načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Na jeden život až příliš - Milan Ráček

Na jeden život až příliš
-21%
sleva

Kniha: Na jeden život až příliš
Autor:

Historie tohoto biografického románu je zasazena do první poloviny 20. století. Hlavní hrdina, voják, legionář a pedagog František Kreps, pochází z ekonomicky zajištěné rodiny, žijící ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  289 Kč 228
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 255
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 255 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Für ein Leben zu viel ... přeložila Eva Hermanová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074734113
EAN: 9788074734113
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor v románu představuje osud legionáře a pedagoga Františka Krebse v souvislosti s historickými událostmi 1. poloviny 20. století. Životní běh hrdiny románu je přímo úměrný běhu dějin: první světová válka, vznik republiky, mnichovská dohoda, okupace, osvobození a dusná 50. léta se promítají do jeho biografie od narození v movité obchodnické rodině až do nejasné smrti. Významnou roli ve Františkově životě sehrály osudové ženy - psychicky labilní ruská malířka Alexandra a Moravanka Marie, která mu dala dva syny. Rakouský autor českého původu se pokusil střízlivě popsat osud muže drceného soukolím doby, což bylo "na jeden život až příliš".

Popis nakladatele

Historie tohoto biografického románu je zasazena do první poloviny 20. století. Hlavní hrdina, voják, legionář a pedagog František Kreps, pochází z ekonomicky zajištěné rodiny, žijící v nevelkém východočeském městě. Autor popisuje jeho službu v rakousko-uherské armádě, následné ruské zajetí, působení v legiích včetně bojů proti nastupující sovětské moci, profesní vzestup po návratu do vlasti až po funkci ředitele Obchodní akademie T. Bati pro zahraniční obchod ve Zlíně, odpor proti moci národních socialistů a později komunistů. Také usvědčení vraha několika sudetských Němců a represe ze strany vlády. Kniha končí jeho nevyjasněnou smrtí. Významnou roli v životě Františka Krepse hrají dvě ženy: krásná, podstatně starší ruská malířka, poznamenaná traumatickými zážitky říjnové revoluce a poměrně emancipovaná mladá žena, pocházející z rodiny majitelů malého průmyslového podniku na severní Moravě. Navzdory mnoha strastiplným zážitkům se nejedná o trudomyslný román. Zachycuje nejen strasti a radosti Františka Krepse, ale i zmatky doby, kterou popisuje.

Předmětná hesla
* 1901-1950 * 1918-1956
Česko -- Společnost a politika -- 1901-1950
Sovětský svaz -- Společnost a politika -- 1918-1956
Česká próza
Kniha je zařazena v kategoriích
Milan Ráček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Milan Ráček, 2005

Translation © Eva Hermanová, 2016

ISBN 978-80-7473-411-3


7

PROLOG

Muž v modré milicionářské uniformě, která byla jeho

pracovním oblečením, zastoupil doktoru Jílkovi cestu

a odměřeně od něj požadoval doklady.

„Musí se legitimovat i oběti, které vezou od nehody?“ mumlal oslovený, zatímco hledal doklady v kapsách.

„Je to moje povinnost, soudruhu doktore,“ odvětil muž o něco přátelštěji a listoval přitom v podanémobčanském průkazu.

„Řeknete mi, co vás k nám přivádí?“ zeptal ses neřeslechnutelným ironickým podtónem v hlase.

„Jedu navštívit svého kolegu, pana doktora Hrobaře,“ odpověděl doktor Jílek stroze.

„Páni už neexistují,“ poznamenal uniformovaný muž důrazně a odcházel k vrátnici, Jílkův průkaz stále ještě v ruce.

„Doktor,“ znovu se podíval do legitimace, „doktor Jílek k soudruhu Hrobařovi,“ nahlásil přehnaně hlasitě, otočil se na hosta a řekl téměř omluvně: „Je nahluchlý,“ a dále čekal beze slov. Po chvíli se ozval hlas vrátného, prozrazující náruživého kuřáka.

„Doktor Hrobař čeká dole.“ Slovem dole bylamyšlena prosektura. Ačkoliv Jílek v  hradišťské nemocnici nikdy nebyl, věděl, kde má svého kolegu hledat.

Špitály z třicátých let byly stavěny až na drobnédetaily všechny stejně. V centrální části hlavní budovy se nacházel prosklený operační sál zastřešený rovněž prosklenou kupolí. U návštěvníků budil respekt, ne-li přímo strach. Ještě tajemněji ovšem působila spalovna, ve které se likvidovaly amputované části lidských těl, ale také použitý zdravotnický materiál jako vata nebo obvazy všeho druhu a  silně zašpiněné povlečení, a  to bez ohledu na znečištění ovzduší.

Najdu ho ve sklepě hlavního traktu, pomyslel si host právě v okamžiku, když proti němu vyšla zdravotnísestra a oslovila jej: „Doktor Jílek?“ zeptala se s úsměvem, a než stačil odpovědět, vyzvala ho, aby ji následoval.

„Poslal mě pan doktor Hrobař,“ řekla po chvíli, aniž by se k němu otočila, jen aby přerušila ticho.

Tak něžné stvoření a pracuje na patologii, pomyslel si v  duchu Jílek, zatímco vnímal stále silnější zápach dezinfekce. Z této směsi pachů nebylo těžkéidentifikovat formaldehyd a alkohol, se třetí, sladce zapáchající složkou si ale nedokázal poradit. To bude určitě ten nový zázračný prostředek nazvaný po svém tvůrcikaiserling, táhlo mu hlavou; ve stejném okamžiku siuvědomil skutečný důvod své návštěvy.

K věci. Nejsem tady přece na exkurzi, jsem tadyproto, abych zjistil skutečnou příčinu smrti svého švagra, zlobil se lékař sám na sebe.

„Vítám tě, milý příteli!“ těmito slovy vytrhl doktor Hrobař svého kolegu ze studií z  jeho rozpolceného uvažování. Srdečně se pozdravili, přičemž Hrobařvyjádřil politování nad smutným důvodem kolegovynávštěvy. Z  krátké výměny názorů vyplynulo, že se oba lékaři domnívají, že příčina smrti byla jiná, než jaká je uvedena v úmrtním listě.

„Zesnulého našla manželka v  předsmrtném deliriu ležícího vedle postele,“ vysvětlil Jílek svému kolegovi, který mezitím sundával z  mrtvoly, ležící na prostředním pitevním stole, bílé prostěradlo.

Mrtví působí mnohem menší, než byli za života, pomyslel si Jílek, oblékal si při tom bílý plášť, který mu jeho kolega podal, a narovnával do správnépolohy otočný stoleček ze světlého mramoru, jenž sloužil k  odkládání orgánů odebraných při pitvě k  ohledání. Ve stejnou chvíli zazvonil telefon.

„Soudruhu doktore, přišli za vámi dva muži,“ sdělil hlasitě vrátný. Mnohem tišeji, zakrývaje dlanísluchátko, k tomu ještě dodal: „Jsou to Rusové,“ a zavěsil.

„Co chtějí Rusové zrovna ode mě?“ zeptal se Hrobař spíš sám sebe než obou přítomných a vyšel záhadným návštěvníkům vstříc.

Když se s nimi vrátil, představil mužům doktoraJílka jako svého asistenta, nezvaní návštěvníci mu alenevěnovali jediný pohled.

„Který je Kreps?“ zeptal se netrpělivě jeden z mužů se silným ruským přízvukem. Tón jeho hlasu prozrazoval vyšší postavení ve všemocném a  neprůhledném aparátu, kterého se obávali jak nepřátelé, tak přátelé.

Doktor Hrobař odhalil mrtvolu, kterou jeho kolega mezitím znovu zakryl, a značně iritovaný čekal na další instrukce.

Vyšší muž, který česky neuměl, zašátral v  aktovce a  podržel svému kolegovi před očima fotografii, jež byla díky zvětšení silně zrnitá. Doktor Jílek, který stál za mužem a  mohl mu tak nahlédnout přes rameno, uviděl mezi ostatními uniformovanými osobami zakroužkovaný obličej svého švagra. V tu chvíli mu bylo všechno jasné. Ti muži měli ověřit identitu zemřelého. Zjevně pro ně bylo velmi důležité vyloučit případnou manipulaci. Z  doslechu nebo také z  literatury znal případy, ve kterých byla nějaká osoba prohlášena za mrtvou a  pohřbena, ve skutečnosti ale žila dál s novou identitou.

Teprve nyní Jílek pochopil kvapný útěk svého příbuzného z Jablonce a přestal se divit, že jeho švagrpsychickému tlaku podlehl.

Mít v patách sovětskou státní bezpečnost může být smrtelné, sesumíroval si pro sebe právě ve chvíli, kdy česky mluvící agent zvedl bez svolení sluchátko a informoval se na předvolbu, kterou by se mohl dostat do veřejné telefonní sítě. Vytočil relativně krátké číslo a potvrdil ve svém rodném jazyce identitu zemřelého. Dalšímu obsahu telefonátu nerozuměl ani Jílek, ani Hrobař. Po ukončení dlouhého rozhovoru se mužotočil k nechápavě přihlížejícím lékařům a sdělil jim, že je ve vyšším zájmu provést ohledání mrtvoly ve vojenské nemocnici.

„Existuje podezření, že soudruha Krepse zabilyneřátelské živly, které chtěly zabránit jeho spolupráci s  progresivními silami socialistické společnosti. Abychom mohli tento zločin odhalit a  potrestat, musíme znát přesnou příčinu smrti. Pohřební služba přiveze mrtvého v den pohřbu, který se koná příští sobotu,tedy 14. listopadu ve tři hodiny odpoledne, v uzavřené rakvi. Soudruzi z pohřebního ústavu jsou již na cestě, aby mrtvolu převezli do kasáren. My dva jej budeme doprovázet,“ sdělil důrazně služebně starší muž a kývl při tom směrem ke svému kolegovi.

Doktor Hrobař se snažil proti tomuto rozhodnutí protestovat tím, že požadoval soudní rozhodnutío vydání mrtvoly. Současně navrhoval, že by ohledáníprovedl spolu s kolegy z vojenské nemocnice. Slovo mající instruktor, jak byli označováni infiltrovaní příslušníci sovětské státní bezpečnosti, věnoval lékaři dlouhýpohled a  s  ironickou laskavostí v  hlase řekl: „Soudruhu doktore,“ krátce se odmlčel, pohled stále upřený jeho směrem. A  pak stejně měkce ale důrazně pokračoval: „Vezměte na vědomí, že záležitost je v chodu.“

Pro Hrobaře trapnou situaci přerušil telefonátvrátného.

„Přepravní služba je tady, mám ji pustit dovnitř?“

„Ano prosím,“ zněla rezignovaná odpověď lékaře, který pochopil, že jakýkoliv odpor proti skutečným státním mocipánům je nesmyslný. Mrtvola bylaodnesena v  zinkové přepravní rakvi a  Rusové se přehnaně přátelsky rozloučili.

Muži v bílých pláštích si sedli ke stolu. Až po delší době přerušil Jílek nervy drásající ticho.

„Co si o  tom myslíš?“ zeptal se a  zkoumavě se na Hrobaře zahleděl.

„Co už si můžu myslet, oni v  této zemi vládnou a můžou si dělat, co chtějí, bratři...“

„Myslím poznámku, že by s nimi František mohlspolupracovat,“ skočil Jílek svému příteli do řeči.

„Nesmysl. Jestli ho skutečně někdo zabil, pak to byli oni. Jednoduše věc překrucují a  odůvodňují tím řadu zatčení takzvaných podezřelých. Už toho mám dost. Je to horší než za protektorátu. Němci byli brutální. Byli to ale naši nepřátelé a  pozice byly jasné. Byli předvídatelní. Tito ale, to jsou vlci v rouše beránčím. Jednají nevypočitatelně, a proto jsou také nebezpečnější.“

Pochybnosti, které doktora Jílka tížily, byly naštěstí rozptýleny. Těžko by se mohl vyrovnat se skutečností, že se jeho švagr nějakým způsobem zapletl s mocipány. Ztratil by v  něj důvěru. Často spolu dlouhé hodiny mluvili o  politice, ale také o  strategii přežití v nových podmínkách. František neuvažoval o aktivní roli. Všichni musíme dělat kompromisy, nad jejich rámec se angažují jen ti, kteří jsou režimu oddáni z přesvědčení, nebo relativně malá skupinka prospěchářů, kteří jsou ovšem totálně bez skrupulí a o to nebezpečnější. Muži se rozloučili, ještě se dohodli na krátkém setkání před pohřbem a  šli si  – znatelně deprimovaní  – každý po svém.

Na čerstvém vzduchu se Jílek cítil mnohem lépe.Cestou ke své švagrové Marii přemýšlel, jakým způsobem ji bude informovat o  událostech posledních několika hodin. Bylo mu jasné, v jak nebezpečné situaci se sama nachází. Aby ji ještě více nezneklidnil, rozhodl se nezmiňovat o události v nemocnici.

Marii našel v kuchyni. Se zarudlýma očimaa rukama bezmocně složenýma v klíně zírala nepřítomně do prázdna.

„Chci pryč, chci za Františkem,“ řekla a  rozplakala se. Vlastně poprvé od smrti svého muže.

Konečně. Zbaví se strnulosti, která ji tak ochromuje, pomyslel si Jílek. Vzal mlčky její ruce do svých.

Po chvíli vstala, otřela si kapesníkem oči a  zeptala se na děti. Aniž by počkala na odpověď, zopakovala: „Chci vědět, kde jsou moje děti.“

„Buď ráda, že ještě úplně nechápou, co se vlastně stalo. Celodenní škola jim udělá dobře,“ odpověděl švagr a uvědomil si, že ji teď nemůže nechat samotnou a že bude muset zůstat až do pohřbu.

V  žádném případě to pro něj nebylo lehké rozhodnutí. Během posledních pětadvaceti let, které strávil coby venkovský lékař v  Rudě nad Moravou, se nikdy nestalo, aby své pacienty nechal na holičkách déle než několik dní, které sám potřeboval k vlastnímu vyléčení.

„Marie, co se stalo, je strašné, ale život jde dál. Máš před sebou těžký, ale úžasný úkol. Tví synové těpotřebují a dříve nebo později v nich Františka najdeš. Dají tvému životu smysl a budeš v nich mít oporu. Tu ztrátu ti nahradí, i když si to teď nedokážeš představit,“ řekl v psychologii zběhlý lékař a doufal, že se Mariinakřečovitost plynoucí ze zoufalství pomalu uvolní.

Měl pravdu. Zdálo se, že se probrala z letargie,začala přemýšlet prakticky a  připravovat kávu. V  tuto chvíli byla její největší starostí organizace pohřbu.Jílek se nabídl, že se spojí s pohřebním ústavem a vyřídí všechny potřebné formality. Ze vzorů smutečníchparte, která byla k dispozici, vybral jediné, jež mělo kříž, na což zaměstnanec zareagoval poznámkou: „Dobové není, ale prosím.“ Mezitím přijela do Hradiště i  jeho manželka Božena, energicky převzala vedení domácnosti a starala se o to, aby Marie nebyla se svýmsmutkem sama.

Jílek byl s  psychickým stavem své švagrové docela spokojený, nemohl ale úplně vyloučit určitý druhmanické psychózy.

O událostech na prosektuře se nesmí ani teď nicdovědět, myslel si a obával se otázek na toto téma. Neptala se. Mrtvola pro ni byla pouze stvrzením tragickéudálosti, proti které se vnitřně vzepřela.

„Pozítří, to znamená v den pohřbu, dovezouFrantiška ze špitálu. Tak jsem to domluvil se známým,doktorem Hrobařem. Doufám, že souhlasíš,“ sdělil jí krátce a spadl mu kámen ze srdce, když jen pokrčila rameny a na nic se neptala.

Jako lékař byl Jílek zvyklý na to, že svým pacientům v jejich zájmu neříkal vždy úplnou pravdu. Takév tomto případě neměl problém použít účelovou lež.Naštěstí Marii předem neinformoval o  svém záměru být při ohledání. Jeho motivace byla jasná, nechtěl bezradné ženě přidělávat zbytečné starosti.

Její mrtvý manžel, který se vždy snažil, aby žila jako v bavlnce, by určitě souhlasil a ušetřil ji konfrontace se všemi případnými nebezpečími, jichž se stal nakonec sám obětí. I kdyby zemřel přirozenou smrtí, zemřeljako k smrti uštvaný muž, pomyslel si Jílek.

– – –

František musel tušit, že nebude žít dlouho, jinak by

Marii v posledních letech nenutil do dálkového studia.

Dva roky studovala pedagogiku, psychologii a  jiné potřebné, ale taky nepotřebné předměty jako historii dělnického hnutí, marxismus-leninismus, politickou ekonomii a ruštinu. Po dvou semestrech – bylo to vždy o  prázdninách  – se dálkoví studenti setkali v  jednom univerzitním zařízení a pět týdnů se intenzivněpřipravovali na svou novou profesi učitele na základní škole.

Pro Františka, který doma pro své pracovní vytížení příliš nepomáhal, původně nepřicházelo v úvahu, aby si jeho žena našla zaměstnání. Když ještě v Jabloncivyjádřila přání, že by ráda učila v mateřské škole, zamítl to s odůvodněním, že je dost vytížená starostío domácnost a děti a že se o materiální zajištění rodiny postará sám.

Když se přestěhovali do Hradiště, jeho názory se dost změnily, byl dokonce připravený postarat seo děti. Marie náhle viděla hodně věcí z  jiné perspektivy a uvědomila si, že manželovo jednání určovalapředtucha blízké smrti.

Čas plynul. Dům byl plný lidí, na které se Mariemohla spolehnout. Vedle Jílkových, jimž se doma starala o  odrostlé děti hospodyně, trávil poslední dny před pohřbem v  domě, ve kterém stále ještě probíhaly stavební úpravy, také Josef, bratr zemřelého, se svourodinou. Všichni se snažili Marii pomáhat a uchránit ji před vším nepříjemným.

V  sobotu dopoledne přivezli dva černě odění muži velmi nákladnou a již zatlučenou rakev, na kteroupoložili dva věnce. Obě stuhy měly jednotný nápis: Zemřel za vlast a její socialistickou budoucnost.

Doktor Jílek nechal postavit rakev s  ostatky svého švagra na velký oválný stůl v hale a dohodl s mužitermín odvozu. Pak požádal všechny přítomné, abyopustili místnost, a zamkl dveře. Pomocí páčidla zaasistence nic netušícího Josefa otevřel rakev. Obrázek, který se oběma mužům naskytl, neměl s nebožtíkem pietně připraveným na poslední cestu nic společného. Lékař vyjádřil úlevu, týkající se obsahu rakve, povzdechem: „Bohudík, je to František.“

Mrtvola byla zabalena do stejného bíléhoprostěradla s nápisem Městská nemocnice Uherské Hradiště, ve kterém byla ze špitálu odvezena. Vypadalo to, že jej do rakve jednoduše vyklopili.

„To určitě neudělali muži z pohřební služby,“ řeklJílek spíš pro sebe než k Josefovi, který se snažil obrátit bratra na záda.

„Františkovi je to jedno, jak leží, a ostatní už hostejně neuvidí. S  bezvládným tělem je těžká manipulace, ani ve dvou nemáme šanci,“ pronesl zkušený patolog.

Poté, co přejel rukou po hrudi zemřelého, prohlásil: „Tušil jsem to, žádná stopa po otevření těla. Pitvanebyla provedena.“

Následně seznámil dosud nezasvěceného Josefas celou anabází kolem bratrova skonu.

„Celé to divadlo mělo zabránit zjištění okolnosti úmrtí. Až dosud jsem měl o jeho přirozené smrti určité pochybnosti, nyní je mi to ale jasné. Teprve teď začne ta pravá hra. Potřebují zločin, proto by přirozenéúmrtí nezapadalo do jejich programu. Skutečnou příčinu smrti se už nedozvíme, tito zločinci ale  – a  je jedno, jestli se jedná o  vraždu nebo ne  – poté, co celou věc překroutili, mají volné ruce pro běsnění v  řadách potenciálních vrahů, které budou hledat a  také najdou mezi svými odpůrci. Očekávám katastrofu a  doufám, že aspoň nás ušetří.“

S těmito slovy a poté, co znovu zatloukl rakeva odstranil stuhy, odemkl dveře a  opustil místnost. Marie vycítila, že se stalo něco zneklidňujícího, šla proto za ním, aby se zeptala, co se děje.

„V  zásadě je všechno v  pořádku. Až ten blázinec skončí, promluvíme si o některých detailech,“ snažil se ji Jílek uklidnit.

Pak šel do zahrady, aby se nadýchal čerstvéhovzduchu a urovnal si myšlenky. Začalo mu docházet, dojakých pochybných machinací se František za života – a  dokonce i  po smrti – dostal. Litoval, že Marii něco slíbil. Definitivně nabyl přesvědčení, že by se neměla ani v  náznacích dovědět o  ohrožení, ve kterém se její muž nacházel.

Marie se děsila pompézního pohřbu a  raději by se někam schovala. Skutečnost překonala všechny její obavy. Ceremonie se zúčastnilo několik tisíc lidís různou osobní motivací. Zatímco se ve městě stále ještě shromažďovali lidé, smuteční průvod se už táhl až ke hřbitovu, ležícímu na návrší za městem. Tvořili jejpřátelé, žáci, absolventi, učitelský sbor a  personál školy ze Zlína, Hradiště, ale také vzdáleného Jablonce, dále spolubojovníci z  legií a  několik partyzánů. Legionáři dokonce prokázali velkou odvahu v tom, že přišli v uniformách, které mocipáni, a především jejichsovětští instruktoři tolik nenáviděli.

U hrobu se hodně řečnilo. Promluvil zástupcestarosty města Hradiště, ředitel obchodní akademie,který označil profesora Krepse za pedagoga, který určitě bude mít své místo v historii moderní pedagogiky,dále zástupce Svazu protifašistických bojovníků, a nakonec dokonce hodnostně nejvyšší legionář předal poslední pozdrav bratru a kamarádovi kapitánuFrantišku Krepsovi jménem v  tu dobu už ilegální Československé obce legionářské.

Značný rozruch způsobil neohlášený řečník, který se představil jako vyslanec dosud neznámého Výboru pro revoluční rozvoj. Ve své řeči vychvaloval jemný smysl zemřelého pro politickou realitu, a  především jeho schopnost rozeznat ve správný okamžik novéa progresivní. Podtrhl také jeho ochotu poskytnout veškeré své síly budoucnosti národa.

Většina smutečních hostů považovala tuto řeč za provokaci a rušila ji výkřiky jako Přestaň – To jsou lži – Pryč s ním a podobnými projevy protestu. Ještě nežtento samozvaný řečník zmizel v davu, označil zemřelého za oběť lokajů imperialismu, kteří přišli na jehoangažovanost v nově se formující společnosti a chladnokrevně jej zavraždili.

Toto prohlášení vyvolalo obrovský rozruch. Většina těch, kteří se protlačili až k hrobu, je označila jako neslýchaně podlé nařčení. Někteří provokatérapronásledovali, došlo k tlačenici, a dokonce i k jehofyzickému napadení. Ohrožovaný reagoval slovy To siodpykáte, nebo dokonce Vaše dny jsou sečteny. V tom zmatku si pravděpodobně nikdo ze zúčastněných nevšiml osob, které se snažily všechno zpovzdálí nenápadněfotografovat.

Marie, jež stála spolu s dětmi u kraje hrobu,sledovala absurdní scénu bez zřetelného pohnutí. Chtěla jen pryč, navždy pryč od těchto událostí. Toužila po bezpečí, které nacházela jen u Františka, a přemýšlela o tom, že by byla ochotna zříci se i vlastního života.

Jílek, který ji pozoroval, tušil, co se jí odehráváv hlavě. Částečně proto, že ji chtěl ochránit před tísnícím se davem, ale především proto, aby ji vytrhl z jejíchmyšlenek, ji objal a se značnou silou si ji přitiskl na hruď. V tomto sevření, kdy jí musel působit fyzickou bolest, přišla k sobě a znovu se obrátila na děti, které semezitím stáhly k hromadě hlíny vedle otevřeného hrobu.

Poté co se nezvanému řečníkovi podařilo utéct, byl znovu nastolen pořádek a  ceremonie mohla pokračovat. Když kolem hrobu prošli poslední smuteční hosté

19

a rozloučili se se zemřelým hrstí hlíny, nebyla rakev už

téměř vidět.

Spolu s ní zmizely i tělesné ostatky muže, jehožosu

dem bylo prožít na jeden život až příliš.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist