načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Na hraně - Richard Hammond

Na hraně
-15%
sleva

Kniha: Na hraně
Autor:

Richard Hammond má to štěstí, že ho jeho práce baví. Koho by taky nebavilo projíždět se v nejrůznějších značkách super aut nebo zkoušet, jak se dostat ze zavřeného auta pod vodou?! ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-10-08
Počet stran: 304
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 301 stran
Název originálu: On the edge
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Tomáš Bíla
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2014-43
ISBN: 9788073889678
EAN: 9788073889678
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Richard Hammond má to štěstí, že ho jeho práce baví. Koho by taky nebavilo projíždět se v nejrůznějších značkách super aut nebo zkoušet, jak se dostat ze zavřeného auta pod vodou?! A co se takhle projet v autě na tryskový pohon? To všechno se dá zažít při moderování pořadu Top Gear. Někdy se to ale může pěkně zvrtnout… V knize Na hraně: můj příběh vypráví Richard Hammond o své nehodě v autě na tryskový pohon. Vypráví o nemocnicích, kterými prošel, o tom, jak se nemohl pohnout, jak si nemohl na nic vzpomenout, jak mu selhávala krátkodobá paměť, jak se o něj museli starat druzí a jak při něm stála jeho žena a kolegové. Jeho vyprávění chvílemi bolí, chvílemi z něj mrazí, ale i přes dojetí a lítost zůstává čitelná nezměrná touha po životě. (můj životní příběh)

Předmětná hesla
Hammond, Richard, 1969-
* 20.-21. stol.
* 1969-2007
Televizní moderátoři -- Velká Británie -- 20.-21. stol.
Životopis
Kniha je zařazena v kategoriích
Richard Hammond - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15

KAPITOLA DRUHÁ

Kaskadérovo mládí

Čekal jsem a potichu zvažoval, jaká je pravděpodobnost, žeskutečně vzlétnu. Kdyby se mi můj záměr nepovedl a já bych na rampu najel v  příliš vysoké rychlosti, existovala reálná šance, že bych se odlepil od země a letěl. Sevřel jsem ruce na řídítkách a ztěžka polkl. Sešlo se tu dost lidí, tak bych asi neměl vypadat moc ustrašeně. Na konci rampy se možná skutečně vznesu do vzduchu a proletím nad celou naší ulicí, nad zahrádkami sousedů, nad jejich kůlnami a  dvorky, a  taky nad plochými střechami garáží, na  kterých ležel celý arzenál kopacích míčů, tenisáků a létajících talířů. Potřásl jsem hlavou asi tak, jak jsem si představoval, že potřásají hlavouhrdinové, kteří se chystají udělat něco velmi odvážného a  nebezpečného. Nevěděl jsem – a  ani nechtěl vědět –, že zbytek světa vidí jen osmiletého kluka na červeném bicyklu, kolem kterého v pláštěnkách a šusťákových soupravách postávají ostatní děti z ulice, dychtivé, co se bude dít.

Ten bicykl vypadal božsky, to jsem věděl jistě. Na  nosič jsem si přivázal dvě školní aktovky, takže vypadal trochu jako motorka s  cestovními brašnami. K  rámu jsem izolačkou přilepil kus kartonu z krabice od cereálií. Když jsem se rozjel, ten karton serozdrnčel a vydával úplně stejné zvuky jako motor motocyklu kalifornské dálniční policie, který pronásleduje podezřelého. Aspoň mně to tak v mé osmileté představivosti připadalo. Doufal jsem, že to tak bude připadat i dětem z okolí, které se na mě přišly podívat a tajnědouRICHARD HAMMOND

16

faly, že můj pokus vyrovnat se akčním hrdinům a vstoupit do dějin

skončí krví a  snad i  pohledem na  kosti trčící z  rozervaného masa,

jako se to o  rok dříve podařilo klukovi, který chodil o  ročník výš,

když při přelézání plotu spadl na  hranu terasy ze zámkové dlažby

a skončil s otevřenou zlomeninou.

O tom pádu jsme se často bavili, když jsme sedávali namačkaní jeden vedle druhého u popelnic za parkovištěm tahačů na konciulice. Milovali jsme nechutné historky. A stejně tak jsme milovalii svoje kola. Jednou jsem to svoje vzpříčil v úzkém průchodu mezi naší garáží a  sousedním domem a  použil jsem ho jako stupátko, abych se vyškrábal nahoru. Vzepřel jsem se mezi zdmi obličejem k zemi, odrazil se od sedadla a začal se pomalu soukat nahoru. Na dlaních jsem cítil drsný, překvapivě teplý povrch cihel, slyšel jsem, jak o ně drhnu bundou, a kecky s hladkými podrážkami mi povážlivěpodkluzovaly. Pak najednou, v jediné vteřině, moje kolo spadlo na zem, já sklouzl přímo na něj a skončil na jedné velké hromadě kol, trubek, nohou a rukou. Ani to moc nebolelo, ale vypadalo to úžasně. Viděla to spousta mých kamarádů a můj pád odstartoval novou módulezení po stěnách v úzkých uličkách mezi domy v naší ulici. Bod pro mě.

O  několik let později jsem stál u  zrodu podobné nové módy. Ve  škole jsme zjistili, že ve  velkém sále, ve  kterém jsme se všichni scházeli při různých slavnostech a  naši nadanější spolužáci tam o  velké přestávce chodili na  hudební recitály, se dá tak akorát dosáhnout z  jednoho balkonku na  druhý a  přelézt mezi nimi. Takže zatímco šprti fidlali na  housličky a  prskali do  klarinetů, já se nad jejich hlavami vynořil z  těžkých rudých sametových závěsů, které lemovaly napodobeninu divadelních lóží, a nohou jsem hledaldřevěný trám na okraji sousedního balkonku. Když jsem měl pocit, že jsem připraven, a když se zrovna nikdo nedíval, přenesl jsem váhu na  tu nataženou nohu a  rychle se přehoupnul z  jednoho výklenku na druhý. A zanedlouho se za mnou vydali další.

Ale zrovna teď přede mnou byla jiná výzva: dřevěná rampaa zástupy lidí, kteří čekali, jak tohle dopadne. Udělal jsem z toho velikou událost. Ty slunné letní dny se nekonečně vlekly a já byl v partě dětí

NA HRANĚ: MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

17

z okolí tak trochu kápo, a tak jsem rozhlásil, že právě já všemnabídnu tu podívanou, po které právem touží. Vytahoval jsem se.Pochoitelně, co jiného bych taky dělal? Všechna moje vystoupení, ať už

veřejná či soukromá, byla jen příležitostí trochu se vytáhnout. Byla

to strategie přežití, která se u mě přirozenou cestou vyvinula. Když

jste prcek a nemůžete se na ostatní vytahovat díky své tělesnékonstituci, pak vás zachrání vtipná poznámka. Když to nevyjde, anebo

když studnice vtipných poznámek jednoho dne vyschne, uhoďte se

do obličeje vlastní hustilkou. Tohle kupodivu nikdy neomrzí a lidi

to milujou.

Komedie je skvělým způsobem, jak si vynahradit to, čeho se vám jinde nedostává. Zeptejte se kteréhokoli komika. Ubližovat si pro pobavení ostatních je ještě lepší. Zeptejte se kteréhokoli dvorního šaška – jestli teda ještě na nějakého narazíte. Ale neptejte segladiátorů – mám pocit, že ti by na tohle téma mohli být poměrně hákliví. Já na tohle všechno přišel relativně brzy, takže v osmi letech už jsem byl mistrem hraných pádů, předstíraných škobrtnutí, vozembouchů a falešného omdlévání. Nejspíš bylo mou výhodou, že jsem byl malý a  hubený. Když jsem spadl ze stromu, přeletěl řídítka nebo naběhl do kandelábru, neměl jsem takovou kinetickou energii, jako kdyby se o totéž pokoušeli mí větší a hřmotnější vrstevníci. Těm se připodobných nehodách lámaly kosti. Já se jen odrazil, zasmál a rozhlédl, jestli mě u toho někdo viděl.

Celé hodiny jsem přemýšlel, jak udělat dojem na holku, kterábydlela v sousedním domě. Byla o několik let starší než já, vysoká,chytrá a s pozoruhodným úsměvem. Sedávala na houpačce před domem a nudila se, zatímco já za plotem pobíhal sem a tam, vyprávěl vtipy, vymýšlel si historky, opakoval ty samé vtipy a recitoval replikyz oblíbených komiksů. Když mi nakonec došly vtipy, historky i sprostáslova, která jsem kdesi odposlouchal, abych se o ně mohl podělit, uchýlil jsem se ze zoufalství k  pokusům přeskočit či přelétnout záhony. To fungovalo spolehlivě. Párkrát se natáhnout, několikrát zaškobrtnout na křivolaké cestičce a nakonec po hlavě vletět do křoví.S nepředstíraným obdivem mě pozorovala Bond girl, která právě byla svědkem

RICHARD HAMMOND

18

toho, jak její vyvolený vyšplhal po útesu a pobil celou legii padouchů,

vyzbrojen jenom otvírákem na  pivo a  svým neskutečným nadáním

zabíjet.

Jiné děti v mém věku po škole stavěly modely z velkýchplastových brček ve snaze ohromit učitele a učitelky. Ty opravdu zlobivé děti rozdělávaly ohně a pokoušely se vloupat do školních budov, ze kterých se celé dopoledne snažily proklouznout ven. Já na  rozdíl od  nich stavěl dřevěné rampy a  pokoušel se na  kole přelétnout, co mě napadlo, šplhal jsem po  zdech, pokoušel se přeskočit i  zjevně nepřeskočitelné a v korunách stromů jsem stoupal výš a výš, dokud jsem zcela jasně necítil, že vzduch kolem už řídne.

Mou největší láskou ovšem bylo jízdní kolo. Vždycky jsem miloval jednostopé dopravní prostředky, ačkoli v  různých obdobích mého života nabývaly trochu jiné podoby. Dodnes je miluju, byť už především v motorizovaném provedení. Když mi bylo osm let,jednou jsme si s tátou sedli a spočítali jsme, kolik dní ještě potrvá, než budu moct řídit auto. Když jsem zjistil, že na  motorce bych mohl jezdit o celých 365 dní dříve, stal se pro mě tenhle životní cíl úplnou posedlostí. Stěny pokoje, o který jsem se dělil se svými bratryNickem a Andym, byly polepené obrázky motorek, na které jsem v noci zíral, dokud jsem neusnul a nezačalo se mi o nich zdát. Mým idolem byl legendární motorkář a kaskadér Evil Knievel, jehož kousky jsem bohužel nikdy neviděl. Bylo to dávno před tím, než sportovníkanály a satelitní televize umožnily odvysílat pro pobavení celého světa reportáž o každém magorovi, který se pokouší udělat něco šíleného. Ale přestože jsem ho nikdy neviděl, věděl jsem, co dělá, a  miloval jsem ho za to. Snad to byla ta kombinace showmana, hercea naprostého blázna, co mě na něm tak fascinovalo.

Stroj, na kterém jsem seděl v onom okamžiku, kdy se nedočkavé a  trochu ustrašené publikum začalo zajímat, kdy že už se konečně začne něco dít, bylo jízdní kolo značky Puch. Tehdy mi nikdoneřekl, že Puch je francouzský výrobce, který se specializuje na mopedy a běžná jízdní kola vybavená malými motorky, aby se na nich snáz dalo dojet domů z vinárny. Já od nich měl malé rudé kolo vyzdobené

NA HRANĚ: MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

19

tak, že vypadalo pomalu jako závodní. Ale čím závodněji vypada

lo, tím méně závodní bylo po  stránce technické. Pneumatiky byly

poměrně úzké, ale zároveň tak malé v  průměru, že nikdy nemoh

ly vypadat jako ty tenounké galusky, které se svými silničními koly

odkládali ve  školní kolárně naši větší a  starší spolužáci. Byl jsem

hrdý na  řídítka ovázaná svítivě žlutou pásku, kterou jsem přesně

podle návodu zakončil modrými plastovými špunty. Až na  to, že

tyhle špunty neustále vypadávaly, a když jsem se je pokusil přilepit

lepidlem ze sady na  opravu pneumatik, podařilo se mi je maličko

rozleptat, takže se na ně pak chytal prach a kdejaká špína, až konce

řídítek zůstaly jednou provždy černé a lepkavé. Ale ze všeho nejvíc

mě trápilo, že kolo nemělo přehazovačku. Z dálky sice vypadalo jako

závodní, či spíše jako jeho miniaturní varianta, ale rozhodujícím

prvkem skutečného závodního kola byla přehazovačka. Choppery

a griftery s nápadnými páčkami přehazování na řídítkácha převo

dy ve  stylu Sturmey-Archer zvládaly jen tři rychlosti, ale skuteč

né závoďáky jich měly asi tucet. Přinejmenším deset. Anebo jenom

pět, ale i to by mi stačilo k tomu, abych na ulici povýšil do elitního

klubu přehazovačů. Já žádné rychlosti neměl. Ani jednu. Vlastně

jednu jo, ale ta byla nastavená napevno a nejevila ani nejmenšítou

hu po tom, že by se o své místo dělila s nějakou jinou. A tak jsem

vždycky jezdil, jak rychle to šlo – ne snad, abych se někam dostal

rychleji, ale v naději, že když mě někdo uvidí a nevšimne si, že šlapu

jako blázen, unikne mu i  tahle zásadní vada na  kráse mého jinak

úžasného bicyklu. Stejně jsem ho měl moc rád. Stejně to bylo tonej

lepší, nejdokonalejší, nejkrásnější a samozřejmě i nejrychlejší kolo

na světě. Rodiče mi ho koupili v bazaru velkého obchodního domu

se sportovními potřebami u  Robin Hood Island na  předměstí Bir

minghamu. Byl to ten nejvíc vzrušující nákup, kterého jsem kdy byl

svědkem. Všechna nová auta i motorky, které od té doby vstoupily

do  mého života, se marně pokoušejí zastínit tenhle okamžik plný

vzrušení, radosti a pýchy.

Radost i pýcha mě v tomhle okamžiku pomalu opouštěly.Ne

chtěl jsem na rampu najet moc energicky, abych ji nerozbil –ane

RICHARD HAMMOND

20

bo, v  horším případě, aby ona nerozbila mě. Moje obecenstvo si

začínalo povídat mezi sebou, všichni vypadali trochu otráveně

a zdálo se, že se za chvíli rozutečou. Kdesi v dálce – takových osm

či deset metrů přede mnou – čekala rampa. Vyrobili jsme ji z tenké

dřevotřískové desky potažené blýskavě lesklým laminem, kterou

asi někdo vyhodil při přestavbě kuchyně, a vypodložili ji cihlami

z  hromady stavebnin za  naší garáží. Děti z  okolí, nesourodá se

branka z  naší předměstské čtvrti Shirley West Midlands, trávily

tohle sobotní odpoledne stejně jako každé jiné: jezdily sem a tam

na  kolech, hádaly se o  autíčka a  navzájem se kropily „kulomet

nou palbou“ zpoza nízkých cihlových zídek, které lemovaly naše

domovy. Když mě to přestalo bavit, navrhl jsem ostatním, žepo

stavíme tu rampu. A než jsme dali dohromady všechno potřebné,

možná mi ulítla jedna nebo dvě poznámky o tom, jak dokážupře

skočit prakticky cokoli. Někdo se vytahoval, že jeho táta přeskočil

autobus, někdo jiný mu oponoval, že na tom nic není, a najednou

byla rampa hotová. Jako cíl jsme stanovili, že přeletím figurkuAc

tion Mana, kterou jsme položili na asfalt za rampou. Pak jsmepři

dali ještě jednoho Action Mana v kamuflážovém provedení pro boj

v poušti, dalšího Action Mana a nakonec i toho mého ve výstroji

mé vlastní výroby – každou botu měl jinou, celý byl v maskáčích

a na hlavě měl přilbu, jakou mívají jezdci při vojenskýchpřehlíd

kách na královniny narozeniny. Samozřejmě jsem se pak rozhodl,

že to je málo. Ten skok musel být větší, delší a úžasnější. Holky se

pokoušely přidat své panenky, ale bylo jasné, že za  rampou není

místo pro barbíny. Přidali jsme plastovou helikoptéru s  děly, ze

kterých se pomocí pružinky a páčky daly vystřelovat papírovéku

ličky, a  taky úžasný dřevěný džíp, který mi děda vyrobil pro Ac

tion Mana, aby se mohl prohánět po imaginárních bojištích. Byla

to docela slušná hromada krámů a já věděl, že budu mít co dělat,

abych ji přeskočil. Moje předchozí sebedůvěra se někam vypaři

la a já najednou stál proti rampě a hledal odvahu ten smělý plán

uskutečnit. Ale přípravy trvaly dost dlouho a obecenstvo sezačí

nalo nudit.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist