdivočíš tak, že ti omezení civilizace zlomí srdce.“

„Prosím.“ Jeva nevěděla, co jiného říct. Neměla žádné argumenty. Dokonce i léta po tom, co spolu naposledy lovili, se jí stýskalo potemné, chladné katedrále lesa.

Zavrtěl hlavou. „Nenechám se přemluvit, Jevo.“ Vždycky seboutrhla, když uslyšela z jeho úst své pravé jméno. „Kromě toho když se mou půjdeš, Laňka bude chtít jít s tebou. A ty víš, že nevydrží tuhle zimu.“

Sám se tedy, vždy s Pelejem po boku, vydával hlouběji a hlouběji do lesa. Někdy byl pryč dva nebo tři dny a nechával Jevu, její sestry a Albeho samotné v domě. Jeva dál spala na lůžku u krbu. Kdyby v otcově nepřítomnosti spala nahoře, Laňka by vyla a kňučela celou noc, protože po strmém žebříku nedokázala vylézt.

Během jedné z otcových výprav, za odpoledne zalitého bledým, chladným světlem, se ve srubu objevil první návštěvník. Jeva a Lena ucpávaly škvíry v podlaze a stěnách jílem, Jasenka seděla u krbu a zašívala otcovi košili. Laňka netrpělivě pobíhala po domě. Dělala to při bližně každou hodinu, netrpělivá, kdy se vrátí Pelej. Ale teďnamísto vztyčených uší a zuřivého švihání ocasem, které oznamovaly jeho příchod, ztuhla s čenichem namířeným ke dveřím a ocasem ani nehla.

Jeva se zarazila a zadívala se na psa. „Albe, je někdo venku?“

Sluha vykoukl z podkroví, kde právě uklízel. „Nikoho neslyším, slečno.“

Jeva položila dlaň Laňce na záda. Svaly měla jako kámen. „Mohl byste se prosím podívat?“

Albe sjel po žebříku a s mohutným žuchnutím dopadl napodlahu. Pootevřel dveře a vyhlédl do zasněženého lesa. „Někdo sem jde, slečno,“ řekl překvapeně.

Lena upustila misku s jílem, až trochu řídké, mazlavé hmotyvycáklo na podlahu. „Radak,“ hlesla. Podívala se na Jevu a pak na Jasenku, která přestala zašívat a také pohlédla na svoji sestru. „Určitě je to on. Ach, co když přišel zrušit naše zasnoubení?“

„Nepřišel,“ opáčila Jeva rozhodně. „To by neudělal. A i kdyby,sotva by kvůli tomu jel tři dny. Prostě by se už vůbec neukázal.“

„Tohle není váš nápadník, slečno,“ řekl Albe. Jeva zalitovala, že nemlčela. S každým dnem, kdy se Radak neobjeví, si bude Lenajistější, že už nepřijde nikdy.

Albe si stoupl do dveří a napřímil se. „Vítejte, pane. Co váspřivádí?“ Jeva neviděla, s kým to mluví, protože na pozadí blyštivého sněhu viděla jen černou siluetu.

„Je tohle Tvertkův dům?“ zeptal se návštěvník. „Přišel jsem za ním... a za jeho dcerou.“

Albe ustoupil a pustil muže dovnitř. Jakmile se za ním zavřelydveře a dovnitř přestalo proudit ostré světlo, bylo mu jasně vidět doobličeje. Byl to mladík možná o pět šest let starší než Jeva, s černými vlasy a nenuceným úsměvem. Měl přátelské ořechové oči. Rozhlédl se po místnosti, napřed se pohledem zastavil na Jasence u krbu, pak na Leně u stěny a nakonec na Jevě. A na ní jeho pohled také zůstal. Od krbu se ozval povzdech a Jeva se otočila, aby viděla, jak Jasenka zbledla a upřeně zírá na muže ve dveřích.

Byl to Solmir. ZVÍŘE Něco přichází.

Muž a zvíře, jdou pomalu, zkoumají zem. Sledujeme je ze vzdálenosti jen několika stop – víme, jak skrýt svůj pach před psem. Muž kráčí jistě a rozhodně, je starý na svůj druh. Pozorujeme ho se zájmem. Připadá nám povědomý; už jsme se s ním někdy setkali.

Ano, známe ho. Nebyl to první lovec, jehož jsme chtěli využít ke svým záměrům, ale tenhle byl nej­ slibnější. Byli jsme si téměř jisti, že by mohl být naší spásou, ale jednoho dne zmizel a do lesa se už nikdy nevrátil. Jsou to už roky... nebo týdny? Možná celé generace. Má jiné vlasy a ve tváři vrásky, ale ví, jak se pohybovat v lese.

Zavrčíme a zvuk se mísí s větrem a skřípáním stro­ mů obtěžkaných sněhem. Jsme trpěliví. Stále máme na pa měti náš plán.

Muž kráčí lesem, pes po jeho boku vydechuje obla­ ka páry a my je tiše sledujeme. TŘI Jeva stála jako vrostlá do země a pozorovala Jasenku, jak zírá naSolmira. Jeva byla nejblíž u dveří a věděla, že by ho měla jaksepatřípřivítat, ale měla pocit, že jakmile na něho pohlédne, všechno se odhalí.

Nakonec Lena vykročila vpřed a uhladila si sukni, jako kdyby byla z nejjemnějšího hedvábí, ne z obyčejné vlny a potřísněná jílem.„Vítejte, pane!“ Protáhla se kolem Jevy a natáhla ruce, aby mu sundala těžký zimní plášť. „Omluvte nás, jste první návštěvník, co jsme sepřestěhovali.“

Solmir tiše poděkoval, když mu sejmula plášť z ramen, krátce na ni pohlédl a pak se znovu zadíval na Jevu. „Omlouvám se, že jsem se neohlásil předem, ale než by se posel vrátil s odpovědí, uplynul by nejméně týden. V hostinci několik mil odsud mám pokoj, kdybych vám měl být na obtíž, mohu se kdykoli vrátit.“

„To nepřichází v úvahu,“ odvětila Lena. „Musíte být promrzlý.Prosím, posaďte se k ohni.“ Přitáhla od stolu jednu židli a postavila jivedle Jasenky blíž než bylo nutné. Ještě před okamžikem bledá Jasenka celá zrudla, nervózně si mnula dlaně v klíně a střelila po Jevěvyděšeným pohledem.

Solmir přešlápl z nohy na nohu. „Popravdě řečeno nemám mnoho času. Váš otec není doma?“

Lena zavrtěla hlavou. „Je na lovu,“ odpověděla. Jednu ruku měla stále na opěradle židle, jako kdyby doufala, že ho posadí prostousilou vůle.

Zatvářil se trochu roztrpčeně. „No, budu muset přijít jindy, abych s ním mohl mluvit, ale jenom kvůli tomu jsem nepřišel.“ Solmirskloil pohled k podlaze, jako kdyby tam hledal napsaná ta správná slova.

„Ano?“ vybídla ho Lena, sundala ruku z opěradla a položila jiJasence na rameno.

„Já... doufal jsem, že budu moct mluvit s Jevou.“ Pohlédl na Jevu, která okamžitě překvapeně ucukla pohledem. „O samotě.“

Srdce se jí prudce rozbušilo a Jeva mimoděk pohlédla na svésestry. Lena se tvářila zmateně, ale Jasenka pochopila. Pootevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk, vzrušená červeň z jejích tváří zmizela, ruce v klíně se přestaly hýbat. Zachytila Jevin pohled a po téměřnekonečné chvíli se pousmála.

Jeva to už nemohla vydržet. Šla ke dveřím a zvedla závoru. „Jak vidíte, kromě ložnic je tady jen jediná místnost,“ řekla příkře. „Jestli chcete, můžete se mnou mluvit venku.“

Nečekala na Solmira a vyšla ven na sníh. Honilo se jí hlavou, proč to u všech všudy nemohl být Radak. Ve spěchu nechala uvnitř plášť, ale prozatím ji hřálo ponížení a strach.

Solmirův kůň poslušně stál vedle zasněžené cesty a vydechoval oblaka páry. Byl dobře vycvičený, nepotřeboval svazovat nohy ani uvazovat. Ze zamyšlení ji vytrhl hlas. „Jevo?“ Solmir za sebou zavíral dveře a na sobě už měl plášť, který sundal z věšáku, kam ho Lena po věsila.

„Co tady děláte?“ vyhrkla Jeva a otočila se tak prudce, až jí zpod bot vystříkl sníh.

Solmir překvapeně otevřel ústa a nakrčil čelo. „Já... proč sezlobíte?“

Jeva nevěděla, že je tak čitelná. Zavřela oči a nadechla se ledového vzduchu. Štípal ji v nose. „Omlouvám se, nepřišel jste v nejvhodnější chvíli. Proč jste vlastně přišel, Vaše Blahorodí?“

„Solmire,“ opravil ji. „Nemám rád, když mě lidé oslovují VašeBlahorodí. Přišel jsem...“ Odmlčel se, zadíval se na ni a přimhouřil oči před ostrým zimním sluncem. „Opravdu to nevíte?“

Zlost ustoupila a zůstaly jen zmatek a strach, které se jízmocňovaly stejně rychle jako zima. „Ne.“ Zachvěla se.

„Vezměte si to.“ Solmir k ní přistoupil, a než mohla něco říct,zahalil ji do svého pláště. Ustoupil, aby dodržel přiměřenou vzdálenost mezi nimi, a znovu si ji zkoumavě prohlížel. Měl přátelský, hřejivý pohled. Nebylo divu, že to si z něho ze společně strávených hostin pamatovala nejvíc.

„Omlouvám se. Myslel jsem, že jste pochopila.“ Mluvil tiše, ale směle. „Vím, že jsme spolu nestrávili mnoho



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist