načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na Leopardí skále - Wilbur Smith

Na Leopardí skále

Elektronická kniha: Na Leopardí skále
Autor: Wilbur Smith

Wilbur Smith prožil život prosycený dobrodružstvím, nezřídka se ocitl téměř na prahu smrti - napadli ho lvi, ohrožovali žraloci, zůstal v africké buši bez vody. Líčení jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu On leopard rock přeložil Dalibor Míček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3982-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Wilbur Smith prožil život prosycený dobrodružstvím, nezřídka se ocitl téměř na prahu smrti - napadli ho lvi, ohrožovali žraloci, zůstal v africké buši bez vody. Líčení jeho vlastních zážitků je mimořádně zajímavé, místy úsměvné a vtipné, především však poutavé jako jeho podmanivé romány.

Popis nakladatele

Wilbur Smith prožil život prosycený dobrodružstvím, nezřídka se ocitl téměř na prahu smrti – napadli ho lvi, ohrožovali žraloci, zůstal v africké buši bez vody. Líčení jeho vlastních zážitků je mimořádně zajímavé, místy úsměvné a vtipné, především však poutavé jako jeho podmanivé romány.

(život jako z románu)
Zařazeno v kategoriích
Wilbur Smith - další tituly autora:
Řeka bohů  1 - Román ze starého Egypta Řeka bohů 1
Zlatý lev Zlatý lev
Kořist Kořist
Na Leopardí skále Na Leopardí skále
Kobaltové nebe Kobaltové nebe
 (e-book)
Kobaltové nebe Kobaltové nebe
 
K elektronické knize "Na Leopardí skále" doporučujeme také:
 (e-book)
Přede mnou se neschováš Přede mnou se neschováš
 (e-book)
Údolí naděje Údolí naděje
 (e-book)
Clona Clona
 (e-book)
Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
 (e-book)
Smrtící tajnosti Smrtící tajnosti
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Wilbur Smith v Alpressu

Egyptská sága

Řeka bohů • Řeka bohů II – Sedmý pergamen •

Řeka bohů III – Čaroděj •

Řeka bohů IV – Vnitřní oko • Bůh pouště • Faraon

Sága Courtneyů

Dravec • Monzun • Modrý horizont

Triumf slunce • Na život a na smrt

Hromobití • Ptačí vodopády • Pobřeží v plamenech

Síla meče • Běsnění • Zlatá liška • Čas zemřít

Kopí osudu • Zlatý lev • Nad propastí • Kořist

Sága Balantyneů

Říše kamenného sokola • Tvrdší než diamant

Andělé pláčí • Leopard loví v temnotách

• Triumf slunce

Samostatné romány

Diamantová cesta • Volání na ďábla

Lovci diamantů • Posel slunce • Orel v oblacích

Nenasytný jako moře • Běsnící spravedlnost

Píseň slonů • Zlatokopové • Oko tygra

Nářek vlků • Šelma • Predátor • Bludný kruh



On Leopard Rock © Orion Mintaka 2018

Originally published in the English language as

ON LEOPARD ROCK by Bonnier Zaffre, London

Translation © Dalibor Míček, 2019

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu ON LEOPARD ROCK

přeložil Dalibor Míček

Redakční úprava Miroslav Kozák

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2019

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-983-3


Tato kniha je pro tebe, NisoJon,

jako nesmrtelný symbol věčné lásky.

Tvůj manžel Wilbur

„Neexistuje nic jako kouzla,

existuje pouze znalost skrytých tajů přírody.“

H. Rider Haggard: Ona




1

SOUMRAK

Afrika je prastará, rozlehlá, monumentální, je to země smrti a obnovy. Můžeme si myslet, že dominantní živočišný druh zde představuje člověk, ale na těchto nekonečných pláních s modrou oblohou ozářenou spalujícím sluncem pro nás platí jiné životní rytmy. Tady se nám dostává svobody, uvolnění ducha – ale pouze tehdy, když oplátkou nabídneme úctu, věrnost a pokoru.

Za poledního slunce vyhledáváme s manželkou stín a já, nehnutě opřený zády o strom, šetřím silami. Napiju se vody. Tráva je suchá a ostrá, pokrytá prachem. Ve vzduchu, v podrostu, v půdě slyším pomalý chvat života, mechanický šum jako tep krve v mých žilách. Divočina je nádherná jako láska a nebezpečná jako infarkt. Obracím se k manželce. Dívá se na mě s úsměvem, ale občas se mi zdá, že jí v očích vidím lítost, kterou cítí ke svému muži odsouzenému k nekonečnému putování při hledání něčeho, co nedokáže definovat a co zůstane navěky mimo jeho dosah. S jakým mužem to spojila svůj život? Jaká bude pouť, na kterou vykročila?

Před týdnem se mnou seděla v provizorním střeleckém úkrytu z trávy a nevelkým průhledem pozorovala úzký tunel, který v hustém buši vyšlapali nosiči zbraní, protože kulku letící rychlostí přes devět set metrů za sekundu dokáže vychýlit i tenounký proutek. Vyšlapaný tunel byl dlouhý šedesát metrů, aby bylo možné namířit pušku s hodinářskou přesností.  W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Hlaveň jsem si opřel do vidlicového rozvětvení před sebou, takže stačilo jen ji mírně pozvednout a stisknout spoušť. Používal jsem pušku Rigby ráže .41, kterou jsem dostal od manželky jako dar k desátému výročí sňatku.

Před odchodem z tábora jsme se osprchovali a umyli se neparfémovaným mýdlem, jinak by nás kočkovité šelmy po větru snadno ucítily i na vzdálenost tří kilometrů.

Jako návnadu jsme použili mršinu buvolí krávy, jejíž zápach zanášel převládající vítr do našeho úkrytu. Kráva, kterou jsem z několikasethlavého stáda černého dobytka vybral, už dávno odrostla plodnému věku. Střela pod lopatku, která prošla srdcem, ji srazila k zemi a kráva byla mrtvá, ještě než dopadla do trávy. Přes planinu se nesla ozvěna výstřelu z těžké pušky a rozehnala vyplašené stádo do všech stran. Z rány vytryskla krev a hrdelní smrtelný ryk dobytčete ve mně jako vždy vyvolal elektrický šok nadšení a smutku.

Stopaři mrtvou krávu rozřezali a pověsili jako návnadu na strom do takové výšky, aby na ní mohl lev, když se postaví na zadní, hodovat, ale přitom ji celou nestrhl. Zanedlouho se slétly mouchy jako kuličky z ložiska přitahované silným magnetem a urychlily rozkladný proces.

Pach smrti v sobě nese jedinečný prvopočáteční strach, a zatímco jsme čekali, až se velké kočky přiblíží ke kořisti, slunce pomalu klesalo po obloze a zahalilo porost meruňkovým nádechem. Barvy se nasytily a propůjčily přírodě neobyčejnou krásu. Soumrak vylákal ptáky z hnízd. Opeřenci bojovali o loviště, s bezstarostnou kuráží se hlásili o své nároky, papoušci se míhali vzduchem jako fragmenty duhy. Párek načechraných barevných strdimilů sál nektar ze žlutých květů rostoucích opodál.

Náhle se vzduch zachvěl napětím. Do prostoru pod kravskou mršinou pomalu vstoupil čtyřnožec. Pozvedl jsem pušku, tiše uvolnil pojistku a snažil se očima proniknout houstnoucí stíny, abych zjistil, koho návnada přilákala. Poslední paprsky slunce dopadly na zlatavou kožešinu, osvět W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e lily krémově zbarvený krk a měkké uši s černými špičkami. V neustále pozorných nažloutlých očích se rýsovaly černé zornice připomínající hroty ocelových dýk, jak se šelma podívala tunelem k místu, kde jsem seděl s pažbou u ramene.

Byla to velká kočka, štíhlá, pružná, majestátní. elegantnější zvíře v přírodě nežije. V takových okamžicích si v duchu přehrávám smrtonosné kalkulace, které se asi lvovi honí mozkem, když zvažuje možná rizika a příležitosti. Člověk tahá za delší konec, ale ne vždycky. Stačí stisknout spoušť, jak napsal Hemingway, a je po všem – jako když naposled otočíte klíčem a otevřete konzervu sardinek. Zadíval jsem se na lví hlavu. Nekryla ji hříva, přede mnou stála lvice. Nebudu střílet. Jako dárkyně života je příliš vzácná a kromě toho hrozí za zabití samice mastná pokuta, dokonce i vězení. Legální lov při safari je dobře organizován a představuje jeden z nejúčinnějších prostředků ochrany africké přírody. A já se řídím vlastními principy, od nichž se nikdy neodchýlím. Pokud jste k zemi loajální, ona vás přijme. Jestliže však bezhlavě zabíjíte všechno, co se pohne, vaše duše nakonec skončí v pekle.

Lvice se zvedla na zadní a s divokým hladem začala prudce trhat kusy masa z mršiny.

Moje žena a já jsme se stali němými diváky a sledovali projev syrové síly. Takový pohled ve mně vždycky vyvolává mrazení.

Řadu následujících dní jsme se vraceli do úkrytu na hlídku, ale velký starý samec se ani jednou neukázal. Možná byl příliš moudrý, aby skočil na naše triky, možná se mu prostě jen nechtělo pouštět se do boje. Bude se toulat savanou až do konce svých dnů.

Dnes ráno jsme na travnatých mýtinách v lese zahlédli antilopy kudu a bahnivce kaferské. Pruh písčité půdy odhalil stopy zvířat, která tudy v noci prošla. Po zemi ležely po kolena vysoké hromady sloního trusu, z nichž v chladném vzduchu úsvitu dosud stoupala pára. Zanechal je tu starý samec, kterému už nesloužily zuby, protože trus byl plný prakticky nedo W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e tčených proutků a listů. Slon už nedokázal potravu rozžvýkat. V prachu jsme viděli kulaté stopy velikosti puklic na automobilová kola, hladké otisky plosek tlap opotřebovaných jako pneumatiky sjeté na plátno. Zkrátka velký starý slon – a byl blízko.

Vyšplhali jsme na návrší a došli na vrchol právě ve chvíli, kdy za lesem vykouklo slunce. Krajina kolem nás zářila denním svitem, v plápolání všech barev se rozhořel nový život. Stopař ukázal ke vzdálenému shluku stromů, možná tři kilometry daleko. Spatřil jsem jakýsi šedý obrys, ale nedokázal jsem ho rozeznat od skaliska, dokud se nepohnul. Vyrazili jsme dolů svahem a pokračovali po rovné planině porostlé zlatou trávou. Sledovali jsme otisky vytlačené do měkké houbovité půdy a míjeli místa, kde slon při krmení olámal ze stromů větve a strhal kůru.

usedl jsem ke krátkému odpočinku a nyní se opírám zády o kmen, držím na klíně pušku a přemýšlím o slonovi. Takto velký samec může mít kly, které váží každý padesát kilogramů. Podobně jako jsou lidé praváci a leváci, bude mít i slon jeden kel dominantní, a tudíž kratší než ten druhý, možná dokonce zlomený. Za časů mého dědečka představovaly kly tu nejuznávanější trofej, a čím bylo zvíře vznešenější, tím silněji po něm lovec toužil. Ovšem na druhou stranu vím, že zážitek spočívá v samotném lovu. Jakmile kořist zabijete, leží před vámi jen hromada mrtvého masa. Lovecký instinkt patří ke genetické výbavě každého muže. Někteří ho potlačují, jiní jej maskují chováním, které může působit podivně a nevědomě, a ještě další pod jeho vlivem vyvolávají války. Já dávám přednost neustálému pohybu vpřed a nikdy se neohlížím, lovu divokých zvířat se věnuji celý život. Stejně tak psaní: do každé své knihy vkládám srdce i duši. První pušku, remingtonku ráže .22, jsem od svého otce Herberta Smithe dostal, když mi bylo osm let. Krátce nato jsem zastřelil první zvíře a otec mi krví kořisti rituálně pomazal W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e obličej. Stal jsem se novým lovcem, krev na tvářích byla znakem přicházející mužnosti. Několik následujících dní jsem se odmítal vykoupat.

Nakonec měla puška na pažbě 122 zářezů, jeden za každé zvíře, které jsem s ní ulovil. „Teď je tvoje, Wilbure,“ řekl mi tehdy táta, „ale k pušce patří i soubor pravidel. Kodex cti. Střílíš bezpečně. Střílíš čistě. Zabíjíš jen to, co potom sníš.“

Ta remingtonka původně patřila mému otci a ještě předtím mému dědovi, Courtneymu Jamesi Smithovi. Dědeček Courtney za witwatersrandské zlaté horečky koncem osmdesátých let devatenáctého století přivážel horníkům zásoby a krátce předtím bojoval jako velitel osádky těžkého kulometu Maxim v britsko-zulské válce, kdy kosil nepřátele s kadencí šesti set ran za minutu. Byl to tvrdý chlap se svéráznými názory a uměl vyprávět krásné apokryfní příběhy, v nichž sám vystupoval jako hrdina.

Lov mu koloval v krvi. Sedával jsem mu na kolenou a poslouchal vyprávění o velkých lovech na slony, které poskytovaly mužům povyražení a celé rodině masitou stravu. „Slona neulovíš puškou,“ říkával mi, „ulovíš ho nohama.“ Počátkem dvacátého století, kdy ještě nebyla k dispozici motorová vozidla, musel slony pronásledovat pěšky. A každého ulovil čistě, zabil ho dřív, než si zvíře vůbec uvědomilo, že ho někdo stopuje.

V té době byli lovci divoké zvěře vážení a ctění. Mezi hrdiny mého děda patřili muži jako Karamojo Bell, skotský dobrodruh, který provozoval své řemeslo ve východní Africe. Proslavil se jako jeden z nejúspěšnějších lovců slonoviny v dějinách a také tím, že přivedl k dokonalosti obtížný diagonální výstřel, kdy lovec stojí za slonem – takzvaný Bellův výstřel. S úctou vzhlížel k Fredericku Selousovi, badateli, lovci a ochránci přírody, jehož životní osudy inspirovaly R. Ridera Haggarda k vytvoření fiktivní postavy Allana Quatermaina. Mezi roky 14 a 1 zastřelil Selous sedmdesát osm slonů, a to používal mušketu s krátkou hlavní a čtvrtliW I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e brové kluky. V mnohém připomínal Indianu Jonese, byl to viktoriánský gentleman s divokou, nezkrotnou povahou.

Ty časy dávno minuly, můj děd i otec odešli na věčnost. Duch doby se změnil a dnes máme jiné hrdiny, mediální ikony a celebrity – možná stejně neskutečné jako bohové v minulosti.

Odpočívám a sním, dědeček v mých představách stále žije a v duchu slyším jeho hlas:

„Slunce už nepálilo tak žhavě jako v poledne, mohli jsme tedy pokračovat v honbě. Oko hlavního stopaře vidělo narušený travní porost, vidělo drobné kamenné plošky, kde sloní noha strhla ze skály mech. V roklině mezi dvěma kopci, kudy jsme prošli, byla voda slaná a smradlavá, ale sloní býk se jí přesto napil a nechal po sobě hromadu žlutého trusu. O kus dál se nakrmil plody maruly, které podle legendy zvířata opíjejí, pokud na zemi nakvasí.

Wilbure, sloní býk spotřebuje každý den tunu rostlinné potravy, a aby se nažral, musí zastavit. V té chvíli je nejzranitelnější. Má slabý zrak a oči umístěné směrem k zadní části lebky mu omezují a zkreslují pohled před sebe, velké uši mu pak brání ve výhledu dozadu. Sluch má však dokonalý a dokáže neomylně vycítit pohyb.

Ozvalo se hluboké zabručení, které připomínalo hlasité kočičí předení a neslo se daleko přes ztichlou pláň. Takový zvuk vydává slon, když je klidný a uvolněný a spokojeně se krmí. Postupovali jsme hustými křovisky, když vtom jsme uslyšeli hluk odlamovaných větví a praskání proutků. Před námi stál slon, jeho obrovské uši tiše pleskaly a já spatřil jeho oko zakalené stářím a slzící, jako by naříkal, protože vycítil blížící se konec života. Mé srdce se naplnilo smutkem, melancholie mě zalila jako mořský příboj a rozbila veškeré předchozí odhodlání.

Slon skláněl hlavu pod tíhou obrovských klů, které mu každým dnem byly víc a víc na obtíž, místo aby mu sloužily. Při každém kroku ho jistě zabolely klouby. Šestou sadu W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e stoliček už musel mít úplně obroušenou a čekala ho pomalá smrt hladem, protože měkká tráva a plody ovocných stromů, jediná potrava, kterou mohl zpracovat, ho při životě nemohly udržet. Na pohublém těle mu visela kůže rozrytá hlubokými vráskami. A přesto zůstal hrdý, nezlomený, odhodlaný.

Kulka do mozku by sloního býka okamžitě zabila. Zvedl jsem pušku a svěřil se svým instinktům a zkušenostem.

Zhluboka jsem se nadechl, ale nedokázal jsem ztišit prudce tlukoucí srdce.

Díval jsem se přes mířidla na starého sloního samce vzdáleného sotva dvacet metrů, jemuž odtikávaly poslední vteřiny života, ale navzdory tomu stál hrdě vztyčený mezi stromy a spásal trávu své domoviny, nepravidelné křivky rozměrného těla jako by potvrzovaly jeho mohutnou osobnost, záhadnou a tajemnou vůli přírody. Ještě před pár lety bych už dávno bezmyšlenkovitě stiskl spoušť, ale teď, když se i můj život nachyloval k soumraku, jsem cítil podivnou spřízněnost k tomuto tvoru, k jeho bojovné stoické duši, která se nikdy nevzdá a bude bojovat až do konce.

Musel jsem se rozhodnout rychle, neboť slon mohl každým okamžikem vycítit mou přítomnost a dát se na útěk.

Jak denní světlo začalo ustupovat soumraku, rozhostil se kolem nás tajuplný klid, i ptáci se na chvíli ztišili, než zamířili k hnízdům. Sklonil jsem pušku, ustoupil o několik kroků a dával si velký pozor, abych se vzdálil bez jediného rušivého zvuku.“

2

LVI V NOCI

Můj otec Herbert pro mě znamenal celý svět. Byl mým bohem. Miloval jsem ho celou svou bytostí. Ano, možná byl paličatý starý parchant, jehož životní hodnoty vězely hluboko ve viktoriánské éře, ale každý hoch si najde svého hrdinu a pro mě byl tím hrdinou otec. Občas si myslím, že svět byl pro něho příliš malý, že neposkytoval dost prostoru jeho rozevlátému rebelskému duchu a že možná právě proto byl tolik posedlý létáním. S nadšením se připojoval k „veselým přemetům mraků rozdělených sluncem“, jak se vyjádřil bývalý pilot RAF John Gillespie Magee ve své poemě Vysoký let, která patří k mým nejoblíbenějším básním. Jménem Wilbur mě otec nechal pokřtít podle jednoho ze sourozenců Wrightových, Wilbura, který se svým bratrem Orvillem sestrojil vůbec první ovladatelný letoun.

Dodnes nevím, zda jsem dosáhl výšin, které táta u svého syna očekával; čtení knížek považoval za ztrátu času a jejich psaní si už vůbec nedokázal srovnat v hlavě. Byl to praktický, aktivní člověk, dělník, pro nějž problém představoval něco, co musí vyřešit, ne nad tím hloubat.

Vzpomínám, jako by to bylo včera, když jsem se poprvé na vlastní oči přesvědčil, čeho je můj otec schopen tváří v tvář nebezpečné hrozbě. V té chvíli se pro mě stal opravdovým hrdinou a můj respekt k němu se zpečetil. Byl to hrozný zážitek a došlo k němu v noci. Spal jsem a probudil mě řev. W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Zabalený ve spacím pytli jsem otevřel oči. Sestra, která ležela vedle mě, již byla vzhůru a mezerou mezi chlopněmi stanu nervózně vyhlížela na proužek světla dohasínajícího táboráku. Na běžné zvuky noční divočiny – vytí hyen, sbor cikád, vzdálené vrčení leoparda na lovu v temnotě – jsme byli zvyklí, ale tento zvuk překonával hranice mé představivosti. Vyplazil jsem se z polního lůžka a vyhlédl ze stanu.

Tehdy mi bylo osm, sestře teprve šest. V temnotě kolem nás se rozkládalo údolí Zambezi. Byla to nezkrocená země, která teprve čekala na silnice a železnici, a otec nás do ní přivedl před několika týdny na začátku období sucha. Tyto každoroční lovecké výpravy se staly zlatým hřebem mého dětství, toulky divočinou formovaly můj mladý život. Někdy jsme vyrazili z domu na sever do Severní Rhodesie a dál až ke Kolwezi v Kongu, ale toho roku jsme se drželi poblíž domova a utábořili se v samotném srdci údolí Luangwy.

I dnes najdeme v tomto údolí nedotčenou divočinu oplývající životem. Tisíce čtverečních kilometrů zavlažuje řeka Luangwa, jeden z přítoků Zambezi, a její četná mrtvá ramena a říční laguny poskytují zvěři hojnost napajedel. Když v listopadu nastane údobí dešťů, zlatohnědá vyschlá krajina se změní v žírnou smaragdovou zeleň a čerstvá vůně prvních srážek oznamuje znovuzrození přírody. V blátivých mokřinách kolem Luangwy žije více hrochů než kdekoliv jinde na světě, stejně jako leopardů, slonů, krokodýlů a lvů, kteří tvoří smečky až o dvaceti kusech. Nelítostní lvi dominují fauně, jakoby povzbuzeni nepřítomností člověka, a pouze tady je o nich známo, že loví a zabíjejí hrochy. K tomu připočtěte pozoruhodné bohatství opeřenců – nikdy se nenabažím pohledu na jeřáby královské vznášející se v korunách stromů s jejich svatozáří slámově žlutých pírek a červeným voletem nebo na vlhy safírové připomínající létající šperk, když se chaoticky shromažďují k hnízdění na březích řek. Údolí Luangwy představuje místo neskutečné krásy a hojnosti. W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Naše každoroční výpravy začínaly vždycky stejně, když malý dvojplošník Tiger Moth zmizel na severu – otec odletěl prozkoumat nejlepší loviště, kam později vyšle partu dělníků z ranče, aby vypálili buš a připravili místo pro náš příchod. Jakmile na mýtině vyrazila nová zeleň a začala lákat zvěř na čerstvé výhonky, vyrazili jsme. Tři otcovy velké náklaďáky značky Ford byly napakovány stany a tábornickými potřebami, skládacími židličkami a lůžky, hrnci a pánvemi pro matčinu kuchyň pod širým nebem, puškami a sekerami a stojany na zavěšení uloveného masa. Pak otec vyšplhal do kabiny vedoucího automobilu a po obvyklém radostném pokřiku Kwanda safari! šlápl na plyn. Spolu s tátou, mámou a sestrou s námi jezdívalo dvacet až třicet nejlepších lidí z ranče. Tísnili se na otevřených korbách a smáli se radostí při představě hojnosti čerstvého masa opečeného nad žhavými uhlíky nebo usušeného na stojanech. Vzduchem se nesly melodie loveckých písní.

Přijeli jsme lovit buvoly, menší šelmy, cibetky, antilopy a slony, jejichž maso je životně důležité pro přežití místních vesničanů. Netušili jsme, že se při výpravě změníme z lovců v kořist. „Jsou to oni?“ zeptala se sestra.

Váhal jsem. Krčil jsem se u kraje lůžka a neodvažoval se opustit stan. Vzpomněl jsem si totiž, jak před čtyřmi dny přiběhl do našeho tábora posel ze sídla oblastního komisařství vzdáleného osmdesát kilometrů a předal otci dopis s varováním, že v okolí řádí smečka lvů, ovšem ne jen tak ledajakých – stali se z nich lidožravé šelmy, které již zadávily přes dvacet vesničanů, mezi nimi i ženy a děti. Otec byl v kraji známý jako dobrý lovec a vynikající střelec a komisař ho v dopise požádal, aby se pokusil tuto hrozbu eliminovat.

Táta se chopil šance postavit se predátorům, jimž zachutnala lidská krev. 1 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Náš tábor zvenčí obklopovala boma, ohrada z větví nasekaných v buši. uprostřed ochranné hradby stály dva plátěné stany: jeden pro rodiče, o druhý jsme se dělili my dva se sestrou. Při okraji ohrady spal pod širým nebem táborový personál, dělníci z našeho rodinného ranče. Temnotu tam osvětlovaly jen pohasínající oharky jejich ohňů. A za spícími muži se pohybovala obrovská silueta lva s černou hřívou, zářící oči soustředěné na stojan, na kterém se sušilo maso včerejších úlovků.

Viděl jsem, že lví samec strnul, jak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Otočil se s očima blýskajícíma se odleskem ohňů a zamířil k táborovým pomocníkům. Tento lev neměl zálusk na sušené maso, zatoužil po mase čerstvém, lidském, chtěl zabíjet.

Lev se již téměř skláněl nad Peterem, otcovým předákem. Méně odvážný muž by se nejspíš složil, ale Peter uchopil sekeru, kterou si na noc položil vedle sebe. Zatajil jsem dech, neschopen si ani představit, co se vzápětí stane. Lev, zřejmě vůdce smečky, se odrazil ke skoku a zařval. Peter zvedl sekeru nad hlavu a na zlomek vteřiny se nad ním tyčily rozevřené lví čelisti připravené roztrhat ho na kusy, ale v momentě, kdy sklaply, se démon zahryzl jen do dřevěné násady a Peterovu paži minul.

Rozpoutalo se peklo. Táborový personál bezhlavě prchal a jeho křik přehlušoval zvuky buše, když vtom se objevily další dvě obrovské siluety. Smečka dorazila v plné síle a my jsme se ocitli v pasti uprostřed chabých větvových stěn bomy. Vklouzl jsem zpátky do stanu, vůbec poprvé přemohla hrůza mé lovecké vzrušení.

Pak se vynořil můj táta.

Ještě v polospánku vylezl ze stanu, na sobě jen pyžamový kabátek. V jedné ruce svíral pušku, v druhé svítilnu, ale při prvním kroku narazil do stanové tyče a z jeho pyšného imperátorského nosu, už kdysi dávno zlomeného při boxerském utkání, mu vytryskla krev. Pokud ho něco mohlo dokonale 1 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e probudit, byl to právě nos přeražený až na chrupavku. Zamrkal, aby dostal z očí krev, a otočil se k chaosu. Vůdce smečky, stále s topůrkem Peterovy sekery v zubech, zvedl hlavu a podíval se na otce. Vztekle zavrčel a zaútočil.

Sestra vedle mě zpanikařila. Ještě před chvilkou to bylo pouhé dobrodružství, nejnapínavější epizoda mého mladého života, ale teď na mě dolehla plná tíha okamžiku a sevřela mě ve spárech hrůzy. Z udusané hlíny se zvedla mračna prachu a zakryla mi výhled. Jekot třiceti mužů zanikal ve vzteklém řevu tří lvích bestií. Vyhrkly mi slzy. Říká se, že v podobných chvílích se čas zpomalí, ale u mě to bylo jiné. Vůdce smečky několika skoky přeběhl tábořiště a chystal se roztrhat mého milovaného otce.

Právě v takových situacích se projeví opravdoví hrdinové. Otec zůstal neohroženě stát – bez kalhot ukazoval světu své mužství a z přeraženého nosu mu crčela krev.

Ve zlomku vteřiny otočil baterku k útočící šelmě, v kuželu světla namířil puškou, kterou držel v druhé ruce jako pistoli – a vypálil.

Kulka zasáhla nepříčetného lva uprostřed skoku a zaryla se mu do hrudi, prošla svalstvem a kostí a zabořila se hluboko do srdce bestie. Nevěřícně jsem zíral, jak se obrovská mršina zřítila k zemi a v prašném víru se dokutálela otci k nohám. Zůstala nehnutě ležet a z díry na hrudi proudila krev.

Táta odhodil baterku, aby vsunul do komory další náboj. Pruh světla opsal kruh po tábořišti a krátce přeběhl po hlavách zbývajících dvou lvů. Než se zastavil, otec vypálil další dvě kulky a každá skolila jednu krvelačnou šelmu. Tábor se ponořil do ticha. Vzdálené zvuky buše se vrátily, jekot pomocníků zmlkl a já si vytřel z očí poslední slzy.

Chystal jsem se uklidnit sestru, že už je po všem, že můžeme vyjít ze stanu a na vlastní oči spatřit tátovy nečekané úlovky, když jsem zaslechl jiné zvuky. Otec kopal bosými chodidly do vzduchu a nahlas křičel. Obličej měl zalitý krví, od pasu dolů byl nahý, kroutil se jako šílený derviš a vyrá- 1 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e žel něco jako triumfální válečný pokřik. Je to snad nějaký rituál? Nebo se táta zbláznil?

„Co to dělá?“ ptala se sestra, když se přikrčila vedle mě.

Obrátil jsem svůj zrak od mrtvého lva ke křepčícímu otci. Zřejmě takto podivně oslavoval obrovské vítězství, kterého právě dosáhl.

Teprve když jeho válečný tanec skončil a matka k němu přiskočila, aby se ujistila, že je naživu, odvážili jsme se přikrást k zastřeleným lvům. A já konečně pochopil, co táta dělal. Lvi při svém trysku táborem rozdupali ohně a roztrousili po zemi žhavé uhlíky. Otec nepředváděl triumfální tanec, on poskakoval bolestí a odkopával hořící oharky, které mu pálily chodidla.

Stál jsem mezi mrtvými šelmami a táta si zřejmě až tehdy uvědomil, jak snadno jsme se mohli stát příštími oběťmi lidožravých lvů. Jak jsem si prohlížel obrovská zvířata a obdivoval je, napadlo mě, že mezi těmi bestiemi a mnou a sestrou stál jediný člověk, který nás mohl zachránit, abychom neskončili jako potrava velkých koček – můj otec, můj hrdina, můj bůh.

Zvedl jsem k němu zrak. usmíval se, pyšný nejen na to, že přežil, ale také na to, že pokořil tak mocné protivníky. Nemohl tehdy tušit, jak dlouho mě tento okamžik bude provázet životem.

I dnes, po více než sedmdesáti letech, si na tu noc živě pamatuji. Když píšu, stojí na mém stole vybledlá fotografie, kterou následujícího rána pořídila moje matka prastarým fotoaparátem s vysouvacím měchem. Táta a já klečíme bok po boku a každý z nás drží hlavu jednoho lva. V pozadí postává vedle náklaďáku Peter zabalený do deky. Otec si už oblékl pyžamové kalhoty, ale nos mu zůstal oteklý a natržený. Já v popředí mám na hlavě tátův klobouk, naražený po jeho vzoru trochu stranou, abych se mu co nejvíce podobal, a zubím se do objektivu, jako kdybych říkal tohle jsou moji lvi.

Té noci táta zachránil hodně lidských životů a místní vesničané na to nikdy nezapomněli. Já také ne. Vzpomínka na

1 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

tento zážitek zní ozvěnou ve všech románech, které jsem na

psal, v ságách Courtneyů a Ballantyneů i v dalších knihách.

Literatura na nás chrlí nejrůznější hrdiny, ale ti z reálného

života je všechny překonávají. Oné noci jsem pochopil, že

můj otec byl hrdina nejen své doby. A když přes uplynulé

roky a romány, které jsem napsal, pohlížím do hloubek té za

žloutlé, vybledlé fotografie, vím, že to byl můj táta, kdo se

stal inspirací pro hrdiny, kteří zalidnili stránky mých knih.

Hluboce zakořeněnou lidskou potřebu hrdinů uspokojují

spisovatelé počínaje Homérem, který před více než třemi ti

sícovkami let sepsal Iliadu, epické vylíčení trojské války.

Mým posláním se stalo přivádět tyto hrdiny k životu – a po

kud jsem kdy potřeboval model, stačilo vzpomenout si na

onu noc, kdy mi bylo osm: můj táta, jeho remingtonka a tři

útočící lidožraví lvi.

3

ŽIVOT DÍTĚTE

„To je hloupý nápad,“ utrousil táta. „umřeš hladem. Najdi si pořádnou práci.“

Od raného věku jsem se chtěl stát spisovatelem. Strašně rád jsem vyprávěl nejrůznější příběhy. Tuto dovednost jsem zdokonaloval od chvíle, kdy jsem se naučil číst, představovala pro mne možnost uniknout do vzdálených světů fantazie. Naproti tomu táta vůči příběhům projevoval hlubokou nedůvěru. Byl mužem, který staví budovy, dílny, továrny, který chová dobytek a klade nové silnice, kdežto já jsem již v dětství objevil radost, kterou lze najít v knihách. Tuto vlastnost jsem zdědil po matce, jejíž vášeň pro umění ve mně našla úrodnou půdu a potěšení ztrácet se v představách mých oblíbených autorů – Ridera Haggarda, C. S. Forrestera, ernesta Hemingwaye a dalších – se pomalu přetavilo v sen, že se jednoho dne postavím po bok velkých spisovatelů, kteří přetavili základní kov lidských životů v ryzí zlato vzrušujícího vyprávění.

Jednu dobu se zdálo, že se ten sen nikdy nenaplní. V roce 12, když mi bylo devětadvacet, jsem seděl v ložnici ve svobodárně, kde jsem tehdy bydlel, a četl dvacátý zamítavý dopis od nakladatele, jenž odmítl vydat román, který jsem považoval za své mistrovské dílo – Bohové nejprve stvoří šílence (Gods First Make Mad). Zmačkal jsem papír v pěsti a chystal se požádat svou agentku, aby přestala román nabízet. V hlavě mi klíčila znepokojivá myšlenka: otec měl nejspíš pravdu. W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Netuším, kde se ve mně ta naléhavá potřeba vyprávět příběhy vzala. Vím jen tolik, že jsem ji v sobě měl už tehdy, když jsem dokázal sestavit první větu. V hrozných dnech na internátní škole, kdy bych byl nejraději někde úplně jinde, mně jedinou útěchu poskytovaly knihy. Když mi bylo pětadvacet, musel jsem přijmout zaměstnání, které představovalo slepou uličku: stal jsem se úředníkem finanční správy Jejího Veličenstva v Jižní Rhodesii a únik z otupující činnosti jsem hledal v psaní. Přestěhoval jsem se do Salisbury, abych pomohl otci, který na stará kolena opustil dobytčí ranč a založil v Salisbury továrničku na výrobu a prodej plechů. Podnikání však nebylo nic pro mě, a když mě táta nemohl dál vydržovat, musel jsem se přesunout o dům dál. Cítil jsem se jako totální ztroskotanec. To už jsem byl rozvedený, svobodný otec se dvěma dětmi a v podstatě bez peněz. Práce daňového kontrolora mi ničila duši a mé večery byly dlouhé a osamělé. Toto zaměstnání však mělo jednu výhodu: poskytovalo mi téměř neomezenou zásobu per a papíru, i když s erbem Jejího Veličenstva, jakož i spoustu volného času. uchýlil jsem se ke své první lásce, která mi pomohla překonat nejtemnější životní období – lásce k psanému slovu. Celý rok jsem trávil noci s perem v ruce a plodil první pokus o román. Postavy a události mi rostly v mysli zdánlivě plně zformované, na stránkách se před mýma očima otevíral imaginární svět. Ve své představivosti jsem nacházel útěchu, samotu jsem rozpouštěl tím, že jsem prožíval večery s postavami, které jsem stvořil, a na papíře si užíval to, co jsem nemohl prožít v reálném světě: dobrodružství, hýření, souboje. A nakonec jsem přesvědčil sám sebe o svých spisovatelských schopnostech.

Jak přede mnou rostla hromada zamítavých dopisů od londýnských nakladatelství, začínal jsem si uvědomovat, co jsem dosud odmítal vzít na vědomí. Bohové nejprve stvoří šílence není přelomové dílo světové beletrie, jak jsem si dosud myslel. Samotný titul by byl příšerně bombastický i pro horší W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e dílo. Dopustil jsem se všech chyb začínajícího romanopisce, slepě jsem vlezl do každé vypravěčské pasti, považoval sám sebe za mnohem nadanějšího, než jsem ve skutečnosti byl... to vše jsem nyní neomylně viděl. Vytvořil jsem na těch stránkách více postav, než najdete v epopeji Vojna a mír. Při pokusu zobrazit realitu moderní Afriky jsem zašel příliš daleko, kázal jsem o politice, rasovém napětí a o ženách jako na slovo vzatý odborník. I podle standardů tehdejší doby byl můj román rasistický. Kniha omlouvala hříchy, jichž se bílý muž v Africe dopustil, a ze všech bělochů dělala hrdiny, aniž poskytla hlas domorodým obyvatelům černého kontinentu. Sex byl popsán velmi drsně, jako hrubé fantazie mladého muže, jedním slovem nechutně. Pokud se týká žen, mé zkušenosti a dovednosti se omezovaly na ukradený sex na tenisových kurtech, neobratné osahávání na zadním sedadle Fordu model T a na jedno katastrofálně nezdařené manželství. Román neměl jedinou vyvažující světlou stránku a já byl blázen, že jsem ho nabízel k vydání.

Toto šokující poznání mi těžce pošramotilo sebevědomí. Odmítnutí je náročný nadřízený a mě zalehla tíha selhání. Vrátil jsem se ke každodenní rutině daňového inspektora. Od této chvíle budu sepisovat pouze nekonečné stohy finančních výkazů pro vládu.

A tady mohl tento příběh skončit: další člověk, který obětoval své sny na oltář skutečného života, dřině spojené s placením nájmů a účtů, práci, jež demontuje lidské bytí, ambice odložená jako neuskutečnitelná, nerealistická, o jejíž naplnění nemá smysl se ani pokoušet. Možná bych se v následujících desetiletích dál živil jako daňový úředník – protože celý rok jsem o Londýně neslyšel ani slovo a Londýn neslyšel o mně.

Když mi bylo sedmadvacet, dostal jsem z Londýna telegram od své agentky ursuly Winantové. Ptala se mě, kde je nový román. Hleděl jsem na ta slova ve stejné posteli a ve stejné neútulné ložnici, kde jsem přišel o své sny. Připadalo mi W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e neuvěřitelné, že ursula ode mě čekala, že po neúspěšném pokusu odmítnutém všemi nakladatelstvími, kolik jich na světě je, napíšu další knihu. A přesto jsem obdržel telegram, který mě povzbuzoval, abych to udělal. ursula mi jinými slovy říkala, že bych se neměl vzdávat. Prokázal jsem jistý potenciál a byl jsem – alespoň podle ní – na začátku dlouhé cesty.

Nějakou dobu jsem se snažil na všechno zapomenout. Vzpomněl jsem si na otcova nepovzbudivá slova: život by se neměl žít na stránkách knih. Ale vždycky jsem v sobě měl kus rebela a možná bylo načase tátovi ukázat, z jakého těsta jsem uhnětený. Zklamání může představovat nesmírnou vzpruhu, pokud vás ovšem nezničí. Nikdy jsem před žádnou výzvou neustoupil a teď jsem s tím nehodlal začínat. Můj otec přetrpěl v životě mnohé pády a vždycky se znovu zvedl a bojoval dál. V následujících dnech a týdnech se mi v hlavě začaly pomalu líhnout nápady, příběh a postavy mě posouvaly kupředu.

Věděl jsem, že tentokrát to musí být jiné. Jestli tohle nezabere, bude to můj definitivně poslední pokus. Odrazit se ode dna selhání je povznášející a radostné, ale pokračovat v činnosti, pro kterou nejste stvoření, je mimořádně hloupé. Začal jsem se rozhlížet po námětech, pátral jsem ve vzpomínkách a v minulosti, hledal střípky potenciálu, který jsem naznačil v románu Bohové nejprve stvoří šílence.

Bohové nejprve stvoří šílence nebyla moje první beletristická práce, dokonce jsem si mohl na krátký čas a jen letmo vychutnat pocit úspěchu. Racionálně jsem si uvědomoval, že mám jistý talent. Než jsem se pustil do onoho k nezdaru odsouzeného románu, debutoval jsem textem nazvaným Na Flinderově stěně (On Flinder’s Face). V těch dobách existovalo více časopisů, které se soustřeďovaly na nové beletristické počiny – magazíny jako New Yorker a Argosy, oba vycházející v Americe –, a redakce Argosy překonala veškerá má očekávání, když se rozhodla vydat jeden z mých nejranějších pokusů o povídku. W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Vidět poprvé své dílo v tištěné podobě pro mne znamenalo snad nejvíce povznášející zážitek v mém dosavadním životě. Povídka nevyšla pod jménem Wilbur Smith – byl jsem přesvědčený, že Smith je tak běžné a neromantické příjmení, že pohřbí mou spisovatelskou kariéru, ještě než pořádně začala. Práci jsem redakci odeslal pod pseudonymem Steven Lawrence podle příjmení mé matky za svobodna a také proto, že jsem právě potřetí dočetl Sedm pilířů moudrosti od T. e. Lawrence. Přijetí povídky k otištění mě nažhavilo způsobem, který nedokážu popsat. Redakce Argosy mi vyplatila honorář ve výši 0 liber, což byla tehdy obrovská suma, dvojnásobně překonávající můj měsíční plat, a ještě významnější byl ten příjem pro člověka, který závisel na příspěvku od rodičů, aby přežil další měsíc. Ovšem nejdůležitější byl účinek autorského honoráře na mé sebevědomí.

Moje povídka vyšla vedle děl S. J. Perelmana, Lawrence Durrella a génia americké vědecko-fantastické literatury Raye Bradburyho. Magazín představil mého hrdinu C. S. Forestera, a dokonce otiskl první díly Tarzana od edgara Rice Burroughse. Kromě toho Argosy vydávali jednoho z mých velkých literárních hrdinů Grahama Greenea.

Na povídku Na Flinderově stěně jsem tak pyšný, jak jsem na Bohové nejprve stvoří šílence nikdy být nemohl. Nyní jsem potřeboval znovu zopakovat ten proces, oživit radost z úspěšné tvorby, zachytit esenci vtělenou do povídky Na Flinderově stěně, kterou můj pokus o román postrádal.

Otištěná povídka popisovala příběh muže, který vyrazil na horolezeckou výpravu se dvěma kamarády, z nichž jeden nasadil tomu druhému parohy, když spal s jeho manželkou. V měsících, které předcházely psaní Na Flinderově stěně, jsem se skupinkou přátel sám objevil krásu horolezectví. O víkendech jsme vyráželi do stepi kolem Salisbury a šplhali na žulové vrchy (kopje), tolik typické pro místní krajinu. V dětství na ranči jsem se na nich mockrát poškrábal, ale tohle byla úplně jiná výzva – a znepokojující uvedení do W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e světa adrenalinu vybuzeného strachem, s nímž jsem nepočítal. Stěny žulových útesů v oblasti centrální Rhodesie jsou hladké a strmé a i zkušený horolezec na nich najde jen málo chytů, ale já se s gustem oddal novému sportu a oplýval sebevědomím, na které jsem neměl nejmenší právo. Brzy se mi přílišná sebedůvěra nevyplatila: natáhl jsem se moc daleko, druhou rukou se pustil předčasně a dlaň mi sjela po žule. O děsivý okamžik později jsem už sjížděl po skále, která přede mnou letěla nahoru, okolní svět se změnil v barevnou šmouhu a svištící vzduch. Zdálo se mi, že padám celou věčnost, ale ve skutečnosti to trvalo jen pár vteřin a já se bezmocně houpal na pojistném laně sto metrů nad zemí.

Jak jsem tam visel a přemítal, jak snadno může lidský život skončit, napadla mě zápletka povídky Na Flinderově stěně. Byl to záblesk ryzí inspirace, kdy se mi příběh a postavy prostě zhmotnily před očima. Věděl jsem, že pokud přežiju, musím ho napsat. Byl to příběh odehrávající se ve světě, jemuž jsem rozuměl. Koneckonců jsem ho prožil na vlastní kůži, každý jeho okamžik. Z osobní zkušenosti jsem poznal strach i radostné vzrušení horolezectví. Věděl jsem, jak je žula pod prsty horolezce drsná, jak může výzva souboje s vysokým strmým útesem ovládnout lidskou mysl. A z první ruky jsem si osahal strach, jaký dříve nebo později pozná každý horolezec, profesionál nebo amatér: pocit volného pádu, když vás hora jednou zradí.

Měl jsem štěstí. Jistil mě můj dobrý přítel Colin Butler, chlap velký jako hora a silný jako býk, který mě jednou rukou vytáhl zpátky na skalní římsu, z níž jsem sklouzl. O necelý týden později, když už jsem se otřepal z nejhoršího, jsem seděl v salisburské kanceláři, ignoroval rostoucí hromádku daňových přiznání na stole a začal tvořit povídku – rukou, protože jsem neuměl psát na stroji. Mladá sekretářka v kanceláři mi nabídla pomoc a také mi pomohla, i když jsem neměl ani haléř, abych jí mohl zaplatit. Možná jí neuniklo, jak zoufale jsem se snažil zachytit vzrušující okamžiky a zdokonalit svůj styl. 2 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Nyní tváří v tvář myšlence, že začnu psát nový román, posadil jsem se s výtiskem Argosy a nalistoval úspěšnou povídku. Držel jsem v prstech kouzlo. Přímo jsem cítil tu alchymii. A náhle jsem si uvědomil důvod. Psal jsem o tom, co jsem znal. Znovu jsem vyvolal emoce, které jsem cítil, když jsem klouzal po skalní stěně, a převedl je na papír, zachytil pravou podstatu děsivého okamžiku. V povídce Na Flinderově stěně jsem popsal pravdu.

Rozhodl jsem se to zopakovat. Mohl jsem čerpat z vlastního života. Živě jsem si vzpomínal na dětství na otcově dobytčím ranči uprostřed divočiny. Napíšu o dobrodružstvích, která jsem na ranči zažil. Budu psát o lidech, které jsem znal, o černých a bílých, o lovech a rýžování zlata, o hýření a ženách. Budu psát o lásce, o tom, jaké je to milovat a být milován, jaké je to nenávidět a být nenáviděn. Vynechám veškeré nedospělé filozofování, radikální politiku a buřičské pózy, které tvořily osu mého předchozího díla, budu psát výhradně o lidech a věcech, které dobře znám.

V roce 12, kdy mi bylo devětadvacet, jsem se tedy chopil pera, abych začal, a staré vzpomínky se vrátily. Byl to příběh, na který jsem v průběhu let mockrát myslel a jenž mě dodnes přivádí v úžas. Byla to vzpomínka na chvíle, kdy jsem se probudil uprostřed noci, vyhlédl ze stanu a díval se, jak můj otec bez váhání zastřelil tři lidožravé lvy.

Sklopil jsem zrak. Pero se již pohybovalo po papíře. Slova, která jsem napsal, zněla Když loví lev. Měl jsem titul knihy. Konečně jsem vykročil po cestě věčné svobody. Narodil jsem se . ledna 133 v dnešní Zambii ve střední Africe. V té době chybělo k získání nezávislosti ještě jedenatřicet let a Severní Rhodesie, jak se země tehdy nazývala, byla protektorátem britského impéria. První doušky vzduchu jsem vdechl v Copperbeltu na malém porodním oddělení v Ndole. O osmnáct měsíců později jsem bojoval o život, 2 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e když jsem se nakazil mozkovou malárií. Lékaři upozornili rodiče, že by možná bylo lepší, kdybych zemřel. Báli se, že i kdybych chorobu překonal, zůstalo by mi trvalé poškození mozku. Samozřejmě jsem přežil a možná mi nemoc i pomohla. Domnívám se totiž, že člověk musí být tak trochu blázen, aby se pokoušel vydělávat si na živobytí psaním.

Můj otec se do tohoto vzdáleného koutu světa dostal jako vandrující kovodělník a plechař. Řemeslu se vyučil v jihoafrickém Pietermaritzburgu a tam také vydělal první větší peníze. Řeka Kafue, přítok veletoku Zambezi, odedávna lákala investory bohatými ložisky mědi na jejích březích a po jistou dobu tam prosperovala řada těžebních podniků. Ovšem v době, kdy jsem se narodil, dolehla na svět Velká hospodářská krize, která dosáhla i do těchto odlehlých končin v srdci Afriky, a doly stagnovaly, podzemní muzeum čekající na nový začátek.

Po uzavření dolů byla většina horníků poslána zpátky do Anglie s hrstkou peněz, která sotva umožňovala přežít první týdny poté, co loď zakotvila v přístavu. Můj otec však nepatřil k lidem, kteří by na takovou dohodu přistoupili, a zůstal v Rhodesii, pevně rozhodnutý najít si své místo na slunci. Byl schopný a nápaditý, uměl rozpoznat příležitosti. Já se narodil jako syn lovce a obchodníka, muže, který vybudoval, co mohl, a pak to prodal.

Život byl těžký a otec používal vrozený důvtip a někdy i pušku, aby zajistil rodinu. Založil řetězec čtrnácti prodejen, prostých chatrčí z vlnitého plechu vratce usazených vedle rhodeských silnic, kde místní domorodci, které si najal, prodávali nejrůznější zboží, jež jim dodával. Většinou to byly předměty každodenní potřeby – deky a nástroje, zvířecí kůže a oděvy –, ale někdy táta zmizel v buši a vracel se s buvolími kůžemi a čerstvým masem. Žili jsme se sestrou, která byla o dva roky mladší než já, jako domorodci a otec postupně budoval své impérium. Když Velká hospodářská krize pominula, otec usoudil, že nechce do smrti pracovat pro ně- 2 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e koho jiného. Postavit se celému světu a spoléhat pouze na sebe přináší člověku radostné vnitřní vzrušení. Tuto lekci si vezmu k srdci a jednoho dne ji využiju, i když v úplně jiné oblasti než on.

Když byly měděné doly koncem třicátých let znovu otevřeny, obrátily se na mého otce úřady, které řídily dění v Copperbeltu (Měděném pásu), s žádostí, aby zrekonstruoval rozpadlé domky, kam by se mohli vrátit horníci. Táta vycítil naději, že získá pro rodinu trochu stability, a odvedl nás zpátky ke Kafue. Dlouho tam však nevydržel a roku 13 znovu vyrazil za svobodou a my se nastěhovali na vlastní ranč.

Ranč se rozkládal na 25 000 akrech lesa, kopců a savany nedaleko městečka Mazabuka, usazeného na břehu řeky Kafue, která teče více než tisíc kilometrů od Copperbeltu k mohutné Zambezi. Na tomto území dříve působilo několik oddělených farem, které obdrželi navrátivší se veteráni z první světové války. Otec je se značnou námahou postupně všechny vykoupil – a teď vše, co jsem viděl, od miombových lesů na severu k žírným lukám náplavové roviny kolem řeky, patřilo naší rodině.

V roce 11, když mi bylo osmadvacet, jsem stál před tradičním rhodeským farmářským domem s doškovou střechou, který postavil můj otec. Kolem všech čtyř obílených stěn se táhla veranda z leštěného červeného dřeva, na níž jsem odpočíval a díval se, jak táta pomalu kráčí ke mně. Ponořil jsem se do vzpomínek. Celý život jsem otce pokládal za muže, který si podmaní vše, na co se podívá, za polomytickou postavu zrozenou v divočině a přetvářející svět ke svému obrazu. Nebyl nijak zvlášť mohutný, ale paže mu neobyčejně zesílily dlouhými roky práce s těžkými plechy a ventilačními rourami. Vlasy ztratil už ve dvaceti a holou hlavu měl dohněda opálenou. Díval se na svět pronikavýma modrýma očima nad křivým nosem, památkou na boxerské utkání, a když odvrátil pohled, aby promluvil se svým předákem, využil jsem šanci – to byly chvíle pro tajné čtení. 2 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

Nemůžu říct, že by otec knihy nenáviděl. I on byl svým způsobem knihomol a pozdě večer byste ho často našli, jak pod lucernou listuje technickými příručkami nebo manuály a vstřebává všechny technické farmářské znalosti, ke kterým se dostal. Ne že by otec knihám nevěřil, ovšem příběhy pokládal za velmi podezřelé. Zastával přesvědčení, že takové knížky mohou mladou mysl nakazit. Příběhy byly módní záležitost, prostředek úniku od reality, imaginativní konfekce, která nás odvádí od skutečného světa krocení a dobývání divočiny, kladení cest a budování říší z prachu. Podle mého otce příběhy odváděly člověka od řádného života, nebyly vhodné pro muže. Neměl je rád a ocenil by, kdybych k nim projevil stejný vztah.

Počátkem dospívání, když jsem se o dlouhých letních prázdninách vracíval na ranč, jsem vždycky počkal, až jsem si byl jistý, že mě nevidí, a pak jsem se vykradl z domu, přešel udusaný trávník až ke skalnaté vyvýšenině, na níž stála obrovská nádrž s pitnou vodou zásobující ranč, a odtamtud zamířil k dřevěnému domečku, kde se nacházel suchý záchod. Zajistil jsem zevnitř dveře a odklopil víko tajného úkrytu, který jsem před mnoha měsíci vyhloubil. Tam jsem uchovával poklady svého mládí: Biggles vzdušný komodor, Černá hrozba, Spravedlivý William – a momentálně nejoblíbenější Doly krále Šalamouna. Jistý si tím, že tady mě nějakou dobu nikdo neobjeví, usedl jsem vedle úkrytu a začetl se. Trávíval jsem čtením na latríně takovou dobu, až otec usoudil, že trpím zažívacími potížemi, a přikázal matce, aby mě donutila polykat velké dávky ricinového oleje. Za tu cenu se mi to vyplatilo.

Jindy mě otec poslal pro dřevo na topení a vaření a já vyrazil s traktorem a vlečkou plnou dělníků. Ale ještě před odjezdem jsem si za košili strčil knihu, a zatímco naši lidé v potu tváře sekali dřevo, já seděl na traktoru s velkým slamákem na hlavě a četl. Otec mě nikdy nepřistihl, protože hukot motoru jeho auta mě včas varoval. A když v oblacích zvíře

30 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

ného prachu přijel, dávno jsem měl knihu zpátky pod košilí

a předstíral, že dělám něco užitečného. Mužům to nevadilo,

byl jsem moc malý na to, abych zvedl sekeru, a moje tajem

ství zachovali. Někdy si ukázali na hlavu a udělali prstem

malé kolečko, aby naznačili, že jsem chytrý chlapík, protože

čtu knížky, ale možná tím chtěli spíš ukázat, že jsem tak tro

chu blázen.

Ke kouzlu psaného slova mě přivedla matka. Její láska

k četbě na mě hluboce zapůsobila. Byla o deset let mladší

než otec, s nímž se seznámila v Copperbeltu při jedné ta

neční zábavě, kam se každý měsíc sjížděli lidé ze širokého

okolí, a hned se do něho zamilovala. Jestliže jsem otce po

kládal za boha, pak byla matka mým strážným andělem.

Bránila mě před otcovým hněvem, dokud nevychladl. Pro

budila ve mně zájem o krásu přírody, stromy, byliny, různé

druhy květin a jejich exotickou klasifikaci. Oba mě společně

vychovali takového, jaký jsem. Jmenovala se elfreda a vy

važovala mého otce způsobem, který z nich dělal dokonalý

pár. Táta byl tvrdohlavý a cílevědomý, kdežto máma jemná

a něžná, umělecky založená. Měla tmavé vlasy a mandlové

oči a byla původem Angličanka, ale africkou divočinu si

okamžitě zamilovala. Když neseděla u stojanu a vodových

barev a nemalovala dramatické krajinky, jezdila na koni po

savaně, stejně doma pod nekonečnou africkou oblohou jako

v kterémkoliv anglickém městě či vesnici. Kam až mi paměť

sahá, seznamovala mě máma s fantastickým světem na strán

kách knih. Po dlouhém dni s otcem na ranči mi čas ke spaní

přinášel jiná dobrodružství. Schoulil jsem se na lůžku a po

slouchal, jak mi máma četla z podobných knížek, jako byly

ty, které jsem si později schovával na latríně. Jedné míst

nosti na ranči dominovala její knihovna, police plné knížek

lemovaly všechny čtyři stěny. Nechápal jsem, jak je možné,

že tento pokoj nenaplňuje otce posvátnou úctou. Ano, reál

ný svět venku nabízel svoje unikátní zážitky, ale v matčině

knihovně se nacházely stovky jiných světů a všechny če

31 W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e

kaly na prozkoumání. Hodina před spaním mi přinášela nej

větší potěšení, na jaké si z dětství pamatuji. Jak jsem ležel

v posteli, nechal se zaplavovat matčinými slovy a díval se na

knihu v jejích rukou, každou noc jsem si v duchu říkal: „Ona

si to nevymýšlí! Všechno je na těch stránkách. Ta kniha...“

To byly první okamžiky, kdy jsem pochopil, že knihy budou

v mém životě hrát ústřední roli.

Jakmile jsem se to naučil, začal jsem si číst sám. Nej

prve přišel na řadu Biggles a Spravedlivý William a zane

dlouho se mi čtení stalo radostí vyhrazenou pro osamělé

večerní hodiny. Rychle jsem se ztrácel ve slovech C. S.

Forestera a nádherných námořnických dobrodružných pří

bězích Horatia Hornblowera, ve slovech Johna Buchana

a vzrušujících příbězích zasazených do divokých krajin

dalekého severu. Matka se spřátelila s vedoucím veřejné

knihovny v Bulawayu ležícím dvanáct set kilometrů smě

rem na jih a nákladní vlaky – železniční síť se tehdy rychle

rozšiřovala po celém kontinentě – nám každý měsíc přivá

žely balíček nových dobrodružství. Od té chvíle jsem měl

vždycky v kapse knížku s ohmatanými stránkami. Nořil

jsem se do knih, v nichž jsem nacházel strhující příběhy

o nebezpečí a smrti, o hrdinství a divoké povaze konti

nentu, který jsme nazývali svým domovem. Miloval jsem

romantiku Afriky, mystiku jejích ztracených kmenů a ča

rodějky, Té, kterou musejí všichni poslouchat. H. Rider

Haggard, v té době jeden z mých oblíbených autorů, mi

ukázal, že Afrika je obrovská pokladnice příběhů – a co

bylo ještě lepší, pochopil jsem, že žiju těmto příběhům na

blízku. ukrytý na latríně jsem dospěl k závěru, že Hag

gardův hrdina Allan Quatermain svým způsobem zrcadlí

mého otce a jeho africká dobrodružství. Quatermain se na

rodil v Anglii stejně jako můj otec – a stejně tak byl i on

profesionální lovec divoké zvěře a obchodník. Haggardova

láska k Africe a jejímu obyvatelstvu byla tak hluboká, že

se naučil jazykům domorodých kmenů a podporoval jejich W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e záležitosti. Od těchto mužů jsem se naučil nahlížet na Afriku jako na kontinent plný hrdinů a hrdinek, na místo nekonečných dobrodružství.

Četl jsem o džunglích v temném srdci Afriky, cestoval ve své fantazii s Quatermainem, když vtom jsem zaslechl, jak na mě od ranče volá otec. Spěšně jsem ukryl knížky a vylezl z kadibudky právě včas, abych viděl, jak sestupuje z verandy.

Podíval se na mě se zkoumavým výrazem, který si dodnes pamatuji, přestože táta odešel z tohoto světa už před více než třiceti lety. Ten pohled říkal: Cos tam dělal, chlapče? Chtěl, abych byl jako on, a já v mnoha směrech takový byl. Lišil jsem se jen jednou stránkou osobnosti: láskou k imaginativní invenci, kterou zřejmě pokládal za ránu osudu. Ne že by otec postrádal imaginaci, neměl jen prostě nikdy čas ponořit se do osamělých abstraktních úvah. Pořád na něho někde čekala nějaká fyzická práce, kterou musel udělat.

„Dřevo,“ řekl otec stručně a já přikývl. Nastal čas pustit se do svých povinností.

Když jsem jednou nakládal dřevo na vlečku, vypadla mi kniha zastrčená pod košilí do prachu na zem. Osud tomu chtěl, že právě tehdy se otec připojil k výpravě, aby dohlédl na dělníky klučící buš. Spěšně jsem knížku schoval zpátky pod košili a pokračoval, jako by se nic nestalo. Za sebou jsem zaslechl klapot kroků a otec mi položil ruku na rameno. Otočil jsem se. Nevím, jestli to způsobil sluneční svit odrážející se od jeho obličeje, ale jsem si jistý, že jsem zahlédl letmé přimhouření oka. Nepadlo však mezi námi ani jediné slovo. Když jsem poprvé držel v rukou pušku svého dědečka, cítil jsem nezměrnou pýchu. Otec mi ji beze slova podal a já samozřejmě věděl, co to pro něho i pro mě znamená. Při mnoha příležitostech jsem tu zbraň obdivoval, znal jsem její W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e dlouhou a pohnutou historii. Stará remingtonka byla pečlivě opečovávaná a udržovaná v dokonalém stavu. Přejížděl jsem konečky prstů po zářezech na pažbě a snažil se představit si všechny ty lovy, o kterých jsem opakovaně slyšel vyprávět.

Kodex sportovce, jemuž mě otec naučil, obsahoval soubor příkazů, které vnášely do zabíjení slušnost a vytyčovaly hranici, kterou opravdový lovec nikdy nepřekročí. Pro mého otce a děda nebyl lov nikdy nevybíravý, nikdy nesloužil k povyražení. Představoval způsob života, dovednost, kterou člověk dává do služeb svým bližním a s jejíž pomocí udržuje v přírodě rovnováhu. Těchto příkazů jsem se držel celý život, ale v tom okamžiku jsem nemyslel na nic jiného než na legendární pušku, kterou jsem držel.

Skutečnost, že mi otec tu památnou zbraň svěřil, pro mě znamenala privilegium a poctu. Dědečka jsme moc často nevídali, pouze když jsme se vydali na dlouhou cestu na jih do Natalu, kde žil sám na dvacetiakrovém pozemku na okraji města, obklopený puškami, oštěpy a rybářskými pruty, které za celý život nashromáždil, a jedinou společnost mu dělala smečka psů. Byl-li pro mě můj otec bohem, pak děda Courtney byl bohem pro něj. Viděl jsem v něm Metuzaléma, bájného muže z jiných časů. Měl jiskřivé modré oči a mohutný knír zbarvený dohněda šťávou ze žvýkacího tabáku, kterou dokázal vyplivnout do plivátka vzdáleného pět kroků, aniž jediná kapka spadla mimo. Vypadal jako postava z knih, které jsem miloval, a sám byl gejzírem poutavých příběhů. Jeho jméno jsem použil pro hrdinu prvního románu Když loví lev (When the Lion Feeds), ale po pravdě uvádím, že inspiroval nejen Seana Courtneyho, ale také Seanova otce Waitea.

Dobře si pamatuji den, kdy mi vyprávěl o sjamboku, což je dlouhý tuhý bič z nosorožčí nebo hroší kůže. Děda Courtney měl mezi 55 a  0 roky, ale pro mě byl prastarý kmet z mytických časů. Ikona vytesaná z kamene, ale stále živoucí. Pracoval jako cestní inspektor v tehdejším Zululandu W I L Bu R S M I T H • N A L e O P A R Dí S Ká L e a objížděl na koni silnice. Později se stal poručíkem u slavného pluku natalských jízdních střelců, což byla jedna z nejlepších jednotek v dějinách Afriky. Naše výlety do Natalu prozařovaly příběhy a legendy, které mě doslova uchvátily. Při vyprávění jsem tajil dech a ještě týden po návratu mě budily zlé sny.

„Chlapče, teď ti povím o černé mambě!“ řekl mi jednoho dne.

„Stalo se to po válce,“ začal, „když jsem přicestoval do Witwatersrandu. Byla to doba zlaté horečky, kdy se dalo přes noc královsky zbohatnout...“ Důrazně vyslal slinu do plivátka. „Ale zlatá pole, to nebylo nic pro mě. Deset let jsem přepravoval zboží po stezce podél Delagoa Bay od pobřeží až na zlatá pole ve Witwatersrandu. Krytým vozům ta cesta trvala tři měsíce a vozili jsme zlatokopům všemožné zásoby od přikrývek přes šampaňské až po dynamit, tam a zpátky dvanáct set mil. Já jsem vždycky jezdil v čele kolony volských spřežení, po cestě jsem lovil a prováděl výměnný obchod s domorodými kmeny.“

Přesně jako v Jockovi z Bushveldu, knize Jamese Preceyho Fitzpatricka, v níž autor líčí dobrodr



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.

Smith - Wilbur Smith – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist